Měnová politika a Česká národní banka

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd Měnová politika a Česká národní banka Diplomová práce Autor: Iveta Zifčáková Finance Vedoucí práce: Doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc. Břeclav Duben 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Boţicích dne 10. dubna 2010 Bc. Iveta Zifčáková 2

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu diplomové práce panu doc. JUDr. Lubomíru Grúňovi, CSc. za metodické vedení, odbornou pomoc a cenné rady. 3

Anotace: Předmětem diplomové práce na téma,, Měnová politika a Česká národní banka je činnost měnové politiky České národní banky. Měnovou politiku lze povaţovat za hlavní oblast hospodářské politiky státu, pomocí které centrální banka významně ovlivňuje makroekonomickou rovnováhu země. Základním předpokladem pro realizaci měnové politiky je zajištění stability cen v ekonomice. Česká ekonomika prošla v průběhu transformace řadou významných změn, a to především v cílování peněţní zásoby a poté cílování inflace. V práci jsem také nastínila budoucí vývoj měnové politiky ČNB. Annotation: The subject of thesis on,, Monetary Policy and the Czech National Bank monetary policy is the activity of the Czech National Bank. Monetary policy can be considered as a key area of economic policy of the state, through which the central bank significantly affects the macroeconomic balance of the country. The basic prerequisite for the implementation of monetary policy is to ensure price stability in the economy. The Czech economy has undergone a transformation over a number of significant changes, particularly in targeting the money supply, then inflation targeting. At work I have also outlined the future development of CNB's monetary policy. 4

Obsah: 1. Měnová politika...9 1.1 Měnová politika a její cíle...9 1.1.1 Způsoby dosaţení cenové stability... 11 1.2 Nástroje měnové politiky... 14 1.2.1 Přímé nástroje... 15 1.2.2 Nepřímé nástroje... 17 2. České bankovnictví po roce 1989... 22 2.1 Vývoj bankovnictví po 1. 1. 1990... 22 2.2 Měnová politika Státní banky československé v letech... 26 1990-1992... 26 3. Centrální banka a její postavení v současné ekonomice... 32 3.1 Vznik České národní banky... 32 3.2 Organizace České národní banky a řídící orgány... 32 3.3 Základní úkoly České národní banky:... 33 3.4 Bilance centrální banky... 37 3.5 Bankovní regulace a dohled... 41 3.5.1 Subjekty regulace a bankovního dohledu... 42 3.5.2 Cíle bankovní regulace... 43 3.5.3 Základní povinnosti bank... 44 4. Měnová politika České národní banky... 48 4.1 Charakteristické rysy měnové politiky České národní banky do roku 2009... 48 4.1.1 Období předcházející cílování inflace... 49 4.1.2 Počátek přímého cílování inflace... 55 4.1.3 Rok 2004 vstup České republiky do Evropské unie... 61 Závěr... 70 Seznam pouţité literatury... 73 Seznam internetových zdrojů... 74 Seznam pouţitých obrázků, schémat, grafů a tabulek... 75 Seznam pouţitých právních norem... 77 Seznam příloh... 77 5

Úvod Jednou z nejčastěji pouţívaných definicí měnové politiky je, ţe: měnová politika znamená ovlivňování ekonomiky prostřednictvím peněţního trhu. Zpravidla ji provádí centrální banka, jejímţ základním cílem je, coţ platí globálně, udrţovat cenovou stabilitu neboli nízkou inflaci. U nás takovou centrální bankou (emisní, cedulovou) je Česká národní banka (dále jiţ jen ČNB). Měnová politika České republiky prošla od konce roku 1989 poměrně zajímavým vývojem, přičemţ v tomto směru sehrál významnou roli ve světě zcela ojedinělý přechod z centrálního plánování na trţní ekonomiku. Česká republika musela čelit poměrně nevyhovující ekonomice, poklesu hrubého domácího produktu, nedostatku domácího kapitálu a málo rozvinutému kapitálovému trhu. Součástí těchto hospodářských a legislativních změn v porevolučních letech byl také vznik ČNB. V těchto letech byla připravována politická dohoda o zániku České a Slovenské Federativní republiky, coţ znamenalo současně i zánik Státní banky Československé. ČNB tedy vznikla k 1. 1. 1993 současně se vznikem České republiky. Jejím hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu. Po vzniku ČNB byly pro realizaci měnové politiky ČNB zvoleny dva základní principy, a to pevný kurz koruny a cílování peněţní zásoby. Tyto dva cíle nepůsobily v oblasti měnové politiky stejným směrem a v polovině devadesátých let se začaly projevovat nedostatky. Koncem roku 1997 byl zaveden nový prvek v oblasti měnové politiky, a to přechod na přímé cílování peněţní inflace. Cílování inflace znamená, ţe centrální banka vyhlásí inflační cíl, který si stanoví na základě inflační prognózy. Tohoto cíle se snaţí dosáhnout prostřednictvím nástrojů, které má k dispozici a o nichţ ve své práci také hovořím. Krize konce 90. let sebou přinesla i diskuzi politiků a ekonomů o tom, jak širokou nezávislost, respektive samostatnost v rozhodování, pro ČNB zvolit. Česká republika se tedy setkala se stejnou diskuzí, jaká proběhla i po vzniku Československa v roce 1918. Skutečně první centrální banka samostatného Československa - Národní banka československá, zahájila svoji činnost sice aţ ke dni 1. 4. 1926, ale jiţ po jejím vzniku se také o hodně diskutovalo o způsobu, jakým bude provádět měnovou politiku, a o rozsahu 6

její nezávislosti. Střetávaly se zde dva významné hospodářské proudy, liberální a keynesiánský. Keynesiánci byli toho názoru, ţe jen stát dokáţe nejlépe zhodnotit, jakým směrem se má měnová politika ubírat, coţ se liberálům samozřejmě nelíbilo. Ekonomové a politici se stejně jako za první republiky i v 90. letech 20. stol. rozcházeli v názoru, jakou by měla mít Česká národní banka svobodu v rozhodování. Zdali menší, jako měly například centrální banky Švédska či Belgie, anebo větší, po vzoru centrální banky Německa a Švýcarska. Charakter měnové politiky závisí do značné míry na závislosti či nezávislosti centrální banky na vládě. Je-li centrální banka závislá na vládě, přizpůsobuje se měnová politika zájmům státního rozpočtu. Závislost centrální banky na vládě pak vede k tomu, ţe vláda financuje rozpočtové schodky půjčkami od centrální banky neboli tištěním peněz navíc. Některé ekonomické rozbory dokládají, ţe v zemích, kde existuje silná závislost centrální banky na vládě, existuje vyšší míra inflace. Někteří politici ale tvrdili, ţe s přílišnou nezávislostí vzniká nebezpečí, ţe špatná měnová politika nebude rozpoznána ani postiţena. Ţe měnovou politiku bude řídit elita, která se nikomu nezodpovídá a jejíţ činy nikdo nesoudí. Do těchto sporů však jiţ zasáhlo budování třetího stádia hospodářské a měnové unie, zaloţené Maastrichtskou smlouvou, a přijetí České národní banky do Evropského systému centrálních bank. Omezit velmi vysokou nezávislost naší centrální banky se politikům nepodařilo, neboť musely být do zákona o ČNB integrovány poţadavky Evropské unie na určitý stupeň nezávislosti centrálních bank, které se promítly později i do Lisabonské smlouvy. Její ratifikací tak Česka národní banka získala určitý neomezitelný rozsah nezávislosti na státních orgánech. Podle čl. 130 Lisabonské smlouvy, národní centrální banka ani ţádný člen jejich rozhodovacích orgánů nesmí přijímat pokyny od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, od ţádné vlády členského státu ani od jakéhokoli jiného subjektu. Orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnaţit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů Evropské centrální banky či národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Přes uvedené skutečnosti je však zřejmé, ţe Česká národní banka musí nutně při určování měnové politiky spolupracovat s vládou a to nejen na základě ustanovení 2 zákona č. 6/1993 Sb., kdy je povinna podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády, ale také 7

z makroekonomického pohledu. Je nezbytné, aby byly měnová a rozpočtová politika koordinovány, neboť jinak by hrozilo nebezpečí nepříznivého hospodářského vývoje. Jen vzájemnou spoluprací, i kdyţ ne přímo stanovenou právními předpisy, lze dosáhnout společného cíle, tedy dosaţení cenové stability. Nejprve jsem se v moji práci snaţila charakterizovat nejen pojem měnová politika, ale také nástroje měnové politiky, jejich členění na přímé a nepřímé. Další častí mojí práce je způsob dosaţení cíle centrální banky, čímţ je cenová stabilita. V druhé kapitole se věnuji vývoji českého bankovnictví od roku 1989 do vzniku samostatné České republiky a tedy i České národní banky. Vymezila jsem zde pojem peníze a měna, funkci peněz, pojem měnová báze a vývoj peněţní politiky do konce roku 1992. Hlavní část, tedy třetí kapitola, obsahuje vznik centrální banky, její řídící orgány, základní úkoly České národní banky, mezi které patří péče o měnovou politiku, vydávání bankovek a mincí, řízení peněţního oběhu a bankovní dohled, tedy kontrolní činnost zaměřenou na dodrţování pravidel. Čtvrtá kapitola je zaměřena na přechod od cílování peněţní zásoby a měnového kurzu k cílování inflace. Cílem mé práce je nastínit postavení ČNB od jejího vývoje aţ po současnost, a charakterizovat měnovou politiku. Zaměřila jsem se především na měnovou politiku ČNB. Při tvorbě své práce jsem vycházela hlavně z odborné literatury týkající se tohoto tématu. Část informací jsem čerpala z internetových stránek, neboť informace z tohoto zdroje byly aktuální a lépe charakterizovaly současnou situaci. 8

1. Měnová politika Měnová (monetární nebo peněţní) politika představuje souhrn opatření a zásad, které mají prostřednictvím měnových nástrojů prosazovat splnění stanovených měnových cílů. Jednodušeji řečeno je to proces, ve kterém se centrální banka snaţí dosáhnout stanovených cílů. V dřívějších dobách, kdy byly peníze ztělesňovány mincemi z drahých kovů, byla úloha měnové politiky minimální a omezovala se pouze na pravidla raţby mincí, stanovení obsahu drahého kovu v mincích i některé méně významné záleţitosti jako je úprava mincí, váha a podobně. V souvislosti s procesem demonetizace zlata a stříbra, coţ znamená zrušení platnosti mince z drahých kovů jako zákonného platidla a dochází k nahrazování zlata a stříbra v peněţních funkcích papírovými penězi, úloha měnové politiky roste. V současné době peníze v trţních ekonomikách nemají ţádnou vnitřní vazbu na drahé kovy. Měnová politika centrální banky je vţdy součástí hospodářské politiky daného státu. Vrcholným subjektem měnové politiky je centrální banka, která pomocí různých nástrojů tuto měnovou politiku provádí. Podle Ústavy České republiky je tato úloha centrální banky svěřena České národní bance. 1 1.1 Měnová politika a její cíle Měnová politika je jednou z hlavních součástí makroekonomické stabilizační politiky. Jejím hlavním cílem je zajištění stability cen v ekonomice. Za měnovou politiku v nejširším pojetí můţeme povaţovat ekonomickou činnost nějakého subjektu - centrální banku, který se prostřednictvím měnových nástrojů snaţí regulovat mnoţství peněz v oběhu a tím dosáhnout určitých cílů. Dosaţení konečných cílů by mělo být hlavním smyslem regulace mnoţství peněz v ekonomice. Mnohdy bývají legislativně podloţeny, a proto se stávají pro centrální banku závazné. Cíle měnové politiky jsou centrální bance většinou stanoveny zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Konečné cíle měnové politiky nemusí být v trţních ekonomikách úplně totoţné. Jejich definice není snadná, protoţe moţných cílů je mnoho. Základním a snad i jediným hlavním cílem většiny centrálních bank je zabezpečení cenové stability, respektive boj proti inflaci. Cenová stabilita je důleţitá zejména proto, ţe je 1 REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J., Peněţní ekonomie a bankovnictví, 4.vydání, Praha, 2005 9

chápána jako jeden z nejdůleţitějších faktorů a přispívá k tvorbě stabilního prostředí pro rozvoj podnikatelských aktivit. Centrální banka můţe při provádění měnové politiky sledovat i další cíle a tím podporovat hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému ekonomickému růstu. Ale pouze za podmínek, ţe dosaţení těchto cílů není v rozporu s hlavním cílem. Jako další cíle můţeme uvést například vysoká zaměstnanost, ekonomický růst, dále rovnováha platební bilance související se stabilitou měnového kurzu a úrokových sazeb a jiné, které prozrazuje následující schéma. 2 Schéma č. 1: Konečné cíle měnové politiky KONEČNÉ CÍLE MĚNOVÉ POLITIKY vnitřní stabilita měny boj proti inflaci podpora zaměstnanosti podpora ekonomického růstu rovnovážnost běžného účtu platební bilance stabilita měnového kurzu stabilita úrokových sazeb stabilita finančních trhů Zdroj: PAULÍK T., Hospodářská politika, Opava, 2002, vlastní úprava Tyto cíle se však mohou dostávat do vzájemných rozporů a to tak, ţe jejich dosaţení můţe vyţadovat protikladná řešení například v situaci, kdy se centrální banky snaţí kontrolovat i pohyb měnového kurzu nebo úrokových sazeb. V takovém případě musí dojít k upřednostnění splnění jednoho či více cílů na úkor jiných. Proto je pro centrální banku vhodné pracovat pouze s jedním prioritním cílem, jako je vnitřní stabilita měny. 2 PAULÍK, Tibor, Hospodářská politika, Slezská univerzita, Opava, 2002 10

1.1.1 Způsoby dosažení cenové stability V předchozí části jsem vymezila základní cíl centrální banky cenová stabilita. Tohoto cíle je moţné dosáhnout řadou způsobů. Od roku 1998 přešla ČNB k cílování inflace, coţ znamená přímou orientaci na cenovou stabilitu. Měnová politika centrální banky je v mnoha zemích prováděna v rámci některého měnově-politického reţimu. Centrální banka v cestě za svým cílem můţe zvolit jeden z reţimů měnové politiky popřípadě jejich kombinaci. Základní reţimy měnové politiky jsou: cílování měnové zásoby cílování měnového kurzu reţim s implicitní nominální kotvou cílování inflace Cílování měnové zásoby U cílování měnové zásoby vycházíme z poznatku, ţe růst cen je v dlouhodobém horizontu ovlivňován vývojem peněţní nabídky. Měnová politika se v tomto reţimu soustřeďuje na tempo růstu zvoleného peněţního agregátu. Jeho výhodou je zejména moţnost realizovat nezávislou měnovou politiku a reagovat tak na specifické problémy, které vznikají v domácí ekonomice. Za nevýhodu můţeme povaţovat problém ve výběru peněţního agregátu vhodného k cílování. Další nevýhodou je, ţe cíl pro peněţní agregát není úplně srozumitelný široké veřejnosti. Centrální banky nemusí být schopny vybraný peněţní agregát řídit s dostatečnou přesností. Řízení měnové politiky prostřednictvím cílování měnové zásoby je vhodné především v prostředí, kde existuje stabilní a spolehlivá vazba mezi cílovaným peněţním agregátem a inflací. Cílování měnového kurzu Cílování měnového kurzu je vhodným reţimem zejména pro malé otevřené ekonomiky. Úkolem centrální banky při uplatňování této strategie je zajištění stability měnového kurzu, a to hlavně prostřednictvím změny úrokových sazeb a přímých devizových intervencí. Centrální banka vhodně zvolí zahraniční měnu země s nízkou inflací, která má velký podíl na zahraničním obchodě s domácí ekonomikou, na kterou je následně domácí měna kurzem vázána. Jedná se o pevnou fixaci kurzu vůči měně jiné. Princip této strategie 11

spočívá v takzvaném dovozu nízké inflace ze zahraničí. Za přínos se zde povaţuje relativně vysoká srozumitelnost pro širokou veřejnost. 3 Režim s implicitní nominální kotvou Reţim s implicitní nominální kotvou spočívá v cílování určité veličiny přijaté interně v rámci centrální banky, aniţ by byl explicitně vyhlášen konkrétní partner nebo kritérium. Pro centrální banku znamená reţim určitý prostor a volnost. Předpokladem pro kladné fungování tohoto reţimu je vysoká důvěryhodnost centrální banky, vybudována na základě dlouhé historie měnové a cenové stability v zemi, která pomáhá dosáhnout ţádoucích změn v inflaci a inflačních očekávání i bez explicitních cílů. Cílování inflace Reţim cílování inflace je nejmladší způsobem zajišťování cenové stability. Tento nový měnově-politický reţim se stal převaţujícím zejména v devadesátých letech, protoţe na něj postupně přistoupila většina centrálních bank ve vyspělých zemích s trţní ekonomikou. U cílování inflace centrální banka s určitým předstihem veřejně vyhlásí inflační cíl, o jehoţ dosaţení bude usilovat. Aktivně působí na inflační očekávání ekonomických subjektů, je srozumitelnější a lépe umoţňuje předvídat záměry centrální banky. Tento měnověpolitický reţim zahrnuje do svého rozhodovacího schématu výrazně větší mnoţství informací neţ měnový kurz nebo peněţní zásoby. Jedná se zejména o dovozní ceny, ceny výrobců, informace z trhu práce, hospodaření veřejných rozpočtů, vývoj měnového kurzu a úrokových sazeb a další. 4 3 http://www.cnb.cz/cs/faq/rezimy_mp.html 4 http://www.cnb.cz/cs/faq/rezimy_mp.html 12

Graf č. 1: Inflační cíle ČNB Zdroj: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/cilovani.html#hlavni_atributy, [cit. 10. 1. 2010], Centrální banka, která provádí měnovou politiku, má na výběr mezi expanzivní měnovou politikou, kdy se zvyšuje mnoţství peněz v oběhu, restriktivní měnovou politikou, při které se zpomaluje tempo růstu mnoţství peněz v oběhu. A dále neutrální měnová politika v podobě stabilizace,,rozumného tempa růstu mnoţství peněz v oběhu. Expanzivní měnová politika se provádí tehdy, potřebuje-li centrální banka sníţit krátkodobé úrokové sazby, na které reagují obchodní banky tak, ţe se snaţí poskytnout nové úvěry a klienti s ochotou tyto úvěry přijímají. Podniky a domácnosti více utrácejí, coţ zvyšuje rychlost peněz v oběhu. Prováděním expanzivní politiky se centrální banka snaţí stimulovat ekonomiku. Nejčastěji tomu bývá v situaci vysoké nezaměstnanosti, slabé ekonomiky, vysokých úrokových měr a malých obav o inflaci. Jakmile je ekonomika stimulovaná a úrokové míry se dostatečně sníţí, centrální banka se opět zajímá o vývoj cenové hladiny. Restriktivní měnová politika spočívá ve zvýšení trţní krátkodobé úrokové míry. Ekonomické subjekty na zvýšení úrokové míry reagují opačně, neţ tomu je u expanzivní politiky. Obchodní banky s niţší ochotou poskytují nové úvěry a klienti jsou v přijímání těchto úvěrů zdrţenlivější. Podniky a domácnosti méně utrácejí, coţ sniţuje rychlost peněz v oběhu. Centrální banka provádí restriktivní měnovou politiku při vysokých obavách inflace, nízkých úrokových měr, nízké 13

nezaměstnanosti a taky v situaci, kdy lze ekonomiku označit za přehřátou. Jakmile dojde ke zvýšení úrokové míry a klesnou obavy o inflaci, centrální banka se opět zajímá o stimulaci ekonomiky a přechází k expanzivní měnové politice. 5 Cíl měnové politiky Vnitřní stabilita měny boj proti inflaci Podpora ekonomického růstu Podpora zaměstnanosti Rovnováţnost běţného účtu platební bilance Stabilita měnového kurzu Stabilita úrokových sazeb Stabilita úrokových sazeb Charakter měnové politiky restriktivní nebo neutrální expanzivní expanzivní restriktivní nebo neutrální restriktivní nebo neutrální neutrální neutrální nebo expanzivní V posledních letech se ve vyspělých trţních ekonomikách čím dál více prosazují názory, ţe jednoznačný prioritní cíl měnové politiky je vnitřní stabilita měny. O druhé místo se dělí podpora ekonomického růstu a stabilita měnového kurzu. Podpora zaměstnanosti a rovnováţnost běţného účtu platební bilance stojí v pozadí jako doprovodné cíle ekonomického růstu. 1.2 Nástroje měnové politiky Centrální banka disponuje celou řadu nástrojů, pomocí kterých prosazuje své cíle a měnovou politiku. V trţní ekonomice, kde centrální banka je nezávislá na politické moci, lze nástroje měnové politiky klasifikovat podle různých hledisek: Podle časového hlediska členíme nástroje na krátkodobé a dlouhodobé. Podle adresnosti se nejčastěji nástroje centrální banky člení na administrativní (přímé) a trţní (nepřímé). Trţní nástroje jsou mnohem častěji pouţívané neţ administrativní. 5 HOLMAN, R, Ekonomie, 3.aktualizované vydání, Praha, 2002 14

Dále členíme nástroje na běţné a výjimečné, bankovní a nebankovní. Mezi nebankovní lze řadit například právní úpravu podmínek úvěrování nebo pravidla vedení účetnictví v bankách. Klasifikace nástrojů měnové politiky Přímé Nepřímé - pravidla likvidity - diskontní nástroje - úvěrové a úrokové limity - operace na volném trhu - povinné vklady - kursové intervence - doporučení, výzvy, dohody - povinné minimální rezervy 1.2.1 Přímé nástroje Přímé nástroje jsou v trţní ekonomice vyuţívány v daleko menší míře neţ nástroje nepřímé. Tyto nástroje se rovněţ nazývají selektivní (výběrové), direktivní nebo administrativní. Jde především o různá doporučení, výzvy, gentlemanské dohody, úvěrové limity, investiční činnosti, řízení podílové účasti při nákupu cenných papírů, sledování a zajištění kvality a návratnosti úvěrů, různá opatření centrální banky k zajištění likvidity obchodních bank a další. Přímé nástroje zasahují bezprostředně do rozhodování obchodních bank. Centrální banka pouţívá tyto nástroje většinou na přechodnou dobu, zejména v případech, kdy dochází u dané banky k ohroţení a její další existenci. Mezi přímé nástroje patří: pravidla likvidity, úvěrové a úrokové limity, povinné vklady, doporučení, výzvy, dohody. Pravidla likvidity Centrální banka určuje obchodním bankám, jaký mají mít vztah mezi aktivy a pasivy. To znamená, ţe krátkodobé úvěry jsou kryty z krátkodobých zdrojů a dlouhodobé úvěry z dlouhodobých zdrojů. Tato pravidla patří mezi základní podmínky pro udělení oprávnění k bankovní činnosti a musí jimi být bezpodmínečně plněna činnost bank. Pokud by banky nedodrţovaly pravidla likvidity, jejich činnost by mohla být pozastavena nebo zrušena. 15

Pravidla likvidity se pouţívají ve všech trţních ekonomikách a to z důvodu zajištění likvidity obchodních bank. 6 Úvěrové a úrokové limity Úvěrové limity Jsou označovány také jako úvěrové kontingenty nebo úvěrové stropy. Jsou povaţovány za nejtvrdší nástroj a jsou vyuţívány spíše výjimečně a krátkodobě. Banky při poskytnutí úvěru svým klientům jsou omezeny maximální výši úvěru, kterou stanoví Centrální banka. Úvěrové kontingenty členíme na relativní a absolutní. Relativní úvěrový kontingent jde o maximální výši úvěru, kterou je centrální banka ochotna poskytnout obchodním bankám. Absolutní úvěrový kontingent stanovuje obchodním bankám maximální výši úvěru, který tyto banky mohou poskytnout svým klientům. Úvěrové limity mohou být pouţívány selektivně jen k některým obchodním bankám a v rozdílných stupních úvěrových částek. V některých případech musí obchodní banky na základě příkazu centrální banky pravidelně předkládat zprávy o poskytnutých úvěrech. Úrokové limity Předepisují bankám maximální úrokové sazby z úvěru a maximální a minimální úrokové sazby z vkladů, které obchodní banky účtují nebo připisují svým klientům. Povinné vklady Centrální banka můţe v trţní ekonomice některým subjektům stanovit povinné vedení běţných účtů, ukládat vklady na tyto účty a provádět zúčtovací a jiné operace výhradně jejím prostřednictvím. Tato povinnost se týká zejména státních orgánů místní moci a správy. Tímto způsobem si centrální banka zajišťuje kontrolu o jejich peněţních zdrojích a účelovém pouţívání těchto zdrojů. 6 Kolektiv autorů, Bankovnictví, BIVŠ, 6.vydání, Praha, 2006 16

Doporučení, výzvy, dohody Spočívají v písemných nebo ústních poţadavcích centrální banky vůči bankám obchodním. Týkají se například omezení úvěrů, vyloučení úvěrů, jejich zvýhodnění a další. Doporučení bývá vyjádřeno jako přání centrální banky na chování obchodních bank v nejbliţším období. Většinou tato přání nejsou vyjadřována písemně. Výzvy jsou výraznějším projevem poţadavku centrální banky vůči obchodním bankám. Rovněţ jako doporučení nejsou vyjadřovány v písemné formě. Dohody mají písemnou formu. Jsou uzavírány mezi centrální bankou a obchodní bankou, ale také mezi obchodními bankami navzájem. Tyto uzavřené písemné dohody se stávají právně závazné. Tato opatření mají vysokou účinnost, proto jsou téţ široce vyuţívány, ale většinou jen krátkodobě a dočasně. Někteří ekonomové přímé nástroje odmítají a to proto, ţe podle nich deformují trţní prostředí. 1.2.2 Nepřímé nástroje Nepřímé nástroje patří mezi nejvýznamnější nástroje centrální banky. Jsou většinou nazývány jako trţní nástroje. Dopadají na celý bankovní systém plošně a stanovují tak stejné podmínky pro všechny subjekty, tedy obchodní banky, v ekonomice. V současné době jsou nejdůleţitějšími nástroji a jejich působení můţe být krátkodobé i dlouhodobé. Mezi nepřímé nástroje patří: diskontní sazba, operace na volném trhu, kursové intervence, povinné minimální rezervy. Diskontní nástroje V trţních ekonomikách patří diskontní nástroje mezi klasické nástroje měnové politiky. Někdy můţeme také slyšet termín diskontní politika. Do diskontní politiky respektive nástrojů měnové politiky řadíme tři hlavní druhy úvěrů, které centrální banka poskytuje bankám ostatním. Jsou to: Diskontní úvěr - je to základní a nejpouţívanější úvěr. Je poskytován krátkodobě a většinou lhůta splatnosti nepřesahuje tři měsíce a někdy bývá i kratší. Diskontní sazba je úroková sazba, za kterou centrální banka umoţňuje bankám obchodním čerpat úvěry. Pouţívání diskontní sazby patří k nejstarším a tradičním nástrojům 17

měnového řízení. Diskontní sazba je obvykle nejniţší z úrokových sazeb centrální banky. Reeskontní úvěr - je úvěr, který je poskytován centrální bankou obchodním bankám na základě reeskontu (odkupu) směnek od bank. Jedná se o úvěry formou odkupu (reeskontu) prvotřídních směnek od bank se lhůtou splatnosti většinou do tří měsíců. Centrální banka při reeskontu dává obchodní bance k dispozici pohotové peněţní prostředky, čímţ zvyšuje jejich zdroje a moţnost poskytovat další úvěry. Lombardní úvěr - je úvěr zajišťovaný zástavou movité věci, který zní na pevnou částku a pevnou lhůtu splatnosti většinou jeden měsíc. Tento úvěr má spíše výpomocný charakter. Pouţívá se na zástavu cenných papírů, které obchodní banky udrţují ve svých aktivech. Lombardní úvěry jsou poskytovány za lombardní úrokovou sazbu. Výhodou je, ţe lombardní úvěr můţe být kdykoliv splacen, jakmile úvěrová potřeba příslušné obchodní banky u centrální banky poklesne. Je poskytován i bankám, které mají určité problémy s likviditou a nemají moţnost získat jiné zdroje. Operace na volném trhu Klasickým nepřímým nástrojem měnové politiky jsou operace na volném trhu. Lze je povaţovat za nejpouţívanější nástroj centrálních bank v současnosti. Cílem operací na volném trhu je usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Centrální banka provádí tyto operace především s obchodními bankami a bankovními institucemi. Jejich princip spočívá v přímém ovlivňování měnové báze jejím rozšiřováním nebo zuţováním. Měnová báze je oběţivo + rezervy obchodních bank u centrální banky. Zejména se jedná o bankovky a mince drţené bankami, ale také vklady komerčních bank u centrální banky. Důleţitý je hlavně multiplikátor, který odpovídá poměru peněţní zásoby a peněţní báze. Působením vkladového neboli depozitního peněţního multiplikátoru vedou změny měnové báze, její přírůstky nebo úbytky, ke zvýšení nebo sníţení objemu peněţní nabídky. Centrální banka prostřednictvím těchto operací ovlivňuje činnost obchodních bank, úrokové sazby finančních trhů a také můţe působit na pohyb zahraničního kapitálu. Operace na volném trhu provádí centrální banka nákupem a prodejem cenných papírů a to vţdy bezhotovostně, hlavně státní dluhopisy, cenné papíry vydané státními agenturami zejména krátkodobé pokladniční poukázky, dále bankami akceptované směnky či jiné cenné papíry. 18

Nákupem cenných papírů centrální bankou od obchodních bank dochází ke zvýšení úvěrové kapacity a likvidity. Při prodeji cenných papírů centrální bankou je úvěrová kapacita a likvidita obchodních bank sniţována. Operace na volném trhu jsou většinou prováděny formou takzvaných repo-operací. Repo-operace znamenají prodej cenných papírů jako promptní a jejich zpětný nákup po určitém termínu. Operace na volném trhu je moţné členit na aktivní (dynamické) a vynucené (obranné): Dynamické operace jsou prováděny s cílem změny měnové báze. Vynucené operace mají zabránit negativním vlivům jiných faktorů na měnovou bázi. 7 Operace na volném trhu mají 3 základní podoby: Přímé operace hlavním cílem těchto operací je změna měnové báze a představují nákup nebo prodej státních cenných papírů. Repo operace jako hlavní měnový nástroj. Jde o kombinaci dvou protisměrných transakcí. U prostých repo operací centrální banka prodává státní nebo vlastní cenné papíry s tím, ţe je po uplynutí určité doby zpravidla 14 dnů zpětně nakoupí. Reverzní repo operace jsou takové, ţe centrální banka nakoupí cenné papíry s budoucím zpětným prodejem. Repo operace vedou pouze k dočasné změně měnové báze. Termín zpětné transakce je u prostých a reverzních repo operací vţdy předem stanoven. Zpětná transakce při termínovaných repo operacích probíhá v přesně stanoveném termínu, zatímco u netermínovaných operací mají banky moţnost provést s centrální bankou zpětnou transakci kdykoliv do stanovaného termínu. Přímé operace i repo operace se častokrát uskutečňují formou aukcí nebo trendů. Při aukcích banky znají své nabídky navzájem, ale při trendech tomu tak není. Při úrokových aukcích a trendech nabízejí banky objem a taky úrokové sazby obchodů a centrální banka má tak měnovou bázi pod perfektní kontrolou. Objemové aukce a trendy jsou spojeny se stanovením úrokových sazeb centrální bankou, a banky proto nabízejí jedině objem obchodů. Centrální banka tímto způsobem významně ovlivňuje krátkodobou úrokovou míru, avšak nemá plně pod kontrolou měnovou bázi. Dále také můţe dojít ke kombinaci úrokových a objemových aukcí či trendů, kdy centrální banka vyhlásí minimální úrokové sazby, to znamená maximální ceny při nákupech cenných papírů a maximální úrokové 7 Kolektiv autorů, Bankovnictví, BIVŠ, 6.vydání, Praha, 2006 19

sazby coţ znamená minimální ceny při prodeji cenných papírů. Banky nabízejí úrokové sazby i objem. Switch operace - centrální banka pouţívá tyto operace při nákupu a prodeji cenných papírů s různou lhůtou splatnosti k ovlivnění krátkodobé úrokové míry. Kurzové intervence Hlavním cílem kurzové intervence je ovlivňovat měnový kurs domácí měny k měnám zahraničním. Kurzové intervence mohou vést k nechtěné změně měnové báze. Hodnota měnového kurzu je dána vztahem mezi poptávkou a nabídkou zahraničních měn a domácí měnou. Pokud centrální banka ovlivní vztah mezi poptávkou a nabídkou, mění se tím současně i měnový kurz. Centrální banka provádí kurzové intervence dvěma základními způsoby: Přímé intervence v tomto případě centrální banka nakupuje respektive prodává domácí měnu za zahraniční měnu. Tímto přímo dochází ke změně poptávky či nabídky zahraniční měny za domácí měnu s dopadem na měnový kurz. Nákupem zahraniční měny centrální bankou za domácí měnu vede k růstu poptávky po zahraniční měně a současně k růstu nabídky domácí měny. Prodej zahraniční měny za domácí měnu způsobí pravý opak. Přímé intervence představují běţné nákupy nebo prodeje zahraničních měn za domácí měnu. Tyto operace se přímo projeví na měnové bázi, protoţe centrální banka provádí intervence ve vztahu k dalším bankám. Změna měnové báze můţe někdy vést ke změnám krátkodobé úrokové míry. Všechny tyto operace jsou prováděny bezhotovostně. Nepřímé intervence spočívají ve změnách úrokových sazeb centrální banky. Tyto změny působí prostřednictvím reálné úrokové míry na příliv a odliv kapitálu a pak následně na devizový kurz. V případě, ţe domácí úrokové sazby rostou rychleji neţ zahraniční, tak dochází k přílivu zahraničního kapitálu, který způsobuje revalvaci domácí měny. Revalvace znamená posílení domácí měny vůči měnám zahraničním. Povinné minimální rezervy Představují povinně vytvářené vklady obchodních bank u centrální banky. Tvorba minimálních rezerv je upravena v zákoně č. 6/1993 o ČNB. Tento zákon stanoví, ţe centrální banka můţe poţadovat od ostatních bank a dalších institucí, aby si u ní uloţily 20

část svých zdrojů. Je zde i stanovena maximální moţná výše těchto rezerv a to max. 30% z primárních vkladů. Znamená to, ţe kaţdá banka je povinna drţet na svém účtu, který vede v Zúčtovacím centru ČNB, povinnou minimální rezervu. Výše tohoto objemu je stanovena na 2 % z primárních vkladů klientů bank v domácí i zahraniční měně. Jejich skutečná výše se počítá jako průměrný stav PMR za určité období počítaný zpětně ze zůstatku na příslušném účtu na konci kaţdého dne. Centrální banka pouţívá povinné minimální rezervy jako nástroj slouţící k regulaci mnoţství peněz v oběhu. Jestliţe jsou vysoké, tak mají obchodní banky málo peněz na poskytování úvěrů. Obchodní banky se tomuto přirozeně brání, protoţe je tím narušena jejich volnost disponovat s vklady, a samozřejmě se tím sniţuje jejich výnosnost. Dále slouţí jako rezerva v případě ohroţení likvidity obchodních bank. V některých zemích jiţ povinné minimální rezervy neexistují. V našem bankovním systému lze také pozorovat sniţování sazeb těchto rezerv. Poslední změna sníţení sazeb z 5 % na 2 % byla provedena s účinností od 7. října 1999. 8 Jako další nepřímý nástroj centrální banky jsou konverze a swapy cizích měn. Centrální banka nakupuje a prodává cizí měny za koruny obchodním bankám. Obchod má dvě podoby: Konverze promptní obchod bez následujících zpětných operací. Teď prodám (nakoupím) v aktuálním kurzu. Swapy kombinace promptního obchodu s následnou zpětnou operací. Teď prodám (nakoupím) za aktuální kurz a zároveň uzavírám smlouvu o budoucím zpětném odkupu (prodeji) za předem dohodnutý kurz. Při prodeji deviz centrální bankou dochází ke stahování českých korun z oběhu, zpomalení oběhu peněz restriktivní měnová politika. Při nákupu deviz centrální bankou dochází k zrychlení oběhu peněz tedy větší mnoţství peněz v ekonomice expanzivní měnová politika. Tyto operace mají také dopad na kurzy měn. 8 REVENDA, Z., MANDEL, M., KODERA, J., MUSÍLEK, P., DVOŘÁK, P., BRADA, J., Peněţní ekonomie a bankovnictví, 4.vydání, Praha, 2005 21

2. České bankovnictví po roce 1989 Do 80. let byly bankovní systémy ve většině socialistických zemí jednostupňové, kde všechny operace provádí jediná centrální banka mono banka. Další banky byly specializovány na vymezený rozsah bankovní činnosti a byly zcela závislé na rozhodnutích centrální banky. Tyto banky nepůsobily jako samostatné podnikatelské subjekty. Teprve události koncem roku 1989 zaznamenaly významný obrat v postavení Státní banky československé (dále jen SBČS). Jiţ v roce 1988 byly dány základy pro změny v československém bankovnictví. Tímto krokem došlo k oddělení emisní a úvěrové obchodní činnosti bankovní soustavy, a to na základě Směrnice k zabezpečení komplexní přestavby hospodářského mechanismu a usnesením vlády Československé socialistické republiky (ČSSR) č. 196 z roku 1988. V roce 1989 Federální shromáţdění Československé socialistické republiky přijalo zákon č. 130/1989 o Státní bance československé, k uskutečnění těchto záměrů. Tímto zákonem byla SBČS ustanovena jako banka bank a získala pravomoci ústřední emisní banky státu a jejím hlavním cílem se stalo zajišťování stability československé měny. Zákon rovněţ bance stanovil povinnost dohlíţet a regulovat směnitelnost měny, hlavně její rovnováţnost a kupní sílu v tuzemsku a v zahraničí. Dále vykonávat dohled nad prováděním bankovních činností v Československé federativní republice a usměrňovat provoz bank. Při provádění měnové politiky byla SBČS nezávislá na vládě a politických stranách. Mezi její základní činnosti patřilo dvakrát do roka předloţit Federálnímu shromáţdění zprávu o měnovém vývoji a jednou za čtvrtletí informovat veřejnost. 9 2.1 Vývoj bankovnictví po 1. 1. 1990 Bankovní systém si po roce 1989 vyţádal nové legislativní a institucionální změny v politickém a následně i praktickém ekonomickém ţivotě. Zákon o SBČS sice nezaváděl dvoustupňový bankovní systém, ale počítal jiţ s existencí dalších komerčních bank a s dohledem nad nimi. Souběţně byl připravován Zákon o bankách a spořitelnách a od 1. 1. 1990 začaly v Československu platit dva nové zákony: Zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách 9 Vědecký časopis Vysoké školy Karla Engliše v Brně, číslo 2/ ročník I/ 2006 22

Zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé Oba tyto zákony vytvořily základní rámec pro fungování měnové politiky a přinesly také významné institucionální změny. Za nejdůleţitější změny ve fungování bankovního systému lze povaţovat: Vymezení Státní banky československé jako centrální banky státu, která je výhradně bankou emisní a rovněţ při realizaci měnové politiky byla SBČS nezávislá na vládě a politických stranách. Jejím hlavním cílem bylo zajišťování stability československé měny. Vyčlenění tří nových univerzálních obchodních bank ze stávající sítě poboček Státní banky československé, které byly ve vlastnictví státu. Jednalo se o: - Komerční banka na území České republiky - Všeobecná úvěrová banka na území Slovenské republiky - Investiční banka, které přebrala existující licenci původní Investiční banky a působila na území obou republik. Umoţnění vzniku nových obchodních bank ve formě akciových společností nebo druţstev, jejichţ minimální základní kapitál byl ve výši 50 milionů Kčs a s moţností univerzálního působení. Zahraničním bankám bylo umoţněno zřizovat a provozovat na území Československa své dceřiné společnosti, nikoli ve formě poboček. Byla zachována existence stávajících bank, které byly uvedeny v zákoně a dostaly univerzální licenci k provádění všech bankovních operací. 10 Po 1. 1. 1990 byla organizace SBČS následující: Ústředí v Praze a dva hlavní ústavy v Praze a Bratislavě s pobočkami v krajích. V čele stojí předseda Státní banky československé, kterého jmenuje a odvolává prezident Československé socialistické republiky na návrh vlády. V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje v plném rozsahu první místopředseda. Prvního místopředsedu a ostatní místopředsedy jmenuje a odvolává vláda na návrh předsedy Státní banky československé. Státní banka československá má výhradní právo vydávat československé peníze, dohlíţí na ochranu měny, tisk a raţbu peněz, řídí peněţní oběh, provádí operace se zlatem a devizovými prostředky, řídí pokladní operace a směnárenskou činnost, provádí platební styk a zúčtování v tuzemsku, spravuje měnové 10 Kolektiv autorů, Bankovnictví, BIVŠ, 6.vydání, Praha, 2006 23

rezervy ve zlatě a v devizových prostředcích, provádí zvláštní bankovní operace. Státní banka československá vede účty bank a spořitelen a přijímá jejich vklady, dále vede účty státního rozpočtu federace a republik a vede účty státních finančních rezerv. Dále se podílí na tvorbě hospodářského a sociálního rozvoje Československé socialistické republiky. 11 Byl vytvořen právní rámec působení obchodních bank v Československu na základě zákona č. 158/1989 SB., o bankách a spořitelnách a zákona č. 201/1989 S., o úvěrových vztazích organizací, dále novelizací devizového zákona, hospodářského zákoníku a dalších navazujících vyhlášek. Obchodním bankám byly svěřeny především úvěrové obchodní činnosti. Vznikly tak instituce, které měly poskytovat univerzální bankovní sluţby. Obchodní banky byly zaloţeny na podnikatelských principech, které usilují o zisk a sledují svůj vlastní rozvoj. Jako základ podnikání se snaţí zvětšovat vlastní jmění. Zajišťují si vlastní budovy, jejich zařízení, výpočetní techniku, odpovídající programové vybavení a hlavně potřebné zaměstnance. Usilují o kvalifikované pracovníky, kteří jsou pro bankovnictví nezbytní. Po 1. 1. 1990 vznikají další nové banky jako například Agrobanka a.s., Pragobanka a.s., Poštovní banka a.s., Bankovní dům Skala a.s. Vystupuje zde i účast zahraničních bank ve formě dceřiných bank jako například Citibank a.s. Praha, Creditanstalt a.s. Praha. SBČS musela kontrolovat činnost obchodních banka a stanovovat pro ně pravidla likvidity, výši povinných minimálních rezerv, řízení úvěrů a úvěrových zdrojů. Rozdílem proti dřívějším praktikám úvěrování a zdrojového krytí v bývalé jednotné SBČS bylo, ţe obchodní banky mohou k úvěrování pouţívat jen peníze, které byly jiţ vytvořeny. Získávají je jako půjčky nebo jako depozita. Uspořádání bankovního systému Československa v letech 1989-1992 Státní banka československá Působila jednak jako centrální banka a rovněţ i jako obchodní banka pro podnikatelskou klientelu. Řídila všechny ostatní banky v československé ekonomice pomocí úvěrového, pokladního, devizového a měnového plánu. Mezi její činnost patřilo i poskytování dlouhodobých investičních úvěrů jiţ od roku 1958. 11 Zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé 24

Československá obchodní banka Tato banka se specializovala na platební, úvěrové a zúčtovací operace se zahraničím pro podnikatelskou sféru. Mohla disponovat s prostředky v zahraničních měnách pomocí devizového plánu od SBČS. Živnostenská banka Banka se zaměřovala na platební a zúčtovací operace se zahraničím pro drobnou soukromou klientelu. Měla pobočku v Londýně, jejímţ prostřednictvím prováděla do určité míry podnikatelskou činnost. Investiční banka Do roku 1958 se tato banka specializovala na poskytování dlouhodobých investičních úvěrů. Od roku 1958 byla pověřena depotními operacemi, coţ znamená úschova a správa cenností zejména v bankovních trezorech. Česká státní spořitelna Banka se zaměřovala na úvěrové a depozitní operace pro obyvatelstvo na území České republiky. Dispozice a účely pouţití vkladů obyvatelstva byly dány podle rozpisu úvěrového plánu SBČS. Slovenská státní spořitelna Tato banka se rovněţ specializovala na depozitní a úvěrové operace pro obyvatelstvo na území Slovenské republiky. Dispozice a účely pouţití vkladů obyvatelstva byly dány podle rozpisu úvěrového plánu SBČS. SBČS se rozhodla v roce 1990 realizovat stabilizační restriktivní měnovou politiku, která byla výrazně podpořena přebytkovou rozpočtovou politikou vlády. Snahou bylo zmírnit riziko narůstající skryté inflace z minulých let. Plánovaný roční růst úvěrů domácí ekonomiky se měl pohybovat v pásmu mezi -2 % aţ +1 %. V listopadu 1990 došlo ke zvýšení tohoto limitu na 2,6 %, a to z důvodu silného cenového efektu devalvace koruny. Centrální banka pouţívala převáţně přímé nástroje měnové politiky a v průběhu roku pomalu přecházela na nepřímé nástroje, jako byly povinné minimální rezervy, diskontní sazba a refinanční úvěr. V restriktivní měnové politice pokračovala SBČS i v roce 1991. Měnová politika musela čelit liberalizaci cen a zahraničnímu obchodu. Cílem měnové politiky v tomto roce byl boj proti inflaci a zajištění stabilního měnového kurzu domácí měny. Dalším cílem bylo zajištění rovnováhy platební bilance. Ve druhé polovině roku 1991 byla měnová politika v relativně příznivém cenovém vývoji a v roce 1992 bylo moţné měnovou politiku koncipovat jako neutrální. 25

Rok 1992 vnesl do našeho centrálního bankovnictví několik významných změn. Zejména zákonem č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé, kde bylo zakotveno fungování SBČS jako standardní centrální banky, který vstoupil v platnost 1. února 1992. Řídícím vrcholným orgánem byla bankovní rada centrální banky. Dne 26. května 1992 jmenoval prezident republiky Václav Havel na základě návrhu guvernéra SBČS Josefa Tošovského. Dalšími členy bankovní rady byly dva viceguvernéři jako pracovníci federálního ústředí, dva viceguvernéři pro Českou a Slovenskou republiku a dva jejich zástupci. Bankovní rada byla vrcholným orgánem, který prováděl měnovou politiku. V roce 1992 se také začalo upouštět od přímých nástrojů netrţní povahy. Začátkem dubna byl zrušen horní limit pro úrokové sazby z úvěrů. V měsíci září došlo ke zrušení úvěrových limitů pro malé banky a v říjnu i pro velké banky. K 1. únoru 1992 byly povinné minimální rezervy pro vklady na viděnou ve výši 8 % a termínované vklady ve výši 2 %. V květnu byl zahájen reeskont směnek s maximální splatností 90 dní a úvěr na zástavu směnek byl změněn na standardní lombardní úvěr s maximální splatností 30 dní. Státní banka československá začala v průběhu roku 1992 provádět operace na volném trhu, které slouţí jako nástroj jemného dolaďování trhu jako jsou krátkodobé úrokové sazby, bankovní rezervy či měnová báze. V únoru 1992 došlo poprvé k provedení emise státních pokladničních poukázek. Od července do září byly provedeny i první emise poukázek SBČS v celkové výši 7,5 miliard Kčs. Důvodem tohoto kroku byl nedostatek státních cenných papírů. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 1992 přešla Státní banka československá od kontroly peněţní zásoby prostřednictvím vývoje aktiv obchodních bank ke kontrole peněţní zásoby prostřednictvím vývoje pasiv centrální banky. 12 2.2 Měnová politika Státní banky československé v letech 1990-1992 V roce 1990 byla poměrně vysoká poptávka po úvěrech, na kterou centrální banka reagovala trojím zvýšením diskontní sazby. První zvýšení bylo začátkem dubna ze 4 % na 5 %, k 1. říjnu 1990 došlo ke zvýšení na 7 % a 11. listopadu 1990 dosahovala výše diskontní sazby 8,5 %. V tomto roce došlo také ke zvýšení úrokových limitů z původních 8 % na 14 %. Maximální úroková sazba z úvěru na konci roku 1990 mohla činit 22,5 %. 12 Autorský kolektiv, Dějiny bankovnictví v českých zemích, Bankovní institut, a.s., Praha 1999 26

Od 1. května 1990 byly navýšeny i sazby povinných minimálních rezerv z primárních korunových vkladů vůči nebankovním klientům z původních 5 % na 8 %. SBČS úročila tyto rezervy 4 procentními body. Během tohoto roku se centrální banka snaţila realizovat restriktivní měnovou politiku. Vývoj nominální a reálné peněţní zásoby měřené měnovými agregáty M1 a M2 můţeme vidět v následující tabulce. Tabulka č. 1: Vývoj měnových agregátů v roce 1989 a 1990 Rok 1989 1990 Měnový agregát 31.12. (v mld.kčs) 31.3. (v mld.kčs) 30.6. (v mld.kčs) 30.9. (v mld.kčs) 31.12 (v mld.kčs) M1 311,1 294,9 298,3 295,4 288,8 M2 547,8 528,6 536,6 540,3 548,3 Zdroj: Autorský kolektiv, Dějiny bankovnictví v českých zemích, Bankovní institut, a.s., Praha 1999, vlastní úprava V prvním čtvrtletí roku 1991 byla vysoká inflace a měnový agregát M2 vzrostl pouze o 1,7 miliard Kčs a měnový agregát M1 poklesl o 9,9 miliard Kčs. Měnová politika se začala postupně uvolňovat a měnový agregát M1 narostl aţ o 28,8 % a měnový agregát M2 narostl o 27,3 %. V tomto období vzrostly i podnikové úvěry o 25,9 %. Celoroční růst spotřebitelských cen dosahoval 53,6 %. V následující tabulce můţeme vidět vývoj měnových agregátů během roku 1991. Tabulka č. 2: Vývoj měnových agregátů v roce 1991 Rok 1990 1991 Měnový agregát 31.12. (v mld.kčs) 31.3. (v mld.kčs) 30.6. (v mld.kčs) 30.9. (v mld.kčs) 31.12 (v mld.kčs) M1 288,8 278,9 285,7 317,0 371,9 M2 548,3 550,0 579,2 616,4 698,0 Zdroj: Autorský kolektiv, Dějiny bankovnictví v českých zemích, Bankovní institut, a.s., Praha 1999, vlastní úprava V roce 1992 musela centrální banka postupně sniţovat diskontní sazby z 9,5 % na 8 %. Důvodem byla snaha o podporu přístupu soukromých podnikatelů k úvěrovým zdrojům. Měnový agregát M2 vzrostl za 8 měsíců o 13,9 %. Dále centrální banka zvýšila povinné minimální rezervy na 3 % pro termínovaná depozita a na 9 % pro vklady na viděnou. Vývoj měnové politiky v posledním čtvrtletí byl pod tlakem a to z důvodu výsledků voleb na Slovensku, dále politický vývoj směřující k rozpadu Československa, coţ vyvolávalo pokles peněţní zásoby. Ale na druhé straně peněţní zásoba rostla díky nárůstu veřejných 27

rozpočtů, coţ vedlo k nárůstu čistého úvěru vlády. Inflace se v roce 1992 vyvíjela příznivě díky měnovému agregátu M2, který ke konci tohoto roku vzrostl o 20,3 % a M1 o 15,7 %. 13 V průběhu roku 1990 udělila Státní banka československá 23 licencí novým obchodním bankám na území celé dřívější Československé federativní republiky. Z toho bylo 21 licencí na území České republiky. Ke konci roku 1992 dosahoval počet licencí 57 na území České a Slovenské federativní republiky a z toho 45 licencí v České republice. V letech 1990 aţ 1992 vznikly specializované banky: Československá záruční a rozvojová banka, a.s., která byla zřízena na podporu malých a středních podniků. Její základní kapitál byl tvořen z 50 % stát a 50 % velké obchodní banky. Konsolidační banka, státní peněžní ústav, jako státní banka, která převzala část úvěrů klientů obchodních bank do své správy. Konsolidační banka byla zřízena kvůli špatné návratnosti úvěrů, které byly banky nuceny poskytnout před rokem 1989 z rozhodnutí vlády. Tyto změny umoţnily v české ekonomice nový legislativní rámec a vzniká tak dvoustupňový bankovní systém, který je typickým modelem pro bankovnictví v trţní ekonomice. Schéma č. 1: Dvoustupňový bankovní systém Zdroj: Pospíšil, R., Hobza, V., Puchinger, Z., Finance a bankovnictví, 1.vydání, Olomouc, 2006, [cit. 15. 1. 2010] 13 Autorský kolektiv, Dějiny bankovnictví v českých zemích, Bankovní institut, a.s., Praha 1999 28

Za významné lze v tomto období povaţovat obnovení členství Československa v Mezinárodním měnovém fondu (MMF) a ve Světové bance. Československu byly poskytnuty půjčky, které pomohly k hladkému průběhu ekonomické reformy. Současně byla také ze strany Mezinárodního měnového fondu poskytnuta pomoc v oblasti technické, vzdělávání pracovníků a přípravě legislativních norem, která sehrála značnou úlohu při stabilizaci vývoje bankovního systému i ekonomiky. K 1.1.1992 byly přijaty nové zákony, které reagovaly na zkušenosti získané v trţní ekonomice a upravovaly československý bankovní systém jiţ na úrovni vyspělých států. Byly to : Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách Obchodní banky přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry. Zákon č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé. Stala se emisní bankou v ČSFR, jejímţ hlavním cílem bylo zabezpečovat stabilitu měny. Zákon o bankách byl v průběhu jeho působení několikrát upravován. Za zvláště důleţité jsou povaţovány novely z roku 1998. Cílem těchto novel bylo přiblíţit bankovní zákon právu Evropské unii, uplatnit v něm náleţité směrnice Rady Evropských společenství a také vyřešit některé zvláštní otázky bankovní soustavy. Novely přinesly některá omezení obchodním bankám, které se týkaly aktivit členů, statutárních orgánů obchodních bank, obchodování bank s cennými papíry a jiné další změny. Větším cílem bylo obnovení důvěry v bankovnictví v České republice. Zejména byly posíleny pravomoci centrální banky při řízení obchodních bank a jejich regulaci. 14 Bankovní systém v ČR Aktuální stav naší bankovní soustavy je výsledkem celé řady změn, kterými československé peněţnictví muselo projít. Bankovní soustavu v České republice tvoří všechny druhy bank na území českého státu a jejich vzájemné vztahy. Banky a jejich sluţby jsou nedílnou součástí finančního trhu. Nejvýznamnějším úkolem těchto institucí je přerozdělování finančních zdrojů mezi subjekty. Tyto instituce nabízejí dočasné volné peníze mezi ty, kteří je momentálně potřebují především k investování. Aţ do roku 1990 14 Kolektiv autorů, Bankovnictví, BIVŠ, 6.vyd., Praha, 2006 29