Střídavá péče a účast odborníků OSPOD

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální práce a sociální politiky Střídavá péče a účast odborníků OSPOD Magisterská diplomová práce Bc. Lucie Nosalová Vedoucí práce: Mgr. Victoria Schmidt, PhD. Brno 2013

Prohlašuji, že jsem svou magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze za pomoci zdrojů uvedených v seznamu použité literatury. V Brně dne 10.5.2013 Lucie Nosalová

Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Victorii Schmidt, PhD. za její vstřícný přístup, ochotu pomoct, poradit a zároveň i za velkou psychickou podporu. Velké poděkování patří i mé rodině, která mi poskytla potřebné zázemí pro psaní diplomové práce, a všem respondentům, bez kterých by empirická část této diplomové práce nemohla vzniknout.

Obsah ÚVOD... 1 A. TEORETICKÁ ČÁST... 3 1 RODINA, MANŽELSTVÍ, ROZVOD... 3 1.1 RODINA... 3 1.1.1 Neformální vazby... 4 1.1.2 Úloha rodiny z pohledu společnosti, rodina jako nástroj socializace... 4 1.1.3 Funkce rodiny... 5 1.1.4 Funkce rodiny... 5 1.1.5 Úloha rodiny z pohledu jednotlivce... 7 1.2 VÝVOJ DĚTSTVÍ A RODIČOVSTVÍ... 7 1.3 ZNAKY SOUČASNÉ MODERNÍ RODINY... 8 1.4 RODIČ A DÍTĚ... 9 1.5 MANŽELSTVÍ JAKO PRIMÁRNÍ FUNKCE RODINY... 10 1.6 ROZVOD... 10 1.6.1 Rozvodovost... 14 2 SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ... 15 2.1 VZNIK ZÁKONA Č. 359/1999 SB., O SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANĚ DĚTÍ... 15 2.2 VYMEZENÍ POJMU SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ... 16 2.3 ADRESÁTI SPOD... 17 2.4 ORGÁNY ZAJIŠŤUJÍCÍ SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANU DĚTÍ... 19 2.5 POSTOJE PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ... 20 2.6 TRANSFORMACE V OBLASTI SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ... 21 2.7 DILEMATA JAKO ZÁKLAD TRANSFORMACE PŘÍSTUPU SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ... 22 2.7.1 Komplexní, nebo zjednodušené cíle... 22 2.7.2 Množství klientů, nebo kvalita služeb... 23 2.7.3 Neutralita, nebo favoritismus... 23 2.7.4 Jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem... 24 2.7.5 Procedurální, nebo situační přístup... 24

2.7.6 Materiální, nebo nemateriální pomoc... 25 2.7.7 Zasáhnout, nebo nezasáhnout... 25 2.8 STATISTIKY... 26 2.8.1 Sociálně právní ochrana dětí v České republice v letech 2007 2011... 26 2.8.2 Obec v ČR s rozšířenou působností v roce 2011 a 2012... 27 3 POROZVODOVÁ PÉČE O NEZLETILÉ... 29 3.1 VÝHRADNÍ PÉČE... 29 3.1.1 Dítě ve výlučné péči matky... 31 3.1.2 Dítě ve výlučné péči otce... 32 3.2 SPOLEČNÁ PÉČE... 32 4 STŘÍDAVÁ PÉČE... 34 4.1 PRÁVNÍ ÚPRAVA... 34 4.2 STŘÍDAVÁ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE... 36 4.3 STŘÍDAVÁ PÉČE V ZAHRANIČÍ... 38 4.3.1 Německo... 38 4.3.2 Belgie... 38 4.3.3 Švédsko... 38 4.3.4 Spojené státy americké... 39 4.4 PŘEDPOKLADY... 39 4.5 POZITIVA A NEGATIVA STŘÍDAVÉ PÉČE... 40 4.5.1 Pozitiva střídavé péče... 40 4.5.2 Negativa střídavé péče... 41 B. METODOLOGICKÁ ČÁST... 43 1 VÝZKUMNÁ STRATEGIE... 43 2 STANDARDIZACE VÝZKUMU... 44 3 TECHNIKY SBĚRU DAT... 45 3.1 FOCUS GROUPS... 45 3.2 VYUŽITÍ FILMU V SOCIÁLNÍ PRÁCI... 45 3.2.1 Jmenuji se Sam (I am Sam)... 47 3.2.2 Skutečné kontexty filmu... 47

3.2.3 Děj filmu... 48 4 OPERACIONALIZACE DAT... 50 5 KONSTRUKCE VZORKU A JEDNOTKA ZJIŠŤOVÁNÍ... 52 6 REALIZACE A POSTUP SBĚRU DAT... 53 7 CHARAKTERISTIKA ZPRACOVÁNÍ DAT... 54 8 ETICKÝ KODEX VÝZKUMU... 55 C. EMPIRICKÁ ČÁST... 56 1 REZISTENCE FILMU: PROJEV KLÍČOVÝCH STRATEGIÍ BRÁNĚNÍ NOVÉMU... 56 2 TENDENCE A TYPICKÉ VLASTNOSTI PŘI POSOUZENÍ RODIČOVSTVÍ 61 2.1 UTILITÁRNÍ POSTOJ K RODIČOVSTVÍ A VZTAHŮM MEZI RODIČI A DĚTMI... 61 2.2 HODNOCENÍ EMOCIONÁLNÍCH VZTAHŮ... 66 2.3 SOUVISLOST POHLEDU NA DĚTSTVÍ/DÍTĚ A POŽADAVKY RODIČE... 68 3 POHLED NA ODBORNOU PRAXI... 74 3.1 POHLED NA KLIENTA S HANDICAPEM JAKO VZOREK AKCEPTACE SITUACE KLIENTA A HRANIC INDIVIDUÁLNÍHO PŘÍSTUPU... 74 3.2 NEFORMÁLNÍ SÍTĚ JAKO ZANEDBANÝ ZDROJ PLÁNOVÁNÍ INTERVENCE... 78 3.3 NEKRITICKÝ POHLED NA OBECNÝ PŘÍSTUP SVÉ PRAXI PŘES PONÍŽENÍ ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI... 79 3.4 MOŽNOST ÚSTAVNÍ VÝCHOVY... 81 ZÁVĚR... 83 1 ODPOVĚĎ NA HVO... 83 2 INTERVENČNÍ PROMĚNNÉ... 86 3 DOPORUČENÍ PRO PRAXI... 86 4 NÁVRHY PRO REALIZACI DALŠÍCH VÝZKUMŮ... 87 SEZNAM LITERATURY... 89 ANOTACE... 94

ANNOTATION... 95 JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK... 96 PŘÍLOHY... 99 PŘÍLOHA Č. 1: TABULKA OPERACIONALIZACE... 99 STAŤ... 101

Úvod Téma střídavé péče jsem si zvolila v důsledku mé praxe na oddělení sociálně právní ochrany dětí jednoho městského úřadu obce s rozšířenou působností. Toto téma a mnoho věcí okolo něj mne zaujalo natolik, že jsem se rozhodla věnovat se mu více. Při své praxi jsem zpozorovala, jak pracovníci reagují na institut střídavé péče. Zároveň jsem chtěla zjistit, jakým vývojem prošlo dětství, rodičovství, pojmy spojené se střídavou péčí, jakým způsobem jsou těmito změnami ovlivněni pracovníci a proč jsou dnes zastánci či odpůrci střídavé péče. Ráda bych touto cestou upozornila na institut střídavé péče, která je podle mého názoru, v České republice stále nepřijatým nováčkem. Do České republiky přišla teprve v 90. letech 20. století. Za toto období si našla mnoho svých příznivců, kteří ji uvítali jako novou alternativu porozvodové péče o nezletilé děti, ale našla si také mnoho odpůrců, kteří naopak zastávají názor, že není možné, aby nezletilé dítě po rozchodu či rozvodu rodičů např. každý týden s batůžkem přecházelo do druhé domácnosti, ke druhému rodiči. Ráda bych svou prací upozornila také na to, že i institut střídavé péče má své kouzlo a zaslouží si být využíván, pokud je to tím nejlepším pro nezletilé dítě nebo je to právě přáním tohoto dítěte. Cílem mé diplomové práce je odpovědět na otázku Jak pracují pracovníci OSPOD s možností ovlivnit změny pohledu (směrem k lepšímu pochopení silných a slabších stránek) na střídavou péči a její aplikaci v praxi? Pomocí poznatků, které výzkumem získám, bych chtěla dosáhnout toho, aby pomocí rozboru ve změnách chápání manželství, rodičovství a dětství, pracovníci OSPOD získali větší náhled na institut střídavé péče jako jednu z forem porozvodové péče o nezletilé děti. Má diplomová práce je rozdělena do tří částí do části teoretické, části metodologické a části empirické. V teoretické části se dočtete v první kapitole nazvané Rodina, manželství, rozvod o několika pohledech na rodinu (z pohledu neformálních vazeb, společnosti a rodiny jako nástroje socializace, dále pak z pohledu jednotlivce a funkcí rodiny). Dozvíte se také o vývoji dětství a rodičovství, o znacích současné moderní rodiny, o funkcích rodiny v kontextu dnešní společnosti, o rodiči a dítěti a také o manželství jako primární funkci rodiny; v závěru kapitoly se věnuji rozvodu 1

a rozvodovosti. Druhá kapitola je věnována sociálně právní ochraně dětí. V této kapitole se zaměřím na vznik zákona o sociálně právní ochraně dětí, dále na vymezení pojmu sociálně právní ochrana dětí, na adresáty SPOD, na orgány, které zajišťují SPOD. Věnuji se také emocionálním postojům pracovníků SPOD, transformaci SPOD, dilematům při práci s klienty a v závěru kapitoly uvádím celorepublikovou statistiku, která vypovídá o výkonu SPOD a statistiku o výkonu SPOD v mnou zkoumané obci s rozšířenou působností. Třetí kapitola je věnována porozvodové péči o nezletilé. V této kapitole se zaměřím na výlučnou péči matky, výlučnou péči otce a také na společnou výchovu. Čtvrtá kapitola pojednává o střídavé péči. Je zde zmíněna nejen právní úprava a systém střídavé péče v České republice, pro zajímavost jsou zde uvedeny i další země, kde je aplikována střídavá péče Německo, Belgie, Švédsko a Spojené státy americké. Dále se ve čtvrté kapitole dočtete o předpokladech pro střídavou péči a o jejích pozitivech a negativech. Druhá část diplomové práce je věnována metodologii. Je zde popsána výzkumná strategie, standardizace výzkumu, techniky sběru dat (tedy využití focus groups a práce s filmem Jmenuji se Sam ), operacionalizace dat, konstrukce vzorku a zjišťování dat. Dále pak realizace a postup sběru dat, pár slov o charakteristice zpracování dat a v neposlední řadě, velmi důležitou součásti výzkumů etický kodex výzkumu. Třetí část této diplomové práce je věnována empirické části. Zde se věnuji tématům, která se objevovala ve výzkumu, dále také významům, které těmto tématům účastníci výzkumu přikládali a v neposlední řadě také způsobům, jak s těmito tématy a významy respondenti pracují. Dle zakotvené teorie tvořím interpretační část na základě otevřeného a axiálního kódování. Dále rozděluji data do jednotlivých kategorií a přidávám komentář. Vše je následně interpretováno s ohledem na zodpovězení dílčích výzkumných otázek. V závěru diplomové práce pak odpovídám na hlavní výzkumnou otázku, odhaluji slabé a silné stránky provedeného výzkumu, navrhuji několik doporučení pro další praxi a zamýšlím se nad otázkou dalšího výzkumu v této oblasti. 2

A. TEORETICKÁ ČÁST 1 Rodina, manželství, rozvod Každý z nás se narodil do rodiny, kterou si neměl možnost předem zvolit. Právě rodina nás do určité míry ovlivnila a zásadním způsobem zformovala. Zajímavé a povzbuzující je, že každý člověk má možnost o sobě přemýšlet, nebo se do jisté míry změnit například z důvodu, že vliv jeho rodiny nebyl příznivý. Člověk je chápán jako kontroverzní postava moderní rodiny nejen z pohledu společnosti, ale také z pohledu jednotlivce. V následujících kapitolách se budu zabývat pojmy, které s rodinou úzce souvisí, je na místě tyto pojmy vysvětlit a definovat. Současná doba se odlišuje pluralitou pohledů na rodinu, kterou můžeme chápat jako projev postmoderní nejistoty. Střídavá péče s rodinou, manželstvím, rozvodem úzce souvisí, proto si vysvětlení těchto pojmů zaslouží několik řádků v mé práci. V neposlední řadě je střídavá péče jedním z projevů současných trendů jako změny vzoru péče o dítě a pružnějšího přístupu k definování úloh rodin, rodičů, mužů a žen. 1.1 Rodina Jednoznačně definovat rodinu není vůbec snadné. Každý odborník na rodinu nahlíží z úhlu své vědní disciplíny. Ani pohledy odborníků z jedné oblasti nejsou vždy totožné. Dá se tedy říci, že co odborník, to odlišný náhled na rodinu. Definice rodiny lze rozdělit do několika kategorií, a to do kategorie, která poukazuje na formální a neformální vazby v rodině, úlohu rodiny z pohledu společnosti či jednotlivce a také na funkce rodiny. Rodina také může být vnímána jako nástroj socializace: Rodina je nejvýznamnější sociální skupinou, která zásadním způsobem ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Všichni členové rodiny jsou ve vzájemné interakci, vzájemně se ovlivňují a přizpůsobují. [Vágnerová 2005: 18]. Rodina je pro vývoj dítěte nesmírně důležitá. Poskytuje mu základní zkušenosti, návyky, je pro dítě zdrojem informací. V neposlední řadě je rodina místem a zdrojem bezpečí a jistoty. 3

1.1.1 Neformální vazby Definice rodiny, jež poukazují na neformální vazby, poukazují především na nutnost příbuzenského stavu mezi jednotlivými členy. Sobotková uvádí, že rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Členové jsou často (ale ne nutně) vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich životní cesty. Kdykoli mezi blízkými lidmi existují intenzivní a kontinuální psychologické a emocionální vazby, může být použit pojem rodina, i když jde např. o nesezdaný pár, o náhradní rodinu atd. [Sobotková 2001: 22]. Slovník sociální práce pohlíží na rodinu v užším pojetí jako na skupinu lidí spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce). [Matoušek, 2008: 187]. 1.1.2 Úloha rodiny z pohledu společnosti, rodina jako nástroj socializace Jedním z nejdůležitějších a nejrozšířenějších pohledů na rodinu je právě pohled společnosti, která rodinu považuje jako nástroj socializace. Klíčovým očekáváním společnosti zůstává stabilita, kterou musí zajistiti rodina. Ivo Možný uvádí, že rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti. [Možný 2006: 14]. Z tohoto východiska vyplývají i drobnější požadavky na správné fungování rodiny. Dle sociologického slovníku je rodina forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti. I nadále však rodina zůstává důležitým prostředím socializace, intimity a soc. podpory. [Jandourek 2001: 206]. Prof. Matějček uvádí, že Ale rodina má mezi všemi přece jen jedinečné a výsadní postavení v několika směrech. Předně, jen ona stojí na začátku a má tedy možnost ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích. Za druhé, nepřirozenějším způsobem a nejvydatněji může uspokojovat základní psychické potřeby dítěte. A za třetí, 4

je modelem mezilidských vztahů, který si dítě ponese dál do života, a jimiž bude poměřovat všechny vztahy další, do nichž samo vstoupí. [Matějček 1994: 16]. Definice úlohy rodiny zahrnuje pro prof. Matějčka tradiční pohled na dítě jako stávající a na dětství jako přípravu k budoucnosti, toto vyplývá ze skutečnosti, že rodina dítě ovlivňuje v nejcitlivějších fázích jeho vývoje. Dále na rodinu nahlíží jako na univerzální přirozené prostředí, toto se objevuje v druhé části citace. Z třetí části citace popisuje rodinu jako prvek společnosti. 1.1.3 Funkce rodiny Zároveň je důležité podotknout, že pokud je některá z uvedených charakteristik extrémně vyhraněná, rodina nemůže působit přijatelně a rozvíjet žádoucí vlastnosti u dětí, které v nich vyrůstají. Např. nestabilní, nesoudržná rodina se nemůže stát zdrojem jistoty a bezpečí. [Vágnerová 2005: 19]. Vágnerové pohled na rodinu bezprostředně zvyšuje požadavky na dovednosti a schopnosti rodičů a podtrhuje i rizika nedostatečně účinné rodiny. Šulová vidí význam rodiny v předávání identifikačních zdrojů a vzorců chování. Rodina poskytuje dítěti identifikační vzory obou pohlaví, dodává mu sebedůvěru, dává mu jasný vztahový rámec vůči ostatním lidem, světu obecné i vůči sobě samému. Je to právě rodina, která formuje identitu dítěte, jeho pohled na sebe, jeho koncepci vývoje vlastního života. [Šulová 2006: 9-10]. Šulové chápe rodinu jako nepostradatelný univerzální servis, který vede k tomu, že z funkce socializace se stává klíčová podmínka pro definování rodiny jako funkční. Rodina totiž předává dítěti významné modely chování. Dává mu nejen možnost je od počátku života vnímat a pozorovat, ale také si je prakticky zkoušet v přátelském prostředí domova. [Šulová 2006: 9-10]. Operacionalizace pojmu rodina z pohledu společnosti se směruje k popisu její funkcí. 1.1.4 Funkce rodiny Rodina je pro každého jedince nezastupitelná. I proto je tak důležité, aby se dětem v dětských domovech podařilo najít vhodnou náhradní rodinu. Funkce rodiny se mění v důsledku vývoje společnosti. Nejčastěji popisovanými funkcemi rodiny jsou funkce vztahující se k ekonomické situaci rodiny, k biologické funkci, k výchovné funkci a k funkci emocionální. Např. Hargašová a Novák (2007) uvádí, že rodina má čtyři základní 5

funkce: Ekonomickou rodina dodává na trh práce pracovní sílu, podniká, zároveň se stará o materiální zabezpečení svých členů, Biologickou zachování rodu, reprodukce, sexuální uspokojení, Výchovnou socializace, interiorizace hodnot, norem, cílů dané společnosti, Emocionální uspokojení základních lidských potřeb láska, jistota, bezpečí. Špeciánová (2010) dělí funkce rodiny velmi podobně a to na funkce: biologicko-reprodukční (plození dětí), ekonomicko-zabezpečovací (aby rodina finančně nestrádala), emocionální (především pro zdravý psychický vývoj dětí) a socializačně výchovnou (pro jistotu dětí a jejich spolupráci s druhými). V neposlední řadě také rodina zajišťuje mnoho činností, zabezpečuje své členy hmotně, pečuje o zdraví, výživu a kulturní návyky svých členů, vytváří specifické socializační a výchovné prostředí pro děti, předává jim kulturní dědictví, vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje. [Kraus, Poláčková 2001: 79]. Funkcí rodiny je i rodičovství, to Matějček vnímá takto: rodičovství biologické a psychologické existují tedy vedle sebe a spolu, jedno však není druhému podmínkou. Jsou případy rodičovství biologického bez psychologického když rodiče své vlastní děti opouštějí. A jsou případy jen rodičovství psychologického bez biologického když lidé, kteří vlastní děti nemají, přijímají cizí za své. [Matějček 1999: 60]. Je zřejmé, že bez rodičovství psychologického je rodičovství jako takové neúplné. Zajímavé je, že i když rodina zdaleka není jedinou výchovnou institucí formující osobnost dítěte, má za předpokladu normálního fungování jedinečné a výsadní postavení právě v uspokojování jeho základních psychických potřeb. Je tomu tak mimo jiné proto, že soužití s dítětem jsou do značné míry uspokojovány i základní psychické potřeby jeho rodičů a ostatních rodinných vychovatelů. [Matějček 2005: 362]. Dítě je spjato s rodičem, obě strany tímto spojením tedy uspokojují své potřeby, především tedy ty psychologické. Funkce rodiny se za několik desetiletí změnila. V dávné minulosti byla rodina mnohem pospolitější, a také obsahovala více členů, do úzké rodiny se zahrnovaly tety, strýcové, bratranci, sestřenice apod. Dnes je úzkou rodinou chápana rodina ve složení 6

otec, matka a děti. Ostatní příbuzní jsou považováni za rodinu širší. Jan Keller ve své knize Nedomyšlená společnost (1995) uvádí, že jediná funkce, která rodině zůstala doposud, je právě péče o děti. Rodina podle něj není zcela zbytečná, některé potřeby se dají lépe realizovat právě v jejím rámci, avšak zbavení mnoha původních funkcí rodiny přispělo k poklesu potřeby zachovat svou nukleární rodinu, tím dochází k rozpadu manželství a následnému zakládání manželství nových. Jan Keller upozorňuje, že stát zbavil tradiční rodinu všech podstatných funkcí a pravomocí, které ji stmelovaly, poté co i odzbrojil, sociálně vyvlastnil a zpravidla ekonomicky rozbil. [Keller 1995: 57]. 1.1.5 Úloha rodiny z pohledu jednotlivce I jednotlivec má svůj pohled na rodinu, která je pro něj patřičně důležitá. Důležitá je i autonomie. Närvänen, Näsman (2004) uvádí, že uznání dětí jako aktérů tvořících svůj život, představuje převod z dítěte jako kategorie, do dítěte osobnosti. Vznikla tedy dětská autonomie. Je to cesta k tomu, aby děti byly více viděny, slyšeny a neopomíjeny. Dále je nepostradatelnou rodičovská autonomie. Tou se rozumí rozhodování rodičů za své dítě. Prof. Možný (2006) uvádí, že dítě je po svém narození plně závislé na své matce, závisí na její suverenitě. V dalších měsících si takovýto vztah tvoří dítě i se svým otcem. I zde jde o vztah, kdy je dítě podřízeným, jde tedy o závislý vztah. Se stupněm závislosti dítěte na svých rodičích plynou právě rodičů jisté povinnosti vůči němu. Od rodičů je očekáváno minimální zaopatření, tedy zajištění základní výživy, oblečení, bydlení, zdravotní péče, vzdělání, výchovy apod. Oldřich Matoušek uvádí, že rodina je těžko postradatelnou institucí i pro dospělého člověka. Mít stálého partnera a mít děti jsou přední hodnoty lidského života. O ně dospělý člověk opírá pocit vlastní hodnoty, pocit smysluplnosti své existence, na nich závisí jeho psychická pohoda i zdraví. Děti i partner dospělému zrcadlí jeho chování. Umožňují mu vidět se realisticky. Dospělý se svými dětmi znovu prožívá vlastní dětství a může se vyhnout chybám, kterých na něm spáchali jeho rodiče. Rodina dospělému rozšiřuje jeho sociální pole. [Matoušek 1997: 9]. 1.2 Vývoj dětství a rodičovství Ze studie Pavly Miller Užitečnost a méněcennost dětí v moderním státě (vlastní překlad, 2005) vyplývá, že ne vždy byly děti brány svými rodiči jako děti, tedy chápány jako dnes. Manžel a otec rodiny býval právoplatným vlastníkem práce všech, kteří žili 7

v jeho domácnosti byl tedy vlastníkem i práce dětí. Děti tedy pracovaly stejně jako jejich rodiče. Až před několika stoletími bylo objeveno dětství, v době, kdy bohatí začali dotovat své děti výraznou citlivostí, oblékali je do dětského oblečení, segregovali je ze života dospělých a vynalézali specifické instituce, které měly sloužit výhradně dětem, tedy první vzdělávací instituce. Zavedení povinné školní docházky, zákony na ochranu dětí, zákony o potulce a podobné, stály za zrodem myšlenky omezit práci dětí a nahradit ji za docházku do školy. Pro mnoho rodin toto znamenalo přepracovat svůj původní model rodiny tedy z rodiny, kde pracovaly i děti se rázem musela stát rodina, kde pracují jen dospělí. Po mnoho rodin to znamenalo rapidní snížení příjmů, nebo i hlad. Chudé rodiny se bránily posílat děti do škol, protože neměly finanční prostředky na zaplacení školného. Urputně se snažili zachovat právo posílat své děti do práce. Mnoho rodičů žádalo, aby jim byla zaplacena docházka jejich dětí do školy. Školní správci a inspektoři mnohdy sympatizovali s rodiči, proto byly navrženy výjimky, které umožňovaly dětem chudých rodičů opustit školu v době, kdy od nich jejich rodiče potřebovali pomoci např. v domácnosti. V mnoha zemích povinnou školní docházku uvítali, avšak jak bylo zmíněno výše, pro mnoho rodin, zvláště těch nejchudších, znamenala nepřiměřené těžkosti. V mnoha rodinách otcové terorizovali své rodinné příslušníky, jiní zase byli méně použitelní jako živitelé rodiny, v jiných rodinách byla tato situace tak stresující, že se u matek objevovala závislost na alkoholu. I u dětí se objevovaly nepředpověditelné jevy některé odmítaly školu navštěvovat a rodiče byli sankcionováni za jejich záškoláctví; jiní naopak školu milovali natolik, že v rodině vyvolali násilné konflikty o finančních prioritách. Ve své studii dále Miller uvádí, že konflikty o práci dětí tvořily největší počet hlášených případů zneužívání dětí v období před druhou světovou válkou. 1.3 Znaky současné moderní rodiny V rámci sociální práce s rodinou je velmi důležité si uvědomit znaky současné rodiny. Slovník sociální práce pohlíží na rodinu v širším pojetí v době, kdy se za rodinu začíná považovat skupina lidí, kteří se za rodinu deklarují na základě vzájemné náklonnosti. 8

[Matoušek 2008: 187]. Je zřejmé, že rodina prošla během století velkými změnami. Hodnota rodičovství nepřestala být vysoce uznávanou hodnotou, ale obtížněji se hledají cesty jejího naplnění, zvláště chtějí-li mladí lidé současně dosáhnout dalších žádoucích životních cílů, pro něž jsou v současnosti širší příležitosti, než tomu bývalo dříve. [Mareš, Potočný 2003: 199]. Z následující tabulky vyplývá, že se v průběhu let mění pořadí životních cílů obyvatel ČR. Pro příklad v roce 2003 bylo pro obyvatele ČR nejdůležitější, aby žili pestrým společenským životem, aby se mohli věnovat svým zálibám a dosáhli co nejvyššího vzdělání. Lze tedy říci, že lidé odsunuli rodinu a děti do pozadí a věnovali se především sobě samým. V tabulce si můžeme všimnout, že potřeba nebo chtíč mít děti je vcelku stagnující, ovšem v roce 2009 se propadá, lidé tedy netouží po dítěti tak, jak tomu bylo v uplynulých letech. Věnují se celkově více sobě samým, je pro ně důležitá kariéra a rodinu a potomky odsouvají s největší pravděpodobností do budoucna. Tab. č. 1: Průměrná hodnota pořadí životních cílů v letech 2003 2009 (v %) 2003 2005 2006 2007 2009 mít stálého partnera 3,03 3,01 2,96 2,95 3,01 mít děti 3,24 3,23 3,23 3,18 3,15 úspěch v zaměstnání 3,40 3,38 3,44 3,38 3,43 vdát se, oženit se 4,02 3,93 4,04 4,04 4,14 věnovat se zálibám 4,80 4,75 4,76 4,75 4,55 dosáhnout co nejvyšší vzdělání 4,18 4,24 4,12 4,30 4,60 žít pestrým společenským životem 5,32 5,47 5,43 5,40 5,13 Zdroj: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3704/f3/ 100980s_ov91211.pdf 1.4 Rodič a dítě Vztah rodiče a dítěte se vytváří ještě (už) v období, kdy dítě ještě není na světě. Rodičovské postoje k dítěti se v ontogenezi lidského jedince utvářejí daleko dříve, než dojde k těhotenství a porodu, ba dříve, než mladí lidé na dítě vůbec konkrétně pomyslí. Přitom však těhotenství, porod a časné soužití s dítětem navozují v jeho rodičích (převážně v ženách) množství dějů biologických a psychických, které předtím byly vpravdě netušené. [Matějček 1999: 60]. 9

1.5 Manželství jako primární funkce rodiny Velký sociologický slovník popisuje manželství jako obvykle společensky uznaný, legalizovaný sexuální vztah mezi dvěma nebo více partnery opačného pohlaví, o kterém se předpokládá, že se dříve či později stane základem rodiny. [Vodáková, Petrusek 1996: 590]. Eriskon uvádí, že manželství je sexuální uspokojení s milovaným partnerem opačného pohlaví, se kterým jsme ochotni a schopni řídit cykly práce, plození, výchovy děti a volného času tak, abychom zabezpečili našim potomkům všechny podmínky pro jejich zdravý růst a osobnostní rozvoj. [Erikson in Hargašová, Novák 2007: 8]. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, charakterizuje manželství v 1 odst. 1 a 2 jako "trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.. Sňatek je možno uzavřít před obecním úřadem (úřadem městské části), který je pověřen k vedení matriky, nebo před orgánem církve. Při obřadu musí být vždy přítomni dva svědci. V 10 výše zmiňovaného zákona o rodině upozorňuje také na fakt, že byl-li uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady právní následky a také byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský sňatek. 1.6 Rozvod Pohled na rozvod je přímo determinován pohledem na rodinu, rodičovství a úlohu rodičů. Kdy se na rodinu nahlíží jako na prvek socializace, z rozchodu se stává neštěstí. Když rodina vnímá rozvod jako nástroj pro řešení balance mezi autonomií a sociálním i funkcemi, rozvod je chápán jako více složitější skutečnosti. Jak už bylo zmíněno výše, každá rodina prochází určitým vývojem. V některých rodinách je to bohužel i rozvod. Ač by si většina z nás přála, aby vztahy v rodině byly harmonické a rodina byla šťastná, stále více je toto nemožné. V mnoha rodinách je rozvrat tak velký, že jediným řešením této situace je rozvod. Pár slov k historii rozvodů. V Československu se dříve rozlišovaly 10

(a v některých zemích rozlišuje dodnes) dvě formy rozvázání manželství: rozvod od stolu a od lože, kdy trval právní svazek manželství a rozvedená osoba tedy nemohla uzavřít nový sňatek, a rozluka, což bylo právní zrušení manželství, umožňující uzavření nového sňatku. Od roku 1950 začala platit jediná forma: rozvod ve smyslu dřívější rozluky. Přitom bylo postupně upouštěno od zjišťování viny na rozvratu manželství a rozvod začal být povolován i za nesouhlasu jednoho z partnerů. Úprava zákonných předpisů z roku 1973 zrušila i předběžné řízení o smíření manželů. V platnosti však zůstala podmínka objektivního prozkoumání rozvratu manželství. [Vodáková, Petrusek 1996: 955]. Rozvodem se rozumí rozpad manželství za života obou manželů. Rozvodové řízení počíná podáním návrhu na rozvod manželství jedním z manželů, a to buď po předchozí domluvě obou manželů, nebo i bez předchozí domluvy. Velký sociologický slovník uvádí, že rozvod je většinou chápán jako právní zrušení manželství během života obou partnerů, jemuž předchází jeho reálný rozpad. [ ] Křesťanství rozvod v zásadě zavrhlo, protože sňatek považuje za trvalý závazek stvrzený vyšší, božskou instancí ( co Bůh spojil, člověk nerozličuj ). [Vodáková, Petrusek 1996: 955] Novák (2000) uvádí, že nejhorší je v době rozpadu manželství ztráta manželské solidarity. Neznamená to nic jiného, než že si manželé nepřejí nic dobrého. Shazují se jak před příbuznými, přáteli ale bohužel také před dětmi. Častokrát si vzájemně vyčítají, kdo udělal chybu jako první a končí to takovými debakly, kdy nedokáží ani vyzvednout dítě ze školky a tuto skutečnost vytahují při rozvodovém řízení, aby hodili vinu na druhého. Rozvod lze chápat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statutu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod. [Vodáková, Petrusek 1996: 955]. Profesor Zdeněk Matějček na rozvod nahlíží takto: Mám za to, že rozvod je neštěstí a že bychom se tedy k němu jako k neštěstí měli chovat. V životě rodičů něco selhalo, některé životní představy padly, neosvědčily se tak, jak se od nich očekávalo. Můžete namítnout, že se jedna ani druhá strana nijak nešťastně netváří a že místo nějaké lítosti je v jejich projevech daleko více zloby a hněvu, povýšené uraženosti, touhy po pomstě, 11

škodolibosti, sobectví. Ale copak všechny takovéto postoje a tendence, které se člověka najednou zmocní, nejsou samy o sobě už dost velikým neštěstím? A kde je neštěstí, tam je třeba pomáhat. To znamená, že před rozvodem svých rodičů jako před žádným jiným neštěstím neutečeme a nestrčíme hlavu do písku. Tady je na místě důkladný, uvážený rozbor celé situace. Je-li ještě naděje na usmíření a bylo-li by toto usmíření účelné, budeme zajisté pomáhat k němu. Ale budiž řečeno, že to není právě častý případ. Rozvod je totiž obvykle už jen vnějším důsledkem něčeho, co tkví hlouběji v povahách lidí, v jejich společné minulosti, v životních okolnostech apod. [Matějček 1986: 319]. V zahraničí je rozvod chápan odlišně než v České republice. Kirsti Kurki Suonio ve svém článku Joint custody an an interpretation of the best interests of the child in critical an comparative perspective uvádí, že rozchod může být chápán jako část pozitivního řešení problémů. Nutnou podmínkou však je, aby byly obě strany původního manželského svazku, po ukončení jejich vztahu, schopny kooperovat jako rodiče jejich dítěte, jako binukleární rodinu. [vlastní překlad; Kurki Suonio 2000: 188]. Rozvod v pojetí zahraničního rozvodového poradenství či terapie není událost, nýbrž proces. Začíná tehdy, když manželé uvažují o rozvodu, a končí, když dojde k ustálení životního stylu. [Warshak 1996: 15]. Pro úplnost uvádím, že rozvod po právní stránce je v zahraničí pouze částí celého rozvodového procesu. Tento proces se skládá ze dvou základních stádií, stádia rozhodování a stádia restrukturalizace. Stádiu rozhodování končí rozhodnutím k rozvodu. Stadium restrukturalizace se skládá z pěti dílčích procesů, které probíhají z větší části paralelně. Patří k nim rozvod emocionální, právní, ekonomický, rodičovský a společenský. Končí dosažením nezávislosti na bývalém manželovi a na rozvedeném manželství. Důležité je i dosažení spolupráce obou bývalých manželů ve vztahu k dětem. Které byly jednomu z nich svěřeny do výchovy. [Warshak 1996: 15]. Je tedy více než zřejmé, že rozvod není považován jen za právní ukončení soužití, ale je považován i za rozvod po stránce emocionální, kdy tedy již mezi (bývalými) partnery nejsou žádné city, ale také za rozvod po právní stránce, kdy je manželství rozsudkem soudu rozvedeno, za rozvod ekonomický, kdy dochází k majetkovému vyrovnání, rodičovský rozvod, kdy dochází k rozhodnutí, který institut porozvodové péče je pro dítě vhodný, tak i rozvod společenský, kdy manželé přestávají vystupovat jako manželé a stávají se z nich 12

svobodní jedinci. Po té už se bývalí manželé stávají nezávislými na sobě samých. V neposlední řadě je důležitá spolupráce bývalých partnerů při výchově dětí. Právní přístup k rozvodu v České republice se také kloní k modernějšímu pohledu a dělí rozvod na sporný a nesporný. Francová, Dvořáková Závodská (2008) charakterizují jak rozvod nesporný, tak sporný. Nesporný rozvod (nebo také rozvod po dohodě) je pro takové páry, které došly k závěru, že jejich vztah je sice tak rozvrácený, že již nelze obnovit soužití, ale i přes tyto neshody se jsou schopni domluvit a uzavřít dohody o zásadních problémech např. dělení majetku, porozvodová péče o děti apod. K tomu, aby bylo manželství rozvedeno a soud zároveň nezkoumal příčiny rozvratu manželství, je důležité, aby manželé splňovali určité podmínky, a to manželství musí být uzavřeno minimálně jeden rok, manželé spolu již šest měsíců nežijí a druhý z manželů se k návrhu na rozvod manželství musí připojit. Současně musí manželé předložit soudu dohody o vypořádání společného jmění manželů, společného bydlení, dohodu o úpravě poměrů k nezletilým dětem a v neposlední řadě také rozsudek, kterým byla dohoda o úpravě poměrů k nezletilým dětem schválena. Jasné je, že tato varianta je lepší nejen pro budoucí vztahy mezi manželi, ale také lepší pro děti, na které nedoléhají hádky rodičů. Druhou variantou je rozvod sporný. Při soudním jednání se hledají příčiny rozvratu manželství. Většinou jsou k takovémuto jednání přizváni i svědci rodiče, přátelé apod. je důležité objasnit, proč nelze obnovit společné soužití. Jedno mají obě varianty rozvodu společné dokud není ukončené řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem a není vynesen pravomocný rozsudek, není možné rozhodnout o konci manželství. 26 odst. 1, zákona o rodině uvádí, že před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti po dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu, přičemž odst. 3 dodává, že toto může být nahrazeno dohodou rodičů, jež však ke své platnosti potřebuje schválení soudu. 13

1.6.1 Rozvodovost Příčin rozvodu může být nespočet. V následujících odstavcích je uvedeno několik skutečností, jež vyplynuly ze statistiky Českého statistického úřadu. V roce 2011 bylo rozvedeno 28,1 tisíce manželství, což bylo o 2,7 tisíce méně než v roce 2010. Od roku 1989 jde o nejvyšší meziroční pokles počtu rozvodů s výjimkou roku 1999, kdy se roční počet rozvodů snížil o 8,7 tisíce ve srovnání s rokem 1998. [http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost]. Dále bylo Českým statistickým úřadem zjištěno, že téměř 81 % rozváděných mužů a žen se rozvádělo poprvé, tedy mezi rozvedenými muži i ženami bylo shodně 19 % těch, kteří se rozvedli opakovaně. V 72 % případů šlo o první rozvod u obou manželů, u 11 % rozvedených dvojic se jednalo o oboustranně opakovaný rozvod, zbylých 17 % připadá na kombinace, kdy muž se rozváděl poprvé a pro ženu to byl již další rozvod, nebo se muž rozváděl opakovaně a ze strany ženy to byl první rozvod. Zastoupení mužů a žen, kteří se rozvádí opakovaně, se od počátku 90. let 20. století příliš nezměnilo. Návrh na rozvod podává ve dvou třetinách případů žena. Z úhrnu rozvedených manželství bylo 56 % s nezletilými dětmi, přičemž před 20 lety byl tento podíl 72 %. Dále se na snížení podílu rozvedených manželství s nezletilými dětmi podílelo rostoucí zastoupení rozvodů dlouhotrvajících manželství, kdy již společné děti dosáhly zletilosti, a nepochybně se zde odráží také nízká úroveň plodnosti posledních let. [http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost]. Pozitivní je také zjištění, že v roce 2011 dosáhla úhrnná rozvodovost 46,2 %, což představuje pokles z rekordní hodnoty 50 % v roce 2010, přičemž ale před 20 lety byla úhrnná rozvodovost na úrovni 34,8 %. [http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost]. 14

2 Sociálně právní ochrana dětí Sociálně právní ochrana dětí je odvětvím veřejného práva. V České republice je stvrzena několika zákony, mezinárodními smlouvami a v neposlední řadě také Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Implementace právních norem vyžaduje i více snahy ze strany různých aktérů. JUDr. František Brabenec řekl: Kterýkoli zákon, byť sebelépe napsaný, především pak zákon upravující vztahy mezi lidmi, zůstává mrtvou literou, není-li naplněn lidským jednáním, lidským činem. Tak i sociálně právní ochrana dětí vyžaduje ke svému naplnění lidské jednání, osobní zaujatost, angažovanost a obětavost těch, kteří ji budou vykonávat. Zvláště slouží-li k ochraně těch nejmenších, bezbranných a odkázaných na druhé, bez kterých si sami nedokáží pomoci. [Novotná, Budová 2007: 15]. Jisté tedy je, že sociálně právní ochrana dětí představuje jakýsi balíček plný různých opatření a nástrojů, které sociální pracovník včas, vhodně a účelně s vědomím, že nejdůležitější je zájem a blaho dítěte, použije. 2.1 Vznik zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí Stav platný před účinností zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, lze tedy charakterizovat jako naprosto neuspokojivý. Činnost státních orgánů směřujících k ochraně dětí v tradičně vymezených situacích upravoval zákon o rodině a z hlediska kompetenčního předpisu o sociálním zabezpečení. Tento stav bylo nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť neodpovídal potřebám dětí a potřebné úrovni jejich ochrany v rozvíjející se občanské společnosti. [Novotná, Burdová 2007: 14]. Tato úprava neodpovídala potřebě chránit zájmy dětí v různých životních situacích, zároveň nebyla v souladu s Listinou základních práv a svobod, s Úmluvou o právech dítěte a dalšími mezinárodními dokumenty. Usnesení vlády č. 1/1995 uložilo oddělit úpravu poměrů a ochrany dětí v přepisech povahy soukromoprávní od úpravy jejich ochrany státem, jako jejím garantem, v novém předpise povahy veřejnoprávní. [Novotná, Burdová 2007: 14]. Na základě tohoto usnesení vznikl zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí. Do 30. 3. 2000, kdy tento zákon nabyl účinnosti, byla sociálně právní ochrana dětí řazena do bezplatných služeb sociální péče. 15

Je nutné říci, že si mnoho rodičů uvědomuje, jak jsou pro ně děti důležité a řádně plní své závazky vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, proto není nutné, aby se do tohoto procesu nějak zapojoval stát. Na druhé straně je také mnoho rodičů, kteří se o své děti nechtějí nebo naopak nemohou starat, v tom případě je na řadě stát, aby zasáhl a pomohl. Ze zákona vyplývá, že ochranu a pomoc pro takového děti zajišťuje SPOD a další orgány, jež jsou uvedeny v zákoně. Bez pochyby je sociálně právní ochrana dětí velmi významnou činností státu a její důležitost je také stvrzena v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o právech dítěte. Tuto Úmluvu podepsala ČSFR již v roce 1990 a v roce 1991 ji ratifikovala. 2.2 Vymezení pojmu sociálně právní ochrana dětí Podle 1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, se SPOD rozumí: a) ochrana práva dítěte na všestranný rozvoj a řádnou výchovu v jeho přirozeném prostředí, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, d) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině. Zákon vymezuje pojem SPOD jen obecně, proto pokud jde o další ochranu dětí, nalezneme konstatování v odst. 2 1, kde je uvedeno, že nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které upravují též ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. Jsou to tedy např. zákon o rodině, trestní řád a zákon, nebo také občanský soudní řád a další. Dále 5 uvádí, že předním hlediskem sociálně právní ochrany dětí je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Přitom se přihlíží i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte. Je tedy zřejmé, že zájem dítěte nelze nikdy podřídit jiným zájmům, tedy např. zájmům rodičů, rodiny, jiných osob či státu. 16

Dle 6 se sociálně právní ochrana zaměřuje především na děti, jejichž rodiče zemřeli, nebo neplní a zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, dále pak na děti, které byly svěřeny do péče 3. osoby, které vedou nemravný život, páchají trestné činy apod., které se opakovaně dopouští útěků od rodičů a v neposlední řadě na děti, na nichž byl spáchán trestný čin nebo je podezření pro jeho spáchání. Pro SPOD je také velmi důležitá místní příslušnost. Ta se řídí místem trvalého pobytu dítěte. Platí tedy, že v případě, že se dítě nebo i celá rodina nachází mimo trvalé bydliště, může příslušný úřad poskytující SPOD požádat o součinnost a případnou spolupráci daný orgán SPOD v místě faktického pobytu dítěte a rodiny. Zákon upravuje také oprávnění každého člověka upozornit na závadné chování rodiče. To také opravňuje každého, aby upozornil orgán SPOD, že došlo k porušení nebo zneužití rodičovské zodpovědnosti a na další situace, které dítě ohrožují nebo narušují. Právě na toto navazuje mlčenlivost pracovníků, toto také zákon upravuje. Dále je důležité, tak jak uvádí 8, že i dítě má právo požádat orgány sociálně právní ochrany a zařízení sociálně právní ochrany, státní orgány, kterým podle zvláštních právních předpisů přísluší, též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení o pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv; tyto orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě má právo takto učinit i bez vědomí rodičů nebo osoby, která je odpovědná za jeho výchovu. Dítě tak může projevit svůj názor při rozhodování např. o výchovných opatřeních a také při řešení všech závažných otázek, které se ho přímo dotýkají. I rodiče a osoby odpovědné za výchovu dětí mají možnost se obracet o pomoc na orgány SPOD. 2.3 Adresáti SPOD V následující podkapitole jsou uvedeny formální a neformální vlastnosti, podle kterých je možné zjistiti, zda dané dítě do cílové skupiny pro zasahování orgánu SPOD patří či nikoliv. Podle 2 odst. 1 se dítětem rozumí nezletilá osoba. SPOD se poskytuje bezplatně. 17

V čl. 1 sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte, je řečeno, že pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá bytost mladší osmnáct let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. V České republice se dosažení zletilosti řídí občanským zákonem. Zde v 8 je uvedeno, že způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti vzniká v plném rozsahu zletilostí, které nabývá dovršením 18. roku věku. Před dosažením 18. roku věku se zletilosti nabývá pouze uzavřením manželstvím, toto však musí být schváleno předem soudem. Podle odst. 2 2 zákona o SPOD je SPOD poskytováno nezletilému dítěti, která má na území ČR: a) trvalý pobyt, b) má povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt, c) podalo návrh na zahájení řízení o udělení azylu nebo d) je oprávněno trvale pobývat. Zákon ukládá povinnost poskytovat sociálně právní ochranu všem dětem, které splňují výše uvedené podmínky. Na toto je myšleno i v Úmluvě o právech dítěte, ve které se zavazují smluvní státy respektovat a zabezpečovat práva dítěte uvedená v této Úmluvě každému dítěti, které se bude nacházet pod jejich jurisdikcí bez náznaku diskriminace, ať už podle rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, jazyka, politického smýšlení, nebo národnostního, etnického a sociálního původu. Zákon o SPOD také ukládá povinnost poskytovat sociálně právní ochranu i těm dětem, které nemají trvalý pobyt na území ČR nebo nesplňují výše uvedené podmínky. Jediným rozdíl je, že se hovoří o sociálně právní ochraně v nezbytném rozsahu. Jak již bylo popsáno v předchozích podkapitolách, 6 vymezuje okruh dětí, na které se SPOD zaměřuje; jsou to tedy děti, jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti, které pro ně vyplývají z rodičovské zodpovědnosti, nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti. Dále jsou to děti, na kterých byl spáchán závažný trestný čin, nebo děti, které vykazují známky takového chování. V neposlední řadě se zákon také zaměřuje na děti, na něž se sociálně právní ochrana zaměřuje jen 18

demonstrativně. Z osobní zkušenosti, sociálního pracovníka SPOD, vím, že se v každodenní praxi setkáváme s mnohem širší škálou jevů a situací, kterými jsou děti přímo či nepřímo ohroženy. Jasné je, že není reálné všechny jevy do zákona zahrnout. 2.4 Orgány zajišťující sociálně právní ochranu dětí Dle 4 zákona o SPOD zajišťují sociálně právní ochranu následující instituce: a) krajské úřady, b) obecní úřadu obcí s rozšířenou působností, c) obecní úřady a újezdní úřady, d) ministerstvo, e) Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, f) Úřad práce České republiky krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu. Další instituce zajišťující sociálně právní ochranu: a) obce v samostatné působnosti, b) kraje v samostatné působnosti, c) komise pro sociálně právní ochranu dětí, d) další právnické a fyzické osoby, jsou li výkonem sociálně právní ochrany pověřeny. Nejpodstatnější a největší roli však mají obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Sociálně právní ochranu podle zákona zajišťují obecní úřady s rozšířenou působností. Obecní úřady mají možnost bezprostředně sledovat ochranu práv dítěte a čas činit potřebná opatření se znalostí problému a místních podmínek, ukládá jim zákon nejvíce povinnosti v ochraně dětí, pomoci rodičům a dalším osobám, které jsou odpovědné za výchovu dětí. [Novotná, Burdová 2007: 23]. Pro upřesnění uvádím, že OSPOD má v předrozvodové (i v porozvodové) péči o dítě nezastupitelnou roli. Orgán SPOD v opatrovnickém řízení, kde se rozhoduje, jak bude vypadat porozvodová péče o děti, vystupuje v roli kolizního opatrovníka, zastupuje tedy práva dítěte, které se nemůže hájit samo, protože je nezletilé. I proto je velmi důležité, aby sociální pracovník s rodinou úzce spolupracoval, aby měl možnost přiblížit se co 19

nejvíce zájmu nezletilého dítěte, popřípadě, aby znal konkrétní přání dítěte týkající se porozvodové péče. V neposlední řadě je to také OSPOD, kdo při soudním jednání uvádí svůj návrh na podobu porozvodové péče o děti a soud k tomuto názoru přihlíží. V oblasti porozvodové péče může orgán SPOD pomoci např. utišit situaci v rodině nabídkou mediace, rodinných terapií apod., které může svým klientům zprostředkovat. Každý krok je především v zájmu dítěte. 2.5 Postoje pracovníků sociálně právní ochrany dětí Orgány sociálně právní ochrany dětí jsou jen jednou stranou vývoje služeb, ale druhou stranou je systém postavení SPOD. Mnohé země se dívají na postavení orgánů sociálně právní ochrany dětí jako na zdroj možností a rizik. Hannele Forsberg a Ase Vagli (2006) ve svém článku The Social Construction of Emotions in Child Protection Case Talk popisují svůj výzkum, při kterém se zaměřovaly na pocity finských a norských sociálních pracovníků služeb, již podobají podle cílů a zaměřenosti OSPOD, při jejich práci. Ve svém výzkumu se zaměřily na objasnění a rozšíření znalostí v oblasti emocí při výkonu sociálně právní ochrany dětí pomocí srovnání jako nástroje v určitém pracovním prostředí a diskuzích s kolegy, kterou jsou vnímané jako případové studie. Tyto diskuze zahrnují tzv. rámy zoufalství a rámy obav. Tyto rámy jsou trans situačním jazykem sociálních pracovníků OSPOD při případových studiích. Obě výzkumné pracovnice shodně uváděly, že během práce v terénu, cítily silnou přítomnost zvláštního a silně emocionálního jazyku hněvu, hořkosti, strachu, smutku, žalu a zoufalství, ale také soucit a někdy i radost při práci, při výkonu sociálně právní ochrany dětí. Důležité je zmínit, že do té doby nebyla emocionalita považována za téma v rámci výkonu sociálně právní ochrany dětí. Americký badatel Beverly Davis (2001, in Forsberg, Vagli) se domnívá, že emoce v oblasti sociálně právní ochraně dětí jsou často ignorovány, jsou hodnocené jako nevhodné v této oblasti. Ve výzkumu výše jmenovaných vědeckých pracovnic je 20

zřejmé, že u pracovníka vyvolá emoce především těžký případ klienta, který musí řešit. Pracovník pak dává své pocity do slov, když o daném případu vypráví svým kolegům, od kterých očekává pomoc. Jádrem analýzy byly způsoby, jak případ diskuze poskytuje kontext pro emoce. Tedy do dvou zjištěných souvislostí rámu zoufalství a rámu obav. Prostřednictvím interpretace, vyhodnocování, rozhodování, praktické orientace v případech, vytvářejí sociální pracovníci prostředí pro své emoce. Různé kontexty podporují různé emoce, dokáží odradit nebo ztlumit emoce v rámci výkonu sociálně právní ochrany dětí. Dá se tedy říci, že pokud pracovník umí zvládat své emoce a dokáže se s nimi vyrovnat při diskuzi s kolegy, je to jeho osobním vítězstvím, protože poté může profesionálně pomáhat svým klientům, aniž by jim jakkoliv ublížil svými nevyrovnanými emocemi. Pro další vývoj SPOD je důležitá transformace, a to nejen z pohledu nových opatření pro praxi, ale také z pohledu změn v přístupu pracovníků. 2.6 Transformace v oblasti sociálně právní ochrany dětí Především na počátku 21. století se projevovala nezbytnost vylepšit normy vůči bezpečnosti dětí, po dlouhých debatách vznikl zákon, který chrání oběti domácího násilí a postihuje agresory. V té době již platil zákon o SPOD, ale bylo zřejmé, že i on bude potřebovat transformaci. Transformace bylo jedním z nejskloňovanějších slov v předchozích pár letech. Bylo jednoznačné, že systém sociálně právní ochrany dětí musí projít transformací. Victoria Schmidt (2013) ve svém článku Transformace ochrany dětí: překrásný nový svět uvádí, že pokud se podíváme na SPOD z pohledu prevence, krizové intervence a post-krizového umístění, je patrné, že návrh nedosahuje souladu mezi pojetím problému a jeho řešením. Jedním z palčivých problémů transformace je nevčasnost zasahování do rodin. Včasná intervence se definuje jako rozšířená prevence, která má za účel pozastavit problémovou situaci ve stavu, kdy všechno je možné napravit skrze řízení místní samosprávy a za účasti pomáhajících odborníků. [Schmidt 2013]. Dále upozorňuje na to, že návrh směřuje k institucionalizaci kontroly služeb, což s sebou přináší rozšíření závazků kurátorů a také větší kontrolu práv dětí v ústavní péči. 21

Sociálně právní ochrana dětí téměř jako každá jiná rovina sociální práce funguje na základě dilemat a jejich řešení, z čehož se stává zásada individualizace práce. Můžeme se dívat na poselství transformace jako na snahu zlepšit cesty k řešení klíčových dilemat sociálně právní ochrany dětí, které jsou ovlivněny i vývojem praxe rodičovství a manželství. 2.7 Dilemata jako základ transformace přístupu sociálních pracovníků Dilema je definováno jako nutná (někdy obtížná) volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. [Klimeš in Musil 2004: 36]. Musil (2004) rozlišuje všední dilemata řadových pracovníků a dilemata strategická, mezi něž patří veřejný, nebo dílčí zájem, bezprostřední, nebo zprostředkovaná východiska volby cílů, řešení případů, nebo změna poměrů ve společnosti, změna klienta, nebo změna prostředí, operační strategie organizace služeb sociální práce. Pro mou práci však budou důležitá všední dilemata. Ta před řadovými pracovníky vyvstávají, když kvůli nepřízni pracovních podmínek nemohou se svými klienty jednat tak, jak by si představovali, nebo když v daných pracovních podmínkách mohou uplatnit odlišné, stejně přijatelné, ale těžko slučitelné postupy. [Musil 2004: 45]. Mezi všední dilemata podle Musila (2004) patří: komplexní, nebo a zjednodušené cíle, množství klientů, nebo kvalita služeb, neutralita, nebo favoritismus, jednostrannost, nebo symetrie ve vztahu s klientem, procedurální, nebo situační přístup, materiální, nebo nemateriální pomoc, zasáhnout, či nezasáhnout. 2.7.1 Komplexní, nebo zjednodušené cíle Podle Musila (2004) plyne toto dilema z nejasnosti cílů sociálních služeb, které jsou podle něj vymezeny jen rámcově, aby si je mohla veřejnost zidealizovat podle svých vlastních představ. Pracovníci svou prací přeměňují komplexní cíl do podoby, která je pro ně srozumitelná a použitelná. Vlastní pojetí cílů způsobuje jejich zjednodušení. 22