CANISTERAPIE V ČESKÉ REPUBLICE S OHLEDEM NA ODBORNOU PRŮPRAVU A KYNOLOGICKOU ERUDICI TERAPEUTA

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta CANISTERAPIE V ČESKÉ REPUBLICE S OHLEDEM NA ODBORNOU PRŮPRAVU A KYNOLOGICKOU ERUDICI TERAPEUTA DIPLOMOVÁ PRÁCE Markéta Nedvědová Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jiří Jankovský, Ph.D. České Budějovice 2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Canisterapie v České republice s ohledem na odbornou průpravu a kynologickou erudici terapeuta vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiložené bibliografii. Souhlasím s použitím práce k vědeckým účelům. V Českých Budějovicích dne 23. dubna 2008

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu docentovi Jiřímu Jankovskému za ochotu pokračovat se mnou ve spolupráci, kterou jsme započali při psaní mé bakalářské práce. Velmi oceňuji důvěru, kterou mi dal pro mou samostatnou práci.

Abstract Animal-Assisted Therapy in the Czech Republic in Relation to the Professional Background and Dog-Handling Skills of the Therapist In this piece I have attempted to perform descriptive quantitative research in the field of Animal-Assisted Activities and Animal-Assisted Therapies in the Czech Republic. I have placed emphasis on the professional background and dog handling skills of the dog-handler. In the theoretical part of the master s thesis, I refer to difficulties concerning the terminology applied in the area of human-animal positive interactions and the need to denote handlers accurately while dealing with physicians, therapists, instructors, clients, donors, health insurance companies, etc. and to promote professionalism in this industry. I tried not only to focus on the impact of dogs on humans, but also to emphasize the importance of the personality of the therapist. I also consider the impact of different personality theories on the personality of the handler/therapist, and the importance of theoretical background and preparation in the given area in which the handler/therapist engages with dogs. In performing the research, I contacted a number of individuals and organizations involved in Animal-Assisted Interventions with a questionnaire. I received 84 valid replies. An evaluation of the obtained data gives a clear picture of the current situation in this field in our country. I have also managed to confirm the hypotheses that dog handling skills will be reflected in awareness of Dog-Assisted Interventions in the target group. Based on the positive respondent reactions, I trust that this research will prove to be of use to people involved in human-animal positive interactions.

OBSAH ÚVOD... 1 1. SOUČASNÝ STAV V OBLASTI ZOOREHABILITACE... 3 1.1. INTERAKCE ČLOVĚKA SE ZVÍŘETEM V UCELENÉM SYSTÉMU REHABILITACE...3 1.1.1. Inspirace hiporehabilitací...4 1.2. DĚLENÍ CANISREHABILITACE DLE DELTA SOCIETY...6 1.2.1. Základní dělení terapie pomocí zvířat...6 1.2.2. Klíčové charakteristiky AAA...7 1.2.3. Příklady AAA...7 1.2.4. Klíčové charakteristiky AAT...7 1.2.5. Příklady AAT...7 1.2.6. Cíle programů AAT...8 1.2.7. Rozdíly mezi AAA a AAT...9 1.2.8. Další termíny užívané pro canisrehabilitaci...10 1.3. ZÁKLADNÍ ASPEKTY CANISREHABILITACE...11 1.3.1. Kritéria hodnocení...11 1.3.2. Vhodnost postupů při výběru zvířete a typu intervence...13 1.3.3. Nároky na psa...15 1.3.4. Testování psů...16 1.3.5. Účel testování...16 1.3.6. Náplň testovacího řádu...17 1.3.7. Nároky na psovoda/člověka praktikujícího canisrehabilitaci...18 1.4. K OSOBĚ (PSOVODOVI) ZABÝVAJÍCÍMU SE CANISREHABILITACÍ...19 1.4.1. Pomáhající profese a vztahy...19 1.4.2. Osobnost canisterapeuta...20 1.4.3. Odborná průprava člověka zabývajícího se canisrehabilitací...23 1.4.4. Kompetence terapeuta na úrovni obecné komunikace...26 1.4.5. Vliv teorií osobnosti na terapeuta...26 1.5. NEGATIVA CANISREHABILITACE KDY CANISREHABILITACE NENÍ PŘÍNOSEM...30 1.5.1. Z pohledu klientů...31 1.5.2. Z pohledu personálu...32 1.5.3. Z pohledu zařízení...32 1.5.4. Z pohledu zvířete...32

2.CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY... 34 2.1. CÍL PRÁCE...34 2.2.. HYPOTÉZA...34 3. METODIKA... 35 3.1. CHARAKTERISTIKA METOD A TECHNIK SBĚRU DAT...35 3.2. CHARAKTERISTIKA VŽZKUMNÉHO SOUBORU...36 3.3. ZPRACOVÁNÍ ZÍSKANÝCH DAT...36 4. VÝSLEDKY... 37 4.1. STRUKTURA CÍLOVÉ POPULACE PSI A OSTATNÍ ZVÍŘATA...37 4.1.1. Struktura zkoumaného souboru h hlediska věku a plemene psů... 37 4.2. STRUKTURA CÍLOVÉ POPULACE OSOBY PROVÁDĚJÍCÍ CANISREHABILITACI...40 4.2.1. Struktura zkoumaného souboru z hlediska identifikačních znaků... 40 4.2.2. Struktura zkoumaného souboru z hlediska vzdělání... 42 4.2.3. Struktura zkoum. soub. z hlediska vzdělání a odborné průpravy v oblasti zoorehabilitace... 45 4.2.4. Struktura zkoumaného souboru z pohledu kynologického... 48 4.2.5. Struktura zkoumaného souboru z hlediska oblasti a způsobu provádění canisrehabilitace.. 59 4.2.6. Struktura zkoumaného souboru z hlediska názorového pojetí canisrehabilitace... 71 5. DISKUSE... 76 6. ZÁVĚR... 99 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 100 8. KLÍČOVÁ SLOVA... 103 9. PŘÍLOHY... 104

ÚVOD V této diplomové práci jsem se pokusila o zmapování současné situace na poli canisterapie v České republice. Mám možnost se v rámci konferencí, seminářů, odborných kursů, ale i při vlastní přednáškové činnosti setkávat s lidmi, kteří se v této oblasti také pohybují. Zdá se, že léčebný kontakt zvířat s člověkem se dostává do širšího povědomí odborné i laické veřejnosti, avšak namísto toho, aby se situace na poli zoorehabilitace ujednocovala, zdá se, že je dělena do stále menších fragmentů bez viditelného procesu sjednocování. Jednotlivé organizace, které se zoorehabilitací zabývají, mají své vlastní podmínky pro testování vhodných zvířat, své vlastní normy pro vzdělávání respektive průpravu osob a týmů, přičemž chybí možnosti pro vzájemné předávání zkušeností, sjednocování postupů a jen v několika případech lze pak hovořit o odborném výzkumu, který by přinášel objektivní výsledky. Přitom mnohé organizace, ale zejména jednotlivci, kteří se prakticky věnují tzv. canisterapii, by uvítali možnost seznámit se s novými metodami, postupy, přístupy, zkušenostmi z praxe a podobně. Bohužel jediná organizace, která měla za cíl sjednotit oblast tzv. canisterapie, Canisterapeutická asociace, nepřinesla pozitivní výsledky a její jednotliví členové se neshodli ani v základech co se názorového pojetí a východisek týče. Tato organizace v současné době nevyvíjí žádnou činnost. Proto jsem v této situaci považovala za přínosné pokusit se o zjištění, jaká tedy současná, byť roztříštěná situace na poli tzv. canisterapie je, přičemž mou snahou bylo provedení podrobnějšího deskriptivního průzkumu s cílem získání dat od co největšího počtu osob, které prakticky se svými psy tzv. canisterapii vykonávají. Z výše popsané situace pramení i to, že ani mezi lidmi z praxe stále nebylo dosaženo jednotného úzu ve smyslu terminologie. Asi nejčastěji využívaným výrazem pro popis léčebného kontaktu psů a lidí je canisterapie. Tento termín je však pro odbornou veřejnost velmi kontroverzní a stává se často třecí plochou mezi jednotlivými oblastmi pomáhajících profesí. A byl to také příspěvek na konferenci Terapie a asistenční 1

aktivity lidí za pomoci zvířat, konané ve dnech 16. 17. dubna 2008 v Praze, který důrazně apeloval na ujasnění a sjednocení terminologie, který mě definitivně přesvědčil, že se v této diplomové práci pokusím použít terminologii novým a nezvyklým způsobem. Jedná se o to, že se oprostím od zavádějícího termínu canisterapie a budu vycházet z obecnějšího výrazu canisrehabilitace, který nahlížím jako termín zastřešující či obsahující všechny možné typy pozitivní interakce mezi psem a člověkem. Mne samotnou velmi zajímá, jak bude použití tohoto termínu přijato, zda se bude zdát akceptovatelným pro začlenění do terminologie v oblasti terapií a aktivit, ve kterých se setkávají psi a lidé se speciálními potřebami. 2

1. SOUČASNÝ STAV V OBLASTI ZOOREHABILITACE Jak jsem již nastínila v úvodu, současná situace v oblasti terapií a aktivit, ve kterých se setkávají zvířata a lidé se speciálními potřebami, je v České republice stále poněkud roztříštěná a nejasná. Jedině léčebné využití koní, tedy hiporehabilitace, má jasně danou metodiku a hipoterapie je uznána jako terapeutická metoda. Co se týče přímo samotné canisterapie, na zásadní problém se naráží už jen užíváním tohoto pojmu. Tento výraz je složen ze dvou slov canis, latinsky pes a terapie, řecky léčba. Přesto se tento pojem již v ČR obecně rozšířil a pronikl do povědomí jak laické, tak odborné veřejnosti. V souladu s tím, jak se pozitivní interakce mezi psy a lidmi rozšiřuje v mnoha oblastech pomáhajících profesí, dochází k výhradám právě k používané terminologii. Pojem terapie je právem napadán v případech, kdy kontakty se psem nemají patřičné náležitosti a činnost tak spadá spíše do kategorie společných aktivit, zvířaty podporovaného vzdělávání či jen návštěvního programu. Aby bylo možno působení psů uznat jako terapii, bylo by zapotřebí přesněji zpracovat metodiku, konkrétní postupy, možnosti využití a přínos pro jednotlivé typy klientů. A i v takovém případě by se využití této metody jakožto léčby v pravém slova smyslu týkalo pouze určité části klientů a na tým by byly kladeny přísné požadavky ve smyslu teoretické průpravy, spolupráce s odborníkem, supervize a dalších náležitostí. 1.1. Interakce člověka se zvířetem v uceleném systému rehabilitace Jedním z možných postupů, jak dosáhnout oficiálního uznání zooterapie (canisterapie) jako léčebné metody, by mohlo být její začlenění do systému ucelené rehabilitace, podobně, jak je tomu u hiporehabilitace. Dle Nerandžiče je ucelená rehabilitace vzájemně provázaný, koordinovaný a cílený proces, jehož základní náplní je co nejvíce minimalizovat přímé i nepřímé důsledky trvalého nebo dlouhodobého postižení jedince /21/. 3

Smyslem rehabilitace dle Jankovského je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se zdravotním postižením do aktivního života majícího očekávanou kvalitu. Čtyřmi hlavními složkami jsou rehabilitace léčebná, pracovní, sociální a pedagogická /16/. Rehabilitace, jak uvádí dále Nerandžič, je proces aktivizace zdravotně postiženého člověka, jehož cílem je co nejvyšší stupeň účasti na běžném životě v co nejvyšší možné dosažitelné kvalitě. Habilitace je proces aktivizace dětí /21/. Vlastní zooterapie spadá do oblasti léčebné rehabilitace, přičemž hlavním a rozhodujícím faktorem léčení zdravotně postiženého je člověk terapeut, lépe řečeno léčebný tým. Zvíře je vždy spoluterapeut. Mezi klady takto pojímané zooterapie (zoorehabilitace) patří: - Je to přirozený, nenásilný a elegantní způsob, jak dosáhnout cílů rehabilitace (habilitace). - Koncentruje všechny čtyři základní složky rehabilitace (habilitace). - Je-li zvíře jako spoluléčitel indikováno správně s ohledem na typ postižení a schopnosti člověka, je jeho působení daleko intenzivnější a trvalejší než většina ostatních metod. - Zvíře jako spoluterapeut zpětně ovlivňuje majitele (terapeuta) /16/. 1.1.1. Inspirace hiporehabilitací Jak jsem již zmínila výše, jednou z cest, která by vedla ke sjednocení terminologie v oblasti využití psů k pozitivnímu působení na člověka, je inspirace v oblasti hiporehabilitace. Pole působnosti při kontaktu koně s člověkem s postižením se značně rozšířilo a dalo základ k vymezení jednotlivých činností. Termín hiporehabilitace je zastřešujícím názvem pro všechny aktivity a terapie v oblasti, kde s setkávají kůň a člověk s disabilitou. Název je odvozen od řeckého slova 4

hippos znamenající kůň. Odpovídá anglickému ekvivalentu Equine Assisted Activities and Therapies. Velmi často se pro svoji podobnost se slovem hipoterapie zaměňuje nebo je považován za jedno a to samé /18/. Hipoterapie (HT) - Pro člověka s pohybovou poruchou je prvním stupněm kontaktu s koněm většinou hipoterapie, kde fyzioterapeut využívá trojrozměrného pohybu koňského hřbetu v kroku k ovlivnění neuromuskulární funkce klienta. Pohyb koňského hřbetu se přenáší přes pánev klienta na jeho trup a vyvolává pohybová vzor, který je stejný jako při lidské chůzi. Toto je jedinečný přínos hipoterapie a není nahraditelný jinou rehabilitační metodou. Klient je vždy zařazen do programu na základě doporuční lékaře. Pro provádění jednotky hipoterapie musí být přítomen fyzioterapeut se specializací na hipoterapii /18/. Léčebně pedagogicko-psychologické ježdění (LPPJ) - LPPJ je metoda psychoterapie, kde se k terapii psychiatrických, psychologických, emocionálních a podobných poruch využívá prostředí koně a vzájemné interakce s ním. Cílem terapie je ovlivnit psychiku pacienta za účelem vybudovat motivaci, snížit nebo zcela odstranit strach, agresi či rezignaci spolu s výukou správného sebehodnocení a sebevědomí. Terapie je vedena pedagogem, speciálním pedagogem, psychologem nebo psychiatrem, který by měl mít specializace na LPPJ. Klient je vždy zařazen do programu na základě doporučení lékaře. V současné době někteří terapeuti v LPPJ vznášejí námitky, že tento název je velmi všeobecný, nic neříkající a navíc nic nevyjadřuje k sociální práci, která je součástí terapie /18/. Sportovní ježdění hendikepovaných - Jezdectví jako sport pro osoby s disabilitou je založeno na aktivním ovládání koně klientem. Pacient se za použití speciálních pomůcek nebo změněné techniky učí jízdě na koni nebo jeho ovládání ve voze. Existují různé disciplíny paradrezúra, paravoltiž, parawestern, paravozatajství atd. lekci vede 5

instruktor s licencí na určitou disciplínu. Tento instruktor by měl mít znalost zdravotního stavu svých studentů a přizpůsobit jim metodu výcviku. Je doporučeno, aby byl student do programu přijat na základě lékařského doporučení a vyšetření fyzioterapeutem, který také spolupracuje na stanovení výcvikového plánu /18/. Pokud se podaří ujasnit si, co který název znamená a obsahuje, být přesní ve svém vyjadřování, potom na tomto základním kamenu můžeme stavět kompetence všech profesí v hiporehabilitaci, následně vytvořit léčebné standardy a pokusit se o uznání hiporehabilitace jako léčebné metody /18/. 1.2. Dělení canisrehabilitace dle Delta Society Další z možností, jak formálně zpracovat zoorehabilitaci, je inspirace americkou Delta Society, která je společností s nejdelší tradicí v oblasti moderního využívání zvířat k terapeutickým účelům. 1.2.1 Základní dělení terapie pomocí zvířat AAA Animal-Assisted Activities (Společné aktivity za účasti zvířat) AAT Animal-Assisted Therapy (Terapie s pomocí zvířat) AAA poskytuje možnost motivačních, vzdělávacích, rekreačních a kladných terapeutických vlivů a tím obohacuje kvalitu života. AAA je možno provádět v různém prostředí trénovanými specialisty, poloprofesionály a nebo dobrovolníky, jejichž zvířata splňují specifická kritéria /26/. Co to ve skutečnosti znamená? AAA je v podstatě setkání, při kterém se návštěvy u klientů účastní zvířata. Stejná aktivita může být opakována s větším počtem klientů, narozdíl od terapeutického programu, který je přizpůsoben na míru konkrétnímu jedinci či jeho zdravotnímu stavu /26/. 6

1.2.2. Klíčové charakteristiky AAA - Nejsou určeny konkrétní cíle pro jednotlivé návštěvy. - Dobrovolníci a poskytovatelé péče nejsou nuceni vést přesnou dokumentaci. - Průběh návštěvy je spontánní a návštěva trvá tak dlouho, jak je potřeba. 1.2.3. Příklady AAA Skupina dobrovolníků bere své psy a kočky do pečovatelského domu jednou měsíčně na návštěvu. Návštěva probíhá jako aktivita ve větší skupině s určitým vedením a za pomoci personálu. Skupina dobrovolníků si vede obecný zápis o tom, koho navštívili /26/. Jednotlivec přivádí svého psa do dětského zařízení s dlouhodobou péčí, aby si klienti mohli se psem pohrát. Ačkoli personál se návštěvy účastní, nejsou dány konkrétní cíle interakce dětí a zvířete. Kromě zápisu o příchodu a odchodu se nevede žádná dokumentace /26/. Kynologický klub provádí ukázku výcviku psů ve výchovném ústavu pro mládež /26/. 1.2.4. Klíčové charakteristiky AAT - Jsou určeny konkrétní cíle a zadání pro každého jednotlivce. - Je stanoven terapeutický záměr, metodika, využíván je otestovaný pes a je odborná supervize. - Je přesně zaznamenáván postup. 1.2.5. Příklady AAT Dobrovolník přivádí svou kočku do rehabilitačního centra a spolupracuje s ergoterapeutem a dítětem, které má potíže s kontrolou jemné motoriky. 7

Ke zlepšování jemné motoriky nechává terapeut dítě pracovat se sponami, karabinami na vodítkách, obojcích a zvířecí přepravní bedničce. Dítě také otevírá různé nádoby s pamlsky pro kočku a nabízí jí drobné kousky krmení /26/. Při AAT je setkání koncipováno tak, aby se zlepšila klientova schopnost plnit jednotlivé úkoly, terapeut učí klienta jednotlivým krokům při česání psa. Například: Vyndej kartáč z tašky. Dej psovi povel Stůj. Učeš psovi srst. Pochval psa: Tak je hodný /26/. Motivováni příležitostí sami učesat psa, klienti si dobře pamatují kroky a terapeut je jen pobízí, aby nahlas komentovali jednotlivé kroky podle momentálního postupu /25/. Žena zotavující se po mozkové příhodě není schopna delšího stání či chůze. Fyzioterapeut využije přítomnosti psa k motivaci klientky, aby položila psa na vyvýšený stolek a požádá klientku aby stála, zatímco drbe a kartáčuje záda a hlavu zvířete. Pro zlepšení klientčiných pohybových schopností, terapeut nabádá klientku k chůzi se psem na krátké vzdálenosti po zařízení. (Psovod využívá dvojitého vodítka a jde vedle psa a klientky) /26/. 1.2.6. Cíle programů AAT Zvířata mohou být zapojena do celé řady programů. Chceme-li se zabývat AAT, je zapotřebí požádat personál daného zařízení, aby nám přesně popsal cíle, kterých je třeba u konkrétního klienta dosáhnout. Zde jsou příklady možných cílů: - V oblasti fyzické zlepšení jemné motoriky, zlepšení dovedností při manipulaci s invalidním vozíkem, zlepšení rovnováhy. - V oblasti psychiky podpora verbálního kontaktu ve skupině, posilování pozornosti (například udržení pozornosti, dokončování úkolů), rozvoj volnočasových aktivit, podpora sebevědomí, zmírňování úzkosti, zmírnění pocitů osamělosti. 8

- V oblasti výchovy a vzdělávání rozšiřování slovní zásoby, posilování dlouhodobé i krátkodobé paměti, posilování znalostí ve smyslu rozpoznávání velkosti, barvy atp. - V oblasti motivace zvyšování ochoty zapojovat se do skupinových aktivit, zlepšování interakce s ostatními, zlepšování interakce s personálem, podpora vůle ke cvičení /26/. 1.2.7. Rozdíly mezi AAA a AAT Na první pohled se může zdát obtížné rozpoznat rozdíly mezi AAA a AAT. Zde jsou uvedeny některé zásadní rozdíly, které mohou pomoci v orientaci. Ačkoli AAA může splňovat jeden či více z následujících charakteristických bodů, AAT musí obsahovat všechny tři. AAT je formálnějším procesem než AAA. AAT je vedena profesionálem v oboru zdravotnictví, pedagogiky či sociální oblasti jako součást jeho praxe. Tato osoba může být lékař, ergotereapeut, fyzioterapeut, odborník na volnočasové aktivity, psycholog atd. Zvíře může být vedeno tímto profesionálem nebo dobrovolníkem pod vedením profesionála /26/. Abychom mohli hovořit o AAT, odborník musí používat zvíře jako součást své vlastní specializace. Například sociální pracovník musí používat zvíře v oblasti sociální práce. Pokud tentýž sociální pracovník navštíví neformálně skupinu dětí, pak již budeme hovořit o AAA /26/. AAT má jasně stanovené cíle. Vždy je stanoven konkrétní záměr, například zlepšování sociálních dovednosti, podpora a rozvoj pohybových dovedností, verbálních schopností, posilování pozornosti atd. Každá návštěva či setkání se zvířetem by měla vést k dosažení jednoho či více stanovených cílů. Pokud tyto cíle nejsou definovány, nelze hovořit o AAT /26/. AAT je dokumentována. Každé setkání je zaznamenáno a přikládá se ke klientově dokumentaci, zaznamenává se konkrétní náplň setkání a posun /26/. 9

1.2.8. Další termíny užívané pro canisrehabilitaci AAE (Animal Assisted Education) Vzdělávání za pomocí zvířat V řadě zemí byla do osnov výuky úspěšně zařazena i výchova k zodpovědnému vztahu ke zvířatům včetně toho, jak správně pečovat o psa nebo kočku. Kromě rodičovského vzoru hraje totiž velkou úlohu v tomto směru i příkladné chování jiných osob a zejména učitelů. Do podvědomí dětí se zvířata mohou dostat různými způsoby, např. v matematice, kdy malí žáci počítají zvířata, a ti straší třeba rychlost pohybu nebo povrch a objem těla zvířete. Svoji kladnou funkci mají také časopisy o zvířatech určené dětem. Nejlepší je, když jsou takovéto časopisy barevné, je možno do nich kreslit, vybarvovat a spojovat související pojmy. Jak potvrdily zkušenosti z Velké Británie: děti pak často vědí o zvířatech a péči o ně daleko více než jejich rodiče/12/. Therapy Dog, Visiting Dog (terapeutický pes, návštěvní pes) Psi, kteří pracují s dobrovolníky, žijí v zařízeních či se účastní návštěvních programů v mnoha různých setkáních, jsou v současnosti definováni jako terapeutičtí psi. Již jen snaha porozumět takové definici je značně matoucí a navíc je obtížné rozlišit, jaká role je vlastně popisována, když se hovoří o terapeutickém psu. Obvykle má role psa jen velmi málo společného s terapií. Často je k popisu těch interakcí, které nejsou definovány přímo jako terapie užíváno výrazu activity (činnost), ačkoli nikdo v zásadě nepoužívá výrazu activity dog (pes pro aktivity) /6/. Zatímco mnoho psovodů stále nazývá psy, se kterými se věnují návštěvním programům, terapeutickými psy, objevují se i další názvy. Jako velmi prospěšné se ukázaly programy ve veřejných školách, které podněcují děti k tomu, aby četly psům,kteří je navštěvují. Psi, kteří jsou registrováni jako terapeutičtí byli v rámci těchto programů přejmenování na reading dogs (čtecí psi). Sandi Martin v americkém státě Utah představila a uvedla do praxe program s názvem R.E.A.D., který dává vzniknout další kategorii návštěvních programů a který umožnil opustit výraz terapeutický a 10

nahradit jej v souvislosti s názvem programu Reading Education Asistence Dogs výrazem asistenční /6/. Phil Arkow /1/ se zmiňuje o tom, že v posledních letech je také používán termín animal assisted interventions, tedy intervence za účasti zvířete, který zastřešuje obojí, tedy AAA, AAT a navíc i intervence v programech Animal-Assisted Education. Ačkoli mezi laiky a také v rámci neformálního obecného využití ještě stále přetrvává používání výrazu Pet Therapy, tedy terapie domácími mazlíčky, oficiální terminologie hovoří výhradně o AAT a AAA a rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi by měl plně proniknout do povědomí profesionálů v pomáhajících profesích /1/. 1.3. Základní aspekty canisrehabilitace 1.3.1 Kritéria hodnocení Standardy praxe při Animal-Assisted Therapy a Animal-Assisted Activities, které byly publikovány společností Delta Society v roce 1996, sloužily jako základ pro další vývoj různých programů. Tyto standardy v široké míře zahrnovaly jak roli držitele zvířete, tak požadavky na zvířata. Požadavky z hlediska držitele zvířete zahrnují soustavné vzdělávání, správnou dokumentaci co se týče zdraví zvířete, respekt a schopnost vnímat potřeby zvířete. Základní kritéria pro výběr zvířete jsou spolehlivost, předvídatelnost, kontrolovatelnost a vhodnost /8/. Tyto Standardy kladou důraz spíše na dokumentaci kritérií než na detailní postupy při testování jednotlivých částí. Definice pro každé z kritérií zahrnuje rámcový návod k vytvoření vybraných postupů. Celá skupina kritérií spolehlivosti, předvídatelnosti, kontrolovatelnosti a vhodnosti směřovala k tomu, aby obsáhla co nejvíce rizikových situací při různých druzích setkání /8/. 11

Spolehlivost se týká rozsahu, ve kterém se opakuje chování v různých situacích s různými účastníky. Předvídatelnost, tak, jak je definována ve Standardech, znamená, že chování v konkrétních situacích může být dopředu očekáváno a kontrolovatelnost značí, že chování může být přerušeno, měněno a určováno. Vhodnost se týká zájmu o výběr správného zvířete pro konkrétní činnost, včetně toho, aby se účastníci cítili v blízkosti různých zvířat, plemen a plemenných typů bezpečně a pohodlně /8/. Z těchto čtyřech kritérií se na současné testovací protokoly nejuniverzálněji hodí kontrolovatelnost. Co se týče zvířat jako společníků, zejména pak psů, kontrolovatelnost se obvykle měří schopností zvířete reagovat na různé povely, jako například sedni, lehni a snahou je, aby byla dotvářena až po splnění zkoušky Canine Good Citizen (CGC), kterou vytvořil Americký Kennel Club (AKC) v roce 1989 /8/. Univerzalita této části zkoušky je přínosná, ovšem nasnadě jsou otázky v tom smyslu, jak jsou tyto testy využitelné v praxi. Posuzování poslušnosti (a zkouška CGC) bylo vytvořeno proto, aby bylo možno prokázat, že pes je schopen plnit povely psovoda a tudíž že pro veřejnost neznamená zdravotní ani bezpečnostní riziko. Zkoušky poslušnosti jsou vytvořeny tak, že psi jsou při nich pod neustálou kontrolou psovoda. Již zkouška samotná by mohla být považována za stresující, uvědomíme-li si, že se kolem pohybuje mnoho psů a lidí, ovšem vlastní prostor pro zkoušku je vždy od davu oddělen a dalo by se usuzovat, že tyto rušivé prvky pes v podstatě vnímá jen velmi okrajově /8/. Některé testovací postupy vyžadují od zvířete vysoký stupeň dovednosti ve smyslu schopnosti reagovat na verbální a posunkové povely. Tyto požadavky jsou častou součástí programů, kdy psi působí při fyzioterapii. Při tomto typu práce se pes cvičí k tomu, aby zůstával v určité poloze, zvládal dlouhodobé odložení na vzdálenost či aportoval určitým neměnným způsobem. Častou námitkou, kterou je možno slyšet z úst praktiků, je to, že dochází k potlačení spontánního chování psa a požadavkům vyhoví pouze takoví psi, kteří se chovají jako roboti. Tito praktici také často poukazují na to, že je to právě spontaneita psa, která u klientů podněcuje léčebné procesy /8/.Stejně jako v ČR, i Standardy americké Delta Society jsou dobrovolné a nevztahují se k žádnému národnímu nebo akreditačnímu orgánu, jednotlivé organizace tyto Standardy 12

interpretují z vlastního pohledu. Toto platí i pro standardy pro terapeutické ježdění nebo programy na farmách. Tyto testovací postupy byly vytvořeny aby dokládaly kritéria Standardů, jež často odrážejí předsudky té které organizace. O výběru metod a jejich nezbytnosti pro konkrétní terapeutická setkání se velmi dlouho diskutovalo mezi profesionály v oblasti péče o lidi, cvičiteli zvířat a samozřejmě i samotnými majiteli zvířat /8/. 1.3.2. Vhodnost postupů při výběru zvířete a typu intervence Žádná jiná činnost, kterou zvířata provádějí, se nedá srovnat s druhem vnitřního stresu, kterému jsou vystavována při zoorehabilitaci. Žádná jiná situace související se zvířaty, jako je sport, závody, nevyžaduje od zvířete, aby vstupovalo do intimních zón neznámých lidí a zůstávalo zde mnoho minut, někdy i déle, zatímco je cizí člověk hladí, objímá nebo vede (výcvik, ježdění). Tato role je nová, specifická a zcela odlišná /8/. Obecně řečeno, AAT a AAA používají zvířata takovými způsoby, které mohou být volně zařazeny do kategorií: skryté pozorování nebo pasivní setrvávání v přítomnosti zvířat, zřetelný oční kontakt a pozorování zvířete a interakce se zvířetem. Tyto parametry poskytují základ pro vytvoření souvislostí, na jejichž základě posuzujeme interakci klienta. Čím vyšší je úroveň kontaktu mezi zvířetem a klientem, tím vyšší jsou požadavky na jasné definování a třídění výsledků /8/. Při setkáních, jichž se účastní zvířata jen s tím, že je klientům dána možnost pozorovat je a být v jejich přítomnosti, není nutno zvíře podrobně testovat. Například v pobytových zařízeních pro pacienty s alzheimerovou chorobou je na chodbě vybudována voliéra, která umožňuje pacientům pozorovat ptáky libovolně dlouho. Je samozřejmě důležité vybrat vhodná zvířata (ptáky oproti usedlým plazům), ale podrobné zkoumání každého rysu povahy zvířete není nutné. Očekávaného výsledku interakce mezi klienty a zvířaty se docílí i když v tomto případě zvířata hrají pasivní roli. Jasněji lze definovat cíle v rehabilitačním programu, ve kterém budou účastníci přímo vedeni k tomu, aby se dívali na konkrétní zvíře a popisovali jej. Ta stejná role 13

může být vyžadována v programech pro děti s poruchami chování. Terapeut může od účastníků požadovat znázornění nonverbálního chování. Při tomto typu intervencí budou z důvodu dosažení léčebného záměru kladeny specifičtější požadavky na chování konkrétního zvířete. Pes používaný v rehabilitačním programu bude muset umět ležet nehnutě na stole, zatímco od koně v programu pro psychiatrické pacienty bude mnohem prospěšnější, pokud bude komunikativnější než jiní koně /8/. Programy AAT a AAA kladoucí nároky na precizní formulaci výstupů jsou zejména ty, při kterých jsou klienti v přímém a aktivním kontaktu se zvířaty. Rehabilitační programy poskytují názorný příklad, kdy je důležité jasně pojmenovat konkrétní cíle a je nezbytné určit jak nejvhodnější druhy zvířat, tak také přímo zvíře samotné. Pacient s poraněním hlavy může v průběhu hospitalizace pracovat v rámci rehabilitace se psem a po propuštění může být ten samý pacient převeden na hipoterapii, aby se spolu s fyzioterapeutem dále pracovalo na zlepšování rovnováhy a koordinace /8/. V takovém případě musí být naprosto jasně definován léčebný záměr. V případě, že účastníkem terapie je pacient, pak cílem může být udržení rovnováhy ve stoje a zlepšení řečových dovedností. Tichý pes či dokonce kočka nebo králík pak mohou být pro tento účel nevhodní. Je také pravděpodobné, že propuštěním pacienta se cíle terapie změní. Zaměření se pak bude týkat spíše sociální interakce a méně přímo fyzioterapie. Programy léčebně pedagogického ježdění či jezdecký sport handicapovaných umožňující pacientovi osvojit si za pomoci dobrovolníků a klidného, dobře vychovaného koně jezdecké dovednosti, sledují jiné cíle než hipoterapie, při které bude cílem zlepšování motorických a rovnovážných funkcí. Zde se jistě lépe uplatní energičtější kůň s jiskrnějším pohybem /8/. Obdobným příkladem může být psychoterapeutický program, ve kterém psychoterapeut pracuje s dospělým člověkem s duševní poruchou ve smyslu dopadu jeho agresivního chování na ostatní. Tento terapeut možná zvolí takového psa, který v případě, že na něj člověk nemluví tichým, klidným tónem bez rychlých pohybů a výrazné gestikulace, prostě nebude komunikovat a odejde pryč. Pro tento typ intervence je takový příklad jak přínosný, tak také bezpečný, psovod však musí perfektně znát 14

projevy svého psa a nesmí jej omezovat v jeho přirozeném instinktu, jež mu velí vzdálit se, jinak dojde k výraznému omezení terapeutického účinku, pokud tedy nebude zmařen úplně. Je však naprosto nezbytné, aby byl psovod schopen přesně posoudit, zda taková interakce není pro psa již příliš stresující. Vztah mezi terapeutickým psem a jeho psovodem je zásadní pro interakci, ke které dochází mezi nimi a osobou, se kterou pracují. Žádné testování, zkouška ani výcvik nemohou psa dokonale připravit na vysoké nároky, které na něj budou kladeny ve smyslu důvěrného kontaktu a emočního vypětí, které s sebou canisrehabilitační programy nesou. Tato součást práce terapeutického psa jde daleko za běžné hranice komunikace a spolupráce mezi člověkem a psem. Práce s canisrehabilitačním psem nespočívá jen ve výcviku, vychází z budování a udržování mezidruhových vztahů /6/. 1.3.3. Nároky na psa Hovoříme-li o canisrehabilitaci, první obecnou otázkou bývá, co musí takto využívaný pes splňovat. Canisrehabilitační pes by tedy měl být: - Očkován (dle očkovacího schématu zaznamenaného v mezinárodním očkovacím průkazu). - Odčerven (pro takto využívaného psa se uvádí preventivní odčervování 4x ročně či na základě pravidelného koprologického vyšetření). - Fena je mimo dobu říje. - Aktuálně v dobré kondici, a to jak fyzické, tak psychické. - Čistý nemusí být sice vykoupán před každým setkáním, ale postačí pes vyčesaný, žijící v domácnosti. Pes trvale umístěný ve venkovním kotci by neměl být pro canisterapii využíván ať již z důvodů hygienických, tak pro nemožnost trvalého blízkého kontaktu s člověkem, který je pro kvalitní rehabilitační využití naprosto nezbytný. - Otestovaný, tedy pes, který úspěšně absolvoval test povahy pro rehabilitační využití. 15

K tomu, aby klienti plně přijali canisrehabilitačního psa a program jako takový, pes musí projevovat takové chování, při němž se budou cítit v klidu a bezpečí. Kris Butler popisuje specifické chování psa, kterého se snažíme docílit jako takové chování, které ve skutečnosti obohatí terapeutický či rehabilitační proces. Je to konkrétně: - Ochota navázat oční kontakt. - Stálá ochota ke kontaktu. - Průběžný oční kontakt. - Chování, které lze usměrnit. - Respektování intimních osobních hranic /6/. 1.3.4. Testování psů Termín otestovaný pes by neměl být chápán tak, že kteréhokoli otestovaného psa je možno kýmkoli využít pro canisrehabilitaci. A to z toho důvodu, že obdržený certifikát se nevztahuje na psa jako takového, ale na tým tvořený psovodem a psem. V současné době se testováním týmů a udělováním certifikátů pro možnost uplatnění v canisrehabilitaci zabývá buď nezávisle na sobě či ve vzájemné spolupráci několik společností. Dá se však říci, že náplň jednotlivých testů a nároky v nich na psa kladené jsou vesměs velmi podobné. Zde tedy vybírám ze společného Zkušebního řádu pro testování psů využívaných pro rozvoj osobnosti společností SVOPAP vzdělávací centrum s.r.o. a Pomocné tlapky, o.p.s. 1.3.5. Účel testování - Testovací řád je schválen Ústřední komisí pro ochranu zvířat. - Účelem tohoto testovacího řádu je ověřit, zda chování a povahové vlastnosti psa umožňují jeho využití pro rozvoj lidské osobnosti u jedinců s různým typem postižení v oblasti speciálně pedagogické, sociálních služeb či ve zdravotnických 16

zařízeních (speciálních školy, střediska rané péče, integrační centra, domovy důchodců, ústavy sociální péče, rehabilitační zařízení, psychiatrické léčebny atd.) /28/. 1.3.6. Náplň testovacího řádu - Chování psa při kontaktu s neznámým člověkem pes by se měl projevovat přátelsky a nebránit se užšímu kontaktu či manipulaci, např. kontrola chrupu, uší, tetování, tlapek a dovolí-li to jeho velikost i zvedání a chování. - Reakce na pachy pes nesmí nevhodně reagovat na pach desinfekčních prostředků používaných například ve zdravotnických zařízeních. - Reakce na zvuky pes si nevšímá rušivých zvuků, přirozeně reaguje i na nezvyklé zvukové projevy jedinců s mentální retardací, s DMO apod. - Reakce psa na člověka v nezvyklé situaci a jakýkoliv fyzický kontakt s ním. Pes nesmí nevhodně reagovat na člověka s holí, na vozíku, s nekoordinovanými pohyby, člověka, který upadne, pohybuje se po zemi nezvyklým způsobem atp. - Reakce na nabídnutý pamlsek nebo hračku pes nemusí pamlsek přijmout, ale učiní-li tak, jeho projev by měl být jemný, opatrný, neohrožující. - Ovladatelnost psa, kdy se prověřuje zvládnutí základních povelů či schopnost rychlého zklidnění při hře a následná schopnost opětovné koncentrace. - Reakce psa na kontakt s více lidmi, kdy pes vyrovnaně reaguje i na úzký kontakt se skupinou lidí. - Pes v přítomnosti psovoda musí zůstat klidný i v případě, že se cítí ohrožován například nápřahem holí nebo berlí, nápřahem ruky, nohy, zvýšeným hlasem, nečekaným dotekem zezadu. - Reakce na kontakt s jinými zvířaty, která prověří, zda se pes neprojevuje agresivně či útočně a nemá snahu jinému zvířeti ublížit. /27/ 17

Zvýšená pozornost se k testům začala upírat v 90. letech v souvislosti s tím, jak bylo v rámci programů AAT a AAA potřeba dosahovat konkrétních cílů podle typu klientely a programu. A proto bylo důležité nejen zmírnit rizika při kontaktu se zvířetem, ale také popsat způsoby, kterými zvíře klienta ovlivňuje. A právě v této době se pozornost začala upírat také na roli člověka-držitele zvířete působícího v AAT a AAA. Do screeningových metod, zaměřených dosud výhradně na zvířata, začaly postupně pronikat i prvky sledující také interakci handlera (držitele) /8/. 1.3.7. Nároky na psovoda/člověka praktikujícího canisrehabilitaci Dosud jsem se zabývala zejména podmínkami, které musí splňovat pes a nároky, které jsou na něj při canistesrehabilitačním využití kladeny. Jak jsem však již zmínila, není to jen pes sám, ale tým, jehož nedílnou součástí je psovod, či můžeme říci terapeut. V různých pracích či příspěvcích zabývajících se canisrehabilitací je často akcentován pes. Jak již bylo uvedeno výše, pes působí pouze jako spoluterapeut, a proto by měly být určité nároky kladeny i na psovoda-terapeuta. Tato osoba by tedy měla splňovat následující podmínky: - Vlastní otestovaného psa,tvoří tedy tým. - Absolvoval odborný kurs, je specialistou v dané oblasti (fyzioterapeut, speciální pedagog, psycholog apod.), má snahu dále se vzdělávat v oboru, ve kterém při canisterapii působí a účastní se odborných konferencí a seminářů zaměřených na zooterapii. - Kvalifikovaný kynolog, tedy člověk zabývající se výcvikem psů na vyšší úrovni. - Výše uvedené požadavky jsou však pouze možnostmi, hlavní je nepochybně osobnostní výbava. 18

1.4. K osobě (psovodovi) zabývajícímu se canisrehabilitací 1.4.1. Pomáhající profese a vztahy Pomáhající vztahy mohou být popsány jako interakce s druhými lidmi s cílem přispět pozitivním způsobem ke zlepšení jejich stavu. Carl Rodgers definoval pomáhající vztah jako ten, ve kterém je alespoň jedna ze stran vedena úmyslem podpořit růst, rozvoj, zrání, lepší fungování a snadnější zvládání životních situací strany druhé. Z této definice je jasné, že pomáhající vztah je jedinečným a dynamickým procesem, jehož prostřednictvím jeden člověk pomáhá druhém využít jeho vnitřních zdrojů k pozitivnímu rozvoji a sebeaktualizaci vlastního potenciálu vedoucímu ke smysluplnému životu /22/. V pomáhajících profesích je využíváno jednoho či více přístupů k dosažení požadované změny nebo růstu daného jedince. Každý přístup, který je využit v pomáhající profesi, pramení a zároveň spočívá na souboru znalostí, jež zahrnují historické pozadí, obeznámení s teoriemi osobnosti a na vlastní osobní zkušenosti a dovednostech jedince v pomáhajícím vztahu. Za účelem co nejlepšího využití konkrétní techniky ve prospěch klienta, by pomáhající osoba měla mít jasnou představu o teoretickém zázemí konkrétní techniky, kterou hodlá využívat a zároveň i praktické dovednosti /22/. Kulka /29/ uvádí, že psychoterapeutický proces je možno zkvalitnit s využitím zvířat v roli koterapeutů. Ovšem je třeba mít na paměti, že aplikace nesmí být mechanická. Dále je třeba vědět, že existuje celá řada psychoterapeutických směrů a škol, které mohou mít na zooterapeuta různé požadavky. Zmiňuje zejména pozitivní psychoterapii, která patří k nosným směrům, neboť je nejen otevřena různým inspiracím, ale v jejím základu jsou především hodnoty lásky a poznání, potažmo také lásky ke zvířatům a jejich poznávání. 19

1.4.2. Osobnost canisterapeuta Hovoříme-li o terapeutovi, mělo by se jednat o kvalifikovanou osobu, přičemž není důležité, zda se jedná o muže či ženu. Nebylo zjištěno, že by lidé rozdílných pohlaví dosahovali více či méně uspokojivých terapeutických výsledků. Ve skutečnosti by měl každý kvalitní terapeut v sobě slučovat povahové rysy tradičně připisované oběma pohlavím: ze ženské povahy emotivní zaměření, pochopení pro druhé, citlivost a takt, z mužské povahy pak převážně racionální orientaci, rozhodnost a objektivitu /7/. Je důležité, aby zájemce o canisterapii již před započetím odborného studia měl alespoň základně vyjádřeny vlastnosti budoucí terapeutické osobnosti. Co se týče genetického původu, jde o dostatečnou inteligenci, životní energii, přirozený optimismus, otevřenost a flexibilitu. Jiné vlastnosti si pak kandidát osvojuje vlastními rozhodnutími při utváření své stupnice hodnot. K těmto eticko-psychologickým vlastnostem patří přiměřená životní zralost, vnitřní poctivost, respekt pro lidská práva a snaha pomáhat druhým, i když jsou etnicky, nábožensky či názorově odlišní /7/. Canisterapeut by měl také dobře znát sám sebe a bezvýhradně přijímat svou osobnost s jejími přednostmi i chybami. Není účelné potlačovat a popírat vlastní chyby, to může vést k depresím a vlastní nespokojenosti. Naopak vědomí si vlastních slabostí může přivést budoucího terapeuta k dokonalejšímu chápání lidské přirozenosti a k větší ochotě odpouštět mylná rozhodnutí sobě samému i klientům, s nimiž bude v terapeutickém vztahu. Při pozdějším dozrávání v odborné činnosti bude mít terapeut mnoho příležitostí poznat sám sebe i lidskou přirozenost a dále objevovat smysl své práce a svého životního poslání /7/. V postoji terapeuta ke klientovi jsou nejpodstatnější empatie, akceptace a kongruence terapeuta (soulad mezi terapeutovým chováním a prožíváním). Empatický postoj terapeuta se projevuje jako schopnost vcítění do prožívání klienta a porozumění jeho subjektivnímu prožívání /16/. 20

Akceptace představuje schopnost terapeuta přijímat a respektovat klienta takového, jaký je, bez hodnocení a podmínek. Je to určitá osobní vřelost, která disponuje terapeuta pro práci i s těmi klienty, kteří vzbuzují v druhých odmítání, kritiku nebo despekt /15/. Kongruence terapeuta je shoda mezi profesionálním projevem terapeuta a jeho osobními pocity, myšlenkami a postoji. Terapeut přesto, že je profesionál, vystupuje vůči klientovi jako reálná osoba, která se mu snaží porozumět a pomoci. Tato charakteristika terapeuta bývá označována jako opravdovost /16/. Někteří odborníci pro tuto opravdovost volí také termín autenticita, tedy vzájemný soulad mezi vědomím a projevy chování navenek, což dohromady tvoří soubor lidského jednání. Některé výzkumy rovněž naznačují, že v rámci terapie nezáleží až tak na používaných technikách, jako spíše na osobnosti terapeuta a z těchto výzkumů rovněž vyplývá, že terapeutem se člověk rodí, nikoli se jím stává /4/. Teoretická část přípravy by měla zahrnovat všeobecnou znalost psychologie s akcentem na důležité teorie osobnosti a strategii hlavních poradenských škol, které z těchto teorií vycházejí. Praktická část přípravy canisterapeuta seznamuje s vlastním řízením terapeutického procesu od začátku až do ukončení a které specifické techniky lze v různých situacích používat /7/. Terapeut musí být velmi zdatný v komunikaci a to jek verbální, tak nonverbální. Jeho nonverbální schopnosti se ukazují například při prokazování soustředěnosti během setkání s klientem /7/. Jak důležité jsou tedy neverbální aspekty komunikace? Zdá se, že mají velký význam. Ukazuje se, že pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním sdělením, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší. Neverbální signály jsou často nevědomé, a snad proto je lidé často považují za závažnější indikátory skutečných postojů mluvčího než to, co právě říká /13/. Jelikož ještě nebyly vytvořeny platné standardy týkající se konkrétních nároků na profesní přípravu canisterapeuta, jsou výše uváděné požadavky pojímány spíše z obecného hlediska. Jsem však toho názoru, že v budoucnu, bude-li opravdu naším 21

cílem provádět v určitých oblastech činnosti za pomocí psů jako plnohodnotnou terapii, bude třeba těmto nárokům dostát a od každého, kdo bude mít v úmyslu canisterapii provádět, bude patrně požadováno jisté teoretické zázemí. A to ať už z důvodu porozumění a orientace v diagnózách pacientů, tak pro možnost vzájemné komunikace jak s pacienty či klienty canisrehabilitačních programů, ale také například se zdravotními pojišťovnami, lékaři, sponzory, úřady atd. Dnešní doba je, doufejme, novým přístupům a terapeutickým možnostem otevřená, a proto platí Matouškův názor, že již není platný idol profesionality dosažitelný formálním školením. Minulá epocha podceňovala spontánní zájem o práci v pomáhajících profesích i osobnostní dispozice k ní. Soudilo se, že čím více má kdo knižních vědomostí, případně i pedagogických a vědeckých titulů, tím je k této práci kvalifikovanější. Ve skutečnosti je vztah mezi formálním školením a efektivitou práce s klientem dosti volný. Přiměřené školení může zvýšit kompetenci dobrovolníků i profesionálů, nemůže ale nikdy nahradit osobnostní základ. Dobrovolník je často po krátkém zaškolení schopen kvalitnější práce než vyhaslý profesionál opírající se o dovednosti zpevněné dvaceti nebo třicetiletou rutinou /20/. Frankl se na osobu terapeuta a jeho kvalifikaci k provádění terapie dívá tímto způsobem: Akademická hodnost MUDr. samozřejmě neznamená podle našeho názoru ještě záruku toho, že jeho nositel je také schopný psychoterapeut. Především je tu otázka nadání a v tomto ohledu bych navrhoval Erwinu Stránskému rozšíření jeho formule psychoterapeutem se člověk nestává, ale rodí se jím o formulaci: rozeným psychoterapeutem se člověk nerodí, nýbrž se jím stává, což znamená, že k psychoterapii sice patří nadání, ale toto nadání vyžaduje příslušné vzdělání a výchovu. Moment nadání zahrnuje také skutečnost, že nikoli každý psychoterapeut je schopen léčit každou metodou. Na druhé straně jsem také přesvědčen, že se také pro každý případ a pro každý typ pacienta nehodí každá metoda. Z tohoto důvodu říkávám vzhledem k problému, jaké (pouze podmíněné) poučení psychoterapie přináší a nakolik je možné se jí naučit, že psychoterapie je rovnice se dvěma neznámými psí = x + y přičemž jednou neznámou, jedním iracionálním a nevypočitatelným momentem je osobnost terapeuta a druhou individualita nemocného /8/. 22

1.4.3. Odborná průprava člověka zabývajícího se canisrehabilitací K tomu, aby mohl canisterapeut vykonávat svou činnost nejen svědomitě, ale i na patřičné odborné úrovni, která zaručí pracovní úspěchy, měl by v ideálním případě mít solidní teoretické znalosti a také vědět, jak své teoretické poznatky uplatňovat v praxi /12/. Této oblasti se dotýká praktická část této práce, kde se pokouším zjistit, jakým teoretickým zázemím a názorovými východisky disponují lidé, kteří využívají psů k interakci s lidmi s postižením. Vycházím ze dvou odlišných konceptů v česky psané odborné literatuře. Na jednu stranu kladu knihu Pes lékařem lidské duše autorky Lenky Galajdové, která vyšla v roce 1999 a byla po dlouhá léta jediným ucelenějším zdrojem informací v českém jazyce na poli zoorehabilitace. Z faktu, že se jednalo o první vlaštovku na poli pozitivních interakcí zvířat a lidí vyplývá i skutečnost, že kniha není v podstatě jednotnou koncepcí či konzistentním názorovým přístupem. Jedná se spíše o výčet možností jak pracovat se zvířaty ve prospěch lidí s postižením a čtenáře blíže seznamuje se základním dělením a terminologií v této oblasti. Součástí knihy jsou i převzaté výsledky zahraničních výzkumů na poli zoorehabilitace. V loňském roce pak v překladu vyšla kniha Johannese Odendaala Zvířata a naše mentální zdraví. Její autor, který je držitelem doktorátů v zootechnologii, psychologii a fyziologii, pracoval po 14 letech veterinární praxe jako vysokoškolský pedagog na univerzitě v Pretorii (Jihoafrické republika), kde byl po dobu deseti let vedoucím katedry veterinární etologie. Uvedená kniha je pečlivou prezentací vědeckých poznatků o dobru, které nám mohou naše zvířata poskytovat a o jejich možném využití v terapii. Autor se mimo jiné zabývá spojením teorií interakce mezi lidmi a interakce mezi lidmi a zvířaty v jednu, kterou obhajuje za použití vědeckého experimentu založeného právě na interakci mezi člověkem a zvířetem. Odendaal jednotlivé aspekty vazeb mezi člověkem a člověkem na jedné straně a člověkem a zvířetem na straně druhé rozebírá z hlediska problémů jako jsou nutkavé potřeby vedoucí k vytvoření těchto vazeb a psychoterapeutické přístupy v případech, 23

kdy byly tyto vazby porušeny. Seznamuje s úlohou vazeb mezi člověkem a zvířetem v terapii prováděné za asistence zvířat či v psychoterapii. Dále se zabývá využitím pozitivních interakcí mezi člověkem a zvířetem tak, že popisuje teorii interakce mezi lidmi, přičemž vychází přímo z jednotlivých teorií osobnosti a část knihy je tedy pojetím velmi podobná Drapelově Přehledu teorií osobnosti, ze kterého ve své práci rovněž teoreticky čerpám. Dále Odendaal vysvětluje z evolučního pohledu mezidruhové vztahy na emocionální úrovni a vyhodnocuje i existující programy využívající asistenci zvířat. Chování jak normálního, tak patologického jedince může být vysvětlováno či pojímáno mnoha způsoby, což se také odráží v mnoha teoriích osobnosti, které se v průběhu let vyvinuly. V obecném slova smyslu mají teorie osobnosti dvě hlavní funkce: - Nabízí způsoby vysvětlení toho, jak lidé získávají a mění relativní stabilní aspekty svého chování - Vysvětlují rozdíly mezi jedinci co se týče projevů tohoto chování. V současnosti existuje více než 30 teorií osobnosti. Tyto teorie jsou často seskupeny do kategorií nebo škol podle určitých hlavních aspektů té které teorie. Například: - Psychodynamické/analytické teorie (zdůrazňují vnitřní pohnutky jako motivace k chování.) Sigmund Freud, otec moderní psychologie představil psychoanalýzu jako metodu porozumění lidskému chování. - Behaviorální teorie (prostředí a proces učení jako hlavní stimuly chování.) - Dimensionální a rysové teorie (člověk má širokou škálu vlastností a rysů, které můžou být využity k popisu a předvídání chování.) - Humanistické/fenomenologické teorie. (chování je určováno souborem zkušeností každého člověka v daném okamžiku, zdůrazňována je možnost výběru každého člověka.) 24

Všechny tyto teorie se shodují zejména ve dvou hlavních aspektech. A to, že chování se odvíjí od rozhodování jedince a situace/prostředí, ve kterém k projevu chování dochází. Nicméně tyto teorie se liší v důrazu, který kladou na každou z těchto složek. Některé teorie zdůrazňují roli člověka. Podle těchto teorií má každý jedinec specifické zafixované vzorce chování, které jsou dědičkou součástí jeho samého a odlišují jej od ostatních lidí. Vzorce chování jsou výsledkem vnitřních osobnostních faktorů a situace je pouhým spouštěčem těchto odpovědí. Teoretici, kteří podporují tento pohled jsou většinou psychoanalytici. Druhá skupina teoretiků, většinou jsou to skalní behavioristé, zdůrazňují situaci jako determinantu chování. Pokud bychom zašli do extrému, znamená to, že pokud budou vystaveni stejné situaci, dá se očekávat, že se všichni lidé budou chovat naprosto stejně. Rozdíly pozorované v chování jsou zde připisovány procesu učení. Třetí úhel pohledu nahlíží chování jako funkci dvou faktorů individuálních zděděných rysů a situace. Tento názor je známý jako interakcionismus. Ačkoli se teoretici shodují na principu interakcionismu, rozdílně si vysvětlují důvody pro individuální odpovědi v chování. Rozdíly jsou obvykle vykládány v souladu s názorovou školou, ke které se teoretik hlásí. Interakční teorie jsou užitečné zejména pro vysvětlení přínosu, který může mít AAA či AAT. Ukazuje se, že zvířata mohou do určité míry nahradit roli člověka nebo přinejmenším hrát nezpochybnitelnou roli při zlepšování prostředí, které přispívá k růstu a rozvoji jedince. Společně pak tyto teorie poskytují širší rámec a základy pro pochopení lidského chování a potencionální terapeutické hodnoty interakce mezi člověkem a zvířetem /22/. Odendaal ve svých bádáních dospěl k názoru, který se prolíná ve všech jeho publikacích. Vychází z toho, že motivací pro konání zvířecího, ale i lidského druhu, je snaha o získání pozornosti. A právě v poskytování pozornosti, které se v rámci mezilidských vztahů nedostává, může být interakce mezi člověkem a psem velice prospěšná. Pro označení tohoto fenomenu používá Odendaal výrazu attentionis egens. 25