Analýza penzijního systému ČR a jeho budoucí vývoj

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních a ekonomických disciplín Analýza penzijního systému ČR a jeho budoucí vývoj Diplomová práce Autor: Bc. Petra Peková Finance Vedoucí práce: Ing. Pavel Východský, Ph.D. Praha Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Písku dne 15.4.2013 Bc. Petra Peková

Poděkování: Děkuji vedoucímu diplomové práce Ing. Pavlu Východskému, Ph.D. za pozornost, kterou věnoval mé práci, za jeho odborné rady a náměty při vypracování této práce.

Anotace Předmětem diplomové práce je analýza penzijního systému České republiky a jeho vývoje. První kapitola se zabývá charakteristikou sociálního zabezpečení a důchodových systémů obecně. Druhá kapitola popisuje důchodový systém České republiky a jeho změny provedené až do roku 2011. Třetí a čtvrtá kapitola jsou věnovány změnám důchodového systému ČR provedeným v rámci tzv. malé a velké důchodové reformy. Pátá a šestá kapitola se zabývají systémem penzijního připojištění ČR a nově doplňkovým penzijním spořením. Sedmá kapitola je zaměřena na reformy důchodových systémů v Polsku a ve Slovenské republice. Poslední kapitola se zabývá budoucností českého důchodového systému, analyzuje provedené reformní kroky z různých úhlů pohledu a jejich možné dopady na budoucí důchodový systém. Klíčová slova důchod, důchodový systém, důchodové pojištění, důchodová reforma, penzijní připojištění, pilíř, sociální zabezpečení Annotation The subject of my thesis is the analysis of the pension system and its development in the Czech Republic. The first chapter deals with the characteristics of social security and pension system in general. The second chapter describes the pension system in the Czech Republic. In the third and fourth chapters there is information about the changes in Czech pension system in the frame of the so called Small and Big Pension Reform. The fiths and sixth chapters deal with the system of additional pension insurance and newly established pension savings. The seventh chapter is focused on pension system reforms in Poland and Slovakia. The last chapter deals with the future of the Czech pension system, analyses the reforms which have been made so far from different points of view and their possible impact on the future pension system. Key words pension, pension system, pension insurance, pension reform, additional pension insurance, column, social security

Obsah Úvod... 9 1. Charakteristika sociálního zabezpečení a důchodových systémů... 11 1.1 Sociální zabezpečení... 11 1.1.1 Sociální pojištění... 13 1.1.2 Sociální zaopatření... 14 1.1.3 Sociální pomoc... 14 1.2 Důchodové systémy... 15 1.2.1 Metody financování... 16 1.2.2 Tři pilíře důchodového systému... 19 1.3 Penzijní reformy v Evropské unii... 20 1.3.1 Koncepce Světové banky... 21 1.3.2 Role EU... 22 2. Systém důchodového pojištění v ČR... 27 2.1 Vývoj důchodového zabezpečení v ČSSR... 27 2.2 Principy zákona č. 155/1995 Sb.... 28 2.2.1 Konstrukce výpočtu důchodu... 32 2.2.2 Jednotlivé dávky důchodového pojištění... 37 2.3 Vývoj změn ZDP v průběhu let 2004 2010... 40 2.3.1 Změny od 1. 1. 2004... 41 2.3.2 Bezděkova komise... 41 2.3.3 Změny od 1. 1. 2010... 43 3. Malá důchodová reforma... 49 3.1 Nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 135/2010 Sb.... 49 3.1.1 Možné alternativy řešení... 50 3.1.2 Vybraná alternativa řešení... 51 3.2 Malá důchodová reforma... 52 4. Velká důchodová reforma... 55 4.1 Zavedení II pilíře... 56 4.1.1 Účast ve II. pilíři... 56 4.1.2 Financování II. pilíře... 57 4.1.3 Penzijní společnosti... 59 6

4.1.4 Nároky z II. pilíře... 61 4.2 Dopady účasti ve II. pilíři na důchod z I. pilíře... 63 5. Systém penzijního připojištění v ČR... 64 5.1 Charakteristika penzijního připojištění... 64 5.1.1 Účast na penzijním připojištění... 65 5.1.2 Poskytovatelé penzijního připojištění... 66 5.2 Nároky z penzijního připojištění... 68 5.2.1 Penze... 68 5.2.2 Jednorázové vyrovnání... 69 5.2.3 Odbytné... 70 5.3 Příspěvky na penzijní připojištění... 70 5.4 Hospodaření fondu... 71 5.5 Současné problémy penzijního připojištění... 72 6. Doplňkové penzijní spoření... 75 6.1 Transformace stávajících penzijních fondů... 75 6.2 Změna výše státního příspěvku... 76 6.3 Změny plnění... 77 6.4 Předdůchody... 77 7. Důchodové systémy ve vybraných zemích Evropské unie... 79 7.1 Polsko... 79 7.2 Slovenská republika... 82 8. Budoucnost důchodového systému ČR... 90 8.1 Zhodnocení současného stavu důchodového systému... 90 8.1.1 Počty důchodů a důchodců... 91 8.1.2 Výše vyplácených důchodů... 92 8.1.3 Demografický vývoj... 93 8.2 Výhody a nevýhody důchodové reformy... 94 8.2.1 Argumenty tvůrců zákona... 94 8.2.2 Argumenty opozice (ČSSD)... 98 8.2.3 Argumenty odborné veřejnosti... 100 8.2.4 Shrnutí pro a proti... 103 Závěr... 106 Seznam použité literatury... 110 Seznam použitých zkratek... 119 7

Seznam tabulek... 121 Seznam obrázků... 122 Seznam grafů... 123 Seznam příloh... 124 8

Úvod Pro svoji diplomovou práci jsem si vybrala v současné době velmi aktuální téma a to analýzu penzijního systém České republiky. Diplomová práce se zabývá jeho vývojem a připravovanou reformou. Cílem této práce je analýza současného penzijního systému ČR, porovnání připravovaných změn s reformními kroky v některých členských státech EU a rozbor alternativ možného řešení. Mezi aktuální otázky nejen v ČR, ale v celé Evropské unii patří otázka reformy veřejných financí a s ní související reforma penzijního systému. Penzijní systémy odpovídají době, ve které vznikaly, ale už neodpovídají současným podmínkám. Za velmi nepříznivý jev je v současné době považován demografický vývoj populace. Počet důchodců roste, obyvatel v produktivním věku ubývá a důchodové systémy přestávají být finančně udržitelnými, neboť odváděné peníze do systému nepostačí na výplatu důchodů. Ukazuje se čím dál důležitější, aby se občané sami přičinili o svůj blahobyt, a ve stáří zcela nespoléhali na to, že se o ně stát ve stáří postará. Z výše uvedených důvodů je zřejmá stále větší potřeba důchodové reformy. Nový penzijní systém musí splňovat základní předpoklady a to finanční udržitelnost a vytvoření podmínek k zajištění důstojného stáří. V ČR je otázka reformy penzijního systému předmětem diskusí a hledání vhodného řešení již od 90. let 20. století. V tuto chvíli se nacházíme v době, kdy byla jedna z možných alternativ řešení vybrána a je otázkou, zda je toto řešení správné a jaký bude budoucí vývoj našeho penzijního systému. Zvolené metody zpracování Při řešení zvoleného tématu jsem nejprve provedla rozsáhlé rešerše zákonných předpisů v oblasti důchodového pojištění, penzijního připojištění a doplňkového penzijního spoření a rešerše veškeré dostupné odborné literatury týkající se jednotlivých druhů penzijních systémů, jejich financování, modelů důchodových systémů používaných v minulosti v Evropě a rešerše dostupných materiálů o prováděné důchodové reformě v Polsku a ve Slovenské republice. Byla provedena klasifikace jednotlivých důchodových systémů zejména z titulu jejich financování. Následně byla provedena analýza současného penzijního systému ČR 9

a to jak jeho změn provedených v minulosti, tak právě aktuální změny provedené v rámci tzv. malé a velké důchodové reformy. Byla provedena analýza penzijního systému Polska a Slovenské republiky. V závěrečném kroku jsem provedla rozbor výhod a nevýhod v současnosti zahájeného opt-outu z různých úhlů pohledu (tvůrců zákona, opozice, odborné veřejnosti). 10

1. Charakteristika sociálního zabezpečení a důchodových systémů Úvodem své práce považuji za nutné nejprve charakterizovat jednotlivé pojmy v oblasti sociálního zabezpečení, dále se budu věnovat důchodovému systému obecně a jeho jednotlivým typům. Druhá část první kapitoly se zabývá postojem Světové banky a rolí Evropské unie (dále jen EU ) v sociálním zabezpečení a reformování penzijních systémů. 1.1 Sociální zabezpečení Sociální zabezpečení je hlavním nástrojem sociální politiky. Lze jej obecně charakterizovat jako dlouhodobé zabezpečení pro případ ohrožení některého ze základních sociálních práv. Jde o soubor právních předpisů, které upravují hmotné zabezpečení a služby, jež stát zajišťuje, reguluje nebo poskytuje občanům, kteří v důsledku sociální události nemohou být výdělečně činnými a jejich nezadatelná sociální práva zaručená ústavou jsou ohrožena. Sociální zabezpečení poskytuje lidem pomoc v případě nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození a invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele. Mezi nástroje pomoci patří sociální pojištění, sociální zaopatření či podpora, sociální pomoc a sociální služby 1. Funkce sociálního zabezpečení spočívá v ochraně občanů při výskytu sociální události, což je taková situace v životě člověka, s níž společnost spojuje vznik nároku na určité plnění (nemoc, pracovní neschopnost, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, těhotenství, mateřství, nezaopatřenost dítěte, dovršení určitého věku, smrt, nedostatečný příjem, pracovní úraz a nemoc z povolání). Samotný vznik takové situace k poskytnutí plnění však nestačí. Nezbytnou podmínkou je účast na pojištění, tj. součinnost při tvorbě zdrojů, z nichž mohou být později dávky uspokojeny. V tržních ekonomikách jsou respektovány základní principy sociálního zabezpečení: - univerzálnost, - rovnost, 1 TRÖSTER, P. et al Právo sociálního zabezpečení, 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, C. H.. Beck 2005, str. 1 15. 11

- komplexnost, - adekvátnost, - sociální garance, - sociální solidarita, - sociální spravedlnost, - participace. Univerzálnost Sociální zabezpečení je určeno pro všechny a zaručuje všem občanům v případě existenčního ohrožení a sociální potřebnosti právo na určitou základní dávku (při splnění zákonem stanovených podmínek). Rovnost Princip rovnosti je chápán jako snaha zabezpečit všechny oprávněné osoby podle stejných jednotných pravidel. Komplexnost Komplexností se rozumí, že občané mají nárok nejen na důchody a ostatní peněžité dávky důchodového zabezpečení, ale poskytují se jim různé dávky a služby při sociálních událostech, které mohou nastat. Adekvátnost Podmínkou pro uplatnění tohoto principu je, že výše jednotlivých dávek a služeb je přiměřená sociálním potřebám a individuálnímu přičinění jednotlivých osob. Sociální garance Podmínkou je poskytovat sociální garance všem občanům při vzniku společensky uznaných událostí, vytvoření záchranné sítě, která bude všem zajišťovat dosažení minimální životní úrovně. Sociální solidarita Tento princip vychází z předpokladu, že občané s vyššími příjmy se podílí na zabezpečení občanů s nižšími příjmy a ekonomicky aktivní část obyvatelstva svými příspěvky přispívá k úhradě dávek občanům, u kterých došlo k výskytu společensky uznané sociální události. Sociální spravedlnost Tento princip lze zjednodušeně charakterizovat jako možnost jedince uplatnit své schopnosti a zároveň předpokládá určitou míru pomoci slabým a potřebným. Dle Vojtěcha Krebse jde o jakási pravidla, kterými jsou ve společnosti rozdělovány 12

prostředky a předpoklady veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty. V rámci principu spravedlnosti vymezujeme dílčí principy: princip výkonový (zásluhový), rovnosti, souladu mezi vstupy a výstupy, rovných příležitostí a potřebnosti 2. Participace Jde o možnost občana podílet se na řešení vlastních sociálních událostí tak, aby byl posílen princip odpovědnosti jednotlivých subjektů za vlastní životní úroveň, možnost volby při rozhodování o způsobu života a způsobech řešení jednotlivých sociálních událostí. Předpokladem je přehlednost systému, aby každý měl možnost seznámit se s podmínkami nároku na dávky a služby. Sociální zabezpečení existuje ve 3 formách: sociální příjmy (dávky na principu pojištění dlouhodobé, krátkodobé), sociální služby (informační, poradenské a zprostředkovatelské sítě a navazující služby, např. pečovatelská služba, služby pro důchodce aj.) a sociální azyly (různé druhy azylů zejména při selhání přirozených zdrojů sociální suverenity a bezpečnosti, např. ústavy pro těžce postižené a opuštěné občany, dětské domovy a domovy důchodců, apod.) 3. Sociální zabezpečení se skládá z 3 subsystémů: sociální pojištění, sociální zaopatření a sociální pomoc. 1.1.1 Sociální pojištění Sociální pojištění je povinný systém, kterým se občan sám povinně zajišťuje (a to tak, že odloží část dnešní spotřeby) pro případ budoucí nepříznivé sociální události. Sociální pojištění v ČR zahrnuje příspěvkové, nárokové dávky a peněžité dávky: - důchodové pojištění a penzijní připojištění, - nemocenské pojištění 4. Nárok na příslušnou dávku vzniká vždy pouze na základě splnění zákonných podmínek. Jednou ze zákonných podmínek je vždy účast na systému. Systém je financován z pojistného, které platí zaměstnanci, zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné. Dle Krebse Sociální pojištění je forma nejvíce preferovaná v moderních společnostech 2 Blíže viz KREBS, V et al Sociální politika, 4. přepracované a aktualizované vydání, Praha, ASPI, a.s., 2007, str. 178. 3 KREBS, V et al Sociální politika, 4. přepracované a aktualizované vydání, Praha, ASPI, a.s., 2007, str. 163. 4 Zabezpečuje osoby pro případ pracovní neschopnosti a karantény, těhotenství a mateřství. V ČR existují čtyři druhy dávek: nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství. Nemocenské pojištění od 1. 1. 2009 upravuje zákon č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění. 13

s tržní ekonomikou. Je rozvíjena jak ve všeobecných povinných (ob1igatorních), tak v doplňkových dobrovolných (fakultativních) systémech. V našich podmínkách je to nejvhodnější formou zajištění sociálních potřeb občanů ve všech případech, kdy se jedná o sociální událost spojenou se ztrátou příjmu z výdělečné činnosti (např. mzdy) v případech mateřství, ošetřování člena rodiny, nemoci, invalidity, stáří a ztráty živitele. V těchto případech lze velmi průhledně konstatovat vztah mezi odloženou spotřebou (příspěvkem nebo pojistným) jedince a mírou jeho zajištění (dávkou), a to bez ohledu na to, jak je systém financován (průběžně nebo kapitalizací pojistného). Sociální pojištění je výrazem sociální odpovědnosti vůči sobě a své rodině 5. Sociální pojištění se liší od komerčního pojištění tím, že účast na pojištění je zpravidla povinná, a že spočívá v solidaritě. V systému sociálního pojištění se nezkoumá finanční situace pojištěnce a jeho rodiny v době vzniku sociální události, nárok na dávku se neposuzuje podle jeho potřebnosti, ale podle toho, jakou mírou do systému přispěl. Mezi další oblasti sociálního zabezpečení patří zdravotní pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Veřejné zdravotní pojištění je v České republice (dále jen ČR ) součástí zdravotnictví a zároveň jedním ze systému sociálního pojištění. Pojištění v nezaměstnanosti 6 je též součástí sociálního pojištění. 1.1.2 Sociální zaopatření Sociální zaopatření představuje nároky občanů v zákonem předvídaných případech zaměřené na specifické potřeby, bez finanční spoluúčasti. V ČR se jedná o systém dávek státní sociální podpory hrazený z veřejných rozpočtů. Nárok na dávky nevzniká všem. U některých dávek se sleduje celkový příjem v domácnosti a dávka je vázána na zjištění, že příjem domácnosti nedosahuje určité hranice, jiné jsou vázané pouze na existenci určité nepříznivé situace, jež znamená růst životních nákladů rodiny. Pro vznik nároku na dávku není rozhodující, zda osoba platila pojistné, daně. 1.1.3 Sociální pomoc Sociální pomoc je určena jednotlivcům, jejichž sociální situace je zvlášť závažná a je třeba ji řešit zvláštními prostředky. Je určena omezenému okruhu občanů (zejména 5 KREBS, V et al Sociální politika, 4. přepracované a aktualizované vydání, Praha, ASPI, a.s., 2007, str. 164. 6 Zákon č 435/2004 Sb. o zaměstnanosti. 14

postiženým lidem s tělesnou nebo duševní vadou). Systém sociální pomoci zahrnuje pomoc v hmotné nouzi, sociální služby a dávky pro osoby zdravotně postižené. Nárok na dávky ze systému sociální pomoci nevzniká ze zákona, ale individuálním posouzením jednotlivých případů. Dávky sociální pomoci se hradí z více zdrojů (státního rozpočtu, obecních rozpočtů, přímých úhrad klientů). 1.2 Důchodové systémy Nejdůležitějším systémem sociálního pojištění je důchodové pojištění (důchodový systém). Základním smyslem důchodových systémů je zajistit občanům dostatečné příjmy při různých sociálních událostech a to hmotné zabezpečení osob pro případ stáří, poklesu výdělečné schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a úmrtí živitele. V podstatě se jedná o transfer prostředků od generace produktivní ke generaci neproduktivní. Účelem důchodového pojištění je poskytnout zabezpečení finančního charakteru, jakmile nastane sociální událost mající dlouhodobou povahu. Toto zabezpečení se velmi často poskytuje až do konce života. Prostřednictvím důchodového pojištění se naplňuje ústavní právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáři a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, zaručené v čl. 30 odst. 1 Listiny základní práv a svobod 7. Důchodové systémy lze dělit dle různých hledisek: z hlediska způsobu výpočtu dávky (systém dávkově nebo příspěvkově definovaný), z hlediska provozovatele systému (systém provozovaný veřejným nebo soukromým sektorem), z hlediska dobrovolnosti (systém povinný, dobrovolný) a v neposlední řadě z hlediska financování. Systém dávkově a příspěvkově definovaný Dávkově definovaný systém (defined benefit = DB) představuje systém, který garantuje určitou výši dávky, většinou v závislosti na kombinaci faktorů jako je počet let přispívání do systému, výše příjmu jednotlivce za určité období a výše aktuálního parametru, jehož výše je stanovena zákonem. Dávkově definovaný systém se vyznačuje větší mezipříjmovou redistribucí. Příspěvkově definovaný systém (defined contribution = DC) představuje systém, kdy pojištěnci platí stanovenou příspěvkovou sazbu, ale výše jejich budoucích nároků 7 CHVÁTALOVÁ, I. et al Právo sociálního zabezpečení v České republice a Evropské unii, Plzeň, Aleš Čeněk, 2012, str. 116. 15

závisí kromě výše uvedených příspěvků také na míře výnosu z investování těchto úspor na kapitálových trzích. Tento systém neposkytuje svým účastníkům takovou míru jistoty ohledně výše jejich budoucích penzí. Systém základní (všeobecný) a doplňkový Důchodový systém lze dále dělit na, tzn. základní systém a doplňkové systémy. Základní systém (povinné důchodové pojištění) je systém státní, provozovaný státem nebo státem pověřenou institucí. Povinné důchodové pojištění zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby, právní úprava je pro všechny pojištěnce stejná. Doplňkovými systémy jsou systémy zaměstnaneckého pojištění, které provozují zaměstnavatelé pro své zaměstnance, někdy prostřednictvím penzijních fondů a pojišťoven, a dále systémy individuálního pojištění. Účast na zaměstnaneckých systémech bývá zpravidla povinná, účast na individuálním pojištění je dobrovolná (záleží na každé osobě, zda se připojistí pro případ stáří tak, aby si ve stáří zvýšila svůj celkový příjem). V rámci systémů individuálních pojištění existují dva způsoby pojištění, a to penzijní připojištění a komerční životní pojištění. Penzijní připojištění je státem určitým způsobem podporováno a regulováno. 1.2.1 Metody financování Z hlediska metod financování můžeme penzijní systémy obecně rozdělit na systém průběžného financování, a systém fondově financovaný. Systém průběžného financování bývá vyjadřován buď zkratkou NDC (notional defined contribution system) nebo, zejména v USA, zkratkou PAYG (pay as you go). Průběžný systém je založen na mezigenerační solidaritě. Osoby v produktivním věku platí pojistné na důchodové pojištění, ze kterého se hradí důchody současným důchodcům, přičemž jejich vlastní důchody budou hrazeny z příspěvků budoucích generací. Při průběžném financování se tak důchody vyplácejí přímo z vybraného pojistného v současné době. Financování tohoto systému závisí na poměru počtu plátců pojistného a počtu poživatelů důchodů. Metoda kapitálového financování spočívá v akumulaci finančního majetku, v tvorbě kapitálové rezervy, která je tvořena pro krytí nákladů na výplatu dávek (dávek již poskytovaných a dávek, na které vznikne nárok až v budoucnu). Výše penze z tohoto systému závisí pouze na příspěvcích, které pojištěnec do systému vložil a na výši dlouhodobého výnosu vložených prostředků. Ekonomicky aktivní osoby si tak během své 16

pracovní kariéry část svého příjmu spoří na soukromý účet u penzijního fondu. Po jejich odchodu do důchodu se jim pak z naspořených prostředků matematicko-pojistným způsobem vypočte důchod. Zásadní nevýhodou průběžně financovaného systému je nepříznivý demografický vývoj (ubývá přispěvatelů do systémů a přibývá poživatelů důchodů). Mezi další problém patří negativní vliv na trh práce (předčasný starobní důchod je vnímán jako prostředek k řešení vysoké nezaměstnanosti, nedostatečná vazba mezi příspěvky a dávkami může vést ke vzniku šedé ekonomiky). Kapitálově financovaný systém je naopak vystaven riziku kapitálového trhu (kolísání míry výnosnosti, riziko inflace, riziko pohybu devizového kurzu). Další nevýhodou kapitálově financovaného systému je zabezpečení osob s nízkými příjmy, které nejsou schopny naspořit si dostatečné prostředky na stáří. Obě metody mají své výhody a svá rizika. V současné době se státům doporučuje alespoň částečně průběžný systém financování omezit a doplnit ho o financování soukromými penzijními fondy. NDC Systém NDC funguje na bázi individuálních účtů důchodových nároků. Jedná se v podstatě o celoživotní spořící plán, do kterého jednotlivci povinně přispívají procentní část svého příjmu až do doby odchodu do důchodu a následně po odchodu do důchodu ze svého účtu naspořené prostředky čerpají. Prostředky po zemřelých jsou po úmrtí pojištěnce k dispozici ostatním žijícím, tak jako v ostatních systémech důchodového pojištění. V systému NDC se pojistné vyměřuje z výdělků do stanoveného výdělkového stropu. Pojistné účastníka je připisováno na jeho individuální účet a je pravidelně zhodnocováno mírou výnosnosti 8. Důchod z NDC systému se vypočte jako pravidelná doživotní dávka podle hodnoty účtu jednotlivce a doby dožití v době odchodu do důchodu. Každý účastník penzijního systému tak v každém roce ví, jak vysoký důchod by dostal, kdyby odešel do penze (podle toho se také může rozhodnout, kdy do důchodu odejde). Dávka je vždy poskytována podle výše odváděného příspěvku, což přináší účastníkům větší pocit spravedlnosti a může je to motivovat i k delšímu setrvání na pracovním trhu. 8 Jedná se o předem stanovenou vnitřní míru výnosu, která je určena faktory, které jsou zásadní pro rozvoj ekonomiky, tj. odvíjí se od vývoje mezd, od růstu HDP, od míry růstu příspěvkové báze (odpovídá míře růstu průměrných příjmů plus míře růstu nezaměstnanosti) (srov: SCHWARZOVÁ, P. Vhodnost zavedení NDC důchodového systému v ČR, 2007, str. 33). 17

NDC systém představuje systém průběžně financovaný a zároveň příspěvkově definovaný. Účty účastníků jsou pouze virtuální, jak příchozí příspěvky (pojistné), tak i úrok existují pouze v knihách správcovské společnosti. Odvedené příspěvky jsou sice připisovány na individuální účty, ale na účtech neleží, ani nejsou investované na finančních trzích. Příspěvky pojištěnců jsou ve skutečnosti použity pro výplatu dávek stávajících důchodců, což odpovídá průběžnému financování, proto se také systém nazývá virtuálně příspěvkově definovaný systém. Mezi základní výhody NDC systému patří: 9 - přímá vazba mezi zaplaceným pojistným a dávkou, - zvyšuje se osobní zodpovědnost pojištěnců, - zvyšuje transparentnost systému, - má samoregulační mechanismy (úprava valorizace, demografický faktor), - eliminuje politické riziko, - je dlouhodobě finančně vyrovnaný, - umožňuje zavedení prvků vnitrogenerační solidarity, - umožňuje individuální volbu odchodu do důchodu. Mezi nevýhody NDC systému patří fakt, že tento systém lze použít pouze pro starobní důchody, nikoli pro důchody invalidní a pozůstalostní. NDC systém nemůže fungovat v zemích, kde stát není schopen administrativně sesbírat a udržovat záznamy o příspěvcích, hrozí riziko, že v rámci NDC systému dojde k zavedení nekompletního a vadného NDC penzijního plánu. Nevýhodou je politická náročnost zvyšování fixního důchodového věku a větší administrativní náklady se spravováním individuálních účtů. FDC Finančně definovaný systém (financial defined contribution system nebo funded defined contribution system) je systém fondově financovaný s definovanými příspěvky. Je založen na potlačení mezigenerační solidarity a eliminaci mezipříjmové solidarity. Výše důchodu závisí na odvedených příspěvcích do systému, na tržní úrokové míře a na naději dožití. Účast osob v systému může být jak dobrovolná (soukromé pojištění či spoření), tak 9 SCHWARZOVÁ, P. Vhodnost zavedení NDC důchodového systému v ČR, 2007, str. 35. 18

povinná (např. zaměstnanecké fondy). Správa bývá soukromá a stát může nároky ze systému garantovat. Mezi hlavní výhody patří: zásluhovost systému (každý dostane zpět to, co naspořil), zohlednění preferencí účastníků, možnost zhodnocení vložených příspěvků na kapitálových trzích, pozitivní dopad na trh práce (příspěvky jsou chápány jako spoření), v případě většího počtu fondů zvýšení konkurence a kvality služeb. Mezi nevýhody tohoto systému patří: systém není vhodný pro nízkopříjmové osoby, účastníci nejsou chráněni před rizikem inflace, možnost selhání managementu instituce, v případě nízké regulace ze strany státu vyšší rizikovost investic, obtížná předvídatelnost dávek (nejistota ohledně výše úrokových měr), vyšší náklady na administrativu. 1.2.2 Tři pilíře důchodového systému Konkrétní podoby důchodových systémů se v jednotlivých zemích liší. V podstatě ve většině zemí existují v současné době tři roviny důchodového systému, tzv. tři pilíře důchodového systému. Za první pilíř se považuje všeobecný systém důchodového pojištění, který je zajišťován státem nebo veřejnými institucemi v zájmu státu. Tento systém je povinný, univerzální, státem garantovaný, financovaný průběžnou metodou financování a ve většině zemí zahrnuje veškeré obyvatelstvo na území příslušného státu. Existují dva typy konstrukcí důchodů v rámci I. pilíře a to: jednosložková (výše důchodu je stanovena na základě odpracované doby zaměstnání a dosažného výdělku) a dvousložková (důchod tvoří dvě části, první složkou je pevně stanovená částka a druhá složka je odvozena z odpracované doby zaměstnání a dosaženého výdělku). Za druhý pilíř, tzv. doplňkový systém se obvykle považuje systém založený na zaměstnaneckých systémech, částečně hrazených zaměstnavatelem. Tento systém je většinou dobrovolný, bývá financován kapitálovou metodou. Z příspěvků zaměstnanců a zaměstnavatelů se vytváří nestátní fond, který spravují zástupci plátců příspěvků. 19

Doplňkové systémy existují vedle základního důchodového systému 10, nebo nad rámec základního důchodového systému. Třetí pilíř představuje osobní důchodové spoření občanů, kdy prostřednictvím tohoto systému si může jedinec vyplnit sám mezery, které mohou vzniknout mezi úhrnem dávek, které by v případě vzniku sociální události pobíral z všeobecného základního a doplňkového důchodového systému a příjmy, které dosahoval před vznikem sociální události. Důchodové spoření je založeno na individuálním vztahu mezi občanem a institucí, která toto spoření poskytuje. 1.3 Penzijní reformy v Evropské unii Demografická situace je velmi podobná ve všech vyspělých státech EU. V některých státech probíhá stárnutí obyvatelstva rychleji, v některých naopak pomaleji, ale všude se podíl důchodců proti ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu neustále zvyšuje. Přístup k reformám se v čase též vyvíjí. Tradiční systémy v Evropě vycházejí především z klasického beveridgovského nebo bismarckovského modelu. Beveridgovský model vychází z předpokladu, že každý člen společnosti má právní nárok na základní zabezpečení. V tomto modelu jsou důchody stanoveny jednotnou výší dávky, která se upravuje v závislosti na růstu cen. Bismarckovský model je založen na principu zásluhovosti a sociální solidarity. V tomto modelu se uplatňuje povinné sociální pojištění, důchod závisí na době pojištění. V obou případech se jedná o systémy průběžného financování, které byly doplněny především o chilský model založený na soukromém, fondovém financování důchodu vycházejícího z teorie Chicago Boys. V období do 30. let 20. století vznikaly dva základní klasické modely sociálního zabezpečení (každý z nich se opírá výhradně o jednu z metod sociálního zabezpečení sociální pomoc a sociální pojištění). Jedná se o model sociálního pojištění a o liberální model sociální pomoci. Model sociálního pojištění se orientuje na základní důchodové zabezpečení nízkopříjmových a středních vrstev a klade přitom rovnoměrný důraz na zásadu sociální solidarity a na zásadu ekvivalence. Nárok na dávku je založen na účasti na pojištění, na výši výdělku a počtu odpracovaných let. Protikladem modelu sociálního 10 O doplňkovém systému existujícím vedle základního důchodového systému hovoříme tehdy, jestliže se lze ze základního důchodového systému vyvázat a jeho účel nahradit systémem doplňkovým, který zajistí standard systému základního a další plnění navíc (typickým příkladem je koncepce základního a doplňkového systému ve Velké Británii) srov. GREGOROVÁ, Z. Důchodové systémy, Brno, Masarykova univerzita, 1998, str. 58. 20

pojištění je liberální model sociální pomoci, který se orientuje výhradně na nízkopříjmové, sociálně potřebné vrstvy. V tomto modelu neexistují veřejné důchody. Základem je dávka sociální pomoci určená pro všechny sociálně potřebné. Kromě těchto modelů existuje i jejich kombinace a to skandinávský model. Tento model vznikl z liberálního modelu transformací vybraných dávek sociální pomoci na dávky univerzální, které byly následně doplněny o sociální pojištění. Založen je na principu sociální solidarity a ekvivalence. Velmi významnou roli, co se týče reformy důchodových systémů, sehrála Světová banka. 1.3.1 Koncepce Světové banky Studie Světové banky z roku 1994 pod názvem Averting the old age crisis policies to protect the old and promote growth vychází z třípilířového uspořádání penzijních systémů. Z průběžného pilíře, z pilíře, který je založen na povinném spoření do privátních fondů a z doplňkového pilíře založeného na dobrovolném spoření. Přičemž Světová banka doporučovala transformaci základního PAYG systému na povinné spoření. První pilíř měl představovat formu sociální pomoci, nebo univerzální dávky, anebo nemusel důchod z prvního pilíře vůbec existovat a mohl být nahrazen státem zaručeným minimálním důchodem z druhého pilíře. Druhý pilíř pak představuje povinné soukromé starobní spoření, kde riziko z investování nese pojištěný. Jako druhé alternativní řešení druhého pilíře Světová banka doporučovala povinné podnikové zaopatření s plnou tvorbou technických rezerv. Třetí pilíř představuje soukromé důchodové pojištění s plným kapitálovým financováním. Model navrhovaný Světovou bankou měl zvýšit úspory v ekonomice a vést k větším produktivním investicím a k ekonomickému růstu. Soukromě spravovaný důchodový systém měl být efektivnější než veřejný systém v důsledku existence konkurence a nezávislosti na politicky motivovaných zásazích. Problémem modelu Světové banky však byla praktická nemožnost skloubit tržní riziko a sociální jistoty druhého pilíře, a vyhnout se častým vládním selháním 11. V roce 1997 Světová banka změnila svá doporučení, ve kterých upustila od preference soukromého povinného pilíře a místo toho začala upřednostňovat kombinaci povinného soukromého pilíře a veřejného pilíře (přičemž je na každé zemi, jaký bude 11 VOSTATEK, Jaroslav. Modely pro důchodovou reformu. In: cep [online]. [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?id=91 21

poměr obou pilířů). Kombinace měla vést k potlačení slabin obou základních pilířů. Dle slov prof. Ing. Jaroslava Vostatka To je ovšem jen přání, očekávat lze pravý opak: slabiny se zkumulují a přitom budou dominovat závady povinného soukromého pojištění 12. V prvním desetiletí 21. století došlo, na základě kritiky reformních přístupů Světové banky, ke změně jejího postoje. Světová banka přestala podporovat privatizaci veřejného penzijního systému a naopak doporučuje tzv. Panevropský penzijní systém. Jádro Panevropského penzijního systému tvoří sociální starobní pojištění tzv. NDC a vedle toho existují sociální penze (dle představ jednotlivých zemí) a soukromé penze. Následující obrázek názorně ilustruje, jak se v průběhu let koncepce Světové banky měnila, a jak se měnil poměr jednotlivých pilířů penzijních systémů. Obrázek 1 Koncepce tří pilířů Světová banka 1994-2003 Zdroj: VŠFS PANEVROPSKY PENZIJNI SYSTEM PRO ČESKO Konference VŠFS a CESES FSV UK Důchodová reforma jak dál? prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. 15. 6. 2010 1.3.2 Role EU Vztah EU k důchodovému zabezpečení je charakterizován v článku 34 Listiny základních práv EU, který stanoví, že EU uznává a respektuje nárok na přístup k dávkám sociálního zabezpečení a k sociálním službám zajišťujícím ochranu v takových případech, jako je mateřství, nemoc, pracovní úrazy, závislost a stáří, jakož i v případě ztráty zaměstnání podle pravidel stanoveným právem Unie a vnitrostátními právními předpisy 12 VOSTATEK, Jaroslav. Modely pro důchodovou reformu [online]. In: cep [online]. [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: http://www.cepin.cz/cze/prednaska.php?id=91 22

a zvyklostmi. Každý, kdo oprávněně pobývá a pohybuje se uvnitř Evropské unie, má nárok na dávky sociálního zabezpečení a na sociální výhody v souladu s právem Unie a vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi 13. Koordinace sociálního zabezpečení Jedním ze základních principů EU je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU, EHP (dále jen EHP ) a Švýcarska stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat v různých zemích tohoto prostoru. V oblasti sociálního zabezpečení nedochází k harmonizaci 14 národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci 15. Důvodem je různorodost sociálních systémů členských států, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace znamená, že národní systémy sociálního zabezpečení v jednotlivých členských státech existují i nadále, jsou ponechány beze změn (rozdíly mezi národními systémy zůstávají). Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrujícího pracovníka nebo osobu samostatně výdělečně činnou nevýhodná. Koordinace právních úprav nezasahuje dovnitř národních systémů sociálního zabezpečení, neovlivňuje druhy dávek poskytované v těchto systémech ani podmínky pro vznik nároku na dávky. Zakládající smlouvy ani ostatní normy primárního práva EU neobsahují ustanovení, z nichž by bylo možné odvozovat jednotlivá bezprostřední práva jednotlivců, základem práva sociálního zabezpečení je proto právo sekundární. Oblast sociálního zabezpečení je tak upravena nařízením Rady (EHS) č. 1408/71 ze 14. června 1971 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství 16 (dále jen Nařízení ) a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 (stanovující postup provádění Nařízení (EHS) č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich 13 Úřední věstník C 83/02 ze dne 30. 3. 2010, s. 389. 14 Harmonizace představuje souhrn mezinárodních ustanovení určených státům, které stanoví cíl či povinnost, aby tyto státy přizpůsobily své národní právní předpisy požadavkům harmonizačních ustanovení (zahrnuje také změny národních právních předpisů pro všechny osoby, nikoli pouze pro migranty). 15 Koordinace je souhrn ustanovení mezinárodního práva sociálního zabezpečení určených k provázání systémů sociálního zabezpečení s cílem ochránit postavení migrujících pracovníků, jejich rodinných příslušníků a podobných skupin osob v sociálním zabezpečení (nahrazuje jen ta národní pravidla, která jsou pro migrujícího pracovníka nevýhodná). 16 Úřední věstník L 149, 5. 7. 1971, s. 1-50. 23

rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství 17. Od 1. 5. 2010 vstoupila v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení 18 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení 19, která nahradila stávající Nařízení 1408/71 a 574/72. Smyslem Nařízení je zajistit, aby migrující osoba, která je nebo byla zaměstnána ve více členských státech neztratila své nároky na sociální dávky z titulu jejich občanství, bydliště, nebo proto, že v žádném státě nesplnila podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na dávku danou právními předpisy příslušného státu. Koordinace sociálního zabezpečení je založena na 4 základních principech: - rovné zacházení a zákaz diskriminace - rovné zacházení bez ohledu na státní příslušnost osoby, - aplikace právního řádu jednoho státu (princip lex loci laboris) - účelem je zabránit konfliktu právních řádů, - sčítání dob pojištění (agregace dob) účelem je napravení přerušení pojištění pracovníka z důvodu pohybu přes hranice, které osoby znevýhodňují při plnění podmínek pro dávku, anebo výpočtu výše dávky, - zachování nabytých práv účelem je odstranění teritoriálních požadavků pro výplatu dávky. Koordinační pravidla týkající se výpočtu důchodů patří mezi jedny z nejsložitějších a zároveň nejdůležitějších nástrojů komunitárního práva a to právě z důvodu odlišnosti důchodových systémů jednotlivých členských států. V oblasti důchodů mají zvláštní význam základní principy koordinace o rovném zacházení, jednotném pojištění v dané době, sčítání dob pojištění získaných v různých státech a o exportu dávek. V praxi to např. znamená, že pokud pojištěnec během svého života migroval mezi několika členskými státy EU, kde v průběhu svého aktivního života pracoval, nezískal by potřebnou dobu pojištění pro nárok na důchod na základě dob pojištění ve státě bydliště. Ve smyslu koordinačních nařízení se tak pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na důchod přihlédne i k dobám pojištění získaným v jiných členských 17 Úřední věstník L 74, 27. 3. 1972, s. 1-83. 18 Úřední věstník L 166 ze dne 7. 6. 2004, s. 1-122. 19 Úřední věstník L 284 ze dne 30. 10. 2009, s. 1-42. 24

státech. Výši dávky si pak stanoví každý stát dle svých právních předpisů. I při stanovení výše důchodu však hraje určitou roli Nařízení (např. stanoví pravidla, jak se cizí doby pojištění zohledňují při výpočtu důchodu, stanovení osobního vyměřovacího základu, atd.). Vztah EU a důchodových systémů jednotlivých členských států Právní rámec vztahu EU a důchodových systémů členských států tvoří Smlouva o fungování EU, která v článku 2 odst. 4 a v článku 153 odst. 1 stanoví, že EU podporuje a doplňuje činnost členských států v oblasti sociálního zabezpečení (důchodového pojištění) a podporuje modernizaci těchto systémů. Z článku 153 odst. 4 dále vyplývá, že předpisy přijaté v rámci EU v oblasti sociálního zabezpečení se nedotýkají práva členských států stanovit si základní zásady svého systému sociálního zabezpečení a nesmějí významně ovlivňovat finanční rovnováhu tohoto systému 20. Oblast legislativní činnosti Společenství dále významně ovlivňuje precedenční právo Evropského soudního dvora (dále jen ESD ). Pro ČR má význam zejména jeho rozsudek C-343/08 21, ve kterém ESD stanovil, že ČR nesplnila povinnost řádně aplikovat směrnici týkající se činnosti zaměstnaneckého důchodového pojištění. Demografický vývoj společnosti představuje problém pro důchodové systémy všech členských států EU. Pokud v současné době na každou osobu v důchodovém věku připadají přibližně 4 lidé v produktivním věku, za 50 let to budou pouze 2 (je zřejmé, že čerpat z důchodových systémů bude více lidí, naopak přispívat do nich bude méně ekonomicky aktivních obyvatel). Pokud lidé nezůstanou déle v pracovním procesu a nezvýší-li se jejich důchodové úspory, nebude možné zajistit přiměřenost jejich důchodů. Je zřejmé, že nárůst dlouhověkosti spojený s odchodem silných populačních ročníků do důchodu bude mít v rámci EU rozsáhlé dopady na hospodářství a bude tlačit na systémy veřejných financí. Současně důchodová politika v jedné zemi má vliv i na země ostatní. Samotná EU je proto nucena zabývat se otázkou, jakým způsobem zajistit přiměřené důchody pro stárnoucí obyvatelstvo, aniž by byly veřejné finance vystaveny příliš velkému zatížení. Je proto nezbytné přijmout vhodná řešení, která zajistí přiměřené důchody v budoucnu. 20 Úřední věstník, C 83/01, 30. 3. 2010, s. 47. 21 http://eur-lex.europa.eu 25

Evropská komise proto zveřejnila v roce 2012 tzv. bílou knihu 22 s názvem Agenda pro přiměřené, udržitelné a spolehlivé důchody, ve které se navrhují opatření, která mají jednotlivým zemím EU pomoci zajistit přiměřené důchody dostupným a udržitelným způsobem. Bílá kniha rozvíjí výsledky rozsáhlých konzultací zahájených v červenci 2010. Kniha rozebírá možnosti EU a členských států při řešení problémů v důchodových systémech. Bílá kniha navrhuje zejména: - pokračovat ve sledování přiměřenosti, udržitelnosti a spolehlivosti důchodů a podporovat důchodové reformy ve členských státech, - napojit věk odchodu do důchodu na naději dožití, - omezit možnost odchodu do předčasného důchodu a vyrovnat rozdíly mezi věkem odchodu do důchodu mužů a žen, - podpořit delší pracovní život a zlepšit příležitosti pro starší pracovníky, - rozvinout doplňkové soukromé důchodové systémy, - zvýšit spolehlivost doplňkových důchodových systémů, a zlepšit informovanost spotřebitelů. Již v roční Analýze růstu Komise pro rok 2011 byla zdůrazněna nutnost úpravy řady důchodových systémů tak, aby byla zajištěna jejich schopnost poskytovat přiměřené důchody na udržitelné úrovni. Pro jednotlivé země byla vypracována konkrétní opatření, která jsou součástí Přílohy 3 bílé knihy. České republice Evropská komise (dále jen EK) doporučila zavést plánovanou důchodovou reformu v zájmu zlepšení dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí a zajištění přiměřenosti budoucích důchodů. ČR by se měla soustředit na změny veřejného pilíře, aby systém nebyl v budoucnu v nerovnováze a na podporu soukromého spoření. Při zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu by měl být brán zřetel na vazbu mezi zákonnou věkovou hranicí a nadějí dožití. Dle EK je nutné navrhnout plánovaný fondový systém tak, aby náklady na jeho správu byly transparentní a nízké a zajistit širokou účast v tomto systému. 22 Bílé knihy Evropské komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž cílem je zahájit proces konzultací o daném tématu na evropské úrovni. Po schválení Radou se z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast. Bílá kniha má pro členské státy EU pouze doporučující povahu, je nezávazným dokumentem. EUROSKOP. Bílé knihy. EUROSKOP.cz [online] 2005-13 [cit. 2013-01-25]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/200/322/clanek/bile-knihy 26

2. Systém důchodového pojištění v ČR 2.1 Vývoj důchodového zabezpečení v ČSSR Důchodové pojištění, příp. zaopatření má na území bývalé ČSSR 23 dlouholetou tradici. Pro některé skupiny zaměstnanců bylo zavedeno již v minulých stoletích, základy pojištění pro většinu pracujících byly položeny kolem první čtvrtiny minulého století. Pro různé skupiny pracujících osob platily v minulosti různé předpisy důchodového pojištění, příp. zaopatření. Lišily se výčtem poskytovaných dávek, podmínkami nároku na ně a stanovením jejich výše. Jednalo se o nároky státních zaměstnanců a zaměstnanců některých korporací a orgánů na pensijní zaopatření (poskytování odpočivného, zaopatřovací platy), nároky pensijního pojištění zaměstnanců ve vyšších službách, pensijní pojištění horníků, nároky z pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří pracovníků dělnických profesí. Celá řada občanů, jako soukromí zemědělci, osoby samostatně výdělečně činné, lékaři, obchodníci, živnostníci a spolupracující členové jejich rodin však nepodléhala důchodovému pojištění vůbec. V tomto směru došlo ke změně od 1. 10. 1948, kdy vstoupil v platnost zákon č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, kterým byly nahrazeny systémy z konce 19. a počátku 20. století. Tímto zákonem byly zavedeny nové druhy dávek a sjednoceny různé typy pojištění. Bylo zavedeno důchodové pojištění samostatně hospodařících rolníků, ostatních samostatně výdělečně činných osob a spolupracujících osob. V průběhu 60. let pak došlo k dalším úpravám předpisů o důchodovém pojištění, z nichž lze vyjmenovat např. úpravu předpisů o důchodovém pojištění osob samostatně výdělečně činných včetně zemědělců a členů jednotných zemědělských družstev. Došlo k oddělení nemocenského a důchodového pojištění, odstranění dosavadního způsobu financování důchodového zabezpečení a jeho nahrazení financováním přímo ze státního rozpočtu. V roce 1964 vstoupil v platnost nový zákon (zákon č. 101/1964 Sb.), který zavedl ustanovení o hodnocení doby zaměstnání. Hodnotila se tak prokázaná doba zaměstnání bez ohledu na to, zda bylo odvedeno důchodové pojištění. Došlo tak k vyrovnání rozdílů mezi dělnickým pojištěním a pensijním pojištěním, takže nároky 23 ČSSR, tj. Československá socialistická republika. Jde o stát, který existoval do roku 1990, kdy byl přejmenován na Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Jedná se o předchůdce současné České republiky a Slovenské republiky (k rozdělení na dva samostatné státy došlo od 1. 1. 1993). 27

z důchodového pojištění již nebyly závislé například na délce existence předpisů důchodového pojištění. K dalším úpravám došlo od 1. 1. 1976 a od 1. 10. 1988, kdy došlo k dalšímu zdokonalení a zjednodušení předpisů o sociálním zabezpečení. Od 1. 10. 1988 vstoupil v platnost zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen ZSZ ), který zahrnuje důchodové zabezpečení, sociální péči a nemocenské pojištění osob samostatně výdělečně činných (dále jen OSVČ ). Po roce 1989 nastalo období velkých politických a hospodářských změn, které se týkaly též oblasti důchodového pojištění. V roce 1990 byl vytvořen scénář sociální reformy, který měl za úkol transformovat systém sociálního zabezpečení v moderní, dobře fungující sociální systém, jehož financování by se oddělilo od státního rozpočtu, a který by byl schopen pružně reagovat na hospodářský a demografický vývoj. Zásadní změny v systému důchodového pojištění nastaly dnem 1. 1. 1996. 2.2 Principy zákona č. 155/1995 Sb. Dnem 1. 1. 1996 vstoupil v platnost zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen ZDP ), který upravil nový systém základního důchodového pojištění v ČR. Tento systém představuje tzv. první pilíř důchodového pojištění. Jedná se o povinné základní důchodové pojištění. Výdaje na důchodové pojištění jsou výdaji státního rozpočtu, pojistné na důchodové pojištění tvoří příjmy státního rozpočtu. Dávky důchodového pojištění jsou státem garantovány. Tento systém zahrnuje veškeré obyvatelstvo na území státu. Účast v systému důchodového pojištění je, při splnění zákonem stanovených podmínek, povinná. ZDP je založen na těchto základních principech: sociální a příjmová solidarita, průběžné financování, při splnění stanovených podmínek je systém povinný pro všechny ekonomicky aktivní osoby (je umožněna i dobrovolná účast v systému), systém poskytuje náhradu příjmu v případě stáří (starobní důchod), invalidity (plný nebo částečný invalidní důchod 24 ) a úmrtí živitele (vdovský, vdovecký a sirotčí důchod), systém je dávkově definovaný, 24 Účinností zákona č. 306/2008 Sb. byl od 1. 1. 2010 plný a částečný invalidní důchod nahrazen invalidním důchodem pro invaliditu I. až III. stupně v závislosti na poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti viz kapitola 2.3.3. 28

konstrukce výpočtu důchodů je dvousložková (základní a procentní výměra důchodu), systém je jednotný, systém je dynamický, stát garantuje systém ekonomicky i právně. Sociální a příjmová solidarita Princip příjmové solidarity pojištěnců s vyššími příjmy s pojištěnci s nižšími příjmy se projevuje ve způsobu stanovení výše důchodu, kdy dosažený příjem, ze kterého bylo odvedeno pojistné, se od určité výše nezohledňuje v plné výši. Průběžné financování Systém důchodového pojištění je systém průběžného financování tzn., nevytváří se fond pro financování dávek důchodového pojištění, ale vybrané pojistné od ekonomicky aktivních osob je průběžně používáno na výplatu dávek. Právní úprava financování systému je zakotvena v zákoně České národní Rady (dále jen ČNR ) č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, který vstoupil v platnost od 1. 1. 1993. Systém je povinný Důchodově pojištěny jsou všechny ekonomicky aktivní osoby (osoby vykonávající výdělečnou činnost v pracovněprávních a služebně právních vztazích, osoby samostatně výdělečně činné), a žádná osoba nemůže požádat o vynětí ze systému, vyvázat se z důchodového pojištění z důvodu dostatečných příjmů a přestat platit pojistné. Pojištěny jsou i další skupiny osob, které sice výdělečnou činnost nevykonávají, ale existují u nich společensky uznané důvody, proč výdělečnou činnost vykonávat nemohou nebo ji vykonávají pouze v omezeném rozsahu (studenti, osoby vedené v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, osoby pečující o malé děti, nebo o dlouhodobě těžce zdravotně postižené osoby). Náhrada příjmu ve stáří, invaliditě a úmrtí Důchody můžeme též rozdělit na důchody přímé, jejichž výše se odvozuje z délky odpracované doby a výše příjmu pojištěnce (starobní a invalidní důchod) a důchody odvozené (pozůstalostní), jejichž výše se odvozuje z výše důchodu jiné osoby, tj. zemřelého důchodce nebo pojištěnce (vdovský, vdovecký a sirotčí důchod). Výčet důchodů uvedených shora je taxativní. Jiné druhy důchodů ZDP neupravuje. Důchody, 29