obývák města o víkendu, po práci, po škole světlo, teplo, prostor, vzduch oproti Ořechovce šeď bez orientačních bodů monotónní pestrost hierarchie orientace zeleň, předzahrádky dětská hřiště obytnost Urbanismus III Letná - pohled uživatele Ondřej Mohyla protipóly jiná hlavní cesta pro auta jiná pro pěší jedna ulice bariéra druhá centrum stejná šířka
Prof. Ing arch.zdeněk Kuna * 1926 Plzeň studium: 1945-1950 ČVUT zaměstnání:1950-1989 Stavoprojekt, 1972-1990 VŠUP realizace:1955 Obytné domy; Most 1960 Internát; Most 1965 Sídliště; Kolín 67-76 obytný soubor; Kolín 67-71 Strojimport; Vinohrady 67-72 Východní tribuna Strahovského stadionu 1968 Československé obchodní zastupitelství; Milán 73-77 Omnipol; Nové Město 74-76 Motokov; Pankrác spolupracoval se Z. Stupkou, O. Honke-Houfkem přátelství s Karlem Filsakem 60. léta a) oprášení moderny, zvuk českého výstavnictví, b) implementace nových technologií, c) výstavba velkých občanských staveb - hotely, školy, obchodní domy..., d) zásahy do center měst, e) dopravní zásahy, f) revize moderny v zahraničí, g) kulturní vzestup, všeobecný optimismus, h) pracovní cesty architektů do zahraničí, komunikace se západem, ch) nástup konzumu, i) spolupráce architektů s umělci a b d c e h Urbanismus III / Analýza plánu / Ondřej Mohyla f ch g i
2 1 3 1 - ohraničení tradičního města dominantami, posléze realizoval 2 - tradiční ukončení osy 60. let, vyvážena asymetrie 3 - odklon hlavní letenské komunikace od osy dnešní ulice Milady Horákové, propojení Vítězného náměstí s centrem; zřejmě plány na využití železniční sítě pro potřeby budoucího metra 4 - pootočení-obhajoba nové křižovatky, možná snaha o optické vyrovnání sil v kompozici, kontext hradu? spíš ne 5-zřejmě velkorysá podnož, vtažení parku pod budovu 5 4 Urbanismus III / Analýza plánu / Ondřej Mohyla
Zdeněk Kuna patří do první generace poválečných československých architektů, svoji praxi započal již během studií na ČVUT v pražském Stavoprojektu. Tam sbíral zkušenosti pod vedením legend českého výstavnictví Zdeňkem Pokorným, Františkem Cubrem, Josefem Hrubým a také navázal přátelství s Karlem Filsakem. Povětšinou mu byli spolupracovníky architekti Zdeněk Stupka a Olivier Honke Houfek. Mezi Kunovy nejvýznamnější realizace patří budova Strojimportu, PZO Motokov, dostavba východní tribuny strahovského stadionu, budova Omnipolu na Novém Městě nebo Československého obchodního zastoupení v Miláně. Stal se průkopníkem miesovské hladké kinematografické architektury rezignující na plastičnost, zasloužil se o aplikaci nových technologií lehkých obvodových plášťů a navázal tak na pionýrství Karla Pragera. V tomto ohledu zásadní stavbou byl Strojimport, na jehož realizaci přizval milánskou firmu FEAL. Šedesátá léta jsou posledním šťastným desetiletím moderny, celosvětový optimismus se přenesl i za železnou oponu a přinesl uvolnění a oživení do všech společenských sfér. V kulturní oblasti se otevřel prostor pro vnímání a přejímání západních trendů. Pro architekturu se stala zlomovou výstava EXPO 58 v Bruselu, kde byla nastolena cesta odklonu od sociálního realismu ke znovunastolení moderny podpořena pozitivním ohlasem ze západu. Architektům se naskytla možnost cestovat do zahraničí na stáže nebo přímo realizovat nově budované ambasády a instalovat výstavní expozice. To vše umožnilo překlenout césuru vývoje moderní architektury u nás a nabytí nového sebevědomí. V době teprve postupného vzniku fenoménu televize a neexistence informačních technologií se realizace sociálního života měla odehrávat ve velkolepě dimenzovaných veřejných budovách a k nim přilehlých prostranstvích. Realizují se kulturní domy, hotely, školy, budovy úřadů aj. Nově rodící se konzumní společnost obohatila na přelomu sedmdesátých let naše města o obchodní domy. Je uvažováno i s prostředky na umělecké dotváření staveb, častá je spolupráce s výtvarníky. Možná právě dobový optimismus vedl k výrazným zásahům do historických center měst. Se zintezivňující se osobní dopravou a její preferencí přichází odvážná dopravní řešení, nové veřejné budovy i s jejich předprostory jsou do center zasazovány za cenu velkoplošného bourání, tyto činy jsou pak často obviňovány z nekontextuálnosti. Aktuální začíná být otázka bydlení, vznikají první sídliště, mezitím na západě dochází ke kritice idejí moderny a jejich revizi. Plán Zdeňka Kuny a Zdeňka Stupky byl vypracován na základě veřejné anonymní soutěže ( v pořadí již páté) na ideové architektonické a urbanistické řešení Letenské pláně z roku 1964. V zadání soutěže bylo doporučeno na severu napojit zeleň pláně na zeleň Stromovky a celé Trojské kotliny, na východě vyřešit ukončení zástavby a nabídnout dopravní řešení lokality. Důraz byl kladen na obezřetnost při řešení panoramatu. Území má nadále sloužit pro přehlídky. Stavební program byl určen jen rámcově, aby byla umožněno volnost při architektonickém a urbanistickém komponování. Z plánu je zřejmé, že se tvůrci narozdíl od vítězného návrhu uchýlili k řešení jako komplexu dvou budov. Ten je pojat pro šedesátá léta příznačně jako vyvážená asymetrická kompozice dvou rozdílných objemů umístěných jako ukončení osy, kterou určuje Pařížská ulice a Čechův most. Řešení podobné například v té době aktuálnímu návrhu Fakulty stavební v Dejvicích. Program je pravděpodobně obdobný jako u ostatních návrhů, tedy Národní galerie v objektu na půdorysu pootočeného čtverce a v podélném objektu je zřejmě umístěn Sjezdový palác. Přestože v pozdějších pražských realizacích se Kuna prezentuje jako zastánce vymezení tradičního města výškovými dominantami, v tomto případě vycítil nevhodnost takového řešení nebo jen dodržuje podmínky soutěže, budovy tedy výškově vůbec nebo jen minimálně přesahují navazující letenskou zástavbu a ponechávají dominantní postavení Pražskému hradu. V otázce dopravy navrhuje chytré propojení Dejvic s centrem tunelem z Klárova pod Chotkovými sady, který by vyústil na křížovatce s ulicí dnešní Milady Horákové, odkloněné od své dnešní osy mírně na jih a následným napojením na ulici Československé armády. Tunelem by vedl i pravděpodobně plánovanou trasu metra, která by se napojila na stávající železniční trať nebo ji mimoúrovňově sledovala. Komplex by pravděpodobně měl nezbytné kvalitní napojení na MHD. Co se týče figury objektu, výrazným pojícím prvkem komplexu je východo západně orientovaná velkorysá podnož, která jakoby umožňovala projít celý park suchou nohou a nechává jej zaplout pod sebe. Má charakter obrovské slunečné vyhlídkové terasy, megalomanský prostor odpovídající době i místu. Téma podnože je taky pro šedesátá léta typické, inspiraci lze hledat v ateliéru SOM. Na ose před budovou jsou volně rozmístěny menší kruhové objekty, tady se dá předpokládat rekreační funkce. Zajímavé je pootočení objektu galerie. Může to být způsob, jak doladit asymetrickou kompozici, budovy jsou podobně vysoké. Také může jít o snahu umožnit průhledy z terasy na Pražský hrad nebo reakce na vzniklou křižovatku a vytvoření adekvátní dominanty. V návrhu se dá najít několik dobových rysů, např. práce s kompozicí nebo dimenzí veřejného prostranství, které se dá přirovnat k Václaváku s doprostřed vklíněným Staroměstským náměstím. Vzhledem k charakteru, rozloze a poloze lokality se to však zdá pochopitelné. Citlivý přístup k panoramatu je výsledkem uvědomění významu historického odkazu. Ondřej Mohyla Urbanismus III
Ondřej_Mohyla/Urbanismus_ I/Interpretace_textu/Jiří_Musil/Co_je_urbanizace?
Jiří Musil Zrod velkoměsta (2002) / část I. Co je urbanizace? Jedním ze současných problémů architektury je vztah jejích tvůrců s laickou veřejností. Střet hodnotových preferencí těchto dvou stran započal nejpozději s příchodem moderny a ačkoliv se jej svým programem snažila řešit postmoderna, stále přetrvává. Situace je taková, že architekti, nadšení pro svou věc a ochotni mezi sebou dlouze a vášnivě disktutovat na v podstatě filosofické úrovni, se dopracovávají k estetickým a morálním hodnotám, u kterých pak při jejich aplikování může dojít k nepochopení uživateli, kteří nejsou připraveni nebo ani nechtějí přistoupit na výsledky promyšlených konceptů. Je velmi obtížné určit, která strana je v právu. Architekti si v sobě budují pocit zodpovědnosti za společnost a staví se do pozice kormidelníků, běžný člověk, vycházející z ještě čerstvé zkušenosti se stavbou svépomocí, z hmatatelnosti staveb a ze znalosti jejich vzniku a provozu (narozdíl třeba od IT technologií) zase cítí potřebu projevit svoje preference, což je samozřejmě jeho esenciální právo. V měřítku menším, tedy bytové výstavbě se dá očekávat, že o shodu se postará volný trh, s narůstajícím měřítkem a také životností staveb či struktur je ale potřeba dosahování kompromisů naléhavější a také složitější. Abych se dostal k pointě, pro řešení otázek podoby architektury a jejího přijímání okolím je podstatné naslouchat všemožným vnějším vlivům, přihlížet k výsledkům oborů, které mají co do činění s architektonickou a urbanistickou praxí. Jedním z příhodných oborů, který má k tomuto témat co říct, je sociologie. A to je důvod, proč může být tato kniha významného českého sociologa Jiřího Musila daleko přínosnější než mnohé teoretické, konceptuálně zaměřené architektonické spisy. Ačkoliv se text věnuje spíše pojmu urbanizace a obecným vlivům, které utvářejí její rámec, může si z něj architekt vyvodit spoustu poznatků do své praxe i v tom nejmenším měřítku. Například znalost vývoje obydlí řemeslníka/dělníka, které v době protoindustriální bylo univerzálním prostředím, které kromě své základní funkce sloužilo i k provozování živnosti a výchově dětí, přes dobu industriální, kde si výchovu vzala na starost škola a individuální práce a řemeslo se přesunulo přes manufaktury do továrních hal a k jejich montážním linkám, po dobu dnešní, informační, kdy se dá očekávat, že kruh se uzavře a práce, která už déle nespočívá na hmotné látkové bázi, ale na práci s informacemi a daty, se opět přesune do domovů, to vše může být pro navrhování prostředí přínosem. Predikce budoucnosti, plynoucí z výzkumu jiných oborů, může sloužit po kritickém přehodnocení k podloženější a oprávněnější argumentaci při podchycování negativních jevů, které s sebou může budoucnost nést a naopak může pomoci nalézt správnou cestu pro určení vývoje a trendů. V konečném důsledku by to pak mohlo vést i ke kvalitnější diskusi na úrovni architekt x laik a ke snažšímu nacházení kompromisů, které budou vycházet ze znalosti společnosti a ne z mnohdy uměle vytvořených manifestů a konstruktů. Samotný text, I. oddíl knihy, bych rozdělil na dvě části. V první části se autor věnuje definici urbanizace, změnám jejího vnímání v čase a také kritériím jejího hodnocení a to z pohledu různých oborů. Ve druhé části se už věnuje samotnému vývoji evropské urbanizace, řeší otázku jejího skutečného počátku s nutným exkurzem do dob předcházejících jejímu vzniku, následují charakteristiky jednotlivých etap urbanizace až po současný stav a vše je zakončeno názory na možný budoucí vývoj a fenomény, které za ním můžou stát. Na úvod autor hovoří o změně, která nastala v šedesátých letech ve vnímání a vykládání urbanizace. Jedná se o změnu, která nám umožňuje jemněji zkoumat celý její vývoj a zároveň i přesněji vyhodnotit její časový rámec. Konkrétně jde o to, že do šedesátých let se zkoumání urbanizace omezovalo jen na popis jednotlivých jevů jako například růst hustoty osídlení, expanzi měst nebo zvyšování budov. A většinou šlo jen o pohled optikou jednoho určitého oboru. Od šedesátých let se součástí diskurzu stal přístup bližší historikům a to přístup interdisciplinární. Díky němu se spojením ekonomických, sociologických, architektonických nebo historicko právních teorií a poznatků došlo ke komplexnějšímu uchopení pojmu urbanizace. Díky tomu se nově definoval pojem urbanizace především jako celospolečenská změna, kterou provází šíření hodnot, myšlení, způsobu života, vzorců chování a forem organizace typických pro města. Dochází k akulturaci, kdy městská společnost má výrazně vyšší vliv na společnost venkovskou než opačně. Původní definice, která urbanizaci chápala jako koncentraci obyvatel do městských sídel nebo pohyb lidí z malých zemědělských oblastí do obcí jiných, obvykle větších, jejichž hospodářskou základnou je výroba, obchod, správa nebo podobné činnosti, dostala nový obsah. A tímto se otevřel prostor pro další otázky anebo nově zodpovědět již existující. Například podle čeho posuzovat městkost a míru urbanity a jak vlastně určit hranice města, co vůbec znamená městský styl života? Ukázalo se, že třeba způsobu hodnocení městkosti již déle nevyhovuje pouhý demografický pohled, zohledňující koncentraci lidí na určitém území. Odborníci se začali ptát sami sebe, jestli neexistují charakterističtější rysy tohoto pojmu. Argumentují tím, že jen těžko lze porovnávat stotisícová osídlení v Číně, která se před zavedením technické infrastruktury podobala spíše konglomerátu menších měst. Objevují se návrhy přistupovat k hodnocení prostřednictvím jiných statistických údajů jako je počet pracovních míst nebo počet
počítačů a informačních kapacit sídel. Přes jisté zkreslení reality, které hodnocení na základě hustoty osídlení přináší, nelze tyto údaje opomíjet a nadále zůstávají základním nástrojem analýzy sídel. Zpřesněním definic urbanizace byla připravena argumentační půda pro názory, které tvrdí, že urbanizace je unikátní proces, který probíhá v konkrétním historickém období a není ji možné zaměňovat s nárustem počtu obyvatel v předchozích etapách vývoje měst do počátku 18. století, tedy průmyslové revoluce. Urbanizace je projev modernizace a reakce na změnu paradigmatu a zároveň součástí této změny. Jde o proces, u kterého jsou pozorovatelné obecné znaky, není to záležitost jednotlivých měst, jedná se o univerzální systémovou změnu, která ale zároveň připouští lokální odchylky a různosti, přílepek, který už nese znaky postmoderního myšlení. V pojmu systémové změny se v 70. a 80. Letech dosáhlo všeobecné shody napříč názorovými proudy i vědními obory. Krom výše zmíněných je vhodné dodat některé další vypozorované obecné projevy urbanizace. Například z hlediska územního rozdělení obyvatelstva byly formulovány následující jevy: narůstající nerovnoměrnost osídlení, zvětšování počtu sídel, které nejsou založeny na zemědělství, zvětšování průměrné velikosti sídel, zvětšování velikosti největšího sídla, heterogenita sítě, nárust rozdílu mezi největším a nejmenším sídlem, rozšiřování sociálně geografických regionů, hierarchizace regionů v rámci nodálních vazeb a vznik aglomerací a metropolitních oblastí. Na závěr tohoto oddílu autor pojmenovává vývojové fáze měst, které budou rozvedeny a vysvětleny v následující části v dobovém kontextu na ukázkových příkladech. Jedná se o období klasické urbanizace, dále období suburbanizační, dekoncentrační a konečně fáze desurbanizace, nakonec dodává, že se zdaleka nemusí jednat o vývojovou fázi konečnou a může nastat období renesance městských center. V této části textu je jasně dokumentována změna myšlení a vědeckého přístupu v období šedesátých let. Je to změna srovnatelná s nástupem kritického myšlení přicházejícího s René Descartem. S příchodem postmoderny dochází k přehodnocování racionálního, rigidního až dogmatického způsobu vedení výzkumu modernou. Přichází jakási nechuť k velkým pravdám, vše se reviduje a zpochybňuje. Otevírá se prostor pro interdisciplinární práci a daleko bohatší názorovou pluralitu. Teorie mezi sebou nesoupeří, cílem je spíše obohatit se jiným názorem a zpětně přehodnotit svůj vlastní. Dochází se k novým náhledům na danou problematiku, které se vyznačují větší citlivostí a smyslem pro detail a kontinuitu. A z těchto důvodů jsou daleko silnější tendence ke kompromisům. Hlavním cílem není dosáhnutí univerzální pravdy, důležitý je samotný proces výzkumu. Po příběhu vědy přichází příběh, ve kterém hrajou hlavní roli samotná města. Autor tuto tématiku zahajuje v předindustriálním období, kdy ještě není vhodné mluvit o urbanizaci, nejdříve ale zmiňuje některé charakteristické odlišnosti formy a vývoje měst evropských například od měst zámořských. Je samozřejmé, že evropská města jsou ve svém budoucím vývoji předurčena historickými danostmi, jako třeba prostorovým uspořádáním, existujícími vazbami a kulturním odkazem, což ve srovnání musí nutně vést k jistým odlišnostem. Autor zmiňuje konkrétní faktory, které v Evropě promlouvaly do procesu urbanizace. Za prvé: evropská města pomaleji rostla na úkor rychle rostoucích měst za mořem, kam stále směřovaly migrační toky. Druhým specifickým rysem je fenomén středně velkých měst v rozmezí 20 100 tisíc obyvatel, s vysokým stupňem urbanity a přesto příjemným vitálním prostředím. A konečně třetím rysem je vysoká kvalita života, způsobená především jistou tradicí samosprávy a městského plánování ve spojení s kulturním odkazem. Především v Evropě se pak vynořuje otázka oprávněnosti tlusté čáry jako předělu mezi industriálním a protoindustriálním obdobím. Jisté podobné rysy vývoje měst, které se pak objevily v industriálním období nesou například města přístavní a města hlavní, správní. Determinace dopravními systémy jako v případě přístavních měst i funkční diferenciace a hierarchizace jako u měst hlavních jsou znaky urbanizačního procesu. I vznik a růst malých měst v okolí manufaktur v Anglii toto splňuje. Ač tyto města splňují jisté podmínky městkosti, jsou to jen ostrůvky v konzertavní agrární společnosti, která s věděním pracuje stále velmi pasivně a ve své feudální usedlosti je velmi strnulá. Právě aplikace vědy do různorodých oborů lidské činnosti, vrstvení kolektivního vědění, které je antintiuitivní a vyžaduje vzdělávání a mobilita jsou skutečnosti, které nastolily nový směr rozvoje společnosti. Dojde k přerozdělení moci, konzervativní přístup se dostane do nevýhody oproti dravému podnikání. Počátky průmyslové revoluce jsou spojeny s textilním průmyslem, jehož rozvoj byl umožněn patenty a jejich aplikováním do výroby, která se tímto postupně stala masovou. To vedlo k potřebě energetických zdrojů, jejichž charakter a vliv na urbanizaci se společně s dopravou stal postupem času zásadním a táhne se dějinami urbanizace jako červená nit. U prvních manufaktur a továren se jednalo o vodu, která táhla výrobní budovy k horním tokům řek a kvůli prostorové stísněnosti říčních údolí docházelo ke zvětšování objektů, což implikovalo více zaměstnanců a výstavbu dělnických kolonií a první kvaziprůmyslová města byla na světě. Voda se projevila jako nerovnoměrně rovnoměrný činitel při
rozšiřování sídelní struktury. Jiným případem už je situace, kdy na scénu přichází uhlí a vodní pára. Pára se postarala o velké změny v rámci výrobních areálů. Z důvodů její omezené transportovatelnosti začlo docházet k soustředění areálů kolem parních strojů a ekonomické aspekty daly vzniknout továrnám. Uhlí a potažmo železnice ovlivnily ráz prostředí v měřítku měst. Aglomerační tendence málo flexibilního, ale zásadního dopravního média, zrodily průmyslová města. Nový cizorodý prvek v osídlení budovaný s ryze ekonomickými cíli. S hustotou zalidnění, která neměla obdoby, s ignorací hygienických podmínek i lidských práv. Další efekt se dostavil už v měřítku celé země, železnice ji propsala pásy, které zajišťovaly prosperitu především již rozvinutých měst a oblastí na jejich spojnicích. Počátky dekoncentrace jsou spojeny s úbytkem populace, která si sáhla na hranice udržitelnosti. Venkov nezvládá zásobování potravinami a do vývoje opět vstupují zdroje a doprava. Efekt, který způsobilo zavedení elektřiny a spalovacího motoru, byl značně excentrický a umožnil rozšiřování měst do jejich předměstí. Město pod tlakem těchto tendencí částečně ztrácí radiálně dostředný charakter a stává se rozmělněněším a polycentrickým. Právě nová centra na okrajích měst jsou symbolem definitivního odtržení urbanizace a industrializace. Důležitým činitelem je opět ekonomický faktor. Se stoupajícím HDP a všeobecně se vzvyšující životní úrovní, se do popředí dostávají služby. Ty se stávají novým zaměstnavatelem a zároveň i vyhledávaným statkem. Jejich vazba na centra je oslabena.nakonec ještě jedna technologická novinka zásadně proměnila podobu především center měst, a tou byl elektromotor. Ten v podobě výtahu a hromadných dopravních prostředků zplodil moderní velkoměsto. Stále se ale v této fázi jedná o růst v oblasti městského regionu, ač městská centra řídnou, aglomerace samotné se rozvíjejí. Tyto trendy v podobě jakési terciarizace a potažmo deindustrializace společnosti však vyústily v sedmdesátých letech ve zlom, kdy došlo k vylidňování velkých měst a v růst těch malých. Přesun obyvatel na venkov nebo do rozsáhlých suburbií, se stal jakýmsi vyjádřením změny v hodnotové orientaci střední třídy. Ta už má dost znečištěného městského prostředí a dům na předměstí chápe jako naplnění svého snu a potvrzení společenského statutu. Venkov už déle není hendikepován svou polohou, je napojen na sítě, je rozumně dopravně dostupný a na druhou stranu nabízí lepší životní prostředí a loajálnější a levnější zaměstnance. Neplatí už ani v takové míře výhoda z ekonomie rozsahu neboli aglomerační výhoda, která byla zohledňována při výstavbě průmyslových areálů v předchozích etapách vývoje. Osídlení se decentralizuje, ale ne rovnoměrně. Regiony zatížené těžkým průmyslem, prosperující v minulosti,ale i regiony, které v minulosti stagnovaly a nadále nevyhovují ekonomickým požadavkům rozvoje, se stávají vnitřními periferiemi. Dochází k hierarchizaci a polarizaci na úrovni celých regionů, což vede k jistému sociálnímu napětí. Urbanizace v socialistických zemích. Toto je sice hlavním tématem jiného oddílu knihy, autor ale přece jen zmínil nejdůležitější poznatky. Odborníci se v otázce urbanizace východního bloku dělí na dvě názorové skupiny. Jedna tvrdí, že existuje speciální socialistická urbanizace, která v podmínkách plánovitého hospodářství musí nutně probíhat odlišně než ve zbytku světa. Druhá skupina mluví o urbanizaci v socialistických zemích, tedy věří více v univerzalitu urbanizačního procesu a industrializace, je ochotná připustit jisté modifikace, ale stojí si za tím, že socialistické země musí dojít k podobným výsledkům. Přes mnoho rysů společných s kapitalistickými státy, byly vypozorovány některé odlišnosti. Jednalo se o pomalý růst hlavních měst, způsobený centrálním plánováním, které preferovalo dělnické regiony a menší města na úkor těch větších. To vedlo k oslabení polarity a metropolitních efektů. Socialistická města byla ze sociologického hlediska smíšenější s absencí sociální marginality a pestrosti. Nebyla ani příliš hospodárná při nakládání s půdou. V reálném socialismu s existencí tzv. socialistických nerovností se města začala difernciovat a tím i přibližovat vzorům západním. V současnosti společnost prochází velkou přeměnou, způsobenou výrazně odlišným charakterem technologií, s kterými nakládá. Lidská práce ve vyspělých regionech již není manuální, ale mentální, pracující s významy a informacemi. Pro takový způsob práce už není důležitá návaznost na toky hmotných materiálů a zdrojů, ale na digitální informační kanály. To může ad absurdum znamenat, že jedinec, který se věnuje práci na sémantické bázi, nemusí pro její vykonávání opustit svůj domov, který si může zvolit kdekoliv na Zemi. V praxi samozřejmě obtížně aplikovatelné a i skutečnost zatím nenapovídá o uplatnění podobného trendu. Naopak proti tomu vystupuje jiný fenomén a tím je rostoucí význam měst. Města se propojila a dění v těch nejvýznamnějších je bedlivě sledováno, což dokládá klasická fráze o zkrácených vzdálenostech spojená s pokročilou globalizací.především velkoměsta pak mezi sebou vedou konkurenční boj o politické, kulturní, ekonomické, vědecké a další statuty. Tedy fyzická přítomnost ve významných městech se stává otázkou prestiže a reprezentace. Mezitím průmysl využívající již daleko čistější a automatizované technologie se přesouvá na periferie a do rozvojových oblastí za levnou, ale také kvalifikovanou pracovní silou. Kniha má charakter jakési učebnice, která shrnuje dějiny urbanizačních snah a poznatky odborníků a uváděné informace jsou natolik podrobené analýze a výzkumu, že s ní lze jen obtížně polemizovat. Samozřejmě s postupem k současnosti nejasností a otázek přibývá. Přesto by sa dal vytknout, podle mého názoru, poměrně úzký pohled na věc, který je možná trochu v rozporu s úvodní částí, kdy je formulována v šedesátých letech nastoupivší multioborovost a pluralita. Když opomenu pohled
architektonicko urbanistický, který jsem od knihy neočekával a ani nevyžadoval, chybělo mi například větší zdůraznění ekonomického faktoru. A jestliže ve vědě příchod kritického myšlení umožnil nejrůznější vynálezy jako například parní stroj, pak kapitalistická dravost a ekonomická imaginace umožnily jeho uplatnění v praxi a posléze také třeba vznik prvních velkých továren a průmyslových měst. Pak se nabízí zahrnout do úvah o počátcích urbanizace Velkou francouzskou revoluci. Kniha obsahuje množství dat a je popisná, ale s blížícím se závěrem a s nastíněním možností budoucího vývoje buduje zaujetí, probouzí fantazii a přináší náměty k zamyšlení.