Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Johana Rudolfová HISTORICKÝ VÝVOJ TESTAMENTU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Šustek, Ph.D. Katedra Občanského práva Datum vypracování práce: prosinec 2013
Prohlašuji, že jsem p edkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly ádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne....
Poděkování Tímto bych cht la pod kovat panu JUDr. Petru Šustkovi, Ph.D. za ochotu, se kterou se ujal vedení mé diplomové práce, za jeho cenné rady a p ipomínky, které mi ji pomohly zkvalitnit.
Obsah Úvod... 1 1 ímské právo a testament... 3 1.1 Forma testamentu... 6 1.1.1 Formy testamentu v právu justiniánském... 8 1.2 Obsah testamentu... 10 1.2.1 D dická substituce... 12 1.2.2 Posloupnost proti testamentu... 13 1.3 Testamentární způsobilost... 15 1.4 Zrušení a neplatnost testamentu... 16 2 Vývoj d d ní v českých zemích do roku 1Ř11... 18 2.1 Testament a zemské právo... 21 2.2 Kšaft - m stské právo... 23 3 Úprava d d ní ve Všeobecném zákoníku občanském... 25 3.1 Vn jší forma testamentu... 27 3.1.1 Písemné testamenty... 28 3.1.2 Ústní testament... 29 3.1.3 Ve ejné testamenty... 30 3.1.4 Mimo ádné testamenty... 30 3.2 Obsah testamentu... 31 3.3 Testamentární způsobilost zůstavitele, d dice a sv dků... 34 3.4 Nepominutelní d dicové a vyd d ní... 35 3.5 Zrušení a neplatnost záv ti... 37 4 Občanský zákoník z roku 1950... 38 4.1 Forma záv ti... 40 4.2 Obsah záv ti... 42 4.3 Testamentární způsobilost zůstavitele, d dice a sv dků... 44 4.4 Nepominutelní d dicové a vyd d ní... 45 4.5 Neplatnost a zrušení záv ti... 47 5 Občanský zákoník z roku 1964... 49 5.1 Forma záv ti... 50 5.1.1 Holografní testament... 50
5.1.2 Alografní testament... 52 5.1.3 Záv ť p ed t emi sv dky... 53 5.1.4 Záv ť formou notá ského zápisu... 54 5.2 Obsah záv ti... 56 5.3 Testamentární způsobilost zůstavitele, d dice a sv dků... 59 5.4 Nepominutelní d dicové a vyd d ní... 60 5.5 Neplatnost a zrušení záv ti... 63 6 Úprava d d ní ze záv ti v zákon č. Řř/Ň01ŇSb.... 66 6.1 Forma záv ti... 70 6.2 Obsah záv ti... 72 6.2.1 Odkaz... 73 6.3 Testamentární způsobilost zůstavitele, d dice a sv dků... 74 6.4 Nepominutelní d dicové a vyd d ní... 75 6.5 Neplatnost a zrušení záv ti... 77 Záv r... 78 Seznam použité literatury a pramenů... 80 Abstrakt... 84 Abstract... 85 Klíčová slova... 86 Key words... 86
Úvod Ó bozi! Není to tvrdé, že nemohu nakládat se svým statkem, jak chci a ve prospěch toho, kdo se mi líbí, že nemohu nechat tomu více, tomu méně, podle oddanosti, jakou mi dali najevo? Platón, Zákony XI D dické právo pat í k nejdůležit jším právním odv tvím. Je souhrnem veškerých právních pravidel upravujících p echod práv a povinností ze zem elého na jeho právního nástupce. Nebere si smrt osoby jako p ekážku pro kontinuitu majetkových vztahů, naopak je prost edkem k zajišt ní pokračování vlastnického práva a tím p ináší vlastníkovi jasnou p edstavu o budoucnosti jeho majetku i po jeho smrti. Záv ť neboli testament je institut d dického práva, prost ednictvím kterého může tyto p edstavy uskutečnit. Cílem této práce je ukázat na kolik se lišila možnost zůstavitele Ětj. zem elé osoby) projevit svou poslední vůli v záv ti v různých dobách a za platnosti odlišných právních úprav. V této práci p ináším možnost srovnání nejen rozsahu testovací svobody, ale i dalších institutů d dického práva, úzce spjatých se záv tí, a to v průb hu času od dob ímanů až po blízkou budoucnost. Takové srovnání je nejen velice zajímavé, ale p ináší možnost pochopit právní instituty a hlavn jejich základní principy, na kterých jsou vystav ny. To je v současné dob, kdy od 1. 1. 2014 nabude účinnosti občanský zákoník, který se v testamentárním právu vrací k jeho osv dčeným ko enům, více než důležité. Prvním právním systémem, který stále nesporn ovliv uje evropskou právní kulturu, je ímské právo. Je to systém, který dal vzniknout prakticky všem institutům testamentárního práva a je pozoruhodné, nakolik jsou si původní ímské instituty podobné s t mi dnešními. Celá první kapitola pojednává o ímském právu. ímské právo bylo a je inspirací pro mnoho významných civilních kodexů, u nás se to týká zejména Všeobecného občanského zákoníku z r. 1811 (ABGB), ze kterého zase vychází nejnov jší občanský zákoník č. Řř/Ň01Ň Sb. Druhá kapitola se v nuje d d ní ze záv ti v období feudálním až do doby, kdy vstoupil v platnost ABGB. Je to období, které bylo nejmén ovlivn no ímským právem 1
a i proto se právní úprava záv ti od všech ostatních právních úprav, které platily na našem území, nejvíce liší. Rozdíl je vid t nap íklad i v tom, že právo bylo rozd leno pro různé skupiny obyvatel, uvádím d d ní ze záv ti podle zemského a m stského práva. Další kapitola se v nuje d d ní ze záv ti podle ABGB. Význam tohoto civilního kodexu je patrný už jen z toho, že byl na našem území platný více než 140 let a p inesl našemu ádu moderní principy d dického práva vystav ných na ímskoprávních tradicích. Po druhé sv tové válce p išla nová doba s novými politickými cíly, které se promítly i do právní úpravy záv ti. Je pro ni charakteristické odvrácení od pot eb zůstavitele, omezení jeho testamentární svobody a posílení práv d dice. Je p edstavována občanskými zákoníky z let 1ř50 a 1ř64. Občanský zákoník z roku 1964 je účinný s mnohými novelami dodnes. Pot eba konečného odvrácení od socialistického práva p ináší budoucí výhled. Od nového roku, tj. od 1. 1. 2014, vstoupí v účinnost nový občanský zákoník č. řř/ň01ň Sb., který pojímá úpravu tém celého civilního práva. Jeho auto i se p i tvorb inspirovali v civilních zákonících sousedních ale i jiných moderních evropských či sv tových zemí. Nejv tším zdrojem principů, zásad a pravidel pro n ale byl ABGB. V d dickém právu auto i vcelku rozumn skloubili stávající úpravu s úpravou prvorepublikovou, spoustu institutů tak zůstalo v současné podob, ale je nutno íci, že jsou obohaceni adou nových. Nejdůležit jší zm nou v d dickém právu je navrácení zp t k základní podstat d dického práva, resp. záv ti, a to jo vrácení zůstavitelovy vůle do pop edí p ed práva d dice. 2
1 ímské právo a testament ímské právo je trvalou složkou naší právní kultury. 1 Položilo základy mnohým dnešním institutům kontinentálního práva a ani odv tví d dického práva není výjimkou. Pro úplné pochopení testamentu je proto nutné nahlédnout do této starov ké kultury a nastínit základní rysy d dických institutů ímského práva. V okamžiku, kdy zem e člov k Ězůstavitelě, který má způsobilost mít jm ní, zanikají jeho rodinné pom ry, ale jeho majetkové pom ry zpravidla dále trvají, vytvá ejí jm ní Ěpozůstalost, d dictvíě. Na místo zem elého do t chto majetkových pom rů vstupuje nová osoba Ěd dicě. 2 Pro p echod vlastnických práv a jiných práv ze zůstavitele na další osobu je v ímském d dickém právu, stejn tak jako v jiných právních ádech, klíčovou skutečností vznik d dické posloupnosti. V ímském právu se postupn vyvinula posloupnost intestátní (neboli zákonná) a posloupnost testamentární. Dle doložených pramenů, ímské právo ob uznávalo jako rovnocenný základ d dické posloupnosti. 3 Zákonná posloupnost je ovšem nepochybn starším jevem, vlastnictví nepat ilo jednotlivci, ale rodin, která byla nadevše vyzdvihována. Člov k vlastnictví nenabýval právem práce, ale domácím kultem. 4 Základem intestátní posloupnosti je tedy určitý p íbuzenský (pokrevní i agnátský) pom r, díky kterému p echází d dictví ze zem elého na d dice p ímo ze zákona. Avšak testamentární posloupnost se vyvinula velice rychle a záhy a posloupnosti tak existovali vedle sebe již v dob Zákona dvanácti desek 5. Ten klade v tší důraz na testamentární posloupnost a dává jí p ednost p ed posloupností intestátní. Základem testamentární posloupnosti je vůle zem elého. D dictví p echází na d dice na základ záv ti, která je jednostranným projevem vůle zem elého. Důležitou vlastností ímské d dické posloupnosti je tzv. univerzální sukcese. Jedná se o povahu d dické posloupnosti, která se projevuje zejména v p echodu celé pozůstalosti Ěhereditasě na d dice, a to jako jeden celek. Posloupnost není omezena 1 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s.vii 2 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva ímského. Brastislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislav, 1řŇř.s 50ř 3 BOHÁČEK, Miroslav. Nástin p ednášek o soukromém právu ímském. Praha, 1945. str.110 4 de COULANGES, Fustel. Antická obec. Praha : PASTELKA, 1998.s. 79 5 Nejstarší zápis ímského obyčejového práva, polovina 5. století p.n.l., pramen všeho ve ejného i soukromého práva. 3
pouze na hmotnou pozůstalost, na d dice p echází veškerá majetková práva včetn všech závazků. D dic nastupuje na místo zůstavitele. Je proto na d dici, aby si dop edu zvolil, zda pozůstalost p ijme či nikoliv. Platí totiž zásada semel heres semper heres, neboli kdo je jednou d dicem, je navždy d dicem. Výjimku tvo í pouze práva čist osobní, nap íklad d dic nemůže zd dit manželskou moc nad ženou. Opakem univerzální sukcese je tzv. singulární sukcese. Jedná se o p ípady, kdy je d dic povolán pouze k určité jednotlivé v ci, která je vyjmuta z pozůstalosti. Takové vyloučení z pozůstalosti lze jedin zvláštním opat ením v podob odkazu Ěviz dáleě. Podobn jako v jiných právních odv tvích ani d dickému právu se nevyhnula intenzivní činnost praetora 6, můžeme proto mluvit o jisté dvojkolejnosti d dického práva. Vedle d d ní dle civilního práva Ěhereditasě proto rozlišujeme i d d ní dle práva praetorského (bonorum possessio), každá z t chto posloupností byla ješt podvojná, jednak intestátní a jednak testamentární. Původn praetorova činnost sm ovala k vlastnímu uplatn ní, podpo ení a aplikaci práva civilního, pozd ji ale začal civilní právo d dické dopl ovat a m nit a započal tak vytvá et vlastní prétorskou posloupnost. Hlavním rozdíl tkví v charakteru p evád ných práv. Prétorská posloupnost m la od počátku majetkový ráz, naproti tomu civilní posloupnost byla spojena i s p evodem n kterých práv a povinností nemajetkové povahy, nap. povinnost konat ob ti Ěsacraě. 7 K set ení rozdílů došlo až justiniánskými novellami 8, od té doby můžeme prakticky oba systémy považovat za jediný, důkazem může být jednotné označení sukcese, které se pro ob posloupnosti používá od dob Diokletianových. 9 D dická posloupnost nemůže nastat, dokud zůstavitel nezem el. 10 Základní podmínkou pro vznik d dické posloupnosti je tedy smrt zůstavitele, ale také způsobilost zůstavitele vlastnit majetek a jeho občanství. Podle ímského práva totiž mohla d dická 6 Praetor, který byl poprvé volen r.ň67 p.n.l., byl ú edník, který m l ulehčit agend konsulů, p edevším pečoval o ve ejné i soukromé soudnictví a aplikaci práva vůbec Ěp. urbanusě, od r. Ň4Ň p.n.l. i zvláštní praetor pro spory mezi cizinci (p. peregrinusě pozd ji s rozrůstáním íše fungovali praeto i i jako správci jednotlivých provincií (praesides) 7 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 266 8 Novellae constitutiones post codicem, zkrácen Novellae, jedná se o četné zákony vydané císa em Justiniánem po Institucích, Pandektách a Kodexu, dle zásady lex posteriori derogat priori mají novely p ednost p ed t mito sbírkami; týkají se p evážn otázek práva ve ejného, zejména církevního a správního, pro právo soukromé mají zásadní význam novelly k právu d dickému a rodinnému. 9 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva ímského. Bratislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislav, 1řŇř. s 5Ňň 10 Tamtéž, s.510 4
posloupnost vzniknout pouze po ímském svobodném občanovi, který byl persona sui iuris 11. Díky tomu, že d dic se může rozhodnout, zda jako univerzální sukcesor p ijme pozůstalost, rozlišujeme mezi dv ma okamžiky, delací a adicí. Delace je okamžik, kdy se pozůstalost nabízí nebo napadá na d dice, tj. kdy se jim výlučn dostává osobní možnost pozůstalost p ijmout nebo ji odmítnout. Takovým delačním důvodem je práv zákon nebo testament, jež označuje ty osoby, které se mají d dici stát. 12 Naopak adice je označení okamžiku, kdy d dic uchopí pozůstalost, rozhodne se být skutečným d dicem, pozůstalost p ijme, nastoupí tím na zůstavitelovo místo a stane se jeho univerzálním sukcesorem. Výjimku ze zásad delace a adice tvo í pouze povolání d diců nutných 13 Ěnecessarii heredesě, kte í se stávají d dici ihned v okamžiku zůstavitelovy smrti, a to i proti své vůli. 14 Jak bylo výše ečeno, delačním důvodem, dávající vznik testamentární posloupnosti, je existence záv ti. Záv ť je jednostranným projevem vůle zůstavitele, který obsahuje jmenování jedné nebo n kolika osob za d dice. 15 Tímto projevem vůle tak může zůstavitel svobodn nakládat se svým majetkem pro p ípad smrti Ěmortis causa). Testament může dále obsahovat nejen majetková ustanovení, jakým může být nap. odkaz, ale i další opat ení, kterým zůstavitel spravuje rodinné a jiné záležitosti, nap. ustanovení opatrovníka. Pouze jmenování d dice je náležitost obligatorní, bez které by testament nebyl platným. Bez takového ustanovení o jmenování svého univerzálního sukcesora, nemůžeme hovo it o testamentu dle ímského práva, ale pouze o po ízení pro p ípad smrti. 16 P íkladem singulární sukcese je výše zmín ný odkaz. Jedná se o záv tní na ízení, jímž zůstavitel Ěodkazovníkě určuje splnit určitou povinnost svému d dici. Jde o vydání části z pozůstalosti ve prosp ch t etí osoby, tzv. odkazovníka. Může se jednat o odkazy s v cnými či závazkovými účinky. Nejčast jším p edm tem odkazu je v c 11 Osoba svého práva, pln oprávn ná a nikomu neodpov dná osoba, nejčast ji pater familias, otec rodiny, hlava rodiny. Ostatní členové rodiny jsou vždy odpov dni a povinni jeho moci, jsou pod ízeni pateru familias jsou personae alieni iuris (osoby cizího práva). 12 BOHÁČEK, Miroslav. Nástin p ednášek o soukromém právu ímském II: Právo obligační. Právo dědické. Praha : Ji í Jelen, 1ř46. s. 1ŇŇ 13 heredes sui a zůstavitelův otrok, který byl testamentem propušt ný na svobodu a zárove byl ustanovený d dicemě 14 Tamtéž, s. 1ŇŇ 15 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva ímského. Bratislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislav, 1řŇř. s. 5ň1 16 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 275 5
individuáln nebo druhov určená, pohledávka, osobní služebnost, důchod nebo obživa. Zvláštním druhem odkazu je fideikomis. Jedná se o prosbu zůstavitele o určité pln ní d dice vůči t etí osob. Původn se jednalo pouze o neformální druh odkazu, jehož spln ní záviselo pouze na morálním kreditu d dice. Pozd ji za císa ství se fideikomis stal právn závazným a vymahatelným. 1.1 Forma testamentu Testament se v ímském právu v průb hu času m nil a vyvíjel. Jestliže hlavním smyslem již pozd jšího, dalo by se íci rozvinut jšího, testamentu bylo svobodné nakládání zůstavitele se svým majetkem, původním a asi nejstarším testament byla takzvaná adopce na p ípad smrt 17. Jednalo se o testament uzavíraný p ed lidovým shromážd ním, který umož oval zůstaviteli, bez intestátních d diců, takového d dice určit pomocí záv ti. Po celý čas právního vývoje byl testament provázen požadavkem určité, p esn stanovené formy. V této dob musel zůstavitel k platnému uzav ení záv ti p ekonat spoustu p ekážek. Jak již bylo ečeno, jedním z nejstarších byl testamentum calatis comitiis, uzavíraný p ed lidovým shromážd ním. Můžeme ho rozd lit na dv formy, a to testament uzavíraný pomocí schvalovacího procesu lidového shromážd ní a testament, který se po izoval p ed lidovým shromážd ním pouze jako p ed sv dkem. První forma, tzv. kalátní testament, se velice blížil arrogaci 18. Byl po izován tak, že zůstavitel, který nem l žádné intestátní d dice, p ed shromážd ním projevil svou vůli osvojit určitou osobu. Jednalo se o shromážd ní ímských občanů organizovaných dle jednotlivých kurií (comitia curiata), lid zde hlasováním schvaloval osvojení osoby, která se smrtí zůstavitele stala jeho univerzálním nástupcem. 19 Druhou a asi i pozd jší formou byl tzv. komiciální testament. Zůstavitel p ed shromážd ním pouze oznámil, které v ci z majetku a komu po jeho smrti p ípadnou. Mohlo se jednat i osobu mimo zůstavitelovu rodinu i jeho intestátního d dice. Projev vůle p ed rozsáhlým publikem zaručoval, že ani zůstavitel, ani ustanovená osoba nezneužije svých práv a povinností vyplývajících 17 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 276 18 Způsob osvojení osoby, liší se od testamentu hlavn tím, že nebyla po izována pro p ípad smrti. 19 KLE OVÁ, V. Niekoĺko poznámok o povode rímského civilného testamentu. In: ímské právo a kodifikace: sborník p íspěvků z vědecké konference konané na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve dnech 16.-17. dubna 2010. Vyd. 1.. Praha: Havlíček Brain Team. Ň010. s.18 6
z testamentu, v p ípad zneužití totiž hrozila ztráta dobrého jména, na kterém si ímští občané velice zakládali. Za určitých mimo ádných podmínek bylo možné ustoupit od striktních požadavků na formu záv ti. Za mimo ádné podmínky ímské právo považovalo vojenské tažení či bitvu. Z ejm stejn starý, jako testament uzavíraný p ed lidovým shromážd ním, byl i testamentum in procinctu (testament v šikuě, neboli vojenský testament. Samotná skutečnost, že jedním z prvních ímských testamentů byl vojenský testament, ukazuje na vojenský charakter íma a úctu, která se vojákům prokazovala. 20 Voják mohl bez jakýchkoliv formálních náležitostí projevit svojí vůli p ed sv dky, spolubojovníky, spoléhajíce na to, že v p ípad jeho smrti se tito sv dkové postarají, aby byla jeho poslední vůle zrealizována. 21 Mnohem významn jším než ob zmín né formy byl pozd jší testament mancipační 22 (testamentum per aes et libram kovem a vahami), který byl provázen komplikovaným ob adem. Tento testament se vyvinul ze staršího odkazového testamentu, který ale neobsahoval jmenování d dicem, pouze odkazová na ízení. Původn se jednalo se o mancipační p evod veškerého hmotného jm ní na zůstavitelova dův rníka Ěfamiliae emptor kupec rodinného jm níě na p ípad smrti. Zůstavitel zde určil, komu která v c má p ipadnout a familiae emptor pouze dohlédl na to, aby byla jeho vůle vykonána. Tento odkazový testament neobsahoval ustanovení o jmenování d dice, protože původn ani nebyl jako testament zamýšlen 23, protože ani nem lo dojít k ohrožení postavení p irozených intestátních d diců. V pozd jším vývoji se z mancipačního souboru odkazů vyvinul skutečný testament. P i ob adu zůstavitel projevil vůli jmenovat svého budoucího d dice a universálního sukcesora, familiae emptor pouze rozší il ady sv dků celého ob adu a nem l již žádnou významn jší funkci. Původní mancipační p evod jm ní se totiž postupem času vykonával pouze na oko. Tato základní forma civilního testamentu byla provád na ústn, zůstavitelova vůle tak musela být prohlášena jasn a z eteln p ed p ti mancipačními sv dky, emptorem a vážným. Literatura proto také hovo í o testamentární nunkupaci Ěnuncupare v latin 20 KLE OVÁ, V. Niekoĺko poznámok o povode rímského civilného testamentu. In: ímské právo a kodifikace: sborník p íspěvků z vědecké konference konané na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve dnech 16.-17. dubna 2010. Vyd. 1.. Praha: Havlíček Brain Team. Ň010. s.5 21 Tamtéž, s.ň1 22 Mancipace byl slavnostní ob ad, dlouhou dobu jediný způsob jak na n koho p evést jakýkoliv majetek 23 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s.276 7
znamená jasn prohlásit, vyslovitě. Vážný, sv dci a familiae emptor museli být způsobilí k takovému právnímu úkonu. Mezi nezpůsobilé sv dky můžeme adit otroky, ženy, nedosp lce, duševn choré, n mé, hluché a marnotratníky a také ty, kte í jsou pod otcovskou mocí zůstavitele nebo emptora. Pozd ji se testament mohl uzavírat i v písemné podob. Stále se však zachovával počet mancipačních sv dků a povinná p ítomnost emptora a vážného. Rozdíl byl v tom, že zůstavitel o testamentární listin prohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli a je v ní uveden jeho univerzální d dic a nebyl povinen jí sv dkům dát p ečíst. Tímto prohlášením se tak zachovala nunkupace. Pro platnost takového testamentu bylo rozhodující, zda byl správn vykonán mancipační ob ad a nunkupace a všechny tyto úkony prob hly naráz, tedy za stálé p ítomnosti všech pot ebných osob a nebyl-li ob ad p erušen jiným úkonem. Na tento písemný testament navázal testament práva prétorského, kde praetor vydával jm ní pouze na základ ádn zapečet né listiny. Již nezkoumal, zda byl správn vykonán mancipační p evod a pronesena nunkupace, rozhodující pro n j bylo, zda testamentární listina je zapečet na 7 pečeti od každého sv dka, t mi, co m li být p ítomní u mancipačního ob adu Ě5 sv dků, familiae emptor a vážnýě a zda listina obsahuje ustanovení d dice. I praetor ovšem trval na tom, aby byl zůstavitel v dob smrti ímským občanem a osobou sui iuris. Obou písemných testamentů se užívalo vedle sebe 24, ale nejpozd ji za Konstantina již mizí definitivn mancipace a nunkupace i z testamentu civilního. Určitý rozdíl mezi ob ma formami dále trval. Civilní testament musel mít holografní formu, tj, musel být sepsán samotným zůstavitelem, na jeho zapečet ní ovšem postačilo 5 sv dků. U praetorskému testamentu postačilo, když listinu sepsal n kdo jiný, tzv. alografní testament, ale zachoval se počet sedmi sv dků, kte í takovou listinu museli podepsat a opat it pečetí. 1.1.1 Formy testamentu v právu justiniánském Až zákonodárství císa e Justiniána p ineslo definitivní ustálení formy testamentu. Justiniánské právo rozlišovalo testamenty soukromé a ve ejné, kdy ty soukromé se dále členily na ádné a mimo ádné. 24 BOHÁČEK, Miroslav. Nástin p ednášek o soukromém právu ímském II: Právo obligační. Právo dědické. Praha : Ji í Jelen, 1ř46. s.1ňň 8
ádná forma testamentu, která získala svou definitivní podobu za absolutní monarchie a p ešla do justiniánského práva, se velmi úzce podobala testamentům práva klasického. 25 Definitivn ale odpadla podmínka provedení mancipace a nunkupace. Zůstala však povinnost vykonání právního úkonu uno contexto, tedy naráz a p ed sedmi sv dky současn p ítomnými. Justinián ovšem zavedl novinku, a to možnost p erušit právní úkon, z důvodu t lesných pot eb nebo možné nahrazení nemocného sv dka sv dkem novým. ádná forma testamentu mohla být ústní i písemná. P i ústním testamentu zůstavitel p ed sedmi způsobilými 26 sv dky prohlašuje jasn a srozumiteln svou poslední vůli. O ústním úkonu mohl být zp tn po ízen zápis, jako takový m l pouze důkazní povahu a nenesl stejné účinky jako testament písemný. U písemného testamentu zůstavitel prohlašoval o testamentární listin, že obsahuje jeho poslední vůli a jmenoval svého univerzálního d dice. K listin všech sedm sv dků p ipojilo své podpisy a pečet. Alografní testament musel podepsat i sám zůstavitel, holografní testament zůstavitel podepisoval jen v p ípad, že neobsahoval jeho p ímé vyjád ení, že jej napsal vlastní rukou. Justiniánské právo ovšem pamatovalo i na situace, kdy bylo t eba zmín né formality zost it nebo spíše zeslabit, ty můžeme označit za tzv. privilegované formy testamentu. Více formalit si ímské právo žádalo u slepeckého testamentu, p ípadn u osoby, která nedovedla psát. Bylo zapot ebí notá e nebo alespo osmi sv dků, kdy práv osmý sv dek p ečetl ostatním testamentární listinu nebo zapsal zůstavitelovo ústní prohlášení o jeho poslední vůli. Naopak privilegovaných testamentů bylo více, právo zde pamatovalo hlavn na situace, kdy spln ní p ísných podmínek a náležitostí bylo ztížené nebo nebylo možné. Pat í mezi n testament na venkov, testament po izovaný v dob epidemie nakažlivých nemocí, testament vojenský nebo testament po izovaný jen ve prosp ch svých d ti nebo p ímých potomků.pro po ízení testamentu na venkov Ětestamentum ruri conditum) postačilo p t sv dků. Ty z nich, co neum li psát, podepsal jiný sv dek. Jedinou 25 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva ímského. Brastislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislav, 1řŇř.s 5ň4 26 K d íve nezpůsobilým sv dkům justinián ješt p idává ustanoveného d dice a osoby v jeho otcovské moci. 9
podmínkou bylo, aby všichni sv dci znali obsah testamentu a p ísežn jej dosv dčili.u testamentu po izovaného v dob epidemie nakažlivých nemocí neboli morového testamentu, nebylo zapot ebí zajistit všechny sv dky najednou. Byla zde zásadn prolomena zásada uno contexto. Vojenský testament (testamentus militisě byl novodobým pokračovatelem jednoho z nejstarších testamentů, a to testamentu in procinctu. Postupn s vývojem práva, se rozši oval i výčet subjektů, které mohly testament po ídit. Za doby klasické to mohli být pouze vojáci b hem své vojenské služby, pozd ji i civilní osoby, které vojsko doprovázely. Takový testament byl platný pouze, pokud tyto osoby ve válce zahynuly. U vojáků platil testament ješt jeden rok po jejich ádném propušt ní z armády. Vojenský testament byl velice neformální, dokonce jeho obsah mohl být libovolný, nevylučoval možnou soub žnou intestátní a testamentární posloupnost nemuselo se tedy jednat ani o testament dle ímského práva. Literatura proto n kdy hovo í o zvláštní vojenské d dické posloupnosti. Takový zvláštní charakter vojenského testamentu můžeme p isuzovat jednak úct, která se ímským vojákům prokazovala a také pozd jšímu rozličnému složení ímské armády, která se skládala z p íslušníků různých národů a provincií, kterým bylo ímské d dické právo vzdáleno. Posledním z privilegovaných testamentů byl testament po izovaný jen ve prosp ch svých d tí nebo dalších p ímých potomků Ěparentum inter liberosě. Vlastn se vůbec nejednalo o klasický testament, tak jak bylo uvedeno výše, nebylo totiž zapot ebí žádných sv dků. Po izovatel pouze ve vlastnoručn sepsané listin vymezil jak se jeho pozůstalost má mezi intestátní d dice rozd lit, takové podíly m ly být v listin uvedeny slovy, nikoliv číslicemi. Justiniánské právo znalo i testamenty ve ejné. Ve ejný testament mohl být po ízen zůstavitelem osobn u soudu nebo obecního senátu, kde byl zapsán do protokolu (testamentum apud acta conditumě nebo odevzdáním či zasláním testamentu císa ské kancelá i s žádostí o jeho uložení Ětestamentum principi oblatumě. Ob tyto formy ve ejného testamentu se vyvinuly až v dob poklasické. 1.2 Obsah testamentu Základním požadavkem na obsah testamentu bylo ustanovení d dice neboli d dická instituce. Takové ustanovení muselo být napsáno latinsky a rozkazovacím 10
způsobem. Další formalitou, kterou odstranil až Justinián, byla neplatnost všech ustanovení, které by byly uvedeny p ed tímto jmenováním d dicem. Pro správnost se vyžadovalo, aby d dická instituce byla napsána v čele testamentu a byla tak dodržena zásada, že d dická instituce je hlavou a základem celého testamentu. 27 Osoba d dice musela být v testamentu dostatečn úpln a jasn vyjád ena. Zůstavitel nemusel nutn uvád t d dicovo jméno, mohl nap íklad odkázat na listinu, kde bylo jeho jméno uvedeno (testamentum mysticum), naopak požadavek určitosti a jasnosti vylučoval, aby jmenoval t etí osobu, která by teprve d dice určila. Zůstavitel mohl stanovit d dice jednoho nebo d diců n kolik. Ze zásady univerzální sukcese vyplývá, že zůstavitel nemohl d dice povolat k jednotlivým v cem nebo k částem pozůstalosti, ale vždy musel určit podíl z d dictví, který určenému d dici p ipadne. S tím souvisí další zásada, nebylo totiž možné, aby se uplatnila testamentární a intestátní posloupnost najednou. To znamená, že když zůstavitel v záv ti stanovenými podíly nevyčerpal celou hodnotu pozůstalosti, nebylo možné, aby se pro zbylé podíly povolávali d dicové intestátní. V této souvislosti mohlo nastat n kolik situací, které byly vy ešeny až interpretačním um ním ímských právníků, ti se p edevším snažili co nejvíce respektovat zůstavitelovu vůli. V p ípad, že zůstavitel neuvedl jednotlivé podíly pro jím stanovené d dice, m lo se za to, že jsou povolávány ke stejn velkým podílům. V p ípad, že zůstavitel stanovil jednotlivým d dicům takové podíly, které v souhrnu p evyšovaly hodnotu pozůstalosti, výklad stanovil, že se podíly m ly snížit pom rn tak, aby součet hodnot pozůstalosti odpovídal. Opačn se postupovalo, když zůstavitel pro d dice stanovil podíly, které dohromady nedosahovaly celkové hodnoty pozůstalosti. Mohla nastat i situace, kdy byl povolán d dic jediný a to pouze k určitému podílu. V takovém p ípad se m lo za to, že byl povolán k pozůstalosti celé. Pokud byly n kterým d dicům podíly vymezeny a jiným ne, d dicové s nevymezenými podíly si rovnými díly rozd lili zbytek pozůstalosti. Situace, kdy byl d dic povolán jen k určité v ci nebo souboru z pozůstalosti, v počátcích znamenala neplatnost celé záv ti, a to op t na základ zásady univerzální sukcese. Právníci se svým výkladem snažili, co nejvíce vyhov t vůli zůstavitele, a proto pozd jší interpretace takového jediného ustanoveného d dice 27 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 280 11
povolávala k celému d dictví a pro p ípad více d diců, se na n hled lo, jako by jim nebyly stanoveny žádné podíly. Testament mohl obsahovat i vedlejší ustanovení v podob rozvazovací nebo odkládací podmínky. Rozvazovací podmínka se neslučovala se zásadou semel heres semper heres, a proto se k ní p istupovalo jako k podmínce nedoložené. Výjimka nastala v p ípad, když s rozvazovací podmínkou byla spojena samotná delace pozůstalosti, nap íklad budeš mým dědicem, jsi však současně vyděděn, nep ijmeš-li dědictví slavnostním způsobem. 28 Privilegované postavení m l vojenský testament, kde se rozvazovací podmínka uznávala. Naopak podmínka odkládací způsobovala odklad delace do okamžiku jejího spln ní. Praetor umož oval nabytí d dictví ješt p ed spln ním podmínky, d dic ovšem musel poskytnout záruky t m d dicům, kte í by na jeho místo nastoupili v p ípad jeho smrti nebo nespln ní podmínky. Institut tzv. Muciovy kauce umož oval nabytí d dictví v p ípad suspenzivní podmínky negativní, tedy takové, u které se její dodržení zjistilo až po smrti d dice, nap íklad nevstoupíš nikdy do Asie. D dic se ovšem musel zavázat tzv. stipulačním slibem s rukojmími, že v p ípad porušení podmínky d dictví vydá. Stipulační slib ho ovšem vázal jen obligačn, takže d dictví fakticky nikdy vydat nemusel. Ob možné lhůty, jak začínající tak končící, odporující zásad semel heres semper heres a ímské právo k nim nep ihlíželo. 1.2.1 Dědická substituce Zvláštním p ípadem d dického jmenování je d dická substituce neboli ustanovení náhradního d dice. Rozlišujeme d dickou substituci obecnou, pupillární a quasipupillární. Substitucí obecnou Ěsubstitutio vulgarisě zůstavitel určuje náhradního d dice, pro p ípad, kdy se jím stanovený d dic pozůstalosti neujme. Důvodem pro takové ustanovení byla zpravidla obava o budoucí osud pozůstalosti. Šlo o nejrůzn jší p ípady, proč se původní d dic d dictví neujal, nap íklad zem el ješt p ed nabytím pozůstalosti, pozbyl testamentární způsobilost nebo d dictví odmítl. Dokonce bylo možné stanovit více náhradních d diců v určeném po adí, pro p ípad, že by se d dicem nestal n který z p edchozích substitutů. Nebo mohli být stanoveni d dicové jako substituti sob 28 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 283 12
navzájem, tzv reciproční substituce. Substituce zárove vylučovala p irůstání uprázd ného podílu k podílům ostatních prvotních spolud diců, takový p írůstek mohl nastat až poté, co se žádný z náhradníků opušt ného podílů neujal. Pupillární substituce byla původn institutem spíše rodinného práva a vyplývala z otcovské moci. 29 Jedná se o p ípad, kdy pater familias jmenoval d dicem svého potomka, který nem l z nedostatku v ku testamentární způsobilost, ovšem otcovou smrtí by se stal osobou sui iuris. Název je dovozen od výrazu pupillus, který latinsky znamená nedosp lého potomka, který je podroben otcovské moci. Jak bylo ečeno, takový d dic nemohl pro nedostatek v ku uzav ít záv ť, v p ípad jeho smrti by tak nastala intestátní posloupnost. Takovou situaci práv eší pupillární substituce. Zůstavitel tak svému potomkovi do jeho smrti stanovuje náhradního d dice, nejen k pozůstalosti po zůstaviteli, ale ke všemu, co pupillus nabyl do doby své dosp losti. Zůstavitel mohl ustanovit pupilárního subtituta buď p ímo v záv ti, nebo mohl z ídit tzv. Pupillární testament jako dodatek k hlavnímu testamentu. Vývoj ímského práva nakonec obecnou a pupilární substituci spojil do jedné, v p ípad nenabytí pozůstalosti pupillusem má se jeho substitut považovat za substituta obecného. Pozd ji se dokonce ustanovení o jedné substituci považovalo jakoby zahrnovalo ustanovení o té druhé. 30 Quasipupillární substituce byla zavedena až za justinána r. 5ŇŘ. Jednalo se o ustanovení o z ízení substituta pro choromyslného pupilluse. Toto náhradnictví bylo vázáno podmínkou vytvo ení povinného dílu pro pupilluse. P ednostn m li být náhradníkem ustanovování zdraví potomci pupilluse až poté další potomci zůstavitele, jako poslední mohl nastoupit na místo náhradníka kdokoliv jiný. 1.2.2 Posloupnost proti testamentu ímské právo již od dob Zákona 1Ň desek uznávalo širokou testamentární volnost, zůstavitel tak mohl jmenovat d dicem prakticky koho cht l. Tato zásada ovšem narážela na práva d diců, kte í m li postavení d diců vlastních a nutných Ěheredes sui et necessariiě. Jednalo se o takové d dice, kterým intestátní posloupnost p iznávala nejvyšší postavení pro jejich majetkové a rodinné pom ry ješt za života zůstavitele. 29 VOJÁČEK. L, SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva na území českých zemí. I. díl. Brno: Masarykova univerzita. 2012. s. 83 30 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 285 13
Kompromisem mezi t mito zásadami se stala zásada formálních práv neopominutelných d diců. Dle této zásady zůstavitel nesm l v testamentu n které d dice nezmínit, nesm l je opominout. Je nutno íci, že tato zásada byla čist formálního charakteru, stačilo tedy, aby z izovatel tyto d dice jmenoval pouze k nepatrnému podílu na pozůstalosti nebo je mohl bez odůvodn ní vyd dit. Práva neopominutelných d diců tedy nezakládala jejich nárok na d dictví, pouze vázala zůstavitele k zachování určité formy testamentu. Dle civilního práva m li postavení neopominutelných d diců d dicové vlastní a nutní. 31 Zůstavitel mohl opačnou dispozicí, než je ustanovení d dicem, zbavit d diců vlastních jejich výsadního postavení a jmenovat d dicem n koho jiného, tj. mohl je vyd dit. Postačilo všeobecné prohlášení o jejich vyd d ní, výjimkou bylo vyd d ní syna. Syn (filius familiasě m l mezi heredes sui nejvyšší postavení a pro vyd d ní jeho osoby musela být v testamentu použita speciální klauzule. Jeho důležité postavení odrážel i fakt, že jestliže nebyl v testamentu zmín n vůbec, celý testament byl považován za nespravedlivý (testamentum iniustum) a jako takový byl neplatný. Jak již bylo ečeno, formální práva nepominutelných d diců spočívala v tom, že určité osoby, které by d dily ze zákona, kdyby zůstavitel nez ídil testament, musely být v testamentu buď za d dice ustanoveny, nebo ádn vyd d ny. Pominul-li zůstavitel tyto d dice v testamentu mlčením, nastávala jejich posloupnost proti testamentu. 32 Jestliže zůstavitel pominul n kterého z sui heredes Ěkrom synaě nestával se dle civilního práva testament neplatným, ale takoví opominutí d dicové byli povolávání k pozůstalosti vedle d diců v testamentu ustanovených. Pokud byl v testamentu ustanovený d dic, který m l stejné postavení jako opominutý d dic, obdržel opominutý d dic stejný podíl jako d dic ustanovený. Výklad ešil i p ípad, kdy byl ustanoveným d dicem n kdo jiný Ěextraneusě, pak opominutí d dicové byli povoláváni dohromady k polovin d dictví. 33 Praetor kladl důraz na pokrevní p íbuzenství. Svou činností d dické právo značn dotvá el a p íkladem je práv jeho ud lování držby pozůstalosti Ěbonorum 31 D dicové vlastní Ěheredes suiě byli ti, co bezprost edn podléhali zůstavitelov otcovské moci a po jeho smrti se stávali osobami svého práva Ěd ti, manželka, vnuci a sešvag ené osoby, které ale podléhali p ímo jeho mociě. Byli to zárove i d dicové nutní Ěheredes necessariiě, protože nemohli d dictví odmítnout. 32 BOHÁČEK, Miroslav. Nástin p ednášek o soukromém právu ímském II: Právo obligační. Právo dědické. Praha : Ji í Jelen, 1ř46. s. 147 33 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 290 14
possessioě na základ pokrevního p íbuzenství všem d tem Ěliberiě 34, nejenom d dicům vlastním a nutným. Praetorští nepominutelní d dicové d dili podle svých intestátních podílů. Pokud byli tito d dicové v testamentu ádn vyd d ni, praetor jim stejn jako civilní právo nep iznával právo na pozůstalost, ve formálních požadavcích na vyd d ní byl dokonce ješt p ísn jší. Speciální klauzulí pro jejich osobu museli být vyd d ni všichni mužští nepominutelní d dicové, nejenom filius familias. Pom rn pozd se ustálila i právní pravidla o materiálních právech nepominutelných d diců. Až v průb hu Ň. století se pomalu začala formovat p edstava o povinném dílu z pozůstalosti, na který tito neopominutelná d dicové mají nárok. P esná výše povinného dílu se ustálila na ¼ dílu, který by oprávn ný získal, pokud by d dil jako intestátní d dic. Justinián stanovil tento díl na 1/ň nebo ½ zákonného dílu, podle toho, zda tento zákonný díl byl ¼ nebo mén z celé pozůstalosti. 35 Justiniánskou novelou č. 115 nakonec došlo k definitivnímu sloučení formálních a materiálních práv neopominutelných d diců. Týkala se ovšem jen ascendentů a descendentů, pro sourozence ponechala v platnosti dosavadní úpravu. Zůstavitel tak musel ustanovit své nejbližší ascendenty nebo descendenty d dici a stanovit povinný díl, v opačném p ípad je musel vyd dit. Vyd dit šlo pouze z taxativních důvodů, rozličných pro ascendenty a descendenty, jednalo se p evážn o nehodné nebo nevd čné chování vůči zůstaviteli, nemravný život, odpadnutí od katolické církve apod. 1.3 Testamentární způsobilost Všeobecné podmínky d dické posloupnosti určovaly také způsobilost zůstavitele. Jak již bylo ečeno výše, zůstavitelem mohla být pouze osoba s ímským občanstvím, která byla způsobilá mít jm ní, tedy osoba sui iuris. Ten, kdo cht l po ídit platnou záv t, musel dle ímského práva mít i testamentární způsobilost Ětestament factionemě, Stejn tak platilo i pro sv dky, ustanovené d dice, odkazovníky nebo poručníky. 34 Pat ili sem jednak vlastní zůstavitelovi d dici, všichni jeho pokrevní Ěkognátštíě potomci a i jejich d ti, i adoptovaný syn jiným pater familias, který byl pozd ji emancipován. 35 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 291 15
Testamenti factio zpravidla p íslušelo pouze ímským občanům a Latinům 36 a také t m, kterým p íslušelo tzv. ius comercium 37. Můžeme rozlišovat aktivní a pasivní testamentární způsobilost. Aktivní testamentární způsobilost zůstavitele nem ly osoby alieni iuris, klešt nci, otroci, nedosp lci, duševn cho í, marnotratníci, n mí a hluší Ěbylo za Justiniána zm n noě, tzv. intestabiles 38, juniánští Latinové a pozd ji odpadlíci od víry a heretici. Ženy mohly po ídit záv ť jedin formou mancipačního testamentu. Pro platnost testamentu musela aktivní testamentární způsobilost trvat od doby po ízení testamentu až do smrti zůstavitele. Výjimku tvo ily okolnosti, které nastaly až po po ízení záv ti, a to zejména duševní choroba, marnotratnictví a ztráta schopnosti mluvit. Pasivní testamentární způsobilostí byli obda ení p edevším ti, kte í m li i aktivní testamenti factionem. Podle starého práva nemohly být ustanoveny za d dice personae incertae, jednalo se o takové osoby, které nebyly jasn určitelné. Původn proto nemohli být za d dice ustanoveni tzv. postumi, tj. ti, kte í se narodili až po po ízení testamentu. 39 Právo praetorské ovšem postupn tuto podmínky zmír ovalo a nakonec mohl být určen d dicem takový postumi, který byl za života zůstavitele, alespo nasciturus, tj. ješt nenarozené dít. Za incertae personae byly pokládány také právnické osoby, vyjma ímského státu a m stských obcí, za principátu i určitá božstva a dle pozd jších k esťanských zákonů mohly být ustanoveny d dicem i kostely a nadace, z ízené k dobročinným účelům. 40 1.4 Zrušení a neplatnost testamentu Testament se zrušuje v okamžiku vzniku jeho neplatnosti, stává se nulitním a posuzuje se tak, jakoby k jeho z ízení nikdy nedošlo. Je t eba rozlišovat, zda se stává neplatným v důsledku zůstavitelovy vůle nebo na základ jiných objektivn určitelných 36 Latini prisci sta í obyvatelé Latia, tedy t sného sousedství íma, Latini coloniarii obyvatelstvo osad a kolonií, pozd ji i Latini Iuniani, což byla zvláštní kategorie propušt nců podle Iuniova zákona. 37 Doslova právo obchodu, velice široké oprávn ní, právo účasti na právech majetkových a právo uzavírat nejrůzn jší právní jednání dle civilního práva. 38 Osobu, která odmítla sv dčit o mancipačním ob adu, jehož se zúčastnila jako sv dek nebo jako vážný, postihovala újma na cti. Nemohla již vystupovat jako sv dek, ani si již nemohla nechat dosv dčit právní úkon od jiného. Stala se intestabilis. 39 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva ímského. Brastislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislav, 1řŇř. s 515 40 Tamtéž, s.516 16
skutečností. 41 Neplatnost testamentu se také rozlišuje dle okamžiku, kdy k ní došlo. Za počáteční neplatnost záv ti mohly stát vady její formální stránky (testamentum non iure factum) nebo nedbal-li zůstavitel neopominutelných d dických práv svého syna podléhajícího otcovské moci (testamentum iniustum). Jedním ze základních důvodů následného pozbytí platnosti testamentu je jeho zrušení z vůle samotného po izovatele Ětestamentum ruptum zrušený testament). Zůstavitel tak mohl učinit kdykoliv. Podle starého civilního práva mohl zrušit starý testament pouze po ízením nového, a to i v p ípad, že v původní záv ti uvedl, že na pozd jší zm ny jeho vůle nemá být brán z etel. ímské právo si důsledn stálo na stanovisku, že zůstavitel může do posledního okamžiku svého života svou záv ť zm nit, také proto neuznávalo d dické smlouvy. 42 Podle prétorského práva se testament zrušil faktickým odstran ním pečetí, jeho fyzickým zničením nebo smazáním jeho obsahu a to rukou zůstavitele, který tak činil v dom a s úmyslem testament zrušit. Takto mohl zrušit i testament pozd jší, aby dle prétorského práva obnovil platnost testamentu d ív jšího. Od dob Justiniána jej zůstavitel také mohl odvolat p ímým prohlášením p ed t emi sv dky nebo p ed ú adem do protokolu s tím, že zárove ub hlo od z ízení testamentu 10 let. Na základ objektivních skutečností se testament stal neplatným, jestliže po z ízení testamentu zůstavitel ztratil testamentární způsobilost Ětestamentum irritum pomýlený, marný testamentě. Dalším důvodem pro zrušení testamentu nezávisle na zůstavitelov vůli byl p ípad, kdy p ibyla do zůstavitelovy rodinné moci další osoba. Za zrušený testament se považoval i tzv. opušt ný testament, kdy žádný z testamentem povolaných d diců nenastoupil na místo zůstavitelovo a nestal se tak d dicem. Tím byly zrušeny i ostatní ustanovení testamentu. 41 KINCL, J., URFUS, V., SK EJPEK, M. ímské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s.287 42 Tamtéž, s.ňř7 17
2 Vývoj dědění v českých zemích do roku 1811 D dické právo se do konce 15. století tém nevyvinulo. Mezi hlavními důvody pat ila existence odúmrtního práva, rodinný nedíl a také právní partikularismus. Právní systém byl založen na systému společenských vrstev, jako šlechta, m šťané, poddaní a duchovní. Takový stavovský partikularismus byl ješt ovlivn n partikularismem teritoriálním, který se týkal hlavn t ch skupin osob, jejichž právo se vyvinulo zejména na určitých právních privilegiích, typicky to bylo právo m stské. 43 Nejvýznamn jší kategorií bylo ovšem právo zemské, které upravovalo postavení šlechtického stavu a tzv. svobodníků, upravovalo ústavní pom ry státu, bývá také označováno jako právo obecné. Zemské právo došlo své první velké kodifikace až po husitských válkách, a to Vladislavským z ízením zemským v roce 1500. Do té doby bylo hlavn právem zvykovým, tvo eným zejména nálezy zemského soudu a usneseními zemského sn mu, které byly zapisovány do zemských desek. Významným právním pramenem byly tzv. zemské právní knihy, soukromé sepsání práva kam se nejčast ji zapisovaly informace procesn právního charakteru o fungování zemského soudu, ale také jednotlivé soudní p ípady, které tak popisovaly praktické užívání zemského práva. Mezi nejvýznamn jší zemské právní knihy pat í Kniha rožmberská (okolo r. 1337), Ordo iudicii terrae, ád práva zemského a Práva zemská česká od zemského sudího Ond eje z Dubé (2. polovina 14. století). Vrcholem staré české právní v dy je právní kniha O právech, súdiech a dskách zem české knihy devatery Ě14ř5 1508) od Viktorina Kornela ze Všehrd, která byla původn zamýšlena jako kodifikační návrh, ale neusp la. Moravské zemské právo pak reprezentují Kniha Tovačovská Ě14ř0ě a Kniha Drnovská (1527). Významnými dokumenty pro d dické právo byly zejména Statuta Konráda Oty (1189), která potvrdila d dický nárok nejbližších p íbuzných, inaugurační diplomy vydané králem Janem Lucemburským Ě1ň10 a 1ň11ě rozší ily d dická práva i na širší p íbuzenstvo a privilegium Vladislava Jagellonského Ě14ř7ě pro Čechy a privilegium Rudolfa II. Ě15Ř7ě pro Moravu., která umožnila svobodné po izování pro p ípad smrti. 43 VOJÁČEK. L, SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Ň. vyd. Plze : Aleš Čen k, Ň010 s. 1Ň0 18
Od práva obecného se vymezovala práva zvláštní, kam pat ila práva m stská, právo pozemkov vrchnostenské, lenní právo, horní právo, viniční právo, právo vojenské a právo kanonické. Nejdůležit jší ze zvláštních práv pro úpravu d dických institutů jsou bezesporu práva jednotlivých m st. M stská práva upravovala správní, společenské i ekonomické pom ry m stských obyvatel. P edpoklad pro vznik m sta bylo m stské privilegium ud lované jeho zakladatelem. M stské privilegium obvykle obsahovalo ustanovení o vnit ní organizaci, správy m sta a také určení práva, kterým se m lo m sto ídit, dávalo tak základ m stské autonomii a samospráv. M sto mohlo vydávat své vlastní p edpisy a spravovat záležitosti vlastními orgány. 44 S hospodá ským rozvojem a s pot ebou právní jistoty m šťanů v 16. století p išly i první pokusy o kodifikaci m stského práva s platností pro celé české království. Východiskem pro kodifikační práce se stalo právo starom stské oblasti. Roku 1579 vychází zákoník m stského práva pod názvem Práva m stská království českého od autora Pavla Kristiána z Koldína. O rok pozd ji se prohlášením apelačního soudu stal zákoník závazným pro soudní praxi. Obsahoval právní p edpisy pro veškerý život obyvatel m sta a jeho správu a soudnictví. Ustanovení se zejména týkala organizace a povinností m stské správy, m stské rady a konšelů, m stského soudnictví, majetkového práva, závazků, d dického práva, v cných práv, práva rodinného a manželského i práva trestního včetn tortury. Koldín použil i právo zemské a recipoval ímské právo. 45 Jeho celoúzemní platnost p esto prošla dlouhým vývojem, oblast severočeských m st v čele s Litom icemi uznala zákoník až roku 1610. 46 Institut odúmrti významn omezoval d dické právo. Jednalo se o regální právo panovníka na pozůstalost po t ch jedincích, kte í zem eli bez d dice nebo jejichž potomci nem li na pozůstalost právní nárok. Tento panovníkův odúmrtní nárok vycházel z principu státu jako patrimonia panujícího rodu, panovník byl vlastníkem veškeré neosazené půdy, tudíž i odum elé nemovitosti. Původn panovníkovi p ipadala i odúmrti po m stském obyvatelstvu, ale čeští králové se jich ve prosp ch jednotlivých 44 VOJÁČEK. L, SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Ň. vyd. Plze : Aleš Čen k, Ň010, s. 133 45 MALÝ, K.. Dějiny českého a československého práva do roku 1ř45. 3. upr. vyd. Praha: Linde, 2003. s. 110 46 VOJÁČEK. L, SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Ň. vyd. Plze : Aleš Čen k, Ň010 s. 1ň5 19
m st vzdávali. 47 Městům pak p ipadala odúmrť po měšťanech, kte í s městem trpěli p ispívali na jeho pot eby, účastnili se jeho obrany, podléhali jeho soudu. 48 Vůči šlecht se panovník vzdal t chto odúmrtních nároků výše zmín nými inauguračními diplomy Vladislava Jagellonského pro Čechy a Rudolfa II. pro Moravu. Co se týče odúmrti po poddaných, tak ta samo sebou p ipadala vrchnosti. Hovo í se i o odúmrti pro kláštery, nemocnice, sirotčince a chudobince; ti m li nárok na pozůstalost po osobách bez d diců, které u nich v opatrování zem ely. Nedíl je velmi starý institut rodinného práva. Vychází z p edpokladu, že rodina je základem pro vybudování veškerého rodinného vlastnictví prost ednictvím společného hospoda ení a jako takové by m lo v rodin zůstat. Byl využíván jak v právu zemském, tak v m stském i v právu poddanském. Nedíl byl tvo en společenstvím pokrevn p íbuzných rodinných p íslušníků, kte í vlastnili majetek všichni dohromady. Nejednalo se o spoluvlastnictví, ale každý a zárove všichni dohromady vlastnili celý rodinný majetek, který jak z jeho názvu vyplývá, byl ned litelný. V p ípad úmrtí jednoho člena rodiny, jeho část z nedílu automaticky p irůstala ke zbytku majetku, docházelo k tzv. akrescenci. Nejprve se jednalo o nedílové vlastnictví k veškerému majetku rodiny krom osobních v cí, postupn s rozvojem vlastnictví a hospoda ení se nedíl vztahoval jen na nemovitosti a na v ci, které byly úzce spojené s jejich obhospoda ováním. Zemské právo rozlišovalo mezi nedílem otcovským, bratrským, strýcovským a vdovským. Pozd ji bylo možno z nedílu i vystoupit, obvykle dohodou s ostatními ned lníky. Takto odd lený majetek se stal základem pro nový nedíl. Vystoupivšímu zůstalo p edkupní právo v p ípad prodeje původního nedílu. Původn m la p irozená p íbuzenská Ěintestátní) posloupnost p ednost p ed testamentární, díky existenci nedílu nebylo ani prakticky možné záv ť po ídit. Ovšem určitá testovací svoboda byla zpočátku širší pro nabytý majetek než pro rodový. 49 D dic nabýval pozůstalost v okamžiku smrti zůstavitele a neručil za jeho dluhy, eventuáln jen do výše hodnoty pozůstalosti. 50 47 KADLECOVÁ, M., SCHELLE, K., VESELÁ, R., VLČEK, K. Vývoj českého soukromého práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, s. 71 48 Tamtéž, s. 71 49 ADAMOVÁ, K., D jiny soukromého práva ve st ední Evrop. Stručný nástin. 1.vydání. Praha: C. H. Beck. 2001. s. 73 50 Tamtéž, s.74 20