Lidová hudba na Karlovarsku Mgr. Eva Hanková Etnografická specifika Karlových Varů a okolí Širším Karlovarskem z etnografického hlediska označujeme území, které se rozprostírá přibližně mezi městy Stříbrem, Chebem a Kadaní, tedy krajinu, která z velké části patří Karlovarskému kraji, ale zasahuje i menší území kraje Plzeňského a Ústeckého. Kopcovitá krajina tohoto regionu se zvedá do souvislého pásma hraničních hor Krušných hor, Smrčin a Českého lesa. Toto území bylo původně osídleno Slovany, ale už od 13. století bylo soustavně vystavené germanizaci ze strany saské i bavorské. Na tomto území vedle sebe po celá staletí žili Češi a Němci, české a německé vlivy se zde navzájem prostupovaly, mísily a slučovaly, přičemž české vlivy jsou zde patrné někdy méně a někdy více. Lázeňské město Karlovy Vary se svým městským způsobem života se silně odlišovalo od přilehlých vesnic (Tuhnice, Dvory, Rybáře, Drahovice atd.), kde až do poloviny 19. století silně převládal venkovský způsob života. Teprve rozvoj průmyslu, techniky, vědy a vzdělanosti vůbec vedl k stále silnějšímu vlivu městské kultury. V dobách klidného a mírového soužití docházelo mezi oběma etniky k zcela přirozeným kontaktům a vzájemnému ovlivňování. Řada písňových nápěvů a tanců je dokladem oboustranného vývoje, prolínání, obohacování a tudíž svědectvím o vzájemných pozitivních česko-německých vztazích ve sféře lidového umění, které se nezastavovalo na národní či státní hranici, ale putovalo oběma směry a často se stávalo vlastnictvím obou etnik. Ke kontaktům docházelo velmi často právě prostřednictvím lidových muzikantů. Ti, jestliže chtěli být úspěšní, a tudíž mít i dobrý výdělek, museli umět hrát tance a melodie oblíbené na jedné i druhé straně. Svědčí to jednak o podobnosti hudebního materiálu, jednak i o tom, že přinesené novinky časem na druhé straně domácněly. Primáška muziky SPaT Dyleň (foto V. Hůla) Nešťastný politický vývoj v hitlerovském Německu neblaze ovlivnil život většiny obyvatelstva v našem regionu. Toto období nástupu zla si vyžádalo obrovské oběti na životech, zdraví a neštěstí bezpočtu lidí na všech stranách. Na Karlovarsku postihlo zprvu české obyvatelstvo po zabrání Sudet a následně pak občany německé národnosti v podobě násilného odsunu. Karlovarsko, stejně jako některé další pohraniční oblasti naší republiky, zažilo tedy po 2. světové válce naprosto zvláštní a neobvyklý stav, kdy bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, a celá oblast byla nově dosídlena. Tím byly přerušeny tradice, které často vznikaly po staletí. Naštěstí se však mezi novými obyvateli Karlovarska objevili i takoví lidé, jako například manželé Aleša a Miroslav Balounovi (Aleša Balounová 1920-2001, Miroslav Baloun 1919-1985). Tito neprofesionální badatelé v oblasti lidové kultury, hudby a tance přišli do Karlových Varů v roce 1945. Nenacházeli zde pro nově zakládaná sdružení dostatek sbírkového materiálu, a tak začali sami chodit a jezdit mezi již nepočetné a vzácné pamětníky tanečního a písňového folkloru na Karlovarsku, Čechy - 1 -
i Němce, a přímo od nich zapisovali písně a tance, které si tito lidé většinou pamatovali z dob svého mládí a dětství. Tím vznikly nesmírně cenné rukopisné sbírky. Část jejich záslužné práce vyšla v edici metodických materiálů Lidová kultura Karlovarska, kterou vydávalo Okresní kulturní středisko v Karlových Varech, a z těchto materiálů dodnes čerpají mnohé regionální folklorní soubory. Vydané publikace Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku (1983), Lidové písně nejzápadnější části Čech (1. díl 1986, 2. díl 1987) a Lidové kroje na Karlovarsku (1. a 2. díl 1990) jsou výsledkem usilovného studia a porovnávání starší německé regionální literatury s výsledky vlastní sběratelské činnosti. Popis a výklad tanců stejně jako texty písní přenesené do češtiny byly vedeny hlavně snahou poskytnout zájemcům z řad dosídlenců alespoň základní informace o dřívější lidové kultuře naší oblasti a zároveň nabídnout souborům zájmové umělecké činnosti materiál, který alespoň naznačuje již neexistující původní regionální zázemí. Manželé Balounovi také zdůraznili významnou roli dud a dudácké muziky, která má na Karlovarsku obdobné tradice jako v jižních a jihozápadních Čechách. Balounovi svými sběry potvrdili názor, že do Karlových Varů a jejich okolí odnepaměti silně zasahovaly české vlivy, a to hlavně ze středních Čech. Proto jsou také například výroční zvyky a obyčeje Karlovarska téměř shodné se zvyky v celých Čechách. Všeobecně nastaly po roce 1945 příznivé podmínky pro sběratelství lidových písní. Podnětem k němu se stal nebývalý rozvoj lidové umělecké tvořivosti hlavně v těch oborech, které byly v průběhu války potlačovány - tedy hudba, zpěv a tanec. Začaly vznikat lidové muziky v tradičním nástrojovém obsazení a celé soubory písní a tanců, které navazovaly na regionální tradice a snažily se je i dále rozvíjet. Lidová píseň Tradice lidové zpěvnosti a obecné hudebnosti obyvatel na území západních Čech byla a je dosud velmi silná. Ve srovnání s jinými kraji Čech patří určitě mezi nejzpěvnější. Dokládají to výsledky četné sběratelské činnosti, protože čím zpěvnější oblast byla, tím větší o ní byl zájem sběratelů. Zájem českých sběratelů o lidovou píseň byl značný už od 18. století. Výsledky německého sběratelství byly sice o něco skromnější, ale potvrzují, že rovněž zpěvnost německého obyvatelstva lze považovat za pozoruhodnou. Odborné analýzy prokázaly, že písně jsou převážně v durových tóninách, velmi často s předtaktím, který je typické pro deklamaci němčiny. České i německé písničky prokazují shodu v tónovém rozsahu, nejvíce, téměř polovina, je jich v rozsahu od sexty do oktávy a druhou nejpočetnější skupinou jsou písně v rozsahu vyšším než oktáva. Také srovnání nápěvů českých a německých písní, obliba střídání sólového a sborového zpěvu a další prvky vykazují značné shody dané převážně dudáckou muzikou. Je to dáno vzájemným stykem obou etnik jak v oblasti pracovní, tak kulturní. Čeští obyvatelé běžně chodili za prací do Bavorska, a to i muzikanti. V jednom směru je vliv německého zpěvu na český zcela zřejmý, a to je plynulý přechod od hrudního hlasu do falzetu, jak jej známe z podání německých jódlerů. Tento druh zpěvu se vyskytuje hlavně u písní německých a v menším rozsahu pak i u písní českých, kterým se na Karlovarsku říkalo droudi a na Chodsku jukačky. Používají zvláštní citoslovce jako holladia holladie, da ridl didl, rum dia didl apod. Ostatní písně se na Karlovarsku zpívají přirozeným, v oblasti dudácké muziky trochu mečivým hlasem, napodobujícím Nejmenší děti z SPaT Dyleň (foto V. Hůla) barvu dud. - 2 -
Lidé dříve zpívali při každé vhodné příležitosti. Těch bylo v průběhu dne, roku i života mnoho. Lidovou píseň zpívala celá společnost, lidé souhlasně myslící a cítící, přičemž se tato pospolitost společným zpěvem a prožitkem ještě více stmelovala a upevňovala. Mládež byla ve zpěvu přirozeně aktivnější, ale nevyhýbaly se mu ani staří. Od nich si mladí přejímali písně, z nich si vybírali svůj repertoár a upravovali si ho podle svých potřeb a vkusu. V průběhu roku přicházela období se svými specifickými písněmi, které se pak v jiné části roku nezpívaly a které se vázaly k náboženským i nenáboženským svátkům a slavnostem. Jinak se zpívalo při novoročních a tříkrálových obchůzkách, jinak v masopustě, o Velikonocích, své písně měly dožínky, posvícení, Vánoce. Velkou příležitostí ke zpěvu bývaly svatby, dětem se zpívaly ukolébavky. Rozverné písničky s netajenou lidovou erotikou bývaly vyvrcholením svatebního veselí i hospodských zábav. U muziky se zpívalo i k tanci tanečníci nejprve muzikantům jednu sloku předzpívali a ti ji pak i s případnou dohrávkou zahráli k vlastnímu tanci. Taková praxe platí u nejstaršího zdejšího tance dokolečka podnes. Typickými písňovými útvary na Karlovarsku byly krátké melodie, dá se říci popěvky, kterým se podle délky textu říkalo čtyřřádky. Jejich prosté nápěvy jsou v 3/8, 3/4 a později také v 2/4 taktu. Hudebně jsou vázány na dudy, přičemž na jedinou melodii vždy existuje celá řada rozmanitých textů, zpívalo se současně česky i německy, každý ve své mateřštině. Lidová hudba Pro lidovou muziku na Karlovarsku byly odedávna nejdůležitějším dechovým nástrojem dudy, k nimž se v průběhu 19. století připojil ještě klarinet. Byly rozšířené jak u německého, tak českého obyvatelstva. Ještě na začátku 19. století a někde i dlouho poté se hrávalo na dudy nafukované ústy. Dudy s čerpacím měchem, dymákem, se k nám dostaly až v polovině 19. století údajně z Bavorska. Říkalo se jim také německé dudy, kozel nebo pukl (z německého Böckel kozlík). Jejich ladění se ustálilo na vysoké Es dur. Dudy byly velmi oblíbeným nástrojem, protože dodávaly zdejší písni i tanci charakteristický a jiným nástrojem nenapodobitelný ráz. Kromě toho to byl nástroj, který sám svou sólovou hrou dokázal v tehdejších skromných poměrech uspokojit veškeré potřeby lidové zábavy. Proto mívala svého dudáka skoro každá obec. V polovině 19. století hrávaly ve vesnicích v okolí města hudecké nebo dudácké muziky. Hudecká muzika hrála v obsazení housle, klarinet, basa a občas bývala doplněna o flétnu, trubku nebo lesní roh. Dudáckou muziku tvořily dudy, housle a Es klarinet. Zásadní význam mají v našem regionu housle, které se v lidové muzice používají asi od počátku 18. století. Nejdříve hrály housle s dudami, až později se přidal Es klarinet, čímž vznikla malá selská muzika. Selská ne proto, že by v ní hrál selský lid ten neměl na muzicírování dostatek času, ale selská proto, že odrážela hudební projev a vkus vesnického, tedy selského obyvatelstva. Vesničtí České dudy (foto J. Chudoba) muzikanti se rekrutovali hlavně z málo majetných vrstev lidu a z řad vesnických řemeslníků. Hudecké kapely vděčí pak za svůj vznik hlavně vynikající úrovni hry tehdejších venkovských kantorů. Oblíbeným strunným nástrojem hlavně německého obyvatelstva bývala v severozápadních Čechách háčková harfa. Na Karlovarsku hrávala v 2. polovině 19. století v sestavě hudecké muziky, zatímco - 3 -
na Chebsku, Plánsku, a Tachovsku se přidávala k dudácké muzice. V Krušných horách, hlavně u Němců, byla velmi oblíbená také citera, která hrávala sólově, nebo se smyčcovými nástroji hudecké muziky. Na širším Karlovarsku se uplatňoval také malý cimbál, a to hlavně na svazích Českého lesa. Byly to malé přenosné nástroje, které se zavěšovaly na krk, opíraly se o břicho - proto se jim říká břicháček. Při hře se na struny klepalo dřevěnými paličkami. Na přelomu 19. a 20. století se začíná v muzikách uplatňovat také tahací harmonika. Hlavně pro hru při lidových zábavách se hráči na jednotlivé nástroje seskupovali do instrumentálních souborů různého složení a hrávali společně. Vznikala tak seskupení dvou základních typů: muziky dudácké nebo hudecké s převahou smyčcových nástrojů. V důsledku zvyšující se kulturnosti lidu byly na muziku kladeny stále vyšší požadavky. V sednici mohly hrát jedny sólové dudy, ale ve větším prostoru obecní hospody nebo sokolovny už muselo být muzikantů více, aby každý muziku slyšel a mohl podle ní tancovat. Proto se počet nástrojů rozrůstal nebo zdvojoval. Současná prezentace lidové hudby na Karlovarsku, a to hlavně v podání souborových muzik z Karlových Varů, Teplé, Mariánských Lázní jednak vědomě navazuje na regionální tradici, jednak vykazuje tvůrčí, teorií podepřený přístup k lidovým melodiím. Lidová taneční kultura Taneční folklor Karlovarska je pestrý a mnohostranný. Taneční styl je skočný, vervní, rázný a jadrný, označovaný jako od země. Charakteristickými tanci bývala na Karlovarsku kola, německy nazývaná Runde. Byla oblíbena v dětských a dívčích hrách, dospělí je tancovali při tanečních zábavách. Kola se tancovala ve vázaném kruhu, to znamená, že se všichni tančící drželi navzájem za ruce. Kola mohli tancovat jak muži a ženy dohromady, tak jenom ženy nebo jenom muži. Ke kolům se zpívaly rozmanité písničky, rychlé i pomalé, někdy velmi rychlé až bujaré. Při tanci se nejen zpívalo, ale také výskalo, tleskalo, vesele podupávalo a připíjelo. Na zábavách bývaly populární také taneční hry, z nichž mnohé právě z kol vycházely. K dalším oblíbeným tancům patřil tanec dokolečka, což je vlastně párová varianta kol. Náš region má zcela specifické způsoby základního párového držení při tomto tanci, rytmické zvláštnosti a pohybové nuance v provádění základního kolečkového kroku. Dále se tu tancovaly lendlery, šotyše, polky a krajcpolky. Co se týká tanců německých, lze konstatovat, že v oblasti německého etnika nebylo mnoho ryze německých tanců. Ty mají sice německé názvy a německé texty, tančí se osobitným německým stylem, ale jejich hudebně taneční struktura je velmi blízká tancům českým. V repertoáru soubor Dyleň jsou např. Roia, Dreher, Jägerschottisch, Spinnradl, Rheinländer, Elbogener atd. Za zmínku stojí také tance figurální, dřevařské tance s holemi, tance s dalšími rekvizitami jako jsou srpy nebo košťata, popřípadě Zwiefacher, což je zdejší označení pro mateníky, tance, v jejichž průběhu se v různých variacích střídá dvoudobý a třídobý rytmus, což způsobuje i střídání dvoudobých a třídobých tanečních kroků. Muzikantům sloužívaly jako osobité prostředky k potrápení tanečníků. Fotografie v textu - Kola v podání dětí (autor V. Hála) - 4 -
Dnešní přístup k lidové kultuře na Karlovarsku Sametová revoluce a změna poměrů v naší zemi po roce 1989 otevřela zcela nové cesty a možnosti ke zpracovávání lidových tradic. Padla Železná opona, najednou bylo možné volně vycestovat za hranice a začít se rozhlížet a srovnávat, jak se lidová kultura provozuje v sousedním Německu. Na takové cesty se začala v pokročilém věku vydávat i paní Aleša Balounová. V muzeích a archivech (např. v Marktredwitzu a okolí) a při návštěvě kulturních akcí tam si potvrzovala to, na co s manželem přicházeli už po roce 1945, a to tu skutečnost, že na obou stranách hranice se hrají stejné lidové písně, byť v jiném nástrojovém obsazení. Na naší straně už nebylo nutné tajit nežádoucí německé vlivy, na německé straně naopak obdivovali vysokou úroveň českých hudebních úprav a vysokou taneční úroveň našich souborů. Všechny regionální lidové soubory, které vsadily na odlišnosti zdejšího folklorního materiálu od toho obecně českého (např. Dyleň Karlovy Vary, dětský soubor Stázka Teplá a svého času Chebánek z Chebu), se staly ozdobami festivalů a přehlídek v celé naší republice. Hned v roce 1990 bylo v Praze založeno Folklorní sdružení ČR, organizace zaměřená na uchovávání a lidových tradic a národních kulturních hodnot, zejména v oblasti lidové hudby, zpěvu a tance. Na ustavující schůzi byl jako jeden ze zakládajících členů také tehdy šestatřicetiletý Lubor Hanka. Na doporučení Folklorního sdružení bylo v roce 1994 ustanoveno Regionální folklorní sdružení širšího Karlovarska, které sdružuje folklorní soubory působící na území regionu, a jehož cílem je podpora a prezentace lidového umění. Jeho prvním předsedou se rovněž stal Lubor Hanka. Širší Karlovarsko je označení území, které se rozprostírá podél řeky Ohře a etnograficky zahrnuje i část území dnešního Ústeckého kraje. V současné době jsou členy tohoto regionálního sdružení folklorní soubory Dyleň Karlovy Vary, Jirkovák Jirkov, Krušnohor Chomutov, Marjánek Mariánské Lázně, rusínský soubor Skejušan Chomutov a Stázka Teplá. Všechny jmenované soubory úzce spolupracují při organizování folklorních festivalů, regionálních přehlídek dětí i dospělých, při organizaci soutěže dětských zpěváků lidových písní Zpěváček (ta se od roku 2004 pravidelně koná v Teplé), při společenských akcích, v oblasti dalšího vzdělávání členů souborů atd. Největší společnou akcí našeho regionálního sdružení byla prezentace Karlovarského a Plzeňského kraje na Národním krojovém plese v Praze v únoru2010 za účasti hejtmanů a dalších významných politiků. Ples byl zahájen společně secvičeným předtančením v choreografii manželů Hankových, kdy Karlovarská kola tančilo na parketu luxusního TopHotelu 26 tanečních párů. Počtem souborů a členů je náš region nevelký, ale v rámci republiky se o něm dobře ví a hovoří se o něm s uznáním. Už proto, že na území regionu se konají dva festivaly republikového významu, a to Karlovarský folklorní festival (od roku 1996) a Mariánský podzim v Mariánských Lázních (od roku 2005). Nejdelší tradici má Setkání dětských folklorních souborů v Teplé, které se, s různě dlouhými pauzami mezi jednotlivými ročníky, koná od roku 1972. Dětské folklorní soubory Dyleň a Stázka patří ke špičkovým kolektivům v rámci celé ČR, které nejenže se opakovaně probojují sítem přehlídek až do celostátního kola, ale přivážejí z něj dokonce nejvyšší ocenění. Soubor písní a tanců Dyleň Karlovy Vary Soubor písní a tanců Dyleň existuje pod tímto názvem v Karlových Varech od roku 1974. Předtím se jmenoval Mládí a založen byl v roce 1957. Důležité je, že od roku 1957 funguje bez přerušení dodnes. Založili ho manželé Balounovi a Aleša Balounová ho vedla až do roku 1985. Po ní nastoupil jako vedoucí souboru dudák a zpěvák Jaroslav Herman, od roku 1987 do současnosti vede Dyleň Lubor Hanka. Paní Aleša Balounová se od roku 1974 začala zabývat zpracováním svých sběrových materiálů. Spolupracovala s muzei v Karlových Varech a v Chebu a připravila k vydání několik sbírek. Je především její zásluhou, že za předvedení Dívčích kol z Karlovarska v pořadu Brána Čech se Dyleň stal v roce 1988 laureátem MFF ve Strážnici, což je obdoba filmového Oscara a nejvyšší meta, jíž může folklorní soubor dosáhnout. Od 90. let se soubor věnuje výhradně zpracování písní a tanců svého regionu. Právě tance z Karlovarska v podání Dyleně a nacvičené pod vedením - 5 -
Aleši Balounové si vybral Národní ústav lidové kultury ve Strážnici do svého klenotnicového videoprojektu Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska (1994). V roce 1993 vznikl Dětský folklorní soubor Dyleň, později dvě jeho přípravky pro děti předškolního a raného školního věku. Dohromady je to ročně kolem 60 dětí, jimž výborné zázemí poskytuje zřizovatel - Dům dětí a mládeže Karlovy Vary, Čankovská ulice. (Vlevo - SPaT Dyleň, foto V. Hála) V roce 1994 se soubor Dyleň mění na občanské sdružení. Na rozdíl od souborů, které pracovaly při velkých průmyslových závodech nebo kulturních střediscích a měly tudíž dobré hmotné zázemí, se nezhýčkaný Dyleň dokázal v nových podmínkách rychle zorientovat a sám se postarat o svoji další existenci. Zájem o málo známý karlovarský folklor a neokoukané karlovarské kroje způsobil, že soubor byl zván na všechny významné folklorní festivaly v naší republice. V 90. letech byl Dyleň častým hostem německých společenských akcí, festivalů a vánočních koncertů v různých městech a několikrát natáčel pro bavorskou televizi. Na bavorské i saské straně hranic našel soubor partnery a přátele. Vydal také svou první audiokazetu Lidové písně a tance nejzápadnější části Čech (1996) a poté i první CD Když nebudu milou mít (2004). Na obou nosičích jsou písně a tance našeho regionu, vycházející ze sbírek a sborníků manželů Balounových. Soudobé hudební úpravy Dalibora Bárty, Josefa Fialy, Jana Holého, Jaroslavy Krčkové, Miljo Mileva, Václava Zemana a dalších a skvělá hudební režie Dalibora Bárty (audiokazeta) a Jaroslava Krčka (CD) otevřela těmto nosičům cestu i do Českého rozhlasu Plzeň. Od roku 1995 pořádá Dylen vánoční koncerty. Oprášila a oživila se tím řada zapomenutých karlovarských a krušnohorských koled. Úsměvné vánoční obrázky (autorka Eva Hanková) se staly vyhledávaným vánočním pořadem pro širokou veřejnost. V roce 2003 vzniká z první generace dětí odchovaných dětským souborem složka Jeleni, výborní mladí tanečníci, často tancující od svého předškolního věku. Právě oni a naši mladí muzikanti jsou těmi opravdovými nositeli lidových tradic, protože generace předchozí, tzv. Archivní složka souboru, generace, z níž někteří stáli u založení souboru Dyleň v roce 1957, se přibližuje k důchodovému věku, nicméně stále tancuje. A tancují dobře, protože se doslova protancovali životem a nikdy nepřestali! Jevištní symbióza starých a mladých tanečníků, často rodičů a dětí, to je další pozoruhodnost dnešní Dyleně. Jeleni, mladí muzikanti a tři oddělení dětského souboru jsou rovněž příslibem toho, že lidová hudba a tanec mají v našem městě své pokračovatele. A to i pokračovatele vzdělané, neboť už čtyři mladé tanečnice absolvovaly čtyřsemestrální studium Školy lidových tradic, pořádané Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici (Kateřina Adamovicová, Mgr. Martina Holubová, Bc. Michaela Hricková, Mgr. Eva Tesařová). Právě ony jsou už autorkami úspěšných choreografií, vedoucími dětského souboru nebo členkami managementu souboru. Současná lidová muzika Dyleně hraje (v optimální sestavě) ve složení 1., 2. a 3. housle, viola, kontrabas, 1. a 2. klarinet, příčná nebo zobcová flétna, dudy, harmonika, nově (dosud do hudebních úprav nezapojená) háčková harfa. Karlovarský folklorní festival Karlovarský folklorní festival (KFF) se koná od roku 1996 pravidelně vždy první víkend v měsíci září. Tato významná kulturní akce má za sebou 18 úspěšných ročníků, přičemž se každý rok rozrůstá o nějakou novinku. KFF se stal kulturní událostí Karlovarského kraje v roce 2010 a v roce 2011-6 -
skončil druhý, navzdory tomu, že ho organizují ryzí amatéři ve svém volném čase. Záštitu KFF pravidelně uděluje primátor Města K. Vary spolu s hejtmanem Karlovarského kraje. Folklorní festival našemu secesnímu městu sluší a spojení světoznámých lázní s lidovými tradicemi kulturní život města obohacuje a zpestřuje. Lidé se už dávno naučili chodit na festivalové pořady, protože jen pár dní v roce mají možnost vidět tanečníky, hudebníky a zpěváky z blízkých i dalekých zemí. Za dobu existence na festivalu účinkovaly soubory z Čech, Moravy a Slezska a špičkové soubory takřka z celé Evropy, z Ameriky, Asie, Afriky, Austrálie a Oceánie i z Afriky. Tam všude má nyní Dyleň své přátele. Festival se stává úžasnou propagací našeho města ve světě, stejně tak jako propagují naše město členové souboru Dyleň při svých výjezdech na podobné mezinárodní folklorní festivaly v zahraničí. Od začátku 21. století navštívil Dyleň (někdy i vícekrát) 16 zemí: Německo, Polsko, Černá Hora, Rakousko, Holandsko, Finsko, Portugalsko, Slovinsko, Rumunsko, Mexiko (2008), Francie, Švédsko, Slovensko, Malta, Malajsie a Borneo (2012) a Kypr. Organizace KFF již zabírá celý rok, žádosti o granty na budoucí festival a vyúčtování minulého festivalu se navzájem překrývají. Zakladatelem, duchovním tvůrcem a prezidentem KFF je od jeho počátku Lubor Hanka. Také v managementu KFF pracují dnes převážně mladí členové Dyleně (Mgr. Martina Holubová, Mgr. Martin Souček, Ing. Barbora Součková, Martin Tesař a řada dalších). Dramaturgii KFF a režii hlavních pořadů tvoří již mnoho let Mgr. Eva Hanková. Manželům Evě a Luborovi Hankovým byla udělena Cena města Karlovy Vary za rok 2012, a to za výjimečný přínos pro město Karlovy Vary v oblasti kultury a za vynikající reprezentaci města Karlovy Vary ve světě. Soubor z Cookových ostrovů (fgoto V. Hála) Závěr Naši předkové uměli rozlišovat dny všední a sváteční. Žili v souladu s koloběhem přírody, jemu podřizovali své chování a pracovní činnosti v jednotlivých obdobích roku. Uměli tvrdě pracovat i naplno se radovat. Zkusme to jako oni! Použitá literatura: 1. Lidové písně nejzápadnější části Čech, Aleša a Miroslav Balounovi, Hudební nakladatelství Kneifl, Praha 1993 2. Kola a oblíbené taneční hry na Karlovarsku, Aleša a Miroslav Balounovi, Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986 3. Výroční obyčeje na Karlovarsku, PhDr. Stanislav Burachovič, Okresní kulturní středisko K. Vary, 1986 4. Od folkloru k folklorismu, Ústav lidové kultury ve Strážnici, 2000 5. Západočeská vlastivěda. Národopis, autorský kolektiv, Západočeské nakladatelství Plzeň, 1990 6. Po stopách dudáků na Chebsku, Josef Režný, Chebské muzeum, 1992 7. Archiv Souboru písní a tanců Dyleň - 7 -