Venglářová, M.: Problematické situace v péči o seniory. Příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-2170-5. Lenka Motlová Publikace je zpracována na 96 stranách a skládá se z poděkování, úvodu a devíti kapitol Krajina stáří, Duševní poruchy ve stáří, Problematické chování na podkladě organických poruch ve stáří, Praktické postupy zvládání problémových situací, Sexualita seniorů, Komunikace se seniorem, Zátěž pracovníků v přímé péči, Supervize v zařízení sociální péče a Etické aspekty ústavní péče o seniory. Recenzentem byl primář MUDr. Richard Krombholz. V poděkování PhDr. Venglářová děkuje zdravotním sestrám, pečovatelům a sociálním pracovníkům věnujícím se péči o seniory, jejichž zkušenosti a obtíže vyslechla během supervizí a seminářů. Na základě jejich potřeb vznikla tato kniha, sběr podkladů probíhal v rámci grantu IGA MZ ČR 8102-3 Kvalita života starších nemocných s demencí. Poděkování je věnováno mimo jiné MUDr. Tamaře Tošnerové a řediteli Domova pro seniory v Onšově za poskytnutí fotodokumentace. V úvodu autorka píše: Mění se tradiční pojetí rolí pomáhajících, hledají se nové cesty, které směřují k větší autonomii klientů. Na pracovníky je kladen velký nárok, poskytují péči nesmírně rozmanité skupině klientů, počínaje plně samostatnými obyvateli domovů, konče klienty na specializovaných odděleních, např. pacienty s Alzheimerovou chorobou. [ ] Publikace zachycuje problémy běžné praxe. Snaží se nabídnout možnosti vzniku problematických aspektů v péči o klienty sociálních a zdravotnických zařízení. Nenabízí jejich léčbu, ale možnosti zvládnout situace, najít cestu ke klientovi, omezit negativní vliv na ostatní. [ ] Najdete zde základní pravidla, která pomáhají orientovat se v náročných situacích a zvolit vhodnou strategii postupu. Publikace nenahrazuje učebnice, je spíše manuálem pro širokou odbornou veřejnost. V první kapitole je uvedena česká verze dotazníku WHOQOL-OLD týkající se významných oblastí v životě seniora, popsány jsou změny související se stářím a tři možné modely adaptace (konstruktivní přístup ke stáří, závislost na okolí, nepřátelský postoj). V podkapitole 1.1 Projevy stáří změny v životě člověka se autorka zabývá reakcemi seniorů na změny v jejich životě a jaké dopady mají tyto změny na okolí seniora. Lze říci, že psychické změny v kombinaci se sociálními změnami ztěžují klientovi adaptaci na nové prostředí. Mnohé povahové rysy člověk ovládá, je k tomu veden prostředím, ve kterém se pohybuje. Ve stáří, jako projev špatného přizpůsobení se životním změnám, někteří lidé zaujímají postoj,já už se snažit nemusím, nebudu se ovládat, ať se snaží druzí, já už jsem toho udělal dost. Pro dokreslení dané problematiky text doplňují krátké příběhy klientů, což vnímám jako užitečné. Druhá kapitola s názvem Duševní poruchy ve stáří obsahuje témata deprese ve stáří, demence a delirium. Za velmi cenné považuji popsání přístupu ke klientům s depresí (s. 22 23) včetně chyb, kterých se můžeme dopustit. Jde o bagatelizaci obtíží, doporučování nových aktivit, nucení k rozhodování a přílišnou liberálnost. Na straně 25 je vyslovena důležitá myšlenka, že neméně důležitý je vztah mezi pečovatelem a pacientem, neboť již před vznikem onemocnění vedou špatné vztahy a minimální komunikace (komunikace z nutnosti) k rozvoji problematického chování a k nevratným poškozením pacienta. To může vést k nárůstu úzkosti, neklidu a slovní i brachiální agresivity u pacienta. Vzhledem k aktuální problematice zvládání a řešení problematického chování klientů považuji za stěžejní kapitolu 3. Problematické chování na podkladě organických poruch ve stáří a 4. Praktické postupy zvládání problémových situací. Na s. 38 41 autorka popisuje modely vysvětlující problematické chování seniora, tj. Teorie nenaplněných potřeb, Behavioral-learning model, Vliv faktorů z prostředí. Při pozitivním působení na nevhodné chování klienta se dle autorky osvědčuje kombinovat různé metody, farmakoterapii, důraz na přístup ke klientům a vhodné uspořádání, zapojení rodiny a specialistů do plánování péče. Najdeme zde přehled preventivních faktorů omezujících výskyt problémového chování u klientů, vhodné postupy při řešení problémového chování klienta, druhy omezujících prostředků a důvody použití restrikcí. Text je doplněn fotografiemi klasického síťového 112
lůžka a moderního lůžka s postranicemi (s. 54) a tabulkou týkající se indikace k jednotlivým restriktivním opatřením. Na s. 56 je doporučen základní postup, který kopíruje běžný proces péče o seniora, tzn. zmapování situace definice problému hledání vhodných strategií zhodnocení. S využitím tohoto postupu je na s. 62 64 zpracována ukázka modelového postupu při řešení neklidu u 87leté klientky, která je v domově krátce. Tento příklad podle mého mínění mohou ocenit zejména pečovatelé v pobytových sociálních zařízeních. Poté autorka uvádí konkrétní rady a návody, jak zvládnout u klientů-seniorů problematické chování: agresivitu, toulání, paranoiditu a noční neklid. Stále tabuizovanému tématu sexualita ve stáří je věnována kapitola pátá. Autorka neopomíjí ani důležité téma sexuality seniorů v ústavní péči a klade otázky, na které bychom si měli odpovědět: Jak chápou pracovníci v zařízení pro seniory sexuální potřeby klientů? Jak mohou klientům pomoci v naplnění sexuálních potřeb? Jaký je sexuální život klientů v institucích? Na s. 70 73 jsou čtenáři seznámeni s mýty spojenými se sexualitou ve stáří a možnostmi, jak pečovatelé mohou pomáhat klientům vést kvalitní sexuální život. Za užitečné považuji doporučení, jak zajistit klientům dostatek soukromí a důstojnou intimitu, jak zvládat nezdrženlivé sexuální chování u seniorů s duševním onemocněním a jaká lze zavést v zařízení opatření při nevhodném chování (sexuálním obtěžování) klientů vůči personálu. V šesté kapitole se autorka zabývá komunikací se seniorem a zdůrazňuje: Dobrá komunikace s pacientem či klientem se zdá být základem vztahu mezi pečujícím a příjemcem péče. Pozornost je věnována komunikačním bariérám (na straně klienta, na straně pracovníka, bariérám v prostředí) a specifickým obtížím v komunikaci (poruchy smyslů, poruchy řeči, demence). Podkapitola 6.3 se týká problematických situací a jejich řešení v oblasti komunikace, kam je zařazeno téma např. odmítání kontaktu a komunikace, hovor na stále totéž téma, zlostné a vulgární výrazy. Sedmá kapitola je určena pro pracovníky přímé péče, kteří jsou ohroženi syndromem vyhoření. Najdeme zde procesy vyhoření podle logoterapeuta Alfreda Laenglea, dále otázky pro pečovatele ke zhodnocení aktuální situace, téma úskalí pomáhajících profesí a základní předpoklady pro vznik syndromu vyhoření. Podkapitola 7.4 je nazvána Co můžeme pro sebe udělat? a obsahuje test Míry zranitelnosti vlivem stresu (s. 84). Supervize v zařízení sociální péče je tématem kapitoly osmé a považuji ji za důležitou, neboť mé zkušenosti se supervizí v domovech pro seniory ukázaly, že někteří pečovatelé se supervizi zpočátku brání, nevidí v ní přínos, supervize jim připadá jako ztráta času či je to něco, co po nich požadují standardy. Pečovatelé se mohou dozvědět, že: Prioritou supervize je profesionální rozvoj pracovníka a Základem supervize je bezpečný vztah. Poslední část kapitoly je věnována zakázkám na supervizi v zařízeních pro seniory. Poslední, devátá kapitola nese název Etické aspekty ústavní péče o seniory, kde jsou zmíněna některá kritéria při rozhodování o ústavním zařízení, která jsou v ČR známá díky doc. MUDr. Ivě Holmerové, Ph.D., z České alzheimerovské společnosti. V kapitole nechybí rovněž dokument Evropská charta pacientů seniorů. Tato praktická a dobře čtivá publikace bude podle mého názoru užitečná zdravotním sestrám, pracovníkům přímé péče, sociálním pracovníkům a další pracovníkům zabývajícím se péčí o seniory nejen v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem, ale i v ostatních zdravotnických a sociálních zařízeních. Odborní asistenti na fakultách mohou čerpat z knihy informace pro svoje rigorózní i dizertační práce a využít ji jako zdroj informací pro přednášky v oboru gerontologie, sociální lékařství či sociální práce. Vzhledem k praktickému zaměření doporučuji knihu také studentům ZSF JU. Autorka monografie: PhDr. Martina Venglářová se věnuje lektorské činnosti, poradenství, vzdělávání sociálních i zdravotních pracovníků a supervizi. Více než deset se zabývá také psychoterapií. Absolvovala mj. výcvik v Integrativní supervizi v Českém institutu pro supervizi a poskytuje individuální, skupinové, týmové supervize pracovníkům v sociální a zdravotní sféře. Je autorkou/spoluautorkou řady publikací, například Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním, Průvodce partnerským vztahem, Sexualita lidí s duševním onemocněním. Je členkou odborných organizací: Sexuologická společnost ČLS JEP, Česká 113
psychoterapeutická společnost ČLS JEP, Česká asociace sester, Bílý kruh bezpečí, Český institut pro supervizi a Asociace manželských a rodinných poradců. Recenzentka: Mgr. Lenka Motlová Působí je odborná asistentka na katedře supervize a odborné praxe a Ústavu sociální práce ZSF JU, kde garantuje činnost Centra pro seniory PATUP a vede Dobrovolnický program v Nemocnici České Budějovice, a. s. Vyučuje předměty Aktivizační činnosti pro seniory, Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním, Poradenství, Sociální práce se skupinou, Odborná praxe a supervize, Komunitní sociální práce. Na TF JU přednáší gerontologii. Předmětem jejího zájmu je programování aktivit, metoda videotrénink interakcí, komunikace mezi seniory a profesionálními i laickými pečovateli. Na LF UK v Plzni dokončuje doktorské studium v oboru Sociální lékařství. Mandzáková, S., Horňák, L.: Sexuálna výchova a príprava na partnerstvo osôb s mentálnym postihnutím. Prešov: Prešovská univerzita 2009, 306 s., ISBN 978-80-8068-935-3 Zuzana Truhlářová Otázka sexuálního života mentálně postižených osob není ani v současnosti v české veřejnosti dostatečně reflektovaná. Stereotypy a tradiční mýty, které ve vztahu k osobám s mentálním postižením fungují v mnohých oblastech společenské praxe, se ve zvýšené míře prosazují právě v kontextu problematiky sexuality osob s mentálním postižením. Navzdory dnes už několika desetiletí trvající odborné diskusi k této problematice, která probíhá v kontextu uplatňování lidských práv mentálně postižených osob, nemůžeme být spokojeni s postoji té části odborné veřejnosti, jež má na naplňování práva na sexuální život jedinců s mentálním postižením zásadní vliv. To znamená, že velmi často se u zástupců jednotlivých profesí zajišťujících péči o tyto osoby (učitelé, vychovatelé, speciální pedagogové, zdravotníci a bohužel i sociální pracovníci) ještě setkáváme s neurčitými až zamítavými postoji k této problematice. Neujasněnost vlastního názoru na sexualitu osob s mentálním postižením a někdy i zamítavý přístup u části odborné veřejnosti k této oblasti způsobuje, že se spolu s právem na sexuální život odmítá i myšlenka sexuální výchovy jedinců s mentálním postižením. Na druhé straně společnost očekává, že i lidé s mentálním postižením se budou umět vhodně chovat, že nebudou své okolí obtěžovat nežádoucími projevy chování se sexuálním podtextem. Otázka zní, kdo a kde je tomu měl naučit? Odpověď na tuto, ale i mnohé další otázky můžeme nalézt v učebnici S. Mandzákové a L. Horňáka autorů, kteří působí jako vysokoškolští pedagogové na Prešovské univerzitě. Jejich práce má název Sexuálna výchova a príprava na partnerstvo osôb s mentálnym postihnutím. Autoři učebnici rozdělili do tří tematických bloků. První blok učebnice je věnován východiskům lidské sexuality a základním pojmům, které s ní souvisejí. Druhý blok se zabývá specifiky sexuality osob nejen s mentálním postižením. V posledním, třetím bloku se autoři věnují sexuální výchově a přípravě na partnerství lidí s mentálním postižením. Tyto tři části jsou dále vnitřně členěné do jednotlivých kapitol a subkapitol. Čtenář se postupně seznamuje se všeobecnými informacemi o lidské sexualitě a historickým názorem na lidskou sexualitu, dále pak text logicky vyúsťuje a seznamuje čtenáře s problematikou sexuální výchovy lidí s mentálním postižením. 114
Autoři, dle mého názoru, vhodně zasadili problematiku sexuality osob s mentálním postižením do kontextu sexuality osob se zdravotním postižením. Nevnímají a nevyčleňují ji jako téma velmi osobní a intimní a z tohoto důvodu pro odbornou diskusi, ale i pro samotnou praxi, problematickou. Třetí část práce ocení především pedagogičtí pracovníci a rodiče. Tato část se věnuje konkrétním oblastem sexuální výchovy, které jsou zaměřené a koncipované na tuto klientskou skupinu. Autoři do tohoto tematického celku zařadili větší množství konkrétních návrhů na to, jak realizovat sexuální výchovu osob s mentálním postižením. Učebnice je kvalitně propracovaná i z didaktického pohledu, určená pro cílovou čtenářskou skupinu pedagogů na základních a středních školách, vychovatelů v zařízeních sociálních služeb, sociálních a zdravotních pracovníků a rodičů, kterým je věnována především 9. kapitola pojednávající o sexuální výchově v rodině. Na 306 stranách v této učebnici nalezneme mnoho kvalitních obrázkových materiálů, které mohou být využity buď přímo při výuce, anebo jako velmi zajímavá inspirace. Právě pro pedagogickou praxi s osobami s mentálním postižením je určena vizualizace efektivním didaktickým nástrojem, podporujícím a urychlujícím proces zapamatování a fixování informací. I když učebnice Stanislavy Mandzákové a Ladislava Horňáka není prioritně určena sociálním pracovníkům, vzhledem ke skutečnosti, že v zařízeních sociálních služeb se běžně setkáváme s touto skupinou klientů, doporučuji ji k prostudování i sociálním pracovníkům, případně ošetřovatelskému personálu, kterým může pomoci porozumět, jakým způsobem mají v případě potřeby komunikovat s osobami s mentálním postižením v otázkách souvisejících s lidskou sexualitou. Autoři: doc. PaedDr. Ladislav Horňák, Ph.D., a PaedDr. Stanislava Mandzáková působí na Prešovské univerzitě v Prešově, Pedagogické fakultě, katedře speciální pedagogiky. Recenzentka: Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D., působí v Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové. Je odbornou garantkou a vyučující odborných praxí v bakalářských a magisterských oborech sociální práce, věnuje se problematice sociální práce se seniory a metodám sociální práce se skupinou. Bártlová, S., Chloubová, I., Trešlová, M.: Vztah sestra lékař. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. 2010. 127 s. ISBN 978-80-7013-526-6 Gabriela Vörösová Dobré vzťahy zdravotníckych pracovníkov prispievajú ku kvalite starostlivosti, o čom svedčí lepší výkon a tiež spokojnosť pacientov. Budovanie vzťahov a ich zvládanie je dôležitým krokom rozvíjania emočnej inteligencie. Správne zaobchádzanie s emóciami otvára zdravotníckym pracovníkom príležitosť pre spokojný život a profesionálnu kariéru. Nevhodné správanie je jedným z najdôležitejších faktorov, ktoré kvalitu vzťahov medzi lekárom a sestrou ovplyvňujú. Množstvo zahraničných a domácich empirických výskumov zdôrazňuje, že dobré vzťahy medzi lekármi a sestrami, vzájomná dôvera a uznanie vedú k vytvoreniu pozitívnej atmosfére na pracovisku. Komplexné spracovanie uvedenej problematiky v našich podmienkach chýbalo. Je tu presvedčenie autoriek publikácie, ale i autorov predhovorov, významných predstavi- 115
teľov medicíny a filozofie, že kniha si nájde bohatú čitateľskú obec. Je určená najmä sestrám a lekárom, študentom ošetrovateľstva, ale aj pacientom. Môže im poslúžiť ako dobrá pomôcka pri riešení zložitých situácií, ktoré sa občas v pracovných vzťahoch vyskytujú. Autorky zdôrazňujú význam medziľudskej komunikácie ako kľúčového faktoru efektívnosti fungovania malých spoločenských skupín. Publikácia je spracovaná v 16 kapitolách. Prvé kapitoly sú zamerané na meniacu sa rolu chorého, lekára a sestry v historickom kontexte po súčasnosť. Zdôraznených je tu niekoľko faktorov. Predovšetkým sa mení obraz chorôb, narastajú civilizačné chronické ochorenia, a preto sa zvyšuje ich zdravotnícky význam z hľadiska celkového prístupu k liečbe. Posun medicíny k ich zvládaniu je hlavným dôvodom k zásadnej zmene úlohy pacienta, ktorý sa tu musí aktívne podieľať na rozhodovaní o liečebných postupoch. Tento prístup potom mení paternalistický autoritatívny vzťah medzi pacientom a zdravotníkom na partnerský. Ľudia sú vyzývaní k prevzatiu zodpovednosti za svoje zdravie a tiež sú viac informovaní o faktoroch ovplyvňujúcich ich zdravotný stav. Zdôrazňuje sa úloha indivídua vo vzťahu k prostrediu a ľudskému organizmu. Záleží predovšetkým na individuálnej identite, ktorá je prameňom určitého správania, určitej schopnosti kontroly nad sebou samým a tým sa stáva aj zdrojom určitej odpovedi na daný podnet. Zo sociologického hľadiska potom možno hovoriť o pragmatickom posune v chápaní zdravia od funkcionalistického k interakcionistickému. Výskyt problémov vo vzťahu sestra lekár vyplýva aj zo vzájomného nepochopenia jednotlivých rolí a zodpovednosti v rámci moderného lekárstva a ošetrovateľskej starostlivosti. Vo Veľkej Británii, USA, Kanade a Austrálii došlo k rýchlemu rozvoju ošetrovateľstva ako vo vzdelávaní, tak v rozšírení kompetencií a zodpovednosti sestier. V našich podmienkach v historickom kontexte to zďaleka tak rýchlo neprebiehalo. Autorky zdôrazňujú, že doposiaľ prežíva nadvláda sociálnych pohľadov na miesto a podobu jednotlivých skupín pracovníkov nad pohľadom odborným. V praxi to vedie často k neporovnateľnostiam a nedorozumeniam medzi lekárom a sestrou. Ďalší vývoj vyžaduje, aby základom vzťahu medzi lekárom a sestrou boli predovšetkým odborné stránky výkonu profesií. K zásadným zmenám dochádza v postavení sestier a v chápaní ošetrovateľstva ako samostatného odboru, čo si vyžaduje novú kvalitu vo vzťahoch a v spolupráci medzi lekármi a sestrami. Deviata kapitola približuje celý rad faktorov ako pracovné prostredie, organizačná štruktúra zdravotníckych zariadení, pohľad lekárov na ošetrovateľstvo, sestra-žena a jej rola a gender problematika, ktoré môžu ovplyvniť vzťahy medzi lekárom a sestrou. Desiata kapitola je zameraná na pracovné vzťahy medzi lekármi a sestrami, ktoré majú významný dopad na spokojnosť v zamestnaní, ich stabilitu a na celkovú atmosféru pracoviska. Stres na pracovisku má za následok vážne dôsledky, ovplyvňuje výkonnosť, kvalitu, fluktuáciu a loajalitu zdravotníckych pracovníkov k zdravotníckemu zariadeniu. Na základe výskumu autoriek najväčší vplyv na vzťah či správanie lekárov k sestrám majú ich profesionálne schopnosti a zručnosti. Veľkú dôležitosť pripisujú rovnako správaniu, osobnostným charakteristikám a vzdelaniu sestier. Naopak bez vplyvu je faktor pohlavia, fyzickej príťažlivosti a veku. Podľa Gjerberga a Kjolsroda ženy-lekárky vidia svoj vzťah špecificky, častejšie uvádzajú menší rešpekt u sestier v porovnaní s mužmi lekármi. Sestry považujú za významné faktory napr. uznanie za svoju prácu zo strany lekára, vnímanie sestry ako rovnocenného partnera, konzultácia lekára so sestrou ohľadne plánovania starostlivosti o pacienta a postavenie sa lekára za sestry v prípade konfliktov s pacientmi a rodinou. Autorky v publikácii porovnávajú výsledky svojich výskumov s ďalšími výskumnými štúdiami vo svete. Došli k spoločným záverom, že zlepšenie vzťahov medzi lekármi a sestrami sú najdôležitejším faktorom pri redukovaní nežiaducich účinkov nevhodného správania na klinické výsledky. V ďalších kapitolách sa venujú problematike konfliktných situácií a ich riešeniu, následkom konfliktov medzi sestrou a lekárom, násiliu na pracovisku, významu komunikácie a tímovej spolupráce vo vzťahu sestra lekár. Posledná kapitola podáva obraz o výsledkoch domácich a zahraničných výskumných štúdií zaoberajúcich sa problematikou vzťahu sestra lekár. V zhode s inými štúdiami autorky došli k záverom, že vzťah medzi sestrami a lekármi je jedným z významných aspektov celkovej atmosféry na pracovisku, preto vyžaduje mnohostranný prístup. Ponúkajú náročnejšiu cestu orientovať sa na 116
skúmanie celkov podľa jednotlivých medicínskych odborov, alebo podľa charakteru pracovných miest, v ktorých majú vzťahy lekárov a sestier rovnaké alebo podobné podmienky. Riešenie uvedenej problematiky je aktuálna predovšetkým v krajinách strednej Európy bývalého východného bloku. Tu sa omnoho neskôr začali vytvárať podmienky pre rozvoj profesionálnej autonómie sestier v porovnaní napr. s anglosaskými krajinami. Recenzentka: Doc. PhDr. Gabriela Vörösová, Ph.D., absolventka Filozofickej fakulty UK v Prahe, pôsobí na Univerzite Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulte sociálnych vied a zdravotníctva, katedre ošetrovateľstva. Vyučuje Ošetrovateľstvo, Manažment v ošetrovateľstve, Interné ošetrovateľstvu, Teórie a modely v ošetrovateľstve. Predmetom jej záujmu sú klasifikačné systémy v ošetrovateľstve a ošetrovateľská diagnostika. Šmajs, J., Klíma, I., Cílek, V.: Tři hlasy. Úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou. 1. vyd. Brno: nakl. DOPLNĚK, 2010, 168 s. ISBN 978-80-7239-252-0 Jan Vitoň Antičtí intelektuálové začali filozofovat v okamžiku, kdy velmi zjednodušeně řečeno se s obklopujícím je světem dokázali nejenom prakticky vypořádat (obživa, ochrana apod.), ale díky dosažení určitého stadia vývoje svého mozku si začali klást sice tradiční otázky, ale odpovědi na ně hledali především v něm. Není vyloučeno, že nás čeká opačný postup: začneme filozofovat (navracet se k filozofii a hledat s ní odpovědi) v okamžiku, kdy se s uspokojováním našich základních životních potřeb začneme z nejrůznějších, včetně ekonomických, důvodů palčivěji potýkat, a nemusí se přitom vůbec jednat o potřeby nadstandardní. To ovšem v lepším případě. Na jiné, agresivnější projevy těch, na které už dopadla nebo teprve dopadne případná budoucí krize, nechci zatím ani pomyslet! Ať chceme, nebo ne, ať to vnímáme, nebo ignorujeme, filozofie, jež zůstává věrná svým základním postulátům, tedy: být zásadně kritická, nezávislá a do sebe nezahleděná, je vždy a v každé době nepříjemným rivalem sebevědomých, prodejných a nedovzdělaných optimistů (ne nadarmo Milan Machovec ve své knize Filozofie tváří v tvář zániku (Brno 1998, s. 13 14) připomíná: Dnes už nezní jako vtip ona definice: optimismus je stav neinformovanosti A co se kdekoliv ve světě dělá pro záchranu, je spíše jakýmsi fíkovým listem nad skutečností. Bylo tomu tak v minulosti a je tomu tak i dnes. Na případnou výtku, že je filozofie dnes naopak nezdravě pesimistická, nutno poznamenat, že nemá prostředky nějak masivně ovlivňovat společenský vývoj a její hlas je v lepším případě chápán jako poradní nelze ji tedy obvi- 117
ňovat a priori ze snahy manipulovat veřejným míněním. K její chvále budiž na druhou stranu řečeno, že více než dva a půl tisíce let naplňuje své poslání nezbytného atributu humánního intelektu bez ohledu na to, zda v nás tato skutečnost vyvolává nadšení či nikoliv. Během několika posledních desetiletí přicházejí filozofující specialisté v nejrůznějších oblastech lidského poznání s názory, které na rozdíl od dosavadních mravokárců opouštějí populární snahy o sestavení seznamů individuálních provinění, tak jak tomu v dějinách lidské společnosti odedávna bylo (viz např. křesťanské Desatero), ve prospěch formulací různých forem lidských kulturních provinění vůči lidskému biologickému dědictví. Jedním z prvních úspěšných pokusů na tomto poli bylo 8 smrtelných hříchů (čes. vydání Praha: Panorama 1990) Konrada Lorenze (1903 1989), nositele Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii z r. 1973 a zakladatele srovnávacího výzkumu chování (etologie), publikace, která navzdory nepřízni oficiálních politických předlistopadových kruhů po sametové revoluci vyšla, aby se po ní okamžitě na knihkupeckých pultech příslovečně zaprášilo, a dodnes patří k základnímu kánonu literatury tohoto typu. Josef Šmajs (1938), profesor filozofie na brněnské Masarykově univerzitě, pracuje v této souvislosti s termínem evoluční ontologie, který na počátku třetího tisíciletí nahrazuje, spíše bychom ale mohli říci, že v rychle se měnících podmínkách stupňuje původní požadavek doc. Ing. Josefa Vavrouška, CSc., ministra-předsedy Federálního výboru pro životní prostředí v období od června 1990 do června 1992, jenž v 90. letech přispěl k rozvoji a popularizaci oboru ekologická etika (environmentální etika), na hledání lidských hodnot, slučitelných s trvale udržitelným způsobem života. Podle Šmajse transformuje evoluční ontologie původně problém čistě lidského porušení určitých morálních zásad na úroveň střetu lidské kultury s biosférou. Navazuje tak na Lorenze a konkretizuje jeho teze v podmínkách života společnosti 21. století. Hlavní hříchy (hřích původně konání urážející božstva; později jednotlivé, vědomé a úmyslné jednání, nebo naopak nečinnost, myšlenka, projev, proti bohu a proti lidem) civilizovaného člověka formuluje prof. Šmajs následovně: 1) příliš silný antropocentrismus (teoretický, etický, estetický), který se zpředmětňuje v technice a materiální kultuře a který dnes znemožňuje politice racionální korekci lidské protipřírodní aktivity; 2) narůstající odcizení mladých lidí přírodě, vedoucí k narušení procesu jejich normální ontogeneze, tedy psychického vývoje; 3) pojetí Země jako lidského vlastnictví, jako předmětů a místa pro stavbu kultury; 4) skrytá protipřírodní orientace vědy, výchovy a vzdělání, podporující technologické vykořisťování přírody; 5) jednostranná orientace na rozvoj dílčího vědění, které svými aplikacemi přináší zisk, majetek a moc a které pohrdá přirozenými strukturami a obecným kritickým myšlením; 6) záměrné snižování váhy a významu filozofie, která ukazuje nenahraditelnost přírody a podřízenost kultury přírodě; 7) orientace na soutěživost a ekonomický růst, na nesmyslně vysokou a neohraničenou spotřebu (idnes, 18. 10. 2008, D7). V knize Tři hlasy, která nese podtitul Úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou a představuje mj. i erudovaný komentář k výše uvedeným tezím, se k filozofu Šmajsovi svými úvahami připojili geolog, esejista a přírodovědec Václav Cílek (1955) a ekolog a spisovatel Ivan Klíma (1931). Bohuslav Binka v úvodu publikace o prof. Šmajsovi soudí, že Stejně jako Václav Cílek a Ivan Klíma směřuje i on za jednorozměrný aktivismus a ryze pozitivistický postoj. Základním pilířem jeho textu však není ani klímovský důraz na hodnotové otázky, ani cílkovské umění se ptát. J. Šmajs je totiž v první řadě filozoficky a vědecky vzdělaný vizionář. Nepředkládá stou či stoprvní mikroteorii environmentálních problémů, ale snaží se ukázat, že dva doposud převažující pohledy na svět, fyzikálně-mechanistický i liberálně-humanistický, ztratily svoji schopnost orientovat lidský a společenský život a je potřeba začít hledat náhradu. Bez nových základů skončí všechny rekonstrukce společensko-vědních teorií tam, kde začaly u záměrné slepoty vůči vlastním problematickým předpokladům. Dokud svět vidíme jako mechanický automat či pro jeden druh dobře zásobený supermarket, nemůžeme uvažovat o žádné nové ekonomii, politologii ani sociologii. Uznání myšlenky dvou řádů světa systému přírody a systému kultury, schopnost poznat ontologickou nadřazenost řádu přírody i nutnost transformovat dosavadní protipřírodní orientaci kultury, to vše musí předcházet konkrétním transformacím konkrétních vědních disciplin. Pozitivismus patrný jak v části environmentálních věd, tak v politologii, ekonomii či sociologii je podle J. Šmajse důsledkem stále narůstající- 118
ho strachu nahlédnout do značně zvětralých základů těchto vědních disciplín. Stručně řečeno nastal čas hledání nové teorie vyššího řádu. Jeden poradní hlas je málo, ale už tres faciunt kolegium. To si nepochybně i z taktických důvodů uvědomili autoři recenzované publikace, která představuje další z mnoha příspěvků varujících před neoprávněným sebevědomím jednotlivce i společnosti jako celku ve vztahu k přírodnímu prostředí, jehož jistá úroveň je nezbytnou podmínkou naší současné i budoucí existence jako lidského druhu, jednoho z mnoha nepřeberných projevů živé přírody. Může napomoci konkretizovat a aktualizovat tisíciletý vývoj filozofického myšlení dnes a srozumitelně pro ty, kteří se snaží vidět dál než na příslovečný vrchol vlastní nosní chrupavky. Závěrem filozofického trojhlasí, jakýmsi poetickým mollovým akordem, který sjednocuje jednotlivé hlasy, může být ukázka z knihy čínského filozofa Lao-c`: Tao te ťing (kapitola 81), kterou na závěr svého příspěvku zařadil Václav Cílek (s. 161): Upřímná slova nejsou krásná krásná slova nejsou upřímná kdo je dobrý, není výřečný kdo se rád dohaduje, není dobrý kdo ví, není učený kdo je učený, neví moudrý neshromažďuje čím víc dělá pro ostatní, tím víc má čím víc dává, tím víc získává cesta nebe je prospívat a neškodit přitom cesta moudrého je působit, ale nebýt příčinou sváru! Recenzent: PhDr. Jan Vitoň, Ph.D., absolvent Filozofické fakulty UK v Praze, který působí na ZSF JU v Českých Budějovicích jako odborný asistent na katedře etiky a filozofie v pomáhajících profesích. 119