RADISLAV HOŠEK NÁBOŽENSTVÍ ANTICKÉHO ŘECKA

RADISLAV HOŠEK NÁBOŽENSTVÍ ANTICKÉHO ŘECKA

EDICE HISTORICA

RADISLAV HOŠEK VYŠEHRAD PRAHA 2004

Radislav Hošek, 2004 ISBN 80-7021-516 -X

OBSAH Úvodem / 9 Co vše zahrnuje pojem řecké náboženství / 13 Co předcházelo světu řeckých bohů / 24 Nejstarší řecká božstva / 31 Minójské náboženství / 39 Náboženství Mykén / 46 Náboženství homérských eposů / 79 Archaické období / 95 Řecké kultovní obřady / 121 Attika a ostatní Řecko v době městského státu / 130 Orfikové a pythagorovci / 147 Náboženství Thráků / 154 Řekové na Západě / 166 Řekové a Etruskové / 170 Antropomorfní božstva Říma / 178 Za hranicemi řeckého světa / 191 Zánik antického náboženství / 214 Dodatek / 221 Bibliografie / 222 Rejstřík jmen bohů a mytologických postav / 225 Rejstřík historických osobností a antických autorů / 232 Rejstřík místních jmen / 235 7

Čistý musí být ten, kdo do chrámu vonného vchází: ne však omytý vodou svou myslí bez skvrny bu! Z posvátného chrámového příkazu Rhodos, l. stol. po Kr. F. Sokolowski, Lois sacrées 1962, n. 108, 4 7.

ÿekov A ETRUSKOV Etruská města, na jejichž život a duchovní rozvoj působil řecký svět, dovážený mořeplavci jak na východním, tak na západním pobřeží Apeninského poloostrova, udržovala s latijskými obcemi kontakt. Se sousedním Římem se stýkaly Caere a Veje, které byly pod silným řeckým vlivem. Při postupu na jih ovládli Etruskové Řím asi na sto padesát let. Především v 6. století jejich politická moc obsáhla území od Alp po Kampánii. Nadvláda Etrusků přinesla Římu v náboženské oblasti upevnění antropomorfních představ a uctívání bohů v chrámech. Mnohé zvyklosti ze sakrální a právní oblasti vykazovaly etruskou tradici ještě v dalších staletích. Vládnoucí dynastie Tarquiniů byla však z Říma po roce 510 vypuzena. Při pronikání na jih se Etruskové dostali do zájmové oblasti kartaginské a řecké; s prvými byli spojenci, s druhými nepřáteli. Na etruském území byla severně od Říma na pobřeží v Pyrgi, přístavišti města Caere, objevena svatyně se zlatými lamelami, které obsahují zápis punsko-etruské smlouvy, zmiňující Tanit, hlavní bohyni Kartága, založeného r. 814; kolem r. 875 byla na ostrově Ischii u Neapole založena Eubojany Pithékúsa, a tak právě zde na sebe narazily obě strany, které se snažily co nejvíce rozšířit svůj obchod. Ischia navázala na staré styky Říma s Umbrií (od 9. stol.) a rozšířila obchod do Etrurie, Kum a Capuy, kde všude bylo nalezeno kykladské zboží, pocházející z řeckých ostrovů. Kromě kulturních vymožeností přebírali Etruskové od Řeků četné náboženské a mytologické představy. Kolem roku 700 si osvojili znalost západořecké abecedy, která nám dnes dovoluje přečíst etruské nápisy. Jejich obsah nám však pro neznalost etruštiny uniká, i když etruské písmo je nezřídka doprovázeno vyobrazeními, která smysl aspoň zčásti objasňují. Tak lze přes určitou hláskovou neshodu zcela bezpečně identifikovat jména 170

nábožensko-mytologického okruhu, jako Aita = Hádés (tj. A-idés, Ne-viditelný), Charun = Charón, Patrukles = Patroklos apod. Nápisy a malby poskytují také určitý počet poznatků, které doplňujeme anebo uvádíme do systému na základě informací, poskytovaných římskou literaturou, a to i křes anskou (např. Arnobius). Rekonstruovaný obraz etruského náboženství je poněkud schematizován tím, že je přizpůsobován tradiční podobě římského nazírání. Dnes víme, že při setkání s jinou kulturou Etruskové přebírali cizí božstva, např. ve Vejích Apollóna nebo v Pyrgi punskou Astartu. Náboženství prostupovalo všechny stránky jejich veřejného i soukromého života. Přitom byla pověrčivost Etrusků tak velká, že se ve starověku jejich jméno Tusci odvozovalo od řeckého slova thyein (čti thuein), tj. obětovat zápalnou obě. Moderní bádání mluví o třech fázích vývoje etruského náboženství. Nejstarší vrstva je mediteránní a jejím hlavním božstvem je podobně jako v minojsko-mykénském a anatolském náboženství bohyně Matka, která vládne veškeré živé přírodě. Tato bohyně se objevuje po celém Středomoří a také v Etrurii. V 7. stol. se po celé střední Itálii, především právě v Etrurii, objevuje jako námět tehdejšího šperkařství Vládkyně zvěře, řecká Potnia thérón. Její obraz nesou dva stříbrné přívěsky ze Satrika, nalezené ve svatyni bohyně Mater Matuta spolu s reliéfem granátového jablka, tedy symbolu plodnosti, který ukazuje na to, že vládkyně přírody je i nadále plodivou matkou. Bohyně smrti se shledává na bronzovém reliéfu z Perusie (Perugia), dnes chovaném v Mnichově; postava sedí s rozevřenýma nohama na zemi, má kyprá ňadra a je obstoupena dvěma lvy a mořskými obludami. Má však hlavu Gorgony, která pohrdlivě vyplazuje jazyk. I když se podobná zobrazení objevují v době orientalizace a vykazují paralely s uměním minojsko-mykénským, anatolským a ugaritským, odpovídala jejich funkce i představám etruského světa. Ve druhé etapě je bohyně zatlačena postavou muže, který se stává nejvyšším božstvem. Zde už sehrály svou úlohu řecké představy šířící se do Etrurie od 9. století. Ve třetí etapě dochází k pronikání Etrusků do řeckých a latinských oblastí a tím i k nezbytnému propojení jejich bohů s řeckými a latinskými božstvy. O tom, v jakém poměru stojí jednotliví etruští bohové k člověku, nás informuje ojedinělý kultovní předmět, bronzový model ovčích jater, kterého užívali kněží při zjiš ování budoucího osudu z tvaru jater zabitého zvířete. Římské označení těchto kněží výrazem haruspex naznačuje etruský původ tohoto způsobu věštby, zvaného haruspicina. Co znamená výraz haru, 171

nevíme. Tento kultovní předmět se našel v Placentii (Piacenza), ale má paralelu i v pradávné Mezopotámii. Model jasně vyznačuje místa, která patří jednotlivým bohům, a současně rozlišuje pravou stranu příznivou, sluneční, usils, a levou neblahou, měsíční, tivr. V čele každé části světa nebe, země, podsvětí stála trojice bohů, jejichž jména známe pro oblast nebeskou (Tinia, Uni, Menrva) a podsvětní (Vetisl, Mania, Demeter). O trojici, která odpovídá zemi (Fufluns, Libera, Ceres), nevíme nic jistého. Vládcem nebe byl Tin či Tinia, jehož moc byla vyjádřena sesíláním denních blesků. Podobal se v tom řeckému Diovi, římskému Juppiterovi a bohům v Anatolii. Na rozdíl od těchto oblastí měli však v Etrurii vládu nad bleskem i další bohové, kteří tvořili Tiniův poradní sbor, složený ze šesti bohů a šesti bohyň. Jejich jména však byla tabuizována, nesměla být vyslovena, a proto zůstala neznámá. Tiniovou manželkou je Uni, jejíž jméno bylo ztotožněno s latinským výrazem Juno, naznačujícím, že jde o božstvo rozpuku, mládí a plodnosti. Uni byla ztotožněna i s řeckou Hérou, zejména ve spojitosti s Héraklem, jehož kult byl v Etrurii a v Latiu rozšířen. V Etrurii byl znám také řecký mýtus o mladičkém Héraklovi, ale proti řeckému pojetí Héry jako úhlavní nepřítelkyně malého hrdiny v etruské variantě Uni Hérakla odkojí. Je tomu tak snad proto, že je bohyní, která je vždy příznivá. Za etruské nadvlády bylo latinské božstvo ženské plodnosti Juno zcela ztotožněno s Hérou a s Uni a přijato do trojice uctívané na Kapitoliu. Především jako součást této kapitolské triády byla rozšířena bohyně Menerva, jejíž jméno známe v mnoha podobách Menrva, Merva nebo Mera. Toto jméno se však nevyskytuje na modelu jater z Placentie, z něhož poznáváme vztah božstva k člověku, a proto bývá Minerva ztotožňována se jmény, která se sice vyskytují na příznivé straně modelu, ale dosud nemohla být bezpečně vysvětlena, jako Tecum, Thue či Eth, tj. Euthasva ze zrcadla v Praeneste, zobrazujícího zrození Menrvy. Pod vlivem řecké Athény měla na hrudi ve štítě hlavu Gorgony, nebyla však jako Athéna nebo později jako římská Minerva považována za panenskou bohyni. Etruskům nakloněným božstvem byl pozoruhodný Ani, který byl po dobytí etruských Falerií přenesen do Říma v podobě sochy se čtyřmi tvářemi hledícími do čtyř světových stran. Dnes nevíme, zda byl výraz Ani převzat z latiny, kde má podobu Ianus, a zda tímto převzetím nebylo zakryto jeho vlastní etruské jméno, snad Culsans. Etruský Ani byl nejspíše božstvem věčného toku času, které u Římanů nabylo poněkud jiného významu. 172

Příznivým božstvem byl bůh etruských mořeplavců Nethuns, jehož kult známe i z vnitrozemských osad Vejí a Vetulonie. Jeho jméno v latinské podobě, Neptunus, ukazuje na souvislost s vodou a na neetruský původ. Avšak právě tak jako u řeckého boha moře Poseidóna nemůžeme ani u Neptuna stanovit jeho prvotní funkci, tj. zda byl nejprve bohem moře, nebo spíše bohem všech proudících a tudíž vnitrozemských vod. Rovněž božstvo jarních vod, deště a odtud i úrody Marisl/Maris/Mari, poznáváme v Římě pod jménem Mars. Zatímco v Římě přistupuje k těmto funkcím ještě úloha boha války, která posléze převládne, v Etrurii Marisl bohem války není. Tuto funkci zde zaujímají Letham bůh někdy příznivý a jindy nepříznivý, anebo na zrcadlech se objevující Laran/Lalan. Pod vlivem známého milostného příběhu o lásce Area a Afrodity (Hom. Od. 8, 266nn.) byl Marisl spojován s bohyní Turan, která zhruba odpovídá řecké Afroditě a ztrácí tak svůj násilnický charakter. Mezi příznivými etruskými bohy nacházíme na modelu jater i Herkla, což je etruské znění jména řeckého héróa, tedy Hérakla, který však v Etrurii metá blesky, miluje Afroditu a je živen Junonou. Další dva bohové řeckého původu Apollón a Artemis se na modelu jater nevyskytují, náležejí však nejspíše mezi božstva příznivá, což se projevuje ve variantách jejich jmen; ta také naznačují jejich velké rozšíření (Aplu/Apulu/Aplum; Artemes/Artumi/Aritimi/Artimnes). Pozoruhodná je dochovaná terakotová socha Apollóna ze sousoší z Vejí, zachycující Héraklovu krádež laně v delfském chrámu; tato socha má výrazně etruský charakter (srov. str. 169). Na levé straně modelu jater jsou božstva nepříznivá, jako podsvětní vládce Vetisl, jehož jméno připomíná římské podoby jména neblahého Jova Vedius, Veiovis. Jeho partnerkou byla nejspíše bohyně smrti Vanth, objevující se ve scéně ubíjení trójských zajatců ve Françoisově hrobce ve Vulci. Zhruba od 5. století začíná převládat nový podsvětní pár s řeckými jmény Aita (Aidés/Hádés) a Phersipnei (Persefoné). Kromě hlavního páru se na modelu jater setkáváme s dalšími neblahými božstvy, jako jsou krutý Satres (Saturnus), vládnoucí v okamžiku smrti slunce (tj. zatmění) a uctívaný krvavými obětmi, Velchans (Vulcanus) a Silvans (Silvanus). Vetisl, Satres a Velchans měli také vládu nad bleskem, své blesky však metali za noci. V představách o podsvětních božstvech dochází od 5. a zejména od 4. století k prolínámí etruských lidových představ s řeckými. Aita (Hadés/Aidés = Neviditelný) je zobrazován s vlčí hlavou (vlk symbol smrti), Charun není převozníkem jako řecký Charón, 173

nýbrž je božstvem, které trestá nepřátele bohů. Mimoto je božstvem smrti, které čeká u podsvětní brány na duši, aby jí svým mlatem, který třímá v pravici, zasadilo smrtící ránu. Charuna doprovází daimón s dravčím zobákem, s pařáty, s mocnými křídly a s rohatou hlavou, na níž se z divokých vlasů výhružně zvedají dvě há ata. Je to Tuchulcha, jehož vyobrazení i jméno známe z nástěnné malby hrobky v Tarquiniích (Tomba dell Orco). Na této nástěnné malbě se dochovalo i vyobrazení Furií a jejich jméno. Nebeská božstva tedy platila obecně za příznivá, podsvětní za nepříznivá. Byla však i božstva, která mohla být jednou příznivá a jindy nepříznivá, jako Fufluns, bůh ohně v Populonii, který připomíná řeckého Dionýsa tím, že každoročně vstává z mrtvých a že spolu s Liberem a Cererou tvoří božskou trojici. Vztah Etrusků k bohům byl intenzívní, protože vycházel z víry, že ovládají celý svět a že stále zasahují do lidského života. Pozorování vnějšího světa a spojování těchto poznatků do souvislostí přivedlo Etrusky k magickému chápání čísel. Tak podle počtu sedmi planet a dvanácti souhvězdí ze zvěrokruhu přisuzovali číslům 7 a 12 nadpřirozenou moc. Spojeno s konkrétním pojmem objevuje se číslo 12 zfetišizováno ve dvanácti svazcích prutů (fasces) liktorů a v jejich dvanáctičlenném sboru. Také červená barva měla pro Etrusky magickou moc, nebo v ní viděli nejen barvu krve a tím i života, ale i přítomnost božstva. Proto u nich a později také v Římě nosil imperátor vojenský pláštík (paludamentum) červené barvy, a za slavnostního vítězného pochodu (triumphus) měl obličej červeně zbarven suříkem. K božstvům se Etruskové obraceli modlitbami, jimž sice nerozumíme, ale z jejichž rozboru se můžeme domnívat, že jde o rytmizovanou prózu s určitými metrickými zákony. Při významnějších příležitostech přinášeli Etruskové bohům oběti. Právě u nich mají původ zvláštní oběti, lectisternia, při nichž se před sochy bohů předkládaly jako oběti pokrmy. Zvláš slavnostně se božstvo uctívalo pořádáním her, které měly vždy náboženský ráz a byly tak významnou součástí kultu. Vedle vozatajů, jezdců a zápasníků při nich vystupovali tanečníci, kteří předváděli za doprovodu hudby, ale beze zpěvu, mimické rituální tance. Hrám předcházel slavnostní průvod a oběti. Z etruské Kampánie se hry v 5. století rozšířily do Říma. Na základě vyobrazení v hrobkách, na náhrobcích a na urnách si můžeme představit odchod ze života a pokusit se o výklad některých scén jak z hlediska reality, tak z hlediska eschatologických názorů. Zesnulý je zo- 174

brazován ležící na vyvýšeném lůžku, které je pod hlavou prohnuté. Nebožtíkova hlava je ještě pozdvižena pomocí polštářů, nejspíše proto, aby ústa zůstala zavřena. Témuž účelu sloužilo dodnes běžné podvázání šátkem, další šátek má nebožtík ještě volně položen na hlavě. Někdy bývá přes hlavu stahována kapuce. Kolem lože stojí ženy i muži; zdvíhají různým způsobem ruce k vyjádření žalu nebo drží v ruce malé nádoby s balzámem a oleji. Některé postavy představují pozůstalé, jiné jsou však najaté síly, které obstarávají smuteční záležitosti, především hlasité oplakávání a hudbu na dvojitou píš alu. Některé z těchto pohřebních zvyklostí nacházíme i u Řeků. Nebožtíkův stín (hinthial) se po smrti od těla odloučil, v hrobě ani v hrobce se nezdržoval, nýbrž odcházel z tohoto světa. Podle vyobrazení z 5. století odchází duše z tohoto světa na dvoukolém vozíku taženém okřídleným daimonem nebo na koni, aby se setkala s mořským hippopotamem, který ji v průvodu delfínů odveze na Ostrovy blažených. Zda byla tato cesta vyhrazena jen významným heróům, jako tomu bylo v archaickém Řecku (Hom. Od. 4, 561 568), nevíme prostě proto, že dochované monumenty přísluší výhradně vyšším vrstvám. Řecký vliv, který se projevil přijetím mnoha mýtických představ, např. Atunis Adónis, Héraklés Hercle (ten byl v různých scénách na zrcadlech spojen zejména s Menrvou, což z řecké mytologie vysvětlit nelze), se od 4. století promítl i do eschatologie. Rozšířila se víra, že stíny odcházejí do podsvětí, které je přístupné všem lidem. Kromě toho se na reliéfech uren a sarkofágů rozmnožuje počet scén převzatých z řecké mytologie Etruský náhrobek z Tarquinií 175

bu přímo nebo v malé úpravě: pobití Trójanů za Patroklovu smrt; smrt Myrtilova; obětování Ifigenie; zabití Agamemnona Klytaiméstrou apod. Tyto krvavé scény se obecně vykládají jako projev etruské povahy, i když se zdá být pravděpodobnější, že tu jde o alegorii života podléhajícího smrti. Do etruského prostředí přenesli ovšem tyto představy jihoitalští řečtí umělci; zda k jejich rozšíření přispěl i vliv jihoitalských řeckých mystérií a mystických sekt, zůstává pouze v rovině dohadů. Náboženské zásady byly u Etrusků vymezeny velmi složitými předpisy, jejichž souhrn se nazýval disciplina Etrusca. Její výklad podávali haruspikové. Byla zachycena v posvátných knihách připisovaných jednotlivým prorokům jako byl Tages (Egyp an?) nebo nymfa Vegoia či Begoe. Zprávy o těchto nedochovaných svatých knihách máme u římských spisovatelů. Věštění bylo složité. Vycházelo z rozdělení pozorovaného okruhu (templum) na část příznivou a na část nepříznivou. Templum rozděloval augur (věštec) pomyslně na čtyři díly dvěma kolmými čarami, a to přímkou východ západ (decumanus) a kolmicí sever jih (cardo). Poloha obou kolmic byla přesně vyměřena stínem do země zaraženého kolíku (groma) při východu slunce. Stín směřoval na západ a prodloužením na opačnou stranu vytvářel decumanus. Podobně vznikl cardo prodloužením nejkratšího stínu. Protože v důsledku slunečního pohybu bylo místo stínu každý den posunuto, pokládal se za základní den pro polohu dané pozorovatelny den rovnodennosti. Augur, který sledoval templum, vycházel z předpokladu, že bohové sídlí na severu a dívají se od severu na jih. Proto měli po levé straně východ a na pravé straně západ. Levá strana byla proto stranou slunce a světla a jako taková byla stranou příznivou, kdežto pravá strana byla stranou západu a tmy a tudíž stranu nepříznivou. U Řeků tomu bylo opačně. V římském náboženství se ujal řecký způsob, takže Římané považovali pravou stranu za příznivou (lat. dexter = 1. pravý, 2. š astný); výraz sinister, levý, je však obojetný, může mít význam š astný (Ovid. Trist. 1, 9, 49 tonitrus) nebo neš astný (Ovid. Her. 2, 115 avibus sinistris). Tento způsob rozdělování prostoru se uplatňoval i v praktickém životě tam, kde bylo třeba sledovat působení bohů, např. při zakládání města, stavbě chrámu (při založení kapitolského chrámu byli přítomni auguři z Etrurie) nebo budování vojenského tábora (srv. označení táborového středu výrazem groma, zadní táborová brána porta decumana ). Etruské rozměřování se vžilo i v životě Římanů, kteří dali vzniknout speciálním 176

zeměměřičům (gromatici), zeměměřičské literatuře a měřící tyčku (groma) proměnili ve stejnojmenný složitější nástroj. Všechna znamení vycházejí u Etrusků z přirozeného světa a mohou se opakovat. Právě tato analogie je základem jejich výkladu. Mohla se projevovat např. v tom, že se opakují stále v témž poli na šestnáct dílů rozděleného pozorovaného okruhu (templum), mohou mít, jako je tomu u blesků, stejnou nebo podobnou barvu, mohou patřit mezi jevy, jež dávají svou přirozeností určitá znamení, jako stromy, které jsou bu příznivé (dub, buk, líska, ořešák, fíkovník, vinná réva, hrušeň, jabloň aj.), nebo nepříznivé (všechny trnité keře a stromy, které rodí černé plody, všechny plevelovité rostliny aj). Podobně je tomu u zvířat, z nichž jsou pro člověka nepříznivé zvláště včely a myši. Výklad těchto přirozených znamení je založen na analogii, zatímco výklad nepřirozených znamení, tzv. monstra, vychází z jejich jedinečnosti. Podobně jako v Orientě předpokládala tato pozorování a jejich výklad shodu makrokosmu a mikrokosmu. Znamená to, že to, co se odehrává v makrokosmu, odehrává se i v mikrokosmu a naopak. Tento způsob věštění byl v podstatě racionální, a proto jej bylo možno označit jako ars, řecky jako techné. Byla to tedy součást vědeckého výkladu světa, jaký se neopíral o inspiraci, vnuknutí. Zásady etruské mantiky poznáváme u různých spisovatelů u Seneky, Cicerona a Macrobia, a není tudíž snadno rozpoznat, co je etruské a co římské, co je vzato od Řeků nebo i odjinud. Rovněž užívaná terminologie je převážně latinská. Etruské náboženství mělo pro rozvoj duchovního světa Římanů velký význam už proto, že v nejstarší době změnili Etruskové své představy o bozích podle představ řeckých, a že v průběhu doby leccos převzali i od svých latinských a sabinských sousedů. V době etruské královlády v Římě se zde prudce posunul vývoj od nižších náboženských forem k antropomorfním a byla zahájena stavba chrámů. I zde měli Římané vzor v řecké kultuře. Proto nelze pochopit mnohé z Říma bez poznání světa jeho starších sousedů, Etrusků, a jejich duchovních otců, Řeků. 177

ANTROPOMORFNÕ BOéSTVA ÿõma V nejstarší době Řím nevynikal nad ostatní blízké osady, byl pouze jedním ze třiceti měst latinského spolku, nomen Latinum. To, že ležel na dolním toku největší řeky střední Itálie, Tiberu, k němuž směřovaly obchodní cesty z jižní Itálie, zvýhodňovalo Řím oproti ostatním obcím, které se koncentrovaly v jeho okolí. Tiber byl určujícím činitelem, který sbližoval etruské pronikání ze severu, řecké od jihu. Tato skutečnost se odrazila i v náboženské sféře, protože pod vlivem etruské a řecké společnosti opustili Římané víru v duchy a začali je chápat jako lidské postavy. Jelikož si božstva v lidské podobě žádala příbytek v podobě svatyně nebo chrámu, objevují se stavby označované latinsky aedes = stavení, anebo (pod etruským vlivem) templum = půda vymezená bohu. Nový způsob uctívání neučinil sice konec kultu božstev ve volné přírodě, např. v posvátných hájích, ale obohatil jej o dosud neznámý prvek, kultovní stavbu, příbytek božstva. V dalším výkladu si povšimneme proměn římského náboženství, k nimž došlo ve styku s náboženstvím řeckým. I když je jeho vliv silný, je třeba si stále uvědomovat, že podněty pro tyto proměny vycházely z Říma, nikoliv z Řecka. Kulty řeckých bohů, pronikající do oblasti Tiberu od jihu, spojovaly římský svět s řeckou civilizací. Řím, Latium, Latinus pronikají do řecké poezie (Hésiodos, Euripidés) a naopak mnohé řecké mýty jsou lokalizovány do střední a jižní Itálie, kde vláda Diem vyhnaného Krona/Saturna přináší zlatý věk; Héraklés ženoucí Géryonova stáda přichází k Tiberu a také Euandros (= Dobrý muž, Faunus) se dostává k Tiberu už před Romulem. To usnadňuje rozšíření řeckých kultů v římském okolí. Takto dostal kult nyní latinizovaný Héraklés pod jménem Hercules a do určitého prostoru byly zaneseny informace řeckých mýtů. Tak trójský Aineias, nyní Aeneas, 178

přistál v Laviniu. Tuto verzi snad zbásnil už řecký básník Stésichoros ze sicilské Himery v 7. 6. století, ale nyní bylo podepřena výstavbou dvanácti oltářů bohům spárovaným po řeckém způsobu. To proměnilo starší lavinijské kultovní místo tvořené jedním (rovněž dochovaným) oltářem ve významné kultovní středisko řecko-římských tradic, a v tomto duchu bylo zrestaurováno Augustem. Dějiny tohoto kultovního místa sahají nejméně do 6. století př. Kr., nebo se zde objevily shody s oltáři a podii známými pro tuto dobu z Říma i z Ardey. Také severně od Tiberu pronikal mezi Etrusky řecký import a s ním řecké představy přes Atrii v Jaderském moři a přes Capuu, spojenou s Velkým Řeckem (Apulie, Lukanie, Bruttium). Svědčí o tom i vzájemný obchod etruských měst Caere a Veje s Fókaiou a Larisou nad Hermem v Malé Asii. Z Caere, Vejí a Capuy přicházejí řecké výrobky nebo jejich etruské imitace do Říma. Tento stav zanechává stopy v náboženské oblasti, kde se projevuje existencí několika palladií (xoanon), nejstarších dřevěných soch božstva naplněných mimořádnou mocí, např. v Římě, Laviniu a Lucerii, nebo v kultovním epithetu Athény Ilias doložené pro Siris pod Tarentem. Nové náboženské představy bývaly vyjádřením zájmů určitých vrstev. Tak nejspíše z Lavinia převzatý kult Dioskúrů (zobrazovaných jako jezdecký pár) vyhovoval části nejstarší aristokracie, tzv. celeres (= rychlí), kteří tvořili v Římě královské doby jezdecké oddíly. Významným jevem byla personifikace abstraktních pojmů, s níž se v Říme setkáváme až od 5. stol. př. Kr., kdežto u Řeků ji nacházíme už u Homéra. Zosobnění abstraktních pojmů u obou národů neustále sílí jak v náboženství, tak ve filozofii. Objevují se řecká abstrakta typu Tyché (Náhoda), Niké (Vítězství), Homonoia (Svornost), Peithó (Přemlouvání), Ananké (Nutnost), Démokratia (Lidovláda), Eiréné (Mír), Areté (Zdatnost), latinské výrazy Fortuna (Náhoda), Victoria (Vítězství), Concordia (Svornost), Fides (Důvěra), Libertas (Volnost), Salus (Zdar), Honos (Čest), Virtus (Zdatnost), Pax (Mír), Aión-Kronos-Saturnus držící klíč 179

Clementia (Laskavost) aj. Tento proces personifikace namnoze podnítily řecké vzory, avšak za císařství se tento vývoj odehrával v obou polovinách impéria zcela samovolně, především se však uplatňoval v tzv. kultu císařů. Při modlitbě byl římský věřící obrácen k božstvu zády, protože se ostýchal obracet se na ně z očí do očí tak, jak to bylo běžné v Řecku. Obětování božstvu řeckým způsobem (tzv. Graeco ritu) bylo také jedním z ukazatelů, s jejichž pomocí je možno oddělit římská božstva od řeckých. Obě capite aperto (s nezakrytou hlavou) je většinou původu řeckého (např. v Herkulově kultu při Ara maxima), obě capite velato (se zahalenou hlavou) je původu římského. S volným slovním projevem se setkáváme jen při hromadném prosebném procesí za mimořádné nouze, kdy v procesí kráčelo všechno dospělé mužské i ženské obyvatelstvo (supplicatio). To obcházelo všechny římské chrámy a účinek proseb byl zvyšován počtem dní, po které supplicatio probíhala. Účelem modlitby a obětí bylo získat přízeň bohů jako protihodnotu za tyto úkony, kterou dobře vyjadřuje neantický obrat do, ut des, dávám, abys dal. Zvláštní chvílí, kdy se Římané obraceli k božstvu, byla přísaha, kterou se přisahající dovolával božího svědectví. Dovolávat se mohl kteréhokoli boha, ale v nejvyšší přísaze se Řím obracel k Jovovi, v běžném životě však v těchto záležitostech převládali, jak ukazují i ustálená úsloví, původně řečtí bohové Castor, Pollux (Polydeukés) a Hercules (Héraklés). V době etruských králů se v Římě poprvé objevují bronzové idoly. Nejstarší etruský chrám v Římě stával na Quirinalu a byl zasvěcen staré etruské trojici Tinia, Uni a Menrva, která odpovídá athénské trojici Zeus, Héra, Athéna. Král Tarquinius Priscus navázal na tradici tohoto quirinalského chrámu a dal téže trojici vystavět velký chrám na Kapitoliu. Chrám kapitolské trojice, v Římě uctívané pod jmény Juppiter, Juno a Minerva, symbolizoval etruskou nadvládu nad Římem. Etruská trojice vytlačila starou latinskou trojici Juppiter, Mars a Quirinus, která snad vznikla synoikismem (spojením) obcí na Palatinu a na Quirinalu. Jiným způsobem než synoikismem neumíme vysvětlit, proč se objevují vedle sebe v Římě dvě tak příbuzná božstva jako jsou Mars a Quirinus. Nadto i Juppiter jako Optimus Maximus nabyl nyní významnějšího postavení, než jaké měl v dosavadním kultu. Nový kult se od starého kultu Jovova odlišoval epithetem Optimus Maximus, které do Říma přišlo asi přes Etrusky, ale původně bylo řeckým oslovením Dia: kydiste, megiste = nejpříznivější, největší. Tento obsah mají i obě epitheta v latinské verzi (vokativ optime, maxime ). 180

Kapitolský chrám a v něm umístěná Jovova socha hrály ve vývoji římské obce zvláštní roli až do konce římské říše, nebo se tu soustře oval náboženský život celého Říma. Ve sklepeních chrámu byly uloženy Sibyllské knihy (libri Sibyllini), sbírka věšteckých průpovědí, kterou podle legendy přinesla do Říma kolem roku 533 na pokyn Apollóna z Kum tamní Sibylla. O sbírku věšteb pečoval zvláštní sbor, původně dvoučlenný, později desetičlenný a konečně patnáctičlenný. Toto ještě v královské době ustavené kolegium mělo právo nahlížet do Sibyllských knih a navrhovat v nepříznivé době nebo za zvláš nepříznivých věštných znamení opatření, realizovaná ovšem až po usnesení senátu. Sbor se rozhodoval, zda má být patřičná obě vykonána obvyklým způsobem, zda má být vystrojeno děkovné procesí, či zda má být připraveno mimořádné lectisternium, tj. obřad hoštění ležících bohů, kdy se před jejich sochy, uložené na poduškové lehátko (pulvinar), kladla jídla. Během lectisternia byly po celém městě otevřeny všechny domy, každému se dostávalo pohoštění, ustávaly spory a vězňům se pro ten den snímala pouta. Za zvláště těžkých okolností rozhodoval sbor na základě knih o tom, které nové božstvo má být po schválení senátem uvedeno do Říma. Tradice řecké Kymy (Cumae) se zde projevovala v tom, že božstvo uvedené na podkladě Sibyllských knih bylo vždy uctíváno řeckým způsobem (Graeco ritu). Obdobná náboženská střediska jako na Kapitoliu byla i mimo Řím, kde se jim rovněž říkalo Capitolium. Z Velkého Řecka přišel do Lavinia v Latiu a odtud do Říma řecký kult Dioskúrů, Castora a Polluka, kde už byl přijat jako latijský kult bez onoho potřebného vyjádření kněžského kolegia, jehož by bylo zapotřebí v případě cizího kultu (mezi 6. a 5. stol. př. Kr.). Tento kult je z Lavinia dosvědčen nápisem psaným zprava doleva na bronzové tabulce: Castorei Podlouqueique quorois, tj. Castorovi a Pollukovi jinochům (řec. kúrois). Na tomto nápisu, nalezeném v blízkosti známého místa dvanácti oltářů, je zajímavý jeho způsob psaní, zařazující nápis do 2. poloviny 6. století, řecké označení Dioskúrů a znění Pollukova jména, z něhož je patrno, že do Latia jméno přešlo přímo z řečtiny, nikoli přes etruské znění Pultuke. Z původních ochránců-spasitelů (sótéres) v bitvách a na moři se v Latiu Dioskúrové stali ochránci místa, kam podle římské představy Aeneas přenesl své strážné bohy Penáty. Díky tomu Dioskúrové začali být ztotožňováni s Penáty, jejichž oltář existoval v Laviniu až do 2. stol. po Kr. a jejichž kult zde nabyl za císařství nové síly v důsledku Augustovy reformy. V Řecku byl kult Dioskúrů původně pěstován ve Spartě, kde byli považováni za 181

Dioskúrové přijíždějící ke slavnosti, lékythos, kolem r. 500 ochránce domu a zobrazováni jako dva hadi. Avšak již zde se Dioskúrové změnili z ochránců králova domu v osobní královy ochránce, zejména za války. Současně se změnilo i jejich zobrazování: z páru hadů se stal pár mladých jezdeckých bohů, kteří se v bitvě náhle objevují jako spasitelé, sótéres. Záchranná působnost Dioskúrů se později rozšířila na všechny nebezpečné situace, především na moři, kde se záření na stožáru vysvětlovalo jako jejich zjevení, epifaneia. Od 4. století se Dioskúrům přičítalo spíše legendární než skutečné vítězství v bitvě u jezera Regilla, kterého zde Římané měli dosáhnout nad Latiny někdy kolem roku 500. Proto není vyloučeno, že v oslovení kúroi se cítilo nejen řecké pojetí synové Dia, ale i římské označení mladých příslušníků aristokratické jízdy iuvenes (mladíci, mládež). Odtud se Dioskúrové stali ochránci římských jezdců, kteří (od r. 304 př. Kr.) pravidelně 15. července pořádali k jejich poctě slavnostní průvod kráčející od Martova chrámu na Kapitolium. Z obou dvojčat byl uctíván především Castor, jemuž byl zasvěcen chrám (aedes Castoris) již roku 484 př. Kr. Tento chrám na římském foru, Forum Romanum, nebyl chápán jako cizí prvek, takže lze soudit, že kult Castora byl do Říma přejat z okolí, nikoliv od Řeků. Pozor- 182

nost si zaslouží skutečnost, že se z důvodů nám neznámých při Castorovi zaklínaly římské ženy. Hercules, řecký Héraklés, byl uctíván v osadách etruských i latinských, zejména v Praeneste, v Tusculu a v Tiburu. Do Říma se tento kult rozšířil ještě před stavbou kapitolského chrámu, pravděpodobně jako rodinný kult, jehož obsluha byla svěřena tak jako tomu bylo v Řecku jednomu rodu. Jeho přijetí do Říma bylo spojováno s mýtickými postavami Euandrem a Kakem (= Zlým mužem). Herkulův oltář, Ara maxima, stál prý od dob před založením Říma na Foru boariu (Dobytčím trhu), kde tento bůh vystupoval jako ochránce obchodu a pocestných. Protože domácí způsob uctívání byl v tomto kultu vystřídán řeckým, předpokládá se, že se Herculův kult rozšířil do Říma podruhé, a to někdy počátkem 4. stol. př. Kr. z řeckých měst Velkého Řecka. Juppiter byl největším bohem italických kmenů, které si ho, jak napovídá etymologie jeho jména, přinesly ještě z indoevropské rodiny. Proto má také mnoho společných rysů s řeckým Diem, ale některé z těchto společných vlastností pocházejí až z helénismu, kdy došlo ke ztotožnění obou těchto nejvyšších bohů. Po celé Itálii byl Juppiter uctíván jako bůh jasného nebe. Lidé ho, podobně jako tomu bylo u Dia, spatřovali ve vrcholcích hor, na nichž později vznikaly jeho chrámy (mons Albanus, Capitolium). O Idách, které připadají na úplněk, se Jovovi každý měsíc obětovala ovce (ovis Idulis). Z božstva jasného nebe se vyvinula představa, že Juppiter ovládá počasí, zejména blesky a déš. Proto se za trvalého sucha konalo procesí podobně jako v Řecku k Diovi, jehož se zúčastnily bosé ženy s rozpuštěnými vlasy a magistráti (úředníci) bez odznaků hodností, aby vyprosili seslání deště. Starobylý kult boha blesku (Iuppiter Fulgur = Blesk) přetrval až do císařství, kdy se i do provincií rozšířilo očiš ování místa zasaženého bleskem, na němž byl blesk kultovně pohřben. Saturnus je prastaré italické božstvo, jehož původ je možno hledat u Etrusků. Nevíme, jaká byla jeho prvotní funkce. Rozhodně však nelze na jeho zemědělský charakter usuzovat ze znění jména, jak se domnívaly lidové etymologie, nebo jeho jméno má dlouhé -a-, zatímco ve slově satum (od slovesa sero seju, zasévám), je -a- krátké. Saturnův chrám na římském foru byl po kapitolském nejstarším v Římě. V jeho sklepeních byl chován státní poklad. Zde má snad původ jeho ztotožnění s řeckým Kronem, za jehož vlády (snad v Itálii), o níž mluví Hésiodos, byl na zemi zlatý věk. K tomuto ztotožnění došlo nejpozději roku 217 př. Kr., kdy se u Satur- 183

nova chrámu pořádalo proslulé lectisternium, při němž byly hoštěny římské i neřímské božské páry podle řeckého způsobu. Od té doby byla novým způsobem slavena i Saturnalia (17. prosince). V ten den otroci požívali v domě týchž práv jako jejich páni; to ukazuje na starobylý zemědělský ráz Saturnalií, který na ně mohl být ovšem přenesen z obdobných řeckých Kronií. Také zobrazení Saturna, který držel v ruce vinařský nůž právě tak jako Kronos, bylo zcela pod řeckým vlivem. Ještě v době královské vstoupila mezi římské bohy dvě božstva, která byla v etruském prostředí ztotožňována s řeckými bohyněmi. Minerva, jejíž chrám stál na Aventinu, byla ztotožňována s Athénou a také tak zobrazována: nosila na hlavě přílbu a v rukou držela oštěp a aigidu, bájný štít potažený kozí kůží a ozdobený hlavou Medúsy, jejíž pohled každého změnil v kámen. V nejstarší době byla však uctívána na Kapitoliu a v jejím kultu se stále více projevoval rys božské ochránkyně řemesel, kterou se stala počátkem republiky. I tato proměna Minerviny funkce je v souladu s obdobnou proměnou Athéniny náplně v archaických Athénách. Juno se z původního ochranného ženského daimona změnila v ochranné a plodivé božstvo všech žen města. V této funkci byla ztotožněna s řeckou Hérou. Uctívána byla o každých Nonách (pátý nebo sedmý den měsíce) a byl jí zasvěcen měsíc Iunius červen. V Římě byla dvojice bohyní spolu s Jovem hlavním městským božstvem, uctívaným jako Kapitolská trojice (trias) na Kapitoliu. Počet Junoniných chrámů stále narůstal, protože se její kult přenášel do Říma z dobytých etruských měst, v nichž byla Juno oblíbenou bohyní. Starobylá Juno Caprotina byla ochránkyní všech římských žen; její svátek 7. července (Nonae Caprotinae) byl slaven veselým průvodem, v němž za Římanky převlečené otrokyně vedly obscénní řeči a šlehaly okolo stojící ženy fíkovými ratolestmi pro zajištění plodnosti. Poté byla pod divokým fíkem (caprificus) obětována Junoně koza (capra) a následoval hodokvas. Obscénní řeči, šlehání a caprificus, který byl pro tvar svých plodů symbolem plodnosti, měly magicky, tj. působením stejného, přivodit plodnost. Původní magický charakter byl však v průběhu staletí zatlačen a změnil se v sexuální hru. Římské matrony měly však pro sebe vyhrazen kult Junony zvané Lucina, snad dárkyně světla (lux, 2. p. lucis), jež zcela převzala rysy řecké bohyně Eileithyie. Jí přinášely rodičky po š astném porodu obě v atriu. Těmto bohyním byla blízká i staroitalická bohyně měsíce a ochránkyně žen Diana. Její svatyně se nacházely v kopcích (např. Tifata u Capuy) nebo 184

v posvátných hájích (Aricia). Na těchto místech jí ženy přinášely obětní dary bu jednotlivě, nebo k ní konaly hromadná procesí. Dianin chrám na Aventinu založil podle tradice král Servius Tullius. Stála v něm starobylá dřevěná socha (xoanon), zhotovená podle xoana stojícího v Artemidině chrámu v Massilii, jež bylo zase kopií kultovní sochy v Artemidině chrámu v Efesu. Již od založení aventinského chrámu byla Diana ztotožňována s Artemidou a Hekatou všechny tři byly ochránkyněmi hájů, měsíce, žen a porodu. Diana se tak postupně stává i bohyní zvěře, která zvěř bu chrání, nebo loví. Při prvních římských lectisterniích r. 399 př. Kr. vystupuje Diana ještě v páru s bohem-ochráncem Herculem, ale poté stále častěji pod řeckým vlivem společně s Apollónem jako jeho sestra, kterou u Řeků byla Artemis. Tento proces je uzavřen přijetím helenizované Diany do římského pantheonu o dalších lectisterniích (217 př. Kr.). Božstvem, které mělo mnoho společného s božstvem okamžiku, byla Venus, numen božské milosti, které se změnilo v bohyni smyslné lásky, nepochybně pod řeckým vlivem, jak vidíme z pozdějšího ztotožnění této bohyně s Afroditou. Nemalou úlohu při určování jejího příštího charakteru mělo i působení punského kultu Astarty na sicilské hoře Eryx, který Řekové přijali do Afroditina kultu. Odtud pochází i její přívlastek Erycina, Erycká. Plebejové, jejichž politický vliv stále narůstal, vyvíjeli snahu, aby se okruh starých božstev dále rozšířil. Proto podporovali především pronikání kultů z těch řeckých měst, s nimiž udržovali styky. Tak již v roce 493 přišla do Říma z popudu Sibyllských knih trojice řeckých zemědělských božstev Démétry, Dionýsa a Persefony, popřípadě Kory; v Římě byli tito bohové ctěni pod starými italickými jmény Ceres, Liber a Libera. Souvislost s původním řeckým prostředím se zřetelně poci ovala až do doby Ciceronovy, nebo úřad kněžky býval v tomto kultu nadále obsazován kněžkou z řeckého města, podle Cicerona (Pro Balbo 55) z Neapole nebo z Velie. Liber a Libera byl starobylý pár italických božstev plodnosti a vegetace, jejichž slavnost Liberalia (17. března) souvisela s jarní setbou. Po jejich ztotožnění s Dionýsem a Persefonou k nim přistoupila i Ceres, ztotožněná s Démétrou, která pak v této trojici získala vůdčí postavení; to se projevilo i tím, že den založení chrámu (dies natalis templi) této trojice připadl na den Cerialií (19. dubna). Chrám Cerery, Libera a Libery se stal politickým střediskem plebejů, kteří měli v jeho prostorách uloženu pokladnu. 185

Stále více se rozmáhající obchod usnadnil přenesení kultu řeckého boha obchodu Herma zvaného Empolaios (Kupec) do Říma, kde byl uctíván pod jménem dávného primitivního ducha (tzv. numen) zisku jako Mercurius (od výrazu merx = zboží získané směnou; merere = směnit). Jeho chrám stál mimo městský obvod (pomerium), tj. za hradbami, protože v něm byl poci ován neřímský prvek. Nabýval však stále na významu, nebo se změnil ve středisko římských kupců. Mercurius se postupně ztotožňoval s Hermem, a tak mu byl i v Římě přičítán vynález lyry a úloha průvodce duší do podsvětí, jako tomu bylo v Řecku. Rozmáhající se námořní obchod uspíšil také stále výraznější splývání Neptuna s Poseidónem, od něhož bůh tekoucích vod Neptunus převzal nejen funkci vládce moří, ale dokonce i jeho podobu. Apollón byl v řeckém světě stále více považován za boha léčení, jak dosvědčují záznamy o jeho léčebných zákrocích, doložené na nápisech z Delf. Po překonání morové epidemie v Římě byl Apollónovi zasvěcen chrám mimo pomerium již roku 433 př. Kr., v němž zde byl bůh uctíván jako Medicus (Lékař), což plně odpovídá jeho řeckému epithetu Iatros. Oficiálně však byl mezi římské bohy přijat až prvními lectisterniemi v roce 399, která měla Apollóna získat pro Řím. Římané až do r. 396 válčili s etruskými Vejemi, odkud přivezli jako součást sousoší zdobícího tamní chrám proslulou Apollónovu sochu, dílo sochaře Vulky z konce 6. stol. př. Kr. První lectisternia v roce 399 byla slavena po osm dní, během nichž byly na třech lehátkách vystaveny slavnostně vyzdobené sochy božských párů Apollo Latona, Hercules Diana a Mercurius Neptunus, k nimž se vznášely prosby za usmíření. Je zajímavé, že obřad probíhal současně i v soukromých domech (Liv. 5, 13, 6). Nešlo přitom ovšem o domácí Dianu z Aricie a o starobylého Neptuna, nýbrž o řecká božstva Artemidu a Poseidóna. V důsledku složitějších poměrů v obci docházelo ke změnám i v oblasti náboženských představ. Stará božstva okamžiku, jejichž životnost byla omezena na dobu jejich působení, zmizela, avšak objevila se jakási jejich obdoba na vyšším stupni. To byla božstva, jejichž účinek byl stále zřejmý a jež nemohla být nahrazena jinými, např. bohyně Febris (Horečka) nebo bohyně Cloacina (zodpovědná za římské stoky), obě hrající značnou úlohu v životě města v bažinatém kraji, ohrožovaného nemocemi a epidemiemi; zvláštní skupinou jsou pak zbožněná abstrakta, pro něž Římané našli hojné vzory v řeckých městech, např. Concordia/Homonoia (Svornost), 186

Fides/Pistis (Věrnost, Důvěra). Nacházíme však i římská abstrakta zbožněná bez konkrétního řeckého podnětu, např. Spes (Naděje), pro niž v řeckém kultu nemáme obdobu, nebo Elpis se objevuje jen u básníků a filozofů. Římský pantheon se poté obohatil o další významná božstva z řeckého prostředí. Už ve 4. století ztratila své rysy vegetativní bohyně, původně snad numen kvetoucí přírody, Venus poté, kdy byla ztotožněna s Afroditou. Tím se z bohyně přirozeného půvabu a krásy stala bohyně smyslné krásy a lásky. Té byl od roku 295 vybudován v Římě chrám z peněžitých pokut, které odváděly matrony za cizoložství. To plně potvrzuje vítězství řecké koncepce kultu, dovršené pak v lectisterniích roku 217 př. Kr., kdy se Venus objevuje v páru s Martem. To odpovídá homérskému spojení Area s Afroditou do mileneckého páru. Na příkaz Sibyllských knih byl r. 293 přenesen přímo z Epidauru kult léčebného božstva Asklépia. V Římě byl uctíván pod jménem Aesculapius, jehož gramatická podoba prozrazuje, že jméno bylo v Římě známo již dříve a že sem nejspíše proniklo z jihoitalských řeckých měst. Asklépiův kult se v Řecku šířil od konce 5. století; do Athén jej uvedl básník Sofoklés, který byl rovněž Asklépiovým knězem, a velmi brzy poté podal výsměšný obraz jeho věrných vyznavačů Aristofanés v komedii Plútos. V dalších staletích Asklépiův kult sílil zejména v lidových vrstvách, které se k tomuto bohu obracely v nejrůznějších případech o pomoc; zázračné vyléčení, k němuž docházelo ve spánku, líčili pak lidé na děkovných tabulkách (tzv. iamata). Přestože byla v Římě snaha předvést Asklépiův kult co nejúplněji (např. byl z Epidauru přivezen i Asklépiův posvátný had), nacházíme v jeho chrámě na ostrově v Tiberu děkovné tabulky bez vylíčení zázraků. Vedle Apollóna Medika a bohyně horečky Febris tu tedy bylo nové božstvo, kolem něhož se, stejně jako v Řecku, soustředí i další bozi zdraví, především Salus. V nejstarší době byla však Salus bohyní štěstí a zdaru a její působnost se vztahovala především k oblasti veřejného blaha a úspěchů obce. Tato Salus publica (Lidové blaho) dostala první chrám za války se Samnity r. 302 př. Kr. Ale ve 2. století se už obsah tohoto božstva podstatně změnil. Další kult přenesený do Říma souvisí nepřímo s jihoitalským řeckým městem Tarentem. V průběhu první punské války (264 241) po legendárním neúspěšném vylodění římské armády v Africe pod vedením M. Attilia Regula docházelo k velkým římským ztrátám. V té době se do Říma rozšířily řecké záhrobní představy, spojené s božstvy Dis Pater (= Plútón) 187

a Proserpina (= Persefoné). Na břehu Tiberu v severní části Martova pole byl založen podzemní oltář obou těchto božstev, zvaný Tarentum. Spíše lidová než lingvistická etymologie (kořen -tar- je ve Středomoří obecněji rozšířen) spojovala tento oltář s Tarentem, odkud prý přišli tito bozi do Říma. Otci Ditovi byl obětován černý býk a Proserpině černá kráva na znamení toho, že obě je spojena s bohy podsvětí, tedy tak, jak tomu bylo v Řecku obecně. Současně probíhaly noční slavnosti a hry (Ludi Tarentini). V římském pojetí se tato slavnost měnila ve slavnost století (saeculum) slavenou stoletními hrami (ludi saeculares). O málo později, 28. dubna 241 př. Kr., byl v posledním roce první punské války na příkaz Sibyllských knih zasvěcen chrám bohyně Flory. Nebyla to však ona středoitalická bohyně, která měla svého kněze (flamen), nýbrž pod starobylým latinským názvem se tu uctívala převzatá řecká bohyně, snad Afrodité Antheia (Květná) nebo Démétér Chloé (Výhonků). Její převzetí z řeckého světa mělo asi zatlačit působení punských představ ve střední Itálii, které, jak se soudí po nálezu etrusko-punské bilingvy z Pyrgi, bylo asi dost silné. Při zasvěcení chrámu se slavily bujaré hry, Ludi Florales neboli Floralia, od r. 173 př. Kr. každoročně. Jejich pořádání posilovalo postavení rostoucí úřednické šlechty, nobility. Délka her se měnila, nejdéle trvaly za Caesara a Augusta, kdy se konaly na přelomu dubna a května a trvaly po šest dnů. Jejich ráz byl bujnější, než jak tomu bylo u jiných her: zahajovali je nižší úředníci (aedilové) rozsypáváním hrachu a bobů mezi lid, což bylo později za císařství nahrazeno rozdáváním darů. Následovaly výstupy herců, pantomimů, mimů a běh květinonošů. Hlavním číslem asi bylo obnažování žen, které obstarávaly tanečnice a meretrices, nevěstky. Tato sancta obscaenitas ludorum, posvátná obscénnost her, byla provázena nevázaným vyslovováním obratů z oblasti plodnosti (licentia verborum), což se týkalo pouze žen. O hrách došlo jedné noci k vyvrcholení slavnosti ve zjevení (epifanii) bohyně. Slavnost byla oblíbena nejméně do konce 4. století po Kr. a byla hojně odsuzována církevními otci. Nábožnost Římanů se pronikavě zvýšila v těžkých letech bojů s Hannibalem. Tehdy se v Římě ještě konaly bu smírné nebo očistné lidské oběti. V nejvyšší nouzi, roku 217, se správcové Sibyllských knih rozhodli obnovit zapomenutou slavnost ver sacrum (svaté jaro) a oslavit ji lectisterniemi, která byla, jak již víme, poprvé uvedena do Říma roku 399. Nyní však byly poprvé vytvořeny páry řeckých a římských bohů a bohyní, takže natrvalo zmizel rozdíl mezi starými božstvy slavenými v pomeriu (uvnitř hradeb) 188

a novými, slavenými extra pomerium. Celkem tu bylo v párech dvanáct božstev, a to: Juppiter Juno, Neptunus Minerva, Mars Venus, Apollo Diana, Vulcanus Vesta, Mercurius Ceres. To, že jsou božstva spojena s řeckým světem, bylo vyjádřeno obětmi, konanými Graeco ritu (po řeckém způsobu) a tím, že k poctě těchto bohů bylo na foru postaveno dvanáct zlatých soch, které odpovídaly dvanácti sochám bohů stojícím na athénské agoře. Jako společného názvu se pro ně užívalo starého označení pro anonymní radu bohů etruského Tiniy, di consentes. Přes řecký ritus a shodu jmen měli tito bohové některé odlišnosti. Tak Venus měla daleko častěji mateřský charakter než řecká Afrodité, Mars a Vesta měli mnohem širší působnost než jejich řecké protějšky Arés a Hestia. Taktéž roku 217 př. Kr. byly uvnitř pomeria poprvé postaveny chrámy řeckých božstev, a to bohyně Mens, uvedené do Říma sborem decemvirů po porážce u Trasimenského jezera, kdy bylo zapotřebí přítomnosti Rozvahy (řecký protějšek však neznáme), a Venus Erycina, v níž se pod starým názvem numina půvabu a božské milosti skrývala jak řecká Afrodité, tak punská bohyně uctívaná na sicilské hoře Eryx. V téže době byla Venus vpletena do mýtu o Aeneovi. Snad proto, že den zasvěcení jejího chrámu připadal na starodávné Vesnické vinobraní (19. srpna), tzv. Vinalia rustica, stala se Venus i ochránkyní římských zelinářů a zahradníků. Později došlo i k jejím dalším proměnám. Roku 207, ve dnech, kdy Hasdrubal spěšně postupoval proti Římu, sestavil v Římě Livius Andronicus po dohodě s pontifiky sbor tři krát tři krát tři, tedy dvaceti sedmi panen, který jako procesí kráčel městem a zpíval v chrámu Jova Statora (Zastavitele) píseň složenou Andronikem, a nato zpíval a tančil v chrámu Junony Reginy (Královny). Takový způsob obracení se k bohům byl běžný v Řecku, v Římě však byl do té doby neznámý. Na konci války s Hannibalem byla roku 204 uvedena do Říma maloasijská bohyně, už rozšířená v řecké oblasti. Byla to Kybelé, Velká Matka bohů, sídlící na hoře Idě ve Frygii, ztotožněná Řeky s bohyní Rheou. Její oficiální řecký název Megalé métér theón Idaia Kybelé byl tlumočen do latiny jako Magna Mater deum Idaea Cybele, tj Velká Matka bohů Idská Kybelé. Příchod tohoto kultu do Říma byl spojen s legendou, jejímž historickým jádrem je, že z maloasijského Pergamu nebo dokonce přímo z jejího centra Pessinúntu byl do Říma převezen Kybelin symbol, černý meteorický kámen. Vyprávělo se, že lo se vzácným nákladem uvízla na písčině v Ostii 189

a že se zdráhala pokračovat v cestě do Říma až do chvíle, kdy se jejího lana chopila vestálka Claudia, jež tak prokázala své panenství. Vedle rodu Claudiů získali zásluhu o kult i Corneliové, když byl jeden člen tohoto rodu, Scipio Nasica, pověřen přijetím bohyně do města. Tímto aktem pronikl do Říma poprvé kult bohyně, který byl orgiasticky prováděn kněžími, gally, pod vedením archigalla. Po většinu roku se jejich orgiastické obřady konaly v Římě uvnitř chrámu a jen o některých dnech bylo kněžím dovoleno, aby s tympany v rukou táhli v průvodu městem, vezli sochu bohyně zobrazované s korunou z hradební zdi a stojící na voze taženém lvy, a vybírali dary. Proti řeckému a orientálnímu světu byl orgiastický ráz zmírněn okamžitým zákazem provádět během chrámových orgií krvavé zbavování se mužství. Také nebylo dovoleno vstupovat do tohoto sdružení římským občanům; zákaz však byl ještě za republiky omezen tím, že nobilita si mohla vytvářet svá sdružení (sodalitates) pro oslavy této bohyně. Kámen byl od roku 204 chován na místě příštího chrámu bohyně Victorie (= Vítězství), aby v osudové válce přivedl Řím k vítězství. Přenesení kamene se uskutečnilo 4. dubna, ale samostatný chrám dostala bohyně na Palatinu až za několik let, 10. dubna roku 191 př. Kr. Proto byly v pozdějších dobách slaveny její svátky, Megalesia, od 4. do 10. dubna. Již v roce 194 se k Megalesiím připojily divadelní hry, Ludi Megalenses. Přestože v Malé Asii byl Kybelin kult doprovázen kultem Attida, v Římě spadá rozkvět Attidova kultu až do doby císaře Claudia. Římský náboženský život navazoval těsně na řecké představy a zvyklosti a ne v každém případě je zcela jasné, do které oblasti řecké či římské zkoumaný jev náleží. Na těchto proměnách se však vývoj římského náboženství nezastavil a do Říma pronikaly další nové prvky, zejména z helénistického světa. 190

ZA HRANICEMI ÿeck HO SVÃTA Již dlouho před válečnými výpravami Alexandra Makedonského, jejichž úspěchy vedly ke vzniku nového světa pod řeckým vedením, Řekové pronikali do méně známých východních krajin. Současně se takový pohyb dál směrem od východu do Řecka. Už v komediích z 5. století pozorujeme proměnu přístupu k bohům: tehdy se v Peiraieu usazují egyptští kupci a přivážejí tam svou bohyni Isis, tehdy se také šíří pochybovačné názory sofistů o bozích. V Aristofanově hře Ptáci se ozývají názory, že Apollón nezmůže nic proti havranům, kteří vyklovávají dobytku oči, ani Démétér proti vrabcům, vyžírajícím na polích semena (Av. 577nn.). Ve 4. století se potom nesrovnalosti mezi jednotlivými řeckými městskými státy prohloubily a došlo k přijetí makedonského krále Filippa II. za člena vojenského spolku, pylsko-delfské amfiktyonie. Tím byl tento až dosud barbarský panovník vynesen mezi Hellény, jejichž kulturu však makedonský dvůr vstřebával už po dlouhá desetiletí. A tak ani nepřekvapí, že Filippovu hrobku ve Vergině podnes zdobí nástěnný výjev zachycující známý únos Démétřiny dcery Persefony vládcem podsvětí Hádem do jeho podzemní říše (viz barevná příloha). Svůj vztah k Řecku, a zároveň i svou politickou vizi, chtěl makedonský král naplnit už jako Řek v rámci odplaty za řecko-perské války tažením proti Persii. Úspěšný atentát však Filippa odstranil ze světa a do čela vynesl jeho syna Alexandra, který ovládnutím Malé Asie, Přední Asie a Egypta vymazal z mapy světa Persii, velkého politického a ekonomického soka řeckých států. Její nebývale rozsáhlé území Alexandr osadil nejen svými vojáky, ale i přistěhovalci z Balkánu. Pro ně vznikaly nové osady, které dostávaly podle vzoru Filippem založené Filippopole a Filippů jméno po Alexandrovi a poté i po dalších členech vládnoucích rodů. Tak vzniklo 191