1 ARCHITEKT IVAN PŘIKRYL (1940-2002) Architekt Ivan Přikryl prožil kromě studií a několika pracovních pobytů ve Zlíně celý život. V harmonické, široce rozvětvené rodině grafika malíře a ilustrátora, zaměstnance Baťova koncernu se hodně četlo, provozovala hudba, vedl se bohatý společenský život s okruhem známých, výtvarníků, redaktorů, lékařů, kantorů, se členy realizačního týmu cestovatelů H+Z. Rodina se dostala do střetu s režimem, proto bylo přijetí Ivana na fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně možné jen díky přímluvě prof. V. Makovského. V roce 1958 museli ukončit svou pedagogickou činnost profesoři Bedřich Rozehnal a Bohuslav Fuchs, tím spadá těžiště jeho odborného školení do působnosti profesorů F. Doubravy, M. Axmana, E. Škardy, docentů M. Putny, E. Teschlera, F. Haase a prof. A.Kuriala, z nichž zejména dva posledně jmenovaní zanechali v čerstvém absolventovi trvalejší vzpomínku a stopu. Svůj talent, nabyté vědomosti a schopnosti si ověřil na běžných školních úlohách. V roce 1963 nastupuje Ivan Přikryl do projekční kanceláře CENTROPROJEKT, která je následnickou organizací někdejšího Stavebního oddělení Baťova koncernu. Kancelář se ve svých začátcích zabývala uskutečňováním myšlenky ideálního průmyslového města a také vývozem svého konceptu do mnoha částí republiky a světa. Průmyslová výroba byla v té době pojímána jako zdroj extenzivního rozvoje sídla, spojeného ve Zlíně s řízeným soustřeďováním venkovského obyvatelstva. Zde pracovali všichni protagonisté slavné meziválečné éry hospodářského, sociálního, urbanistického rozmachu města. Organizace čítající asi čtyři sta zaměstnanců, sídlící posud ve výškové administrativní budově č. 21 Vladimíra Karfíka z roku 1938 se v té době zabývá návrhem širokého spektra závodů lehkého průmyslu v rámci programu industrializace země, ale i škálou staveb veřejných či obytných. Zde je třeba vzpomenout, že CENTROPROJEKT se v této době značně vymyká tendenci k šablonovité specializaci projekčních kanceláří podle jednotlivých rezortů své působnosti. Je to dáno zejména vlastní tradicí v přístupu k navrhování umělého prostředí, neboť konstrukce je zde stále pojímána jako podstata, základní prostředek, nikoliv jako předmět specielního zájmu či dodatečné estetizace. Vždyť původní zlínská skeletová konstrukce výrobní budovy patřila ve své době širokému spektru staveb veřejných i obytných. Konstrukční princip prostupuje všechny stavební druhy, je univerzálním principem a hospodárnost je základním atributem stavby. Řada z někdejších autorů, architekti Vladimír Kubečka, Zdeněk Plesník, Miroslav Drofa, Vojtěch Šplháček sedí ještě na svých místech. Přikryl tíhne zejména k fascinující pracovní metodě Janákova žáka Zdeňka Plesníka, jehož tvorba dnes zasluhuje srovnání s poválečnou evropskou, zejména skandinávskou tradicí. Právě probíhají soutěže na novou budovu CTP, regulaci centrální části města Zlína. Účastí na těchto úkolech pod Plesníkovým vedením poznává čerstvý absolvent význam a cenu vnitřní svobody, nezávislosti
2 myšlení a její nezbytnost pro odpovědný výkon profese. Plesník pracuje v polovině 60. let spolu s mladými kolegy v souladu se zadáním soutěže na návrhu nové výškové budovy pro projekční kancelář, aby ve dvou dnech před jeho odevzdáním zformoval ještě jiný, kompaktní mimosoutěžní návrh, uskupený kolem vnitřního atria. Ten sice nevyhovuje zadání, ale je vybrán porotou v čele s autoritou prof. B. Fuchse k provedení. Zde si nový architekt dotváří svůj vlastní hodnotový systém, získává nové nepřenosné zkušenosti. Vrstevníci obdivují vyhraněný, plastický Plesníkův rukopis, Přikryl se ovšem zajímá zblízka o jeho pracovní metodu, způsob, jakým převádí poznámky o obsahu a rozsahu stavby do její konkrétní trojrozměrné podoby. Ne každému je dáno proniknout do velkého dobrodružství obraznosti, abstraktního myšlení v kategorii prostoru. Spojil své charakterové vlastnosti, talent, hluboké vědomosti a dovednosti s nezměrnou pracovitostí aby zjistil, že se neobejde bez inspirativní spolupráce, jasného světonázoru a hodnotové stupnice, nástrojů nezbytných k posuzování svěřeného úkolu ve všech představitelných souvislostech a kombinacích vlivů, které vedou k zachycení souborné, vnitřně ústrojné představy do materielní podoby. Zjistil rovněž, že jedině kresba podněcuje, živí představivost a je nejdůležitějším pracovním nástrojem (obr. 1). Výčet tvůrčích předpokladů by nebyl úplný bez vnitřní pokory, zdravé skepse, optimizmu a důvěry ve své vlastní schopnosti. (Obr. 1.) Obuvnický závod v Partizánském panoramatická skica, 1968 Dvoupodlažní velkoplošná hala konfekčního závodu Otavan Tábor z roku 1967, dovedně zasazena do svažitého terénu, je jednou z prvních realizací. Prostor vstupní schodištní haly je variací na Plesníkův prostorový koncept (obr. 2). V půli 70. let stojí před dokončením dvě stavby v Partizánském. Je to mechanizovaný, automatizovaný sklad obuvi a materiálu EXICO v areálu obuvnického závodu (obr. 3) a budova ÚRKOP OGAKO (obr. 4) nacházející se v sousedství železniční stanice a zahrnující správu a výzkum v oboru kožedělného, kožešnického průmyslu. Oběma stavbám je společný monumentální účinek, který nacházíme u účelových staveb ze druhé půle 19. století. U Přikryla je výsledkem suverénního základního rozvrhu, jenž snad souvisí s jeho hudebním vzděláním, a také úzkostné starosti o detail. Za dlouhou řadu závodů obuvnického, kožedělného, textilního průmyslu (organizovaných ohleduplně k přírodnímu i městskému prostředí, na variabilním provozním schématu, s vysokými parametry pracovního prostředí, s velkou pečlivostí při materializaci návrhu) jmenujme ještě rozšíření pletařského závodu PLETA Nitra (obr. 5). Na půdorysné osnově Gahurovy zlínské továrny v zahradách se Ivan Přikryl pohybuje nepřetržitě od konce 60. let do počátku let 90. V polovině let 70. je dokončen sklad chemikálií ve výškové budově č. 33, v půli 80. let je přestavba sektoru ukončena výškovou výrobní budovou č. 32 (obr. 6). Nový blok je součástí koncepce zvyšování výtěžnosti továrního města. Svým pojetím, inspirovaným snad slavnou továrnou Van Nelle v Rotterdamu arch. J. A. Brinkmanna, navazuje přímo na nejlepší stavební tradice z let poválečné obnovy, realizace Voženílkovy a Kubečkovy. Současně vytváří precedentní případ z hlediska způsobu stavění v hranicích Městské památkové zóny.
3 Zpochybňuje tím při doplňování původních souborů současnou metodu nápodoby, neboť neimituje vzhled staveb ze 30. let, nýbrž využívá soudobé konstrukční možnosti. Vyhýbá se tedy sentimentálnímu pojetí, které bychom krátce charakterizovali jako červené budovy tonoucí v zeleni, jde mu o uchopení konstrukční a urbanistické podstaty. Tato stavba získala v celostátní přehlídce architektonických prací roku 1988 1. cenu v kategorii realizací. (Obr. 2.) Vstupní hala konfekčního závodu OTAVAN Tábor, 1971 (Obr. 3.) Sklad obuvi a materiálu EXICO Partizánské, 1976
4 (Obr. 4.) Správní budova OGAKO-ÚRKOP Partizánské, 1978 (Obr. 5.) Dostavba pletařského závodu PLETA Nitra, 1982 Studie nových forem organizace výroby ve městě jsou rovněž součástí pracovní náplně I. Přikryla. Sem patří návrh na možný způsob budoucího využití území zlínské továrny sevřené okolní městskou zástavbou. V polovině 80. let vzniká na původní půdorysné osnově závodu studie univerzální etážové velkoplošné haly rozložené kolem atria s železobetonovou konstrukcí na rozpon
5 12x12m. Koncepce nové budovy vychází z principu sdružování sousedících sekcí jako u velkoskladu obuvi arch. V. Kubečky z roku 1955 (obr. 7), nebo jako v případě budov č. 32, 33 (obr. 6). Na vnějším plášti a v siluetě se zrcadlí řada prostředků a zařízení k zajištění pracovního mikroklimatu a snížení energetické náročnosti, čímž se již budova charakterově odlišuje od běžné meziválečné produkce. Návrh, který se ovšem též rozchází se současným šablonovitým výkonem památkové ochrany ve Zlíně, byl v celostátní přehlídce studijních prací za rok 1988 oceněn rovněž 1. cenou. (Obr. 6.) Budovy č. 32,33 areálu Svit ve Zlíně, 1973-1986. (Obr. 7.) Model etážové univerzální výrobní budovy na půdorysné osnově zlínského závodu, 1987. V pozadí budovy č. 21,32,33.
6 Smyslem tohoto textu není úplný výčet prací architekta Přikryla za téměř třicet let jeho působení v kanceláři CENTROPROJEKT a další řadu let práce ve vlastní projekční kanceláři. Je však možno srovnat několik jeho realizací z období tuhé normalizace, kdy se má jaksi za to že navrhovat dobré domy bylo zhola nemožné, s úrovní dnešní produkce, abychom dospěli k jednoduchému zjištění. Totiž, že toužebně očekávaný příchod obecné svobody, který s sebou přinesl také řadu nových technických možností a inovací ještě automaticky nepřináší s sebou zlepšení úrovně architektury a územního plánování. Že naše někdejší stesky na omezené technické možnosti stavebnictví byly do značné míry výmluvou a zakrýváním vlastní neschopnosti a že příčiny současné úrovně tvorby umělého prostředí máme hledat zejména u sebe, nikoli ve zvráceném vkusu stavebníka. A také to, že architekturu nelze dělit na velkou a malou, nýbrž jen na dobrou a špatnou. Architekt Ivan Přikryl by se letos v březnu dožil třiašedesáti let. Zdeněk Chládek architekt