VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studii Specifika ošetřovatelské péče se zaměřením na kvalitu života pacienta po amputaci dolní končetiny Bakalářská práce Autor: Eva Kuhnová Vedoucí práce: Mgr. Lenka Mitasová Jihlava 2014

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na zjištění kvality života pacienta po amputaci. Práci jsem rozdělila na část teoretickou a praktickou. Teoretická část se zabývá anatomií dolních končetin, definuje pojem amputace a dále poukazuje na specializaci sester a zdravotnických zařízení. Závěrečná část je věnovaná kvalitě života. Praktická část je tvořena pomocí grafu na základě sesbíraných informací od handicapovaných respondentů. Klíčová slova Amputace, dolní končetina, pacient, kvalita života, potřeba, rehabilitace, péče Abstract This bachelor thesis focuses on the patients quality of life after amputation. My thesis is divided into theoretical and practical part. The theoretical part deals with the anatomy of the lower limbs, defines amputation and highlights the specialization of nurses and medical devices. The final part is dedicated to the quality of life. The practical part consists of graphs based on information collected from the disabled respondents. Keywords Amputation, lower limb, patient, quality of life, need, rehabilitation, care

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí bakalářské práce paní Mgr. Lence Mitasové za její ochotu, trpělivost, čas, vstřícnost a cenné rady. Mé díky patří všem respondentům, kteří byli ochotni spolupracovat na výzkumu a dále personálu zdravotnických zařízení, kteří přistupovali k mým požadavkům vstřícně a ochotně. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině, příteli a kamarádům, kteří mě po celou dobu studia na Vysoké škole polytechnické podporovali a dodávali mi chuť a energii studovat.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

Obsah 1 Úvod... 8 1.1 Cíle práce... 9 1.2 Pracovní hypotézy... 9 2 Teoretická část... 10 2.1 Anatomie dolních končetin... 10 2.1.1 Kosti dolní končetiny... 10 2.1.2 Klouby dolní končetiny... 10 2.1.3 Svaly dolní končetiny... 11 2.1.4 Cévní systém dolní končetiny... 12 2.1.5 Nervy dolní končetiny... 12 2.2 Amputace... 13 2.2.1 Definice amputace... 13 2.2.2 Příčiny amputace... 13 2.2.3 Příznaky amputace... 14 2.2.4 Typy amputace... 14 2.2.5 Předoperační péče o pacienta... 15 2.2.6 Pooperační péče o klienta... 16 2.2.7 Komplikace po amputaci... 17 2.2.8 Rehabilitace po amputaci a kompenzační pomůcky... 18 2.3 Specializace... 19 2.3.1 Zdravotnická zařízení... 19 2.3.2 Specializace sester... 20

2.3.3 Komunikace sestry s pacientem... 21 2.4 Kvalita života... 22 2.4.1 Hodnocení kvality života... 22 2.4.2 Lidské potřeby... 22 2.4.3 Psychika jedince po amputaci dolní končetiny... 23 3 Praktická část... 25 3.1 Metodika výzkumné práce... 25 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 25 3.3 Průběh a popis výzkumu... 25 3.4 Zpracování získaných dat... 26 3.5 Vlastní výsledky výzkumu... 27 3.6 Diskuze... 42 3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi... 45 4 Závěr... 46 Seznam použité literatury... 48 Seznam použitých zkratek... 50 Seznam grafů... 51 Seznam příloh... 52

1 Úvod Téma mé práce Specifika ošetřovatelské péče se zaměřením na kvalitu života pacienta po amputaci dolní končetiny jsem si vybrala z několika důvodů. Hlavním důvodem bylo to, že jsem již od dětství vyrůstala mezi vozíčkáři a lidmi se zdravotním handicapem. Z hlediska svého trvalého bydliště, které se nachází pouhé 4 kilometry od rehabilitačního ústavu Kladruby u Vlašimi, jsem měla k tomuto tématu velmi blízko. Dalším důvodem pro výběr tématu, je seznámit veřejnost a zdravotnický personál s kvalitou života a psychikou jedince po amputaci. Snesení ať už dolní končetiny nebo jiné časti těla je pro člověka velkým zákrokem do jejich dosavadního života. Znamená to změnu ve svých každodenních zvyklostech a vyžaduje to obrovskou chuť a vůli bojovat. Amputace neznamená konec života. Pro lepší přehled o pacientech s touto problematikou jsem absolvovala prostřednictvím Vysoké školy polytechnické Jihlava čtrnáctidenní praxi v Rehabilitačním ústavu Kladruby. Praxe mi umožnila pochopit, že pacienti, kteří se nemohou postavit na nohy, žijí stejně kvalitní život jako zdraví lidé. Psychika těchto jedinců je zcela vyrovnaná, dokonce se u některých pacientů vyskytuje velký smysl pro humor v podobě nadsázky. Teoretická část je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola popisuje anatomii dolních končetin od kostí až po cévy. Druhá kapitola je zaměřena na amputace definice amputace, její příčiny a typy, předoperační a pooperační péče a komplikace. Třetí kapitola je zaměřena na specializaci sester a zařízení umožňující léčbu a rehabilitace. Poslední kapitola pojednává o kvalitě života. Praktická část je vyhodnocena pomocí grafického znázornění. Z výsečových grafů je patrné, jaké životní změny nastaly po amputaci, jak se pacienti dokážou vyrovnat s danou situací, a také jak se umí zařadit zpět do běžného způsobu života. Následuje diskuze nad vybraným tématem. 8

1.1 Cíle práce Zjistit změny životní situace u klienta / pacienta po amputaci dolní končetiny. Zjistit jak se s danou situací klient / pacient vypořádal. Zjistit jak se klient / pacient po amputaci dolní končetiny začlení do běžného života. 1.2 Pracovní hypotézy Domnívám se, že u více než 70 % klientů / pacientů nastane změna v jejich osobním životě. Předpokládám, že u více než 90 % klientů / pacientů po amputaci DK dojde k psychické nevyrovnanosti. Předpokládám, že více než 60 % pacientů se bez odborné pomoci zdravotníků a rehabilitačních zařízení nemůže zcela zařadit do běžného způsobu života. 9

2 Teoretická část 2.1 Anatomie dolních končetin Anatomie dolních končetin je tvořena z mnoha nedílných součástí, od kostí až po cévní systém. První anatomickou složkou jsou kosti a klouby. Dále je končetina tvořena svaly, šlachami, centrálním a periferním nervovým systémem a v neposlední řadě cévním zásobením, které umožňuje přenos důležitých živin do pohybového aparátu. 2.1.1 Kosti dolní končetiny Stavební plán horní a dolní končetiny je shodný. Ke kostře páteře je dolní končetina připojena pomocí pletence pánevního, který tvoří kost pánevní (os coxae). Pánevní kost vzniká ze tří kostí, tyto kosti nazýváme: kost kyčelní (os ilium), kost stydká (os pubis) a kost sedací (os ischii). V prostoru mezi stydkými kostmi obou dolních končetin se nachází destičkovitá chrupavka zvaná stydká spona (symfýza). Místo ohraničené oběma pánevními kostmi, kostí křížovou a kostrčí označujeme pánev. (Novotný, Hruška, 2010) Volná dolní končetina je tvořena nejdelší a nejsilnější kostí v těle: kostí stehenní (os femoris), dále čéškou (patella), kostmi bérce (ossa cruris) a kostrou chodidla. Mezi kosti bérce řadíme kost holenní (tibia) a kost lýtkovou (fibula). (Novotný, Hruška, 2010) Kostra chodidla se skládá celkem ze sedmi zánártních kůstek (tarsus) spojených s pěti nártními kostmi (metarsus). Na kosti nártní se napojuje pět prstů se stejným počtem článků jako na horní končetině. Největší zánártní kostí je kost patní (calcaneus) na jejíž mohutný patní výběžek se upíná Achillova šlacha a kost hlezenní (talus) kloubně spojena s oběma bércovými kostmi. (Novotný, Hruška, 2010, str. 29) 2.1.2 Klouby dolní končetiny O spojení pletence pánevního s dolní končetinou se stará kloub křížokyčelní (articulatio sacroiliaca) a spona stydká (symphisis pubica). Spona stydká není kloub, ale pouze chrupavčité spojení obou kostí stydkých. (Čihák, 2011) 10

Kloub kyčelní (articulatio coxae), kloub kolenní (articulatio genus), spojení bérce (juncturaecruris), horní kloub zánártní neboli hlezenní kloub (articulatio talocruralis) a ostatní klouby nohy. Zde vyjmenované klouby řadíme ke kloubům volné dolní končetiny. Vytváří pohybové spojení kostí a jsou důležité pro chůzi a mnoho dalších pohybů. (Čihák, 2011) 2.1.3 Svaly dolní končetiny Svaly dolní končetiny dělíme do skupin podle vztahu k velkým kloubům: skupinu svalů kyčelního kloubu (musculi coxae), skupinu svalů stehna (musculi femoris), svaly bérce (musculi cruris) a svaly nohy (musculi pedis). (Čihák, 2011) Svaly kyčelního kloubu se rozdělují na přední a zadní. Mezi předními svaly kyčelního kloubu se nachází musculus iliopsoas, který je tvořen ze dvou hlavních složek z velkého bederního svalu (musculus psoas major) a svalu kyčelního (musculus iliacus). Do skupiny zadních svalů kyčelních řadíme svaly hýžďové (musculi glutaei). Svaly hýžďové se dále rozlišují dle velikosti na velký, střední a malý sval hýžďový (musculus glutaeus maximus, medius, minimus). (Čihák, 2011) Na nejdelší a nejsilnější kost v těle, kost stehenní (os femoris) se upínají svaly stehna (musculus femoris), které se dělí do tří skupin ventrální, mediální a dorsální. Do skupiny ventrálních svalů patří sval krejčovský (musculus sartorius) a čtyřhlavý sval stehenní (musculus quadriceps femoris). Soubor mediálních svalů tvoří adduktory stehna. Ve skupině dorsálních svalů nalezneme tři flexory kolenního kloubu dvojhlavý sval stehenní (musculus biceps femoris), pološlašitý sval (musculus semitendinosus) a poloblanitý sval (musculus semimembranosus). (Čihák, 2011) Všechny tři svaly začínají na tuber ischiadicum a upínají se pod kolenním kloubem na laterální straně (musculus biceps femoris) a na mediální straně (musculus semitendinosus a musculus semimembranosus). (Čihák, 2011, str. 417) Svaly bérce (musculi cruris) jsou také uloženy ve třech skupinách ve skupině přední, laterální a zadní. Každá skupina se dále dělí na jednotlivé svaly, které plní důležité funkce v pohybu dolní končetiny. (Čihák, 2011) 11

Poslední složkou svalstva volné dolní končetiny jsou svaly nohy (musculi pedis). Do této skupiny lze zahrnout svaly palce, svaly malíku, svaly střední skupiny a svaly mezikostní. (Čihák, 2011) 2.1.4 Cévní systém dolní končetiny Hlaví tepnou dolní končetiny je arteria femoralis, která je pokračující tepnou arteria iliaca externa až do zákolenní jámy, kde prochází přes hiatus tendineus. Od toho místa dále pokračuje jako arteria poplitea. Arterie a její větve zásobují kůži na přední části břicha, přední úsek skrota nebo stydkých pysků a všechny části stehna včetně kolenního kloubu. (Čihák, 2004) Arterie poplitea je umístěna hluboko u pouzdra kolenního kloubu. V zákolenní jamce je možnost nahmatání a měření pulzu. Arteria poplitea končí rozvětvením v arterii tibialis anterior a arterii tibialis posterior. (Čihák, 2004) Žíly dolní končetiny (vv. membri inferioris) se rozdělují na dva typy, žíly povrchové a hluboké. Povrchové žíly se začínají vyskytovat v cévní síti planty a hřbetu nohy. Hluboké žíly provázejí tepny, které se shodují ve jméně. Jak žíly povrchové, tak i žíly hluboké, se dále větví po celé končetině. (Čihák, 2004) 2.1.5 Nervy dolní končetiny Dolní končetiny obsahují spoustu nervů, které jsou zodpovědné za citlivost a pohyblivost dolních končetin. Stehenní nerv (nervus femoralis) je silný smíšený nerv vyskytující se na laterální straně velkého bederního svalu (m. psoas major) a vznikající z bederní nervové pleteně (plexus lumbalis). Další nerv, nervus obturatorius, který je jediným nervem bederní nervové pleteně (plexus lumbalis), vystupujícím na mediální straně bedrokyčelního svalu (musculus iliopsoas), inervuje všechny adduktory stehna, kůži na spodní části vnitřní strany stehna a z části pouzdro kyčelního a kolenního kloubu. (Čihák, 2004) Plexus sacralis je křížová nervová pleteň, největší v lidském těle. Nachází se po stranách kosti křížové (os sacrum). Vzniká splynutím předních větví sakrálních nervů. Z plexus sacralis vystupují krátké svalové větve, svalové větve a smíšené nervy. V této pleteni nalezneme spoustu dalších důležitých nervů, plnících si svou funkci, 12

např. sedací nerv (nervus ischiadicum), holenní nerv (nervus tibialis), nerv lýtkový (nervus fibularis communis), nervus pudendus a další. (Čihák, 2004) 2.2 Amputace 2.2.1 Definice amputace Amputace znamená snesení nemocné či poškozené končetiny s přerušením kosti. (Slezáková a kol., 2007, str. 105). Dále jde amputovat neboli oddělit od periferní části těla prs, ucho, nos nebo penis. Amputace je chirurgický zákrok provádějící se jako poslední možnost jinak neřešitelných onemocnění a úrazů periferní části těla. Lze definovat jako poslední záchrana pacienta před život ohrožujícím stavem. (Slezáková a kol., 2007) 2.2.2 Příčiny amputace Amputace je indikovaná z několika důvodů. Nejčastěji rozdělujeme na příčiny traumatické, které jsou způsobeny úrazem, a dále na příčiny související s onemocněním. Traumatické příčiny: - dopravní nehody - pracovní úrazy - sportovní aktivity (adrenalinové) - řezná a střelná poranění - pády a rozdrcení - válečná poranění Příčiny amputace související s onemocněním: - infekce - nekróza (diabetická gangréna, omrzliny, popáleniny, elektrický proud) - maligní nádory (osteosarkomy) - ztráta krevního zásobení v končetině (Ischemická choroba dolních končetin) - celková sepse - deformity (důsledek úrazu nebo operace, vrozené vady) 13

(Slezáková a kol., 2007 a http://www.akutne.cz/res/publikace/74-amputace-petrasm.pdf) 2.2.3 Příznaky amputace Příznaky se odvíjí od příčiny amputace. Například u Ischemické choroby dolních končetin, kde dochází k uzávěru tepen, lze zde vypozorovat bledost kůže, později až cyanózu. Končetina je chladná, dochází k deformaci nehtů a pulz je nehmatný. Mezi subjektivní příznaky řadíme klidové bolesti v noci a klaudikační bolest. Pojem klaudikační bolest lze vysvětlit jako křeče svalstva dolních končetin projevující se po fyzické námaze. Pro úlevu od bolesti se doporučuje přerušit chůzi, uvádí se jako klaudikační interval. (Slezáková a kol., 2007) Příznaky u diabetické gangrény hodnotíme podle nejužívanější klasifikace, Wagnerovi klasifikace. 1. stupeň povrchové poškození kůže 2. stupeň hlubší poškození podkoží 3. stupeň hluboké poškození vaziva 4. stupeň místní gangréna 5. stupeň postižení gangrénou celé končetiny (Pavlačková, 2012) 2.2.4 Typy amputace Podle výšky chirurgického zákroku rozlišujeme pět typů amputací. 1. typ odstranění článků prstů popř. odstranění celých prstů 2. typ odstranění poloviny chodidla transmetatarzální amputace 3. typ odstranění v bérci (10-15cm pod kolenem) nízká amputace 4. typ odstranění části končetiny ve stehně střední amputace 5. typ odstranění celé dolní končetiny v kyčelním kloubu vysoká amputace (http://ose.zshk.cz/vyuka/lekarske-diagnozy.aspx?id=29) 14

2.2.5 Předoperační péče o pacienta Než dojde k tak velkému chirurgickému zákroku jako je amputace, je nutná jako u všech ostatních operací, předoperační příprava. Hlavním úkolem je připravit pacienta fyzicky a psychicky. V tomto období je nejdůležitější spolupráce a komunikace pacienta popř. zákonného zástupce se zdravotnickým personálem. Komunikace a informace slouží k zamezení možných pooperačních komplikací. (Pavlačková, 2012) Předoperační přípravu rozdělujeme: - dlouhodobou (plánovanou) předoperační přípravu - krátkodobou předoperační přípravu - bezprostřední (neodkladnou) předoperační přípravu Dlouhodobá předoperační příprava (jinak pojmenovaná plánovaná příprava) se u pacienta zajišťuje alespoň tři týdny před výkonem. Je nutné udělat potřebná vyšetření a pacienta psychicky připravit. Do předoperačních vyšetření patří anamnéza, která nám poskytne údaje o pacientovi a jeho rodinných příslušnících, odběr krve zasílající se do potřebných laboratoří na konkrétní vyšetření (biochemické, hemokoagulační, hematologické a vyšetření vnitřního prostředí). Dále se provádí biochemické vyšetření moče. V neposlední řadě diagnostikujeme pomocí zobrazovacích metod. Do této skupiny zobrazovacích metod spadá vyšetření srdce pomocí EKG přístroje, vyšetření cév dolních končetin (Doppler, arteriografie, termometrie) a RTG srdce a plic. Pokračujeme interním a neurologickým vyšetřením, případně nefrologickým či kardiologickým. Záleží na zdravotním stavu pacienta a na rozhodnutí ošetřujícího lékaře, která další vyšetření budou třeba doplnit. Veškeré údaje o zdravotním stavu pacienta, včetně výsledků vyšetřovacích metod, nesmí být starší více než dva týdny před chirurgickým zákrokem. Po všech potřebných předoperačních vyšetření se sestra dále stará o zajištění krve na předpokládanou transfúzi. Připravuje operační pole dle potřeby dopomůže při hygieně, poskytne pacientovi pomůcky k oholení. V případě nesoběstačnosti pacienta se o oholení operačního pole postará sama sestra. Následuje důkladné vyčistění pupíku a odstranění veškerých šperků (náušnice, prsteny, řetízky, hodinky, náramky) včetně zubní protézy. Neoperovanou končetinu je důležité zabandážovat. Bandáže 15

zabraňují vzniku tromboembolitické nemoci. Když je pacient fyzicky připraven k zákroku dochází i k přípravě psychické, která je v případě amputace končetin nezbytně nutná. Po provedení veškeré předoperační přípravy a vykompenzování přidružených onemocnění (např.: hypertenze, diabetes mellitus) ošetřujícím lékařem dochází k preremedikaci. Krátkodobá předoperační péče je péče probíhající v následujících 24 hodinách, pacient nesmí 6-8 hodin před výkonem kouřit, jíst a pít. Zajistíme celkovou hygienu pacienta, oholíme operační pole a dle pokynu lékaře zahájíme premedikaci. Smyslem premedikace je snížit slinnou sekreci v ústech, snížit kyselost žaludečních šťáv a zabránit pocitu na zvracení. Premedikaci nemocnému podáváme přibližně 1 hodinu před zákrokem. K bezprostřední předoperační péči dochází 2 hodiny před výkonem. Jak do dlouhodobé a krátkodobé přípravy, tak i do bezprostřední patří celková očista těla, odšperkování, odstranění zubní protézy, bandáže dolních končetin, ale také vyprázdnění močového měchýře a kontrola lačnění. (Slezáková a kol., 2007) 2.2.6 Pooperační péče o klienta Pooperační péče začíná probuzením z anestezie, od chvíle kdy se pacient vrací z operačního sálu zpět na oddělení. Po operaci se snažíme zajistit veškeré biologické a psychosociální potřeby pacienta. Je nutné dbát na pohybový režim, proto pacientovi poskytneme veškeré pomůcky k lůžku. Tímto nemocnému usnadníme sebeobsluhu a zároveň zajistíme jeho bezpečnost. Zkontrolujeme funkčnost signalizačního zařízení a informujeme pacienta o způsobu použití. (Slezáková a kol., 2007) Po amputaci je důležité sledovat základní funkce. Do těchto funkcí řadíme dech, pulz, tělesnou teplotu, krevní tlak a vědomí. K pravidelnému přeměřování dochází po 30 minutách až do stabilizovaného stavu pacienta. Kontrolujeme průchodnost a množství tekutin v odvedeném Redonově drénu včetně kontroly prosáknutí obvazu na operované části těla. K prvnímu převazu dochází 3. den od amputace končetiny. Během převazu pahýlu se soustředíme na ránu, jestli se neprojevují možné známky infekce, popř.: projevy Fantomové bolesti (bolest na neexistující končetině). 16

Po amputaci pravidelně polohujeme pahýl a dle ordinace ošetřujícího lékaře podáváme analgezii. S podáním analgetik sledujeme účinky působení, které jsou později zapsané do dokumentace pacienta stejně jako další informace tykající se pacientova zdravotního stavu po chirurgickém zákroku. V neposlední řadě je nutné, aby se pacient do 8 hodin od doby zákroku vymočil. V následujících dnech se snažíme pacienta začlenit do běžného způsobu života. Záleží na věku a zdravotním stavu. Pacientovi dopomáháme při hygienické péči, zajistíme mu naordinovanou dietu a poučíme o důležitosti příjmu tekutin. Důležitou součástí je péče o pahýl. Staráme se, aby měl pacient vždy čistý a aseptický obvaz, okolí pahýlu bylo teplé a prokrvené. Po odstranění drénu se pahýl stahuje obinadlem do konického tvaru (viz Příloha č. 3, 4) Pahýl je třeba otužovat, natírat vhodnou mastí dle ordinace ošetřujícího lékaře a masírovat. Nezbytnou součástí jsou včasné rehabilitace a poskytnutí psychologické péče. (Slezáková a kol., 2007) 2.2.7 Komplikace po amputaci Každá operace obnáší určitá rizika a ani amputace dolní končetiny není výjimkou. Po výkonu hrozí časné a pozdní pooperační komplikace. Mezi nejběžnější a nejvíce ohrožující zahrnujeme nezhojení končetiny a její rozpad. Může se vyskytnout hematom, krvácení, otok nebo nekróza. Další častou a ohrožující komplikací je infekce. Projevuje se horečkou, zarudnutím operační rány, vytékáním hnisu a bolestí. K dalším komplikacím řadíme záněty dýchacích cest, plic, poruchy srdečního rytmu, hypertenzi, poruchy vyprazdňování, kloubní kontraktury, dehiscence rány, dekubity, alergie na ordinovanou léčbu a dlouhodobé bolesti v operované ráně. Další komplikace nelze vyloučit, musíme s nimi počítat. Může dojít ke kritickému zhoršení zdravotního stavu pacienta, který vede k opakovaným chirurgickým zákrokům, ale také k riziku úmrtí pacienta. (http://www.akutne.cz/res/publikace/74-amputacepetras-m.pdf, http://www.fno.cz/documents/informovane-souhlasy/amputace_ koncetiny_is_r02.pdf) 17

2.2.8 Rehabilitace po amputaci a kompenzační pomůcky Rehabilitace je pojem, který definujeme jako obnovení původního stavu, soběstačnosti, výkonnosti, pohyblivosti a pracovní schopnosti. Převážně je součástí jakékoliv léčby, jejímž cílem je úplné navrácení zdraví pacienta. (Vokurka, Hugo a kol., 2008) Medicínký obor zabývající se rehabilitacemi nazýváme fyzioterapie. Je velmi podstatnou a zásadní složkou v oblasti léčby pacientů po amputaci dolních končetin. Stav po amputaci končetin vyžaduje komplexní terapeutický přístup, obsahující poznatky a postupy ortopedie, ortotiky, neurologie, terapie bolesti, sociální a pracovní rehabilitace a psychologie. (Kolář, 2009, str. 533) Pomocí kompenzačních pomůcek se snažíme pacienta začlenit do běžného způsobu života. Máme možnost užití protézy. Protéza je mechanická pomůcka, která nahrazuje amputovanou končetinu a umožňuje pohyb. Užití této pomůcky je závažné rozhodnutí, z důvodu ovlivnění psychologického, sociálního a ekonomického stavu pacienta. Jedním z kriterii využití protézy je délka a tvar pahýlu, aby se pomůcka dala k tělu připojit. Nácvik chůze se zahajuje bezprostředně po operaci a zhojení pahýlu, tehdy kdy to klinický stav pacienta dovolí. (Kolář, 2009) Další kompenzační pomůcky: - vycházková hůl, francouzská hůl, berle - chodítka - vozíky Vozíky jsou nejen pomůckou při úplné či částečné neschopnosti chůze, ale také vyznačují symbol invalidity. Rozlišujeme několik typů. U devadesáti procent pacientů je nejvíce oblíbený vozík ovládaný vlastní silou. Stejný typ vozíku jen s malým rozdílem je vozík s velkými koly vpředu, tyto vozíky jsou určeny pro pacienty s oslabeným trupovým svalstvem. Dalšími typy jsou vozíky elektrické a motorové, které jsou doporučeny tehdy, když pacient nemůže ovládat vozík vlastní silou. (Votava a kol., 2003) 18

2.3 Specializace 2.3.1 Zdravotnická zařízení Zdravotnická zařízení jsou zařízení, které poskytují ošetřovatelskou a léčebnou péči nemocnému. Pacienti před amputací způsobenou různými nemocemi dochází na pravidelné kontroly ke svému ošetřujícímu lékaři. Způsob této léčby považujeme za ambulantní. V případě nutnosti a zhoršení stavu pacienta, se překládá na lůžkové oddělení zdravotnického zařízení (je tzv. hospitalizován). Nemocnice je první zdravotnické zařízení, ve kterém probíhá pooperační péče o pacienta po amputaci končetiny. Nemocný je po operaci přeložen zpět na lůžkové oddělení chirurgie, v případě komplikací pacienta překládáme na jednotku intenzivní péče (JIP) nebo na anesteziologicko resuscitační oddělení (ARO). Po chirurgickém zákroku nastává již uvedená pooperační péče. Po propuštění pacienta z nemocnice, je doporučená léčba v rehabilitačních ústavech. V případě špatného psychického stavu i v psychiatrických léčebnách. V České republice se nachází několik vynikajících nově zmodernizovaných rehabilitačních ústavů. Mezi nejznámější patří Rehabilitační ústav Kladruby u Vlašimi, Rehabilitační ústav Hrabyně, Rehabilitační ústav Brandýs nad Orlicí a mnoho dalších. Například historie Rehabilitačního ústavu Kladruby u Vlašimi se začala psát již v roce 1934, původně plánován jako sanatorium pro léčbu tuberkulózy kostní dřeně. Po válce, roku 1947, se ze sanatoria stává rehabilitační ústav, dochází k rozšíření kladrubského areálu. V součastné době se zabývá problematikou pohybového aparátu bez ohledu na příčinu. Péče probíhá šest dní v týdnu ve spolupráci se specializovanými pracovníky. Rehabilitační ústav se řídí mottem Naším cílem je pomáhat, vašim bojovat. Kladruby nabízí i péči psychologů, sociálních pracovníků, logopedů a v neposlední řadě instruktory autoškoly s ručním řízením. Dále poskytuje odbornou lékařskou diagnostiku a terapii, ergoterapii, fyzioterapii, sociální rehabilitace, preventivní péči pro jednotlivce i skupinky, sportovní a kulturní program, nepřetržitou odbornou ošetřovatelskou péči a také psychologickou a logopedickou diagnostiku a terapii. (Kovář, Povýšil, 2007) 19

Zajímavostí rehabilitačního ústavu je zapojení klientů i personálu do sportovních aktivit. Sportovní nasazení vyvrcholí vždy v květnu na Kladrubských hrách. Pro mnoholetou tradici jsou nazývány Kladrubská olympiáda. Další velkou sportovní akcí je přeplavání novoročního La Manche. Délka kanálu La Manche je vzdušnou čarou 33,6 kilometrů. Plave se v bazénu o délce 25 metrů, což v přepočtu vychází na 1 344 bazénů. Principem je štafetový způsob, kdy na dráze plave jen jeden člověk, který musí být vystřídán bez přerušení plavby. Plavec si může zvolit libovolný styl plavání, dle svých možností. Všechny hry se snaží pacienta motivovat a usnadnit mu léčbu. Například právě u překonání La Manche se ústav snaží vyjádřit soudržnost mezi pacienty. To vše pomáhá alespoň z části pochopit jak těžké je bojovat s osudem, každodenním psychickým a fyzickým vypětím. (Kovář, Povýšil, 2007 a http://rehabilitace.cz/czech/index.php?page=la-manche-2013) 2.3.2 Specializace sester Specializace sester se vyvíjí již od historie, nejprve od opatrovnického pojetí péče o nemocné až po odborné vzdělávání sester. V roce 1860 založila Florence Nightingalová v Londýně první ošetřovatelskou školu. V Čechách byla první ošetřovatelská škola založena roku 1874 a další v roce 1916. Postupně v roce 1954 až 1955 vznikali vyšší sociálně zdravotnické školy. Pojem střední zdravotnická škola se začal používat již v roce 1960. Tato škola se nejprve studovala 2 roky, později 4 roky, dále pro nedostatek sester se studium zkrátilo na 3 roky, ale později se z důvodu nízkého věku absolventek vrátila doba studia opět na 4 roky. Nároky na vzdělání zdravotnického personálu se s přibývajícími roky měnily a narůstaly. Dne 21. května 2001 byl zahájen centrální systém registrace sester. Od školního roku 2004/2005 došlo ke zrušení učebního oboru Všeobecná sestra na středních zdravotnických školách. Nyní se tento obor nazývá Zdravotnický asistent. Pro zaměstnání bez odborného dohledu je nutné dále vystudovat vyšší zdravotnickou školu nebo vysokou školu s bakalářským studijním programem popř. pokračovat v magisterském či doktorandském studiu. Specializace v dnešní době nejsou tak bohaté jako dříve. V České republice je možnost vystudovat vyšší nebo vysokou školu oboru zdravotnický záchranář specializující se na první pomoc, porodní asistentka zaměřující se na gynekologicko porodnické oddělení, všeobecná sestra, nutriční sestra a fyzioterapeut. Sestra si může doplnit vzdělání i pomocí národních vzdělávacích 20

programů, které jsou zaměřeny modulárním způsobem. Dále lze studovat a zabývat se psychikou jedince. (http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/historie-vzdelavanivseobecnych-sester-463433) Fyzioterapeut se zabývá diagnostickou, preventivní a léčebnou péčí v oblasti poruch pohybové aktivity člověka. Jeho úkolem je poskytnout vyšetření nutná pro následnou léčebnou rehabilitaci, připravovat rehabilitační program, aplikovat nejrůznější rehabilitační metody a zhodnocovat celkový způsob léčby prováděný speciálně školenými pracovníky. (http://www.jobs.cz/poradna/profese/f/fyzioterapeut/) 2.3.3 Komunikace sestry s pacientem Lidská komunikace je složitý a mnohonásobný proces. Závislí na inteligenci, psychice, vzdělání a na individuálních i sociálních zkušenostech. Komunikace je základní výbavou člověka, ale u každého člověka se liší svou vyvinutostí, dědičnými dispozicemi, výchovou v rodině i jejím rozvojem. (Linhartová, 2006) Cílem komunikace je co nejlépe sdělit dotyčnému své pocity, poznatky, zkušenosti, ale také potřebu poradit, pobavit, odradit nebo i přesvědčit. Komunikaci rozdělujeme na verbální a neverbální. Verbální komunikace je komunikace pomocí jazyka (slov). Může být mluvená, ale také psaná. Neverbální komunikace je v podstatě řeč těla, komunikace bez použití slov. Při tomto typu komunikace bychom měli důkladně pozorovat jeho účastníky, zaměřit se na to jak stojí nebo sedí, jak se mění výraz v obličeji, i co vyznačují pohyby rukou. (Linhartová, 2006) Komunikace sestry s pacientem je nezbytná, nezvratná a neopakovatelná. Je důležitým aspektem v ošetřovatelském procesu. Hlavním úkolem je si získat důvěru, zbavit pacienta od obav strachu a umět spolu o problému komunikovat. Podstatné a nevyhnutelné je akceptování etických práv a přístupů. Podmínkou úspěšné komunikace sestry s nemocným je dodržování základních psychologických a etických zásad. Sestra musí znát jméno pacienta, jeho věk, diagnózu, společensko-ekonomické postavení a jeho kulturu. Vždy by měla oslovovat pacienta jménem, snažit se pozvednout náladu a snížit záporné pocity. Nikdy by neměla mluvit o svých problémech. Měla by umět dát na vědomí, že pacient na danou situaci není sám, podporovat optimismus a vždy usilovat o dobrou náladu. V případě úzkostných stavů 21

by měla mít trpělivost, umět vyslechnout, pochválit, poradit, ale také projevit zvýšený zájem o jeho osobnost. (Gulášová, 2004) Role sestry může být různá, v moderním ošetřovatelství rozlišujeme čtyři role. První role sestra jako Edukátor obnáší informovaní pacienta o udržení zdraví a prevenci, o rozvoji soběstačnosti a nácviku praktických dovedností. Druhá role sestra jako Obhájce využívá se tehdy, když je pacient neschopný se sám o sebe postarat a neumí vyjádřit svůj názor, sestra se stává jeho prostředníkem a zajišťuje jeho potřeby. Třetí role sestra jako Koordinátor zde sestra zajišťuje spolupráci ošetřovatelského a zdravotnického týmu, plnění plánu individuální péče. Čtvrtá role sestra jako Asistent sestra je pravou rukou lékaře, dopomáhá u všech potřebných vyšetření a plní jeho ordinace. (Staňková, 2002 a Čížková, 2009) 2.4 Kvalita života 2.4.1 Hodnocení kvality života Každý člověk si přeje, aby jeho život měl určitou kvalitu a úroveň. Pojem kvalita života je individuální. (Šamánková a kol., 2011, str. 31). Jednou ze složek kvality života je uspokojování lidských potřeb. Hodnocení kvality je velice těžký proces lze posuzovat podle tělesného, sociálního a duševního stavu jedince. Vymezujeme dvě složky, podle kterých posuzujeme míru uspokojování lidských potřeb. Nazýváme je subjektivní a objektivní. (Šamánková a kol., 2011) 2.4.2 Lidské potřeby Lidská potřeba se charakterizuje jako stav dynamické síly, který vzniká z pocitu přebytku nebo nedostatku, jako touha něčeho dosáhnout v oblasti sociální, duchovní nebo psychologické. Naplnění potřeb směřuje k vyrovnání a obnovení změněné rovnováhy organizmu homeostázy. (Šamánková a kol., 2011, str. 12) Rozsah a intenzitu potřeb ovlivňuje věk a pohlaví jedince. Dalším důležitým faktorem je zdravotní stav, který umožní či neumožní jedinci své potřeby uspokojit. Rozdělení potřeb lze specifikovat v několika skupinách. Rozlišujeme biologické, psychické, estetické, sociální, kulturní, duchovní potřeby, ale také sebevyjádření. 22

Dále potřeby individuální, kolektivní, materiální, ekonomické, občanské, výjimečné a mnoho dalších. (Šamánková, 2011) U vážně a těžce nemocných se snažíme naplnit potřeby, které jsou z hlediska samotného onemocnění limitovány. V průběhu nemoci nebo pooperačního období některé potřeby přibývají a jiné mizí. Každý člověk vnímá proces naplnění potřeb ve zdraví a v nemoci jinak. Nejznámějším člověkem zabývajícím se výzkumem v oblasti potřeb byl americký psycholog Abraham Harold Maslow. (Šamánková, 2011) Maslowova hierarchická teorie potřeb (viz Příloha č. 5) je tvořena z několika struktur. Uvádí se v pyramidě, v pěti bodech. Základnou a první strukturou pyramidy jsou základní fyziologické potřeby. Postupujeme-li pyramidou směrem vzhůru, dostáváme se k potřebě bezpečí a jistoty. Další následuje potřeba lásky, přijetí a spolupatřičnosti. Předposlední důležitou potřebou je uznání a úcta. Vrcholek pyramidy tvoří potřeba seberealizace. (Šamánková, 2011) Po amputaci dolní končetiny se potřeby mění a pacient ztrácí naplnění potřeby seberealizace. Nechce slyšet, jak by se mohl zapojit do běžného života, ale chce být ubezpečen, že na tomto světě už něco dokázal, a mnoho se mu povedlo. Pocit sebeúcty navodíme nejlépe tím, když naznačíme, že pro nás není žádný problém se o něj starat. Maximálně poskytujeme soukromí a osobní hygienu. Pro pocit lásky projevujeme porozuměním, tolerancí a zvýšeným zájmem o jeho osobu. Ubezpečujeme ho, že není sám. On sám chce mít pocit bezpečí a jistoty. Potřebuje vědět, že se o něj postaráme. (Šamánková, 2011) 2.4.3 Psychika jedince po amputaci dolní končetiny V případě amputace dolní končetiny zapříčiněné jak úrazem, tak onemocněním jedinec prochází několika stadii, které uvedla Elizabeth Rossová. 1. stadium je šok, popření. V této fázi dochází k psychické nevyrovnanosti, lidé jsou plačtiví, nechtějí se smířit s danou situací a kladou si otázku proč zrovna JÁ. 2. stadium se uvádí jako agrese. Pacient svou nevyrovnanost, zlost a vztek obrací proti zdravým lidem. 3. stadium se nazývá smlouvání. Dochází k vyhledání různých léčebných metod, pacient hledá zázračné léky, dovolává se Pána Boha a vyhledává léčitele. Toto stadium 23

se spíše týká pacientů s onkologickými či jinými závažnými nemocemi, než pacientů po amputaci. 4. stadium je deprese. Člověk cítí beznaděj, strach a úzkost. Bojí se pohledu na život, který ho následkem amputace čeká. Deprese se považuje za nejtěžší stadium. 5. stadium nazýváme smíření, dochází k psychické svobodě. Jedinec spolupracuje se zdravotnickým personálem, chápe podstatu věci, ale i přesto se občas cítí jako by bylo vše zbytečné a marné. (Heřmanová a kol., 2012) 24

3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumné práce Praktická část bakalářské práce vznikla pomocí sesbíraných dat k vypracování kvantitativního výzkumu, ke kterým byl použit dotazník. Dotazník je sestaven na základě předem stanovených cílů a hypotéz bakalářské práce, pod odborným dohledem vedoucí práce. V úvodu dotazníku jsem se představila a popsala hlavní účel vyplnění. Dále jsem zdůraznila možnosti zaškrtnutí správných odpovědí a uvedla, že je dotazník zcela anonymní. V dotazníku nalezneme celkem patnáct otázek (viz Příloha č. 2). První 4 otázky jsem zaměřila na zisk osobních údajů o respondentech. V této části nalezneme 3 otázky uzavřené a 1 otázku polootevřenou. Od otázky č. 5 až po otázku č. 7 jsem zjišťovala informace o provedené amputaci. Zde jsou všechny otázky formou uzavřenou. Poslední část dotazníku je sestavena na kvalitu života pacienta po amputaci dolní končetiny. V této části je použito 7 otázek uzavřených a 1 otázka polootevřená. Některé otázky v dotazníku se vztahují ke stanoveným cílům bakalářské práce. K prvnímu stanovenému cíli se vztahují otázky č. 9, 10, 13. K druhému stanovenému cíli se vztahují otázky č. 11, 14 a k třetímu cíli se vztahují otázky č. 8, 12, 15. 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Cílovou skupinou toho výzkumu byli pacienti, kteří podstoupili amputace na dolních končetinách. Dotazníkové šetření bylo prováděno v několika zdravotnických zařízeních. Vždy jsem spolupracovala s náměstky pro ošetřovatelskou péči, kteří mi umožnili výzkum provádět. Celkově se na výzkumu podílelo pět zdravotnických zařízení. Výzkum byl proveden v Rehabilitačním ústavu Hrabyně, v Rehabilitačním ústavu Kladruby u Vlašimi, v Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, v Nemocnici Pelhřimov a v Domově ve Vlašimi, který je poskytovatelem sociálních služeb. 3.3 Průběh a popis výzkumu Od 1. 11. 2013 do 1. 2. 2014 probíhal sběr dat ve vybraných zdravotnických zařízeních. Po odeslání žádosti o možnosti provádění dotazníkového výzkumu a následném 25

kladném vyrozumění se souhlasem o provedení výzkumu (viz Příloha č. 1) jsem zaslala předem domluvený počet dotazníků do vybraných zdravotnických zařízení. Po dohodě s příslušnou vrchní sestrou byly dotazníky předloženy zdravotnickým personálem pacientům. Rozdáno bylo celkem 120 dotazníků, úspěšně vyplněno 100 dotazníků a vráceno 20 nevyplněných. 3.4 Zpracování získaných dat Pro sepsání základních textů bakalářské práce jsem použila počítačový program Microsoft Office Word 2007. Ke zpracování grafického znázornění výzkumu byl použit program Microsoft Office Excel 2007, výsečové grafy s přehledným popiskem. 26

3.5 Vlastní výsledky výzkumu Otázka č. 1: Pohlaví respondentů 41% žena muž 59% Graf 1 Vyhodnocení otázky č. 1 (Zdroj: vlastní výpočty) Z celkového počtu 100 % (100 respondentů) bylo 59 % (59 respondentů) ženského pohlaví a 41 % (41 respondentů) mužského pohlaví. 27

Otázka č. 2: Věk respondentů 2% 19% 49% více než 60 let 40-60 let 20-40 let méně než 20 let 30% Graf 2 Vyhodnocení otázky č. 2 (Zdroj: vlastní výpočty) V grafu 2 je zobrazeno věkové rozmezí respondentů. 49 % (49 respondentů) bylo ve věku více než 60 let, 30 % (30 respondentů) bylo ve věkovém rozmezí 40-60 let, 19 % (19 respondentů) ve věku 20-40 let a zbývající 2 % (2 respondenti) ve věku méně než 20 let. 28

Otázka č. 3: Původ respondentů 8% 1% 1%1% 10% 40% Morava Středočeský kraj Vysočina Jihočeský kraj Plzeňský kraj Slovensko Rakousko 39% Graf 3 Vyhodnocení otázky č. 3 (Zdroj: vlastní výpočty) Jak vyhodnocuje graf 3, dotazovaní respondenti se nacházejí z různých krajů České republiky i ze zahraničí. 40 % (40 respondentů) pochází z Moravy, 39 % (39 respondentů) ze Středočeského kraje, 10 % (10 respondentů) z Vysočiny, 8 % (8 respondentů) z Jihočeského kraje, 1 % (1 respondent) z Plzeňského kraje, 1 % (1 respondent) ze Slovenska a další 1 % (1 respondent) z Rakouska. 29

Otázka č. 4: Vzdělání respondentů 12% 3% 20% 38% střední vzdělání s maturitou střední vzdělání bez maturity základní vysokoškolské vzdělání vyšší odborné vzdělání 27% Graf 4 Vyhodnocení otázky č. 4 (Zdroj: vlastní výpočty) V grafu 4 jsou rozděleni respondenti podle jejich nejvyššího dosaženého vzdělání. V nejvyšším procentuálním zastoupení bylo střední vzdělání s maturitou 38 % (38 respondentů), 27 % (27 respondentů) se středním vzděláním bez maturity, 20 % (20 respondentů) se základním vzděláním, 12 % (12 respondentů) má vysokoškolské vzdělání a 3 % (3 respondenti) vyšší odborné vzdělání. 30

Otázka č. 5: Období kdy došlo k amputaci 15% 20% 37% v 0-15 letech ve více než 50 letech v 30-50 letech v 15-30 letech 28% Graf 5 Vyhodnocení otázky č. 5 (Zdroj: vlastní výpočty) Graf 5 znázorňuje věkovou kategorii respondentů, kdy došlo k amputaci dolní končetiny. U 37 % (37 respondentů) došlo k amputaci ve věku 0-15 let, u 28 % (28 respondentů) ve více než 50 letech, dalších 20 % (20 respondentů) ve věku 30-50 let a zbývajících 15 % (15 respondentů) ve věkovém rozmezí 15-30 let. 31

Otázka č. 6: Příčina amputace 8% 22% nemocí cizím zaviněním vlastním zaviněním 70% Graf 6 Vyhodnocení otázky č. 6 (Zdroj: vlastní výpočty) Podle grafu 6 se ukázalo, že u 70 % (70 respondentů) došlo k amputaci z důvodu onemocnění, u 22 % (22 respondentů) byla amputace zapříčiněna cizím zaviněním a u 8 % (8 respondentů) z důvodu vlastního zavinění. 32

Otázka č. 7: Typ amputace 10% 12% 40% ve stehně v bérci k odnětí prstů v chodidle 38% Graf 7 Vyhodnocení otázky č. 7 (Zdroj: vlastní výpočty) Graf 7 vyhodnocuje amputovanou část dolní končetiny. Nejvíce respondentů 40 % (40 respondentů) bylo po amputaci dolní končetiny provedený ve stehně, 38 % (38 respondentů) bylo po amputaci dolní končetiny v bérci, u 12 % (12 respondentů) došlo k odnětí prstů a u 10 % (10 respondentů) k amputaci v chodidle. 33

Otázka č. 8: Využití protetiky 8% 17% ano ne chtěl/a bych 75% Graf 8 Vyhodnocení otázky č. 8 (Zdroj: vlastní výpočty) Podle vyhodnocení grafu 8 využívá 75 % (75 respondentů) možnosti protetiky, 17 % (17 respondentů) odpovědělo ne a zbývajících 8 % (8 respondentů) by chtělo začít využívat možnosti protetiky. 34

Otázka č. 9: Největší změna v životě 7% 6% 15% 45% změna zájmů a koníčků v zaměstnání v manželství / partnerství nikde nenastala změna v sexuálním životě 27% Graf 9 Vyhodnocení otázky č. 9 (Zdroj: vlastní výpočty) Jak znázorňuje graf 9, u 45 % (45 respondentů) nastala největší, životní změna v zájmech a koníčcích, 27 % (27 respondentů) uvedlo změnu v zaměstnání, 15 % (15 respondentů) v manželství / partnerství, 7 % (7 respondentů) uvedlo, že změna v jejich životě nenastala nikde a zbývajících 6 % (6 respondentů) považují jako největší změnu, změnu v sexuálním životě. 35

Otázka č. 10: Zaměstnání respondentů 29% ne ano 71% Graf 10 Vyhodnocení otázky č. 10 (Zdroj: vlastní výpočty) Podle vyhodnocení grafu 10 je 71 % (71 respondentů) nezaměstnaná a 29 % (29 respondentů) zaměstnaných. 36

Otázka č. 11: Největší podpora v těžké životní situaci 6% 3% 3% rodina 10% manžel/ka, partner/ka přátelé 18% 60% pomoc psychologů / psychiatrů víra / náboženství nikdo Graf 11 Vyhodnocení otázky č. 11 (Zdroj: vlastní výpočty) Graf 11 nám zobrazuje, co nebo kdo byl pro respondenta největší oporou v jejich těžké situaci. Z celkového počtu 100 % (100 respondentů) odpovědělo 60 % (60 respondentů), že jejich největší opora byla rodina, 18 % (18 respondentů) nejvíce pomohl/a manžel/ka, partner/ka dalších 10 % (10 respondentů) podrželi přátelé, 6 % (6 respondentů) se obrátilo na pomoc psychologu / psychiatrů, 3 % (3 respondenti) se odkázali na víru / náboženství a 3 % (3 respondenti) odpověděli, že je v jejich těžké situaci nikdo nepodržel. 37

Otázka č. 12: Zapojení se do běžného života 8% 3% 1% smířením se součastnou situací pomocí rehabilitačních ústavů 48% komunikací s lidmi stejného nebo podobného životního příběhu změnou kultury 40% pomocí rodiny Graf 12 Vyhodnocení otázky č. 12 (Zdroj: vlastní výpočty) Graf 12 poukazuje na způsob zapojení do běžného stylu života. 48 % (48 respondentů) se smířilo se součastnou situací, 40 % (40 respondentů) se do běžného způsobu života zapojilo pomocí rehabilitačních ústavů, 8 % (8 respondentům) pomohla komunikace s lidmi stejného nebo podobného životního příběhu, 3 % (respondenti) změnili kulturu a 1 % (1 respondent) odpověděl, že se navrátil do běžného způsobu života pomocí rodiny. 38

Otázka č. 13: Úprava bydliště 44% 56% ano ne Graf 13 Vyhodnocení otázky č. 13 (Zdroj: vlastní výpočty) Podle grafu 13 muselo u 56 % (56 respondentů) dojít k úpravě jejich bydliště u 44 % (44 respondentů) k úpravě bydlení nedošlo. 39

Otázka č. 14: Návštěva psychologa 10% ne ano 90% Graf 14 Vyhodnocení otázky č. 14 (Zdroj: vlastní výpočty) Jak zobrazuje graf 14, tak 90 % (90 respondentů) nenavštěvuje psychologa, 10 % (10 respondentů) dochází k psychologovi a jsou odkázaný na jejich pomoc. 40

Otázka č. 15: Bezbariérový přístup 9% 27% 33% nevím, nemám zkušenost vždy si poradím sám/a nikdy se nikam nevydám sám/a požádám o pomoc občany 31% Graf 15 Vyhodnocení otázky č. 15 (Zdroj: vlastní výpočty) Graf 15 znázorňuje, jak si respondenti poradí s nástrahy města, kde není bezbariérový přístup. 33 % (33 respondentů) nemá s danou situací zkušenost, 31 % (31 respondentů) si vždy poradí sami, 27 % (27 respondentů) se nikdy nikam nevydají sami a 9 % (9 respondentů) požádá o pomoc občany. 41

3.6 Diskuze Cílem této práce bylo zjistit změny životní situace po amputaci dolní končetiny, jak se s danou situací klient / pacient vypořádal a v neposlední řadě jak se dokázala začlenit do běžného života. Výzkumné šetření probíhalo prostřednictvím pěti zdravotnických zařízení, a také oslovením fyzických osob. Do celkového vyhodnocení bylo zařazeno 100 respondentů (100 %), kteří mi umožnili objasnit stanovené hypotézy k daným cílům. Informace byly shromážděny pouze od skupiny handicapovaných jedinců se získaným tělesným postižením, důsledkem amputace na dolní končetině. Výsledky práce jsem srovnávala s bakalářskou prácí na téma: Kvalita života pacientů po amputaci na dolní končetině. Autorem této práce je studentka Markéta Pavlačová (2012). K vyhodnocení použila 98 dotazníků. Dále jsem výzkum srovnávala se studentkou Kateřinou Vilímkovou (2010), která vypracovala bakalářskou práci na téma Vliv amputace dolní končetiny na kvalitu života. Tato studentka využila ke svému výzkumu kazuistiku o počtu dvou respondentů. Výzkum byl prováděn rozhovorem, respondenti odpovídali na 31 otázek. Hypotéza č. 1: Domnívám se, že u více než 70 % klientů / pacientů nastane změna v jejich osobním životě. Stanovenou hypotézu nám mohou potvrdit či vyvrátit odpovědi na otázky č. 9 (Kde nastala největší změna ve vašem životě?) a č. 10 (Jste zaměstnaný/á?). Ze 100 dotazovaných respondentů (100 %) na otázku č. 9 odpovědělo 6 % (6 respondentů), že jejich největší změna nastala v sexuálním životě a 15 % (15 respondentů) pocítilo největší změnu v manželství / partnerství. Byla jsem mile překvapena procentem rozpadu manželství / partnerství, které se pohybuje v relativně nízkých hodnotách. Domnívala jsem se, že procento bude mnohem vyšší. Je příjemné slyšet a vidět, jak si lidé v tak těžké životní situaci umí pomoci a neodmítnou péči o člověka, který je v dané situaci nejvíce potřebuje. Změna v zaměstnání nastala u 27 % (27 respondentů). V současnosti je 71 % (71 respondentů) bez práce a zbývajících 29 % (29 respondentů) zaměstnaných. Ke změně zájmů a koníčků došlo u 45 % (45 respondentů). Při závěrečném zhodnocení výsledku mi tedy vychází, že u pouhých 7 % (7 respondentů) nedošlo k žádné změně v osobním životě. Tato hypotéza se potvrdila. 42

Studentka Pavlačová (2012), která ve své práci zjišťovala, jaká změna nastala po amputaci. Zjistila, že u 44 % (43 respondentů) došlo ke změně jejich finanční situace, že 30 % (29 respondentů) je zaměstnaných, zbývajících 70 % (69 respondentů) je bez zaměstnání. Také u studentky Vilímkové (2010) se potvrdilo, že u obou dotazovaných respondentů nastala změna v zájmech, koníčcích i v zaměstnání. Hypotéza č. 2: Předpokládám, že u více než 90 % klientů / pacientů po amputaci DK dojde k psychické nevyrovnanosti. Myslela jsem, že amputace ať už dolní končetiny nebo jakékoliv jiné časti lidského těla je pro člověka neuvěřitelným zásahem do jejich běžného způsobu života. Také velice ovlivní psychiku jedince. Někteří se s danou situací nemohou zcela sžít. Z odpovědí na otázku č. 14 (docházíte k psychologovi?) vyplívá pravý opak, než jsem očekávala. U pouhých 10 % (10 respondentů) byla odpověď ano. Dalších 90 % (90 respondentů) odpovědělo ne. Tato hypotéza se nepotvrdila. Překvapující byly i výsledky výzkumu bakalářské práce studentky Pavlačové (2012), která měla ve své práci zahrnutou obdobnou otázku. V jejím výzkumu vyšli velice podobné výsledky. Pouhých 12 % (12 respondentů) potřebovalo a využilo pomoci psychologů. Zbývajících 88 % (86 respondentů) nemělo potřebu se obrátit se svou psychikou na pomoc odborníků. Hypotéza č. 3: Předpokládám, že více než 60 % pacientů / klientů se bez odborné pomoci zdravotníků a rehabilitačních zařízení nemůže zcela zařadit do běžného způsobu života. V dotazníkovém šetření byla otázka č. 12 Jak jste se zapojil/a do běžného způsobu života? cíleně zaměřená na ověření mé hypotézy. Respondenti měli na výběr více možností odpovědí. 48 % (48 respondentů) volilo odpověď smíření se součastnou situací. Možnost pomocí rehabilitačního ústavu zvolilo 40 % (40 respondentů), což pro mě bylo nečekané zjištění. Předpokládala jsem, že procentuální hodnota pacientů, kterým pomohl rehabilitační ústav, bude vyšší. Možnost komunikací s lidmi stejného nebo podobného životního příběhu volilo 8 % (8 respondentů). 3 % (3respondentům) pomohla změna zájmů a kultury. V položce jiné uvedl 1 respondent (1 %) pomoc rodiny. Tato hypotéza se potvrdila částečně. 43

Při nahlédnutí do práce studentky Vilímkové (2010) bylo zřejmé, že oba oslovení respondenti se museli se současným zdravotním stavem smířit. Pro další postup zlepšení svého zdravotního stavu volili rehabilitační zařízení, pomocí kterých se naučili používat protetické pomůcky. Věřím, že mnou stanovené cíle jsem úspěšně splnila a dokázala přehledně vyhodnotit odpovědi oslovených respondentů. Pomocí výzkumného šetření jsem zjistila, jak pacienti po amputaci přistupují ke svému zdravotnímu stavu. Jak vnímají realitu a jak si umí poradit v jejich těžkých životních situacích. Jsem ráda za mnohé z nich, kteří jsou se současnou situací relativně smíření a snaží se užívat si plnohodnotný život bez zábran. I přes tak veliký handicap si váží života a nepohlíží na svět s nechutí a beznadějí. Mile mě překvapilo vidět, jak s uplynulými roky od amputace došlo ke stavu, kdy klient nemá problém o svém úrazu vyprávět a umí se upřímně zasmát. Podle vyhodnocení otázky č. 8 soudím, že protéza nebo jakákoliv jiná pomůcka jedinci velice usnadní způsob života. V neposlední řadě může přinejmenším vykompenzovat jeho psychické vnímání a pohled na okolní svět. 44