TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI. Stručné dějiny kultury Liberec, 2011
Obsah: 1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její důsledky, vznik měst.... 6 1.1 Vývojové fáze kultury... 6 1.2 Neolitická revoluce... 7 1.2.1 Proces domestikace plodin... 7 1.2.2 Domestikace zvířat... 7 1.2.3 Důsledky NR... 8 1.3 Doba bronzová... 10 1.3.1 Doprava... 11 1.4 Vznik městských sídel... 12 1.4.1 Dobytí Jericha... 13 1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst... 14 1.5.1 Vznik písma... 14 1.5.2 Vznik matematiky... 15 1.5.3 Institut vládce, panovníka... 16 2. Starověké civilizace Blízkého východu... 17 2.1 Sumer... 17 2.1.1 Gilgameš... 17 2.2 Sumersko-akkadská éra... 18 2.3 Lagaš... 18 2.4 Babylónie (Starobabylónská říše)... 18 2.5 Říše Chetitská... 19 2.6 Asýrie... 19 2.7 Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše)... 21 2.7.1 Objevení Babylónu... 21 2.8 Persie... 22 2.9 Féničané... 23 2.9.1 Dido a Aeneas... 24 2.9.2 Objev abecedního písma... 24 Starověké civilizace Blízkého východu - přehled... 25 3. Egypt ve starověku... 27 3.1 Pyramidy... 28 3.2 Hieroglyfy... 29 3.3 Střední a nová říše... 30 3.4 Egyptská božstva... 31 3.5 Nové objevy českých egyptologů... 33 4. Dějiny kultury Indie a Číny... 34 4.1 Indie... 34 4.1.1 Protoindická kultura... 34 4.1.2 Árjové... 34 4.1.3 Náboženství a mytologie... 35 4.1.4 Maurijská říše... 37 4.1.5 Islám v Indii... 37 4.1.6 Umění a věda... 37 4.2 Čína... 37 4.2.1 Písmo a kaligrafie... 38 4.2.2 Společenské uspořádání... 38 4.2.3 Duchovní a náboženský život... 39 4.2.4 Dynastie Čchin a První Císař... 39 2
4.2.5 Architektura... 40 4.2.6 Přínos Číny pro evropskou a světovou kulturu... 40 5. Kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky... 42 5.1 Mezoamerika... 42 5.1.1 Olmékové... 42 5.1.2 Teotihuacán... 43 5.1.3 Mayové... 43 5.1.4 Toltékové... 44 5.1.5 Aztékové... 45 5.2 Jihoamerické kultury... 46 5.2.1 Inkové... 46 6. Mínojská kultura, antické Řecko... 48 6.1 Kréta, mínojská kultura... 48 6.2 Mykénská kultura... 49 6.3 Kultura v řecké oblasti... 50 6.3.1 Náboženské představy starověkých Řeků... 51 6.3.2 Literatura starověkého Řecka... 54 6.3.3 Stavitelství starověkého Řecka... 54 6.3.4 Sochařství starověkého Řecka... 54 6.3.5 Keramika... 55 6.3.6 Drama ve starověkém Řecku... 55 7. Helénismus, Etruskové, starověký Řím... 57 7.1 Vzestup Makedonie, Alexandr Veliký... 57 7.2 Helénismus... 57 7.2.1 Helénistická urbanistika... 58 7.3 Etruskové... 59 7.4 Kultura starověkého Říma... 60 7.4.1 Království... 60 7.4.2 Republika... 61 7.4.3 Císařství, římská armáda... 61 7.4.4 Římské stavitelství... 62 7.4.5 Římské sochařství... 63 7.4.6 Pozdní římské císařství... 63 8. Prehistorická Evropa, Keltové... 65 8.1 První zemědělci a megality... 65 8.2 Germáni... 66 8.2.1 Nejznámější germánské kmeny:... 66 8.3 Keltové... 67 8.3.1 Kultura laténská též mladší doba železná v Evropě (od 5. st. př. n. l.).. 68 8.3.2 Struktura keltské společnosti... 69 8.3.3 Náboženské představy, druidové... 70 8.3.4 Vedení válek... 71 8.3.5 Řemesla a umění, architektura... 71 8.3.6 Zpracování kovů... 72 8.3.7 Jména... 72 9. Kultura středověku... 74 9.1 Raný středověk... 74 9.1.1 Románský sloh... 75 9.1.2 Křesťanská církev... 76 9.2 Byzantská říše... 77 3
9.2.1 Výtvarné umění Byzance... 77 9.3 Islámská kultura... 78 9.4 Vrcholný a pozdní středověk... 79 9.4.1 Gotika... 80 9.5 Literatura a hudba ve středověku... 81 9.6 Divadlo... 81 9.7 Sochařství... 82 9.8 Malířství... 82 9.8.1 Knižní malba... 83 9.9 Univerzity... 83 10. Renesance a manýrismus... 85 10.1 Renesance... 85 10.1.1 Historické podmínky nástupu renesance... 85 10.1.2 Společenské, materiální a duchovní podmínky nástupu renesance a humanismu... 85 10.1.3 Architektura v renesanci... 86 10.1.4 Sochařství v renesanci... 87 10.1.5 Malířství v renesanci... 87 10.1.6 Užité umění v renesanci... 88 10.1.7 Literatura v renesanci... 88 10.1.8 Hudba v renesanci... 88 10.1.9 Divadlo a tanec v renesanci... 89 10.2 Manýrismus... 89 10.2.1 Literatura v manýrismu... 89 10.2.2 Výtvarné umění v manýrismu... 89 10.2.3 Architektura manýrismu... 90 11. Baroko a rokoko... 91 11.1 Baroko... 91 11.1.1 Architektura baroka... 91 11.1.2 Malířství a sochařství baroka... 94 11.1.3 Umělecká řemesla v době baroka... 95 11.1.4 Hudba a divadlo v baroku... 95 11.2 Rokoko... 95 11.2.1 Výtvarné umění rokoka... 96 11.2.2 Architektura rokoka... 96 12. Klasicismus, empír, romantismus... 97 12.1 Klasicismus... 97 12.1.1 Osvícenství... 97 12.1.2 Literatura a hudba v době klasicismu... 97 12.1.3 Architektura klasicismu... 98 12.1.4 Malířství v klasicismu... 99 12.1.5 Sochařství v klasicismu... 99 12.1.6 Užité umění v klasicismu... 100 12.2 Empír... 100 12.2.1 Biedermeier... 100 12.3 Romantismus... 100 12.3.1 Výtvarné umění romantismu... 101 12.3.2 Architektura romantismu... 102 12.4 Prerafaelitské bratrstvo (Preraphaelite Brotherhood, PRB)... 102 12.5 Realismus... 103 4
12.5.1 Literatura a drama v realismu... 103 12.5.2 Architektura realismu... 103 12.5.3 Realistické malířství... 104 12.6 Naturalismus... 104 13. Impresionismus a styly počátku 20. století... 105 13.1 Impresionismus... 105 13.1.1 Impresionistické malířství... 105 13.1.2 Impresionismus v hudbě... 105 13.1.3 Impresionismus v literatuře... 105 13.2 Secese a moderna... 106 13.2.1 Secesní malba a grafika... 106 13.2.2 Secesní architektura... 107 13.2.3 Moderna... 107 13.2.4 Secese v Liberci a okolí... 108 13.2.5 Užité umění, sochařství a literatura secese... 108 13.3 Expresionismus... 109 13.3.1 Amedeo Modigliani a Marc Chagall... 109 13.4 Fauvismus... 110 13.5 Kubismus... 110 13.5.1 Architektura kubismu... 110 13.6 Futurismus... 111 13.7 Kandinskij a Blaue Reiter... 112 13.8 Sochařství počátku 20. století... 112 14. Kultura mezi světovými válkami... 114 14.1 Obloučkový kubismus, rondokubismus, národní sloh... 114 14.2 Funkcionalismus a konstruktivismus... 114 14.2.1 Bauhaus... 115 14.2.2 De Stijl... 116 14.3 Novoklasicismus - Josip Plečnik... 116 14.4 Meziválečná architektura v Liberci a okolí... 116 14.5 Art Deco... 117 14.6 Dadaismus... 118 14.7 Surrealismus... 119 14.8 Meziválečný realismus... 119 14.9 Hudba mezi světovými válkami... 120 14.10 Fotografie mezi válkami... 120 14.11 Počátky kinematografie a film mezi světovými válkami... 120 15. Kulturní proudy a směry druhé poloviny 20. století... 122 15.1 Světové malířství po druhé světové válce... 122 15.1.1 Abstraktní expresionismus... 122 15.1.2 Geometrická abstrakce... 122 15.1.3 Neokonstruktivismus, op-art... 123 15.1.4 Nový realismus... 123 15.1.5 Pop-art... 123 15.2 České výtvarné umění po druhé světové válce... 124 15.3 Sochařství ve druhé polovině 20. století... 125 15.4 Světová architektura ve druhé polovině 20. století... 125 15.5 Česká architektura ve druhé polovině 20. století... 126 15.6 Film ve druhé polovině 20. století... 127 15.7 Hudba ve druhé polovině 20. století... 128 5
1. Kultura, vývojové fáze kultury, neolitická revoluce a její důsledky, vznik měst Termín kultura pochází z latinského "colere", což znamená pěstovat. V užším slova smyslu je tedy chápána jako to, co člověka pěstí, zušlechťuje, povznáší, ovšem v širším slova smyslu je kultura tím, co odlišuje člověka od okolní přírody. Kultura je mimobiologická adaptace člověka na vnější prostředí a zahrnuje jak jeho duchovní, tak materiální produkci. Je předávána tradicí z generace na generaci a v tomto procesu je přetvářena a rozvíjena. Kultura se stala hlavní adaptační výhodou lidstva a nástrojem jeho přežití a rozšíření. 1.1 Vývojové fáze kultury Děj příběhu, který nám vypráví o vývoji kultury začíná někdy v době, kdy se objevují hominidé, tedy zhruba před pěti až čtyřmi milióny let. Tehdy je člověk nepříliš hojným živočichem, který se živí sběrem potravy. Tato doba, kdy člověk jako hlavního materiálu ke zhotovování nástrojů užíval kámen, je od pol. 19. stol. nazývána doba kamenná (toto označení razil brit. vědec John Lubbock). Doba kamenná, nazývaná též prehistorie se dělí zhruba na tyto fáze 1. starší doba kamenná = paleolit (palaios = starý, lithos = kámen) Člověk využívá štípaného a otloukaného kamene, trvá přibližně do doby 10 tis. let př. n. l. 2. střední doba kamenná = mezolit přechodná doba: 10-9 tis. let př. n. l. 3. mladší doba kamenná = neolit: 8-3 tis. let př. n. l. Člověk využívá metody broušení kamene, objev pěstitelství a chovatelství. Důsledkem objevu pěstitelství je možnost zakládat stálá sídliště, rozvíjí se hrnčířství a tkalcovství. Dovršením vývoje v neolitu a naznačením nových změn je eneolit (pozdní doba kamenná). Eneolit bývá nazýván i chalkolit (doba měděná) a v různých oblastech nastal v odlišné době (v pokročilých již v 5. tis. př. n. l.) je pro něj typický rozvoj zpracování kovů, řemeslná výroba, rozvoj obchodu a dopravy. Paleolit bývá některými kulturními antropology a historiky kultury charakterizován jako divošství (L. H. Morgan); principem obživy je lovectví a sběračství, typické jsou primitivní lovecké nástroje, využití ohně, přisvojovací způsob obživy, naprostá závislost člověka na přírodě. Neolit je pak obdobím, které bývá ve starší literatuře označováno jako barbarství. V době neolitu došlo k domestikaci zvířectva a počátkům zemědělství, což podnítilo dalekosáhlé změny v oblasti hmotného, sociálního i duchovního vývoje lidstva. Oproti předchozí paleolitické fázi divošství začíná neolitický čl. produkovat a vyrábět, čímž se vymaňuje z bezprostřední závislosti na okolní přírodě člověk se z ní vyděluje, má přebytky potravy, vyvíjí nové techniky a vytváří stabilní sídliště. Tento proces vrcholí na konci neolitu vynálezem písma, čímž začíná doba historická, začíná období civilizace, charakteristické používáním hláskové abecedy a vytvářením písemných záznamů. Nastává doba bronzová (přibl. od 4. tis. př. n. l.), kterou charakterizuje vznik měst a prvních státních útvarů, monumentální architektura a třídní rozvrstvení společnosti. Období zhruba od r. 1200 př. n. l. až po současnost se pak nazývá doba železná, charakterizovaná především výrobou a rozšířením nástrojů a předmětů zhotovených ze železa. 6
1.2 Neolitická revoluce je nesmírně významný proces, který se odehrál během mladší doby kamenné a znamenal takový převrat ve vývoji lidstva, že bývá nazýván revolucí, přesněji řečeno neolitickou revolucí. Tento proces nejvýrazněji charakterizovaný vynálezem zemědělství nezačal vzhledem ke klimatickým podmínkám na celé Zemi současně. Ke konci paleolitu totiž postupně začíná ústup ledovců směrem na sever a na jejich okraji začíná neolit již 10 tis. let př. n. l. v souladu s tím začíná NR v Př. Asii, Mezopotámii, Egyptě a východním Středomoří. Ve střední a severní Evropě začíná tento proces až o 2 tis. let později. Zásadně hovoříme o několika nejstarších centrech NR, která se zeměpisně shodují s nejstaršími civilizačními centry, jinými slovy tam, kde došlo nejdříve k objevu zemědělství, tam se nejdříve objevily starověké civilizace. Těmito centry jsou: Mezopotámie a východní Středomoří, Egypt, severní Indie - Paňdžáb, Čína (povodí Žluté řeky) a Střední a Jižní Amerika. Podstatou NR je plánovité pěstování rostlin a domestikace zvířectva, tedy vznik zemědělství, které odstartovalo dalekosáhlé změny ve společnosti, což v konečném důsledku vedlo ke vzniku prvních civilizací kol. r. 3 tis. př. n. l. Proto se první centra NR o několik tisíciletí později stávají prvními civilizačními centry. Zemědělství se vyvinulo v době kolem r. 8 tis. př. n. l. na blízkém východě na území tzv. úrodného půlměsíce, který tvoří pohoří Zagros a Taurus v půlkruhu kolem nížiny řek Eufratu a Tigridu. Zde začali sběrači využívat divokou pšenici, jejíž semena byla relativně velká. Zároveň došlo k procesu domestikace zvířat. 1.2.1 Proces domestikace ** plodin Prvními polními plodinami na Blízkém Východě byly pšenice a ječmen. Domestikované druhy těchto obilnin se od divokých liší natolik, že by bez péče člověka nemohly existovat. U divoké pšenice se v době zralosti klasy lámou a zrna vypadávají, čímž je zajištěno rozšíření rostliny. To bylo ovšem pro první sběrače nevýhodou. Buď se museli při sběru smířit s velkými ztrátami, nebo museli sbírat klasy ještě před dobou jejich zralosti. Tato skutečnost vedla k tomu, že přednostně byly sbírány ty klasy, jejichž zrna nevypadávala, tedy ty, které měly nějakou netypickou odchylku. V normální přírodě by takováto odchylka byla potlačena, zanikla by. Při transportu však přece jen docházelo k určitým ztrátám. Takto ztracená zrna pak vyklíčila ve větší blízkosti sídlišť a jejich úroda byla samozřejmě sklízena přednostně. Po mnoho generací byl tento proces opakován a neuvědomělý výběr vedl v konečném důsledku k zakládání stále početnějších políček v blízkosti sídlišť neolitického člověka. Rozhodující krok k opravdovému zemědělství byl učiněn tehdy, když došlo k plánovitému skladování zrn a poté jejich vysévání. Jak již bylo řečeno, k tomuto procesu docházelo přibližně od 8. tisíciletí př. n. l. na Blízkém Východě (pšenice, ječmen), dále ve východní Asii, kde byly dříve než obilniny domestikovány luštěniny (boby, hrách) a proso a také ve stř. Americe, kde byla v 7. - 6. tis. př. n. l. domestikována kukuřice, dýně a fazole. 1.2.2 Domestikace zvířat Podobným způsobem jako u rostlin probíhala domestikace zvířat. Vedla k ní původně v loveckých společnostech vylepšená technika lovu, kdy byla celá stáda ** zdomácnění 7
zaháněna do ohrad, kde se daly lépe usmrtit jednotlivé kusy. Významnou okolností byl v tomto případě také ústup ledovce, neboť se začínala lovit menší zvířata než mamuti a sobi, kteří vyhynuli nebo ustoupili na sever. Lovci si brzy uvědomili, že nemusí usmrtit všechna pochytaná zvířata, ale že mohou jejich zabíjení rozložit na delší časový úsek, přičemž jim ovšem museli zajistit potravu. Tak byly položeny základy chovatelství. První takto domestikovaná zvířata byly ovce a kozy v Persii a Anatolii v době okolo r. 7 tis. př. n. l. Výhodou byla jejich stádnost a sklon následovat vůdčí zvíře. Záhy začal čl. kromě masa získávat i vlnu a mléko. Ovšem zřejmě nejstarším domestikovaným zvířetem dávno před neolitickou revolucí byl pes, který se přidružil k lovci asi 15 tis. let př. n. l. Je jisté, že při domestikaci šel přirozený výběr ve prospěch statných, ale přitom povolných zvířat. 1.2.3 Důsledky NR Společenství začalo aktivně produkovat potraviny a zvětšovat zásoby i pro doby nedostatku. Tím byl vytvořen předpoklad dostatku potravy pro vzrůstající populaci. Nabídka potravy byla bohatší, menší množství mužů zahynulo při lovu a především nebylo již zapotřebí regulovat počet členů skupiny usmrcováním novorozenců tak, jak tomu nezbytně bylo u sběračů a lovců (rodiče unesli max. dvě děti, možnosti obživy byly limitovány). Naopak, děti pěstitelů mohly účinně pomáhat při setbě, okopávání a plení rostlin. Domestikace plodin a zvířat byla tedy zásadním krokem, který oddělil fázi divošství od barbarství, paleolit od neolitu. Zemědělství je základním předpokladem vzniku civilizace. Stalo se také impulsem rozšíření rodu Homo sapiens sapiens prakticky po celé zeměkouli, neboť v důsledku početního nárůstu skupin dochází k rozštěpení lid. společnosti na pěstitele a pastevce. Pěstitelé byli vázáni na svá políčka, pastevci kočovali se svými stády. 1.2.3.1 Stálá sídla Zvláště u pěstitelů se z původních stanových tábořišť vyvinula stálá sídla vesnice s hliněnými kruhovitými stavbami, které ještě výrazně připomínaly původní stany a byly pokryty kůžemi nebo slámou. Později byly podle geografických podmínek hliněné příbytky opatřeny i kamennou podezdívkou. Zejména z hlediska archeologie bylo důležité, že při stavbě nového domu byly trosky a hlína z původního zplanýrovány a sloužily jako základna nové stavby. V průběhu tisíciletí tak vznikaly sídlištní pahorky zvané telly ***, na kterých ještě dnes mnohdy stojí vesnice. Někdy dosahovaly takovéto pahorky výšky i 20 metrů. Vedle kruhovitých staveb se objevují i stavby pravoúhlé, které měly tu výhodu, že mohly být podle potřeby dostavbami libovolné zvětšovány. Zajímavé je např. to, že z bezpečnostních důvodů nebyly vstupní otvory na úrovni země, spíše nad ní, někdy se vstupovalo otvorem ve střeše, k němuž vedly žebříky. 1.2.3.2 Keramika Dalším významným objevem, který vyvolala NR, bylo zhotovování keramických nádob. V důsledku objevu zemědělství dochází k produkci přebytků a tyto je nutno nějak skladovat. Příprava a uskladnění potravin z obilnin a také uskladnění nápojů vyžadovalo vhodné nádoby hrnce. *** Jednotné číslo tello nebo "tellos" 8
Hrnčířství ovšem bylo známo ještě před objevem zemědělství vzniklo zřejmě tak, že náhodou byl vystaven žáru košík vymazaný hlínou, ale teprve v době neolitické se keramické nádoby začínají produkovat ve velkém. Výroba keramických nádob je pravděpodobně prvním případem vědomého využití chemických změn člověkem. Základem hrnčířského řemesla je to, že tvárný kus hlíny, jemuž může být vtisknut libovolný tvar, získá tvrdost a trvanlivost vypálením (zahřátím nad 600 C). V ruce lze však vymodelovat pouze menší nádoby, větší musí být skládány z prstenců vrstvených na sebe, což je metoda pomalá a dosti pracná. Tuto obtíž vyřešil až mnohem později vynález hrnčířského kruhu. Tvorba hrnčířských výrobků se odráží i v lidském myšlení člověk není omezen tvarem nebo rozsahem materiálu jako u kamene nebo kosti tvoří tvar podle své fantazie. Hrnčířství bylo pravděpodobně původně zaměstnáním žen. Hrnčířský kruh se objevuje spolu se zavedením kola do dopravy kolem roku 3500 př. n. l. 1.2.3.3 Tkalcovství Dalším významným vynálezem byl vynález tkaných látek ze lnu, konopí a později vlny. To ovšem znamenalo proniknout k podstatě předení a následoval vynález primitivního tkalcovského stavu, který pochází z doby neolitu. Vydělané kůže a oděvy z listů byly tedy postupně nahrazeny oděvem zhotoveným z látky. 1.2.3.4 Vznik specializovaných řemesel Stálé zdokonalování zemědělství vedlo v konečném důsledku k tomu, že společenství mělo dostatek přebytků potravy, aby si mohlo dovolit uživit i ty své členy, kteří se bezprostředně na produkci nepodíleli. Tato výhoda se pak uplatnila při vzniku specializovaných řemesel, který je pro neolit charakteristický. 1.2.3.4.1 Kovářství - metalurgie Pravděpodobně prvním samostatným zaměstnáním s výjimkou kouzelnictví se stalo kovářství, tedy zpracování kovů. Vzácné kovy jako zlato a stříbro byly známy již dříve, ovšem prvním užitkovým kovem se stává na konci neolitu, tedy kolem 4. tis. let př. n. l. měď. Měděné rudy se nevyskytují v říčních údolích, spíše v rudných pohořích. K jejich objevu zřejmě došlo díky zálibě neolitického člověka v pestrobarevných kysličnících mědi, především malachitu a tyrkysu, jimž přisuzoval magické vlastnosti. Jestliže pak byl takovýto kysličník náhodou vystaven žáru ohniště a začaly z něj vytékat pramínky kovu, vedlo to k objevu tavitelnosti měděné rudy. Další objev spočíval ve zjištění, že zatímco tekutý kov lze libovolně vytvarovat, vychladlý ztvrdne a lze jej zaostřit lépe než kámen přičemž je takto zhotovený nástroj trvanlivější než kamenný nebo kostěný. Navíc jej lze po opotřebování znovu přetavit. Tento objev měl dalekosáhlý význam zvláště v těch oblastech, kde byl kamene nedostatek. Metalurgie vyžaduje již řadu dosti složitých znalostí a lze ji stěží provozovat zároveň se zemědělskou prací podobně, jako tomu bylo v případě hrnčířství nebo tkalcovství. Vyžaduje specializaci a předpokládá, že společenství je s to své metalurgy uživit. Zpracování kovů bylo zároveň významným podnětem pro rozvoj obchodu, neboť vzrostla poptávka po zdrojích rud a na druhé straně se rozvinul obchod se zbraněmi a dalšími kovovými výrobky. Tím se ovšem dostáváme již do další fáze vývoje kultury, do doby městských revolucí, nástupu civilizace a počátku doby historické. 9
1.3 Doba bronzová Doba bronzová nastává poté, kdy již v nejpokročilejších oblastech jednak proběhl objev zemědělství, rozšířilo se hrnčířství a znalost zhotovování látek na tkalcovském stavu a dále na sklonku neolitu v době měděné, tzv. chalkolitu došlo k vynálezu tavení a odlévání měděných výrobků. Něco přes tisíc let měděné doby na Blízkém východě znamenalo značné změny, i když celá řada nástrojů potřebných pro řemesla a zemědělství se ještě stále vyráběla z kamene, neboť kov byl drahý a těžko dostupný. Proto je doba měděná přiřazována k neolitu, je tedy fází doby kamenné. První měděné rudy, které se využívaly, pocházely zřejmě z povrchových ložisek, jež se ovšem brzy vyčerpala. Poté museli kutači mědi sledovat žílu pod zem, zdokonalovat postupy dobývání rudy a začít s dolováním. Patrně náhodným smísením rudy měděné, která jako nečistotu obsahovala i cínovou rudu, došlo k významnému objevu: že měď s příměsí jiného kovu, v tomto případě cínu, má daleko lepší vlastnosti, než měď čistá. Taví se při nižší teplotě a pomaleji tuhne. Ideální poměr je 90 % mědi a 10 % cínu. Této kovové slitině, která byla nejdříve objevena v Sumeru, ale používala se i v Indii a později i v Mezopotámii a v dalších střediscích, se říkalo bronz a stala se tak významným materiálem, že po ní byla pojmenována doba následující po době kamenné tedy doba bronzová. Začíná přibližně 4 tis. let př. n. l. a trvá na BV přibližně do r. 1200 př. n. l., v Evropě 1800 př. n. l. - 750 př. n. l. Bronz ovšem může vzniknout i tak, že se k mědi přidá antimon, arzén nebo olovo. Bronzové předměty jsou nesrovnatelně pevnější a trvanlivější než nástroje kamenné, navíc mohou být odlévány do různých tvarů, které kámen jako materiál nedovoloval: vznikají různě tvarovaná ostří, čepele, jehlice, spony, ale i helmice a krunýře chránící trup. Užívání bronzu s sebou přináší stále nové technologie a rozmach obchodu, neboť aby si společnost zajistila bronzové předměty, musí vyrábět takové množství potravin, aby uživila specializované skupiny horníků, tavičů a kovářů, navíc musí zajistit přepravu rudy z hor. Kov se stal pro společnost doby bronzové postupně nezbytnou potřebou: v náplavových podmínkách, v nichž vznikaly první zemědělské společnosti, je totiž kámen vhodný k výrobě nástrojů mnohdy vzácností a měděné nebo bronzové nástroje jsou pro svou trvanlivost úspornější než oblázky nebo obsidián (sopečné sklo). Kov také přinesl významnou změnu do zemědělství: zatímco původně byla půda kypřena kamennými motykami (tuto práci většinou obstarávaly ženy), kolem r. 3 tis. př. n. l. vzniká oradlo nebo pluh, který se zapřahoval za tažný dobytek (orba se poté stala prací mužů). Oradlo nebo pluh, zvláště pokud byly zhotoveny z kovu, znamenaly možnost obdělat daleko větší plochy a dostat výživné prvky v půdě z daleko větší hloubky až na povrch. To vše znamená větší sklizeň, bohatší zásoby a větší možnosti společenství s přebytky lze obchodovat, lze je nabídnout např. za kovové rudy. Zároveň tato změna zasáhla i do sociálního uspořádání: muži získávají nad ženami ve společenství převahu, neboť mají větší podíl na obstarání potravy. Bronzová společnost se vyvíjí nesmírně rychle na rozdíl od paleolitu se pokrok úžasně zrychluje. Člověk, který odlévá bronz, získává ve skupině privilegované postavení stává se prvním řemeslníkem. Při dopravě železných rud a jejich dobývání vzniká potřeba chránit obchodní cesty, doly i sídliště samotná, 10
neboť s jejich vzrůstajícím bohatstvím roste nebezpečí napadení nepřáteli. Rodí se nová společenská skupina válečníci. Zatímco neolit byl spíše charakteristický rovnostářstvím, v době bronzové se rýsují počátky spol. rozvrstvení a zemědělství se stále více specializuje pastýři se usazují v horách, zatímco pěstitelé žijí v nížinách. Pravděpodobně nárůst bohatství a počtu obyvatelstva spolu s vynálezem bronzových zbraní vedl ke vzniku a rozšíření organizovaných válek. Zřejmě netrvalo dlouho, aby lidé přišli na to, že jednodušší než plahočit se na poli nebo pečovat o stáda je prostřednictvím vojenského výboje své sousedy o jejich přebytky připravit. Ochrana úrody a stád proti loupeživým nájezdníkům se tedy stala stejnou životní prioritou, jako péče o stáda a osévání polí. Válka se automaticky pak zpětně projevila v poptávce po kovu ke zhotovení zbraní. Jestliže se nůž zlomí při stahování zvířete nebo čištění kůže, není to tak životně důležité, jako když se to stane v boji muže proti muži. Ti, kdo byli vybaveni kovovými zbraněmi, jasně získávali převahu nad protivníky vybavenými pouze zbraněmi kamennými. Nadto válka byla příležitostí dokázat odvahu a nahromadit majetek a získat tím potřebnou autoritu. Válka tedy byla významným činitelem při vzestupu nové třídy náčelníků a později panovníků disponujících světskou mocí. Válka konečně vedla i k dalšímu velkému objevu: že je možno podrobit si lidi stejně dobře jako zvířata. Místo, aby byl poražený nepřítel zabit, mohl být přinucen k práci. Otroctví se stalo dalším způsobem hromadění přebytků spol. V pozdějších dobách se pak stalo hlavním zájmem agresorů vymáhat od poražených národů pravidelný příspěvek daně výměnou za mír. Výboje dále urychlily rozvrstvení společnosti na třídy, v tomto případě na vládnoucí a poražené, pány a otroky. 1.3.1 Doprava Dalším důsledkem pokroku vyvolaného NR a rozšířením předmětů z mědi a bronzu byl vznik a rozvoj dopravních prostředků. Již v době NR došlo ke zjištění, že zvířata lze použít k tahání břemen nebo smyků - saní (ve stepních a pouštních podmínkách). Protože pes byl zřejmě ze všech zvířat domestikován nejdříve, jsou sáně tažené psy zřejmě nejstarší formou zápřahu. Smykový princip se ovšem v členité krajině nedal využít: převrat v dopravě po souši znamenalo až kolo, které je vrcholným dílem prehistorického tesařství a použito v dopravě změnilo saně ve vůz. Nejstarší vyobrazení vozů s koly se nacházejí v sumerském umění již kolem r. 3500 př. n. l. Kolo způsobilo převrat nejen v dopravě, ale významně se uplatnilo i v hrnčířství. Ruční výroba nádob se z domácího zaměstnání žen stává postupně samostatným řemeslem vyhrazeným spíše mužům. Zavedením vozů tažených většinou dobytkem, nejčastěji voly ale i jinými zvířaty, se přeprava zboží nesmírně zrychlila a zjednodušila. Vozy ovšem nejsou jediným prostředkem, jak dopravovat náklad: zvláště v neschůdném terénu se břemeno může naložit zvířeti přímo na hřbet a může na něm sedět i jezdec. Tak bylo kol. r. 2000 př. n. l. zboží mezi Babylonií a Malou Asií dopravováno zpravidla na hřbetech oslů. Divoký osel pochází ze severovýchodní Afriky a ochočen byl právě kvůli nošení nákladů, stává se i zvířetem jezdeckým. Na stepích stř. Asie a Evropy měl domov divoký kůň, který byl zkrocen původně také jako tažné zvíře; byl hojně využíván při zápřahu do válečných vozů a později i k jízdě. Byl domestikován zřejmě až v době bronzové a sehrál důležitou roli v rozvoji válečnictví. Jeho využití také přispělo k rozšíření rozsahu a zvýšení 11
rychlosti dopravy. Velbloudi nebo dromedáři zdomácněli zřejmě také kol. r. 3000 př. n. l. a díky nim přestávají být pouště nepřekonatelnou překážkou. Se zdokonalením dopravy po souši přišel rozvoj lodní dopravy a mořeplavectví: již v paleolitu byly využívány primitivní kanoe zhotovené z vydlabaných kmenů, nebo čluny zhotovené z kůže. Na prehistorických egyptských vázách lze spatřit vyobrazení člunů zhotovených ze vzájemně svázaných otepí papyru poháněných veslaři. Nejpozději kolem r. 3000 př. n. l. pluly podél pobřeží Středozemního moře i plachetní čluny. K takovýmto plavbám bylo ovšem nezbytné mít dostatečné topografické a astronomické znalosti, které se díky této potřebě rozvíjely. Popsané dopravní prostředky znásobily možnosti obchodu a působily kladně na urychlení přenosu myšlenek a vynálezů na značné vzdálenosti. Vyvolaly ovšem také vznik dalších specializovaných řemesel, především tesařství ke zhotovování lodí. 1.4 Vznik městských sídel Neolitická revoluce, jejímž nejdůležitějším procesem byla domestikace plodin a zvířat, bývá někdy v literatuře nazývána první kulturní revolucí. Druhou kulturní revolucí, která se již odehrává na hranici mezi dobou prehistorickou a historickou, lze nazvat vznik měst. Z hlediska geografického dochází k této druhé kulturní revoluci nejdříve v těch lokalitách, v nichž se nacházela první centra zemědělství, vznik měst je tedy přímým důsledkem NR. Ke vzniku měst tedy dochází v místech, kde byly klimatické podmínky příznivé pro vznik zemědělství, kde se v minulých dobách nahromadily jak zkušenosti, tak hospodářské přebytky. Zemědělství bylo ve většině oblastí svého vzniku závislé na zavlažování, ovšem hloubení a udržování zavlažovacích kanálů vyžaduje vždy spolupráci většího kolektivu lidí a vytváří předpoklady pro organizování života obce jako celku: kdo se odmítá podřídit všeobecně platným pravidlům, je potrestán vyloučením z možnosti využívat společně budované kanály. Učinit z bažiny nebo suché země úrodnou půdu vyžaduje vynaložení značné a dlouhodobé námahy, zemědělci měli tedy přirozeně sklon se spíše usazovat natrvalo, než neustále měnit místo pobytu. Původní vesnice tedy zaznamenávaly značný nárůst počtu obyvatel, kteří společnými silami vysušovali močály a budovali náspy. Brzy lidé začali také pěstovat ovocné stromy a keře na Blízkém východě to byla vinná réva, datlové palmy, fíkovníky a olivovníky, které poskytují úrodu ovoce a stín, zvyšují kvalitu krajiny a stejně ne-li více než obilná pole připoutávají osadníky ke zúrodněnému místu. Vesnice postupně přerůstají v města, pro něž je typický rozvoj stavitelství. Původní domy uplácané z hlíny (kamení bylo v náplavových údolích vzácné) byly nahrazovány stavbami zhotovenými z cihel sušených na slunci. Cihly byly zhotovovány v Sýrii a Mezopotámii již kolem r. 3000 př. n. l.: jednalo se vlastně o kus bláta smíchaný se slámou a vtlačený do krychlové nebo hranolové formy. Později se pro určité účely začaly cihly místo sušení na slunci vypalovat, čímž se zvýšila jejich tvrdost a odolnost a tak se pálené cihly staly materiálem, v němž byly realizovány významné stavby monumentální architektury. Takovéto velké stavby (chrámy a paláce), které se stávají typické pro starověká města, již nemohou být dílem jednotlivce, ale vznikají jako výsledek organizované součinnosti celého kolektivu stavebníků. Se vznikem měst je tedy spjat vznik monumentální architektury a dalšího specializovaného řemesla, stavitelství. Dělníci, kteří byli zaměstnání na stavbě, se 12
ovšem nemohli většinou přímo podílet na výrobě potravin, které konzumovali. Velké architektonické počiny si tedy mohlo dovolit pouze společenství, které disponovalo dostatkem hospodářských přebytků. První města se pravděpodobně objevovala již v neolitické době: podle archeologických nálezů bylo nejstarší známou zemědělskou komunitou Jericho na Jordánu, které podle biblického příběhu dobyl Jozue (viz text psaný kurzívou). Do podoby pozoruhodného města se rozvinulo již kolem r. 8000 př. n. l. Bylo obehnáno kamennými hradbami, uvnitř nichž žilo odhadem 1500-3000 obyvatel. Zdrojem bohatství města byl pravděpodobně obchod se solí a živicemi z nedalekého Mrtvého moře. 1.4.1 Dobytí Jericha Jméno Jericha se proslavilo především tím, že jeho dobytí je věnována zmínka v Bibli, ve Starém zákoně v Knize Jozue. 1 Příběh je situován do doby, kdy izraelitské kmeny po čtyřiceti letech bloudění na poušti konečně přicházejí k hranici země zaslíbené zvané Kanaán. V jejich čele již nestojí Mojžíš po jeho smrti se na jeho místo dostal Jozue, jehož cílem a úkolem bylo zaslíbenou zemi dobýt, neboť byla již osídlena Kananejci. V cestě jim stálo hrazené město, Jericho, které tradičně hájilo vstup do země a odrazovalo nájezdníky z východní pouště. Jozue vyslal do města dva zvědy, kteří ovšem večer nestačili včas před uzavřením bran opustit město. Ubytovali se tedy v domě nevěstky (prostitutky) Raab u městské brány. Raab v nich poznala cizince a ukryla je před městskou stráží na střeše domu. Za to jí zvědové přislíbili, že při dobytí města bude život a majetek jak její, tak její rodiny ušetřen. Po návratu zvědů se daly izraelské kmeny na pochod směrem k městu. Obyvatelé města se uzavřeli za hradbami a s údivem z nich pozorovali, co se bude dít. Další děj byl podle scénáře, který sdělil v noci před obléháním Jozuovi Jahvův 2 hlas: po šest dní obcházel průvod izraelitů šestkrát městské hradby. Nejdříve šli ozbrojenci, pak kněží s archou úmluvy troubící na beraní rohy, za nimi bez jediného hlesu všechen lid. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, mimo dostřel šípů a kamenů. Nervy obležených, kteří se domnívali, že jde o kouzla a čáry, byly vystaveny kruté zkoušce. Sedmého dne, jak stanovil Hospodin, kněží zdlouha zatroubili na rohy a všechen lid se na dané znamení dal do křiku: "Dal nám Hospodin město!" Vykřikli tak hlasitě, že hradby se zachvěly v základech a rozpadly se v suť. Vojáci vnikli do města, vyplenili je, veškeré obyvatelstvo včetně dětí, žen a dokonce i zvířat vyvraždili, zapálili domy a veřejné budovy. Město bylo vyvráceno z kořene. Jen Raab a její rodina byly uchráněny všeobecného vraždění. (Podle archeologů město v době příchodu Izraelitů leželo již nejméně sto let v sutinách, i když se zřejmě také stalo obětí nájezdu a požáru, možná i zemětřesení. Právě zemětřesením je vysvětlován rozpad hradeb. Jiná verze hovoří o jejich podkopání a podepření kůly, které se při zapálení hradeb zřítily, což vneslo paniku do řad obránců) (Podrobněji viz Kosidowski, Z. Příběhy mrtvého moře. Praha: Práce, 1988, s. 183-7, 231-232.) Dalším takovýmto výjimečným městem bylo anatolské město Çatal Hűyűk, které stálo na anatolské planině v dnešním Turecku již v sedmém tisíciletí př. n. l. 1 SZ, Jozue, Kapitola 2-6. 2 Jahve - Hospodin = bůh Izraelitů 13
Základem jeho hospodářství bylo zemědělství a specializovaná řemesla a žilo v něm kolem pěti tisíc obyvatel. Některé budovy odkryté archeology zřejmě sloužily jako svatyně. Jednalo se pravděpodobně o centra kultu býka, o čemž vypovídají vyobrazení býků na jejich stěnách. 1.5 Vznik civilizace a masový vznik měst Skutečná městská revoluce začíná ovšem až později, v době 4-3 tisíce let př. n. l. v oblasti jižní Mezopotámie, později nazývané Sumer. Zde začínají původní zemědělské osady přerůstat v města a kulturní vývoj vstupuje do své další fáze, kterou nazýváme civilizace. Vznikem měst je dovršen proces, který začal již vynálezem zemědělství, který připravil pro vznik civilizace první předpoklady. Civilizace vzniká tehdy, kdy ve společnosti dochází ke specializaci, kdy se odděluje třída vládců, kdy dochází k majetkovému rozvrstvení, vzniká třída řemeslníků, rozvine se doprava, vznikají města a s nimi velká architektonická díla. Společnost se začíná diferencovat do různých společenských tříd. První města v této oblasti vznikají při toku řek Eufratu a Tigridu, které přinášely vláhu a úrodné bahno. Města se většinou rozkládala na umělých pahorcích - tellech, které vznikly po staletích existence neolitických vesnic. V centru města se většinou rozkládala monumentální stavba chrám, nebo celý chrámový komplex. Nepostradatelnou součástí sumerského chrámu byla stupňovitá věž zikkurat. Stavba chrámu vyžadovala práci stovek lidí, která musela být koordinována, plánována a řízena. Město samo bylo zpravidla obehnáno zdí, hradbou a příkopem člověk se tedy poprvé fyzicky dokázal oddělit od přírody, která jej obklopovala, vytvořit umělé prostředí městských ulic a zavlažovaných zahrad (někteří badatelé hledají paralelu mezi podobou prvních měst a představou biblického ráje). Ideová a ekonomická jednota mezopotamských měst byla vyjádřena centrální stavbou chrámem, k němuž patřily sýpky, zásobárny a dílny. Bohové, jimž byly chrámy zasvěceny, byli i vlastníky půdy a úrody. V chrámovém hospodářství pracovali řemeslníci, otroci, úředníci i písaři, ve vlastnictví chrámu byla stáda dobytka, nástroje, vozy i čluny. Správci chrámového hospodářství a božské pokladny byli kněží, kteří měli složitý úkol zaznamenávat pohyby chrámového majetku. Podobné požadavky přinesl i vzrůstající obchod a stavitelské práce. V důsledku vzniku měst se tedy objevují počátky psaní a složitějších početních úkonů, tedy matematiky. 1.5.1 Vznik písma Předstupněm k písmu byly kresby a různé magické symboly, často zobrazované např. na pečetidlech nebo ochranných amuletech. Byla-li pečeť umístěna např. na určitém předmětu, byl tento předmět označen jako majetek jednotlivce nebo chrámu, jemuž pečeť patřila, pro ostatní měl být nedotknutelný. Kolem r. 3300 př. n. l. se objevují hliněné tabulky pokryté obrázkovými a číselnými znaky. Jejich pomocí vedli správci chrámových statků evidenci příjmů a výdajů a pohybu majetku. Tak vznikl systém znaků, které byly srozumitelné nejen svému tvůrci, ale jiným jejich uživatelům: bylo vynalezeno písmo. K tomuto vynálezu, který v dějinách lidstva odděluje historii od prehistorie, došlo nejspíše na území Sumeru. Shodou příznivých okolností se tyto pro nás nejstarší doklady o vzniku a vývoji písma dochovaly na hliněných tabulkách, které po vysušení nebo vypálení v suchém pouštním klimatu přetrvaly tisíciletí. 14
Znaky na nejstarších tabulkách mají většinou charakter obrázků srozumitelných na první pohled. Nazýváme je piktogramy (z lat. "pictus" namalovaný) a písmo z nich složené je písmo piktografické. Tyto piktogramy se při častém používání postupně zjednodušují, schematizují a stávají se z nich ideogramy, které pojmenovanou věc pouze symbolizují. V písemném systému bylo ovšem zapotřebí zaznamenat množství pojmů, jimž v reálném světě žádný předmět nedopovídá: řada ideogramů vznikla tedy tak, že se určitému znaku přisoudil libovolný význam. Bylo tak možno zaznamenat i myšlenky nebo jména; zaváděním stále dalších znaků se systém ovšem rozrůstal do obrovské šíře tak, aby mohl zaznamenat vše, co měl autor sdělení na mysli. Redukovat počet znaků pomohlo využití zvukové podoby znaků, tak, jak se to podařilo starým Sumerům: znak získává fonetickou hodnotu, nereprezentuje již pojem, ale zvuk. Takovýto znak, který má fonetickou hodnotu, se nazývá fonogram. Tento krok Sumerové ovšem neučinili důsledně: při psaní používali kombinaci ideogramů s fonogramy. Navíc požívali tzv. determinativy, které upřesňovaly, zda znak označuje pojem nebo zvuk. Písmo v Sumeru se postupně zjednodušovalo a oprošťovalo od drobných detailů, znaky se již nekreslily, ale vtiskávaly rákosovým pisátkem do hliněných tabulek, což jim dodávalo charakteristickou hranatou podobu: vzniklo písmo klínové, nejstarší známé písmo. Přestože znalost písma byla omezena zřejmě jen na vrstvu kněží, později chrámových úředníků a písařů, znamenala v kultuře doby bronzové obrovský převrat; poprvé bylo možno informaci přenést ne již pouze ústně, bylo ji možno svěřit nějakému nosiči (materiálu) a přenést ji v prostoru nebo uchovat v čase. Díky písmu je poprvé možno přesně (ne již jen ústně) zaznamenat historii, stanovit pevné zákony, písmo je základním předpokladem pro vznik vědy a vzdělanosti. Vynález písma měl za následek další rozpad společnosti na jednotlivé vrstvy: znalost písma byla posvátná, vyžadovala osvojení si stovek a tisíců znaků, které byly kněžími pečlivě sepisovány a byly z nich sestavovány jakési slovníky. Kdo to však dokázal, byl osvobozen od fyzické námahy na poli nebo v dílně, stal se příslušníkem inteligence. Vynález písma zásadně změnil a urychlil způsob předávání lidského poznání. 1.5.2 Vznik matematiky Vznik měst si podobně jako vznik písma vynutil vznik matematiky pro zaznamenávání složitějších obchodních transakcí, dluhů apod. Pro potřeby rozvíjejícího se stavitelství pak bylo nezbytné ustálení systému měr a vah. Co se týče počítání, zřejmě se objevuje již v dávných lidských společenstvích a bylo přirozené, že lidé začínali počítat na prstech: odtud pochází všeobecně rozšířený desítkový systém, a proto mají čísla od jedné do desíti ve většině jazyků světa samostatné označení. V Mezopotámii se navíc setkáváme se systémem šedesátinným, který byl užíván v Sumeru a Babylónii. Tento systém se zachoval do dnešní doby v našem dělení dne na dvakrát dvanáct hodin, hodiny na šedesát minut a minuty na šedesát sekund a v dělení kruhu na 360º. Sumerové jsou zřejmě také původci násobilky, neboť byly nalezeny tabulky, v nichž byly sčítací metodou zaznamenány násobky čísel zřejmě jako pomůcky k rychlejším výpočtům. Babyloňané znali také již před r. 2000 př. n. l. Pythagorovu větu. Stejně byla vyvolána potřeba měření, které bylo zřejmě užíváno od nejstarších dob při zhotovování oděvů, obydlí a nástrojů. Měřidlem byly zprvu části lidského těla: prst, dlaň, předloktí, mírou váhy byl např. pytel ječmene. Ale tam, kde dochází 15
ke koordinaci činnosti více lidí, musí být váhy a míry standardizovány, aby mohlo být měření co nejpřesnější: na tyčích jsou tedy stanovena jednotná měřidla míry, z kamene nebo z kovu jsou zhotovena jednotná závaží představující smluvenou váhu. Ustálení systému měr a vah tak, aby jednotky byly navzájem převoditelné, je dáno společenskou úmluvou a stejně jako vynález písma je důležitým mezníkem v dějinách kultury. 1.5.3 Institut vládce, panovníka Kolem r. 3000 př. n. l. se postupně ve většině existujících měst objevuje také světský vládce, který se nazývá zástupcem boha nebo králem. Ke vzniku úřadu krále a vládce existuje několik hypotéz - jeho původní funkce byla nejspíše rázu magického a magické prvky byly s osobou krále spojeny velmi dlouho. Vznik instituce vládce souvisí ovšem také s hromaděním moci v rukou jednotlivce vzhledem k rozvíjejícímu se válečnictví. Vládce plnil ve starověké společnosti nejen důležité ekonomické, ale i mocenské úkoly: byl vybaven pravomocemi velitele a svou autoritou potlačoval vnitřní spory, organizoval stavební práce na zavlažovacích kanálech, chrámech a sýpkách, shromažďoval přebytky, organizoval dovoz potřebných surovin a případně výbojem zajišťoval jejich zdroje a jeho armáda chránila město před vpády vyhladovělých kočovníků z okolních oblastí. Tato moc vládce nakonec vytvořila předpoklady pro vznik větších politických útvarů skládajících se z více než jednoho města: starověkých říší sjednocených pod jedním panovníkem. Literatura: BENEŠ, J. Člověk. Praha: MF, 1994. EKSCHMITT, W. Paměť národů. Praha: Orbis, 1974. GORDON CHILDE, V. Na prahu dějin. Praha: Orbis 1966. GORDON CHILDE, V. Člověk svým tvůrcem. Praha: Svoboda, 1949. Toulky minulostí světa. Díl 1. Praha: Baronet, 1999. 16
2. Starověké civilizace Blízkého východu 2.1 Sumer V době mezi 4. a 3. tisíciletím př. n. l. vzniká v jižní Mezopotámii řada měst, neboť zde byly v povodí řek Eufrat a Tigris výhodné podmínky pro zemědělství. Řeky přinášely v pravidelných záplavách úrodné bahno, ovšem zemědělci museli budovat složité systémy zavodňovacích a odvodňovacích kanálů, aby pravidelné záplavy udrželi pod kontrolou. To ovšem vyžadovalo spolupráci a kooperaci činnosti mnoha lidí a také jejich určitou specializaci. Společnost již není stejnorodá, jednolitá, objevují se rozdíly ve způsobu získávání obživy i v množství vlastněného majetku, což bylo umožněno především existencí zemědělských přebytků. Dochází k vynálezu písma, matematiky a zeměměřičství, osady přerůstají v města, v nichž se rozvíjí stavitelské umění. V centru města se zpravidla nachází chrám nebo chrámový komplex, který dominoval městu jak fyzicky, tak společensky, vlastnil většinu půdy i dobytka a nacházely se v něm písařské dílny i školy. Nejvýznamnějšími městy tohoto období jsou Kiš, Nippur, který byl významným náboženským centrem kol. r. 3 tis. př. n. l. a neznámější z těchto měst Uruk (dříve na Eufratu, dnes asi 20 km od jeho toku), v němž byl objeven nejkrásnější příklad sumerského chrámu Bílý chrám, nalezeny zde byly též zajímavé sochy z vápence a mramoru (např. mramorová maska v životní velikosti). Právě v Uruku vládl legendární král Gilgameš známý z epické básně Píseň o Gilgamešovi. Zde byly také nalezeny vůbec nejstarší písemné záznamy na světě datované přibližně kolem r. 3100 př. n. l. obsahující hospodářské údaje. Ve třetím tisíciletí př. n. l. byla jednotlivá sumerská města většinou samostatnými politickými jednotkami ovládanými zřejmě zprvu chrámy, později vzrůstá význam silných vojenských osobností, které stály v čele armád v bojích při ochraně hranic a jiných sporech. Titul označující krále lugal znamená v překladu "velký muž" a je jisté, že tito mužové se dostávají ke slovu v době poznamenané válečnými konflikty. Tehdy jsou města obehnána mohutnými hradbami a zdokonaluje se vojenská technika. 2.1.1 Gilgameš Epos o Gilgamešovi je vrcholným literárním dílem mezopotamské éry. Hrdinou je bájný král Uruku, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. V sumerských textech je hrdina zmiňován jako Bilgames výhonek stromu života. Teprve v akkadské literatuře se toto jméno mění na Gilgameš. Básnická tradice, zprvu ústní, se zasloužila o vznik cyklu legend v sumerštině, z nichž Asyřané vytvořili epickou poému v dvanácti zpěvech, jež vypráví o obavách člověka ze smrti a hledání nesmrtelnosti. Hrdina Gilgameš spolu s Enkidu, divokou bytostí, která se stane jeho přítelem, uskuteční bájné činy. Porazí nebeského býka seslaného bohyní Ištar, aby ho zničil, dále zabije obra Chumbabu, obludného hlídače cedrového lesa. Enkidu, nejvěrnější přítel, ale zemře a Gilgameš se v zoufalství vydává hledat "rostlinu nesmrtelnosti". Cestou potká moudrého Utannapištima, jediného, kdo přežil potopu světa, který se stal nesmrtelným. Gilgameš se však musí nesmrtelnosti vzdát a přijmout na sebe úděl každého člověka. Pozná, že jeho nesmrtelnost je ukrytá v jeho činech, v budování města Uruku. Po objevení eposu se zjistilo, že celá řada námětů Bible má předobraz ve velkých tématech mezopotamské literatury. Tak je propojena i evropská literatura 17
s mezopotamskou. Shodným tématem je např. potopa světa popsaná na XI. destičce Eposu o Gilgamešovi nalezeném v Aššurbanipalově knihovně. Zřejmě docházelo k častým konfliktům jednotlivých sumerských městských států navzájem, ať už to bylo jedno z nejstarších měst Eridu, již zmíněný Kiš nebo Uruk, ale do bojů se zapojovala i města Lagaš, Ur a Umma. Výsledkem těchto bojů byl vznik určité konfederace 50 sumerských měst. V Sumeru byly položeny základy západní civilizace: Sumerové vynalezli písmo a vytvořili nejstarší písemné záznamy, vynalezli kolo, cihly sušené na slunci, budovali zavlažovací systémy, začali budovat početná města obehnaná hradbami, jimž vévodila monumentální architektura, vytvořili základy matematiky, používali násobilku a zřejmě již i šedesátinný systém. 2.2 Sumersko-akkadská éra Kolem r. 2370 př. n. l. dobyl Sumer Sargon Akkadský. K jeho narození se váže legenda, která vypráví, že jej matka položila do košíku vymazaného asfaltem a poslala jej po proudu Eufratu. Mladík se poté, co jej vychoval venkovský pastýř, stal číšníkem krále města Kiš a později jej svrhl. Postupně dobyl celou Mezopotámii a založil sídelní město Akkad, jež se stalo hlavním městem říše, v níž se hovořilo semitským jazykem akkadštinou. Pro její potřeby bylo upraveno sumerské klínové písmo a akkadština se stala převládajícím jazykem v celé této oblasti. V Akkadské říši pojmenované podle hl. města bylo podporováno umění a literatura sochy vládců byly tesány z nejodolnějšího kamene dioritu. Rozvoj říše a stavitelství chrámů zvyšovaly poptávku po vzácných v Mezopotámii nedostupných materiálech (diorit na sochy, měď, lapis lazuli, cedrové dřevo, alabastr, acháty apod.), které bylo třeba dovážet z velkých vzdáleností. Rozvinutý obchod se navíc stal prostředkem šíření vynálezů a objevů a tedy i civilizace. Přibližně roku 2000 př. n. l. byly zbytky Akkadské říše přemoženy Elamity pocházejícími z Íránu. 2.3 Lagaš Po pádu akkadské říše, která byla r. 2200 př. n. l. zničena uchvatiteli, získala sumerská města opět samostatnost k největšímu rozkvětu dochází v Uru a v Lagaši. V Lagaši vládne legendární Gudea, zbožný a mírumilovný zakladatel chrámu boha Ningirsua. Zachovala se řada jeho zpodobení zhotovených z odolného dioritu popsaných nápisy o Gudeově zbožnosti. 2.4 Babylónie (Starobabylónská říše) Po rozpadu akkadské říše se kol. roku 1900 př. n. l. centrum moci přesunuje do Babylonu, kde amoritská dynastie postupně ovládá a sjednocuje okolní království;z Mezopotámie se v tomto období stává Babylónie. Používá se zde akkadštiny zapisované sumerským klínovým písmem a různé dosud ústně tradované staré sumerské příběhy jsou v této době zaznamenány literárně. Texty všeobecného významu právní dokumenty nebo nápisy historické povahy byly vytesávány do podlouhlých kamenů nazývaných stély. Zvláště pořádkové zákony byly zveřejňovány vztyčením stél s jejich textem na různých místech říše. Původcem nejproslulejšího takovéhoto zákoníku byl král Chammurabbi vládnoucí přibližně v 18. st. př. n. l. Zákoník představoval sbírku vzorových rozsudků v různých případech a stanovil tresty za různá provinění. Přesto, že dnes nám celá řada jeho ustanovení připadá příliš tvrdá (ztráta končetin za krádež apod.), byl tento kodex zřejmě daleko spravedlivější a sociálně citlivější 18
než většina do té doby platících starověkých zákoníků. Především dbal na ochranu vlastníků majetku a vlastnictví, zabýval se i vztahy mezi příbuznými. Muž měl např. právo zapudit manželku, jestliže pro nemoc nemohla plnit své domácí povinnosti, nebo je plnila špatně a zejména proto, nepřivedla-li na svět potomky. V takovém případě mohl muž přibrat k první ženě druhou, která měla vůči první ženě podřízené postavení. Mužova nevěra byla beztrestná, žena při nevěře riskovala, že bude i se svým milencem utopena. Další nepříjemností pro rodinné příslušníky bylo to, že muž mohl se souhlasem soudu dát svou ženu i s dětmi věřitelům jako zástavu svých dluhů. Aby toho muži nezneužívali, nesmělo zastavení manželky trvat déle než tři roky. V tomto zákoníku vidíme již odraz tuhého patriarchálního systému uspořádání společnosti: děti musely naprosto bez výhrad poslouchat svého otce např. za odepření synovské poslušnosti stanovil Chammurabbiho zákoník trest useknutí ruky. Již ve Starobabylónské říši se rozvíjejí vědy, zejména astronomie a matematika; kolem r. 2000 př. n. l. uměli stavitelé v této oblasti např. využívat princip Pythagorovy věty. Za následovníků krále Chammurabbiho se babylónská říše kolem roku 1600 př. n. l. rozpadla, mimo jiné v důsledku nájezdu Chetitů pocházejících z Anatolie. 2.5 Říše Chetitská Uprostřed dnešního Turecka na anatolské náhorní plošině byla v 17. st. př. n. l. založena říše Chetitů, národa indoevropského původu (Akkadové a Babylóňané byli Semité). Dějiny říše byly poznamenány neustálými dobyvačnými válkami, přičemž jejich nájezd na Babylón ukončil existenci Babylonie. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešního tureckého města Boğhazköy a bylo vybudováno v horách na málo přístupném místě. Říše byla vytvořena z různých národů, jejichž kultury se navzájem ovlivňovaly a vznikla tak bohatá a originální civilizace. V centru stála postava krále nazývaného "Mé slunce", který byl absolutním panovníkem a podobně jako v dalších starověkých říších i on měl řadu náboženských a rituálních povinností. Důležitou osobností ovšem byla i královna, což už ve starověku nebylo tak obvyklé. Po smrti manžela přebírala jeho náboženské i mocenské funkce. V bývalém hlavním městě Chattušaš byly (v letech 1905-6) odkryty rozsáhlé archívy hliněných tabulek (vykopávky řídil německý asyriolog Hugo Winckler). Většina textů obsahovala sdělení rázu historického, nebo se týkala literatury a náboženství. Byla nalezena i diplomatická korespondence nejen v chetitštině, ale např. i v tehdejším mezinárodním jazyce akkadštině. Chetitský jazyk bylo ovšem třeba rozluštit, což se podařilo českému vědci Bedřichu Hroznému (1879-1952) v roce 1915. On také odhalil fakt, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků, kam přísluší většina současných evropských jazyků, a že je z této skupiny zřejmě nejstarší. Na válečných úspěších Chetitů mělo velký podíl využití koní a válečných vozů při válečných akcích, přesto se jejich říše kol. r. 1200 př. n. l. rozpadla za přesně neobjasněných okolností. 2.6 Asýrie Po rozpadu Babylónie (kol. r. 1600 záporného letopočtu) se na území Mezopotámie začíná asi od r. 1200 př. n. l. formovat další politický útvar, říše Asyrská. Asyrská říše, jejímž prvním hlavním městem byl Aššur ležící západně od Tigridu, se v době svého největšího rozmachu od 9. do 7. stol. př. n. l. rozprostírala po celém Blízkém Východě. 19
Od r. 900 př. n. l. si asyrská vojska lačná po slávě a vítězstvích postupně podmaňovala sousední národy a území. Sousedé se po krvavých bitvách, deportacích, ničení a drancování zpravidla byli nuceni vzdát silnějšímu dobyvateli. Pro Asýrii se stala hlavním cílem dobyvačná válka a válečná kořist. K tomuto účelu velmi dobře posloužily železné zbraně, které Asyřané uměli vyrábět již ve 12. stol. př. n. l. a které měly nespornou převahu nad zbraněmi bronzovými. Asyrská armáda byla vybavena železnými meči, které překonaly dříve hojně užívané bojové sekyry, brněním a kovem vyztuženými válečnými vozy. Navíc byli Asyřané mistry a pravděpodobně vynálezci "psychologické války", která spočívala v neobyčejně brutální likvidaci nepřátel (narážení na kůl, stahování zaživa, atd.), přičemž vždy záměrně ponechali několik jedinců naživu, aby zprávu o zažitých hrůzách šířili dále. Vládci Asýrie Aššurnasipal II., jeho syn Salmanasar III., Tiglatpilesar III., Sargon II. a Aššurbanipal byli především velkými dobyvateli, kteří se ozdobili tituly jako "král vesmíru", "král, jenž ovládá svět od jednoho konce na druhý" a "panuje nad všemi čtyřmi světovými stranami" apod. V nově dobytých provinciích upevňovali asyrští králové svou moc především zavedením propracovaného správního systému a administrativy, která kontrolovala odvádění dávek. Symbolem panovnické moci byly rozlehlé paláce, jejichž honosnou výzdobou se každý vládce pokoušel překonat své předchůdce. Palác sloužil jako královské sídlo, centrum administrativy i jako sídlo bohů, kteří měli říši ochraňovat. Nejvyšším z nich byl velký národní bůh Aššur, po němž bylo pojmenováno i hlavní město. Ve výzdobě paláců nacházíme vyobrazení bohů i výjevy zpodobující záslužné skutky krále, výjevy z vítězných bitev a sílu armády. Protože na reprezentaci byl kladen maximální důraz, prestiží každého z asyrských panovníků bylo vybudovat vlastní sídelní město nebo alespoň palác, jenž by předčil sídlo jeho předchůdce. Aššurnasipal II. přenesl sídelní město z Aššuru do Kalachu (Nimrudu), kde byl v 19. stol. nalezen honosný královský palác. V r. 1845 zahájil sir Austen Henry Layard vykopávky v asyrském Nimrudu, kde odkryl velký Severozápadní palác Aššurnasipala II. a mimo jiné i 13 párů monumentálních soch okřídlených býků ochranných božstev paláce. Kopal také v Ninive, kde objevil asi 2,5 km kamenných reliéfů, nápisy, skulptury, mozaiky a obrazce z glazovaných cihel. Organizoval pak dopravu těchto vykopávek, např. soch okřídlených býků, z nichž každá vážila 10 tun, do Velké Británie. Protože v té době ještě nebyl vybudován Suezský průplav, byly sochy transportovány do přístavu Mosulu a odtud na lodích kolem celého afrického kontinentu. Dnes můžeme býky "lamassu" spatřit jak v Louvru, tak v Britském muzeu podobně jako kamenné reliéfy z asyrských paláců, většinou zpodobující lovecké výjevy. Sargon II. dal severněji postavit nové město, které pojmenoval Sargonova pevnost (Dúr Šarrukén), dnes Chorsábád. Město obehnal hradbami, v nichž bylo 7 bran, uvnitř stála bašta a monumentální palác, do něhož se vcházelo branou střeženou velkými okřídlenými býky s lidskou hlavou. Ti měli chránit palác před každým, kdo by přicházel se zlými úmysly. Jeho syn Sennacherib (též Sancherib) pak dal postavit Ninive a v něm palác nazývaný "Palác, kterému není rovno". Ninive proslulo svou nádherou a vděčilo za svou honosnou výzdobu výtěžku z válečné kořisti a daní z porobených území. Ke královskému paláci náležely také nádherné uměle zavlažované zahrady s rostlinami přivezenými ze vzdálených krajin. Poslední a nejslavnější král Asýrie Aššurbanipal (669-627 př. n. l.) sídlil v Ninive na břehu Tigridu. Miloval pravděpodobně lov, zvláště lov na lvy, při němž 20