Čas pohledem (nejen) fenomenologické filosofie

E L O G O S ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2008 ISSN 1211-0442 Abstract Čas pohledem (nejen) fenomenologické filosofie Marek Vích The theme of the following text is time that clear and simultaneously mysterious eternal theme of philosophy since its very beginnings. If we speak of it we know about what we speak but we are not able to explain what is its sense. Quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat, scio; si quaerenti explicare velim, nescio, says St. Augustine. The analysis of this phenomenon is especially difficult in our times when there exists a lot of cummulated ideas (frequently very incongruous each to other). The article is thus focused on such attempts which are considered to be indispensable for anybody who deals with the question of time. After an introduction to basic philosophical attitudes, the author endeavours at making clear the philosophical conceptions which treat time as a phenomenon of our consciousness (Aristotle, St. Augustine, Kant, Hegel, Bergson and W. James). This fulfils the role of a preparatory study for the interpretation of Husserl s phenomenological inquiries of the inner time-consciousness and, later, for the clarification of Heidegger s understanding of time in connection with the ontological question of being. Abstrakt: Tématem následujících řádků jest čas, ono jasné a současně záhadné věčné téma od samých počátků filosofické reflexe. Hovoříme-li o něm, víme oč jde, avšak máme-li někomu vysvětlit, co je jeho smyslem, nevíme. Quid est ergo tempus? si nemo ex me quaerat, scio; si quaerenti explicare velim, nescio. táže se Augustin. Rozbor tohoto fenoménu je zvláště obtížný v době, kdy existuje množství nashromážděných myšlenek (mnohdy i vzájemně nesourodých). Zaměřili jsme se proto na příspěvky, které pokládáme za neopomenutelné a směrodatné pro každého, kdo se uvedenou otázkou zabývá. Po výchozím seznámení se základními filosofickými postoji se snažíme přiblížit orientaci filosofického chápání času jako jevu našeho vědomí (pozornost věnujeme postupně úvahám Aristotela, Sv. Augustina, I. Kanta, G.W.F. Hegela, H. Bergsona a W. Jamese). Tento postup má připravit půdu pro interpretaci Husserlova fenomenologického zkoumání vnitřního časového vědomí a dále pro objasnění Heideggerova rozumění času v souvislosti s ontologickou otázkou po bytí. - 1 -

Jsme vydluženi půjčil si nás čas komu nás jednou vrátí nevíme tak jako nikdo neví kdo splatí úrok z našich životů. Jan Skácel, báseň Čas Otázky týkající se problematiky času jsou v dějinách lidstva diskutovány od nepaměti. Ostatně, co je pro nás známější a běžnější nežli čas? O pochopení tohoto fenoménu usiluje po dlouhá léta nejen celá řada myslitelů v oblasti filosofie, ale rovněž vědci oborů fyziky, biologie, psychologie, sociologie, ekonomie aj. Existuje proto množství odlišných náhledů, charakteristik a pojetí času, které jsou spolu často v rozporu, mnohdy se vzájemně doplňují či se dokonce naprosto vylučují. Záměrem předkládané práce však není a nemůže být komplexní výklad problému času nebo podrobné seznámení s nejrůznějšími teoriemi vztahujícími se ke zmiňovanému tématu. Hlavním cílem je přiblížit čtenáři poznatky spojené s bádáním v oblasti fenomenologické filosofie Edmunda Husserla, objasnit jejich základní východiska a případné konsekvence sledované v díle jeho žáka Martina Heideggera. Toho ovšem nemůžeme dosáhnout, nepodnikneme-li přinejmenším krátkou exkurzi do dějin filosofie, jež by alespoň ve stručnosti nastínila některé podstatné rysy, které do našeho všeobecného povědomí o času jednotliví myslitelé vnesli. 1 FILOSOFICKÁ VÝCHODISKA ZKOUMÁNÍ ČASU V souladu s Heideggerem i Patočkou lze považovat za základní východisko filosofického uvažování o času slavnou Aristotelovu analýzu podanou ve IV. knize Fyziky. Zde se k pojetí času Aristoteles dopracovává cestou nezbytných předpokladů pro pochopení pohybu. Čas byl pro něho počítaným pohybem Slunce vzhledem k tomu, co se již dříve odehrálo, a k tomu, co teprve později nastane. Nejedná se ovšem pouze o pohyb Slunce. Ačkoliv pro počítání času zpravidla využíváme pohybu nebeských těles a jsme tomu i zvyklí, lze k takovému účelu užít cokoliv, co vykazuje pravidelný pohyb. Podstatné je, aby se jednalo o pohyb neustále se opakující ve stejné podobě a abychom byli schopni podle něho čas počítat. Zde pozorujeme důležitý moment. Podmínkou toho, abychom měli počet, je něco, co tuto akci koná, aby existoval výkonný subjekt, který je s to provádět čítání. Ačkoliv Aristoteles již blíže tuto okolnost nespecifikuje, pokládá za onen aktivní základ duši a tvrdí, že existence času je bez existence duše vyloučená. 2 Pokud by nebylo něčeho, co by pohyb počítalo, nebyl by čas nikterak zjistitelný. Samotný počet existenci duše předpokládá, duše je 1 Jelikož téma času se v dějinách evropské filosofické tradice soustavně objevuje téměř u každého z myslitelů, následující výchozí seznámení bude orientováno pouze na nejnutnější příspěvky důležité pro další postup. Za neopomenutelnou bychom ovšem měli pokládat kupříkladu interpretaci času Platónovu v dialozích Timaios, Theaitetos či Parmenides, úvahy o čase v Plótinových Enneadách (III,7) či v pojednání Věčnost, čas a duch, dále myšlenky Descartovy, Lockovy, Schellingovy a dalších myslitelů, jejichž výkladem se předkládaná studie nezabývá. Cílem této práce není přehled odlišných pojetí času ve filosofické tradici či v nejrůznějších vědách, zevrubnější výklad seznamující čtenáře s problematikou času lze nalézt v jiných publikacích (například J.Sokol: Čas a rytmus). 2 Pakli však nic jiného není s to počítat než duše a rozum duše, je nemožné, aby byl čas, není-li duše Aristotelés: Fyzika, IV 14, 223a 25-27 - 2 -

jeho podmínkou. Duše je zde navíc míněna ve smyslu rozumového chápání. Počet se nevyskytuje nikde ve vnějším světě. Pokud duše provádí funkci čítání, jde o aktivně vytvářené vědění, které vzniká za přispění našeho rozumu. Čas tedy počítáme pomocí pohybu, což ovšem ještě neznamená, že lze tyto dvě skutečnosti ztotožnit. Čas není možné redukovat na pouhou změnu, neboť ta přísluší předmětům, nikoliv tomu, čím způsob změny nahlížíme. Na druhou stranu je čas pohybu přiřazen a je na něm závislý. Podle Aristotelova tvrzení je čas nutně nějakým hlediskem pohybu 3, přičemž základním druhem pohybu je změna. Výstižně poznamenává Patočka: Jestliže tam, kde nedokážeme konstatovat žádnou změnu, naše vědomí času zmizí a naše duše jako by setrvávala u jednoho bodu, a jestliže naopak máme vědomí času tam, kde pozorujeme, že se odehrála změna, dokazujeme tím, že změna, pohyb jsou podmínkou času. Čas není totéž co změna, ale není také beze změny. 4 Z takového poznatku pak plyne, že zkoumání podstaty času je třeba odvíjet od momentu pohybu (jak to naznačili již Eleaté svými aporiemi 5 ). Pro pohyb platí nutnost následnosti stavů, vztah něčeho po něčem, pohyb se projevuje jako kontinuita předpokládající časové po sobě. Nám se zdá téměř samozřejmé, že vztah před po je časovou strukturou a v praktickém životě tak běžně uvažujeme. Proto je v Aristotelově analýze zajímavé, že tato posloupnost je původně charakterem rozlohy v prostoru. Jde o to, když předmět, který představuje nějaké rozlehlé kontinuum, vykonává jakýkoliv pohyb, tedy přechod z jednoho místa k druhému, je struktura pohybu závislá na struktuře onoho rozlehlého předmětu. Kontinuita pohybu má základ v kontinuitě rozlohy. Vztah před po původně označuje polohu v prostoru. Vždy uplyne přesně tolik času, kolik času trval pohyb připadající nějaké rozlehlé veličině. Počátek a konec pohybu existuje proto, že existuje výchozí a konečné umístění tohoto pohybu v prostoru. Nabízí se zde také argument pro naše předchozí tvrzení, totiž že čas nelze s pohybem ztotožnit. Jelikož pohyb je spojen s rozlehlostí v prostoru, může probíhat do různých stran, totéž o čase říci nelze, ten plyne neustále stejným směrem. Čas postihneme tehdy, když pohybem proložíme určitý řez, pomocí kterého rozlišíme fáze pohybu, které jsou napřed a které potom. Bez tohoto řezu nemůžeme soudit, co je dřívější a co pozdější fází pohybu. To, že uplynul čas postihneme tehdy, jakmile odlišíme alespoň dva takové řezy, které jsou rozdílné od toho, co leží mezi nimi. Tímto způsobem Aristoteles nalézá definici pro pojem času: čas jest počtem pohybu dřívějšího a pozdějšího 6. Podle jeho tvrzení je čas počtem (číslem) na pohybu vzhledem k tomu, že pohyb má fáze, z nichž některé jsou napřed a jiné potom. Pomocí vztahu dříve později, popř. před po Aristoteles explikuje zásadní motiv trvání, chcete-li motiv plynulosti, fluxivity či stálosti pomíjení (Benyovszky). A právě 3 tamtéž, IV 11, 219a 10 4 Jan Patočka: Úvod do fenomenologické filosofie, kap. XIX., s.155 Patočka interpretuje původně Aristotelova slova: Jestliže se nám tedy stává, že nemyslíme, že by byl čas, když nerozlišujeme žádnou změnu, nýbrž zdá se, že duše trvá v jednom a nedělitelném stavu, ale tehdy, když změnu pozorujeme a rozlišíme, říkáme, že uplynul čas, je zřejmo, že čas není bez pohybu a beze změny. Aristotelés: Fyzika, IV 11, 218b 30-35 5 např. Achilles a želva nebo Letící šíp. Co se týče aporie o letícím šípu, předpokládá Zénón, že pokud si vezmeme jeho dráhu, můžeme ji rozdělit na nekonečné množství úseků, kde se šíp nachází v určitém okamžiku. V daném místě je ale v klidu, z čehož Zénón vyvozuje, že pohyb neexistuje, existuje jen klid. Achilles pak podle něho želvu, jíž dal v běžeckém souboji desetimetrový náskok, nikdy nedohoní. Než Achilles deset metrů uběhne, urazí želva deset centimetrů. Než řecký bojovník dotyčných deset centimetrů překoná, urazí želva další kousek, přičemž tento sled se dále opakuje. Achilles teoreticky nemůže želvu dostihnout nikdy. 6 tamtéž, IV 11, 220a 25-3 -

v tomto charakteru času spočívá také základní charakter všech jsoucen jejich nitročasovost neboli jejich bytí v čase. To, že každé jednotlivé jsoucno chápeme jako jsoucí v čase, znamená, že se nám podařilo zachytit jeho vznikání, trvání, zanikání (pomíjení). Avšak nesmíme se domnívat, že pomíjí samotný čas, nýbrž právě naopak. Pomíjením jsoucna (jeho vznikáním, trváním, zanikáním) můžeme uchopit toto pomíjení samotné, jež nazýváme časem. Důležitou roli pro takové vymezení času zastává přítomný okamžik (teď, nyní), poněvadž od něho odvozujeme to dřívější a pozdější, stejně jako u pohybu je nutno proložit řez (výchozí bod teď, nyní), od něhož odvozujeme dřívější a pozdější pohyb. Aristoteles tvrdí, že by nebyl přítomný okamžik, jestliže by nebyl čas, anebo že by nebyl čas, jestliže by nebyl přítomný okamžik 7. Čas je určen přítomným okamžikem okamžikem teď, nyní, a proto takto identifikovanou bytnost času lze označit jako čas-teď, popř. nyní-čas (Jetzt- Zeit Heidegger) 8. Přítomný okamžik (nyní, teď) má povahu meze, jež zajišťuje spojitost i způsobuje rozdělení času. Výše uvedeným způsobem získaný pojem času, udržující se ve filosofické tradici od Aristotela až k Bergsonovi a dále, nazývá Heidegger vulgárním porozuměním času. Další směrodatnou a neméně důležitou expozici otázky času nalezneme v půvabném pojednání Sv. Augustina, zejména pak v XI. knize Vyznání. Jestliže se Aristoteles věnuje času především v souvislosti s pohybem, lze Augustinovo pojetí chápat jako nový obrat v rozumění času. Augustin uvažuje o čase empirickým způsobem ve vztahu k duši (čas jako distentio animi) 9, o čase mnohdy označovaném přívlastky subjektivní, psychologický či personální. 10 Již na počátku jeho tázání se objevuje jasná distinkce času lidské bytosti (času pomíjivého) a času boha (času věčného). 11 Chápání věčnosti, jež náleží Bohu, se udržuje ve filosofické a náboženské tradici dodnes, podobné ztvárnění najdeme rovněž v řadě uměleckých disciplin nebo v literatuře. 12 Augustin se domnívá, že čas nemůže být měřítkem věčnosti, neboť ve věčnosti nic neplyne, nýbrž je celá neustále přítomna. Rovněž si klade otázku, co bylo předtím, než byl stvořen svět, a dochází k poznatku, že nebylo nic, tedy ani času, protože nebylo žádné předtím (pojmy typu předtím, potom jsou totiž nemyslitelné bez pojmu času, který vznikl stvořením světa). V souvislosti s křesťanským chápáním došlo dle 7 tamtéž, IV 11, 219b 36-220a 2 8 Martin Heidegger: Bytí a čas, 81, s.464, 421 9 Z předcházejících řádků víme, že spojitost duše s časem byla naznačena již u Aristotela. V řeckém myšlení rovněž před Augustinem přisuzují čas duši také Platón a Plótinos. Augustinův přístup je však v tomto ohledu výraznější, vyhraněnější, rozvinutější a celkově radikálněji pojatý, jeho inovační výkon se vyznačuje více epistemologickým a psychologickým rozborem, oproti spíše kosmologicko-astronomickému přístupu Řeků. 10 Označení Personale Zeit se objevuje v interpretacích rakouského profesora filosofie a filologie Ernsta A. Schmidta, který tímto termínem označuje časové vidění zapříčiněné dialogem s Bohem, ale platící pouze pro člověka. 11 Zdaž Pane nevíš, co Ti pravím, nebo jen dle času vidíš to, co se děje v čase, když přece Tvou jest věčnost? Aurelius Augustinus: Vyznání, kniha XI, hlava I, s. 374 Tvá léta jsou všechna zároveň, poněvadž stojí a neplynou, jako by byla tísněna léty předcházejícími. Poněvadž vůbec neplynou; naše léta však tehdy budou všechna, až všechna uplynou; Tvá léta jsou jako jeden den a Tvůj den není každodenně, nýbrž dnes; poněvadž Tvůj dnešní den neustupuje zítřejšímu, ani nenásleduje po včerejším. tamtéž, kniha XI, hlava XIII, s. 390 12 Příkladem může být vrcholné dílo českého literárního romantismu, lyrickoepická skladba Máj, kde vystupuje charakteristika Boha jako věčnosti postižitelné pouze negativně, jako prázdnoty, nicoty. Věčnost je pro Máchu podmínkou času, Bůh jako věčnost je všeho času pánem. Věčnost se zjevuje přes negativitu, nelze ji poznat kladným způsobem, přímo, je postižitelná pouze záporně jako prázdnota, nicota. ( ) ; Bez konce ticho - žádný hlas -; bez konce místo - noc - i čas - - -; to smrtelný je mysle sen; toť, co se 'nic' nazývá.; A než se příští skončí den; v to pusté nic jsem uveden. - - -; ( ) K.H.Mácha: Máj - 4 -

Augustina ke stvoření světa ex nihilo a před stvořením nebylo času. 13 Čas vznikl společně se stvořením světa (podobně jako píše již dříve Plótinos či Platón v dialogu Timaios). Rozpor Augustin shledává ve vnímání rozlehlosti času v jeho třech extázích minulé, přítomné a budoucí. Praví, že budoucnost ani minulost není, to jediné, k čemu je skutečnost pojena, je přítomnost, která však nemá trvání, jelikož pomíjí v nedělitelném okamžiku pouhého přechodu mezi budoucností a minulostí. 14 Zároveň si však uvědomuje, že všechny tři časové extáze vnímáme, rozumíme jim, měříme je i počítáme s nimi a smysluplně jich užíváme v jazyce. K překonání tohoto konfliktu obrací své tázání k samotné povaze lidského vědomí času, které se nutně odehrává v přítomnosti, jíž náležejí tři mody přítomná minulost, jejíž vědomou složkou je paměť, přítomná přítomnost, jež vnímáme pomocí našeho nazírání a přítomná budoucnost, která se prezentuje prostřednictvím očekávání. Vidíme zřetelnou orientací na subjektivní vědomí času, kdy vnímání časové extenze směrem k budoucnosti a minulosti náleží výhradně duši. V Augustinově dialogu se objevují také úvahy svědčící o horizontové povaze lidského vnímání, jak později zdůrazňuje fenomenologie. Z jeho tázání je patrné, že naše vnímání si může vybavit minulé i budoucí události do jistého horizontu díky paměti a očekávání. 15 A ačkoli rozlehlost tohoto obzoru, ohraničeného schopnostmi paměti na straně jedné a vidinou příčin a znamení na straně druhé, sahá dále, za jeho hranice vidět nelze. Ať jest tomu jakkoli s tím tajemným pocitem budoucna, jest jisto, že nelze viděti toho, co není. 16 K rozluštění otázek spojených s kvantifikací času se před Augustinem otevírá úkol obhájit jeho fluxivní charakter. Je si totiž vědom plynoucí povahy času a měřitelnosti jeho trvání. V návaznosti na Aristotela shledává čas měřítkem pohybu a soudí, že jde o nějakou rozsáhlost. Přestože čas měříme v přítomném okamžiku, nelze však měřit přítomnost (poněvadž nemá trvání viz výše), nýbrž měříme všechny časové extáze. Východiskem je Augustinovi opět duše, v níž jsou všechny tyto extáze zakotveny. Ano, v tobě, duchu můj, měřím čas! 17, říká Augustin. Trvání času není tedy ničím jiným, než trváním samého ducha. Čas má u Augustina své pravé místo v duši a pomocí lidského vědomí (duše) lze zachytit jeho trvání, proto by otázka času měla být zkoumána v souvislosti s otázkou bytnosti samotné duše. Takové vymezení duše bývá některými mysliteli považováno za první z podob časovosti, neboť bude-li v dalším dějinném vývoji filosofie hovořit o časovosti (Zeitlichkeit), 13 Vždyť právě ten čas jsi vytvořil a nemohl přece uplynouti žádný čas, než jsi stvořil čas. Nebyl-li tedy čas před stvořením nebe a země, jak jest možno se tázati, co jsi tehdy činil? Kde nebylo času, tam nebylo ani tehdy. (...) Stvořil jsi všechny časy a jsi přede všemi časy, nebylo však času dříve než byl čas. Aurelius Augustinus: Vyznání, kniha XI, hlava XIII, s. 389-390 14 Přítomným může se tedy nazvati jen ten okamžik času, který již nemůže býti rozdělen v žádné, ani ty nejmenší části. Tento okamžik však spěchá tak rychle z budoucnosti do minulosti, že ani chvilky netrvá; neboť, kdyby trval, nutně by se rozdělil na minulý a budoucí. tamtéž, kniha XI, hlava XV, s. 394 15 Tak náleží mé dětství, jež uplynulo, minulosti, která již není; vzpomínám li však na ně a vypravuji o něm, vidím jeho obraz v přítomnosti, poněvadž dlí dosud v mé paměti. ( ) Budoucí tedy ještě není; není-li dosud, není vůbec, a není-li, nemůže býti viděno; může však býti předpověděno z přítomných a viditelných okolností. tamtéž, kniha XI, hlava XIII, s. 397-8 16 tamtéž 17 a pokračuje Nechci, abys mne mátl otázkou: Jak jest to možno? Nemať sám sebe, přisvědčuje svým předsudkům! Opakuji: V tobě měřím čas; měřím totiž ten dojem, který na tebe činí věci, které jej způsobily. Měřím-li čas, měřím tento dojem. Buď tedy tento dojem jest sám čas, nebo času vůbec neměřím. tamtéž, kniha XI, hlava XXVII, s. 411-5 -

bude tím rozumět čas v úloze základního ontologického konstituentu různě rozuměného (duše, duch, existence, pobyt) jsoucna člověk. 18 Jiní teoretici považují Augustinovo zkoumání za obdivuhodnou anticipaci Kantova uložení času do subjektu, do půdy vědomí (Wilhelm Dilthey, Karen Gloyová). Immanuel Kant přišel se subjektivní teorií, kdy čas je formou vnitřního smyslu, jakýmsi základním rámcem konstituce fenoménů vnějšího světa. 19 Argumentace, kterou Kant v transcendentální estetice Kritiky čistého rozumu věnuje času, probíhá paralelně s úvahami o prostoru. Čas společně s prostorem považuje za apriorní formy názoru, avšak zatímco prostor je apriorní formou vnímání vnějšího (formuje změť vnějších počitků), čas chápe jako apriorní formu vnějšího i vnitřního vnímání (formuje navíc vnitřní počitky - fantazie, sny, pocity apod.). Prostor a čas jsou formami smyslovosti, v nichž pořádáme jevy naší apriorní schopností, abychom v nich mohli rozmanitost empirických počitků uspořádat do světa názoru. Kant uvažuje o čase jako subjektivní podmínce názoru, jež mimo subjekt není ničím. Také Kant chápe čas ve smyslu neomezeného trvání, přičemž každý časový úsek je pouze omezením tohoto lineárního pásma. 20 Pro představu času jsou ve vědomí zakotveny tři základní časové vztahy trvalost, následnost (popř. sukcese) a současnost. Tyto vztahy vnímáme v rámci naší představy času vůbec, který je nekonečný z důvodu jeho sukcesivní 21 povahy, tedy neukončitelnosti jeho běhu. Každý časový úsek je zasazen do neomezeného trvání, posloupnosti (následnosti něčeho po něčem) a současnosti. Pomocí těchto tří bazálních modů času 22 identifikuje tzv. schémata čistých rozvažovacích pojmů, která jsou jistou obrazotvornou složkou a způsobem, jak jsou nám předměty dány. Kant píše: Schémata tedy nejsou ničím jiným než apriorními časovými určeními na základě pravidel a podle pořadí kategorií se vztahují k časové řadě, k časovému obsahu, k časovému uspořádání a konečně k časovému úhrnu všech možných předmětů. 23 Každé kategorii přísluší jisté časové schéma zprostředkující časovou strukturu, způsob časování fenoménu. Například, schématem 18 L.Benyovszky: Filosofická propedeutika I, 39, s.245 19 Dle Kanta je lidská zkušenost vždy předem formována, v mysli každého z nás jsou umístěny určité myšlenkové formy, kterými vysvětlujeme svět, tedy vysvětlujeme, jak se věci jeví. Svět nám není dán, nýbrž je organizován rozumem. Základní intersubjektivně platné vztahy (časové, prostorové a kategoriální) jsou zakotveny v imanenci lidské mysli. Naše vědění je omezeno počitky a apriorními formami názoru a rozvažování, přičemž se vztahuje pouze na jevy. Počitky jsou umožněny tím, co lidské smysly afikuje a jsou vždy již uspořádány apriorními formami názoru (prostor a čas), jež konstituují předměty jakožto fenomény. Fenomény pak klademe do vzájemných souvislostí pomocí apriorních forem rozvažování, jimiž jsou tzv. čisté rozvažovací pojmy neboli kategorie. Díky rozvažování se z jevů utváří pojmy, které jsou spojovány v soudy. Rozvažování (Verstand) tedy teprve spojuje rozmanitost smyslového vnímání danou názorem do pochopitelných či myslitelných předmětů. Bez smyslovosti by nám žádný předmět nebyl dán, bez rozvažování by nebyl myšlen. Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názory bez pojmů jsou slepé. Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu, s.77-78, A 51, B 75 Ve slavné Kantově větě je také implicitně obsaženo, že smyslový názor a jeho pojímání myšlením za pomocí rozvažování od sebe nelze oddělit, k poznání předmětu je třeba obojí. 20 čas, v němž má být myšlena veškerá změna jevů, zůstává a nemění se, protože je tím, v čem mohou být následnost a současnost představovány jen jako určení jevů. Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu, s.157-158, A 182, B 225 Různé časy jsou jen částmi jednoho a téhož času. ( ) Nekonečnost času neznamená nic víc, než že každá určitá velikost času je možná jen prostřednictvím dílčích omezení jediného času, který mají všechna tato omezení za základ. tamtéž, s.63, A32, B48 21 Sukcesivnost spočívá v tom, že časovým světem jako souborem pořádkových pozic probíhá kontinuálně, tj. bez vynechání jakékoli pozice datové, rozhodný řez, který dělí celé pásmo na dvě části, na třídu již proběhnutých a na třídu ještě neproběhnutých dat. Jan Patočka: Čas, mýtus, víra. In: Jan Patočka: Péče o duši I, s.131 22 Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu, s.154, A177, B219 23 tamtéž, s.135, A145, B184-6 -

substance míní trvalost něčeho reálného v čase, schématem kauzality označuje sukcesivnost (následnost, posloupnost něčeho po něčem jiném). Schématem skutečnosti je existence v určitém čase. Schématem nutnosti je existence nějakého předmětu ve veškerém čase 24 apod. Každá kategorie je jiným zauzlením téhož času jakožto formy vnitřního smyslu, přičemž schéma je syntetizující funkcí zajišťující jednotu individuálních fenoménů a pojmové obecnosti. Kantova časová schémata jsou aktivní složkou dotvářející počitkový materiál formovaný názorem a čas díky nim nabývá jakési regulativní funkce během konstituce předmětu v lidské mysli. Čas se tak vyznačuje jistou aktivitou a výkonem, oproti pasivitě a receptivitě naší smyslovosti. Čas Kant identifikuje obvykle s určitým jevem, který je jeho (času) svébytným způsobem strukturován. Prostřednictvím schémat získává Kantův čas charakter jednoty individuace a obecna. Problém formování dosud nerozlišené počitkové materie, jejíž totalita musí v Kantově teorii vždy již přináležet lidskému subjektu pro celý jeho pobyt, do imanentní časové skladby je lépe nastíněn až fenomenologií prostřednictvím pojmu horizontové intencionality. Bez ohledu na to, uvažujme-li čas jako dimenzi vědomí a jeho plynutí jako trvání jevů, nebo jako dimenzi reálného světa a jeho plynutí jako trvání věcí, odhlédneme-li od statutu jeho umístění, jde stále o onu nejběžnější objektivizovanou představu času jako homogenního trvání (popř. stálosti pomíjení, plynulosti), představu vulgárního času, 25 jak ji vypracoval již Aristoteles. Takovým způsobem čas chápeme v běžném každodenním praktickém životě, kdy plánujeme a rozvrhujeme svůj volný čas, obdobně je s ním nakládáno také ve fyzice, matematice, ekonomii a jiných vědních oborech. Pro možnost lidského řízení, ovládání techniky, organizaci, plánování a jiné aktivity je takto rozuměný čas pro dnešního člověka zcela nepostradatelný, ba stal se dokonce jedním z pilířů moderní civilizace. ČAS Z HLEDISKA FYZIKY Uvažujeme-li o povaze času, připusťme alespoň krátkou odbočku do oblasti přírodní vědy, ve které bylo otázkám času (ve vzájemném vztahu s prostorem) věnováno od prvopočátku nemalé pozornosti. Z výše uvedených řádků je patrné, že také Kant byl podřízen principům newtonovské fyziky a apriornost jeho času je svázána s newtonovským pojetím času jakožto absolutní entity. Isaac Newton uvedl své pojetí tzv. absolutního času v díle z konce sedmnáctého století Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, kde Čas absolutní, pravý a matematický, který sám ze své přirozenosti rovnoměrně plyne, nezávisle na čemkoli vnějším a jinak se nazývá trváním vyčleňuje oproti času relativnímu, zdánlivému a obecnému, který je smyslovou a vnější mírou trvání pomocí pohybů... jako je hodina, den, měsíc a rok. 26 Newton zde navázal na Descartovu myšlenku rozlišení vždy platného univerzálního trvání věcí (daného od Boha Newton chápe prostor a čas jako sensorium Dei) a času omezeného z hlediska lidské perspektivy. Newtonova absolutnost znamená nezávislost 24 tamtéž 25 Přesněji řečeno: Co se týče formální struktury, zůstává Kant u wolffovsko-baumgartenovské definice času jako pořadí posloupnosti, posobnosti v oboru kontinuální kvantity ordo successionis in serie quantitatis continuae ( ) tradiční leibnitzovsko-wolffovské definice, v které je skryto aristotelské pojetí času jako počtu v horizontu toho, co předchází a co následuje. Jan Patočka: Úvod do fenomenologické filosofie, s. 165-166 26 Tempus Absolutum, verum, et mathematicum, in se et naturâ suâ sine relatione ad externum quodvis, æquabiliter fluit, alioque nomine dicitur Duratio: Relativum, apparens, et vulgare est sensibilis et externa quævis Durationis per motum mensura (seu accurata seu inæquabilis) quâ vulgus vice veri temporis utitur; ut Hora, Dies, Mensis, Annus. Isaac Newton: Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, s.8-7 -

prostoru a času, který je stále stejný ve vztahu k věcem, událostem či čemukoliv vnějšímu. Dle Newtona je čas jednorozměrný a nekonečný, v celém vesmíru plyne monotónně, nemá začátku, ani konce. Tak se zformovalo pojetí času klasické mechaniky, 27 kdy lze absolutně odlišit klid od pohybu a jednoznačně určit, zda jsou dvě události současné. Oddělenost času od prostoru a jednoznačnost určení časového intervalu mezi dvěma ději je zásadním rozdílem oproti teorii relativity, s níž přišel počátkem dvacátého století Albert Einstein. Díky tzv. speciální teorii relativity padla tři století ve fyzice zakotvená představa času jako absolutní, nezávislé a ničím nepodmíněné veličiny. Dle Einsteinovy teorie je plynutí času závislé na zvolené vztažné soustavě a povaze v ní probíhajících procesů. Jednota časoprostorového kontinua byla prohloubena a modifikováno bylo také pojetí univerzální současnosti jakožto absolutní simultánnosti (okamžitého působení na dálku) z důvodu nekonzistence se základní tezí teorie relativity, totiž tvrzením o neměnné mezní rychlosti, jíž se šíří materiální děje (rychlost světla ve vakuu). Když se rozpoznalo, že současnost je cosi relativního, čas a prostor splynuly do jediného kontinua, podobně jako předtím splynuly do jednotného kontinua tři rozměry prostorové. Fyzikální prostor se tak doplnil na prostor čtyřrozměrný, který v sobě obsahuje i rozměr časový. 28 Na základě svých fyzikálních bádání Einstein čas s prostorem ztotožňuje a naznačuje i myšlenku o neexistenci času ve vnějším světě. 29 Další změny pohledu na čas vnesla do fyziky kvantová mechanika, termodynamika a moderní kosmologie. Jde především o fenomén tzv. nevratnosti času, jehož opodstatnění nalézá dekoherentismus, 30 ačkoliv obhajobě tvrzení, že vesmír byl započat vystřelením šípu času, který mu udává směr, věnoval velké úsilí belgický vědec Ilya Prigogine. Dle této teorie se nalézáme právě mezi časem a věčností, tedy nezvratnost a věčnost se navzájem limitují ( ) od samého počátku je tu šíp času a my i vesmír máme směr. Můžeme hovořit o stáří vesmíru, řekněme tak 15 miliard let, ale nemůžeme mluvit o absolutním věku - protože tento fenomén může znovu a znovu začínat. Můžeme hovořit o nezvratnosti, to je o relativitě času, ale nemůžeme hovořit o absolutním čase. Jakoby ona nezvratnost byla věčným majetkem, vybavením vesmíru. 31 Naznačená úvaha dobře koreluje s naší představou jednosměrného plynutí a s běžnou zkušeností nevratného běhu událostí včetně nemožnosti jejich opakování. Novější teorie objevující se ve fyzice dvacátého století lze považovat za určitou odezvu obohacující předchozí newtonovskou představu prázdného času jako pouhé souřadnice, která dovoluje popsat pohyb v nečasové podobě, platné vždycky a všude 32, času, který podržuje snad pouze současnost, 33 ale pozbývá rozlišení mezi minulostí, 27 Pojetí času jako absolutní fyzikální veličiny je každému dobře známo čas plyne ve všech vztažných soustavách stejně. Trvá-li v jedné vztažné soustavě nějaký děj po dobu t, pak pozorovatelé všech ostatních vztažných soustav naměří stejnou dobu jeho trvání, tedy opět čas t. 28 Albert Einstein: Jak vidím svět, s. 120 29 Vývoj, který jsme tu vylíčili, zbavuje prostorové i časové souřadnice jakékoliv samostatné reality. Cokoliv metricky reálného je teď dáno teprve spojením prostorových a časových souřadnic s těmi matematickými veličinami, které popisují gravitační pole. tamtéž, s. 111 30 srv. Ján Pavlík: Dekoherentismus: 4. (a poslední) revoluce ve fyzice ve XX. století 31 Ilja Prigogine: Znovuobjevení času 32 Jan Sokol: Čas a rytmus, kap. 6.2 33 Dle Bergsonovy kritiky objektivního lineárního pojetí času zachovává mechanika z původního čistého trvání pouze charakter současnosti a z pohybu pouze charakter nehybnosti. srv. Henri Bergson: Čas a svoboda: O bezprostředních datech vědomí, s.68-70 - 8 -

přítomností a budoucností. Ať už je ve fyzice řešena nevratnost a jednosměrnost, konečnost a nekonečnost, spojitost a nespojitost či dimenzionální charakter času, je patrné, že tyto problémy jaksi překračují její rámec jakožto vědy zabývající se objektivními přírodními zákony. Je nepochybné, že potřeba časového měřítka a matematického nakládání s časem vede k objektivizaci tohoto fenoménu. Fyzika je nucena s časem pracovat, jako s něčím již daným a známým, tj. jako s objektivně vymezenou jednotkou soustavy SI. K této samozřejmosti 34 je však nutno přistupovat z hlediska descartovského pochybování a neopomíjet poznatky ostatních disciplin. Každý vědecký převrat se vyznačuje ustavením obecnější teorie zahrnující nově objevené principy, jakož i ty, na kterých byla předchozí teorie vystavena, neboť tyto původní teze se staly důsledky nových zákonitostí. Jednoduše řečeno, ke vzniku nových vědeckých revolucí je nutno přistupovat kumulativním způsobem, podobně, jak to naznačil svou dialektikou Hegel. 35 ČAS NA CESTĚ K FENOMENOLOGII S narůstajícím zájmem moderní vědy o problematiku času od dob Descartových (17. století), stále vyšším důrazem na kvantifikaci a následnou objektivizaci času se začíná orientace filosofů ubírat jiným směrem, který naznačil již dříve sv. Augustin. Filosofie pozvolna obrací svoji pozornost k času jakožto jevu lidského vědomí, jevu našeho vnitřního vnímání (toto jsme mohli pozorovat také u Kanta). Celý vývoj nakonec vykrystalizoval v teorii tzv. vnitřního časového vědomí Edmunda Husserla. Avšak dříve než se začneme zabývat Husserlovými fenomenologickými poznatky, přiblížíme některé teze, jež vykazují s fenomenologicky pojatým vnitřním vědomím času příbuzné rysy nebo by dokonce mohly být označeny za kořeny Huserlovy teorie. V tomto ohledu nám poskytne východisko myšlení G.W.F. Hegela, H. Bergsona a W. Jamese. Georg Wilhelm Friedrich Hegel prolnul záležitosti související s problémem času téměř celým svým dílem. Nejznámější je jeho výklad tzv. naturfilosofie z druhé části Encyklopedie filosofických věd, jež bývá obvykle považován za analýzu času vulgárního, věrnou aristotelské tradici (Heidegger, Benyovszky). 36 Hegel zde uvažuje o času v souvislosti s prostorem, nestaví je ovšem na stejnou roveň, nýbrž čas vyvstává jako dvojí negace prostoru. První negací prostoru je punktualita (bodovost, nedimenzionalita), jejíž další negací se konstituuje čas: Negativita, která se jakožto bod vztahuje na prostor a v něm rozvíjí svá určení jakožto linie a plocha, je však ve sféře bytí vedle sebe také pro sebe a klade svá 34 výstižně poznamenává Sokol: Těm, kteří tuto nesamozřejmost času dosud nenahlédli, kterým běžné znázornění»času«přímkou připadá neproblematické, možná pomůže následující příklad. Analytický popis dráhy tělesa, vrženého svisle vzhůru, byl jedním z prvních velikých úspěchů novověké fyziky: jeho dráhu vyjadřuje rovnice x = v 0 t - (g/2)t 2, kde v 0 je počáteční rychlost a g gravitační zrychlení. Grafickým znázorněním této dráhy je parabola nad osou x. Ale co to vlastně dělá středoškolský učitel fyziky, když ji kreslí na tabuli? Je to pohyb vrženého tělesa jako takový? Něco, co se děje v čase? Sotva. Je to obraz (předem známé, to jest vypočtené) dráhy tělesa, jakýsi»jízdní řád«jeho pohybu: pro každou hodnotu parametru t v jistém intervalu dovoluje odečíst, jak vysoko se v příslušném okamžiku těleso nacházelo, nachází nebo bude nacházet. Nic víc a nic méně. Ostatně kdybychom změnili význam souřadných os a místo x, t zvolili obě souřadnice prostorové, třeba x, y, mohla by tatáž parabola stejně dobře znázorňovat dráhu tělesa vrženého šikmo vzhůru, tentokrát však nikoli»v čase«, nýbrž v rovině. Pravá»časovost«letu vrženého tělesa, skutečnost, že nějakou část dráhy má v daném okamžiku už úspěšně za sebou, kdežto zbývající část je teprve čeká, se v grafickém znázornění (stejně jako už v příslušné rovnici) úplně vytratila. S ní se pochopitelně vytratilo i jakékoli»teď«a tedy i skutečný čas. Jan Sokol: Čas a rytmus, kap. 6.2 35 tj. ve smyslu ústředního termínu jeho filosofie aufgehoben 36 srv. Martin Heidegger: Bytí a čas, 82, s.471-479 srv. Ladislav Benyovszky: Problém bytí v Hegelově filosofii: studie k dějinám bytí, kap.5, s.72-85 - 9 -

určení v tomto, avšak zároveň ve sféře bytí vedle sebe, přičemž se jeví vůči klidnému jeden vedle druhého jako lhostejná. Kladena takto pro sebe, je tato negativita čas. 37 Čas je zde rozuměn jako kladený pro sebe" 38 v kontextu překonanosti všech rozdílů. Rys překonanosti všech rozdílů u Hegela souvisí se základním charakterem pomíjivosti času, o němž jsme hovořili v souvislosti s Aristotelem. Každému přítomnému okamžiku teď předchází i následují další takové teď, které buď ještě, nebo už nejsou, a proto jsou u Hegela pojaty jako dimenze nebytí. 39 Přechod od tohoto nebytí k bytí, resp. bytí k nebytí, toto pomíjení, je onou překonaností ve smyslu nazíraného dění. Překonanost všech rozdílů obvykle zachycujeme na fluxivním charakteru jsoucen (trvání je vždy trváním něčeho, pomíjí vždy něco), přičemž ona plynulost je spjata s jejich bytostnou nitročasovou povahou. 40 Výše naznačená definice vyjadřující fluxivitu (pomíjení, trvání) v modu prostoru a privilegovanost onoho momentu teď jsou důvodem obvyklé interpretace Hegelova pojetí času v mezích aristotelské koncepce. Přestože Hegel umísťuje svůj rozbor času do filosofie přírody, z jeho díla je patrné, že se nejedná o pouhou filosofii přírodního času, jelikož sama příroda je rozuměna v modu sebeuvědomování ducha, v němž se realizuje také časovost. 41 Skutečnost, že Hegelovo pojetí času překonává pojetí aristotelské, zdůrazňuje Jan Patočka a Ján Pavlík. 42 Patočka toto tvrzení dokládá příklady z textů Hegelova mládí Jenské reální filosofie, kde Hegel explikuje přechod jednotlivých časových extází na základě pohybu negativity. Představme si tři bezprostředně po sobě jdoucí momenty teď minulý, přítomný a budoucí. Přítomné teď je negované dříve budoucí teď, jehož další negací se stává teď minulým. Přítomný okamžik teď je tak podroben dvojí negaci. Jde o pohyb nebytí (budoucnost) bytí (přítomnost) nebytí (minulost), jež se uskutečňuje skrze negativitu. Veškeré dění tak uplývá do minulosti, která je definitivní. 43 K názornější prezentaci výše zmíněné projekce 37 G.W.F.Hegel: Encyklopedie filosofických věd, 257; cit. dle Martin Heidegger: Bytí a čas, 82a, s.472-473 38 Toto kladení času pro sebe, které je výsledkem pohybu dvojí negativity, interpretuje Heidegger: Kladení každého bodu pro sebe sama je teď-tady, teď-tady a tak dále. Každý bod jest, kladen pro sebe, bod teď. V čase má tedy bod skutečnost. To, skrze co se každý bod jako tento zde může pro sebe klást, je vždy nějaké teď. Podmínka možnosti kladení bodu pro sebe sama je teď. Tato podmínka možnosti tvoří bytí bodu, přičemž být znamená zároveň být myšlen. Poněvadž tedy čisté myšlení punktuality, to znamená prostoru, myslí vždy ono teď a ono bytí vedle sebe těchto teď, jest prostor čas. tamtéž, s.473 39 Zde se projevuje návaznost na myšlení sv. Augustina, který má za to, že budoucnost ani minulost není, veškeré dění se odehrává v přítomnosti. Hegel píše: V pozitivním smyslu času lze tudíž říci: pouze přítomnost jest, to před a po není; ale konkrétní přítomnost je resultát minulosti a baží po budoucnosti. Opravdová přítomnost je tudíž věčnost. Tamtéž, s.474 40 Rozdíly však jsou na tomto jednoduchém všeobecném prostředí právě tak jako rozdíly, neboť tato všeobecná plynulost má svou negativní povahu, jen když je jejich rušením, avšak nemůže rozdíly rušit, nemají-li trvání. Právě tato plynulost je jako soběrovná samostatnost, sama jejich trváním či substancí, ve které jsou tedy jako rozlišené členy a pro sebe jsoucí části. G.W.F.Hegel: Fenomenologie ducha, s.136; cit. dle L.Benyovszky: Filosofická propedeutika I, 38, s.239 41 Míníme-li tímto termínem původní vnitřní vědomí času, o němž mluví Husserl. 42 srv. Jan Patočka: Úvod do fenomenologické filosofie, kap. XXI srv. Ján Pavlík: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, kap. 2.2.3.3.1 43 Tento rys se nezřídka objevuje také v básnictví, příkladem budiž opět Máchova lyrickoepická skladba Máj, kde budoucnost vystupuje jako něco minulého, jako něco co není. Budoucnost i minulost jsou neaktuální. Krom přítomnosti je čas vždy neaktuální a to včetně jeho poslední instance, minulosti, která má převahu, je definitivní, přesto je v našem životě propastí zapomenutí, je pro nás převážně vyprázdněná. Minulost se tak jeví jako prázdná propast, z níž můžeme vyvolat pouze nepatrný zlomek vzpomínek. srv. Jan Patočka: Čas, věčnost a časovost v Máchově díle - 10 -

přítomného teď, do minulosti a budoucnosti by přispěl Husserlův časový diagram. Hegel se snaží objasnit toto schéma rozlišením pravého a nepravého bytí minulosti a budoucnosti. Pravé bytí se uskutečňuje pouze v přítomném okamžiku teď, nepravé bytí je naší představou 44 onoho bodu na časové linii. Naším představováním udělujeme minulému a budoucímu nebytí statut bytí, avšak nepravého. To lze nejlépe vyjádřit tak, že v přítomnosti jsme zároveň minule i budoucně. Takto míněné nepravé představované bytí minulosti a budoucnosti není ničím jiným, než exemplifikací retence a protence vnitřního časového vědomí, jež bude předmětem našeho zkoumání později v rámci koncepce Edmunda Husserla. 45 Husserlovo pojetí, stejně jako koncepce Bergsonova trvání (durée) a Jamesovy zdánlivé přítomnosti, jsou blízké také Hegelově základní struktuře sebeuskutečňování absolutna: koexistence sukcese koexistence. Koexistence je mimočasová ideální možnost, jež se uskutečňuje v materializované časové sukcesi a poté se opět dematerializuje do podoby ideální mimočasové koexistence. Tento princip demonstruje Ján Pavlík na vztahu Hegelovy Logiky a dějin filosofie: v absolutní ideji jako mimočasové možnosti absolutního ducha probíhá kategoriální vývoj pouze jako logická geneze, takže všechny kategorie jsou z časového hlediska dány najednou ; v aktuálním myšlení filosofů dochází k postupnému, časově sukcesivnímu uvědomování jednotlivých kategorií jakožto určení absolutna; během této časové sukcese ovšem dochází k retencionálnímu uchovávání teze i antiteze v rámci každé syntézy; totální syntézu všech kategorií (provedenou jeho vlastní filosofií) pak Hegel chápe jako vzpomínku (Erinnerung), která je v německé etymologii zároveň zvnitřněním (Erinnerung): to znamená, že časová odlišnost, která v dějinách filosofie vzájemně oddělovala prezentace jednotlivých kategorií, je zrušena, takže kategorie, tak jak jsou podány v jeho Logice, opět koexistují tvoříce jednotný celek. Pohyb, charakterizovaný přechodem (ideální) koexistence (materializovaná) sukcese (opět ideální) koexistence je u Hegela obecnou strukturou historického času, takže se uplatňuje ve všech útvarech ducha. 46 Dalším příkladem uplatnění této struktury je ustavování větného významu v aktuální promluvě, jež odpovídá Hegelovu spontánnímu procesu specifikace a individualizace v rámci koncepce všeobecného (subjektivního a objektivního) pojmu. 47 44 Představu, popř. představování zde nesmíme chápat po vzoru psychologie ve smyslu reproduktivním nebo produktivním (fantazijním), ale jako kladení před sebe v přítomnosti, přenášení přítomnosti na nepřítomné. Přítomné je vždy naléhavé, blízké, s přítomným se setkáváme jako by stálo před námi. Před-stava, popř. představování bude v tomto smyslu ještě dále objasněno v souvislosti s pozdním Heideggerem a problematikou blížení. 45 Hegel zmíněnou strukturu vyjadřuje například následujícími slovy: Budoucnost bude, to znamená, představujeme si ji jako něco jsoucího, přenášíme na ni bytí přítomnosti, nepředstavujeme si ji jako něco ryze záporného. Ale bytí, které je jí takto uděleno, spadá mimo ni, je něčím pouze představovaným. ( ) Její pravé bytí je však být teď. ( ) Budoucnost je tedy bezprostředně v přítomnosti, neboť je momentem negativnosti v přítomnosti. Teď je stejnou měrou bytí, jež mizí, jako se nebytí bezprostředně proměnilo ve svůj vlastní protiklad, v bytí. Tento bezprostřední protiklad, tato bezprostřednost působí, že bytí jejich rozdílu leží mimo ně. G.W.F.Hegel: Jenenser Realphilosophie II. Vyd. Joh. Hoffmeister, Leipzig 1931, s.11; cit. dle Jan Patočka: Úvod do fenomenologické filosofie, kap. XXI, s.168-169 46 Ján Pavlík: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, kap. 2.2.3.3.1, s.302-303 47 Ján Pavlík dokládá toto tvrzení na následujícím příkladu: Chceme-li v běžné promluvě něco našemu posluchačovi sdělit, máme již předem obsah tohoto sdělení uložen v naší mysli v podobě dosud nerozlišeného celku (významu věty významů jednotlivých slov), tj. koexistence v modu možnosti. Jakmile začneme hovořit, ideální význam věty se individualizuje a materializuje do jednotlivých slov během časové sukcese. U posluchače pak dochází k dematerializaci jednotlivých slov, která ovšem zůstávají zadržena v jeho vědomí přítomně, ačkoli se jedná o již neaktuální právě vzniklou minulost. Způsob tohoto podržování právě minulého v našem vědomí označuje Husserl jako retencionalitu. Díky tomuto charakteru je jedině možná opětovná konstituce ideálního - 11 -

Viděli jsme, že Hegelova filosofie v sobě zahrnuje nejen tradiční aristotelský, popř. Kantem rozvinutý pojem času, nýbrž předpokládá hlubší pojetí, které se dotýká Husserlova konceptu vnitřní časovosti, ba co více, existují doklady, že Hegel si rovněž uvědomoval značné souvislosti mezi časem a konečností, jež byly rozvinuty později Martinem Heideggerem. Z Hegelova přístupu je patrné, že se pokouší inkorporovat jak veškeré dosavadní, tak i budoucí myšlenky, do jednotné a absolutní koncepce. Následkem toho vystupuje čas v přírodě, zatímco časovost se realizuje v duchu a dějinách. O další zajímavý příspěvek k problému času v kontextu lidského vědomí se zasloužil francouzský filosof, nositel Nobelovy ceny za literaturu Henri Bergson, především ve svých dílech Čas a svoboda: O bezprostředních datech vědomí či Trvání a současnost. Ústředním pojmem jeho filosofie je idea trvání (durée), přičemž rozlišuje tzv. reální trvání jakožto původní, autentický, kvalitativní, heterogenní čas, do jehož protikladu klade objektivizovanou symbolickou představu trvání jakožto času odvozeného, neautentického, kvantitativního, homogenního (simultanéité). Čisté trvání má charakter heterogenní kvality, ve které se sčítají city, počitky, představy, což jsou všechno věci, které se vzájemně pronikají a které každá ze své strany zaujímají duši úplně celou. 48 Jde o sled našich stavů vědomí, když se naše Já nechá žíti, když se zdržuje toho, aby odlučovalo stav přítomný od stavů minulých. 49 Syntézu sukcesivních počitků Bergson představuje na příkladu melodie (obdobně jako později Husserl, či dříve Augustin s motivem písně), v níž se fakta vědomí vzájemně pronikají tvoříce jednotnou stupňovitou organizaci celku. Tóny melodie splývají dohromady, a třebaže následují po sobě, vnímáme jedny v druhých. Melodie, kterou posloucháme se zavřenýma očima a myslíme pouze na ni, je úplně přesně zaklíněna s tímto časem, který je fluiditou našeho vnitřního života; má však ještě příliš mnoho kvalit, příliš mnoho určení a je zprvu třeba setřít rozdíly mezi zvuky, pak zrušit rozdílové charakteristiky samého zvuku, aby se zadrželo pouze prodloužení (kontinuita) toho, co předcházelo, v to, co následuje a nepřetržitý přechod, mnohost bez dělitelnosti a následnost bez oddělení, aby se konečně znovu nalezl základní čas. Takové je bezprostředně vnímané trvání, bez kterého nemáme žádnou ideu času. 50 Rovněž ve snu je objektivizace či kvantifikace trvání odbourána, naše vnímání je modifikováno na úroveň bezprostředního citu, kdy z běžné kvantitativní percepce je zachován stav pouze kvalitativní. 51 Bezprostřední čisté chápání času, kdy si jednotlivé momenty vnitřního trvání nejsou vzájemně vnější, je však člověku těžko přístupné z důvodu přirozené apercepce prostoru. Dle našeho obvyklého zvyku nevědomky promítáme ideu prostoru do prvotní představy reálního trvání jakožto čistého sledu; jednotlivé stavy vědomí klademe vedle sebe, kde je současně apercipujeme nikoli už jeden v druhém, nýbrž jeden vedle druhého; promítáme krátce čas do prostoru, vyjadřujeme trvání pomocí rozprostraněnosti a sled nabývá pro nás formy významu věty (tj. koexistence) za pomoci významové syntézy jednotlivých slov v posluchačově mysli. srv. Ján Pavlík: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, kap. 2.2.3.3.1, s.300-302 48 Henri Bergson: Čas a svoboda: O bezprostředních datech vědomí, s.56 49 tamtéž, s.61 50 Henri Bergson: Durée et simultanéité, Paris, 1992, s.55; cit. dle Jan Krist: Sešity k dějinám filosofie IX. Vybrané kapitoly poklasického iracionalismu, s. 87 51 Bergsonovy motivy se setkaly se značnou odezvou umělecké tvorby, především v moderní literatuře (Marcel Proust, James Joyce, Virginia Woolfová), koncepce této literární tvorby nese název centrálního pojmu Jamesovy filosofie proud vědomí. - 12 -

nepřetržité čáry nebo řetězu, jehož části se dotýkají, aniž by se pronikly. 52 Takováto běžná představa objektivního času, udržující se ve filosofické tradici již od Aristotela, obyčejně znázorňovaná pomocí linie, není ničím jiným leč fantomem prostoru, zatěžujícím reflexivní vědomí. 53 Jde o čas chápaný ve formě neurčitého homogenního prostředí, vzniklý vpádem ideje prostoru do domény čistého vědomí. 54 Sjednocujícím prvkem pravého trvání jakožto mentální paměťové syntézy, která je sledem kvalitativních změn, čirou heterogenitou a odvozené představy lineárního času vzaté z prostoru, je dle Bergsona současnost. V rámci tradičního objektivně vymezeného pojmu času existují pouze vedle sebe měřitelné momenty současnosti, které bývají kvantifikovány na úrovni prostoru. Tvrzení lze doložit na příkladu pohybu, kdy zaznamenáváme zpravidla okamžik jeho počátku a konce (obojí současnosti), přičemž naměříme proběhnutý prostor jako jedinou vskutku měřitelnou veličinu. 55 Prostředky algebry lze vyjádřit pouze výsledky v určitém momentu časového fluida, či polohu jistého tělesa v prostoru, avšak trvání samotné nikoliv. Nicméně ani jazykem matematické přírodovědy, ani jakýmkoli jiným nepostihneme pravou podstatu trvání, jíž je neustálé tvoření, organický vývoj, který má charakter kvalitativního rozlišení bez nutnosti sčítání nebo dělení kvalit, bez jakéhokoliv vztahu k číslu. Každý přítomný okamžik zahrnuje v sobě nejen rys determinující (určený množstvím okamžiků předchozích), ale zároveň také rys tvorby a nepředvídatelnosti. Ačkoliv se nám může zdát onen tvůrčí charakter přítomné vteřiny nesmírně malý vzhledem k obrovské převaze naší osobní minulosti, nesmíme opomenout, že tato minulost se vytvořila právě kumulací stejně drobných a svobodných kapek tvořivosti, jež přisuzujeme přítomnému momentu. Spíše než minulostí jsme vázáni minulou svobodou a někdejšími rozhodnutími, jejichž syntézou se utvořila a stále tvoří naše osobní individualita. V souvislosti s tímto relativním indeterminismem Bergson odmítá platnost zákonů kauzality kvůli heterogennímu charakteru vnitřních momentů trvání, které jsou vzájemně různorodé a kvalitativně nesouměřitelné; proto příčině nikdy nemůže následovat stejný účinek a budoucnost nelze predikovat. Zákony kauzality platí pouze pro odvozenou představu času aplikovanou na vnější svět, tedy v prostoru. Náš život je tvořivým vývojem a čas kontinuální kvalitativní invencí. 56 Tato kvalitativní mnohost bez kvantity je těžko postižitelná, jelikož právě díky kvalitě kvantity tvoříme představu kvantity bez kvality. 57 Chceme-li vyjádřit sled, sukcesivní charakter času, jsme nuceni tuto představu exteriorizovat, vždy myslíme na obohacení a novou organizaci vnímaných počitků, stejně jako na jejich identitu a vzájemné rozlišování, když považujeme jeden za ekvivalent druhého. Bergson se domnívá, že zmíněná možnost rozvinouti v prostoru pod formou numerické mnohosti to, co jsme nazvali kvalitativní 52 Henri Bergson: Čas a svoboda: O bezprostředních datech vědomí, s.61-62 53 tamtéž 54 tamtéž, s.60 55 V nesprávném směšování kvantitativního prostorového pohybu a kvalitativního pohybujícího se objektu tkví dle Bergsona iluze Eleatů, kteří chybně kvantifikovali nedělitelný kvalitativní akt (krok Achillův) z důvodu jeho identifikace s homogenním prostorem. 56 Charakter tvořivosti má konsekvence také v ekonomické teorii a praxi, a sice v tzv. diskontování: Půjčujeme-li nyní určitý peněžní obnos, požadujeme později jeho navýšení o hodnotu zpravidla úrok za to, že se nyní vzdáváme své svobodné možnosti tvorby (můžeme peníze například investovat nebo pořídit statky, které nám přinesou osobní užitek či jiný prospěch). 57 tamtéž, s.72-13 -

mnohostí 58 je způsobena samotným charakterem času, který je o sobě nepoznatelný a snadno si propůjčuje formu pohybu. Naše běžné chápaní času jako objektivního, jenž je pouze rozprostraněným symbolem pravého trvání, je determinováno praktickou orientací lidského intelektu na vnější svět, na statické a neživé, mající za následek univerzální matematizaci světa a tudíž i času. 59 Lidský subjekt jakožto uskutečňovatel vztahů není pouze subjektem poznání, je bytostně praktickým, jednajícím člověkem s mnoha svými zájmy, potřebami, apod. Dle Bergsona je to právě praktická zaměřenost, jež odporuje člověku dosažení svobody, jejíž podstatou je čisté trvání. Leč momenty, kdy uchopujeme tak sebe samy, jsou řídké, a proto právě jsme zřídka kdy svobodni. Většinu času žijeme sobě sami vnější, vnímáme z našeho já pouze odbarvený fantom, stín, který čisté trvání vrhá do homogenního prostoru. Naše existence se tudíž vyvíjí spíše v prostoru, než v čase: žijeme spíše pro svět vnější, než pro sebe, spíše mluvíme, než myslíme, spíše působí něco námi, než my sami působíme. Jednati svobodně značí být znovu vlastníkem sebe sama, tj. umístiti se znovu v čistém trvání. 60 Rovněž věda je dílem praktické a rozumové lidské činnosti, přirozeně náchylná k segmentaci a eliminaci abstrahujíce vše jedinečné za účelem všeobecného vyjádření prostřednictvím pojmového myšlení. Důsledkem takového postupu je absence schopnosti plně vyjádřit trvání ve své kontinuitě. Avšak není-li možné postihnout tento základní ráz života metodickými prostředky vědy, musí se stát předmětem filosofie, neboť pouze teoretické poznání, prostřednictvím intuice, je s to uchopit život v jeho celku. Paralelně s úvahami Bergsonovými v téže době přispěli do diskuse rovněž zakladatelé vědecké psychologie, zejména Wilhelm Maximilian Wundt a William James. V díle amerického psychologa a filosofa, představitele pragmatismu, Williama Jamese najdeme řadu pozoruhodných souvislostí. XV. kapitolu Principů psychologie věnuje rozboru vnitřního vnímání času v modu lidského vědomí, jež u Jamese zastupuje psychickou funkci čisté zkušenosti. Bezprostřední zkušenost představuje neustále se měnící nekonečný proud nerozlišitelných asociovaných elementů (vněmů, myšlenek, pocitů, apod.), které jsou základem osobního vědomí a vědomí okolního světa. Tento proud vědomí je nositelem kontinuity v neustálých změnách duševního života, a tím i základem osobní identity. Vědomí jakožto poznávací funkce zkušenosti je stejně jako u Bergsona nepřetržitým a nedělitelným kontinuálním tokem, v němž minulost, přítomnost a budoucnost trvají zároveň. 61 Vědomí je proudem zasahujícím v retrospektivním směru do minulosti a v prospektivním do budoucnosti, bez této vlastnosti ho proudem nazývat nelze. James konstatuje, že vnímaná přítomnost má trvání. 62 Tvrzení, že aktuální prožívané přítomnosti nelze přiřadit bezrozměrný matematický bod na časové ose či vymezený interval o stanovené délce úzce koresponduje jak s úvahami Bergsonovými, tak pozdějším fenomenologickým zkoumáním Husserlovým. Na rozdíl od ostatních James nerespektuje 58 tamtéž 59 Vědomí, trápeno neuhasitelným přáním rozlišování, dosazuje symbol za realitu nebo vnímá realitu jen skrze symbol. Ježto já, takto roztříštěné, a tím poddělené, hoví nekonečně lépe potřebám života sociálního vůbec a řeči zvlášť, dává mu vědomí přednost a ztrácí se ponenáhlu já fundamentální. tamtéž, s.74 intuice homogenního prostoru jest už prvním krokem k životu sociálnímu. tamtéž, s.79 60 tamtéž, s.125 61 The knowledge of some other part of the stream, past or future, near or remote, is always mixed in with our knowledge of the present thing. William James: The Principles of Psychology, kap. XV., s. 606 62 srv. tamtéž, s.608-14 -

tradiční punktuální koncepci přítomnosti, přetrvávající od Aristotela, přes Kanta, Hegela, až po Husserla a dále. Namísto bodové přítomnosti hovoří o tzv. zdánlivé přítomnosti (the specious present) s tratícími se okraji. James tento termín převzal od E. R. Claye, 63 který odlišil zdánlivou přítomnost, jejíž součástí je i nedávná minulost a právě příchozí budoucnost od tzv. zřetelné minulosti, reálné přítomnosti a budoucnosti (the obvious past, the real present, the future). Podotýká, že budoucnost ani minulost nejsou a bodová přítomnost, jež je pojí, je pouhou fikcí, kterou jsme vytvořili pomocí schopnosti vnímat zdánlivou přítomnost. Zdánlivá přítomnost je tedy to jediné, co se v našem vědomí aktuálně odehrává. James považuje tuto zdánlivou přítomnost za jakýsi charakter syntetizujícího psychického procesu, jehož prostřednictvím vzniká naše představa času vůbec. this amount of duration (the specious present pozn. M.V.) is pictured fairly steadily in each passing instant of consciousness by virtue of some fairly constant feature of the brain-process to which the consciousness is tied. This feature of the brain-process, whatever it be, must be the cause of our perceiving the fact of time at all. 64 Výše naznačené chápání zdánlivé přítomnosti je pojetím přítomnosti jakožto extenze, pojetím přítomnosti snad prvně naznačeným ve stoické filosofii u Poseidónia, zastávajícího rovněž názor, že přítomnost nemůže být bodová, nýbrž vždy musí mít svoji příslušnou tloušťku tedy minimum časové extenze, které lze vnímat. Obdobné úvahy nalézáme též u Sv. Augustina 65 a druhotnost bodového chápání přítomnosti lze doložit i Zénónovými aporiemi, především tzv. paradoxem mnohosti odporujícím pythagorejské představě, že prostor a čas se skládají z jednotek určité velikosti. Pakliže body a okamžiky jsou bezrozměrné, prostor i čas by byl pouhou iluzí. Z kontinuity (rozlehlosti) vzniká představa bodovosti, opačně toto tvrzení říci nelze. 63 E. R. Clay (vlastním jménem E. Robert Kelly) je autorem pojmu specious present, citovaného v řadě psychologických a filosofických publikací. Sám však nebyl představitelem akademické obce, nýbrž irským imigrantem do USA, který si zde založil úspěšnou tabákovou společnost. Filosofie byla jeho koníčkem a William James ho znal pouze prostřednictvím jeho syna Edmonda Kellyho (známého amerického právníka a socialisty). E. R. Clay je autorem útlého anonymně vydaného spisu z r. 1882 The Alternative, jehož následující řádky cituje mj. i William James. The relation of experience to time has not been profoundly studied. Its objects are given as being of the present, but the part of time referred to by the datum is a very different thing from the conterminous of the past and future which philosophy denotes by the name Present. The present to which the datum refers is really a part of the past -- a recent past -- delusively given as being a time that intervenes between the past and the future. Let it be named the specious present, and let the past, that is given as being the past, be known as the obvious past. All the notes of a bar of a song seem to the listener to be contained in the present. All the changes of place of a meteor seem to the beholder to be contained in the present. At the instant of the termination of such series, no part of the time measured by them seems to be a past. Time, then, considered relatively to human apprehension, consists of four parts, viz., the obvious past, the specious present, the real present, and the future. Omitting the specious present, it consists of three... nonentities -- the past, which does not exist, the future, which does not exist, and their conterminous, the present; the faculty from which it proceeds lies to us in the fiction of the specious present. tamtéž, s.609 64 tamtéž, s.630 the original paragon and prototype of all conceived times is the specious present, the short duration of which we are immediately and incessantly sensible. tamtéž, s.631 65 Ale jak ubývá a se ztravuje budoucí, které ještě není? Anebo jak vzrůstá minulé, které již není, než že v duchu, který vše to koná, jest trojí, totiž očekávání, pozorování a vzpomínka? On totiž čeká, pozoruje a vzpomíná si tak, aby očekávané pozorováním přešlo ve vzpomínku. Kdo tedy může popřít, že budoucí ještě není? A přece v duchu jest již očekávání budoucího! A kdo může popřít, že minulé již není? A přece v duchu jest ještě upomínka minulého! A kdo může popřít, že přítomný čas nemá trvání, poněvadž pomíjí v okamžiku? A přece trvá pozorování, skrze něž přechází v minulost budoucí! Aurelius Augustinus: Vyznání, kniha XI, hlava XXVIII, s. 412-413 - 15 -

Dle Jamese jsou veškerá data aktuálně prožívané zkušenosti neoddělitelně sloučena a koncipována na pozadí kontinua. Naše vnímání, ať už prostorových nebo časových zákonitostí, jakkoliv je obsahově orientováno, vždy směřuje k celku. Vnímání není zaměřeno na jednotlivé obsahové elementy, nýbrž na příslušné kombinace, jejichž soubor je vždy již předem rozlišován a formován ve své celkovosti. Prožitek času je intuitivně nazíranou zdánlivou přítomností, proměnlivého vágně ohraničeného a obousměrně rozpínajícího se časového úseku, trvajícího přibližně několik sekund a pravděpodobně nepřesahujícího hranici jedné minuty. Mnozí psychologové se dokonce pokoušeli experimentálním způsobem (samozřejmě především pomocí sluchu) zjistit, jaký nejdelší či nejkratší aktuální interval je člověk schopen bezchybně vnímat či reprodukovat. Snahy přiřazovat přítomnému proudu vědomí nějaký jasný interval se však ukázaly býti liché. Jde-li o nejdelší přesně zachytitelný časový interval, naměřil Wundt 3,6 6 s, zatímco jeho žák Dietze již 12 s. Jedná-li se o interval nejkratší, Vierordtem označen intervalem indiference, naměřené výsledky se též dramaticky liší (Wundt 0,72 s, Kollert 0,75 s, Mehner 0,71 s, Mach 0,35 s, Buccola 0,4 s). Nicméně empirická psychologie ukázala, že spodní práh lidského vnímání času, kdy jsme schopni rozpoznat následnost dvou po sobě jdoucích momentů, aniž by vzájemně splynuly v jeden, se pohybuje v řádu desetin sekund. 66 V návaznosti na tom James rozvíjí Spencerovu hypotézu o subjektivně biologické diferenci ve vnímání času. 67 James, podobně jako Bergson, uvažuje o lidské svobodě na základě odmítnutí determinismu prosazujícího názor, že minulé vyčerpávajícím způsobem určuje přítomné a budoucí. Důraz kladl na selektivitu lidského vědomí, kdy skutečnost je z velké části stanovena naším rozhodnutím. V přítomném proudu vědomí disponujeme jistou schopností ovládat své soustředění a tím vynášet na světlo specifické struktury významu, které přirozeně vyúsťují v jednání. Stejně jako u Bergsona lze Jamesovu pozici charakterizovat jako relativní indeterminismus, který jednak nepopírá rozdíl přítomnosti a minulosti ve prospěch jejich jednoty, souvislosti (determinismus), avšak ani nezapomíná na souvislost ve prospěch diference (indeterminismus). 68 Ačkoliv svět, v němž žijeme, je z velké části formován instinktivními zájmy a nejrůznějšími potřebami, nelze naše konání vyložit pouze jako plně určené výsledky minulých příčin. Budoucnost je vpravdě otevřena a utvářena selektivními akty přítomného proudu vědomí. Na podporu tohoto tvrzení zdůrazňoval, že žádné dva zážitky nemohou být nikdy totožné. Samozřejmě, mnohdy opakovaně zakoušíme totéž, avšak tato zkušenost má při každé příležitosti rozdílné kvality, přičemž žádný zkušenostní obsah není nikdy zcela smazán. Jakákoliv zkušenost zanechává stopu, byť ne způsobem, který by z přítomného proudu vědomí odstraňoval autonomii a svobodu. V dalším myšlenkovém postupu James dospěl k úvahám o vesmírném vědomí, jež zahrnuje veškerou dosavadní zkušenost lidstva nevědomě uchovanou v jednotlivých individuálních myslích. Nové poznání vzniká kombinací dosavadních i nových zkušeností, které se vzájemně modifikují. V našem myšlení tudíž přetrvávají i dávné pravdy, jež přispívají k obohacení soudobých poznatků. 66 Názornou aplikací tohoto omezení našeho vnímání času je dnešní moderní taneční hudba nepřekračující tempo okolo 220bpm, tj. jeden úhoz cca za 0,27 vteřiny. 67 Spencerúv příklad je následující. Jestliže některý hmyz, například komár, mávne křídly 15 000 krát za vteřinu a každé z těchto mávnutí je jedním tělesným počitkem, obdobně, jako když člověk hýbe paží, pak tato jedna vteřina musí být komárem vnímána jako o mnoho delší časový úsek, než-li je vteřina vnímaná člověkem. Úvahu lze samozřejmě rozvést také opačným směrem, například, že by spodní hranice nejkratšího vnímatelného časového úseku činila 137 vteřin, jak naznačil v jedné ze svých povídek Stanisław Lem. 68 Jan Krist. Sešity k dějinám filosofie IX. Vybrané kapitoly poklasického iracionalismu, s.88-16 -

FENOMENOLOGIE VNITŘNÍHO ČASOVÉHO VĚDOMÍ Vidíme, že odhalení dvojího času, původního a odvozeného, bylo velkým objevem přelomu minulého století. Koncepce Bergsonova durée a Jamesova stream of consciousness byly záhy obohaceny také fenomenologickým bádáním Husserlovým, který rovněž vymezil oproti času objektivnímu prvotní časové vědomí, jež nazval časem danosti. Je přirozené, že fenomenologická filosofie, pokládající vědomí za jedinou možnou sféru danosti předmětů zkušenosti a prostřednictvím metody fenomenologické redukce vyvozující metafyzické důsledky z této sféry, usiluje nejen o to uchopit věci kolem nás v jejich samodanosti, avšak také proniknout k jejich nejpůvodnějším charakterům časovým. Má-li se našemu vědomí něco jevit, musí se jevit zde a nyní. Fenomény se ukazují v přítomnosti a přítomnost vždy již předpokládají, ukazování, vycházení ze skrytosti tedy předpokládá scénu, jeviště, na kterém teprve věci mohou vystoupit. Toto jeviště je právě přítomnost jako taková. Přítomnost se ale, jak vidíte, neskládá ani z okamžiků, ani není jednoduchá. V přítomnosti samé je něco jako eminentní přítomnost a pak je tam něco takového jako přítomnost nepřítomného. V přítomnosti minulého kupříkladu je minulé přítomno jako to, co už nikdy nemůže být přítomné; a budoucí je přítomno jako takové, u čeho k přítomnosti v eminentním smyslu slova ještě nedošlo. 69 Jelikož přítomnost v širším slova smyslu (tj. včetně přítomnosti nepřítomného) je základním dvorcem fenomenálního světa, zaměřil Edmund Husserl svá zkoumání právě na strukturu a formu časového vědomí, přičemž tuto práci lze považovat za jeden z nejvýznamnějších přínosů jeho fenomenologického bádání. V Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí začíná polemikou s Brentanovou teoríí času objasňující problém konstituce časových objektů ve vědomí na základě reproduktivní a produktivní fantazie, jejímž výkonem je, že každá aktuální představa reprodukuje obsah představy předcházející a zároveň k ní připojuje časový moment minulosti. Husserl vznáší především kritiku role fantazie v tomto procesu, ale na řadu Brentanových podnětů navazuje. Svoji analýzu časového vědomí vysvětluje na již osvědčeném motivu melodie, kde nalézá tři nutně sounáležející momenty prvotní impresi, primární vzpomínku neboli retenci a primární očekávání neboli protenci. Prvotní imprese odpovídá okamžiku teď (například nyní znějícímu tónu), současně s ní jsou však vnímány také právě odplynuvší momenty retence (například zrovna odeznělé tóny) a také očekávání protence předjímající to, co bezprostředně následuje, co zde ještě není. V ohonu retencí je každé přiřazen jistý index odstiňující jejich pořadí, více či méně vzdálené právě minulé. Na základě toho, co je retencionálně vědomé, je anticipováno to, co přichází. Protence je dopředu vrženým stínem, projekcí minulého do budoucna. 70 Čím jsou retence a protence vzdálenější, tím jsou temnější, jejich intenzita slábne, celek mizí v temnotě, v prázdném retencionálním vědomí a mizí konečně úplně (jestliže to smíme tvrdit), jakmile retence pomine. 71 Retencionálně-protencionální struktura s výchozím bodem nyní (prvotní impresí) je zjevně ohraničena, jde o originární časové pole 72, časový dvorec 73, tedy extenzi omezenou horizontem onoho bezprostředně uplynuvšího a právě přicházejícího. Zde Husserl provedl syntézu aristotelského pojetí bodové přítomnosti a kontinuálního pojetí Jamesova či Bergsonova. Husserlova přítomnost je bodová (zdrojovým bodem je prvotní imprese), avšak 69 Jan Patočka: Platón a Evropa. Péče o duši II, s. 175 70 Zde se projevuje značný vliv Brentanovy teorie. 71 Edmund Husserl: Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí, 9, s.16 72 tamtéž, 11, s. 19 73 tamtéž, 14, s. 22-17 -

zároveň kontinuální dík retencím a protencím, kontinuita je imanentním obsahem okamžité přítomnosti. Nyní jsme stručně popsali momentální fáze vnímání času, nicméně toto vědomí se odehrává v nepřetržité změně 74, v neustálém toku, vždy nastává nové teď zasouvající předchozí teď do minulosti, prvotní imprese se mění v retenci prvotní imprese, ta se mění v retenci retence, retence retence se mění v retenci třetího řádu, atd. Nově příchozí imprese jsou narůstající syntézou impresí předchozích v modu retence, ke každému nyní se v nutné kontinuitě připojuje nové a stále nové nyní, že každé aktuální nyní se tím proměňuje v právě, toto právě se opět a kontinuálně mění ve vždy nová právě předchozích právě atd. A to platí pro každé nově připojené nyní. Fáze imprese je hraniční fází kontinuity retencí, které ale nestojí prostě vedle sebe, nýbrž mohou být jedna k druhé kontinuálně-intencionálně vztaženy vzájemné kontinuální implikování retencí retencí. 75 V tomto ustavičném kontinuálním časovém proudu dále Husserl rozebírá problém vyplnění či zklamání protencí skrze prvotní imprese. Celé struktuře časového vědomí lze lépe porozumět prostřednictvím následujícího schématu. 76 Schéma živoucí přítomnosti Schéma budeme interpretovat na příkladu rutinní promluvy, která je běžným a spontánním každodenním konáním nás všech. Vžijme se do role posluchače aktuálně naslouchajícího našemu sdělení. Veškeré jeho vněmy procházející mezním bodem teď (na obrázku znázorněným písmenem O), avšak okamžitě uplynuvší do minulosti, jsou zároveň retencionálně uchovávány v přítomnosti. Okamžik O uplývá do okamžiku O -1 a ačkoli již minul, zásluhou retence zůstává přítomen jako O -1. Tentýž okamžik uplývá dále do okamžiku O -2, přičemž je nahrazen předchozím okamžikem O. Oba okamžiky (O -1 a O -2 ) jsou 74 tamtéž, 11, s.18 75 Edmund Husserl: Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii I, 81, s.164 76 Uvedené schéma je odlišné od Husserlova původního diagramu, avšak nabízí vhodnou exemplifikaci téhož (srv. Edmund Husserl: Přednášky, 10, s.18). - 18 -

retinovány a zůstávají soupřítomny jakožto O -1 a O -2. Posluchačovo vědomí je neustále obohacováno novými vněmy, zasouvajíc vněmy předchozí dále do minulosti, kteréžto zůstávají soupřítomny prostřednictvím retencí skládaných do sebe, v tomto smyslu hovoříme o narůstající syntéze retencí. Analogicky jsou posluchačem vnímány protence, ovšem protože budoucnost není na rozdíl od minulosti definitivní, jsou tyto protence dosud nevyplněné (na obrázku znázorněno přerušovaně). Posluchač anticipuje naše sdělení nacházející se nyní v budoucím okamžiku O 1 na vertikální (přítomné) ose jako O 1, k vyplnění této protence (tedy reálnému uskutečnění onoho anticipovaného sdělení) může, ale samozřejmě také nemusí dojít až uplynutím okamžiku O 1 do polohy O. Čím jsou jednotlivé okamžiky a jejich retencionální či protencionální zpřítomnění vzdálenější od mezního bodu O, tím jsou jejich retence a protence nejasnější uplývajíce do temného horizontu, jímž je naše vnímání aktuální živé přítomnosti ohraničeno. Z výše uvedeného schématu lze snadno vypozorovat, že trojhorizont časového vědomí neuplývá, nýbrž stojí. Vertikální osa znázorňuje spolupřítomnost minulého a budoucího, kdy minulost a budoucnost jsou přítomné jakožto nepřítomné. každé prožitkové nyní má horizont prožitků (právě minulých a právě přicházejících pozn. M.V.), které mají též formu originarity tohoto nyní a jako takové vytvářejí horizont originarity čistého Já, jeho celkové originární vědomí nyní. 77 Získali jsme celé fenomenologické časové pole čistého Já, které může toto pole procházet v oněch třech dimenzích, předtím, potom, současně počínaje u libovolného svého prožitku. 78 Čistým Já Husserl míní jednotný a soudržný kontinuální proud vyplněných časových prožitků. Jedním z nejdůležitějších počinů Husserlovy analýzy času je bezpochyby provedení jasné distinkce mezi primární a sekundární vzpomínkou, tj. mezi retencí a vzpomínkou. Ačkoli úvahám o minulých stopách, jež jednotlivé aktuální časové prožitky v naší paměti zanechávají a díky nimž i minulé může být nějakým způsobem přítomno, věnoval značnou pozornost již sv. Augustin, až patnáct set let po něm rozlišil Husserl retencionalitu udržující minulé jako součást přítomného vědomí od paměti uchovávající teprve produkty retencionality, jimiž jsou časově rozprostraněné prožitky. Znovuvzpomínka je určitou reprodukcí celého toku vnímání, opakováním všech třech sounáležejících intencí prvotní imprese, retence a protence, celý fenomén vzpomínky je mutatis mutandis konstituován přesně tak jako vnímání. 79 Tato reprodukce není však čistou přítomností, nýbrž vzpomínanou (zpřítomňovanou) přítomností. Není vnímána ve své tělesné skutečnosti, je pouze představována. Přesto takto zpřítomňovaný čas nutně odkazuje na čas původně vnímaný, který je základem, a proto musí být samotné vnímání času přijato jako původ 80 představy času vůbec. Rozdíl mezi retencí a vzpomínkou nespočívá jednoduše v tom, že by vzpomínka dosahovala do vzdálenější minulosti, jde o rozdíl v samotné její podstatě. Je nutno si uvědomit, že vzpomínka je již vzniklou koexistencí spadající mimo aktuální bezprostředně prožívaný časový tok. Navíc ve vzpomínce lze rekapitulovat i něco, co je ještě stále více či méně retencionálně vědomé. Modifikace vědomí, která proměňuje originerní teď v reprodukované, je něco docela jiného než ta modifikace, která proměňuje ať už originerní, 77 Edmund Husserl: Ideje I, 82, s.165 78 tamtéž 79 Edmund Husserl: Přednášky, 14, s.21 80 Existuje nyní sice zpřítomněný čas, ale ten poukazuje nezbytně zpět na původně daný, ne fantazijní, nýbrž prezentní čas. tamtéž, 19, s.27-19 -

ať už reprodukované teď v minulo. Tato druhá modifikace má charakter ustavičného odstiňování; jako se teď ustavičně odstupňovává do minula a vzdálenějšího minula, tak se ustavičně odstupňovává také intuitivní časové vědomí. Naproti tomu nelze mluvit o neustálém přechodu od vněmu k fantazii, od imprese k reprodukci. Naposled zmíněný rozdíl je rozdíl diskrétní. 81 Jde o rozdíl kontinuálního a diskrétního přechodu: zatímco prvotní imprese kontinuálně přechází v retenci, ta dále v retenci retence, atd.; vzpomínka se obrací zpět ke koexistenci mimo tento aktuální proud a opakuje celé vnímání vzpomínané události. V tomto smyslu disponujeme dvěma typy paměti: kontinuální krátkodobou, která neustále zpřítomňuje právě minulé prožitky do jistého horizontu a diskrétní dlouhodobou svobodně vyvolávající předem uložené významné zkušenosti či poznatky. Jelikož vzpomínky jsou uloženy v podobě ideální koexistence, prostřednictvím procesu vzpomínání zpřítomňovány a chceme-li i materializovány do sukcesivní formy (například promluvy), přičemž charakter tohoto zpřítomnění může nést novou podobu, je tudíž možná i jistá dílčí modifikace původní teze (popř. prožitku). Přestože nedokonalost dlouhodobé diskrétní paměti mnohdy může způsobit jisté nepřesnosti, opomenutí či modifikace během opětovného rozvinutí prvotního prožitku (tj. procesu vzpomínání), 82 původní význam uchovaný ve formě ideální koexistence zůstává zachován. Na rozdíl od původního časového proudu lze vzpomínku vždy v libovolném okamžiku svobodně vzbudit. Originerní jevení a plynutí průběhových modů v jevení je něco pevného, něco vědomého skrze afekci, na co můžeme pouze nahlížet (uskutečňujeme-li vůbec spontaneitu přihlížení). Naproti tomu zpřítomňování je něco svobodného, je to svobodné probíhání 83, které je však mnohdy samozřejmě také průběhem spontánním, popř. asociativním. Navíc vzpomínka jakožto opětovná reprodukce původního prožívání (právě z důvodu její reproduktivní povahy) obsahuje v zpřítomňovaném časovém toku vždy vyplněné nejen retence, ale také protence, neboť ty se staly definitivními již dříve během původního prožívání. Z hlediska obsahové stránky je vzpomínka určitější než aktuálně prožívaný děj. Vzpomínka je také silně svázána s ideou objektivního času, 84 který je rovněž výkonem reprodukce, ba co více, Husserl se dokonce domníval, že hlavním konstituentem objektivního času je právě znovuvzpomínka. Identita časových objektů je tedy konstitutivní jednotný produkt jistých možných identifikačních krytí opětných vzpomínek. V subjektivním časovém toku se tvoří časová objektivita a podstatně k ní patří, aby byla v opětných vzpomínkách identifikovatelná a tím subjektem identických predikátů. 85 V odvozeném objektivním čase jsme identifikovali a aristotelsky uspořádali (z hlediska dříve - později) pevné časové pozice, k nimž se lze v opětovné vzpomínce kdykoliv vrátit, zatímco u původního časového proudu něco takového nemá smysl. Na rozdíl od původního neustále plynoucího času danosti, který je orientován v přítomnosti a jehož události se neustále posouvají do vzdálenější minulosti, se v objektivním čase pozice těchto událostí nemění. Myšlenku původního vědomí času Husserl spojil s dalším velkým motivem své filosofie, s motivem intencionality vědomí. Husserl se zde inspiroval Brentanovou empirickou 81 tamtéž, 19, s.27-28 82 Otázkou zůstává, nakolik je tato modifikace způsobena také prvotním zavinutím, tj. konstitucí vzpomínky v paměti během procesu dematerializace sukcesivního prožitku do podoby ideální koexistence. 83 tamtéž, 20, s.28 84 Nezapomínejme, že na poli fenomenologie se pohybujeme v rámci subjektivní imanence vědomí, tudíž i tento objektivní čas je časem imanentním. 85 tamtéž, příloha IV (k 32), s.60-20 -