MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY DIPLOMOVÁ PRÁCE Vliv životní zkušenosti na práci speciálního pedagoga Vedoucí diplomové práce: Mgr. et Mgr. Karel Červenka, Ph.D. Vypracovala: Mgr. Pavlína Junová Brno 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně 18.4.2014 Podpis 2

Poděkování Děkuji panu Mgr. et Mgr. Karlu Červenkovi, Ph.D. za vedení mé práce, trpělivost, vstřícnost a odborné rady. Ráda bych poděkovala všem zaměstnancům SVP, DÚ a VÚ, kteří mi poskytli rozhovor pro zpracování této práce. 3

Obsah Úvod...... 6 Teoretická část.... 8 1 Specifika pomáhající profese.....8 1.1 Altruismus a prosociální chování jako součást profese... 10 1.1.1 Altruismus... 11 1.1.2 Prosociální chování... 12 1.2 Motivace... 14 1.2.1 Motivace a potřeba... 15 1.2.2 Morální motivace... 16 1.2.3 Pracovní motivace... 17 1.3 Etika, morálka a pomáhající profese... 19 1.3.1 Etika... 19 1.3.2 Morálka... 20 1.3.3 Etický kodex jako požadavek kvalitní práce v pomáhající profesi... 21 1.4 Syndrom pomocníka... 22 1.5 Syndrom vyhoření... 27 1.5.1 Rizikové osoby a příznaky Syndromu vyhoření... 28 1.5.2 Fáze Syndromu vyhoření... 30 1.5.3 Prevence a intervence Syndromu vyhoření... 31 2 Etopedická zařízení a jejich pracovníci...33 2.1 PREVENTIVNĚ VÝCHOVNÁ PÉČE... 33 2.1.1 Středisko výchovné péče (SVP)... 33 2.2 ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON ÚSTAVNÍ NEBO OCHRANNÉ VÝCHOVY... 35 2.2.1 Diagnostický ústav (DÚ)... 36 2.2.2 Dětský domov se školou (DDŠ)... 38 2.2.3 Výchovný ústav (VÚ)... 40 2.3 Role speciálního pedagoga a jeho kompetence... 42 2.3.1 Role etopeda... 44 2.3.2 Role vychovatele... 45 3 Klient a jeho potřeby...47 3.1 Poruchy chování a emocí... 47 3.1.1 Hyperkinetické poruchy (F 90)... 48 3.1.2 Porucha chování (F91)... 52 4

Výzkumná část... 59 4 Deskripce výzkumu...59 4.1 Cíl výzkumu a formulace výzkumných otázek... 59 4.2 Zvolený typ výzkumu... 60 4.3 Výzkumný soubor a problematika sběru dat... 61 4.4 Použité metody získávání, zpracování a analýzy kvalitativních dat... 63 4.4.1 Polostrukturovaný rozhovor... 64 4.5 Shrnutí výsledků a jejich interpretace... 66 4.5.1 Jaké pohnutky a aspekty přivedly speciální pedagogy k volbě jejich zaměstnání?...66 4.5.2 Jak vnímají speciální pedagogové své klienty?... 68 4.5.3 Jaké vidí podobnosti a odlišnosti mezi nimi a klientem?... 70 4.5.4 Jaké konkrétní životní zkušenosti ovlivňují speciální pedagogy v přístupu ke klientům?... 72 4.5.5 Jakým způsobem ovlivňují životní zkušenosti speciální pedagogy v přístupu ke klientům?... 73 4.6 Diskuze... 76 4.6.1 Přednosti a nedostatky výzkumu... 76 4.6.2 Diskuze nad získanými daty a jejich zasazení do teorie a souvislostí... 77 4.6.3 Doporučení pro speciálně pedagogickou praxi...... 82 4.7 Závěr...84 Shrnutí...85 Použitá literatura...86 Seznam obrázků...90 Seznam tabulek...90 5

Úvod Práce speciálního pedagoga, stejně jako práce v jiné pomáhající profesi, klade značné nároky na osobnost profesionála i na jeho pracovní kompetence. V této oblasti se vyžaduje jistá míra osobní zainteresovanosti, otevřenost novým přístupům i soustavné sebevzdělávání a získávání zkušeností. Jedná se o zodpovědnou činnost, protože profesionál bezprostředně ovlivňuje následný vývoj a směřování klienta, významnou roli sehrává také samotný terapeutický vztah. Je důležité vyvarovat se profesních chyb, které mohou negativně zasáhnout následný život klienta. V jakékoliv práci s lidmi se prolíná míra teoretické znalosti a zakotvenosti s životní zkušeností a osobním nastavením. Právě osobnostní rovina hraje významnou roli ve vytváření autentického vztahu speciálního pedagoga s klientem a ovlivňuje jejich vzájemnou interakci. Životní i profesní zkušenost speciálních pedagogů ovlivňuje jejich způsob jednání s klientem, má vliv na vnímání dané problematiky a na následnou volbu intervenční strategie. Aby bylo uplatnění životní zkušenosti a osobní intuice v praxi prospěšné, je nutná dostatečná schopnost sebereflexe, schopnost rozlišení hranice profesních a osobních zájmů, smířenost s vlastním životním příběhem či uvědomění si, jaké prvky osobnosti se mohou negativně či pozitivně promítnout do individuální práce s klientem. Profesionál by měl také dobře vědět, proč je motivovaný vykonávat danou práci a jaká jsou její rizika i přínosy. Lidé pracující v pomáhajících profesích vnímají často svou práci jako přínosnou či sebenaplňující. Vzhledem k nízkému finančnímu ohodnocení je právě pocit smysluplnosti jedním (možná jediným) z významných motivačních faktorů pro vykonávání této náročné práce. Vysoké nároky na osobnost i teoretickou zakotvenost mohou působit jako rizikové faktory pro vznik Syndromu vyhoření. Jako prevence vzniku Syndromu vyhoření může zčásti působit supervize, která má v této oblasti významné místo. V práci s lidmi je nutné řídit se etickým kodexem, dodržovat jisté morální zásady a mít na paměti primárně zájem klienta. Samostatnou kapitolou je na jedné straně otázka moci profesionála a na straně druhé otázka zneužitelnosti klienta. Cílem diplomové práce je seznámit se s životním příběhem speciálních pedagogů a s motivací pro jejich volbu konkrétního povolání. Zjistit, jakým způsobem a 6

zda vůbec životní zkušenosti a motivy ovlivňují jejich způsob práce a přístup ke klientovi. V čem je životní zkušenost v rámci práce rozvíjí a v čem naopak omezuje. Téma práce považuji osobně za důležité, domnívám se, že je pro kvalitu odvedené práce a pro bezpečnost klienta nutné, aby profesionál vzal v úvahu své schopnosti, osobnostní předpoklady a všechny motivy, které ho vedou k volbě práce speciálního pedagoga a aby samotné práci předcházela fáze sebezkušenosti, ujasnění životních událostí a dostatečné sebereflexe. Práce je rozčleněna do čtyř kapitol, z čehož jsou tři kapitoly věnovány teorii a poslední kapitola je věnovaná výzkumu. První kapitola Specifika pomáhající profese se věnuje charakteristice pojmu pomáhající profese a jejímu obsahu včetně problematiky Syndromu vyhoření a Syndromu pomocníka, etickým otázkám pomáhající profese. Pojednává o motivaci k práci v pomáhajících profesích. Druhá kapitola Etopedická zařízení a jejich pracovníci popisuje etopedické zařízení včetně charakteristiky dětí, které jsou sem umístěné (děti jsou v této práci nazývány jako klienti, zdůvodnění je uvedeno v dané kapitole). Kapitola se věnuje osobnostem speciálních pedagogů, kteří zde pracují, náplni jejich práce a otázce jejich profesních kompetencí. Třetí kapitola Klient a jeho potřeby pojednává o osobě klienta, o jeho potřebách, popisuje osobnost jedince s poruchou chování a s hyperkinetickým syndromem. Čtvrtá kapitola se věnuje výzkumu a interpretaci získaných dat. Jedná se o kvalitativní přístup s využitím polostrukturovaného rozhovoru. Pro interpretaci dat jsem zvolila formu obsahové analýzy s prvky otevřeného kódování. Shrnutí a zhodnocení celé práce je obsaženo v diskuzi a v závěru. 7

Teoretická část 1 Specifika pomáhající profese Pojem pomáhající profese (anglicky helping professions) je poměrně široký, obsahuje značné množství profesních oblastí i pracovních přístupů. Na počátku práce je tedy žádoucí tento pojem vymezit a tím i zasadit speciální pedagogiku do širších souvislostí. Velký psychologický slovník vymezuje pojem následovně (Hartl, Hartlová, 2010, str. 445): Profese pomáhající: Souhrnný název pro profese, které se zaměřují na pomoc druhým; pomáhají řešit nesnáze, problémy, zdravotní potíže druhých lidí; používají k tomu metody a techniky jednotlivých profesí; patří sem lékařství, zejména psychiatrie, dále psychologie, sociální práce, speciální pedagogika, fyzioterapie, rehabilitace; společnými znaky jsou mimořádná psychická zátěž, odpovědnost a rizika pro vlastní duševní zdraví osob, které tyto profese vykonávají. Michalík (2011, str. 30) hovoří o bodech, které specifikují pomáhající profese: Požadavky na speciální či specializované vzdělávání Zaměření na individuální potřeby (problémy) jednotlivce Důležitá role praxe a dalšího vzdělávání Speciální požadavky na strukturu osobnosti pracovníka Vyšší riziko syndromu vyhoření Využívání etických norem Specifické komunikační schopnosti Úlehla (2005) hovoří o pomáhající profesi a konkretizuje jednotlivé způsoby profesionální práce: Opatrování: V tomto případě přebírá profesionál zcela starost o klienta, zastupuje ho ve všech jeho úkonech, protože klienta hodnotí jako nesoběstačného a závislého na vnější pomoci a péči. Dozor: Profesionál kontroluje, zda předem stanovená pravidla a normy klient dodržuje. 8

Přesvědčování: Profesionál pracuje s klientovou motivací a snaží se ho kreativním způsobem přivést k řešení či k životnímu směru, které profesionál vnímá jako nejlepší a nejvhodnější. Vyjasňování: Profesionál se snaží dát klientovi příležitost, aby formuloval své přání a potřeby, hledá společná témata a významy. Snaží se podpořit klientovy možnosti. Doprovázení: Profesionál se stává průvodcem klienta, který přichází s problémem, který nelze změnit. Klient nepotřebuje řešení, potřebuje svůj problém sdílet a případně poradit, jakým způsobem se s danou situací vyrovná. Vzdělávání: Spolupráce klienta a profesionála, kdy jde o službu vyžádanou klientem. Profesionál se musí v dané oblasti orientovat a musí být schopen své znalosti srozumitelně předat. V případě, že profesionál poučuje klienta bez jeho vyžádání, jedná se již o vykonávání dozoru. Poradenství: Klient pociťuje překážky v dosahování svých cílů a chce překážky odstranit. Profesionál problém konzultuje a snaží se nabídnout klientovi náměty či způsoby řešení. Terapie: Klient požaduje umírnit své problémy nebo řešit svá témata či situaci. Profesionál společně s klientem hledá možnosti řešení a možné způsoby, jak situaci změnit nebo se s ní vyrovnat. Z výčtu služeb můžeme vidět, že práce člověka v pomáhajících profesích, tedy i práce speciálního pedagoga, je různorodá a nabízí klientovi pestrou škálu péče a druhů intervence. Protože se jedná o práci s lidmi, musí odborníci vynakládat výrazné úsilí, aby svou práci vykonávali dobře a aby dokázali zvolit vhodný typ intervence. V této oblasti často dochází ke splývání hranic profesního a osobního přístupu. O tom hovoří i Michalík, který pokládá v názvu kapitoly své knihy (2011) otázku, zda se jedná v případě pomáhajících profesí v důsledku o profesi či službu. V této oblasti se očekává od odborníka zaměření na problémy klienta, vysoká míra empatie a vstřícnost. Vedle toho se ovšem stále jedná o profesionální výkon činnosti, který má své limity. Z tohoto důvodu se může pracovník setkat s dilematem mezi tzv. dynamickou a statickou částí profese. Může narážet na rozdílnosti mezi skutečným zájmem klienta a přístupem v zájmu samotné profese, který je ohraničen svou samotnou náplní práce. V těchto případech je vhodné řídit se etickým kodexem, který může pracovníkovi pomoci v rozhodnutí následného postupu. 9

Práce s lidmi je stálým propojováním profesní a osobní stránky profese. V poradenském či pedagogickém procesu se tedy nutně vytváří specifický vztah mezi klientem a odborníkem. Tento vztah se může stát hybnou sílou vhodné intervence. Kopřiva (1997) ve své knize zdůrazňuje, že právě vztah klienta a odborníka je stěžejním prvkem dobré intervence a je i její přirozenou součástí. Ve speciální pedagogice, konkrétně v etopedických zařízeních, se klienti vídají s odborníky (v našem případě s etopedy či vychovateli) často, dochází mezi nimi k pravidelné interakci, která by měla dítě kultivovat a výchovně vést. Speciální pedagogové vstupují s dětmi (klienty) do vztahu, kdy využívají kombinaci svých profesních a osobnostních kompetencí. 1.1 Altruismus a prosociální chování jako součást profese S pomáhajícími profesemi (s pomáhajícím chováním) bývají v odborné literatuře spojovány pojmy altruismus a prosociální chování, právě tato triáda je vzájemně propojena a jednotlivé prvky se ovlivňují. Tyto pojmy úzce souvisí s motivací k vykonávání práce v pomáhajících profesích, mohou se tedy týkat i speciálních pedagogů, kterým se věnuje tato práce. Z tohoto důvodu se tedy u těchto pojmů zastavím. Pomáhající chování Prosociální chování Altruismus Obrázek č. 1 Vztah mezi pojmy pomáhající chování, prosociální chování a altruismus (Mlčák, 2010) 10

1.1.1 Altruismus Pojem vysvětluje Hartl a Hartlová (2010, str. 27) následovně: Altruismus: 1. Poskytování výhod jiným na úkor sebe. 2. V etologii chování, ze kterého zvíře nemá prospěch, nebo je mu dokonce škodlivé, ale mají z něho prospěch ostatní členové rodu. 3. Podle sociobiologů pomáhá jedinec druhým v tomto pořadí: a) příbuzným, s nimiž má společné geny b) nepříbuzným opačného pohlaví, kteří mu pomohou jeho geny rozšířit, c) nepříbuzným obou pohlaví, kteří mu mohou jeho služby oplatit, d) v žádném případě nepomáhá těm, kteří by mohli jeho postavení ohrozit; opakem je egoismus. Odborníci se v pojetí altruismu rozcházejí. Část autorů neuznává altruismus v jeho čisté formě. Podle této skupiny je jakékoliv lidské chování, tedy i poskytování pomoci, motivováno osobním prospěchem. Jedná se o přístup takzvaného univerzálního etického egoismu. (Mlčák, 2010) J. C. Wakefield (1993, in Mlčák, 2010) pojmenovává tři paradoxy, které jsou obsažené v podstatě ve všech argumentech, které se snaží existenci altruismu popřít. Nutno dodat, že tyto paradoxy jsou samy o sobě diskutabilní. Jedná se o: 1) Hédonistický paradox na podkladě altruistické pomoci stojí hédonistická, egoistická motivace, tzn., že altruistické jednání přináší jeho aktérovi potěšení a uspokojení. 2) Empatický paradox strádání druhého není jedinci příjemné a přináší mu prožitek distresu. Empatie vede tedy k pomoci druhému za účelem toho, aby se jedinec sám zbavil napětí, které prožívá. 3) Motivační paradox altruista má potřebu druhému pomoci. Jednání podle této jeho potřeby se tím pádem stává egoistickým. Naopak zastáncem existence čistého a nezištného altruismu je psycholog C.D.Batson, podle něhož se jedná o motivační stav, který si pokládá za hlavní cíl zlepšit pohodu jiného člověka (well-being). Pomáhající jedinec se identifikuje se situací toho, v jehož prospěch jedná, klíčovým pojmem je v tomto pojetí empatie. (Mlčák, 2010) Batson egoistické motivy k pomáhání nazývá pseudoaltruistickými a tyto motivy nemají podle něho s pojmem altruismus nic společného, dochází pouze k nevhodné záměně termínů. 11

V případě pseudoaltruistických motivů působí u pomáhajícího jeden z těchto egoistických důrazů (Mlčák, 2010, str. 22): 1) Pomáhající má egoistickou motivaci redukovat vlastní pocity znechucení, úzkosti hněvu, které vyplývají z pohledu na trpícího (redukce averzivního podráždění). 2) Pomáhající má egoistickou motivaci vyhnout se pocitům zahanbení, viny a odsouzení za to, že trpícímu nepomohl. 3) Pomáhající má egoistickou motivaci redukovat vlastní současný nebo budoucí stres při pohledu na utrpení postiženého (cena za empatii). Pro téma této práce by byla jistě odpověď na otázku, do jaké míry uspokojují pracovníci v pomáhajících profesích své vlastní potřeby a do jaké míry jednají v zájmu klienta, tedy čistě altruisticky, také užitečnou a zasloužila by si vlastní výzkum. 1.1.2 Prosociální chování Prosociální: Týkající se nebo projevující postoje a chování, jež jsou ve prospěch jiného člověka nebo jiných lidí. (Hartl, Hartlová, 2010, str. 449) Chování prosociální: Sklon pomáhat druhému člověku jako vyvrcholení chování sociálního. (Hartl, Hartlová, 2010, str. 206) Existuje řada teorií věnujících se problematice prosociálního chování, autorem jedné z nejvýznamnějších je H. W. Bierhoff. Vytvořil také klasifikaci, která se skládá z šesti následujících teorií prosociálního chování (Bierhoff, 2002, in Mlčák, 2010): 1. Intervenční model vzrušení: náklady odměny Model vychází ze dvou předpokladů: 1) Jedinec prožívá empatické vzrušení při pohledu na strádání druhého, je motivovaný toto vzrušení omezit nebo zcela eliminovat. Rozhodne se tedy nabídnout pomoc (přímou či nepřímou), nebo ze situace unikne. 2) Analýza nákladů a odměn - obecný egoistický požadavek, aby náklady byly nižší než odměny. Pomocná intervence proběhne především v případě, kdy náklady (např. možná fyzická újma, psychologická averze, ušlý finanční zisk, překonávání překážek, sociální nesouhlas) jsou vyšší než odměny (např. finanční kompenzace, sociální odměna, pozitivní sebehodnocení). 12

2. Empaticko - altruistická hypotéza Podle této teorie může být prosociální chování potencováno výhradně altruistickými motivy. V tomto případě se hovoří o tzv. pravém altruismu nebo o silné verzi altruismu. 3. Teorie reaktivity související s empatií U této teorie je kladen důraz na odlišení empatického zájmu od osobního distresu (stresu, který má negativní dopad na jedince). Ve výzkumech se ukazuje, že empatický zájem je pozitivně spojen s prosociálním chováním. Naproti tomu jsou osoby, které prožívají osobní distres na základě toho, že jsou přítomny strádání druhých, aby přerušili své napětí, zasáhnou a druhému pomohou. Tyto osoby jsou dle teorie méně kompetentní ke zvládání sociálních situací a zaměřují se více než na druhé na své vlastní já. 4. Teorie sociální inhibice intervence přihlížejícího Teorie se zaměřuje na fakt, že v případě krizové situace je pravděpodobnější, že pomůže jedinec, pokud je jediným přihlížejícím tomuto dění. Naopak čím více přihlížejících bude přítomno, tím více se sníží pravděpodobnost, že některý z nich zasáhne a pomůže situaci vyřešit. 5. Teorie prosociální (altruistické) osobnosti Model předpokládá existenci tzv. prosociální osobnosti. Tato osobnost se vyznačuje prosociálním rysy osobnosti, je prosociálně motivována a má vytvořenou představu spravedlivého světa. 6. Model ohrožení kontroly reakcí příjemců pomoci Teorie vychází z předpokladu, že z psychologické perspektivy je výhodnější být osobou, která pomoc poskytuje než osobou, která pomoc přijímá. Příjemce pomoci se může cítit ohrožený či nechtěně zavázaný druhému. Jedinec si tedy často musí vyhodnotit, zda jsou náklady spojené s vyžádáním pomoci nižší než výše odměn plynoucí z vyžádání pomoci. Výzkumy prosociálního chování se věnují i zkoumání vývoje tohoto jevu u dětí. Ukázalo se, že prosociální děti lépe zvládají své prožívání a mají lepší schopnost regulovat vlastní chování, jsou potom logicky úspěšnější v mezilidské interakci. (Mlčák, 2010) Z výše uvedené teorie můžeme odvodit možnost, že osoby pracující s lidmi mohou být v navazování komunikace (či vztahu) s klientem úspěšnější, pokud mají dostatečně 13

vyvinutou právě tuto vlohu. Po navázání kontaktu s klientem se může potom plynule navázat volbou vhodné intervence, ke které bude klient přístupnější, pokud pocítí ze strany odborníka altruistický zájem a také snahu pracovníka jednat především v zájmu klienta. 1.2 Motivace Téma diplomové práce se zabývá vlivem životní zkušenosti na práci speciálního pedagoga, významné místo v tomto tématu má právě samotná motivace pro vykonávání práce v pomáhající profesi, konkrétně motivace k vykonávání práce speciálního pedagoga. V rámci tématu je důležité věnovat se dostatečně těmto motivům, protože i motiv samotný může ovlivňovat kvalitu provedené práce, tedy kvalitu speciálně pedagogické intervence. Nemotivovaný pracovník bude ke klientům přistupovat logicky jinak než pracovník, který vidí ve své práci smysl a má zájem ji vykonávat. Jinak bude práci vykonávat například jedinec, který usiluje především o uplatňování moci vůči klientovi, jinak bude pracovat jedinec, kterému jde především o zlepšení stavu klienta a jeho stabilizaci. Nejprve tedy vyjdu z obecného pojmu motivace, následně se pokusím kapitolu zacílit konkrétněji a dotknu se i obecných potřeb člověka, které jsou neodmyslitelně hybnou silou k aktivitě. Pojem motivace pochází z latinského slova moveo, movere, což v překladu znamená hýbat. Výstižněji bývá pojem do českého jazyka překládán jako pohnutka. (Nakonečný, 1997) Motivace je v Pedagogickém slovníku popsána následovně (Hartl, Hartlová, 2010, str. 135): Motivace: Souhrn vnitřních i vnějších faktorů, které: 1. vzbuzují, aktivují, dodávají energii lidskému jednání a prožívání; 2. zaměřují toto jednání a prožívání určitým směrem; 3. řídí jeho průběh, způsob dosahování výsledků; 4. ovlivňují též způsob reagování jedince na své jednání a prožívání, jeho vztahy k ostatním lidem a ke světu. P. G. Zimbardo konstatuje, že motivace je pojem abstraktní, pouze vyjadřuje závěry z toho, co pozorujeme. Motivace v tomto smyslu zahrnuje: 1. energii, vzrušení; 2. zaměření této energie na určitý cíl; 3. selektivní pozornost pro určité podněty a změněnou vnímavost pro jiné; 4. organizaci aktivity v integrované vzorce reakcí, 14

respektive jejich sekvenci; 5. udržování zaměřené aktivity, dokud se nezmění výchozí podmínky. (Nakonečný, 1997, str. 12) Funkcí motivace je podle Nakonečného (1997) uspokojování potřeb jedince, které vyjadřují nedostatky v jeho fyzickém a sociálním bytí. Motivace takto způsobuje účelné chování, které v důsledku zajišťuje udržení fyzického a psychického zdraví a jisté osobní rovnováhy. V souvislosti s motivací hovoříme o tzv. motivech, tedy předmětech lidského jednání, o puzení, které vybízí člověka ke konkrétní akci. Na základní úrovni se rozdělují motivy na vnější, které vycházejí z prostředí a vnějších podmínek (tzv. incentivy) a vnitřní (endogenní), které vycházejí ze samotného organismu, z jedince, jsou tedy pro člověka v jisté míře intenzivnější. (Plháková, 2005) Motiv = pohnutka, příčina činnosti, jednání člověka zaměřené na uspokojení určité potřeby, motiv má cíl a směr, intenzitu, trvalost; pramení z podnětů vnitřních, vědomých, bezděčných, podvědomých, a vnějších; má významnou úlohu při emoční, myšlenkové a fantazijní činnosti člověka, motivy bývají různě klasifikovány, nejčastěji v souvislosti s dělením potřeb; někdy děleny na primární: biogenní, instinktivní, organické, viscerogenní, vrozené a sekundární: naučené, sociogenní, získané. (Hartl, Hartlová, 2004, str. 327) 1.2.1 Motivace a potřeba Motivace souvisí úzce s uspokojováním lidských potřeb. Nenaplněná lidská potřeba může často stát v popředí činu, který vede k jejímu uspokojení, může se tedy stát vědomě i nevědomě motivem pro konkrétní jednání. Motivace a potřeby jsou dle Nakonečného (1997) oboje vnitřní psychické stavy, které jsou si komplementární. Někdy bývají tyto pojmy zaměňovány, i když jsou mezi nimi drobné významové rozdíly. Potřeba: 1. nutnost organismu něco získat nebo se něčeho zbavit; 2 stav lidského organismu, který znamená porušení vnitřní rovnováhy nebo nedostatek ve vnějších vztazích rovnováhy (opakem je stav rovnováhy, nepřítomnost aktuální potřeby). ( ) Na rozdíl od přání jsou potřeby určeny životní nutností člověka jako druhu a jejich dlouhodobé nenaplnění se nepříznivě odráží ve zdraví a pocitu dobré pohody. (Hartl, Hartlová, 2004, str. 444) 15

Jednu z významných teorií potřeb vytvořil americký psycholog Abraham Maslow. Tento psycholog vytvořil hierarchii lidských potřeb, které vycházejí od těch bazálních (nižších) k potřebám vyšším. (Plháková, 2005) Jakmile člověk dosáhne uspokojení jedné potřeby, posouvá se o úroveň výše, začne intenzivněji pociťovat potřebu, která v žebříčku hodnot následuje. Vrcholem je potřeba seberealizace, která je klasifikovaná jako potřeba B (= potřeba bytí). Potřeby, které jsou níže pod potřebou seberealizace, se označují jako tzv. potřeby D (= potřeba deficitní). (Plháková, 2005) Právě potřeba seberealizace může být hybnou silou pro volbu povolání v pomáhajících profesích, kde má jedinec příležitost dostávat od klientů pozitivní zpětné vazby v případě dobrého vedení, pracovník potom zažívá pocit osobní spokojenosti a kompetence, čímž se mu automaticky sytí potřeba seberealizace. Obrázek č. 2: Maslowova hierarchie potřeb (Plháková, 2005) 1.2.2 Morální motivace Hlavní otázkou morální motivace je, proč lidé dělají druhým dobře, což je významná otázka z hlediska právě pomáhající profese. Další významnou otázkou v kontextu teorie morální motivace je, jaké jsou hlavní zdroje těchto motivačních sil. Shulman (2002, in Pártlová, 2008) jmenuje tři základní zdroje morální motivace: 1. Empatie: schopnost člověka vcítit se do situace druhých lidí, vnímat, co druzí cítí a prožívají. Z hlediska morální motivace stojí v popředí motiv jednat tak, aby se druhý cítil lépe. 16

2. Sblížení (afiliace): Vychází z faktu, že děti se jsou schopny úzce sblížit s lidmi, kteří o ně pečují. Následně se i ztotožňují s jejich hodnotami a s tím, co jejich pečovatelé považují za správné či nesprávné. 3. Principy: Jako zdroj morální motivace může být i přijetí (internalizace) konkrétních morálních principů jednání. Jedinec potom jedná stejným způsobem i v případě, že ho od činu jeho empatie odrazuje. Morální principy jsou často ovlivněny kulturou, ve které člověk žije a vyrůstá. 1.2.3 Pracovní motivace Pracovní motivace se zabývá otázkou, jaké pohnutky vedou k volbě konkrétního povolání. V našem případě, tedy v případě volby práce v pomáhající profesi, bychom se mohli ptát, proč si jedinec zvolí profesi, která ve většině případů není dostatečně finančně ohodnocena, jaké konkrétní motivy vedou právě k volbě tohoto povolání. Velký psychologický slovník hovoří o pracovní motivaci následovně (Hartl, Hartlová, 2010, str. 320): Motivace pracovní: To, co podněcuje pracovní výkon; k nejvýznamnějším patří: pocit úspěšnosti, pocit uznání, pocit odpovědnosti, zajímavá práce, perspektiva postupu; míra jejich naplnění je úměrná míře spokojenosti se zaměstnáním. Pracovní motivace souvisí s pojmem angažovaný a neangažovaný pracovník: Angažovaný pracovník: Profesionál, který vykonává svou práci s nasazením, považuje ji za smysluplnou a snaží se tuto činnost vykonávat dobře a zodpovědně. Snaží se o porozumění danému problému. Jeho cílem je v případě pomáhající profese zlepšit situaci klienta. Ziskem pro takového pracovníka je protnutí osobní a pracovní roviny, které jedince naplňuje. Dalším ziskem může být to, že práce slouží i k překonání pocitu osamělosti a k posílení sebeúcty v kontaktu s klientem. Tento zisk může být ovšem i břemenem a rizikem. (Kopřiva, 1997) Neangažovaný pracovník: Svou práci pojímá jako činnost, kde není osobně zainteresovaný, necítí potřebu dalšího rozvoje, chybí mu osobní nasazení s cílem zlepšit situaci klienta. Práce je pro něho rutinní záležitostí, které jedinec nepřikládá význam pro svůj osobní rozvoj. (Kopřiva, 1997) 17

Podle Michalíka (2011, str. 20) se motivace pro působení v pomáhajících profesích různí, zároveň se dá předpokládat, že se v různé míře prolínají tři základní motivy: Altruistický přístup k životu zaměření na potřeby okolí, uspokojení z pomáhání. Realistický přístup zahrnující vyhodnocení osobnostních možností a dispozic, profesních požadavků a regionální charakteristiky na trhu práce. Mocensko manipulativní zaměření, uspokojení z ovládání a ovlivňování situací i lidí. Zřídkakdy je jedinec veden pouze jedním z uvedených motivačních faktorů, většinou se jedná o kombinaci těchto prvků. Z hlediska etického je nutné, aby si každý člověk pracující v pomáhající profesi, tedy i speciální pedagog etoped, byl vědom motivů, které ho vedou právě k této činnosti. Právě znalost sama sebe a osobních pohnutek v práci s lidmi by měla být v této oblasti samozřejmým požadavkem. Horská (2010) ve své diplomové práci shrnuje na základě odborné literatury motivy pro práci v pomáhajících profesích. Jednotlivé motivy mají negativní i pozitivní konotaci. Zmíním zde ty, které jsou z hlediska etického ke zvážení: a) Touha po moci: Touha mít druhého člověka pod kontrolou. Touha po moci je často sycená pocitem nadřazenosti nad klientem a právě mocí manipulovat a rozhodovat o klientově následné budoucnosti. (Úlehla, 2005) b) Uspokojování vlastních potřeb: Jedna ze základních lidských potřeb (dle teorie Abrahama Maslowa) je potřeba uznání/ocenění. (Plháková, 2005) Profesionál získává od klienta to, co se mu nedostává v běžném životě ocenění a uznání. Pracovník formou pomoci klientovi kompenzuje jeho nedosažené cíle a potřeby. c) Seberealizace: Seberealizace se řadí dle teorie potřeb Abrahama Maslowa mezi tzv. metapotřeby. (Plháková, 2005) Horská (2010) uvádí i potřebu smysluplné existence Viktora Emanuela Frankla. Jedinec díky své práci dává svému životu smysl, realizuje se tak, že pomáhá v práci klientovi s jeho obtížemi, a tím uspokojuje svou vyšší potřebu. d) Pocit vlastní důležitosti: opět kompenzační chování dodávající dotyčnému sebeúctu a pocit vlastní hodnoty. Horská (2010) uvádí pojem v souvislosti se spasitelským komplexem. Svým počínáním ovšem poškozuje jedinec sebe i klienta. 18

e) Narcistický hlad po vděčnosti: S tímto prvkem operuje ve své knize Wolfgang Schmidbauer (2008) v souvislosti se Syndromem pomocníka, který bude následně vysvětlen. Profesionál se snaží intenzivně pomáhat klientovi, tím sám sebe staví do pozice jedince usilujícího o dokonalost (perfekcionismus s tímto pojmem úzce souvisí). V jeho optice poskytuje druhým pomoc v takové míře, kterou jemu samotnému nemůže nikdo jiný poskytnout, tím sám sobě narcisticky dokazuje svou výjimečnost a důležitost. f) Osobní zranění: Jedinec získává svoji osobní rovnováhu, kterou ztratil nebo nikdy neměl prostřednictvím toho, že pracuje s klienty, kteří se ocitají ve stejně náročné nebo ještě v obtížnější životní situaci. 1.3 Etika, morálka a pomáhající profese V diplomové práci byly několikrát zmíněny pojmy jako etika, morálka, etický kodex. V následující podkapitole se tedy pokusím popsat, co jednotlivé pojmy znamenají i v kontextu pomáhajících profesí. Domnívám se, že v diplomové práci týkající se práce v pomáhajících profesích má téma etických otázek své místo a nemělo by být opomenuto. 1.3.1 Etika Etika je nauka, která se zabývá správným jednáním člověka ve společnosti. Pojem je odvozený z řeckého slova ethos, což v překladu znamená mrav, zvyk, obyčej. (Jankovský, 2003) Janovský (2003, str. 22) popisuje etiku následovně: Filozofická věda o správném způsobu života, vycházející z racionálních přístupů, snaží se nalézt, případně i zdůvodnit, společné a obecné základy, na kterých morálka stojí. ( ) Etika je vlastně teorií morálky. Etiku je možné dělit na autonomní, kde si člověk sám vymezuje etické zásady, kterými se následně řídí a na etiku heteronomní, která je člověku dána z vnějšku. (Blecha, 2004) 19

Filozofický slovník (Blecha, 2002, str. 109) definuje etiku takto: Filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého ( ) Etika reflektuje morálku a táže se na její založení, zdůvodnění, legitimizaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého chování? Jak mám jednat? Co je ctnost? Co je spravedlnost? Proč mám jednat tak a tak? Obsahuje též řadu hypotéz o člověku a jeho povaze. Během dějin se na základě různých přístupů k řešení těchto otázek vyčlenila široká škála směrů, jež lze rozdělit na tři základní proudy: etika deskriptivní, etika preskriptivní a metaetika. V kontextu diplomové práce je důležité hovořit o profesní etice, která dle Jankovského (2003) aplikuje všeobecné etické zásady na konkrétní profesionální oblast a činnost. V našem případě by etika aplikovala tyto zásady na oblast práce speciálního pedagoga s etopedickým zaměřením. Pokud využijeme jako inspiraci část definice etiky z Filozofického slovníku, ptali bychom se například takto: Co je dobré pro pozitivní vývoj klienta? Je dobré, že vykonávám právě tuto profesi? Jaký je smysl konkrétního speciálně pedagogického postupu. Jak mám správně jednat ve své profesi? V praxi se můžeme setkávat s neetickým jednáním profesionálů, Janotová v kontextu profesní etiky nabízí několik vysvětlení, proč k tomu dochází. (Janotová, 2005, str. 85): Možnost rychlého obohacení na klientech. Touha po uznání (bez adekvátních profesionálních a morálně volních vlastností). Nedostatečné profesionální chování (egocentrismus), nedostatek empatie. Nízká úroveň právního vědění. Nízký práh etické citlivosti. 1.3.2 Morálka Pojem je odvozen od řeckého slova mos, což znamená v překladu mrav, zvyk, obyčej. (Blecha, 2002) Dle Jankovského (2003, str. 24) se jedná o: Soubor uznávaných mravních norem vyplývajících z určitého chápání mravních hodnot, z jejich povahy a hierarchie. 20

( ) Hodnotí lidské chování z hlediska dobra a zla, a to v porovnávání s lidským svědomím. Morálka je předmětem etiky a ve společnosti plní funkci poznávací, regulativní a humanizační. (Jankovský, 2003) Oproti etice má morálka svého konkrétního nositele, který se na základě své svobodné či kolektivní volby rozhodne pro konkrétní druh chování. (Janotová, 2005) V kontextu diplomové práce je nositelem morálních hodnot speciální pedagog, který se ve své práci rozhoduje pro konkrétní druh chování, který může mít pozitivní i negativní vliv na vývoj klienta. 1.3.3 Etický kodex jako požadavek kvalitní práce v pomáhající profesi Kodex je definován jako: Volný nebo systematický soubor předpisů určitého oboru. (Goldmann, Cichá, 2004, str. 8) Pracovníci v různých oblastech pomáhající profese se řídí ve své práci etickým kodexem. Etický kodex je souhrnem základních etických pravidel a norem, který slouží mimo jiné jako prevence nežádoucích jevů v zaměstnání, které mohou poškodit klienta. Je to také jakýsi morální standard, který se u profesionála předpokládá a vyžaduje. Etický kodex vymezuje pravidla etického chování profesionála vůči klientovi, vůči zaměstnavateli, vůči kolegům, povolání a odbornosti a ve vztahu ke společnosti. (Janotová, 2005) Janotová (2005, str. 22) vyjmenovává základní funkce etického kodexu: Řídící, preventivní, výchovná, podpůrná, kreační, antistresující, informativní. Podle Janotové (2005, str. 17) je primárním cílem etického/profesního kodexu toto: Zavázat příslušníka dané profese ke konání podle morálních norem, které se považují za součást zodpovědně vykonávané práce v oboru. Apelovat na profesní hrdost. Vést ke správně chápané solidaritě, obhajující důstojnost daného povolání. Goldman a Cichá (2004) vyjmenovávají v souvislosti s etickým kodexem požadavky na vlastnosti pracovníků pomáhajících profesí, jsou to: odbornost, 21

profesionalita, morální úroveň, komunikační schopnosti, schopnost řešit složité situace každodenních mravních dilemat, do nichž je prací vtahován, umění odebrat anamnézu. 1.4 Syndrom pomocníka Syndrom pomocníka patří právem do kapitoly věnující se specifikům pomáhajících profesí, protože se s ním pravděpodobně potýká značné množství profesionálů pracujících s lidmi. Pokud bychom se odkazovali na předchozí oddíl, hovořili bychom o jednání, které je z hlediska etického nepřípustné, protože se v případě jedince, který se s tímto syndromem potýká, jedná více v zájmu pracovníka než v zájmu klienta. Pracovník postižený tímto syndromem může pracovat s velkým nasazením a chutí, vnitřní motivace pro tuto angažovanost je vysoká. Otázkou ovšem je, jestli je kvalita poskytnuté (v našem případě) speciálně pedagogické intervence na stejné úrovni jako kvalita intervence pracovníka stabilního a psychicky relativně zdravého. Na tuto otázku odpoví následující popis syndromu. Syndrom pomocníka beze sporu ovlivňuje způsob práce profesionála a je proto nezbytné tento fenomén popsat, porozumět mu a hledat způsoby, jak mu předcházet nebo jak ho eliminovat. O podrobný popis se pokusím v této kapitole. Problematice Syndromu pomocníka (v češtině také Syndrom pomáhajícího) se intenzivně věnuje německý psycholog Wolfgang Schmidbauer. Právě on pojem jako první užil v roce 1977 ve své knize Bezmocní pomocníci. (Matoušek, 2003) Schmidbauer (2008) popisuje tento fenomén jako potřebu pomáhat druhým. Ta je ovšem nevědomým obranným mechanismem, který kompenzuje jedinci jeho pocit vnitřní prázdnoty, neschopnosti a neschopnost vyjadřování a prožívání vlastních emocí a potřeb. Právě tyto komplexy neschopnosti se stávají součástí struktury osobnosti. V rámci obrany se jedinec uchyluje k pomáhající profesi, která je společností oceňována a tím si dotyčný posiluje svou fantazii o vlastní všemohoucnosti a nenahraditelnosti. (Schmidbauer, 2008) V tomto kontextu může syndrom pomocníka úzce souviset s potřebou uznání a seberealizace definovanou Abrahamem Maslowem. 22

Matoušek (2003, str. 59) v odkazu na Wolfganga Schmidbauera shledává Syndrom pomocníka jako specifickou narcistickou poruchu, prostřednictvím které se snaží jedinec vyřešit trauma odmítnutého dítěte z raného věku. Jsou například psychiatři, které v mládí nikdo neměl rád nebo kteří se vždycky považovali za ošklivé a odmrštěné a dohánějí to tím, že se stanou psychiatry a starají se o mladé narkomany a lidské trosky a cítí se důležití a jsou velevyhledávaní, vládnou, jsou obklopení obdivem a mladými holčičkami, které by jinak nikdy nepoznali, a tak mají pocit moci a tím sami sebe léčí a cítí se daleko líp ve vlastní kůži. (Ajar, 1984, str. 7, in Matulová, 2010, str. 13) Profesionál s tímto syndromem pracuje s nasazením, je aktivní. V terminologii Karla Kopřivy (1997) můžeme hovořit o angažovaném pracovníkovi, který vynakládá značné úsilí v práci s klienty. Angažovaný pracovník může zakoušet pocit nadřazenosti nad klientem (jakési pomyslné moci). Pomáhající je v roli toho silného, toho, který zná řešení. Na rozdíl od klienta, který je v nesnázích a slabý. Vzniká jistá asymetrie, ze které čerpá pomocník pocit vlastní kompetence. Touha pocítit tuto asymetrii se stává dle Schmidbauera drogou. (Schmidbauer, 2008) Pokud se podle Matouška (2003) neřeší problém využitím odborné supervize, hrozí prohloubení problému tedy zintenzivnění touhy po získávání vděčnosti a obdivu. V případě, že se pracovníkovi nedostává dostatečné pozitivní zpětné vazby a vděčnosti či uznání ze strany klientů, hrozí logicky vznik Syndromu vyhoření. Jedinec také často upadá do deprese. (Matoušek, 2003) Barnett (2007, in Matulová, 2010) popisuje, že značná část profesionálů pohybujících se na poli pomáhající profese, si nese z dětství nějaké trauma. Tito profesionálové zažili neuspokojivou rodinnou situaci či ztrátu. Tito lidé také často upřednostňovali potřeby druhých před své, což jim zůstalo do dospělosti. Barnett (2007, in Matulová 2010) pokládá otázku, zda nejsou terapeuti s osobní zkušeností traumatu ve své práci s klienty lepší než ti, kteří žili v relativně stabilním prostředí, protože sami prošli traumatizujícím obdobím, a zda právě stabilní terapeuti nemají ve své práci limity vytvořené právě nezkušeností ztráty/traumatu. Otázka zůstává nezodpovězená a může vést k širokým úvahám. 23

Schmidbauer (2008) uvádí a komentuje pět složek syndromu pomocníka: 1) Odmítnuté dítě: Motiv, kdy si jedinec nechce připouštět své obavy a slabosti, nechce se otevřít svým emocím. Své slabé stránky a nejistoty potlačuje, nepřipouští si tuto část své vlastní osobnosti. Jinými slovy odmítá své vnitřní dítě. I v partnerských vztazích si následně hledá protějšek, který ho bude potřebovat a na nějž může své vlastní slabosti delegovat. Název odmítnuté dítě vychází vedle toho i ze skutečnosti, že právě takovíto jedinci si často (ne ve všech případech) zažívali v dětství nezájem a odmítání rodičů, případně na ně rodiče kladli přehnané nároky. Pro ně je obtížné vyvinout si takové superego, které by bylo k jejich emocím a pudům přívětivé. Odmítané děti se stávají v dospělosti buď disociálními, nebo naopak výrazně sociálními. Syndrom pomáhajícího může vzniknout i při přílišné péči, kdy bylo dítě rodiči rozmazlováno. Ve starším věku pociťuje stud za to, že byl v mládí považován svým okolím za protěžované či příliš nesamostatné dítě. Své slabosti v dospělosti právě z důvodu vlastního studu potlačuje a deleguje na druhé. Tito lidé sami v sobě odmítají své vnitřní dítě, protože se za něj stydí (za dětskou zranitelnost, závislost, touhu po uznání a za potřebu exhibovat). 2) Identifikace s nadjá (jáským ideálem, superegem): Dle psychoanalýzy je nadjá/superego tzv. kontrolující instance, laicky řečeno svědomí. V případě selhání vnáší superego do já provinilé a trestající tendence. Blízko superega stojí tzv. ideální já, kterého se snaží člověk dosahovat (jakási dokonalost ega), když ho dosáhne, vzniká harmonie. Selháním při cestě k dosahování ideálního já vzniká pocit studu. Bezmocný pomocník se rozhodne svůj stud/narcistní deficit překonat. Orientuje se na výkon, na progresi a společensky uznávané věci. Identifikuje se s ideální matkou/ideálním otcem, kterého ve svém dětství neměl. Bezmocný pomocník se snaží, aby nikdy neudělal chybu, aby nikdy nebyl bezbranný. Schmidbauer (2008) připodobňuje syndrom pomocníka (identifikaci s jáským ideálem) manické obraně. Podle jeho teorie se člověk v běžném životě uchyluje k fantaziím, kterými kompenzuje své deficity. Fantazie jsou korigovány realitou. Pomocník, který si zažil nepřijetí od rodičů, odmítnutí svůj deficit kompenzuje právě tím, že se sám stává pracovníkem v pomáhající profesi, je klientovi dobrým rodičem. Vytváří si fantazii ideálního pomocníka (ideálního já), který nezažívá nejistoty či selhání a s touto fantazií se i identifikuje. Díky této strategii se vyhne pocitu studu či depresi. Riziko je ovšem 24

právě v tom, že jedinec navenek zaujímá pozici vyrovnaného člověka, který nezažívá ani žádné drobné problémy, nedělá ani drobné chyby, jeho výkony nejsou průměrné. Tímto způsobem se sám dostává do vnitřního tlaku, který nepovoluje uvolnění či pohodu a v případě selhání dochází k osobní krizi. 3) Narcistická nenasytnost: Jádrem této položky je opět odmítnuté vnitřní dítě a s tím odmítnutí vlastní slabosti, zranitelnosti, nedokonalosti. Bezmocný pomocník je lhostejný ke svému vnitřnímu dítěti, nedokáže sám na sebe nahlédnout s odstupem, vzít některé vlastní složky s humorem a sebeironií, je orientovaný na výkon a na cíl. Pokračuje v odmítnutí, které zažíval v dětství od rodičů, kteří jeho humor, kreativitu a hru života odmítali a požadovali kvalitní výkon. Při snaze o dobrý výkon mizí prostor pro kreativitu, uvolnění a hru, tyto prvky jsou z pohledu dospělého regredující a nežádoucí. Takový člověk bere sám sebe příliš vážně, jedná se opět o obranný mechanismus. Pomáhající je fanaticky nenasytný, zaměřený na výkon, na dosažení cíle, s tím je úzce spojený perfekcionismus. V pomáhající profesi pracuje s nasazením a intenzitou. Takovíto jedinci si často stěžují na to, že v zájmu potřeb druhých (klientů) nemají ve svém životě příliš času jen pro svou vlastní osobu. Sami (subjektivně) poskytují pomoc ve značné intenzitě, vysoké kvalitě a sami sebe ubezpečují, že druzí jim takovou úroveň služby/pomoci nikdy nebudou schopni poskytnout. Posilují tak svou pozici kompetentní soby a narcistickou stránku osobnosti. Jejich narcistická potřeba je v podstatě neukojitelná a snižuje kvalitu pomoci. Pomáhající má problém přijmout klientovu autonomii, nevidí hranici mezi tím, kde potřebuje pomoc a co už zvládne sám. Není schopen často zhodnotit, že klientovi pomůže nejvíce, když ho povede k samostatnosti a zkušenosti, že problém překonal sám. V tomto ohledu nedokáže rozpoznat, že jeho pomoc není nutná. 4) Uhýbání před vzájemností: V běžných vztazích dochází k emocionální komunikaci, díky které se mezi partnery vztahy upevňují a posilují. Dochází ke vzájemné interakci, kdy se mezi dvěma přelévá role silného, pečujícího a role slabého/potřebného. Oba přijímají v rovnováze střídavě roli dítěte (regresivní role) a roli dospělého (progresivní role). Bezmocný pomáhající není schopen vyváženého vztahu, nedokáže sám na sobě přijmout roli dítěte, neustále potřebuje zastávat roli dospělého pečujícího silného. Pro udržení reálnosti velikášské fantazie jsou vlastní přání a touhy ohrožující. Projevy přání totiž 25

jedinec přiznává, že není zcela nezávislý ani autonomní. Není schopen vnímat své emocionální potřeby a vyhýbá se vztahům, kde hrozí riziko, že nebude výhradně tím, který dává a který má jedinou touhu být nepostradatelný. Bezmocný pomocník si neuvědomuje jednostrannost svých vztahů. 5) Nepřímá agrese: Bezmocný pomocník zažíval v dětství narcistický hněv způsobený zraňováním jeho základních dětských potřeb, lhostejným až nepřátelským prostředím. Vzhledem k závislosti na dospělé osobě se naučil své primární návaly hněvu a agrese potlačovat. Přesvědčuje ovšem sám sebe, že vnější svět je zlý a není v pořádku. Odmítnuté dítě pociťuje na jednu stranu potřebu pomstít se okolí, které mu ubližuje, zároveň si uvědomuje, že by si touhou po pomstě spíše uškodil, protože vnější svět a zdroje ovládají právě dospělí. Bezmocný pomocník překonává vlastní agresi a volí si roli pomocníka/spasitele, který ostatní zachraňuje před špatností. Sní o světě, který bude dobrý a kde bude agrese překonána, sám se stává zmocněncem této vize. Agresi projevuje nepřímo, napíná ji vůči těm, kteří kladou v plnění vize dobroty překážky. Bezmocný pomocník se může uchylovat k autoagresi nebo své agresivní tendence projikuje do vnějšího okolí. Když se s agresí skutečně setká, paradoxně se mu uleví, protože se tak zbavuje vlastního pocitu viny a může bez zábran dát průchod vlastní nahromaděné agresi. Pokud se tedy v této práci ptáme na vliv životní zkušenosti na práci speciálního pedagoga, můžeme vidět, že negativní životní zkušenosti mohou u jedinců probudit Syndrom pomocníka, který jsem výše popsala, a tato negativní zkušenost nakonec v důsledku ovlivní profesní přístup pracovníka ke klientovi. 26

1.5 Syndrom vyhoření V současné době se jedná o známý a zkoumaný pojem, který úzce souvisí s prací v pomáhajících profesích. Odborná literatura popisuje stav, kdy zaměstnanec ztrácí nadšení do práce a zájem, naopak se cítí vyčerpaný, nedoceněný a bez další motivace k aktivní činnosti, patrné jsou i fyziologické projevy, znaky deprese či frustrace. V současné době není práce v pomáhajících profesích dostatečně finančně ohodnocena, což může být také faktorem pro vznik tohoto syndromu v případě, že se profesionálovi nedostává dostatečné zpětné vazby a preventivní péče například ve formě supervize. Syndrom vyhoření se negativně odráží na kvalitě poskytované péče, je na úkor klientů, proto je žádoucí snažit se tomuto syndromu předcházet a při vyčerpání zvažovat kroky, které by mohly vést ke zlepšení pracovníkova stavu a jeho situace. (Maroon, 2012) Syndrom vyhoření (Burn-out-syndrome) definuje Psychologický slovník takto (Hartl, Hartlová, 2004 str. 586): Ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některých pomáhajících profesí; nejčastěji spojeno se ztrátou činorodosti a poslání; projevuje se pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti; postižený ztrácí zájem o svou práci, spokojuje se s každodenním stereotypem, rutinou, nevidí důvod pro další sebevzdělávání a osobní růst; snaží se pouze přežít, nemít problémy; jde o stav konečný, ačkoliv vývoj je plíživý a tím nebezpečný ( ) obranou proti vyhoření je víra ve smysl poslání a vědomí potřebnosti i toho, že je vždy možné nalézt něco, na co se lze těšit, že je vždy možný další rozvoj; pomáhá též duševní hygiena, relaxace Maroon (2012, str. 25) shrnuje v několika bodech společné prvky definic Syndromu vyhoření: Syndrom vyhoření probíhá individuálně. Vyhoření je vnitřní duševní proces, jehož průběh je charakterizován určitými pocity, způsoby chování, motivy a očekáváními. Pro jedince je to negativní zkušenost spojená s citovým tlakem, nelibostí a narušeným fungováním. Většina definic popisuje nejen fyzické, ale především psychické emocionální vyčerpání, po němž se odstavuje pocit lhostejnosti a nedostatek důvěry. 27

Negativní pocity pomáhajícího časem nabudou na intenzitě a vůči klientovi se projeví odosobněním, pomáhající se k němu chová pohrdavě či nepřiměřeně. Pomáhající projevuje negativní postoj vůči sobě i svým výkonům. Trpí temnými náladami, depresí a vyhýbá se odpovědnosti. Ztrácí tvořivost a není s to poradit si s problémy. Chová se jinak. Přestože pojem vyhoření se stále spojuje především s nároky na pracovišti, má také vliv na emocionální napětí mimo pracovní prostředí, například na vztah k rodině a přátelům. Vyhoření je chronické. Většina odborníků rozlišuje mezi trvalou, neustupující ochablostí a dočasnými projevy únavy, které se dají překonat odpočinkem a dovolenou. Vyhoření není nemoc, ale rizikový faktor pro vznik řady nemocí. Vyhoření je zrcadlo odrážející zásadní problémy západních společností, jako je individualismus, soutěž orientace na výkon, snaha o seberealizaci a hledání smyslu života, ale také sociální odcizení a nedostatečná soudržnost rodiny a společenství. 1.5.1 Rizikové osoby a příznaky Syndromu vyhoření Podle Matouška (2003) patří Syndrom vyhoření neodmyslitelně k pomáhající profesi a vzniká u pracovníků, kteří se nevyrovnali se stresem nebo spíše, kteří nezvládli pracovní stres. Pracovníci mívají někdy až nereálné představy o výsledku své práce s klientem, požadovaný výsledek se mnohdy nedostaví, což je pro pracovníka nepříjemnou konfrontací. Pomáhající je často ve své činnosti zainteresován i osobně, je náročné dosáhnout žádoucího pocitu uspokojení. Zmíněné aspekty jsou z hlediska vzniku Syndromu vyhoření značným rizikem. (Matoušek, 2003) Pracovníci v pomáhajících profesích působí v oblasti, kdy jsou v podstatě závislí na mezilidské komunikaci, pokud jsou z této činnosti vyčerpaní, těžko sobě i jiným přiznávají, že nějaké obtíže mají. Pocity, které často vídají u klientů (deprese, únava, úzkost, strach ), zažívají najednou i oni sami. Vnímají ovšem jako značně nevhodné, aby si na své nepodstatné potíže stěžovali druhým. (Dědečková, 2009) 28

Maroon (2012) zmiňuje, že vysoké riziko vzniku Syndromu vyhoření je u začínajících profesionálů, kteří přicházejí do práce s plným nasazením, vysokou mírou očekávání a s ideály. Vysoké vynaložení energie může po nepřicházejících výsledcích vést k frustraci, ztrátě iluzí a rezignaci. Matoušek (2003) považuje za jednu z nejnáročnějších pracovních oblastí (z hlediska rizikovosti vzniku Syndromu vyhoření) oblast, kde se pracuje s klienty nedobrovolně umístěnými v nějakém zařízení (výchovné ústavy, diagnostické ústavy, vězení) nebo kde je klient minimálně motivovaný pro změnu a zaujímá pasivní postoj. Vzhledem k charakteristice zařízení, kde pracují speciální pedagogové, kterým se věnuje tato práce, je Syndrom vyhoření tedy tématem na místě. Křivohlavý (1998, str. 16) vyjmenovává, u koho se objevují příznaky Syndromu vyhoření, uvedu vybrané příznaky, které nejvíce souvisí s tématem diplomové práce: U člověka, který byl zprvu velice nadšen tím, co dělal, prožíval, tvořil, avšak časem u něho toto vnitřní nadšení ochablo U člověka, který na sebe klade neustále příliš vysoké požadavky U člověka, který neúspěch prožívá jako osobní porážku U člověka, který není schopen si dostatečně odpočinout, relaxovat U člověka, který stále více dává, než přijímá U psychoterapeutů pracovníků poradenských profesí, vyčerpávaných často neúspěšnými či málo úspěšnými zásahy U lidí, kteří z vlastní iniciativy na sebe kladou příliš dlouho příliš velké požadavky U lidí, kteří cítí neustále ohrožení kladného sebehodnocení. Dle Křivohlavého (1998) se takový člověk cítí tělesně, emocionálně a duševně vyčerpán a je unaven. Nevidí příliš východisko či řešení své situace. Jedinec prožívá zklamání, beznaděj a rozčarování, je pesimisticky naladěný. Patrné jsou pocity zklamání, ztráty iluzí a pocit vyprázdnění. Člověk se Syndromem vyhoření je smutný, prožívá stres, chybí mu iniciativa, či kreativita a jakákoliv aktivita ho vyčerpává. Problematická je interakce s druhými lidmi, s okolím. 29