Konference v rámci projektu Výměna zkušenosti a kow-how v oblasti arts managmentu přednáška v rámci prvního dne konference Dr. Ing. Jan Campbell, Ph.D. Korupce a její sestry Chci i dnes ve Vaší společnosti, dámy, pánové a Vám příteli a kolego zůstat věrný sobě samému a svému osudu, při současném respektování každé v sále přítomné individuality, podobně jako to dělá ve svém životě vlaštovka. Ta se nebojí návratu podobně, jako se ho nebojím já. Vlaštovka letí nad světem a neví, že je rozdělen hranicemi, válkami, religií, ale i majetkem a pohlavím. Svět se dokonce dnes chlubí, že má lidi bez pohlaví. Přestože vlaštovka tohle všechno neví, nechybí jí vědomí souvislostí. O nich se chci zamyslet během příštích dvaceti minut. Hlavním tématem konference uvdeným na pozvánce je Inovace a řízení neformálního vzdělávání v oblasti umění a vědy. Není pochyb, že se jedná o aktuální téma, protože se nacházíme v období, kdy tradiční vzdělávací procesy a manažerské metody jak v oblasti inovací, vědy, tak i umění dokazují, že neodpovídají požadavkům ani doby jako takové, ani požadavkům stále se měnících organizací, technologií a v ne poslední řadě ani před očima se měnícímu společenskému a světovému politicko - hospodářskému systému. Ten je možné nazvat podobně, jako se stále více nazývá umění: Hra bez pravidel. Jinými slovy, chaos. Část ale zapomínáme, že i chaos má svá pravidla. Protože program obsahuje kromě jiných i výstupy psychologů, dovolte mi hned v úvodu referátu uvést několik tézí, informací a definicí, které, jak předpokládám, jsou blízké psychologii. Ta hraje významnou roli při výchově, vzdělávání a dalším rozvoji individuálních schopností. Proto může vstupní informace napomoci porozumět tomu, co nebude mnou vysloveno přímo a bude se nacházet mezi řádky. Přitom předpokládám, že je dostačující sdělit, že to co se nám nabízí a prodává jako inovace, inovací vůbec není. Jedná se totiž o modifikace, inženýrké a technologické optimizace a podobné jevy, které jsou daleko vzdálené od inovace. Předpokládám také, že není potřeba se na tomto místě podrobně zamýšlet o rozdílu mezi uměním a vědou. Snad jen to, že věda vyžaduje metodický přístup a představuje korset, ve kterém jsou uchovány prověřené fakty, mnohým i z nás zcela nesrozumitelné. Umění, řeckého původu od slova techné nepotřebuje prověřené fakty. Za to ale potřebuje srozumitelnost ve společnosti, aby mohlo být veřejným statkem, kterým opravdové umění také je. Řízení, v současné mluvě často označováno slovem management. Management je francouyského původu, menagement. Kořeny tohoto slova sahají až do latiny, ke slovu manus, tj. ruka. Přestože management je svým původem umění řízení přiřazuje se k vědě, dokonce i na univerzitách. Podobně jako ekonomie. Pramen slova ekomonie se nachází
v řečtině. V ní znamená slovo ekonomie umění hospodařit. Když je něco umění, težko to může být věda. Proto používáme složité teorie, abychom zakryly tuto skutečnost. Co se týče vzdělání a vzdělávaní, dovolím se zmínit pouze o integraci. Úspěšná integrace je možná jenom na základě reflekce a samoreflekce vědy, politiky a podnikání. V následujícím se pokusím ve zjednodušené formě představit tuto komlexní problematiku, jednu z největších výzev současnosti a s ní spojenou korupci. Management nemá přirozený dům v humanitních oborech a tím méně na fakultě umění. (The Arts & Leadership: Now That We Can Do Anything, What Will We Do? By Nancy J. Adler, ACAD MANAG LEARN EDU December 1, 2006 5:4 486-499) Citát z nabídky VŠE: Cílem magisterského studia oboru Arts management je příprava absolventů pro úspěšné působení ve vedoucích pozicích ve sféře ekonomiky a podnikání v kultuře. (Citát z nabídky VŠE) Typické hodnocení profese Arts manager, 18. února 2011 David Mynář, Výuka a studium - Prosinec 2010 - Obor Arts management se už čtvrtým rokem snaží spojit umění s ekonomií. Malíři tu kreslí grafy poptávky a nabídky, básníci sepisují podvojné účetnictví. Inženýrem ekonomie se díky AM totiž můžete stát, aniž byste absolvovali jedinou přednášku či zkoušku z matematiky. Studiu statistiky nebo účetnictví se však nevyhnete ani tady. Důležitým kritériem pro hodnocení je spokojenost studentů s výukou. A ta podle zjištění Studentského listu není až tak vysoká. S trochou nadsázky se dá říct, že zatímco studenti podnikové ekonomiky prodávají v příkladech šrouby, my prodáváme obrazy, shrnuje situaci. Studentka třetího ročníku Jaroslava, ale obavy spolustudujícíh uklidňuje. Souhlasí sice s tvrzením, že někteří vyučující nedostatečně přizpůsobují své předměty odlišnému prostředí, obecná úroveň výuky na AM se podle ní každým rokem výrazně zlepšuje. Dá se říct, že i když jsem zatím spíše nespokojený s náplní výuky, studium Arts Managementu jako oboru mě baví a chci po jeho absolvování pracovat v této oblasti, přidává Ondřej z prvního ročníku. Neumím si sama sebe představit na žádném jiném oboru VŠE. Ne proto, že se u nás neučí matematika a jiné exaktní vědy, ale proto, že mi studium Arts managementu pomáhá při seberealizaci i mimo školu, přiznává Jaroslava největší odlišnost od ostatních oborů a fakult. Již tyto dvě informace ukazují na cestu, na které se nachází jedna z nejstarších a největších výzev i současnosti: korupce. Korupce má stejně jako chaos ve výuce a vzdělání, svá pravidla. Protože existují pravidla, existuje také možnosti, aby se korupce stala řiditelnou,snesitelnou. O ekologickém, efektivním a ekonomickém řízení, to jest o management, lze totiž hovořit pouze tehdy, má-li řídící, to jest manager, schopnost a možnost měnit pravidla hry. A nejenom možnost kontroly výsledku různých procesů. Již tato poznámka dovoluje vidět jednu z největších slabostí vzdělávaní v řízení, v managementu. To není ale jediná slabá stránka vzdělávacího procesu v tomto oboru.
Některé studijní proramy v zahraničí mají odlišnou strukturu od struktury výuky Arts management v ČR, kde drží svůj primát VŠE. Uvedu jeden příklad z Anglosachského a Německého prostředí. 1) Konfrontovat studenta s relevantními teoriemi a analýzami následků korrupce a jejich spoluúčast při rozvoji demokracie. 2) Diskuse a srovnání řady různých řídících metod, protikorupčních straegií a politiky, které se realizovaly v různých zemích. 3) Analýza různých praktik a odpovědností, včetně protikorupčních organizací ve vybraných jurisdikcích. K případovým studiím se řadí mimo jiné Weimarská kultura s válečnými přestávkami až do nástupu Hitlera v roce 1933. S ohledem na nabídnutý čas na referát, uvedu neúplný výčet několika hlavních tezí o korupci. Jejich jednoduchá definice a formulace mohou zpřístupnit zóny nebezpečí, které jsou vždy přítomny v jakékoli formě vzdělaní a řízení. Východiskem při formulovíní tezí a při hledání významu pojmu je Latina. V ní slova se základem corrup nebo corrum znamenají něco v souvislosti s poškozením, narušováním či porušováním. Někde se hovoří i o svádění, jako narušování mravnosti. Již proto je důležité se umět podívat na přírodní nebo společenský jev bez emocí, zloby nebo zaujetí. V neurolingvistice se to nazývá metapozice. V latině se to nazývá ergo sine ira et studio. Pohled a přístup k dění bez emocí není jednoduchý. To ale vůbec neomlouvá výsledky práce politiků a protikorupčních odborníků především, co se týče prezentace opatření boje s korupcí. Při prezentaci jejich protikorupčních opatření ve sdělovacích prostředcích je zřejmé, že přístup je ve většině případů zcela nedůstojný vždělaného a vychovaného čtenáře, posluchače, občana. O korupci dnes mluví téměř každý. Jde především o stížnosti na obecnou korupční situaci ve společnosti, méně již v okolí dotyčného stěžovatele. Děje se tak proto, že obvinění z korupce je v módě a jakékoli obvinění může objektu ublížit. Současně ve většině případů stěžující ale ani neví o co jde, co je korupce a jak funguje. Některé tak zvané authority často tvrdí, že korupce je integrální součástí hodnotového světa kapitalismu a tržní hospodářství bez něj prostě není možné. Je to jednoduchá a nepopíratelná pravda na jedné straně mince. Na straně druhé téže mince je ale jasně vidět, že ani socialismus, tak jak jsem ho poznal, korupci nejen že nevymýtil, ale naopak ji obohatil a rozvinul. Historické záznamy potvrzují, že korupce kvetla a kvete v celé historii lidstva. Proto nejde o to, proč se tak děje a proč korupce kvete - ze subjektivního hlediska. Ale jaká je objektivní příčina toho co se dějě a kvetení korupce. Každý z nás ví, že příležitost dělá zloděje. Jinými slovy: objektivní stav věcí probouzí v člověku naprosto přirozenou touhu polepšit si cestou nejmenšího odporu. Na druhé straně take víme, že jsou mezi námi jedinci, kteří si umí vytvářet takové příležitosti nejen sami pro sebe.
Následující je neúplný výčet tezí o korupci. Nabízí pomoc při hledání odpovědí na výše formulovanou otázku. Pro lepší pochopení, hlavní teze nebudou uvádět korupci ve smyslu trestního práva, tedy jako trestný čin, určený mocí. Hlavní teze o korupci Korupce ve smyslu narušování, poškozování nebo přerozdělování je přirozenou součástí evolučního pohybu v přírodě i ve společnosti. Korupce je nutným důsledkem a komplementem jakýchkoliv distribučních procesů a narušuje jejich toky a pravidla. Narušování toků a pravidel se děje prostřednictvím pozitivní i negativní motivace objektů korupce. Korupci nelze oddělit od přerozdělovacích procesů ve společnosti, přesně ji vymezit a odstranit. Korupce, stejně jako terorismus, je pouhou taktikou mocenského boje, který má svá pravidla. Korupce je spolu se šířením strachu a distribucí peněz rovněž způsobem distribuce moci. Boj s korupcí je nonsens, korupci nelze porazit ani vymýtit. Proto je boj s korupcí j nejlepší živnou půdou pro rozvoj korupce. Zločin není skutek, zločin je způsob uspořádání skutků. Jedná se o odlišné logické typy. Zločin je vždy organizovaný. Výraz organizovaný zločin odkazuje toliko k organizaci jako k subjektu složenému z více osob nikoliv jako k organizačnímu procesu. Trestem lze změnit budoucí skutky jednotlivce, ale lze jen obtížně změnit celý jejich povahový kontext. Jde o problém podobný změně metodiky a paradigmatu. Trest je nástrojem zdokonalování zločinu, protože je důležitou informací v rámci explorace. Východiskem pro řešení nadměrné korupce musí být pozice občana, jako nositele nejvyššího stupně personality (biologické i kulturní). Občan je v konečném důsledku zdrojem, nástrojem i obětí korupce. Proto žádné společenské instituce nemohou korupci řešit. Nedostatek je třeba řešit vždy v konkrétním kontextu a za aktivní účasti těch, kterých se nejvíce dotýká. Případná centrální distribuce nedostatkových hodnot má být co nejvíce anonymní nebo náhodná na straně jedné nebo naopak na straně druhé co nejvíce zásluhová a motivační.
Klíčovou roli při omezování míry korupce má výchova ve smyslu základních etických hodnot a společenských tradic včetně víry a náboženství. Vzdělávání v rámci boje proti korupci bez morálního kontextu přispívá k více sofistikované korupci. Jak je vidět, tezí je mnoho. Proto je nutné si připomenout některé obecné zákonitosti, které jsou společné pro kulturní i přírodní evoluci prostředí, jenž nás obklopuje i prostupuje. 1) Spoelčnost má tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům, jak dokazuje historie. 2) Společnost je uspořádávána mimo jiné tak, že si její části hledají pro ní výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu. 3) Společnost je uspořádávána hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí (na příklad regiony). 4) Složitější části společnosti (vlády a mezinárodní organizace) mohou ovládat sobě podobné méně složité části společnosti (rodiny, firmy, sdružení), ale nemohou bez nich existovat. 5) Části společnosti bez pestrosti, různorodosti, rozmanitosti, diversity nebo variability nemohou přetrvat ani přežít, jak dokazují napřiklad tradice v regionech. Naprostá většina naší společnosti je tvořena organizacemi, ve kterých zcela zřetelně fungují ovládaný a ovládající zájem a jeho představitelé. Moc, která je nesena ovládajícím zájmem je distribuována pomocí distribučních kanálů, které v závislosti na složitosti mají větší nebo menší počet svých představitelů. Kdyby vše fungovalo dokonale, pak by došlo k absolutnímu ovládnutí a faktickému determinismu ve vztahu ovládaného a ovládajícího, což je v rozporu se zákonitostí 5). Zdroje neurčitosti jsou dva. První zdroj je umělý. Je výsledkem řídících experimentů ovládajícího zájmu, aby nedošlo k deterministickému zamrznutí organizace. Druhý zdroj je přirozený. Jeho význam spočívá v tom, že jak někteří představitelé ovládaného zájmu, tak někteří distributoři ovládajícího zájmu mají tendenci v souladu se zákonitostí 2) vylepšit svou pozici na úkor ovládajícího zájmu. Někdy se k nim přidávají i někteří představitelé ovládajícího zájmu. Vytvářejí tak redistribuční kanály jako opozitum kanálů distribučních, a tím zvyšují neuspořádanost. Je tedy evidentní, že mocenské systémy utvářejí ovládající, distribuující, ovládané a redistribující zájmové skupiny. Toto rozdělení účastníků mocenského procesu je zcela objektivní. Bez libovolné uvedené skupiny nemůže mocenský proces jako celek ani existovat ani fungovat.
Je to právě koevoluce distribuce a redistribuce, pravidel a praxe, knowhow a know-that, preskripce a deskripce, koevoluce toho, co by mělo být, a toho, co je, která je zdrojem samoorganizačních procesů a pohybu v organizaci a pomáhá zajišťovat její trvání, často i nezávisle na vůli ovládající zájmové skupiny. Nezávislá existence jakékoli z uvedených zájmových skupin je objektivně nemožná. Pro úplnost argumentu zbývá poznamenat, že hierarchicky uspořádané části prostředí umožňují účelově sdružovat velký počet lidí a přinášet především na úkor ovládaných značné efekty ovládajícím. Zároveň díky hierarchii je jasně patrné, kde jsou zdroje a toky nejrůznějších výhod, o které mohou ostatní účastníci usilovat. Systém, který řeší nedostatek centrální distribucí hodnot a poskytuje výhody, které je možné si přisvojit na úkor druhých, je zcela automaticky objektem korupce. Současné společnosti jsou založeny na značném objemu přerozdělování nejrůznějších hodnot. Proto jsou společnosti ideálními zdroji pokušení získat svojí výhodu mimo platná pravidla. Dotační systém EU je klasickým příkladem a důkazem tohoto tvrzení. Dotace má sestru Korupci a dcery Insolvenci a Exekuci, říká můj přítel a kolega a větší specialist na korupci, než jím mohu být já, Ladislav Žák. Přerozdělování nelze od korupce oddělit. Je to proto, že i ona je svou podstatou přerozdělováním (redistribucí). Kromě toho je nutné brát v úvahu, že od určitého stupně přerozdělování shora dolů je již samotný způsob vlády korupční. Každý způsob přidělování nedostatkových statků a hodnot narušuje u ovládaných pocit spravedlnosti. Není možné se líbit všem a mít všechny rád, se říká. Spravedlnost ve spojení s důstojností člověka vyžaduje míru souhlasu s podobou distribuce hodnot a moci samotné. Spravedlnost a důstojnost člověka jsou dva základní předpoklady jakéhokoliv fungujícího společenství. Tím třetím předpokladem je samotná existence nějaké hodnoty a moci na ní postavené. Tři předpoklady i proto, že stůl se třemi nohami se nikdy nekýve. Na tomto místě je vhodné si připomenout pojmy jako dilema veřejného statku, tragédie společné pastviny a další, které se zabývají korupčním chováním, aniž by to bylo zmiňováno, protože s korupcí je stále ještě nejvíce spojena asociace předávané obálky. Nejrůznější teoretická doporučení, jak zvládnout tragédii společné pastviny, trpí již od modelování modelování dané situace závažnými chybami od samého začátku. Jedná se především o to, že lidé jsou interpretováni výhradně jako racionální sobci, jejichž jediným cílem je maximalizace výhod či zisku. Další mylnou premisou je názor, že vypracování pravidel omezujících jejich motivaci je poměrně jednoduchý úkol, který může mít univerzální podobu bez ohledu na konkrétní podmínky ve společnosti. Třetím mylným předpokladem je, že organizace vyžadují nutně centrální řízení.
Tyto tři premisy se neustále vracejí do základů nejrůznějších teorií hledajících řešení tragédie společné pastviny. Přesto, že žádná z nich nebyla nikdy skutečně doložena, experti mluví často o teoriích, které prý mohou řešit problém na všeobecné úrovni. Praktický život ale dokazuje, že se experti mýlí. Opakovaně vidíme, že řešením není ani ponechání pastviny neviditelné ruce trhu, ani centralizovaným institucím s plánovitým veřejnýn nebo státním dohledem. Experimenty i praxe potvrzují, že značné množství společných pastvin funguje docela dobře tam, kde lidé mají možnost se domlouvat a nejsou pod vnějším tlakem. Je tomu tak proto, že lidé jsou zkrátka schopni se vypořádat s tímto problémem daleko lépe, byť často ad hoc, složitě a kostrbatě, než jakákoliv sebeelegantnější teorie. Jinými slovy: přirozené lidské chování spoluutvářené výchovou, a ne jenom vzděláním a vzděláváním, je v řadě případů při řešení otázky vzácných i veřejných statků účinnější a úspěšnější než lidské jednání podle teoretických vědeckých nebo ideologických pouček, teorií nebo paradigmat. Obecně platným je možné nazvat vliv omezené lidské racionality. Proto je logické nesvěřovat správu pastviny, do které patří umění jakékoliv centralizované autoritě, ale decentralizované, polycentrické správě. Důležitým momentem je podmínka, aby tato správa byla s pastvinou spojena a tragédie pastviny měla vliv na životy správců a jejich rodin. Proto se také nabízí vysvětlení existence a fungování nehierarchicky uspořádaných částí prostředí. Jinými slovy: přirozené organizace včetně rodiny. Ta poslední jmenovaná, rodina, ukazuje na existenci velmi důležitého omezení, limitu. Tímto omezením je počet rovnoprávných účastníků takových organizací. Počet je dán především kapacitou lidského mozku. Mozek není schopen zvládat větší počet mezilidských interakcí, hlídat v nich reciprocitu nebo dokonce kontrolovat spravedlnost. Mozek archivuje všechno, bez jakékoli formy hodnocení. Této skutečnosti bychom si měli být vědomi všichni. Člověk není schopen řídit ekologicky, efektivně a ekonomicky, více než několik málo desítek osob. Proto se nabízí vycházet z toho, že samosprávné přirozené organizace, představují zajímavou variantu společenského uspořádání. Takové samosprávné uspořádání může být garantem dodržování pravidel. Každý z členů a zároveň všichni jsou navzájem odpovědní. Takové samosprávné uspořádání také může být garantem i proto, že jakýkoliv pokus rozšířit ho na větší počet osob v jedné organizaci tragicky selhává. Jediným řešením je proto větší počet takových samosprávných přirozených organizací. Ty mohou fungovat ve vzájemné koexistenci a spolupráci ad hoc, která nevyžaduje nějakou střechovou strukturu. Jako příklad jedné takové samosprávné organizace může sloužit mravenčí společenství, srozumitelně popsané v knize Jana Obenbergera, Ze života mravenců, vydané v roce 1949 nakladatelstvím Vyšehrad. V současné době je
takovým příkladem Sametové (multikulturní) centrum na Malé Straně, které vytvořila spupina mladých lidí naprosto paralelně a nezávisle na čemkoli oficiálním. Pro zvládání problematiky korupce je totiž nadmíru důležité, když budou lidé fungovat v organizacích, kde se o pořádek musí starat všichni navzájem a nepodléhají depresi z toho, že korupce je všudypřítomná. Korupční prostředí se těmito malými přirozenými malými společnostmi nejen významně naředí, ale navíc zmenší sebeposilující moment setrvačnosti a sílu, která může vést k naprostému rozvratu společnosti. Výsledkem takového pohledu na věc je, že nejde vůbec o to, zda korupce ano nebo ne. Tento výsledek potvrzuje dokonce i moderní biologie. Ta dokazuje, že biologická evoluce je plná jevů, které lze označit jako korupci vnitrodruhovou i mezidruhovou. Bez vzájemné komunikace, jejíž nedílnou součástí korupční chování a jednání jsou, by se přírodní i kulturní evoluce totiž zastavily. V základu evolučních procesů leží interpretace informací. O úspěšnosti interpretace jakékoli informace rozhoduje mnoho faktorů. Proto nemůžeme žádný nám známý factor vyloučit. Jinými slovy: Jde jenom o míru korupce. Jde o její metriku, topologii a dynamiku. Je proto přirozené a logické, že jednání redistributorů může mít několik stupňů intenzity. Od drobného přihrávání si do kapsy až po zničení samotného mocenského systému. Nejde však jenom o intenzitu a velikost redistribuce, kterým jsou dány bariéry vzhledem k podobě a velikosti distribuce. Existuje celá řada možností jak třídit redistribuci kvalitativně. Zde si opět a rád vypomohu s fomulací přítele a kolegy Žáka. Parazitní RDS (zkratka pro redistribuční system), tedy ty, které nikdy mocenský systém zcela neovládnou a nezničí, protože jenom životaschopnost jejich partnera jim zabezpečuje jejich existenci, přičemž mu přinášejí i některé výhody, např. ho chrání před ostatními parazity. Takové systémy jsou převážně extralegální. Predátorské RDS, tedy takové, které mocenský systém, který se stane objektem jejich zájmu, prostě dříve nebo později destruují a pozřou. Příkladem je násilné řešení konfliktů, třeba válkou,a následnou porážkou a zničením státu. Tyto aktivity jsou převážně nelegální, byť i válka má své místo v mezinárodním právu ale může jít i o běžné tržní praktiky typu nepřátelské převzetí. Někdo může dát přednost jiné, třeba následující formulaci: Kompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobného typu, dokážou v daném mocenském systému prostě převládnout a nehradit jej, ale celkový charakter mocenského systému se příliš nezmění. Typickým příkladem je
demokratická soutěž politických stran a vůbec jakýkoliv mírný pokrok v mezích zákona. Jde o tedy o systémy převážně legální. Nekompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobně jako kompatibilní RDS při vnějším pohledu zcela legální, ale představují rozdílné paradigma přístupu, např. výstupy, nebo výkony aktuálního mocenského systému. Typickým představitelem takové paradigmy je vztah manažer majitel a tak zvaná informační asymetrie. K problematice kvality redistribuce je nutné dodat, že pokud míra redistribuce přesáhne určitou mez bez toho, že by ovládající skupina činila účinná opatření proti tomuto stavu, pak je třeba se zabývat jinou otázkou. Ta zní: Jedná se ještě o redistribuci, nebo přímo o distribuci. Jinými slovy: ovládající zájem v daném mocenském systému není autentický. Je jen distributorem moci jiného ovládajícího zájmu. Tuto otázku si je třeba položit vždy, když míra redistribuce přesáhne 20 procent distribuce. Toto číslo není náhodné. Číslo vychází z toho z biologie, přírody. Je dokázáno, že predátor má k dispozici maximálně 20 procent energie, která je dostupná jeho kořisti. Ztráta v systému na této úrovni tedy znamená přímé ohrožení predátora, pokud ho ovšem někdo jiný pokoutně nekrmí. Pokud tomu tak je, pak je zřejmé, že moc, kterou představuje, není autentická a že jde jen o vykonavatele nějaké vyšší moci skryté v pozadí. Uvádím tento příklad přesto, že analogie není nejlepším důkazem. Jedním z cílů referátu je ukázat cestu, nebo cesty k odpověi na otázku: Co můžeme skutečně dělat?. Svoboda člověka přece není v tom, že on si může vybrat z alternativ, které připravili druzí. Svoboda člověka je v tom, že on sám je ochoten a schopen tvořit alternativní řešení, a z těchto si sám vybrat. Ti, kdo mají odvahu a schopnosti se zabývat otázkou svobody a svobodné vůle hlouběji si mohou vzít příklad z úspěchu Newtona. Ten vložil reálný svět do klasického geometrického eukleidovského prostoru. A tak se do poznávání reálného světa zapojila matematika, rozšířená o Newtonův a Leibnizův infinitesimální kalkul. Nebo provést srovnávací analýzu spojenou s otázkou, zda člověk má svobodnou vůli nebo ne. Při takové analýze se nikdo nevyhne studiu Dialogů Giordano Bruna, studiu 18.kapitoly Matoušova evangelia ani studiu Martina Luthera. Luther neuznával očistec, protože se o něm v Bibli nepíše. Měl ale odvahu formulovat, že svobodni jsou teprve ti lidé, kteří si uvědomí, že tomu tak vskutku je. Přitom se nabízí porovnání se slovy Petra Chelčického obsaženými v jeho spisu O trojím lidu. Nemůže být spolu řád kristův a řád světský, aniž může být řád kristův řádem světským. Uvědomit si je potřeba i to, co je a co znamená ve svých následcích matematická determinace nebo Nebeské mechaniky slavného Francouze Pierre Simon Laplace. Ten odpověděl Napoleonovi na otázku, proč se ve svém díle nezmiňuje o tvůrci všehomíra: Veličenstvo, nepotřeboval jsem se již uchzlovat k této hypotéze. Gaspar Monge, objevitel deskriptivní geometrie, k tomu podle citátu v knize
Petra Vopěnky Hádání v hospodě (ISBN 978-80-7252-428-0), kterou doporučuji všem, poznamenal: Laplaceův vesmír je stroj přesný jako hodiny, a právě tak dobře jde. Když však hovoříme o hodinách, nemusíme se přece zmiňovat o hodináři, jenž je vyrobil, zvláště když o něm nic nevíme. Do kategorie svobody vůle patří i pohádky. Erbenova Zlatovláska nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký mluví sami za sebe. Pohádky nabízejí ohromné množství podnětů i pro dnešek. Od pohádek není daleko k práci velkého dominikánského teologa sv. Tomáše Akvinského, který žil ve 13.století. Jeho Teologická summa a práce sv. Augustina, O městě božím mohou otveřít oči i nevěřícím. Mimo jiné, sochy obou těchto velikánů jsou na Karlově mostě. Augustin blíže k malostranskému, Akvinský je zasazen do dominikánského sousoší, blíže straroměstkému břehu. Odpovědi, jak je vidět jsou blízko, jsou jednoduché a složité zároveň. Proto se mistrovské, významné a dalekosáhlé myšlenkové experiemnty vyskytují v dějinách vědy jen zřídkakdy. Výsledkem srovnání bude poznání, že katolická církev se odpovědi na otázku svobodné vůle vyhýbá, matematická determinace ji zakrývá, protože její odpověď je krutá pro nevzdělaného člověka, a Luther je poctivější. Lutherova poctivost byla ale také zneužita a otevřela cestu (k) Hitlerovi. I proto dnes není lehké mluvit o poctivosti. Dnes jsme zaplaveni potokem slov a klišémi, které se nabízejí jako mistrovské, významné a dalekosáhlé myšlenky. Politické, podnikatelské i občanské iniciativy orientované proti korupci nebo dokonce na boj s korupcí jsou bohužel z podstatné části jen oponou divadla, za kterou se skutečně a nepokrytě korumpuje a krade. Mnohé protikorupční iniciativy jsou s tímto záměrem financovány. Vykazování intenzity protikorupčních opatření podle nejrůznějších mezinárodních standardů, certifikace a podobných, nemohou ani v EU, kde nesmyslné dotační mechanismy tvoří těžiště korupčního jednání, být ničím jiným než příslovečným fíkovým listem. Problém je již v tom, že v EU stojí moc zcela mimo struktury EU. Proto mocenské mechanismy získávají finanční prostředky prostřednictvím dotací. Proto dochází i k dehonestující evropské integraci. Proto nemůže být na odstranění příčin korupce skutečný mocenský zájem. Proto lze dosáhnout jen dílčích a lokálních úspěchů. Námi samými. Za druhé je potřeba zdůraznit, že korupce je důležitou taktikou mocenského boje. Z toho plyne, že korupce nevzniká jen přirozeně, ale že korupce je podporována ostatními mocenskými systémy s cílem si polepšit a rozšířit svou moc. Děje se tak cestou nejmenšího odporu v souladu s přirozenými tendencemi. Jednou z cest k řešení této komplexní výzvy je realizace úkolu, který charakterizují principu subsidiarity a priority symbiotických interakcí. Jinými slovy, jde o maximální omezení možnosti řešit problem nedostku
centrálně, a omezení možnosti jakkoliv přesměrovat naplánované vertikální toky výhod, včetně dotací. Ve vztahu k tématice konference to znamená vytvářet společenské instituce, které fungují na základě jasných pravidel a bez kontaktu s klienty. Do této skupiny patří například daňový system státu, který může být modifikován tak, že umožní automaticky strhávat určité procento z částek, které dorazí na speciální účet. Dalším úkolem je zabezpečení možnosti poskytovat maximální možný prostor a odpovědnost za řádný chod přirozeným samosprávným společnostem. Podmínkou je, aby se o řešení nedostatku rozhodovalo prioritně tam, kde nedostatek skutečně nastal a aby ti, co rozhodují, byli výsledkem svého rozhodování přímo dotčeni. Do této skupiny patří participativní rozpočtování, crowdfunding a podobné. V systémovém pojetí řešení tohoto komplexního úkolu se nabízí potřeba vrátit odpovědnost do rukou občanům, a důvěřovat jejich přirozené plachosti, touze po uznání a lepším životě. Zjednodušeně formulováno: vrátit a chránit důstojnost člověka. Do této skupiny patří porozumění nezbytnosti výchovy, víry a dalších podob ideového sjednocování lidí a jejich vlivu na občanské postoje. Důraz na přirozené samosprávné společnosti, rodiny a výchovu je podmíněn historickou zkušeností která praví, že systémová opatření se budou míjet účinkem, pokud nebudou uskutečňovány v konkrétním morálním kontextu. Klíčovou kvalitou jakéhokoliv morálního kontextu musí být pravidlo nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě. Od Kanta pochází často uváděná věta: Tvrdím, že v každé speciální nauce o přírodě může být nalezeno jen tolik opravdové vědy, kolik je v ní matematiky. Dnes nejenom můžeme, ale musíme dodat, že se to týká I nauk společenských. Žádná společenská instituce a organizace nedokáže totiž nahradit absenci lidskosti, morálky a občanských ctností. Občanská a společenská výchova a vědomí, že korupce je komunikace mezi (dvěma) lidmi jsou klíčem ke zmírnění následků tohoto věčného problému. Každý z nás má totiž možnost kdykoli přerušit komunikaci. Je to právě absence občanské, estetické a etické výchovy, která brání úspěchu v boji dobra se zlem. V současné společnosti se výchova postupně stala něčím, co do tak zvané slušné neoliberální společnosti nepatří. Společnost klade velký důraz na vzdělání a vzdělávání, ale zapomíná na skutečnost, že vzdělání není zárukou morálního jednání. Mnozí z přítomných ví, jak často pocit nadřazenosti je spouštěčem vyspělých technik zneužívání svého postavení vůči slabším. Život dokazuje, že vzdělaní lidé bez morálky bývají těmi nejhoršími deprivanty. Málokdo si take uvědomuje, že celoživotní vzdělávání, v anglickém jazyce life long learning, neznamená v podstatě nic jiného než ne být lenivým
( k sobě a druhým), lakomým (k sobě a druhým) a patologickýmlhářem (který lže sám sobě a ruhým). V tomto kontextu se nabízí zmínka o absolutní potřebě se vrátit ke vzdělání obsahující kritické, to jest jasné myšlení. Výhodou jasného myšlení je, že dovoluje měřit kvalitu kvantitou negativních charakteristik. Většina z nás dělá opak. Výsledkem je idealizace. Kritické, to jest jasné myšlení vyžaduje metodický přístup a znalost matematiky. Ta sama není vědou, jak si mnozí myslí, ale matkou všech věd a pramenem duchovnosti dovolující pracovat se zlem. A je jedno jestli mluvíme o estetice, etice, nebo ekonomii. Statek nazývali zakladatelé klasické ekonomie Gut Gueter, Good Goods. Jedná se teda o dobro a zlo. To je ale další zajímavé téma. Nedávno jsem proto na něj opublikoval článek. V závěru proto konstatuji, že se mi jeví účinnější formou boje eliminace dopadu korupce využívání její energie k posilování procesů, která ona sama narušuje. Korupce je totiž jako terorismus. Je to taktika udržování a získávání moci. Systém polšných dotací v EU je typickým kandidátem na to, aby jeho dobré úmysly byly prohlášeny za zdroj ekonomického úpadku. Přesto si mohu představit, že cílené dotace mohou splnit svůj účel, především tehdy, budou li splněny uvedené předpoklady. Vždyť platí, že kdo plošně dotuje, demotivuje a zároveň hrozí nedostatkem. A také platí, že moc a fungování jakéhokoliv mocenského systému záleží na dvou procesech. Tím jedním je existence a tvorba nějaké hodnoty, na které záleží, tím druhým je existence souhlasu s její disribucí. Korupce a redistribuce včetně dotací umí napadat oba procesy. Jak zabránit škodě, záleží jen a jen nás a cestě, kterou si vyberme. Děkuji za pozornost a přeji všem šťastnou cestu! Praha 26.10.2014