VÝZNAMNÁ SVĚTOVÁ ZEMĚTŘESENÍ V TURECKU A JEJICH DŮSLEDKY

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA MEZINÁRODNÍCH ROZVOJOVÝCH STUDIÍ Veronika DEMLOVÁ VÝZNAMNÁ SVĚTOVÁ ZEMĚTŘESENÍ V TURECKU A JEJICH DŮSLEDKY Bakalářská práce Vedoucí práce: RNDr. Irena Smolová, Ph.D. Olomouc 2008 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila. V Olomouci dne 13. 5. 2008 2

Děkuji paní RNDr. Ireně Smolové, Ph.D. za vstřícný přístup, podporu a odborné vedení mé bakalářské práce. 3

Obsah Obsah... 4 Seznam zkratek... 5 1. Úvod... 6 2. Cíle práce... 7 3. Metodika práce... 8 4. Základní fyzickogeografická charakteristika Turecka... 10 5. Charakteristika příčin seismické aktivity v Turecku... 17 5. 1. Příčiny seismické aktivity... 17 5. 2. Základní charakteristika zemětřesení... 18 5. 3. Příčiny seismické aktivity na území Turecka... 20 6. Přehled významných zemětřesení na území Turecka... 23 7. Seismická aktivita v letech 2000 2007... 34 8. Analýza důsledků seismické činnosti v regionu... 43 8. 1. Koordinace humanitární pomoci... 44 8. 2. Národní systém krizového řízení (Nation Disaster Management System)... 44 8. 3. Role turecké vlády... 46 8. 4. Role Světové banky... 47 9. Závěr... 49 10. Summary... 50 11. Seznam literatury... 51 12. Přílohy... 56 4

Seznam zkratek OSN United Nation Organizace spojených národů UNICEF United Nations Children s Fund Dětský fond OSN UNHCR Office of the UN High Úřad Vysokého komisaře OSN Commissioner for Refugees pro uprchlíky WHO World Health Organization Světová zdravotnická organizace WFP World Food Programme Světový potravinový fond UNDP United Nations Development Rozvojový fond OSN Programme UNDAC United Nations Disaster Výstražný systém OSN pro Assessment and Coordination koordinaci vyhodnocování katastrof UNDRO United Nations Disaster Relief Úřad koordinátora OSN pro Organization pomoc při katastrofách USGS United States Geological Survey Americká geologická služba 5

1. Úvod Dvacáté první století se hrdě pyšní svou dokonalostí ve vědě a technice, přináší nám nejvyspělejší moderní technologie, podařilo se nám přetvořit Zemi dle našich potřeb. Udržujeme se v bláhové představě vlastní všemohoucnosti, a proto jsme vždy velmi překvapeni, když se nám země ukáže ve své nejhrozivější podobě. Člověk pak stojí sám tváří v tvář obrovské síle přírody. Zde se potom snoubí fascinace s neštěstím a naprostou zkázou.tyto situace pak jen poukazují na bezmocnost člověka v boji s přírodními živly. Zemětřesení patří k těm nejhrozivějším živelným pohromám. Je to dáno zejména neexistencí jeho přesné předpovědi. V současné době sice můžeme určit pravděpodobnost výskytu otřesů v určitých oblastech světa, zejména na základě analýz údajů o předchozích zemětřesení a díky znalosti místní geologické stavby. Přesto nedokážeme přesně odhadnout dobu ani intenzitu otřesu. Turecko se nachází v jedné z nejvíce seismicky aktivní oblasti světa. Seismicitou je přímo ohroženo 92 % jeho území. Přestože i nejsilnější zemětřesení mnohdy nedosahují tak vysokých hodnot, jako v jiných částech světa, jejich ekonomické škody, ale i ztráty na lidských životech bývají obrovské. Je to způsobeno zejména nedostatečnou připraveností na přírodní katastrofy a neexistencí národních strategií pro zmírnění rizik přírodních katastrof. Chybí systém jakéhokoli varování (převážně v odlehlých, venkovských oblastech) a zejména nedostatečná informovanost obyvatelstva o tom, jak se chovat při a po zemětřesné katastrofě. Zemětřesení většinou přichází náhle, bez varování a zanechávají za sebou mnohdy jen obrovskou zkázu a utrpení v podobě rozsáhlých škod na majetku a ztrát na lidských životech. 6

2. Cíle práce Cílem předkládané práce je charakterizovat seismickou aktivitu na území Turecka, která bude vycházet z rešerše dostupné literatury a aktuálního monitoringu rizikových faktorů v zájmovém území, zejména s využitím dostupných zdrojů Americké geologické služby (U.S. Geological Survey). Stěžejní část bakalářské práce bude zaměřena na charakteristiku významných zemětřesení se zvláštním zřetelem na seismickou aktivitu v regionu v období let 2000 2007. Pozornost bude rovněž věnována komplexní fyzickogeogfrafické charakteristice Turecka. Dílčím cílem práce bude analýza důsledků seismické činnosti, zejména se zaměřením na ztráty na lidských životech, materiální škody a realizovanou humanitární pomoc v zájmovém regionu. 7

3. Metodika práce Hlavní metodou, kterou jsem využívala při zpracování bakalářské práce, bylo vyhledávání faktů a informací v odborné literatuře a především ve webových zdrojích. Z internetových pramenů jsem využívala převážně tiskové a hodnotící zprávy (Kandilli Observatory and Research Institute, Earthquake Engineering Research Institute, Světové banky). Z důvodu nedostatků odborných prací v českém jazyce jsem tedy většinu materiálů překládala z jazyka anglického. České knižní zdroje jsem využila zejména při zpracování první kapitoly s názvem Základní fyzickogeografická charakteristika Turecka. Pro základní geografická data byl využit zdroj z webových stránek serveru CIA The World Factbook. Ve druhé kapitole, pojednávající nejprve o obecné charakteristice příčin seismické aktivity a základní charakteristice zemětřesení, jsem využívala zdrojů odborné geomorfologické literatury, zabývající se problematikou endogenních geomorfologických pochodů a z důvodů aktuálnosti, resp. zohlednění nejnovějších výzkumů byly využívány servery národních geologických služeb, včetně České geologické služby. V následující části téhle kapitoly zaměřené na příčiny seismické aktivity na území Turecka jsem aplikovala informace opět z webových stránek České geologické služby a dále převážně ze stránek Americké geologické služby (USGS NEIC), konkrétně z odkazu věnujícímu se problematice zemětřesení (Earthquake Hazards Program). Z dalších zdrojů, ze kterých jsem v téhle části čerpala bych uvedla webové stránky Technické univerzity v Turecku (Middle East Technical University) a server Seismologického centra pro oblast Středozemí a Evropy (European Mediterranean Seismological Centre). Pro zpracování úvodní části třetí a čtvrté kapitoly zabývající se charakteristikou významných zemětřesení a seismickou aktivitou v letech 2000-2007 jsem využívala převážně tištěnou publikaci E. Gurenka:,,Earthquake Insurance in Turkey (2006). Informace o jednotlivých zemětřesení jsem získávala převážně z hodnotících zpráv vydávaných Ústavem seismického inženýrství Univerzity Boğaziçi (Kandilli Observatory and Research Institute), dále pak americkým Výzkumným ústavem seismického inženýrství (Earthquake Engineering Research Institute) a ze stránek Americké geologické služby. Při zpracování důsledků jednotlivých 8

zemětřesení jsem vycházela zejména z informací získaných na webových stránkách Mezinárodní federace Červeného kříže a půlměsíce. V poslední kapitole, zabývající se analýzou důsledků seismické činnosti v regionu, jsem opět využila jako základní zdroj informací publikaci E. Gurenka (2006) Earthquake Insurance in Turkey a D. Procházkové (2002): Seismické inženýrství na prahu třetího tisíciletí. Následně jsem aplikovala hodnotící zprávu Světové banky,,project Performance Assessment Report Turkey, která pojednává o třech významných půjčkách vedoucích k rozvoji Turecka po úderu přírodních katastrof. Pro ilustraci a lokalizaci vybraných jevů byly na základě získaných dat sestrojeny ilustrační obrázky, které jsou součástí předkládané bakalářské práce. 9

4. Základní fyzickogeografická charakteristika Turecka Turecká republika je nezávislou demokratickou parlamentní republikou s jednokomorovým zákonodárným orgánem, který se nazývá Velké národní shromáždění Turecka. V čele státu stojí prezident volený na sedmileté funkční období. [1] Turecká republika, rozkládající se mezi 25 39 a 44 47 východní zeměpisné délky a mezi 35 49 a 42 05 severní zeměpisné šířky, je přímořský stát rozloze 780 580 km 2. Z toho 770 760 km 2 zaujímá pevnina a 9820 km 2 vnitrozemské vodní plochy. Malá část území Turecka se nachází v jihovýchodní Evropě 23 764 km 2 (3,2%) a podstatně větší část v jihozápadní Asii (na poloostrově Malá Asie) 755 688 km 2 (96,8 %). Turecko sousedí se dvěma evropskými a šesti asijskými zeměmi. Obr. č. 1: Mapa administrativních oblastí Turecka Zdroj: University of Texas Libraries (upraveno) [1] 10

Celková délka hranic s těmito státy činí 2648 km. Na severovýchodě Turecko sousedí s Gruzií 252 km, s Arménií 268 km a Ázerbajdžánem (Nakhichevan) 1 9 km. Na jihovýchodě pak s Íránem 499 km, na jihu s Írákem 352 km a se Sýrií v délce 822 km. V Evropě tvoří hranice s Bulharskem 240 km a Řeckem 206 km. Pobřeží je dlouhé 7200 km, omývané Středozemním, Černým a Egejským mořem. Mezi evropskou a asijskou částí Turecka se nachází Marmarské moře, které prostřednictvím průlivů Bospor a Dardanel spojuje Černé a Egejské moře. [4] Státní území je rozděleno do 81 provincií, jsou většinou pojmenovány podle svých hlavních měst.v čele provincie stojí guvernér, který zastupuje místní vládu. Provincie se dělí na kraje, nižšími administrativními jednotkami jsou distrikty. [2] Počet obyvatel činí 71 158 647 (2007). [4] Přes 65 % obyvatelstva žije ve městech. [3] Podle věkové struktury převládá obyvatelstvo v produktivním věku (68,1 %). Očekávaná délka života u mužů je 70,43 let, u žen pak 75,46 let. Úředním jazykem je turečtina. [4] Obr. č. 2: Fyzickogeografická mapa Turecka Zdroj: Wikipedia [2] 1 Nakhichevan je autonomní republika, exkláva Ázerbajdžánu, sousedící na severu a východě s Arménií, na jihu a západě s Íránem a na západě s Tureckem. 11

Evropská část Turecka je nížinná a jen mírně zvlněná s průměrnou nadmořskou výškou od 100 do 250 m. Výjimkou je jen tisícimetrové pohoří Istranca. Svahy kopců i údolní roviny obyvatelé intenzívně obdělávají. Naproti tomu asijskou část vyplňuje rozsáhlá, v průměru 900-1300 m vysoká, silně zvrásněná náhorní plošina ve středu zvaná Anatólie, která vznikla v souvislosti s třetihorním vrásněním euroasijského prostoru a zdvihá se nepravidelně od západního pobřeží na východ, do Arménie. Na severu i na jihu ji lemují hřebeny vysokých horských pásem. Na severu je to Severoanatolské krystalické pohoří, zvané též Pontus nebo Pontické hory. [5], [6] Pontské pohoří se dělí na západní a východní část, mezi nimiž leží předěl mezi řekami Kizilirmak a Yesilirmak. Východní část, geologicky mladší, je pokryta silnými vrstvami vulkanického původu. Průměrná výška Pontského pohoří je 2500 m. Nejvyšší horou je Kaçkar Dağı (3932 m [3]), ležící v oblasti věčného sněhu.ve střední části dosahují hřebeny tohoto pohoří pouze něco nad 1000 m, západní okraje se pak opět tyčí do výšek až 2500 m. Úpatí hor při pobřeží Černého moře lemuje pás pláží široký 5 až 10 km. Na jihu Turecka se nachází pás vápencového pohoří Taurus, který se dělí na západní, střední a východní část. Západní Taurus, nejstarší horský masív Malé Asie, zaujímá jihozápadní část poloostrova. Z poměrně vysoké náhorní plošiny se prudce a s hluboko vrytými údolími sklání k jihu a západu ke břehům Středozemního moře. Četné horské řeky, ústící do moře vytvářejí aluviální pláže. Západní Taurus dosahuje maximálních výšek kolem 3000 m. [7] Směrem na východ přechází do Středního Tauru, jehož severovýchodní část (východně od řeky Yenice) se nazývá Antitaurus a dosahuje výšek kolem 3500 m. Východní Taurus je tvořen trojitým hřebenem a tam, kde se stýká se Severoanatolským pohořím, vyplňuje severovýchodní část země vrásnozlomový systém Arménské vysočiny. Existuje zde několik činných sopek. Největším masivem země s vrcholovým ledovcem je Velký Ararat (Büyük Ağrı Dağı 5137 m [3]), k němuž se připojuje Malý Ararat (Küçük Ağrı Dağı 3925 m [3]). Celou Malou Asií prochází masív orámovaný na všech stranách horskými hřbety, který ve střední Anatolii vytváří ohromnou kotlinu, jejíž dno se od západu na východ pozvolna zdvíhá. Její průměrná výška je 800 m. Na mnoha místech jsou vulkanická pohoří, posetá pískovcovými útvary spojenými s rozpukanou lávou. V jižní části střední Anatolie se nachází rozsáhlá plošina slané pouště oživována jen 12

několika slanými jezery (jezero Tuz). Severní část střední Anatolie je úrodnější, zelená pole a sady tu vystřídaly lesy. Nížin je v Turecku málo. Kromě evropské části je nížinná oblast při moři Egejském a Marmarském. V jihovýchodní části země se rozkládá nížina kolem řek Seyhan a Ceyhan u Adany. Pobřežní pás je většinou velmi úzký. Hory, zejména na jihu a jihozápadě, se svažují často prudce rovnou do moře. Tam, kde se alespoň trochu rozestupují nebo ustupují dál do pevniny, leží nejbohatší a nejúrodnější zemědělské oblasti. Z mořských zálivů jsou nejvýznamnější na jihu Iskenderunský, Mersinský, Antalyjský, na západě pak Izmirský, na východním pobřeží Marmarského moře Izmitský a na severu záliv Samsunský. [5], [7] Podnebí Turecka je určeno polohou v subtropickém klimatickém pásmu, značnou nadmořskou výškou Anatolské plošiny, okrajovými horskými pásmy a má všeobecně subtropický charakter. Na pobřeží Egejského a Středozemního moře je teplé subtropické podnebí. Průměrná roční teplota se zde pohybuje v rozmezí 15-20 C. V nejteplejším měsíci (srpnu) mohou teploty vystoupat až ke 40 C, v zimě dosahují kolem 20 C. Většina srážek zde spadne v zimě (300 400 mm), v létě jsou srážky minimální Pobřeží Černého moře, ležícího v mírném subtropickém pásmu, je mnohem vlhčí a chladnější, letní teploty se pohybují v průměru kolem 23 C, zimní kolem 6 C. Ročně zde spadne 1 000 až 3 000 mm srážek. [5] Zcela odlišné podnebí má turecké vnitrozemí. Vysoké hory, které na všech stranách obklopují Anatolii, zabraňují pronikání mořských vlivů. Zima je tu dlouhá, drsná, v lednu a únoru klesá teplota často pod - 15 C, na východě pak až na - 40 C. Rychlé střídání teplot se vyskytuje i na jaře a na podzim. Jara jsou většinou krátká a deštivá, léta pak horká a suchá. Nejvíce srážek spadne koncem zimy a počátkem jara (100 200 mm). Čím dále od pobřeží, tím méně je srážek. Sněhová pokrývka nebývá příliš silná. Ale ve vyšších polohách se drží skoro čtvrt roku a vysoké hory jsou pod sněhem do poloviny léta. [7] V západní části Turecka (oblast Ankary) se letní teploty pohybují v průběhu kolem 23 C, zimní pak - 0,7 C. [5] 13

Turecké řeky patří k povodí Černého, Středozemního moře, Perského zálivu a Kaspického moře. Řek je poměrně málo a jejich stav je navíc nepříznivě ovlivňován nedostatečným množstvím srážek. I nejdelší řeky jsou pro malou šířku i hloubku nesplavné. Mají poměrně prudký spád (zejména na horních tocích vytvářejí vodopády a peřeje), takže nezamrzají ani ve vyšších horských polohách. [5] Maximální úrovně hladiny dosahují na podzim a v zimě, tehdy se často vylévají ze svých koryt a způsobují škody na zemědělské půdě. Větší řeky pramení v horách tureckého východu, mezi nejvýznamnější patří Eufrat a Tigrids. Eufrat vzniká soutokem řeky Kara Su a Muratu. Tigris vytéká z jezera Gölcik ve Východním Tauru. Obě řeky později protékají Írákem a ústí do Perského zálivu. Prameny východotureckých řek tvoří vodopády s hlubokými kaňony, obklopené ledovci a věčným sněhem. Další turecké řeky se dělí na dvě skupiny. Jedny se vlévají do moře nebo do vnitrozemských jezer, druhé se ztrácejí v zemi. Nejvíce řek vtéká do Černého moře. Dešťové srážky v horách napájí mnoho řek, které stékají ze severních svahů Severoanatolského pohoří. Jde vesměs o řeky horského charakteru, s nevyrovnanou spádovou křivkou a obdobným vodním režimem. Jarním táním sněhu vznikají často povodně. Nejdelší řekou je Kizilirmak (1355 km [3]). Horský charakter mají i řeky tekoucí do Středozemního a Egejského moře. Největší jsou Seyhan (560 km [3]) a Ceyhan (509 km [3]) v jihovýchodní části země. Do Egejského moře ústí řeka Büyük Menderes (Velký Menderes- 584 km [3]), severně od něho ústí do moře řeka Küçük Menderes (Malý Menderes). Evropskou část Turecka odvodňují hlavně řeky Erbene a Marica. Na jaře se často rozvodňují a v létě téměř vysychají. Do vnitrozemských jezer se vlévají menší toky, často občasného charakteru. Jezera a mokřiny zaujímají téměř 1, 3 % území Turecka. Nachází se zde jezera různého původu horská, krasová, vulkanická a slaná. Část z nich v zimě zamrzá, některá jsou průtoková, v jiných končí malé přítoky. [7] V bezodtokých stepích mají jezera braktickou nebo slanou vodu. Největším jezerem v Turecku je Vanské jezero na východě země (1646 m n.m) a rozlohou 3 713 km 2. [3] Uprostřed Anatolské plošiny leží jezero Tuz (Slané jezero) s rozlohou 14

1500 km 2, které v létě vysychá, protože je velmi mělké a na jeho místě zůstává vrstva soli. V Západním Tauru, na jihozápadě Anatolské plošiny, leží velká jezera Beysehir (656 km 2 [3]) a Egridir (468 km 2 [3]). Z několika jezer u Marmarského moře je největší jezero Iznik. Řekám se podobají i úžiny Bospor a Dardanely, oddělující evropskou část Turecka od asijské. Bospor spojuje Černé moře s Marmarským, je 31 km dlouhý, 750 až 3500 m široký a maximálně 120 m hluboký. Dardanely spojuje Marmarské moře s Egejským, je 71 km dlouhý, 1500 až 6000 m široký a až 150 m hluboký. Méně slaná voda Černého moře proudí jako velký tok Bosporem do Marmarského moře a pak Dardanelami do moře Egejského. Při dnu proudí opačným směrem slaná voda Egejského moře, do Černého moře se však nedostane. Při ústí Bosporu do Marmarského moře leží také největší turecký přístav Istanbul. [5] Turecko je geologicky i klimaticky velmi rozmanité, což s sebou přináší různorodost chemického a fyzikálního složení půdy. Téměř 80 procent povrchu zaujímají horské půdy, které jsou pokryty převážně horskými loukami, sloužící převážně jako pastviny. Hranice horských luk leží mezi 600 až 1800 m nadmořské výšky v přímořských oblastech a mezi 2000 a 2100 m ve vnitrozemí. Půda vhodná pro pěstování lesních porostů kryje svahy hor na pobřeží Černého moře, v západní Anatolii, u Středozemního moře a na úbočích Východního Tauru. Mezi nejúrodnější patří půda v údolí velkých řek (Kizilirmak, Seyhan, Büyük Menderes). Na pobřeží Černého moře je půda červená, kde se daří hlavně ořechovým stromům. V západní Anatolii se využívá zejména pro pěstování luštěnin, cukrové řepy, brambor a ovoce. Ve střední Anatolii se nacházejí polostepní půdy. Černozem se vyskytuje jen na evropském území Turecka a na okrajích střední Anatolie. V nížinnách na východě země mazlavá půda vytváří podmínky zvláště pro pěstování rýže a bavlny. V mnoha částech země je půda velmi kamenitá, vhodná jen jako pastvina, stejně jako šedá prašná půda v okolí jezer Tuz a Van. [7] Podle geografického rozšíření rostlinstva řadíme Turecko do oblasti holarktické. V ní rozlišujeme dvě podoblasti, a to ponticko-středoasijskou a středomořskou. Výskyt rostlinných druhů ovlivňují nerovnoměrně rozložené srážky, půdní podmínky a klimatické rozdíly. 15

Ponticko-středoasijská podoblast se rozkládá po celé vnitřní Anatolské plošině. Vnitrozemské oblasti jsou velmi pusté. Většina střední Anatolie je porostlá pouze bodláčím, stepní trávou, řídkými křovisky a nevelkými lesy. Typická je stepní květena s kavyly, pelyňky a kozinci. Step postupně přechází do polopouští i do kamenitých pouští. Středomořská oblast je zastoupena na pobřeží, ostrovech a v evropské části země. Je charakterizována hustými porosty macchie se vždyzelenými druhy dubů s myrtou a vavřínem.. Při černomořském pobřeží jsou zastoupeny listnaté lesy - dub, buk, kaštan, plantan, javor a olivovník. V nízkých polohách blízko pobřeží západního Turecka roste převážně habr, jilm, osika, dub rakouský a různé druhy pěnišníků. Nad 600 m n. m. začínají lesy s buky, kaštany, olšemi a javory. S rostoucí nadmořskou výškou se postupně nachází jehličnaté lesy. Do 2000 m převládají smrky a jedle, nad touto hranicí jsou potom lesy borové a cedrové. Celkově převládají v Turecko lesy jehličnaté. [6] Zvířena náleží do oblasti holarktické, podoblasti středomořské. Nejčastěji se rozděluje na zvířenu stepní a lesní. V lesích se vyskytují dva druhy medvědů (hnědý a syrský), rysi, šakali, hyeny v nižších polohách pak jeleni a divočáci. Ve východní Anatolii se vzácně vyskytuje i levhart. Ve stepích pak žijí převážně lišky, vlci, stepní hlodavci, zajíci. V horách zejména mufloni, gazely, antilopy a divocí osli. [7] 16

5. Charakteristika příčin seismické aktivity v Turecku 5. 1. Příčiny seismické aktivity Příčiny seizmické aktivity pramení z pohybu litosférických desek. Existuje několik modelů, které je dělí na desky a subdesky. Za všeobecně platnou je přijímána hypotéza nové globální tektoniky, která vychází z představy, že je litosféra rozdělena na šest velkých a řadu menších litosférických desek. Desky jsou navzájem odděleny hlubinnými zlomy, rifty a hlubokomořskými příkopy. Desky se horizontálně pohybují po plastické vrstvě ve svrchním plášti - astenosféře, která se nachází v hloubce 100 až 200 km pod povrchem země. Rychlost pohybu lit. desek je v rozhraní od několika milimetrů až po desítky milimetrů za rok. Litosférické desky se mohou při svých pohybech od sousedních desek vzdalovat (tzv. divergentní hranice desek), přibližovat a kolidovat se sousedními deskami (tzv. konvergentní hranice) nebo se mohou pohybovat navzájem rovnoběžně (tzv. konzervační hranice). Na divergentních hranicích litosférických desek dochází k rozpínání a vzájemnému vzdalování desek. Skutečná hranice, podle níž dochází k rozpínání je vyznačena riftem. Příkladem je údolí řeky Rio Grande, údolí Rhony, východoafrický rift, rift Bajkalu a středooceánské hřbety. Konvergentní hranice se vyskytují v místech, kde se desky pohybují proti sobě a dochází k jejich kolizi. Na těchto hranicích probíhá podsouvání jedné desky pod druhou (subdukce) nebo nasouvání jedné desky na druhou (obdukce). Proces subdukce často doprovází jak sopečná činnost, tak i zemětřesení. Příkladem oblastí konvergentní hranice jsou Aleuty, Kamčatka, Filipíny, Japonsko, Indonésie, Malé Antily, západní okraj Střední a Jižní Ameriky. Konzervační hranice (někdy též nazývaná neutrální) jsou v místech, kde dochází podél zlomu (zlomová pásma) na styku desek k horizontálním pohybům, ale bez vnějších geomorfologických projevů. Na hranicích vznikají častá zemětřesení. Příkladem tohoto typu rozhraní je asi nejznámější zlomová linie San Andreas a severoanatolské zlomové pásmo v Turecku. [8] 17

5. 2. Základní charakteristika zemětřesení Zemětřesení jsou krátkodobé otřesy země, které jsou vyvolány náhlým uvolněním potenciální energie nahromaděné v jisté části zemské kůry nebo svrchního pláště. Většina zemětřesení má tektonický původ. Napětí vyvolané tektonickými silami v pevném tělese Země se hromadí za dlouhé časové období. Uvolněná energie se projevuje zemětřesnými pochody k nimž náleží posuny ker zemské kůry podél zlomů, plastické deformace v oblasti ohniska zemětřesení a zemětřesné vlny, které se šíří z ohniska zemětřesení zemským tělesem. [8] Dalším typem mohou být zemětřesení sopečná, která tvoří přibližně 7 % všech zemětřesení a bývají průvodním jevem sopečné činnosti. Hypocentra se nachází v hloubkách do 10 km. Tato zemětřesení mají pouze lokální význam a malou intenzitu. Přibližně 3 % tvoří zemětřesení řítivá, vznikající řícením stropů podzemních dutin v krasových nebo poddolovaných oblastech. Mívají také lokální charakter. [14] Zemětřesení mohou být i antropogenně podmíněná, taková zemětřesení vznikají zatížením zemské kůry vyvolané hospodářskou činností, například výstavbou velkých vodních nádrží nebo velkých městských aglomerací. [8] Některá zemětřesení mají tzv. předtřes jeden nebo více objevujících se většinou několik dní předem s nízkou intenzitou otřesů. Poté následuje hlavní otřes, který trvá většinou desítky sekund nebo několik minut a dosahuje maximálních hodnot dané události. Po hlavním otřesu se často vyskytují dotřesy, které se mohou projevovat i několik měsíců poté, ale mají slábnoucí účinky. [15] Místo v pevném tělese Země, kde vzniká zemětřesení, se označuje jako ohnisko zemětřesení, neboli hypocentrum. Hypocentra mohou ležet až do hloubek 700 km a rozlišují se ohniska mělká (0-70 km), střední (70-300 km) a hluboká (300-700 km). Místo nacházející se na povrchu Země, kolmo nad hypocentrem se označuje jako epicentrum. Je to místo, kde jsou otřesy nejsilnější a ve všech směrech od epicentra bývají účinky menší. [13a] 18

Velikost zemětřesení Dosud neexistují spolehlivé metody, jak zemětřesení předpovídat. Pouze na základě historických a současných pozorování lze vytvořit mapy seismického ohrožení pro danou oblast. Pro měření velikosti zemětřesení se používají veličiny intenzita, popisující makroseismické účinky, které jsou pozorovatelné lidmi a dále magnitudo, které se určuje z amplitudy zaregistrované seismické vlny. Existují i seismické stupnice odvozené od hodnoty maximálního zrychlení (např. Omori seismická stupnice). Pro silná zemětřesení se určují ohniskové mechanismy. Intenzita zemětřesení Intenzita zemětřesení je historicky nejstarším měřítkem velikosti zemětřesení, protože je založena na pozorovaných projevech, ne na hodnotách měřících přístrojů. Intenzita zemětřesení je tedy veličina, která je určována na základě pozorování makroseismických účinků zemětřesení. Ty zahrnují různé stupně poškození staveb, vznik prasklin a puklin, případný pokles nebo vzestup terénu, sesuvy apod. Intenzita je tedy čistě subjektivní veličina závislá na určení míry škod, které vznikly v souvislosti s otřesy. Její velikost je tedy v každém místě pozorování odlišná a klesá se vzdáleností od epicentra. Pro určení intenzity zemětřesení slouží zemětřesné stupnice. Mezi dvě nejznámější a mezinárodně používané patří dvanáctistupňová škála MCS (Mercalli-Cancani-Sieberg), rovněž známá jako stupnice MM (Modified Mercalli), nebo dvanáctistupňová škála MSK-64 (Medveděv-Sponheuer-Kárník). Každá stupnice obsahuje označení stupně intenzity zemětřesení, jeho název, popis účinků a hodnotu zrychlení, které bylo vyvolané danými otřesy. Pro stupnici MSK- 64 platí, že hodnoty zrychlení jsou 4-5 x větší než u škály MCS. Velikost zemětřesení se dále měří magnitudem M. Magnitudo zemětřesení je základem Richterovy stupnice. Tato škála v podstatě nemá horní ani dolní hranici. Za horní hranici lze považovat až mez soudržnosti hornin. Jedná se o stupnici logaritmickou, to znamená, že každý další stupeň je desetinásobkem stupně předchozího. Malá zemětřesení jsou tak milionkrát slabší než ta velká. Za nejsilnější zemětřesení jsou považovány otřesy v Chile roku 1960 (uvažované M = 9,5). [13a], [14] 19

5. 3. Příčiny seismické aktivity na území Turecka Turecká rozmanitá krajina je výsledkem komplexních pohybů země vzniklých před mnoha miliony lety, které se projevují častými zemětřeseními a občasnou vulkanickou aktivitou. Díky tomu patří Turecko k jednomu z nejvíce seismicky aktivních regionů na světě. S výjimkou malé části území, nacházejícího se podél hranic se Sýrií, náleží Turecko do Alpského pásma vzniklého v třetihorách a rozkládajícího se od Atlantského oceánu až po Himaláje. [9a] Tektonické jevy se začaly projevovat již na konci druhohor, kdy docházelo k postupnému sbližování Africké a Euroasijské litosférické desky. V třetihorách, v období středního miocénu, pak došlo ke kolizi desky Arabské, Africké a Indické s deskou Euroasijskou. Současně s touto kolizí byl ze všech stran uzavírán prehistorický oceán Thetys, který postupně získal tvar dnešního Středozemního moře. [10] Ve východní části, díky postupnému pohybu Arabské desky severním směrem, došlo ke konci miocénu k jejímu sblížení s deskou Euroasijskou. Kolizí těchto litosférických desek docházelo k vrásnění a zdvíhaní oblasti. Tento proces byl provázen vulkanickou aktivitou. Postupně vulkanismus zesiloval, až se rozšířil na celou východní část Turecka. Vyvržený pyroklastický a lávový materiál pokryl až dvě třetiny území. Následkem vulkanické činnosti vznikla i Arménská náhorní plošina s největším a nejznámějším stratovulkánem Turecka Mt. Araratem (5137 m). Mezi další stratovulkány této oblasti lze zařadit Mt. Suphan (4434 m), ležící severně od Vandského jezera, Mt. Erciyas (3916m) a Mt. Aladag (3910 m) nacházející se v pohoří Antitaurusu. [12] 20

Obr. č. 3: Tektonická mapa Turecka Zdroj: Middle East Technical University [3] Převážná většina území leží na Anatolské litosférické desce, která je vklíněna mezi desku Euroasijskou, Arabskou, Africkou a Egejskou mikrodesku. Severní pohyb Arabské litosférické desky směřující k desce Euroasijské způsobuje tlak na desku Anatolskou a tím vyvolává její pohyb severozápadním směrem. Severovýchodní část Anatolské desky ustupuje směrem k východu. Anatolská litosférická deska se posouvá rychlostí 20 25 mm za rok. Na severu je ohraničena severoanatolským zlomovým pásmem (NAFZ), který patří k jednomu z nejvíce seizmicky aktivních zlomů na světě a svým rozměrem a aktivitou připomíná zlom San Andreas v Kalifornii. Severoanatolské zlomové pásmo je 1500 kilometrů dlouhé a rozkládá se od oblasti Karliova na východě země až po pevninské Řecko. Z jihu je Anatolská deska ohraničena východoanatolským zlomovým pásmem (EAFZ), které je 550 kilometrů dlouhé, v oblasti Karliova se spojuje se severoanatolským pásmem a táhne se až po provincii Maraş, ležící nedaleko pobřeží Středozemního moře, kde se protíná se zlomem Mrtvého moře. Horizontální pohyb Anatolské a Euroasijské desky vytváří tlak. Ten se dlouhodobě hromadí a může být uvolněn pouze skrze zemětřesení, která vznikají 21

velmi často blízko povrchu, což je činí více intenzivnějšími a devastujícími. [9a], [11], [16] Ve východní části Turecka je tektonika vyvolána kolizí Arabské a Euroasijské litosférické desky. Převážná část území leží na desce Anatolské, která je díky tlaku desky Arabské posouvána západním směrem a Arabská deska se posouvá severně rychlostí 20 mm za rok k desce Euroasijské. Seismická aktivita je tedy v téhle oblasti vysoká a silná zemětřesení jsou zde velmi častá, zejména v provinciích Bingöl, Elazig, Erzincan, Erzurum, Tunceli. [16] Oblast západního pobřeží Turecka leží na Anatolské tektonické desce, která je vklíněna mezi Euroasijskou desku na severu a Africkou a Arabskou litosférickou desku na jihu. Na západním pobřeží vzniká systém velkého množství krátkých zlomů, jenž je součástí tzv. systému příkopů Egejského moře. Na těchto zlomových zónách dochází k častým zemětřesením. Nejvíce seismicky aktivní je oblast Marmarského moře a provincie Izmir včetně přilehlých ostrovů v Egejském moři. [13b] V jižní části Turecka Africká deska postupuje severně a podsouvá se pod Anatolskou litosférickou desku. V důsledku subdukce vznikl ve východním Středomoří tzv. Egejský ostrovní oblouk. Jedná se o rovnoběžný systém mořských hřbetů a příkopů a zároveň o jednu ze seismicky nejaktivnějších zón v blízkosti Evropy. Rovnoběžně se hřbety probíhá Helénský příkop, jenž je nejhlubším místem v celém Středozemním moři. Tektonické otřesy jsou zde projevem aktivního pohybu Africké desky směrem na sever, kde se nasouvá část Euroasijské desky, tzv. Egejská mikrodeska na oceánskou kůru. V jižní části oblouku leží ostrov Kréta, směrem na severozápad pokračuje podél západního okraje poloostrova Peloponés k pobřeží Dalmácie, dále směrem k severovýchodu prochází přes ostrovy Kythéra, Kasos, Karpathos, Rodos až k jižního pobřeží Turecka, kde navazuje na ostatní zlomy. [13c] 22

6. Přehled významných zemětřesení na území Turecka V téhle části bakalářské práce se zaměříme na charakteristiku významných zemětřesení. Zemětřesení v Turecku jsou velmi častá a tudíž není snahou ani cílem charakterizovat je všechna. Bude se tedy jednat čistě o selektivní výběr autorky textu. Stěžejní část bude zaměřena na zemětřesení v provincii Kocaeli v roce 1999, které bylo jedním z nejvíce destruktivních zemětřesení ve světě, jenž zasáhlo moderní průmyslovou oblast a které si vyžádalo přes 17 000 obětí. Součástí jednotlivých charakteristik zemětřesení jsou analýzy důsledků, přičemž některá jsou rozvedena o poskytnutou humanitární pomoc Turecko je jeden z nejvíce seismicky aktivních regionů na světě s historií častých a mnohdy i velmi ničivých zemětřesení. Jejich hlavním zdrojem je severoanatolský zlomový systém, díky němuž za posledních šest desetiletí proběhlo 12 velkých zemětřesení majících hodnotu magnituda od 6,5 do 7,9. Seismické aktivitě je vystavěno 92 % území, ve kterém žije 95 % veškeré populace. Mezi nejvíce ohrožené oblasti Turecka patří jeho východní, severní a západní část. Poměrně stabilní je naopak centrální oblast (viz obr. č. 4). Nedávné studie naznačují, že se zemětřesení postupně stěhují podél severoanatolského zlomu směrem k západu. Je tedy velká pravděpodobnost, že během následujících 30 let zasáhnou silné otřesy vysoce průmyslové město Istanbul, ve kterém je soustředěna více jak jedna třetina hrubého domácího produktu země. [11] Co do počtu zemětřesení (s magnitudem větším jak 5), zaznamenaných ve světě během 20. století, se Turecko řadí na druhé místo, hned za Čínu. Pokud ale budeme brát v potaz ztráty na lidských životech, řadí se Turecko až na pátou pozici (viz tabulka č. 1). Ve 20. století bylo registrováno přibližně 111 2 zemětřesení s magnitudem větším jak 5, z toho 55 jich mělo magnitudo vyšší jak 6,8. Při zemětřesení s tak vysokým magnitudem již bývají značné ztráty na lidských životech a obrovské materiální škody. [11] 2 Údaje o počtu zemětřeseních se odlišují. Světová banka udává, že během 20. století se v Turecku vyskytlo 130 zemětřeseních s magnitudem větším jak 5. 23

Tab. č. 1:Významná seismická aktivita během 20. století Pořadí Stát Počet zemět. ve 20. století Celkový počet obětí Počet zemět. s více jak 1000 obětí Počet zemět. s více jak 10 000 obětí Počet zemět. s více jak 100 000 obětí 1 Čína 170 619 488 21 7 2 2 Japonsko 84 169 525 10 1 1 3 Itálie 45 128 031 6 2 0 4 Irán 89 121 513 16 4 0 5 Turecko 111 (99 391) 3 17 2 0 6 Peru 62 76 016 3 1 0 7 Území bývalého 44 75 813 8 3 0 SSSR 8 Pákistán 14 65 984 2 1 0 9 Indonésie 66 43 992 5 2 0 10 Čile 35 36 332 4 1 0 Zdroj: GURENKO, Eugene: Earthquake Insurance in Turkey (upraveno) [4] Obr. č. 4: Mapa seismických oblastí Turecka Zdroj: General Directorate of Disaster Affairs [5] 3 Údaje o počtech obětí se liší, Světová banka udává celkový počet 83 908. 24

Jedno z nejničivějších zemětřesení za posledních pět století postihlo v září roku 1509 Istanbul a způsobilo jeho naprostou zkázu. O necelých 200 let později, v roce 1688, pak zasáhlo silné zemětřesení s magnitudem 7,5 jihozápadní část Turecka, provincii Izmir. Počet obětí se tehdy odhadoval na 20 000. [19] To nejničivější zemětřesení v novodobé historii (co do počtu obětí i magnituda) se ale ozvalo až ve 20. století, konkrétně v roce 1939 v provincii Erzincan. Zemětřesení v provincii Erzincan (27. 12. 1939) V noci, dne 27. 12. 1939 v 1 hodinu 57 minut místního času udeřilo v provincii Erzincan silné zemětřesení, kterému byla naměřena hodnota magnituda 8. Zemětřesení bylo zapříčiněno severoanatolským zlomovým pásmem. Silné otřesy vyvolaly doprovodné jevy v podobě sesuvů půdy, pozemních trhlin a vln tsunami v Černém moři. Záchranné akce ztěžovaly extrémně nízké teploty, které v noci klesaly až na -20 C, k tomu se přidal mrazivý vítr a sněhové závěje. V jižní části Turecka přecházelo sněžení v prudké deště, které vyvolaly mohutné záplavy a bahenní proudy. Všechny tyhle negativní meteorologické jevy přispěly k ještě větším ztrátám na lidských životech. [18] Celkový počet mrtvých se vyšplhal na 32 700. [9b] Následně po zemětřesení turecká vláda vypracovala mapu seismických oblastí a začala formovat striktní seismické normy pro výstavbu budov v Turecku. Zejména provincie Erzincan patří mezi nejvíce ohrožení oblasti, což dokázalo i další výrazné zemětřesení, které udeřilo v roce 1992.[17] Zemětřesení v provincii Kütahya (28. 3. 1970) Dne 28. 3. 1970 ve 23 hodin a 2 minuty místního času udeřilo silné zemětřesení v západní části Turecka v provincii Kütahya. Epicentrum se nacházelo 39 02 severní zeměpisné šířky a 29 05 východní zeměpisné délky. Hloubka ohniska byla okolo 33 km. Magnitudo dosáhlo hodnot 6,9. Celkem bylo srovnáno se zemí okolo 12 000 budov a několik set dalších jich bylo poničeno. Nejvíce postiženo bylo město Gediz a přibližně 53 okolních vesnic. Mírné škody byly napáchány i v okolních provinciích Burze a Yalově. V troskách 25

domů zahynulo přes 1000 obyvatel a další stovky lidí byli zraněni. Otřesy pocítili i lidé v Ankaře, Istanbulu a Izmiru. Zemětřesení vyvolalo sesuvy půdy, které zavalily několik domů a místní komunikace, takže pro záchranáře bylo velmi obtížné se na místo neštěstí rychle dopravit. Největší zkázu ale způsobil požár, který vznikl díky zkratu vysokého napětí a velmi rychle se šířil. Plameny šlehaly několik desítek metrů vysoko a město pohltil černý dým. Některé zdroje dokonce udávají, že požár měl na svědomí mnohem více obětí, než samotné zemětřesení. Během několika následujících hodin dorazily do oblasti prudké deště. Ty sice pomohly k uhašení požáru, avšak způsobily i rozsáhlé povodně. Domy, které odolaly otřesům byly nyní zatopeny. Jakmile záchranáři dorazili do oblasti, začali se záchrannými akcemi. Práci jim ale komplikoval jak silný déšť, tak i dosti silné otřesy, které se oblastí neustále šířily. Bylo tedy zapotřebí zachráněné obyvatele dostat co nejrychleji do hlavních táborů. Většina z nich nechtěla své domovy opustit a sami se snažili v sutích domů nalézt své známé a příbuzné. Již o tři dny později si ale jeden z mnoha silných dotřesů vyžádal další desítky obětí.[9c] Zemětřesení v provincii Erzincan (13. 3. 1992) Dne 13. března 1992 ve 20 hodin 19 minut místního času udeřilo zemětřesení o velikosti magnituda 6,8 v provincii Erzincan na východě země. Epicentrum se nacházelo 40 02 severní zeměpisné šířky a 39 05 východní zeměpisné délky přibližně 40 kilometrů od města Erzincan, které bylo otřesy nejvíce postiženo. Materiální škody byly obrovské, zřítily se obytné domy, městská infrastruktura. Vyvolané sesuvy půdy zablokovaly nebo poškodily mnoho veřejných komunikací. Značné byly i ztráty na lidských životech. United Nations Disaster Relief Organization (UNDRO) ve svém reportu udává, že si zemětřesení vyžádalo 547 obětí a přes 2000 zraněných. Záchranné akce začaly ihned po otřesech. Jako první dorazil na místo neštěstí Turecký červený půlměsíc společně s armádou a začali prohledávat trosky zřícených domů. Turecká vláda požádala o pomoc mezinárodní organizace. Vlády jednotlivých zemí vyslaly do oblasti své zdravotníky, záchranáře, humanitární pracovníky a věnovaly zejména materiální pomoc ve formě stanů, pitné vody, potravin, 26

hygienických zařízení a zdravotnických zařízení. Pomoc vyslaly i jednotlivé mezinárodní asociace Červeného kříže a to ve formě finančních prostředků a materiální pomoci. Podporu poskytly i Světová zdravotnická organizace (WHO) a Dětský fond OSN (UNICEF). [20] Obr. č. 5: Lokalizace zemětřesení v provinciích Kütahya a Erzincan Zdroj: European-Mediterranean Seismological Centre (upraveno) [6] Zemětřesení v provincii Kocaeli (17. 8. 1999) Krátce po třetí hodině ráno (3:02 místního času, 00:01:39 UTC), dne 17. srpna 1999 se na severozápadě Turecka otřásla země. Epicentrum zemětřesení se nacházelo 40 70 severní zeměpisné šířky a 29 91 východní zeměpisné délky (Earthquake Research Department of the General Directorate of Disaster Affairs), asi 12 km jihovýchodně od průmyslového města s vysokou hustotou obyvatel Izmitu (provincie Kocaeli). Hloubka ohniska byla 15,9 km. První největší otřes trval 45 sekund a hodnota magnituda dosáhla 7,4. Po hlavním otřesu následovalo ještě 200 malých dotřesů. [21], [22] Celkem zasáhlo zemětřesení sedm provincií (Istanbul, Kocaeli, Sakarya, Bursa, Bolu, Yalova, Eskisehir), které zaujímají 6,5 % celkové rozlohy Turecka a žije zde přes 15 milionů obyvatel, což představuje 23 % celkové turecké populace. [23] 27

Jednalo se o jedno z nejsilnějších zemětřesení, které kdy udeřilo v západním Turecku a zároveň jedno z největších, jenž mělo za následek devastaci moderní průmyslové oblasti. 4 [24] Od roku 1939 vzniklo podél severoanatolského zlomu jedenáct zemětřesení majících magnitudo 6,7 a více, přičemž devět z nich překročilo hranici magnituda 7. Jednotlivá zemětřesení postupně pokračují podél zlomu od východu na západ. [27] Samotné otřesy byly doprovázeny vlnou tsunami v Marmarském moři místy dosahující výšky až 12 metrů a která způsobila škody na pobřeží v délce přibližně 130 km. [25] Dle oficiálních údajů (říjen 1999) Krizového centra předsedy vlády (Turkish Prime Ministry Crisis Management Center) si zemětřesení vyžádalo celkem 17 127 obětí a 43 953 zraněných, přes 200 000 lidí se ocitlo bez domova.[26] Jelikož se jedná o vysoce průmyslovou oblast, socioekonomické škody byly obrovské. Došlo k poškození mnoha obytných a veřejných budov, průmyslových závodů, soukromých podniků, obchodů, infrastruktury, ropných rafinérií, přístavů. Nejhůře byla zemětřesením zasažena města Izmit, Yalova, Adapazari, Gölcük. Obr. č. 6: Lokalizace nejvíce zasažených oblastí Zdroj: EERI Special Earthquake Report (upraveno) [7] 4 Větší škody způsobilo pouze zemětřesení v roce 1906 v San Francisku a 1923 v Japonsku. 28

Vetší průmyslová centra v téhle oblasti se v posledních desetiletích stala cílem pro venkovské obyvatele migrující do měst za vidinou získání hodnotnějšího a kvalitnějšího života. Aby bylo možno uspokojit neustále narůstající poptávku po bydlení, začaly se na okrajích měst stavit tzv.,,gece kondu,, (stavby noci). Jednalo se o několikapatrové, jednoduché, železobetonové budovy, vystavěné bez úředního povolení převážně na nevhodných místech. Právě tyhle budovy jsou velmi náchylné i na sebemenší otřesy a převážná většina jich byla po tak silném zemětřesení srovnána se zemí. [11] Výrazné škody utrpěl průmysl automobilový, energetický, papírenský, petrochemický. Veliké obavy vyvolal požár rafinerie ve městě Korfeza, který se podařilo hasičům dostat pod kontrolu až za několik dnů. Požár měl za následek značné ekologické škody. Těžce ochromena byla také infrastruktura. Zemětřesení poničilo železnice, místní komunikace, dálnice (například zcela zdevastována byla vysoce frekventovaná část dálnice vedoucí z Ankary do Istanbulu). Velké škody byly způsobeny i v přístavech u Izmitského zálivu. Zemětřesení mělo i jeden pozitivní dopad. V lázeňské oblasti Yalova byly objeveny nové minerální prameny, které jsou v činnosti od roku 2000. [25] První zprávy z postižené oblasti dokazovaly, že jde o katastrofu nebývalých rozměrů. Do Turecka začaly proudit záchranné týmy a dobrovolníci z celého světa. Hned první den přijelo přes 1000 záchranářů z 19 států, v dalších dnech jejich počet vzrostl na 1500 ze 32 zemí. Zemětřesení vyvolalo zároveň vlnu solidarity u lidí po celém světě a začaly se pořádat humanitární sbírky. [21] Ihned po otřesech dorazily jako první na místo neštěstí záchranné týmy společně s Tureckým červeným půlměsícem. Záchranné akce byly rozčleněny na tři etapy. První období zahrnovalo okamžitou pomoc obětem neštěstí v podobě zajištění přístřeší, pitné vody, potravin, hygienických potřeb, oblečení a poskytnutí zdravotního ošetření. Druhé období, tzv.,,rehabilitační období, začalo od listopadu 1999. Cílem bylo vytvořit projekty na výstavbu obytných domů, obnovu infrastruktury, školských zařízení, nemocnic, podniků. Dále bylo potřeba ustanovit a realizovat programy sociální péče směřované nejvíce lidem žijícím ve stanových 29

táborech nebo jiných provizorních ubytovnách. Třetí období pak zahrnovalo zlepšení pohotovostní připravenosti, posílení krizového managementu a zajištění preventivních opatření pro případ náhlých katastrofických událostí. [28a] Hlavním úkolem tureckých vládních agentur, armády a civilních jednotek se stalo zajistit pomoc od mezinárodních organizací, koordinaci záchranných akcí, distribuci pomoci a kontrolu humanitární pomoci, která přišla do země. Řídící krizová centra zasedala v nejvíce postižených oblastech, přičemž hlavní krizové centrum v čele s ministerským předsedou sídlilo v Ankaře. Turecký červený půlměsíc byl zastoupený ve všech krizových centrech. Jeho prioritou se stalo zajistit potřebnou pomoc obětem neštěstí. Dále řídil doručení humanitárních zásilek léků, lékařských přístrojů, přikrývek, stanů, potravin, pitné vody, hygienických potřeb apod. Již v den katastrofy bylo doručeno okolo 35 000 stanů z místních skladů i ze zahraničí. Bylo postaveno 5 stanových městeček, která zajistila přístřeší pro 25 000 lidí. V mobilních kuchyních servírovali především dobrovolníci teplé jídlo a pitnou vodu. O několik hodin později dorazila do Istanbulu i Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce složená ze 17 expertů, kteří měli na starosti oblast řízení managementu financí, administrativy, zdravotnictví, zpravodajství telekomunikačních služeb, logistiky, řízení pomoci, obstarání zásob pitnou vodou a hygienických prostředků. Mimo jiné Mezinárodní federace pořádala pravidelné schůzky s Tureckým červeným půlměsícem, se kterým společně koordinovala veškerou pomoc od mezinárodních společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Mezinárodní federace se začala podílet i na vytváření rehabilitačních, rekonstrukčních a psychosociálních projektů, které byly realizovány o několik měsíců později. Kromě asociací Červeného kříže byly do Turecka vyslány týmy OSN Pro posouzení a vyhodnocování katastrof UNDAC 5 společně s profesionálními pracovníky organizací UNICEF, UNDP a WFP. Jejich stěžejním úkolem se stalo zhodnotit danou situaci a odhadnout hlavní potřeby postiženého území. [28a] 5 UNDAC (United Nation Disaster Assessment and Coordination) UNDAC je tvořená skupinou expertů OSN, která má za úkol zhodnotit situaci na místě katastrofy, odhadnout potřeby postiženého území a stanovit další skutečnosti, které jsou nutné a potřebné pro činnost záchranných skupin týmů. UNDAC spolupracuje s orgány samosprávy a státní správy v postiženém území a připravuje informace a podklady pro činnost záchranných týmů dle místních požadavků a potřeb. 30

UNICEF realizovala tzv.,,rekonvalescenční program pro turecké děti (Recovery Plan for Turkish Children). Jednalo se o rehabilitační program se zaměřením na psychosociální pomoc dětem a jejich matkám a zajištění kvalitní výživy pro děti a mládež. [29] Lékařskou pomoc na místě zajišťovaly vojenské jednotky z několika zemí, ale i mezinárodní neziskové organizace, včetně Lékařů bez hranic. Britská humanitární organizace Oxfam spolupracovala přímo s Mezinárodní federací Červeného kříže a Červeného půlměsíce a stala se hlavním donátorem pitné vody a hygienických zařízení. [28a] Pomoc Turecku dorazila i ze strany České republiky. Dne 23. srpna 1999, po souhlasu Parlamentu České republiky, byly do jednoho z nejvíce postižených měst Gölcüku vyslány mobilní týmy 6. polní nemocnice, která v oblasti působila až do stabilizace situace a do převzetí úkolů místními silami. Zdravotnický personál složený z 15 lékařů a 13 sester poskytoval spolu s ostatními pracovníky postiženému obyvatelstvu odbornou lékařskou pomoc. Zároveň příslušníci nemocnice zabezpečovali zdravotnickou a logistickou podporu táborům dočasného ubytování.v rámci své aktivity spolupracovaly naše týmy s italskou nemocnicí. Činnost nemocnice byla ukončena 31. října 1999. K českému lékařskému týmu se připojili i záchranáři ze 75. záchranné výcvikové základny Civilní ochrany v Olomouci. Obě skupiny pracovaly společně. [30] Občanské sdružení Adra vyslalo do Turecka i skupinu pěti českých kynologů za Svazu záchranných brigád. Český červený kříž letecky zaslal pro oběti zemětřesení krevní deriváty. Finanční prostředky v hodnotě 500.000 korun uvolnil Český červený kříž ze svého Fondu humanity. [31] 31

Zemětřesení v provincii Düzce (12. 11. 1999) Po 87 dnech (12. listopadu 1999) od ničivého zemětřesení v provincii Kocaeli se země zachvěla znovu. Epicentrum zemětřesení se nacházelo 40 75 severní zeměpisné šířky a 31 16 východní zeměpisné délky přibližně 100 km východně od Izmitu nedaleko města Düzce ležícího při pobřeží Černého moře. Magnitudo dosáhlo hodnoty 7,2 a ohnisko se nacházelo v hloubce 11 kilometrů. [9d] Největší škody byly způsobeny v samotném městě Düzce a v malém městečku Kaynasli. Zemětřesení pocítili i lidé žijící v okolních provinciích a to zejména v provincii Adapazari a Zonguldaku. V Düzce byla většina budov již narušena po zemětřesení v Kocaeli, a proto dalším otřesům již nebyly schopny odolat. Převážná většina se jich zřítila a pod jejich troskami umírali lidé. Celkem si zemětřesení vyžádalo 845 obětí a 4948 zraněných. Celkem bylo zdevastováno přes 15 000 objektů, včetně průmyslových podniků, nemocnic, škol, infrastruktury. Díky výrazným sesuvům půdy došlo k přerušení hlavního tahu dálnice vedoucí z Ankary do Istanbulu. O pět dní později se ozvaly dva silné dotřesy s magnitudy 4,9 a 5, které u lidí opět vyvolaly velký strach a paniku. Hlavním nepřítelem při záchranných akcích byl nejen čas, ale i neustále se zhoršující počasí. V provincii Bolu napadl sníh a teploty se pohybovaly místy pod bodem mrazu. Cílem se stalo zajištění přístřeší pro lidi, kteří se rázem ocitli bez domova. Vláda poskytla pro oběti neštěstí hotely a ubytovny v širokém okolí, přesto jejich kapacita nestačila. Mezinárodní společnosti Červeného kříže začaly ihned do oblasti zasílat zimní stany, topení a přikrývky, ale i hygienické potřeby, barely s pitnou vodou, zdravotnická zařízení. Humanitární pracovníci většinou ještě působili v provincii Kocaeli, proto nebyly větší problémy s jejich přesunem. Záchranné týmy a začaly prohledávat trosky zřícených domů a vyprošťovat raněné. Turecký červený půlměsíc měl na starosti zřízení stanových městeček, zajištění jídla, pitné vody a základní zdravotnické péče. Pro tento účel vystavil polní nemocnici. Většina potřebných vybavení se přesunula z provincie Kocaeli. [28b] 32

Obr. č. 7: Lokalizace zemětřesení v provinciích Kocaeli a Düzce Zdroj: European-Mediterranean Seismological Centre (upraveno) [6] 33

7. Seismická aktivita v letech 2000 2007 Seismickou aktivitu na území Turecka v letech 2000 2007 lze charakterizovat jako nepříliš významnou, přestože je denně zaznamenáno několik desítek otřesů. Jedná se však především jen o nepatrné otřesy malého rozsahu s průměrným magnitudem 3-4. Tyto otřesy bývají již pozorovatelné mnoha lidmi převážně uvnitř budov. Projevují se chvěním nábytku a řinčením nádobí, avšak žádné velké škody nezpůsobují. V téhle části bakalářské práce je pozornost věnována zemětřesením majícím hodnotu magnituda 5 a více (nejvyšší hodnota za sledované období dosáhla 6,4). Při těchto hodnotách již otřesy pociťují lidé i mimo budovu, praskají okenní tabulky, pohybuje se nábytek, u některých domů praská a opadává omítka. [8] V Turecku ale bývají materiální škody i ztráty na lidských životech zpravidla mnohem vyšší. Je to dáno zejména větší náchylností obytných i veřejných budov k otřesům, než je tomu ve vyspělých zemích. Ačkoliv má Turecko striktní stavební normy formované v roce 1997 dle Kalifornských stavebních norem, velkým problémem je jejich nerespektování a nedostatečný dohled vlády na jejich plnění. I díky vysoké korupci státních úředníků a stavebních úřadů dochází k porušování bezpečnostních předpisů jak v podobě zástavby na geologicky nevhodném území, tak v používání nekvalitních stavebních materiálů. [11] Vybraná zemětřesení, jenž měla za sledované období magnitudo větší jak 5 jsou dokumentována v tabulce č. 2. Pro lepší přehlednost z hlediska jejich lokalizace jsou dále znázorněna i ve dvou mapkách. Podrobněji jsou analyzována zemětřesení, která měla za následek oběti na životech nebo vysoké hodnoty magnituda. Přičemž u zemětřesení s největším počtem obětí, konkrétně tedy zemětřesení v Sultandagı v provincii Afyon v jihozápadní části Turecka a zemětřesení v Bingölu ve stejnojmenné provincii ve východní části Turecka, je analýza doplněna o záchrannou odezvu a realizovanou humanitární pomoc. 34