MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2014 DANIELA VALÍČKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Hiporehabilitace Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracovala: Valíčková Daniela Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Hiporehabilitace vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.. podpis

Poděkování Chci se poděkovat Ing. Dagmar Pospíšilové za odborné konzultace a vedení mojí bakalářské práci, poskytnutí cenných rad a podporu při psaní. Děkuji doc. Ing. Ive Jiskrové, Ph.D. za poskytnutí literatury. Také se chci poděkovat Mgr. Dane Struhárovej, z Jazdecko rehabilitačného centra Lesan n.o. za úsilí a věnovaný čas pro mě, při praktických ukázkách hiporehabilitace, a poskytnutí cenných informací a fotografií. Děkuji Ústřední evidenci koní za poskytnutí údajů ke zpracování moje bakalářské práce. V neposlední řadě patří velké děkuji mojí mamince Anne Valíčkovej a manželům Uličním, za podporu během celého studia, finanční pomoci a tím i možnost studovat na vysoké škole.

Abstrakt Bakalářská práce na téma Hiporehabilitace je zpracována formou literární rešerše. Cílem bylo popsat vhodné typy hiporehabilitace a jednotlivá plemena koní používaných v hiporehabilitaci. Hiporehabilitace je cílená terapie, kde středem zájmu je vždy klient a jeho problém a kůň prostředkem. Práce pojednává o historii léčebného ježdění a vývoji hiporehabilitace. Definuje a charakterizuje pojem hiporehabilitace a detailněji se zabývá jejími jednotlivými složky, účastníky a různými účinky terapeutického ježdění. Velká část práce je soustředěna na výběr, vlastnosti, klady a zápory jednotlivých plemen koní nejčastěji využívaných v hiporehabilitaci. Klíčová slova: hiporehabilitace, hipoterapie, hipolog, klient, mechanika pohybu koně, výběr a příprava koní, vlastnosti koní, plemena koní. Abstract My bachelor thesis on the topic Hiporehabilitation is treated as a literary review. The aim was to describe the appropriate types of hippotherapy and different breeds of horses used in hippotherapy. Hippotherapy is a targeted therapy, where the focus is always the client and his problem and a horse as a means. The work deals with the history of the development of therapeutic riding and hippotherapy. Defines and describes the concept of hippotherapy and describes in detail the individual components, the participants and the different effects of therapeutic riding. Much of work is focused on the selection, properties, pros and cons individual breeds horses most often used in hippotherapy. Keywords: hiporehabilitation, hippotherapy, hippologist, client, mechanics of movement of the horses, selection a training of horses, characteristics of horses, breed of horses.

Obsah 1 Úvod... 10 2 Historie... 11 2.1 Historické počátky jízdy na koni a jejího vztahu ke zdraví a nemoci člověka 11 2.2 Historický vývoj hiporehabilitace ve 20. Století... 12 2.3 Vývoj hiporehabilitace v České republice... 13 3 Složky hiporehabilitace... 14 3.1 Charakteristika hiporehabilitace... 14 3.2 Hipoterapie (HT)... 15 3.3 Aktivity s využitím koní (AVK)... 16 3.4 Psychoterapie pomocí koní (PPK)... 16 3.5 Parajezdectví... 17 3.6 Paradrezura... 17 3.7 Paravoltiž... 18 3.8 Parawestern... 19 3.9 Paravozatajství... 19 4 Účastníci hiporehabilitace... 20 4.1 Cvičitel... 20 4.2 Fyzioterapeut... 20 4.3 Pomocník... 21 4.4 Klient... 21 4.5 Lékař... 22 4.6 Kůň... 22 5 Účinky hiporehabilitace... 23 5.1 Fyziologické účinky... 23 5.2 Biomechanické účinky... 23

5.3 Bioenergetické účinky... 24 5.4 Psychické účinky... 25 6 Tělesná stavba a mechanika pohybu koně... 25 6.1 Exteriér koně... 25 6.2 Mechanika pohybu koně... 27 6.3 Tělesná linie koně... 28 6.4 Biomechanika koně... 28 6.5 Konstituce koně... 29 7 Výběr a příprava koní pro hiporehabilitaci... 30 7.1 Výběr koně podle plemene... 30 7.2 Plemena koní nejčastěji využívaná v hiporehabilitaci... 31 7.2.1 Český teplokrevník (ČT)... 31 7.2.2 Chladnokrevní koně... 32 7.2.3 Anglický plnokrevník... 32 7.2.4 Huculský kůň... 33 7.2.5 Starokladrubský kůň... 33 7.2.6 Plemena pony... 34 7.2.7 Americký klusák... 35 7.2.8 Quarter horse... 35 7.2.9 Koně bez plemenné příslušnosti... 35 7.3 Výběr koně podle věku... 36 7.4 Výběr koně podle pohlaví... 37 8 Vlastnosti koní pro terapeutické účely... 38 8.1 Výkonnost koně... 38 8.2 Temperament koně... 38 8.3 Charakter koně... 39 9 Požadavky na přípravu koně pro účely hiporehabilitace... 40

9.1 Příprava koně všeobecná... 40 9.2 Příprava koně specifická... 40 9.3 Příprava mladého koně... 41 9.4 Příprava staršího koně... 41 9.5 Způsoby vedení koně... 42 10 Nejčastější postižení a nemoci v oblasti aktivit s využitím koní... 42 10.1 Účinky hipoterapie na různá onemocnění/postižení dětí a pacientů... 43 10.1.1 Vliv hipoterapie na mobilitu, sílu a rovnováhu u starších pacientů... 43 10.1.2 Účinky 5 - týdenní léčebné jízdy na koni na hrubou motoriku u dítěte s dětskou mozkovou obrnou:případová studie... 44 10.1.3 Vliv terapeutické jízdy na koni na rovnováhu a chůzi lidí s roztroušenou sklerózou... 44 10.1.4 Funkční svalová reakce u osob s mentálním postižením může být zlepšena pomocí terapeutického využití koní... 45 10.1.5 Variabilita pohybu koně v kroku v hipoterapii... 46 11 Závěr... 47 12 Seznam použité literatury... 48 13 Seznam zkratek... 53 14 Obrázková příloha... 54

1 Úvod Spojení koně a člověka patří k lidskému kulturnímu dědictví. Kůň provází člověka již mnoho tisíc let jako věrný společník a pomocník v zemědělství, dopravě, válkách, zábavě i sportu. Pole působnosti koně při kontaktu s člověkem se rozšiřuje ze společníka a sportovce také na terapeuta/spoluterapeuta. Animoterapie (zooterapie) je definována jako léčba pomocí zvířat a zahrnuje péči o ně, dotýkání, hlazení, kontakt s nimi, komunikace přes zvíře. Využívá interakce člověka a zvířete k této činnosti speciálně vycvičeného. Je popsána řada metod terapií pomocí zvířat - známé jsou především canisterapie (psi), felinoterapie (kočky), lamaterapie (lamy), delfinoterapie, k méně obvyklým patří insektoterapie (hmyz), ornitoterapie (ptactvo). Další druhy zvířat jsou využívaný bez upřesňujícího označení a většinou bývají řazeny mezi další druhy animoterapie nebo jsou nazývány opisem. Hiporehabilitace jako jedna z metod animoterapie patří v současné době k nepoužívanější terapii se specifikou využívání koní, a to především k léčbě pohybových poruch. Je zastřešující a nadřazený název pro všechny aktivity a terapie v oblastech, kde se setkává kůň a člověk se zdravotním znevýhodněním/specifickými potřebami. Dělí se na několik okruhů, které upřesňují terapeutický dosah koně. Stejně jako v oblasti terapeutického využití koní, tak i v dalších oborech animoterapie vznikaly po celém světě společnosti, které si kladly za úkol uznání a propagaci terapie pomocí zvířat jako léčebné metody v oblasti pedagogiky a psychologie. S postupnou profesionalizací organizací se začaly v 80. letech rozšiřovat dvě metody terapie: Animal Assisted Activities (AAA) činnosti za účasti zvířat; výsledky lze vyjádřit pouze v pocitech (radost, spokojenost, štěstí) aktivizace nemocného. AAA lze rozdělit na pasivní, kdy zvíře má pozitivní efekt již pouhou svou přítomností v určitém prostředí, a na interaktivní, kdy klient pečuje o zvíře stále nebo formou projektů v různých časových délkách a pravidelnosti (návštěvní typ). Animal Assisted Therapy (AAT) terapie pomocí zvířat, cílená intervence - posílení žádoucího chování nebo utlumení nežádoucího chování klienta. Do této oblasti se dá zahrnout působení koně jako modelu motorického vzoru chůze člověka metoda hipoterapie. 10

2 Historie 2.1 Historické počátky jízdy na koni a jejího vztahu ke zdraví a nemoci člověka Přesné datum, kdy koně začali pomáhat lidem se zdravotním postižením či znevýhodněním, není jednoznačné. Zmínky o pozitivním vlivu jízdy na koni se objevily již ve spisech starořeckého lékaře Hippokrata z Kósu (5. stol. př. n. l.) (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). První písemně zachované lékařské doporučení k jízdě na koni, které má sloužit jako jistá forma gymnastického cvičení, pochází od Galena z 2. stol. n. l. (Hollý, Hornáček, 2005) Použití jízdy na koni k utužení zdraví a k jeho nápravě má dlouhou tradici už od dob renesance. Již v 16. století Hieronymus Mercurialis v knize De Arte Gymnastika v kapitole De eqitatione uvádí, že učitelé gymnastiky pod vedením lékaře používají jízdu na koni k udržení a znovzískání zdraví a k vypracování správného držení těla (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). První cílený popis léčebného využití koní v novověku je znám od 17. století, kdy Thomas Sydeham předepisoval jízdu na koni z léčebných důvodů. Například při dně jako dietetikum, ale i při jiných četných utrpeních (Neradžič, 2006). V roce 1719 vydává Friedrich Hoffmann dílo, ve kterém uvádí, že pohyb na koni udělá mnohdy více dobra než medikamentosní prostředky, ve které tolik věříme (Zahrádka, 1995). Tento autor jako první dával do souvislosti krok koně a přenos pohybujícího se koňského hřbetu na člověka s léčebným procesem (Neradžič, 2006). V roce 1750 vydává Francis Fuller monografii Medicina gymnastica, v níž pokládá jízdu na koni na první místo mezi tělesnými cvičeními a upozorňuje na zodpovědnost lékaře, který musí při indikaci odhadnout možnost zátěže klienta a jeho individuální schopnosti. Doporučuje základní pravidla, jako jsou výběr vhodného koně, adekvátní dávkování a příznivou denní dobu (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 11

Gerard van Swietens, osobní lékař Marie Terezie pochopil, že u jízdy na koni hraje vztah mezi aktivním a pasivním pohybem výraznou roli. Vyzdvihuje, že dochází k procvičování celého těla. Jízda na koni ovlivňuje vnitřní orgány, zvyšuje výměnu vzduchu, zlepšuje spánek a odstraňuje melancholii (Zahrádka, 1995). Všechna tato pojednání se týkají především jízdy na koni mužů. Ženy v té době jezdili v bočném sedu v dámském sedle, trup sešněrovaný šněrovačkou nebo korzetem; zde se tedy o správném držení těla nebo vlivu na vnitřní orgány nedalo hovořit. Přesto měla jízda na koni pozitivní vliv na organismus ženy pro své působení na oblast psychiky (Casková, 2009). Lipský profesor Samuel T. Quellmaz (1647-1759) jako první analyzoval pohyb jezdce a zavedl pojem trojdimenzionálních kmitů, již zcela v dnešním pojetí. Snažil se také o sestrojení přístroje, který měl nahradit živého koně- tzv. Reitmaschine (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). V roce 1890 vychází práce švédského autora Zandera, která obsahuje návod na mechanického koně. Aparát v podobě sedla, dokonce i dámského, měl 180 vibrací za minutu, lekce trvala 3 minuty. Byl přesvědčen, že se tím nacvičuje rovnováha a že vibrace tonizují vnitřní orgány a neurovegetativní systém (Zahrádka, 1995). Tématem všech prací věnujících se pozitivnímu vlivu jízdy na koni na zdraví člověka byl vliv vlastní jízdy, avšak v několika spisech již nacházíme doporučení, že nejvhodnější je jízda v kroku (Casková, 2009; Jiskrová, Casková a Dvořáková 2012). 2.2 Historický vývoj hiporehabilitace ve 20. Století Začátkem 20. století lékař R. Pickendach prosazoval jezdecký sport jako léčebný prostředek u mnoha onemocnění. Doporučuje jej rovněž jako relaxaci při neklidném životě a vyčerpávající práci (Rynešová, 2012). Z historického hlediska je zajímavá postava prvního československého prezidenta T.G. Masaryka, který aktivně jezdil na koni do svých osmdesáti let. Svůj pozitivní postoj projevil i velmi výstižným výrokem, který zaznamenal Karel Čapek v Hovorech s TGM: Proč rád jezdím na koni? - protože je to nejrychlejší tělocvik. To se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce, srdce- jen to zkuste! (Hollý, Hornáček 2005). 12

Po první světové válce se používá kůň k rehabilitaci válečných invalidů. V letech 1950-1960 se hipoterapie začala používat k rehabilitaci pacientů po poliomyelitis anterior acuta (dětská obrna) (Velemínský a kol. 2007). Příběh chlapce postiženého poliomyelitidou a jeho postupné uzdravování, ve kterém sehrával hlavní úlohu kůň, napsal Alan Marshall ve své knížce Už zase skáču přes kaluže (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). V 60. letech vznikají organizace zabývající se hipoterapii prakticky v celé Evropě i USA (Velemínský a kol. 2007). Pro mnoho nemocných na celém světě byl velkým povzbuzením úspěch dánské jezdkyně Lis Hartelová, po dětské obrně částečně ochrnuté na obě dolní končetiny, která na dvou po sobě jdoucích olympijských hrách - v Helsinkách 1952 a ve Stockholmu 1956 - získala s koněm Jubilee vždy druhé místo v drezuře. Lis Hartelová se svou dánskou fyzioterapeutkou Ullou Harpothovou stály u zrodu prvních center hipoterapie ve skandinávských zemích v padesátých letech 20. století (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Z vývoje lze sledovat snahu používat jízdu na koni k utužení zdraví obecně, později jako součást gymnastického programu, jako jedna z možností tělesných cvičení (Casková, 2009). 2.3 Vývoj hiporehabilitace v České republice V České republice má léčebné využití koní dlouholetou tradici (Neradžič, 2006). Skromné začátky hiporehabilitace v naší republice se datují od roku 1947, zejména při léčbě pohybových poruch po polyomylelitidě (infekční obrně proti které je naše populace již očkována) (Lantelme, 2009). Projekt se měl realizovat v Jánských Lázních, ale z technických důvodů se neuskutečnil. V roce 1972 byl v někdejším TISu (Svaz pro ochranu přírody) ustanoven Hucul Club, jehož úkolem bylo zachránit před vyhynutím vzácného autochtonního huculského koně. Zakladatelé Hucul Clubu zkusili využívat huculského koně k terapeutickému využití v některých neurologických a ortopedických chorob (Rynešová, 2012). 13

V Hucul Clubu ve Zmrzlíku u Prahy zahájili novodobou hipoterapii v roce 1976 ve spolupráci s profesorem Lewitem a to jako první středisko ve střední Evropě. Poté se hipoterapie rozšířila do rehabilitačního ústavu v Chuchelné u Opavy pro dětské klienty, kam v roce 1979 fyzioterapeutka Helena Hermach Lewitová dovezla 2 huculy ze Zmrzlíku a také metodiku a zkušenosti i ze zahraniční stáže. Hipoterapie jako další metoda léčebné rehabilitace se začala poté rozšiřovat do lázní (Karviná Darkov), léčeben (Luže Košumberk) a ústavů sociální péče (Zbůch). V psychiatrických léčebnách (Praha Bohnice) a na mnohých dalších místech se začalo rozvíjet léčebně pedagogicko psychologické ježdění. Rozvoji hiporehabilitace pomohla i odborná podpora osobností v oblasti rehabilitace, jako Doc. MUDr. František Véle, CSc., primář MUDr. Lubor Zahrádka, profesor Karel Lewit a Doc. PaedDr. Pavel Kolář (Lantelme, 2009). V roce 1991 byla ve spolupráci s tehdejším primářem Ústavu sociální péče v Zbůchu u Plzně MUDr. Luborem Zahrádkou a RNDr. Otakarem Leiským (Hucul Club Praha), MUDr. Zdeněkem Bašným (Psychiatrická léčebna Praha - Bohnice), Hanou Hemannovou a řadou dalších založena Česká hiporehabilitační společnost (ČHS), která je v současné době garantem hipoterapie v České republice (Neradžič, 2006; Velemínský, 2007). Sdružuje lékaře, fyzioterapeuty, cvičitele jezdectví, parasportovce, pacienty i rodiče dětí s handicapem. Zajišťuje výuku pro odborníky pracující v hiporehabilitaci (Velemínský, 2007). 3 Složky hiporehabilitace 3.1 Charakteristika hiporehabilitace Výraz hiporehabilitace se skládá ze dvou částí. První z nich se vztahuje k řeckému hippos kůň, druhá část, rehabilitace, zase k latinskému habilis k něčemu způsobilý, předpona re má význam znovu, opakovaně (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Hiporehabilitace v širším smyslu je komplexní pojem, který v době zahrnuje všechny formy využití koně jako prostředku pro léčbu či rehabilitaci osob handicapovaných či zdravotně oslabených. Jedná se o metodu využívající koně jako 14

nástroje pro léčbu či rehabilitaci některých somatických a psychických onemocnění (Rynešová, 2012). Rehabilitace zahrnuje všechny prostředky směřující ke zmírnění tíže, která omezuje a znevýhodňuje život zdravotně postiženého nebo handicapovaného, a umožňuje mu dosáhnout co nejvyššího stupně sociální integrace. Jejím smyslem a cílem je pokud možno co nejúplnější začlenění lidí se specifickými potřebami či zdravotním znevýhodněním do aktivního života, který má očekávanou kvalitu. Každá složka hiporehabilitace má svá specifika, která se liší v metodice práce s koněm i s klientem. Středem zájmu je vždy klient a jeho problém a kůň není účelem, ale prostředkem v rukou terapeuta. Pro klienta hledáme koně, který by odpovídal jeho potřebám. Kritériem pro výběr koně je tedy klient, jeho možnosti a potřeby, typ a stupeň postižení/znevýhodnění, výška, váha, schopnost a možnosti sedu, stoje, schopnost koordinace pohybů (především u HT), stupeň mentální úrovně a soběstačnosti, celkové psychické a emoční ladění (zejména v AVK a PPK). Dalším kritériem při výběru koně jsou požadavky dané metodikou a cílem terapie, podle zvolené metodiky se liší nejen hlediska výběru, ale i příprava koní. Jednotlivé složky se navzájem prolínají a pomáhají vytvářet osobnost každého člověka (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 3.2 Hipoterapie (HT) Hipoterapie je rehabilitační metoda, která využívá komplexní léčebné působení koně na člověka. Je nejrozšířenější formou animoterapie,která využívá koňského hřbetu k tvorbě pohybových impulzů, které se pak přenášejí na pacienta a umožňují mu tak rozvíjet jeho vlastní pohybové schopnosti (Hollý, Hornáček, 2005; Vosátková a kol., 2004). Hipoterapii můžeme též definovat jako metodu, která fyziologickou chůzí koně ovlivňuje patologickou chůzi člověka, nebo metodu, která nabízí živé protézy, takže i imobilní pacient se může procházet po zdravých nohách (Zahrádka, 1994). Cíle jsou dosaženy postupnou adaptací klienta na pohyb koně v průběhu terapie. Výsledkem je facilitace reparačních procesů na úrovní neurofyziologické a psychomotorické. Hipoterapie využívá i tělesné teploty koně, což je významný relaxační faktor pro ztuhlé 15

svalstvo u tělesně postižených. Uvolnění svalů jde rukou v ruce a uvolněním duševním, což se využívá k ovlivnění psychiky. Hipoterapie je individuální terapie a maximálně využívá vše, co kůň nabízí pohyb, kontakt, emoce, prostor. Při hipoterapii je kůň vždy veden vodičem v kroku, klient je z hlediska ovládání koně pasivní a je na koni různě polohován za účelem dosažení terapeutického cíle. Podle potřeby je klient vždy jištěn z jedné nebo i z obou stran koně terapeutem a asistentem. Zařazení do terapie by se mělo dít na základě písemného doporučení lékaře, pro provádění jednotky hipoterapie (terapie) musí být přítomen fyzioterapeut/ergoterapeut se specializací na hipoterapii, který zodpovídá za průběh jednotky (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 3.3 Aktivity s využitím koní (AVK) Metoda speciální/sociální pedagogiky a práce, využívající prostředí jezdecké stáje, kontakt s koněm a vzájemné interakce s ním jako prostředek motivace, aktivizace a vzdělávání lidí se specifickými potřebami (Smíšková, 2009). Používá se tedy kůň jako zprostředkovatel emocí, jako zrcadlo, podle něhož člověk automaticky provádí korekci svého jednání či chování (Vosátková a kol., 2004). Provádějí ji osoby s odborným vzděláním, které prošli praktickým výcvikem pedagog, speciální/sociální pedagog, sociální pracovník (Smíšková, 2009). 3.4 Psychoterapie pomocí koní (PPK) Psychoterapie pomocí koní patří mezi integrativní směry psychoterapie a k terapii pacientů/klientů využívá specifickou triádu terapeut-kůň-pacient/klient. Léčba je založena na působení psychologickými prostředky s využitím specifických vlastností koně jako koterapeuta v psychoterapeutickém procesu k ovlivnění duševních poruch a duševních onemocnění. Psychoterapie pomocí koní je kvalitní součástí komplexní péče o pacienty/klienty všech věkových skupin (Mašková, 2009). Cílem terapie je odstranit nebo zmírnit projevy některých duševních poruch, ovlivnit psychiku klienta za účelem 16

podpoření motivace, snížit nebo zcela odstranit strach, agresi či rezignaci spolu s výukou správného sebehodnocení a sebevědomí, pomocí k vytváření chybějících citových vazeb, korekci postojů k okolí apod. Terapie může být individuální nebo skupinová a je vedena psychoterapeutem, psychologem nebo psychiatrem, který by měl mít speciální kurz. Skladba terapeutické jednotky je velmi rozmanitá od péče o koně a práce ve stáji přes komunikaci s ním až po aktivní ježdění- vždy záleží na terapeutickém cíli. Klient je vždy zařazen do programu na základě písemného doporučení lékaře/psychologa/psychoterapeuta. Za průběh lekce je zodpovědný vedoucí terapeut, vodič koně nebo jezdecký instruktor pracující s koněm podle požadavku terapeuta vždy s ohledem na klienta (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 3.5 Parajezdectví Parajezdectví jako sport pro osoby se zdravotním postižením je založeno na aktivním ovládání koně (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Jezdec se s ohledem na svoje postižení za použití speciálních pomůcek či změněné techniky jízdy učí aktivně jezdit na koni, voltižním cvikům nebo veden koně v zápřeži, eventuelně se zúčastňuje sportovních soutěží - paradrezura, paravoltiž, parawestern, paravozatajství (Mašková, 2009). Lekci vede cvičitel s licencí na určitou jezdeckou disciplínu, který by měl mít znalost zdravotního stavu svých klientů a přizpůsobit metodu výcviku k dosažení chtěných výsledků. Jezdec by měl vždy být přijat do programu na základě lékařského doporučení a vyšetření fyzioterapeutem. Významnou roli hraje výběr a příprava koně s ohledem na možnosti klienta. Samozřejmostí jsou maximální bezpečnostní opatření a pravidlo Možnost rizika nikdy nesní převýšit možný přínos. (ANONYM 2). 3.6 Paradrezura Paradrezura je drezúra upravená pro jezdce se zdravotním postižením. Je hodnocena podle stejných pravidel jako klasická drezúra, ale jezdci mají možnost použít kompenzační pomůcky, které jsou přesně dané jejich handicapem (Mrštinová, 2009). 17

Jezdci jsou rozděleni na základě klasifikace do 4 skupin a 5 kategorií podle stupně handicapu. Klasifikace handicapu provádí proškolený klasifikátor, nevidomí předkládají speciální vyšetření očním lékařem. V klasifikační kartě jsou zaznamenány i povolené kompenzační pomůcky (otěže, úpravy sedla, bičíky), léky apod. (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012) Klasifikační skupiny náročnost úlohy: (www.kvitek.org.) Ia. skupina nejtěžší stupeň postižení, pouze krok (shromážděný, střední, prodloužený, volný), ve volné sestavě je povolena práce na dvou stopách a klus Ib. skupina krok, krátce klus, ve volné sestavě je povolena práce na dvou stopách II. skupina krok, klus (shromážděný, pracovní, střední, prodloužený), ve volné sestavě je povolen cval III. skupina krok, klus, cval (shromážděný, pracovní střední, prodloužený), IV. skupina cval včetně přeskoků a práce na dvou stopách, obdélník o rozměrech 20 x 60 m (ANONYM 3). 3.7 Paravoltiž V naší republice se v této sportovní disciplině více uplatňují jezdci s mentálním postižením nebo kombinovanými vadami. Je pro ně výhodou, že nemusí koně vést, a že mohou pracovat převážně se svým tělem. Cvičenci jsou rozděleny do dvou skupin lehký handicap (označení LH) a těžký handicap (označení TH) (Vosátková a kol., 2004). Jedinec s postižením (paravoltižér) vykonává pod zdravotním dozorem na neosedlaném koni gymnastické cviky, a to buď samostatně, nebo ve dvojici či skupině (Mrštinová, 2009). Koně vede lonžér na lonži ve voltižním kruhu na levou ruku. Paravoltiž je v základech shodná s voltiží, což je sportovní disciplína nazývaná jako gymnastika na koni, je však přizpůsobená jedinci se zdravotním znevýhodněním (ANONYM 4). Cvičenci jsou rozděleny do skupin podle typu a stupně postižení (fyzické, mentální) (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Cvičení by mělo vést k pocitům uspokojení a radosti z dosažených výsledků a mělo by jedince motivovat k dalšímu zlepšení výkonů (Mrštinová, 2009). Soutěžící mohou závodit na koni nebo na trenažeru barelu. (obr. č. 7) Soutěže probíhají jako soutěže jednotlivců, dvojic nebo skupin a 18

skládají se vždy ze dvou částí z povinné sestavy a volné sestavy (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Paravoltiž existuje v ČR od roku 1995 (Mrštinová, 2009). 3.8 Parawestern Parawestern je mladá sportovní disciplína určená pro jezdce se zdravotním znevýhodněním nebo se specifickými potřebami. Vychází z klasických westernových disciplín, které s mírnou úpravou zohledňují handicap jezdců. Nejvhodnější disciplíny pro parawestern jsou western pleasure, trail a western horsemanship (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Při posuzování výkonů se vychází z metodiky pravidel Western Riding Club ČR (WCR ČR). V Čechách parawestern existuje od roku 2003 (Mrštinová, 2009). 3.9 Paravozatajství Paravozatajství nabízí osobám se zdravotním postižením další alternativu k ježdění na koni a otevření světa koní těm, kteří nemohou jezdit pro svoji nadváhu, špatnou rovnováhu, vysokou únavnost, strachu z výšek, neschopnost sedět obkročmo, atd. (ANONYM 5) Paravozatajství má podobný účinek na zdravotní stav člověka jako jezdectví zvýšení sebedůvěry, zlepšení rovnováhy, koordinace a kontroly držení těla a zlepšení sociálních schopností; pro některé zdravotní problémy je paravozatajství dokonce vhodnější než jezdectví (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Například osoba upoutaná na vozík si může vybrat, zda chce řídit koně přímo z něj anebo ze speciálně upraveného vozu (Mrštinová, 2009). Soutěží se v disciplínách drezúra, maratón a jízda zručnosti mezi kužely na čas. Podle pravidel jede vždy s paravozatajcem zdravý doprovod, který však nesmí zasahovat do vedení koně (ANONYM 5). 19

4 Účastníci hiporehabilitace Na provádění terapie se podílí více pracovníků. Spojuje v sobě více složek: lékařskou, psychologickou, pedagogickou, sociologickou a hipologickou. Je málo pravděpodobné, že by byly všechny odbornosti soustředěné v jediné osobě a na druhé straně je při hipoterapii vždy potřeba více lidí. Každý z nich má svoji odbornost, svoji funkci a svoji zodpovědnost (Hollý, Hornáček, 2005). 4.1 Cvičitel Stará se trvale o psychickou a fyzickou pohodu koně, jezdí jej, pracuje na lonži, na ruce, v terénu, připravuje jej na modelové situace při terapii (výkřiky dětí, náhlé pohyby, nestabilita na hřbetě, berle, vozíky, nasedání u rampy, sesedání, pobíhání dětí okolo, náhlé situace v okolí průjezd kola, auta, kočárku, roztažení deštníku apod.), vhodné jsou také reprízy v tahu kvůli posílení hřbetu a harmonickému rozvoji svalů. V den terapie zajistí vypohybování koně alespoň na lonži, jeho přípravu vyčistění, správné postrojení madly nebo sedlem, provede kontrolu fyzického a psychického stavu koně. Pokud je vše v pořádku, pak při vlastní terapii on nebo pověřená dospělá a dostatečně zkušená osoba koně vodí v kroku (Velemínský a kol., 2007). Zodpovědnost cvičitele je mít koně připravené jak co do pohody psychické i fyzické, tak co do výcvikových úkolů. Zodpovědností vodiče je kontrolovat reakce koně a zajistit bezpečnost při terapii, v případě problémové situace například cítí-li narůstající paniku koně, ihned informovat pomocníka, který sundá klienta ze hřbetu, stejně tak i v případě nadměrné únavy nebo zranění koně (Velemínský a kol., 2007). 4.2 Fyzioterapeut Musí být vzdělaný ve svém oboru, ale musí absolvovat také základní kurz pro hipoterapeuty, musí si osvojit základy ježdění na koni, znát teoretické základy této 20

metody a naučit se prakticky aktivně ovlivňovat provozování hipoterapie (Hollý, Hornáček, 2005). Pracuje s klientem (ať s dítětem, či dospělým) způsobem, který odpovídá zdravotnímu stavu. Určuje, zda je vhodné cvičit na koni, či nikoli, jakým způsobem nastavit klienta v sedle, aby se omezili jeho obtíže a učil se věci správně (Velemínský a kol., 2007). Má citlivě vést pacienta ke správným pohybům na koni, aby se sladil s jeho pohybem (Hollý, Hornáček, 2005). Také vybírá vhodného koně k danému klientovi, dle jeho zdravotního stavu. Určuje délku ježdění klienta, i případné aktivity mimo vlastní jízdu na koni (Velemínský a kol., 2007). Zodpovídá za správnost terapie, za to že klienta nepoškodí a nezhorší jeho obtíže či nevyvolá jiné. V čase provádění terapie zodpovídá za dění na jízdárně, to znamená, že má právo požadovat po cvičiteli omezení jiných aktivit tak, aby nedošlo při terapii k úrazu. Při zjištění nedostatečné připravenosti koně, má povinnost na toto upozornit (Velemínský a kol., 2007). 4.3 Pomocník Pomáhá pacientovi při nasedání na koně a při sesedáni z koně. Zabezpečuje ho proti pádům z opačné strany koně, než je fyzioterapeut (Hollý, Hornáček, 2005). Je zodpovědný za to, že v případě problémů, které by znamenaly nebezpečí pádu, stáhne dítě z koně zavčas a bezpečně (Velemínský a kol., 2007). Pomocníkem může být pouze dospělá, zodpovědná a hlavně poučená osoba (Hollý, Hornáček, 2005). Roli pomocníka mohou zastat i rodiče, zejména je-li k jednomu dítěti potřeba více lidí. V tomto případě je třeba mít jasno, kdo stahuje v nebezpečí dítě z koně na sebe (Velemínský a kol., 2007). 4.4 Klient Klient se dostavuje na terapii vhodně oblečen, to znamená přiléhavější neklouzavé a dostatečně teplé oblečení, respektuje pokyny terapeuta a ostatních členů týmu, nechá 21

si nasadit jezdeckou přilbu. Jezdí po dobu, která je pro něj vhodná, a způsobem, který mu může pomoci. V případě, že je klientem dítě či nesvéprávná osoba, zodpovídá za něj zákonný zástupce. Za kvalitu provedené terapie zodpovídá fyzioterapeut (Velemínský a kol., 2007). 4.5 Lékař Je v hipoterapii vedoucí osobou lékařské složky, indikuje vhodné pacienty, rozhoduje o kontraindikacích, určuje cíle, na něž je třeba se zaměřovat, a společně s rehabilitačním pracovníkem navrhuje dlouhodobý a krátkodobý léčebný plán hipoterapie (Hollý, Hornáček, 2005). Sleduje a vyhodnocuje efekt terapie, k čemuž vede i zdravotní záznam. Zodpovídá za to, že tato terapie je pro daného klienta v danou dobu vhodná (Velemínský a kol., 2007). Je velmi vhodné, když má sám zkušenosti s jízdou na koni. Po jejím prožití může lépe pochopit působení hipoterapie a rozhodovat o jejich léčebných možnostech a cílech. Nemusí být osobně přítomen při samotné hipoterapii, musí však velmi úzce spolupracovat s rehabilitačním pracovníkem, psychologem, léčebným pedagogem, eventuálně i s hipologem, kteří ji prakticky provozují (Hollý, Hornáček, 2005). 4.6 Kůň Musí být ochotný k práci, zvládat klidný krok, ať je již veden jakkoli, klidně přistupovat k rampě a ochotně stát při nasedání, i když do něj klient omylem strčí nebo u něj upadne berle či se posune vozík. Měl by dovést samostatně řešit situace tak, že neví-li, co dělat, zastaví se (Velemínský a kol., 2007). 22

5 Účinky hiporehabilitace 5.1 Fyziologické účinky Při jízdě na koni jsou vedle pohybového aparátu přímo ovlivňovány i vnitřní orgány: kardiovaskulární systém, respirační systém, zažívací trakt a další. Vzpřímeným držením těla a rytmickým pohybem koňského hřbetu je podporováno prohloubené dýchání. Příznivě je ovlivňována peristaltika žaludku, střev a močového ústrojí. Dochází ke zlepšenému prokrvení orgánů, což má příznivý vliv na jejich funkci. Tělesná teplota zvířete je o 1 C vyšší než u člověka, což může v určitých případech pozitivně ovlivnit uvolnění svalového napětí a relaxaci (Rynešová (2012) cit. podle Vyhnálek, Kůrková (1995)). Působení pohybu při jízdě na koni pomáhá také uvolňovat endorfiny a podporuje látkovou výměnu (Rynešová, 2012). 5.2 Biomechanické účinky Trojrozměrný pohyb koňského hřbetu je pro člověka pohybově velmi podobný. Na jezdce sedícího na koňském hřbetě se při chůzi koně přenáší pohybový vzorec, který je podobný fyziologickému stereotypu lidské chůze, a to 90 100 rytmických impulsů za minutu. Tyto impulsy, které vznikají při změnách rychlosti a směru, mají navíc v kombinaci s odstředivými silami a zrychlením pozitivní terapeutický účinek. Rytmické přenášení pohybu hřbetu koně jdoucího krokem působí kladně na uvolňování pohybových reakcí jezdce (Rynešová, 2012). Při hiporehabilitace jsou jako důsledek třídimenzionálních pohybů svalstvo a jeho řídicí systém nuceny, kvůli nutnosti neustálé zpětné vazby, k přizpůsobování se pohybu. Dochází k normalizaci zvýšeného nebo sníženého svalového tonu, ke zlepšení reakcí klientů, např. při možném nebezpečí pádu, ke stabilizaci rovnováhy a ke zlepšení koordinace pohybů jako nutného předpokladu pro vzpřímené držení těla, tolik potřebného při normální chůzi (Rynešová, 2012). 23

5.3 Bioenergetické účinky Bioenergetický informační systém se skládá s několika subsystémů: ochranný energetický obal těla aura, systém energetických center čakry, systém akupunkturních drah a bodů, mikrosystémy ucha, nohy atd. Předpokládá se, že v rámci speciálního energetického obalu těla, tzv. aury, dochází během hipoterapie k jistým změnám v rámci jejího barevného spektra. Emoce člověka, jako jsou radost, smutek, strach apod. kůň okamžitě registruje a to nejen tehdy, když je člověk se zvířetem v těsném kontaktu, ale i tehdy, když je ještě v dostatečné vzdálenosti. Kůň svým chováním bleskově reaguje (klopí uši, zvedá hlavu) i na rychlé změny emocí, což můžeme jen těžko vysvětlit například výborným čichem koně a biochemickými procesy v organismu, protože ty se tak rychle neprojevují. Zvláště rychle kůň reaguje na projev nejistoty a strachu u člověka. Podobně i rychlé vzpřímení nahrbeného pacienta po nasednutí na koně nám může také částečně poukázat na posílení a energetické doplnění pacienta na koně (Hollý, Hornáček, 2005; Rynešová, 2012). Změny energetického obalu během hipoterapie nejlépe vystihuje tzv. aurogram. V aurogramu je použito pěti základních barev (červená, žlutá, zelená, modrá a černá). Červená znamená aktivitu, tvořivost. Modrá je barva ochranná, kladná komunikativní složka. Zelená je negativní komunikativní složka. Žlutá představuje pozitivní emoce, dobro, lásku. Černá je špatná, vzniká při negativním působení člověka na jiné lidi (Rynešová, 2012). Když posadíme klienta na koně, jejich biopole se začnou vzájemně ovlivňovat. Vzniká spontánní neprogramovaný bioenergoinformační přenos z pole zvířete na pole klienta (Rynešová, 2012). Kůň svým silným energetickým polem nejen ovlivňuje oslabené pole klienta, ale platí i opačné působení: pole klienta má na pole koně negativní vliv. Z tohoto důvodu je nutné u koně dodržovat základy energetické hygieny: maximálně dvě hodiny práce denně, po práci možnost vypuštění koně do výběhu, aby se mohl volně proběhnout a vyválet (Hollý, Hornáček, 2005; Rynešová, 2012). 24

5.4 Psychické účinky Jedinečnost spojení jezdce a koně vytváří atmosféru se silným pozitivním nábojem. To se projevuje zlepšením koncentrace pozornosti, schopnosti adaptace a kontroly chování. Činnost spojená s jízdou na koni odvádí pozornost pacienta od problémů. Tím může dojít k uvolnění psychického napětí a zábran. Pacient nabývá pocit jistoty, roste u něj sebevědomí, protože pomocí koně dokáže něco, co by vlastními silami mnohdy nedokázal (Rynešová, 2012). Dalším základním účinkem hiporehabilitace je motivace ke cvičení u klientů chronicky nemocných. U nich totiž zákonitě dochází k únavě z dlouhého léčení s nepříliš výraznými výsledky a jejím projevem je nechuť ke cvičení. Dochází tak k nahrazení motivace k cvičení motivací moci sedět na koni. Hodnota motivace při hiporehabilitace je velmi důležitým faktorem. Koně jsou silným motivačním činitelem, a tím celý terapeutický proces usnadňují (Rynešová, 2012). Motivace v tomto případě pomáhá stimulovat volní a seberegulační mechanismy tolik potřebné k úspěšnému vykonání a dokončení jakékoli činnosti. Vliv kladných emocí na člověka je jedním ze stěžejních psychologických účinků, které hiporehabilitace zprostředkovává. Člověk, který vstupuje do kontaktu se zvířetem, většinou prožívá pozitivní emoce. Pozitivní emoce jsou jedním z důležitých aspektů léčby duševních nemocí (Rynešová, 2012). 6 Tělesná stavba a mechanika pohybu koně 6.1 Exteriér koně Exteriér koně představuje slovní vyjádření morfologické stavby koně. Tělesná stavba, vzájemné poměry jednotlivých částí těla koně mají rovněž významný vliv na podobu mechaniky jeho pohybu. Specifický výkon spojený s mechanikou pohybu je dán proporcemi jednotlivých orgánů pohybové soustavy a jejich skloubení. Typ pohybu (způsob předvádění končetin v pohybu, prostornost pohybu, intenzita odrazu) je výsledkem následujících faktorů: 25

- sklonu a svalnatostí zádi, - možnosti snadného přenosu motorického impulzu zádi na plec a přední končetinu, - sklonu a délky lopatky, - poměru délky a sklonu ramenní kosti k délce a nasazení krku, - velikosti úhlů končetin, - korektnosti postojů (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Ideální tvary nemá žádný kůň a každému se dá vytknout nějaká exteriérová chyba. Z jezdeckého hlediska se tradují jisté zásady: - linie od zátylku k zadnímu konci kohoutku bývá delší, než linie od zadního konce kohoutku po kořen ocasu - kolmice spuštěná k zemi z vrcholu lopatky, má protnout výběžek loketní kosti (okovec) - šířka hrudníku ušlechtilých koní představuje ¼ jejich kohoutkové výšky, u méně ušlechtilých koní je to více - šířka zádě bývá o trochu větší než šířka hrudníku - záď nemá být špičatá - délka zádě bývá delší než její šířka - kohoutek bývá o polovinu svojí výšky vyšší než záď. Pokud je záď vyšší než kohoutek, říkáme, že je kůň přestavěný - úhel stehenní a pažní kosti jsou důležité pro výkonnost koně. Úhel mezi lopatkou a pažní kostí má být 90 a kolmice spuštěná z kohoutku k zemi má s pažní kostí svírat úhel 45 - kyčelní kloub má mít také 90. Při pohledu z boku by měla být linie pažní kosti rovnoběžná s linií bérce a linie lopatky rovnoběžná s linií stehenní kosti - z tohoto hlediska je možné přesvědčit se o symetrii koně také hledáním rovnoramenného lichoběžníku. Délky paže, hřbetu a kříže by měly být na pohled stejné a břišní linie by měla být jednou tak dlouhá jako linie hřbetu. Pokud nejsou úhly lichoběžníku stejné, popřípadě nejsou rovnoběžné strany, je možné, že je kůň nepravidelně stavěný. Sklon spěnky má být stejný jako sklon kopyta - postoj hrudních a pánevních končetin má být pravidelný. Znamená to, že nemá být rozbíhavý ani sbíhavý, při pohledu zepředu vybočený ani vbočený a nemá být podsunutý ani přikleknutý (Hollý, Hornáček, 2005). 26

6.2 Mechanika pohybu koně Mechanika pohybu koní se hodnotí ve všech zkušebních systémech. Pohyb je obecně ovlivňován několika faktory, které jsou fyzikálního, biologického a psychologického charakteru. Již tato skutečnost ukazuje, že mechaniku pohybu koně nelze hodnotit jen z užších fyzikálních hledisek, ale že je naopak nutné analyzovat ji z dalších aspektů navazujících oborů (Duruttya, 2005). Chůzový mechanismus koně svým střídavým principem s odlehčováním končetin napodobuje chůzový mechanismus člověka. Pohyb koně vyvolává u jezdce momentální narušení rovnovážného stavu, které jezdec registruje statokinetickým aparátem a zároveň i periferií přes sedací hrboly, kterými pociťuje bezprostředně pohyb koňského hřbetu, zvláště je-li kůň neosedlán. U jezdce dochází k rotaci v kyčelních kloubech a k rotaci a střídavému poklesávání pánve. Stimuly z pohybu koňského hřbetu jsou skrze kyčelní klouby a pánev přenášeny na páteř, ta se kontrakcí intervertebrálních svalů napřimuje a aktivuje autochtonní zádové svaly (Rynešová, 2012). Vše funguje na principu proprioreceptivní neuromuskulární facilitace (dráždění prostřednictvím nervových čidel zakončených v oblasti kůže, svalů, kloubů, šlach, zraku, čichu a sluchu). Prostřednictvím nervových drah dochází k ovlivňování mozku a míchy. Kráčející kůň svým pohybem dráždí řídicí centra a nutí člověka k balancování (snaze udržet své těžiště v těžišti koně). Tím dochází k aktivování svalů a kloubů, probouzí se vedení v nervových drahách, a mozek se tak učí zhodnotit a zpracovat informace o vztahu těla k prostoru a zpětně ho řídit. Klinicky se zlepšuje volní motorika a držení těla člověka (Neradžič, 2006). Při vhodné stimulaci jezdcova těla je prohlubován i dech. Rytmičnost chůze koně může přispívat i k rytmizaci dýchání, které je důležité při edukaci řeči (Rynešová, 2012). Kůň se pohybuje díky střídavému pohybu svých končetin, který posouvá tělo směrem dopředu nebo dozadu. Způsob tohoto posunování označujeme termínem chody koně. Končetiny se zpravidla pravidelně střídají v určitém rytmu a v určitém sledu. Tuto všeobecnou charakteristiku jednotlivých chodů nazýváme nohsled. Podle nohsledu rozlišujeme tři základní chody koně: krok, klus, cval. Kromě těchto základních chodů 27

známe ještě tzv. mimochody. Každá končetina během svého pohybu prochází postupně několika fázemi: odraz, pohyb nad zemí kmit, došlap, nesení, podepírání a posun. Frekvence kroků, tj. počet kroků za časovou jednotku, nazýváme kadence. Výšku, nesení a délku kroku označujeme jako akci. Rychlost ve kterémkoli chodu nazýváme ruch (Rynešová, 2012). 6.3 Tělesná linie koně Koně mají dvě všeobecné tělesné linie. Z průměru linie hřbetu a břicha můžeme odečítat koně spíše konvexní nebo konkávní. Konvexní koně mají oblouk hřbetu klenutý vzhůru. Mají lepší předpoklady k nesení jezdce, ke shromáždění a podsunutí zadních končetin. Konkávní typ koně se vyznačuje horní linií hřbetu spíše prohnutou a krk je obrácený (jeleního tvaru). Tento kůň má těžší základní podmínky pro přestavění do konvexního typu koně. Je to kůň pro zkušeného cvičitele (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 6.4 Biomechanika koně Koně mají přibližně 56 obratlů, které představují podpůrnou konstrukci krku, hřbetu, beder a ocasu. Jedná se o 7 krčních, 18 hrudních, 6 bederních, 5 křížových a cca 20 ocasních obratlů. Meziobratlové klouby mezi dvěma sousedními obratli jsou schopny pouze omezeného pohybu, avšak sumace těchto malých pohybů udává celkový tvar krku a hřbetu koně. Pohyblivost páteře je v různých částech těla různá. Krk koně je poměrně pohyblivý do všech směrů, což je potřebné pro pasení, okusování se a tělesnou komunikaci. Další pohyblivou částí je ocas, který je aktivním sháněčem hmyzu a indikátorem podráždění a nekomfortu (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Hřbet, který zahrnuje hrudní, bederní a křížovou oblast, je spíš rigidní než flexibilní, což je potřebné pro bezpečné připevnění hrudních a pánevních končetin a pro 28

předávání impulzů, vzniklých v pánevních končetinách, směrem dopředu. Přestože je zde v každém meziobratlovém kloubu pouze omezený rozsah flexe a extenze, sečtou se tyto jednotlivé pohyby do znatelného pohybu hřbetu koně jako celku. Prví kloub v oblasti hrudníku, tedy v přední části kohoutu, má rozsah pohybu pouze 10, ale zbytek hřbetu je ještě méně pohyblivý. Minimální pohyblivost má páteř v oblasti kohoutku, protože poskytuje stabilitu pro připevnění hrudních končetin a pro přenos sil z hrudních končetin, které zvedají kohoutek a celý předek koně. V oblasti pod sedlem je každý kloub schopen flexe a extenze v rozsahu 3 až 4, což je dostatečně k tomu, abychom viděli a cítili efekt, kdy se kůň vyklene a kdy prohne pod jezdcem. Bederní oblast, těsně za sedlem, má také rozsah pohybu každého kloubu 3 až 4. Lumbosakrální kloub, spojení mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí, je charakteristický tím, že je mnohem pohyblivější (zhruba 30 flexe a extenze). Tento kloub dovoluje pánvi rotovat dopředu a tím sunout pánevní končetiny pod tělo koně, což je velmi důležité pro pohyb vpřed (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 6.5 Konstituce koně Konstituce je morfologická, fyziologická a funkční zdatnost organismu koně v závislosti na jeho anatomické stavbě, typu metabolismu a neurohumorálních funkcích jeho tělních systémů. Konstituce je tudíž faktor, který má s tělesnou stavbou některé společné charakteristiky. V souvislosti s výkonností vyjadřuje konstituce stupeň odolnosti koně vůči nepříznivým vlivům tělesné námahy spojené s požadovanými výkony a určuje možnou míru námahy koně bez narušení jeho další výkonnosti (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Při vizuálním posuzování konstituce koně jsou svědectvím jeho konstituční tvrdosti pro požadovanou výkonnost následující ukazatele: živé oko čisté, suché nozdry, suchý, kostnatý, korektně stavěný fundament, zejména klenutý, prostorný, kostnatý, suchý, karpální kloub, prostorné, kostnaté, suché, korektní hlezno, prostorná, korektní kopyta, dobře vyvinuté, suché svalstvo. Konstituci koně je možné částečně pozitivně ovlivnit pastevním chovem a odchovem koní, zejména dlouhým denním pobytem koní na pastvě v příznivé části 29

pastevního období. Kůň s příznivou tělesnou stavbou je obecně konstitučně tvrdší než kůň s nekorektními proporcemi (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 7 Výběr a příprava koní pro hiporehabilitaci Výběr vhodného koně a požadavky na přípravu by měly vycházet ze spolupráce terapeuta a instruktora jezdectví podle okruhu terapie, na kterou je kůň připravován. Podle toho by měly být voleny metody výcviku. Příprava koně se řídí možnostmi a zkušenostmi trenéra, cvičitele, jezdce, ale v neposlední řadě rovněž požadavky terapeuta. V rámci výběru a přípravy koně platí více než jinde pravidlo, že s každým koněm pracujeme jako s individualitou. Především u koní vybraných pro terapeutické účely je třeba plně respektovat zvláštnosti koní, je třeba respektovat silné stránky koně, ale stejně tak být si vědom jeho slabších stránek a těm se speciálně věnovat v přípravě. Terapeutický kůň se učí celý život (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 7.1 Výběr koně podle plemene V České republice se do terapie nejčastěji zařazují především teplokrevní koně (např. český teplokrevník), dále chladnokrevní koně (např. slezský norik, norik, hafling), angličtí plnokrevníci, klusáci, starokladrubští koně, koně westernových plemen, huculové a pony (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). Velkou skupinou koní využívaných v hiporehabilitaci představují také koně bez plemenné příslušnosti kříženci (Jiskrová, 2009). Důležité je aby kůň odpovídal potřebám klientů. Pro úzkostné klienty je potřeba vybrat menší typ koně, osvědčil se hafling. Ten dosahuje svou kohoutkovou výškou maximálně 145 cm, je klidný odolný a má pevný hřbet. Pro dospělé a mohutné klienty je samozřejmě důležité mít k dispozici koně většího typu, který unese jejich váhu. Větší kůň také budí větší respekt, což je u některých typů psychických poruch důležité z terapeutického hlediska (Rynešová, 2012). 30

Každé plemeno koní má své specifické zkoušky prověření vlastností odpovídajících cíli, pro který je chováno a šlechtěno (rychlost u anglických plnokrevníků, ochota v tahu u chladnokrevných plemen, mechanika pohybu u sportovních teplokrevných plemen) (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 7.2 Plemena koní nejčastěji využívaná v hiporehabilitaci Plemeno je populace zvířat téhož druhu a shodného fylogenetického původu s charakteristickými vlastnostmi a znaky, které přenáší na své potomstvo (http://cs.wikipedia.org/wiki/plemeno, 25. 3. 2014). Počet koní zařazených do terapie odpovídá plemenné skladbě koní chovaných na našem území (Jiskrová, 2009). Podle Ústřední evidence koní je v ČR k 31. 12. 2013 celkem 81. 111 ks koní. 7.2.1 Český teplokrevník (ČT) Český teplokrevník je na našem území nejrozšířenějším plemenem, proto je do terapie zařazeno nejvíce koní. Početní stav plemenných koní činí k 31. 12. 2013: 18.994 koní (Dvořáková, 2014). Jako plemeno je typově velmi různorodé, v rámci plemene jsou vybráni koně podle požadavků terapeuta často koně téměř středního rámce pro dětskou klientelu nebo mohutnější koně pro práci s dospělými. Pro terapii by měli být cíleně vybírání a připravováni mladí koně. Nejčastěji jsou zařazováni starší, sportovně netalentované koně nebo chovné klisny. Právě díky své různorodosti však mezi českými teplokrevníky nacházíme mnoho typů vhodných koní a po redrezuře jsou zařazováni úspěšně do terapie (Casková, 2004). Výhodami českého teplokrevníka jsou snadná dostupnost, příznivá cena a velké zkušenosti s tímto koněm, naopak mezi nevýhody patří velká variabilita v typu a v psychice a nižší tolerance k monotónní práci (Velemínský a kol., 2007). 31

7.2.2 Chladnokrevní koně Chladnokrevník je po staletí využívaný a šlechtěný hlavně na potahovou a těžkou práci a právě tyto dovednosti jsou dobře využitelné pro práci v hiporehabilitaci (Casková, 2004). Je zvyklý na pravidelnou chůzi v kroku z bodu A do bodu B, postát v klidu při zapřahání nebo vypřahání, nedělá mu problém nést větší váhu a je zvyklý na hlasové povely. Toto všechno je možné využít i v práci s klientem či pacientem. Dalším plusovým bodem pro tyto koně je jejich klidný temperament, který je dobře využitelný pro práci zejména v AVK a PPK, ale i HT, protože tyto koně se většinou nelekají, nevadí jim hlasové projevy některých klientů atd. (Petrová, 2011) Širokost hřbetu může být nevýhodou pro některé klienty, proto je nutné správné přiřazení koně klientovi. Chladnokrevní koně se často používají pro polohování ležících dětí (Mrštinová, 2011). V České republice jsou uznána 3 plemena chladnokrevných koní: českomoravský belgický kůň, norik a slezský norik (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). 7.2.3 Anglický plnokrevník Anglický plnokrevník v našich podmínkách trochu supluje nedostatek kvalitních koní středního rámce pro hipoterapii dětí. Plnokrevník je koněm šlechtěným pro rychlost a tomuto požadavku se časem i morfologicky uzpůsobil trup koně a mechanika pohybu (Casková, 2004). Jeho chody jsou ploché a velmi prostorné, charakteristikami mechaniky pohybu je rychlost, energie, úspornost, pružnost (Jiskrová, Casková a Dvořáková, 2012). V typu není plnokrevník exteriérově vyhraněným koněm, nacházíme menší drobnější koně vedle mohutnějších představitelů plemene. Anglický plnokrevník sice má velmi labilní nervový systém, je však bystrým koněm, který se rychle učí (Casková, 2004). Pokud neprošel přípravou na dostihové dráze, stává se vynikajícím partnerem pro léčebné ježdění. Je velmi učenlivý angličtí plnokrevní koně zařazení do hipoterapie jsou pro svou spolehlivost vysoce ceněni. 32