Mendelova univerzita v Brně

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Zaujímavosti v palmovom a subtropickom skleníku Flory Olomouc Bakalářská práce Vedoucí práce Ing. Pavol Kaššák Vypracovala Anna Zavadilová Lednice 2013 1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zaujímavosti v palmovom a subtropickom skleníku Flory Olomouc vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena ve školní knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne... Podpis autora bakalářské práce... 2

OBSAH 1 Úvod... 5 2 Cíl práce... 7 3 Literární přehled... 8 3.1 Historie výstaviště Flora Olomouc... 8 3.2 Areál výstaviště... 9 3.3 Parky... 9 3.3.1 Smetanovy sady... 10 3.3.2 Čechovy sady... 11 3.3.3 Bezručovy sady... 11 3.4 Sbírkové skleníky... 11 3.4.1 Palmový skleník... 11 3.4.2 Subtropický skleník... 12 3.4.3 Tropický skleník... 13 3.4.4 Kaktusový skleník... 13 3.5 Botanická zahrada a rozárium... 14 3.5.1 Zahrada smyslů... 14 4 Výsledky... 15 4.1 Seznam vybraných rostlin... 15 4.2 Agave americana L.... 16 4.3 Aloe arborescens Mill.... 18 4.4 Araucaria bidwillii Hook.... 21 4.5 Bougainvillea glabra Choisy... 24 4.6 Brunfelsia pauciflora (Cham. & Schltdl.) Benth.... 26 4.7 Ceratozamia mexicana Brongn.... 28 4.8 Duranta erecta L.... 30 4.9 Eucalyptus cinerea F. Muell. ex Benth.... 32 4.10 Ficus religiosa L.... 34 4.11 Hedychium gardnerianum Sheppard ex Ker Gawl.... 35 4.12 Hibiscus rosa-sinensis L.... 37 4.13 Chamaerops humilis L.... 40 4.14 Pseudopanax lessonii (DC.) K. Koch... 42 4.15 Phoenix canariensis Chabaud... 43 3

4.16 Sparrmannia africana L.f.... 45 4.17 Strelitzia nicolai Regel & Körn... 47 4.18 Tetrastigma voinierianum (Baltet) Gagnep.... 49 4.19 Trachycarpus fortunei (Hook.) H. Wendl.... 50 4.20 Washingtonia robusta H. Wendl.... 52 4.21 Yucca aloifolia L.... 54 5 Závěr... 56 6 Souhrn a resume... 57 7 Seznam použité literatury... 59 8 Přílohy... 69 4

1 ÚVOD Žijeme ve velmi uspěchané a přetechnizované době. Lidská civilizace ve vyspělém světě 21. století přestala řešit existenční problémy jako je hlad a naplnění materiálních potřeb, protože se nachází v období relativního blahobytu. O to více začíná člověka zajímat kvalita jeho života, to znamená uspokojování duchovních potřeb. Člověk se stará o svoje zdraví, kvalitu potravin, životní styl, vzdělávání, rozvíjí svoje zájmy a záliby. Dychtí po kráse a příjemných zážitcích, kompenzuje si tak příliv negativních informací, které se na něho valí na každém kroku. Z města uniká na venkov, vrací se k přírodě třeba formou agroturistiky nebo pěstitelství. Vyhledává osamělá místa uprostřed zeleně, cestuje do exotických zemí za poznáním jiných kultur, místní flory a fauny. Lidé se snaží tímto způsobem ubránit následkům vysokého pracovnímu nasazení a všudypřítomnému stresu, oddychnout si. Někdy to není samozřejmě z různých důvodů možné. Potom se lze zastavit alespoň na kratičkou chvilku na místě, které nabízí všechny atributy, které lidé hledají. Například ve sbírkových sklenících Výstaviště Flora Olomouc, a.s. Tato práce popisuje vybrané druhy, rostlin v palmovém a subtropickém skleníku, a to jak pro odbornou, tak pro laickou veřejnost. V první části práce je představeno Výstaviště Flora Olomouc, a.s., jeho historie, rozvoj, parky a sbírkové skleníky. Druhá, praktická část, obsahuje botanický popis 20 vybraných druhů rostlin, který se skládá z vědeckého názvu rostliny, českého názvu rostliny, synonymního označení, vlastního popisu rostliny, ekologie, původu a zajímavostí o rostlině, včetně jejího využití pro člověka. V příloze práce na CD jsou potom zpracovány návrhy informačních tabulí se zjednodušenými informacemi o každé rostlině tak, aby srozumitelnou formou byla rostlina přiblížena návštěvníkovi. Tyto tabule by měly v budoucnosti sloužit jako informační systém v tropickém a subtropickém skleníku. V příloze je zároveň fotodokumentace jednotlivých rostlin, pořízená aktuálně přímo ve sklenících Flory Olomouc. 5

Olomoucké sbírkové skleníky byly založeny s cílem poskytnout návštěvníkům poznání, krásu, vzdělání i odpočinek. Tato práce by měla přispět svým malým dílem k přiblížení a popularizaci nejzajímavějších tropických a subtropických rostlin z olomouckých sbírek. 6

2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je popsat druhový sortiment palmového a subtropického skleníku Flory Olomouc. Ze sortimentu obou skleníků bude vybráno 20 nejzajímavějších druhů, u kterých bude text zpracován ve formě informačních tabulí. U těchto druhů bude zároveň vytvořena fotodokumentace, která doplní uvedené texty. 7

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Historie výstaviště Flora Olomouc Olomoucké parky vznikly v bývalém vojenském prostoru, v předpolí tereziánské pevnosti. V roce 1820 si Olomoučtí měšťané vymohli na vojenské správě jeho osázení stromy a keři. Protože tento záměr podpořil olomoucký arcibiskup Rudolf, bylo nazváno první olomoucké stromořadí jeho jménem Rudolfova alej. A tak byl položen základ dnešních Smetanových sadů. Nový rozvoj olomouckých veřejných sadů nastal po prusko-rakouské válce roku 1886, kdy se městských parků ujal vynikající odborník Karel Pohl (FIALA, KAŠPAR 2000). V roce 1935 byl v prostoru současného rozária vybudován takzvaný Jubilejní park, který byl však roku 1945 zničen. V roce 1965 byl park znovu upraven u příležitosti VI. Celostátní výstavy okrasného zahradnictví. V této době byl zájem o květinové výstavy vskutku masový. Za rok 1967 navštívilo zahradní expozice a výstavní pavilony 800 tisíc lidí s denním rekordem 67 tisíc návštěvníků. Díky tomuto úspěchu se začaly plánovat velkolepé investice s cílem uspořádat v roce 1981 v Olomouci celosvětovou květinovou výstavu. Situace se však po roce 1968 změnila a od záměru bylo upuštěno. V roce 1972 bylo ještě podle části velkorysého plánu vybudováno rozárium a v dalších letech botanická zahrada (CHYTRÁ et al., 2010). Během 60. a 70. let 20. století byly na území bývalých hřbitovů připojených k Smetanovým sadům vybudovány výstavní pavilóny o současné rozloze 4 395 m2. Největšímu zájmu návštěvnické veřejnosti se výstaviště i parky těší zejména v době konání mezinárodních zahradnických výstav FLORA OLOMOUC. Historicky první květinová výstava Flora Olomouc se konala 24. srpna 1958 ve Smetanových sadech v neorenesančním pavilónu (TICHÁK, 2008). V době jarní Flory ožije výstavnický areál ve Smetanových sadech záhony rozkvetlých tulipánů - kvalitních nových odrůd a hybridů, během letní etapy zase tradičními letničkami. Květinové výstavy se konají ve Smetanových sadech od roku 1947, přičemž se využívá komplexů skleníků, z nichž největší - Palmový skleník zaujímá plochu 1450 m² (FIALA, KAŠPAR 2000). 8

3.2 Areál výstaviště Olomoucké výstaviště je již od roku 1956 místem konání proslulých mezinárodních výstav a setkání se zahradnickou i jinou tématikou. Areál výstaviště poskytuje kromě výstavních ploch a pavilónů nezbytné zázemí nejen pro vystavovatele, ale také pro prodejce a návštěvníky. Nespornou výhodou tohoto areálu je mimořádné prostředí, v němž se výstaviště nachází (TICHÁK, 2008). Tato výjimečnost vznikla citlivým začleněním výstavního areálu do souboru historických městských sadů. Ty těsně obklopují obloukem od západu k východu historické jádro městské památkové rezervace v téměř nepřerušené délce dvou a půl kilometru. Více než 35 hektarů vzrostlých parkových ploch protkaných 16 kilometry upravených pěšin, cyklostezek a cest patří ovšem k staleté chloubě města (TICHÁK, 2008). V letošním roce prochází náročnou rekonstrukcí výstavní pavilón A, a to díky finanční podpoře ze strukturálních fondů Evropské unie. Od projektu se očekává nejen zásadní modernizace tohoto centrálního objektu na evropskou úroveň, ale také vybudování nové příjezdové cesty k výstavišti a výstavba tolik potřebného velkokapacitního parkoviště pro autobusy a osobní automobily. Současný výstavní areál zahrnuje mimo výstavních pavilonů a dalších potřebných zařízení také tři významné parky. Dva z nich spolu úzce souvisejí tím, že jsou navzájem propojeny vyhlídkovou lávkou umožňující návštěvníkům zajímavý pohled do nejvýznamnějších částí parků a také bezpečný přechod z jednoho parku do druhého přes poměrně frekventovanou ulici (TICHÁK, 2008). 3.3 Parky Městské parky v Olomouci plnily vždy především svou roli rekreačně zdravotní a oddechovou. Funkci výstaviště převzaly později. Obojí jim hned od počátku dávalo punc významného společenského střediska (FIALA, KAŠPAR 2000). Současný vzhled všech tří parků je výsledkem padesátiletého období úprav, které vedly k odstranění přestárlých nebo nevzhledných dřevin, odstranění následků způsobených 9

živelními pohromami. Byly vysazovány nové druhy okrasných dřevin, rozšířen sortiment nejen o domácí, ale i o exotické dřeviny. V dnešní době sortiment stromů a keřů dosahuje hodnoty téměř dvě stovky druhů a kultivarů (TICHÁK, 2008). 3.3.1 Smetanovy sady Nejvýznamnější součást zeleného pásu okolo historické části města jsou Smetanovy sady. Jsou osázené početnou skupinou dřevin a rostlin, které plní nejen funkci okrasnou, ale i naučnou, rekreační, společenskou a zejména ozdravují ovzduší ve městě (www.flora-ol.cz, 2006). V roce 1866 byla osázená stromy 710 m dlouhá hlavní Rudolfova alej. Bylo použito 214 sazenic druhu Aesculus hippocastanum a Tillia, které byly od roku 1919 ostříhané do stěn (TICHÁK, 2008). Díky činnosti Karla Pohla, který od roku 1877 působil jako ředitel městských sadů, byly všechny zmiňované parky obohacené o umělecké památky. V roce 1879 byl vystavěn novorenesanční objekt s velkou fontánou a s vodotryskem. Byla postavená i restaurace, která stojí dodnes. V minulosti se jí říkalo lázeňský pavilón nebo Wilhelmshalle na památku Wilhelma von Schneeburga (1800-1880) známého církevního činitele, který byl spoluzakladatelem a mecenášem městských parků (www.flora-ol.cz, 2006). V botanickém areálu dnešních Smetanových sadů se nacházejí sbírkové skleníky. V roce 1886 vznikl první skleník, který byl doplněný vysokou dřevěnou stavbou oranžérie pro tropickou flóru, přenesený ze zámeckého parku ve Velké Bystřici. V roku 1895 přibyl hudební pavilón a v 80. letech 19. století byl položen základ dnešního jezírka s ostrůvkem (www.flora-ol.cz, 2006). V roce 2011 došlo ke kontroverznímu vykácení Rudolfovy aleje z důvodu stáří a napadení stromů klíněnkou jírovcovou (Cameraria ohridella). Názory laické i odborné veřejnosti byly různé, od léčby nebo postupného nahrazování poškozených stromů Aesculus hippocastanum až po razantní okamžitou obměnu mladými stromy. Zvítězila poslední varianta. V současné době tedy přišli Olomoučané na dlouhá léta o posezení v příjemném stínu a Rudolfova alej o svůj jedinečný vzhled zastřižení do stěn. 10

3.3.2 Čechovy sady Datují svou historii do 30. let 19. století. Autorem projektu, který změnil stromořadí na veřejný park v přírodně krajinářském slohu, byl Max Machánek, podle jehož návrhu byla vybudována také hlavní alej ve Smetanových sadech. Čechovy sady, které nesou svůj nynější název od roku 1918, jsou parkem, určeným především k odpočinku (www.flora-ol.cz, 2006). 3.3.3 Bezručovy sady Vznikly na přelomu století (1898), kdy zde bylo započato s prvními sadovnickými úpravami. Při tvorbě i rekonstrukci sadů dokázali jejich tvůrci velmi dobře využít zdejších krajinných scenérií - skal, městských hradeb a ramene řeky Moravy - Mlýnského potoka, který tvoří předěl mezi sady a ohrazenou částí botanické zahrady (www.flora-ol.cz, 2006). V péči výstaviště jsou také sbírkové skleníky a botanická zahrada. Sbírkové skleníky (palmový, kaktusový, tropický a subtropický, či citrusový) najdou návštěvníci výstaviště přímo v jeho areálu ve Smetanových sadech. Nejzajímavějším a nejstarším z nich je palmový skleník, který je spolu se Smetanovými a Bezručovými sady kulturní památkou ČR (www.flora-ol.cz, 2006). 3.4 Sbírkové skleníky Sbírkové skleníky ve Smetanových sadech patří k největším a nejstarším v České republice. 3.4.1 Palmový skleník Nejstarší a největší je palmový skleník, chlouba olomouckého výstaviště, postavený ve Smetanových sadech v letech 1927-1930. Rozměry délkou 72,5 m, šířkou 20 m a výškou 12 m - patří k největším svého druhu v republice (www.flora-ol.cz, 2006). Původně byl vysoký 9 m, ale při rekonstrukci v roce 1956 byl zvýšen. Na ploše 1450 m 2 určené k pěstování cizokrajné a tropické flory mohou návštěvníci obdivovat, mimo jiné na 70 kusů různých druhů palem. Nejmohutnější jsou datlovníky kanárské (Phoenix canariensis), jedinečnou skupinu tvoří východoasijské palmy Trachycarpus excelsa. Ve skleníku rostou i další zajímavé druhy Livinstonia australis z jihovýchodní Asie s kmenem pokrytým třásnitými zbytky listových řapíků, areka betelová (Areca catechu) s 11

lysým zeleným kmenem a řídkým chocholem zpeřených listů. Ze souostroví Maskareny pocházejí robustní a nápadné palmy druhu Latania verschaffeltii. Jim poněkud podobná je kalifornská Washingtonia filifera s dlanitě trhanými listy, jejichž úkrojky jsou ukončeny niťovitými třásněmi. Štíhlé palmy s krásnými elegantně převislými zpeřenými listy na dlouhých řapících a kmenem pokrytým zbytky listů jsou kentie (Howeia belmoreana) z Tichomoří (CHYTRÁ et al., 2010). Palmám podobné, ale vývojově mnohem starší jsou cykasy. Exempláře druhu Ceratozamia mexicana přinášejí každoročně šištice složené z různých plodolistů, z nichž každý nese na vnitřní straně dvě nahá vajíčka. Z téže skupiny jsou také Cycas revoluta a Cycas circinalis, oba původem z jihovýchodní Asie (CHYTRÁ et al., 2010). Nejstarším exemplářem palmového skleníku je Tetrastigma voineirianum, mohutná liána z pralesů Tonkinského zálivu ve Vietnamu, tvořící závěs nad pokladnou. Jehličnaté stromy z období druhohor s vodorovně odstálými přesleny větví jsou blahočety ztepilé (Araucaria heterophylla) z Norfolských ostrovů. Kolekci kapradin s více než 30 druhy z celého světa vévodí australská a novozélandská stromovitá Cynthea cooperi s velkými deštníkovitě rozprostřenými a mnohokrát zpeřenými až 1,5 m velkými listy. V nejslunnějším a nejsušším místě palmového skleníku je kolekce vzrůstných sukulentů amerických rodů Agave, Furcraea a Yucca. Afrika je zastoupena druhy rodu Aloe. Z tučnolistých jsou zde k vidění stromkovité a v zimě bíle kvetoucí tlustice (Crassula arborescens) (CHYTRÁ et al., 2010). 3.4.2 Subtropický skleník původně koncipovaný jako Izraelská zahrada, bývá podle nejcharakterističtějšího druhu vysázených exponátů nazýván také citrusovým. Návštěvníci se v něm mohou potěšit zejména rostlinami z oblasti Středomoří a Malé Asie. S dnes už běžně známými mandarinkami, citrony a pomeranči se zde střídají i méně známé cedráty, jejichž velké až dvoukilogramové plody se využívají v parfumerii, kandované oplodí je vítaným artiklem v cukrářství (www.flora-ol.cz, 2006). 12

Svým trnitým habitem upoutá citronečník trojlistý (Poncirus trifoliata) z Číny, který se používá jako podnož pod citrusy. Díky velkým plstnatým listům přitahuje pozornost návštěvníků také aktinidie čínská neboli kiwi (Actinidia chinensis). Ze zástupců středomořské flóry nechybí fíkovník smokvoň (Ficus carica), olivovník evropský (Olea europaea) či krásně vonící rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis). Šarlatově kvetoucím stromem je granátové jablko (Punica granatum) neboli marhaník. Rohovník svatojánský chléb (Ceratonia siliqua) se zase vyznačuje až 300 mm dlouhými hnědými lusky nasládlé chuti, které se konzumují sušené (CHYTRÁ et al., 2010). Rajčatům podobnými plody zářivě oranžové barvy, u nás známými pod názvem kaki, se může pochlubit tomel japonský (Diospyros kaki). Pozoruhodné jsou stálezelené australské čajové stromy, tea trees (Melaleuca), jejichž silice, známá též jako kajeputový olej, má unikátní baktericidní účinky. Zpáteční cestu k východu ze skleníku lemují takzvané jahodové stromy (Psidium cattleianum) s černofialovými plody výborné jahodové chuti a vůně (CHYTRÁ et al., 2010). 3.4.3 Tropický skleník Tento skleník přímo hýří barvami, rozmanitostí tvarů, velikostí rostlin a bohatstvím květů. V pěti vzájemně propojených nádržích zde například rozkvétají tropické lekníny, z nichž obzvláštní přízni návštěvníků se těší největší z nich, Victoria regia, vyznačující se velkými plovoucími listy. Nejhojnější skupinou ve skleníku jsou velmi dekorační ananasovité (Bromeliaceae) s barevným květenstvím (www.flora-ol.cz, 2006). Omamnou vůní na sebe při prohlídce upozorní východoindický popínavý keř Jasminum dichotomum. Jeho bílé květy se přidávají do vonných druhů čaje. Pestré květy jihoamerické liány podražce nádherného (Aristolochia elegans) zapáchají po tlejícím mase, a tím lákají opylovače. Klenotem sbírky je pnoucí se orchidej s praktickým významem vanilka pravá (Vanilla planifolia) z tropů Jižní Ameriky, jejíž fermentované tobolky, vanilkové lusky, jsou známým tropickým kořením (CHYTRÁ et al., 2010). 3.4.4 Kaktusový skleník který navazuje na palmový skleník, byl společně se skleníkem tropické flóry vybudován v 60. letech. Zdejší sbírka dnes obsahuje úctyhodný počet na 3000 kusů kaktusů a 13

sukulentů ve více než 700 druzích, varietách a formách. Obsahuje kaktusy z Ameriky, aloe a pryšce z Afriky, barevné odrůdy kaktusů z Japonska (www.flora-ol.cz, 2006). V areálu se nacházejí i další menší produkční skleníky, které však nejsou přístupné veřejnosti. Slouží na dopěstování rostlin potřebných pro doplnění rostlinných sbírek (KALUSOVÁ, 2012). 3.5 Botanická zahrada a rozárium Areál botanické zahrady s alpinem, rozáriem, expozicí aromatických a léčivých rostlin, trvalek a jarních hájových rostlin je situován na Korunní pevnůstce v Bezručových sadech. Botanická zahrada, vznikla díky záměru rozšířit exteriéry výstaviště o tzv. Korunní pevnůstku (v 60. letech minulého století). Od 70. let zde začal vyrůstat nový park, reprezentující progresivní sadovnické záměry. Díky koncepci odlišné od té, která charakterizuje historické parky, je území botanické zahrady rozčleněno do menších celků, včetně tzv. zahrad národů, alpina a rozária s unikátní sbírkou 10.000 keřů růží ve více než 400 nejrozmanitějších domácích i světových odrůdách. 3.5.1 Zahrada smyslů K zahradám národů a dalším zajímavým venkovním expozicím botanické zahrady výstaviště Flora v Bezručových sadech přibyla v září 2011 Zahrada smyslů určená pro nevidomé a slabozraké návštěvníky. Zahradě, jejíž cílem je poskytnou zajímavé smyslové - hmatové, čichové či sluchové zážitky zrakově postiženým návštěvníkům botanické zahrady, dominuje záhon zhruba osmi desítek druhů bylin s bezbariérovým přístupem a značením v Braillově písmu. Projekt architekta Ivana Otruby je zatím pouze třetím svého druhu v ČR (www.flora-ol.cz,2006). 14

4 VÝSLEDKY 4.1 Seznam vybraných rostlin Tab. 1: Seznam vybraných rostlin vědecký název český název 1. Agave americana L agáve americká 2. Aloe arborescens Mill. aloe stromovitá 3. Araucaria bidwillii Hook. blahočet Bidwillův 4. Bougainvillea glabra Choisy. bugenvilea lysá 5. Brunfelsia pauciflora (Cham. & Schltdl.) Benth. brunfelsie malokvětá 6. Ceratozamia mexicana Brongn. ceratozamie mexická 7. Duranta erecta L. duranta vzpřímená 8. Eucalyptus cinerea F. Muell. ex Benth. blahovičník 9. Ficus religiosa L. fíkovník posvátný 10. Hedychium gardnerianum Sheppard ex Ker Gawl. hedychium Gardnerovo 11. Hibiscus rosa-sinensis L. ibišek čínská růže 12. Chamaerops humilis L. žumara nízká 13. Phoenix canariensis Chabaud datlovník kanárský 14. Pseudopanax lessonii (DC.) K. Koch 15. Sparrmannia africana L. f. sparmánie africká 16. Strelitzia nicolai Regel & Körn strelicie natalská 17. Tetrastigma voinierianum (Baltet) Gagnep. tonkinská réva 18. Trachycarpus fortunei (Hook.) H. Wendl. žumara ztepilá 19. Washingtonia robusta H. Wendl. washingtonie statná 20. Yucca aloifolia L. juka 15

4.2 Agave americana L. (agáve americká) Synonymum: Aloe americana (L.) Crantz Taxonomie: čeleď Asparagaceae Juss. (chřestovité) rod Agave L. druh Agave americana L. Jméno bylo odvozeno z řeckého slova agauos úžasně krásný (ŠMÍD, 2002). Řecké slovo agave znamená nádherný, jasný, vznešený. Indiány byla nazývána margney nebo metl a Španělé, kteří ji přivezli do Evropy ji pojmenovali cardon pro její pevné trny, které se používaly místo jehel (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Rod Agáve (Agave sp.) zahrnuje přibližně 250 druhů bylin pocházejících převážně z oblasti Střední Ameriky (VALÍČEK, 2002). S migrací indiánů je spojeno rozšíření za hranice původního stanoviště, které se nachází ve středním Mexiku (LLAMAS, 2003). Agáve se nacházejí na rozmanitých stanovištích od suchých lesů mírného pásma po travinné porosty, savany, keřovitá společenstva, pouště a formace zakrslých křovin suchých oblastí (CIBULKA et al., 2006). Ačkoliv agáve preferují sušší subtropické oblasti, jsou tolerantními a odolnými rostlinami i k jiným podmínkám (SPARROW, HANLY, 2002). Tučnolisté rostliny s masitými nebo tuhými, často trnitými listy, které jsou sestavené v růžici (HIEKE, 2003). Listy jsou mečovité, ostře zubaté. Malé druhy dorůstající pouze do výšky 300 mm kvetou po 5-10 letech. Druhy dosahující výšky 5 m mohou vykvést až po 20 40 letech. U některých druhů mohou květní stvoly dosahovat výšky až 12 m (GRIFITHS, BROWSE, 2002). Většina druhů s tuhými modrozelenými listy jsou chladuvzdorné. Druhy s listy šedozelenými nebo zelenými jsou z pravidla choulostivé, teplota nesmí klesnout pod 5ºC (BRICKELL, 1993). V podstatě jsou všechny agáve monokarpické, hynou po jediném odkvětu. Rostlina vloží veškerou svou energii do mohutného sloupovitého květního stvolu zakončeného shluky květů, většinou barvy nažloutle zelené a takřka vždy velmi silně vonících. Kaloni (Eonycteris) živící se v noci bohatým nektarem patří mezi významné opylovače. Mnoho druhů agáve tvoří na květních stvolech cibulky, když květy odpadnou, vytvoří se rostlinky, které spadnou na 16

zem, kde rychle zakoření a vyvinou se v geneticky identické dceřinné rostliny (CIBULKA et al., 2006). Velký rod Agave je tradičně rozdělen do podrodu Littaea a podrodu Agave. Littaea se vyznačuje zašpičatělými květy v párech, shlucích nebo méně častěji v malých výrazných shlucích hroznů. Pro podrod Agave jsou typické květy v latách ve velkých okoličnatých shlucích na postranních stopkách (EGGLI, 2001). Brouk nosatec (Scyphophorus acupunctatus) je významným škůdcem, napadá výhradně agáve a jeho larvy jsou schopné zlikvidovat celou rostlinu (MIELKE, 1993). Agave hraje významnou hospodářskou roli v životě domorodé civilizace Střední Ameriky. Dříve sloužila jako zdroj potravy a její vlákna jako materiál ke stavbě obydlí a lodí. Pokožka rostliny byla archaickým předchůdcem moderní igelitové fólie, sloužila jako obal na placky a jiné potraviny (GRIFFITHS, 2002). Zástupci rodu agáve jsou například Agave filifera, A. striata, A. victoriae-reginae, A. attenuata, A. americana. Všechny výše uvedené druhy se nacházejí ve sbírkových sklenících Výstaviště Flora Olomouc, a.s. Jak již bylo uvedeno dříve, Agave americana pochází z Mexika, ale dnes je k vidění jako zavlečená rostlina na mnoha jiných místech světa. Hojně se vyskytuje zejména v celém Středozemí, kde se vysazovala jako okrasná rostlina, která postupně zplaněla (JEŽEK, KUNTE, 2005). Obvykle roste na suchých a slunných stanovištích, především v polopouštních oblastech, nejčastěji v pásmu nížin (HOSKOVEC, 2007). I v našich podmínkách patří již mnoho století k pěstovaným rostlinám, kdy do Evropy byla dovezena už v roce 1561 (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Jje robustní mnoholetá monokarpická 1 bylina vytvářející mohutnou růžici mečovitých listů dlouhých až 2 m (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Listy jsou silně voskované, široké 100 1 500 mm, šedozelené, kopinaté lemované tmavě hnědými zuby. Špičky listů jsou 1 V Evropě agáve vytváří květonosnou lodyhu za 40-50 let, V Jižní Americe kvete již po 4-5 letech, v Mexiku za 8-16 let po vysazení (POLÍVKA, 2010). 17

zakončeny silným tuhým ostnem (VALÍČEK et al., 2002). Vyvinula se řada pestře zbarvených forem, jako jsou odrůdy 'Marginata' s listy žlutě lemovanými nebo 'Mediopicta' se žlutým pruhem ve středu listů (CHIDAMIAN, 1984). Květní stvol je vysoký 5-9 m a nese hustá, zašpičatělá, hroznovitá květenství zvonkovitých květů, které jsou bledě smetanově žluté. Jednotlivé květy jsou 70 100 mm dlouhé (BRICKELL, 1993; GENTRY, 1982). Obrovské laty obsahují až 4000 květů (POLÍVKA, 2010). Plodem je tobolka obsahující plochá, leskle černá semena srpovitého tvaru (JEŽEK, KUNTE, 2005; GENTRY 1982). Rostliny se množí odnožemi a ojediněle i semenem (HIEKE, 2003). Agáve americká má široké spektrum využití. V potravinářství se zpracovávají listy, šťáva, semena i stonky. Z listů, které jsou bohaté na sacharin se vyrábí přírodní sladidlo (www.pfaf.org, 1996). Sirup se vyznačuje vysokým obsahem fruktózy, a proto i nízkým glykemickým indexem, což je vhodné nejen pro diabetiky (SUKOVÁ, 2011). Cukr obsažený v buněčné šťávě bývá zkvašován na alkoholické nápoje jako pulque a tequilla (JAHODÁŘ, 2009). Také se používá pro své léčivé účinky jako diuretikum, laxativum, diaforetikum, antiseptikum, jako lék proti bolesti zubů a při léčbě syfilis. Velmi silná vlákna získávaná z listů agáve se využívají při výrobě lan, hrubých tkanin i papíru (www.pfaf.org, 1996). V evropských podmínkách především dominuje okrasná funkce této zajímavé rostliny (HOSKOVEC, 2007). Agáve jsou na pohled podobné svým africkým protějškům z rodu Aloe, ale existují mezi nimi výrazné rozdíly ve způsobu kvetení a rozmnožování (CIBULKA et al, 2006). 4.3 Aloe arborescens Mill. (aloe stromovitá) Synonymum: Catevala arborescens (Mill.) Medik. Taxonomie: čeleď Xanthorrhoeaceae Dumort. (žlutokapovité) rod Aloe L. druh Aloe arborescens Mill. Jméno Aloe vzniklo z arabského slova alloeh lesklý, trpký, hořký (ŠMÍD, 2002). 18

Rod Aloe (Aloe sp.) obsahuje 300 až 400 druhů sukulentů (ÁVILA, 2009). Areálem výskytu jsou suché oblasti Afriky, Madagaskaru, ostrov Sokotra v Indickém oceánu a Saudská Arábie (BÄRTELS, 1996). Biotopy sahají od suchých lesů, travinných společenstev, savan, keřovitých porostů a fynbos po africké pouště a formace zakrslých křovin suchých oblastí (CIBULKA et al., 2006). Mnoho druhů je pěstováno jako okrasné keře v subtropických oblastech a také jako surovina pro výrobu léčiv (BÄRTELS, 1996). Rod Aloe podléhá ochraně mezinárodní úmluvy CITES 2. Aloe jsou stálezelené růžicovité stromy, keře, trvalky nebo šplhavé liány (BRICKELL, 1993). Jedná se o sukulenty s masitými obloukovitými listy, často s pestrobarevnými trny, s trvanlivými květy na vysokých stoncích. Aloe většinou tvoří trsy hustých přízemních růžic, ale některé z nich vytvářejí rozvětvené dřeviny až 1 m vysoké (BAUCHANAN, HOLMES, 1994). Aloe jsou polykarpické, kvetoucí každoročně, mnohdy po dobu několika měsíců. Tím se odlišují od většinou monokarpických agáve. Květy jsou oboupohlavné. Koruna je trubkovitá, částečně srostlá a obvykle na bázi nafouklá. Květy jsou uspořádány v klasech nebo hroznech na jednoduchých nebo větvených stopkách a otevírají se směrem zdola nahoru (LLAMAS, 2003). Aloe vytváří hrozny květů v teplých odstínech plné nektaru, který oceňují ptáci zejména v zimě, kdy kvete většina druhů (SPARROW, HANLY, 2002). Řada kříženců aloe je vitálnější, přizpůsobivější a odolnější vůči chorobám a kvete delší dobu než rodičovské odrůdy (LLAMAS, 2003). Aloe byla již od starověku využívána v lékařství a také jako zdroj vonných látek. V renesanční Itálii byla často pěstována v zahradách a na oknech pro okrasu i pro své léčebné účinky. Za aloe byla považována také agáve, která byla nazývána Aloe america bodlavá aloe (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Z listů se získává šťáva, která obsahuje vícero skupin účinných látek například deriváty hydroxy-anthrachinonů, především aloin. Štáva má digestivní a silně laxativní účinek, který využívá nejen moderní medicína ale i tradiční fytofarmacie. Gel obsažený v listech aloe je znamenitým prostředkem při léčbě nejrůznějších kožních poranění a popálenin. Pro své hydratační vlastnosti je gel využíván v kosmetice (VALÍČEK, 2002). 2 příloha II - Aloe spp. vyjma A. vera a A. barbadensis 19

Původní areál výskytu značně variabilního druhu je udáván z JAR a Malawi (JEŽEK, KUNTE, 2005). Aloe arborescens se nyní vyskytuje v Malawi, Mozambiku, Zimbabwe, JAR, kde roste na skalních svazích s nadmořskou výškou do 2150 m n m. (EGGLI, 2001). Roste na horských hřebenech a skalách, také v křovinaté buši, v pásmu od mořského pobřeží až do hor (HOSKOVEC, 2007). Patří k nejběžnějším sbírkovým druhům a pěstuje se v subtropických a tropických parcích a zahradách celého světa (JEŽEK, KUNTE, 2005). Exotický, v zimě kvetoucí sukulent, vhodný do mírných klimatických podmínek (BAUCHANAN, HOLMES, 1994), keřovitě větvený, od báze dřevnatějící (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Lodyhy jsou stonkaté, rozvětvené, vysoké 2-3 m a jsou zakončeny růžicemi listů. Listy jsou 500 600 mm dlouhé a u báze 50 70 mm široké, matně zelené až šedozelené. Okrajové zuby měřící 3 5 mm jsou zpravidla zakřivené a směřují k vrcholu (EGGLI, 2001). Osten na špičce listu dosahuje délky až 40 mm (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Květenstvím je hrozen, jednotlivé květy jsou trubkovité 40 50 mm dlouhé (HOSKOVEC, 2007). Kvete v období května až června, většinou nevětveným květenstvím trojúhelníkovitého tvaru. Každá listová růžice má 2 až 4 květenství. Barva květů je od tmavě červené přes světle oranžovou až po jasně žlutou. Plodem je laločnatá tobolka (GRANT, VAL, 2011). Rostlina se snadno vegetativně množí zakořeňováním odnoží, velmi dobře však klíčí i semena (JEŽEK, KUNTE,2005). Aloe arborescens má dokonce větší léčivé účinky než Aloe vera. Ve srovnání s Aloe vera má Aloe arborescens užší listy a silnější vnější pokožku, které ochraňují rostlinu v prostředí s extrémními podmínkami. Tato morfologická charakteristika znamená větší přítomnost anthrachinonových prvků v rostlině. Podstatně menší listy Aloe arborescens obsahují ale také mnohem méně gelu než Aloe vera. Proto je z komerčních důvodů Aloe arborescens méně atraktivní, přestože má lepší terapeutické vlastnosti než Aloe vera. Aloe arborescens se nyní pěstuje v Itálii a její gel se používá alespoň jako základní složka při výrobě přípravků z aloe (ZAGO, 2008). 20

Zuluové používají prášek ze sušených listů aloe jako ochranu proti bouřím, odvar je používán v tradiční medicíně i jako léčivý prostředek. V jižní Africe se aloe vysazuje do živých plotů, u nás se běžně pěstuje jako pokojový sukulent (HOSKOVEC, 2007). 4.4 Araucaria bidwillii Hook. (blahočet Bidwillův) Synonymum: Columbea bidwillii (Hook.) Carrière Taxonomie: čeleď Araucariaceae Henkel & W. Hochst. (blahočetovité) rod Araucaria Juss. druh Araucaria bidwillii Hook. Název rostliny Araucaria (blahočet) je odvozen buď podle indiánského kmene Arakaurů v chilských Andách (ŠMÍD, 2002) nebo podle státu Arauca v jižním Chile, odkud pochází některé druhy tohoto rodu (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Araukárie je jeden z nejstarších jehličnanů, který se na Zemi objevil před 70 miliony let. Zkameněliny částí rostlin a pylu dokazují, že před dávnými lety rostly araukárie neomezeně na obou polokoulích. Dnes se rod Araucaria vyskytuje pouze na jižní polokouli (CIBULKA et al., 2006). Araukárie čili blahočety jsou původem z Queenslandu v Austrálii (AVILA, 2009). Rod Araukárie (Araucaria sp.) zahrnuje 18 druhů žijících většinou pouze na Nové Kaledonii, ale dva jsou v Austrálii a Jižní Americe (ROOD, STACKHOUSE, 2008). Tyto stromy obvykle rostou v sezónně vysychajících tropických lesích Jižní Ameriky od Argentiny a Chile po Paraguay a Brazílii, v Austrálii v Novém Jižním Walesu a na ostrově Norfolk (CIBULKA et al., 2006). Problémy ohrožující přírodu způsobily pokles výskytu araukárií a důsledkem je 11 druhů, které byly označeny za ohrožené (CIBULKA et al., 2006). V současné době je tato populace chráněna v rezervacích a národních parcích (www.books.google.com, 2008). 21

Araukárie jsou ztepilé stálezelené stromy, dorůstající výšky 30-50 m. Jsou nápadné neobvykle pravidelným patrovým větvením. Neopadavé listy jsou ploché, štítkovité nebo jehlicovité (VALÍČEK, 2002). Květenství vyrůstá v samčích a samičích šišticích, ze kterých následně vznikají velké vejcovité šišky, rostoucí směrem vzhůru. Mezi dřevnatými šupinami se nacházejí velká plochá semena (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Araucaria bidwillii se omezeně vyskytuje v Austrálii. Důvodem je částečně vysychání kontinentu, dále mizení deštného pralesa a špatná distribuce semen. Araukárie pochází z jihovýchodního Queenslandu s dvěma oddělenými populacemi v severním Queenslandu v oblasti zvané Wet Tropic Světové dědictví 3 a mnoha starými exempláři vysázenými na severovýchodě Nového Jižního Walesu (www.books.google.com, 2008). Roste v horských deštných lesích, na hlubokých půdách, v nadmořské výšce od 500 do 1200 m (HOSKOVEC, 2012). Je to dlouhověká dřevina, jejíž stáří se odhaduje na 100 až 200 let. Araukárie není náchylná k chorobám, pokud má dostatečně vyvinutý kořenový systém, toleruje i sucho (HATCH, 2007). Araucaria bidwillii je poslední přeživší exemplář sekce Bunya rodu Araucaria. Tato sekce se diverzifikovala a rozšířila v druhohorách, přičemž některé druhy měly kónický tvar jako A. bidwillii, která se objevila během jury. Zkameněliny sekce byly nalezeny v Jižní Americe a v Evropě (www.books.google.com, 2008). Araucaria bidwillii je asi 50 m vysoká, v mládí kónická. Starší rostlina má zaoblenou nebo zploštělou korunu (BÄRTELS, 1996). Výhony rostou horizontálně po 10 až 12 v přeslenech, u starších stromů visí směrem dolů. Kůra je šedočerná, často bradavičnatá a zvrásněná, připomínající strukturu sloní kůže. Větvičky jsou dlouhé, povislé. Listy jsou ploché, rozšířené, zužijí se po obou stranách do ostré špičky (SPENCER, BARLEY, PEARSON, 1995). Kopinaté listy sterilních větví jsou 50 mm dlouhé a 5-10 mm široké, jsou tmavě zelené s dlouhou tuhou špičkou. Listy na plodonosných větvích jsou mnohem kratší (BÄRTELS, 1996). Samčí jehnědy a samičí šišky se vytvářejí na rozdílných jedincích. Samčí šištice jsou až 180 mm dlouhé a visí v září až říjnu z konců větví, po odkvětu odpadají. Samičí šištice jsou vzpřímené na nejhořejších větvích, 3 V UNESCO od roku 1988. 22

podobají se ananasu a uvolňují semena obvykle v únoru až květnu (SPENCER, BARLEY, PEARSON, 1995). Šiška je až 300 mm dlouhá a 230 mm široká, váží až 5 kg a obsahuje asi 150 velkých semen (BÄRTELS, 1996). Šiška se skládá z tlustých rozpadavých šupin širokých až 75 mm. Každá šupina obsahuje jedno jedlé okřídlené semeno o velikosti 30-40 mm. Šiška je rozpadavá v suchém stavu (HATCH, 2007). Araucaria bidwillii je zajímavá neobvyklým klíčením semen. Ze semene, až 60 mm dlouhého, se nejprve vytvoří podzemní hlíza, z níž se později vynoří výhonek. Toto může trvat i několik let. Je to strategie rostliny, která vyraší až za optimálních klimatických podmínek. Obtížné klíčení je pravděpodobně jedním z hlavních problémů v kultivaci druhu 4. První listy jsou tmavě hnědé a zezelenají teprve až s dalším růstem. Na rozdíl od dospělých listů jsou mladé listy relativně měkké, teprve časem tvrdnou a stávají se ostrými (www.books.google.com, 2008). Vačnatci a různé druhy krys poškozují hlízy a semena araukárií. Naopak vačice (Trichosurus) podle studie z roku 2006 rozšiřují semena Araucaria bidwillii (www.books.google.com, 2008). Dnes je většina zbývajících porostů Araucaria bidwillii chráněna v národních parcích a rezervacích. V minulosti byly stromy těženy pro dřevo. Objevuje se v kultuře jako dekorativní dřevina i mimo Austrálii (HOSKOVEC, 2012). Semena araukárie jsou jedlá a chuťově jsou podobná piniovým oříškům. Jsou důležitým zdrojem potravy pro australské domorodce. Aboriginci je konzumují syrová i vařená. Semena se tradičně melou na pastu, která se jí přímo nebo peče na horkých uhlících jako chléb (www.books.google.com, 2008). 4 Souboru 12 semen, zkoumaných v Melbourne, trvalo průměrně 6 měsíců, než vyklíčila (první za 3 měsíce) a kořeny se začaly vyvíjet až po1 roce. 23

4.5 Bougainvillea glabra Choisy (bugenvilea lysá) Synonymum: Bougainvillea brachycarpa Heimerl Taxonomie: čeleď Nyctaginaceae Juss. (nocenkovité) rod Bouganvillea Comm. ex Juss. druh Bouganvillea glabra Choisy Byla pojmenována po fenomenálním francouzském navigátorovi a mořeplavci Louisi Antoine de Bouganville (RANDHAWA, MUKHOPADHYAY, 2004). Rod Bugenvilea (Bougainvillea sp.) zahrnuje asi 18 druhů popínavých keřů a dřevin z tropické Jižní a Střední Ameriky, ale jen 3-4 druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny (RANDOM, 1999). Nejvíce se vyskytuje mezi Brazílií, jižní Argentinou, Peru a Bolívií. Většinou roste v poloopadavých formacích v oblastech s výrazným obdobím sucha a relativního chladu (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2012). Je stálezelená ve vlhkých tropech, ale i tam může opadat v období sucha (RANDOM, 1999). V teplých oblastech mírného pásma je hlavní dobou květu léto a podzim. V tropech často kvete po celý rok (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Nejkrásněji kvete během období sucha. Nejlépe se jí daří v Mexiku, Kalifornii a na Floridě (LLAMAS, 2003). Jsou to pnoucí dřeviny s dlouhými výhony a výraznými trny. Dorůstají výšky 10 20 m (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Tento rychle rostoucí keř dle druhu a kultivaru dorůstá různých výšek (RANDHAWA, MUKHOPADHYAY, 2004). Listy jsou jednoduché, vstřícné, obvykle mají trny v paždí (LLAMAS, 2003). Jsou vejčité až široce kopinaté, dlouze zašpičatělé (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Většinou jsou pokryté jemnými chloupky (RANDOM, 1999). Květenství je vrcholičnaté a velmi bohaté (VALÍČEK, 2002). Květy jsou malé, s džánkovitou korunou, oboupohlavné, radiálně symetrické (LLAMAS, 2003). Jsou trubkovité a nenápadné, ale okolní listeny jsou zářivě barevné. Otevírají se na apexu jako hvězda (RANDOM, 1999). Obyčejně jsou listeny považovány za květy (LLAMAS, 2003). Listeny jsou široce vejčitého až trojbokého tvaru. Nejvýraznější jsou tmavě fialové nebo červené, ale mohou být i oranžové, růžové, žluté nebo bílé (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Často mění během 24

stárnutí barvu nebo odstín. Květy se objevují na novém dřevě (RANDOM, 1999). Plody se v oblasti mediteránu většinou nevytvářejí (ZELENÝ, 2005). V Evropě je málo známé využití těchto lián k tvorbě větších bonsají, které jsou oblíbené v asijských parcích a zahradách pagod. Rod Bougainvillea Není jedovatý ani nezpůsobuje alergické reakce (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Ve sbírkách tropických rostlin Výstaviště Flora Olomouc, a.s. se nachází B. spectabilis, B. x buttiana, B. glabra. Bougainvillea glabra pochází z Brazílie a dnes je pěstována v celém Středomoří a jižní Evropě (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Může být pěstována v nadmořské výšce 1500-2000 m. Teplota by neměla klesnout pod 7 10ºC (BRICKELL, 1999). Je to keřovitá liána dosahující výšky až 9 m (RANDOM, 1999). Kůra je hnědá, hladká a stárnutím rostliny zdrsní (DHARANI, 2002). Má tenké zakřivené trny, vyrůstající v úžlabích (RANDOM, 1999). Listy jsou střídavé, oválné, zašpičatělé. Mají jasně zelenou barvu (DHARANI, 2002). V mládí jsou listy jemně chlupaté. Květenství je vrcholičnaté, složené z 1-3 květů. Květy jsou trubkovité s krátkým rozloženým bílým nebo žlutavým lemem. Jsou obklopené a převýšené třemi purpurovými, téměř lysými, široce vejčitými zašpičatělými listeny. Nejčastější barvou listenů je tmavě růžová, ale i oranžová, červená a fialová. Kvete v červnu až srpnu. Listy v zimě částečně opadávají (SCHÖNFELDER et SCHÖNFELDER, 2002). Plody jsou vřetenovité až hruškovité, 10 15 mm dlouhé s pěti podélnými žebry (ROHWER, 2006). Bougainvillea glabra je pěstována v celé řadě kultivarů. Mezi nejoblíbenější patří například 'Alba', která má bílé listeny s výraznými zelenými žilkami a menšími světle zelenými listy nebo purpurová 'Magnifica' s lesklými, tmavě zelenými listy (RANDOM, 1999). 25

4.6 Brunfelsia pauciflora (Cham. & Schltdl.) Benth. (brunfelsie malokvětá) Synonymum: Besleria inodora Vell. Taxonomie: čeleď Solanaceae Juss. (lilkovité) rod Brunfelsia L. druh Brunfelsia pauciflora (Cham. & Schltdl.) Benth. Rostlina byla pojmenována dle botanika Otty Brunfelse (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Linné ho uznával jako jednoho ze zakladatelů moderní botaniky (MÖLLEROVÁ, 2009). Rod Brunfelsie (Brunfelsia sp.) zahrnuje asi 51 druhů, rostoucích v tropických oblastech Karibských ostrovů a Jižní Ameriky (CULLEN et al., 2011). Některé druhy rostou v nížinách Amazonie, další rostou na svazích brazilských, kolumbijských, ekvádorských a peruánských horských masivů (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Brunfelsie jsou stálezelené keře nebo stromy dosahující výšky až 10 m s podlouhle kopinatými listy (VALÍČEK, 2002). Výhony jsou tmavě hnědé, lysé nebo částečně ochlupené s podélnými lenticelami. Listy jsou celokrajné, často kožovité, střídavé, s krátkými řapíky. Květy jsou solitární nebo ve vrcholících, terminální nebo v nodech listu, obvykle s 1-3 lineárními až kopinatými listeny (CULLEN et al., 2011). Květy jsou trubkovité, až 120 mm široké, modře až fialově zbarvené (VALÍČEK, 2002). Kalich je trubkovitý až zvonkovitý, lysý nebo s jednoduchými žláznatými chlupy. Kalich je pětizubý. Koruna s dlouhou nebo krátkou cylindrickou trubkou, s náhle rozšířeným lemem květu s pěti okvětními lístky. Obsahuje čtyři tyčinky ve dvou párech. Květy jsou bilaterálně symetrické. Plodem je tobolka okrouhlého až vejčitého tvaru s červenavě hnědými semeny (CULLEN et al., 2011). Brunfelsia je zajímavá tím, že květy po rozvinutí postupně mění barvu. Rostliny obsahují jedovaté alkaloidy zvláště v bobulovitých plodech (ROHWER, 2006). Účinnou látkou je pravděpodobně kumarinový derivát skopoletin. Požití drogy je provázeno pocitem chladu, užívá se jako přísada do halucinogenního nápoje yagé. 26

V lidovém léčitelství se užívá jako antipyretický a antirevmatický prostředek (VALÍČEK, 2002). Brunfelsia pauciflora je původem z Brazílie. Variabilní druh pěstovaný jako okrasné keře v Kalifornii. Je to Stálezelený keř vysoký až 3 m. Výhony jsou tmavě zelené, většinou lysé (CULLEN et al., 2011). Listy jsou střídavé, 75 100 mm dlouhé, oválné, celokrajné (FULLER, MCCLINTOCK, 1986). Povrch listu je tmavě zelený, kožovitý a lesklý (TENENBAUM, 2003). Květy jsou pětičetné, až 50 mm široké, objevují se během celé vegetace a jsou zajímavé rychlou změnou barvy během stárnutí. Po otevření mají výrazně fialovou barvu, ale postupně blednou do lila a třetí den jsou téměř bílé, potom opadají (VALÍČEK, 2002). Květenství tvoří 1 11 květů, které rostou terminálně. 1-3 listeny jsou lineárně kopinaté, špičaté, 1 8 mm dlouhé. Květní stopka je dlouhá 11-25 mm. Kalich může být lysý nebo žláznatě chlupatý, trubkovitý. Koruna s bílou skvrnou na ústí má temně fialovou barvu, která přechází do levandulové až bílé. Plodem je tobolka kulovitého až vejčitého tvaru, která obsahuje 12 20 semen. Semena jsou temně hnědá, podlouhlá, hranatá, velká 5-6 x 2,5-3 mm (CULLEN et al., 2011). Korunní laloky jsou miskovitého tvaru (FULLER, MCCLINTOCK, 1986). Rozmnožuje se vyzrálými řízky (TENENBAUM, 2003), odebíranými v průběhu června a července (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Pokud jsou keře v dobré kondici, kvetou i dvakrát ročně. Brunfelsie snese mírný mráz, ale nejlépe se jí daří v subtropických podmínkách (SCHOFIELD, SHEAT, 1995). Jako všechny rostliny z čeledi Solanaceae je i Brunfelsia jedovatá. Původní obyvatelé z ní připravovali opojné drogy. Extrakt z kořenů používali jako prostředek proti hadímu uštknutí. V zahradách se pěstují některé kulturní formy, například odrůda 'Floribunda' a odrůda 'Macranta' (ROHWER, 2006). 'Calycina', nejčastěji pěstovaná forma brazilského druhu B. pauciflora (v Evropě běžná), se vyznačuje velkými a krásně tvarovanými květy. Kultivar 'Floribunda' je ovšem do interiérů vhodnější, protože je méně vzrůstný a drobnolistý. Květy jsou drobnější, ale hojnější (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). 27

V palmovém skleníku Flory Olomouc se nachází tři exempláře Brunfelsia pauciflora kultivar 'Floribunda'. 4.7 Ceratozamia mexicana Brongn. (ceratozamie mexická) Synonymum: Ceratozamia brevifrons Miq. Taxonomie: čeleď Zamiaceae Horan. (kejákovité) rod Ceratozamia Brongn. druh Ceratozamia mexicana Brongn. Rod Ceratozamia (Ceratozamia sp.) obsahuje 18 druhů. Nejvíce se vyskytuje podél pohoří Sierra Madre Oriental na jihu a jihovýchodě Mexika přes Guatemalu a Belize a areál výskytu končí v Hondurasu (WALTERS, OSBORNE, 2004). Většina druhů se nachází v horských lesích v nadmořské výšce 800 1800 m (CIBULKA et al., 2006). Jejich stanoviště jsou většinou vlhká až mokrá, například okraje potoků nebo mlžná místa. Rostou v mělkých půdách, s vysokým procentem humusu, produkovaného z listí padajícího z korun stromů, které jim zároveň poskytují stín. Nejčastěji se vyskytují ve společnosti borovic a dubů. Nacházejí se v široké škále stanovišť od deštných pralesů po suché borové a dubové lesy, přes velký rozsah výšek, ve strmých kaňonech a na útesech, obecně v hlubokém stínu. Většina těchto rostlin vyžaduje závětří, protože má velice křehké listy (WHITELOCK, 2002). Největší druhy jsou obvykle nižší než 1 metr, velmi zřídka dosahují výšky 2 m. Listy mají variabilní délku i šířku. Trpasličí druhy produkují 1-5 listů, větší druhy mají velkou korunu s listy až 3m dlouhými a víc jak 1 m širokými. Řapíky jsou obvykle vybaveny dlouhou, někdy zahnutou páteří. Okraje listenů jsou vždy celokrajné. Mladé listy jsou obvykle světle zelené, ale některé druhy mají listy nahnědlé až purpurově hnědé 5. Název Ceratozamia je odvozen z řeckého Cerato = rohatý, s odkazem na dva špičaté výrůstky na každém sporofylu, které snadno odlišují tento rod od ostatních cykasů (Zamia) (WHITELOCK, 2002). 5 Byl zaznamenán barevný dimorfismus v některých populacích, kde jednotlivé rostliny mohou mít buď zelené nebo nahnědlé juvenilní listy. 28

Všechny druhy jsou ohrožené, částečně kvůli nadměrnému sbírání pro zahradnický obchod a částečně jako důsledek klučení lesů pro banánové a kávové plantáže (CIBULKA et al., 2006). Nyní v Mexiku probíhá program CONACYD, na kterém participuje Německo a místní autority, který se specializuje na pěstování a sběr semen. Na financování se podílí například i UNESCO (DONALDSON, 2003). V důsledku ohrožení byl tento převážně mexický rod od roku 1985 zařazen do přílohy I CITES, aby se zabránilo dalšímu obchodu s rostlinami z přírody (CIBULKA et al., 2006). Ceratozamia mexicana pochází z Mexika. Roste v borovo-dubových lesích na strmých stráních nebo na stěnách kaňonů v nadmořské výšce až 1550 m. Soliterní kmen válcovitého tvaru je vysoký až 1 m a má 200 mm v průměru. Kmen je porostlý trojúhelníkovými zašpičatělými šupinami dlouhými 75 mm a 60 mm širokými. Listy jsou četné, vyklenuté a rozšířené, 1 500-2 000 mm dlouhé, široké až 750 mm. Řapík je 300-500 mm dlouhý a 15 mm široký. Má četné trny 3-4,5 mm dlouhé. List je tvořen 40-60 páry listenů, které jsou dlouhé, kopinaté, rovné až srpovité. Listeny jsou dlouhé 280-400 mm a široké 15-20 mm postupně zašpičatělé k ostrému vrcholu listu. Listy jsou lesklé, zelené a na spodní straně světlejší. Samičí šišky jsou soliterní, z počátku vzpřímené, později nakloněné, válcovité se zašpičatělým vrcholem. Dlouhé jsou 260-350 mm, široké 90-120 mm. Jsou matně zelené. Sporofyly (výtrusný list) jsou 18-25 mm dlouhé a 27-35 mm široké. Stopky jsou 60-100 mm dlouhé a v průměru 20 mm široké. Samčí šištice jsou vzpřímené, kónické, dlouhé 380-430 mm a široké 70-80 mm. Mají poněkud tupý vrchol. Stopky jsou dlouhé 75-100 mm o průměru 25 mm. Sporofyl je 6 mm vysoký a 15-17 mm široký, vždy dvourohý. Rohy mají asi 3 mm (WHITELOCK, 2002). Semena jsou oválná s krémovým nebo bílým měkkým obalem (SINGH, 2006). Rostliny jsou dvoudomé. Ceratozamia mexicana je druh Ceratozamia, pojmenovaný po Adolphu Théodoru Brongniartovi, který rod v roce 1846 popsal (WHITELOCK, 2002). Jedná se o jeden z obvyklejších cykasů v českých sbírkách, vlastní ho všechny hlavní botanické zahrady. Největší potenciál na případné rozmnožování této rostliny v ČR mají Sbírkové skleníky v Olomouci, kde rostou dvě vzrostlé a pravidelně plodící samičí 29

rostliny této ceratozamie. Blízká zahrada v polském Krakově pravidelně tyto cykasy úspěšně opyluje (VYTOPIL, 2010). 4.8 Duranta erecta L. (duranta vzpřímená) Synonymum: D. repens L. Taxonomie: čeleď Verbenaceae J. St.-Hil. (sporýšovité) rod Duranta L. druh Duranta erecta L. Rod je pojmenován na počest Castora Duranta, římského botanika (BURROWS, TYRL, 2012). Rod Duranta (Duranta sp.) zahrnuje asi 30 druhů stálezelených stromů a keřů z tropů a subtropů Ameriky (RANDOM, 1999). Ačkoli se často uvádí, že pochází z Floridy, ve Spojených státech neexistuje její přirozená populace (SCURLOCK, 1992), což naznačuje, že ji do USA dovezli první osadníci (BÄRTELS, 1996). Listy jsou jednoduché, s ozubenými okraji, a obyčejně s krátkými trny v paždí. Květy jsou malé, uspořádané v hroznech (LLAMAS, 2003). Taxonomové a geografové se liší ve svých názorech, pokud jde o původ a rozšíření druhu. Uvádí se, že Duranta erecta je původem ze západní Indie a je naturalizovaná i v jiných oblastech. Může také pocházet z Mexika, Střední a Jižní Ameriky, Karibiku, a případně Floridy. Druh je kultivovaný široce v jižní části Severní Ameriky, divoce roste v údolí Rio Grande a na rovinách v Texasu, Louisianě, Arizoně a Kalifornii (BURROWS, TYRL, 2012). Duranta erecta je široce naturalizována od Mexika po Jižní Ameriku a v západní Indii (LLAMAS, 2003). Duranta erecta rostě často divoce v silniční březích a houštinách. Pěstuje se také v tropických krajinách jako okrasná rostlina nebo součást živých plotů (BÄRTELS, 1996). Daří se jí v nadmořských výškách mezi 130 až 1680 m (IREMONGER, 2002). 30

je až 6 m vysoký, stálezelený, hustě rozvětvený keř nebo malý strom s dlouhými, převislými výhony (BÄRTELS, 1996). Je extrémně variabilní a polymorfní. Často má až 40 mm dlouhé trny vyrůstající v paždí listů (LLAMAS, 2003). Listy mají postavení vstřícné, někdy s malými listy vyrůstajícími přímo z paždí listu. Jsou jednoduché, protáhlého, elipsovitého, tvaru. Čepel listu je celokrajná nebo od horní poloviny mělce pilovitá. Listy jsou 20-80 mm dlouhé a 10-25 mm široké (IREMONGER, 2002). Podle popisu (WIGGINS, PORTER, 1971) jsou listy četné, vejčitě eliptické, tupé a na vrcholovém konci velmi náhle zúžené v kratičkou špičku. Mohou být také zašpičatělé na vrcholu, a to s trnem nebo bez trnu na špičce. Obě plochy listu jsou lysé, list je klínovitě zakončen do krátkého řapíku. Květenstvím jsou terminální a axilární hrozny 50 150 mm dlouhé. Květenství je mnohočetné, vzpřímené, nebo obvykle ohnuté, často rozvětvené (WIGGINS, PORTER, 1971). Květy jsou asi 10 mm velké, s pětizubým kalichem. Koruna je úzce trubkovitá, asi 6 mm dlouhá a obrácená směrem vzhůru. Pět obvejčitých korunních cípů má světle fialovou barvu, dva spodní cípy mohou mít tenký, tmavě fialový proužek. Existují i bíle kvetoucí formy (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Plody jsou kulovité až vejčité peckovičky oranžovožluté barvy. Jsou asi 10 mm dlouhé s krátkým zobánkem vzniklým ze zachovaného kalichu (ROHWER, 2006). Květy a plody se objevují současně po většinu roku (WARREN, 1996). Duranta erecta vykazuje 2 druhy plodů: jeden kulatý a zlatý, druhý žlutozelený a scvrklý. Množí se řízkováním. (LLAMAS, 2003). Rostlina je celá jedovatá. Intoxikace po požití především plodů, způsobuje zažívací problémy (krvavý průjem, zvracení), neurologické poruchy (tetanické křeče) a hyperestezii (chorobně zvýšená citlivost na senzorické podněty) 6 (BURROWS, TYRL, 2012). Ve sbírkách tropických rostlin Flory Olomouc, a. s. najdeme druh Duranta erecta kultivar Variegata. 6 Zprávy, které byly hlášeny především z Austrálie, se týkaly zvířat a vzácně i dětí. Studie, která byla prováděna na potkanech, kdy jim po dobu 7 dní byl aplikován chlorofyl rostliny, potvrdila mírné degenerativní změny v játrech, ledvinách a srdci. 31

4.9 Eucalyptus cinerea F. Muell. ex Benth. (blahovičník) Taxonomie: čeleď Myrtaceae Juss. (myrtovité) rod Eucalyptus L'Hér. druh Eucalyptus cinerea F. Muell. ex Benth. Eucalýptus blahovičník z řeckého kalyptó = kryju dobře ukrytý: okvětní lístky pohárkovitě kryjí poupě do samého rozvití, dokonce mají krycí čepičky, záklopky, které odpadnou teprve při rozkvětu (ŠMÍD, 2002). Rod Blahovičník (Eucalyptus sp.) zahrnuje 500 stromových druhů původem téměř výhradně z Austrálie a Tasmánie. Malý počet blahovičníků pochází z jižní části Nové Guineje a jihovýchodní Indonésie (BURNIE, 2007). Nacházejí se v různých ekologických podmínkách, od nížin až po vysoké hory. Několik druhů je z náhorní plošiny centrální Tasmánie a snese bez poškození teploty až -20ºC. Většina blahovičníků však roste v suchém buši, který je pravidelně spalován přírodními požáry (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Mnohé druhy blahovičníku mají jen omezené rozšíření a více než 100 je jich považováno v přírodě za ohrožené (CIBULKA et al., 2006). Jsou to často obří stromy dosahující výšky až kolem 70 metrů, někdy i přes 100 m. Kořenový systém je u některých druhů velmi hluboký (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Listy jsou proměnlivé tvarem i postavením (heterofylie). Na mladých prýtech mají postavení často vstřícné, na starších střídavé. Ke slunci se někdy staví hranou, takže eukalyptové lesy poskytují jen málo stínu. Listy jsou stálezelené, řapíkaté, jednoduché, kožovité, někdy sivé. Květy vyrůstají v úžlabí listů po jednom nebo i ve svazečcích (VALÍČEK, 2002). Jsou oboupohlavné, pětičetné, tvoří hroznovitá květenství. Kalich a koruna srůstají v češuli. Tyčinek je velký počet a mají barevné nitky, nejčastěji bílé, méně často žluté, růžové až červené (ZELENÝ, 2005). Květy rozkvétají někdy i vícekrát v roce a produkují značné množství nektaru (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Plodem je čtyřpouzdrá dřevnatá tobolka, pukající křížovou nebo hvězdicovitou štěrbinou. Semena jsou velmi drobná (ZELENÝ, 2005). 32

Blahovičníky patří mezi nejčastěji pěstované stromy světa, zvláště v subtropických a tropických oblastech. Rychle rostou a prospívají i na chudých degradovaných půdách. Využívají se jako hospodářsky významné rostliny, poskytují stín i dřevo (BURNIE, 2007), působí jako větrolamy (ZELENÝ, 2005). Dřevo eukalyptu je těžké, tvrdé a velmi odolné. Je využíváno k vodním stavbám, protože nepodléhá snadno hnilobě (POLÍVKA, 2010). Vyrábějí se z něho železniční pražce, hudební nástroje a papír. V oblastech, kde je nouze o jiné zdroje paliva, se používají jako palivo suché listy, větévky nebo odloupaná kůra (BURNIE, 2007). Eucalyptus obsahuje esenciální olej, který se používá jako deodorant do sprejů, k inhalaci a v parfumerii. Olej obsahuje rutin, který napomáhá vstřebávání vitamínu C. Dále obsahuje piperiton, který slouží k výrobě thymolu a mentholu. Nachází se ve všech částech rostliny. Listy eukalyptu jsou zdrojem potravy australského medvídka koaly (Phascolarctos cinereus), který jich spořádá každou noc 0,5 až 1 kg. Eukalypty produkují jedny z nejkvalitnějších medů a každý druh má svou charakteristickou barvu a chuť (HATCH, 2007). K záporným vlastnostem eukalyptu patří hluboký kořenový systém, který odnímá vodu blízkým kulturám. Minimální humifikace listů a vysoká konkurenční schopnost rostlin mají za následek narušení ekologických vztahů (ZELENÝ, 2005). Proto narůstá počet protestů a námitek proti výsadbě blahovičníku zejména v Indii (BURNIE, 2007). Eucalyptus cinerea je stálezelený strom, který pochází z náhorních plošin jihovýchodní Austrálie. Dorůstá výšky až 16 m a koruna šířky 3-14 m (HATCH, 2007). Kmen bývá poněkud pokroucený (BURNIE, 2007). Vyvíjí se spíše do šířky a je nepravidelného tvaru se zkroucenými a ohnutými větvemi. Kůra je tlustá, hnědošedá a silně popraskaná. Praskliny jsou načervenalé a vláknité. Mladé výhony jsou sivé až stříbřitě modrozelené a později se mění na hnědou až červenohnědou. Listy jsou jednoduché, stříbřitě modré. Juvenilní listy jsou oválné až vejčité, 25-65 mm velké, překrývající se. Postavení listů je vstřícné a to i u dospělých stromů (HATCH, 2007). Adultní listy jsou střídavé, kopinaté, 125 mm dlouhé a 25 mm širokém. Kvete poměrně nenápadnými smetanovými květy začátkem léta. (BURNIE, 2007). Axilární shluky drobných kvítků se objevují v blízkosti každého nodu. Pupeny jsou šedozelené, zašpičatělé. Tobolky se 3-5 chlopněmi jsou hnědé, mají tvar pohárku a jsou lemovány silným okrajem. Životnost dřeviny se odhaduje na 60-70 let (HATCH, 2007). 33

4.10 Ficus religiosa L. (fíkovník posvátný) Synonymum: Urostigma religiosum (L.) Gasp. Taxonomie: čeleď Moraceae Gaudich. (morušovníkovité) rod Ficus L. druh Ficus religion L. Rod Fíkovník (Ficus sp.) zahrnuje přibližně 800 druhů stálezelených i opadavých stromů, keřů a lián z tropických a subtropických oblastí celého světa (BURNIE, 2007). Mnoho druhů roste epifyticky nebo alespoň jako epifyty život začínají. Vyklíčí na stromě, spustí z něj kořeny, které věkem tloustnou a pomalu svého původního nositele zadusí. Mohou také vyklíčit v zemi, vyšplhají se na nejbližší strom a pokračují v růstu. Mnoho fíkusů roste i na skalách a kamenech (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Olistění je velmi rozmanité (HIEKE, 2003). Listy jsou střídavé, celokrajné, chráněné opadavými palisty. Drobné jednopohlavné květy jsou uzavřené v masitém útvaru zvaném sykonium, které vyrůstá v úžlabí listů. Charakteristické jsou mléčné kanálky v lýku a druhotné kůře. Na samičích rostlinách vznikají jedlá plodenství fíky. Na samčích rostlinách většinou nejedlá plodenství kaprifíky (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Zralé plody konzumují netopýři a ptáci (BURNIE, 2007). Květy jsou opylovány v zemích původu nepatrným blanokřídlým hmyzem - stehnatkami (Blastophagus psenes) (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Ficus religiosa je mohutný strom původem z Indie a zemí bývalé Indočíny (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Domovem je v podhůří Himáláje a divoce roste v mnoha jiných částech Indie. Je často pěstován v celé Indii a Barmě. Religiosa znamená v latině vztahující se k náboženství. Tento přívlastek byl daný stromu proto, že je považován za posvátný pro buddhisty i hinduisty (MCCANN, 1959). Věří se, že právě pod ním dosáhl Buddha osvícení (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Ficus religiosa dorůstá až do výšky 30 m. Jde o velký opadavý strom se světlým kmenem, často drážkovaným, protože četné kořeny splynuly s dříkem (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Kůra je popelavě šedá, pokrytá tenkými šupinami. Často bývá porostlá krustou lišejníků (VAIDYARATNAM, 1996). Větve má poměrně tenké, 34

vzdušné kořeny se většinou netvoří. Listy jsou kožovité, dlouze řapíkaté, vejčité, na bázi srdčité s velmi dlouze protaženou špičkou. Čepel je 120-170 mm dlouhá s bělavou nebo narůžovělou žilnatinou (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Listy jsou na líci tmavozelené a lesklé (VALÍČEK, 2002). Mladé listy mají často růžovou barvu, která se mění na meděnou a nakonec na zelenou (MCCANN, 1959). Drobné různopohlavné květy jsou vnořeny do dužnatého, téměř uzavřeného lůžka. Nepravé plody jsou kulovité a přisedlé. Jsou jedlé (POLÍVKA, 2010). Ficus religiosa se nejlépe množí pěstováním ze semen, protože řízky nezakořeňují právě snadno. Semena jsou v přírodě šířena jako součást prachu větrem nebo v trusu zvířat a ptáků, kteří se živí plody (MCCANN, 1959). Tato rostlina často vyklíčí v puklině stěny nebo na větvích jiného stromu. Po čase silné kořeny zeď roztrhnou nebo uškrtí svého hostitele. V mládí se Ficus religiosa chová téměř jako parazit, ale protože neodebírá živiny hostiteli, je nazývaný epifyt. Výhonky, listy a plody jsou přírodním laxativem. Kůra a listy se používají k léčbě respiračních chorob (KUKLÍK, 2010). Výluh z kůry se používá při léčbě svrabu, kořeny pomáhají při léčbě diabetu. Kůra vylučuje mléčnou šťávu, která ztvrdne do látky připomínající kaučuk. Vývar z kůry se používá jako červené barvivo (MCCANN, 1959). 4.11 Hedychium gardnerianum Sheppard ex Ker Gawl. (hedychium Gardnerovo) Synonymum: Gamochilus speciosus T.Lestib. Taxonomie: čeleď Zingiberaceae Martinov (zázvorovité) rod Hedychium J. Koenig druh Hedychium gardnerianum Sheppard ex Ker Gawl. Většina zástupců rodu Hedychium (Hedychium sp.) pochází z Indonésie a jihozápadní Číny, jen dva druhy z Madagaskaru a Filipín (BÄRTELS, 1996). Doposud bylo platně popsáno 87 druhů, které pocházejí z Asie. (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Typickým stanovištěm hedychií je vlhký horský les v nadmořské výšce mezi 1 000 2 000 m (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). V těchto podmínkách se dobře daří jihoafrickým 35

druhům, které dobře snášejí chladné klima. V teplém klimatu kvetou po celý rok, jinde jen v létě (BURNE, 2007). Všechny druhy rodu Hedychium jsou vytrvalé byliny s hlízovitými oddenky, které tvoří trsy vysoké 1,8 m a široké 1,2 m. (BURNE, 2007). Sevřené listové pochvy vytvářejí zdánlivý stonek 1-2 m vysoký. Listy jsou uspořádány dvouřadě. Čepel je obvykle kopinatá, v mládí podélně stočená (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Lodyha je vzpřímená, nesoucí terminální květenství. Květenstvím je klas, který má cylindrický nebo kónický tvar. Trubka je dlouhá, štíhlá a často vyčnívá až za listen. Květní obaly jsou třílaločné. Má dvě výrazné postranní lineární patyčinky (staminodia). Jediná fertilní tyčinka je kolmá k patyčinkám. Plod je uvnitř jasně oranžový s tmavě červenými semeny, atraktivními pro ptáky (LLAMAS, 2003). V lidové medicíně mají hedychia široké využití jako tonika, antirevmatika, proti otokům, při bolestech v krku, žaludečních obtížích, popřípadě úpravě krevního tlaku. Extrakt z hlíz i květů je používán při výrobě parfémů (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Klasy vonných květů, které dlouho vydrží, jsou vhodné i k řezu (BURNE, 2007). Rostlina je pojmenována podle plukovníka Edwarda Gardnera z Východoindické společnosti, který umožnil dánskému botanikovi a sběrateli Nathanielu Wallichovi výpravu do Nepálu (CLAY, HUBBARD, 1987). Hedychium gardnerianum pochází z Himaláje, ale je invazní na Novém Zélandu, některých ostrovech jižního Pacifiku, dále v Karibiku, v jížní Africe a na ostrově Réunion (CIBULKA et al., 2006). Ve své domovině roste ve vlhkých lesích, lesních lemech a křovinách, v nadmořské výšce okolo 1 900 m. Zplaňuje na okraji lesů, v lesních světlinách, na březích vodních toků, v okolí lidských sídel a kolem cest, na vlhčích stanovištích (KOVÁŘ, 2009). Je to vytrvalá bylina s velkými hlíznatými kořeny. Lodyha je vystoupavá až přímá, 1 2,5 m vysoká (KOVÁŘ, 2009). Listy jsou střídavé, uspořádané ve dvou řadách a přisedlé. Čepele vejčité až široce kopinaté, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Jsou 200 600 mm dlouhé a 50-100 mm široké. Mají voskově modrou barvu (LLAMAS, 2003). 36

Výrazné je střední žebro listu, které má světlou barvu. Oboupohlavné květy jsou uspořádány ve vzpřímeném terminálním klasnatém květenství, dlouhém 200 500 mm (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Žluté květy rostou jednotlivě nebo v párech v paždí úzkých listenů, dlouhých 30 70 mm. Korunní trubka je 35 65 mm dlouhá, tenká, na konci se 3 úzkými a 3 širokými cípy. Největší z nich je 15 20 mm široký, nedělený, hluboce dvoulaločný (ROHWER, 2006). Jediná červená tyčinka je protáhlá a výrazně přesahuje korunu. Je dlouhá až 45 mm (KOVÁŘ, 2009). Plodem jsou masité, oranžové tobolky. Osemení je rubínově červené (LLAMAS, 2003). Hedychium gardnerianum je jedna z nejinvazivnějších rostlin deštného pralesa na ostrově Reunion. V roce 2003 2004 proběhl ruční sběr rhizomů a bylo prokázáno, že jde o jediný způsob jak odstranit negativní efekt rostliny v ekosystému (BEISEL, LÉVEQUE, 2010). Hedychium gardnerianum má zajímavou botanickou historii. Pochází z Nepálu a Sikkimu, které byly až do 19. stol. neznámou a uzavřenou oblastí. Na začátku 19. stol. Doktor Nathaniel Wallich, dánský průzkumník a sběratel rostlin, který pracoval pro Východoindickou společnost se sídlem v Nepálu, zorganizoval sběratelskou výpravu do Himalájí a tuto rostlinu objevil v údolí Káthmándú. V roce 1823 byla rostlina dovezena do Anglie. Je známá jako himalájský zázvor. Květenství bylo používáno havajským králem jako žezlo k ceremoniálním příležitostem (CLAY, HUBBARD, 1987). Hedychium gardnerianum kvete žlutě, pouze kultivar 'Tara' má mandarinkově oranžovou barvu květů. Často vytváří dvě květenství na stvolu (LLAMAS, 2003). 4.12 Hibiscus rosa-sinensis L. (ibišek čínská růže) Synonymum: Hibiscus boryanus DC. Taxonomie: čeleď Malvaceae Juss. (slézovité) rod Hibiscus L. druh Hibiscus rosa-sinensis L. 37

Rod Ibišek (Hibiscus sp.) zahrnuje asi 220 druhů stálezelených keřů a malých stromů z horkých oblastí. Také několik opadavých keřů mírného pásma a malý počet jednoletých nebo vytrvalých bylin (BURNIE, 2007). V případě takto bohatého rodu je těžké určit typické stanoviště. Ibišky se mohou vyskytovat od horských pouští Arabského poloostrova až po bažinaté a vlhké břehy jezer mezi Kanadou a Texasem (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Listy jsou různě tvarované, jsou z pravidla zubaté nebo laločnaté. Květy mají charakteristický nálevkovitý tvar, kvetou jednotlivě nebo v koncových květenstvích. Mají pět vzájemně se překrývajících korunních lístků a středový svazek tyčinek s nitkami srostlými v trubku (RANDOM, 1999). Široké použití nalézají ibišky v domorodém léčitelství zvláště v Indii, kde se užívají proti houbovým chorobám kůže, při menstruačních potížích a horečkách. Z ibiškových vláken se v Polynésii pletou sukénky. Ibišky nejsou jedovaté. Z květů některých druhů se vyrábí vonné esence (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Hibiscus rosa-sinensis pochází z Číny a Japonska, odkud se do Evropy dostal pravděpodobně v roce 1731. V domovině roste divoce jako odolný keř dosahující výšky až 5 m (ÁVILA, 2009). Rozšířil se jako pěstovaná rostlina do řady tropických i subtropických oblastí celého světa. Sekundárně se objevuje v blízkosti lidských sídel, zahrad a parků, kolem cest, také na ruderálních stanovištích (KOVÁŘ, 2008). Je to stálezelený kulovitý keř s mírně tuhými, rozšířenými větvemi a lesklými listy, dorůstající výšky a šířky až 4,5 m (RANDOM, 1999). Kmen je dužnatý, částečně dřevnatý, vzdušný, roste vzpřímeně, je cylindrický, rozvětvený, tuhý, lysý a zelený. Listy jsou stonkové, větvové, jednoduché, řapíkaté, oválné, zubaté, špičaté a lysé (BENDRE, KUMAR, 2009). Listy jsou střídavé, vejčité až oválné, zašpičatělé, dlouhé 40 50 mm a široké 25 100 mm s vlasovitě jemnými palisty. Čepel listu má v horní polovině pilovitý okraj (ROHWER, 2006). Listy jsou oválně tvarované s dlouhými řapíky a zoubkovaným okrajem (LÖTSCHERT, BEESE, 1983). Květenství je solitární a axilární. Kalich je složený z pěti kališních lístků. Koruna se skládá z pěti okvětních lístků spojených na bázi (BENDRE, KUMAR, 2009). Korálově rudá koruna vytváří nádherný kontrast k temně zelenému lesklému kalichu (LÖTSCHERT, BEESE, 1983). Květ je stopkatý, složený, se symetrickými okvětními lístky, oboupohlavný, pětičetný, 38

kruhově uspořádaný s mimořádnými semeníky (BENDRE, KUMAR, 2009). Květy jsou jednotlivé, 100-150 mm velké, pětičetné. Nitky tyčinek srůstají v dlouhou trubku, kterou prorůstá pětiramenná čnělka. Blizny jsou hlavaté, je jich 5 a spolu s prašníky vyčnívají z květu. Květ se otevírá jen na jeden den, potom opadá. Postupně vykvétá mnoho dalších květů, a to od jara až do podzimu (KOVÁŘ, 2008). Hibiscus kvete téměř po celý rok (RANDOM, 1999). Plodem je tobolka s mnoha semeny, otevírající se ve zralosti pěti chlopněmi (ROHWER, 2006). Pěstuje se nesčetné množství kultivarů od čistokrevných až po enormně kvetoucí havajské hybridy, které nesou geny mnoha druhů. Květy mohou být jednoduché s pěti okvětními lístky, dvojité nebo plnokvěté. Barvy přecházejí od bílé přes růžovou až po rudou. Havajské hybridy nabízejí žlutou, korálovou a oranžovou barvu, často s 2 3 květy na konci každého výhonu (RANDOM, 1999). Bylo vyšlechtěno mnoho hybridů a několik tisíc odrůd, některé s květy přes 150 mm v průměru (VALÍČEK). Je pěstována široká škála kultivarů jako například 'Anneli ' s květy jemně růžovými s tmavším středem, 'Cherie ' se žlutými květy a červenohnědým středem, 'Ham-burg' má plné, temně červené květy, 'Lateritia' s květy žlutooranžovými, 'Moonlight, květy plné, žluté, 'Odense' květy růžově červené, 'The President' květy jasně růžové, 'Van Houte' květy jsou jednoduché, červené (HIEKE, 2003). Šťáva z rozdrcených listů se používá v Číně jako barva na obočí a řasy a také jako černidlo na boty (LÖTSCHERT, BEESE, 1983). Jedlými částmi rostliny jsou květy, listy a kořeny. Mladé listy se někdy používají jako náhrada špenátu. Kořen je slizký, vláknitý, chuťově nezajímavý. Je dobrým zdrojem slizu a je používán jako náhrada za proskurník lékařský (Althaea officinalis) při léčbě kašle a nachlazení. Využívá se také jako barvivo v potravinářském průmyslu. Ibišku jsou přisuzovány mnohé léčebné vlastnosti. Výluh z květů působí jako afrodiziakum, emenagogum, léčí zánět močového měchýře, používá se jako antipyretikum. Ibišek je adstringens, emolliens, zastavuje krvácení a působí spasmolyticky, má chladící účinky. Listy se používají jako 39

analgetikum a laxativum. Ibišek by neměl být užíván v těhotenství nebo v případě plánovaní početí 7 (www.pfaf.org, 1996). 4.13 Chamaerops humilis L. (žumara nízká) Synonymum: Phoenix humilis Royle Taxonomie: čeleď Arecaceae Bercht. & J. Presl (arekovité) rod Chamaerops L. druh Chamaerops humilis L. Chamaerops-žumara-z řec. rhops = křoví, roští: křovitá palma (ŠMÍD, 2002). Jméno vzniklo spojením řeckých slov chamai-nízký a rhops-keř (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Rod Žumara (Chamaerops sp.) zahrnuje jediný druh, s přirozeným výskytem po celém teplejším středomořském pobřeží (BURNIE, 2007). V přírodě obsazuje skalnaté stráně na plném slunci mezi nízkou křovinatou vegetací (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Je to jedna z nejodolnějších palem, toleruje mráz až do -12 ºC. Vyžaduje ke svému růstu horká suchá léta. Je to nejseverněji přirozeně se vyskytující se palma na světě (www.books.google.com, 2008). Roste téměř bez kmínku nebo tvoří trsy několika tenkých kmínků pokrytých vláknitými pochvami listů. Kmeny rostou pomalu a často velmi blízko u sebe. Mají v průměru 20-250 mm. Rostlina dorůstá do výšky 2-5 m. Je to vějířovitá palma s listy na dlouhých řapících, na jejichž koncích vytváří vějíř 10-20 listenů. Každý list je dlouhý 1 000-1 500 m s listeny dlouhými 500-800 mm. Má množství ostrých trnů na řapíku, které chrání mladou rostlinu před zvířaty (www.books.google.com, 2008). Květy jsou jednopohlavné a tvoří se na oddělených rostlinách. Samčí květy jsou žluté a vyrůstají v krátkých hustých latách. Samičí květy jsou zelené a vyrůstají v ještě kratších a řidších 7 V roce 1972 byl proveden výzkum na potkanech, kdy jim byl po dobu 30 dnů podáván extrakt z květů. U samců byl zjištěn pokles pohlavní aktivity a blokovaná spermatogeneze (OLIVER-BEVER, 1986). 40

shlucích (BURNIE, 2007). (www.books.google.com, 2008). Plod je hnědá, 10-20 mm dlouhá peckovice Rod Chamaerops není jedovatý ani nezpůsobuje alergické reakce (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Chamaerops humilis se vyskytuje při pobřeží Iberského poloostrova, jižní Francie, jižní Itálie, ostrovů západního Středozemí, v horách Atlasu a v Severní Libyi (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Roste na skalnatých výslunných srázech, stržích a roklích. Daří se jí nejen na pobřeží, ale také v horách, kde se vyskytuje až ve výšce 2 000 m n. m. (HRBEK, 2008). Je to většinou téměř bezkmenná palma. V příznivých podmínkách vytváří několik kmínků, pokrytých vláknitými pochvami listů. Dorůstá výšky 4 7 m (ZELENÝ, 2005). Listy jsou velké 600-900 mm. Jsou vztyčené, dlouze řapíkaté, dlanitě dělené na 2-20 dvoucípých úkrojků. Ty jsou tuhé, šedozelené 300-450 mm velké. Řapíky jsou dlouhé 700-1 000 mm, na okrajích hustě porostlé žlutými trny, které jsou až 30 mm dlouhé (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Barva listů se může lišit přes olivově zelenou až po různé odstíny šedomodré (BURNIE, 2007). Květenství je hroznovité, silně větvené, 150-350 mm dlouhé, vyrůstající z úžlabí velkých, tuhých listenů. Květy jsou malé, jednopohlavné, pravidelné, tříčetné, žluté. Okvětí je krátké, složené z 6 lístků. Samčí květy mají 6 tyčinek, samičí 3 pestíky. Rostliny jsou většinou dvoudomé, někdy jednodomé (ZELENÝ, 2005). Plodem je 10-40 mm dlouhá nejedlá bobule (HRBEK, 2008). Nejprve je žlutá, za zralosti červenohnědá a nepříjemně páchnoucí (ZELENÝ, 2005). Jedlé části jsou plody a listy. Velmi mladé listové pupeny se vaří jako zelenina. Plody se suší. Silná vlákna získávaná z listů se používají k výrobě provazů a kartáčů (www.pfaf.org, 1996). Vlákno získané z listů bývá zelené a slouží ke zpracování na hrubé pytle, předložky a vycpávky (VALÍČEK, 2002). Rostliny jsou vysazovány ve středomořských oblastech jako živé ploty (www.pfaf.org, 1996). 41

Ve Sředozemí se velmi často pěstuje pro okrasu, zejména kultivary 'Argentea' se stříbřitými listy a 'Glaucescens' s listy většími, sivozelenými nebo stromovitý kultivar 'Arborescens' (ZELENÝ, 2005). 4.14 Pseudopanax lessonii (DC.) K. Koch Synonymum: Aralia lessonii (DC.) Hook.f., Cussonia lessonii (DC.) A.Rich. Taxonomie: čeleď Araliaceae Juss. (aralkovité) rod Pseudopanax C. Koch druh Pseudopanax lessonii (DC.) K. Koch Rod Pseudopanax (Pseudopanax sp.) zahrnuje z 12 až 20 druhů, většina jsou endemity Nového Zélandu, jeden druh se vyskytuje pouze v Tasmánii, na Nové Kaledonii a v Chile (BURNIE, 2007). Zástupci tohoto malého rodu stálezelých stromů a keřů mají zajímavé listy a plody (BURNIE, 2007). Jsou to jednodomé nebo dvoudomé lysé stromy nebo keře, některé s odlišným olistěním v různých obdobích růstu. Listy jsou obvykle jednoduché nebo dlanitě složené. Čepel je celokrajná nebo různě zubatá. Někdy mohou být stonky pokryté reflexními listy, které slouží k ochraně stonku. Květenství je terminální nebo laterální na krátkých výhonech, jednoduché nebo jednou i dvakrát složené. Květy tvoří okolíky a hrozny nebo směs obou. Okvětní lístky jsou nenápadné, nazelenalé, pětičetné. Plodem je peckovice, která obsahuje 2-5 semen (CULLEN, et al., 2011). Rostlinám druhu Pseudopanax se výborně daří pod Eukalypty. Vyhovuje jim subtropické nebo středomořské klima. V mírnějším klimatu rostou na plném slunci, v suchém, horkém podnebí vyžadují stín (RICKARD, 2011). Pseudopanax lessoni je původem z Nového Zélandu. Je to keř nebo strom vysoký až 6 m se silnými, vystoupavými větvemi. Listy jsou lesklé, dlanité, rostou na koncích výhonů a jsou 3-5 četné. Jsou obvejčitě klínovité až obkopinaté, tlusté a kožovité, 50 100 mm dlouhé, v horní polovině chobotnatě a tupě pilovité, svrchu hladké a lesklé, oboustranně výrazně žilnaté. Řapíky jsou 50-150 mm dlouhé. Juvenilní listy jsou větší, než listy u adultních jedinců (SALMON, 1993). Jejich čepele jsou lineárně kopinaté, 42

hrubě zubaté. U dospělých rostlin jsou listy obvykle obvejčité, silné o velikosti 100 x 40 mm. Vnější listy jsou poněkud šikmé s hladkým nebo mělce zubatým okrajem (CULLEN, et al., 2011). Květenstvím je okolík dvakrát složený, rostoucí terminálně. Složený je ze 4-6 primárních paprsků v úboru. Květenství je oboupohlavné. Plodem je temně červená podlouhlá peckovice 70 x 50 mm velká (HOUPARA, 2004). Je to větruodolná rostlina vhodná na pobřeží. Může být poškozena silnějším mrazem (www.naturallynative.co.nz, 2007). 4.15 Phoenix canariensis Chabaud (datlovník kanárský) Synonymum: Phoenix cycadifolia Regel Taxonomie: čeleď Arecaceae Bercht. & J. Presl (arekovité) rod Phoenix L. druh Phoenix canariensis Chabaud Jménem phoenix pojmenovali tuto palmu již ve starověku. Lze v něm nalézt paralelu se jménem nesmrtelného ptáka Fénixe, který byl symbolem triumfu nad smrtí, síly, odolnosti a vítězství. Listy této palmy byl vítán Kristus při příjedu do Jeruzaléma a ve Starém zákoně symbolizovaly vítězství a pokoj (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Rod Datlovník (Phoenix sp.) zahrnuje asi 17 druhů, které jsou rozšířeny od Filipín přes jihovýchodní Asii, Indonésii a Přední východ až po Středozemí. Podle druhu obsazují různé biotopy. Některé druhy rostou ve velmi suchých oblastech s nedostatkem vody a naopak některé rostou v bažinách asijské řeky Mekong (HAAGER, RYBKOVOVÁ, 2012). Jsou to mohutné, jednokmenné nebo trsnatě rostoucí palmy se zpeřenými listy (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Rovný nevětvený kmen je pokrytý zbytky řapíků odumřelých listů (KŘESADLOVÁ, VILÍM, 2004). Jsou dlouhé s tuhými a ostře trnitými řapíky, které tvoří na vrcholku kmene mohutný chochol (BURNIE, 2007). Listy u báze vřetene jsou přeměněné v ostré trny. Malé žluté květy jsou v bohatých 43

převislých latách (BOTANIKA), vyrůstajících mezi listy. Květy jsou jednopohlavné, rostliny dvoudomé (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Plodem je peckovice (BURNIE, 2007). Datle jsou nejen oblíbené ovoce, ale ve své domovině, severní Africe především základní potravina. Konzumují se čerstvé nebo sušené, mele se z nich mouka, jsou základem vína, které lze, ale získat i ze sladké šťávy vytékající z naříznutých samčích květenství. V severní Africe a arabských zemích se listové základy používají jako zelenina, z listů samotných se pletou rohože, vaky a klobouky (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Palmy jsou dvoudomé, pro plody je tedy nutné pěstovat samčí i samičí jedince. Některé druhy jsou významným zdrojem potravy nebo vláken (BURNIE, 2007). Phoenix canariensis je endemit Kanárských ostrovů. V současnosti je tento druh pěstován jako okrasná palma v řadě subtropických a tropických oblastí světa. Roste na skalnatých svazích v níže položených oblastech, často se vysazuje v zahradách a parcích (KOVÁŘ, 2007). Dorůstá výšky 6-8 m, výjimečně i 20 m. Kmen je mohutný, u starých stromů až 1m široký. Pokrytý je kosočtverečnými jizvami po opadaných listech (ZELENÝ, 2005). Koruna je tvořena z šikmo postavených, svěže zelených zpeřených listů, dlouhých 5 6 m (SCHÖNFELDER et SCHÖNFELDER, 2002). Listy jsou široce obloukovitě přepadavé a tvoří mohutný chochol na vrcholu kmene. Řapík je krátký, s dlouhými tvrdými trny. Čepel je podlouhlá, zpeřená v mnoho úzkých, až 500 mm dlouhých, čárkovitě kopinatých, krátce řapíkatých tenkých tmavozelených úkrojků. Roviny lístků svírají s vřetenem úhel tvaru širokého písmene V (znak všech druhů datlovníků) (ZELENÝ, 2005). Květenství představuje bohatá převislá lata s oranžovými větvemi. Samčí květy jsou krémově bílé, samičí žluté až oranžové (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Květy jsou trojčetné, z počátku uzavřené v toulci (SCHÖNFELDER et SCHÖNFELDER, 2002). Plod je elipsovitá bobule, 15 23 mm dlouhá. Má tenkou dužninu, která je za zralosti oranžová, žlutohnědá až tmavohnědá. Je bez chuti nebo mírně nasládlá, nejedlá. Semeno je 8 12 mm dlouhé s výraznou podélnou rýhou (ZELENÝ, 2005). 44

Plody slouží jako krmivo pro dobytek. Na ostrově Gomera se získává palmová šťáva a z ní se vyrábí palmový sirup (SCHÖNFELDER et SCHÖNFELDER, 2002). Pěstují se i kultivary téměř bezkmenné (ZELENÝ, 2005). 4.16 Sparrmannia africana L.f. (sparmánie africká, pokojová lipka ) Synonymum: Sparmannia africana L.f. (misspelling) Taxonomie: čeleď Malvace Juss. (slézovité) rod Sparrmannia L.f. druh Sparrmannia africana L.f. Rod Sparmánie (Sparrmannia sp.) je malý rod, zahrnující asi 7 druhů, původem z Afriky a Madagaskaru. Pouze 2 druhy pocházejí z jižní Afriky (NOTTEN, 2013). Rostou v řídkých, poloopadavých lesích a křovinách (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Sparrmannia je hustý, od země větvený, stálezelený keř. Dorůstající výšky 3 6 m (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Výhony a listy jsou jemně chlupaté. Listy jsou dlouze řapíkaté. Čepele jsou měkké, mohou být hrubě zubaté až laločnaté. Dlouze stopkaté květy vyrůstají ve vrcholících poblíž konce větví nebo v paždí listů (BURNIE, 2007). Otevírají se postupně, jsou široké až 30 mm. Prašníky ve vnějších řadách jsou sterilní a mají žluté nitky. Vnitřní prašníky jsou plodné a mají nitky purpurové (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Plodem je ostnitá tobolka (BURNIE, 2007). Rod Sparrmannia není jedovatý ani nezpůsobuje alergické reakce (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). 45

Rod Sparrmannia je pojmenován na počest Anderse Sparrmanna, švédského botanika a lékaře, žáka Linného 8. Sparrmann byl první botanik který popsal Sparrmannia africana a představil ji evropskému zahradnictví (NOTTEN, 2013). Sparrmannia africana pochází z jižní Afriky (BRICKELL, 1993). Roste na vlhkých místech, na lesních okrajích, ve stržích, na skalnatých svazích a podél potoků jižního pobřeží od Riversdale v Západním Kapsku po Port Elizabeth ve Východním Kapsku (NOTTEN, 2013). Je to stálezelený, mohutně rozvětvený strom nebo keř kulovitého tvaru. Dosahuje obvykle 4 m, ale může dorůst až do 8 m (NOTTEN, 2013). Letorosty má nejprve měkké, bylinné, později dřevnatějí (BRICKELL, 1993). Mladé výhony jsou světle zelené, porostlé tuhými chloupky (NOTTEN, 2013). Listy jsou široce srdčité, někdy nepravidelně laločnaté, na okrajích pilovité. Velikost listu je 270 x 210 mm (NOTTEN, 2013), oboustranně jsou měkce bíle chlupaté (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Květenstvím je okolík, který tvoří 10-20 květů. Vyrůstá na koncích větví (NOTTEN, 2013). Květy jsou dlouze stopkaté, pravidelné, čtyřčetné. Korunní lístky jsou obvejčité (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Z počátku jsou květy bílé až zelenobílé a svěšené. Vnější povrch kališních lístků a stopek je pokryt krátkými chloupky. Květy mají velké množství žlutých, červených a fialových tyčinek (NOTTEN, 2013). Ty tvoří polokulovitý útvar, v němž jsou báze nitek červené, pod prašníky žluté (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Vnější tyčinky jsou žluto-fialové a jsou sterilní, vnitřní červeno-fialové jsou plodné. Plodem je kulatá tobolka o průměru 20 mm s ostnitými štětinami. Když je zralá, uvolňuje hnědá semena s jemně vrásčitým osemením. Semena jsou velká 3 x 2 mm. Sparrmannia africana se v kultuře snadno množí ze semen nebo řízkováním (NOTTEN, 2013). 8 Zmatek, pokud jde o pravopis Sparmannia vs. Sparrmannia, lze vysledovat u Carla Linné ml., syna Carla Linné. V roce 182 vydal název a popis tohoto rodu chybně s jedním R, ale v popisu druhu, píše správně se dvěma R. Obě jména byla používána podle toho, jak různí botanici přijali jeden nebo druhý pravopis až do roku 1989, kdy Coddova a Nicolas navrhli, aby Sparrmannia byla zachována, jak to bylo Linného záměrem, po Andersi Sparrmannovi, a že jeho používání Sparmannia,byla jasná ortografická chyba. 46

Kvést začíná až za dva roky. Růst je rychlý, vyroste víc než 1 m za rok a to i za horších než optimálních podmínek. Přežije zimní sucho i mírné mrazy, v chladném zimním období ztrácí listy (NICHOLS, JOHNSON, 2002). Tyčinky jsou citlivé na dotek, můžeme sledovat, jak se květ otevře při doteku hmyzu nebo prstu (haptonastie). Dřevo má malou užitnou hodnotu, ale rostlina poskytuje vlákno. To je méně trvanlivé než vlákno indické juty. Je přiliž křehké pro výrobu lan a motouzů a příliš hrubé pro míchání s jutou. Při manipulaci s rostlinou může dojít k mírnému podráždění kůže (NOTTEN, 2013). Kultivar sparrmannia africana 'Flore Pleno' má květy plné a 'Variegata' má listy bělavě skvrnité (HIEKE, 2003). 4.17 Strelitzia nicolai Regel & Körn (strelície natalská) Synonymum: Strelitzia quensoni Lem. Taxonomie: čeleď Strelitziaceae Hutch. (strelíciovité) rod Strelitzia Aiton druh Strelitzia nicolai Regel & Körn Rod Strelície (Strelitzia sp.) je tvořen 4 druhy stále zelených, vytrvalých, bezstonkových rostlin z jižní Afriky. Tyto druhy se podobají banánovníku (Musa sp.) a jsou s nimi často zaměňovány. Odlišit je lze podle spirálovitého uspořádání listů Strelitzie (LLAMAS, 2003). Statná dekorativní bylina s dvouřadě postavenými listy (VALÍČEK, 2002). Mají tvar pádla, jsou dvouřadově uspořádány na stonku v podobě dvou vertikálních a současně protistojných řad (LLAMAS, 2003). Neobvyklé květenství na dlouhém stvolu se skládá z několika oranžových a modrofialových nebo i jinak zbarvených květů, podepřených člunkovitým listenem. Květy jsou oboupohlavné, tvoří vijany, přirovnávají se k exotickým ptákům (VALÍČEK, 2002). Rostliny jsou zajímavé i velkými trsy většinou dlouze řapíkatých listů. Jak již bylo uvedeno dříve, strelície se přirozeně vyskytují v jižní Africe, ale pěstují se ve všech teplých částech světa (BURNE, 2007). Květy se výborně hodí k řezu (HIEKE, 2003). Živé i suché listy se používají velmi často jako 47

aranžérský materiál. Rod Strelitzia není jedovatý ani nezpůsobuje alergické reakce (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Původním je tento druh (Strelitzia nicolai) na východním pobřeží Jihoafrické republiky, především v jihoafrické provincii Natal, areál výskytu zasahuje až do Mozambiku. Pěstuje se však v subtropických a tropických oblastech celého světa. Roste v pobřežních dunách, neopadavých lesích a křovinách (KOVÁŘ, 2007). Strelitzia nicolai je palmě podobná bylina, která dorůstá výšky až 12 m. Lodyha je dřevnatá. Borka je hladká, dřevnatá a křehká se stopami po odpadlých listech (THOMAS, GRANT, 2004). Listy jsou podobné banánovníku (Musa sp.), dvouřadě uspořádané, s dlouhým řapíkem a až 2 m dlouhou čepelí. Obrovská květenství bílých květů jsou krátce stopkatá, proto zůstávají ukryta ve spleti čepelí a řapíků (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Květenství má nápadný člunkovitý, nachový listen, který je až 500 mm dlouhý. Z něho vycházejí mléčně bílé květy s vnitřním okvětím světle modré barvy (VALÍČEK, 2002). Kvete v jarních a letních měsících, květy opylují ptáci. Z masitého plodu po seschnutí vzniká trojpouzdrá tobolka 50-70 mm dlouhá. Semena jsou černá s oranžovým dužnatým pletivem, které vypadá jako vlásky (THOMAS, GRANT, 2004). Množí se hlavně dělením, možný, avšak zdlouhavý je také výsev (HIEKE, 2003). Rostlina byla pojmenována po ruském caru Mikulášovi a to proto, že údajně byla zasazena roku 1858 v petrohradských carských zahradách a popsána jako samostatný druh (THOMAS, GRANT, 2004). Jsou to typické pobřežní rostliny, které jsou velmi odolné vůči větru, a proto se používají jako větrolamy. Semena jsou jedlá, z listů se pletou rohože. Opice pojídají měkké části květů a plodů (THOMAS, GRANT, 2004). Domorodci (Zuluové) melou ze semen mouku, kterou potřebují k výrobě pečiva. (KOVÁŘ, 2007). Rosničky (Hyla) často využívají velké řapíky listů k hibernaci. Noční motýl (Moltena fiara) klade vajíčka na listy a jeho housenky se jimi živí (NICHOLS, 2007). V teplých oblastech je pěstovaná jako solitéra v parcích i na pobřeží moře (KUKLÍK, 2010). 48

4.18 Tetrastigma voinierianum (Baltet) Gagnep. (tonkinská réva) Synonymum: Vitis voinieriana Baltet Taxonomie: čeleď Vitaceae Juss. (révovité) rod Tetrastigma (Miq.) Planch. druh Tetrastigma voinierianum (Baltet) Gagnep. Rod Tetrastigma (Tetrastigma sp.) zahrnuje asi 90 druhů popínavých keřů i mohutných lián s četnými úponky. Přirozeně se vyskytuje od tropické Asie až po severní Austrálii. Tetrastigmy jsou příbuzné s révou (Vitis), mají podobné hroznovité plodenství bobulí (BURNIE, 2007). Jsou to opadavé nebo stálezelené dvoudomé rostliny. Listy jsou střídavé, jednoduché nebo dlanité s 2-5 listeny. Mohou být také dlanitě složené se 4-6 postranními segmenty. Lístky jsou hrubě pilovité nebo zubaté, rostou axilárně nebo vstřícně (CULLEN, et al., 2011). Plody se vyvíjejí po oplození nenápadných, zelených, obvykle slabě vonných květů (BURNIE, 2007). Květenství je vrcholičnaté. Kalich je laločnatý a zubatý. Květy mají 4 zelené, volné okvětní lístky. Samčí květy mají zakrnělé semeníky. Samičí květy mají sterilní patyčinku a širokou, obvykle čtyřlaločnou bliznu. Plody jsou kulovité nebo elipsoidní, obsahují 1-4 semena (CULLEN, et al., 2011). Tetrastigma voinierianum je stálezelená liána s tlustým kmínkem původem z Indočíny (BURNIE, 2007). Jejím domovem je Vietnam 1. Je hustě pokrytá měkkými bílými chloupky (CULLEN, et al., 2011). Stonky má červenohnědé (www.backyardgardener.com). Listy jsou dlanité s 3-5 listeny, řídce chlupaté až lysé. Jsou kožovité, na svrchní straně leskle zelené, na spodní hnědě plstnaté. Listeny jsou velké 100-200 x 60 110 mm, ve tvaru širokého kosočtverce až vejčité. Báze listenu je téměř srdčitá až zaoblená, okraje náhle zašpičatělé, se zuby směřujícími dopředu. Řapíky jsou dlouhé 80-150 mm. Listy mají spirálovitě stočené úponky (BURNIE, 2007). Květenstvím je mnohočetný okolík, který má v průměru 50 mm. Kvete v létě žlutozelenými kvítky (www.backyardgardener.com). Plody jsou okrouhlé, bobulovité a šťavnaté (www.plantica.cz, 2010). Rozmnožuje se řízky, které zakořeňují velmi pomalu, asi 4-6 týdnů (www.celysvet.cz, 2013). 49

V domovině se rostlina pne do výšky po kmenech ostatních stromů (www.celysvet.cz, 2013). Na spodní straně listů rostliny se objevují hrudky zaschlé pryskyřice, které jsou potravou pro některé druhy mravenců (www.plantica.cz, 2010). V pokojové kultuře kvete vzácně. Ideální je pro velké, nepříliš chladné haly, schodiště, skleníky a zimní zahrady (JANTRA, KRÜGER, 1997). Postupem času značně narůstá, zabírá mnoho místa a vyžaduje hodně prostoru a vzduchu (www.celysvet.cz, 2013). Zajímavé je, že pokud se Tetrastigma voinierianum použije například k ozelenění fasády domu, dorůstá pouze do výšky 10 m, potom se otočí a roste pouze směrem dolů (TYREE, ZIMMERMANN, 2002). 4.19 Trachycarpus fortunei (Hook.) H. Wendl. (žumara ztepilá) Synonymum: Phoenix humilis (L.) Cav. Taxonomie: čeleď Arecaceae Bercht. & J. Presl (arekovité) rod Trachycarpus H. Wendl druh Trachycarpus fortunei (Hook.) H. Wendl. Rod Žumara (Trachycarpus sp.) tvoří asi 6 druhů velmi dekorativních, většinou jednokmenných palem s velkými, dlanitě složenými listy (BURNIE, 2007). Mohou být i nízké, vícekmenné. Pocházejí ze severní Barmy, střední a východní Číny a jižního Japonska (HIEKE, 2003), kde rostou i ve vysokých nadmořských výškách. Kmen je pokryt vláknitými pochvami odumřelých listů. Jsou tmavě zelené, vějířovité, dělené do úzkých špičatých lístků. Mohou být široké až 1,5 m. V létě kvetou malými žlutými květy, ze kterých se vytvářejí tmavě zelené bobule. Trachycarpus se množí semeny. Chlad snáší lépe než většina ostatních palem (BURNIE, 2007). Trachycarpus fortunei pochází z horských oblastí Číny a Myanmaru (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Přirozený areál rozšíření této rostliny je nejistý, palma byla přivezena do Evropy z Japonska. Rostlina je pojmenovaná po Robertu Fortune, který poprvé viděl pěstované exempláře tohoto druhu na ostrově Chusan. Je jednou z nejodolnějších palem 50

na světě, roste až ve výšce 2 400 m n. m. Toleruje dobře nejen zimní chlad, ale i chladné a vlhké léto. Dospělí jedinci snášejí teploty -15 C až -20 C 9. Mladé rostliny jsou méně odolné a může je poškodit mráz -8 C. Tolerance vůči chladnému létu předurčuje tuto palmu k pěstování v chladných a vlhkých lokalitách s relativně mírnou zimou, jako jsou Britské ostrovy, Německo, Belgie, Dánsko (www.books.google.com, 2008). Trachycarpus fortunei dorůstá výšky až 15 m (www.books.google.com, 2008). Kmen je štíhlý o průměru 200-300 mm (DIRR, 2002). Pokrytý je pochvami odumřelých listů, a tím pod korunou zdánlivě rozšířený. Je hustě porostlý hnědočernými vlákny, která jsou podobná koňským žíním (ZELENÝ, 2005). Listy jsou vějířovité o průměru 600-900 mm (DIRR, 2002) se zářezy přes polovinu poloměru čepelí (ZELENÝ, 2005). Barva listenů je tmavě zelená, na rubu šedavá. Řapíky jsou drsné, hrbolaté 600-1 000 mm dlouhé. Je to variabilní rostlina, pokud jde o její celkový vzhled. U některých jedinců jsou listové segmenty rovné, u jiných mají svěšené špičky. Květenstvím jsou velké rozvětvené laty až 1m dlouhé (www.books.google.com, 2008). Květy jsou jednopohlavné, žluté, vonné (ZELENÝ, 2005). Rostliny jsou dvoudomé, nejsou samosprašné, k opylení je nutný hmyz (www.pfaf.org, 1996). Občas se stane, že samčí rostlina, kromě obvyklých výhonů, vytvoří také několik dalších, které produkují oboupohlavná květenství. Tato kompletně fertilní květenství vypadají téměř stejně jako samčí květy, ale jsou o něco větší s dobře vyvinutými pestíky. Ty jsou později stejně dlouhé jako tyčinky. Plody jsou žluté až modročerné bobule 10-12 mm velké (www.books.google.com, 2008). Semena ledvinovitého tvaru jsou hnědá (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Květy jsou jedlé, mladá poupata se vaří a používají jako bambusové výhonky. Kořen a plod mají antikoncepční účinek. Výluh z květů a semen se používá při léčbě hemofilie, krvácení z nosu, hematemezy (krvácení do zažívacího traktu), metroragie, kapavky a jiných pohlavních chorob. Vlákna z kmene a listy se používají k výrobě kartáčů (www.pfaf.org, 1996), lan, pytlů a dalších hrubých tkanin (www.books.google.com, 2008). V Číně se z nich vyrábějí pláště do deště, klobouky a rohože (HIEKE, 2003). 9 Rekord teplotní tolerance je 27,5 C a je hlášen z bulharského Plovdivu (books.google.com, 2008). 51

4.20 Washingtonia robusta H. Wendl. (washingtonie statná) Synonymum: Washingtonia gracilis Parish, Washingtonia sonorae S. Wats. Taxonomie: čeleď Arecaceae Bercht. & J. Presl (arekovité) rod Washingtonia H. Wendl. druh Washingtonia robusta H. Wendl. Rod je pojmenován na počest prvního amerického prezidenta George Washingtona (books.google.com, 2008). Rod Washingtonie (Washingtonia sp.) zahrnuje pouze 2 druhy (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012), je zdomácnělý na jihozápadě Spojených států (v jižní Kalifornii, jihozápadní Arizoně) a severozápadním Mexika 10 (books.google.com, 2008). Oba druhy rostou v polopouštních až pouštních oblastech poblíž vodních zdrojů, často v roklích nebo kaňonech (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Washingtonia robusta a Washingtonia filifera se na první pohled podobají. Mladé rostliny těchto dvou druhů prakticky nelze rozlišit (ZELENÝ, 2005). Jsou to statné palmy s jedním kmenem. Charakteristickým znakem jsou svěšené suché staré listy, které neopadávají a halí kmen až k zemi (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Kmen je válcovitý, vysoký 15 20 m. Listy jsou vějířovité s okrouhlými zřasenými čepelemi, které mají v průměru až 2 m. Od třetiny až poloviny jsou trhané v úzce trojúhelníkovité dvoucípé úkrojky. Mezi nimi vyrůstají tuhá kudrnatá a bělavá vlákna (KUNTE, ZELENÝ, 2009) Řapíky jsou otrněné (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Květenstvím je převislá lata s bílými květy, vyrůstající mezi listy. Plodem je vejcovitá až téměř kulovitá černá bobule, která má v průměru 8 mm (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Pochází ze severozápadního Mexika a z poloostrova Baja Kalifornia (ZELENÝ, 2005). Obecně platí, že Washingtonia robusta se od Washingtonia filifera liší tím, že roste na 10 Rod Washingtonia se rozšířil z Mohavské pouště na pacifické pobřeží během třetihor, ale byl eliminován v důsledku klimatických a geologických změn na západní část pouště Sonoran (HODGSON, 2001). 52

mnohem vyšším a tenčím kmeni a chybí jí vlákna na listech. Podle vláken získala W. filifera přezdívku bavlněná palma. Dalším znakem, kterým se odlišují, je hnědé zbarvení řapíků mladých listů W. robusta. Řapíky jsou výrazně trnité (BROWSE, 2004). W. robusta je méně citlivá na vlhkost než W. filifera, ale daleko citlivější na chlad (www.books.google.com, 2008). Snáší teplotu pouze do -6ºC (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Washingtonia robusta je až 25 m vysoká. Listy mají řapík asi 1m dlouhý a stejně dlouhé jsou i listeny (books.google.com, 2008). Řapík je červenohnědý se žlutozelenými trny (DIRR, 2002). Úkrojky má jasně zelené, často vztyčené a jen v mládí s kudrnatými vlákny mezi nimi (ZELENÝ, 2005). Dlanité listy mají zářezy až do poloviny směrem k základně. Jsou sytě zelené, mají 900-1 500 mm v průměru, a mírně svěšené konce listů (DIRR, 2002). Odumřelé listy visí vertikálně dolů a tvoří kolem kmene neopadavou suknici (PHILLIPS, COMUS, 2002). Ve vlhkých oblastech se může stát, že plášť z uschlých listů zetlí a vlastní vahou se odtrhne. Zůstane jen hladký kmen s neznatelnými jizvami po listech. V suchých oblastech se odumřelé listy často odstraňují, protože jsou snadno hořlavé (ROHWER, 2006). Květenstvím je až 3m dlouhá lata se světle oranžovo-růžovými květy. Plodem je černohnědá peckovice o průměru 6-10 mm s jediným semenem v tenké vrstvě sladké dužniny. Semena rozptylují ptáci v trusu (books.google.com, 2008). Palmy jsou pravidelně vypalovány, což je nejefektivnější způsob, jak se zbavit škůdců (Dinapate wrightii) (HODGSON, 2001). Washingtonie jsou požírány larvami druhu Paysandisia archon. Oba druhy jsou pěstovány jako okrasné stromy v Kalifornii a v jihozápadním Utahu, Středomoří v jižní Evropě, části Austrálie a na Havajských ostrovech (books.google.com, 2008). Palma se dožívá 150-200 let (PHILLIPS, COMUS, 2000). Plody jsou jedlé. Sladká dužnina chutná podobně jako datle. Konzumují se čerstvé nebo sušené na slunci. Domorodci (Cahuillové) je také drtí na moučku, kterou přidávají k ostatním ingrediencím při přípravě kaše (HODGSON, 2001). 53

4.21 Yucca aloifolia L. (juka) Synonymum: Dracaena lenneana Regel Taxonomie: čeleď Asparagaceae Juss. (chřestovité) rod Yucca L. druh Yucca aloifolia L. Rod Juka (Yucca sp.) zahrnuje přibližně 50 druhů pocházejících z Ameriky. Je rozšířen hlavně v pouštních formacích od Severní Ameriky na jih až po Guatemalu (CIBULKA, et al., 2006). Juky rostou v polopouštích a sezónně suchých oblastech (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Jsou to vytrvalé, stálezelené rostliny s jednoduchým nebo rozvětveným kmenem. Některé druhy jsou bezkmenné. Vytvářejí bohaté růžice listů, které jsou polodužnaté, tuhé, podlouhle až čárkovitě kopinaté. Listy jsou 500-1 800 mm dlouhé. Ze středu růžice vyrůstá přímý až 2 m vysoký stvol, který se větví v bohatou latu (VALÍČEK, 2002). Květy jsou nejčastěji zvonkovité, bílé, smetanové nebo nažloutlé. Plodem je šestipouzdrá tobolka s velkými semeny (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Kromě přirozených biotopů plodí jen zřídka (BURNIE, 2007), protože opylování uskutečňuje výhradně můra (Tegeticula yuccasella). Tyto můry kladou vajíčka do květů a vylíhlé larvy se živí semeny na vrcholu semeníku. Ostatní semena nechávají normálně vyvinout. Cokoliv postihne populaci můr má vliv i na juky. Bez svých opylovačů nevytvářejí semena. Některé juky si vytvářejí cibulky nebo odnože, ale velmi mnoho se množí pouze semeny (CIBULKA et al., 2006). Vlákno z listů juky se používá ke zhotovování obalových tkanin, lan, provazů a koberců (VALÍČEK, 2002). Juky nejsou jedovaté a příslušníci indiánských kmenů využívali mladé květní stvoly, křehké výhonky, poupata a vzácně i kořeny k jídlu (HAAGER, RYBKOVÁ, 2012). Ve sbírce palmového skleníku se nachází druhy Y. aloifolia, Y. gloriola, Y. guatemalensis 54

Yucca aloifolia se vyskytuje na jihovýchodním pobřeží Severní Ameriky v oblasti od severní Karolíny po Floridu a západ Lousiany. Naturalizovaná v jižní Evropě. Může vytvářet větvený kmen vysoký až 8 m. Listy má mečovité šedozelené s jemně pilovitým okrajem, které jsou na špičce červenohnědě zbarvené a pichlavé. Dlouhé jsou až 600 mm a široké 25 50 mm. Květy jsou ve vzpřímených latách dlouhých až 600 mm. Jsou zvonkovité, bílé s nádechem do červena, široké asi 50 mm (BURNIE, 2007). Otevírají se pouze v noci a silně voní. Jednotlivá květenství jsou monokarpická a po odkvětu odumírají. Než odumřou, vytvoří postranní výhony, které pokvetou v následujících letech. Plody jsou dužnaté, 100 mm dlouhé a 40 mm široké. Pokud juky nerostou jen z jednoho kmínku, množíme je dělením trsů, jinak pomocí kořenových odnoží či řízků z kmenů. Lze je množit i generativně (KUNTE, ZELENÝ, 2009). Yucca aloifolia kultivar 'Atkinsii' je nízká rostlina s purpurovým nádechem, kultivar 'Marginata' má listy krémově bílé lemované, 'Quadricolor' má žlutobílé, červeně pruhované listy a kultivar 'Tricolor' s listy bíle a žlutě pruhovanými (HIEKE, 2003). Kořeny obsahují saponiny, které jsou velmi toxické pro člověka a některé živočichy. Domorodci je využívali při lovu k omráčení nebo zabití ryb. Mohou být zničeny působením tepla, například dlouhým pečením a vařením. Kořeny se používají k výrobě mýdla. Hustá sukulentní hmota má hořkosladkou šťavnatou dužinu. Květy se používají syrové jako delikatesa nebo vařené. Mohou být také sušené a drcené jako koření. Květní stvol se používá oloupaný a vařený jako chřest. Vařený a mletý kořen smíchaný s olejem se používá jako balzám při různých potížích. Plod má laxativní účinek. Vlákna z listů se používají k výrobě provazů, košíků a rohoží. Rostlinná šťáva se používá jako lak (www.pfaf.org, 1996). 55

5 ZÁVĚR V této práci měl být popsán sortiment rostlinných druhů palmového a subtropického skleníku Flory Olomouc. Z nejzajímavějších rostlin obou skleníků mělo být vybráno 20, jejichž popis poslouží jako podklad pro vytvoření jednoduchých informačních tabulí pro návštěvníky skleníků. Již v průběhu zpracovávání popisu rostlinných druhů v palmovém skleníku se ukázalo, že záběr je příliš široký a rozsah práce by daleko překročil stanovený limit. Zpracování tak velkého počtu rostlin by se zároveň mohlo projevit na kvalitě taxonomických popisů. Proto po dohodě s vedoucí sbírkových skleníků Ing. Helenou Kalusovou a vedoucím této práce Ing. Pavlom Kaššákom byl omezen předmět zpracování popisu rostlin pouze na palmový skleník a limitován počtem 20 předem vybraných rostlin. Následně podle tohoto seznamu byl proveden botanický popis jednotlivých rostlin včetně vědeckého názvu, českého názvu, synonymního označení (pokud se používá), ekologie, původu a zajímavostí o rostlině. Všechny tyto informace jsou uvedeny jak u rodu, tak u druhu rostliny. Zároveň byly pořízeny a upraveny snímky jednotlivých rostlin tak, aby mohly být přílohou této práce. Z vytvořených textů a fotografií byl zpracován grafický návrh informačních tabulí, kde text byl zjednodušen tak, aby byl kvalitním zdrojem informací pro laickou veřejnost. Návrhy těchto tabulí jsou přílohou práce. Informační tabule by měly být jednou ze součástí informačního systému ve sbírkových sklenících Flory Olomouc, na jehož tvorbě se podíleli studenti Univerzity Palackého v Olomouci a Mendelovy Univerzity v Brně. Popis dalších druhů rostlin ze subtropického skleníku by mohl být předmětem jiné studentské práce nebo zpracování v rámci jiného projektu. 56

6 SOUHRN A RESUME Tématem této bakalářské práce jsou Zaujímavosti v palmovom a subtropickom skleníku Flory Olomouc. Práce se zabývá popisem vybraných druhů rostlin v palmovém a subtropickém skleníku. V první části práce je představeno Výstaviště Flora Olomouc, a. s., jeho historie, rozvoj, seznámení s jeho areálem, parky a sbírkovými skleníky. Druhá, praktická část práce obsahuje botanický popis 20 vybraných druhů rostlin, který se skládá z vědeckého názvu rostliny, českého názvu rostliny, synonymního označení (pokud se používá), vlastního popisu rostliny, ekologie, původu a zajímavostí o rostlině. V příloze práce na CD jsou zpracovány informační tabule se zjednodušenými informacemi o každé rostlině. V příloze je zároveň fotodokumentace jednotlivých rostlin, pořízená přímo v palmovém skleníku Flory Olomouc. Klíčová slova: Agave americana, Aloe arborescens, Araucaria bidwillii, Bougainvillea glabra, Brunfelsia pauciflora, Ceratozamia mexicana, Duranta erecta, Eucalyptus cinerea, Ficus religiosa, Hedychium gardnerianum, Hibiscus rosa-sinensis, Chamaerops humilis, Phoenix canariensis, Pseudopanax lessonii, Sparrmannia africana, Strelitzia nicolai, Tetrastigma voinierianum, Trachycarpus fortunei, Washingtonia robusta, Yucca aloifolia, palmový skleník, Flora Olomouc. Resume The topic of this Baccalaureate essay addresses the points of interest in the Palm Trees and Subtropic Plants Greenhouse at the Olomouc Flora. The essay describes select species of plants in the Palm Trees and Subtropic Plants Greenhouse. The first part of the essay introduces the grounds of the arboretum - Flora Olomouc Trade Expositions i.e. the history of the expositions, development, introduction to the grounds, exhibition halls and greenhouses with different plant collections. The second practical part of the essay contains botanical description of 20 57

selected species of plants, consisting of the scientific name of the plant, Czech name of the plant, the synonymous description of the plant (if used), the actual description of the plant, it s ecology, it s origins and any interesting facts about the plant. In the CD appendix are information tables with condensed information about each plant. The appendix also includes photo documentation of each plant obtained directly at the Palm Trees and Subtropics Plants Greenhouse at Flora Olomouc. Key words: Agave americana, Aloe arborescens, Araucaria bidwillii, Bougainvillea glabra, Brunfelsia pauciflora, Ceratozamia mexicana, Duranta erecta, Eucalyptus cinerea, Ficus religiosa, Hedychium gardnerianum, Hibiscus rosa-sinensis, Chamaerops humilis, Phoenix canariensis, Pseudopanax lessonii, Sparrmannia africana, Strelitzia nicolai, Tetrastigma voinierianum, Trachycarpus fortunei, Washingtonia robusta, Yucca aloifolia, Palm Tree Greenhouse, Flora Olomouc 58

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Literatrura: ÁVILA, Pablo Martín a Hana JOVANOVIČOVÁ. Encyklopedie pokojových rostlin. 1. vyd. Praha: Fortuna Libri, c2009, 255 s. ISBN 978-807-3214-791. BÄRTELS, Andreas. Farbatlas Tropenpflanzen: Zier- und Nutzpflanzen. 4., überarbeitete Aufl. Stuttgart: Ulmer, 1996. ISBN 38-001-3480-2. BAUCHANAN, Rita a Roger HOLMES. Taylor's Master Guide to Gardening. Milan: Color separations by Sfera, 1994. ISBN 0-618-15907-X. BEISEL, Jean Nicolas a Christian LÉVEQUE. Biological Invasions, a Question of Nature and Society. Paris, Francie: Synthéses, 2010. Editions Quae. ISBN 978-2- 7592-0872-2. BENDRE, Ashok M a Ashok KUMAR. A textbook of practical botany. Rev. ed. Meerut, India: Rastogi Publications, 2009-2010, 452 p. ISBN 81-7133-877-1. BRICKELL, Christopher. Velká encyklopedie květin a okrasných rostlin. 1. čes. vyd. Bratislava: Príroda, 1993, 597 s. ISBN 80-070-0579-X. BROWSE, Philip McMillan. Gardening on the edge: drawing on the Cornwall experience. Penzance: Alison Hodge, 2004. ISBN 09-067-2033-8. BURNIE, Geoffrey. Botanika: ilustrovaný abecední atlas 10 000 zahradních rostlin s návodem, jak je pěstovat. 1. vyd. Překlad Dana Čížková. Praha: Slovart, c2007, 1020 s. ISBN 978-807-2099-368. BURROWS, George E a Ronald J TYRL. Toxic plants of North America. 2nd ed. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2012, p. cm. ISBN 978-081-3820-347. CIBULKA, Jiří, Petr HANZELKA, Alena NOVÁKOVÁ a Veronika SKLENÁŘOVÁ. Rostliny: Obrazová encyklopedie rostlin celého světa. V Praze: Knižní klub, 2006, 512 s. ISBN 80-242-1579-9. 59

CLAY, Horace F. a James C. HUBBARD. The Hawaii Garden: Tropical Exotics. Honolulu, Hawaii: University of Hawaii Press, 1987. ISBN 0-8248-1127-5. CULLEN, J, Sabina KNEES, H CUBEY a J SHAW. The European garden flora, flowering plants: a manual for the identification of plants cultivated in Europe, both out-of-doors and under glass. 2nd ed. New York: Cambridge University Press, 2011, 5 v. ISBN 05217616465. DHARANI, Najma. Field guide to common trees. Cape Town: Struik, 2002, 320 p. ISBN 18-687-2640-1. DIRR, Michael. Dirr's trees and shrubs for warm climates: an illustrated encyclopedia. Portland, Or.: Timber Press, 2002, 446 p. ISBN 08-819-2525-X. DONALDSON, John S. Cycads: status survey and conservation action plan. Gland, Switzerland: IUCN--the World Conservation Union, 2003, ix, 86 p. ISBN 28-317- 06-99-8. DOSTÁLKOVÁ, Jana. Anglicko-český zahradnický slovník. Průhonice: Výzkumný ústav okrasného zahradnictví, 1992, 56 s. ISBN 80-851-1605-7. EDITOR-IN-CHIEF, Frances Tenenbaum, Rita Buchanan EDITORS, Steve Buchanan ILLUSTRATOR a Nancy J COPY EDITOR. Taylor's master guide to gardening. Boston: Houghton Mifflin, 2001. ISBN 06-181-5907-X. EGGLI, Urs. Illustrated handbook of succulent plants. New York: Springer, c2001, xiv, 354 p., 32 p. of plates. ISBN 35-404-1692-7. FIALA, Jiří a Zdeněk KAŠPAR. Olomoucké proměny. Olomouc: Sprint, 2000, 125 s. ISBN 80-859-7384-7. FULLER, Thomas C. a Elizabeth May MCCLINTOCK. Poisonous plants of California. Berkeley: University of California Press, c1986, vii, 433 p., 16 p. of plates. ISBN 05-200-5569-1. GENTRY, Howard Scott. Agaves of continental North America. Tucson, Ariz.: University of Arizona Press, c1982, xiv, 670 p. ISBN 08-165-0775-9. 60

GRANT, Val Thomas and Rina, Joan van Gogh ILLUSTRATIONS a Jaco Adendorff PHOTOGRAPHS. Sappi tree spotting: Highlands : Highveld, Drakensberg, Eastern Cape mountains. 3rd ed. Johannesburg: Jacana. ISBN 978-177-0095-618. 2011 GRIFFITHS, By Louise Frost and Alistair a Foreword by Philip McMillan BROWSE. Plants of Eden. Penzance: Alison Hodge, 2002. ISBN 09-067-2029-X. HAAGER, Jiří a Romana RYBKOVÁ. Ottův atlas: Pokojové rostliny. Praha 3: Ottovo nakladatelství, s. r. o., 2012. ISBN 978-80-7451-174-5. HATCH, Charles R. Trees of the California landscape: a photographic manual of native and ornamental trees. Berkeley: University of California Press, c2007, 540 p. ISBN 978-052-0251-243. HELEBRANT, Ludvík. Německo-český zahradnický slovník. Průhonice: Výzkumný ústav okrasného zahradnictví, 1992, 93 s. ISBN 80-851-1604-9. HIEKE, Karel. Atlas pokojových rostlin. Vyd. 1. Praha: Jan Vašut, 2003, 624 s., 15 s. obr. příl. ISBN 80-723-6187-2. HODGSON, Wendy C. Food plants of the Sonoran Desert. Tucson: University of Arizona Press, c2001, xv, 313 p. ISBN 08-165-2060-7. CHIDAMIAN, By Claude a Drawings by Shirlea HATCHER. The book of cacti: and other succulents. Reprint ed. Beaverton, Or: Timber Press, 1984. ISBN 09-173- 0490-X. CHYTRÁ, Magdaléna, Petr HANZELKA a Radoslav KACEROVSKÝ. Botanické zahrady a arboreta České republiky. Vyd. 1. Praha: Unie botanických zahrad České republiky, 2010, 403 s. Průvodce (Academia). ISBN 978-802-0017-710. IREMONGER, Susan. A guide to plants in the Blue Mountains of Jamaica. Kingston, Jamaica: University of the West Indies Press, 2002, xv, 280 p. ISBN 97-664-0031-8. 61

JAHODÁŘ, Luděk. Farmakobotanika: semenné rostliny. Vyd. 2. Praha: Karolinum, 2009, 264 s. ISBN 978-802-4617-916. JANTRA, Ingrid a Ursula KRÜGER. 1000 nejkrásnějších rostlin pro zelený domov: s podrobnými návody na ošetřování, rozsáhlou praktickou částí a s podněty pro kreativní tvorbu. Vyd. 1. Editor Halina Heitz. Překlad Rudolf Votruba. V Praze: Knižní klub, 1997, 384 s. ISBN 80-717-6400-0. JEŽEK, Zdeněk a Libor KUNTE. Encyklopedie Sukulenty. 1. vyd. Čestlice: Rebo Productions, 2005, 303 s. ISBN 80-723-4442-0. KŘESADLOVÁ, Lenka a Stanislav VILÍM. Exotické rostliny v nádobách. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004, 96 s. Abeceda české zahrady (Computer Press). ISBN 80-251-0243-2. KUKLÍK, Miloslav. Přírodou Středozemí a Kanárských ostrovů za botanickými poznatky. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2010, 127 s. ISBN 978-80-7212-531-9. KUNTE, Libor a Václav ZELENÝ. Okrasné rostliny tropů a subtropů. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 224 s. ISBN 978-802-4715-483. LLAMAS, Kirsten Albrecht. Tropical flowering plants: a guide to identification and cultivation. Portland: Timber Press, 2003, 423 p. ISBN 0-88192-585-3. LÖTSCHERT, Wilhelm a Gerhard BEESE. Collins guide to tropical plants. London: Collins, c1983, 256 p. ISBN 00-021-9112-1. MCCANN, Charles. 100 Beautiful Trees of India: A Descriptive a Pictoral Handbook. Taraporevala, 1959. MIELKE, Judy. Native plants for Southwestern landscapes. 1st ed. Austin: University of Texas Press, 1993, 310 p. ISBN 02-927-5147-8. NICHOLS, Geoff a David a Sally JOHNSON. Gardening with indigenous shrubs. London: Struik Publishers, 2002. ISBN 17-700-7412-0. 62

OLIVER-BEVER, Bep. Medicinal plants in tropical West Africa. New York: Cambridge University Press, 1986, viii, 375 p. ISBN 05-212-6815-X. PHILLIPS, Steven a Patricia Wentworth COMUS. A natural history of the Sonoran Desert. Berkeley: University of California Press, c2000, xi, 628 p.:. ISBN 05-202- 1980-5. POLÍVKA, František. Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Vyd. 3., Ve Volvox Globator 2. Praha: Volvox Globator, 2010, 646, xxi s. ISBN 978-80-7207-765-6. RANDHAWA,G.S. a Amitabha MUKHOPADHYAY. Floriculture in India. Repr. New Delhi [u.a.]: Allied Publ, 2004. ISBN 81-702-3494-8. RANDOM HOUSE AUSTRALIA PTY LTD. 500 popular tropical plants. Singapore: Periplus, 1999. ISBN 9625934545. RICKARD, Simon. The new ornamental garden. Collingwood, Vic.: CSIRO Pub., c2011, 340 s. ISBN 978-064-3102-293. RODD, Tony a Jennifer STACKHOUSE. Trees: a visual guide. Berkeley: University of California Press, c2008, 304 p. ISBN 05-202-5650-6. ROHWER, Jens G. Tropické rostliny. Vyd. 2. Překlad Ludvík Helebrant. V Praze: Knižní klub, 2006, 286 s. Průvodce přírodou (Euromedia Group - Knižní klub). ISBN 80-242-1652-3. SALMON, J.T. The native trees of New Zealand. Rev. ed.. 1986; Rev. ed. 1996. Sydney, Australia: A.H., 1981. ISBN 05-890-1340-8. SCHOFIELD, Gerald a W. G. SHEAT. Complete gardening in southern Africa. Cape Town: Struik, 1995. ISBN 18-682-5704-5. SCHÖNFELDER, Peter a Ingrid SCHÖNFELDER. Květena Kanárských ostrovů. Vyd. 1. Překlad Zdeňka Slavíková, Renata Táborská. Praha: Academia, 2002, 321 s. ISBN 80-200-0998-1. 63

SINGH, V.P. Gymnosperm (naked seeds plant): structure and development. 1st ed. New Delhi: Sarup, 2006. ISBN 81-762-5671-4. SKALICKÁ, Anna, Václav VĚTVIČKA a Václav ZELENÝ. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin: [latinsko-český, česko-latinský]. Vyd. 1. Překlad Ludvík Helebrant. Ilustrace Zdeňka Krejčová. Praha: Aventinum, 2012, 279 s. Průvodce přírodou (Knižní klub). ISBN 978-807-4420-313. SPARROW, Jacqueline a Gil HANLY. Subtropical plants: a practical gardening guide. Portland, Or.: Timber Press, 2002, 176 p. ISBN 0-881-92-544-6. SPENCER, Roger, Anita BARLEY a Su PEARSON. Horticultural flora of southeastern Australia: the identification of garden and cultivated plants. Portland, Or., U.S. of America: Available in North America through ISBS, 1995-c1997, v. <1-2 ; in 2>. ISBN 08684020601. ŠMÍD, Miloslav. Průvodce odbornými názvy rostlin: latinsko-český slovník. Vyd. 2., v Nakl. Brázda 1. Praha: Nakl. Brázda, 2002, 316 p. ISBN 80-209-0302-X. TENENBAUM, Frances. Taylor's encyclopedia of garden plants. Boston: Houghton Mifflin Co., 2003, ix, 447 p. Taylor's guides to gardening. ISBN 06-182-2644-3. THOMAS, Val a Rina GRANT. Sappi tree spotting: Kwazulu-Natal and Eastern Cape. Johannesburg: Jacana, 2004. ISBN 17-700-9038-X. THOMAS, Val a Rina GRANT. Sappi tree spotting: Highlands : Highveld, Drakensberg, Eastern Cape mountains. 3rd ed. Johannesburg: Jacana, 2011. ISBN 978-177-0095-618. TICHÁK, Milan. Flora Olomouc 1958-2008: rozkvetlé půlstoletí. V Olomouci: Výstaviště Flora Olomouc, 2008, 126 s. ISBN 978-80-254-1784-3. TYREE, Melvin T a Martin Huldrych ZIMMERMANN. Xylem structure and the ascent of sap. 2nd ed. New York: Springer, 2002, xiv, 283 p. ISBN 35-404-3354-6. 64

VAIDYARATNAM P S VARIER'S ARYA VAIDYA SALA, Kottakkal. Indian medicinal plants: a compendium of 500 species. Vol.3. 1. publ. Madras: Orient Longman, 1996. ISBN 81-250-0302-9. VALÍČEK, Pavel. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Vyd. 2., upr. a dopl. Praha: Academia, 2002, 486 s. ISBN 80200000031. WALTERS, Terrence a Roy OSBORNE. Cycad classification: concepts and recommendations. Wallingford: CABI Pub., 2004, xvii, 267 p. ISBN 08-519-9741-4 WHITELOCK, Loran M. The Cycads. Portland, Or.: Timber Press, 2002, 374 p. ISBN 08-819-2522-5. (Kaššák) WIGGINS, Ira L. a Duncan M. PORTER. Flora of the Galápagos Islands. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1971, xx, 998 p. ISBN 08-047-0732-4. WILLIAM WARREN, Photos by Luca Invernizzi Tettoni. Tropical flowers of Malaysia and Singapore. 2. print. Hong Kong: Periplus Editions, 1996. ISBN 96-259-3134-1. ZAGO, Romano. Cancer can be cured!. Bloomington, IN: iuniverse, 2008. ISBN 978-144-0109-119. ZELENÝ, Václav. Rostliny Středozemí. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 401 s. Campanula. ISBN 80-200-1224-9. Elektronické zdroje: Backyard gardener: Tetrastigma Voinierianum [online]. Tacoma [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http:// www.backyardgardener.com/plantname/pda_7427-2.html CelýSvět: Tetrastigma [online]. (c) 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.celysvet.cz/tetrastigma.php CITES: Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora [online]. Geneva [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: www.cites.org 65

GEOFF, Nichols. BirdInfo: Natal Wild Banana Strelitzia nicolai [online]. 13.5.2007 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.birdinfo.co.za/botanical/fruit/29_strelitzia _nicolai.htm H., Elizabeth. Plants For A Future: Agave americana - L. [online]. 2004 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://www.pfaf.org/user/plant.aspx?latinname=agave+ americana H., Elizabeth. Plants For A Future: Hibiscus rosa-sinensis - L. [online]. 2009 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://www.pfaf.org/user/plant.aspx?latinname=hibiscus + rosa-sinensis HOSKOVEC, Ladislav. Botany: AGAVE AMERICANA L. - agave obecná [online] 5.7.2007 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/agave-americana/ HOSKOVEC, Ladislav. Botany: ALOE ARBORESCENS Miller - aloes stromovitý [online]. 11.10.2007 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/aloearborescens/ HOSKOVEC, Ladislav. Botany: ARAUCARIA BIDWILLII Hook. blahočet [online]. 10.5.2012 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/araucariabidwillii/ HOUPARA. Flora of New Zealand Series: PSEUDOPANAX [online]. 2004 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://floraseries.landcareresearch.co.nz/pages/ Taxon.aspx?id = _5bea2657-743f-406e-856d-19f309750674&fileName=Flora% 201.xml HRBEK, Jan. Botany: CHAMAEROPS HUMILIS L. žumara nízká [online]. 12.9.2008 [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/chamaerops-humilis/ KOVÁŘ, Ladislav. Botany: HEDYCHIUM GARDNERIANUM Shepard ex Ker- Gawl. [online]. 25.8.2009 [cit. 2013-03-26]. Dostupné z: http://botany.cz /cs/hedychium-gardnerianum/ 66

KOVÁŘ, Ladislav. Botany: HIBISCUS ROSA-SINENSIS L. ibišek, čínská růže / ibištek [online]. 27.3.2008 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://botany.cz/ cs/hibiscus-rosa-sinensis/ KOVÁŘ, Ladislav. Botany: PHOENIX CANARIENSIS hort. ex Chabaud datlovník kanárský / datľovník [online]. 7.7.2007 [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/phoenix-canariensis/ KOVÁŘ, Ladislav. Botany: STRELITZIA NICOLAI Regel et Koern. strelície [online]. 5.9.2007 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/strelitzianicolai/ L. Plants For A Future: Chamaerops humilis - L. [online]. 2004 [cit. 2013-04-04]. Dostupné z: http://www.pfaf.org/user/plant.aspx?latinname=chamaerops+humilis MÖLLEROVÁ, Jana. Botany: Homo botanicus: Brunfels, Otto [online]. 21.5.2009 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/brunfels/ Naturally native: The native plant professionals [online]. 2007 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.naturallynative.co.nz/wgplant.php?vlisttype=genus&psubject=tbl_ genus.genus _ name&vsubject=pseudopanax&vsearch NOTTEN, Alice. Plantzafrica: Sparrmannia africana [online]. Duben 2013 [cit. 2013-04-25]. Dostupné z: http://www.plantzafrica.com/plantqrs/sparrman african.htm Plantica: Tetrastigma Voinierianum [online]. Pelhřimov, 2010 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.plantica.cz/eshop/rostliny/pokojove-rostliny-a-kvetiny/ tetrastigma-voi nierianum.html Plants For A Future: Yucca aloifolia - L. [online]. 2012 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.pfaf.org/user/plant.aspx?latinname=yucca+aloifolia SUKOVÁ, Irena. Informační centrum bezpečnosti potravin: Nektar z agave - populární přírodní sladidlo [online]. Praha, 2011, 1. 8. 2011 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.bezpecnost potravin.cz/nektar-z-agave-popularni-prirodnisladidlo. 67

The Illustrated Encyclopedia of Trees and Shrubs an Essential Guide to Trees and Shrubs of the World [online]. Boston: MobileReference.com, 2008 [cit. 2013-03- 21]. ISBN 16-050-1487-7. Dostupné z: www.ooks.google.cz/books?id=m ZEhZMOFL iqc &pg =PT170&dq=araucaria+bidwillii&hl=cs&sa=X&ei=mTA- UfXiI-rj4QSLo4HIAg& The Plant List: A working list of all plant species [online]. (c) 2010 [cit. 2013-04- 08]. Dostupné z: http://www.theplantlist.org/ Tropicos: Missouri Botanical Garden [online]. 2013 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.tropicos.org/ Výstaviště Flora Olomouc, a.s. [online]. 2006 [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://www.flora-ol.cz/ VYTOPIL, Jan. Cykasy: Ceratozamie Mexická [online]. 2010 [cit. 2013-04-01]. Dostupné z: http://cykasy.cz/atlas/ceratozamia_mexicana.html WENDL., H. Plants For A Future: Trachycarpus fortunei - (Hook.)H.Wendl. [online]. 11.10.2007 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: http://www.pfaf.org/user/ Plant.aspx?LatinName= Trachycarpus +fortunei ZICHA, Ondřej. BioLib: Biological Library [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04- 20]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/ 68

8 PŘÍLOHY Seznam příloh Obr. 2. 1 Agave americana - habitus Obr. 2. 2 Agave americana špička listu Obr. 2. 3 Agave americana - list Obr. 2. 4 Aloe arborescens - habitus Obr. 2. 5 Aloe arborescens - list Obr. 2. 6 Aloe arborescens květ Obr. 2. 7 Araucaria bidwillii - habitus Obr. 2. 8 Araucaria bidwillii list Obr. 2. 9 Araucaria bidwillii kmen Obr. 2. 10 Bougainvillea glabra - habitus Obr. 2. 11 Bougainvillea glabra - list Obr. 2. 12 Bougainvillea glabra květ Obr. 2. 13 Brunfelsia pauciflora - habitus Obr. 2. 14 Brunfelsia pauciflora - list Obr. 2. 15 Brunfelsia pauciflora - květ Obr. 2. 16 Brunfelsia pauciflora kmen Obr. 2. 17 Ceratozamia mexicana habitus Obr. 2. 18 Ceratozamia mexicana list Obr. 2. 19 Ceratozamia mexicana plod Obr. 2. 20 Duranta erecta habitus Obr. 2. 21 Duranta erecta list Obr. 2. 22 Duranta erecta kmen Obr. 2. 23 Eucalyptus cinerea habitus Obr. 2. 24 Eucalyptus cinerea list Obr. 2. 25 Eucalyptus cinerea kmen Obr. 2. 26 Ficus religiosa habitus Obr. 2. 27 Ficus religiosa list Obr. 2. 28 Ficus religiosa kmen Obr. 2. 29 Hedychium gardnerianum habitus Obr. 2. 30 Hedychium gardnerianum list

Obr. 2. 31 Hedychium gardnerianum květ Obr. 2. 32 Hibiscus rosa-sinensis habitus Obr. 2. 33 Hibiscus rosa-sinensis list Obr. 2. 34 Hibiscus rosa-sinensis květ Obr. 2. 35 Chamaerops humilis habitus Obr. 2. 36 Chamaerops humilis list Obr. 2. 37 Chamaerops humilis květ Obr. 2. 38 Chamaerops humilis plod Obr. 2. 39 Chamaerops humilis plod Obr. 2. 40 Chamaerops humilis kmen Obr. 2. 41 Pseudopanax lessonii habitus Obr. 2. 42 Pseudopanax lessonii list Obr. 2. 43 Pseudopanax lessonii kmen Obr. 2. 44 Pseudopanax lessonii list Obr. 2. 45 Phoenix canariensis habitus Obr. 2. 46 Phoenix canariensis plod Obr. 2. 47 Phoenix canariensis list Obr. 2. 48 Phoenix canariensis řapík Obr. 2. 49 Sparrmannia africana habitus Obr. 2. 50 Sparrmannia africana list Obr. 2. 51 Sparrmannia africana květ Obr. 2. 52 Strelitzia nicolai habitus Obr. 2. 53 Strelitzia nicolai list Obr. 2. 54 Strelitzia nicolai květ Obr. 2. 55 Tetrastigma voinierianum habitus Obr. 2. 56 Tetrastigma voinierianum list Obr. 2. 57 Tetrastigma voinierianum kmen Obr. 2. 58 Trachycarpus fortunei habitus Obr. 2. 59 Trachycarpus fortunei list Obr. 2. 60 Trachycarpus fortunei květ Obr. 2. 61 Washingtonia robusta habitus Obr. 2. 62 Washingtonia robusta kmen Obr. 2. 63 Washingtonia robusta řapík

Obr. 2. 64 Yucca aloifolia habitus Obr. 2. 65 Yucca aloifolia list Obr. 2. 66 Yucca aloifolia kmen Příloha A Obr. 2. 1 Agave americana - habitus Obr. 2. 2 Agave americana špička listu Obr. 2. 3 Agave americana - list Obr. 2. 4 Aloe arborescens - habitus

Obr. 2. 5 Aloe arborescens - list Obr. 2. 6 Aloe arborescens květ Obr. 2. 7 Araucaria bidwillii - habitus Obr. 2. 8 Araucaria bidwillii list

Obr. 2. 9 Araucaria bidwillii kmen Obr. 2. 10 Bougainvillea glabra - habitus Obr. 2. 11 Bougainvillea glabra - list Obr. 2. 12 Bougainvillea glabra květ

Obr. 2. 13 Brunfelsia pauciflora - habitus Obr. 2. 14 Brunfelsia pauciflora - list Obr. 2. 15 Brunfelsia pauciflora - květ Obr. 2. 16 Brunfelsia pauciflora kmen

Obr. 2. 17 Ceratozamia mexicana habitus Obr. 2. 18 Ceratozamia mexicana list Obr. 2. 19 Ceratozamia mexicana plod Obr. 2. 20 Duranta erecta habitus

Obr. 2. 21 Duranta erecta list Obr. 2. 22 Duranta erecta kmen Obr. 2. 23 Eucalyptus cinerea habitus Obr. 2. 24 Eucalyptus cinerea list

Obr. 2. 25 Eucalyptus cinerea kmen Obr. 2. 26 Ficus religiosa habitus Obr. 2. 27 Ficus religiosa list Obr. 2. 28 Ficus religiosa kmen

Obr. 2. 29 Hedychium gardnerianum habitus Obr. 2. 30 Hedychium gardnerianum list Obr. 2. 31 Hedychium gardnerianum květ Obr. 2. 32 Hibiscus rosa-sinensis habitus

Obr. 2. 33 Hibiscus rosa-sinensis list Obr. 2. 34 Hibiscus rosa-sinensis květ Obr. 2. 35 Chamaerops humilis habitus Obr. 2. 36 Chamaerops humilis list

Obr. 2. 37 Chamaerops humilis květ Obr. 2. 38 Chamaerops humilis plod Obr. 2. 39 Chamaerops humilis plod Obr. 2. 40 Chamaerops humilis kmen

Obr. 2. 41 Pseudopanax lessonii habitus Obr. 2. 42 Pseudopanax lessonii list Obr. 2. 43 Pseudopanax lessonii kmen Obr. 2. 44 Pseudopanax lessonii list

Obr. 2. 45 Phoenix canariensis habitus Obr. 2. 46 Phoenix canariensis plod Obr. 2. 47 Phoenix canariensis list Obr. 2. 48 Phoenix canariensis řapík

Obr. 2. 49 Sparrmannia africana habitus Obr. 2. 50 Sparrmannia africana list Obr. 2. 51 Sparrmannia africana květ Obr. 2. 52 Strelitzia nicolai habitus

Obr. 2. 53 Strelitzia nicolai list Obr. 2. 54 Strelitzia nicolai květ Obr. 2. 55 Tetrastigma voinierianum habitus Obr. 2. 56 Tetrastigma voinierianum list

Obr. 2. 57 Tetrastigma voinierianum kmen Obr. 2. 58 Trachycarpus fortunei habitus Obr. 2. 59 Trachycarpus fortunei list Obr. 2. 60 Trachycarpus fortunei květ

Obr. 2. 61 Washingtonia robusta habitus Obr. 2. 62 Washingtonia robusta kmen Obr. 2. 63 Washingtonia robusta řapík Obr. 2. 64 Yucca aloifolia habitus