PRŮBĚH ARIZACE NA KARLOVARSKU

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Národní hospodářství PRŮBĚH ARIZACE NA KARLOVARSKU bakalářská práce Autor: Jiří Topor Vedoucí práce: PhDr. Pavel Szobi Rok: 2013

Prohlašuji na svou čest, ţe jsem bakalářkou práci vypracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. Jiří Topor V Praze, dne 17. 5. 2013

Poděkování za vstřícný postoj, trpělivost a dobré rady náleţí panu PhDr. Pavlu Szobimu, stejně tak jako celé mé rodině. Mé díky za podporu a korekturu práce patří i Karolíně Topinkové.

Abstrakt Bakalářská práce zkoumá průběh arizace v říšské ţupě Sudety s primárním zaměřením na vládní kraj Cheb. Práci tvoří dvě části. První je teoretická a vysvětluje průběh arizace, arizátory, profitující subjekty a roli bank. Druhá část je zaměřena na Karlovarsko. Nejdříve práce nastíní situaci a následně na základě archivních pramenů (Státní oblastní archiv Plzeň, pracoviště Klášter u Nepomuku a Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., podnikový archiv, Sokolov, pracoviště Citice) vyuţije teoretické znalosti z první části a demonstruje průběh arizace důlního průmyslu v sokolovském revíru. Pomocí metody sondy je na konci práce vypracována případová studie na konkrétní podnik, porcelánku Bohemia v Nové Roli u Karlových Varů. Je zde i nastíněna krátká biografie ředitele výroby Heinricha Hechtfischera, který měl na provozu rozhodující roli. Kromě nevydaných pramenů práce vychází z nejnovější literatury převáţně české provenience. Abstract Bachelor thesis researchs progress of "Aryanization" in the Reichsgau Sudetenland with a primary focus on Carlsbad region. The thesis consists of two parts. The first one is theoretical and explains the course "Aryanization", the involved people, profitable subjects and the role of banks. The second part is aimed on the Carlsbad region. First part of thesis is outlining the situation and the second one is mainly based on archival sources (State District Archive in Plzeň, workplace Klášter u Nepomuku and Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., a corporate archive, Sokolov, workplace Citice) and uses theoretical knowledge from the first part and demonstrates progress of "Aryanization" of mining industry in the Sokolov district. At the end of the thesis is used the probe method which developed the case study of a particular firm porcelain factory Bohemia in Nová Role near Karlovy Vary. There is also outlined a brief biography of Heinrich Hechtfischer production manager, who had a decisive role in the operation. Except for unpublished sources, the thesis uses actual literature mostly by Czech provenience. Klíčová slova Arizace, říšská ţupa Sudety, Ţidé, germanizace, Karlovarský kraj Keywords Aryanization, Reichsgau Sudetenland, germanization, the Karlovy Vary region JEL klasifikace N440, N540, P310

Obsah Úvod... 1 1. Arizace... 6 1.1. Norimberské zákony... 8 1.2. Fáze arizace... 9 1.2.1. Etapy v říšské ţupě Sudety... 10 1.3. Nacistické cíle germanizace a arizace... 13 1.3.1. Arizace... 15 1.4. Rozdělení kompetencí a profit arizátorů... 20 1.4.1. NSDAP... 23 1.4.2. SS a gestapo... 24 1.5. Banky... 25 1.5.1. Říšská hospodářská pomoc a arizační úvěry se zárukou říše... 29 2. Říšská ţupa Sudety a vládní kraj Cheb... 31 2.1. Hospodářský vývoj Karlovarska a arizace zemědělství... 34 2.1.1. Zemědělství... 36 2.2. Důlní průmysl na Karlovarsku... 39 2.3. Bohemia, keramické závody akc. spol., Nová Role... 43 Závěr... 49

Úvod Jako téma jsem si zvolil: Arizace na Karlovarsku. Téma se mi jeví jako velmi zajímavé, jelikoţ druhá světová válka a zvláště holocaust mě vţdy velmi zajímal, právě díky vypjaté situaci a chování nejen představitelů nacionálně socialistického státu, ale především celého obyvatelstva. Za další důvod, který ke konkretizaci tématu přispěl, povaţuji můj původ. Pocházím z Karlovarského kraje, coţ je část Československa, která po Mnichovské dohodě připadla Německu a byla podobně, jako celé německé území, vystaveno silnému antisemitismu. Velmi mě lákala moţnost rozšíření znalostí o mém rodném kraji a situaci, která zde nastala. Arizace (německy Arisierung) obecně znamená pronásledování ţidovského obyvatelstva a jeho vyřazení ze všech oblastí veřejného ţivota, coţ mělo vyústit v převod majetku z ţidovských rukou do rukou árijců. Arizace je zaloţena na antisemitismu a výzkumu ras, který označuje za nejnadřazenější rasu árijce a na dně rasového ţebříčku se nacházejí Ţidé. Arizace se objevuje po nástupu Adolfa Hitlera k moci a za jeden z nejdůleţitějších mezníků mohu označit rok 1935, kdy byly vydány Norimberské zákony, které arizaci daly oficiální institucionální a legitimní charakter. Pro účely práce je důleţitý další mezník a to Mnichovská dohoda, kdy byl Karlovarský kraj spolu s dalšími částmi Československa připojen k nacistickému Německu. Hlavní cíl práce je demonstrace kompletního procesu arizace, nezabývající se pouze převodem ţidovského majetku do árijských rukou, nýbrţ širokým komplexem aktivit mající za cíl vytlačení ţidovských subjektů, fyzických i právnických osob, z hospodářského, kulturního, sociálního a politického ţivota. Arizace nesmí být vnímána pouze z ekonomického hlediska. Prospěchářství nehrálo hlavní roli v ideologickém zdůvodnění nacionálněsocialistické politiky arizace, přesto právě prospěchářství dávalo podnět zapojeným osobám a institucím. Práce arizaci nepředstavuje pouze jako mikroekonomický fenomén, kdo, kolik získal a jak arizace probíhala, ale především jako fenomén makroekonomický, sociální a politický. Arizace je prezentována jako součást kaţdodenního ţivota obyčejných lidí v dané době. Z důvodu prolínání kapitol z časového hlediska, vyuţívá práce k uchování většího přehledu a pochopení souvislostí tematické řazení kapitol. Z metodologického hlediska vyuţívá metodu dedukce, nejdříve se zaměřuje na obecné pochopení souvislostí arizace, které poté aplikuje na Karlovarský kraj. V první části je hlavním zdrojem literatura a vyuţívá především metodu popisnou. Pouţitá literatura se na naprosté většině informací shoduje. Pomocí metody sondy bude 1

v druhé části zpracována případová studie na Karlovarský kraj. Především pomocí archivních pramenů (Státní oblastní archiv v Plzni, pracoviště Klášter u Nepomuku, fond Bohemia, Keramické závody a. s., a podnikový archiv, Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., fond Dolové a průmyslové závody, a. s. dříve Jan Dav. Starck) zpracuji nejprve arizaci porcelánky Bohemia v Nové Roli a nastíním biografický obraz ředitele výroby Heinricha Hechtfischera a jeho podíl na situaci ve firmě během nacistické okupace. Druhou případovou studii zaměřím na arizaci důlního průmyslu v Sokolovském revíru a nejdůleţitější podnik v této oblasti, Dolové a průmyslové závody, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova. Nejdříve práce definuje termín arizace a především jeho uţší a širší výklad. Rozliší pojmy arizace a odţidovštění, které bývají často zaměňovány. Arizace je zaloţena především na souhlasu obyvatelstva, bez něhoţ je nemyslitelná. Budu zkoumat reakce říšských a sudetských Němců na arizaci. Má hypotéza je, ţe Němci byli pod velmi silným propagandistickým a společenským tlakem a s pronásledováním Ţidů souhlasili. V další kapitole se zaměřuji na subjekty, kterých se arizace týkala. Ţidé a ţidovské podniky byli definováni Norimberskými zákony. Mou otázkou je, v jakém rozměru se dotýkaly obyvatelstva. Zda došlo k postiţení pouze skutečných Ţidů a ţidovských podniků nebo se nacistické vedení snaţilo o zasáhnutí co největšího počtu subjektů, coţ bylo spojeno i s úměrně vyšším ziskem. Ve třetí kapitole popíši jednotlivé fáze arizace a porovnám je s etapami v říšské ţupě Sudety. Nastíním klíčové události roku 1938, coţ mi poskytne moţnost k vlastnímu rozfázování arizace v Sudetech. Ověřím pravdivost mé teze, ţe ţidovské obyvatelstvo bylo před Mnichovskou dohodou bráněno československými zákony a nedocházelo vůči nim k excesům. V této kapitole také prezentuji pohled Jitky Chmelíkové, která ve své knize Osudy Chebských Ţidů zkoumá antisemitskou náladu v období před a po anexi československého pohraničí k Říši pomocí novinových článků. V následující kapitole představím cíle nacionálně socialistického státu v Sudetech a stručně popíši prostředky, které měly k naplnění těchto cílů slouţit. Samostatnou podkapitolu bude tvořit arizace, kde se budu zabývat jejími mechanismy, administrativními rozdíly oproti staré říši a rolí treuhänderů. Poloţím si otázku, jaké bylo zapojení sudetských a říšských Němců do arizace v sudetské ţupě. Jakou skupinou osob byli tvořeni arizátoři? Další část bude tvořena rozdělením kompetencí. Jaké subjekty byly zapojeny do arizace? Jaké byly role NSDAP a gestapa společně s celou SS? Kdo profitoval z arizace více, sudetští nebo říšští Němci? Do jaké míry byla společnost prostoupena nepotismem a korupcí? Tyto otázky se v mé práci 2

pokusím zodpovědět. Má hypotéza je, ţe korupce a nepotismus byly součástí běţného ţivota v Německé říši, stejně jako v jiných totalitních státech. Dále se domnívám, ţe arizaci všechny subjekty vyuţívaly v první řadě k vlastnímu obohacení. Poslední kapitolu první části tvoří samostatný subjekt zapojený do arizace a tím jsou banky. Budu zkoumat, jakou hrály banky roli a jaké arizační aktivity prováděly. Zajímat mě také bude, které konkrétní banky se do arizace v Sudetech zapojily. Mou hypotézou je, ţe se banky chovaly jako ekonomický subjekt a ochotně se zapojily do arizace. Samostatnou podkapitolu v rámci bank bude tvořit říšská hospodářská pomoc a arizační úvěry se zárukou říše. Má hypotéza zní, ţe arizační úvěry měly rozhodující vliv na arizaci a znamenaly značné zrychlení procesu. Ve druhé části práce se zaměřím jiţ výhradně na říšskou ţupu Sudety a vládní kraj Cheb. Nejdříve krátce charakterizuji administrativní a územní členění. Zajímat mě bude především počet Ţidů na území Sudet a konkrétně v Karlovarském kraji. Hypotéza, vycházející z mého členění arizace v Sudetech, zní, ţe v době Mnichovské dohody jiţ většina Ţidů území Sudet opustila. V další kapitole budu zkoumat průběh arizace v zemědělství. Poloţím si otázku, jestli v něm arizace probíhala podle obecných principů a zda byly mechanismy stejné nebo se v rámci odvětví výrazně lišily. Následovat budou dvě případové studie, první v rámci důlního průmyslu na Karlovarsku, který patřil do Petschkova koncernu. Ten byl z důvodu své velikosti a významnosti pro německé hospodářství primárním cílem nacistických mocipánů. Představím celý průběh arizace, od období před Mnichovskou dohodou, kdy se ţidovští vlastníci snaţili převést své vlastnictví na zahraniční subjekty aţ po roli Hanse Neuwirtha. Největším podnikem v důlním odvětví v Sokolovském revíru byly Dolové a průmyslové závody, akciová společnost, dříve Jan David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova. Tento podnik bude i primárním předmětem mého zkoumání v důlním průmyslu. Druhou případovou studii tvoří konkrétní podnik a to porcelánka Bohemia v Nové Roli a role Heinricha Hechtfischera, jehoţ biografii v krátkosti nastíním. Přestoţe je arizace ţidovského majetku jeden z nejpozoruhodnějších převodů majetku v moderních dějinách, historiografie se tímto zajímavým aspektem ţidovské perzekuce příliš nezabývá. Jako důvod menšího zájmu můţeme označit nepříznivou situaci a jakési tabu na územích spadajících pod vliv sovětského svazu. Zdejší historiografie se více zabývala komunistickými obětmi, bojujícími proti fašismu. 1 Západní 1 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 23. 3

badatelé měli ve většině případů zakázaný přístup do východních archivů, které byly pro zkoumání arizace v říšské ţupě Sudety klíčové. Zlom znamenal rok 1989/1990 a pád sovětského reţimu. Primárním předmětem zkoumání po otevření východních archivů se stala především administrativní organizace a v případě Československého státu se valná většina výzkumů zaměřovala na Protektorát Čechy a Morava, na Mnichovskou dohodu, atentát na Reinharda Heydricha, Terezínské ghetto nebo poválečný odsun Němců. Dějiny Sudet zůstávaly dlouho dobu i po rozpadu východního bloku opomíjenou oblastí. Ještě v roce 2002 Ferdinand Seibt připomínal, ţe neexistovaly sudetoněmecké dějiny, ţe Sudety byly pouze součástí Čechy a Moravy. 2 Celkové dějiny říšské ţupy Sudety jsou dnes dostupné především díky Volkeru Zimmermannovi a Jörgu Osterlohovi, jehoţ dílo Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety 1938 1945 se stalo ústředním pramenem, ze kterého čerpám v rámci celé své práce. Z českých autorů se tématu arizace v českých zemích věnují v posledních letech především čeští historici Eduard Kubů a Drahomír Jančík, jejichţ díla a odborné studie v práci také hojně vyuţívám, zvláště v kapitole věnující se zapojení bank. Jejich zkoumání se ovšem zaměřuje v první řadě na území Protektorátu Čechy a Morava. Při získávání informací ohledně osob jmenovaných v mé práci jsem vyuţil biografickou příručku Stanislava Bimana: Kdo byl kdo v Říšské ţupě Sudety. 3 Ze zahraničních zdrojů vyuţiji práci výzkumného pracovníka Centra pro soudobé dějiny v Hamburku Franka Bajohra, který ve své studii The Beneficiaries of "Aryanization": Hamburg as a Case Study nastínil profily arizátorů na případové studii o Hamburku. Česká, ale ani zahraniční historiografie zatím nenabídla studie, které by blíţe definovaly nabyvatele arizovaného majetku na regionální a místní úrovni. Další nezkoumanou oblast představuje vliv arizace na vývoj ekonomického prostředí, jak v regionálním, tak i národním měřítku. Z regionálních studií je velmi zajímavá lokální studie o osudu chebských Ţidů od roku 1850 do současnosti. Situace pramenů k historii Říšské ţupy Sudety je poměrně problematická, důvodem je německé opatření ARLZ (uvolnění vyklizení ochromení zničení), kterým se Němci při odchodu z ţupy řídili. Říšské ministerstvo hospodářství se snaţilo zahladit všechno stopy o arizaci. 4 Zbylé prameny zabývající se arizací v říšské ţupě Sudety jsou téměř kompletně v němčině, coţ mi při výzkumu činilo značné problémy a omezilo to mé 2 Tamtéţ, s. 25. 3 Biman, Stanislav [Ved. aut. kol.], Kdo byl kdo v Říšské ţupě Sudety. Biografická příručka A-Z.. Litoměřice 2008. 4 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 29. 4

moţnosti zkoumání. Omezení zkoumání například arizace Bohemie představuje rovněţ nedostatek pramenů v českých archivech. 5

1. Arizace Hitlerovo jmenování říšským kancléřem 30. ledna 1933 znamenalo v Německu odklon od právního státu. Tento odklon má své počátky v tzv. zmocňovacím zákoně z 24. března 1933, kterému předcházelo nařízení říšského prezidenta na ochranu lidu a státu a nařízení o zákeřných útocích proti vládě. To znamenalo omezení základních občanských práv a svobod, jako svoboda názoru a shromaţďovací právo. Konkrétně druhé nařízení znamenalo zákaz jakéhokoliv projevu proti říši. Zákonodárství a soudnictví jiţ nemělo za úkol zajistit ochranu a rovnost práv, ale mělo slouţit Říši a jejím záměrům. Na základě zákona o obnovení úřednického stavu z dubna 1933 5 byli z řídícího aparátu propuštěni všichni Ţidé, komunisté a další nevhodné osoby, dokonce i árijského původu. Jednalo se o jeden z prvních kroků, kdy se rasová diskriminace dostala do německého zákonodárství a byla následována nesčetným mnoţstvím dalších zákonů, které měly rozdělit společnost na čistou árijskou rasu a parazitující podrasy, například Slovany, Ţidy, Romy a další národy. Antisemitismus, který byl jiţ v té době silně znát nejen v německé společnosti 6, se stal jedním ze základních pilířů nacistické ideologie a byl povýšen na státní doktrínu. Nacistickým rasovým cílem se stalo označení a následné vyřazení ţidovského obyvatelstva z kulturního, politického, hospodářského a sociálního ţivota. Prostředkem k vyřazení Ţidů ze všech sfér veřejného ţivota se stala arizace, jejíţ význam definuje Jančík a Kubů: V širším slova smyslu se jednalo o nastolení árijského hospodářského pořádku, potlačení a existenční zničení ţidovského obyvatelstva. Coţ znamenalo nucené vystěhování, vyhnání z Německé říše, omezení vzdělání, restrikce, ne-li přímo zrušení všech vlastnických práv, zabavování a nucený odprodej majetku pod cenou. Ze sociálního hlediska byly porušeny lidské a občanské svobody jako ztráta svobody, sociální segregace následována terorem a psychickou i fyzickou šikanou. Toto chování mělo za následek pogromy, budování ghett, deportace do koncentračních táborů a v poslední řadě organizované vyhlazování. V uţším smyslu se arizací rozumí převod ţidovského majetku do rukou árijců. 7 Práce se zabývá širší definicí arizace, jelikoţ je třeba si uvědomit souvislosti, které předcházely arizování majetku, a situaci, ve které se Ţidé nacházeli. V březnu 1939 se Říšské 5 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 11. 6 O čemţ svědčí například Německý národopis vycházející z výzkumu ras z 20. let, na území Sudet působící německý tělovýchovný svaz (Deutscher Turnverband DTV), tzv. turnéři nebo prohlášení NSDAP z roku 1920, které odmítá Ţidy uznat jako německé občany. 7 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 5. 6

ministerstvo hospodářství snaţilo nahradit termín arizace termínem odţidovštění, aby byl zřetelnější očistný význam. Nové označení se v praxi neujalo, jelikoţ pojem arizace byl jiţ lidmi spojem s nacistickým antisemitským postupem, coţ mimo jiné dokazuje současná literatura. 8 Pojmy arizace a odţidovštění ovšem nelze povaţovat za identické, nýbrţ za navzájem ze sebe vycházející. Arizace je následek odţidovštění, kdy nejdříve je odebrán majetek z rukou Ţidů a spravován treuhändery, a teprve poté je arizován do německého vlastnictví. Arizaci je dále moţné rozdělit na nucenou a dobrovolnou. Po nástupu nacistů k moci začala probíhat arizace dobrovolná, coţ můţeme charakterizovat především jako pouliční násilí a bojkot, kdy byli Ţidé vytlačováni z důleţitých hospodářských pozic. Jednou z nejpropracovanějších metod, která jiţ je na pomezí mezi arizací dobrovolnou a nucenou je administrativní šikanování. Tato metodu zobecnil Hermann Göring, který 12. listopadu 1938 prohlásil: Je třeba dbát na to, aby ţidé dobrovolně za pomoci mírného či silnějšího nátlaku, za pomoci vhodných manévrů byli vymanévrováni z hospodářství. Ke konci roku 1938 došlo k přechodu k arizaci nucené. 9 V listopadu 1938 pronesl H. Göring: Vyvlastněný Ţid dostane za svůj majetek říšské dluhopisy, z nichţ mu budou nadále náleţet úroky. 10 Veškerý ţidovský majetek zabavený státem byl teoreticky přeměněn na státní půjčky. Arizace nebyla moţná bez souhlasu a zapojení většiny obyvatelstva, především v první fázi, kdy lidé odmítali nakupovat v ţidovských obchodech, omezovali kontakt s Ţidy, měnili své ţidovské lékaře a právníky za árijské a přecházeli k árijským finančním institucím. Obecně platilo, ţe správný Němec by měl vyuţívat jen německé věci a vyhýbat se jakémukoliv kontaktu s ţidovským obyvatelstvem. Je zde znát silný tlak na nacionální cítění a snaha o bojkot ţidovského obyvatelstva, coţ náleţelo právě obyčejným občanům. Chování sudetských a říšských Němců vůči ţidovskému obyvatelstvu bylo takřka totoţné. Radikální jedinci s postupem proti Ţidům souhlasili a minimální mnoţství Němců se proti němu postavilo. Naprostá většina obyvatelstva se ovšem proces snaţila vytěsnit z mysli. Němci řešili své vlastní problémy a osud Ţidů je příliš nezajímal, na čemţ se obecně shodují jak Zimmermann, tak i Osterloh, který ovšem dodává: Obyvatelstvo ve většině případů reagovalo na vyhlášky proti ţidovskému obyvatelstvu pozitivně v případech, kdy se omezení nedotýkala přímo sudetských Němců a zůstala pod určitou 8 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 13. 9 Tamtéţ, 14-15. 10 GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0, s. 48. 7

hranicí agresivity. Velmi pozitivně bylo například přijato sníţení přídělu potravin Ţidům v roce 1942. 11 Neradikální sudetští Němci z postupu proti Ţidům v počáteční fázi pociťovali určité zklamání. Výzvy, v nichţ se zdůrazňovalo, ţe nepřišel den zúčtování, nýbrţ den usmíření, se nesetkaly s dostatečným ohlasem. 12 Mou hypotézu, ţe Němci byli pod velmi silným propagandistickým a společenským tlakem a s pronásledováním Ţidů souhlasili, nemohu definitivně vyvrátit ani potvrdit. Postoj německé masy byl spíše pasivní, kdy antisemitistický teror přehlíţely a po určitém čase ho braly jako součást veřejného ţivota. 1.1. Norimberské zákony Pro pochopení arizace je důleţité znát, koho se v první řadě dotýkala a jakým způsobem byli Ţidé a ţidovské podniky vymezeny. Velmi zajímavé je dále sledovat, jak široký počet lidí byl Norimberskými zákony postiţen a o jaké lidi se jednalo. Zlomovým okamţikem se stalo 15. září 1935 a proklamace Norimberských zákonů, které znamenaly konečné a oficiální zavedení rasové diskriminace do německého právního řádu v celém svém rozsahu. 13 Dle mého názoru ţidovské vymezení podle Norimberských zákonů záměrně zahrnuje i skupinu občanů, která nebyla čistě ţidovská. Nacistické vedení stanovilo charakteristiku záměrně rozsáhle, aby se pozdější nařízení o zabavování majetku týkalo co nejvíce lidí a úměrně se tím zvýšil příjem státu. Tuto snahu můţeme ještě silněji pozorovat u vymezení ţidovského podniku. 14 Je zřejmé, ţe obsáhnutí ţidovského podniku muselo mít rozsáhlé důsledky. Jen na území, které po Mnichovské dohodě připadlo Německu, se v roce 1930 nacházelo 4 000-5 000 ţidovských podniků. 15 V Rakousku bylo z celkového počtu 146 000 podniků 33 000 ţidovských, tj. 22,6 %. 16 Přímo v Německu byla situace následující: Z 50 000 ţidovských obchodů existujících v roce 1933, jich roku 1938 zůstalo pouze 9 000. 17 V meziválečném Československu se podle odhadů nacházela 11 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 424. 12 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 72. 13 Za osobu plně ţidovskou byl prohlášen ten, kdo měl nejméně tři ţidovské prarodiče, případně dva, pokud byl nejpozději v době vydání norimberských zákonů členem ţidovské náboţenské obce nebo k tomuto datu vstoupil do manţelství s jinou osobou plně ţidovského původu. Ostatní osoby se dvěma ţidovskými prarodiči nazývaly míšenci druhého stupně a měli být pokládány za říšské Němce. - HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 11. 14 Za ţidovský se povaţuje kaţdý podnik, v jehoţ vedení, správní nebo dozorčí radě se nalézá alespoň jeden Ţid, nebo kde je alespoň jeden Ţid oprávněn k zákonnému zastupování podniku respektive společnosti. - Chmelíková, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 110. 15 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 236. 16 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 7. 17 Yad Vashem. [online] 2012. citováno [2013-05-03]. Aryanization. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/ odot_pdf/microsoft%20word%20-%205775.pdf. 8

v ţidovských rukou zhruba třetina průmyslu a bankovního kapitálu. 18 Tato čísla naznačují, ţe počet postiţných podniků a následný příjem nacistického Německa z arizace byl enormní. Potvrzuji svou hypotézu, kterou jsem si poloţil v úvodu: nacistické Německo se snaţilo v první řadě postihnout co největší počet lidí, aby tím zvýšilo svůj zisk. Z chamtivosti zákony nepostihly pouze čisté Ţidy, nýbrţ i částečně ţidovské obyvatelstvo a podniky. 1.2. Fáze arizace Z časového hlediska zpravidla probíhala širší arizace před arizací uţší. Ţidé byli nejdříve vystaveni nátlaku okolí, zbaveni vlastnických práv a aţ poté dochází k arizaci jejich majetku. Vývoj směřoval od ţivelně prováděné arizace, formálně dobrovolné, odvíjející se od antisemitského teroru, k arizaci nucené, řízené státem. Dnes obecně přijatá arizační periodizace, jejíţ základy poloţil ve své klasické práci z roku 1966 Helmut Genschel 19, rozlišuje šest fází. 20 Převáţná část arizací neproběhla v administrativně propracovanějších závěrečných fázích, nýbrţ ve fázích 1. - 4.. Počátkem roku 1938 bylo jiţ arizováno asi 60-70 % ze zhruba 100 000 ţidovských podniků na území Německé říše. 21 Coţ je poměrně zajímavé zjištění, jelikoţ bych očekával předválečnou zdrţenlivost ohledně konfiskace majetku Ţidů s ohledem na mezinárodní situaci a na zahraniční a hospodářskou politiku. Jak je nastíněno v rozfázování arizace od Helmuta Genschela, aţ do roku 1938 probíhaly ţidovské bojkoty a násilnosti především ze strany stranických a správních úřadů a říšská vláda se oficiálně zapojila aţ v roce 1938. Arizace majetku probíhala ve dvou hlavních vlnách. První vlny se zúčastnili především movití arizátoři mající dostatek odborných znalostí i finančních prostředků na zaplacení arizovaných podniků. V této vlně byly arizovány nejlukrativnější společnosti a podniky mající velký hospodářský význam pro Říši. Druhá vlna jiţ byla zdlouhavější. Příčin bylo několik, zaprvé byla většina nejvýnosnějších podniků arizována v první vlně. Dalším důvodem byl nedostatek lidí ochotných se do arizace zapojit a současně majících 18 NEUMANN, Jan. Problematika restitucí ţidovského majetku v českých zemích v letech 1939-2004 In: Ztracené dědictví. Příspěvky z "kulatých stolů" na téma dokumentace, identifikace a restituce kulturních statků obětí druhé světové války. Praha, Tilia 2006, s. 19-25, s. 20. 19 GESCHEL, H., Die Verdrängung der Juden aus der Wirtschaft im Dritten Reich, Göttingen 1966. 20 Jako první a počáteční fáze se označuje období od 30. ledna 1933 do poloviny téhoţ roku. Je to období řízeného pouličního teroru a vydání tzv. árijského paragrafu. Druhá fáze se uzavřela počátkem roku 1935 a je pro ni charakteristické plíţivé pronásledování. Fáze třetí byla návratem k pouličnímu teroru a vyvrcholila 15. září proklamací norimberských zákonů. Do podzimu 1937 ve fázi čtvrté opět dominovalo plíţivé pronásledování. Fáze pátá je vyměřena podzimem 1937 aţ listopadem 1938. Zostřování protiţidovských opatření gradovalo v nacisty zorganizovaném pogromu v noci z 9. Na 10. listopadu, smutně známém jako křišťálová noc. Jí byla odstartována poslední šestá arizační fáze. Ţidé byli zbaveni veškerých práv a arizace byla řízena státem a institucionalizována. - JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" na úvěr. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2003, ISBN 80-86729-05-2, s. 7-8. 21 Tamtéţ. 9

dostatek kapitálu a odborných znalostí k vedení podniku. Druhou vlnu tvořili především členové střední a niţší třídy, kteří neměli dostatek peněz na koupi ţidovského podniku v hotovosti a museli vyuţít arizačních úvěrů. Menší a střední podnikatelé měli také obavy z prověřování politické spolehlivosti a bezúhonnosti. 1.2.1. Etapy v říšské župě Sudety Arizace se na kaţdém území ovládaném Německou říší lišila v mnoha ohledech. Jak z hlediska institucionálního, legislativního, tak i svou rychlostí. Jediné, co se na všech obsazených územích shodovalo, bylo zvýšené zapojení Němců do hospodářského ţivota a posilování ekonomických vazeb se Starou říší. Velké rozdíly v přístupu k arizaci jsou viditelné v západní, střední a východní Evropě. Zatímco na východě bylo zapojení slovanského obyvatelstva do arizace nemyslitelné, například ve Francii z ní profitovaly i francouzské subjekty. V německých satelitech, jako bylo Slovensko, byly hlavními arizátory, vedle Němců, místní obyvatelé. Arizace v Českých zemích, v Sudetech, nebo v Rakousku probíhala ve zrychleném tempu a fáze 1. - 5. byly v podstatě nahrazeny zcela dobrovolným předvídavým útěkem ţidovského kapitálu z českých zemí. 22 Ţidé v Československu byli chráněni ústavu, konkrétně hlavou šestou, Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových: (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. (2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání. 23 Aţ do Mnichovské dohody, kdy došlo k přijmutí německé legislativy na odtrţeném území, byli Ţidé pod oficiální ochranou. Praxe se s teoretickou ochranou ovšem neshodovala. 23. a 24. dubna 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP, na kterém 22 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 20-21. 23 Zákon č. 121/ 1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky [online]. Ústava 1920, citováno [2013-05-03]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. 10

Konrad Henlein 24 vyzval Československou vládu ke splnění 8 bodů, které mimo jiné poţadovaly autonomii a svobodné hlásání nacistické ideologie. Body byly stanoveny po domluvě s Berlínem a třetí z nich zcela jasně vyzýval: V praxi jiţ prováděný árijský program bude zakotvený ve stanovách. Dále poţadoval zrovnoprávnění Němců s Čechy a Slováky a naprostou svobodu vyznání německého národního ducha a německého světového názoru. V podstatě tímto dnem došlo ke sjednocení SdP a NSDAP. 25 Po Karlových Varech a odhalení pravého charakteru SdP, která zavedla árijský paragraf, docházelo k odchodu ţidů z mnoha německých kulturních a sportovních spolků. Dále se v Sudetech jiţ otevřeně začal projevovat společenský a hospodářský bojkot nepohodlných osob, především Ţidů. To znamenalo existenční problémy pro obchodníky a podnikatele. SdP veřejně hlásila heslo: Němci, nenakupujte u Ţidů! Bojkot byl namířen v první řadě proti obchodníkům, lékařům a právníkům, před jejichţ obchody a kancelářemi stáli členové SdP a fotografovali árijské zákazníky, čímţ je chtěli donutit k odizolování od Ţidů. Toto sledování došlo aţ tak daleko, ţe liberecký časopis Der Kamerad v rubrice Sdělujeme zveřejňoval jména Němců, kteří udrţovali kontakt s Ţidy. 26 Největším spouštěčem nepokojů v pohraničí se stal Hitlerův Norimberský projev z 12. září, kdy hovořil o utlačované německé menšině v Československu. Celý projev byl přenášen rozhlasem, aby ho mohl slyšet co největší počet lidí. Goebbels po něm poznamenal: Teď to zřejmě v Sudetech vypukne. Z pozdějších událostí vyplývá, ţe se nemýlil. Právě po Norimberském projevu došlo k největším dosavadním excesům. České nápisy byly přelepovány a lidé vyšli v průvodech do ulic. V Karlových Varech měl průvod na 15 000 účastníků 27. V řadě pohraničních měst došlo dokonce ke střelbě, například v Chebu, Kraslicích nebo Habartově. Útoky na Ţidy neměly za cíl pouze jejich znejistění, ale druhotně také provokovat československé úřady a vyzkoušet jejich reakci. 13. září se praţská vláda rozhodla zavést v problémových okresech stanné právo, jednalo se například o Cheb, Nejdek, Loket, Karlovy Vary a později se přidaly také Kraslice. 28 Československá vláda 16. září ustanovila zákaz SdP, čemuţ předcházel útěk Henleina do Německa, coţ na sudetské Němce působilo velmi negativně. Také se v těchto dnech začíná objevovat heslo: 24 K. Henlein (6. 5. 1898-10. 5. 1945), ţupní vedoucí NSDAP v říšské ţupě Sudety a místodrţící v Sudetech, 1. 11. 1938 vstoupil do NSDAP, 30. 9. 1933 zaloţil SHF, kterou v roce 1935 přejmenoval na SdP, v americkém zajetí spáchal sebevraţdu. 25 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 116-117. 26 Tamtéţ, s. 119-121. 27 Tamtéţ, s. 139-140. 28 Tamtéţ, s. 142-143, srov. BRUŢEŇÁK, Vladimír, JISKRA, Jaroslav. Historie Sokolovska. Svatava: Mikroregion Sokolov - východ, 2010, ISBN 9788025494455. 11

Domů do říše! (Heim ins Reich). 29 Po těchto událostech Hitler z uprchlých členů SdP ustanovil Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Sudetendeutsches Freikorps SFK). Jednalo se o sudetoněmeckou ozbrojenou jednotku, jejichţ úkolem bylo chránit sudetoněmecké obyvatelstvo a pokračovat ve vyvolávání nepokojů v pohraničí. Je znám případ přepadení četnické stanice, kdy došlo k zabití 4 četníků v Habartově na Karlovarsku nebo podobného incidentu v Krajkové. 30 V SFK působilo přibliţně 26 000 členů. 31 Po Mnichovské dohodě odstoupené území převzalo Norimberské zákony a související legislativu, Ţidům byl zabavován majetek, zakázán výkon kvalifikovanějších zaměstnání a navštěvování škol a v neposlední řadě označení šesticípou hvězdou. Vyvrcholením teroru se stala tzv. křišťálová noc z noci 9. na 10. listopadu 1938. Po ní byla Ţidům uloţena pokuta ve výši jedné miliardy RM, čímţ mělo dojít k jednorázovému zvýšení příjmů státu o 6 %. 32 Velmi zajímavý pohled na antisemitskou náladu v období před a po anexi československého pohraničí k Říši nabízí chebská historička Jitka Chmelíková: Na antisemitské kampani se z říšskoněmeckých médií velmi výrazně podílel časopis Der Stürmer, který Československo označoval za stát ovládaný Ţidy, bolševiky a svobodnými zednáři. Porovnala soudobý československý tisk z pohledu antisemitismu, pro období od začátku roku 1938 do října 1938 nalezli minimum přímých útoků proti chebským ţidům (konkrétně v Henleinových novinách Rundschau nebo Egerer Zeitung). 33 Ke konkrétnímu srovnání v Chebu vyuţila noviny ve sluţbách SdP Egerer Zeitung (nejvýznamnější Chebské noviny). Před Mnichovskou dohodou byly uveřejňovány ţidovské inzeráty a články, aniţ by byly cílem antisemitských útoků. K obratu dochází po připojení Sudet k Říši, kdy Egerer Zeitung začíná psát po vzoru Der Stürmer a Ţidé jsou označováni jako za vším stojící tajemná mocenská síla, která nenávidí německý národ a jde jí jen o jeho zničení. 34 Výše uvedené porovnání se můţe zdát jako protichůdné oproti chování členů SdP po karlovarském sjezdu a přihlášení se k nacistické ideologii. Jedním z důvodů můţe 29 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 55.; Paradoxem ovšem bylo, ţe sudetští Němci se po připojení k Říši stali poprvé v ţivotě občany Německa. - TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 19. 30 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 25. 31 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 144-145. 32 GÖTZ, Aly. Hitlerův národní stát. Loupení, rasová válka a nacionální socialismus. Praha: Argo, 2007, ISBN 978-80-7203-918-0, s. 50. 33 CHMELÍKOVÁ, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 90. 34 Tamtéţ, s. 95-96. 12

být částečná československá cenzura novin 35, která nedovolovala otevřený antisemitismus, jaký se vyskytoval například v německém Der Stürmer. Z výše popsaných událostí vyplývá, ţe Ţidé byli terčem bojkotů a fyzických útoků jiţ před Mnichovskou dohodou, přestoţe podle ústavy ČSR měli být chráněni. Československá vláda se s ohledem na mezinárodní politiku bála tvrdě zasáhnout proti bouřícím se sudetským Němcům, o čemţ svědčí také zářijový hnědý puč v pohraničí. Ten následoval po Norimberském projevu a právě na Sokolovsku došlo k nejkrvavějším sráţkám mezi sudetskými povstalci a orgány československé bezpečnosti, které se měly zpočátku vyvarovat pouţití zbraní. K největším střetům došlo konkrétně v Bublavě, Krajkové a Habartově. 36 Coţ vyvrací mou původní hypotézu. Nastínění zlomových okamţiků roku 1938 mi poskytuje moţnost k rozfázování arizace v Sudetech. Prvním zlomem byl sjezd SdP v Karlových Varech a následný otevřený bojkot ţidovských obchodníků, právníků a lékařů. Tato situace se stupňovala a vyvrcholila po Hitlerově Norimberském projevu, kdy byli Ţidé terorizováni i fyzicky. Po Mnichovské dohodě a zavedení Norimberských zákonů na území Sudet nic nadále nebránilo volnému pronásledování Ţidů, oficiálnímu zrušení jejich práv a zabavování ţidovského majetku. 1.3. Nacistické cíle germanizace a arizace Obecně se domnívám, ţe nacionální socialismus sledoval v Sudetech jeden primární cíl a tím bylo kolonizování území co největším počtem Němců a jejich zapojení do hospodářství, k čemuţ poslouţil přesun ţidovského majetku do jejich rukou. Součástí tohoto cíle bylo samozřejmě také získání větší zbrojní základny. K dosáhnutí hlavního cíle byly pouţívány různé dílčí cíle a s nimi související prostředky. Prvním byla ţidovská politika, kdy nacionálně socialistický reţim systematicky zuţoval ţivotní prostor Ţidů, aby jim zamezil účast v kulturním a hospodářském ţivotě. To vše se záměrem podpory ţidovské emigrace, kdy se Německá říše měla stát judenrein 37. Ţidé se měli vystěhovat a svůj majetek zanechat ve prospěch Říše. Spolu s odchodem co nejvíce Ţidů měl být splněn i primární cíl kompletně vyčištěného hospodářství. Ţidovská politika prováděna na území Sudet vycházela ze zkušeností získaných na 35 KOLÁŘOVÁ, Markéta. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939 [online]. E-polis.cz, 14. květen 2005. [cit. 2013-04-17]. Dostupné z: <http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/95-cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html>. ISSN 1801-1438. 36 BERANOVÁ VAICOVÁ, Romana. BRUŢEŇÁK, Vladimír. Ve spárech orlice: Sokolovsko v letech 1938-1945. 1. vydání. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2010. 109 s. ISBN 978-80-86630-16-8, s. 12. 37 Očištěna od Ţidů. 13

území Rakouska a Staré říše, kde se jako velmi účinný prostředek při nátlaku na vystěhování ukázalo zatýkání. Zatčeným byla obvykle nabídnuta moţnost propuštění, pokud se písemně zaváţí k trvalému vycestování z území Říše. Dokonce mohli být na určitou dobu z vězení propuštěni, aby zařídili potřebné věci, případně se podíleli na jednáních o arizaci jejich majetku. Většina Ţidů po šikaně a nátlaku, který ve vězení zaţili, na nabídku dříve či později přistoupila. Po nátlaku, kterému byli Ţidé vystaveni, se mimo jiné zvýšilo mnoţství sebevraţd. 38 Jiţ před Mnichovskou dohodou, kdy obsazení Sudet bylo očekávanou událostí, opustilo území několik tisíc Ţidů. Tato emigrace byla většinu podmíněna přímým nátlakem nebo minimálně nátlakem okolností, které probíhaly v jejich okolí. Jiţ v září některá pohraniční města hlásila, ţe jsou judenrein, mezi ně patřil například Chomutov nebo Varnsdorf. 39 Další města se přidávala v následujících týdnech, zvláště po Mnichovské dohodě. Zajímavý pohled nabízí Jitka Chmelíková ve své knize Osudy Chebských Ţidů. Uţ 13. listopadu 1938 hlásil článek v Egerer Zeitung, ţe byli do Plzně odtransportováni z chebského starobince poslední chebští Ţidé manţelé Wetzlerovi a Heindrich Kohner. Nyní je Cheb skutečně zcela judenrein. 40 Následně dokazuje nesmyslnost tohoto prohlášení a pomocí důkazů, které jí poskytuje ţidovský hřbitov a seznam ţidovských úmrtí v následujících měsících a letech článek vyvrací. 41 Domnívám se, ţe kdyby byl stejný průzkum proveden i v dalších městech, která se snaţila ukázat svou čistotu a hlásila, ţe jsou judenrein, pak by bylo dosaţeno stejných výsledkům. Města chtěla podobnými prohlášeními pouze ukázat, ţe jsou zásadně antisemitská a proti Ţidům bojují. Určitý podíl sehrála jistě i nacionálně socialistická propaganda. Vyhánění Ţidů převáţně do Československa mělo i druhotně zamýšlený význam. Měli destabilizovat jiţ tak oslabené hospodářství zbylé části Československa a zvětšit antisemitské cítění ve vnitrozemí. 42 Po odchodu Ţidů z pohraničí a odebrání práv těm, kteří zůstali, navazuje druhý bod, kterým byla arizace ţidovského majetku. Ta znamenala ovládnutí klíčových podniků a především zapojení Němců do sudetského hospodářství na úkor Ţidů a Čechů. Arizace se stala jedním z nejdůleţitějších prostředků germanizace. Specifikem sudetské arizace je, ţe většina podniků byla opuštěna, a proto ţidovští vlastníci do jednání o svém majetku 38 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 160. 39 Tamtéţ, s. 148-149. 40 Chmelíková, Jitka.: Osudy chebských Ţidů. Chebské muzeum, 2004, ISBN: 978-80-85018-42-4, s. 92. 41 Tamtéţ, s. 92-93. 42 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 185. 14

z pravidla nemohli zasáhnout. Arizací se budeme podrobněji věnovat v následující kapitole 1.3.1.. Dalším dílčím cílem je postup proti Čechům, který se pochopitelně od ţidovského odlišoval. Přístup německých orgánu k českému obyvatelstvu se v pohraniční v obecné rovině příliš nelišil v porovnání s Protektorátem. Je třeba si ovšem uvědomit, ţe na území připojeném k Německé říši se české obyvatelstvo ocitlo v menšině. V Říšské ţupě Sudety bylo podle sčítání obyvatelstva v květnu 1939 291 000 Čechů 43, přičemţ v chebském vládním kraji se nacházelo pouze 14 590 obyvatel 44 hlásících se k české národnosti, coţ bylo 1,8 % 40 obyvatel. To bylo příčinou k nátlakům na provedení rychlejší a silnější germanizace neţ v Protektorátu. Zbylé české obyvatelstvo bylo segregováno nejen hospodářsky, politicky a kulturně, ale docházelo také k jeho vytlačování na stále méně kvalifikované pozice na pracovním trhu a byl vyvíjen tlak na jeho přesun z árijského území do protektorátu. K masivnímu odsunu Čechů ovšem nakonec nedošlo, přestoţe tak říšské úřady zpočátku zamýšlely. 45 Sílu germanizace v pohraničí ukazuje nejlépe postup německých úřadů v médiích a ve školství. Německé úřady zakázaly všechny české noviny i rozhlasové vysílání. Především ve školství byl vyvinut velmi silný germanizační tlak, který měl za následek zrušení všech českých středních škol, a na školách obecných převládala němčina nad češtinou (pokud byla vůbec zachována). 46 Dlouhodobě se mělo germanizace na českém území dosáhnout likvidací českého národa. Podle Reinharda Heydricha mělo být asimilace schopno 40-50 % 47 Čechů. Další část obyvatelstva měla být deportována, tento krok byl odloţen aţ na poválečné období z důvodu nedostatku vhodných prostor. Třetí metodou řešení bylo tzv. zvláštní zacházení, coţ v podstatě znamenalo fyzickou likvidaci. 48 1.3.1. Arizace Přesun majetku do německých rukou měl dva důvody, krátkodobě měl poslouţit k podpoře německé válečné mobilizace a dlouhodobě byla cílem germanizace českého území. 49 Od prosince 1938 mohlo být Ţidům vlastnícím ţivnostenské podniky nařízeno prodání nebo likvidace jejich podniku. Od roku 1939 platil zákon, kdy Ţidé nesměli stát 43 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 24. 44 ZIMMERMANN, V. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7203-390-5, s. 242. 45 Tamtéţ, s. 243. 46 HOŘÁK, M., JELÍNEK, T. Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Praha: Nakladatelství Galén, 2006. 80 s, s. 26. 47 Zimmermann se zde s Teichovou rozchází. Uvádí, ţe asimilace by mělo být schopno 40-60 %. 48 TEICHOVÁ, A. Německá hospodářská politika v českých zemích v letech 1939-1945. 1. vyd. Praha: VŠE, 1997. 66 s, s. 39-40. 49 Tamtéţ, s. 41. 15

v čele podniků. Dále museli odevzdat všechny cenné papíry do banky a měli zákaz obchodovat se šperky a dalšími ušlechtilými kovy. 50 Ţidovské účty byly zablokovány a kaţdý měsíc z nich mohlo být vybráno pouze malé mnoţství hotovosti. 51 Arizace neměla posilovat vliv pouze německého obyvatelstva jako celku. Důleţité bylo i zachování rozhodovací pozice v rukou členů NSDAP. Jednu z nejdůleţitějších postav v procesu arizace představovali tzv. treuhändeři (nucený komisařský správce), pod jejichţ správu byl po nuceném odchodu Němců svěřován ukořistěný majetek. Komisař neměl právo k prodeji nebo zadluţení podniku, měl se pouze starat o jeho bezproblémový dočasný chod, neţ dojde k jeho likvidaci nebo převodu na konkrétního arizátora. Po zkušenostech z Vídně, kde většina komisařů vnímala svou pozici jako zaopatřovací, bylo třeba v Sudetech zabránit hospodaření divokých komisařů. 52 Docházelo k neoficiálnímu a nekontrolovatelnému převodu ţidovského majetku a byly znovu uváděny do provozu podniky, které měly zaniknout. Nacionálně socialistické vedení zavedlo pravidla pro prodej podniků. Opuštěné sudetské podniky neměly být znovu zprovozněny v případech silně zastoupených hospodářských odvětvích. Ostatní podniky v neárijských rukou měly postupně podle své významnosti přecházet do německého vlastnictví. Aby nedošlo v Sudetech k hospodaření divokých komisařů, upozorňoval vedoucí civilní správy na Karlovarsku Harald Turner 53 od počátku obsazení, ţe treuhändery pro opuštěný majetek jmenuje osobně na návrh okresního hejtmana. Ten měl navrhovat pouze takové osoby, které byly politicky spolehlivé a měly dostatečné odborné znalosti pro správu konkrétního podniku. Později měl komisařské správce potvrzovat přímo říšský komisař K. Henlein. Z důvodu velkého počátečního počtu ţádostí pověřil v lednu 1939 Henlein jmenováním správců vládní prezidenty. Koncem ledna 1939 bylo pod nucenou správu ve vládním obvodu Karlovy Vary umístěno asi 1000 podniků, z nichţ bylo přibliţně 80 % ţidovských. Nejčastěji se jednalo o malé obchody. Přímo v Karlových Varech bylo pod správou treuhänderů na 220 českých nebo ţidovských obchodů, lázeňských domů a dalších podniků. 54 Ţidovští vlastníci se převodu pod správu 50 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 253-254. 51 Yad Vashem. [online] 2012. citováno [2013-05-03]. Aryanization. Dostupné z: http://www.yadvashem.org/ odot_pdf/microsoft%20word%20-%205775.pdf. 52 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 244. 53 H. Turner (nar. 8. 10. 1891), vedoucí úřadu vládního prezidenta v Karlových Varech, do NSDAP vstoupil 1. 1. 1930, členem SS od 13. 4. 1932, zodpovědný za holokaust v Jugoslávii, kam byl po válce vydán a roku 1947 po odsouzení popraven. 54 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 244-248. 16

komisařů snaţili zabránit převodem podniků do zahraničí 55 nebo na neţidovské zaměstnance. Jiţ v polovině října 1938 proto úřady nařídily, ţe všechny osoby povaţované podle říšských předpisů za Ţidy musejí ohlásit svůj movitý i nemovitý domácí i zahraniční majetek Celní pátrací stanici. 56 Odlišností z pohledu administrativního řízení arizace v Sudetech oproti staré říši, je postavení říšského ministerstva hospodářství, kdy v Říši se jednalo pouze o poslední instanci a rozhodování mu příslušelo pouze u podniků s více neţ 1000 zaměstnanci. Oproti tomu v Sudetech byl Berlín konečnou instancí v rozhodování o arizaci ve vybraných podnicích a oborech. Většinou se jednalo o odvětví, která byla významná pro zbrojení. Nevybraná odvětví spadala do kompetencí úřadů na úrovni ţup a vládních obvodů. Poţadavky na arizování vybraného podniku směřovaly téměř vţdy na sudetoněmecké úřady, které tím byly spojeny s téměř většinou případů arizace, ovšem jejich vliv na výběr kandidáta v mnoha oborech byl nepatrný, jelikoţ poslední slovo mělo právě Říšské ministerstvo hospodářství. Rozhodující osobou v říšské Ţupě Sudety byl ţupní hospodářský poradce NSDAP, Wolfgang Richter 57, jehoţ názor bylo třeba vyslechnout v kaţdém arizačním případě. 58 V dubnu 1938 byl v Die Zeit zveřejněn článek o problémech arizace v Sudetech. Za nejzávaţnější problémy autor článku 59 označil nedostatek kapitálu, dále nedostatek zájemců, případně jejich přebytek u lukrativních podniků, coţ šroubovalo ceny nahoru. Z politických důvodů nebo v rámci udrţení pracovních míst zůstávaly v provozu podniky, které by měly být zlikvidovány, coţ mělo za následek přesycenost trhu a nechtěnou konkurenci. Snaţil se znovu apelovat na sudetské Němce, aby přebírali ţidovské podniky. 60 Sudetské vedení se snaţilo do arizace ţidovských a českých podniků zapojit co největší počet sudetských Němců. Měli se hlásit všichni soukmenovci, kteří měli dostatek odvahy, průbojnosti, pracovních schopností a hospodářského rozhledu a ve prospěch národního hospodářství měli podniky převzít. 61 Brzy ovšem došlo 55 Moţné pouze před Mnichovskou dohodou, poté byly převody neplatné, jelikoţ se jednalo o ţidovský majetek; převedené podniky před Mnichovem byly poté vedeny jako nepřátelský majetek, který byl pro nacionálně socialistické úřady těţší s ohledem na mezinárodní situaci zabavit. viz. Případová studie na Důlní průmysl 56 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 251-252. 57 W. Richter (14. 6. 1901-26. 10. 1958), 1935-1938 poslanec za SdP, 1. 11. 1938 vstoupil do NSDAP, ţupní hospodářský poradce. 58 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 261. 59 Pravděpodobně Wolfgang Richter. 60 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 305. 61 Tamtéţ, s. 258. 17

k vystřízlivění, sudetoněmečtí zájemci se i přes silnou propagandistickou kampaň, která měla za úkol ukázat arizaci jako legální součást německé hospodářské politiky, nezapojovali do procesu v takové míře, jak předpokládalo vedení ţupy. Při schvalování ţádostí o arizaci se posuzovala politická spolehlivost, profesionální zdatnost pro vedení podniku, který měl být zachován, a měli být upřednostňováni zatím neetablovaní zájemci. Dalšími rozhodnými faktory byly například kontroly, aby Ţidé neinkasovali za podnik nepřiměřeně vysokou cenu. Kupující nesměl budovat koncern a musel mít dostatek kapitálu. Pochopitelně také nesměl být sám Ţidem nebo ţidovského původu. 62 Z arizace byli vyloučeni i čeští podnikatelé, coţ odpovídalo německým hospodářským cílům. Tak zvaný národněpolitický zájem neprodávat ţidovské závody Čechům ukončení arizace podstatně zbrzdil. 63 Například do arizace textilního průmyslu měli být zapojeni pouze obyvatelé Sudet, v téměř všech případech však lze nalézt alespoň jednoho zájemce ze Staré říše, který však neměl příliš nadějí na úspěch. 64 Pozice potencionálních arizátorů ze Sudet a ze Staré říše byla diametrální. Říšští Němci měli v době připojení Sudet jiţ zkušenosti s arizováním, vlastnili dostatek kapitálu a podporováni německými velkobankami byli připraveni se okamţitě po zahájení okupace pustit do přebírání podniků. Na rozdíl od případných sudetských arizátorů, kteří si museli zvyknout na transformaci hospodářství, na nové pořádky a především neměli nedostatek kapitálu. Problém, na který časem úřady narazily, byl nedostatek lidí s potřebným kapitálem a odbornými znalostmi, kteří by měli zájem spravovat ţidovské a další opuštěné podniky. Nedostatek kapitálu vyřešilo říšské vedení zpřístupněním půjček s říšskou zárukou, které budou zmíněny v kapitole 1.5.1.. V celkovém důsledku museli být připuštěni také zájemci ze Staré říše. První potencionální říšskoněmečtí zákazníci se i přes zakázanou účast na první arizační vlně v Sudetech hlásili svým bankám jiţ v říjnu roku 1938. Jsou známi dokonce i případy, kdy si říšští potencionální arizátoři snaţili zamluvit podniky v Sudetech ještě před Mnichovskou dohodou. Banky musely tyto zájemce odmítnout, ale přesto jejich ţádosti s ohledem na případné budoucí změny zpracovávaly. 65 Frank Bajohr uvádí, ţe arizátoři nebyli v ţádném případě homogenní skupina, ale široké spektrum osob, od nemilosrdných vykořisťovatelů, kteří drancovali ţidovské podniky, aţ po podnikatele, ochotné zaplatit spravedlivou cenu. Ve skutečnosti jsou tři 62 JANČÍK, Drahomír; KUBŮ, Eduard. "Arizace" a arizátoři. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1000-0, s. 23-24. 63 KOPPER, Christopher. "Arizace" německo-českých akciových bank. In: Konkurence i partnerství. Německé a československé hospodářství v letech 1918-1945. Praha, Karolinum 1999, s. 275-285, s. 278-279, s. 283. 64 OSTERLOH, Jörg, Nacionálněsocialistické pronásledování Ţidů v říšské ţupě Sudety v letech 1938 1945, Praha: Argo, 2010, s. 310. 65 Tamtéţ, s. 264. 18