KRAJINNĚ-EKOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA OKOLÍ SLEZSKÉ HARTY

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie KRAJINNĚ-EKOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA OKOLÍ SLEZSKÉ HARTY Bakalářská práce Samostatné přílohy: Mapy (využití krajiny (5), mapa STG, mapa biotopů, mapa SES, mapa KES, mapa EVSK, mapa umístění geobiocenologických zápisů) Rysy (model geobiocénu, geobiocenologický profil území) 2007/2008 Miroslava Olšinová

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Krajinně-ekologická charakteristika okolí Slezské Harty zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:...

Tato stránka náleží poděkování všem lidem a přírodním silám, kteří stáli při mě. Chtěla bych tedy poděkovat panu doc. Dr. Ing. Petru Maděrovi za trpělivost a odborné rady, paní Ing. Tereze Stránské za poskytnutí a zpracování historických map, svému muži za nesmírnou podporu a pomoc při terénním průzkumu a také své rodině, že jsem došla až sem.

Název práce: Krajinně-ekologická charakteristika okolí Slezské Harty Autor: Miroslava Olšinová Title: The landscape-ecological classification of the environs of the water reservoir Slezská Harta Author: Miroslava Olšinová Abstrakt Bakalářská práce se zabývá vymezením kostry ekologické stability ve vybraném krajinném segmentu. K tomu využívá metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která slouží k identifikaci potenciální a aktuální vegetace a vymezení míry ekologické stability jednotlivých segmentů krajiny, z nichž ty nejstabilnější a ekologicky nejcennější mohou být zapojeny do kostry ekologické stability. Výzkum probíhal na území vymezeném přehradou Slezská Harta a vulkánem Venušina sopka v katastru obce Mezina u Bruntálu na severní Moravě. Klíčová slova potenciální stav vegetace, aktuální stav vegetace, biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, kostra ekologické stability, stupeň ekologické stability, skupina typů geobiocénů Abstract The bachelor thesis deals with specification of ecological stability s skeleton of the chosen part of landscape. The biogeographical differentiation by geobiocenological approach of landscape is used in order to identify the potential and actual state of the local vegetation and establish the level of the ecological stability. The most stable parts of the landscape can be involved to the ecological stability s skeleton. The research was realised on the landscape part of northern Moravia between the water reservoir Slezská Harta and the volcano Venušina sopka. Key words the potentional state of vegetation, the actual state of vegetation, the biogeographical differentiation by geobiocenological approach of landscape, ecological stability s skeleton, level of ecological stability, the groups of types of geobiocenose

OBSAH 1 Úvod a cíl práce... 2 2 Metodika práce... 3 2.1 Terénní průzkum... 3 2.2 Zpracování dat... 10 3 Biogeografická poloha a přírodní podmínky... 11 3.1 Širší územní vztahy... 11 3.2 Geologické poměry... 113 3.3 Pedologické poměry... 15 3.4 Klimatické poměry... 11 3.5 Biogeografické členění... 17 4 Historický vývoj krajiny Bruntálska... 20 4.1 Stručné dějiny osídlování krajiny... 20 4.2 Vývoj využívání krajiny... 21 5 Diferenciace potenciálního stavu vegetace... 24 5.1 Fageta aceris 4 BC 3... 27 5.2 Fageta abietino-quercina 4 AB 3... 27 5.3 Tili-acereta fagi 4 C 3... 29 5.4 Alneta inferiora et superiora 4 BC-C (B-BD) 5b... 31 5.5 Fraxini-alneta superiora 4-5 BC-C (4)5... 32 5.6 Saliceta fragilis inferiora et superiora 4-5 B-C 5a... 35 5.7 Fageta humilia 4 AB-B 1-2... 36 5.8 Fageta tiliae humilia 4 BD-D 1-2... 38 6 Diferenciace aktuálního stavu vegetace... 40 7 Stanovení kostry ekologické stability území... 45 8 Diskuze... 47 9 Závěr... 48 10 Summary... 49 11 Seznam použité literatury... 50 12 Přílohy... 52 1

1 ÚVOD A CÍL PRÁCE Cílem práce je dle zadání na segmentu zemědělsko-lesní krajiny s plochou nejméně 3 km 2 metodou biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí vymezit kostru ekologické stability krajiny. Za zkoumaný segment krajiny o rozloze asi 400 ha bylo vybráno území na severní Moravě, jež je autorčinou domovinou a jíž není zatím na akademické půdě věnováno tolik pozornosti jako třeba oblastem jihomoravským. Zároveň se zvolené území vyznačuje několika krajinnými fenomény, které mu dodávají na jedinečnosti a sdružují na relativně malém území mnoho typických prvků zdejší krajiny. Prvním fenoménem je třetihorní vulkán, který se prvořadně uplatňuje v morfologii terénu a taktéž chemické složení jeho horniny zapříčinilo vznik ostrůvku odlišných rostlinných společenstev. Na svazích této sopky se setkáme s dalším typickým rysem Nízkojesenického regionu, a sice mozaikovitou krajinou tvořenou pastvinami a loukami rozdělenými lesy, remízky a četnými mezemi. Tento způsob hospodaření v krajině, zděděný po dávných osadnících, nám pro dnešek zachoval krajinu blízkou svou podobou harmonické kulturní krajině, kterou se snažíme znovu vytvořit v člověkem zcela změněných oblastech využívaných pouze ke krátkodobému výnosu. A konečně třetím nezanedbatelným činitelem byl shledán ten, který je nejmladší, jedná se o vodní nádrž Slezská Harta, která pohltila i část povodí Černého potoka na úpatí Venušiny sopky a jejíž napuštění před jedenácti lety přineslo do místní krajiny změny jak hydrologické a mikroklimatické, tak i vznik nových biotopů. Metoda biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí byla použita pro svou univerzálnost v aplikaci na lesní i nelesní společenstva, a také proto, že se stala již osvědčeným nástrojem při tvorbě územních systémů ekologické stability (ÚSES), což je problematika těsně navazující na téma této práce, která si klade za cíl vyhledat v krajině stabilní ekosystémy vytvářející kostru ekologické stability. 2

2 METODIKA PRÁCE Základním zdrojem dat pro vypracování práce byly terénní průzkumy prováděné v letech 2006 až 2008, během nichž byly pořízeny soupisy biotopů, geobiocenologické zápisy a také fotodokumentace. Následovalo zpracování map a textů s pomocí textových a grafických editorů a dostupné odborné literatury. 2.1 TERÉNNÍ PRŮZKUM Při prvotním terénním průzkumu bylo vytipováno vhodné území a vymezeny jeho přesné hranice. Jako vhodný krajinný segment bylo vybráno okolí Venušiny sopky u obce Mezina, který spojuje prvek nízkojesenického třetihorního vulkanismu s typickými způsoby využití krajiny a nově působícím faktorem přehradní nádrže Slezská Harta. Hranice území byly vymezeny podél jednoznačně rozlišitelných objektů jako jsou vesnická zástavba, komunikace, okraj vodní nádrže nebo hranice hospodářského lesa. Následovaly podrobné terénní průzkumy v letech 2007 a 2008 s cílem zjistit potenciální a aktuální stav vegetace. Zároveň byla pořizována fotografická dokumentace. Pro popis zvoleného území z hlediska krajinně ekologického byla zvolena metodika biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček, Lacina 1995). Tato metodika vychází ze Zlatníkovi teorie typu geobiocénu. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz až geobiocenoidů, včetně vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek (Zlatník, 1975 in Maděra a Zimová (eds.), 2005). Vychází tedy z předpokladu, že určitému typu ekotopů by odpovídal v podmínkách bez lidského vlivu určitý typ potenciální přírodní vegetace (Maděra a Zimová (eds.), 2005) a zároveň i určité různé typy současné vegetace lze charakterizovat shodnými ekologickými podmínkami, za kterých by se sobě ponechaným přirozeným vývojem vyvinul stejný typ přírodní geobiocenózy. Tato teorie se stala základem biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která slouží k vymezování kostry ekologické stability a navrhování územních systémů ekologické stability. 3

Metodika sestává z těchto na sebe navazujících postupů: diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz, diferenciace současného stavu geobiocenóz, kategorizace současných geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability. diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny včetně vymezení ekologicky významných segmentů krajiny. 2.1.1 Diferenciace potenciálního stavu biocenóz V této fázi dochází k typizaci ekologických podmínek určitého segmentu a jejich schematickému vyjádření pomocí takzvané skupiny typů geobiocénů, která zahrnuje všechny geobiocenózy vyvinuté v rámci původní geobiocenózy přírodní včetně jí samotné. Skupiny typů geobiocénů jsou pojmenovány podle hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz a stručně charakterizovány pomocí geobiocenologické formule, která sestává z vegetační stupňovitosti, trofických a hydrických řad. Vegetační stupně vycházejí ze Zlatníkova pojetí, které nezohledňuje pouze vazbu vegetace na změny nadmořské výšky, nýbrž má za nositele vegetační stupňovitosti zonální, plošně převažující typy geobiocenóz, vzniklé na půdách zásobených pouze srážkovou vodou spadlou na lokalitu a normálně" zásobených živinami (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Zlatník vymezil těchto devět vegetačních stupňů: 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový, resp. dubojehličnatý (v pánvích a kotlinách), 5. jedlobukový, 6. smrkojedlobukový, 7. smrkový, 8. klečový, 9. subalpínský a alpínský. 4

Trofické řady vyjadřují půdní podmínky ekotopu z hlediska jejich zásobení živinami a míry půdní kyselosti či zásaditosti. Kromě čtyř řad základních A - oligotrofní (chudá a kyselá), B - mezotrofní (středně bohatá), C - nitrofilní (obohacená dusíkem), D - bázická (živinami bohatá na bázických horninách, především na vápencích). byly vymezeny ještě čtyři meziřady vyjadřující přechod mezi jednotlivými sledovanými půdními vlastnostmi AB (oligo-mezotrofní), BC (mezotrofně-nitrofilní), BD (mezotrofně-bázická), CD (nitrofilně-bázická). Hydrické řady vystihují ekologicky významné rozdíly ve vlhkostním režimu půd, a to v šesti základních stupních 1. suchá, 2. omezená, 3. normální, 4. zamokřená, 5. trvale mokrá, a) proudící (okysličenou) vodou, b) stagnující vodou, 6. rašeliništní. Pro určení příslušnosti jednotlivých segmentů krajiny k určité skupině typů geobiocénů lze využít lesnické typologické mapy a mapy katastrální s bonitovanými půdněekologickými jednotkami, pro něž existují schematické převodní klíče na skupiny typů geobiocénů. Přesnější metodou pro určení skupiny typu geobiocénů je využití znalosti ekologických nároků rostlin, konkrétně bylinné vegetace. Ve skriptech Geobiocenologie I. popsali Lacina a Štykar (2002) ekologické charakteristiky podstatné části domácí flóry včetně výskytu jednotlivých druhů v rámci vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad dle Zlatníka. Těchto dat bylo využito při určování skupin typů geobiocénů dle synuzie podrostu, která je pravděpodobně nejspolehlivějším nositelem informace o původním přírodním geobiocénu. 5

Na zkoumaném území byly pořízeny geobiocenologické zápisy (viz přílohy) s charakteristikami ekotopu a popisy synuzie dřevin a synuzie podrostu, obsahující informaci o vyskytujících se druzích a zároveň o jejich početnosti na dané lokalitě. K vyjádření zastoupení druhů byla použita kombinovaná stupnice abundance a dominance Braun-Blanquetova upravená Zlatníkem (1976), která zohledňuje jak početnost jedinců jednoho druhu, tak i jejich pokryvnost (viz Tabulka č.1). Tabulka č. 1 Kombinovaná stupnice abundance a dominance Symboly Odpovídající interval Přepočtové procento Početnost - 0-0,1% 0,1% druh vzácný, v 1 až 3 jedincích + 0,1-1% 0,5% druh řídký 1 1-5% 3% druh četný s menší pokryvností nebo méně četný s větší pokryvností -2 5-15% 10% druh hojný +2 15-25% 20% druh velmi hojný -3 25-37% 31% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) +3 37-50% 44% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) -4 50-62% 56% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) +4 62-75% 69% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) -5 75-87% 81% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) +5 87-100% 94% početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) Uvedené symboly pokryvnosti jsou použity v geobiocenologických zápisech a při následném zpracování převedeny dle tabulky na procenta. Dále byly každému determinovanému druhu přiřazeny ekologické charakteristiky dle Ambrose a Štykara (1999), tedy výskyt v rozmezí určitých vegetačních stupňů a hydrická a trofická řada, které splňují jeho nároky, a pro každou z těchto charakteristik byly u druhů se shodnými nároky sečteny procenta pokryvnosti (např. sečteme zvlášť pokryvnostní procenta všech druhů vyskytujících se v trofické řadě B, zvlášť pokryvnostní procenta druhů v řadě BC atd.). Podle nejpočetněji zastoupených skupin je poté určena příslušnost segmentu k určité skupině typů geobiocénů charakterizované geobiocenologickou formulí a slovním popisem dle skripta Geobiocenologie II. (Buček a Lacina, 1999). 2.1.2 Diferenciace současného stavu geobiocenóz K popisu současného stavu rozčlenění krajiny se nejčastěji používá charakteristika dle rostlinných formací či společenstev. K tomu slouží různé klasifikační přístupy, například fytocenologický, který používá klasifikaci dle charakteristické kombinace druhů. Dlouhodobým poznáváním fytocenóz došlo k vytvoření pojmu biotop, který 6

vystihuje souhrn abiotických a biotických podmínek, ve kterých se fytocenózy nachází. Ačkoli systematika biotopů není ve světě jednotná jako jiné přírodozpytné systémy, dostal se v ČR tento pojem do zákona o ochraně přírody, který se takto snaží chránit některé základní krajinné prvky (lesy, vodní toky) jako biotopy nezbytné pro život. Pojem biotopu přešel také do metodiky vymezování ÚSES, která jej používá k popisu aktuálního stavu krajiny, a to ve dvou úrovních: celoplošné mapování krajiny Krajina je rozdělena na jednotlivé segmenty podle typů forem využívání krajiny a k nim příslušné vegetace, tzv. fyziotypy, kterým je zároveň přidělen stupeň ekologické stability (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Toto mapování podává ucelenou informaci o stavu, využití a ekologické stabilitě celé krajiny. mapování biotopů Mapování biotopů je již zaměřeno pouze na lokality s vysokou ekologickou stabilitou a velkým významem z hlediska biodiverzity. Jsou tedy zaznamenány cenné krajinné fenomény či zachovalá reprezentativní společenstva. V této práci byla použita k základnímu mapování Metodika mapování krajiny SMS od Vodruškové a kol. (1994), která dělí homogenní krajinné segmenty do 13 základních účelových typů: 1. orná půda, 2. chmelnice, vinice, zahrady, 3. sady, 4. louky a pastviny, 5. lesy, 6. lada, 7. liniová společenstva, solitery, 8. skály a sutě,lomy 9. mokřady, 10. vodní plochy a nádrže, 11. vodní toky a meliorační kanály, 12. sídla 13. zpevněné plochy, skládky, komunikace, 7

které následně rozděluje do podkategorií dle intenzity antropického ovlivnění či analogicky dle stupně ekologické stability. 2.1.3 Kategorizace současných geobiocenóz dle intenzity antropického ovlivnění Ve středoevropských podmínkách dnes již předpokládáme alespoň minimální vliv lidské činnosti na všechna přírodní společenstva, proto nelze zanedbat rozdělení společenstev dle míry antropického ovlivnění, které má vliv na jejich možné postavení v ÚSES. V současnosti je používána tato šestistupňová stupnice dle Ellenberga (1973): I. přirozená II. přírodní III. přírodě blízká IV. přírodě vzdálená V. přírodě cizí VI. umělá 2.1.4 Kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability Schopnost přírodních společenstev umět se vypořádat s nepříznivými vlivy hlavně vnějšího prostředí vyjadřujeme pomocí stupně ekologické stability, následující členění odpovídá stupňům používaným v metodice mapování krajiny dle Vondruškové: Bez významu (0)- zastavěná plocha Velmi malý význam (1) orná půda Malý význam (2) intenzivní louky, vinice, ruderální lada Střední význam (3) polokulturní louky, kulturní lesy, maloplošné sady Velký význam (4) přirozené louky, přirozená lada, přírodě blízké břehové porosty Výjimečně velký význam (5) přírodní a přirozené lesy, přírodní vodní plochy 2.1.5 Kostra ekologické stability Jako segmenty krajiny označujeme jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, které se svým charakterem výrazně odlišují od okolních krajinných prostorů. Ekologicky významné segmenty krajiny jsou ty části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativné vyšší ekologickou stabilitou nebo v nichž tyto ekosystémy převažují. Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami, umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Soubor v krajině 8

existujících ekologicky významných segmentů krajiny nazýváme kostra ekologické stability (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Za skladebné části ÚSES volíme účelně vybrané ekologicky významné segmenty krajiny na základě převažujících funkčních kritérií. Podle převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisuzujeme, dělíme skladebné části na: biocentra, biokoridory, interakční prvky. Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92). Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existencí všech druhů zastoupených společenstev. Funkčnost biokoridorů podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), stav trvalých ekologických podmínek a struktura i druhové složení biocenóz. Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky. Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování, a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině. Tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny. 9

Podle biogeografického významu (stupeň biologické rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme skladebné části ÚSES s významem: místním (lokálním), regionálním, nadregionálním (a ve vazbě na Evropskou ekologickou síť dále): provinciálním, biosférickým. Podle funkčnosti (schopnosti plnit v krajině fci ekologických nik, migračních úseků atd.) dělíme skladebné části ÚSES na funkční, částečně funkční a nefukční. Na zkoumaném území byly vylišeny segmenty s vyšším stupněm ekologické stability, které tvoří kostru ekologické stability vybraného území a z nich vybrány ty, jež splňují prostorové parametry územních systémů ekologické stability jakožto biocentra, biokoridory či alespoň interakční prvky. Tyto již existující prvky ÚSES mohou být využity pro projektování a tvorbu ekologické sítě v krajině. 2.2 ZPRACOVÁNÍ DAT Textová část byla zpracována v textovém editoru Microsoft Word, tabulkové výstupy a grafy byly vytvořeny v programu Microsoft Excel, geobiocenologický profil území a model vůdčí STG byly narýsovány v programu AutoCad. Mapy STG a biotopů byly zakresleny v programu ArcGis (ArcView) nad ortofoto snímkem (M 1 : 5 000, georeferencováno v systému S-JTSK) získaným od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (objednávka číslo 22051/2). Mapy historického využívání krajiny a číselná data k nim náležející byla poskytnuta Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, tyto podklady jsou využity v rámci výzkumného záměru MSM 6293359101 Výzkum zdrojů a indikátorů biodiverzity v kulturní krajině v kontextu dynamiky její fragmentace. Zhotovitelem vektorových dat a číselných výstupů je Ing. Tereza Stránská. Fotografie byly pořízeny digitálními fotoaparáty Olympus C-725, Olympus C- 350 a Nikon D80. Autorem některých fotografií je Bc. Martin Ptašek a jsou zde uvedeny s jeho souhlasem. 10

3 BIOGEOGRAFICKÁ POLOHA A PŘÍRODNÍ PODMÍNKY 3.1 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY 3.1.1 Vymezení polohy a hranic území Zájmové území se nachází v severozápadní části Moravskoslezského kraje, v bývalém okrese Bruntál, katastr obce Mezina (viz Obr. 1). Dostupné je směrem od města Opavy (resp. Ostravy) a od Olomouce, přes Bruntál na Leskovec nad Moravicí. Asi dva kilometry tímto směrem za městem Bruntál leží obec Mezina, jež se táhne po svahu Venušiny sopky. Hranice vnější zástavby této obce tvoří severní a částečně i západní hranici zkoumaného území, větší část západní hranice tvoří okraj hospodářského lesa. Na samém jižním cípu je tato hranice tvořena lesní cestou. Podstatná část východní hranice území je vymezena břehem ramene vodní nádrže Slezská Harta na jejím přítoku Černém potoku. Horní část severovýchodní hranice je tvořena procházející silnicí druhé třídy č. 452 vedoucí z Bruntálu do Leskovce nad Moravicí. Obr. 1 Orientační mapa lokality v rámci okresu Bruntál 11

3.1.2 Vodní nádrž Slezská Harta Vodní dílo Slezská Harta vzniklo přehrazením úzkého údolí řeky Moravice (povodí Odry). Při její výstavbě bylo zatopeno celkem 6 vesnic, z toho částečně byly zatopeny obce Nová Pláň, Rázová, Dlouhá Stráň, Leskovec a Roudno a zcela zatopena byla obec Karlovec. Výstavba přehrady probíhala v letech 1987 až 1997 a samotné napuštění přehrady bylo dokončeno v roce 1998. Přehrada se využívá pro výrobu energie, jako havarijní povodňová ochrana, pro chov ryb, sportovní rybolov, rekreaci. Následují základní vodohospodářské údaje: Povodí nádrže: 464,1 km² Délka hráze v koruně: 540,0 m Max. výška hráze: 64,8 m Celkový objem nádrže: 218,7 mil. m³ Zásobní objem letní: 182,0 mil. m³ Zásobní objem zimní: 186,2 mil. m³ Retenční objem letní: 29,2 mil. m³ Retenční objem zimní: 24,9 mil. m³ Stálý objem: 7,6 mil. m³ Délka záplavy: - údolí Moravice: 13,0 km - údolí Černého potoka: 3,5 km Šířka záplavy: 1,7 km Zatopená plocha: 870 ha Max. hloubka: 80 m Obr. 2 Pohled na údolí Slezské Harty v pozadí s vulkánem Velký Roudný 12

3.2 GEOLOGICKÉ POMĚRY Území Bruntálska spadá pod geologický celek Český masiv, který je pozůstatkem rozsáhlého variského neboli hercynského horstva vyvrásněného přibližně před 380-300 miliony let (Chlupáč a kol., 2002). Na stavbě Českého masivu se podílejí především horniny prekambrického a paleozoického stáří. Jejich velké celky spolu před variským vrásněním patrně přímo nesouvisely a teprve procesy variského vrásnění je spojily v pevný celek - dnešní Český masiv, na němž se pak ukládaly pokryvy mladších uloženin. Prekambrické přeměněné horniny tedy tvoří spodní stavbu bruntálského okresu, původní břidlice a pískovce rozsáhlé mořské pánve mladších starohor byly zvrásněny (pararuly) a prostoupeny magmatickými horninami (ortoruly a migmatity). Po skončení variských horotvorných procesů nebyly již horninové celky Českého masivu významěji vrásněny. Mladší třetihorní, tzv. alpinské, vrásnění mělo v oblasti Českého masivu za následek četné zlomy provázené klenbovitými výzdvihy či propady některých oblastí. Podél zlomů docházelo k oživení vulkanické činnosti, jejímž dokladem jsou na Bruntálsku četné neovulkanity odhadovaného stáří 3,4-1,2 milionu let. Jsou zde zachovány typické stratovulkány s nasypanými kužely a lávovými proudy (Velký a Malý Roudný, Uhlířský vrch, Venušina sopka), ojedinělé jsou výplně přívodních drah, kráterové brekcie (Břidličná), vypreparované žíly a výplň maaru (Lomnice). U Rázové se zachovaly vrstevnaté tufy a tufity, které vznikly spadem pyroklastického materiálu do jezera, jež se vytvořilo přehrazením toku řeky Moravice lávovým proudem Velkého Roudného. Pozoruhodná je až 30 m dlouhá chodbovitá dutina uváděná z báze lávového proudu Venušiny sopky. Petrologicky patří horniny hlavně alkalickým olivinickým bazaltům a nefelinickým bazanitům, které se v některých tělesech vzájemně kombinují. Z Uhlířského vrchu a Venušiny sopky pocházejí nejtypičtější sopečné pumy z našeho území. Venušina sopka je pozůstatkem denudovaného stratovulkánu smíšené sopky. Během aktivity vulkánu byla explozivní činnost několikrát vystřídána fázemi efuzivními. Vrtným průzkumem na severovýchodním úbočí sopky byly nad sebou zjištěny tři lávové proudy oddělené polohami vulkanoklastik. Při bázi lávového pokryvu byly objeveny dutiny dlouhé až 30 metrů. Lokalita je pozoruhodná zejména dobře vyvinutou sloupcovitou odlučností, charakteristickou pro čedičové horniny (viz Obr. 3). Sloupce o průměru několika decimetrů mají šestihranný, vzácněji pětihranný průřez. V některých partiích se 13

projevuje výrazná lavicovitá odlučnost, kolmá ke sloupcovité. Ve zvětrávací zóně při povrchu pak dochází k rozpadu horniny za vzniku kulovitých balvanů. Vzácnější formou je tzv. bobovitý čedič, jeho kuličky dosahují jen centimetrových rozměrů. Petrograficky je zdejší hornina nefenický bazalit s přechody k olivinickému nefelinitu popřípadě limburgitu. Okem lze rozeznat drobné vyrostlice olivínu, někdy také augitu a magnetitu. Radiometricky určené stáří horniny činí 1,8 milionu let a odpovídá spodnímu pleistocénu (Mackovčin a Weissmannová (eds.),2004. Dnes podle Culka (1995) Nízkojesenický bioregion představuje rozsáhlé, litologicky jednotvárné území budované spodním karbonem v kulmském vývoji, jedná se o zvrásněné sedimenty břidlice, droby a místy slepence. V úzké zóně táhnoucí se přes Moravský Beroun vystupují nesouvisle sedimenty devonské, především břidlice a přeměněné diabasy. V této části směrem k Bruntálu vystupuje osm výraznějších výlevů čedičů, které tvoří největší plochy neovulkanitů na Moravě. Nejvýznamnějším z těchto vulkánů je Velký Roudný, další z nich, Venušina sopka je geologickým základem zkoumaného území. Obr. 3 Odkryté lávové proudy Venušiny sopky se sloupcovitou odlučností 14

3.3 PEDOLOGICKÉ POMĚRY Jednotné málo pestré podloží kulmu s pokryvy sprašových hlín spolu s více méně vyrovnaným terénem i klimatem oblasti vedly k jednodušší diferenciaci půdních vlastností. Převládající hnědé půdy mezotrofní jsou středně hluboké, čerstvě vlhké, dostatečně humózní se značnou potenciální produkcí. Na čedičovém podloží a čedičových tufech přecházejí do eutrofních hnědých půd nebo svahových kamenitých nevyvinutých půd. Ve spodních částech svahů a rovinatých terénech vznikaly typy pseudogleje až gleje a jejich přechody k hnědým půdám. Významný podíl vodou ovlivněných půd patří k charakteristickým znakům oblasti. V nivách řek (Moravice) se nacházejí fluvizemě glejové. Potenciální půdní reakce (< 4,5 ph) je dosti kyselá. 3.4 KLIMATICKÉ POMĚRY Zkoumané území dle Quitta (1971) spadá do klimatických oblastí CH7 (chladná oblast) a MT2 (mírně teplá oblast). Následující základní klimatické charakteristiky jsou převzaty z map (měřítek 1 : 1 000 000, 1 : 2 000 000 a 1 : 5 000 000) uvedených v Atlasu podnebí České republiky (2007). Z uvedených statistik vyplývá, že podnebí této oblasti je mírně teplé, bez výskytu extrémních letních teplot, naopak s vysokým počtem dnů ledových (Tab. č. 3). Množství srážek spadlých za rok je až o 200 mm za rok vyšší než celorepublikový průměr (Tab. č. 5)., jedná se tedy o oblast s dostatkem až mírným nadbytkem srážek, kterou neohrožují sucha, jak dokládá i přiložený klimadiagram (Graf č. 1). Tabulka č. 2 Průměrné sezónní teploty Průměrné sezónní teploty Průměrná roční teplota vzduchu 6 7 C Průměrná teplota na jaře 6 7 C Průměrná teplota v létě 13 14 C Průměrná teplota na podzim 7 8 C Průměrná teplota v zimě -3 až -2 C Průměr ročních teplotních maxim 30 31 C Průměr ročních teplotních minim -20 až -19 C 15

Tabulka č. 3 Charakteristické dny Charakteristické dny Prům. roční počet letních dní Prům. roční počet tropických dní Prům. roční počet dní bez mrazu Prům. roční počet mrazových dní Prům. roční počet ledových dní 20 30 dní 1 4 dní 220 240 dní 120 140 dní 40 50 dní Tabulka č. 4 Doby trvání vegetačních období Průměrné doby trvání průměrných denních teplot Velké vegetační období (5 C a více) Hlavní vegetační období (10 C a více) Prům. doba trvání prům. denní teploty 15 C a více Prům. doba trvání prům. denní teploty 20 C a více 200 210 dní 140 150 dní 40 60 dní 10 20 dní Tabulka č. 5 Srážkové charakteristiky Srážky Prům. roční úhrn srážek 650 700 mm Prům. úhrn srážek na jaře 150 200 mm Prům. úhrn srážek v létě 250 300 mm Prům. úhrn srážek na podzim 125 150mm Prům. úhrn srážek v zimě 100 125 mm Prům. počet dní se sněžením 70 80 Prům. počet dní se sněhovou pokrývkou 60 80 Tabulka č. 6 Vlhkostní charakteristiky Vlhkost Prům. roční relativní vlhkost vzduchu 80 85 % Prům. roční vláhová bilance 100 150 mm 16

Tabulka č. 7 Množství slunečního záření Sluneční záření Prům. roční úhrn globálního záření 3700 3800 MJ.m 2 Prům. roční úhrn přímého záření 1500 1600 MJ.m 2 Prům. roční úhrn doby trvání slunečního svitu 1500 1600 h Prům. roční oblačnost 60 65 % Graf č. 1 Klimadiagram 3.5 BIOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ 3.5.1 Flóra Dle Culka a kol. (1995) můžeme zájmové území začlenit do biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie hercynské a bioregionu Nízkojesenického. V Nízkojesenickém bioregionu převažuje biota 4. bukového stupně, při okrajích se nacházejí ostrůvky 3. dubo-bukového stupně a v nejvyšších polohách 5. jedlo-bukového stupně s ochuzenými horskými společenstvy. Potenciální vegetaci tvoří květnaté, na východě bikové bučiny, v údolích suťové lesy. nejvyšší polohy zaujímají horské bučiny a podmáčené smrčiny. V lesích převažují kulturní smrčiny, na svazích jsou četné rozsáhlejší bučiny a suťové lesy, místy jsou vlhké louky a mezofilní pastviny. 17

Z hlediska fytogeografie se nacházíme ve fytogeografickém okrese 75. Jesenické podhůří. Z potenciální vegetace převládají květnaté bučiny (Melico-Fagetum, Dentario enneaphylli-fagetum, Festuco-Fagetum). Za pozornost stojí porosty s pravděpodobně autochtonním modřínem (Larix decidua). Na strmých a kamenitých svazích jsou v údolích vyvinuty suťové lesy (Tilio-Acerion), zvláště (Mercuriali-Fraxinetum), při větších tocích (Odra, Moravice) jsou časté Arunco-Aceretum, vzácně Lunario- Aceretum. Primární bezlesí pravděpodobně chybí. Z typicky vyvinutých cenóz náhradní přirozené vegetace jsou zachovány v pramenných oblastech zbytky rašelinných luk (Caricion fuscae), často v kontaktu s porosty svazu Molinion, v údolních polohách pak vlhké louky svazu Calthion (zejména Cirsietum rivularis, Polygono-Cirsietum palustris). Poměrně rozšířené jsou mezofilní louky svazu Arrhenatherion. Flóra je poměrně bohatá, s četnými oreofyty, sestupujícími od severozápadu, zejména do údolí vodních toků. Patří k nim např. plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), vranec jedlový (Huperzia selago), kozlík trojený (Valeriana tripteris), růže alpská (Rosa pendulina), zimolez černý (Lonicera nigra) a kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum). Na severovýchod pronikají některé subtermofyty ze Slezské nížiny, např. hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), mochna šedavá (Potentilla inclinata), čilimník nízký (Chamaecytisus supinus), jehlice trnitá (Ononis spinosa), devaterník vejčitý (Helianthemum ovatum), jetelovec chlumní (Amoria montana), čekánek obecný (Colymbada scabiosa) a dobromysl obecná (Origanum vulgare). Na východním, resp. severovýchodním okraji je zaznamenán mezní výskyt karpatských migrantů, k nimž patří kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) a ostřice chlupatá (Carex pilosa). V celém bioregionu jsou však roztroušeny mnohé obecně rozšířené druhy východní části ČR, např. pryšec mandloňolistý (Euphorbia amygdaloides), svízel potoční (Galium rivale), s. Schultesův (G. schultesii), svízelka lysá (Cruciata glabra) a kakost hnědočervený (Geranium phaeum). Poměrně silně jsou zastoupeny druhy se subatlanskou tendencí, např. blatěnka vodní (Limosella aquatica), sítina niťovitá (Juncus filiformis), pavinec modrý (Jasione montana), sleziník severní (Asplenium septentrionale), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), bledule jarní (Leucojum vernum), violka bahenní (Viola palustris), žebrovice různolistá (Blechnum spicant) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), v minulosti i rozchodník pýřitý (Sedum villosum). K typickým druhům vlhkých luk patří hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), srpice barvířská (Serratula tinctoria), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), upolín evropský 18

(Trollius altissimus), hadí kořen větší (Polygonum bistorta), kosatec sibiřský (Iris sibirica) a zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), vzácně i starček bažinný (Senecio paludosus). K dalším zajímavým druhům je možno počítat pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum) a lilii cibulkonosnou (Lilium bulbiferum). Mezi boreokontinentální druhy náležejí ďáblík bahenní (Calla palustris), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Submediteránní druhy a meridionální prvky prakticky téměř chybí. 3.5.2 Fauna Bioregion představuje nejvýchodnější výspu hercynské podhorské fauny, do níž ovšem již zřetelně zasahují vlivy sousedících podprovincií. Z polonské je to např. myšice temnopásá, mnohem větší počet druhů sem zasahuje z karpatské podprovincie (čolek karpatský, z měkkýšů např. vřetenatka nadmutá nebo vřetenovka vosková). Tekoucí vody patří do pstruhového pásma, na Moravici pod údolní nádrží Kružberk je vyvinuto sekundární pstruhové a lipanové pásmo. Významné druhy Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), plch lesní (Dryomys nitedula), myšice temnopásá (Apodemus agrarius), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr brvitý (Myotis emarginatus), netopýr severní (Eptesicus nilssoni). Ptáci: tetřívek obecný (Tetrao tetrix), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), čolek karpatský (Triturusmontandoni). Plazi: zmije obecná (Vipera berus). Měkkýši: vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), vřetenatka (Vestia ranojevici), řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata), vřetenovka vosková (Cochlodina cerata opaviensis). 19

4 HISTORICKÝ VÝVOJ KRAJINY BRUNTÁLSKA 4.1 STRUČNÉ DĚJINY OSÍDLOVÁNÍ KRAJINY V místopisné knize Okres Bruntál (Vencálek a kol., 1998) se dočteme, že území celého bruntálského regionu bylo v minulosti zalesněno a vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám téměř neobydleno. Lidé, převážně lovci a sběrači, sem přicházeli i v pravěku, což dokládají nálezy z mladší doby kamenné, ale trvale se zde neusadili stejně jako procházející keltské a později germánské kmeny. Mezi prvními oblastmi bylo pravděpodobně trvale osídleno údolí Razové,a to Slovany, kteří pronikali do okrajových hvozdů a údolí řek od 10. až 11. století. Významným podnětem k osídlování zdejšího kraje byla vedle snahy získat zemědělskou půdu i naleziště drahých kovů. Kolonizaci zahájili markrabí moravští, resp. čeští králové, kteří již přibližně kolem roku 1200 založili Staré Město a kolem roku 1213 město Bruntál. Další obce zakládala církev (Lomnice) nebo nižší šlechta (Mezina, Leskovec nad Moravicí, Razová). Kolonizace se ve velké míře zúčastnili kolonisté z německých zemí, takže zde vznikl jazykově a kulturně smíšené česko-německé prostředí. Znovuosídlováním obcí po uherské a třicetileté válce přibylo německy mluvícího obyvatelstva, čímž získal zdejší kraj národnostně německý charakter, který byl násilně změněn po 2. světové válce nuceným vysídlením německého obyvatelstva a příchodem českého a slovenského obyvatelstva do původních obcí. Hlavním hospodářským odvětvím celého regionu byla od 13. století těžba a zpracování rud. Zlato, stříbro, měď i železo se těžily v celém andělskohorském rudném revíru, například v obcích Světlá, Rudná, Staré město, Roudno, Bruntál či Valšov. V 16. století se stále rozšiřuje důlní těžba a rozvíjí se železářství (hamry u Bruntálu a v Mezině), Bruntál a Andělská Hora se stávají středisky obchodu a řemeslné výroby. Nejvýznamnějšími cechy se postupně stali pláteníci a soukeníci, v 18. století se již plátenická výroba stala dominantním ekonomickým odvětvím regionu. V tomto století, poznamenaném řadou válek, požárů a epidemií, byl položen i základ pozdějšího bramborářského charakteru oblasti. Od počátku 20. století ztrácel místní textilní průmysl na dynamice a po jeho úpadku za velké hospodářské krize se jeho prosperita již nikdy nepodařila obnovit. Po roce 1945 došlo k přechodu od tradičního textilního průmyslu k průmyslu strojírenskému a chemickému (výroba 20

ferritů, hydrometalurgický závod, lisovny umělých hmot) a i zde proběhla kolektivizace zemědělství. Z výše uvedené stručné historie vyplývá, že již od středověku (10. století) působí v této krajině intenzivně člověk, čímž došlo k přeměně původně zalesněných oblastí na středoevropskou kulturní krajinu, byť ne tak intenzivně využívanou, vzhledem k její podhorské poloze. Na současný vzhled krajiny měly nejzásadnější vliv tyto faktory: a) příchod osadníků do neosídlených oblastí s sebou přinesl kácení lesů za účelem zisku b) po těžbě nerostných surovin zůstala v krajině důlní díla (štoly, haldy) a povrchové lomy na těžbu kamene, z nichž některé jsou stále aktivní c) příhodné klimatické podmínky daly vznik polím pro pěstování lnu pro textilní průmysl; další polnosti byly potřeba pro obživu obyvatel, zde především pěstování brambor a ovsa V současnosti je většina polí převedena na trvalé travní porosty a využívána jako pastviny, na zbylých jsou pěstovány obilniny. Na lesních pozemcích se vyskytují lesy hospodářské, a to smrkové monokultury. 4.2 VÝVOJ VYUŽÍVÁNÍ KRAJINY Z dostupných map lze zjistit, jak se během času měnil způsob využívání jednotlivých segmentů krajiny v katastru obce Mezina v období od 1. poloviny 19. století do současnosti. Porovnáním údajů v mapách 2. rakouského vojenského mapování, vojenských topografických mapách z 50. a 90. let 20. stol. a současné základní mapě z let 2002-2006 můžeme orientačně zjistit, jak se měnil podíl ploch jednotlivých sledovaných druhů pozemků, viz Tab. č. 8 a samostatné přílohy historických map. Tabulka č. 8 Přehled změn výměry sledovaných druhů pozemků Prvek využití země 2VM % 1950 % 1990 % 2005 % pole 582,7 51,11 441,5 38,72 454,9 39,89 44,6 3,91 trvalé travní porosty 141,1 12,38 207,1 18,17 135,2 11,86 451,4 39,59 zahrady a sady 0,0 0,00 0,0 0,00 0,0 0,00 1,2 0,11 lesy 391,4 34,33 460,0 40,34 497,1 43,60 521,3 45,72 vodní plochy 0,0 0,00 0,0 0,00 0,0 0,00 72,0 6,32 zastavěná plocha 25,0 2,19 31,6 2,77 43,4 3,80 41,2 3,62 rekreační plocha 0,0 0,00 0,0 0,00 9,8 0,86 8,4 0,74 ostatní 0,0 0,00 0,0 0,00 0,0 0,00 0,0 0,00 Suma 1140,20 100,00 1140,2 100,00 1140,2 100,00 1140,2 100,00 21

Z tabulky vyčteme, že plochy lesů se po celé sledované období postupně mírně zvyšovaly z 391 ha až na 521 ha, a to přibýváním nových výsadeb hlavně smrku ztepilého a nejnověji také smrku pichlavého a borovice lesní. Plochy lesů tvoří zhruba od 50. let 20. století největší část území, v současnosti je to plných 45%, což výrazně převyšuje republikový průměr 33%, na druhou stranu je tohoto čísla dosaženo i započítáním mladých (do 10 let) monokultur borovice lesní a smrku pichlavého, které neplní žádné funkce lesa, nýbrž se v krajině projevují spíše jako polní kultury. Ještě před 150 lety tvořila přes padesát procent území katastru Mezina pole využívaná pravděpodobně nejvíce k pěstování lnu. Jejich plochy v době kolektivizace zemědělství v 50. letech minulého století se mírně zmenšily (na 39%) o plochy lesních a trvalých travních porostů. V současnosti jsou jako orná půda evidovány pouze 4% území, protože většina pozemků této kategorie byla převedena na trvalé travní porosty a je využívána jako pastviny. Tímto lze tedy zdůvodnit náhlý nárůst ploch trvalých travních porostů, jejichž výměry dříve kolísaly mezi 11 až 18 procenty, na současných 40% rozlohy území. Lesy a trvalé travní porosty tvoří tedy dohromady přes 86% plochy území. Zbývající pozemky lze rozdělit na 3,5% zastavěných ploch, jejichž podíl se během sledovaného období zvýšil asi o 1,5% a jedná se o obytné domy v obci Mezina, dále 0,74% rekreačních ploch reprezentovaných zahrádkářskou kolonií a také nově vzniklé plochy vodní, jež vznikly při napuštění přehrady Slezská Harta před deseti lety a jejichž zátopa zabrala 72 ha (6, 32%) z katastru obce Mezina. Následuje grafické znázornění dat o vývoji využívání území uvedených v tabulce (Graf č. 2-5). Graf č.2 Využití pozemků v 1. polovině 19. století 22

Graf č.3 Využití pozemků v padesátých letech 20. století Graf č. 4 Využití pozemků v devadesátých letech 20. století Graf č. 5 Využití pozemků v současnosti 23

5 DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU VEGETACE Podrobným terénním průzkumem a následným statistickým zpracováním geobiocenologických snímků bylo na zkoumaném území vylišeno celkem 8 skupin typů geobiocénů (viz Mapa STG v samostatných přílohách). Jako dominantní STG se ukázala být Fageta aceris, která pokrývá asi 40% území a převažuje v místech se živnější půdou na čedičovém podloží. Na jižní straně území byla vylišena Fageta abietino-quercina, vázaná na spíše oligotrofní půdy na místní drobě. V přiložené mapě STG (viz Samostatné přílohy) je vymezena přesná hranice mezi výše zmíněnými STG, mělo by tedy být zmíněno, že tato hranice je v terénu nezřetelná a byla vymezena především dle morfologie terénu podle rozlití čedičových lávových proudů. Její determinace dle synuzie porostu je velmi problematická, jelikož se v místě jejího předpokládaného výskytu vykytují pouze silně pozměněná společenstva intenzivních pastvin. Třetím identifikovaným STG je Tili-acereta fagi, vázaná na svažitý suťový terén výživných nitrifikovaných půd, zde se nacházející jen v jednom menším segmentu. Další skupiny typů geobiocénů se odlišují hlavně vlivem změněných hydrických podmínek. Jedná se o nivu Černého potoka, kde byly vymezeny skupiny typů geobiocénů Alneta inferiora et superiora a Saliceta fragilis inferiora et superiora. Společenstvo kolem malého toku ve svahu bylo zařazeno do STG Fraxini alneta superiora. Zbývající dvě STG byla vymezena jen v malých ostrůvkovitých segmentech na stanovištích s vysýchavými půdami, jedná se skupiny typů geobiocénů Fageta humilia a Fageta tiliae humilia. Následuje výčet a popis jednotlivých identifikovaných skupin typů geobiocénů, přičemž charakteristiky ekotopů a přírodního stavu geobiocenóz jsou převzaty ze skripta Geobiocenologie II. (Buček a Lacina, 1999). 24

5.1 FAGETA ACERIS 4 BC 3 Skupina typů geobiocénů Fageta aceris (bučiny s javorem) byla vylišena na základě geobiocenologických zápisů č. 2, 5, 7, 9, 11, 12, 13, 15 a indikačních hodnot podrostu, jak dokládají tabulky č. 2, 5, 7, 9, 11, 12, 13, 15 v přílohách. Obr. 4 Fagus sylvatica Obr. 5 Polygonatum verticillatum Charakteristické rysy ekotopu Kamenité části středních až strmých svahů a hřbetů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 350-650 m. V nižších polohách je výskyt zpravidla vázán na báze svahů stinných expozic. Geologické podloží nejčastěji tvoří minerálně bohatší silikátové horniny (syenit, gabro, amfibolit, čedič, andezit, diabas, flyšové břidlice, bohatší odrůdy rul, drob, granodioritů aj.), podloží bývá překryto kamenitými svahovinami. Výskyt je vázán na půdy obohacené humusem, středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, mírně kyselé, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, trvale čerstvě vlhké. Převládajícím půdním typem jsou eutrofní kambizemě typické až kambizemě rankrové. Humifikace probíhá příznivě, převládající 25

humusovou formou je mulový moder. Těžiště výskytu je v chladnějších regionech mírně teplé klimatické oblasti (MT 3 a MT 5). Přírodní stav biocenóz V dřevinném patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), často s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Vždy se s různým zastoupením vyskytují ušlechtilé listnáče - javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), a jilm horský (Ulmus glabra). V některých oblastech bývá v podúrovni přimíšen habr obecný (Carpinus betulus). Z keřů se ojediněle vyskytují bezy (Sambucus racemosa, S. nigra), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V druhově velmi bohaté synusii podrostu se společně uplatňují druhy mezofilní a druhy s nitrofilní tendencí. K nejčastějším dominantám patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), kopytník evropský (Asarum europaeum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), z kapraďorostů kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Pravidelně se dále nejčastěji vyskytují pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice prstnatá (Carex digitata), sveřep větevnatý Benekenův (Bromopsis benekenii), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kakost smrdutý (Geranium robertianum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens), v Karpatech též šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa). V jarním aspektu jsou nápadné kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), hrachor jarní (Lathyrus vernus), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), jaterník podléška (Hepatica nobilis) aj. Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), rozrazil horský (Veronica montana). 26

Aktuální stav biocenóz Na většině území se nachází pouze silně pozměněné geobiocenózy, jedná se o intenzivně využívané pastviny, liniová společenstva mezí s částečně nepůvodní dřevinnou skladbou (Populus tremula, Betula pendula, Cerasus avium), remízky s dominantními smrkem a modřínem a monokultury hospodářských dřevin (Picea abies, Picea pungens, Pinus sylvestris). Přírodě blízké fragmenty Fageta aceris lze najít na okrajích lesů (viz geobiocenologický snímek č.5). 5.2 FAGETA ABIETINO-QUERCINA 4 AB 3 Skupina typů geobiocénů Fageta abietino-quercina (jedlodubové bučiny) byla vylišena na základě terénního průzkumu především ve vazbě na geologické podloží droby, dále dle pozorování občasného výskytu oligotrofních druhů (např. Calluna vulgaris). Obr. 6 Calunna vulgaris Obr. 7 Abies alba a Larix decidua Charakteristické rysy ekotopu Převážně alespoň mírně vypuklé části svahů a plošin ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400-600 m. Geologické podloží tvoří rozmanité silikátové horniny (žuly, ruly, fylity, droby, pískovce aj.). Na jejich zvětralinách, často s podílem svahovin a polygenetických hlín vznikají oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní, na plošinách i kambizemě pseudoglejové. Ve srovnání s dubojedlovými bučinami (4 A 3) se jedná o půdy poněkud lépe minerálně zásobené a méně kyselé. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, obvykle dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, 27

hlinitopísčité až hlinité, na svazích často s vyšším obsahem skeletu. Převažující humusovou formou je moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé klimatické oblasti především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 10. Přírodní stav biocenóz V dřevinném patře je dominantní buk (Fagus sylvatica), pravidelnou příměs tvoří jedle bělokorá (Abies alba) a zpravidla také dub zimní (Quercus petraea), na kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Q. robur). Jednotlivě vtroušená bývá bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni se pravidelně vyskytuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). Oproti dubojedlovým bučinám (4 A 3) se v synusii podrostu kromě acidofilních a oligotrofních druhů vždy vyskytují alespoň některé druhy mezotrofní. Z trávovitých patří k dominantám bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), pouze s nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa). Pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Z mezotrofních druhů jsou zde nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), violka lesní (Viola reichenbachiana), mléčka zední (Mycelis muralis), maliník (Rubus idaeus), mařinka vonná (Galium odoratum) aj.. Z kapraďorostů jsou v některých typech roztroušeně zastoupeny kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z druhů vyšších poloh se ojediněle vyskytuje věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Aktuální stav biocenóz Na zkoumaném území se nenachází žádné zachovalé fragmenty jedlodubových bučin, většina území je využita k pastvě dobytka, lesní společenstva mají charakter smrkových monokultur asi do čtyřiceti let věku, popřípadě starších smrčin s vtroušenou jedlí, u které nebylo pozorováno žádné zmlazení. 28