Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Etologie volné pastvy ovcí Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Pavel Veselý, CSc. Vypracovala: Bc. Barbora Pitnerová Brno 2008
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Etologie volné pastvy ovcí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis diplomanta.
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své diplomové práce panu doc. Ing. Pavlu Veselému, CSc. za připomínky k této práci, za podnětné rady a za jeho trpělivost. Srdečně také děkuji svým rodičům a svému příteli za podporu při studiu a v životě. Práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
ABSTRAKT Tato práce se zabývá problematikou etologie volné pastvy ovcí. Cílem práce bylo zaznamenat a vyhodnotit chování pasoucích se ovcí v národní přírodní rezervaci Mohelenská hadcová step. Pastva v chráněných územích má svá specifika, která jsou v práci zmíněna. Práce se dále zabývá etologií ovcí na pastvě, zaměřuje se zvláště na chování bahnic a jehňat. Jsou zde popsány faktory, které chování ovcí na pastvě ovlivňují. Bylo provedeno dvoudenní etologické pozorování, kdy jsme se zaměřily na tyto životní projevy: pastva, chůze, stání, ležení. Výsledky byly zaznamenávány do etogramu. Pastva zaujímala 52% z celkové doby pozorování (za oba dva dny). Dalším nejčastěji zaznamenaným životním projevem bylo stání, které tvořilo 23% z celkové doby. Ležení tvořilo 21% a chůze pouze 5% z celkové doby. Ovce nejraději spásaly čtverec B7. Pastva ovcí je vhodná pro údržbu travních porostů. Klíčová slova: ovce, etologie, chování, pastva, Mohelenská hadcová step
ABSTRACT The aim of this thesis is to give the readers information about the problems of sheep free grazing. The aim was to monitor and evaluate behaviour of grazing sheep in the national sanctuary in the Mohelenská Serpentine Steppe. The pasture in protected zones brings its particularities that are mentioned. This work deals with the ethology of grazing sheep, particularly the behaviour of ewes and lambs. The factors that influence the behaviour of sheep on the pasture are described. The two - day ethological observation focused on these life expressions : grazing, walking, standing and lying was carried out.the results were written down in the ethogram. Grazing occupied 52 % of the total observing time (two days). The next most recorded life expression was standing with 23% of the total time.lying took 21 % and walking only 5% of the total time. The sheep grazing is suitable for maintenance of grass ground covers. Key words: sheep, ethology, behaviour, pasture, Mohelenská Serpentine Steppe
OBSAH 1. ÚVOD...8 2. CÍL PRÁCE...11 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED...12 3.1. Význam a historie chovu ovcí v ČR...12 3.2. Pastva ovcí...14 3.3. Pastevní technika...15 3.3.1 Celodenní a časově omezená pastva...15 3.3.2 Kontinuální a rotační pastva...16 3.3.2.1 Kontinuální pastva...16 3.3.2.2.Rotační pastva...18 3.3.3. Nátlaková a volná pastva...20 3.4. Pastviny...20 3.4.1. Trvalé, krátkodobé a příležitostné pastviny...20 3.4.2. Pastviny pro ovce...21 3.4.3. Ošetřování porostů po vypasení...22 3.5. Etologie...23 3.6. Chování...25 3.7. Pastevní chování ovcí...25 3.8. Faktory ovlivňující pastevní chování ovcí...32 3.9. Etologie bahnic a jehňat...35 3.10. Ovčácký, pastevecký a honácký pes...40 3.11. Výživa ovcí...41 3.11.1. Norma a potřeba živin pro ovce...42 3.11.2. Hodnocení energie krmiv...43 3.12. Pastva v chráněných územích...44 3.13. Mohelenská hadcová step...46 4. MATERIÁL A METODY...50 5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE...52 6. ZÁVĚR...58 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...59 8. SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A OBRÁZKŮ...70
1. ÚVOD Ovce jsou po skotu celosvětově druhým nejrozšířenějším druhem hospodářských zvířat. Třetí v pořadí je chov prasat, čtvrtý chov koz. Podle údajů FAO se v roce 2005 chovalo celkem 1,079 mld. ovcí. Z toho připadá na Asii 42,3%, Afriku 23,5%, Oceánii 13,5%, Evropu 12,7% a 8% celkem na Ameriku. V České republice se početní stavy ovcí zvýšily z 84 108 kusů v roce 2000 na 168 910 kusů v roce 2007, což představuje nárůst o 84 802 kusů, tj. o 100,8%. Těžiště chovu ovcí v ČR je v malých soukromých stádech. Intenzita chovu je nedostatečná. Ekonomická podpora chovu ovcí je malá a jejich mimotržní funkce u nás zatím není ohodnocena. Chov ovcí se v současnosti stává jednou z priorit českého zemědělství, a to z důvodů udržování krajiny v podhorských a horských oblastech v kulturním stavu, ale hlavně z důvodu účelného využití produkce trvalých travních porostů. Udržovaná krajina je jednou z podmínek vytvoření řady pracovních míst, a to zejména v oblasti turistického ruchu. Trvalé travní porosty se podílejí na výměře zemědělské půdy České republiky jednou čtvrtinou (970 tis. ha) s průměrnou roční produkcí v přepočtu na seno kolem 2 500 až 2 800 tis. tun. Převážná část výměry těchto porostů se nachází v méně příznivých oblastech, což ovlivňuje jejich produkční potenciál a určuje jejich další mimoprodukční funkce v krajině (protierozní, transformační, krajinotvorné včetně vlivu na biodiverzitu). Trvalé travní porosty představují ve všech evropských zemích významný krajinotvorný prvek, spoluvytvářející kulturně-estetický vzhled dané oblasti s mnohdy cennými a pro danou oblast charakteristickými společenstvy rostlin a živočichů. Proto ochrana a údržba krajiny, zachování zdravého životního prostředí a zachování osídlení krajiny zvyšuje význam trvalých travních porostů a jejich postavení v trvale udržitelném zemědělství. V rámci Inventarizace a klasifikace trvalých travních porostů provedené na přelomu 60. a 70. let, byly travní porosty rozčleněny do pěti stupňů intenzity, přičemž v prvním stupni intenzity jsou zahrnuty plochy nejhorší a v pátém stupni intenzity nejlepší s možností intenzivního využívání. Řada rostlinných druhů, dnes již chráněných zákonem, se v minulosti vyskytovala naprosto běžně na loukách, které byly obdělávány tradičním intenzivním způsobem, ke kterému chov dobytka neodmyslitelně patřil. Na horských pastvinách, 8
využívaných po generace pouze intenzivní pastvou, se vytvořil typ vegetace snášející okus a sešlapávání dobytkem. Louky a pastviny s výskytem chráněných rostlin byly v posledních letech udržovány v kulturním stavu pouze kosením a dobytek se na tyto lokality prakticky nedostal. Při kosení a sklizni sena jsou však živiny z lokality stále odebírány. Při pastvě zůstává většina živin prostřednictvím trusu na stanovišti a je dále přístupná pro rostliny. Také z tohoto důvodu je dnes již pohled na údržbu lučních porostů trochu pozměněn. Proto je např. v Beskydech možno vidět stáda ovcí spásající louky s výskytem vzácných nebo chráněných rostlin, jako je například prstnatec bezový, vemeník dvoulistý, hlavinka horská, vstavač osmahlý nebo hořeček žlutavý. Chov ovcí a koz je v porovnání s chovem skotu v ČR méně rozšířen, přesto například údržba stepních lokalit je pastvou ovcí a koz nejvhodnější. Pastva s optimálním zatížením vždy byla nejpřirozenějším a nejlevnějším způsobem obhospodařování travních porostů v horších podmínkách. Pro přežvýkavce je pastva nejpřirozenějším způsobem výživy. Ovce je typické pastevní zvíře a dokáže využít i tzv. absolutní zdroje krmiv, které jiná zvířata využít nedokáží. Ovce spásají větší počet druhů rostlin než skot a koně. Rozštěpený horní pysk a řezáky ve spodní čelisti jim umožňují při nedostatku píce přijímat porost i 2-3 centimetry vysoký. Ovce a kozy, na rozdíl od skotu, vytvářejí svými končetinami optimální tlak na zapojený drn, citlivě ho tak rozrušují a dělají prostor pro vyklíčení a růst semen vzácných rostlin. Kozy navíc velmi intenzivně spásají i listy náletových dřevin, které se za léta neobhospodařování na okrajích pastvin silně rozrostly. Díky dotačním prostředkům státu se nějakým způsobem ošetřuje z celkové výměry 970 000 ha 40-50% travních porostů, v čemž je zahrnuto i extenzivní využití pastvou, dalších 15-20% zůstává ladem a teprve zbylých 30-40% se intenzivněji využívá pícninářsky. Šetrné hospodaření na travních porostech je v ČR podporováno z veřejných financí především z Programu péče o krajinu a z Programu rozvoje venkova ČR. Program péče o krajinu vznikl v roce 1996, podporuje vedle výsadeb rozptýlené zeleně a původních druhů lesních dřevin většinou vyčleněných prostředků šetrné hospodaření na druhově bohatých travních porostech. V současné době je na Program péče o krajinu vyčleňováno asi 200 mil. Kč ročně. Program je zacílen do volné krajiny. Žadatelem může být organizační složka státu, fyzická osoba nebo právnická osoba. Pastva ovcí a koz je podporována v rámci opatření Udržení kulturního stavu krajiny v předmětu podpory Vytváření podmínek pro zachování významných biotopů s přirozeným 9
výskytem alespoň jednoho stanoviště odpovídajícího druhu uvedeného v černém a červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky. Extenzivní pastva ovcí a koz může být podpořena do výše 15 000 Kč/ha bez DPH. Obvyklou cenou pastvy ovcí a koz je 6 000 Kč/ha. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR má povinnost provádět průběžnou kontrolu během realizace opatření a následnou kontrolu i v minulých letech realizovaných opatření. Pastva ovcí a koz je podporována v rámci Opatření zajišťující existenci částí přírody, pro jejichž ochranu byla předmětná území zřízena nebo existenci zvláště chráněného druhu. Extenzivní pastva ovcí a koz může být podpořena do výše 20 000 Kč bez DPH. Podmínky pastvy jsou specifikovány ve smlouvě o dílo. Pastva je ve své podstatě nejpřirozenější metoda pro zachování stepí, pastvin a luk. Ve své podstatě navazuje na stáda divokých zvířat, která před příchodem člověka zemědělce do střední Evropy spásala travnaté plochy a tím omezila rozšíření lesů. Pastvu nenahradí žádná technika a proto se na travní porosty začínají vracet stáda ovcí a koz. 10
2. CÍL PRÁCE Cílem mé diplomové práce bylo pozorovat a zaznamenat chování stáda pasoucích se ovcí na Mohelenské hadcové stepi a záznamy následně vyhodnotit. Mohelenská hadcová step je národní přírodní rezervace, tudíž cílem práce bylo sledovat vazbu jednotlivých aktivit ovcí na určité stanoviště a určit, kterou lokalitu ovce přepásají přednostně. 11
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Význam a historie chovu ovcí v ČR Ovce a kozy patří mezi nejstarší domestikovaná hospodářská zvířata. K domestikaci došlo přibližně před deseti tisíci lety (Horák, 2006). V přední Asii byly domestikovány v 10. až 9. tisíciletí před n. l., v Evropě asi o 2 tisíciletí později. Na našem území se ovce chovají od 9. století, jejich chov je spojen se slovanským osídlením. Všestranná užitkovost, velká odolnost, nenáročnost, kratší reprodukční cyklus, jednodušší ošetřování a velká přizpůsobivost způsobily, že se ovce postupně rozšířily do všech zeměpisných pásem, rozdílných nadmořských výšek, klimatických a výrobních podmínek (Horák a kol., 2004). Ovčí produkty byli v minulosti hlavním zdrojem potravy a ošacení, v prvopočátcích chovu se ovce používaly i jako obětní zvířata. Dlouhou dobu byly hlavním druhem hospodářských zvířat. Chov ovcí poskytuje i dnes lidem kvalitní a chutné maso. Maso je v ČR základní produkt, pro který se ovce chovají, ale k lidské výživě je možno rovněž využít ovčí mléko, které se zpracovává na sýry specifické chuti. V České republice přetrvává nízká spotřeba jehněčího masa a existuje prostor pro uplatnění jatečných jehňat na trhu. Svědčí o tom úroveň soběstačnosti ve výrobě jehněčího masa, která se v ČR pohybovala v roce 2006 na úrovni cca 75 % a úroveň spotřeby ovčího a kozího masa v zemích EU (2,8 kg) v porovnání s Českou republikou (cca 0,2 až 0,4 kg jehněčího, kozího a koňského masa v letech 1998 až 2006). Produkce mléka zůstává stále i v dnešní době nedoceněna. Z celkového celosvětového objemu tržní produkce mléka tvoří ovčí mléko jen 1,3% (kravské 84,7%). Dalšími produkty chovu ovcí jsou vlna, kůže a kožešiny. Vedlejšími produkty jsou lanolin, droby, vnitřnosti, krev k výrobě sér a očkovacích látek, lůj, endokrinní žlázy, rohy k výrobě ozdobných předmětů, kosti k výrobě masokostní moučky a žinčice. Za nepřímý užitek chovu ovcí se považuje produkce mrvy (košárování), možnost využití absolutních pastvin a rostlinných zbytků (příležitostná pastva), mají též velký význam jako pokusná zvířata. Mimotržní funkce ovcí je vzhledem k nezastupitelné roli chovu ovcí při ochraně krajiny stále významnější. Pastva ovcí udržuje tradiční kulturní ráz zemědělské krajiny. Perspektiva spočívá i v agroturistice a v možnostech obohacení jídelníčku o atraktivní 12
krajové speciality a výrobky. Tyto možnosti jsou již doceněny a podporovány především v zemích EU (Horák a kol., 2004). Chov ovcí má u nás dlouholetou tradici. V období zlatého rouna (1765-1870) byl hlavním odvětvím živočišné výroby. V té době se u nás chovalo celkem asi 2,5 mil. ks ovcí, které měly významnou úlohu při hledání nových, progresivních postupů, přispěly ke zvýšení úrodnosti půdy a daly základ vzniku textilní průmyslové výroby (Vejčík, 2007). Ovce byly chovány ve velkých stádech na velkostatcích stejně jako v obecních chovech. V této době mělo ovčáctví velmi dobrou úroveň a dosahované výsledky ho proslavily i daleko za hranicemi (Štolc, 1999). V roce 1920 se početní stavy ovcí snížily na 217 tis. ks, v roce 1935 dokonce až na 40 tis. ks. Nerovnoměrný vývoj chovu ovcí u nás pokračuje i v poválečném období. V roce 1945 se na území ČR chovalo 275 tis. ks ovcí, v roce 1950 424 tis. ks, ale v roce 1965 již jen 121 tis. ks. Od roku 1970 početní stavy postupně stoupají až do roku 1990, kdy bylo v ČR chováno 430 tis. ks ovcí. V chovu ovcí dochází od roku 1990 k výrazné restrukturalizaci základního stáda z vlnařského zaměření na ovce s převážně masnou a kombinovanou užitkovostí. Zatímco v roce 1990 bylo na našem území chováno 429 914 ks ovcí, tak v roce 2000 stavy klesly na 84 108 kusů a v roce 2004 bylo chováno již 115 852 kusů. Tento vývoj ovlivnily především následující příčiny: nákup velmi levné a vysoce kvalitní vlny z Austrálie a Nového Zélandu, nepřipravenost sektoru na změnu odbytových možností v době restrukturalizace v zemědělství, podpora státu na dovoz plemenných ovcí, především s masnou užitkovostí, dotace na chov ovcí, dotace na udržování a zlepšování genetického potenciálu (Vejčík, 2007). Transformace genetické základny populace ovcí v České republice je v současné době v podstatě dokončena. Plemena vlnařského užitkového typu, která v roce 1990 představovala 62,9 % z celkového stavu ovcí nejsou již od roku 1996 evidována, zatímco masná plemena a plemena s kombinovanou užitkovostí představují v současné době kolem 95 % stavu chovaných ovcí. Zbytek tvoří mléčná a plodná plemena (44) (Vejčík, 2007). Ještě do roku 1991 prožívali chovatelé druhé období zlatého rouna. V současné době je u nás prakticky zlikvidována celá populace jemnovlnných ovcí, ale tento nepříznivý trend se projevuje i u ostatních užitkových typů. Zvláště nepříznivé důsledky tohoto stavu jsou patrné v podhorských a horských oblastech, kde ovce, s ohledem na vysoké zastoupení trvalých travních porostů a krajinotvornou a ekologickou funkci, mají své důležité místo. V posledních pěti letech se v ČR výrazně 13
změnila plemenná struktura stád ovcí. V současné době se v ČR chová zhruba 70% ovcí v kombinovaném užitkovém typu, 25% masných plemen a zbytek jsou dojná, plodná a v poslední době i hobby plemena (Vejčík, 2007). 3.2. Pastva ovcí Pastva hospodářských zvířat je původní a nejpřirozenější způsob jejich krmení. Pastevní chov zvířat přispívá k jejich optimální stavbě a funkčnosti těla, zejména pokud jde o jejich zdraví, trávení a zpevnění kostry, vazů a svalů (Mátlová a Loučka, 2002). Pasení, pokud je správně organizováno, dobře působí na změny v druhovém složení porostů, podporuje intenzivnější odnožování rostlin, a tedy i zahuštění porostu, poskytuje půdě živiny prostřednictvím výkalů (Mátlová a Loučka, 2002). Pastva ovcí působí také na zlepšení fyzikálně chemických a biologických vlastností půdy. V horských a některých podhorských oblastech jsou ovčí výkaly prakticky jediným hnojivem půd (Štolc, 1999). Pastva by měla být nepostradatelná v péči o mnohá nelesní zvláště chráněná území a pro zemědělce může znamenat i ekonomický přínos (Hejcman a kol., 2003). V chráněných územích je úkolem pastvy udržení žádoucí biodiverzity (Mátlová a Loučka, 2002). Na podporu pastvy zvířat jsou vypisovány dotační tituly ministerstva zemědělství a správy národních parků či chráněných krajinných oblastí mohou pastvu finančně podpořit z programu péče o krajinu. Velice je ceněna hlavně pastva ovcí a koz. Kozy a ovce působí na povrch půdy přibližně třikrát nižším tlakem ve srovnání se skotem a jsou schopny vypásat i velice extrémní svahy bez nadměrného poškození vegetace. Velice dobře konzumují dřeviny, které často ohrožují stanoviště vzácné květeny (Hejcman a kol., 2003). Ovce je typické pastevní zvíře a její chov může být rentabilní jen při pastevním odchovu (Štolc, 1999). Jednou z charakteristických vlastností ovcí je jejich velká přizpůsobivost k pastevnímu chovu. Pastva je pro ně v letním období základním krmivem a jejich biologické vlastnosti jim umožňují nalézat si dostatek potravy i na takových pastvinách, které mohou jiné druhy hospodářských zvířat využívat jen s omezením (Horák a kol., 2004). Ovce využívají i tzv. absolutní zdroje krmiv, které by jinak zůstaly znehodnoceny. Napase se tedy i na horší pastvině a spase porost mnohem níže u kořene než skot (Štolc, 1999). Ovce se mohou na jaře pást o 1-1,5 měsíce dříve než skot, protože mají menší nároky na výšku pastevního porostu (Horák a kol., 2004). 14
Ovce je výhodné pást zejména na pozemcích, které se svou polohou či půdními podmínkami nehodí k intenzivní produkci tržních plodin či statkových krmiv určených k výživě skotu (Mátlová a Loučka, 2002). Úspěšný chov ovcí záleží na správné technice pasení. Základní zásadou je, aby se ovce dosyta a s chutí napásly. Musí mít k tomu dostatek času, neboť za krátkou dobu se nenasytí, i když je porost kvalitní. Ovce se vyhánějí na pastvu včas dopoledne, aby se dobře napásly před polednem, pak se nechají odpočinout a v klidu přežvykovat, po poledni se znovu pasou až do večera, kdy je velmi vhodný čas na velmi intenzivní pasení. Ovčák je po celou dobu pasení se stádem v osobním kontaktu a hlasem ovládá celé stádo. Při pasení vede stádo směrem po slunci a nikdy nepase proti větru. Stádo se má pást široce rozvinuté a pod dohledem ovčáka, který jde uprostřed stáda a udává směr a tempo pohybu. Při optimální organizaci pastvy se dosáhne vysoké užitkovosti zvířat (Štolc, 1999) 3.3. Pastevní technika Pastevní technikou rozumíme způsob, jakým jsou pastevní porosty využívány hospodářskými zvířaty a jak je využívání porostů během pastevního období organizováno (Hrabě a kol., 1995). Způsob pasení ovlivňují klimatické podmínky, možnosti a příležitosti pastvy, roční období, zdravotní stav a jiné (Štolc, 1999). V podhorských oblastech začínáme s pastvou zhruba od poloviny dubna do začátku května. V nížinách zhruba o 14 dnů dříve a na horách naopak zhruba o 14 až 30 dnů později. Pokud se budeme obávat negativního vlivu časné pastvy na ochranářsky cennou vegetaci, je vhodné první seč sklidit na seno. Délka pastevního období je 80-100 dnů v horských oblastech, 150-180 v podhorských oblastech a 180-200 dnů v nížinách. V praxi je doba trvání pastevní sezóny ovlivněna místními půdními a klimatickými podmínkami, rozlohou pastvin, zatížením pastviny, složením pastevního porostu a průběhem počasí v daném roce (Hejcman a kol., 2004). 3.3.1 Celodenní a časově omezená pastva Při celodenní pastvě jsou zvířata na pastvině ve dne i v noci, do stáje se vůbec nezahánějí. Na pastvině se přikrmují, inseminují a provádějí se zde veškeré zákroky. Tento typ pastvy vyhovuje etologickým potřebám zvířat, neboť si mohou nerušeně 15
vytvořit vlastní režim dne (Čítek a Šandera, 1993). Sama si optimálně volí období aktivity a odpočinku v závislosti na dostupnosti pastevního porostu a klimatických podmínkách. Při celodenní pastvě by zvířata neměla být rušena (Horák a kol., 2004). Během časově omezené pastvy musí ovce být na pastvině dostatečně dlouho, aby mohly přijmout požadované množství krmiva. Za krátkou dobu se nenasytí, i když je porost kvalitní. Za minimální pastevní periodu je možné považovat 4-6 hodin, za optimální 8-10 hodin denně. Příjem je dán druhem píce a je v úzkém vztahu ke stravitelnosti (Horák a kol., 2004). Při dělené pastvě se stádo zahání do stáje nejen na noc, ale i v poledne. Zvířata jsou tím nadbytečně rušena. Polodenní pastva znamená menší příjem pastevního porostu, proto se musí zvířata ve stáji dokrmit (Čítek a Šandera, 1993). 3.3.2 Kontinuální a rotační pastva V zásadě máme dva pastevní systémy, rotační a kontinuální, které představují dva protipóly v pastevním obhospodařování (Pavlů a kol., 2003). 3.3.2.1 Kontinuální pastva Kontinuální pastva je nepřetržité pasení zvířat během roku nebo pastevní sezony pouze na jedné pastvině (oplůtku). Tento systém je používán na rozsáhlých celcích přirozených travních porostů při nízkém zatížení pastviny, nebo na menších intenzivně obhospodařovaných pastvinách s vysokým zatížením. Pastva může být prováděna při stálém nebo variabilním pastevním zatížení (stálý nebo variabilní počet zvířat na pastvině) během pastevní sezony (Pavlů a kol., 2003). Tento systém je považován za nejjednodušší, vyžadující minimální řízení a minimální náklady (Mátlová a kol., 2000). V některých obdobích roku dochází k přebytku pastevního porostu, v jiných obdobích k nedostatku. O pastvinu je proto třeba pečovat s využitím mechanizace (Mátlová a Loučka, 2002). U kontinuální pastvy se měrné zatížení pohybuje 3-6 ovčích jednotek, tj. bahnic s jehnětem (Mátlová a kol., 2000). Kontinuální pastva extenzivní, v České republice nazývaná také volná pastva, představuje neregulované využití pastvin. Zvířata se po celou pastevní sezonu pohybují volně v jedné pastvině (oplůtku). Porost je spásán selektivně, nejdříve jsou spásány nejhodnotnější rostliny a ve druhé polovině pastevní sezony jsou spásány méně hodnotné a přestárlé rostliny (Pavlů a kol., 2003). Jsou spásány jen ty rostliny, které zvířatům nejvíce chutnají (Nágl a Rais, 1961). Obvykle bývá tento způsob pastvy 16
užíván na horských pastvinách (Pavlů a kol., 2003). Porost se obvykle neošetřuje, případně jen nedostatečně (Horák a kol., 2004). Volná pastva je původní způsob neregulovaného využití přírodních, málo výnosných porostů (Mrkvička, 2001). Daný porost neprochází obdobím klidu, proto dochází ke snížení výnosů. Volná pastva se proto považuje za nejméně efektivní způsob a v podmínkách intenzivního hospodaření ze nevhodnou (Horák a kol., 2004). Pastevní porost není řádně využit, protože při stálém pobytu na pastvině bývá porost značně pošlapán a pokálen. Tím se zvyšuje potřebná plocha pastviny pro 1 DJ (dobytčí jednotka). Nepřerušeným selektivním výběrem vypásání jsou dobré kulturní trávy a jeteloviny příliš zeslabeny a z porostů postupně ustupují. Na jejich místa se rozšiřují plevele a rostliny pro výživu zvířat zcela bezcenné. Při volné pastvě dosahuje využití travního porostu do 40 % (Mrkvička, 2001). Má za následek porušení rovnováhy mezi potřebou zvířat a pastevní hmotou (Mátlová a kol., 2000). Volná pastva se doporučuje na dlouholetých pastvinách s hustým travním porostem a při nižší koncentraci zvířat (Horák a kol., 2004). Při volné pastvě ovcí se opakují fáze příjímání krmiva a odpočinku. Na středně úrodné pastvině se při úplně volném pohybu ovce pasou aktivně dohromady asi 9 hodin a přibližně 11 hodin odpočívají, přičemž přežvykují. Každé období přežvykování trvá průměrně 40 minut. Při pastvě řízené ovčákem je ovčák povinen s tím počítat a zajistit, aby se ovce během dne přiměřeně dlouho pásly a odpočívaly (Mátlová a Loučka, 2002). Při volné, nijak neomezované pastvě se projevy chuťové vybíravosti stupňují a naopak při řízené volné pastvě se projevují na nižší úrovni (Horák a kol., 2004). Při volné pastvě ovce po výhonu vyhledávají dosti intenzivním pohybem vhodné porosty, potom všechny ovce zahajují vlastní pastvu čili příjem krmiv. Výjimkou jsou ovce velmi živého temperamentu, které vyhledávají nejkvalitnější pastvu dosti dlouhou dobu. Potom se všechny ovce 4-6 hodin pasou, některé polehávají (Hauptman, 1972). Při volné pastvě musí ovce překonat velké vzdálenosti, aby se dostatečně napásly. (Štolc, 1999). Kontinuální pastva intenzivní je vysoce produktivní využívání pastvin. Zvířata jsou po celou pastevní sezonu v jedné pastvině (oplůtku). Na rozdíl od pastvy kontinuální extenzivní je zde výrazně vyšší zatížení pastviny, které se mění podle intenzity nárůstu píce buď změnou rozlohy pastviny nebo počtem zvířat. Výška porostu v průběhu pastevní sezony by měla být pro ovce 4-6 centimetrů s cílem dosažení vysoké kvality a stravitelnosti pastevní píce. Tento typ pastvy je uplatňován na kvalitních výnosných pastvinách (Pavlů a kol., 2003). 17
Kontinuální pastva 1.2.3., podle Mátlové a kol. (2000) tzv. dělená sklizeň, je modifikovaný systém kontinuální pastvy. V tomto systému pastvy je na začátku pastevního období spásána třetina plochy pastviny a zbývající dvě třetiny jsou pokoseny na siláž nebo seno. Po obrůstu pokosené plochy jsou zvířata přesunuta na tuto plochu a za 5-6 týdnů je pokosena plocha předtím spasená. Pak už je celá plocha do konce pastevního období pouze spásána. Střídání pastvy a kosení podporuje vytrvalost travního porostu (Pavlů a kol., 2003). 3.3.2.2.Rotační pastva Rotační pastva je spásání dvou a více ploch (oplůtků), kde se střídá doba pasení s dobou obrůstání oplůtku. Doba spásání pastviny (oplůtku) je závislá na době obrůstání pastevního porostu, na podmínkách prostředí a na počtu zvířat na pastvině (Pavlů a kol., 2003). Období regenerace oplůtku bez pasení trvá přibližně 4-8 týdnů, kdy se obnovuje listová plocha rostlin a využití kořenových rezerv rostlin (Mátlová a Loučka, 2002). Počet zvířat na pastvině může být podobně jako u kontinuální pastvy stálý nebo variabilní. Maximální příjem píce a produkci je možné dosáhnout při výšce porostu před pasením u ovcí 10-15 cm a po spasení 6 cm (Pavlů a kol., 2003). Tento systém většinou umožňuje také dělenou sklizeň (Mátlová a Loučka, 2002). Při honové pastvě je pastvina rozdělena podle utváření terénu na několik honů (4-6) (Pavlů a kol., 2003). Hony se spásají střídavě za sebou. Na honu se pase zpravidla 10-20 dnů, pak se pastva přeruší a hon se nechá zregenerovat. Tím se dosáhne dobré intenzity růstu pastevního porostu po celé pastevní období (Horák a kol., 2004). Každá pastvina je několikrát přepasena, intenzita pastvy je regulována podle stavu porostu, takže je možné využívat jeho kvality. Regulace je možná buď změnou velikosti plochy při konstantní velikosti stáda nebo změnou doby spásání (Mátlová a kol., 2000). Selektivní pastva (vypásání pouze kvalitnějších a chutnějších rostlinných druhů, nebo částí rostlin) je částečně omezena postupným spásáním honů. Porost ve druhé polovině pastevní sezony obsahuje velký podíl ploch s vykvetlými trávami a bylinami, který není zvířaty spásán. Tento způsob je poloextenzivní a uplatní se na hůře přístupných plochách v podhorských oblastech (Pavlů a kol., 2003). Využití travních ploch činí 50-55 % (Mrkvička, 2001). Tento systém většinou umožňuje také tzv. dělenou sklizeň část ploch je při přebytku hmoty sklizena na seno. Měrné zatížení se pohybuje u honové pastvy mezi 6-12 ovčích jednotek na hektar (Mátlová a kol., 2000). 18
Při oplůtkové pastvě je plocha pastvin rozdělena na větší počet oplůtků (6-24), jejichž velikost je volena s ohledem na výnos a velikost stáda tak, že oplůtek zvířata vypásají po dobu 2-5 dnů. Spásané plochy mají čas a možnost obnovit travní porost (Jelínek a kol., 1988). Tento typ pastvy zajišťuje nerušené obrůstání spaseného porostu do dalšího cyklu spásání (Mrkvička, 2001). Selektivní pastva je omezena rychlou rotací v jednotlivých oplůtcích a střídáním oplůtků. Tento systém představuje přechod mezi extenzivním a intenzivním pasením (Pavlů a kol., 2003). Doporučuje se v intenzivních zemědělských oblastech na trvalých i dočasných pastvinách (Štolc, 1999). Oplůtková pastva je sice investičně náročná, ale zvyšuje produktivitu práce, zajišťuje regeneraci pastvy, omezuje vznik plošné eroze na svazích a zajišťuje celodenní pastvu (Horák a kol., 2004). Při oplůtkové pastvě se ovce pasou bez stálého dozoru ovčáka (Štolc, 1999). V oplůtcích se zvířata pasou volně, mají velkou možnost výběru rostlin. Pro tento systém chovu jsou více přizpůsobena masná plemena (Mátlová a Loučka, 2002). Oplůtkový systém chovu nevyžaduje stálého ošetřovatele ovcí. Nezbytný je jen pravidelný zootechnický dozor a pracovník, který ošetřuje pastviny, eventuálně opravuje oplocení a zařízení pastevního areálu. Přítomnost ošetřovatele je rušivým faktorem, který vede k nepřirozenému chování zvířat, jehož následkem je snížení příjmu pastvy (Dufka a kol., 1989). U oplůtkové pastvy se měrné zatížení pohybuje 10-20 ovčích jednotek (Mátlová a kol., 2000). Při dávkové pastvě je zvířatům elektrickým ohradníkem přidělena plocha pastviny, která odpovídá jejich polodenní nebo celodenní potřebě. Je to intenzivní systém pasení, užívaný při spásání vysoce hodnotné píce. Využívá se většinou na dočasných travních porostech. Nevýhodou je vysoká koncentrace zvířat na malé ploše, která zvyšuje nebezpečí poškození drnu, a velká pracovní náročnost (Pavlů a kol., 2003). Při dávkové pastvě ovce vypásají travní a jiné porosty téměř systematicky, přitom přebíhají z jednoho konce na druhý. Obdobně jako při konzumaci krmiv ze žlabů a jeslí (Hrouz a kol., 2000). Při pásové pastvě jsou zvířatům elektrickým ohradníkem přidělovány úzké pásy porostu o šířce asi 1 metr s dobou vypasení asi 2-3 hodiny. Na vyšším porostu by přidělený pás měl být užší, aby jej zvířata nesešlapala a nepokálela. Jeho nejčastější využití je opět na dočasných travních porostech, jednoletých pícninách a meziplodinách (Pavlů a kol., 2003). 19
3.3.3. Nátlaková a volná pastva Z hlediska vztahu ke zvířatům můžeme výše uvedené způsoby pastvy rozdělit na nátlakové a volné. Nátlaková pastva je taková, kdy zvířata nutíme spásat určitý typ porostu bez možnosti výběru. Při využití nátlakové pastvy se podíl nedopasků pohybuje mezi 5-20% v závislosti na kvalitě porostu. Intenzitu pastvy silně odráží preference nebo odmítání dominantních druhů. Naproti tomu u volné pastvy mají zvířata neomezeně k dispozici různé typy porostů lišících se kvalitou (např. starší porosty extenzivně spásané, mladé porosty intenzivně spásané, porosty nechané ladem atd.) a sama si řídí množství příjmu píce podle momentální potřeby (Hejcman a kol., 2004). 3.4. Pastviny 3.4.1. Trvalé, krátkodobé a příležitostné pastviny Trvalé pastviny jsou plochy porostlé vytrvalými pícními druhy trav, jetelovin a dalších bylin. Bývají trvale oplocené a vybavené základním pastevním zařízením. Jsou základem výživy ovcí zejména v podhorských a horských výrobních oblastech. Zakládají se nejméně na deset let. Teprve asi po deseti letech intenzivního obhospodařování se však porost na pastvině stává typicky pastevním. Při správném ošetřování a racionální technice pastvy mohou trvalé pastviny poskytovat výživu ovcí od jara do podzimu bez přídavků dalších objemných a jadrných krmiv. V zimním období je příkrm nutný (Mátlová a Loučka, 2002). Krátkodobé pastviny jsou plochy jetelotravních porostů zpravidla určené na dva až pět užitkových let, které se střídavě spásají a kosí. Obyčejně na nich nejsou vybudována napajedla ani trvalé ohrady, jen ohrady dočasného charakteru (Mátlová a Loučka, 2002). Příležitostné pastviny jsou plochy převážně jednoletých a dvouletých krmiv, pěstovaných jako hlavní plodiny v monokultuře i ve směsce, většinou na orné půdě. Za příležitostné pastviny lze považovat i plochy trav určených pro jiné účely než pro výživu ovcí. Jsou to například travní porosty v zahradách, sadech, na okraji cest. Pokud nejsou ohrazené jinak, většinou se na nich nebuduje ani krátkodobé elektrické ohrazení. Pase se na nich s pomocí vycvičených ovčáckých psů jen po krátkou dobu jako doplněk základní pastvy (většinou na podzim, kdy porost na trvalých pastvinách obrůstá pomalu). Za příležitostné pastviny lze označovat i trvalé travní porosty tam, 20
kde utváření terénu nebo statut chráněného území nedovoluje obnovu porostu (Mátlová a Loučka, 2002). 3.4.2. Pastviny pro ovce Přirozené ovčí pastviny musí být suché, nezamokřené, bez křoví, slunečné, aby na porostu rychle osychala rosa. Nevhodné jsou pastviny zaplevelené, zamokřené a s přestárlým porostem (Horák a kol., 2004). Dobrý pastevní porost je směs převážně travin, jetelů a jiných pícnin (Jelínek a kol., 1988). Dobrý pastevní porost pro ovce by měl být tvořen hustým drnem, rostliny musí být odolné proti sešlapávání a musí snášet uválení. Proto v pastevních porostech musí převládat nižší druhy trav, jako jsou psárka luční, psineček tenký, kostřava luční, lipnice luční a z jetelovin především jetel plazivý. Porost by měl být vždy mladý a lehce stravitelný (Horák a kol., 2004). Během let a podle způsobu využití pastvin se složení a vzájemný poměr rostlin mění. V nepříznivých podmínkách, na pastvinách neošetřených a nehnojených, se rozmnoží rostliny podřadné kvality a plevele (Jelínek a kol., 1988). Pastevní porost se formuje velmi dlouhou dobu, říká se, že to může trvat 30 i 40 let (Mátlová a Loučka, 2002). Vliv ovcí na složení porostu závisí na zvoleném způsobu pastvy. Nepravidelná pastva ovcí, tj. využívání porostu bez přemístění zvířat, vyústí do velmi intenzivního selektivního vlivu. Dlouhodobá, nepravidelná pastva je příčinou vzniku smilkových a vřesových porostů. Naproti tomu pravidelná pastva nebo střídavé nasazení ovcí a skotu vede k redukci společenstva, respektive k udržení výkonných pastvin (Mrkvička, 2001). Kvalita pastevního porostu a jeho růstová intenzita jsou v jednotlivých oblastech rozdílné. Jsou ovlivňovány látkovým složením, bonitou půdy, botanickým složením, vegetační dobou, ošetřováním porostu a hnojením pastevní plochy (Štolc, 1999). Kvalita pastevního porostu je ovlivněna několika faktory. Především je to podíl listů, stébel a odumřelé organické hmoty ve spásané píci. Čím více jsou zastoupeny listy, tím je porost kvalitnější a stravitelnější. Je nutné si uvědomit, že u trav po vytvoření čtvrtého listu již první list začíná odumírat. Tomu se říká stárnutí porostu. Kvalita píce se dále zhoršuje tím, že přibývá fertilních stébel. Studiem těchto závislostí se došlo k poznatku, že pro pastvu ovcí je nejkvalitnější porost ve výšce 4 6 cm. Jde ovšem o porost tvořený nízkými trávami a jetelem plazivým. Nízké druhy trav vytvářejí listové čepele blízko země, a proto snášejí nízké spásání. Vysoké druhy trav vytvářejí listy 21
relativně vysoko a nízké spásání nesnáší. Pastva ovcí během jednoho roku je v porostu skoro úplně zlikviduje (Dufka a kol., 1989). Ovce nežerou rostliny, které jsou pichlavé a dřevnaté. Vyhýbají se i méně chutným rostlinám. Za ovcemi preferované traviny byly označeny bojínek luční, sveřep bezbranný, lipnice luční a jílek vytrvalý. Mezi preferované leguminózy patří jetel plazivý, jetel luční a tolice dětelová. Mezi širokolisté byliny působící příznivě na příjem krmiva se řadí mateřídouška obecná a mateřídouška polejovitá a z trav tomka vonná. Na lesních pastvinách ovce s oblibou konzumují houby. Ovce také pomáhají při likvidaci dřevitého náletu na pastvinách a zamezují jeho šíření. Tím si současně doplňují některé minerální, léčivé a dieteticky hodnotné látky (Horák a kol., 2004). Podle pastevního porostu se dá posoudit zásoba živin v půdě. Výskyt kopřivy dvoudomé, pýru plazivého, srhy laločnaté a svlačce svědčí o dobré zásobě živin. Kopretiny rostou naopak na půdách živinově chudých. Šťovík velkolistý roste na půdách kyselých. Běžný pastevní porost stačí v živinách pokrýt potřebu jalové ovce a zvířat v první polovině březosti (Horák, 2006). Mrkvička (2001) považuje ve svém díle Pastvinářství pastevní porost za dobrý, pokud obsahuje 244,9 g/kg sušiny, 151,5 g/kg N-látek, 25,3 g/kg tuku, 207,8 g/kg vlákniny, 30,6 g/kg K, 3,8 g /kg P, 7,6 g/kg Ca, 2,3 g/kg Mg, 0,2 g /kg Na. Za špatný pastevní porost považuje porost obsahující 224,4 g/kg sušiny, 177, 8 g/kg N-látek, 24,5 g/kg tuku, 241,5 g/kg vlákniny, 31,2 g /kg K, 2,5 g /kg P, 8,5 g/kg Ca, 2,5 g/kg Mg, 0,2 g /kg Na. 3.4.3. Ošetřování porostů po vypasení Neoddělitelnou součástí všech způsobů spásání je pravidelné a účelné ošetřování porostů v co nejkratší době po vypasení. Při nedostatečné péči rychle klesá dynamika nárůstu píce, což vede k urychlení pastevních cyklů, ke snížení spotřeby píce a nakonec k extenzivnímu. Posečením nedopasků se odstraňuje nespasený porost a likviduje jeden z možných zdrojů infekce zvířat. Posečené zbytky se odstraní anebo se po částečném zavadnutí zkrmují či konzervují. Roztírání výkalů má význam nejen pro rovnoměrnější rozdělení živin po porostu, ale i ze zdravotně-veterinárních důvodů. K udržení druhové skladby, stálé výnosnosti a kvality píce využívaného porostu je třeba živiny odvedené pastvou nebo ve formě ztrát doplňovat hnojením. Pro zlepšení porostu či pro zvýšení výnosnosti pastvin je nutné dodat větší množství živin, než činí jejich odvod. K tomu 22
je třeba provedení a zhodnocení agrochemických rozborů půdy jednou za pět let. Přihnojení porostu je pro organizaci pastvy velmi důležité (Mrkvička, 2001). 3.5. Etologie Etologie je poměrně mladý vědní obor (Anděrová, 1995). Je to interdisciplinární věda, která se zabývá všemi aspekty chování. Sleduje příčiny chování, jeho časový průběh a funkci, ale i evoluci jednotlivých způsobů chování. Využívá při tom poznatky z oblasti fyziologie, psychologie a hlavně ekologie příslušného druhu, protože geografické rozmístění a životní podmínky mají často na chování zvířat rozhodující vliv (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Etologie je věda zabývající se srovnáváním chování živočichů a dále i člověka z pozic biologie a biologickými metodami. Podkladem chování jsou sice různé fyziologické děje, jejichž znalost je pro etologa nezbytná, chování se však nedá popisovat jako suma jednotlivých fyziologických dějů, ale k jeho analýze a výkladu je třeba použít specifických metod. Ústředním úkolem etologie je vyložit chování jako přizpůsobovací schopnost zdravého organizmu v jeho přirozeném prostředí (Franck, 1996). Základem úspěšného etologického výzkumu je dokonalá znalost živočichů, neboť adaptační hodnota jednotlivých prvků chování se dá správně posoudit a zařadit jedině v případě, že známe celkové chování jednoho druhu nebo skupiny druhů (Franck, 1996). Tak jako každá biologická věda, začíná etologický výzkum kvalitativním pozorováním, popisem a klasifikací. Teprve později nastupuje fáze kvantifikující, která se snaží jednotlivé prvky chování vyjádřit měřením. Na počátku etologického výzkumu stojí často tzv. etogram, popis a archivace pokud možno všech prvků chování, které příslušný živočišný druh vykazuje (Franck, 1996). Etologie uplatňovaná v zootechnice má za cíl poznat formy a zákonitosti chování typické pro jednotlivé druhy, případně i typy a kategorie hospodářských zvířat, poznat hranice jejich přizpůsobování změně prostředí, možnosti ovlivňovat chování zvířat a využívat ho k zefektivnění výroby a zvýšení produktivity práce. Kromě toho má etologie identifikovat faktory vyplývající z řešení ustájovacích objektů, z techniky a organizace chovu, na které se organizmus neumí adaptovat bez narušení fyziologické rovnováhy (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). 23
Etologie vychází z toho, že živé organizmy se chovají tak, aby si udržely vnitřní rovnováhu. Z hlediska zootechniky má význam sledování jak celých souborů chování, tak i jednotlivých prvků pohybové aktivity. Poznání souborů chování může významně pomoci při posuzování vhodnosti nebo nevhodnosti daných podmínek pro zvířata, a to hlavně při zavádění nového, netradičního způsobu ustájení nebo nového režimu ve stáji (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Protože etologie hodnotí chování různých druhů zvířat v odlišných životních podmínkách a z různých aspektů, používají se při výzkumu různé pracovní postupy. Některé z nich se prolínají i s pracovními postupy jiných vědeckých disciplín, a to hlavně fyziologie a neurofyziologie (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Volba techniky výzkumu závisí na tom, co pokusem sledujeme. Jiný postup se volí při sledování denních režimů zvířat, jiný při zjišťování reakcí zvířat na určitý technologický prvek a jiným způsobem se postupuje při sledování sociálního chování. Volba pracovního postupu závisí i na tom, jestli sledujeme jednotlivá zvířata, menší skupiny nebo velké stádo a také závisí na prostorových možnostech experimentu, na velikosti areálu, kde se zvířata pohybují. Základním požadavkem etologického výzkumu je opakování pozorování. Čím více pozorování provedeme, tím jsou údaje spolehlivější (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Přímé pozorování je základní a nejstarší etologickou metodou. Při tomto pozorování se experimentátor zaměřuje na výskyt jednotlivých prvků a kategorií chování, na jejich kvantitativní podíl, délku trvání a rozložení v průběhu dne. Takovýmto způsobem se hodnotí tzv. deskriptivní etologie, to je prostorový a časový opis chování zvířat. Získané údaje se zaznamenávají do etogramu, který procentuálně anebo v absolutních časových hodnotách vyjadřuje vzorec chování za 24 hodin (Sidor a Debrecéni, 1989). Při praktickém využití etologie na posouzení vhodnosti technologických systémů pro zvířata se zpravidla zaměřujeme na průměrný etologický režim (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Skupinové sledování se využívá hlavně k tomu, abychom získali poznatky o průměrném denním režimu zvířat. Údaje o denním režimu informují o rozložení a množství jednotlivých aktivit, hlavně o příjmu krmiva, odpočinku, pohybových aktivitách, konfliktních situacích a podobně. Zhodnocení etologického režimu je zpravidla prvním krokem při hodnocení technologie chovu (Sidor a Debrecéni, 1989). Ve velkých skupinách se používá metoda skupinových snímků chování. Při této metodě 24
se v určitých časových intervalech (5, 10, 15 minut) registruje, kolik ze sledovaných zvířat leží, stojí anebo žere, podle toho, kterou činnost chceme sledovat (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Individuální sledování se využívá na získání detailních poznatků o jedné aktivitě anebo kategorii chování, jako je například způsob lehání a vstávání v boxe, reakce na nového dojiče, vyhledávání a zaujmutí místa při krmení, sexuální projevy a podobně (Sidor a Debrecéni, 1989). 3.6. Chování Chování je jedním z nejdůležitějších mechanizmů, kterým organizmus upravuje svůj vztah k prostředí. Tím, že zvířata umí přizpůsobovat svoje chování, zabezpečují si ochranu před nepřítelem, před cizopasníky a nemocemi, před nepříznivými klimatickými podmínkami, zabezpečují si výživu, denní režim a vyhýbají se rozličným stresům. Chování je možné označit za jeden z nejefektivnějších mechanizmů adaptace, který má velký význam pro homeostatické procesy v organizmu (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Chování je vnějším projevem psychiky nebo psychického stavu zvířat v souvislosti s fyziologií a fyziologickým stavem v určitém okamžiku (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Chování tedy můžeme definovat jako soubor procesů, kterými živočich přijímá podněty z vnějšího i vnitřního prostředí a charakteristicky na ně reaguje (Anděrová, 1995). 3.7. Pastevní chování ovcí Povahu ovce dobře líčí Karel Giebel: Žádné jiné krotké zvíře nenechá se spojiti v tak veliká stáda a tak snadno se voditi jako ovce, jež poslouchají psa a následují slepě vůdčího berana. Spadne-li tento náhodou nebo z neopatrnosti se strmé skály do propasti, celé stádo následuje ho do záhuby. Vede-li se stádo k vodě, aby se vyplavilo, stačí hoditi vůdčího berana do vody a ovce ihned s pohledem smrtí hrdajícím běží za ním. Bezmezná hloupost, bázlivost a netečnost jsou hlavní rysy povahy těchto zvířat. Každý šumot je poleká a pohne k útěku. Hřímání a blýskání uvede celé 25
stádo ve zmatek a překvapí-li je v pohoří chumelice, lehnou si na zem a hladem a zimou raději zahynou, než aby místo opustily. Neznají ničeho, čím by si ukrátily čas, leda pastvu, přežvykování a odpočinek. Jejich pohyby jsou váhavé a jejich běh trvá jen malou chvilku. Jejich časté bečení nemá žádného významu. I v době páření jsou málo rozčileny a lásky k mláďatům jeví málo. Jehňata skákajíce, trkajíce a hrajíce si jeví povahu poněkud živější nežli staří, ale již po prvém roce života nastane i u nich ona podivuhodná lhostejnost a pohodlnost. (Brehm, 1971). Třebaže se domácí plemena ovcí značně vzdálila od svých divokých předků, jsou jim v některých fylogenetických vlastnostech a znacích ještě velmi blízká. Obdobně jako u divokých předků jsou i u volně žijících skupin ovcí životní projevy podmíněny vnitřními a vnějšími stimuly, souvisejícími s životním prostorem, který je zpravidla charakteru teritoriálního (Hauptman, 1972). Trvalé těsné spolužití velkého počtu zvířat ve společenství na vymezeném teritoriu vyžaduje respektování určitých zákonitostí, protože jinak by se mohlo společenství, které je pro zvíře životně důležité, rozpadnout. Na relativně malém prostoru je velmi mnoho příležitostí ke konfliktům. Mezi zvířaty je celá řada individuálních kontaktů, které musí být určitým způsobem řízené, jinak by soustavně vznikaly tvrdé konflikty. Ve stádě se vytvoří sociální hierarchie, která usměrňuje vzájemné spolužití, zabezpečuje pořádek a harmonii a omezuje neúčelné spory a boje. Každé zvíře se může chovat jen podle svého sociálního pořadí (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). U domácích ovcí, stejně tak i u muflonů, přebírá funkci vedoucího zvířete ta matka, která má nejvíc potomstva. U potomstva totiž převládá tendence následovat vlastní matku (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Dominantní postavení ve stádě zaujímají starší bahnice, popřípadě dominantní beran (Voříšková, 2001). U všech kategorií obou pohlaví ovcí je dost přesně dodržována zákonitost přednostního postavení jedněch zvířat nad druhými. Tato společenská hierarchie začíná již u jehňat po narození, kdy se ke strukům matky dostávají nejdříve ta nejživotnější. Největší boje o nadřazenost probíhají ve velkých stádech (Hauptman, 1972). Boj o dominantní postavení probíhá u ovcí velmi mírně, mezi berany jsou boje intenzivnější. Boj mezi berany vzniká tehdy, když se doposud neznali (Voříšková, 2001). Ovce izolované od stáda na dobu zhruba do 1 měsíce po návratu do stáda většina ovcí ve stádě pozná a přijímá je jako před izolací. Zpravidla se spontánně zařazují do původních skupin. Byly-li ovce odloučeny od stáda asi 1 měsíc a déle, přijímá je po návratu většina ovcí ve stádě jako cizí (Hauptman, 1972). 26
Ovce vytvářejí sociální skupiny a to se odráží na jejich rozmístění při pasení. Uvnitř stáda lze pozorovat shlukování, které je následkem vytváření podskupin ve stádě. Podskupiny se vytvářejí z vrstevníků nebo rodinných příslušníků (Arnold a kol., 1981). Stádo ovcí se při pasení pohybuje společně. Když je pastva horší, stádo se roztáhne a každý jedinec se pase sám. Ovce během pasení ujde velkou vzdálenost. Pohyb na pastvě závisí na plemenné příslušnosti a hlavně na kvalitě pastvy. Na pastvě s bujným porostem se ovce pasou jen v malé vzdálenosti od sebe a stádo zůstává celistvé. Pokud je porost horší, ovce se rozdělí do menších skupin, které se rozmístí na větší vzdálenost od sebe. Pokud se stádo pase volně bez dozoru ovčáckého psa, rozdělí se na několik menších skupin. Ovce z jednotlivých skupin se snaží zdržovat se blízko sebe. Ve vysokém porostu zvedají vždy po několika krocích hlavy a pohledem sledují ostatní členy skupiny. V nepřehledném terénu anebo za mlhy a za snížené viditelnosti udržují neustále kontakty hlasovými projevy. V neznámém prostředí jsou ovce neklidné a bečením hledají vzájemný kontakt. Když se při pasení ovce zatoulá, anebo pokud stádo rozežene nějaký dravec, zatoulané ovce zoufale bečí, panicky pobíhají, popřípadě se dobíjejí ke stádu i přes ohradu. Pokud jsou na pastvině ovce různých plemen, trvá celé měsíce, než se vytvoří jednotné stádo. Na velké ploše se jednotlivé skupiny ovcí zdržují až 100 metrů od sebe (Sidor a Debrecéni, 1989). Ovce jsou vysloveně stádová zvířata. Naproti tomu můžeme pozorovat, že se příslušníci jednoho stáda rozdělují na více menších skupin (10 až 20 zvířat). Tyto skupiny však mají v rámci stáda velmi dobrý vzájemný kontakt (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Za normálních okolností vytvářejí stádo všechny kategorie ovcí, to znamená bahnice, berani i jehňata (Voříšková, 2001). Ovce respektují vedoucí postavení ošetřovatele ve stádě. Podle způsobu zacházení s ovcemi může člověk působit na ovce buď uklidňujícím dojmem, anebo, naopak, může u ovcí vyvolávat strach. Ovce se k ošetřovateli chovají jako k vůdci. Podobný vztah jako k člověku mají ovce i k ovčáckému psovi. Pes může být pro ovci přítelem, nepřítelem, ochráncem anebo vůdcem stáda (Mikuš a kol., 1984). Jako druh se ovce vyznačují průměrným vývinem duševních schopností, čili za daných podmínek jsou schopny účelně spojovat představy, což vyúsťuje v jednání, vycházející pravděpodobně z daného popudu. Příkladem toho jsou: rozlišovací a orientační paměť spoléhající na vnímavost, dotek, čich a zrak, požádání o uvolnění místa při žraní u obsazeného žlabu a jeslí (dotykem přední nohou nebo mulcem na záď žádaného zvířete) a po neuposlechnutí trkáním do stejných tělesných 27
partií, vlastní obrana a obrana mladých jehňat před různými nepřáteli (zvýšené zneklidnění ovcí, udržování jehněte v blízkosti a dupání předníma nohama, trkání, popřípadě útok vrcholící trkáním), zahrabávání narozeného jehněte do podestýlky, ochrana ovce v říji před jinými berany atd. (Hauptman, 1972). Sama skutečnost, že si ovce dovede vybrat tu nejlepší pastvu, dovede táhnout ke kvalitnějším plodinám, vybrat si nejkvalitnější z předložených krmiv a teprve po jejich konzumu se vracet k postupně horším, popřípadě k nejkvalitnějším ze zbylých krmiv, je ukázkou účelného spojování představ a dobré paměti, které však chybí u jehňat po narození. Ovce přizpůsobují své životní projevy způsobům chovu a zacházení ze strany chovatelů. Do značné míry se ovce přizpůsobují také ostatním hospodářským zvířatům, jako jsou například: psi, krávy a koně které rády následují, prasata se kterými se sdružují, kozy se kterými se pouze částečně sdružují, a velká drůbež, zejména krůty se kterými se dokonce společně pasou. Menší skupiny ovcí po delším společném chovu dávají přednost jiným ovcím, teprve potom jiným druhům hospodářských zvířat. Čím větší je skupina ovcí, tím více dávají přednost zvířatům vlastního druhu. Stádově chované ovce vyjadřují své životní projevy především v souladu s celkovými životními projevy stáda (Hauptman, 1972). Mnohdy zapomínají na vlastní individuální projevy, nebezpečí a ochranu (Hrouz a kol., 2000). Ovce mají vysoce fixovaný stádový pud. Je dokonce silnější než pud sebezáchovy. Obecně charakteristickými znaky je neagresivnost, snášenlivost k jiným hospodářským zvířatům, kdy ve společném pastevním chovu se s nimi sdružují (Vejčík a Král, 1998). Ovce jsou velmi obezřetné. Při pasení často zdvihají hlavu a tak velmi rychle zjistí, jestli jim hrozí nebezpečí. Zůstanou stát a větří. Toto chování se rychle přenáší na celé stádo. Zvířata jsou neklidná, běží do středu stáda a tlačí se těsně k sobě. Všechny ovce větří. Toto chování ovcí v nebezpečí, velmi ulehčuje psovi práci při vedení a hlídání stáda (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Obranný projev ovcí je především únikový a teprve ve druhé řadě kladení odporu. Útěk některých ovcí nebo skupin ovcí je signálem blížícího se nebezpečí. V čele útěku je nejplašší skupina, která ostatní varuje výstražným bečením. Smělejší ovce oznamují nebezpečí také frkáním a dupáním předních končetin. Strach vyjadřují ovce častějším močením, někdy kálením a dovoláváním se svých mláďat (u kojných ovcí) (Hauptman, 1972). Násilně oddělená zvířata trpí stresem (Voříšková, 2001). Opakovaná zneklidňování stád i procházejícími turisty působí jako stresor. Zátěží je i spojení příslušníků dvou stád do jedné skupiny (Trávníček a kol., 1997). 28