VYBRANÉ OTÁZKY OSVOJENÍ

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Michaela Reisingerová VYBRANÉ OTÁZKY OSVOJENÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, Csc. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. 3. 2012

Čestné prohlášení,,prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 4. 4. 2012 Michaela Reisingerová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Michaele Hendrychové, Csc. za vedení mé diplomové práce a za cenné odborné konzultace. Michaela Reisingerová

Obsah: Úvod... 1 1. Uvedení do problematiky osvojení... 3 1.1 Pojem a podstata osvojení... 3 1.2 Druhy osvojení... 4 1.2.1 Úplné a neúplné... 4 1.2.2 Pravé a nepravé... 5 1.2.3 Individuální a společné... 5 1.2.4 Zrušitelné a nezrušitelné... 5 1.2.5 Vnitrostátní a mezinárodní... 6 1.3 Právní úprava... 7 2. Podmínky osvojení... 8 2.1 Prospěch dítěte i společnosti... 9 2.2 Osoba osvojitele... 10 2.2.1 Fyzická osoba... 11 2.2.2 Vůle osvojit... 11 2.2.3 Způsobilost k právním úkonům... 11 2.2.4 Zdravotní stav... 11 2.2.5 Způsob života a psychické vlastnosti... 12 2.2.6 Manželství... 14 2.2.7 Registrované partnerství... 14 2.3 Osoba osvojence... 15 2.3.1 Nezletilost a věk dítěte... 15 2.3.2 Souhlas osvojence... 16 2.4 Souhlas třetích osob s osvojením... 17 2.4.1 Souhlas zletilých rodičů... 18 2.4.2 Souhlas nezletilých rodičů... 21 2.4.3 Souhlas poručníka... 22 2.4.4 Souhlas opatrovníka... 22 2.4.5 Souhlas manžela osvojitele... 23 2.5 Vzájemný vztah osvojitele a osvojence... 23 2.5.1 Přiměřený věkový rozdíl... 23 2.5.2 Neexistence příbuzenského vztahu... 24 2.5.3 Preadopční péče... 24 2.6 Další podmínky stanovené pouze pro některé situace... 26 2.6.1 Mezinárodní osvojení... 26 2.6.2 Opětovné osvojení (readopce)... 26 3. Osvojení zletilého... 27 3.1 Historie osvojení zletilého... 27 3.1.1 Starověký Řím... 27 3.1.2 Středověk a novověk... 29 3.1.3 Obecný zákoník občanský (1786 1928)... 29 3.1.4 Zákon o osvojení č. 56/1928 Sb. z. a n. (1928 1949)... 31 3.1.5 Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném (1950 1963)... 32 3.2 Současná právní úprava České republiky... 33 3.3 Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.... 34

3.3.1 Pojetí osvojení a základy nové úpravy... 34 3.3.2 Dva typy osvojení zletilého... 36 3.3.3 Další vlastnosti společné pro oba typy osvojení zletilého... 42 3.4 Osvojení zletilého v jiných státech Evropy... 44 3.4.1 Německo... 44 3.4.2 Rakousko... 46 3.4.3 Francie... 48 Závěr... 51 Das Resümee... 53 Seznam zkratek... 54 Použité prameny... 56 České právní předpisy a ratifikované mezinárodní smlouvy... 56 Judikatura České republiky... 57 Judikatura nadstátních soudních institucí... 59 Monografie, učebnice a komentáře... 59 Odborné články v časopisech a příspěvky ve sbornících... 61 Vysokoškolské kvalifikační práce... 63 Internetové zdroje... 64 Seznam klíčových slov v jazyce práce a jejich překlad do anglického jazyka... 65 Název práce v anglickém jazyce... 65

Úvod Osvojení je důležitým institutem rodinného práva. Pro svoji charakteristikou vlastnost, způsobení statusové změny, získává v právním řádu nezastupitelnou pozici a se vzrůstajícím počtem bezdětných jedinců sílí jeho význam. Současná odborná literatura 1 obvykle označuje osvojení jako jednu z forem náhradní rodinné péče o dítě. Soustřeďuje se přitom na jeho neopomenutelnou vlastnost, poskytnutí řádné výchovy dítěti, kterému se jí v přirozené rodině z nejrůznějších důvodů nedostává. V tomto pojetí je tak nemyslitelné, aby se osvojencem stala jiná osoba než nezletilý. Vzhledem k nově platné právní úpravě, 2 která rozšiřuje institut na osvojence jakéhokoli věku, ale nemůže takové zařazení do budoucna obstát. Jedinečnost osvojení spočívá v jeho schopnosti založit právní příbuzenství. Jako jeden z cílů této práce jsem si tedy stanovila nalézt, v čem spočívá podstata a účel osvojení v kontextu tohoto moderního kodexu. Diplomová práce se zabývá dvěma oblastmi ze sféry osvojení. Člení se do tří kapitol. První z nich má za úkol nastínit problematiku osvojení a vytvořit tak základ pro další části. Vychází přitom především z účinné právní úpravy. Tato kapitola definuje osvojení a zabývá se jeho účelem, základními druhy, které rozeznává právní teorie, a prameny práva pro tento institut. Jako první vybranou otázku, které se věnuje druhá kapitola, jsem si zvolila podmínky osvojení. Spolu s jeho předpoklady vytvářejí hmotněprávní podklad pro rozhodnutí o osvojení. V této části práce si kladu za cíl podmínky roztřídit a uceleně analyzovat. Pokouším se využívat hojně stávající judikaturu a publikované názory odborníků. Zapracovávám zde i materiály pro postupy orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které osvojení zprostředkovávají a jejichž výsledky práce tvoří obvykle podklady pro rozhodování soudů, přestože právní úprava nebo interní akty určené pro jejich postupy nejsou pro rozhodnutí o osvojení závazné. Jejich účel ale také spočívá v ochraně blaha dítěte a soustředění dostatečných informací, aby mohlo být zjištěno, 1 Například PLECITÝ, Vladimír; SKŘEJPEK, Michal; SALAČ, Josef; ŠÍMA, Alexander. Základy rodinného práva. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 71-96. 2 Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dále jen NOZ, který nabývá účinnosti dne 1. 1. 2014. 1

zda podmínky budou splněny. NOZ značnou část podmínek osvojení upravuje obdobně, a tak práce neztrácí na významu ani do budoucna. Další zvolenou oblastí je osvojení zletilého, kterému se věnuje třetí kapitola. Jedná se o institut známý již od starověku. I při uzákonění osvojení pro české území v roce 1786 počítala úprava především se zletilými osvojenci a až události ze čtyřicátých let 20. století ukončily existenci osvojení zletilého v československém právním řádu. Jeho znovuvzkříšení v České republice přináší NOZ. Téma proto považuji za aktuální a vědeckou práci zabývající se touto tématikou za velmi důležitou. Kapitola by měla především odhalit, k čemu institut slouží, jak ho NOZ pojímá a zpracovává i ukázat, jak lze vyložit některá jeho nejednoznačná ustanovení. Zákoník vychází především z předválečné právní úpravy s úpravami ovlivněnými jednak platnými ustanoveními německého a italského občanského zákoníku, jednak přihlížejí k sociálnímu vývoji moderní doby. 3 Věnuji se proto v této kapitole historii osvojení zletilého, příčinám, které vedly k jeho současnému zákazu, a otázce souladu takového stavu s ústavními zákony České republiky. Ve většině evropských států, které neprošly komunistickým převratem, je osvojení zletilého v současnosti upraveno a přizpůsobeno moderní době. Poslední část kapitoly se proto zabývá jeho úpravou ve vybraných státech Německu, Rakousku a Francii. Diplomová práce reflektuje stav právních předpisů ke dni 31. 3. 2012. 3 Důvodová zpráva k NOZ, dostupná na <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=362&ct1= 0Srov>. 2

1. Uvedení do problematiky osvojení Dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu, v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. 4 To vše mu má poskytovat především jeho přirozená, biologická rodina. Pokud ale dítě z nějakého důvodu ve své vlastní rodině vyrůstat nemůže, je pak úlohou práva zakotvit možnosti, které mu odpovídající rodinné prostředí poskytnou. Jedním z takových institutů je právě osvojení. 1.1 Pojem a podstata osvojení Osvojením (čili adopcí) se rozumí,,přijetí cizího dítěte za vlastní. 5 Mezi osvojitelem a osvojencem se vytváří právní vztah, jaký je mezi pokrevními rodiči a dětmi. 6 Napodobuje se tedy biologický svazek, neboli jak říká stará římská zásada,,adoptione natura imitatur 7. Pro dítě se ale nemění pouze vztah k osvojiteli zanikají mu vazby s původní rodinou, ruší se případné poručnictví či opatrovnictví, a naopak vstupuje do nových příbuzenských vztahů i s příbuznými osvojitele. Jedná se tedy především o změnu osobního stavu dítěte, což má dalekosáhlé následky ve všech odvětvích práva. Dítě například dostává příjmení osvojitele, vstupuje do zákonných dědických vztahů, osvojitelé získávají rodičovskou zodpovědnost, zakládají se nové vyživovací povinnosti a vznikají překážky manželství. Přestože se přetrhávají právní vztahy dítěte s přirozenou rodinou, nelze tento biologický poměr úplně pominout, a tak překážka uzavření manželství mezi nimi trvá i nadále. O osvojení rozhoduje vždy soud, a to na návrh budoucího osvojitele ( 63 odst. 2 ZoR). Jedná se o konstitutivní rozhodnutí, a tak nové vztahy vznikají právní mocí 4 Preambule Úmluvy o právech dítěte z roku 1990, publikováno v ČSFR pod č. 104/1991 Sb. (dále jen ÚoPD), která také odkazuje na preambuli Deklarace práv dítěte přijatou 20.11.1959 v New Yorku Valným shromážděním OSN <http://www.pravnik.cz/uplna-zneni/uz-38.html>. 5 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan a kolektiv. Občanské právo hmotné 3. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2009. s. 109. 6 63 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, dále jen ZoR popř. zákon o rodině. 7 Osvojením se napodobuje příroda. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 343. 3

rozsudku. Návazně se u všech druhů osvojení zapisuje změna do knihy narození matriky ( 63 odst. 3 ZoR). Právní vztahy založené osvojením nekončí ani dosažením zletilosti. Trvají po celý život osvojence i po jeho smrti. Osvojení přispívá k naplňování smyslu života osvojitelů a upevňuje manželské vztahy. 8 V tom však nespočívá jeho hlavní poslání, tím je poskytnout osiřelému dítěti rodinu. Jedná se o službu dítěti. Proto i zákon o rodině zakotvuje klíčový předpoklad, že každé osvojení musí být dítěti ku prospěchu. Zájem dítěte musí být vždy prvořadým hlediskem. 1.2 Druhy osvojení Právo neupravuje osvojení ve všech ohledech jednotně, a tak rozeznáváme několik základních druhů osvojení. Právní řád takové dělení, s výjimkou osvojení nezrušitelného, nepoužívá, a tak to zůstává pouze na půdě odborné literatury. Cílem této kapitoly je v rámci uvedení do tématiky osvojení vystihnutí základních rozlišovacích znaků pro orientaci v problému. 1.2.1 Úplné a neúplné Podle míry začlenění dítěte do rodiny osvojitelů a podle toho, v jaké míře zůstává zachován vztah mezi osvojencem a biologickou rodinou, rozlišujeme osvojení úplné a neúplné. 9 České právo v současnosti vychází z konceptu úplného osvojení, tedy naprosté imitace vztahu rodič dítě a zániku všech vazeb osvojence s přirozenými rodiči. Proto vše, co bylo v tomto směru řečeno výše obecně o osvojení, platí i zde. Při neúplném osvojení se dítě zapojuje méně do rodiny osvojitele a zcela se nepřetrhávají všechny vazby k pokrevní rodině. Osvojenci například nemusí vznikat příbuzenské vztahy s osvojitelovou širší rodinou nebo naopak zůstane zachováno dědické právo a vyživovací povinnost v rodině původní. V našem právním řádu najdeme jedinou výjimku z úplného osvojení. Tou je osvojení dítěte manželem jednoho z rodičů ( 72 ZoR). V takovém případě je nahrazen 8 9 FIALA, Josef; ŠVESTKA, Jiří. K některým otázkám osvojení jako formy náhradní rodiny. Právník. 1984, č. 2, s. 146. HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1995, s. 108. 4

pouze jeden rodič, zatímco právní vztahy dítěte k druhému a jeho příbuzným trvají nadále. 10 1.2.2 Pravé a nepravé V teorii se osvojení manželem rodiče označuje jako nepravé osvojení. Pro všechna ostatní tak lze analogicky použít termín pravé. Zvláštností v tomto případě je okolnost, že dítěti se dostává vhodného rodinného prostředí již před osvojením a osvojenec i osvojitel tak chtějí spíše potvrdit citový vztah mezi nimi a založit právní příbuzenství. 1.2.3 Individuální a společné Podle osoby osvojitele rozlišujeme osvojení individuální, jednotlivcem, a společné, dvěma lidmi. Naše právní úprava dovoluje oba typy, avšak společně mohou osvojit dítě pouze manželé ( 66 ZoR). Není to umožněno ani nesezdaným párům či registrovaným partnerům. K společnému osvojení nezletilce může dojít buď tím způsobem, že jej oba manželé osvojí zároveň (simultární současné společné osvojení), anebo nejprve jeden z manželů a druhý až později (sukcesivní následné společné osvojení). 11 Spolu s nepravým osvojením se jedná o nejideálnější formu, protože dítě získává úplnou rodinu. 1.2.4 Zrušitelné a nezrušitelné Základ tohoto dělení spočívá v tom, zda lze osvojení následně zrušit či nikoliv. U osvojení zrušitelného, někdy také nazývaného prosté či I. stupně, tak lze učinit rozhodnutím soudu na návrh osvojence nebo osvojitele, a to pouze z důležitých důvodů ( 73 ZoR). Zrušením zanikají práva a povinnosti založené osvojením. Obnovují se znovu všechny vztahy osvojence s jeho původní rodinou. Například tak končí zákonné dědické vztahy, vyživovací povinnost, dítě dostává původní příjmení, ruší se i zákaz manželství. Zákon nevylučuje ani možnost zrušení pouze ve vztahu k jednomu 10 RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurz občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 131. 11 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, s. 323. 5

z osvojitelů (manželů). 12 Jelikož následky osvojení trvají celý život, nezakazuje se zrušení ani po dosažení zletilosti. Výčet osob legitimovaných k podání návrhu na zrušení osvojení je taxativní. Z toho vyplývá, že k němu není oprávněn ani pokrevní rodič či manžel osvojitele. Může ho však podat kterýkoli z osvojitelů, tedy nejen ten, vůči němuž má být osvojení zrušeno. Výčet důležitých důvodů pro zrušení v zákoně nenalezneme ani demonstrativně, a tak to zůstává úkolem judikatury. Mělo by se jednat o skutečnosti, pro něž osvojení neplní svůj účel jako například vznik trvalé duševní poruchy osvojence či osvojitele, trestná činnost jednoho z nich, hrubé zanedbávání rodičovské zodpovědnosti a podobně. Nemůže jím být sám o sobě rozvod adoptivních rodičů či smrt matky. Irelevantní je také skutečnost, že by se osvojenec vrátil do nevyhovujícího prostředí pokrevních rodičů. K těmto skutečnostem by muselo přistoupit další zjištění, jímž bude objasněn zejména současný poměr osvojitele a osvojence a hloubka jejich vzájemného citového vztahu. 13 Osvojení nezrušitelná neboli II. stupně v praxi převažují. 14 Osvojitelé se tak snaží, aby se jejich poměr k dítěti ještě více i právně podobal biologickému vztahu. Navíc na základě rozhodnutí o takovém osvojení je z matriky vypuštěn zápis o původním rodiči dítěte, a tak z rodného listu osvojence ani není poznat, že jde o uměle založený vztah. 15 Nezrušitelné osvojení lze vytvořit i přeměnou z osvojení zrušitelného. Opačný postup však již možný není. Protože se jedná o ještě závažnější rozhodnutí, zákon o rodině určuje navíc další podmínky osvojení, zejména minimální věk dítěte. 1.2.5 Vnitrostátní a mezinárodní Díky rozvíjející se spolupráci s ostatními státy umožňuje naše právní úprava nejen osvojení v rámci České republiky, ale také z od nás do ciziny nebo naopak z ciziny k nám. Na poli mezinárodního osvojení je Česká republika vázána řadou mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější je Úmluva o ochraně dětí a spolupráci 12 Srov. R 24/1984. 13 HOLUB, Milan a kolektiv. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011, s. 279-280. 14 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, s. 305. 15 Přesto v poznámce záznam zůstává a osvojenec do něj může po dosažení zletilosti kdykoli nahlédnout. 6

při mezinárodním osvojení (zveřejněna pod č. 43/2000 Sb. m. s.), která stanovuje zvláštní, především procesní, podmínky pro osvojení mezi smluvními státy. 1.3 Právní úprava Na ústavní úrovni zakládá ochranu dětí a rodiny již Listina základních práv a svobod publikovaná pod č. 2/1993 Sb., dále jen List. V článku 32 zakotvuje rovnost manželských a nemanželských dětí a nutnost rozhodnutí soudu pro omezení práv rodičů a odloučení od dětí proti jejich vůli, což má i pro osvojení svůj význam. Hlavní část úpravy osvojení nalezneme v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb., konkrétně pak v části druhé,,vztahy mezi rodiči a dětmi, hlavě čtvrté,,osvojení ( 63 77). Podpůrně se použije, například v otázce nezletilosti nebo způsobilosti k právním úkonům, také občanský zákoník č. 40/1964 Sb., dále jen OZ, popř. občanský zákoník. Procesní úpravu obsahuje občanský soudní řád č. 99/1963 Sb., dále jen OSŘ. Samotnému řízení o osvojení obvykle předchází jeho zprostředkování, které upravuje zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., dále jen ZoSPOD. K mezinárodním smlouvám celosvětového charakteru v této tématice patří zejména Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb. přijatá v roce 1990 na půdě OSN. Úmluva se zabývá ochranou lidskoprávních standardů a její články 20 a 21 se i přímo věnují osvojení. Užší záběr má Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (publikována pod č. 43/2000 Sb. m. s.) uzavřená v roce 1993 v Haagu. Ta se aplikuje pouze v případě osvojení za hranice země původu dítěte. V rámci evropského kontinentu má značný význam Evropská úmluva o osvojení dětí, dohodnutá ve Štrasburku v roce 1967 při Radě Evropy (č. 132/2000 Sb. m. s.), dále jen EÚoOD. Pro Českou republiku ale vstoupila v platnost až v prosinci roku 2000. Všechny tři zmiňované mezinárodní dokumenty jsou na našem území obecně závazné a v případe rozporu se zákonem se použije mezinárodní smlouva. Úprava osvojení se zařazuje především do oblasti soukromého práva. Jelikož se ale jedná o statusovou materii, mají tyto normy vždy kogentní charakter. 7

2. Podmínky osvojení Z předešlé kapitoly plyne, že k osvojení je nezbytných několik předpokladů. Jsou jimi dítě s nedostatečným nebo chybějícím rodinným prostředím, nalezení vhodného osvojitele a zájem dítěte na osvojení. 16 Při jejich naplnění lze pomýšlet na osvojení. Z těchto předpokladů se odvozují jednotlivé hmotněprávní podmínky, které vymezuje právní řád. Tomu se snaží, ne úplně důsledně, odpovídat i struktura této kapitoly. Pro dítě se vždy hledá nejlepší možný rodič a nikoli naopak, a tak k předpokladu vhodného osvojitele lze přiřadit, i když jsem je uvedla samostatně, dvě podkapitoly Osoba osvojitele a Vztah mezi osvojencem a osvojitelem. Zvláštní postavení mají podmínky souhlasu třetích osob. K tomu samozřejmě musí přistoupit zákonný postup, který vyústí rozsudkem soudu o osvojení. Většinu podmínek stanoví právní řád výslovně, některé se z něj ale pouze dovozují. Odborná literatura se liší, pokud jde o jejich výčet. Ve své práci jsem se v tomto směru opřela o jejich širší rozvedení. 17 Zákon o rodině upravuje některé podmínky shodně bez ohledu na stupeň osvojení, jiné pak stanovuje pouze pro osvojení nezrušitelné. Toto hledisko ale neslouží k členění, které jsem v práci použila. Pokud v této kapitole není dále specifikováno jinak, vztahují se tedy uvedené podmínky na všechny druhy. Zvlášť jsem uvedla, vzhledem k jejich specifické povaze, podmínky stanovené pouze pro mezinárodní osvojení a pro případ readopce. I zde se uplatní zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Všechny podmínky tak musí být splněny v tomto okamžiku ( 154 odst. 1 OSŘ). Nevyžaduje se tedy jejich dodržení již před podáním návrhu na zahájení řízení a naopak nelze vyhlásit rozsudek s tím, že podmínky bude dosaženo ještě před nabytím jeho právní moci. 16 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1995, s. 108. Nejedná se však o jediný způsob vymezení předpokladů osvojení. 17 Především RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurz občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999. s. 131 138. Avšak ze zde uvedených jsem vynechala poučovací povinnost soudu o účelu, obsahu a důsledcích osvojení, neboť ji považuji za procesní institut. 8

2.1 Prospěch dítěte i společnosti Hlavní podmínka stanovuje, že osvojení musí být ku prospěchu dítěte i společnosti ( 64 odst. 1 a 65 odst. 2 ZoR). Jedná se o zásadní princip osvojení a všechny další podmínky, které zákon stanovuje, v podstatě směřují k splnění tohoto základního pravidla. 18 Článek 3 ÚoPD jednoznačně stanovuje, že prvořadým hlediskem každého osvojení musí být nejlepší zájem dítěte, 19 což je také pravidlem při každém rozhodování týkajících se nezletilých. Jedná se o prvořadé hledisko při výkladu i aplikaci zbylých podmínek. Na nezastupitelném místě mezi zájmy dítěte stojí zachování jeho přirozeného rodinného prostředí. Na druhou stranu dítě je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy. 20 Pokud tedy přirozená rodina selhává, převáží takový zájem právo dítěte na řádnou péči. Na prvním místě ale i tak stojí snaha pomoci biologické rodině k obnovení rodinného prostředí. Její rozdělení je až nejradikálnější a tedy také nejzazší způsob řešení problému. Nezletilý také může zánikem vyživovací povinnosti a zákonných dědických vztahů přijít o značné majetkové nároky a toto hledisko nelze zcela opomenout. Zájem dítěte se zkoumá nejen vzhledem k jakémukoliv osvojení, ale i v souvislosti s jednotlivou osobou osvojitele. Při jeho výběru má svůj význam samozřejmě i finanční hledisko, ale hmotné podmínky nemohou být jediným hlediskem posuzování prospěchu dítěte. 21 Při rozhodování o osvojení se bere také zřetel na sourozenecké vztahy v původní rodině. Ty by, pokud to nevylučují okolnosti, měly zůstat zachovány. Vlastnosti osvojitelů, jejich širší rodina či hmotné zabezpečení a mnohé další ukazatele ( 64 odst. 1 ZoR) se posuzují tak, aby pro dítě byl vybrán 18 Ústavní soud. Nález ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/1996, publikováno ve Sbírce zákonů č. 295/1996. 19 Český překlad přesně neodpovídá anglické a francouzské verzi, když vynechává v překladu slovo,,nejlepší. Blíže o tom hovoří BAYEROVÁ, Monika. Osvojení v mezinárodních dokumentech. Právní rozhledy. 1999, č. 7, s. 394. 20 Rozhodnutí ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení N 66/22 SbNU 83. 21 R 69/1967. 9

nejlepší možný osvojitel. Vždy je třeba zohlednit i názor dítěte, je-li toho vzhledem ke svému věku schopno. To vše tvoří pouze příklady okolností, které mohou mít vliv na posouzení zájmů dítěte, avšak v konkrétní situaci je na úvaze soudu, které zájmy převáží a zda celkový výsledek shledá za prospěšný pro dítě. 2.2 Osoba osvojitele Osvojitel je rozhodujícím činitelem, na kterém bude v největší míře záviset, zda se osvojení zdaří a splní svůj účel. 22 Zákon proto na každého osvojitele klade určité podmínky, kterým se věnuje tato část práce. V následujícím výčtu nenaleznete podmínku věku osvojitele. Ze zákona pouze vyplývá, že osoba musí být zletilá, aby tak splnila podmínku způsobilosti k právním úkonům. V žádném případě tedy nemůže osvojit dítě člověk mladší 16 let. Další absolutní hranici již náš právní řád nevymezuje. Přesto však existují určité limity, které plynou především z povahy osvojení a z jeho ostatních podmínek, zejména z požadavku přiměřenosti věkového rozdílu mezi osvojitelem a osvojencem. Takovou přibližnou horní mezí stáří osvojitele by mělo být 50 let. 23 Poté se již lidé obvykle špatně přizpůsobují změnám doprovázející osvojení, hrozí jejich invalidita před dosažením dospělosti osvojence a nemožnost tak o něj řádně pečovat. Nevhodnými osvojiteli jsou jistě také osoby, které sice získaly plnou způsobilost k právním úkonům, ale ještě nedovršily 18. rok. Článek 7 odst. 1 EÚoOD také stanoví, že zákon by neměl dovolit osvojení osobám mladším 21let a starším 35 let. Česká republika ale vůči tomuto odstavci uplatnila výhradu, a tak ani toto měřítko nelze zaplikovat. Věk osvojitele tedy může být i bez ohledu na osobu osvojence důvodem k zamítnutí návrhu na osvojení, avšak soud své rozhodnutí opře o nesplnění jiných zákonných podmínek. EÚoOD zakazuje stanovit jako podmínku osvojení schopnost osvojitele mít děti narozené v manželství nebo maximální počet osvojených dětí v jedné rodině (čl. 12). Ale i tak zůstávají samozřejmě faktory, k nimž se přihlíží při zkoumání zájmu 22 VESELÁ, Renata a kolektiv. Rodina a rodinné právo (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia. 2003. s. 160. 23 Srov. Metodické doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 8/2009 k postupu a cílům psychologického vyšetření žadatelů o osvojení nebo pěstounskou péči, přístupného na <http://www.mpsv.cz/files/clanky/7272/metodicke_doporuceni_mpsv_c-8.pdf>, dále jen Dop. 8/2009. 10

nezletilého. NOZ pamatuje překážku osvojení spočívající v jeho zásadním rozporu se zájmy dětí osvojitele. Toto hledisko se uplatní minimálně u nezletilých potomků i dle účinné právní úpravy. 2.2.1 Fyzická osoba Na prvním místě je třeba uvést, že osvojitelem se může stát jen fyzická osoba. Mohlo by se zdát, že tato podmínka je jaksi samozřejmá, ale jelikož rodičovskou zodpovědnost může vykonávat i osoba právnická, zákon to výslovně zakotvuje v 64 odst. 2 ZoR. 2.2.2 Vůle osvojit Nikdo nemůže nutit druhého, aby dítě osvojil. Tato podmínka se ale před soudem zvlášť nezkoumá, protože řízení o osvojení se zahajuje vždy jen na návrh budoucího osvojitele ( 63 odst. 2 ZoR). Projev vůle osvojit konkrétní dítě je v něm tedy obsažen. 2.2.3 Způsobilost k právním úkonům Ustanovení 64 odst. 2 ZoR zakazuje, aby se osvojitelem stal ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům. Doktrinální výklad se poměrně jednotně shoduje, že se požaduje dokonce plná způsobilost. 24 Osvojitel k řádné realizaci nového vztahu potřebuje mít rodičovskou zodpovědnost, jelikož jinak by osvojení ztrácelo své opodstatnění a asi jen těžko by se tak splnila i další podmínka prospěch osvojence. Z okruhu možných osob jsou především vyloučeny nezletilci. Vyřazeny jsou také osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena či jí byly zbaveny soudem podle 10 OZ. 2.2.4 Zdravotní stav Soud povinně zjišťuje zdravotní stav osvojitele, a to na základě lékařského vyšetření. Podmínkou je, že se nesmí příčit účelu osvojení ( 70 ZoR). Nevyžaduje se tedy, aby byl člověk úplně zdravý. Mělo by se ale prokázat, že o dítě dokáže náležitě 24 Srov. FIALA, Josef a kolektiv. Občanské právo. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 842. 11

účelu. 27 Soud je při svém rozhodování povinen vyžádat si vyšetření, která považuje pečovat, a také by prognóza neměla vést k závěru, že by díky svému zdravotnímu postižení nedokázal později osvojence hmotně zabezpečit. Vyšetření se týká jak tělesného, tak i duševního zdraví. Výsledná zpráva lékaře by měla být natolik obsáhlá, aby si soud udělal dostatečný závěr zejména v hlediscích důležitých pro osvojení. Soud rozhoduje podle stavu v době vyhlášení rozsudku, ale měl by vzít v úvahu zejména prognózu do budoucna. 25 Překážku tvoří zejména nemoci dlouhodobé a soustavné. Mezi problematické psychické poruchy patří například psychopatie, patické nálady, těžší neurotické poruchy, poruchy příjmu potravy, snížené duševní schopnosti a jiné. Nevhodné jsou také závislosti, zvláště nadměrné požívání alkoholických nápojů či omamných prostředků a jedů, a to i přesto, že osoba nebyla z těchto důvodů omezena na způsobilosti k právním úkonům. K nevhodným tělesným onemocněním lze zařadit například taková, při kterých osvojitel ztrácí pohybovou schopnost či se stává bacilonosičem. 26 Zákon o rodině ukládá soudu zvláštní informační povinnost. S výsledky vyšetření tak musí seznámit zákonného zástupce osvojence i osvojitele ( 70 ZoR). 2.2.5 Způsob života a psychické vlastnosti Osvojiteli mohou být pouze osoby, které způsobem svého života zaručují, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti ( 64 odst. 1 ZoR). Poměrně vágní formulace zákona dává široký prostor judikatuře a individuálnímu přístupu ke každému případu. Osvojitel by měl prokázat, že svými osobními vlastnostmi, motivací pro osvojení ( 70 ZoR) i například bytovou situací a majetkovými poměry dává záruky budoucího stabilního rodinného prostředí pro dítě a osvojení se tak nebude příčit svému k tomuto účelu za potřebná. Zpravidla se tak soudní řízení neobejde bez vyšetření psychologického. Nutně potřebuje také zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ( 25 Srov. R 5/1976. 26 Závěry vyplývají z Dop. č. 8/2009 a z Doporučeného postupu pro posudkové a praktické lékaře č. j. 2010/13556-23 Posuzování zdravotního stavu dětí a žadatelů pro účely náhradní rodinné péče dle zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, dostupného na <http://www.mpsv.cz/files/clanky/8318/doporuceny_postup1.pdf>. 27 R 69/1967. 12

70 ZoR). Kromě toho si soud obvykle obstarává i zprávy ze zaměstnání a z místa bydliště, opis z rejstříku trestů a podobně. 28 Tyto všechny postupy mají zaručit, aby soud mohl odpovědně říci, že osvojitel tuto podmínku splňuje. Pokud jde o materiální předpoklady, osvojitel musí mít zajištěno bydlení zdravotně i hygienicky nezávadné a dostatečně prostorné zejména z hlediska potřeb dětí. Posuzují se majetkové poměry celé rodiny a její měsíční příjem by měl činit alespoň 1,5 násobek životního minima. Při tom všem se samozřejmě bere velký zřetel i na ostatní potomky a další vyživovací povinnosti osvojitele. Z psychologického pohledu se na prvním místě zkoumá vztah osvojitele k dětem a vůbec k rodinnému životu. Velkým ukazatelem se přitom stává vztah k jeho vlastním potomkům, jak o ně pečuje nebo zda je naopak zanedbává. Pokud mu v minulosti byla omezena rodičovská zodpovědnost či jí byl zbaven, zjišťují se důvody, které k rozhodnutí vedly. Neméně důležitá je jeho schopnost vychovávat děti. Osvojitel by měl mít představu o potřebách dítěte a povinnostech rodičů. Výhodou jsou i předešlé zkušenosti. Bude potřebovat dítě správně zaujmout, stimulovat i trestat, k čemuž má každý různé předpoklady. Osobní vlastnosti osvojitele také určují budoucí prostředí pro dítě. Nepreferuje se agresivita, nedostatek sebekontroly, nekomunikativnost, egocentrismus či nepatřičný žebříček hodnot. Zkoumá se stabilita citových vztahů a především předcházejících i současných manželství. Zákon výslovně požaduje zjišťování motivace k osvojení ( 70 ZoR). Nevhodné je tak například, pokud osvojitel sleduje adopcí jen udržení manželství, zajištění se ve stáří nebo dokonce chce těžit z dětské práce či osvojence sexuálně zneužívat. Pokud jde o životní styl, zavrhuje se těžké kouření a nadměrné pití alkoholu či jiné závislosti nebo například častá nepřítomnost v domácnosti. Předešlé trestné činnosti osvojitele se samozřejmě nestraní vůbec, ale neměl by se zejména dopustit opakovaného nebo závažnějšího úmyslného trestného činu. Celkový dojem by ale měl ujišťovat, že se trestná činnost nebude opakovat. Osvojence budou ovlivňovat i ostatní osoby bydlící s osvojitelem a jiní členové jeho rodiny. Budou dotvářet rodinné prostředí pro dítě. Soud by se tak měl zaměřit i na informace o nich. Důležité tak jsou především manželské vztahy, jejich 28 Pokud samotnému soudnímu řízení předchází proces zprostředkování osvojení podle 19a až 27 ZoSPOD, provádí se vše již v době, kdy budoucí osvojitelé žádají orgán sociálně-právní ochrany dětí o zařazení do seznamu žadatelů o zprostředkování osvojení. Tyto informace jsou pak součástí dokumentace o žadateli, kterou soud při rozhodování využívá. 13

délka a průběh. Pokud osvojitel žije právě v manželství, soud si měl zjistit, proč se k návrhu nepřipojuje také druhý manžel. 2.2.6 Manželství Jak již bylo výše řečeno, společně mohou osvojit dítě pouze manželé ( 66 ZoR). Jak zrušitelné, tak i nezrušitelné osvojení je umožněno i individuálně. U nezrušitelného to ale přichází v úvahu pouze, pokud osvojitel žije v manželství s rodičem dítěte, je pozůstalým manželem po rodiči osvojiteli nebo v naprosto výjimečných případech i pokud je osamělou osobou, která v manželství vůbec nežije. Jelikož se na prvním místě bere zřetel na zájem dítěte, upřednostňuje se při výběru rodičů samozřejmě úplná rodina. Avšak zákon tak reflektuje, že i jeden rodič, zvláště žena, dokáže dítěti vytvořit vhodné rodinné prostředí. 29 Pokud osoba žije v manželství, může si vybrat, zda dítě osvojí sama nebo společně se svým manželem. Pokud se rozhodne pro první variantu, potřebuje zásadně souhlas svého manžela. Blíže se tím zabývá část 2.4.5 Souhlas manžela osvojitele. 2.2.7 Registrované partnerství Zákon o registrovaném partnerství, č. 115/2006 Sb. z., dále jen ZoRP, v 13 odst. 2 striktně zakazuje lidem, kteří vstoupili do partnerství osob stejného pohlaví, aby se po dobu jeho trvání stali osvojiteli dítěte, i kdyby se jednalo o osvojení individuální. České právo připouští osvojení jednotlivcem, a to dokonce osamělou osobou. Dle judikatury tak připouští, jak bylo výše řečeno, že i jeden rodič může poskytnout dítěti dostatečné rodinné prostředí. Chybějící prvek druhého pohlaví na straně rodiče tak lze postrádat. Diskriminaci homosexuálně orientovaných jedinců z možnosti stát se osvojitelem tak nelze připustit. 30 Osvojení nemůže být odepřeno z důvodu homosexuality. Neuzavře-li tedy osoba registrované partnerství a splní ostatní podmínky, právní řád jí nebrání stát se osvojitelem. Domnívám se, že i samotný 13 ZoRP je v rozporu s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. 29 R 50/1985. 30 Srov. Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí ze dne 22. 1. 2008, stížnost 43546/02, případ E. B. vs. Francie, publikováno <http://cmiskp.ec hr.coe.int/tkp197/view.asp?item=1&portal=hbkm&action= html&highlight=&sessionid=89669879&skin=hudoc-en>. 14

Vyloučení osvojení páry osob stejného pohlaví je časté i v zahraničních úpravách. Naráží se zde i na problematiku matričních zápisů, dle kterých dítě může mít jen jednu matku nebo jednoho otce. 31 2.3 Osoba osvojence V literatuře se často setkáme s pojmem,,právně volné dítě. Právní předpisy ho nepoužívají a není ani nikterak přesný. Chápe se pod ním dítě, u kterého právní řád připouští osvojení. Právní vztah k jeho rodičům ale zůstává zachován až do právní moci rozsudku o osvojení, a tak se dítě nemůže stát statusově volné. Práva a povinnosti vyplývající z rodičovského statusu jsou právy absolutními, nedisponovatelnými. 32 Nelze se jich tedy platně vzdát či je na někoho smluvně převést. Jeden z předpokladů osvojení, nedostatečné rodinné prostředí pro dítě, může být naplněn dvěma způsoby. Prvním je tzv. faktická (přirozená) osiřelost, kdy rodiče dítěte zemřeli, a druhým sociální, jestliže se mu z nejrůznějších důvodů, objektivních i subjektivních, nedostává v rodině řádné péče a výchovy. Osvojení přichází v úvahu v obou případech, i když vhodnější je u osiření faktického. Soud povinně zkoumá zdravotní stav osvojence ( 70 ZoR) a o výsledcích informuje jeho zákonného zástupce i osvojitele. Jakékoli zjištění však nebrání osvojení a nejedná se tedy o jeho podmínku. Tato povinnost má pouze ochránit zúčastněné před neuváženým rozhodnutím a případně dokonce zrušením osvojení. Osvojení brání probíhající řízení o určení otcovství k dítěti, pokud bylo zahájeno na návrh muže, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte ( 70a ZoR). V takovém případě se rozsudek o osvojení nesmí vyhlásit před právní mocí rozhodnutí ukončující takové řízení. Zákon tak brání znemožnění uplatnění rodičovských práv a napomáhá sanaci biologického vztahu. 2.3.1 Nezletilost a věk dítěte Zákon o rodině umožňuje pouze osvojení nezletilého ( 65 odst. 2 ZoR). Výklad tohoto pojmu je třeba hledat v občanském zákoníku. 31 HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partne rství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 536. 32 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte. Správní právo. 2003, číslo 5 6, s. 307. 15

Ten počátek nezletilosti spojuje s okamžikem narození fyzické osoby. Díky ostatním podmínkám, především tříměsíční preadopční péči, může ale k osvojení dojít nejdříve v několika měsících života jedince. Naprosto se vylučuje osvojení ještě nenarozeného dítěte (tzv. nascitura). V případě nezrušitelného osvojení právní řád stanovuje i minimální věk osvojence nezletilý musí být starší jednoho roku ( 75 ZoR). 33 Takovou úpravu odůvodňuje stanovisko odborníků, že během prvního roku života lze určit budoucí vývoj tělesného i duševního zdravotního stavu člověka. Předchází se tak neuváženým rozhodnutím, která by mohla vést k nenaplnění účelu osvojení. Nejvhodnějšími osvojenci jsou děti ve věku kojenců či batolat, protože u nich existují největší předpoklady k vytvoření silného citového vztahu k nové rodině. Může se tak stát ale i později. Nezletilost obecně končí dovršením 18 let, tedy počátkem dne 18. narozenin. Dříve se tak může stát u osoby starší 16 let 34 uzavřením manželství, a to i takového, které později zanikne či bude prohlášeno za neplatné. Vyloučeno je také osvojení po smrti nezletilého. 35 Například ve francouzském právním řádu ale taková možnost existuje. 2.3.2 Souhlas osvojence Souhlas osvojence se vyžaduje za dvou předpokladů ( 67 odst. 2 ZoR). Prvním, tzv. pozitivním, je schopnost nezletilce posoudit dosah osvojení. Není stanovena žádná věková hranice pro takový úkon a soud musí individuálně zkoumat psychickou vyspělost dítěte, jeho schopnost utvořit si vlastní názor či posoudit dosah opatření a zhodnotit jeho rozumovou i volní schopnost. Pro orientaci je možné uvést, že NOZ, který na základě stejných kritérií hledá objektivní mez, stanovuje minimální věkovou 33 Vzhledem k obvyklému výkladu obdobné formulace v 13. lze nejspíše vyhlásit rozhodnutí již v den 1. narozenin. 34 Tato formulace se obvykle vykládá tak, že manželství může být uzavřeno nejdříve v den 16. narozenin ŠVESTKA, Jiří a kolektiv. Občanský zákoník. Komentář. I, 1 459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 109. 35 ŠVESTKA, Jiří. Osvojení v československém právním řádu. Praha: Univerzita Karlova, 1973, s. 39. 16

hranici 12 let. Revidovaná EÚoOD 36 například požaduje, aby právní řády stanovily věkovou hranici maximálně na 14 let. Negativní vymezení určuje, že není souhlasu třeba, jestliže by tím byl zmařen účel osvojení. Taková situace nastane například, jestliže by to mohlo vést k narušení již existujícího vztahu s budoucími osvojiteli, neboť je dítě považuje za své biologické rodiče. Náležitosti takového souhlasu jsou obdobné náležitostem souhlasu zákonného zástupce, a to včetně adresnosti souhlasu a možnosti jeho odvolání až do právní moci rozsudku. I pokud se nepotřebuje souhlas dítěte, má nezletilý právo být slyšen a soud zjišťuje jeho názor na celou věc, je-li schopen formulovat své názory ( 100 odst. 3 OSŘ, čl. 12 ÚoPD). 2.4 Souhlas třetích osob s osvojením K osvojení je zásadně zapotřebí souhlasu zákonných zástupců budoucího osvojence ( 67 ZoR). Nejčastěji se jedná o rodiče, avšak mohou se jimi stát i osoby odlišné. Pokud má dítě zákonných zástupců více, vyžaduje se souhlas všech. Každý má tedy právo veta. Zákonodárce nezvolil vhodnou úpravu. Nutnost souhlasu rodiče s osvojením vychází z jeho přirozeného sepětí s potomkem, také jemu osvojení zásadně zasáhne do dalšího života. Právo dát souhlas k osvojení nenáleží, narozdíl od zastupování dítěte, do souboru tzv. rodičovské zodpovědnosti. 37 Stojí samostatně mimo ni. Přesto možnost udělit nebo odepřít souhlas s osvojením s jejím trváním zákon o rodině spojuje. Úprava mylně předpokládá, že způsobilost k oběma právům, zastupování dítěte a dání souhlasu s osvojením, se řídí stejnými zásadami a pravidly. Avšak jedná se o odlišné instituty a jejich směšováním vznikají situace, kdy právní řád nedůvodně zkracuje rodiče na jeho právu rozhodnout o osudu svého potomka. Především se tak děje v případě omezení způsobilosti k právním úkonům, o kterém může být rozhodnuto z naprosto nesouvisejících příčin. Tento problém by měl NOZ napravit. Zákon o rodině alespoň 36 Česká republika revizi zatím neratifikovala, dostupné <http://conventions.coe.int/treaty/en/treaties/ Html/202.htm>. Stále tak zůstává v platnosti v původním znění (132/2000 Sb. m. s.). 37 Důvodová zpráva k návrhu NOZ, s. 724 dokumentu, zveřejněna na <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6& CT=362 &CT1=0>. 17

pamatuje na výjimku v případě ochrany nezletilého rodiče, kterému dává oprávnění k odepření souhlasu s osvojením, přestože není nositelem rodičovské zodpovědnosti. Zatímco souhlas rodiče je spojen se zřeknutím se svého dítěte a vědomým zrušením svých rodičovských práv vůči němu, jiný zákonný zástupce či opatrovník ustanovený pro udělení souhlasu s osvojením sleduje převážně zájem dítěte. Udělování souhlasu s osvojením je hmotněprávním úkonem, který ale osoba činí pouze v rámci řízení, zpravidla jako jeho účastník ( 181 OSŘ). 38 Zákon o rodině výslovně nestanovuje náležitosti takového souhlasu, avšak i tak určitým pravidlům podléhá. Jedná se o ryze osobní právo, ve kterém je daná osoba naprosto nezastupitelná a její souhlas nemůže nahradit ani rozhodnutí soudu. Z důvodu subsidiarity občanského zákoníku pro rodiněprávní vztahy ( 104 ZoR) musí souhlas vyhovovat všem požadavkům kladeným na projevy vůle v 37 a následující OZ. Jejich nedodržení vede k absolutní neplatnosti úkonu. Především musí být učiněn svobodně, vážně, srozumitelně a určitě. Souhlas musí být dán vhledem ke konkrétní osobě osvojence i stupni osvojení. Úkon lze učinit pouze osobně před soudem, který musí také osobu předem poučit o právních následcích jejího souhlasu i celého osvojení ( 69a ZoR). Nelze ho vázat na splnění jakýchkoli podmínek, zejména na finanční prospěch (čl. 15 EÚoOD). Zákonný zástupce jej může odvolat až do nabytí právní moci rozsudku o osvojení. 39 2.4.1 Souhlas zletilých rodičů Jak již bylo zmíněno, souhlas zletilých rodičů s osvojením se vyžaduje jen, pokud jsou také zákonnými zástupci dítěte. Pokud jím je pouze jeden z nich, zůstává jediným zákonným zástupcem dítěte a souhlas s osvojením uděluje on. U poručníka nepřichází osvojení bez jeho souhlasu nikdy v úvahu, neboť jeho souhlas především chrání zájmy nezletilého. U rodičů má však potřeba jejich souhlasu jiný význam, a tak zákon o rodině pamatuje na tři výjimky: 38 HADERKA, Jiří. Udělování přivolení k osvojení a zastupování dítěte v tomto řízení. Socialistická zákonnost. 1987, č. 5, s. 257. 39 Srov. Nejvyšší soud. Rozhodnutí ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 415/2005, publikováno <http://w ww.nsoud.cz/judikatura/judikatura_ns.nsf/websearch/46e7fe230220b105c1257983005b7df5?ope ndocument&highlight=0,>. 18

A) Souhlas rodičů s osvojením se nevyžaduje, jestliže o dítě neprojevovali minimálně po dobu 6 měsíců opravdový zájem (tzv. kvalifikovaný nezájem). Zákon po novele č. 91/1998 Sb. nám demonstrativním výčtem dává vodítko, jak toto pravidlo vykládat opravdový zájem tedy rodiče neprojevují zejména, pokud dítě pravidelně nenavštěvují, neplní k němu pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost, neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě ( 68 odst. 1 písm. a). Soud při svém rozhodování posuzuje, zda mají rodiče skutečný, vnitřní vztah k dítěti. To lze samozřejmě zjistit pouze z vnějších projevů a soud musí přihlížet ke konkrétní situaci a poměrům. Například ale nestačí pouze ojedinělé, ryze formální projevy. B) Druhou výjimkou je situace, kdy rodiče o dítě neprojevují žádný zájem po dobu nejméně dvou měsíců po jeho narození (subjektivní stránka zájmu). Aby se na rodiče vztahovalo toto ustanovení, musí dítě opustit neprodleně po porodu, a poté mu například nikdy netelefonovat, nenavštívit ho, nezajímat se o jeho zdravotní stav nebo o jiné podstatné skutečnosti, neplnit dobrovolně vůbec vyživovací povinnost, nevyvinout si k němu žádný citový vztah a nezajímat se o jeho další osud. 40 Ustanovení výslovně nedopadá na rodiče, kteří nemohou vykonávat rodičovská práva z objektivních důvodů, ale takové pravidlo se dovozuje i u výjimky předešlé 41 (objektivní stránka zájmu). O obou uvedených výjimkách týkajících se nezájmu rodiče o dítě rozhoduje soud ve zvláštním incidenčním řízení ( 180a, 180b OSŘ). Pro tento případ je odlišně stanoven okamžik rozhodný pro splnění podmínek, na základě kterých se uplatní uvedené výjimky. Je jím den, ve kterém je podán návrh na zahájení incidenčního řízení. Prvořadým zájmem dítěte ale stále zůstává obnovení biologické rodiny, a tak se i zde uplatní clausula rebus sic stantibus ( 180b OSŘ) a v žádném případě zde nelze mluvit o propadné lhůtě. Na rozhodnutí má vliv i pozdější chování rodičů. 42 Podmínky pro použití těchto výjimek musí být splněny beze zbytku, je třeba je bezpečně prokázat a nesmí o nich vzniknout jakékoli pochybnosti. Na následky svého nezájmu musí být rodiče předem upozorněni. Právě jasné vědomí rodičů o důsledcích, k nimž řízení podle 40 HOLUB, Milan a kolektiv. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011. s. 261. 41 Srov. R 5/1977. 42 Srov. Ústavní soud. Rozhodnutí ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 485/10, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení N 82/57 SbNU 93. 19

180a OSŘ vede, může aktivovat rodiče k projevení zájmu o dítě a usnadnit sanaci rodinných pout. 43 Odepření možnosti projevit s osvojením svého potomka nesouhlas je velkým zásahem do rodičovských práv, který však ochraňuje dítě před vleklými průtahy a neodůvodněným dlouhodobým pobytem v zařízeních ústavní péče. Ustanovení se ale nesmí v žádném případě zneužívat k jiným účelům. Zákonodárce se tak potýká s problémem, kde najít rovnováhu mezi těmito dvěma hledisky. V české právní úpravě se projevuje tendence zkracování lhůt nezájmu o dítě, která již dospěla ke krajnímu řešení, a jistě by se neměla ještě více krátit. 44 Toho se však nový NOZ nedrží. C) Poslední výjimka má zcela odlišný charakter. Souhlas rodičů s osvojením se nevyžaduje, neboť ho již dříve udělili, avšak bez vztahu ke konkrétní osobě osvojence tzv. blanketový souhlas ( 68a ZoR). V návaznosti na tento pojem se běžný souhlas rodičů označuje také jako adresný či přímý. Blanketový souhlas musí být dán osobně, písemně a před soudem nebo orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Lze ho udělit nejdříve 6 týdnů po narození dítěte, čímž se zákon o rodině drží nejnižší povolené meze dle čl. 5 odst. 4 EÚoOD. Blanketový souhlas lze odvolat jen do chvíle, kdy je dítě umístěno rozhodnutím soudu do péče budoucích osvojitelů. Na to musí být rodič také upozorněn, neboť se jedná o významný zásah do rodičovských práv. Dítě si již během preadopční péče vytváří citové vztahy a zvyká si na novou rodinu. Úprava je často kritizována pro rozpor s ÚoPD, jelikož rodičovství zůstává zachováno až do právní moci rozsudku o osvojení. V tomto se tedy liší od souhlasu adresného, který lze odvolat až do právní moci rozsudku o osvojení. Jinak se na něj také vztahují náležitosti, které jsou kladeny na adresný souhlas. Ustanovení se do právního řádu vložilo novelou č. 91/1998 Sb., aby se tak urychlil celý proces a podpořila se anonymita osvojení, pokud si to rodiče přejí. Dlužno však říci, že v praxi má jeho využití pouze omezený dosah, neboť matky se často po stanovené lhůtě již po odchodu z nemocnice o dítě nezajímají a k danému orgánu se dostaví. 43 Nejvyšší soud. Rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011, spis. zn. 30 Cdo 2371/2011, publikováno na <http://www.nsoud.cz/judikatura/judikatura_ns.nsf/websearch/7b92561167f4ea98c1257983005b5 A5B?openDocument&Highlight=0,>. 44 RADVANOVÁ, Senta. Osvojení v proměnách společnosti. Pocta Jiřímu Švestkovi k 75. narozeninám. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 252. 20

Jelikož po nezrušitelném osvojení může následovat i readopce, 45 v postavení rodiče dávajících souhlas se může vyskytnout i osvojitel. Na druhou stranu se nevyžaduje souhlas manžela pokrevního rodiče. Právě úprava souhlasu rodiče s osvojením podléhá ze všech uvedených podmínek největším diskuzím a návazně častým změnám. Zákonodárce se snaží nalézt rovnováhu mezi právy dítěte na řádnou péči a právy rodičů rozhodovat o osudu svého potomka a pokusit se ještě o sanaci rodiny. 2.4.2 Souhlas nezletilých rodičů Český právní řád zná jediný případ, kdy se vyžaduje souhlas rodiče s osvojením, přestože nenese rodičovskou zodpovědnost a není zákonným zástupcem svého potomka. Stane se tak v případě jeho nezletilosti ( 67 odst. 2 ZoR). Tato zásada byla výslovně zakotvena až novelou č. 91/1998 Sb. a odstranily se tak dosavadní pochybnosti, zda je takový souhlas nutný. Jistě tak byl učiněn krok správným směrem, který zabraňuje nedůvodným zásahům do rodičovského statusu. Česká republika se zavázala mezinárodními smlouvami, které požadují, aby osvojení bez souhlasu rodičů bylo pouhou výjimkou (zejména čl. 5 odst. 2 a 3 EÚoOD). Opačný stav by takovou zásadu porušoval. Zákon neurčuje žádnou minimální věkovou hranici pro udělení souhlasu. Například NOZ ji již stanovuje na 16 let. Předpokládá se tak, že nezletilí rodiče jsou schopni posoudit dosah tohoto právního úkonu. 46 Soud by při svém rozhodování měl hodnotit schopnost nezletilého rodiče uvážit a pochopit dosah udělení či odepření souhlasu, měl by pečlivě zkoumat jeho intelektuální a mravní vyspělost 47 a případně jeho jednání nepřiznat právní význam. I u nezletilého rodiče pamatuje právní řád na výjimky, kdy se jeho souhlas nevyžaduje ( 68 odst. 2 ZoR). Odkazuje přitom na úpravu postavení zletilého rodiče, který je zákonným zástupcem dítěte, pokud jde o soustavné neprojevování opravdového zájmu o dítě po dobu nejméně 6 měsíců anebo žádného zájmu po dobu 2 měsíců po 45 Viz část 2.6.2 Opětovné osvojení (readopce). 46 HADERKA, Jiří. Osvojení a adopční řízení od účinnosti zákona č. 91/1998 Sb. Právní praxe. 1998, č. 7, s. 404. Článek se opírá o důvodovou zprávu k novele č. 91/1998 Sb. dostupnou na <http://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t012800a.htm>. 47 HOLUB, Milan a kolektiv. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisejícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011. s. 258. 21

narození (viz. výše). V případě blanketového souhlasu však zákon mlčí a neshodují se ani odborné názory na výklad tohoto problému. Přikláním se k stanovisku, že zásah do rodičovských práv musí zákon výslovně umožňovat a každou výjimku je nutné interpretovat restriktivně, 48 a tak i v této situaci se vyžaduje souhlas rodiče. Přesto by měl zákonodárce zvážit zvolenou úpravou, neboť takový rodič zůstává nadále dítětem, které si zaslouží zvýšenou ochranu. Nezletilec se navíc dostává do velmi komplikované situace, která však nevylučuje, že by se o svého potomka nemohl později postarat 49 a hrozí tak snadno možnost, že svého nezájmu bude později litovat. Pokud jde o náležitosti souhlasu, podléhá stejným pravidlům jako u rodiče, který je zároveň zákonným zástupcem. Je proto také nadán procesní způsobilostí ( 180 odst. 2 OSŘ). 2.4.3 Souhlas poručníka Pokud oba rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nejsou známi nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, stanovuje soud dítěti poručníka, který se tak stává mimo jiné jeho zákonným zástupcem ( 78 ZoR). V takové situaci dává souhlas s osvojením pouze poručník. Tak závažný úkon se podřazuje pod pojem podstatné věci podle 80 ZoR, a tak k jeho platnosti potřebuje schválení soudem. Od těchto případů je třeba odlišit situaci, kdy soud rodičům omezil rodičovskou zodpovědnost nebo pozastavil její výkon. Následkem takového rozhodnutí není neexistence rodičovské zodpovědnosti a souhlas rodiče se tak i v tomto případě vyžaduje. 2.4.4 Souhlas opatrovníka Vždy, když se nevyžaduje souhlas ani jednoho z rodičů, kteří jsou zároveň zákonným zástupcem dítěte, uděluje ho opatrovník ustanovený soudem speciálně pro 48 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte. Správní právo. 2003, číslo 5 6, s. 312. Srov. i Metodické doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 1/2010 k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech adresného souhlasu rodiče k osvojení dítěte, strana 3 dokumentu, dostupné <http://www.mpsv.cz/files/clanky/9253/metodicke_doporuceni-adresny_souhlas.pdf>. 49 RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Kurz občanského práva: Instituty rodinného práva. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 134. 22