Sledování dynamiky změn fyzické zdatnosti u fotbalistů staršího dorostu Tesly Pardubice. Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her Sledování dynamiky změn fyzické zdatnosti u fotbalistů staršího dorostu Tesly Pardubice Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Karel Večeřa Vypracoval: Bc. Tomáš Prorok Učitelství pro ZŠ a SŠ Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne.2008 podpis..

Děkuji PaedDr. Karlovi Večeřovi a Mgr. Martinu Zvonařovi Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při zpracování diplomové práce.

OBSAH ÚVOD... 6 1. TĚLESNÁ ZDATNOST... 7 1. 1 Posuzování tělesné zdatnosti...7 1. 2 Rozdělení tělesné zdatnosti a možnosti jejího posuzování...8 2. SPORTOVNÍ TRÉNINK HRÁČE FOTBALU... 11 2. 1 Stručná charakteristika fotbalu...11 2. 2 Definice sportovního tréninku...12 2. 3 Didaktické formy sportovního tréninku...13 2. 4 Periodizace tréninkového procesu...13 3. DRUHY TRÉNINKOVÉHO PROCESU... 16 3. 1 Nácvik...16 3. 2 Herní trénink...17 3. 3 Kondiční trénink...17 3. 3. 1 Bioenergetika pohybové činnosti... 19 3. 3. 2 Koordinační schopnosti... 22 3. 3. 3 Pohyblivost... 24 3. 3. 4 Silové schopnosti... 24 3. 3. 4. 1 Metody posilování...26 3. 3. 5 Vytrvalostní schopnosti... 26 3. 3. 5. 1 Druhy vytrvalostních schopností...27 3. 3. 5. 2 Metody rozvoje vytrvalostních schopností...30 3. 3. 5. 3 Prostředky rozvoje vytrvalostních schopností...30 3. 3. 6 Rychlostní schopnosti... 33 3. 3. 6. 1 Druhy rychlostních schopností...33 3. 3. 6. 2 Metody rozvoje rychlostních schopností...34 3. 3. 6. 3 Prostředky rozvoje rychlostních schopností...34 3. 4 Regenerace...35 3. 4. 1 Přehled prostředků regenerace sil... 35 3. 5 Psychologická příprava...36 3. 6 Zvláštnosti sportovní přípravy...36 3. 6. 1 Specifika v přípravě hráčů věkové kategorie 17 18 let... 37

4. CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY PRÁCE... 38 4. 1 Cíl práce...38 4. 2 Hypotéza práce...38 4. 3 Úkoly práce...38 5. METODIKA PRÁCE... 39 5. 1 Charakteristika souboru...39 5. 2 Použité metody...39 5. 2. 1 Cooperův test - dvanáctiminutový běh... 40 5. 2. 2 Člunkový běh 4 x 10 m... 40 5. 2. 3 Skok daleký z místa odrazem snožmo... 40 5. 2. 4 Hluboký předklon v sedu... 41 5. 3 Metoda sběru a záznamu informací...41 5. 4 Metody zpracování výsledků...42 6. VÝSLEDKY PRÁCE... 43 6. 1 Test č. 1 - Člunkový běh 4 x 10 m...43 6. 2 Test č. 2 - Skok daleký z místa odrazem snožmo...45 6. 3 Test č. 3 - Cooperův test - dvanáctiminutový běh...47 6. 4 Test č. 4 - Hluboký předklon v sedu...49 7. DISKUSE... 51 ZÁVĚR... 53 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 54 PŘÍLOHY... 56 RESUMÉ

Úvod Dobrý trenér, který se zajímá o trénink mládeže a chce být alespoň trochu na výši, má možnost nahlédnout do různých publikací. Existují u nás speciální příručky o tom, jak trénovat mladé fotbalisty. Tato práce je určena trenérům, kteří usilují o zvyšování účinnosti tréninkového procesu ve fotbale. Měla by sloužit jako určité vodítko při plánování a sestavování tréninkového procesu a také ke komplexnímu chápání jeho podstaty, to znamená přistupovat k němu jako k procesu biopsychosociální adaptace. První kapitola je věnována tělesné zdatnosti, jejímu rozdělení a možnostem testování oblastí, které obsahuje. Druhá kapitola seznamuje čtenáře s pojmem sportovní trénink hráče fotbalu. Sportovní trénink není nahodilý proces. Je tvořen určitou posloupností a to od stanovení cílů až po výkon hráčů na hřišti. Na základě stanovených cílů klubu můžeme plánování rozdělit do několika cyklů. V našem případě jsme se zaměřili na období zimního přípravného období. Třetí kapitola Druhy tréninkového procesu je zpracována podrobněji, neboť jsme přesvědčeni, že kondiční a herní trénink i na úrovni amatérského fotbalu vyžaduje znalosti a respektování alespoň základních fyziologických mechanismů. Při plánování tréninkového procesu je zapotřebí brát v úvahu také zákonitosti ve vývoji dětí a mládeže. V následujících kapitolách se budeme snažit prokázat naší hypotézu, že vlivem tréninkového procesu dojde ke zlepšení motorických schopností hráčů fotbalu během zimního přípravného období. Toto tvrzení se budeme snažit prokázat pomocí čtyř testů tělesné zdatnosti, z nich každý se zaměřuje na jinou oblast motorických schopností. Experimentální skupinu otestujeme na začátku a na konci sledovaného období, popíšeme metodiku použitých testů a na závěr vyhodnotíme dosažené výsledky naší práce. 6

1. TĚLESNÁ ZDATNOST 1. 1 Posuzování tělesné zdatnosti Posuzování lidské výkonnosti a dovednosti probíhalo již mnoho let před naším letopočtem. Je známo, že již 800 roků př. n. l. byli mladí chlapci ve Spartě tvrdě trénováni pro vojenskou službu a státní úředníci již tehdy posuzovali jejich tělesnou zdatnost. V minulosti byla sestavena velká řada testů, které se postupně zdokonalovaly a některé se používají dodnes. V současné době je trendem spojování tělesné zdatnosti s posuzováním zdravotního stavu člověka. Eurofit pro dospělé (1997) definuje tělesnou zdatnost jako schopnost uspokojivě provádět tělesnou činnost. Dále lze tělesnou zdatnost chápat jako mnohorozměrovou oblast (Neuman, 2003), kde je důležité si uvědomit, že mezi pojmy motorická (pohybová) výkonnost, pohybové schopnosti a tělesná zdatnost existují vzájemné vztahy. Výsledky v daném motorickém testu totiž vypovídají nejen o pohybové výkonnosti, ale zároveň charakterizují oblast pohybových schopností a tu lze zase zařadit do určité dimenze tělesné zdatnosti. Z tohoto vyplývá, že zdatnost podmiňuje výkonnost. Čím vyšší je úroveň tělesné zdatnosti, tím lepší jsou předpoklady pro růst specializované sportovní výkonnosti. Jeden z pohledů poukazuje na úzký vztah zdatnosti a zdraví. Pokud chápeme tělesnou zdatnost jako schopnost člověka uspokojivě vykonávat fyzickou práci, tak s moderním způsobem života se nároky na fyzickou práci snižují, a to vede k poklesu tělesné zdatnosti. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdraví definováno takto: Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady (Soulek, 1995). 7

1. 2 Rozdělení tělesné zdatnosti a možnosti jejího posuzování Tělesná zdatnost v moderním pojetí je v odborné světové i domácí literatuře uváděna pod pojmem zdravotně orientovaná zdatnost (Health Related Fitness). Při hodnocení úrovně zdravotně orientované zdatnosti posuzujeme tři základní skupiny faktorů: a) strukturální výška, hmotnost, složení těla; b) funkční aerobní zdatnost, svalovou zdatnost, flexibilitu; c) držení těla. Ad. a) strukturální faktory Základní informace nám poskytne posouzení poměru mezi výškou a hmotností těla, resp. poměr mezi aktivní a pasivní tělesnou hmotou. Existuje celá řada laboratorních vyšetření (metody podvodních testů, ultrazvuk, kalibrace atd.), které však v praxi nelze aplikovat, proto pro rychlé a praktické posouzení složení našeho těla používáme následující výpočty: Body Mass Index (BMI) = hmotnost (kg)/výška (m 2 ) ; Brocův index (BI) = hmotnost (kg) /výška (cm) 100; Nomogram - respektuje skutečnost, že s přibývajícím věkem se mění i optimální hmotnost; Digitální diagnostické přístroje - ve dvou základních provedeních (nášlapný a ruční), jsou schopny změřit procentuální a celkové množství tuku obsaženého v lidském těle. Ad. b) funkční faktory Jedním z funkčních faktorů je aerobní zdatnost, která je klíčovou složkou tělesné zdatnosti. Skládá se z dýchacích, kardiovaskulárních a metabolických funkcí. Veličinou, podle které hodnotíme aerobní zdatnost, je ukazatel maximální spotřeby kyslíku VO 2 max, který odráží úroveň trénovanosti a přizpůsobivosti na fyzickou zátěž. 8

Pro hodnocení aerobní zdatnosti se používají následující testy: test chůze na 2 km, test na bicykloergometru, Cooperův test, běh na jednu míli nebo skoky přes švihadlo a další. Mezi další funkční faktory patří svalová zdatnost. Dimenze svalové zdatnosti zahrnuje svalovou sílu, vytrvalost a kloubní pohyblivost (flexibilitu). Testy pro posuzování svalově kosterní zdatnosti jsou rozděleny dle podoblastí, podle toho na jakou vlastnost (schopnost) jsou zaměřeny: Svalová síla - svalová vytrvalost, výbušná síla, statická síla Testy: kliky, shyby, výdrž ve shybu, hod medicinbalem obouruč, leh-sed, skok daleký z místa odrazem snožmo, výskok (vertikální skok) dosažený atd. Ohebnost a kloubní pohyblivost, rozsah pohybu Testy: rozsah pohybu v kyčelních kloubech, přednožování v leže, vzpažit vzad v lehu na břiše, ohebnost - předklon v sedě, sed dosažený, pohyblivost trupu, atd. Rychlost pohybu - rychlost reakce, frekvenční schopnost, hbitost Testy: běh 10 m, běh na 50 m s pevným startem, běh k metám se změnami směru, člunkový běh 4 x 10m, chytání tyče, Tapping na podložce atd. Posledním funkčním faktorem je motorická zdatnost, která je důležitá zvláště v mnoha sportovních činnostech, ale zahrnuje i zdravotní hledisko. Sledované vlastnosti (schopnosti) jsou rovnováha a rychlost. Pro posouzení motorické zdatnosti se používá rovnováhový test - výdrž ve stoji na jedné noze. Dalšími testy jsou Ozoreckého testy motorické vyspělosti, Iowa-Brace test, test Kraus-Weber atd. Ad. c) držení těla Každý jedinec má vlastní stereotyp držení těla, které je obrazem jeho vnějšího a vnitřního prostředí, odpovídá jeho tělesným a duševním vlastnostem, tělesné stavbě a stavu svalstva. Ovlivňují jej únava, duševní stavy, pohybová aktivita, pracovní a sportovní zaměření. Výsledkem působení těchto komponent je individuálně optimální ( správné ) držení těla. 9

Správné držení těla posuzujeme podle postojových standardů, testů zdravých zad (Thomasův test, Elysin test, Oberův test atd.) nebo podle testu pro výdrž ve správném postoji podle Matthiase. 10

2. SPORTOVNÍ TRÉNINK HRÁČE FOTBALU 2. 1 Stručná charakteristika fotbalu Fotbal je v naší společnosti nejoblíbenějším sportovním odvětvím. Členskou základnou patří k nejrozšířenějším. Fotbalové boje na vrcholných soutěžích sledují na stadiónech a u televizních obrazovek statisíce diváků a další se o něj zajímají nebo ho pěstují neorganizovaně. Fotbal je sportovní, týmová branková hra, která jako jediná celosvětově rozšířená sportovní hra se hraje v přírodních podmínkách. Je to soutěživá činnost dvou soupeřících celků, z nichž se každý snaží vstřelit co největší počet branek a současně jich co nejméně obdržet (Ondřej, 1990). Obsah fotbalu tvoří herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a systémy hry družstva. Na hráče jsou v průběhu utkání kladeny vysoké nároky, které plynou ze značného objemu, intenzity a složitosti zatížení. Objem zatížení hráče v utkání je určován souhrnem trvání a opakování všech podnětů během zápasu. Jedním ze základních ukazatelů je překonaná vzdálenost v průběhu utkání a další pohybové aktivity. Další komponentou zatížení je intenzita. Je charakterizována nepravidelným střídáním úseků maximálního, submaximálního, středního a mírného zatížení. Z fyziologického hlediska klade fotbal velké nároky na nervové a humorální regulační mechanismy, jimiž je pohybová činnost řízena. Energetický výdej je na střední úrovni (Fajfer, 1990). Z biomechanického hlediska je fotbal velmi složitou činností. Zahrnuje různé druhy cyklických a acyklických pohybů. Z hlediska psychologického vyžaduje zvládnutí herních situací náležitou koordinací pohybů, pozornosti; důležitý je také časový odhad, rozhodnost, ráznost, odhad vzdálenosti, obrazotvornost, tvořivost a celková zkušenost; nezanedbatelná je schopnost regulovat optimální psychické stavy a schopnost soutěžit (Fajfer, 1990). 11

2. 2 Definice sportovního tréninku Sportovní trénink je chápán jako specializovaný tělovýchovný proces, jehož cílem je dosahování sportovní výkonnosti ve vybraném sportovním odvětví či disciplíně na základě všestranného a harmonického rozvoje sportovců (Seliger, Choutka, 1982). Podle Dovalila (2005) je sportovní trénink charakterizován jako proces adaptace, proces motorického učení a proces psychosociální interakce. Z pohledu jeho praktické realizace pak jde o pedagogický proces v ose: cíl struktura sportovního výkonu úkoly tréninku obsah prostředky metody trénovanost sportovní forma výkon. Cílem sportovního tréninku je dosažení co možná nejvyšší sportovní výkonnosti, která je výsledkem adaptačních procesů přizpůsobování organismu k opakovanému tělesnému zatěžování. Zátěž chápeme jako souhrn vnějších podnětů působících na lidský organismus ve smyslu fyzickém, psychickém, funkčním a dovednostním. V současném pojetí tréninku ve fotbale rozlišujeme pět druhů tréninkového procesu: nácvik, herní trénink, kondiční trénink, regenerace a psychologická příprava. Dále je nutné si uvědomit, že ve fotbalu rozlišujeme výkon družstva jako celku a výkon jednotlivce. Výkon družstva přímo souvisí s dlouhodobou výstavbou a vytvářením kolektivu. Výkon jednotlivce je zvláštním druhem výkonu v průběhu utkání. Projevuje se schopností individuálně a kolektivně řešit herní situace za využití kondičních, technických, taktických a psychických předpokladů hráče (Fajfer, 1990). 12

2. 3 Didaktické formy sportovního tréninku Mezi didaktické formy tréninkového procesu patří: organizační formy, sociálně interakční formy a metodicko organizační formy. Základní organizační formou je tréninková jednotka (dále jen TJ), která se podle posloupnosti pohybových činností dělí na čtyři části: úvodní, průpravnou, hlavní a závěrečnou. TJ obsahově spojené vytvářejí tréninkový plán (cyklus), do kterého zahrnujeme utkání, a podle délky rozlišujeme (Votík, 2005): dlouhodobé - makrocykly - plány celoroční a víceleté, obvykle dvouleté až čtyřleté, perspektivní plány megacykly; střednědobé - mezocykly plány operativní, obvykle od 2 do 8 týdnů; krátkodobé - mikrocykly nejčastěji v délce 7 dní; plán (příprava) na tréninkovou jednotku. Sociálně interakční formy se podle vztahu mezi trenérem a hráči a hráči navzájem člení na hromadnou formu (kolektivní), skupinovou formu a individuální formu. Při nácviku a zdokonalování herních činností jednotlivce, herních kombinací, herních systémů a standardních situací se uplatňují v závislosti na výkonnosti hráčů, věkové kategorii, situaci a stavu družstva, ročním období a na cílech tyto metodicko organizační formy: pohybové hry, průpravná cvičení, herní cvičení a průpravné hry. 2. 4 Periodizace tréninkového procesu Roční tréninkový proces obsahuje čtyři období (Dovalil, 2005): 1) přípravné (rozvoj trénovanosti), 2) předzávodní (vyladění sportovní formy), 3) závodní (prokázání a udržení vysoké výkonnosti), 4) přechodné (dokonalé zotavení). 13

V České republice je uspořádání fotbalových soutěží v cyklu podzim jaro, a proto je celoroční tréninkový cyklus členěn na následující období: - letní přípravné období červenec srpen - 4 8 týdnů, - podzimní hlavní období - srpen listopad - 13 15 týdnů, - zimní přechodné období - prosinec leden - 4 6 týdnů, - zimní přípravné období - leden březen - 10 12 týdnů, - jarní hlavní období - březen červen - 13-15 týdnů, - letní přechodné období - červen červenec - 2 4 týdny. Z hlediska rozsahu naší práce se zaměříme na zimní přípravné období hráčů fotbalu, ve kterém bude probíhat náš experiment, kdy se budeme snažit prokázat, že vlivem vhodného tréninkového procesu dojde ke zlepšení motorických schopností sledovaných fotbalistů. Cílem přípravného období je vytvoření základů budoucího výkonu a zajištění předpokladů pro další růst výkonnosti. Toto období lze považovat za nejdůležitější v ročním cyklu z hlediska zvýšení trénovanosti. Je to dáno hlavně delší časovou prodlevou mezi podzimní a jarní částí soutěže a TJ je tak možné více zaměřit na rozvoj kondičních schopností hráčů. V prvním přípravném bloku, který trvá 2 4 týdny, je kladen důraz na stimulaci základních fyziologických funkcí. Používají se i nespecifické prostředky, jimiž se zajišťuje potřebná všestrannost jako základ speciálního tréninku. Tento charakter má především kondiční příprava. Dochází ke zvyšování objemu zatížení, tzn. narůstá počet tréninkových dnů a jednotek, doba trvání tréninkových jednotek se prodlužuje. Ve druhé části přípravného období se postupně přechází na specializovaný trénink, tzn. ve větší míře se používají cvičení s vyšší až maximální mírou specifičnosti. Pokračuje zvyšování zatížení hlavně nárůstem jeho intenzity, (přibývá dynamických cvičení, zatížení dostává více anaerobní charakter) při dosažené úrovni objemu zatížení nebo jeho mírném poklesu. Druhý přípravný blok trvá 4 6 týdnů. V poslední třetí části zimního přípravného období se struktura, organizace i obsah tréninkového mikrocyklu shoduje s týdenními mikrocykly hlavního 14

(soutěžního) období. Tréninkové jednotky jsou zaměřené na vyladění sportovní formy, tzn. snížení objemu zatížení při současném udržení jeho vysoké intenzity, důraz je kladen na kvalitu tréninkové činnosti a na psychické vyladění a nabuzení týmu k mistrovskému utkání. Jedná se o posledních 7 až 10 dní přípravného období. 15

3. Druhy tréninkového procesu V současném pojetí tréninku ve fotbale rozlišujeme tyto druhy tréninkového procesu (Votík, 2005): nácvik, herní trénink, kondiční trénink, regenerace, psychologická příprava. 3. 1 Nácvik Votík (2005) charakterizuje nácvik jako druh tréninkového procesu, ve kterém převládá zaměření na osvojení pohybových dovedností a kde se vytvářejí podmínky pro učení se těmto dovednostem herním činnostem (např. střelbě, přihrávání apod.). Při nácviku převládá zaměření na technickou stránku herních činností nebo na taktickou, při které je zatížení většinou nízké intenzity, a proto nedochází k fyziologicky adaptačním procesům. Během tohoto druhu tréninkového procesu, kdy hráči nacvičují nové pohybové dovednosti, dochází k motorickému učení, při kterém musíme respektovat určité biopsychosociální zákonitosti. Proces motorického učení má následující fáze (Votík, 2005): 1. fáze generalizace V této fázi se hráči seznamují s novými pohybovými dovednostmi. Učení začíná seznámením se s úkolem, vytvářením představy a praktickými pokusy. Výsledkem je provedení pohybové činnosti v hrubé formě, pohyby jsou nepřesné a neuspořádané. 2. fáze diferenciace Je to fáze zdokonalování nových pohybových dovedností metodou mnohonásobného opakování, při které se struktura pohybové dovednosti postupně zpevňuje hlavně ve standardních podmínkách. Celková účinnost pohybů dosahuje vyšší úrovně. 16

3. fáze automatizace Je charakterizována přesným a bezchybným prováděním činností v proměnlivých podmínkách. Koordinace pohybů je na vysoké úrovni. Stabilizuje se technika ve variabilních podmínkách utkání. 4. fáze tvůrčí kreativita Naučené pohybové dovednosti se tvořivě uplatňují i ve složitých proměnlivých podmínkách. Dochází k vytváření nových originálních pohybových dovedností umožňujících překvapivé řešení herních situací ve složitých podmínkách utkání. 3. 2 Herní trénink Jedná se o tréninkový proces, v němž převládá specifická herní činnost (činnost s míčem), kdy rozvíjíme v nácviku naučené herní dovednosti a současně se zaměřujeme na rozvoj pohybových schopností (Votík, 2005). To jestli bude hlavním cílem TJ rozvoj určité pohybové schopnosti nebo rozvoj pohybových dovedností je dáno prioritou zaměření TJ. Při výstavbě herního nebo kondičního tréninku zaměřeného na rozvoj pohybových schopností je důležitá znalost principů manipulace se zátěží. Musíme brát v úvahu intenzitu činnosti, délku trvání zátěžového intervalu, počet zátěžových intervalů v jedné sérii, délku odpočinku v jedné sérii, počet sérií, délku odpočinku mezi jednotlivými sériemi a charakter odpočinku. 3. 3 Kondiční trénink Kondiční trénink je proces zaměřený na zvýšení funkčních a psychických možností organismu, na všestranný tělesný rozvoj, upevnění zdraví a vytváření takového motorického potenciálu, který umožňuje při uplatnění racionální techniky a taktiky při optimálním využití předpokladů osobnosti dosáhnout vysoké úrovně sportovního mistrovství a výkonu (Fajfer, 1990). Ve fotbale kondiční trénink chápeme jako proces, ve kterém rozvíjíme pohybové schopnosti a na rozdíl od herního tréninku nespecifickými prostředky, tedy bez míče (běh v terénu, skokanská cvičení, cvičení v posilovně apod.). 17

Pohybové schopnosti lze rozdělit na kondiční a koordinační, nověji se uvažuje o třídě schopností hybridních (obr. 1) (Dovalil, 2005). Generální motorická schopnost Kondiční schopnosti ( energetické ) Hybridní schopnosti ( smíšené ) Koordinační schopnosti ( Informační ) Vytrvalostní schopnosti Silové schopnosti Rychlostní schopnosti Aerobní vytrvalost Anaerobní vytrvalost Silová vytrvalost Maximální síla Rychlostní síla Akční rychlost Reakční Rovnováhová Rytmická Orientační Diferenciační Rychlost orientace Přesnost hodnocení vzdálenosti Přesnost identifikace tvaru Přesnost hodnocení úhlu Komplexní orientace Obr. 1: Model hierarchické struktury komplexu pohybových schopností (Dovalil, 2005) Kondiční pohybové schopnosti jsou výrazně podmiňovány metabolickými procesy, související hlavně se získáváním a využíváním energie pro vykonávání pohybu. Schopnosti koordinační jsou dány především procesy řízení a regulace pohybu. 18

3. 3. 1 Bioenergetika pohybové činnosti Rozvoj kondičních pohybových schopností je determinován především těmito faktory (Votík, 2005): 1. Morfologickými tvar těla, konfigurace svalových skupin, poměr aktivní svalové hmoty a podkožního tuku. 2. Fyziologickými funkce pohybového, dýchacího, oběhového systému. 3. Biochemickými stav bioenergetických systémů, přizpůsobivost regulačních systémů. 4. Psychologickými motivace, regulace pohybové činnosti, emoce atd. Pro zvyšování sportovní výkonnosti je nevyhnutelné poznat fyziologické zákonitosti adaptace organismu sportovce na fyzické zatížení a využít je pro zdokonalení metodiky sportovního tréninku. Má-li být tréninkové zatížení a jeho působení na pohybový aparát cílevědomé a účinné, nemůžeme podmínky a mechanismy funkce svalů a jejich adaptační procesy ignorovat. Toto poskytuje podklady k objektivnímu rozhodování při volbě zatěžování, dávkování a zaměření. K základním ukazatelům pro posuzování trénovanosti patří ukazatele energetických možností hráče. Energetické zabezpečení různých sportovních výkonů může být po kvantitativní stránce velice rozdílné, přičemž průběh uvolňování energie z makroergních fosfátů závisí na typu cvičení, jeho intenzitě, celkovém trvání, stavu trénovanosti (Fajfer, 1990). Způsoby získávání energie pro pohybovou činnost (Fajfer, 1990): a) Alaktátový neoxidativní (anaerobní) způsob vyjadřuje celkovou energii uvolnitelnou štěpením fosfagenů (ATP, CP ve svalu), při pohybové činnosti maximální intenzity s trváním 10 25 sekund. Tento způsob tvoří základ rychlostně silové přípravy a je cenný při rychlých dynamických pohybech. b) Laktátový neoxidativní (anaerobní) způsob je vyjádřen celkovou energií uvolnitelnou neoxidativním štěpením cukrů (glykolýzou z glykogenu), při pohybových činnostech submaximální intenzity s trváním do 45-90 sekund. c) Oxidativní (aerobní) způsob vyjadřuje celkový objem energie uvolnitelný oxidativně (štěpením cukrů a tuků), při pohybové činnosti střední a mírné 19

intenzity s délkou činnosti nad 90 sekund a více. Oxidativní způsob energetického krytí má rozhodující význam pro rychlé doplnění zásob ATP-CP na maximální úroveň nezbytnou pro intervalovou činnost objektivně maximální intenzity. Ukazatelem aerobních schopností organismu je především VO 2 max (obr. 2). kyselina mléčná (mmol/l) 9 anaerobní pásmo anaerobně-aerobní 4 2 0 smíšené pásmo anaerobní práh aerobně-anaerobní aerobní práh aerobní pásmo % W max 50 100 Obr. 2: Vztah mezi intenzitou zatížení v procentech maximálního výkonu a hladinou kyseliny mléčné a jejich solí v krvi (Votík, 1995). Hráče fotbalu můžeme označit v oblasti energetického zabezpečení pohybové činnosti za dominantní aerobní (O 2 ) a anaerobní alaktátovou (ATP - CP) kapacitu, spolu se schopností zachovávat přesnost a rychlost pohybové koordinace při mírné kyselosti vnitřního prostředí organismu vyjádřené hodnotou laktátu kolem 4-9 mmol/l (smíšené pásmo) (Fajfer, 1990). Uváděné časové vymezení jejich uplatnění je přibližné a při různých činnostech se mohou a také překrývají (obr. 3), což je potřeba si uvědomit při rozvoji kondičních pohybových schopností. Poměrně univerzálním a dostatečným indikátorem intenzity zatížení je vzestup tepové frekvence, která do určité míry odráží podíl aerobních a anaerobních procesů při zatížení (tab. 1). 20

100 ATP CP G anaerob. G aerob. S (%) 50 T aerob. 0 0 1 2 3 t (min) Obr. 3: Průběh účasti makroergních fosfátů (ATP, CP) a makroergních substrátů (G glykogen, glukóza, T tuky) na úhradě energetického výdaje s procentuálním vyjádřením vzájemného podílu neoxidativního a oxidativního způsobu (Votík, 2005). Tab. 1: Podíl aerobních a anaerobních procesů při různé tepové frekvenci (Dovalil, 2005). Tepová frekvence (počet tepů/min) Podíl aerobních procesů (v %) Podíl anaerobních procesů (v %) do 120 100 ---- 120-150 90-95 5-10 150-165 65-85 15-35 165-180 50-65 35-50 přes 180 ---- více než 50 21

3. 3. 2 Koordinační schopnosti Vedle rozvoje kondičních schopností, kde se především zdokonalují energetické funkční možnosti organismu, se v tréninku sportovců klade důraz na kvalitu řízení pohybu. Pojem koordinační pohybové schopnosti zahrnuje nároky na dokonalé sladění složitějších pohybů, na rytmus, rovnováhu, na odhad vzdálenosti, orientaci v prostoru, pružné změny a přizpůsobení se, na přesnost provedení atd. Energetický základ pohybové činnosti hraje druhotnou roli, primární je funkce centrálního nervového systému a nižších řídících center (Dovalil, 2005). Při klasifikaci koordinačních schopností je nutné brát v úvahu přesnost regulace pohybových činností, koordinaci pod časovým tlakem a také přestavbu a přizpůsobování činnosti. V souvislosti s tím lze při jistém zjednodušení najít shodu v nazírání na následující základní koordinační schopnosti (obr. 4) (Votík, 2005): diferenciační, orientační, dynamické rovnováhy, reakční, rytmická, spojování pohybových operací, přizpůsobování pohybového jednání. 22

CNS koordinační funkce Senzorická Motorická Fyziologické Psychická (neurorecepční) (nervosvalová) servomechanismy - orientační - prováděcí - zajišťující - aktivizační vnímání programování a systémy: motivace poznávání provádění srdečně oběhový volní aktivita pohybové činnosti dýchací emoce Vzájemné spojování pohybových kreací S C H O P N O S T I Orientační Diferenciační Přizpůsob. pohybového jednání Reakční Rovnováhy Rytmická Obr. 4: Komplex koordinačních schopností (Dovalil, 2005). Jednotlivé koordinační schopnosti spolu navzájem podle charakteru herní situace souvisejí, navazují na sebe a doplňují se. Základem rozvoje koordinačních schopností je všestranná pohybová činnost, přičemž nesmíme zapomínat na vztah kondičních a koordinačních schopností. Na kvalitu koordinačních schopností má výrazný vliv úroveň nervosvalové koordinace projevující se v podobě (Votík, 2005): vnitrosvalová koordinace účelné řízení činnosti hybných jednotek v pracujícím svalu, mezisvalová koordinace účelné řízení jednotlivých svalů v různých částech těla. 23

Úroveň koordinačních schopností výrazně ovlivňuje úspěšnost nácviku a zdokonalování technické stránky herních činností jednotlivce. Na rozvoj koordinačních schopností mají zejména vliv schopnosti silové a pohyblivost. Rozhodující je volba prostředků a jejich posloupnost, přičemž platí tyto zásady (Fajfer, 1990): všestrannost, složitost postupně zvyšovat, pohyby kombinovat, vyžadovat samostatné řešení, každé následující cvičení ztěžovat. 3. 3. 3 Pohyblivost Pohyblivost neboli flexibilita je schopnost pohybovat svaly a klouby v plném rozsahu (Alter, 1999). Dostatečná úroveň pohyblivosti umožňuje provádět pohyby v dostatečném rozsahu, rychle, ekonomicky a efektivně. Má příznivý vliv na reakční schopnost, na vysokou úroveň koordinace, na pohyblivost páteře, oblast kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu. 3. 3. 4 Silové schopnosti V současném pojetí moderního fotbalu nabývá rozvoj silových schopností stále více na důležitosti. Vzhledem k potřebám sportovního tréninku lze sílu pracovně definovat jako schopnost překonávat či udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí (Fajfer, 1990). Votík (2005) dělí komplex silových schopností na: 1. staticko-silové schopnosti izometrická kontrakce - délka svalu se nemění, napětí se zvyšuje, podle doby trvání rozlišujeme buď jednorázovou, nebo vytrvalostní; 2. dynamicko-silové schopnosti izotonická kontrakce excentrická nebo koncentrická - délka se prodlužuje násilně, napětí ve svalu se nemění, 24

rozlišujeme tyto formy: explozivně silovou ( výbušnou sílu ), rychlostně silovou a vytrvalostně silovou. V kondičním tréninku hraje důležitou roli rozvoj silových schopností, které ve fotbale sledují především komplexní rozvoj rychlostně silových schopností a výbušnou sílu. U hráče fotbalu maximálně nerozvíjíme všechny silové schopnosti, ale jen jejich určitou úroveň odpovídající potřebám jedince i potřebám fotbalu. Votík (2005) rozděluje speciální silové schopnosti, pod kterými chápe silové schopnosti nejvíce se uplatňující ve fotbale takto (obr. 5): Silová vytrvalost Maximální silová Rychlá silová vytrvalost vytrvalost Silová vytrvalost Explozivní síla Startovní síla Rychlá síla Obr. 5: Komplex silových schopností z hlediska potřeb fotbalu (Votík, 2005). Mezi nejdůležitější silové schopnosti patří rychlá síla, která má zřejmý vliv na rychlost akcelerace. Dalším důležitým faktorem je maximální síla, která při jejím rozvoji nesmí vést k podstatnému zvětšení objemu svalstva, musí být vedena cílevědomě k optimálnímu rozvoji svalstva dolních končetin. Silová vytrvalost představuje ve zvláštní formě rychlostně silové vytrvalosti (obr. 5) důležitý silový faktor určující výkonnost fotbalisty a jehož dostatečná úroveň umožňuje rychlostně silově reagovat po celou dobu utkání (Votík, 2005). Úspěšnost při řešení herních situací (délka a razance kopu, řešení situací jeden na jednoho, hra tělem apod.) zvyšuje sebedůvěru, sebevědomí a i psychickou stabilitu hráčů. Podle zaměření rozlišujeme posilování na komplexní (orientované na hlavní svalové skupiny horních končetin, trupu a dolních končetin) a speciální (zaměřené na svalové skupiny, které zajišťují specifické činnosti hráče v utkání). 25

3. 3. 4. 1 Metody posilování Metody posilování se označují podle druhu svalové kontrakce, dále podle druhů silové schopnosti a podle převážného používání v určitém sportovním odvětví. Pro rozvoj silových schopností se využívají následující metody: síla statická, maximální - metoda maximálních úsilí, opakovaných úsilí, síla dynamická - metoda rychlostní, izokinetická, plyometrická, síla vytrvalostní - metody opakovaných úsilí, silově vytrvalostní, kruhová. Sílu jako dominantní schopnost je třeba rozvíjet po celý rok. Velikost síly svalu závisí na velikosti průřezu daného svalu a na množství svalových vláken, která se součastně kontrahují (Seliger, 1982). Z tohoto důvodu nám půjde především o zvětšení průřezu svalu, dále o vyvolání hypertrofie (zbytnění) svalu a o snahu cestou nervového systému zvýšit podíl aktivovaných hybných jednotek. Při rozvíjení silových schopností je třeba brát v úvahu, zdali jsou hráči začátečníci, mírně pokročilí nebo vyspělí. Před cíleným rozvojem silových schopností je nutno zjistit, v jakém stavu se nachází svalový aparát hráče. Jaké svalové skupiny jsou zkrácené a které ochablé. Zkrácený sval nemůže odpovídat na posilování očekávaným efektem a vlastně dochází jen ke zhoršení vzniklé svalové nerovnováhy. 3. 3. 5 Vytrvalostní schopnosti Vytrvalostí rozumíme schopnost provádět pohybovou činnost po co nejdelší dobu nebo co největší intenzitou během určené doby (Fajfer, 1990). Bez dostatečné úrovně vytrvalostních schopností nemůže fotbalista absolvovat velké tréninkové zatížení kondičního a herního typu, hrát celý zápas s maximálním nasazením bez sníženého tempa a efektivnosti. Ve fotbale jsou požadavky na vytrvalostní schopnosti určovány dobou trvání pohybové činnosti a jejím konkrétním obsahem. Hráč potřebuje vysokou neoxidativní alaktátovou kapacitu a nadprůměrnou oxidativní kapacitu s maximálně vysokým výkonem na 26

úrovni anaerobního prahu (ANP) jako podmínku efektivního herního výkonu. Hlavní nároky jsou kladeny na rychlostní vytrvalost. 3. 3. 5. 1 Druhy vytrvalostních schopností Vedoucím kritériem pro členění druhů vytrvalostních schopností je doba trvání pohybové zátěže, a proto rozlišujeme (Votík, 2005): rychlostní vytrvalost krátkodobou vytrvalost, střednědobou vytrvalost, dlouhodobou vytrvalost. Z praktického hlediska se v praxi používá pojmů obecná vytrvalost, jakož to dlouhodobá (aerobní) vytrvalost, a speciální vytrvalost, kterou se rozumí vytrvalost rychlostní, krátkodobá a střednědobá. Všeobecná vytrvalost je schopnost hráče vykonávat práci nízké intenzity po delší dobu bez snížení efektivnosti provedení (Fajfer, 1990). Je základním předpokladem pro rozvoj speciální vytrvalosti. V utkání se projevuje pohyby nízké intenzity, které podle různých autorů dosahují 70-75 % pohybové činnosti (pomalejší běh, klus). Speciální vytrvalost u hráče se označuje jako schopnost vykonávat specifické pohyby během utkání, pracovat efektivně při projevech únavy, odolávat únavě při zachování určené intenzity při řešení herních úkolů (Fajfer, 1990). Projevuje se vytrvalostí v rychlosti, síle a koordinaci. Vymezení vytrvalostních schopností s uvedením energetických systémů a dalších komponent zatížení jsou uvedeny v následující tab. 2. 27

Tab. 2: Vymezení druhů vytrvalosti, funkční charakteristiky ukazatelů pohybové činnosti různé intenzity (Fajfer, 1990). Druhy vytrvalostních schopností Energet. Systém Doba možné práce Inten-zita Tepové frekvence (TF) Proces oxidativní neoxodativní Spotřeba O2 (l/min) O2 dluh (l) O2 dluh (%) spotřeby obecná speciální oxidativní neoxidativní dlouhodobá střednědobá krátkodobá rychlostn í O 2 O 2 (LA) LA ATP - CP přes 10 nízká 0-3 minut mírná 140-150 95-5 2-3 15 od 3 do 70-30 15-5 8-10 střední 151-180 4-5 50-50 40-35 minut 20 s submaxi - 23-77 3,5-6 18-8 180-220 2-3 min mální 10-90 66-57 do 20 s maximální x/ 5-95 0,25-08 8-3 supra - maximální 94-84 Ve vytrvalostních schopnostech mají rozhodující význam bioenergetické systémy (viz kap. 3.2.2.), které činnost zajišťují. Rychlostní vytrvalost Velmi úzce souvisí s rychlostními schopnostmi. Zásadní rozdíly jsou v počtu opakování a intervalu odpočinku. Pod herními činnostmi maximální intenzity si představujeme krátkodobé výbušné výkony bez míče a s míčem (starty k míči, od míče, krátké vedení s klamavými pohyby, osobní souboje, razantní střelbu atd.) Krátkodobá vytrvalost Je vymezena déletrvající pohybovou činností s individuálně největší možnou intenzitou po dobu 2-3 minut. Jedná se o opakované delší úseky běhu bez míče nebo s míčem, např. při rychlých přechodech z obranné do útočné fáze a naopak. Střednědobá vytrvalost Je dána pohybovou činností, která má intenzitu odpovídající nejvyšší možné spotřebě kyslíku, tj. po dobu asi 8-10 minut. Používá se pohybová činnost s intenzitou na úrovni anaerobního prahu (ANP). Anaerobní práh znamená takovou nejvyšší intenzitu konstantního zatížení, při níž se již uplatňují procesy anaerobní, avšak celý metabolický systém zůstává v dynamické rovnováze tvorby 28

a utilizace laktátu (Fajfer, 1990). Intenzita se pohybuje okolo 80-90 % VO 2 max. Tepová frekvence (TF) odpovídající anaerobnímu prahu se pohybuje přibližně okolo 90 % maximální intenzity. Princip určování anaerobního prahu je uveden na obr. 6. Na těchto poznatcích je založeno zatěžování hráčů. V kondičním tréninku se využívá běhů v terénu v délce 2 2,5 km s dobou trvání 3 8 minut a intervalem odpočinku 6 10 minut. Střednědobou vytrvalost lze rozvíjet i v herním tréninku průpravnými hrami (4:4, 4:3, 4:5 po dobu 8 10 minut ve vymezeném prostoru). LA mmol/l 10 9 Neoxidativní pásmo (Anaerobní pásmo) dominantní aktivace energetického % VO 2 max. systému ATP - CP 90-100 8 LA 7 6 Oxidativně neoxidativní pásmo (Aerobně anaerobní pásmo) LA - O 2 90-95 5 4 Ana erobní práh 3 Přechodné pásmo O 2 70-90 2 Aerobní práh 1 Aerobní pásmo AP ANP O 2 60-70 60 I AP - intenzita aerobního prahu; potřebná energie je hrazena aerobním způsobem I ANP - intenzita anaerobního prahu; intenzita při níž ještě nedochází k acidóze Obr. 6: Princip určení anaerobního prahu (Fajfer, 1990). Dlouhodobá vytrvalost Jedná se o pohybovou činnost přesahující 8-10 minut s nízkou a střední intenzitou. Má vliv na celkovou funkční kapacitu hráče, je předpokladem pro rozvoj speciální vytrvalosti. V kondičním tréninku je rozvíjena nespecifickými 29

prostředky (běh v lese, na lyžích, překážkové dráhy atd.) a specifickými prostředky v herním tréninku (průpravné hry). 3. 3. 5. 2 Metody rozvoje vytrvalostních schopností Metody se liší podle toho, zda jde o souvislé nebo přerušované zatížení, podle střídání intenzity a odpočinkovými intervaly mezi zátěžemi, dobou trvání cvičení. Z fyziologického hlediska lze velké množství metod koncentrovat na tři nejčastěji používané metody: 1. metodu střídavého tréninku Nepřetržitá pohybová činnost, při které se střídají zatížení různé intenzity. TF na konci intenzivnějšího úseku má být okolo 170 tepů/min., na konci úseku s mírnou intenzitou okolo 140-150 tepů/min. Celková doba trvání běhu činí 15-30 minut (Fajfer, 1990). Speciální variantou je metoda fartleková ( hra s během). 2. metodu intervalového tréninku Opakuje se totéž zatížení několikrát za sebou při dodržování stejné intenzity, přičemž intervaly odpočinku jsou zpravidla standardní. 3. metodu souvislou (celostního) tréninku Souvislá pohybová činnost bez přerušení déle než 20 30 minut s intenzitou zatížení nízkou až střední. TF by neměla klesnout pod 150-130 tepů/min. 3. 3. 5. 3 Prostředky rozvoje vytrvalostních schopností Jako prostředků pro rozvoj aerobní vytrvalosti využíváme pohybů cyklických (běh různé intenzity), jejichž výhodou je přesné dávkování. Dále využíváme doplňkové sportovní aktivity jako plavání, běh na lyžích, překážkové dráhy (spolu s koordinací), bruslení, jízda na kole a další doplňkové sporty. Při rozvoji dlouhodobé a střednědobé vytrvalosti využíváme vytrvalostní běhy v terénu, krosy ve středním tempu, běhy různými směry po hřišti, běhy na úrovni anaerobního prahu, běhy s využitím překážkové dráhy, ale je vhodné, aby převažovaly průpravné hry a vlastní hra s delším časovým intervalem a s různým počtem hráčů. 30

Pro rozvoj krátkodobé rychlostní vytrvalosti se používají: běžecké úseky do 100 m, 400 m, běhy při stanovené rychlosti, běhy se střídáním tempa, sprinty, běh do svahu, běhy z kopce, kruhový trénink, obratnostní cvičení v rychlém tempu, herní činnosti bez snížení efektivnosti dávkovaně, mikrosituace jeden na jednoho, průpravné hry dva na dva, tři na tři dávkovaně atd. Pro větší efektivnost tréninku se doporučuje příprava v horském prostředí, u nás ve středních výškách od 1200 m - 2500 m, která umožňuje zvýšit výkonnost o 15-20 % s účinkem trvání do dvou měsíců (Fajfer, 1990). Pokud jsou při tréninkové jednotce správně zvolená zatížení, vyvolá to určitý stupeň reakce a organismus se na tento jev adaptuje, což se potom projevuje zvýšenou výkonností. Při sestavování tréninkové jednotky se můžeme řídit podle tab. 3. 31

Tab. 3: Manipulace se zatížením při rozvoji vytrvalostních schopností (Fajfer, 1990) Energetický systém Intenzita Interval zatížení Počet opakování Počet sérií Interval odpočinku mezi opakováními Interval odpočinku mezi sériemi Charakter odpočinku Celkový počet opakování v tréninkové jednotce Vzdálenost v metrech ATP maximální do 10s 8-10 4-5 1 : 3 5-10 aktivní 30/50 15-80 CP supra 1:4/5 strečink maximální 11-20 6-8 3-4 1 : 3 5-10 strečink 25-35 80-150 LA submaximální do 30s 4-5 3-4 1 : 3 10-12 strečink 15-20 180 relativně snižovat maximální do 60s 4-5 2-3 6-4 - 2 10-15 strečink 15 360-380 minut do 90s - 120s 4-5 2 1 : 2 10-15 strečink 10 500-530 650-680 LA - O 2 relativně uvolňov. maximální do 2:30 5-6 1 1 : 2 - cvičení 6 750 střední odpočinek do 3-4min. 4 1 1 : 2-4 900 1 : 1 -"- O 2 relativně různá maximální nad 3-4min. 3-4 1 1 : 1 - -"- 4 podle nízká intenzity střední zatížení 32

3. 3. 6 Rychlostní schopnosti Trendem moderního fotbalu je zrychlování hry, proto také požadavky na rychlostní projev hráče fotbalu stále stoupají. Rychlost závisí na dynamické síle příslušných (do výkonu zapojených) svalů, na nervosvalové koordinaci, na schopnosti rychle střídat stah a ochabnutí (Seliger, Choutka, 1982). Fajfer (1990) charakterizuje rychlost jako pohybovou schopnost provádět příslušné pohybové činnosti maximálním volním úsilím, maximální intenzitou přibližně do 15 20 sekund, kterou zajišťuje ATP-CP systém. U hráčů fotbalu musíme rozvíjet všechny druhy rychlostních schopností s cílem současně rozvíjet rychlost herních činností jednotlivce a souhry jako celku, jelikož rychlostní schopnosti vnímáme jako základ promítající se do hry (rychlé vnímání, vyhodnocování, rozhodování a provedení). 3. 3. 6. 1 Druhy rychlostních schopností Rozlišujeme následující druhy rychlostních schopností (Fajfer, 1990): a) rychlost reakce je důležitou součástí každé činnosti a rozhoduje o včasnosti začátku provedení a tím i možné úspěšnosti vyřešení pohybového úkolu; b) rychlost lokomoce je schopnost co nejrychleji překonávat určené vzdálenosti v daném prostoru. Je představována starty, běhy, běhy se změnou směru. Vedle těchto pohybových činností se také uplatňuje technika při běhu s míčem (vedení míče); c) rychlost herních činností jednotlivce se zaměřuje na rychlost provádění herních činností. Mimořádný význam má zvládnutí míče na malém prostoru pod časovým a prostorovým tlakem; d) rychlost souhry se vytváří složitým spojením základních a komplexních forem projevu rychlosti hráče a sladěnou činností mezi hráči zapojenými do řešení herního úkolu. V tréninku fotbalu je důležité nezapomínat na vztah techniky a rychlosti, jelikož úroveň technické stránky činnosti limituje rychlost její realizace. 33

3. 3. 6. 2 Metody rozvoje rychlostních schopností a) metoda opakovací je metodou základní, založenou na opakování krátkodobého rychlostního zatížení po optimálním intervalu odpočinku; b) metoda kontrolovaného úsilí je metodou doplňující, používanou při nácviku optimální techniky. Úsilí a rychlost provedení činnosti musí umožňovat plnou kontrolu technické stránky herní činnosti; c) soutěživá metoda se používá k udržení koncentrace hráčů a jejich motivace k vykonávání činností; d) hravá metoda obsahuje různé soutěže se širokým spektrem činností a variabilností (běh po kříži, běh k metám, člunková štafeta, bez míče a s míčem apod.); e) metody přísně vymezované pravidly cvičení jsou metody opakovaného vykonávání činnosti se zaměřením na maximální rychlost pohybů a na metody variabilního cvičení s obměňováním rychlosti a zrychlení podle stanoveného programu ve specifických podmínkách (běh po nakloněné rovině, rychlost se zlehčením, se zatížením, ztížení časových a prostorových hranic atd.) 3. 3. 6. 3 Prostředky rozvoje rychlostních schopností Pro rozvoj reakční rychlosti využíváme následující prostředky: reakce na optický a akustický signál, průpravné hry na malém prostoru, starty z různých poloh po reakci na pohybující se míč, pohyb hráče apod. Pro rozvoj lokomoce se používají tyto prostředky: běžecká abeceda (liftink, skipink, zakopávání, předkopávání), starty a jejich obměny, běh s úseky, pohybové hry s prvky běhu, kombinace různých způsobů běhu, akrobatická cvičení s následujícími běžeckými úseky, překážkové dráhy apod. Pro zvýšení rychlosti provedení herní činnosti jednotlivce se uplatňují prostředky jako: provedení útočných a obranných herních činností jednotlivce v různých obměnách, v soutěživých cvičeních, řešení mikrosituací jeden na jednoho, jeden na dva, obratnostní a koordinační cvičení ve spojitosti s provedením herních činností jednotlivce, útočné a obranné jednoduché kombinace jako přechod k rychlosti souhry. Pro rozvoj rychlosti souhry je důležitá řízená průpravná hra, soutěživá průpravná hra, pro jednotlivé hry zadávat úkoly, které vyplývají ze stanovené koncepce hry (např. na počet dotyků, hra proti osobní a zesílené obraně apod.). 34

3. 4 Regenerace Pojem regenerace ve sportu zahrnuje veškeré činnosti, které mají za cíl rychlé a dokonalejší zotavení (Dovalil, 2005). Má za úkol vyrovnat a obnovit přechodný pokles funkčních schopností organismu. Průběh zotavných procesů ovlivňuje i samotný trénink, jeho obsah, stavba a podmínky, v nichž se uskutečňuje. Proto je vhodné, jeli zatížení v tréninku variabilní, tzn. když se střídá větší a menší zatížení, také zařazení nespecifických cvičení. Pokud hráč neurychlí proces zotavení regeneračními prostředky, nemusí se vždy mezi jednotlivými tréninky nebo zápasy zcela zotavit a plně obnovit síly, začne se mu v organismu kumulovat únava, která v konečném důsledku vede k poklesu výkonnosti. Příčiny a mechanismy únavy se vysvětlují různě. Za hlavní zdroje únavy se obecně považují: snížení energetických rezerv organismu, nadbytek některých produktů látkové výměny (laktát atd.), narušení vnitřního prostředí organismu (iontová rovnováha atd.), změny regulačních a koordinačních funkcí (poruchy nervosvalového přenosu atd.). Zotavné pochody v organismu hráče příznivě ovlivňují další faktory, kterými jsou: dobrý zdravotní stav, dodržování režimu dne, fyziologická periodizace tréninku včetně kvalitního spánku a respektování principů racionální výživy s přiměřeným přísunem vitamínů, solí a tekutin. 3. 4. 1 Přehled prostředků regenerace sil Dostupnost regeneračních prostředků sil je závislá na ekonomických a materiálních možnostech klubu, podle kterých jsou prostředky zařazovány do tréninkového procesu. 1. Pohybová aktivita jiná sportovní aktivita než fotbal, cvičení ve vodě, strečink. 2. Vodní procedury včetně saunování sprcha, koupel, šlapací koupel, vířivá koupel, podvodní masáž, vodní střiky. 3. Masáž. 4. Fyziologická periodizace tréninku střídání intervalu zátěže a odpočinku. 5. Světelné a tepelné prostředky horské slunce, solux apod. 6. Fyzikální prostředky magnetické pole atd. 35

7. Reflexní způsoby akupresura, akupunktura apod. 8. Další regenerační prostředky farmakologické, biostimulační atd. Z uvedeného přehledu považujeme za nejdostupnější regenerační prostředky z bodů 1 až 5, ostatní vyžadují náročnější materiální a odborné zajištění. 3. 5 Psychologická příprava Opakované zkušenosti potvrzují, že sportovní výkon je limitován jak funkčními možnostmi člověka, tak jeho psychikou. Psychologická příprava znamená cílevědomé využití psychologických poznatků k prohloubení efektivity tréninkového procesu (Dovalil, 2005). Současný fotbal klade vysoké nároky na psychiku hráče. Psychické zatížení u hráčů nevyplývá jen z náročné pohybové činnosti (únava, nechuť, monotónnost apod.), ale také z nároku na psychické procesy zajišťující a podmiňující úroveň vnímání, orientace ve složitých situacích, tvůrčího taktického myšlení, rychlého a správného rozhodování atd. Psychická připravenost a odolnost je v současném fotbalu jedním z rozhodujících faktorů podmiňující úspěšnost hráče a týmu. Za psychologickou přípravu nese plnou odpovědnost trenér. Tato oblast je však velmi složitá a náročná a trenér musí respektovat strukturu osobnosti hráče a sociálně-psychologické jevy. 3. 6 Zvláštnosti sportovní přípravy Sportovní trénink je dlouhodobý proces, který rozlišuje čtyři etapy (Votík, 2005): 1) etapa sportovní předpřípravy (sportovní všestrannosti), 2) etapa základního tréninku (odvětvová všestrannost), 3) etapa specializovaného tréninku (odvětvová specializace), 4) etapa tréninku maximální sportovní výkonnosti (vrcholového tréninku). Všechny etapy tvoří jediný celek, navzájem na sebe navazují a plynule přechází jedna v druhou. Při zahájení tréninku zejména v žákovské a dorostenecké kategorii musíme brát zřetel na zvláštnosti růstu a vývoje jedince. 36

Vzhledem k charakteru výběrového souboru přiblížíme věkové zvláštnosti ve sportovní přípravě dorostenců věkové kategorie 17 18 let. 3. 6. 1 Specifika v přípravě hráčů věkové kategorie 17 18 let Věkové období 17 18 let spadá do kategorie dorosteneckého věku. Je poslední vývojovou fází mezi dětstvím a dospělostí. Hráči postupně dosahují biologické dospělosti a jsou schopni nést větší zodpovědnost za své jednání, projevuje se snaha po nezávislosti a originalitě (Votík, 2005). V tomto věkovém období dosahují jedinci největší úrovně koordinace pohybů, dochází k výraznému nárůstu svalové síly, zlepšují se rychlostní schopnosti i díky zvyšování silových schopností dolních končetin. Hráči mají v tomto období maximální předpoklady k dlouhodobé vytrvalosti a zlepšování schopností pracovat při zatížení rychlostně vytrvalostního charakteru doprovázeném tvorbou laktátu (Votík, 2005). V tomto věku se mohou projevovat problémy v oblasti sociální a emocionální při respektování autorit, objevují se problémy se životosprávou atd. Ve věku 17 až 18 let se obsah a struktura tréninku již prakticky neliší od tréninku dospělých. Z hlediska etap sportovního tréninku se jedná o etapu tréninku maximální sportovní výkonnosti, jejímiž hlavními úkoly jsou rozvoj kondiční, funkční a psychické připravenosti, zdokonalování a stabilizace sportovní techniky, rozvoj taktického mistrovství zkušenostmi, psychická odolnost, motivace, podřízení životního stylu požadavkům tréninku. 37

4. Cíle, hypotézy a úkoly práce 4. 1 Cíl práce Cílem naší práce je zjistit, zda tréninkový proces hráčů staršího dorostu fotbalového oddílu Tesly Pardubice v zimním přípravném období bude mít vliv na rozvoj motorických schopností v závislosti na jejich počáteční úrovni. 4. 2 Hypotéza práce Stanovili jsme si následující hypotézu. Hypotéza: Vlivem tréninkového procesu dojde u fotbalistů k rozvoji motorických schopností ve sledovaném období. 4. 3 Úkoly práce Pro splnění cíle práce, bylo třeba vyčlenit jednotlivé dílčí úkoly. Po analýze problémů jsme stanovili následující dílčí úkoly. Dílčí úkol č. 1: Vybrat testy pro zjištění jednotlivých motorických schopností u experimentální skupiny. Dílčí úkol č. 2: Na začátku a na konci testovaného období provést měření u experimentální skupiny. Dílčí úkol č. 3: Sledovat a zaznamenávat průběh tréninkového procesu během sledovaného období. Dílčí úkol č. 4: Vyhodnotit naměřená data a okomentovat výsledky. 38