Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže Jiří Vávra metodika přednášky

RESTAUROVÁNÍ A KONZERVOVÁNÍ SBÍREK MUZEJNÍ POVAHY DŘEVO, NÁBYTEK Hlavním smyslem muzeí je shromažďovat a uchovávat nejrůznější hmotné doklady o člověku. Pro velkou část předmětů uchovaných v těchto institucích, se stalo výrobním materiálem dřevo. Ve sbírkách se s dřevem setkáváme nejčastěji v podobě nábytku. DEFINICE NÁBYTKU A DŘEVA Nábytkem rozumíme skupinu předmětů, která je úzce spjatá s bydlením a potřeby člověka. Typologie historického nábytku je popisována v mnoha literaturách, avšak nebývá jednotná. Následující základní rozdělení je převzato od Milana Tognera z knihy Historický nábytek. 1. Nábytek sloužící k spánku (postel s baldachýnem/ bez baldachýnu, kolébka, odpočívadlo ap.) 2. Nábytek sedací (sedátko, židle, křeslo, lavice, pohovka, lenoška ap.) 3. Skříňový a ukládací nábytek (truhla, skříň, příborník, kabinet, sekretář, komoda,komodový sekretář, knihovna, šperkovnice, noční stolek ap.) 4. Stolový nábytek (stůl, psací stůl, stolek ap.) 5. Interiérové doplňky utilitárního charakteru (hodiny, etažér, konzola, podstavec, podnož, stojan, plivátko, svícen, věšák, kazeta, kufr ap.) 6. Sakrální nábytek (faldistorium, chórová lavice, katedra, kazatelna, klekátko, oltář, relikviář ap.) Mimo toto základní dělení můžeme použít i další způsoby, např. dělit na lidový nábytek, dětský nábytek, kovový nábytek atd. Dřevo je rostlinná hmota, která se tvoří v kmeni, kořenech a větvích stromů nebo keřovitých rostlin. U dřeva se rozlišují tři základní řezy: příčný (vedený kolmo na osu kmene), radiální (procházející středem kmene) a tangenciální (tvoří tečnu k některému z letokruhů). Vztah řezů k ose kmene je důležitý kvůli anizotropnosti (rozdílné vlastnosti v jednotlivých směrech). Nejvýznamnějšími vlastnostmi nábytku jsou: hustota, tvrdost, pevnost, houževnatost, ohebnost, štípatelnost a trvanlivost. Dřevo bylo vždy základním materiálem pro nábytkářskou výrobu. Používalo se nejčastěji dřevo masivní (nejčastěji prkna nebo fošny) nebo tzv. dýhy (cca 0,6-5 mm tenké plátky zhotovené krájením, loupáním nebo řezáním dřeva, které byly klíženy na podklad z podřadného masivního dřeva). Přibližně až do poloviny 19. století se používaly pouze dýhy řezané (cca 2-5 mm). Na výrobu nábytku do interiéru se dnes používá dřevo vysušeně na zhruba 8-10% (dříve ale často více než 15%). Sušením se předchází možnému napadení biologickými škůdci a také borcení či praskání dřeva vlivem vysýchání. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 3

PŘEHLED ZÁKLADNÍCH MATERIÁLŮ POUŽÍVANÝCH PŘI LEPENÍ A POVRCHOVÝCH ÚPRAVÁCH NÁBYTKU V MINULOSTI Mimo dřevo bylo na výrobu nábytku v menších mírách používáno i jiných materiálů, jako např. kov, kámen, kost, perleť, slonovina, želvovina, čalounické materiály, sklo, galalit atd. Velkou pozornost musí ovšem konzervátorrestaurátor věnovat také materiálům používaným k lepení a povrchovým úpravám. Od nábytkářství starověkých Egypťanů, až po první polovinu 20. století se k lepení dřeva téměř výhradně užívalo glutinového klihu. Nejčastěji docházelo ke kombinaci kožního a kostního klihu. Tyto druhy lepidla bývaly k dostání většinou ve formě tabulek nebo granulí. V této formě se lepidla nechávala přes noc nabobtnat. Před použitím se klih rozehřát ve vodní lázni. Takto připravené lepidlo se nanášelo na obě strany lepených ploch, které byly předem zdrsněny. Jinými živočišnými lepidly byly kaseinová a albuminová lepidla. Rostlinná lepidla se používala ojediněle. Patří mezi ně např. rostlinné gumy, škroby či přírodní pryskyřice. Povrchová úprava představuje několik postupů, týkajících se přípravy povrchu a jeho závěrečných úprav. Účelem povrchové úpravy je chránit nábytek a zvyšovat jeho estetickou hodnotu. Materiály používané pro úpravy historického mobiliáře se dělí na: 1. Balzámy husté, silně lepivé tekutiny, rostlinného původu. Obsahují těkavou část (terpentýnová silice) a pryskyřičnatou část. Např. balzám benátský, balzám štrasburský, balzám peruánský, balzám kanadský, kopaiva, elemi, kafr. 2. Přírodní pryskyřice většinou vznikají odpařením silic z balzámů. Jsou to beztvaré, sklovité látky, které při zahřívání měknou a tají. Dělí se na pryskyřice recentní ze stromů živých (mastix, damara, sandarak, měkké kopály), fosilní pryskyřice (některé druhy kopálů, jantar) a živočišné pryskyřice (šelak). 3. Vosky jsou pevné, chemicky neaktivní látky rostlinného (japonský, karnaubský) a živočišného původu (včelí, čínský). 4. Polysacharidy a sacharidy modifikují vlastnosti lakových systémů. Např. třešňová guma, med, arabská guma. 5. Rostlinné oleje husté, tekuté látky, které polymerují. Mají velký význam při přípravě laků. Získávají se lisováním nebo méně kvalitní extrakcí. Např. lněný olej, makový olej, ořechový olej, ricinový olej, olivový olej. 6. Éterické oleje těkavé tekuté látky, které rozpouští vosky a některé pryskyřice. Zpomalují schnutí olejových maleb. Vzdušným kyslíkem se oxidují a pozvolna přecházejí v pryskyřičnaté látky. Např. terpentýnový olej, rozmarýnový olej, hřebíčkový olej, levandulový olej, eukalyptový olej, spikol. 7. Rozpouštědla kapaliny schopné rozpouštět různé látky, aniž by došlo ke změně jejich chemického složení. Např. etylalkohol, butylalkohol, isoamylalkohol, éter. 8. Sikativa látky urychlují vysýchání olejových laků. Patří mezi ně různé sloučeniny olova, kobaltu, manganu a zinku. Na nábytku se setkáváme s nesčetným množstvím druhů povrchových úprav, které se liší jak použitím a kombinací materiálů, tak i poměry. V minulosti jsme se často setkávali s tím, že si jednotlivé nábytkářské dílny svoje recepty pečlivě tajili a předávali z generace na generaci. Oborem proslulým svým pečlivým výběrem a volbou kombinace materiálů se stalo houslařství. Přibližně v polovině 17. století se do Evropy začala dovážet šelaková pryskyřice. Jejím rozpuštěním v etylalkoholu (přibližně v poměru 1:6) se získávala šelaková Právní úprava a ochrana 4

politura, která se nejčastěji nanášela bavlněným smotkem ve lněném plátně na dokonale připravený povrch. Tato povrchová úprava se brzy stala nejoblíbenější. Ojediněle se můžeme na nábytku setkat s povrchovou úpravou zlacením, polychromií nebo také s japonskými laky a jejich evropskými napodobeninami. HISTORIE KONZERVOVÁNÍ DŘEVĚNÝCH PŘEDMĚTŮ Konzervování dřevěných objektů v historii až na výjimky spočívalo v provedení kvalitní povrchové úpravy, která dřevo chránila před poškozením. Zmíněné výjimky tvořili např. již v pravěku předměty opalované, které chránila jejich karbonizovaná vrstva na povrchu. Zřejmě nejstarší zmínka o konzervování dřeva se nachází v bibli. Konkrétně v příběhu o stavbě Noemovy archy. Archa měla být postavena ze stromu gofer (nebo také pryskyřičný strom znalci považovaný za cypřiš) a zevnitř a zvenčí potřena dehtem. Pravděpodobně první recepty na sanační konzervaci dřeva pochází z renesance. Onou osobou, která počala s výzkumy konzervováním soli arsenu na rámech svých obrazů, nebyl nikdo jiný, než všestranný Leonardo da Vinci. Především z prostředí lidových staveb jsou také známy nátěry s býčí krví. Tato krev obsahovala vápennou vodu, která měla konzervační účinky. Důvod používání býčí krve byl pravděpodobně mystický, nebo měl dodat dřevu lepší vzhled. TYPY POŠKOZENÍ DŘEVNÍ HMOTY Dřevo je organický materiál a přirozeně podléhá degradačním procesům, které mohou vést až k jeho úplnému zničení. Nejvýznamnější druhy poškození jsou: 1. Fyzikální jsou zapříčiněné atmosférickými vlivy. Nejčastěji jde o kombinaci vlhkosti a teploty prostředí dochází k změnám rozměrů, borcení a praskání hmoty. Další faktory jsou sluneční záření (především je škodlivá UV oblast, dochází k barevným změnám), vzdušný kyslík (iniciátor chemických reakcí), vítr (eroze, abrazivnost), mráz (praskání při zamrznutí vody) a znečištění ovzduší (viz. chemická degradace). 2. Chemické působením vodných roztoků kyselin a alkálií dochází k hydrolýze (rozkladu) dřeva. Chemikálie se dostávají na povrch především z ovzduší. Následně reagují se vzdušnou vlhkostí. Další chemickou degradací dřeva je hoření (od 130 C rozklad hmoty). 3. Biologické především jde o poškození houbami, plísněmi a hmyzem, které souvisí se změnami vlhkosti a teploty oproti doporučeným hodnotám. 4. Mechanické souvisí s používáním předmětu. Může se jednat o běžné opotřebení (např. opotřebené boky zásuvek) nebo o násilné opotřebení (např. ulomená noha židle). Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 5

PRŮZKUM STAVU PŘEDMĚTU, ANALÝZY Prvním krokem při převzetí předmětu by měl být průzkum. Při zjišťování stavu předmětu je postup následující: 1. Optické zhodnocení celkového stavu. 2. Stav degradace dřevní hmoty především hledáme napadení biologickými škůdci. Jejich aktivita je spojena se zvýšenou vlhkostí dřeva = je nutné před restaurováním předmět vysoušet. Aktivitu červotoče lze sledovat položením papíru pod výletové otvory hmyzu. Z výletových otvorů při aktivitě hmyzu vypadávají drobné piliny, které se na papíru objeví. Napadení hmyzem lze vyloučit až po více než půl roce (hmyz napadá nábytek ve dvou generacích ročně). 3. Stav konstrukce citlivě mechanicky zkoušíme pevnost spojů a zjišťujeme, zdali některé části nechybí. 4. Stav zdobných technik nejčastěji jde o intarzie a dýhování. Zjišťujeme chybějící části a poškození klihové vrstvy při poklepání nehtem na dýhu povrch šustí. 5. Stav povrchové úpravy opticky zkoumáme její celistvost. Případné sekundární úpravy je možné zjistit při analýze pod UV zářivkou. 6. Stav kování a ostatních materiálů. V průběhu těchto průzkumů, nebo po nich je nutné pořídit základní fotodokumentaci celků a poškozených detailů. Analytické metody pomáhají při určování údajů o předmětu, které je nutné znát při jeho konzervování a restaurování. Dle nutnosti odběru vzorku se metody analýz rozlišují na destruktivní a nedestruktivní. Přehled používaných analýz: 1. Určení dřeviny makroskopicky a mikroskopicky. 2. Určení povrchové úpravy zkoušky rozpustnosti, zkoumání povrchu a nábrusů v UV a VIS světelných spektrech, IR spektroskopie, plynová chromatografie, tenkovrstvá chromatografie. 3. Určení stáří předmětu dendrochronologie, radiokarbonová metoda (jen pro archeologické dřevo), datace, signatury, slohové zařazení, rozlišování ručního a strojního opracování (počátky strojní výroby v první polovině 19. století), použití spojovacích materiálů (např. strojní/ručně vyráběné kolíky a hřebíky, typy vrutů atd.) KONZERVOVÁNÍ A RESTAUROVÁNÍ DŘĚVA V tomto stavu je nutné, aby byl konzervátor-restaurátor rozhodnutý, jakým směrem bude zásah směřovat. Musí tedy zvolit, zda bude zasahovat pouze do prostředí kolem předmětu (preventivní konzervace) nebo bude zásah směřovat do předmětu. Zásah do předmětu může být veden pouze za účelem zachování komplexní hodnoty (sanační konzervace) nebo s úmyslem obnovení jeho celistvosti (restaurování). Z hlediska nutnosti zachovávání co největšího možného množství informací, jsou konzervátořirestaurátoři v moderním muzejnictví vedeni ke směřování zásahů k preventivní konzervaci. Z provedeného výzkumu a jeho vyhodnocení by měl konzervátor-restaurátor být schopen vypracovat návrh na postup zásahu. Postup při zásahu vedeném do předmětu je velice individuální, je však nutné dodržovat operace v tomto pořadí: Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 6

1.Demontáž Z důvodu snazšího přístupu rozebíráme spoje určené k demontáži. Nedemontovatelné spoje (např. klihové spoje) rozebíráme pouze tehdy, je-li nutná jejich oprava. Při demontáži začínáme vždy od povrchových výzdob, pokračujeme k spodnějším výzdobám a nakonec rozebíráme konstrukci. Demontované díly je dobré číslovat. K uvolnění spojů používáme především ruční nářadí a klíny. Demontáž je možné provést mechanicky, mechanicko-fyzikálně a mechanickochemicky. Klihové spoje je možné uvolnit nabobtnáním pomocí aplikace etylalkoholu na lepenou spáru. 2. Vysoušení Dřevěné předměty musí být před zásahem vysušené na hodnotu odpovídající prostoru, ve kterém bude předmět uložen. Nábytek určený pro interiér by měl být vysušen na 8-10 %. 3. Asanace Asanací likvidujeme biologické škůdce a zabezpečujeme před nimi předmět. Metody asanace jsou chemické nebo fyzikální. Chemické metody mohou být jak preventivní, tak likvidační. Aplikují se plynováním, injektáží, lázní, nátěrem, infúzí, vzlínáním atd. Schopnosti impregnace tekutých látek můžou být zlepšeny změnou tlaku v prostředí. Nejpoužívanější látkou jsou pyretroidy. Mezi fyzikální metody patří sterilizace za snížené či zvýšené teploty, asanace ionizujícím zářením, vysokofrekvenční ohřev a mikrovlnné záření. Tyto metody jsou pouze likvidační. 4. Petrifikace (také konsolidace) Petrifikací zpevňujeme roztroušenou dřevní hmotu. Aplikace probíhá stejnými způsoby jako u tekutých asanačních látek. Používají se přírodní látky (pryskyřice, vosky, oleje a sacharidy) a syntetické polymery (Paraloid B-72, Solakryl BMX). Nejpoužívanější je Paraloid. Dodává se jako 15 % roztok nebo v granulích rozpustných v toluenu. Složitou operací je konsolidace polychromovaných děl. Petrifikační látky mohou polychromii rozpouštět, změnit její barvu nebo jí mohou poškodit změnami rozměrů dřevní hmoty, vlivem bobtnání a následného smršťování. Je proto před operací dobré znát její složení. Petrifikační látky jsou ze dřeva odstranitelné spíše jen teoreticky. Dřevo, které je zpevněné polymery již není možné lepit klihem. 5. Odstranění nevhodných nátěrů Často se na nábytku setkáváme s poškozenou povrchovou úpravou, která již neplní ochrannou funkci. V takovém případě je nutné její odstranění. Odstranění je také možné, pokud zjistíme, že je úprava nepůvodní. Pokud se pod úpravou nepůvodní skrývá zachovalá úprava původní (např. malba na původním transparentním laku), je vhodné ji zachovat. Nepůvodní úpravu zachováváme v případě, že neruší vzhled a již tvoří součást historie předmětu. Universální prostředek na snímání povrchových úprav neexistuje. Rozpouštědlo volíme na základě výsledků analýz povrchových úprav. 6. Opravy konstrukcí a doplnění chybějících částí Oprava konstrukce má vždy přednost. Konstrukce je nositelem předmětu a tvoří podklad pro zdobné techniky. Její oprava však není podmínkou předmět je možné vystavovat i v torzálním stavu. Při opravách nábytku se často setkáváme s poškozenou konstrukcí pod zachovalými zdobnými technikami (např. poškozená spárovka pod intarzií). V tomto případě je občas nutné zdobné techniky sejmout. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 7

7. Opravy zdobných technik Na nábytkových kusech ze sbírek muzeí se nachází celá řada zdobných technik. Nejčastěji jde o dýhování, intarzie, inkrustace, soustružení, řezbování nebo kombinované techniky (např. Chebská reliéfní intarzie). Při doplňování chybějících částí je nutné dodržovat charakteristický rukopis zhotovitele nábytku (např. je-li intarzie zhotovena s prořezem pilového listu 1 mm, musí být tento prořez proveden i u doplněných částí). Měl by být dodržován původní materiál. Výjimku tvoří možnost doplňování částí, u kterých se o tvaru a složení pouze domníváme (hypotetická rekonstrukce). V tomto případě by měl být doplněné části zřetelně odlišné měli by pouze nastiňovat, jak mohli tyto části vypadat. 8. Přípravné práce před povrchovou úpravou Patří sem tmelení, broušení, bělení, moření a barevné retuše. Tmelením odstraňujeme nežádoucí nerovnosti na povrchu. Tmely se skládají obvykle z plniva a pojidla. Rozlišujeme tmely přírodní a syntetické. Pro tmelení je možné použít i nereverzibilní materiály. Jejich odstranitelnost lze umožnit nanesením separační vrstvy mezi dřevo a tmel. Obzvláště vhodné tmely pro restaurování jsou z včelího vosku. Jejich tvrdost a barvu je schopen konzervátor-restaurátor upravovat sám. Tvrdost se upravuje příměsí vosku karnaubského a damary. Barevný tón lze upravovat přírodními pigmenty. Dále jsou vhodné průmyslově vyráběné, vodou rozpustné tmely. Jejich největší výhodou je snadné retušování. Broušení provádíme pouze u nově doplněných částí. Nejvíce používané brusné prostředky jsou brusná plátna, brusné papíry, pemza brusná vata. Bělením se odstraňují nežádoucí barevné změny na povrchu (např. inkoustové skvrny). Nejčastěji se používá peroxid vodíku, kyselina šťavelová a kyselina citronová. Moření dřeva dělíme na chemické (např. černání tříslovin obsažených ve dřevě, které je způsobné reakcí s oxidy železa) a fyzikální (mořidla lihová a vodová). Retuše slouží k zahlazení stop po zásahu. V dnešní době se nejvíce využívají akvarelové barvy, které mají dobrou barevnou stálost. 9. Nanesení povrchové úpravy Tato operace spočívá v nanesení ochranného filmu, stanoveného na základě průzkumu předmětu. Při rekonstrukci původní úpravy by měl být dodržován také způsob nanášení. 10. Montáž předmětu Celý průběh restaurování by měl být zdokumentován. Z důvodu stále chybějících osnov pro zhotovení restaurátorské dokumentace v muzejnictví, doporučuji používat osnovy uvedené na internetových stránkách Ministerstva kultury. DOPORUČENÉ PODMÍNKY ULOŽENÍ, ÚDRŽBA PŘEDMĚTU Prostor, ve kterém bude předmět ze dřeva uložen nebo prezentován, by měl splňovat klimatické podmínky (teplota 18-20 C, relativní vlhkost ovzduší 50-55 %). Dále by měl být bezprašný a na předmět by mělo dopadat co nejmenší množství světla. Běžnou údržbou předmětu odstraňujeme z povrchu volně ležící prach. K tomuto účelu se nejvíce hodí antistatická prachovka. Textilní prachovky zanáší nečistoty do Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 8

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání nerovností povrhu a mohou také povrch odřít ostřejšími částicemi prachu. Po odstranění prachu je možné povrch přeleštit měkkým flanelovým hadrem. Tento způsob údržby by se měl provádět nanejvýš jednou za měsíc. V žádném případě by se neměli používat průmyslově vyráběné leštěnky. POUŽITÁ LITERATURA Doplňování částí soustružení E. MEDKOVÁ, A. BOHMANNOVÁ: Starožitný nábytek (údržba a opravy). STNL 1985 B. SLÁNSKÝ: Technika malby I. II. Paseka 2003 M. TOGNER: Historický nábytek. Datel 1993 Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, AMG ČR 2011 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Foto pod UV zářivkou. Na předmětu byly rozpoznány dvě povrch. úpravy, které na bězném světle rozpznatelné nebyly Barevné úpravy - mořením a bělením Klížení zakřivených ploch dýhování pomocí vrstev plexiskel a hobry Právní úprava a ochrana 9

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání Průběh opravy dýhování Srovnávání dřevin pod mikroskopem. V levo vlastní vzorek, v pravo vzorek z lexikonu MZLU Výroba soustružených noh podle dochovalého originálu Případ nahrazení poškozené podkladové konstrukce. Materiál je odfrézován do dvou třetin, tak aby nebylo poškozeno dýhování z druhé strany Zkouška rozpustnosti povrchové úpravy Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 10

RESTAUROVÁNÍ A KONZERVOVÁNÍ ŠPERKŮ Definice: Šperk je zpravidla drobný ozdobný předmět, který se nosí na těle nebo na oděvu, obvykle vyrobený z drahých kovů a drahých kamenů, v tom případě se může nazývat klenot. Nebo je zhotoven z obecných kovů (kovová bižuterie) či syntetických materiálů (plasty, syntetické drahokamy) nebo skla (skleněná bižuterie). V poslední době vznikají šperky také spojením drahého kovu se syntetickým kamenem (např. zirkonia), často z chirurgické oceli nebo titanu. Historickým posláním šperku bylo nejen zdobení, ale často byl symbolem určitého společenského postavení, moci a bohatství. Šperky nosili muži, ženy, děti i domácí zvířata. Ve většině kultur bývá šperk častější ozdobou žen. V mužském šperku v minulosti převažovaly ozdoby zbraní, klobouku, opasku a obuvi. Některé šperky mohou být odznakem moci, společenského postavení, osobního závazku, osobního zaslíbení, identifikace (u vojáků), nebo úřadu či diplomatického pověření úkolem. Profesionální výrobou šperků se zabývají zlatníci, stříbrníci, klenotníci, šperkaři. Sériovou výrobou se pak zabývají šperkařské závody, velkovýrobou šperkařský průmysl. Nejstarší nálezy archeologických předmětů, které zřejmě sloužily jako šperky, jsou provrtané mušle, které jsou asi 100 tisíc let staré. Různé ozdoby, zejména náhrdelníky, spony a záušnice, se objevují už v pohřbech z doby bronzové a byly patrně odznakem vyššího postavení svých nositelů. Náhrdelníky se vyráběly z provrtaných zvířecích zubů, ozdobných mušlí, hliněných a později i skleněných barevných korálků. Brzy se začaly zhotovovat ručně zpracováním drahých kovů, nejprve tvářením a tepáním, později i odléváním a dalšími zlatnickými technikami. Už z 1. tisíciletí př. n. l. pocházejí zlaté poklady s množstvím zlatých šperků a slavnostních zlatých nádob, jaké se našly například ve starověkém Egyptě, Asýrii, Mezopotámii, Persii, Řecku, Itálii, ve Španělsku i v dnešním Turecku a Tádžikistánu. Svědčí o nesmírném bohatství tehdejších vládců, vojevůdců či obchodníků. Některé šperky sloužily i jako amulety, jako ochrana proti uřknutí nebo zlým silám, jiné byly výrazem postavení a autority. Na Blízkém Východě se hojně užívaly pečetní prsteny s glyptikami. Vysokou úroveň dosáhlo šperkařství ve starém Egyptě, kde byly prsteny, přívěsky i větší náprsní pektorály také odznaky moci a úřadu. V pozdním egyptském období se neobyčejně rozšířily drobné stříbrné amulety, které se vyráběly hromadným odléváním do kamenných forem. V antickém starověku se šperky zdobily děti, ženy i muži a řada tehdejších literárních autorů si na to výslovně stěžuje. Na římských freskách a mozaikách lze vidět bohaté ženy s náhrdelníky a náušnicemi s drahými kameny, muže s drahocennými sponami a prsteny. Rané křesťanství šperkům nepřálo, nicméně se už od raného středověku vyskytují biskupské prsteny jako odznaky úřadu, někdy zlaté, někdy i bronzové. Bohaté nálezy stříbrných a vzácně i zlatých šperků pocházejí z velkomoravské doby, hlavně typické spony a záušnice, ale také náprsní kříže. Velký rozmach evropského šperkařství nastal v bohatých městech pozdního středověku a renesance, jak je vidět i na dobových portrétech zámožných lidí. Velké oblibě se těšily prsteny u mužů i žen a výrazně se zdokonalilo broušení drahých kamenů. V měšťanských rodinách se šperky dědily po řadu generací a tvořily rodinné bohatství. V 19. století dosáhlo řemeslné šperkařství technického vrcholu a zároveň mu začala konkurovat strojová výroba, levná lisovaná a hromadně odlévaná bižuterie z obecných kovů se sklíčky místo drahokamů. Důležitým střediskem výroby bižuterie byly severní Čechy, zejména Jablonec nad Nisou. Ve 20. století se šperkařství stává nejen uměleckým řemeslem, ale také průmyslovým designem, v němž je návrh oddělen od sériové průmyslové výroby. Zároveň šperk rychleji podléhá proměnám módy a využívá nové technologie přesného lití, lisování či úplné strojní výroby. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 11

Drahé kameny se vyrábějí synteticky a od 10. let 20. století se objevují levnější a dokonalé kultivované perly. V poslední době se oživil zájem o stříbrné šperky i o šperky z ušlechtilých ocelí, případně z karbidu wolframu a dalších nových materiálů. ZLATO ušlechtilý kov s vysokou chemickou stabilitou vůči vzduchu i chemikáliím. Jeho hmotnost se vyjadřuje v tzv. trojských uncích (1 trojská unce = 31,1 g). Je to velmi tvárný kov a za studena lze tepáním vytvořit zlaté fólie o tloušťce 0,1 µm. Tyto fólie se v restaurátorské praxi hojně využívají při opravách poškozených předmětů tzv. formou zlacení. Rozpouští se v kyanidech, lučavce královské a ve rtuti. Čisté zlato velmi snadno podléhá opotřebení, a proto se ve většině aplikací dává přednost jeho slitinám nejčastěji se stříbrem, mědí, niklem, platinou nebo palladiem. STŘÍBRO bílý kov, velmi tvárný, neoxiduje na vzduchu. Časem ztrácí jeho povrch kovový lesk a tmavne, což je způsobeno jeho reakcí se sirnými sloučeninami za vzniku sulfidu stříbrného. I stříbro se dá vytepat do velmi tenké fólie o tloušťce několika milimetrů. Pevnost a tvrdost čistého stříbra jsou poměrně nízké, a proto se zlepšují přísadami dalších kovů (mědi, niklu, cínu, wolframu, rtuti, kadmia apod.)velmi důležitou vlastností stříbra je jeho elektrická vodivost, která je nejvyšší ze všech kovů. Proto je hojně využívání v elektronice na výrobu stříbrných nebo postříbřených kontaktů. UMĚLECKO-ŘEMESLNÉ ZPRACOVÁNÍ ZLATA A STŘÍBRA Zpracovatelské techniky: Legování starý zlatnický termín pro přípravu slitiny drahých kovů (obsah drahého kovu ve slitině (ryzost) se uvádí v tisícinách. Nejčastěji se vyrábí šperky ze zlata o ryzosti 585/1000, obsahující 58,5 % ryzího zlata. V praxi se využívá jednotka jeden karát. Ryzí zlato má 24 karátů. Ekvivalentem jednoho karátu je 41,66/1000. Legováním zlata se kromě jeho mechanických vlastností vlivní i jeho barva (zlatočervená, bílá, žlutá). Dukátové zlato zlato vysoké ryzosti (986/1000), užívané pro ražbu mincí. Lití používáno při výrobě členitých předmětů a tam, kde byla práce jinou technikou příliš zdlouhavá a náročná. Drobné předměty byly odlévány technikou ztraceného vosku (model byl vypracován z vosku a opatrně zalit hmotou ze směsi sádry a ohnivzdorné hlinky. Po vysušení a vytvrdnutí se forma zahřála a vosk vytekl a dovnitř byl vlit kov). Šperky, zvláště bronzové se odlévaly do kamenných forem tzv. kadlubů. Lití do sépiové kosti (model odlévaného předmětu byl vmáčknut do obou polovin rozříznuté a zarovnané sépiové kosti, do vzniklé dutiny se pak vlil kanálkem roztavený kov). U většívh stříbrných předmětů byla používána metoda slévárenské techniky spočívající v zaformování předlohy předmětu do pískové formy. Předměty lité do písku jsou obvykle dobře rozpoznatelné podle viditelných spojů (švů) formy a licích a odvzdušňovacích kanálků. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 12

Tváření výroba nádob a předmětů z tepaného plechu Tepání řízená deformace plátu kovu, prováděná údery kladivem nebo paličkou s vhodně tvarovanou pracovní plochou. Cizelování 1) závěrečná úprava litých kovových předmětů, při které se odstraňují povrchové nerovnosti a defekty 2) výzdobná technika, kterou lze vytvořit na ploše plechu plastické ornamenty pomocí čakanů a cizelérských kladiv Lisování tváření tenkého deskového materiálu pomocí kovových raznic s negativním a pozitivním reliéfem. Ražení formování masivního materiálu, který vyplňuje dutinu mezi razníkem a raznicí. Stláčením kovu do raznic vznikají především mince a medaile. Kovotlačitelství výroba rotačních dutých předmětů pomocí kovotlačitelského soustruhu. Spojování složení konečného tvaru předmětu nejčastěji pomocí pájení. Některé gotické předměty jsou nýtovány nebo spojovány stěžejkami (kovové duté trubičky). Stará technika falcování ohýbání okrajů. VÝZDOBNÉ TECHNIKY Filigrán starověká technika. Základem je drát, s jehož pomocí se vytvářejí ornamenty. Granulace natavování drobných, nejčastěji zlatých kuliček, na podklad ze stejného kovu. U etruských šperků se uvádí průměr jednotlivých zrnek 0,2 mm. Rytí ornamentální zdobení ocelovými rydly, při kterém vzniká různě široká linka. Užívá se samostatně nebo jako podklad pro další výzdobu (cello, inkrustace, smalt). Niellování zaplnění rytého dekoru taveninou síry, mědi, stříbra, olova a tetraboritanu sodného. Po vychladnutí se jemně rozdrcená směs nanáší do vyhloubených míst rytiny a poté se předmět vypálí. Cello se hojně používalo v 15. století a v období secese. Lept leptaná výzdoba na stříbře se objevuje na přelomu 19. 20. století. Většinou se kombinovala se smaltem, niellem nebo tausií. Smaltování tradiční dekorativní technika spočívající v natavení barevné skloviny na kovový podklad. Smalty jsou barveny oxidy kovů, jsou ve formě prášku. Prolamování vyřezávaný ornament, který byl podložen opačně vypouklým plechem nebo materiálem s jinou barevností. Používalo se i prosekávání sekáčkem, to obvykle zanechalo otřepy na zadní (vnitřní) straně. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 13

Inkrustace vkládání kovu jiné barvy do základního materiálu, kterým je rovněž kov. Obvykle jde o rozklepání tenkého drátku do vyryté drážky nebo vyleptané plochy. Dle chemického složení lze korozní produkty stříbra rozdělit do dvou hlavních skupin: sulfidy a halogenidy. Zlacení zušlechťování méně hodnotného kovu, nejčastěji stříbra a mědi. Bylo známo již ve starověku. Nejstarším způsobem je zlacení v ohni. V současné době se používá elektrolytické (galvanické) zlacení. Zasazování drahých kamenů skříňová obruba kámen je zasazen tak, že je obruba připájena na kovový podklad. průsvit kov kámen obepíná a obruba není zespodu podložena krapny úchytky přidržující kámen a přesahující jeho okraj KOROZE ZLATA A STŘÍBRA Zlato je z korozního hlediska stabilní za všech běžných podmínek, a tak pokud se mluví o korozi zlata, většinou se jedná o projevy koroze kovů (především Ag a Cu), které byly do slitiny za různým účelem přidány. S klesajícím obsahem zlata ve slitině, klesá i jeho odolnost vůči korozi. Ve vnitřním prostředí dochází k tmavnutí a ztrátě lesku, většinou reakcí se sírou ve formě sulfidů, přičemž slitiny se stříbrem jsou k tmavnutí náchylnější. Stříbro se působením atmosféry pokrývá slabou vrstvičkou oxidu stříbrného Ag 2 O, která v suchém prostředí povrch kovu chrání. Tato vrstva ovšem nemá dostatečnou ochranu, pokud jsou v blízkosti předmětu sloučeniny obsahující síru, které na povrchu vytvářejí tmavé povlaky. Stříbro vlivem klimatických podmínek koroduje (vlhkost, přítomnost sulfidových či chloridových iontů), přičemž dochází k tvorbě korozních produktů a jejich vrstev. PRŮZKUM Provádí se pro zjištění složení materiálu, historie předmětu a jeho současného stavu. Při určování složení materiálu bývá vodítkem úřední punc, který určuje ryzost použitého kovu. Jen vzácně se objevují falšované puncovní značky, kdy se výrobce snažil obejít puncovní úřad a opatřil výrobek vlastním puncem. Avšak mohou se objevit předměty, vyrobené z mědi a postříbřené, kdy došlo k oklamání úřadu, který předmět opatřil značkou. Pro přesné zjištění složení materiálu lze využít nedestruktivní analýzu pomocí rentgenové fluorescence. U zlacených předmětů je nutné zjistit, jakým způsobem byly zlacené v ohni nebo elektrolytickým pokovením. U často používaných předmětů nacházíme stopy zlacení pouze v prohlubních dekoru. Jakým způsobem byl předmět udržován a čištěn nám napoví i zbytky čistidel, jež nacházíme většinou v prohlubních, na rubu předmětu a v jeho dutinách. KONZERVOVÁNÍ A RESTAUROVÁNÍ ZLATA Odmaštění nejdříve je nutné předmět dokonale odmastit. Na špercích se většinou nachází nečistoty organického původu, které se snadno odstraňují organickými rozpouštědly. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 14

POZOR! Pro odmaštění šperků nelze použít organická rozpouštědla, pokud jsou součástí těchto předmětů i organogenní kameny (dají se velmi dobře leštit), jantar (45 milionů let stará fosilní pryskyřice jehličnanů) čistí se vodou s neutrálními saponáty (Syntapon L), gagat (černá, houževnatá a lesklá hmota typ ligninu, který obsahuje značné množství pryskyřičných látek), švartna podobný materiál s gaganem, užívala se už v pravěku (čistí se pouze vodou) a jiné materiály rostlinného a živočišného původu. K poškození organickými rozpouštědly může dojít i u želvoviny a slonoviny (čiští se v roztoku vody a Syntaponu L) a u dupletu a tripletu (imitace drahých kamenů složené ze vzácných minerálů (opál, smaragd) a méně hodnotného opálu a skla. Lepí se k sobě navzájem. Mohlo by u nich dojít k poškození zatečením a následným rozlepením. Odstranění korozních produktů za slitin zlata korodují přísadové (legující) kovy odstranit korozní produkty lze 10 20% roztokem kyseliny mravenčí, octové, citronové nebo sírové. Vysokou čistící schopnost má také roztok Chelatonu III. Mohou se použít pouze na kompaktní zlacený povrch. Při zbytkách zlacení by mohlo dojít k odstranění zlata společně s korozními produkty. Čištění lze provádět v ultrazvukové čističce. POZOR! Nelze čistit šperky s emailem, kameny a s inkluzemi (prasklinky uvnitř materiálu) ty se čistí za sucha, mechanicky, pomocí měkkých hadříků bez chlupů, protože někdy byly kameny po vybroušení olejovány. Olej zaplnil trhlinky a zlepšila se optická čistota minerálu. Při odmaštění by kámen ztratil svůj lesk. Sušení provádí se při teplotě 60 80 C po dobu 3 4 hodin. Teplota a doba sušení je závislá na dalších použitých materiálech. Na teplo jsou citlivé gagat, jantar, korál, lazurit, malachit, opál, perla, smaragd, tyrkys 20 25 C (pokojová teplota). Opálům pak neprospívá ani nízká vlhkost okolního prostředí, protože obsahují 20 % vody. Pasivace šperky ze zlata nepotřebují pasivaci. Pouze tam, kde byly použita slitina (pozlacené předměty) je nutné tyto materiály ošetřit konzervačním olejem nebo lakem (Paraloid B 72 v xylenu, ethanolu, silikonový olej). KONZERVOVÁNÍ A RESTAUROVÁNÍ PŘEDMĚTŮ SE SMALTY Jedná se o spojení kovu a skloviny. Smalt bývá nanesen na zlatý plech 0,3 0,4 mm silný a je relativně pružný. Doplnění smaltů se provádí odmaštěním (etanolem, xylenem) a doplněním Paraloidem B 72 s pigmenty odpovídající barevnému odstínu. Užít lze také Hextal NXL 1 (epoxidová pryskyřice) má shodný lesk a lom se sklovinou. Vodě a různým čisticím prostředkům by měly být smalty vystaveny co nejméně. KONZERVOVÁNÍ A RESTAUROVÁNÍ PŘEDMĚTŮ ZE STŘÍBRA Odstraňování korozních produktů musí být provedeno velmi opatrně, aby nedošlo k poškození kovu, který je značně měkký. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 15

Čištění nehomogenní nečistoty (prach) odstranit teplou vodou s přídavkem neutrálního detergentu, nejlépe sprchováním do odplavení nečistot. Teprve po odplavení nečistot použijeme měkkou houbu nebo silikonový kartáček. Někdy si můžeme pomoci při odstraňování nečistot i ultrazvukem (neodstraní kompaktní korozní produkty). Odstranění korozních produktů Mechanicky pomocí sražené křídy a čpavkové vody štětinovými kartáčky. Sraženou křídu používáme proto, že jde o naprosto čistou křídu bez dalších příměsí, jež se mohou vyskytnout v plavené křídě. Štětinové kartáčky různých tvarů upínáme do zubotechnické vrtačky nebo jiného zařízení s regulací otáček. Štětiny jsou zalisovány v ocelovém pouzdře, je proto nutné pracovat opatrně, aby se ocelové pouzdro v žádném případě nedotklo předmětu. Chemicky ponoření předmětu do chemického roztoku, který obsahuje sloučeniny schopné vázat stříbro do komplexu a převádět tak nerozpustné sloučeniny stříbra na rozpustné komplexy (př. 8% thiomočovina, 5% kyselina chlorovodíková, 0,5% neionogenní tenzid). Pasivace způsob úpravy povrchu šperků před černáním. Za tímto účelem se používá lak, vosk nebo olej. (Paraloid B 72 v xylenu, Veropal KP 709 v xylenu, bělený včelí vosk, silikonový olej). Ošetřené předměty necháme volně 24 hodin vyschnout a pak s nimi můžeme manipulovat v suchých, čistých, bavlněných rukavicích. ULOŽENÍ A PREZENTACE ŠPERKŮ Nejdůležitější bývá jejich zabezpečení před možnou krádeží. Nejlépe do trezorů a trezorových skříní. Zlato nevyžaduje dodržování parametrů doporučovaných pro uložení méně ušlechtilých kovů. Ovšem šperky jsou obvykle kombinovány s jinými vzácnými materiály, často organického původu. Z tohoto důvodu se doporučuje ukládat sbírky při relativní vlhkosti 40 50 % a teplotě 18 20 C. Při jejich transportu je nutné vyvarovat se výrazným výkyvům stanovených hodnot. Ve špercích bývají často křehké kameny, proto s nimi manipulujeme nad měkkou podložkou. Při manipulaci je nutné vždy používat bavlněné rukavice. Šperky přenášíme na podložkách nebo v etuích či krabičkách. Opály může poškodit teplo žárovek uvnitř vitrín. Akvarely užívané na portrétních miniaturách zasazených do vzácných kovů jsou citlivé na světlo a teplo. Pro balení šperků a vzácných předmětů pro transport se používají speciální papíry, kazety a krabičky. Pozor na psaní inventárních čísel na sbírkové předměty. Obvykle se číslo píše na vrstvu laku, kterým se také překrývá. Podkladový lak je nutný, aby nedošlo k poškrabání povrchu sbírkového předmětu, protože psací pera jsou z oceli tvrdší, než jsou slitiny drahých kovů. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 16

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání PŘÍKLAD RESTAUROVÁNÍ ARCHEOLOGICKÉHO ŠPERKU Hrob ze starší doby bronzové Při hloubení sklepa rodinného domu v Kunovicích u Uherského Hradiště v dubnu 2013 byla porušena zásobní jáma s lidskou kostrou na dně. Postupně byl při archeologickém výzkumu odkryt celý prostor a bylo zjištěno, že se v jámě nachází dvě kostry ženy a muže v atypické poloze. U ženy byl nalezen na pravé ruce bronzový náramek s jantarovým korálkem. Dle nálezů keramiky v objektu byl hrob datován do konce starší doby bronzové cca 1500 p.n.l. Stav před konzervací: Kostra ženy byla převezena do konzervačních dílen Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Bronzový spirálový náramek s jantarovým korálkem byl odpreparován skalpelem od kosti ruky. Kost v místě uložení vykazuje charakteristické zelené zabarvení způsobené kontaktem s bronzovým předmětem. Šperk byl pokryt vrstvou zeminy. Na několika místech je evidentně poškozen formou ulámaných částí spirály. Na povrchu předmětu se částečně vyskytuje zelená ušlechtilá patina, místy je patrná světle zelená divoká patina. Korozní patina je měkké, vředovité povahy, znetvořující povrch předmětu. Postup při konzervaci: Náramek a jednotlivé části byly v destilované vodě v ultrazvukové pračce zbaveny usazené vrstvy zeminy. Korozní, vředovitá patina byla odstraněna lokálně mechanicky štětcem se skleněným vláknem, tak aby ušlechtilá patina nebyla narušena. Následně byl předmět vyvařen a vyluhován v destilované vodě, která byla několikrát vyměněná. Po vysušení pod infra lampami byl náramek a zlomky napuštěny roztokem akrylátového laku Paraloidu B 72 v toluenu. Jednotlivé, rozlomené části nebyly lepeny, byly ponechány v dochovaném stavu. Po zaschnutí byl povrch opatřen nátěrem mikrokrystalického vosku INKOR. Předmět byl uložen do plastového boxu s přidáním silikagelu. Autorka výše uvedené restaurátorské zprávy a fotodokumentace k této zprávě: Ludmila Štefánková, vedoucí konzervačního, restaurátorského oddělení Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Obr. 1 - hrobová jáma Obr. 2. - nález bronzového náramku v terénu Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 17

Projekt oblasti podpory OP VK Další vzdělávání Obr. 3 - detail bronzového náramku Obr. 5 - detail předmětu v průběhu konzervace Obr. 6 - předmět po konzervaci POUŽITÁ LITERATURA Obr. 4 - očištěná kostra s označeným místem nálezu šperku Kolektiv autorů: Konzervování a restaurování kovů. Technické muzeum v Brně, Brno, 2011. ISBN 978-80-86413-70-9. Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Preventivní ochrana sbírkových předmětů. In: Múzeum, 1/2010, roč. LVI, s. 2-7. Mgr. MODRÁČKOVÁ, Dana: Depozitáře a uložení sbírek v Regionálním muzeu v Chrudimi. In: Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů konaného ve dnech 4. - 6. 9. 2007 ve Znojmě, s. 59-63. ISBN 80-86413-41-1 PÁGO, Ladislav a kol.: Úvod do muzejní konzervace a restaurování. Univerzita J. E. Purkyně, Brno, 1986. BRAČOK, Július: Konzervovanie a raštaurovanie vybraných muzeálních predmetov (Interné študijné texty pre konzervátorov). Bratislava, 1985. Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 18

RESTAUROVÁNÍ A KONZERVOVÁNÍ USNĚ Definice: Kůži (useň) lze definovat jako pokrývku těla obratlovců, která je surovinou pro výrobu kožených materiálů, usní a pergamenů. Chrání živé organizmy proti klimatickým a mechanickým vlivům a brání pronikání mikroorganizmů. Na živém organizmu je v rovnováze s okolím. Kůže je známá od nejstarších dob až dodnes. Protože se jedná o biologický materiál, který velmi rychle podléhá zkáze, nezachovaly se z tohoto období do dneška žádné výrobky, pouze nástroje, kterými člověk kůži opracovával. Ulovené zvíře se zužitkovávalo všestranně. Maso a tuk jako potravina, kosti na přípravu nástrojů a kůže na výrobu a zdobení oděvu a obuvi. U všech obratlovců rozeznáváme v kůži přibližně stejné vrstvy, má také podobné chemické složeni, přesto má každý druh zvířete odlišnou vnitřní strukturu kůže, což ovlivňuje nejen její konečné vlastnosti, ale také umožňuje identifikaci konečného produktu. STRUKTURA KŮŽE pokožka (epidermis) buněčný útvar kůže s několika vrstvami buněk škára (cutis) je nejsilnější část kůže. Skládá se z nebuněčné hmoty hustě protkané vlákny kolagenu, albulínu, globulínu, elastinových a retikulárních vláken. Škára se dělí na papilární a retikulární vrstvu. Poměr mezi těmito vrstvami je různý: hovězí kůže 1:4, telecí 1:1, vepřová kůže retikulární vrstvu nemá vůbec. podkožní vazivo vyživuje a spojuje tkáň Chlup patří histologicky k epidermu, ale je uložený v cutisu, kde se nachází chlupová cibulka, odkud chlup prorůstá pokožku. Obr. 1 Struktura kůže Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 19

CHEMICKÉ SLOŽENÍ KŮŽE Surová, čerstvě stažená kůže obvykle obsahuje následující procentuální zastoupení složek: voda 50-70 %, bílkoviny 33-35 %, tukové látky 0,5-50 % a 0,25-0,65 % minerálních látek. Z celkového množství vody je zhruba 40 % vázáno přímo na kožní vlákno, jako tzv. voda koloidní. Koloidní vodu nelze odstranit mechanicky, při vyčiňování činící látky vytěsňuji koloidní vodu z vláken, na která se následně vážou. Zbytek tvoří voda kapilární, která je uložena ve volných prostorách škáry. Při zpracování kůže se ve většině případů epidermis a podkožní vazivo odstraňují. Pokožka se na škáru váže lehce hydrolyzovatelnými bílkovinami, které se působením enzymů a alkálií dají snadno odstranit. Podkožní vazivo se odstraňuje mechanicky zároveň s chlupy, chlupovými cibulkami, potními a mazovými žlázami. Činěním kůže se dosáhne biologické stability a kůže se stává odolná vůči vodě, ztrácí schopnost bobtnání, ve vlhku je odolnější proti hnilobě, za sucha zůstává ohybná a pružná, je chemicky stabilnější a je odolná vůči horké vodě. ZPRACOVÁNÍ KŮŽÍ ZÁLEŽÍ NA JEJÍM DALŠÍM VYUŽITÍ na kožešinu - neodstraňuje se srst, kůže se jen očistí (nenechá se loužit) a probíhá jen činění. na pergamen - či blánu na buben: odstraní se srst, bez činění. na obuv, rukavice, atd. - odstraní se srst, činění. Obr. 2 Činění kůže ZÁKLADEM VÝROBY KŮŽÍ JE LOUŽENÍ A ODCHLUPENÍ 1. přivezení nasolené kůže do koželužny. 2. namáčení = koželuh kůže máčí a pere v hašpli (sud) kvůli očištění, zbavení soli. 3. loužení se zahníváním (dříve) a odchlupování kosou na odchlupování (koželužský nůž) nebo loužení v roztoku sulfidu sodného a vápna (dnes) kvůli odstranění srsti a vznikne holina. 4. mízdření pomocí kosy na mízdření (dříve) nebo mízdření mezi soustavou válců (dnes) = odřeže se vazivo a zbytky svalů 5. omykání kosou na omykání (dříve) nebo omykání mezi válci = odstraní se kořínky chlupů 6. štípání pomocí štípacího stroje tak, aby byla kůže všude stejně tlustá Restaurování a konzervování sbírek muzejní povahy dřevo, nábytek, šperky, usně a kůže 20