William Denayer, Patsy Sörensen-ová UPRODUKUJEME SE K SMRTI. Kritika volného obchodu a konkurenceschopnosti a rozvoje OBZOR 2005
William Denayer, Patsy Sörensen-ová UPRODUKUJEME SE K SMRTI. Kritika volného obchodu a konkurenceschopnosti a rozvoje Z nizozemského originálu Wij produceren ons kapot. Kritiek van de vrijhandel en van de competiviteit en de ontwikkeling (IMAVO, vzw a Vrede, vzw, Brussel 1995) přeložil Miloslav Ransdorf. Na základě překladu zveřejněného na internetových stránkách KSČM http://www.kscm.cz/ typograficky upravil a vydal Obzor v roce 2005. Text k tomuto vydání prošel částečnou redakční úpravou. Sazba písmem Garamond. Rozsah: 104 stran, 30097 slov. 2
Nepotřebujete být zajedno s feministickým postojem, že prostituce je paradigma sexuálních vztahů, abyste poznali, že prostituce se v každém případě stala paradigmatem mezinárodních ekonomických vztahů. Propaganda pro svobodný trh, podpora nezkroceného kapitalismu, politika privatizace západních vlád a ohledu prostá politika mezinárodních a monetárních organizací vedly k bezohlednému (rücksichtslos) ekonomizování lidských vztahů a k světové nezaměstnanosti. Zbídačování (Verelendung), jež je následkem této kombinace, vytváří ideální podmínky pro sexuální vykořisťování a sociální odlidštění ve světovém měřítku. Prostituce jako produkt a podnik v rukách mezinárodních pasáků, ale příležitost se nabízí spořádanými pány z mezinárodních ekonomických a monetárních organizací jako jsou MMF, Světová banka, GATT, G 7 a Evropská komise. Dorien Pessers,,Je zcela znepokojující číst a nikoli kvůli hrůzám jako spíše kvůli úplné jistotě, s níž se porušuje tichá dohoda mezi lidmi. Dojem je přibližně takový, jako by někdo v místnosti hlasitě řekl: Teď jsme zde vůči sobě navzájem zvířaty. Ernst Jünger 3
PODĚKOVÁNÍ A ÚVOD Děkujeme centru Vrede a Institutu pro marxistické vzdělávání IMAVO, vzw, ze srdce za možnost vydat tento text. Jen my sami jsme zodpovědni za obsah a za eventuální nedostatky. Děkujeme Willymu Courteauxovi za jazykovou péči. Je iluze věřit, že budeme schopni naše problémy překonat větším ekonomickým růstem. Systém, v němž žijeme, je žaložen na stálém nárůstu produkce. Momentálně produkujeme více než kdykoli dříve. Tento růst ale absolutně neprospívá blahobytu. Produkce si vyžaduje stále méně lidí. Stále více lidí s nízkou i vysokou kvalifikací nenachází žádné místo. Nemají žádný důstojný příjem nebo vůbec žádný příjem. Nezaměstnanost roste. Nezaměstnanost poroste dále nebo se, v nejlepším případě, bude stabilizovat na nepřijatelně vysoké úrovni. Politické elity nechtějí nic změnit na příčinách nezaměstnanosti samé. Ostré rozpolcení společnosti získává trvalou podobu. Existují i různé jiné velké problémy. Země třetího světa ještě nikdy nebyly tak chudé jako dnes. Světové nerovnosti volají do nebe. Hranice únosnosti životního prostředí jsou už na obzoru. Růst je totem: odepisujeme lidi, ničíme životní okolí, znečišťujeme prostředí, vyvlastňujeme pospolitosti, prohřešujeme se genocidou, ničíme původní faunu, a to vše kvůli růstu. Produkujeme a konzumujeme ale dále, víme, že jsme zajatci spirály a zpovrchnění, rozšiřující se do všech oblastí. Zbavenost světa je, bohužel, forma barbarství. Jsme šťastnější a svobodnější než dříve, nebo jsme snad právě méně nenucení, méně spontánní, méně sami sebou? Takové otázky se v literatuře kladou málo. Podle běžně užívaných vědeckých kritérií jsou totiž nezodpověditelné. Věda totiž opravdu nedisponuje měřiči štěstí. Tím je zároveň řečeno, že ( objektivní ) věda nemá nic společného s lidským štěstím. Všechny tyto problémy jsou navzájem spojeny. Problém není nedostatek růstu nebo nedostatečný růst, který se episodicky zarazí (mluvíme pak zavádějícím způsobem o krizi z nadprodukce ), problém spočívá v syndromu modernizace samém. Téměř všechny strany kapitulovaly před neúprosným dogmatem konku- 4
renceschopnosti. Hlásají laciné, obsahově zcela nesoudržné, hanebně populistické poselství: více téhož, více růstu Sociální demokraté se už zastávají jen trošičku sociálně a ekologicky korigované svobodné tržní ekonomiky. Každý den se objevuje přece nějaká zpráva, v níž se dokazuje, že mzdové náklady se musí snižovat. Mzdový náklad se sníží u nás i u našich konkurentů. Abychom zůstali konkurenceschopní, musíme říznout do sociálního zajištění. Sociální stát je blízko demontáže. Dolů směřující spirála, výprodej blahobytu, je pouze v zájmu bohatých. Ekonomická politika uběhlých dvaceti let se vyznačuje naprostým nedostatkem idejí, naprostou absencí vůle podstatně zpochybnit struktury. Do toho je třeba vnést změnu. Můžeme přemýšlet o tom, co musíme udělat. Ekonomika a čistě pragmatická racionalita maximalizace zisku musí být postaveny pod normativní kontrolu společenství. Tento úkol je jistě ohromný. Ale to je naše jediná příležitost. Můžeme, v souladu s naší podstatou jako politických bytostí, rozvíjet vztahy solidarity. Zároveň je možné opouštět obvykle užívané politické cesty a strategie. Dělejme to, je nejvyšší čas. William Denayer, Patsy Sörensen 5
1. UVOLNĚNÍ SVĚTOVÉHO OBCHODU 1.1. VOLNÝ OBCHOD JE PROTEKCIONISMUS BOHATÝCH Problém životního prostředí musíte uchopit cenovou politikou, nikoli státní regulací. Hranice růstu neexistují. ( ) Věřím, že svět stojí před velkou revolucí ( ) Rozvoj má potenci enormního urychlení, alespoň pokud ho použijeme. Je to částečně výsledek zhroucení komunismu. Ale jsou to také technologický rozvoj v komunikaci a dopravě, jež umožnily podniku, aby všechno produkoval, přijít do styku s veškerými pomocnými zdroji, všude prodávat produkty, s centrálou, jež může být usazena kdekoliv. Největší důsledek je ten, to nebývá úplně pochopeno, enormní nárůst disponibilnosti laciné lidské práce, jež může být kombinována s drahým lidským a ne-lidským kapitálem. Efekt je to, že výnosy porostou. (Milton Friedman: Wereld staat voor nieuwe Industriële Revolutie, De Standaard, 24. července 1993, s. 27) Tento výrok obsahuje všechny důležité prvky dominantní ideologie této doby. Velká většina lidí bere jako samozřejmé, že svobodný obchod je dobrý. Neoliberálové a běžní liberálové (a kdo to v současnosti není?) se téměř ani nesnaží podepřít argumenty své předpoklady o uvolnění světového obchodu. Docela jim to vyhovuje, neboť neexistují žádné argumenty, jež hovoří ve prospěch uvolnění, jež se momentálně děje. Svobodný obchod se ospravedlňuje tím, že se poukazuje na fakt, že určité země a regiony jsou lépe disponovány než jiné, aby produkovaly určité statky a poskytovaly určité služby. Svobodný obchod by měl dát příležitost každé zemi, aby se specializovala v doméně, kde si stojí nejsilněji (proč se pak asi všude produkuje totéž?). Jen zcela deregulovaný trh by měl umožnit optimální účelné využití produkčních faktorů. Vlády se nemají pouštět do organizace a regulování ekonomických aktivit. Maximalizace účinnosti tržním mechanismem tvoří nejlepší zabezpečení pro přírůstek blahobytu. I když se v rozdělování blahobytu objevují nerovnosti, prospěje nakonec všude nespoutaný rozvoj ekonomických aktivit 6
každému. Také Třetí a Čtvrtý svět mají užitek ze svobodného obchodu ve světovém měřítku. Zcela uvolněný světový trh nabízí zároveň k tomu se připojující výhodu, že spotřebitelé získávají k dispozici více možností výběru a více informací. Slovy Paula Samuelsona: Volný obchod podporuje vzájemně výhodnou mezinárodní dělbu práce, zvětšuje ve velké míře možnosti, aby všechny země dosáhly většího mezinárodního důchodu (příjmu) a umožňuje celosvětově vyšší životní standard. (P. A. Samuelson: Handboek economie 2, Aula 47, Het spectrum, Antwerpen 1978, s. 712) Nuže tyto názory jsou falešné. Světový svobodný obchod naprosto neladí s potřebami lidského soužití a s rozumným vynakládáním existujících nedostatkových zdrojů. Nejvíce vystupujícím rysem světového obchodu je nerovnost v jeho samotných základech i struktuře fungování. Nadnárodní podniky severních zprůmyslněných zemí obhospodařovaly v roce 1990 již 71,5 % světového obchodu. Celkový objem světového obchodu byl odhadován roku 1990 na 4 295 mld. USD (asi 146 030 mld. BF), z čehož připadalo 3 485 mld. USD na statky a 810 mld. USD na služby. Z 200 největších nadnárodních společností jich 172 pocházelo z pěti zemí: z USA, Japonska, Francie, Německa a Spojeného království Velké Britanie a Severního Irska. Také uvnitř klubu miliardářů existují veliké nerovnosti. Deset prvních z oněch 200 největších podniků představuje roční zisk 34,8 mld. USD. Zbývajících 190 se spokojuje s 38,6 mld. USD. (Onder de vleugels van het planetaire kapitalisme, F. Clairmont a J. Cavanagh, De Morgen, 25.6.1994, s. 37). Podle Světové banky nadnárodní společnosti kontrolují 70 % světového obchodu. V roce 1990 obsáhlo 350 největších nadnárodních korporací světa již téměř 40 % všech obchodních ujednání. 500 největších kontroluje dvě třetiny světového obchodu. Patnáct největších podniků, jako General Motors, Exxon, IBM, Shell, mají důchod vyšší, než je hrubý domácí produkt více než 120 zemí světa. Tyto nadnárodní společnosti brání přístupu na trh podnikům z Třetího světa a středně velkým a malým podnikům i podnikům z rozvojových zemí, z Třetího světa. Činí trh nedostupným. Podniky z rozvojových zemí nemají žádnou šanci. Podle liberálů spásonosný tržní mechanismus je ve světovém obchodu mimo hru. 7
Nadnárodní společnosti nepodporují volný obchod, ale jsou pro upevňování a institucionalizaci mocenských poměrů, které znemožňují svobodný trh, přístupný všem. Uvolnění světového obchodu odpovídá ve skutečnosti protekcionismu bohatých. Mluvčí Třetího světa, jako Nyerere, si hořce stěžují na západní pokrytectví o volném trhu, přístupném všem, ale nic na tom nemohou změnit. Tato koncentrace kapitálu tvoří z rozličných důvodů obzvláštní nebezpečí. Světové monopolní a oligopolní situace propůjčují výjimečně velkou mocenskou základnu individuím, jež nebyla zvolena národními společenstvími a jež nelze volat k odpovědnosti. Malý počet board of directors má rozhodující moc, jež silně převyšuje regulační schopnost většiny národních vlád. Když Coca-Cola před několika lety nahradila cukr z cukrové třtiny novým sladidlem, neměl filipínský ostrov Negros z roku na rok téměř žádný příjem (viz jiné skandální příklady v: Ludwig Glabeke: Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische wondje?, Kritiek, č. 24, 1992, s. 30 75, s. 65) (1). Národní státy nemají žádnou obranu proti rozhodnutím, jež se jich přímo týkají a hluboce je zasahují. Neexistuje žádná demokratická protiváha, jež dozírá na aktivity nadnárodních podniků. Nový světový řád slouží nadnárodním podnikům. Od 80. let investují nadnárodní společnosti ve vysokém tempu v zámoří, aby produkovaly tam, kde je práce nejlevnější a kde jim nejméně brání regulace společnosti. Mezi lety 1983 a 1992 investice nadnárodních korporací rostly čtyřikrát rychleji než výroba a třikrát rychleji než byl přírůstek světového obchodu samého. Žádná sociální a politická moc, zdá se, nechce spoutat ambice podniků. Nadnárodní korporace unikají kontrole a regulaci ze strany národních států i mezinárodních organizací. Mluvčí nadnárodních podniků se odvolávají při ospravedlňování svých podnikatel- 1 Jeden výrok nechci před čtenářem zatajit. Když Nigerie roku 1988 omezila dočasně dovoz pšenice, pohrozily USA na nátlak Cargillu, jednoho z hlavních výrobců semen a zemědělských materiálů, sankcemi proti vývozu nigerijského textilu. Americký ministr zemědělství prohlásil, že se musíme zbavit romantického anachronismu, že rozvojové země musí usilovat o soběstačnost v potravinách. L. Glabeke, s. 68. 8
ských aktivit na světové společenství, jemuž přijdou k dobru plody obchodního podnikání. Problém je ten, že něco takového jako světové společenství jednoduše neexistuje. Také mezinárodní instituce OSN nekontrolují nadnárodní korporace. Ty unikají veškerým omezením společenské odpovědnosti (viz také Herman Daly a Joseph Cobb: For the Common Good, London 1990, s. 234). Nadnárodní společnosti dosahují konkurenčních výhod tím, že přemísťují svou výrobu jinam. To je takzvaná delokalizace. Školský příklad delokalizace v Belgii je oděvní průmysl. Stále větší díl obratu se produkuje v zahraničí. V roce 1993 bylo více než 12 mld. BF práce za mzdu přenecháno zahraničí. To je téměř zdvojnásobení ve srovnání s rokem 1991. Porovnáno s rokem 1991 se snížila zaměstnanost v belgickém oděvním průmyslu o 18,2 %. V Portugalsku se pracuje za 20 % belgických mzdových nákladů, ve Velké Británii za 60 %, ve Francii za 80 % belgických mzdových nákladů. Lze jmenovat mnoho příkladů, kdy se vynořují pochybnosti u předběžných závěrů studie Plánovacího úřadu o delokalizaci. (2) V letech 1982 1989 bylo v USA ztraceno v odvětví výroby sportovní 2 Studie činí rozdíl mezi delokalizací v úzkém smyslu, zastavením nebo zmenšením aktivit v Belgii, delokalizací s expanzí, přičemž hostitelská země nastartuje druhově podobnou produkci bez jejího zastavení v Belgii a delokalizací s diversifikací, při níž je zahájena nová produkce v zahraničí. Následky úzké delokalizace, přemístění do zemí Severní Afriky, Dálného Východu a Východní nebo Jižní Evropy se relativizují. V roce 1992 představoval dovoz z uvedených přitažlivých obchodních zón okolo 6 % průmyslového zboží (bez diamantů), zatímco jen část měla pocházet z delokalizovaných podniků. Samo o sobě ale nevypovídá toto dobře vypadající číslo nic. Abychom prozkoumali dopad oněch 6 % na belgickou zaměstnanost, musí být propočítány náklady, jež by byly nutné, abychom sami doma produkovali dovážené produkty, nikoli jejich podíl na dovozu. Je normální, že produkty ze zemí s nízkými mzdami jsou laciné. Konkurenční schopnost těchto zemí spočívá na nízkých cenách jejich produktů. Nadto není zřejmé, co jsou delokalizované podniky. Nadnárodní korporace s již existující pobočkou v Belgii a už existující pobočka v Portugalsku, jež se rozhodne provozovat svou produkční kapacitu jen v Portugalsku, neprovádí podle úzké definice delokalizaci. Bez dalších údajů jsou čísla (84 % dováženého zboží pochází ze Západní Evropy, obchodní bilance s nejvýznamnějšími zónami růstu je pozitivní, jen 26 % podniků přesídlilo do zón růstu, v 49 % případů jde podnik do agrární země) neinterpretovatelná. 9
obuvi 65 300 pracovních míst. Nike přenesla své továrny z Maine do Jižní Koreje a Indonésie. Indonésan totiž vydělává 1,03 dolaru denně, americký dělník vydělával v té době 6,94 dolarů na hodinu. (3). Ze studie Mezinárodní organizace práce vyplývá, že 88 % indonéských žen (mladých žen, staré tempu práce nestačí), jež pracují za tuto mzdu, jsou podvyživeny. Pracovní náklady síly na výrobu jednoho páru bot, který se v USA prodává za 80 dolarů, se odhaduje na 12 centů (Tim Lang & Colin Hines: The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, Londýn 1994, s. 81). Ale nejde pouze o mzdy. V Malajsii prosadily americké a jiné cizí podniky u vlády zákaz odborových aktivit. Když byli manažeři v čínské provincii Kuangtung žádáni, aby brali ohled na zákon, hrozili, že přemístí továrny do Thajska. Zde nepředstavuje 14hodinový pracovní den a sedmidenní pracovní týden žádné pohoršení. Nízké mzdové náklady zdvihají dramaticky konkurenční výhody podniků. Tak stála pracovní hodina v roce 1993 ve zpracujícím průmyslu SRN 24,87 USD (v dřívější NDR 17,34 USD), v Nizozemí 19,83 USD, v Japonsku 16,91 USD, v USA 16,40 USD, na Tchajwanu 5,46 USD, v Jižní Koreji 4,93 USD, v Mexiku 2,41 USD, v Polsku 1,40 USD, v ČLR 0,44 USD a v Indonésii 0,28 USD. To představuje pouze 1,12 % ceny pracovní síly v SRN (Blanpain, 1993, s. 25). Liberalizací čínského hospodářství a rozšířením světového hospodářství o země bývalého východního bloku se najednou stává disponibilní masa 1,2 mld. pracovních sil, které jsou schopny pracovat za náklady do 2 USD za hodinu. Dohoda NAFTA (North American Free Trade Association) mezi Kanadou, USA a Mexikem sice vede k nárůstu pracovních příležitostí v mexickém průmyslu, ale má vražedné následky pro mexické rolníky. Jediná komparativní výhoda Mexika je chudoba jeho obyvatel a bezohlednost jeho politiků. Severoameričtí zaměstanci stěží mohou konkurovat, při sebevyšší produktivitě, s dělníky, kteří jsou placeni méně než 1 USD na hodinu. V roce 1988 vydělávalo 18,4 mil. ame- 3 P. A. Samuelson píše: Vysoké reálné mzdy v Americe jsou výsledkem vysokého stupně produktivity a nikoli ochrany prostřednictvím tarifů a netvoří žádnou nevýhodu v konkurenci se zahraničními pracovními silami (P. A. Samuelson: Handboek economie 2, Antwerpen 1979, s. 717) 10
rických mužů méně než před deseti lety. U žen se tento vývoj prosazoval ještě výrazněji. Mezi léty 1973 a 1990 klesly původní mzdy amerických dělníků o 12 % a týdenní příjem o 18 %. Polarizace americké společnosti se rychle prohlubuje. Ross Perot s porozuměním shrnul výhody smlouvy NAFTA: Mohu-li produkovat v Mexiku přednostně s mladými dělníky, které musím platit jen 1 dolar za hodinu, a př tom nemusím přispívat na sociální zajištění a nejsem vázán ekologickou regulací ve věci znečištění, je jednoduše nemožné mi konkurovat. (Ross Perot, Tim Lang & Colin Hines: The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 97) Nadnárodní společnosti činí svět bojištěm, ale s tím, že větší část světa už se do ringu nevrátí. Doslova vše se stává v novém světovém řádu zbožím. Vše, čím lze vydělat peníze stává zbožím předmětem jednání. Morální a etická pojetí musí systematicky ustupovat. Vedle nesčetných produktů oficiálního trhu, těšících se publicitě a propagaci, s níž se střetává konzument prakticky neustále (a to je již odcizení samo o sobě) (4), jsou předmětem jednání na neoficiálním trhu ženy, děti a tělesné orgány. Takové neoficiální trhy nejsou, jak to už popsala Hannah Arendtová ve svém díle o počátcích totalitarismu, žádnou odchylkou od legálního svobodného trhu, žádné zbytkové oblasti, zapomenuté západním vývojem. Naopak, přesně odrážejí těžiště nového imperialismu, 4 Propaganda zboží a spotřeby činí odcizení samo také zbožím. Publicita umísťuje odcizení a osamocení moderního života, nesmyslná a otravná místečka, pocity prchavosti, prázdnotu masy-individua, na pořad dne a předkládá spotřebu jako lék. Propaganda zboží emancipuje ženy a děti z patriarchálních forem autority a podrobuje každého novému paternalismu publicity. Nic není tak debilizující jako publicita. Lidé sami nemohou nic. Svépomocně udělaný džem nikdy nemůže být tak chutný a zdravý jako průmyslově vyrobený džem. Lash ukazuje na shodu mezi poselstvím publicity a poselstvími politiků (Christopher Lash: The Culture of Narcissism. American Life in an Age of Diminishing Expectations, W. W. Norton and Company, New York 1979, s. 67). politikové dodávají veřejnosti surová, neinterpretovatelná data, podepřená důkladnými studiemi stranických akademiků. Mistři propagandy se zdržují emocionálních výzev. Snaží se o tón, který je v souladu s prozaickou kvalitou moderního života: droga jsou fakta a pak lidé stále ještě nevědí nic. 11
který výrazně posiluje bezohlednost a barbarství. Když mrtví lidé mají větší hodnotu než živí, je možno rychle udělat účet. Pravý obsah, podstata vládnoucího systému se vyjevuje v postupech a praktikách, které platí na neoficiálních trzích. Nejsou rozhodně zanedbaným, okrajovým a špinavým koutem. Konzervativní členové britského parlamentu, kteří se vyslovují ve prospěch legalizace všech drog, tak nečiní proto, že jim tak těsně na srdci leží svobodná volba každého jednotlivce. Děti tvoří jeden z nejvýznamnějších netradičních vývozních produktů Guatemaly. Rodiče prodávají ve Střední a Jižní Americe i Indii a Jihovýchodní Asii děti kvůli orgánům. Podle odhadů mizí ročně 20 000 mexických dětí, které jsou určeny pro obchod s lidmi nebo pro pašování drog. Prostituce se rozvíjí za blahovolného přihlížení států jihovýchodní Asie, pro něž obchod s lidmi tvoří vítaný zdroj valut, vytváří se dobře organizovaný okruh obchodníků s lidmi (viz Patsy Sörensen: De maskers af! Over socialisme, prostitutie en mensenhandel, Antwerpen 1993). Takové situace se mohou utvářet jenom ve společenské realitě, kde se vše mění ve zboží a pragmatičtěji v mezinárodním peněžním systému, který nečiní žádný rozdíl mezi bílými a černými penězi. Světová banka psala roku 1982 o Latinské Americe, že 40 % rodin [zde] žije v bídě, což znamená, že nemají dostatek peněz, aby pravidelně nakupovali jídlo. (Světová banka u Noama Chomského, 1992, s. 132) Od roku 1982 se situace ještě výrazně zhoršila. Příjem na hlavu obyvatelstva se roku 1990 snížil na úroveň roku 1971 v případě Guatemaly, na úroveň roku 1961 u El Salvadoru, 1973 u Hondurasu, 1960 u Nicaraguy, 1974 u Kostariky, 1982 u Panamy (čísla z Meziamerické rozvojové banky u Noama Chomského, 1992, s. 125). Každoročně umírají v Brazílii statisíce dětí hlady. V novém světovém řádu umírá, podle odhadu Světové organizace zdraví (WHO) ročně 11 mil. dětí. Tato tichá genocida by se dala zjevně zvládnout. Nemoci, na něž děti umírají, lze snadno odstranit. Ze čtyř milionů dětí, které umírají každoročně na diarrheu, by bylo možno zachránit dvě třetiny tabletami cukru nebo sladidla, které stojí pár korun. Rozvinutý svět disponuje prostředky skoncovat celosvětově s masově se vyskytujícími nemocemi. Problém je, že pomoc umírajícím lidem není žádnou zis- 12
kovou záležitostí, a už vůbec ne ve Třetím světě. Třetí svět je chudý a každý den se ještě více propadá do chudoby. To se děje proto, že v mezinárodní dělbě práce má Třetí svět úlohu dodavatele levné pracovní síly a levných surovin pro bohatý Sever. Je to možné proto, že daná technologie, daný kapitalistický způsob produkce mění lidi v bytosti, které jsou manipulovány k uspokojování nekonečné řady umělých potřeb. Ten, kdo upřímně věří, že více svobodného obchodu, více převahy nadnárodních korporací, silnější a neprůhlednější technostruktury, více růstu, více trhu, méně regulace a intervence poskytují impuls pro zvýšení blahobytu, který by prospěl i chudým po celém světě, je očividně lehkomyslný, anebo má negativní úmysly. Nadnárodní korporace neusilují o blahobyt, ale o maximalizaci vlastních výhod. Nadnárodní korporace jednají proti obecným zájmům lidstva a tradiční politické síly Západu a elity rozvojových zemí jsou jim v této věci hanebně nápomocny. Není ovšem pravda, že by se zastánci liberalizace světového obchodu neopírali o teoretické argumenty. Skutečně je mají. Liberalizace je ospravedlňována tržním mechanismem a teorií komparativních výhod. Promluvíme nejdříve o tržním mechanismu a o teorii komparativních výhod. Poté se vyslovíme o ideologii minimálního státu. Nakonec načrtneme strukturu, v níž takzvaná liberalizace získává formu světového obchodu. 1.2. REALISTICKÝ POHLED NA TRŽNÍ MECHANISMUS Neoliberalismus není nic jiného, než západní fundamentalismus. (Koen Raes) Víra v působení všeobjímajícího trhu je v současnosti neuvěřitelně veliká. Trh je svatý. Podle stoupenců volného obchodu je jakákoli intervence zásahem do svobody individua. Výsledek transakcí, jež se dějí na trhu, je už z definice účinný a spravedlivý. Tím, co vzniká, je souhlas s pravidlem From each as they choose, to each as they are chosen. (Nozick 1974, s. 160) Ideologie svobodného trhu působí, jako každá ideologie, svým způsobem jako omamná látka. Překládá všechno na svobodný trh a všechno 13
se prý dá do pořádku. Je nutné se podívat na to, o jakém trhu vlastně zastánci svobodného trhu vůbec mluví. Následně by mělo být prozkoumáno, jaký druh výsledků může tržní mechanismus zajistit a jaké naopak trh nemůže způsobit. Tradičně se tvrdí, že trh je místo, kde původní výrobce a konečný spotřebitel stanoví navzájem skutečnou cenu. Převážná většina transakcí se koná prostřednictvím směny mezi výrobci polotovarů. Na těchto mezitrzích se cena v žádném případě neurčuje nabídkou a poptávkou. Prostřednictvím monopolů a vertikální integrace nadnárodních společností jsou ve skutečnosti kupující a prodávající jedno a totéž. V dnešním ekonomickém řádu je vertikální integrace pravidlem a trh, kde vystupují kupující a prodávající jako protikladní činitelé, je výjimkou (viz Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme, Heureka, Weesp 1984, s. 25). Za druhé, na reálném trhu nikdy nevystupují ekonomičtí činitelé vůči sobě navzájem ve vztahu rovnosti. Ve skutečnosti je směna zásadním způsobem nerovná. Rozhodující význam při uskutečnění a udržování nerovné směny má činitel moci. Mocenská nerovnost se rozšiřuje v geografické rozmístění produkčních činitelů. Produkční činitelé se rozmísťují mezi geografická pásma s cílem dosažení co největších konkurenčních výhod. Nakupení produkčních jednotek v zeměpisném pásmu je výrazem konkurenční výhody. Nerovnou směnou se stále přemísťuje část nadhodnoty z periferních oblastí do metropolí světového systému (Wallerstein 1984, s. 9). Různé mechanismy stále zvětšují tuto nerovnost. Kdykoliv dochází k vertikální integraci systémů do produkčních řetězců, je možné přesunout ještě větší výsek celkové nadhodnoty do centra než předtím. Konkurenční výhoda zvětšuje koncentraci a srůstání (Wallerstein 1984, s. 34). Přemístění nadhodnoty do centra způsobuje koncentraci kapitálu, který metropole užívají k rostoucí mechanizaci, automatizaci a k vývoji, vytváření nových výrobků i technik. Vyrábějí stále nové nedostatkové produkty, čímž se směna přeměňuje v nerovnou směnu. Koncentrace kapitálu v oblastech centra se podle Immanuela Wallersteina už postará k politickou motivaci k utváření silných státních aparátů, které mimo jiné musí dbát o to, aby 14
mocenské aparáty v periferních oblastech byly a zůstaly relativně slabé. Ceny obchodních toků mezi periferií a centrem světového systému nikdy nejsou určovány vztahy nabídky a poptávky. Enormní mocenský aparát, který se dostával kdysi do plného pohybu při válkách a kolonizačních procesech, přičemž se ustavoval systém nerovnoprávné směny, zabezpečoval nerovnost cen. Idea svobodného trhu, který je dostupný všem, může obstát jen tehdy, kdybychom mohli nechat mimo zorné pole rozdíly v úrovni mezd, skutečnou životní úroveň pracujícího obyvatelstva světa a zásadní úlohu státu. Wallerstein popisuje, jak následkem tlaku stále více podnikatelů, aby dosáhli co nejziskovější pozice na trhu, se zmocňují výrobních řetězců, vystupují výrazné diproporce (viz Wallerstein 1984, s. 56n). Když se toto děje, jak je tomu nyní, mluvíme ve skutečnosti zavádějícím způsobem o krizi z nadvýroby. Při takzvané krizi z nadvýroby se zarazí tržní kolovrátek proto, že vztahy na trhu jsou natolik nerovné, že prodejci výrobků nenacházejí žádné kupující vyjma sebe sama. Jediné kapitalistické řešení takové úplně jednostranné koncentrace produkčních faktorů spočívá v stažení aktivit do centra světového hospodářství a v pouti do oblastí s nižšími mzdami. Podle Wallersteina v historickém pohledu je to tak, že každá nová zóna, jež je začleněna do světového hospodářství, vykazuje takovou úroveň reálného odměňování, jež je srovnatelná s nejnižší úrovní mezd v hierarchii světového systému (Wallerstein 1984, s. 33). O svobodné a rovnoprávné směně nikdy nemohlo být ani řeči. Zastánci svobodného trhu by měli vysvětlit, jak dosáhnout toho, aby vztahy na trhu a obchodní vztahy spočívaly na základě rovnoprávnosti. Jinou otázkou je to, jaké výsledky trh může zajistit a jaké nikoli. Podle Van Erpa existují dva rozdílní druhy podmínek, které musí trh splňovat, aby mohl fungovat jako spravedlivý institut pro řešení problémů rozdělování (viz Herman Van Erp: Het politiek belang. Over de politieke orde in een pluralistische samenleving, Amsterdam 1994, s. 106n). Na jedné straně existují podmínky, jež musí zajistit, aby tržní mechanismus dobře pracoval. Především je důležité, že se vyskytují monopolní pozice a kartelové situace. Trh musí být přístupný pro každého. Trh, 15
o němž zastánci světového svobodného obchodu mluví, ve svém celku ale takový vůbec není. Trh, který by byl přístupný všem příslušným ekonomickým činitelům je kapitalismu zcela cizí. Na druhé straně se musí dít působení trhu za řady okrajových podmínek. První marginální podmínka je, aby produkce určitých žádoucích a nutných společenských statků, veřejných statků, jako např. spolehlivé a všem dostupné lékařské péče, se děla nikoli prostřednictvím trhu. Veřejný statek je statek, který může být užíván každým, nebo být službou komukoli. Veřejný statek je materiálním výrazem politické normy, např. co se týče demokratizace. Vytvoření a budování takových služeb, např. soukromé policie nebo soukromého systému judikatury nemohou být z naprosto jasných důvodů spravedlnosti přenechány tržnímu mechanismu. Zřízení a zavedení způsobu úhrady veřejných statků se děje na základě politického rozhodnutí. To, zda se rozhodne ve prospěch produkce veřejných statků státem nebo soukromými podniky je samo osobě také politická volba, která se vymyká tržnímu mechanismu (Van Erp 1994, s. 107). Za druhé, musí být uznán základní rozdíl mezi spravedlností a účelovostí, která je dosažena tržním mechanismem. Dosažení spravedlivého rozdělování statků si vyžaduje některé volby a zákroky, které tržní mechanismus mechanismus nemůže zabezpečit. Z ekonomického hlediska představuje všem dostupný trh, právě díky své konkurenční povaze, nejúčelnější a nejefektivnější mechanismus k zobchodování statků. Dobře pracující trh zajišťuje tzv. Paretovo optimum. Paretův optimální výsledek je rozdělování, kde není možné žádné jiné rozdělování, při němž byl určití činitelé dostali větší užitek, pokud by nebyl skutečně užitek některých jiných činitelů zmenšen (Van Erp 1994, s. 108). (5) Na 5 Je-li dáno určité rozdělení mohou vznikat různá Paretova optimální rozdělení. Předpokládejme, že A má šest chlebů, B jeden přehrávač desek a C čtyři dlouhohrající desky. Mají-li A, B a C všichni silný zájem o jeden chléb, pak B a C v případě nutnosti za to smění celý svůj majetek, ale je připraven např. vyměnit čtyři chleby za přehrávač desek a jeden chléb za jednu desku. Nebude-li mít dále B žádnou potřebu desek, vznikne tak Paretovo optimální rozdělení. A má jeden chléb, jeden přehrávač desek a jednu desku, B čtyři chleby a C jeden chléb a tři desky. C je na tom nejhůře, ale nemůže svou pozici zlepšit, pokud A a B neustoupí. Kdyby A jednal jinak, mohl by 16
základě daného množství a rozdělení různých statků a různých osobnostních znaků činitelů mohou vznikat na trhu různá Paretova optima. Lidé se mohou rozhodnout, že budou usilovat o maximální zisk a zvětšit šanci na neúspěch nebo na výhodný obchod. Strategie omezení rizika, při níž je rychle postaven minimální zisk, je jiná možnost. Daná rozdělení a individuální volby vedou k Paretovým optimálním rozdělením, jež jsou účelná a účinná, ale pokud jsou pouze nahodilé, neodpovídají spravedlivému rozdělování. Paretova optima jsou z hlediska účelovosti lhostejná s ohledem na kohokoliv: ekonomicky nahlíženo nelze jedno optimální rozdělení preferovat vůči jinému optimálnímu rozdělení. Rozdělení jsou pouze lepší v porovnání s suboptimálními rozděleními. Dobře fungující trh může dosahovat optima co se týče účelnosti, ale nezajišťuje spravedlivé rozdělování. Theoréma ekonomie blahobytu zní, že každé Paretovo optimum může být dosaženo malými modifikacemi v podmínkách, v nichž působí trh. Úlevy a zdanění jsou korigující prostředky, jimiž jsou určité iniciativy stimulovány nebo zabržděny, a jimiž se dějí společensky žádoucí a nutná rozdělování, jež nelze dosáhnout pomocí zcela svobodného trhu. Přitom je otázka, jak se určí nejžádoucnější rovnováha a jaké prostředky se musí použít pro její dosažení. Odpověď na tuto otázku nemůže být ponechána volné hře tržní konkurence (viz Van Erp 1994, s. 110). Třetí bod je, že také regulace trhu (stanovení žádoucího Paretova optima) ve skutečnosti nezaručuje vždy spravedlivé rozdělení. Tržní mechanismus je vždy zaměřen na rozdělování na základě již daného rozdělení. Na světovém trhu je výchozí pozice různých účastníků natolik rozdílná, že muselo proběhnout úplné přerozdělení, než by případně mohl hrát svou roli tržní mechanismus. Za čtvrté musí být uznáno, že i když je výchozí pozice zcela spravedlivá, nezdá se často rozumné, ponechat rozdělení tržnímu mechanismu. Také ve svobodném společenství existují mocenské možná získat za tři chleby od B přehrávač desek a od C dvě desky za dva chleby. Také to je Paretovo optimální rozdělení. Jedno rozdělení nelze z ekonomického hlediska nadřadit nad ostatní (obšírně viz Van Erp 1994, s. 116). 17
rozdíly ve směnných vztazích, jež způsobují, že už nelze mluvit o rovnosti. Dokonce i tehdy, kdy politická opatření usměrňují výchozí pozici tak, aby na začátků směnných operací se dalo mluvit o skutečné rovnosti, zůstává zde problém vnějších efektů. Vnější působení jsou následkem ekonomického jednání těch, kteří se nezúčastňují produkce a obchodování komoditami. Vnější působení, jež jsou vyvolána svobodným tržním hospodářstvím samým, dávají podnět k otázkám, jež trh nemůže vyřešit. Příkladem je znečištění životního prostředí průmyslem. Mají být jeho náklady přeneseny na znečišťovatele? Co když se tím dostane do potíží zaměstnanost? Za ideálních okolností by měly být tyto problémy vyřešeny, aniž by byly trhem produkovány znovu (viz šířeji Van Erp 1994, s. 112). Skutečnost je celkem jiná, než nám ji představují zastánci privatizace, flexibilizace, deregulace a liberalizace světového obchodu. Vztahy, jež tvoří základ pro obchodní transakce jsou beznadějně nerovné. Výklad o svobodném trhu má za účel upevnit a zesílit nerovnoprávnou směnu. Při korektním vztahu je trh zakotven v sociálním celku, jež se vyvinul v morální společenství a v politickou organizaci, jež zajišťuje produkci určitého množství podstatných veřejných statků. Ale jakmile jsou tyto podmínky splněny, má a může prý být rozdělování statků přenecháno tržnímu mechanismu. 1.3. TEORIE KOMPARATIVNÍCH VÝHOD Teorie komparativní výhody byla rozvíjena liberálním ekonomem Davidem Ricardem (1772 1823). Ricardova teorie z roku 1817 dodnes platí jako velké ospravedlnění svobodného obchodu. To je divné, když teorie vychází ze situace, kde konkurence je úplná, kde nexistuje žádná nezaměstnanost a kde směnné kurzy adekvátním způsobem odrážejí parity kupní síly. Taková situace v dnešním světě skoro neexistuje nebo neexistuje vůbec. Ricardo předpokládá, že každý národ se musí specializovat na produkt, který může realizovat co nejlevněji. Určitý národ může, například díky klimatu, být lepší dispozice produkovat určité 18
zboží než jiný národ (že jsou země, které nemohou takto lépe produkovat vůbec žádný produkt než jiná země, to ponechává Ricardo mimo své zorné pole. Je přirozeně také možné, že určitá země v absolutních číslech může produkovat účinněji nějaký produkt než jakákoli jiná země). Ricardo zdůrazňoval, že když se kterýkoliv národ soustředí na produkci zboží, které může produkovat nejúčiněji (produkt s největší relativní účinností, která činí komparativní výhodu), bude obchod mezi oběma zeměmi výhodný pro obě strany. Reálné výnosy rozdílných produktivních faktorů by se měly v obou zemích zvýšit. Cla, by naproti tomu, aby chránila určité sektory, snižovala jejich reálný výnos. Clo nebo omezení dovozu činí dovoz dražším, zmenšuje nebo vyřazuje konkurenci tím způsobem, a následkem toho klesá účinnost pracovních sil všeobecně a schopnosti k inovaci u podnikatelů. Tento pokles vede v určitém čase k menší celkové produkci. Dynamika komparativní výhody způsobuje, že zbožní komodity se produkují účinně a levně. Země směňují své produkty proti zbožím, jež jiný může produkovat levněji, následkem čehož všude stoupne blahobyt. Tento jednoduchý princip tvoří podle Samuelsona nedotknutelnou základnu pro mezinárodní obchod (viz P. A. Samuelson: Handboek economie 2, Antwerpen 1979, s. 693). Podívejme se na to, jak za dnešních okolností vypadal Ricardův příklad s levným portugalským vínem a levnou anglickou vlnou. V příkladu může Portugalsko produkovat levněji tolik vína jako oblečení než Anglie. Portugalsko může vystavět co nejsilněji svou pozici tím, že své úsilí zcela zaměří na výrobu vína. Portugalská výhoda je natolik velká, že fakt, že může vždy produkovat oblečení levněji než Anglie neznamená nic. Anglie na druhé straně musí zastavit výrobu vína a soustředit se na produkci oblečení pro export. Rozdíl v produkčních nákladech mezi vínem a oblečením nabízí Anglii rovněž komparativní výhodu. Je to na výhodu pro obě země, aby se specializovaly na produkt s největší relativní účinností a zaměřily se na export. Za současných okolností by portugalský kapitál v první instanci proudil do vinařského průmyslu. Produkce vína by stoupla a cena vína by klesala. Portugalský kapitál by poté utíkal do in- 19
vestic do konfekčního průmyslu, v níž má Portugalsko rovněž komparativní výhodu. Následkem tohoto kapitálového pohybu by poklesla cena portugalského textilu do té míry, že by anglický textil a se vší pravděpodobností i další výrobci oblečení by museli vyklidit trh. Angličtí výrobci textilu a další producenti by se museli poděkovat a delokalizovat do Portugalska jak produkci vína, tak i textilu. Anglický sociální stát a sociální systémy dalšího postižených zemí by měly zamotanou hlavu z rostoucích čísel nezaměstnanosti. Systémy sociálního zabezpečení v příslušných zemích by byly trpěly tím, že by zvýšené výdaje převýšily příjmy. Tento stav by musel vést k nárůstu státního dluhu a k odbourání sociálního zabezpečení. V Anglii by patrně došlo k znehodnocení měny. Došlo by k zátěži životního prostředí přebytečným zbožím. Evropská komise by musela napomoci tomu, aby angličtí a další dělníci mohli jít pracovat do Portugalska a následkem toho by díky konkurenci na trhu pracovních sil v Portugalsku dramaticky klesly mzdové náklady. V důsledku toho by podniky z jiných zemí přemísťovaly své výrobní jednotky do Portugalska. Tlak práce a automatizace by se v této ďábelské dynamice zvýšily. Komparativní výhoda mezi státy může pouze existovat ve světě, kde produkční faktory kapitál a práce nejsou mobilní. Za současných okolností se Ricardův zákon převrací: svobodný obchod vede k rostoucí nabídce, což vyúsťuje v sestupnou mzdovou spirálu a rychlé ochuzení části anglického a portugalského obyvatelstva. Když za dnešních okolností kapitál uniká pryč ze země, je to v nevýhodě financí a pracovních příležitostí oproti jiným zemím. Odvolávání se ideologů svobodného trhu na teorii komparativní výhody, je spíše slabým důrazem, aby se zakryla skutečná dynamika. Klasičtí liberálové jako Adam Smith a David Ricardo ještě nepředpovídají internacionalizaci kapitálu. Taková internacionalizace je nahlížena jako něco negativního, aby podmiňovalo nepravděpodobnost. Podle Ricarda by se měly tlak společenství a patriotismus starat o to, aby kapitál zůstal ve vlastní zemi. U Smithe působí neviditelná ruka, velký regulátor ekonomického konání, že vlastníci kapitálu investují ve vlastní zemi. Obojí zakotvovaly ekonomické konání ve společenskou realitu, společen- 20