DĚJINY MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍK PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D. a kol.
Slovník vznikl v rámci projektu OPPA Inovace studijního programu Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci se studenty a praxi ; CZ.2.17/3.1.00/33332. Tato publikace neprošla jazykovou ani redakční úpravou. Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Katedra hospodářských dějin Národohospodářská fakulta Vysoká škola ekonomická v Praze Praha 2013
Úvodní slovo Výkladový slovník vznikl v rámci projektu OPPA Inovace studijního programu Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práci se studenty a praxi ; CZ.2.17/3.1.00/33332. Připravili jej z velké části pracovníci a doktorandi Katedry hospodářských dějin Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze s cílem zkvalitnit výuku hospodářských a politických dějin a zlepšit tak přípravu budoucích odborníků v rámci magisterského studia. Předkládaná publikace je určena především pro studijní a výukové účely vedlejší specializace Dějiny mezinárodních vztahů, konkrétně pro předměty Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů (5HD413), Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů (5HD411), Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 (5HD409), Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 (5HD410) a Diskusní seminář (5HD401). Předmět Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů se zabývá problematikou mezinárodních vztahů v kontextu světové ekonomiky se zřetelem na analýzu dopadů vybraných událostí a procesů na mezinárodní hospodářské vztahy. Předmět Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů je zaměřen na roli státu coby dominantního aktéra dějin a mezinárodních vztahů, zároveň představuje alternativní přístupy k historickému výzkumu mezinárodních vztahů. Předměty Dějiny mezinárodních vztahů do 1945 a Dějiny mezinárodních vztahů po roce 1945 poskytují studentům zevrubný přehled historického vývoje mezinárodních vztahů v 19. a 20. století se zaměřením na vybraná mezinárodně politická, diplomatická i ekonomická témata. Předmět Diskusní seminář nabízí praktický nácvik vědecké argumentace, rozvíjí politickoekonomický styl myšlení, především formou řízené diskuze nad širokým spektrem témat.
Obsah 5HD413... 5 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů... 5 1. seminář...6 2. seminář...9 3. seminář... 12 4. seminář... 14 5. seminář... 17 6. seminář... 21 7. seminář... 23 8. seminář... 27 9. seminář... 31 10. seminář... 35 11. seminář... 38 12. seminář... 42 13. seminář... 44 5HD401... 48 Diskusní seminář... 48 1. seminář... 49 2. seminář... 52 3. seminář... 56 4. seminář... 58 5. seminář... 60 6. seminář... 62 7. seminář... 64 8. seminář... 66 9. seminář... 69 10. seminář... 71 11. seminář... 72 12. seminář... 75 5HD411... 78 Teorie politických dějin a dějin mezinárodních vztahů... 78 1. seminář... 79 2. seminář... 81 3. seminář... 83 4. seminář... 86 5. seminář... 89 6. seminář... 91 7. seminář... 94 8. seminář... 97 9. seminář... 99
10. seminář... 101 11. seminář... 104 12. seminář... 106 13. seminář... 108 5HD409... 110 Dějiny mezinárodních vztahů do 1945... 110 1. seminář... 111 2. seminář... 113 3. seminář... 116 4. seminář... 120 5. seminář... 123 6. seminář... 126 7. seminář... 129 8. seminář... 132 9. seminář... 135 10. seminář... 138 11. seminář... 141 12. seminář... 144 13. seminář... 147 5HD410... 151 Dějiny mezinárodní vztahy po roce 1945... 151 1. seminář... 152 2. seminář... 155 3. seminář... 159 4. seminář... 162 5. seminář... 166 6. seminář... 168 7. seminář... 171 8. seminář... 174 9. seminář... 178 10. seminář... 181 11. seminář... 184 12. seminář... 186 13. seminář... 190
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 1. seminář Pax Romana Pax Romana (latinský výraz pro římský mír) představuje pojem, jímž se označuje období, trvající přes dvě stě let (27 př. Kr. 180) a vyznačující se mírem a prosperitou národů v rámci Římské říše. Tento mír byl zajištěn vojenskou nadvládou Říma nad oblastí Středozemního moře, kde neměl žádného mocenského, ekonomického a kulturního oponenta. Koncept Pax Romana prvně rozpracoval britský historik Edward Gibbon v díle Úpadek a pád Římské říše (The Decline and Fall of the Roman Empire). Pax Americana Pax Americana (latinský výraz pro americký mír) představuje pojem, jímž se označuje historický koncept relativního míru a prosperity, který panoval na západní polokouli či v Euroatlantickém prostoru po skončení 2. světové války do konce Studené války. Tento mír byl zajištěn především prostřednictvím vojenské a ekonomické dominance Spojených států amerických a aktivní zahraniční politikou, rozvíjející intenzivní diplomatické vztahy s ostatními zeměmi. Pax Britannica Pax Britannica (latinský výraz pro britský mír) představuje pojem, jímž se označuje období v letech 1815 1914, které se vyznačovalo relativní mírem a prosperitou. Tento mír byl zajištěn především prostřednictvím námořní dominance Britského impéria. Ačkoli Britské impérium nedisponovalo rozsáhlou pozemní armádou, představovalo hegemona na světových mořích, díky čemuž mohlo efektivně prosazovat svou politiku rovnováhy sil (balance of power) mezi velmocemi. Vídeňský kongres Vídeňský kongres představoval setkání zástupců evropských národů na mírové konferenci, která se konala v letech 1814 1815. Za cíl si kladl urovnat politické a územní nároky jednotlivých států po skončení napoleonských válek, a proto se mezinárodní smlouvy nesly v duchu restauračních snah, tj. nastolení původního stavu před Velkou francouzskou revolucí, dosazení legitimních panovnických rodů (legitimismus) a kvietismu, jenž měl být zachován na základě křesťanské solidarity nově vytvořenou Svatou aliancí, v níž měly hlavní slovo Prusko, Rakousko a Rusko. Koncert velmocí Koncert velmocí je pojem, jímž se v mezinárodních vztazích označuje systém rovnováhy sil mezi světovými velmocemi Velká Británie, Prusko (od roku 1871 Německé císařství), Rakouské císařství (od roku 1867 Rakousko-Uhersko), Francie, Itálie (od roku 1861) a Ruska). Používá se pro období od konce Vídeňského kongresu (1814 1815) do vypuknutí 1. světové války v roce 1914, kdy velmoci čelily různým krizím, během nichž se snažily preferovat diplomatické řešení před vojenským střetem. Doktrína svobodného obchodu Doktrína svobodného obchodu představuje pojem, jímž se označuje vládní ekonomická politika, která nesvazuje dovoz a vývoz zboží celními tarify a jež subvencuje některá výrobní odvětví. Svobodný obchod, mezi jehož přední zastánce se řadí ekonomové Adam Smith a David Ricardo, stojí v protikladu merkantilismu. 6
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Rovnováha sil Rovnováha sil je označení pro teoretickou myšlenku, že národní bezpečnost je zajištěna ve chvíli, kdy vojenské kapacity států jsou rozloženy takovým způsobem, že žádný z nich není silnější než spojené síly ostatních zemí. Teoretikové rovnováhy sil varují, že když jeden stát získá nějakou mocenskou či vojenskou výhodu, díky níž výrazně posílí, ohrozí tím účinnost a jednotu obranné koalice. Rovnováha sil je také založena na skutečnosti, že státy ve vlastním zájmu společně a aktivně usilují o to, aby tato potencionální nerovnováha v mezinárodním společenství nevznikla. Klasická politická ekonomie Klasická politická ekonomie (někdy též klasická ekonomie) představuje moderní ekonomický směr, mezi jehož přední zastánce se řadili ekonomové Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill. Dílo Adama Smitha Bohatství národů z roku 1776 se považuje za počátek klasické ekonomické teorie, která prosazuje přirozenou svobodu trhů, protože podle Smithe působení neviditelné ruky trhu jej směřuje k přirozené rovnováze i bez vládních regulačních zásahů. Liberalizace zahraničního obchodu Liberalizace zahraničního obchodu představuje proces v rámci ekonomické liberalizace, jímž se označuje transformace národního obchodu se zahraničními zeměmi do neutrální roviny, tj. bez jakýchkoli vládních regulačních zásahů. Cílem liberalizace zahraničního obchodu je povzbudit zahraniční výměnu tím, že se ponechá větší prostor a volnost soukromým subjektům a svobodnému vývoji tržních mechanismů. Cobden-Chevalierova smlouva Cobden-Chevalierova smlouva představuje pojem, jímž se označuje britsko-francouzská smlouva o svobodném obchodu z roku 1860, kterou signovali Brit Richard Cobden a Francouz Michel Chevalier. Smlouva snižovala francouzská dovozní cla na britské manufakturní zboží; Britové recipročně přistoupili na redukci cel na francouzská vína a lihoviny. Díky těmto krokům došlo ke zdvojnásobení vzájemné obchodní výměny s těmito komoditami v 60. letech 19. století. V roce 1892 byla Cobden-Chevalierova smlouva nahrazena protekčním celním sazebníkem. Richard Cobden Richard Cobden (1804 1865) byl britský průmyslník a radikální liberální státník, který výrazně vstoupil do historie tím, že ve spolupráci s Johnem Brightem založil v roce 1839 Ligu proti obilným zákonům (Anti-Corn Law League) a že v roce 1860 podepsal s Francouzem Michelem Chevalierem smlouvu o svobodném obchodu. Zastával liberální ekonomické názory založené na kritice protekcionismu (tzv. cobdenismus). Spor o obilní zákony Spor o obilní zákony (1815 1846) ve Velké Británii představuje střet mezi zastánci volného obchodu a ochranářských cel. Na jedné straně obilní zákony chránily britské zemědělství před levnou konkurencí ze zahraničí, zvyšovaly cenu chleba, kvůli čemuž rostly výdaje průmyslového dělnictva na tuto základní potravinu, na druhou stranu vyvolávaly odvetná opatření, poškozující britský export. V roce 1839 vznikla Liga proti obilným zákonům (Anti- Corn Law League), mezi jejíž přední představitele patřili průmyslníci z Manchesteru a stoupenci principů volného obchodu Richard Cobden a John Bright. Proti lize se postavili velcí pozemkoví vlastníci, argumentující, že továrníci chtějí levnější obilí, aby mohli platit 7
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů nižší mzdy. Nakonec parlament učinil konec protekcionismu a 26. května 1846 přijal Zákon o dovozu (Importation Act), čímž definitivně zrušil obilní zákony. Průmyslová revoluce Průmyslová revoluce představuje proces, jímž se v 18. a 19. století označuje přechod od ruční manufakturní výroby k masové tovární strojové výrobě. Tento proces, který byl iniciován vědeckými a technickými objevy a nalezením nových zdrojů energie, jako první probíhal ve Velké Británii (1760 1830), z níž na několik desetiletí učinil pověstnou dílnu světa. Průmyslová revoluce se později rozšířila i na země na evropském kontinentě a v zámoří. Napoleonské války Napoleonské války představují pojem, jímž se označuje řada válečných konfliktů po skončení válek s revoluční Francií v letech 1803 1815, kdy Francouzské císařství čelilo koalicím evropských států. Ačkoli se Napoleonovi dařilo prosadit své cíle, katastrofické tažení do Ruska v roce 1812 znamenalo počátek jeho konce. Definitivní Napoleonova porážka u Waterloo vedla k restaurování bourbonské monarchie ve Francii a vzniku koncertu velmocí v rámci v systému po Vídeňském kongresu (1814 1815). William Gladstone William Ewart Gladstone (1809 1898) byl britský liberální státník a několikanásobný ministerský předseda. Gladstone, jenž představoval jednoho z nejvýznamnějších liberálních politiků 19. století, se nemalou měrou zapsal do historie především svými sociálními a politickými reformami, mezi nimiž je nejpodstatnější přijetí zákonů o irské půdě, školství a omezení privilegií anglikánské církve. Usiloval i o prosazení autonomie Irska (Home Rule), což vedlo k odchodu unionistů z liberální strany. 8
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 2. seminář Zlatý standard Zlatý standard (též známý jako standard zlaté mince) představuje základní pojem, jímž se v měnovém systému označuje standardní měnová jednotka vázaná na váhu zlata, jež je v ideálním případě konstantní. Zlatý standard sloužil ke krytí národní měny (mince, bankovky) a garantoval její volnou směnitelnost za fixní částku zlata. Cílem zlatého standardu bylo působit jako protiinflační faktor měnové politiky a zamezit nekontrolovatelnému tisknutí nekrytých bankovek. Monometalismus Monometalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na existenci jednoho drahého kovu, zpravidla zlata nebo stříbra, jako základního stabilizačního faktoru peněžní soustavy. Nejznámější je zlatý monometalismus, který byl hojně zastoupen v národních měnách od konce 19. století až do vypuknutí první světové války a během něhož zavládla ve světových ekonomikách nebývalá stabilita, umožňující volný pohyb kapitálových prostředků. Bimetalismus Bimetalismus představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na souběžném oběhu zlata a stříbra, jejichž vzájemný poměr je vyjádřen fixní hodnotou předepsanou zákonem. Nejznámější bimetalistický systém vznikl ve Spojených státech amerických v letech 1787 1873, které měly k dispozici bohaté zdroje obou drahých kovů. Nevýhoda bimetalismu tkvěla ve skutečnosti, že docházelo k časté fluktuaci vzájemného poměru kovů, vedoucí k systémovému stahování cennějšího kovu. Komoditní standard Komoditní standard představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje peněžní systém, který je založen na oběhu jedné či více cenných komodit. Zlatý nebo stříbrný standard představuje nejznámější typ komoditního standartu v historii. Kupříkladu v koloniálních dobách existoval ve Virginii komoditní standard založený na tabáku nebo v 18. století dokonce plnila úlohu oběživa v Japonsku rýže. Bullionismus Bullionismus představuje pojem, jímž se v ekonomické teorii označuje bohatství národa, založeného na drahých kovech (především zlatu a stříbru). Bullionismus, který se v 16. století především rozšířil v Anglii jako hospodářský systém, se dá charakterizovat rovněž jako raná fáze merkantilismu. I když Anglie zlato nebo stříbro přímo netěžila, získávala je z rozsáhlého obchodu. Mezi hlavní teoretiky bullionismu se řadili Thomas Milles (1550 1627) a Gerard de Malynes (1586 1641). Greshamův zákon Greshamův zákon představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, v rámci něhož se snaží státy v monometalistickém peněžním systému zabránit nežádoucímu stahování či ztrácení mincí z cennějšího kovu, aby v oběhu nezůstávalo jen oběživo s menší hmotností drahého kovu. Někdy se tento jev nazývá dobré a špatné peníze a je znám od středověku. Jako první tento negativní jev komplexně popsal anglický finančník sir Thomas Gresham (1519 1579), který dospěl k závěru, že stát se mu musí zákonnou cestou tomu bránit a sám včas stáhnout z oběhu kvalitní oběživo. 9
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Standard zlaté devizy Standard zlaté devizy představuje pojem, jenž v národním hospodářství souvisí s centralizací emise bankovek. Současně se jedná vedle standardu zlatého slitku o jednu z omezených forem zlatého standardu, umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu. Důležitým rysem tohoto systému je držba zahraničních měn směnitelných za zlato jako rezervních měn v zemích, které nemají vlastní dostatečné rezervy zlata ke krytí jejich měn přímo. V rámci standardu zlaté devizy mohly být národní bankovky zemí volně směněny za zahraniční měny, jež byly volně směnitelné za zlato, protože národní oběživo udržovalo fixní kurz ke směnitelným měnám. Standard zlatého slitku Standard zlatého slitku představuje pojem, jímž se v ekonomii označuje princip, pomocí něhož se některé evropské státy pokusily po 1. světové válce obnovit zlatý standard. Současně se jedná vedle standardu zlaté devizy o jednu z omezených forem zlatého standardu, umožňující směňování národní měny za zlato jen v limitovaném režimu. V rámci standardu zlatého slitku mohly být předem dané hodnoty národních bankovek zemí, nemající dostatečné zlaté rezervy ke krytí vlastní měny zlatem, vyměněny za zlaté slitky o určité váze či ceně. Šterlinkový blok Šterlinkový blok (též někdy šterlinková oblast) představuje pojem, jímž se označuje blok zemí především britských dominií a kolonií (později států Britského společenství národů Commonwealthu), které po opuštění zlatého standardu v roce 1931 vytvořily v roce 1935 blok zemí, mající většinu domácích měnových rezerv v britských librách šterlinků, aby jednak udržely paritu vlastní měny k britské libře šterlinků, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro, jednak posílily hodnotu liber šterlinků. Zpravidla tak země šterlinkového bloku činily kvůli zahraničnímu obchodu a touze o větší ekonomické propojení s mateřskou zemí. Dolarový blok Dolarový blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí (především Kanada a latinskoamerické státy), které se v roce 1933, kdy washingtonská vláda rozhodla o devalvaci dolaru a o opuštění zlatého standardu, seskupily kolem Spojených států amerických a jež udržovaly většinu domácích měnových rezerv v amerických dolarech, aby jednak udržely paritu vlastní měny k dolaru, čímž se nechtěly vázat na zlato a stříbro, jednak posílily hodnotu amerického dolaru. Zlatý blok Zlatý blok představuje pojem, jímž se označuje blok zemí, které během Velké hospodářské krize v první fázi neopustily zlatý standard a nedevalvovaly měny jako Velká Británie a Spojené státy americké a jež se sdružily do tzv. zlatého bloku v čele s Francií. Francie zpočátku odolávala tlakům na domácí měnu, protože nebyla závislá na zahraničním obchodě jako anglosaské země, a proto se snažila k sobě ekonomicky připoutat státy střední a jihovýchodní Evropy. Koncem roku 1931 však krize zasáhla i Francii a zlatý blok se postupně zhroutil. 10
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Brettonwoodský měnový systém Brettonwoodský měnový systém představuje mezinárodní měnový systém, jehož základy byly z americké iniciativy položeny na konferenci 44 států v Bretton Woods (New Hampshire) v červenci 1944. Došlo zde i k založení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a Mezinárodního měnového fondu. Hlavní slovo měly na jednání USA a Velká Británie. Jednající se zavázali dodržovat pevně stanovené směnné kurzy a neomezovat pohyb mezinárodního kapitálu. Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou směnné kurzy měn ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata (jednalo se o jistou formu zlatého standardu). 11
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 3. seminář Teorie hegemonní stability Teorie hegemonní stability představuje v mezinárodních vztazích teorii, která je založena na předpokladu, že mezinárodním systém zůstává politicky a ekonomicky stabilní, pokud existuje jeden dominantní národní stát neboli hegemon. Úpadek a následný mocenský pád hegemona podle teorie hegemonní stability snižuje pravděpodobnost na existenci stabilního systému mezinárodních politických a ekonomických vztahů. Pozlacený věk Pozlacený věk představuje pojem, jímž se ve Spojených státech amerických označuje období, následující po válce Severu proti Jihu do počátku 20. století. Termín je odvozen od románu spisovatelů Marka Twaina a Charles Dudley Warnera The Gilded Age: A Tale of Today, který satiricky reaguje na pozlacenou éru spojenou s rozsáhlým ekonomickým růstem a industrializací v amerických dějinách na jedné straně a nemalými skrytými sociálními problémy na straně druhé. Politika otevřených dveří Politika otevřených dveří představuje pojem, jímž se v zahraniční politice označuje koncept, že žádná velmoc nemá mít výhradní kontrolu či sféru vlivu na určitém území. Ačkoli politiku otevřených dveří původně formulovali Britové v souvislosti s první opiovou válkou s Čínou (1839 1842), výrazněji se termín rozšířil v zahraničněpolitických vztazích v roce 1899, kdy americký státní tajemník John Hay vyzval zainteresované velmoci v Číně, aby nebránily svobodné využívání přístavů v jejich sférách vlivu. Princip reciprocity Princip reciprocity představuje v mezinárodních vztazích pojem, kterým se označuje vzájemnost ve vztazích mezi státy. Reciprocita se především projevuje stejným přístupem, kladným či záporným, jednoho státu vůči druhému jak v zahraničněpolitických otázkách, tak ekonomických. Principu reciprocity se zpravidla využívalo k při změnách celních tarifů, garantování autorských práv, uznávání soudních rozsudků či režimu pobytu cizích státních příslušníků. Izolacionismus Izolacionismus představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje politická doktrína, izolující jednu zemi od záležitostí, dotýkající se ostatních národů (aliance, celní tarify, zahraniční obchod, mezinárodní smlouvy aj.). Státy praktikující izolacionismus jsou zpravidla přesvědčeny o správné cestě svého vývoje. Na jedné straně do značné míry zastávají zásady neintervence a přejí si udržet mír se zahraničními národy, na druhé straně se uchylují k ekonomickému protekcionismu. Payne-Aldrichův celní sazebník (Payne-Aldrich Tariff Act) Payne-Aldrichův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1909, pojmenovaný na počest předkladatelů Serana R. Paynea a Nelsona W. Aldriche. Zákon snižoval celní tarify pro zboží importované do Spojených států amerických. S vydáním zákonu souviselo i zřízení výboru, zaměřeného na zkoumání problematiky změn celních sazebníků a jejich vlivu na národní hospodářství. 12
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů McKinleyho celní sazebník (McKinley Tariff Act) McKinley celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1890, pojmenovaný na počest předkladatele Williama McKinleyho. Zákon zvýšil v průměru o 50 % clo na importované zboží do Spojených států amerických ve snaze ochránit domácí producenty průmyslového zboží před levnější zahraniční konkurencí. McKinley Tariff představoval vrchol tehdejšího protekcionismu ve Spojených státech amerických. Underwoodův celní sazebník (Underwood Tariff Act) Underwoodův celní sazebník (někdy označovaný jako Revenue Act) představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon ve Spojených státech amerických z roku 1913, pojmenovaný na počest předkladatele Oscara Underwooda. Zákon znovu vyhlásil federální daň z příjmu a snížil základní celní sazbu ze 40 % na 25 %, tj. na nižší úroveň než stanovil Payne-Aldrichův celní sazebník v roce 1909. Progresivismus Progresivismus představuje v politické filozofii a historii pojem, jímž se označuje směr, usilující o postupný politický, ekonomický a sociální pokrok. Progresivistické (pokrokové) hnutí vznikalo na přelomu 19. a 20. století v Evropě a v Kanadě a reagovalo na rozsáhlé sociální změny, způsobené především překotnou industrializací v průběhu 19. století. Představitelé progresivismu se snažili zlepšit pracovní podmínky žen a omezit práci dětí. Dolarová diplomacie Dolarová diplomacie představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje koncept zahraniční politiky Spojených států amerických především z dob prezidenta Howarda Tafta vůči zemím Latinské Ameriky a Dálnému východu. Vláda a některé korporace ze Spojených států amerických využívaly ekonomických, diplomatických a vojenských nástrojů, aby ovlivnily tamní státy do té míry, jež by jim umožnila získat mimořádné ekonomické postavení na tamních trzích. Imperiální preferenční systém Imperiální preferenční systém představuje ekonomii pojem, jímž se označuje soubor recipročních celních sazebníků nebo smluv o volném obchodu, dojednaný mezi dominiemi a koloniemi Britského impéria. Na počátku 20. století byly imperiální preference zvažovány jako jeden z možných způsobů většího hospodářského propojení jednotlivých částí Britského impéria a současně posílení ekonomické pozice mateřské země. Do značné míry se jednalo o reakci na vzrůstající konkurenci ze strany Německa a Spojených států amerických, uplatňující více zásady protekcionismu než volného trhu. Doložka nejvyšších výhod Doložka nejvyšších výhod představuje v mezinárodních hospodářských vztazích a politice pojem, jímž se označuje úroveň smluv, vyjednaných mezi dvěma státy, v oblasti mezinárodního obchodu. Termín znamená, že signující země si na základě reciproční doložky nejvyšších výhod poskytovaly stejné hospodářské výhody (kupříkladu nízké celní tarify nebo importní kvóty). V realitě doložka nejvyšších výhod mezi dvěma státy znamenala automaticky stejně výhodné smluvní podmínky, pokud jeden z nich je poskytl třetí zemi. 13
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 4. seminář Čtrnáct bodů Čtrnáct bodů představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují podmínky amerického mírového návrhu pro ukončení 1. světové války, které ve svém prohlášení předložil prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson 8. ledna 1918. Kladly důraz především na svobodu moří, snižování stavu armád, rovnoprávné podmínky odchodu, navrácení Alsaska a Lotrinska do francouzských rukou, úpravu koloniálních říší, autonomní vývoj národů ve střední a východní Evropě aj. Čtrnáct bodů nakonec dohodoví spojenci přijali a stal se východiskem pro jednání o poválečném uspořádání. Společnost národů (Liga národů) Společnost národů (Liga národů) byla mezinárodní organizací v období mezi dvěma světovými válkami. Vznikla v roce 1919 na základě mírových jednání ve Versailles a usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Z tohoto důvodu prosazovala omezení zbrojení, aby se minimalizovaly mezinárodní spory, jež se v případě vzniku měly řešit arbitráží, nikoli vojenskou silou. Ačkoli se Společnost národů snažila aktivně vystupovat v krizích, které zasáhly světové společenství v meziválečném období, absence účinných nástrojů proti agresorovi, nedůvěra některých členů v ideály Společnosti a v neposlední řadě i neochota některých států dát přednost mezinárodním zájmům před vlastním národním ziskem vedla k tomu, že Společnost nezabránila expanzivní politice Německa, Itálie a Japonska ve 30. letech 20. století. Pařížské mírové smlouvy Pařížské mírové smlouvy představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují mírové smlouvy s poraženými Ústředními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko). Mírové smlouvy vyplynuly z jednání na Versailleské mírové konferenci (někdy též Pařížská mírová konference) v letech 1919 1923, kdy největší dohodové státy jako Francie, Velká Británie a Spojené státy americké řešily uspořádání po 1. světové válce. Soubor mírových smluv vznikal postupně a to s Německem ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye, s Maďarskem v Trianonu, s Bulharskem v Neuilly a Tureckem v Sèvres a Lausanne. Smlouva z Versailles Versailleská mírová smlouva představuje hlavní smlouvu vzešlou z Pařížské mírové konference v roce 1919. Smlouvu uzavřely vítězné dohodové státy (kromě Spojených států amerických, které ji neratifikovaly) s Německem, jehož zástupci ji museli podepsat bez možnosti jednat o jejím obsahu. Německo bylo nuceno přijmout veškerou zodpovědnost za rozpoutání 1. světové války, platit značné válečné reparace dohodovým zemím, ztrátu zámořských držav a některých evropských území a omezit ozbrojené síly. Versailleský systém Versailleský systém (někdy též Versailleský mírový systém) představuje pojem, jímž se označuje v mezinárodních vztazích řád, který vzešel z jednání Versailleské mírové konferenci (někdy též Pařížské mírové konference) v letech 1919 1923 a jenž do značné míry ovlivňoval vztahy mezi evropskými státy v meziválečném období. Významným symbolem versaillského mírového uspořádání bylo zřízení Společnosti národů, jež usilovala pomocí zásad kolektivní bezpečnosti především udržet evropský mír. 14
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Washingtonský systém Washingtonský systém představuje pojem, jímž se označuje v mezinárodních vztazích řád, který vzešel z jednání na Washingtonské námořní konferenci (někdy též Washingtonské odzbrojovací konferenci) v letech 1921 1922 a jenž do značné míry ovlivňoval vztahy mezi zeměmi (Spojené státy americké, Japonsko, Velká Británie, Belgie, Portugalsko, Francie, Itálie, Nizozemí a Čína) na Dálném východě v meziválečném období. Během jednání se smluvně schválilo omezení námořního zbrojení, potvrdila se nezávislost Číny a dosáhlo utlumení expanzivních aktivit Japonska, které ve 30. let 20. století představuje hlavního narušitele stability Washingtonského systému. Georges Clemenceau Georges Benjamin Clemenceau (1841 1929) byl francouzský novinář, státník a několikanásobný ministerský předseda, jenž dovedl Francii k vítězství v 1. světové válce. Ve francouzské politice nesmazatelně působil od roku 1870, kdy do ní vstoupil jako vůdce Radikální strany. V ministerských postech si počínal velmi nekompromisně, což mu vyneslo přezdívku tygr (le tigre). Georges Clemenceau současně do značné míry představoval hlavního architekta Versailleského mírového systému, který byl dojednán na Pařížské mírové konferenci, a předního zastánce tvrdého míru vůči poraženému Německu. David Lloyd George David Lloyd George, první hrabě z Dwyforu, (1863 1945) byl britský liberální politik, státník, a ministerský předseda, jenž dovedl Velkou Británii k vítězství v 1. světové válce. Během svého působení jako ministr financí získal nemalé renomé, neboť je pokládán za klíčovou osobu, jež položila základy moderního sociálního státu ve Velké Británii. Vedle francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua představoval i nejvlivnější osobu na Pařížské mírové konferenci, řešící mírové uspořádání po 1. světové válce. Reparace Reparace (někdy též válečné reparace) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují platby ze strany poražené země, kompenzující majetkové i nemajetkové škody, újmy a utrpení z období válečného konfliktu vítězné zemi či koalici států. Všeobecně se spíše preferuje, aby zajištění plnění válečných reparací proběhlo prostřednictvím peněžních plateb či ve formě odvodu předem specifikovaného zboží, než přímou anexí území poraženého státu a následného násilného výběru ze strany vítězné země či koalice. Velmi často jsou reparace i podmínkou k uzavření mírové smlouvy. Rúrská krize Rúrská krize představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje okupace Porúří belgicko-francouzskými vojsky v lednu 1923 v reakci na neplnění válečných reparací ze strany Německa, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. Německá vláda Wilhelma Cuna zareagovala vyhlášením politiky pasivní resistence na obsazených územích, což vedlo k destabilizaci německého hospodářství, jež zachvátila hyperinflace, vedoucí k pádu měny. Krize skončila v září 1923, kdy nastoupil nový kabinet Gustava Stresemanna, který zavedl tzv. rentovou marku, díky níž se podařilo stabilizovat německou ekonomiku, a jenž zahájil politická jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. 15
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Hyperinflace Hyperinflace představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje extrémně vysoká míra inflace zpravidla přesahující 100% úroveň. V rámci národního hospodářství dochází k překotnému zhroucení základních ekonomických vztahů, což způsobuje rozpad peněžního systému do té míry, že oběživo ztrácí reálnou hodnotu. Z poptávky a nabídky jsou tak peníze vytlačeny směnou zboží. Hyperinflace často představuje sekundární jev, doprovázející především válečné konflikty a způsobující hluboký sociálně-politický rozkol, destabilizující státní útvary. Standard zlaté devizy Viz 2. seminář Standard zlatého slitku Viz 2. seminář Konference v Lausanne Konference v Lausanne představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje setkání zástupců Francie, Velké Británie a Německa s cílem dosáhnout dohody o pozastavení reparačních plateb, uvalených na Německo po 1. světové válce v rámci Versailleské mírové smlouvy. Jednání se konala v době prohlubující se Velké hospodářské krize (v červnu a červenci 1932) ve švýcarském Lausanne, kde došlo k dohodě o vyhlášení moratoria na placení válečných reparací, protože německé hospodářství se ocitlo v hluboké ekonomické depresi. 16
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů 5. seminář Izolacionismus Viz 3. seminář Půjčky svobody (Liberty Loans) Půjčky svobody (Liberty Loans) představují v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označují válečné půjčky zorganizované ze strany Spojených států amerických za 1. světové války na podporu spojeneckého úsilí. Jejich upsání reagovalo i na jistou vlnu patriotismu, která se mezi Američany vzedmula, a ochotu podpořit dohodové státy svými úsporami. Během let 1917 1918 se podařilo shromáždit prostřednictvím čtyř sérií Půjček svobody, do nichž se zapojilo přibližně 100 mil. Američanů, 17 mld. USD. Půjčka vítězství (Victory Loan) Půjčka vítězství (Victory Loan) představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se specificky označuje pátá a současně poslední z řady Půjček svobody, jež byly zorganizované ze strany Spojených států amerických na podporu spojeneckého úsilí. Půjčka vítězství byla upsána v dubnu 1919 s primárním cílem ekonomicky podpořit poválečný vývoj ve válkou poničených dohodových zemích a snížit tak poválečné útrapy civilního obyvatelstva. Díky ní se podařilo shromáždit za poměrně krátkou dobu 4,5 mld. USD. Woodrow Wilson Thomas Woodrow Wilson (1856 1924) byl 28. prezident Spojených států amerických v letech 1913 1921 a dovedl zemi k vítězství v 1. světové válce. Před svým zvolením do úřadu prezidenta za Demokratickou stranu patřil mezi významné vysokoškolské autority v oblasti práva a politické ekonomie, a proto jako prezident prosadil nemalé množství úspěšných správních a daňových reforem. Když Spojené státy americké vstoupily do 1. světové války, zapojil se Wilson do úsilí o světový mír jednak přednesením mírového návrhu pro ukončení války (Čtrnáct bodů) v lednu 1918, jednak plánem na vytvoření Společnosti národů, jež měla pomocí zásad kolektivní bezpečnosti udržet světový mír. Warren Harding Warren Gamaliel Harding (1865 1923) byl 29. prezident Spojených států amerických v letech 1921 1923. Před svým zvolením do úřadu prezidenta za Republikánskou stranu patřil mezi významné vydavatele novin a v Senátu působil jako dlouholetý senátor za Ohio. Vzhledem k tomu, že měl plnou důvěru jen ke svým spolupracovníkům z Ohia, kterým se přezdívalo Ohijský gang, přivedl je do Bílého domu, kde se zapletli do velkých korupčních afér a skandálů, kvůli nimž se na Hardinga snesla nemalá kritika. Nejvýznamnější případ korupce představovala úplatkářská aféra Teapot Dome, kvůli níž byl jeden člen kabinetu a několik jeho spolupracovníků zatčeno. Před vypuknutím skandálu Watergate znamenala aféra Teapot Dome největší skandál v amerických dějinách. Calvin Coolidge John Calvin Coolidge (1872 1933) byl zvolen jako kandidát Republikánské strany 30. prezidentem Spojených států amerických v letech 1923 1929. Oproti Hardingovi byl Coolidge vnímán Američany pozitivně, neboť proslul svou poctivostí a šetrností. Usiloval o snížení daňové zátěže pro obyvatelstvo a všeobecného zadlužení a proslul i vydáním zákonů, omezující imigraci Japonců a Číňanů do Spojených států amerických. Během období, kdy zastával úřad prezidenta, se prohloubil americký izolacionismus, protože Coolidge přijal 17
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů politiku nevměšování se do zahraničních záležitostí, což vyvrcholilo signováním Briand- Kelloggova paktu v roce 1928, především vůči Evropě, i když současně zesílil politický vliv Spojených států amerických v Latinské Americe. Reparační komise Reparační komise (též někdy Mezispojenecká reparační komise) představuje pojem, jímž se označuje mezinárodní komise (1919 1929), ustanovená spojeneckými vládami po skončení 1. světové války v souvislosti s články Versaillské mírové smlouvy, předepisující Německu zaplatit válečné reparace. V rámci přípravné fáze vypočítávala komise celkovou sumu reparací, které v květnu 1921 vyčíslila na 132 mld. zlatých marek, které měli Němci zaplatit v rámci ročních splátek jako odškodnění dohodovým spojencům. V následujících letech dohlížela na splácení reparací, které se na základě Dawesova (1924) a Youngova plánu (1929) snížily a platby modifikovaly. Rúrská krize Viz 4. seminář Dolarový déšť Dolarový déšť představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje řada půjček a investic ze strany Spojených států amerických k podpoře německého hospodářství. Rúrská krize iniciovala jednání mezi zástupci Německa, Francie, Velké Británie a Spojených států amerických o budoucí podobě plnění reparačních povinností. Přijetí Dawesova plánu z roku 1924, upravující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům, představovalo provázání aspektu ekonomického oživení Německa se schopností Němců platit předepsané reparační povinnosti. Prostřednictvím finančních půjček zvaných dolarový déšť došlo k navázání Německa na anglo-americký ekonomický svět. Dawesův plán Dawesův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní dohoda z roku 1924, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Dawesův plán reagoval na neschopnost Německa splácet předepsané reparace, které stanovila Reparační komise v květnu 1921, což způsobilo Rúrskou krizi. Spojené státy americké iniciovaly jednání pod vedením severoamerického finančníka Charlese Dawese, jenž si kladl za cíl nově provázat reparační plnění s plánem hospodářského oživení Německa. Spojenecká reparační komise následně přijala schéma, umožňující platit Německu podle jeho ekonomických možností. Současně pevně stanovila strop a výši ročních splátek, které se rok od roku zvyšovaly a postavila německou centrální banku (Reichsbank) pod mezinárodní dohled. Youngův plán Youngův plán představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje mezinárodní dohoda z roku 1929, modifikující dosavadní výši a způsob placení válečných reparací ze strany Německa vítězným státům. Po přijetí Dawesova plánu v roce 1924 se ukázalo, že je potřeba definovat časové údobí splácení, a proto výbor, zasedající v Paříži, pod předsednictvím severoamerického finančníka Owena D. Younga a snížil celkovou částku, jež měla být ze strany Německa uhrazena, na 121 mld. říšských marek splatných v 59 ročních splátkách. Youngův plán zrušil i mezinárodní kontrolu Říšské banky. Německo následně zaplatilo pouze jednu splátku v roce 1930. 18
5HD413 Ekonomické aspekty mezinárodních vztahů Hooverovo moratorium Hooverovo moratorium představuje v mezinárodních vztazích pojem, jímž se označuje veřejné prohlášení prezidenta Spojených států amerických Herberta Clarka Hoovera z roku 1931 na podporu mezinárodního hospodářství těžce otřesené Velkou hospodářskou krizí. Na základě Hooverova moratoria měly být na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace, mezispojenecké dluhy). Navzdory velkým nadějím, které do tohoto moratoria vkládal Hoover, nesetkalo se všeobecnou kladnou reakcí především ze strany Francie a nepodařilo se mu odvrátit ekonomický propad v Evropě. Herbert Hoover Herbert Clark Hoover (1874 1964) byl 31. prezident Spojených států amerických v letech 1929 1933. Před svým zvolením do úřadu prezidenta jako kandidát Republikánské strany vynikl především organizováním humanitární pomoci válkou poničené Evropě. Hooverovo působení v úřadu prezidenta do značné míry ovlivnilo vypuknutí Velké hospodářské krize po krachu na newyorkské burze. Hoover se pokusil zmírnit ekonomické dopady krize, a proto vyhlásil tzv. Hooverovo moratorium, zastavující na jeden rok zastaveny všechny platby (včetně běžících úroků), mající nějakou spojitost s 1. světovou válkou (válečné reparace, mezispojenecké dluhy). Po skončení 2. světové války navázal na své zkušenosti s koordinací distribuce humanitární pomoci a organizoval potravinové dodávky válkou poničené Evropě. Zlatá dvacátá léta ( Roaring twenties ) Roaring twenties představuje pojem, jímž se označuje ve 20. letech 20. století kulturní dekáda ve světových metropolích (především v New Yorku, Londýně, Paříži a Berlíně), spojená s výrazným hospodářským vzestupem. Byla to éra spjatá s nebývalým rozvojem ve společenské oblasti, kultury a umění. Dochází k masovějšímu rozšíření používání automobilů, telefonů, kinematografie a dalších produktů začínající konzumní společnosti. Toto období ukončilo vypuknutí Velké hospodářské krize po krachu na newyorkské burze. Krach na Newyorské burze Krach na Newyorské burze (též někdy Černý čtvrtek) představuje pojem, jímž se označuje katastrofický propad na burze v New Yorku na konci října 1929. V následné panice došlo k řetězovému zhroucení celého trhu s cennými papíry, stažení bankovních aktiv amerických bank z Evropy a překotnému vybírání vkladů ze strany střadatelů, což odstartovalo Velkou hospodářskou krizi, která ovlivňovala světové hospodářství následující dekádu a jež zasáhla západní průmyslové země. Fordney-McCumberův celní sazebník (Fordney-McCumber Tariff Act) Fordney-McCumberův celní sazebník představuje v ekonomii pojem, jímž se označuje zákon z roku 1922, pojmenovaný podle předkladatelů Josepha Fordneye a Portera McCumbera. Celní sazebník prosadili konzervativní republikáni navzdory výtkám liberálních demokratů. Zákon zvýšil celní ochranu výrobců průmyslového zboží a producentů zemědělských komodit ve Spojených státech amerických před levnější zahraniční konkurencí. V reakci na Fordney- McCumberův celní sazebník většina amerických obchodních partnerů zvýšila vlastní cla na podobnou úroveň, a proto koncem 20. let 20. století někteří američtí průmyslníci (kupříkladu Ford) začali požadovat odvolání tohoto celního sazebníku, svazující americký export. 19