ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2015 KATEŘINA ŠRÁMKOVÁ

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ Studijní program: Specializace ve zdravotnictví B 5345 Kateřina Šrámková Studijní obor: Fyzioterapie 5342R004 FYZIOTERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ STABILITY U PACIENTŮ S PARKINSONOVOU NEMOCÍ Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Ryba PLZEŇ 2015

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu použitých zdrojů. V Plzni dne 30. 3. 2015.. vlastnoruční podpis

Ráda bych poděkovala Mgr. Lukáši Rybovi za odborné vedení práce, poskytování rad a materiálních podkladů.

Anotace Příjmení a jméno: Šrámková Kateřina Katedra: Fyzioterapie a ergoterapie Název práce: Fyzioterapeutické ovlivnění stability u pacientů s Parkinsonovou nemocí Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Ryba Počet stran: číslované 49, nečíslované 22 Počet příloh: 2 Počet titulů použité literatury: 26 Klíčová slova: Parkinsonova nemoc, rovnováha, stabilita, fyzioterapie Souhrn: Bakalářská práce se zabývá sledováním rovnovážných schopností u pacientů s Parkinsonovou nemocí a možnostmi jejího ovlivnění pomocí fyzioterapie. Byly porovnávány rovnovážné schopnosti pacientů před zahájením a po ukončení dvouměsíčního rehabilitačního programu. Bylo zjištěno, že u všech pacientů s Parkinsonovou nemocí došlo k pozitivním změnám v kvalitě rovnovážných funkcí.

Annotation Surname and name: Šrámková Kateřina Department: Department of Physiotherapy and Ergotherapy Title of thesis: Physiotherapy affecting stability in patiens with Parkinson s disease Consultant : Mgr. Lukáš Ryba Number of pages: numbered 49, unnumbered 22 Number of appendices: 2 Number of literature items used: 26 Key words: Parkinson s disease, balance, stability, Physiotherapy Summary: The Bachelor thesis deals with monitoring balanced abilities in patiens with Parkinson s disease and it s possible influence through physiotherapy. Balanced abilities of the patients were compared before and after the two-month rehabilitation. It was found that all the patiens with Parkinson s disease detected a positive static change in balanced functions.

OBSAH ÚVOD... 11 TEORETICKÁ ČÁST... 13 1 Parkinsonova nemoc... 14 1.1 Klinické projevy... 14 1.1.1 Tremor... 14 1.1.2 Rigidita... 15 1.1.3 Bradykineze, hypokineze, akineze... 16 1.1.4 Hypomimie a poruchy řeči... 17 1.1.5 Vegetativní dysfunkce... 17 1.1.6 Senzitivní a senzorické dysfunkce... 18 1.1.7 Psychické projevy a komplikace... 18 1.1.8 Náhlé změny hybného a duševního stavu... 18 1.2 Diagnóza a diferenciální diagnóza... 19 1.2.1 Diagnostická kritéria... 19 1.2.2 Diferenciální diagnóza... 19 1.3 Vyšetření pacienta... 19 1.3.1 Škály specializované na hodnocení stavu pacientů s Parkinsonovou nemocí... 19 1.3.2 Reakce na dopaminergní podnět... 21 1.4 Průběh onemocnění... 22 1.5 Terapie... 22 1.5.1 Farmakoterapie... 23 1.5.2 Neurochirurgická léčba... 23 1.5.3 Rehabilitace u Parkinsonovy nemoci... 24 2 Posturálně lokomoční systém... 27 2.1 Postura... 28

2.1.1 Posturální stabilita... 28 2.1.2 Posturální stabilizace... 29 2.1.3 Strategie a mechanismy zajištění posturální stability... 30 3 Posturální instabilita u pacientů s Parkinsonovou nemocí... 31 3.1 Pády... 32 3.2 Testování stability u pacientů s Parkinsonovou nemocí... 33 3.2.1 Škály... 33 3.2.2 Jednoduché klinické testy... 34 3.2.3 Posturografie... 35 3.3 Rozvoj rovnováhy u pacientů s Parkinsonovou nemocí... 35 PRAKTICKÁ ČÁST... 37 4 Cíl práce... 38 5 Hypotézy... 39 6 Charakteristika sledovaných souborů... 40 7 Metodika... 41 7.1 Anamnéza... 41 7.2 Hodnocení Parkinsonovy nemoci... 41 7.2.1 Část I.... 41 7.2.2 Část II.... 42 7.2.3 Část III.... 42 7.2.4 Část IV.... 43 7.2.5 Část V. a IV.... 43 7.3 Metodika testování rovnováhy... 43 7.3.1 Stoj na jedné dolní končetině... 44 7.3.2 Multi-Directional Reach Test... 44 7.4 Metodika rehabilitace... 45

8 Kazuistiky... 46 8.1 Kazuistika I.... 46 8.2 Kazuistika II.... 48 8.3 Kazuistika III.... 50 8.4 Kazuistika IV.... 52 9 Výsledky... 54 10 Diskuze... 57 ZÁVĚR... 60 Seznam zdrojů... 61 Seznam tabulek... 64 Seznam použitých zkratek... 65 Seznam příloh... 67

ÚVOD Parkinsonova nemoc (dále jen PN) je chronicko progresivní onemocnění nervové soustavy, které vzniká při degeneraci pigmentových dopaminergních buněk pars compacta substantiae nigrae. Tyto buňky za fyziologického stavu produkují neurotransmiter dopamin, jenž se podílí na řízení hybnosti. Nedostatek dopaminu se projevuje charakteristickou poruchou hybnosti, tzv. extrapyramidovým hypokineticko hypertonickým syndromem. U PN se jedná o nedostatek vlastního dopaminu se zachovalými receptory pro tento neurotransmiter. Naopak u parkinsonského syndromu (dále jen PS) se velmi často jedná o postižení vlastních receptorů, a tudíž se po podání dopaminu nemá kam navázat. Asi 80 % pacientů s parkinsonskými symptomy trpí PN, zbylým 20 % je diagnostikován PS u jiného základního onemocnění. (Kolář a kol. 2009, Jedlička a kol. 2005) PN poprvé popsal anglický lékař a paleontolog James Parkinson roku 1817. Ten ve své knize An Essay on Shaking Palsy, volně přeloženo jako Esej o třaslavé obrně, klasifikoval do té doby neznámé nebo velmi vzácné onemocnění. Celá podstata onemocnění byla však objasněna až ve druhé polovině 20. století, kdy velmi důležitým mezníkem byl rok 1958. V tomto roce farmakolog a biochemik Carlson objevil výskyt velkého množství dopaminu v bazálních gangliích. (Roth a kol. 2009) Průměrný věk manifestace PN je často udáván mezi 58 62 roky života. Více se objevuje u mužů. Výskyt PN v populaci se v Evropě pohybuje v rozmezí od 84 až 187 nemocných na 100 000 obyvatel, což je přibližně každý tisící člověk. Sledujeme-li však prevalenci PN pouze u osob starších 60 let, zjistíme, že nemoc postihuje více než jedno procento této populace (tedy u každého 100. člověka). Jedná se tak o nemoc poměrně častou. (Růžička a kol. 2000) Etiologie nebyla doposud objasněna. V souvislosti se vznikem PN se mluví o čtyřech základních hypotézách endotoxiny, exotoxiny, genetika a apoptóza buněk. Je možné a zároveň dosti pravděpodobné, že jednotlivé etiologické představy od sebe nelze oddělit a že jedna může podporovat druhou. Všechny dohromady tak mohou mít svůj podíl na vzniku onemocnění. (Růžička a kol. 2000) Základní klinické příznaky PN jsou hypokineze, rigidita, tremor a posturální poruchy. Dalšími motorickými příznaky jsou dyskineze a fluktuace. Mezi nemotorické příznaky patří vegetativní dysfunkce, senzorické poruchy, senzitivní projevy a psychické změny. (Roth a kol. 2009) 11

Diagnostika PN je založena převážně na anamnestických údajích a klinickém neurologickém vyšetření. Údaje musí být vyhodnoceny podle obecně přijatých diagnostických kritérií PN, např. kritéria britské mozkové banky. Klinický diagnostický postup je uspořádán v daných krocích a je završen farmakologickým testem dopaminergní odpovědi. V rámci diferenciální diagnostiky je důležití odlišit PN od dalších primárně degenerativních onemocnění projevujících se PS. (Jedlička a kol. 2005) PN není možné vyléčit, můžeme však dlouhodobě a účinně potlačovat její příznaky. Terapeutické možnosti jsou hlavně farmakologické a v určitých případech, kde jsou ostatní postupy málo účinné, se využívají i neurochirurgické. Nejideálnější je taková terapie, kdy se spojí léčba farmaky s dalšími postupy. Nedílnou součástí léčebné péče o pacienta s PN jsou tedy režimová opatření, rehabilitace, cvičení a pohybová reedukace. (Roth a kol. 2009) Posturální instabilita (PI) je hlavním příznakem v diagnostice PN a její výskyt stoupá s progresí onemocnění. Termín PI zahrnuje z klinického hlediska nejen poruchu udržení stoje, ale také problémy s chůzí a případnými následnými pády, poruchu otáčení se (v lehu, v sedě, ve stoji a při chůzi) a poruchu změny jednotlivých pozic (z lehu do sedu, ze sedu do stoje a naopak). Nejvážnějším následkem PI jsou pády, které extrémně zhoršují kvalitu života pacientů s PN a svými komplikacemi zatěžují zdravotnický systém. Výskyt pádů u pacientů s PN je nejvyšší z nejčastějších neurologických onemocnění. Většina pádů pacientů vzniká v domácnosti a ve stavu dobré pohyblivosti. Strach z dalších pádů může být příčinou ztráty sebedůvěry, což může u pacienta vést k omezení mobility. Dochází k eliminaci aktivit mimo domácnost, následuje redukce přesunů v rámci domácnosti a neúprosně se vyvine imobilizační syndrom. Pacient se dostane do stadia tzv. maligní PN, kterou charakterizuje progresivní redukce kvality života, vysoké náklady na ošetřovatelskou péči, léčbu komplikací pádů a zvýšená mortalita. (Valkovič a kol. 2012) Pro správné zhodnocení posturální instability je potřebná cílená anamnéza a specifické klinické neurologické vyšetření. Farmakoterapie má velmi omezený účinek, a proto nejdůležitější místo v léčbě PI a prevenci pádů zaujímá právě fyzioterapie. (Valkovič a kol. 2012) 12

TEORETICKÁ ČÁST 13

1 PARKINSONOVA NEMOC 1.1 Klinické projevy Počátek klinických příznaků bývá plíživý, necharakteristický a může se vyvíjet několik měsíců i let. Klinické projevy se manifestují v okamžiku, kdy hladina dopaminu ve striatu poklesne až pod hranici 20-30 % původního množství. (Petrovický a kol., 2008, s.309) Nejčastěji si pacienti stěžují na bolesti ramen a zad, pocity těžkých končetin, pocity ztráty výkonnosti, poruchy spánku, zácpu, deprese, svalové bolesti a křeče, syndrom zmrzlého ramene či karpálního tunelu. Hlavní příčinou těchto příznaků bývá ještě nediagnostikovaná rigidita. Pacient nejdříve navštěvuje revmatologii, ortopedii nebo rehabilitaci. Na základě částečného nebo přechodného pozitivního účinku bývá odkázán na neurologii. Bez medikamentózní léčby totiž není možné rigiditu ovlivnit. (Kolář a kol. 2009) V dalších měsících se objevují základní typické příznaky, tj. tremor, rigidita, celková zpomalenost, chudost pohybů a posturální instabilita. Časový nástup a stupeň příznaků je individuální zvláště v iniciálním stadiu. Kromě těchto základních příznaků se někdy objevují i další obtíže, jako jsou poruchy vegetativního nervstva a psychické problémy. Není však podmínkou, že se musí všechny příznaky vyskytnout u každého nemocného. Charakter i míra onemocnění se mohou měnit u jedné osoby individuálně dle účinnosti léčby nebo vývoje onemocnění. (Roth a kol. 2009) Pacienti s časným začátkem PN, tedy do 45 let věku, mají určité charakteristické příznaky. Často se objevuje fokální dystonie, výborný efekt L-DOPA, menší riziko rozvoje demence a brzy nastupující hybné komplikace spojené s léčbou L-DOPA. Naopak tomu bývá u pacientů, u kterých se choroba objeví až v 65 a více letech. U nich se projevuje odpověď na L-DOPA léčbu nedokonale. Časně se rozvíjejí poruchy stoje a chůze, ale také psychické a vegetativní poruchy. Horší predikce, co se týká délky přežití, je u pacientů s projevy demence, s převahou akineticko-rigidní a s počátkem nemoci ve vyšším věku. Lepší prognóza je u pacientů s převahou třesu. (Jedlička a kol. 2005) 1.1.1 Tremor Tremor (třes) je mimovolný rytmický oscilační pohyb části těla vytvářený postupnou repetitivní kontrakcí agonistů a antagonistů. Bývá přítomen u 80-90 % pacientů s PN, pro něž je typický klidový akrální třes končetin, který popisujeme jako asymetrický s 14

frekvencí 4-6 kmitů za sekundu. Přítomnost třesu lze u PN vysvětlit tak, že se nedostatek dopaminu v bazálních gangliích projeví nedostatečným útlumem v těchto strukturách, protože dopamin zastává hlavně tlumivou roli. Poté dojde k převaze acetylcholinu, který je naopak aktivační transmiter a toho je zde dostatek. Díky spojům mezi jednotlivými strukturami bazálních ganglií se tato nepřiměřená aktivita přenáší na buňky mající vliv na kontrolu pohybů. Buňky vysílají rytmické elektrické impulsy, které se přenášejí do pohybového systému a které poté působí výkyvy systému, takže třes. (Roth a kol.2009) Zpočátku onemocnění se třes objevuje jen na jedné postižené končetině nebo polovině těla. V průběhu pak přechází i na druhostranné končetiny. Častěji je přítomen na horních končetinách a projevuje se zejména na prstech, což může někdy připomínat počítání peněz. Třes ruky bývá přítomen zpravidla ve stoji a při chůzi. Charakter třesu se může měnit, ale nikdy nepostihne hlavu. U pokročilých forem se může vzácně vyskytovat třes brady, rtů a jazyka. Zvýrazňuje se stresem, únavou nebo pohybem druhostranné končetiny (Fromentův manévr). Vždy ustupuje při volním pohybu dané končetiny. Takže například v okamžiku, kdy nemocný uchopí hrnek s čajem, třes ustává, ale navrací se ihned ve chvíli, kdy zastaví ruku s hrnkem u úst, aby se napil. U pacientů se může objevit i posturální (statický) třes, hlavně v případě, kdy je končetina delší dobu ve statické poloze. Úplně mizí při relaxaci a ve spánku. (Růžička a kol. 2000, Rektor a kol.2003) 1.1.2 Rigidita Rigidita, tedy svalová ztuhlost, je patologické zvýšení svalového tonu současně agonistů i antagonistů. Svalová ztuhlost je přítomna během aktivního i pasivního pohybu v celém rozsahu a vyskytuje se nezávisle na rychlosti pohybu. Nejčastěji ji nacházíme ve svalech ohýbajících končetiny a trup. Pacient si její přítomnost plně uvědomuje. Právě příznak svalové ztuhlosti bývá důvodem první návštěvy pacienta u lékaře. Rigidita často začíná nesymetricky a může být i příčinou pocitu bolesti nebo nepříjemného prožitku zvýšeného tonu v ramenech nebo v zádech. Během ztuhlosti často dochází k šetření dané svalové skupiny a zároveň k přetížení jiné svalové skupiny. (Rektor a kol. 2003, Roth a kol. 2009) Stupeň rigidity lze částečně testovat vyšetřováním elementárních reflexů posturálních (ERP), které jsou zvýšené až do fenoménu ozubeného kola. Fenomén ozubeného kola se projevuje tím, že při pasivní extenzi končetiny v zápěstí, lokti nebo hlezenním kloubu můžeme palpovat reflexní stahy protahovaných flexorů. Stejně tak je, 15

při pasivním zkracování svalu, hmatná aktivita šlach fixující segment končetiny v jednotlivých polohách pohybu. Tato fixace je pro pohyb velmi důležitá, ale při svalové ztuhlosti je nadměrná a dlouhotrvající, protože je porušena svalová dekontrakce, což způsobuje nemožnost plynulého pohybu. Záškuby šlach se označují jako zvýšené elementární reflexy posturální (ERP). Rigidita se zhoršuje pohybem druhostranné končetiny (tzv. Fromentův manévr). (Kolář a kol. 2009) 1.1.3 Bradykineze, hypokineze, akineze Pohybové zpomalení, zmenšení rozsahu pohybů a až neschopnost začít pohyb bývají největším zdrojem obtíží pacientů s PN. Každý z těchto symptomů charakterizuje určitou specifickou část pohybových obtíží, a proto je nutné je od sebe rozlišovat. Jsou to nejcharakterističtější příznaky poruch bazálních ganglií a nejsou závislé na stupni rigidity. (Růžička a kol. 2000) Podkladem těchto symptomů je porucha spouštění motorických programů, protože motorické programy jako takové nejsou zřejmě u pacientů s PN poškozeny. Narušena je však aktivace, ukončení těchto programů a zejména plynulá funkční návaznost jednotlivých segmentů do celkového pohybového vzoru. (Kolář a kol. 2009) Podobně jako tremor se tyto tři příznaky manifestují jednostranně nebo asymetricky s převahou na končetinách. Zmenšení písma, hypomimie, snížený souhyb horní končetiny při chůzi nebo monotónní nemelodická řeč mohou být prvními hypokinetickými projevy. Postupem času se zhoršuje jemná motorika a pacient mívá potíže při oblékání, jedení a osobní hygieně. V pokročilejších stadiích obtíže progredují a přenášejí se na axiální motoriku. Za příznak bradykineze považujeme náhlé zárazy v pohybech, neboli akinetický freezing, který postihuje hlavně dolní končetiny. Dále se objevují i jiné hypokinetické projevy, např. příznak fiktivní podušky, kdy pacient není schopen při ulehnutí položit hlavu na polštář. (Jedlička a kol. 2005) K příznakům bradykineze, hypokineze a akineze se navíc typicky přiřazuje neschopnost nebo obtíže při provádění více sdružených pohybů najednou. Pacienti mají často problém během chůze vytáhnout kapesník a vysmrkat se anebo při vstávání ze židle podat ruku druhé osobě na přivítanou. Mírné obtíže se mohou během chvíle proměnit v úplnou akinezi tedy neschopnost započít pohyb. Tato akineze může trvat v různém časovém intervale a manifestuje se převážně při zahájení pohybu, při prvním kroku jako hesitace neboli zaváhání, v průběhu pohybu v úzkém prostoru. Jedinou možnou obranou je 16

použití různých psychických triků, např. rytmické povely, překročení překážky, přesunutí těžiště na jednu nohu apod. (Růžička a kol. 2000) 1.1.4 Hypomimie a poruchy řeči Hypomimie je typickým příznakem PN a objevuje se již v časných stadiích choroby. Tento symptom vychází především z akineze a hypokineze mimických svalů. Mimika se v průběhu onemocnění pomalu oplošťuje. Lze pozorovat, jak pacient začíná mít snížený rozsah pohybu obličejového svalstva. Díky tomu se aktuální výraz obličeje stává nečitelným a navíc změny v obličeji nastávají s výrazným zpožděním oproti psychickému prožitku. Často bývá snížena frekvence mrkání (Stellwagův příznak) a retrakce horního víčka (Cowperův příznak). V pokročilejších stadiích onemocnění může hypomimie vést až k amimii, kdy se v obličeji neodrážejí žádné emoce. (Berger a kol. 2000, Růžička a kol. 2000) Poruchy řeči se vyskytují převážně u všech pacientů s PN. Mezi počáteční hypokinetické projevy nemoci patří monotónní nemelodická řeč. Později, kdy se postižení generalizuje, je typická hypofonie (tichá řeč), hypokinetická dysartrie (špatná artikulace), tachyfemie (zrychlená artikulace) a palilalie (nutkavé opakování poslední slabiky nebo slova). (Jedlička a kol. 2005) 1.1.5 Vegetativní dysfunkce Specifickým projevem PN je zvýšená sekrece potu a kožního mazu, což společně s hypomimií přispívá k maskovitému vzhledu obličeje. Typickým problémem pacientů je také zácpa. Ostatní vegetativní projevy PN nejsou konstantní a specifické. Výskyt těchto projevů stoupá v pozdních stádiích onemocnění a může být podněcován v rámci léčby. Dalším projevem snížení motility kromě zácpy je dysfagie a zpomalená evakuace žaludku s následnou poruchou trávení. Hypersalivace je často trvalým projevem, anebo může její výskyt souviset s obdobím zhoršené hybnosti. Dopaminergní léčba má vliv na hypotenzi a ortostatické poklesy krevního tlaku. V pozdních stadiích onemocnění se vyskytují sexuální poruchy a mikční potíže. Obtížné usínání a udržení spánku může být také projevem vegetativní dysfunkce anebo tyto obtíže souvisí s noční akinezí, úzkostí a depresemi. (Jedlička a kol. 2005) 17

1.1.6 Senzitivní a senzorické dysfunkce Za nejčastější projev PN je považována porucha čichu. Senzitivita a specificita tohoto příznaku však není dostatečná na to, abychom byli schopni jej využívat pro včasnou diagnostiku nemoci. Svalové a kloubní bolesti mohou od počátku onemocnění doprovázet rigiditu. Později bývají součástí hypodopaminergních stavů, jako je ranní bolestivá dystonie nohy. Dalšími senzitivními projevy mohou být dysestezie, parestezie, ale také akatize a syndrom neklidných nohou. Žádný z těchto projevů však není pro PN specifický. (Růžička a kol. 2000) 1.1.7 Psychické projevy a komplikace Psychické problémy se u pacientů s PN vyskytují již v časných stadiích nemoci. Jde především o deprese, tj. pocity nepřiměřeného smutku či zoufalství, které lze odlišit od běžných pocitů zármutku. Příznaky se rozvíjejí plíživě a pomalu zahlcují celou mysl pacienta. Deprese nebývá závislá na stupni postižení hybnosti. Zřejmě ji vyvolává poškození transmiterové a receptorové rovnováhy, která je u PN spouštěcím mechanismem. Pouze menší část nemocných trpí v pozdních stadiích úbytkem rozumových schopností. Pokud však se toto postižení objeví, je pro nemocného velmi obtížné pracovat nebo o sebe pečovat. Nemocní začínají selhávat při provádění ADL, zapomínají a bloudí. Mohou být zmateni a v pozdějších stadiích dokonce přestanou poznávat své nejbližší. (Roth a kol. 2009) 1.1.8 Náhlé změny hybného a duševního stavu V pokročilých stadiích nemoci se mohou objevovat náhlé změny duševního stavu a hybnosti a to i během několika hodin. Popisujeme tři základní situace. Jako první může dojít k náhlému zhoršení hybného stavu. V tomto případě se objeví zpomalenost nebo neschopnost pohybu společně s rigiditou a tremorem. Zhoršení přichází bez varování a bývá způsobeno chybným dávkováním léků. Nemocný zapomene jednu či dvě dávky a následně si jich vezme několik za sebou. Další situace je popisována jako náhle se objevující těžké mimovolní pohyby. Pokud nejsou součástí kolísání účinku jednotlivých dávek, jsou skoro pokaždé způsobeny předávkováním levodopou nebo agonistů dopaminu. Velký sklon k předávkování mají pacienti s poruchou paměti. Poslední stav se projevuje zmateností a nenormálním chováním. Vzniká také z důvodu předávkování, nastupující infekce anebo jako stav po úrazu mozku. Pokud se objeví zmatenost společně s náhlým 18

zhoršením hybnosti, je velmi pravděpodobné, že se jedná o infekční onemocnění. V takovém případě je nutné dostat pacienta co nejdříve do nemocnice z důvodu vyloučení nastupující infekce a úrazu mozku. (Roth a kol. 2009) 1.2 Diagnóza a diferenciální diagnóza 1.2.1 Diagnostická kritéria Diagnóza PN je založena na cílené anamnéze a klinickém neurologickém vyšetření. Postup při diagnostice je uspořádán v jasných logických krocích, kdy se v první řadě konstatuje přítomnost PS. Dále se musí vyloučit všechny možné příčiny a projevy sekundarity postižení. Jako poslední se zvažují další kritéria podporující diagnózu esenciální PN včetně dopaminergní odpovědi. (Jedlička a kol. 2005) 1.2.2 Diferenciální diagnóza Pokud je parkinsonská symptomatologie jednoznačně vyjádřena, pak není možné ji zaměnit. To ovšem neznamená, že všichni pacienti s těmito příznaky trpí PN. Přibližně 15-20% pacientů trpí tzv. parkinsonským syndromem. U PN dochází k poškození buněk tvořících dopamin v bazálních ganglií. Parkinsonský syndrom je rozsáhlejší a difúznější postižení celých bazálních ganglií i jiných systémů. (Berger a kol. 2000) 1.3 Vyšetření pacienta Velmi důležitou roli hraje důkladná anamnéza, zohledňující diagnostická kritéria, a pozorování pacienta. Tato anamnéza většinou vede k samotné diagnóze PN. Vyšetření pacienta s PN nebo i s podezřením na toto onemocnění se pak kromě běžného neurologického postupu zaměřuje na specifické projevy, k jejichž jasné charakterizaci klasické neurologické vyšetření nestačí. Vyšetřovací postupy se liší dle stadií onemocnění. (Jedlička a kol. 2005, Růžička a kol. 2000) 1.3.1 Škály specializované na hodnocení stavu pacientů s Parkinsonovou nemocí Stupnice stadií Parkinsonovy nemoci dle Hoehnové a Yahra byla definována v roce 1967 a dodnes se používá pro určení stadia onemocnění. Hodnotí se stupni 1 až 5, kdy stadium 1 představuje jednostranné postižení, které ve 2. stadiu přechází i na druhostrannou končetinu. Ve 3. stadiu se přidávají poruchy stability stoje a změny chůze a postupně pacient spěje do 4. stadia, kdy je generalizované postižení již provázeno 19

závažnými poruchami stoje a chůze. V konečném 5. stadiu je pacient neschopen samostatné lokomoce a je upoután na vozík či lůžko. Hoehnová a Yahr popsali průběh PN tak výstižně, že se modifikovaná verze jejich škály používá dodnes. Tato modifikovaná verze je totiž součástí jednotné stupnice pro hodnocení Parkinsonovy nemoci, tzv. UPDRS. (Růžicka a kol. 2000) Pro hodnocení dopaminergní odpovědi, sledování vývoje stavu nemocného a účinků léčby je nutné znát přesné stadium PN. To nám umožňuje sjednocená stupnice pro hodnocení PN, tzv. UPDRS (Unified Parkinson s Disease Rating Scale). Tato škála je tvořena několika dílčími škálami, které umožňují hodnotit jednotlivé projevy onemocnění i jeho celkovou tíži. Části UPDRS I. IV. se skládají z dílčích položek, jejichž bodová hodnocení vycházejí z popisu odpovídajících nálezů v komentáři. Nula bodů znamená normální nález. Jeden bod odpovídá přítomnosti příznaku a čtyři body hodnotí maximální vyjádření příznaku. Části V. a VI. vyjadřují stupeň onemocnění a celkové funkční omezení. (Jedlička a kol. 2005, Růžička a kol. 2000) Část I., odpovídající položkám 1 až 4, zjišťuje poruchy myšlení, chování a nálady. Část II., zahrnující položky 5. až 17., popisuje dopad projevů onemocnění na ADL, tedy na běžné domácí činnosti nemocného. Tato část UPDRS se převážně opírá o amnestické údaje nemocného a sleduje funkční omezení vyplývající z poruchy řeči, salivace, dysfagie, z obtíží při psaní a při běžných úkonech sebeobsluhy, z omezení chůze a z dalších motorických projevů nemoci. Samozřejmě s přihlédnutím ke stavu on či off. Část III. slouží k posouzení motorických projevů. Odpovídá položkám 18 až 31 a je nazývána jako motorická škála. V současnosti představuje základní všeobecně používaný nástroj klinického neurologického vyšetření u PN. Je nutné uvádět, zda je pacient ve stavu on či off. Část IV., zahrnující položky 32 až 42, se zabývá komplikacemi v léčbě PN, takže anamnesticky sleduje výskyt fluktuací, dyskinezí a vegetativních projevů vyvolaných dopaminergní léčbou. Část V. je modifikovaná stupnice stadií Parkinsonovy nemoci dle Hoehnové a Yahra a poslední část VI. se jmenuje Schwabova a Englandova škála běžných činností a slouží k objektivnímu posouzení funkční výkonnosti nemocného, která se udává procentovým odhadem výkonnosti vzhledem k normě, zvlášť pro stavy off a on. (Růžička a kol. 2000) Z hlediska definice on a off rozlišujeme pět stavů. Definovaný off je stav pacienta s PN po 12 hodinovém vynechání antiparkinsonské medikace, nejméně však jednu hodinu po probuzení, aby se odstranil případný sleep benefit. U některých pozdních 20

stadií může definovaný off odpovídat nejhoršímu off, kdy nejhorší off je stav hybnosti dosažitelný případně až po delším (několikadenním) vysazení parkinsonské medikace a po odeznění dlouhodobého efektu léčby. Definovaný on je stav po podání standardní dávky dopaminergní medikace. On nebo úplný on je stav maximálního možného léčebného účinku medikace u daného pacienta. Neúplný on je přechodný nebo trvalý stav po podání antiparkinsonika, kdy pacient nedosáhne úplně k on a přetrvávají některé motorické projevy a příznaky PN. (Růžička a kol. 2000) Z důvodu časové náročnosti UPDRS byla pro praktické využití i v rehabilitaci připravena jednoduchá a přehledná škála aktivit nemocných s Parkinsonovou nemocí (Parkinson Activity Scale PAS). Hodnotí se v ní 10 položek rozdělených do 4 kategorií, a to přemístění na židli (vstávání, sedání), hypokinéza při chůzi (zahájení chůze, otáčení o 360 ), pohyblivost na posteli (položení na záda, otáčení na bok, vstávání) a pohyblivost na posteli s přikrývkou (položení a přikrytí se přikrývkou, přetočení na bok, vstávání zpod přikrývky). Jednotlivé položky se skórují od 0 bodů, což značí závislost na dopomoci druhé osoby, až 4 bodů, které odpovídají naopak nezávislosti. (Opavský 2003) V pozdních stadiích, kdy je nemoc komplikována kolísáním hybnosti, se využívá Deník nemocného. Pacient či jeho pečovatelé do Deníku zapisují jednoduché značky ke každé hodině denní doby vypovídající o aktuálním stavu nemocného. I když mohou být zápisy do Deníku subjektivně zkresleny nebo jejich validita může být snížena kognitivní dysfunkcí nemocného, Deník zpravidla dovolí rozpoznat, o jaký druh komplikace se v daném případě jedná a jaká je reakce na provedené změny léčby. Další možností objektivního záznamu je videozáznam, který je neocenitelnou pomůckou, hlavně pro sledování dyskinetických projevů. (Jedlička a kol. 2005) 1.3.2 Reakce na dopaminergní podnět Způsob, jakým pacient reaguje na dopaminergní podnět, je rozhodujícím nálezem pro určení diagnózy. Test se provádí, je-li tedy nutno ověřit diagnózu PN nebo je-li sice diagnóza jasná, ale vývoj komplikací nebo atypická reakce na léčbu vyvolávají potřebu detailního rozboru odpovědi. V případě, že se jedná o PN, by se měla dostavit kvalitní motorická odpověď, tj. zlepšení stavu, ústup motorických příznaků. Pokud nemocný na dopaminergní stimulaci nereaguje, jedná se spíše o PS jiného původu. V anamnéze se ptáme, zda byl již pacient léčen L-DOPA nebo agonisty dopaminu a jak na léčbu reagoval. Při negativní odpovědi na dopaminergní podnět se nespokojíme s konstatováním, že byla 21

léčba neúčinná. Často při podrobnějším zkoumání zjišťujeme, že účinek L-DOPA byl překryt výraznými nežádoucími účinky (nauzea, zvracení, závratě atd.) (Jedlička a kol. 2005) 1.4 Průběh onemocnění Presymptomatické období odpovídá situaci, kdy je degenerativním procesem snížen počet dopaminergních neuronů a klesá obsah dopaminu ve striatu. Mozek je však schopen díky fyziologickým kompenzačním mechanismům zachovat normální funkci, takže se příznaky onemocnění neprojeví. První příznaky se začínají objevovat ve chvíli, kdy poklesne obsah dopaminu ve striatu pod kritickou hranici. Toto období se nazývá počáteční stadium. Pacienti vyhledávají lékaře s různými necharakteristickými potížemi např. bolestí v ramenním kloubu s omezením hybnosti horní končetiny, ztíženým psaním se změnou rukopisu, snížením hlasitosti a melodičnosti hlasu, sníženou mimikou obličeje a náznakem sehnutého držení trupu. Teprve po různě dlouhém mezidobí v řádu několika měsíců i let se objevují charakteristické příznaky pro PN. Za typické příznaky považujeme třes ruky nebo nohy v klidové poloze, svalovou ztuhlost, pohybovou chudost a zpomalenost, často zpočátku na jedné končetině nebo na jedné polovině těla. V tomto období dochází k rozpoznání diagnózy onemocnění a nasazení příslušných léků. Během několika měsíců či let se příznaky manifestují i na druhostranných končetinách. (Roth a kol. 2009, Jedlička a kol. 2005) Po několika letech, v průměru po 5 až 8 letech, se odpověď u většiny nemocných začne zhoršovat a objevují se tzv. pozdní komplikace onemocnění. Za pozdní komplikace onemocnění považujeme fluktuace stavu hybnosti a dyskineze, které jsou způsobené progresí onemocnění i léčbou. V tomto období dochází ke kombinaci různých farmakologických i nefarmakologických léčebných postupů. Poslední stadium je u části pacientů poznamenáno rozvojem kognitivní dysfunkce až do stupně demence, polékových psychotických projevů a vegetativních poruch. Mezi nejtěžší projevy řadíme i těžké poruchy stoje a chůze. Symptomatické ovlivnění je jednou z nejobtížnějších a někdy neřešitelných terapeutických úloh. (Roth a kol. 2009, Jedlička a kol. 2005) 1.5 Terapie Terapie PN začala již v druhé polovině 19. století podáváním anticholinergik. Hlavním průlomem v léčbě PN však bylo použití L-DOPA v šedesátých letech 20. století. 22

V posledních letech je pozornost věnována spíše léčbě nemotorických příznaků. Výzkum se zabývá testováním nových metod jako je transplantace kmenových buněk, neutrofilní faktory a další. Pokusy o neuroprotektivní léčbu však nebyly úspěšné. (Rektor 2009) Ideálním cílem by bylo onemocnění vyléčit nebo alespoň zastavit či zpomalit přirozenou progresi nemoci. Takové postupy bohužel nejsou v současnosti u PN k dispozici. Proto je primární symptomatická léčba PN. Cílem této terapie je co nejvýrazněji zmírnit příznaky onemocnění. Léčba by také měla minimalizovat účinky terapie, zvláště pak tzv. pozdní hybné komplikace, motorické fluktuace a dyskineze, vznikající z důvodu dopaminergní denervace a nefyziologické kolísavé farmakologické stimulace. Sekundárním cílem léčby je tlumit motorické komplikace a případné nonmotorické projevy PN. (Růžička 2009) 1.5.1 Farmakoterapie Léky užívající se v souvislosti s PN nazýváme antiparkinsonika. Podle účinků je můžeme dělit na základní, přídatné a pomocné léky. Základní jsou léky nahrazující dopamin. Do této skupiny patří L-DOPA. V současné době se v léčbě PN používají téměř výlučně kombinované přípravky levodopy s inhibitory dopa-dekar-boxylázy benserazidem (Madopar) nebo karbidopou (Isicom, Sinemet,). Kromě přímého podávání L-DOPY existuje ještě jedna možnost náhrady dopaminu, a to látkami, které se nazývají agonisté dopaminu. Tyto látky procházejí z krevního oběhu do mozku, nevyžadují žádné metabolické přeměny a samy účinkují na příslušné receptory podobně jako dopamin. U nás jsou dostupné pramipexol (Mirapexin) a ropinirol (Requip). Další skupinou jsou přídatné léky, což jsou léky měnící metabolismus L-dopy a dopaminu, nebo působí na jiné systémy nervových přenašečů. Patří sem např. amantadin, anticholinergika, selegilin, rasagilin a entakapon. Pomocné léky ovlivňují vedlejší příznaky a komplikace PN a řadíme sem antidepresiva, domperidon, atypická neuroleptika, anxiolytika, sedativa, hypnotika, inhibitory acetylcholinesterázy aj. (Roth a kol. 2009) 1.5.2 Neurochirurgická léčba Funkční neurochirurgie rozšiřuje možnosti léčby tam, kde farmakoterapie PN selhává nebo jsou její možnosti vyčerpány. Využívá se stereotaktická technika, která umožňuje velmi přesné zasažení struktur v hloubi mozku na základě vyšetření zobrazovacích metod a zaměření pomocí speciálního souřadnicového systému. Přesné 23

funkční zacílení pak umožňují peroperační elektrofyziologická registrace neuronální aktivity hlubokých jader a elektrická stimulace. (Jedlička a kol. 2005) 1.5.3 Rehabilitace u Parkinsonovy nemoci Příznaky, jako je obtížné udržení stability a s tím spojené pády, obtížné polykání, zhoršená řeč, vegetativní příznaky, ale i některé zhoršené motorické schopnosti v rámci chůze nebo ADL, nereagují uspokojivě na antiparkinsonika. Proto zde důležitou roli hraje adjuvantní rehabilitační terapie, jako je fyzioterapie, ergoterapie, arteterapie a rehabilitace řeči, která může vést ke zlepšení polykání. Všechny tyto postupy vedou k zefektivnění celkové terapie tohoto onemocnění a ke zlepšení kvality života nemocných. (Ressner, Šigutová 2001) 1.5.3.1 Fyzioterapie Fyzioterapie má své místo v každé fázi PN. Hraje důležitou roli v prevenci svalového oslabení, omezeného rozsahu pohybu, zhoršování kondice a sociální izolace. Je vhodné ji pacientovi doporučit již na počátku onemocnění, aby si osvojil pohybové aktivity jako návyk, a je velmi důležité, aby bylo aktivní cvičení prováděno denně. Fyzioterapie může být prováděna individuálně nebo formou skupinového cvičení. V rehabilitaci je důležité opakování pohybu nebo určité činnosti, aby přešla do pohybového automatizmu pohybu, a je také nutné rehabilitační léčbu v sériích cvičení opakovat. Fyzioterapie působí jak na úrovni motoriky, tak i psychiky. Motoriku procvičujeme na konkrétní činnosti, čímž zvyšujeme nebo přinášíme pocit seberealizace a sebeuspokojení. Nakonec tak zvyšujeme sebevědomí pacienta. U fyzioterapeutických postupů se klade důraz na celkovou motoriku parkinsoniků a jsou tedy zaměřeny na příznaky hypokinézy, rigiditu, poruchy postury, rovnováhu při stoji a chůzi, freezing a hesitace. Výběr cviků a způsob jejich provádění se musí podřizovat aktuálně vyskytující se kombinaci příznaků. (Ressner, Šigutová 2001, Kolář a kol. 2009) Během individuálního cvičení se zaměřujeme na zlepšení postury pacienta. Snažíme se korigovat semiflekční držení trupu a končetin. Používáme měkké techniky a mobilizace ve všech částech těla. Pacienta učíme relaxovat. Provádíme izometrické trakce v kyčelních kloubech. Protahujeme všechny skupiny svalů náchylné ke zkrácení. Posilujeme svalové skupiny, které jsou ohroženy ochabnutím. Pacienta zaučíme v automobilizačních a autorelaxačních technikách. Při cvičení požadujeme, aby pacient 24

prováděl pohyb pomalu, plynule a v plném rozsahu. Fyzioterapeutický plán musíme cílit podle dominující poruchy. Pokud se u pacienta vyskytuje akineze a rigidita, zařazujeme do cvičení švihové pohyby o velkém rozsahu, popř. se zátěží. Počet cviků i jejich náročnost postupně zvyšujeme. V případě, že se naopak vyskytuje spíše svalová slabost a celkově malá výkonnost, volíme menší počet cviků, postupně v jednotlivých segmentech, bez zátěže náčiním. Pokud využíváme jednoduchá balanční cvičení v kombinaci s cviky posilujícími dolní končetiny, zlepšujeme stabilitu a snižujeme frekvenci pádů. Nejobtížnější je ovlivnit stav pacienta, u kterého se vyskytuje třes i svalová slabost. Zde terapeut spíše volí techniky založené na neurofyziologickém podkladě (Vojtova reflexní lokomoce, koncept Bobath) ve snaze zlepšit držení těla a svalovou koordinaci. Třes nemocného velmi znervózňuje, proto radíme pacientovi, jak tremor ve společnosti skrýt. Nesmíme zapomínat na orofaciální oblast, kdy se preferuje cvičení před zrcadlem. U zdravého člověka na sebe při výkonu složitých pohybových stereotypů plynule navazují jednotlivé části pohybového vzoru díky správné funkci bazálních ganglií. Proto je například otáčení na posteli nebo ve stoji automatizovaný pohyb. U PN tato automatizace a plynulost chybí, a proto je nutné při rehabilitačním cvičení hrubé motoriky nacvičovat kompenzační strategie, kdy složitější pohybový vzor rozfázujeme na jednodušší sekvence, které nacvičujeme odděleně. Nácvik probíhá v logickém pořadí. Každá část pohybu končí klidovou polohou, ze které začíná fáze další. Až ve chvíli, kdy je pohyb plně automatizován, zadáváme současné provedení více pohybových vzorů nebo současné úkoly motorické a kognitivní. K iniciaci a udržení průběhu pohybu se často využívají vizuální, sluchové a somatosenzitivní podněty. Cvičení je vhodné doplnit celkovou masáží, podvodní masáží nebo celkovou teplou lázní. Doporučujeme také plavání či cvičení v bazénu. (Kolář a kol. 2009) Skupinové cvičení je u pacientů s PN velmi osvědčené. Působí motivačně, zajistí variabilitu cviků i pravidelný sociální kontakt pacienta, který má často tendenci k hypoaktivitě a sedavému stylu života, což symptomatiku onemocnění výrazně zhoršuje. Skupinové cvičení volíme u zdatnějších pacientů. Zařazujeme kombinace cviků ovlivňující držení těla, akinezi a rigiditu. Sestavu zahajujeme dechovými cviky, které jsou také důležitou průpravou pro trénink řeči. Parkinsonici obvykle dýchají důsledkem fixovaného flekčního držení obvykle krátce a povrchně, proto usilujeme o korekci dechového vzoru. Využíváme švihové pohyby, zejména do extenze, vyhýbáme se pohybům na výdrž, které aktivují více flexory. Při cvičení určíme místo, kam mají pacienti pohyb soustředit a kam 25

se mají současně dívat, abychom zabránili případným zárazům v pohybu. Švihové pohyby trupem napomáhají dosáhnout vzpřímeného držení těla a švihové pohyby horních končetin zlepšují chůzi. Při reedukaci chůze se snažíme odstranit krátké šouravé krůčky a dbáme na vzpřímené držení páteře. Pacienty motivujeme k prodloužení kroku i za cenu rozšíření báze. Cvičíme chůzi po značkách k udržení přiměřené délky kroku a dbáme na souhyby horních končetin při chůzi, které ovlivňují rytmus chůze i stabilitu. Můžeme využít i slovního doprovodu, kdy si pacient sám do kroku počítá. Zařazujeme jednoduché taneční prvky. Při skupinovém cvičení terapeut využívá hlasité slovní instrukce. Výhodné je cvičení za rytmického doprovodu bubínku nebo hudby. Nácvik kompenzačních pohybových strategií s kombinací vizuálních, sluchových a somatosenzitivních podnětů má u pacientů s PN dlouhodoběji větší efektivitu než samostatné cvičení dle kineziologického rozboru. Opakování terapeutových pokynů, počítání během cvičení, zpěv a smích uvolňují ztuhlost mimického svalstva. Současný nácvik pohybů horních končetin a mimického svalstva má velký vliv na přirozenou gestikulaci při řeči. U parkinsoniků vyžaduje každý jednotlivý pohyb především jeho start, vědomé úsilí. Může se však vyskytnout i stav tzv. paradoxní kineze, kdy pacient, který je po většinu času ztuhlý, náhle provede přesný, rychlý a cílený pohyb. (Kolář a kol. 2009) 1.5.3.2 Ergoterapie Ergoterapie navazuje na fyzioterapii a je důležitá při nácviku ADL včetně psaní. Cílem ergoterapie je dosažení maximální možné soběstačnosti a nezávislosti pacientů. Při nacvičování jemné motoriky pacient píše nejprve ve vzduchu velká čísla a písmena, čímž si současně cvičí rozsah pohybů horní končetiny. Poté píše křídou na tabuli a zapojuje při tom celé horní končetiny i trup. Následně začíná psát na papír. Pacienti si mohou jemnou motoriku také procvičovat v ergoterapeutických dílnách, kde vyrábějí z různých materiálů. Ergoterapeut cvičí s pacientem ADL, jako je příjem potravy, oblékání, osobní hygiena, vstávání z lůžka a otáčení se na lůžku. Důležité je správně otestovat, jaké domácí práce pacient zvládá a jaké ne a následně ho motivovat k jejich výkonu. Cíleně volený pohyb při pracovní aktivitě se snáze vícekrát opakuje a viditelný výsledek je zárukou lepší motivace a nižší únavnosti. Je nutný neustálý boj proti dlouhému sezení a nehybnosti. Hodně pacientů s PN navíc trpí depresemi, proto se musí do péče o pacienta a jeho motivace zapojit i rodina. Nácvik kontroly těžiště a úpravu domácího prostředí je nutné pro prevenci pádů. Ergoterapeut učí pacienta s PN používat kompenzační pomůcky a na jeho 26

doporučení předepíše ošetřující lékař nejrůznější pomůcky, které usnadní domácí činnosti. (Kolář a kol. 2009, Ressner, Šigutová 2001) 1.5.3.3 Jiné sportovní aktivity Zdatnějším pacientům můžeme vedle pravidelné chůze doporučit plavání, tanec či golf. Někteří pacienti s PN zvládají překvapivě dobře i míčové hry. U pacientů, kteří dříve pravidelně sportovali, je větší pravděpodobnost, že se budou sportu věnovat nadále. Přesto u nich můžeme pozorovat větší tendenci k omezení sportovních aktivit než u běžné stárnoucí populace. Málo až středně postižení parkinsonici jsou schopni stejného aerobního výkonu jako jejich zdraví vrstevníci. Léčebná rehabilitace má na průběh onemocnění velký pozitivní vliv. Problémem v praxi je, že pacienti s PN přestávají cvičit doma, jakmile ukončí rehabilitaci u fyzioterapeuta. Proto je výhodné střídat rehabilitaci individuální, skupinovou, sportovní aktivity, rehabilitačně-rekondiční pobyty pořádané společností Parkinson a lázeňské pobyty. Lázeňské pobyty mají význam nejen pro navození vhodného režimu a pro zlepšení pohybové výkonnosti, ale i pro motivaci pacienta k celkově aktivnímu postoji a dalšímu plnohodnotnému životu s PN. 2 POSTURÁLNĚ LOKOMOČNÍ SYSTÉM Posturální motorika udržuje nastavenou polohu jednotlivých segmentů těla nepřetržitým vyvažováním zaujaté polohy (balancováním kolem střední polohy), kterým se zajišťuje pohotovost k rychlému přechodu z klidu do pohybu a naopak. Pohotovost k akci posturální motoriky chrání tělo před poškozením. Držení těla, neboli udržování nastavené výchozí polohy, probíhá dynamicky, přestože se jeví zevnímu pozorovateli jako statický fenomén ve srovnání s následným fázickým pohybem. Oba dva typy se vzájemně ovlivňují a jeden přechází ve druhý. Variabilita pohybové funkce je dána různými typy používaných svalů. Posturální motorika pracuje více s tónickými svaly schopnými vyvíjet sice menší úsilí, avšak po delší dobu. Naopak při lokomoci nebo jemné motorice se více zapojují fázické svaly, které jsou schopny vyvinout rychle větší sílu, ale po kratší dobu. Ve chvíli, kdy dojde při udržování polohy k vyčerpání funkce tónických svalů nebo při náhlé změně podmínek, je nutný zásah fázických svalů, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. Lokomoční pohyb uskutečňují sice končetiny, ale podílí se na něm i osový orgán a tvoří tak spolu systém hrubé motoriky. Posturální systém zajišťuje držení zaujaté polohy těla a 27

brání tak její změně. Lokomoční systém naopak prosazuje změnu polohy těla proti jejímu udržování. Oba systémy spolu partnersky spolupracují. (Véle 2006) 2.1 Postura Při definici postury musíme vycházet z biomechanických a neurofyziologických funkcí. Pod biomechanickou funkcí rozumíme charakter zatížení a pod neurofyziologickou funkcí řídící procesy svalů. Tyto procesy umožňují zapojení stabilizační (posturální) funkce svalů (i během pohybu) tak, aby toto zatížení bylo pro kloubní systém optimální. Posturu chápeme jako aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil, hlavně síly tíhové. Postura je součástí jakékoliv polohy a obzvláště každého pohybu a je zároveň základní podmínkou pohybu. Posturální funkce rozlišujeme na posturální stabilitu, posturální stabilizaci a posturální reaktibilitu. (Kolář a kol. 2009) 2.1.1 Posturální stabilita Posturální stabilitou nazýváme schopnost zajistit vzpřímené držení těla a reagovat na změny zevních a vnitřních sil tak, aby nedošlo k nezamýšlenému nebo neřízenému pádu. Je také základní podmínkou lokomoce a manipulace. Pojmy rovnováha a balance označují soubor statických a dynamických strategií, které slouží k zajištění posturální stability. Patří k nim děje označované jako postojové a vzpřimovací reflexy. Systém vzpřímeného držení těla zahrnuje složku senzorickou, řídící a výkonnou. Senzorickou složku představují především zrak, propriocepce a vestibulární systém. Řídící funkci zajišťuje mozek a mícha, neboli CNS. Výkonnou složku tvoří pohybový systém definovaný nejen anatomicky, ale i funkčně. Velmi důležitou úlohu mají kosterní svaly, které tvoří tzv. křižovatku mezi systémem řídícím a výkonným a zároveň mají díky propriocepci zásadní úlohu i v oblasti senzorické. (Vařeka 2002a) Stabilitu ovlivňují biomechanické a neurofyziologické faktory. Důležitým biomechanickým faktorem je velikost opěrné plochy, což odpovídá části podložky, která je v kontaktu s tělem. Základní podmínkou stability je, že se musí těžiště (COM) v každém okamžiku promítat do opěrné báze. Opěrná báze je celá plocha ohraničená nejvzdálenějšími hranicemi plochy nebo ploch opory, takže opěrná báze bývá obvykle větší než opěrná plocha. Stabilita je přímo úměrná velikosti plochy opěrné báze a hmotnosti. Nepřímo úměrná je výšce těžiště nad opěrnou bází, vzdáleností mezi průmětem těžiště do opěrné báze a středem opěrné báze a sklonu opěrné plochy k horizontální rovině. 28

Vektor tíhové síly (COG) je průmět těžiště těla do roviny opěrné báze. Během lokomoce však vektor tíhové síly nemusí směřovat přímo do opěrné báze. Naopak výslednice zevních sil, kterými jsou mimo tíhovou sílu např. setrvačnost, třecí síla, reakční síla aj., musí směřovat přímo do opěrné báze. (Kolář a kol. 2009, Vařeka 2002a) Poloha těžiště tedy rozhoduje o stabilitě těla. Jakákoliv nestabilní poloha vyžaduje silovou korekci, tj. aktivní svalové úsilí. Při poruchách svalové funkce musíme cvičením obnovit stabilní stoj pacienta, aktivovat příslušné, ale i náhradní svalové stabilizační skupiny apod. Nácvik chůze s opěrnými pomůckami a rehabilitace pohybu končetinových segmentů je také vlastně práce s těžištěm a gravitačními silami. Tyto síly při cvičení buď potencujeme, nebo působíme proti nim. Stabilitu těla zvyšujeme zvětšením hmotnosti těla, snížením těžiště zvětšením opěrné plochy a fixací jednotlivých tělních segmentů. (Dylevský 2009) 2.1.2 Posturální stabilizace Posturální stabilizaci chápeme jako aktivní svalové držení segmentů těla proti působení zevních sil. Toto držení je řízeno centrálním nervovým systémem. Během statické situace je prostřednictvím svalové aktivity zajištěna relativní tuhost skloubení koordinovaná aktivitou agonistů a antagonistů. Zpevnění segmentů umožňuje dosažení vzpřímeného držení a lokomoci těla jako celku. Bez koordinované svalové aktivity by se kostra těla zhroutila. Posturální stabilizace je také součástí všech pohybů, a to i když se jedná pouze o pohyb horních nebo dolních končetin. Korekční pohyby ve stoji probíhají disto proximálním způsobem. Během vzrůstající nestability dochází nejprve k plantární flexi prstů, čímž se rozšíří oporná báze směrem dopředu. Poté se řetězí aktivita na lýtkové svaly, kterou nazýváme jako hra šlach. Následuje aktivace stehenních svalů, dále svalů trupových a nakonec se zapojí i horní končetiny (abdukce paží). (Véle 2006, Kolář a kol. 2009) Véle (2006) rozeznává vnitřní segmentovou a vnější sektorovou nebo celkovou stabilizaci. Pružnou vnitřní segmentovou stabilizaci vzpřímené polohy těla v centrální zóně, kde nejsou patrné pohyby korigující držení těla ve vertikále provádějí hluboké intersegmentální svaly páteře, které tvoří hluboký stabilizační systém. Jejich citlivé receptory (hlavně v krční páteři) získávají informace o připravovaných nebo již počínajících odchylkách od střední polohy obratlů, aby mohly být rychle korigovány před tím, než dojde k destabilizaci. Na flexibilní vnitřní stabilizaci navazuje stabilizace vnější. 29

Vnější sektorová nebo celková stabilizace probíhá v jednotlivých sektorech páteře v rozsahu přesahujícím oblast centrální zóny, projevující se již zřetelnými odchylkami od střední zóny ve smyslu flexe, extenze nebo lateroflexe trupu kolem střední zóny. Stabilizace větších úseků nebo celého osového orgánu je mnohem náročnější než stabilizace segmentová. Na vnější sektorové či celkové stabilizaci se podílejí delší a silnější záběrové svaly spojující jednotlivé páteřní sektory a připojující končetiny přes jejich pletence k osovému orgánu. Hlavní úlohou těchto svalů je vyvinout po krátkou dobu značné úsilí, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. 2.1.3 Strategie a mechanismy zajištění posturální stability Strategie zajištění posturální stability můžeme rozdělit do dvou skupin. První dělení je na strategii proaktivní (anticipatorní) a reaktivní. Druhé dělení rozlišuje strategii statickou a dynamickou. Statickou strategii představují např. rovnovážné reakce, tzv. balanční mechanismy, kterými se řídící systém snaží udržet posturální stabilitu v rámci nezměněné plochy kontaktu. Statickou strategii využívají hlavně hlezenní a kyčelní mechanismy. Dynamickou strategii řídící systém volí v případě, že je v labilních polohách hranice bezpečného udržení působiště vektoru reakční síly podložky v opěrné bázi překročena. Dynamickou strategii tedy zvolí řídící systém při změněné opěrné bázi k obnovení posturální stability a zahrnují ji mechanismus úkroku, uchopení pevné opory v okolí a další způsoby zvětšení opěrné báze. Pokud ani dynamická reakce není dostačující ke zvládnutí situace, systém rezignuje a přechází na program preventivního řízeného pádu. (Vařeka 2002b) Program řízeného pádu zahrnuje např. pohyby horních končetin ve směru pádu, které mají zmírnit dopad, chránit hlavu a obličej. Smyslem těchto pohybů je ale udržet těžiště v opěrné bázi. Jde tedy o statickou strategii udržení posturální rovnováhy, která má pádu zabránit, nikoliv bránit nárazu při již probíhajícím pádu. Podmínkou uplatnění programu řízeného pádu je kvalitní pohybová koordinace. Starší lidé nebo motoricky postižení pacienti mají velké obavy z následků jakéhokoliv pádu, proto setrvávají ve snaze o znovunabytí rovnováhy pomocí dynamických mechanismů i v situacích, kdy je to z hlediska kvality struktury a funkce jejich pohybového systému zcela nereálné. Následně tedy dochází k neřízenému pádu s velkým rizikem vážných následků. Pády jsou příčinou poloviny úrazů u starších lidí a skoro všech úrazů s nejtěžšími následky. (Vařeka 2002b) 30