UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FARMACEUTICKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ Katedra biologických a lékařských věd

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FARMACEUTICKÁ FAKULTA V HRADCI KRÁLOVÉ Katedra biologických a lékařských věd METODY STANOVUJÍCÍ SLOŽENÍ TĚLA POUŽÍVANÉ V KLINICKÉ PRAXI Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PharmDr. Miloslav Hronek, Csc. Hradec Králové, 2010 Zdeňka Jirásková

Abstrakt: Tato práce pojednává o jednotlivých metodách, které stanovují složení těla a jsou používané v klinické praxi. V současné době tato problematika nabývá na významu, díky vysokému nárůstu nadváhy a obezity v populaci. Obezita je právem nazývána epidemií 3. tisíciletí. Často využívaný BMI index k hodnocení stupně obezity, však neinformuje o poměru tuku a tukuprosté hmoty. V této práci jsou popsány jednotlivé somatotypy, vlastní složení těla, včetně problematiky distribuce tuku v těle. Jsou definovány jednotlivé modely tělesného složení, tak i metody jeho odhadu se zaměřením na antropometrii a kaliperaci, kdy na základě tloušťky jednotlivých kožních řas se vypočítá procentuální obsah tuku dle příslušných predikčních rovnic. Dále jsou popsány jednotlivé biofyzikální a biochemické metody k odhadu tělesného složení, například metoda bioelektrické impedance, duální rentgenové absorpciometrie, ultrazvuk, atd. Velmi populární je také metoda biospektroskopického stanovení tělesných kompartmentů, při které se využívá analyzátor složení těla, tato zcela neinvazivní metoda nabízí široké možnosti využití v klinické praxi.

Abstract: In this thesis is a summary of methods which specify body composition and are used in a clinical practice. In this time, these problems increase in importance because of high growth of overwight and obesity in population. Body mass index which is very often used in assessment of obesity does not inform about ratio between fat mass and fat free mass. There are also described particular somatotypes, a proper body composition, including an issue of distribution. There are also defined both particular models of body composition and methods of estimation targeted on anthropometry and caliperation, when the percentage of fat is calculated on the base of thickness of particular skinfolds, according to relevant predictive equations. Them there are described biophysical and biochemical methods used for the estimation of body composition, eg. Bioelectrical impedance analysis, Dual Energy X-Ray Absorptiometry, ultrasonography, etc. The method of biospectroscopic determination of corporal compartments is also very popular. It uses the body composition monitor and this completely non-invasive method provides many possibilities of usage in a clinical practice.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila.

Poděkování: Děkuji panu PharmDr. Miloslavu Hronkovi, CSc. za ochotu, podnětné připomínky a odborné vedení při mé diplomové práci.

Obsah: Seznam zkratek...1 Cíl práce...2 1. Úvod...3 1.1 Prevence obezity...4 1.2 Léčba obezity...5 Sympatomimeticky působící anorektika:...6 2. Somatotypy (variabilita tělesné stavby člověka a typologie)...6 3. Složení těla...8 3.1 Tuk...9 3.2 Distribuce tuku...12 3.3 Tukuprostá hmota (FFM, aktivní tělesná hmota)...15 3.4 Celková tělesná voda...16 3.5 Celkový tělesný draslík...18 3.6 Denzita těla...19 4. Modely tělesného složení...20 4.1 Anatomický model...20 4.2 Molekulární model 4.3 Buněčný model...21...21 4.4 Tkáňově - systémový model...22 4.5 Celotělový model...22 5. Metody odhadu tělesného složení...23 5.1 Antropometrie...24 5.2 Měření tloušťky kožních řas...30 5.2.1 Odhad podílu tuku dle Pařízkové...34 5.2.2 Odhad podílu tuku dle Deurenberga a Westrate(1989)...36 5.2.3 Odhad podílu tuku dle Slaughtera (1988)...36 5.2.4 Odhad podílu tuku podle Durnina a Womersleyho (1974)...38 5.2.5 Odhad procenta tuku dle García...39 5.2.6 Odhad podílu tuku dle Petersona...39 5.2.7 Odhad % tuku dle Vignerové a Bláhy...40 6. Biochemické a biofyzikální metody k odhadu tělesného složení...40 6.1 Bioelektrická impedance (BIA)...41

6.2 Denzitometrie...51 6.3 Hydrostatické vážení...52 6.4 Pletysmografie...53 6.5 Radiografické metody...53 6.6 Hydrometrie...53 6.7 Ultrazvuk...54 6.8 Neutronová aktivační analýza...54 6.9 Celkový tělesný draslík...55 6.10 Celkový tělesný dusík...55 6.11 Celkový tělesný vápník...55 6.12 Celotělová uhlíková metoda...56 6.13 DEXA...56 6.14 BCM (Body composition monitor, analyzátor složení těla)...57 7. Závěr...59 8. Literatura...61

Seznam zkratek ATH... aktivní tělesná hmota BCM body composition monitor, analyzátor složení těla BIA bioelektrická impedance BM buněčná masa BMI body mass index, index tělesné hmotnosti DEXA Dual Energy X-Ray Absorptiomery ECM extracelulární hmota ECPL intracelulární pevné látky ECT extracelulární tekutina ECW mimobuněčná hmota FDA Food and Drug administration, Uřad pro kontrolu potravin a léčiv FFM fat free mass, tukuprostá hmota SAD sagital abdominal diameter, sagitální abdominální rozměr TBW total body water, celková tělesná voda WHR waist to hip ratio, poměr pas-boky 1

Cíl práce Cílem této diplomové práce bylo podat přehled o metodách stanovujících složení těla používaných v klinické praxi. Jsou popsány jednotlivé biofyzikální a biochemické metody k odhadu tělesného složení, často užívanou metodou je též analyzátor složení těla. 2

1. Úvod Obezita je multifaktoriální porucha energetické bilance, při níž příjem energie převyšuje její výdej. Je provázena zmnožením tukových buněk a nadměrným ukládáním tukových zásob v podobě triacylglycerolů. Za obezitu se obvykle pokládá tělesná hmotnost převyšující ideální hmotnost o 20 %. V představě o ideální hmotnosti však nepanuje shoda. Proto se v současnosti jako kritérium používá tzv. body mass index (BMI), který dobře koreluje s obsahem tuku v těle. Vypočítá se jako poměr tělesné hmotnosti v kilogramech ke druhé mocnině tělesné výšky v metrech. Zdraví jedinci mají BMI 20-25, BMI 25-30 znamená nadváhu a BMI nad 30 obezitu (Lincová a spol.). BMI neodráží složení vlastního těla, detekuje obezitu pouze podle vzhledu. Jako běžný standard diagnozy obezity, byla metoda široce uplatňována v obecné medicíně, v dietních a sportovních lékařských oborech. Nevýhodou této metody je, že nemůže být použita u dospělých s vysokou a nízkou úrovní svalové hmoty bez tuku, dále u dětí a osob starších 65 let, nebo u těhotných žen (http://www.biospace.cz/technologie.php). S nárůstem otylosti se nesetkáváme pouze u dospělých jedinců, ale i u dětské populace. V ČR je asi 10 % obézních dětí (Gregora, 2004). Váha se stanoví ve spodním prádle, bez obuvi, za standardních podmínek, tedy ráno, nalačno, váha je rozložena na obě nohy, vyšetřovaná osoba stojí v klidu. Výška se měří pomocí výškoměru, měříme vždy bez bot, naboso nebo v tenkých ponožkách, nejlépe ráno, měřená osoba stojí na ploše kolmé k svislé ose výškoměru.bmi nerozlišuje podíl aktivní tělesné hmoty a tělesného tuku, proto se můžeme setkat i s jedincem, který podle tohoto indexu patří do skupiny obézních, ale jeho vyšší hmotnost je způsobena svalovou hmotou a ne podkožním tukem. Výjimkou nejsou ani jedinci, jejichž BMI je v normě, ale podíl tukové složky je vysoký a podíl svalové hmoty je nízký. Takový stav se nazývá skrytá obezita. Se vzrůstajícím věkem stoupá dle normy i normální hodnota BMI. U sportovců je BMI využitelný jen v omezené míře. Optimální hodnota BMI je v rozsahu 21,9 22,4 kg/m pro muže a 21,3 22,1 kg/m pro ženy. Hodnoty vyšší jak 27,8 kg/m pro muže a 27,3 kg/m pro ženy jsou spojeny 3

s vysokým krevním tlakem, diabetem a se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Rozdělení obezity dle BMI však odborníkovi zpravidla nestačí, proto byly vyvinuty další metody hodnocení obezity, měření tuku a metody stanovující složení těla, které jsou používané v klinické praxi, o kterých bude tato diplomová práce pojednávat dále. Aktuální tělesná hmotnost reflektuje poměr mezi příjmem a výdejem energie. Nadváha se může vyskytnout pouze, pokud po určitou dobu (týdny, měsíce) příjem kalorií převažuje nad jejich výdejem (Lüllman a spol., 2004). Výživa člověka není ovlivňována jen osobními potřebami hladem, pocity sytosti, náladou, ale stojí pod obrovskými sociálními a kulturními vlivy. Přes projevy globalizace jsou národní kuchyně, podobně jako jazyky, přetrvávajícími charakteristikami populací. Mimo jiné se podílí regionálně v rozdílném výskytu mnoha chorob. Je realitou, že zdraví populace více ovlivňuje životní styl a faktory nezdravotnické než sama úroveň zdravotnictví (Svačina a spol.). Dnes je všeobecně uznáváno, že obezita má i významnou genetickou komponentu. Dědičné faktory se uplatňují u 30-40% obézních osob, přičemž nejvýraznější dědičnost vykazuje abdominální adipozita. Za obezitu není odpovědný jediný gen, dosud bylo popsáno 23 genů spojených s obezitou. Z genů regulujících energetickou bilanci jsou nejlépe prostudovány geny leptinu a jeho receptorů. Původně u myší a později v lidském geonomu byl nalezen a klonován zvláštní gen obezity, tzv. gen Ob. Nositelé mutací tohoto genu mají nadměrný příjem potravy, značný sklon ke zmnožení tuku a dalším metabolickým abnormalitám (Lincová a spol.). Následkem obezity se častěji objevují kardiovaskulární onemocnění, diabetes mellitus 2. typu, ortopedické poruchy a psychosociální problémy. K tomu přistupuje farmakoterapeutická obtíž, že totiž kinetika četných léčiv je na základě nenormálních distribučních pochodů nepředvídatelná (Hainer a spol., 2004). 1. Prevence obezity V rozvinutých zemích představuje cena léčby obezity 2-6 % celkových nákladů na zdravotní péči. Nejsou finanční zdroje nejen u nás, ale ani v nejvyspělejších 4

ekonomikách na léčbu všech obézních osob, které by k ní byly dle doporučení WHO indikovány. Z tohoto důvodu je nutno věnovat dostatečnou péči prevenci obezity, k jejíž rozšíření je důležitá dostatečná informovanost. Stejně tak důležité je informovat veřejnost o rizicích obezity (Hainer a spol., 2004). 1.2 Léčba obezity Přes značný pokrok ethiopatogeneze obezity zatím nejsou k dispozici skutečně účinná léčiva, která by účinně a dlouhodobě vyvolávala pokles tělesné hmotnosti bez závažnějších nežádoucích účinků. Základními opatřeními zůstávají behaviorální intervence do životních návyků (stravovacích, pohybových), nízkoenergetická dieta se sníženým příjmem tuků a programy aerobní pohybové aktivity. Farmakologický přístup je vyhrazen pro osoby s BMI nad 30 nebo u nižšího stupně obezity (BMI 25-30) s vážnými komplikacemi, vždy v kombinaci s dietními a pohybovými režimy. U těžkého stupně obezity (BMI nad 40) se provádí při souhlasu pacienta chirurgická léčba, nejčastěji bandáž žaludku (Lincová a spol.). Léčiva mohou napomoci poklesu hmotnosti nebo předejít jejímu nárůstu v zásadě třemi možnými způsoby: snížením příjmu energie, zvýšením výdeje energie, omezení využití vybraných živin. Ke snížení příjmu energie se používají anorektika. Ty můžeme rozdělit dle mechanismu jejich účinku na inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, sympatomimeticky působící anorektika a látky ovlivňující lipidový metabolismus. Látky inhibující zpětné vychytávání serotoninu. Do této skupiny patří především sibutramin, který je považován za moderní anorektikum a ve světě je nejvíce indikován. Sibutramin je neselektivním inhibitorem zpětného vychytávání monoaminů do nervových zakončení. Snižuje vychytávání noradrenalinu, serotoninu a dopaminu a působením na beta adrenergní receptory stimuluje termogenezi. Další látkou, která působí zpětné vychytávání serotoninu je dexfenfluramin, který byl pro závažné nežádoucí účinky, zejména pro defekty srdeční chlopně a primární plicní hypertenzi vyřazen v roce 1997 z trhu. 5

Sympatomimeticky působící anorektika: Sympatomimeticky působící anorektikum je fentermin, který má podobnou strukturu jako noradrenalin. Výrazně potlačuje chuť k jídlu a vyvolává úbytek hmotnosti. Terapie nemá nikdy překročit 3 měsíce. Pro vážné nežádoucí účinky, jako je například fibrosa plic, plicní hypertenze a aortální insuficience, je v některých zemích stažen z trhu. V České republice je stále registrován. Látky ovlivňující lipidový metabolismus Orlistat je látka působící lokálně ve střevě. Po perorálním podání tento enzymový induktor snižuje resorpci tuků z tenkého střeva. Jeho účinkem klesají plazmatické koncentrace celkového cholesterolu a LDL cholesterolu. Příznivě ovlivňuje lipidové spektrum i metabolizmus glukosy, upravuje zvýšený krevní tlak. Nežádoucí účinky orlistatu se objevují u 30% pacientů, zejména insuficience pankreatu: mastné stolice, tenesmy, flatulence.v léčbě obezity byla zkoušena i tzv. termogenní farmaka, jedná se o kombinaci efedrinu s kofeinem s dávkou 20 mg efedrinu a až 50 mg kofeinu v jednom prášku. Jedná se o tzv. elsinorské prášky, ty tlumí chuť k jídlu noradrenergním mechanizmem a současně zvyšují energetický výdej, odtud název termogenní farmaka. Moderní farmaka v léčbě obezity by měla mít známý mechanizmus působení a příznivě ovlivňovat rizikové faktory, které obezitu provázejí. Při dlouhodobém užívání by měla mít mírné nebo jen přechodné nežádoucí účinky. Hlavně by měla hmotnostní pokles vyvolávat redukcí tukové tkáně. Dá se očekávat, že v budoucnu farmakoterapie obezity bude zaujímat stále významnější úlohu v její léčbě s trvalými pro organismus žádoucími výsledky. 2. Somatotypy (variabilita tělesné stavby člověka a typologie) Termínem somatotyp označujeme kvantitativní popis stavby a kompozice lidského těla. Poprvé byl tento termín použit zakladatelem somatotypologie Williamem H. Sheldonem, který už v roce 1940 rozdělil tvar lidského těla do tří základních somatotypů: endomorfní (obézní, také se lze setkat s označením pyknik dle Kretschmerovy nomenklatury), mezomorfní (svalnatý, neboli atlet) a ektomorfní (hubený, neboli astenik). Tyto jednotlivé somatotypy se u každého jedince do určité míry kombinují a jejich rozložení lze určit z tzv. Somatografu. (http://www.sportvital.cz/zdravi/diagnostika/co-je-to-somatotyp-a-jak-ho-merime) 6

Sheldon založil svoji metodu na poznatku, že v lidské populaci neexistují jen vyhraněné konstituční typy, ale celá škála typů tělesné stavby. Studoval velké množství antropometrických dat u rozsáhlého materiálu a na základě těchto zkušeností dospěl ke zcela novému způsobu stanovení somatotypu. Sheldonova typologie je zatím nejdůkladněji propracovaná, rozlišuje kromě tří vyhraněných somatotypů celou škálu různých smíšených typů. Somatotypologii dále rozpracovali Carter a Heathová a toto rozpracování umožnilo zařadit každého jedince na detailní stupnici somatografu. Autoři Heathová a Carter vytvořili novou metodu (1967), která je dnes celosvětově rozšířena. Jednotlivé komponenty somatotypu definují následovně: první komponenta endomorfie hodnotí množství podkožního tuku a leží na kontinuu od nejnižších hodnot k nejvyšším, endomorfie se tedy vztahuje k relativní tloušťce či relativní hubenosti jednotlivých osob (Ulbrichová a spol., 2006). Endomorf má předpoklady pro vzpírání, zápas a vodní sporty. Má tendenci k nadváze, je celkově rozložitý, oblý tvar těla, malý tělesný povrch a nízký energetický výdej. Endomorfové mají často dobrý potenciál k nabírání svalstva, ale obtížně se zbavují tuku. Mají riziko obezity, cukrovky a kardiovaskulárních chorob. Důležitý je tudíž důkaz na aerobní aktivity (http://www.sportvital.cz/zdravi/diagnostika/co-je-tosomatotyp-a-jak-ho-merime/) Mezomorfie může být považována za hubenou tělesnou hmotu ve vztahu k tělesné výšce, která se skládá z muskuloskeletárního systému, tělesných tekutin (nebo také celého těla bez podkožního tuku) a měkkých orgánů (Ulbrichová a spol., 2006). Mezomorf je svalnatý typ se svalnatou kostrou, širokými rameny a úzkými boky. Středně rychlý energetický výdej, na silový trénink reaguje rychlým přírůstek svalové hmoty. 7

Stanovení třetí komponenty somatotypu je založeno zejména na indexu podílu výšky ke třetí odmocnině z hmotnosti. Ektomorfie se vztahuje k relativní délce částí těla. Ektomorf má předpoklady pro vytrvalostní sporty, basketbal, skok vysoký. Je to štíhlý až hubený typ se slabě vyvinutým svalstvem slabou kostrou, má velký povrch těla, rychlý energetický výdej, málo tukových buněk. Špatně nabírá svalovou hmotu, vyžaduje méně náročný trénink, delší pauzy mezi sériemi, vysoký příjem bílkovin a dostatek odpočinku. Somatotyp stanovujeme na základě specifických antropometrických měření. Jedná se o následujících sedm parametrů: tělesná výška (měřeno stadiometrem) tělesná hmotnost obvod bicepsu obvod lýtka biepikondylární rozměr humeru (kost pažní) biepikondylární rozměr lemuru (kost stehen tloušťka kožních řas (kožní řasa nad tricepsem, pod lopatkou, nad trnem kyčelním a na lýtku). Naměřená data zpracujeme počítačovým programem a výstupem této počítačové analýzy je přiřazení dat vyšetřovaného jedince do somatografu s určením, která složka somatotypu převažuje (http://www.sportvital.cz/zdravi/diagnostika/co-je-to-somatotypa-jak-ho-merime) 3. Složení těla Složení lidského těla jako významný faktor nemocnosti a úmrtnosti zasluhuje mnohem větší pozornost, než mu byla doposud věnována. Analýza složení těla poskytuje základní informace pro stanovení terapeutického postupu řady onemocnění a zároveň relativně jednoduchou metodu kontrolující výsledky výživové intervence, tělesného cvičení a farmakologické terapie. Tělesné složení se interindividuálně liší (Stevens, Truesdale, 2004). Srovnáváme-li dva jedince stejné výšky a hmotnosti, můžeme často již pouhým pohledem zjistit, že navzdory shodě v těchto vlastnostech se jejich tělesné složení 8

výrazně odlišuje. Kvantitativní kritéria jako tělesná výška, hmotnost nebo různé indexy podstatu tohoto rozdílu nedokáží postihnout, podávají totiž pouze orientační informace o tělesné konstituci. Pro podrobnější analýzu hmotnosti musíme provést frakcionaci na jednotlivé komponenty (Pařízková, 1961). Přímé měření tělesného složení je u žíjících osob neproveditelné. Proto bylo vypracováno několik metod nepřímého odhadu, které většinou vychází z dvousložkového chemického modelu. Tento model rozděluje tělo na tuk a tukuprostou hmotu (FFM). Tělesné složení se mění v závislosti na růstu a zrání jedince, významnou roli hraje rovněž pohybová aktivita (Riegrová a spol.,2006). Frakcionalizaci tělesného složení neboli komponenty lidského těla můžeme chápat ze dvou pohledů: 1.tělesné složení (body composition), kdy zkoumáme podíl jednotlivých tkání na hmotnosti těla. 2.distribuce hmoty těla, kdy jde o hmotnost jednotlivých segmentů (článků kinematického řetězce). 3.1 Tuk Tělesný tuk může být brán jako chemická látka, tedy jako všechny lipidy lidského těla, od kterých je nutno odlišit tuk uložený v tukových buňkách tukové tkáně. Tuková tkáň je složena z adipocytů (tukových buněk), extracelulární tekutiny (tkáňového moku), cév, nervových zakončení a pojivové tkáně. Tuk je tvořen pouze lipidy, zejména triglyceridy v tukové tkáni. Proto je důležité tyto dva pojmy odlišovat. Tuk je nejvariabilnější komponentou hmotnosti těla, je hlavní faktor inter- a intraindividuální variability tělesného složení v průběhu celého vývoje. Je snadno ovlivnitelný výživovými aspekty a pohybovou aktivitou, také je významným faktorem vzniku a průběhu řady onemocnění (Přidalová a spol., 2006). 9

Fyziologické zastoupení tuku (v %) u lidského organismu se liší v závislosti na věku a pohlaví. Pro pravidelné sledování změn tělesného tuku je doporučováno při měření dodržovat stejné podmínky, včetně nejvhodnější doby měření (nejméně 2 hodiny po obědě a před večeří). Celkový tělesný tuk lze rozdělit na tuk základní (fixní), který má hlavně mechanickou funkci (obal ledvin, intraabdominální tuk, tukové těleso v podpažní jamce, kostní dřeni, mozku, periferních nervech, svalech, tuk vázaný na sekundární charakteristiky žen apod.). Tento tuk se částečně redukuje až při významném zhubnutí, kdy byl již vyčerpán zásobní tuk, ale jeho podstatná část zůstává zachována i při totálním vyhladovění a následné smrti hladem. Množství základního tuku se pohybuje okolo 3 % u mužů a 11 % u žen. Dále rozlišujeme tuk zásobní, který se ukládá především v podkoží a v dutině břišní. (Ulbrichová a spol., 2006). Pro organismus jedince je rizikové jak vysoké, tak příliš nízké množství podkožního tuku, které s sebou nese zdravotní riziko v podobě různých dysfunkcí určité množství tuku je nutné pro zachování základních fyziologických funkcí. Esenciální lipidy, jako např. fosfolipidy jsou využívány ke stavbě buněčných membrán, tuky jsou zapojeny do transportu a využití vitamínů rozpustných v tucích, lipoproteiny slouží k transportu lipidů a cholesterolu, jsou prekurzory steroidních hormonů, jsou součástí biologicky aktivních látek patřících do skupiny eikosanoidů (prostaglandiny, leukotrieny, prostacykliny, tromboxany) a podobně. Vysoké zastoupení podkožního tuku je spojeno obecně s obezitou, která vede ke zdravotním komplikacím a iniciuje vznik sociálně hendikepovaného jedince. Vztah nadváhy a obezity determinuje odlišný lipidový profil, vysoký krevní tlak, inzulínovou rezistenci. Obezita je spjata s kardiorespiračními, ortopedickými a psychosociálními poruchami (Dietz, 1998, Troiano et al., 1995). Podíl podkožního tuku na celkovém tělesném tuku je závislý na mnoha činitelích (věk, pohlaví, výživa, tělesná aktivita, apod.). Podkožní tuk má také funkci jako tepelná izolace proti chladu. Množství podkožního tuku se v průběhu ontogeneze mění, v období raného dětství zastoupení množství podkožního tuku pozvolna klesá u obou pohlaví. Ve fázi středního dětství je u ženského pohlaví průměrná hodnota množství podkožního tuku většinou vyšší než u mužského. Tento rozdíl je mnohem zřetelnější v období puberty a 10

přetrvává do adolescence. U chlapců zaznamenáváme mírné zvýšení podkožního tuku na konci prepubertálního období. U chlapců v pubertě narůstá mnohem výrazněji a intenzivněji než u dívek svalová hmota (Malina, Bouchar, 1991). Typ pohybové aktivity má vliv na koncentraci kostních minerálů a na množství podkožního tuku (Gibson, 2003). Množství celkového tělesného tuku: Normální hodnoty celkového tělesného tuku u běžné populace jsou 15 18% pro muže a 20 25% pro ženy a procento celkového tělesného tuku stoupá s věkem. Hodnoty vyšší než 25% pro muže a 30% pro ženy jsou považovány za riziko rozvoje chronických onemocnění a jsou považovány za obezitu. Akumulace tuku v oblasti břicha je považována za rizikový faktor pro vznik diabetu, hypertenze a hyperlipidémie. Nejpoužívanější jsou dvě metody k odhadu složení viscerální tukové tkáně--počítačová tomografie a magnetická rezonance. Rovněž je možno spočítat vnitřní tukovou hmotu z rozdílu mezi celkovým a podkožním tukem. U tohoto způsobu je celková tělesná hmota zjištěna hydrostatickým vážením, podkožní tuk je spočítán z povrchu plochy těla a tlouštky podkožního tuku. Množství tuku na trupu je používáno k odhadu distribuce tělesného tuku a nejčastěji je měřeno metodou duální rentgenové absorpciometrie a bioelektrické impedance, která dokáže odhadnout množství tuku, tukuprosté hmoty a procenta tuku na každé končetině a na trupu - včetně hlavy a krku. Množství tuku (FM) na každé končetině je počítáno z hmotnosti tukuprosté hmoty (FFM) a z procenta tuku dle následující rovnice: FM (kg) = FFM (kg) / (1 - %tuku / 100) FFM (kg) Množství tuku (FM) na trupu je počítáno následovně: (Demura, Sato, 2007) FM trupu = FM celého těla (FM pravé ruky + FM levé ruky + FM pravé nohy + FM levé nohy) 11

Tab. 1. Standardy % FM (fat mass) pro muže a ženy (dle Heyward Wagner, 2004) 3.2 Distribuce tuku Z hlediska rizika vzniku komplikací u jednotlivých pacientů je důležité stanovení distribuce tuku. Rozložení tuku v těle představuje nezávislý rizikový faktor vzniku metabolických a kardiovaskulárních komplikací obezity (Hainer a spol., 2004). Stanovené množství podkožního tuku v podobě jeho procentuálního zastoupení nás neinformuje o jeho distribuci, proto byly vyvinuty další metody k určení rozložení tuku. Distribuci tuku lze změřit také pomocí jednotlivých antropometrických ukazatelů, jako je obvod pasu a sagitální abdominální rozměr (SAD Sagital Abdominal Diameter), ve výši L4 L5 (Hainer, Kunešová a spol., 1997). Typ distribuce patří k významným etnickým a rasovým charakteristikám a je výrazným diferenciačním kritériem u osob lišících se úrovní a typem pohybové aktivity (Riegrová a spol., 2006). Světová zdravotnická organizace WHO doporučuje používat hodnoty indexu tělesné hmotnosti (BMI) a poměr pas/ boky (WHR, index waist/ hip), který na základě 12

obvodových parametrů signalizuje abdominální obezitu. Hranice poměru rizikovosti pro ženy je v relativní formě 0,85, resp. 85%, pro muže 0,95, resp. 95% (Riegrová a spol., 2006). Rozložení tuku jsme dále schopni posoudit antropometrickými technikami, na příklad na základě indexů centrality, které nás informují o vyšším uložení tuku na trupu nebo naopak na končetinách (rozložení centrifugální či centripetální). Další možností pro determinaci distribuce podkožního tuku vymezuje na příklad metoda segmentální bioelektrické impedance (přístroj firmy TANITA), metoda duální rentgenové absorpciometrie (DEXA), magnetická rezonance a computerizovaná tomografie (Riegrová a spol., 2006). Jednotlivé metody se liší v ceně, reprodukovatelnosti, v bezpečnosti pro měřené osoby a v přesnosti měření celkového tělesného a abdominálního tuku (Kamil et al., 1999). Sexuální diferenciace v distribuci tuku se projevuje již v období středního dětství, zesiluje v adolescenci a přetrvává v dospělosti. S věkem se ukládá více tuku na trupu než na končetinách, predilekčními místy u mužů jsou hrudník, záda a břicho, u žen v oblasti pasu a paže (Riegrová a spol., 2006). 13

Obr. 1. Distribuce tuku podle Baumgartnera (1988); A-chlapci, B-dívky; Subs.- sub skapulární řasa, Supr suprailiakální řasa, Tric. tricipiální řasa. Předpokládaná stálost vztahu mezi rozvojem podkožního a celkového tuku není dosud zcela objasněna. Jiří Škerlj (1953) upozornil na to, že u žen se s věkem zvyšuje celkové množství tuku, přičemž změny v podkožním tuku nemusí tomuto trendu jednoznačně odpovídat. K posouzení distribuce podkožního tuku je možné využít somatické indexy ve formě indexů centrality, které nás informují o rozložení tukové frakce harmonické, s převahou tuku na trupu (centrifugální) nebo s převahou na končetinách (centripetální). Jedná se o poměry naměřených hodnot kožních řas v jednotlivých oblastech lidského těla. 14

X1 = subscapulare / triceps X2 = hrudník1 + hrudník2 + suprail + břicho + subscap./ tvář + brada + triceps + + patella + lýtko X3 = suprail. + břicho + subscap./ triceps + patella + lýtko X4 = patela/stehno 3.3 Tukuprostá hmota (FFM, aktivní tělesná hmota) FFM zahrnuje jednak hmotnost svalů a kostí, ale i vnitřních orgánů a dalších tkání a vedle beztukové hmoty obsahuje i tuk označovaný jako základní neboli fixní. Množství tukuprosté hmoty na trupu je počítáno z tukuprosté hmoty celého těla a z tukuprosté hmoty na končetinách dle následujícího vztahu: (Demura et al., 2007). FFM trupu = FFM celého těla (FFM pravé ruky + FFM levé ruky + FFM pravé nohy + FFM levé nohy Aktivní tělesná hmota zahrnuje tkáně metabolicky aktivní (z hlediska anatomického, to je tělesnou hmotu bez depotního tuku, extracelulární tekutiny a kostních minerálů). Její podíl úzce souvisí se spotřebou kyslíku, s respiračním objemem, s minutovým objemem srdečním, apod. FFM je vhodným ukazatelem pro posouzení funkčních vlastností organismu. Velikost aktivní tělesné hmoty lze odvodit rovněž z obsahu tělesné vody, avšak u dětí nepředstavuje voda stejný podíl aktivní tělesné hmoty jako u dospělých (Pařízková, 1962). Tukuprostá hmota je složka těla pro zdraví velmi potřebná. Tvoří ji ze 72% voda, 21% proteiny a 7% kostní minerály. Vyšší hladiny FFM přispívají k žádoucí kostní denzitě, která je spojována s vyšší kostní integritou. Znamená to snížení rizika zlomenin a také rizika pozdější osteoporozy (Rossner, 2002). Eriksson et al. (2002) sledoval souvislost mezi velikostí novorozence po porodu, růstem během dětství a FFM a bazálním metabolismem u dospělých. FFM pozitivně korelovala s hmotností při porodu u obou pohlaví. FFM je zřejmě podmíněna kritickým obdobím svalového růstu během nitroděložního vývoje a dětství. Svalová hmota osob s nízkou porodní váhou je metabolicky aktivnější než u osob s vyšší porodní hmotností, 15

což může být jedním z ochranných faktorů před zvýšeným rizikem obezity (Eriksson et al., 2002). FFM je heterogenní komponentou. Vzájemný poměr jejich složek (kostra, svalstvo, ostatní tkáně) je variabilní v závislosti na věku, pohybové aktivitě a dalších exo- i endogenních faktorech. Aktivní tělesnou hmotu tvoří z 60% svalstvo, z 25% opěrné a pojivové tkáně a 15% tvoří hmotnost vnitřních orgánů. V lidském těle nacházíme tři typy svalové tkáně: kosterní svaly (příčně pruhované, 30% u ženy, 40% u muže), srdeční sval a hladké svalstvo (10%). Tyto poměry se však v průběhu ontogeneze mění. Obecně se udává, že kosterní svalstvo tvoří u novorozenců asi 25% hmotnosti těla, u dospělých jedinců okolo 40%. Chemické složení tukuprosté hmoty (FFM) je považováno za relativně konstantní s obsahem vody 72-74% a obsahem draslíku 60 70 mmol/kg u mužů a 50 60 mmol/kg u žen. Denzita FFM je 1,1 g/cm při 37 stupních. Naproti tomu tuk neobsahuje vodu a draslík, jeho denzita je 0,9 g/cm při 37 stupních Celsia. (Riegrová a spol., 2006). Při tréninku dochází ke zvýšení FFM (především svalové hmoty) a snížení tukové komponenty, přičemž ovšem nemusí docházet ke změně tělesné hmotnosti. To platí nejen u dospělých, ale i u rostoucích jedinců (Přidalová a spol., 2006). 3.4 Celková tělesná voda Voda v těle představuje nejdůležitější složku celkové tělesné hmotnosti, představuje více než polovinu hmotnosti těla a téměř dvě třetiny aktivní tělesné hmoty (převážně svalstvo). Voda plní v těle řadu důležitých funkcí, všechny tělesné buňky, jedná-li se o buňky kůže, žláz, svalů, mozku nebo jiných orgánů, mohou pracovat správně, pouze pokud mají dostatečné množství vody. Voda hraje taky důležitou roli při regulaci tělesné teploty, zvláště pocením. Množství vody je závislé na věku, pohlaví a tělesné hmotnosti. Průměrné množství tělesné vody u kojence se pohybuje od 80 85%, u dítěte okolo 75% a u 16

dospělého muže 63%, u dospělé ženy 53%. Nejvíce vody je v krvi a v ostatních tělních tekutinách (91 99%), ve svalové tkáni (75 80%) a v kůži. Podstatně menší množství se nachází v tukové tkáni (10 %) a kostech (22%). (Rokyta et al., 2000, Trojan, 1996). Stav hydratace, nebo-li optimální množství vody je nezbytným předpokladem hemodynamiky, tj. dokonalého krevního oběhu, transportu potřebného množství kyslíku ke tkáním,iontové rovnováhy a látkové výměny. (Jirka, 1990). Z vývojového hlediska je důležitý také vývoj celkové tělesné vody v jejich frakcích. Poměr extra- a intracelulární tekutiny se během života mění (Trefný, 1993). Nitrobuněčná voda (ICW) tvoří u dospělého muže asi 40% tělesné hmotnosti (30 l u 75kg muže), nebo-li 66% veškeré tělesné vody. Větší zastoupení nitrobuněčné vody je v měkkých tkáních, ale i kosti, chrupavky a pojivo obsahují její výrazný podíl. Mimobuněčná voda se podílí na celkové tělesné hmotnosti 15 l, tj. 20%. Ženy mají distribuci vody nižší: intracelulární tekutina vytváří 32 %, extracelulární tekutina 21%. Ženy vzhledem k vyššímu podílu tukové frakce disponují nižším podílem vody (Rokyta et al., 2000). Obr. 2. Vývoj celkové (CTV), extracelulární (ETV) a intracelulární (ITV) vody (podle Maliny (1969) 17

Podíl celkové tělesné vody se snižuje v průběhu prenatálního vývoje a v prvním roce života, zatímco během raného a středního dětství (cca do 12. roku) zůstává relativně konstantní. Do tohoto období také nebyly pozorovány výrazné sexuální rozdíly. K sexuální diferenciaci dochází až v postpubertálním období u chlapců se míra hydratace zvyšuje, u dívek snižuje. Míra hydratace se rovněž snižuje s věkem (Přidalová a spol., 2006). Hodnoty celkové tělesné vody jsou velmi individuální, výsledky měření obsahu tělesné vody jsou ovlivněny poměrem tělesného tuku a svalů. Je-li podíl tělesného tuku vysoký nebo podíl svalů nízký, podíl vody v těle bude spíše nízký (http://www.cycklomania.cz). 3.5 Celkový tělesný draslík Draslík je jedním z nejrozšířenějších prvků v těle. 98% draslíku je uvnitř buněk, kde se vyskytuje jednak jako volný iont a jednak ve formě vázané. Má rozhodující význam pro normální fungování nervů a svalů, pro metabolismus cukrů v organismu, pro regulaci kyselino-zásadité rovnováhy a osmotického tlaku v těle a pro metabolismus kyslíku v mozku. Správné hospodaření s draslíkem v těle je nezbytné pro činnost srdce, aby nedošlo k porušení jeho pravidelné rytmické činnosti (http://zdrave-jidlo.com). Rozdíl mezi koncentrací draslíku uvnitř buňky a v zevních tělesných tekutinách, který je zajišťován sodíko-draslíkovou pumpou je jedním z hlavních funkčních mechanizmů živé buňky. (http://www.nexars.com/cz/draslik.php). Celkový tělesný draslík v těle je závislý na věku, hmotnosti a pohlaví. Dospělý asi 70kg vážící člověk má v těle asi 135g draslíku. Největší obsah draslíku je ve svalech, játrech a dalších parenchymatozních orgánech. Funkce draslíku je nepostradatelná v procesu růstu a dělení buněk, dále má zásadní funkci v elektrických procesech nervového systému, vedení nervového vzruchu, ve svalovém vzruchu a obecně při získávání energie z živin. (http://www.nexars.com/cz/draslik.php). 18

Doporučená dávka draslíku pro obě pohlaví od věku 11 let je stanovena 3100mg na den. V těle je udržována zásoba draslíku ve svalech a v játrech. Při nadbytečném přívodu draslíku do těla je vytvořena rovnováha mezi příjmem a výdejem do moči. Vylučování do moči při vyrovnané bilanci se pohybuje obvykle mezi 60-100 mmol/24 hodin, ztráty pocením jsou zhruba 10 mmol/l. Je-li výrazně omezen přísun draslíku do těla, klesá vylučování draslíku blízko k nulové hodnotě a ztráty do stolice se pohybují kolem 3,5 mmol za den. (http://www.nexars.com/cz/draslik.php). Draslík spolu se sodíkem patří mezi biogenní prvky a poměr jejich koncentrací v buněčných tekutinách je významným faktorem pro zdravý vývoj organismu (http://www.musclepoint.cz/scripts/jednotlive-slozky.php). 3.6 Denzita těla Obecně platí, že muži mají vyšší denzitu těla než ženy prakticky ve všech obdobích ontogeneze. K významné sexuální diferenciaci dochází v období adolescence. Obecným jevem je i postupný pokles denzity těla se zvyšujícím se věkem (stárnutí). Sledování specializovaných vzorků populace (studenti tělesné výchovy, sportovci, osoby těžce fyzicky pracující) jednoznačně svědčí pro vliv aktivity na podíl tuku odvozený z denzimetrie. Srovnání různých etnických skupin umožňuje soudit i na genetickou dispozici (Riegrová a spol., 2006). Obr. 3. Vývoj denzity těla 19

(podle Pářízkové (1962), Kraywického (1967), Yongové (1963)) 4. Modely tělesného složení Původní pohled na komponenty tělesného složení byl dán chemickým či anatomickým modelem. Chemicky je tělo tvořeno tukem, bílkovinami, sacharidy, minerály a vodou. Tento klasifikační systém je preferován ve vztahu k tělesným energetickým zásobám. Anatomicky je tělo tvořeno kostmi, svalstvem, tukovou tkání, vnitřními orgány a ostatními tkáněmi. Anatomický klasifikační systém je preferován v těch případech, kdy jsou studovány vlastní otázky tělesného složení. Obr. 4. Chemický, automatický a dvoukomponentový model tělesného složení (upraveno podle Wilmora 1992) Determinace tělesného složení vychází z definic a formulací pěti modelů tělesného složení. 4.1 Anatomický model Vychází ze zastoupení jednotlivých prvků v organismu. 98% tělesné hmotnosti je kryto šesti prvky: O, C, H, N, Ca, P, zbývající 2% představuje dalších 44 prvků. Analýzy byly prováděny chemickou cestou na mrtvolách. K rekonstrukci prvkového složení se používá neutronové aktivační analýzy (Forbes, 1987, Heymsfield, Waki, Kehayas et al., 1991, Jebb, Elia, 1993). 20

4.2 Molekulární model Vychází z poznatku, že 11 hlavních prvků tvoří molekuly, které představují více než 100 000 chemických sloučenin lidského těla, tyto molekuly se liší svojí složitostí od vody až po deoxyribonukleové kyseliny. Sledují se zejména tyto komponenty tvořící lidské tělo: voda, lipidy, proteiny, minerály a glykogen.tento model tvoří základ pro vyšší úrovně tělesného složení a propojuje studia tělesného složení s ostatními výzkumnými oblastmi, především s biochemií. Na molekulární úrovni lze měřit např. celkovou tělesnou vodu (Pařízková, 1998). Celkovou tělesnou vodu lze měřit pomocí izotopových dilučních metod a minerály skeletu dual-fotonovou absorpcí (Forbes, 1987, Heymsfield, Waki, Kehayas, et al., 1991, Jebb, Elia, 1993, Wang, 1997). Jednotlivé molekulární komponenty se spojují v buňky. 4.3 Buněčný model Tento model se zabývá se lidskou fyziologií i patologií včetně tělesného složení, v centru jeho pozornosti stojí vzájemné funkce a interakce mezi buňkami. Mezi často sledované komponenty patří buněčná masa (BM = svalové pojivové epiteliální nervové buňky), ECT tekutina (ECT = plasma + intersticiální tekutina) a extracelulární pevné látky (ECPL = organické + anorganické pevné látky). Buněčnou úroveň lze popsat rovnicí: (Pařízková, 1998) hmotnost těla = BM + ECT+ ECPL+ buňky tukové tkáně) Extracelulární a plazmatickou tekutinu lze měřit izotopovými dilučními metodami, neutronovou aktivační analýzou např. K nebo N. (Riegrová a spol., 2006). 4.4 Tkáňově - systémový model 21

Vychází z představy, že 75% hmotnosti tvoří tři tkáně a to kostní, svalová a tuková. Celý organismus je potom definován: hmotnost těla = muskuloskeletární kožní nervový oběhový respirační zažívací vyměšovací reprodukční systém. Jedná se o komplexní model, který zahrnuje lidskou biologii, histologii, histochemii, anatomii i fyziologii. Informace většinou pocházejí ze studií na mrtvolách. Používanými metodami pro manifestaci tohoto modelu jsou magnetická rezonance, tomografie, vylučování kreatininu za 24 hod., neutronová aktivační analýza K, Ca (Pařízková, 1962). 4.5 Celotělový model Tento model využívá antropometrická měření ke stanovení jednotlivých ukazatelů, jako je výška, hmotnost, index tělesné hmotnosti (BMI), dále délkové, obvodové a šířkové rozměry, kožní řasy a objem těla, který umožňuje výpočet denzity těla. Z tělesné denzity lze dále vyhodnotit nepřímo aktivní tukuprostou hmotu a depotní tuk (Pařízková, 1962). Obr. 5. Pětistupňový model tělesného složení člověka (upraveno dle Heymsfield, Waki, Kehayas et al., 1991) 22

V klinické a antropologické praxi je využíván dle možností a použití různých přístrojů a technik dvou-, tří-, případně čtyřkomponentový model. Dvoukomponentový model je z praktického a klinického hlediska nejpoužívanější. Lidské tělo je děleno na dvě základní komponenty tuk (fat mass, FM) a tukuprostou hmotu (fat-free mass, FFM). Podle Benkeho a Wilmora (1974) byl zaveden termín lean body mass (aktivní tělesná hmota). Termín lean body mass původně představoval tukuprostou hmotu plus malé množství tzv. esenciálního, špatně odlišitelného tuku u žen tvoří 5-8%, u mužů 2-3%. Vzhledem k nemožnosti odlišení esenciálních a neesenciálních lipidů je v současné době doporučováno používat koncepci tukuprosté hmoty, která je definována jako hmotnost všech tkání minus extrahovatelný tuk. Dříve byl používán termín aktivní tělesná hmota ATH ( lean body mass-lbm ). Tříkomponentový model rozlišuje v rámci tělesného složení tuk, vodu a sušinu (proteiny, minerály). V praxi byl zjednodušen na podíl tuku, svalstva a kostní tkáně. Čtyřkomponentový model specifikuje hmotnost těla jako součet hmotnosti tuku, extracelulární tekutiny, buněk a minerálů (Riegrová a spol., 2006). 5. Metody odhadu tělesného složení Tělesné složení je technický termín používaný k popisu odlišných komponent těla, které dohromady tvoří hmotnost člověka. Je třeba si uvědomit, že tělesné složení a tělesná hmotnost jsou dva odlišné pojmy a nedají se zaměňovat. Kvůli nárůstu prevalence nadváhy a obezity v populaci a s ní spojených komplikací a patologických procesů je zájem o vytvoření objektivní metody, která by umožňovala stanovení přesného složení lidského těla. Největší význam má z tohoto hlediska stanovení množství tukové tkáně v těle, což lze provést jedině pomocí nepřímých metod. Přímé stanovení množství tukové tkáně je bohužel možné jedině posmrtně (Ghosh et al., 1997). 23

Měřením složení těla se stanovuje obsah tukové tkáně, tukuprosté hmoty, vody, kostních minerálů a dalších složek těla. K odhadu tělesného složení se používají laboratorní a terénní metody. Laboratorní metody, například podvodní vážení a metoda duální rentgenové absorpciometrie jsou nepřesné a často jsou využívány jako referenční metody. Tyto metody jsou často díky jejich vysoké ceně využívány jen ve výzkumu (Elis, 2000). Terénní metody, metoda bioelektrické impedance nebo predikční rovnice vycházející z antropometrických měření jsou méně přesné, ale nacházejí širší využití díky snadné aplikovatelnosti a jejich nižší ceně (Brodie et al., 1998). Platí, že pro výběr konkrétní metody jsou určující metodické možnosti a účel měření (Pařízková, 1962). 5.1 Antropometrie Antropometrie je věda, která studuje složení lidského těla, rozděluje se na osteometrii, která se zabývá rekonstrukcí proporcí člověka na základě rozměrů jeho kosterních pozůstatků, a somatometrii, která zachycuje tvar těla živého člověka. Somatometrie představuje systém technik, měření a pozorování člověka a částí jeho těla nejpřesnějšími prostředky a metodami, které slouží k vědeckým účelům. Každý výzkumník má možnost zvolit si a použít pozorování a míry, které jsou nejvhodnější pro jeho práci. V minulosti však byly definovány základní antropometrické postupy, které by měly být dodržovány ve srovnání jednotlivých výsledků (Drozdová 2004, Fetter, Prokopec, Suchý, Titlbachová 1967). Antropometrie je systém měření a pozorování lidského těla a jeho částí. Podkladem pro měření je soustava antropometrických bodů na hlavě, trupu a končetinách. Jsou to většinou místa, kde je kostra překryta pouze kůží, nikoli svaly a tukem. Rozlišujeme 4 body na hlavě a 22 bodů na trupu a končetinách. Z těchto základních antropometrických bodů vycházejí somatické rozměry tj. základní výškové a délkové rozměry, šířkové rozměry, obvodové rozměry. U dětí je nutné sledovat, 24

zejména v prvních letech života, alespoň základní hlavový rozměr, tj.obvod hlavy (www.zdravcentra.cz). Obr. 6. Měrné body na těle (podle R. Martina) Při měření se vychází z přesně definovaných antropometrických bodů (MartinSaller, 1959, Fetter, 1967). Ke správnému označení bodů používaných v somatometrii je nutná znalost anatomie, neboť body na těle představují stejnojmenné body na kostře promítnuté na povrch těla. Body je nutno vypalpovat na těle probanda. Přípustná chyba při stanovení výšky těla plus minus 1cm, měr na těle 0,5cm a měr na hlavě 0,1cm. Začátečník si před měřením může body na těle označit. Laterální rozměry měříme obvykle na pravé straně 25

těla. Při měření výškových rozměrů stojí proband při stěně, které se dotýká patami, hýžděmi a lopatkami, špičky nohou jsou u sebe. Hlava je v rovnovážné poloze v tzv. orientační rovině, která je určena horními okraji obou zvukovodů (tragion) a dolním okrajem očnice (orbitale). Tato rovina má být vodorovná. Proband se dívá před sebe, nesmí se naklánět a pohybovat. Antropometr musí být vždy držen kolmo k zemi (Riegrová a spol., 2006). Metody antropometrie (systém technik měření vnějších rozměrů těla lidského těla) jsou unifikovány (standardizovány), takže jsou celosvětově srovnatelné. K základnímu antropometrickému instrumentáři patří: antropometr, váha (páková, nášlapná, digitální), pelvimetr, velké a malé dotykové měřítko, posuvné měřítko originální a modifikované, pásové míra, požadované typy kaliperů (typ Best, Harpenden, Somet a další podle požadovaných technik) (Riegrová a spol., 2006). Antropometrie je také nedílná součást zátěžové diagnostiky, zjišťují se tak základní antropometrické parametry vyšetřovaného sportovce. Stavba těla je pro většinu sportovců klíčovým ukazatelem s vysokou korelací ke sportovnímu výkonu. Znalost parametrů a složení těla je rovněž velmi důležitou pomůckou při hodnocení srovnávacích návyků sportovce. Mezi nejzákladnější zjišťované parametry patří vztah tělesné hmotnosti a výšky k množství svalové hmoty a procento podkožního tuku. Antropometrická měření jsou pouze jednou z metod používaných ke zjišťování a sledování výživového stavu. Z výsledků antropometrických vyšetření lze určit celkové množství tuku v těle a jeho rozložení, a zda má jedinec sníženou nebo zvýšenou tělesnou hmotnost vzhledem ke svému věku a tělesné výšce. Antropometrie však nemůže nahradit hematologická a biochemická vyšetření výživového stavu, pouze je doplnit. Výsledky získané při antropometrickém vyšetření jsou dobrým indikátorem dlouhodobé energetické rovnováhy, pomáhají vybrat rizikové jedince i skupiny populace a mají nezastupitelné místo v intervenčních programech (http://centrumprev.sweb.cz/manual/manii-oddil5.htm). I přesto, že vhodná kombinace proporcionálních indexů (např. BMI a WHR) nám celkem snadno umožňuje hodnotit vztah výšky k hmotnosti, rozhodně z nich, ale nezjistíme, jakou hmotnost v našem těle zabírají komponenty jakými jsou svalovina, 26

kosti, tuk nebo voda. Tento problém lze dnes vyřešit tzv. impedančním měření, dříve jsme byli odkázáni na nepřímé metody odhadu tělesného složení, z nichž některé se používají dodnes. Existuje více takových metod, ale u nás se nejvíce prosadila tzv. Matiegkova metoda odhadu anatomického složení (Kokaisl, 2007). Matiegka (1921) se pokusil o kvantifikaci tělesných komponent na základě zevních (antropometrických) rozměrů těla. Navrhl rozdělení hmotnosti těla na čtyři složky: O hmotnost skeletu (ossa), D hmotnost kůže (derma) a hmotnost podkožní tukové tkáně, M hmotnost kosterního svalstva (musculi) a R hmotnost zbytku (rezidua). Toto rozdělení nelze zaměňovat s čtyřkomponentovým modelem, odpovídá spíše modelu tříkomponentovému (Riegrová, 2006). Jedná se o levnější metodu, dobře dostupnou a velice rychlou, v odborných diskuzích antropology uznávanou. Vypočítává hmotnost (kg) a % tuku, svalů, kostí a zbytku dle změřené výšky, hmotnosti, kožních řas, obvodů a šířek kostí. Matiegkova metoda vychází z jednoduchého vztahu: m=o+d+m+r m celková tělesná hmotnost O hmotnost kostry D hmotnost kůže a podkoží (včetně podkožního tuku) M hmotnost svalstva R hmotnost zbytku (např. orgánů) Pokud tuto jednoduchou rovnici upravíme, snadno zjistíme hmotnost hmotnost orgánů a dalších segmentů, jejichž hmotnost lze dopočítat. Hmotnost ostatních frakcí (kosti, kůže, podkožní tuk, svalstvo) jsme schopni vypočítat. Z rovnice je pak snadné spočítat procentní podíl jednotlivých komponent. Pro výpočet hmotnosti kostry potřebujeme znát tyto antropometrické rozměry: šířka epikondylu humeru (šířka dolního konce kosti pažní u loketního kloubu), šířku dolní epifýzy humeru (šířka dolního konce kosti stehenní u kolenního kloubu), šířku zápěstí, šířku kotníku a tělesnou výšku. 27

Hmotnost kostry vypočteme tímto vztahem: O = o2. v. k o = o1 + o2 + o3 + o4 / 4 kde: o1 šířka epikondylu humeru o2 šířka dolní epifýzy humeru o3 šířka zápěstí o4 šířka kotníku v tělesná výška k koeficient (k = 1,2) Výpočet hmotnosti kůže a podkoží je založen na znalosti šířky šesti kožních řas: na bicepsu paže, na vnější straně předloktí v místě největšího obvodu, na kvadricepsu v polovině délky, na lýtku v místě největšího obvodu, na hrudníku ve výšce 10. žebra na břiše. Hmotnost vypočteme tímto vztahem Hmotnost kůže a podkožní tkáně: D = d. S. k2 d = d1 + d2 + d3 + d4 + d5 + d6 / 6 kde: d1 kožní řasa nad m. biceps brachii d2 kožní straně na volární straně předloktí v místě největšího obvodu d3 kožní řasa nad m. quadriceps femoris v polovině vzdálenosti mezi trochanterion a tibiale d4 kožní řasa na zadní ploše lýtka v místě maximálního obvodu d5 kožní strana na hrudníku ve výši 10. Žebra d6 kožní řasa na břiše S povrch těla 28

S = 71,84. hmotnost 0,425. výška 0,725 (cm2. kg.cm) kde: m tělesná hmotnost v výška k koeficient (k = 0,13) Pro výpočet hmotnosti svalstva musíme změřit tyto obvodové rozměry: obvod paže, obvod předloktí, střední obvod stehna a obvod lýtka. Kromě toho také kožní řasu na tricepsu paže a výše zmíněné řasy. Pak postupujeme dle následujícího vztahu: M = r2.v. k r = r1 + r2 + r3 + r4 / 4 r1 obvod paže kožní řasa na tricepsu kožní řasa na bicepsu paže r2 obvod předloktí kožní řasa na předloktí r3 střední obvod stehna kožní řasa na stehně r4 max. obvod lýtka kožní řasa na lýtku v tělesná výška k koeficient (k = 6,5) Po tomto výpočtu zjistíme následující rovnicí hmotnost zbytku: R = hmotnost těla ( O + D + M) Nakonec můžeme určit procentuální podíl hmotností jednotlivých komponent k celkové hmotnosti probanda (Kokaisl, 2007). Matiegkova metoda je vhodná především pro sledování vlivu výživy a tělesného cvičení na změnu v zastoupení jednotlivých komponent, jelikož v obou případech jde často ani ne tak o nabývání hmoty ale spíše o přeskupování a přetváření jednotlivých složek (svalstvo, tuk). Pokud po skončení výzkumného období nezjistíme změnu váhy, 29

mohlo přesto dojít k velké změně jakosti tkání - ubylo tuku a přibylo svalstvo nebo naopak. Dva lidé stejné váhy se mohou lišit v mocnosti svalstva, tukové vrstvy a robusticitě kostry (Fetter, Prokopec, Suchý, Titlbachová 1967, s.48). Metoda byla vypracována na středoevropských populacích, proto poskytuje v našem prostředí dobré výsledky. Na tehdejší dobu to byla průkopnická práce, v níž Matiegka uvedl také výsledky analýzy tělesné skladby u živého člověka (Fetter, Prokopec, Suchý, Titlbachová 1967). 5.2 Měření tloušťky kožních řas Kaliperace nebo-li měření tloušťky kožních řas patří mezi nejrozšířenější metody stanovení celkového tuku v těle u nás i ve světě. Jedná se o metodu finančně, technicky, časově i prostorově nenáročnou. Touto metodou lze zhodnotit podíl tuku i netukové tělesné hmoty. Empiricky bylo odvozeno, že celkové množství tuku v těle dobře koreluje s tloušťkou kožních řas. Kožní řasu je možno vytáhnout a změřit, neboť podkožní tuk přiléhá silněji ke kůži než k vrstvám uloženým pod ním (http://centrumprev.sweb.cz/manual/manii - oddil/5.htm). Odhad podílu tuku na základě tloušťky kožních řas (podkožního tuku) je založen na dvou základních předpokladech: 1)tloušťka podkožní tukové tkáně je v konst. poměru k celkovému množství tuku 2)místa zvolená pro měření tloušťky kožních řas, reprezentují průměrnou tloušťku podkožní tukové vrstvy. Tyto předpoklady však nebyly jednoznačně potvrzeny. Není ani dostatek informací o distribuci tuku v různých populačních skupinách. Víme však, že distribuce tuku se mění s věkem, v závislosti na pohlaví, pohybové aktivitě a dalších faktorech. Z toho důvodu je validita regresních rovnic pro odhad tělesného složení z kožních řas omezena jen na populační skupinu, ze které byly rovnice odvozeny. 30