Sopečná činnost Sopečné výbuchy mají svůj zdroj energie i hmoty pod zemským povrchem. Na zemském povrchu jsou vulkány nejen nebezpečné, ale i krásné. Sopečnou činností je ohrožena přibližně desetina obyvatelstva, co zemětřeseními. Asi 200 miliónů lidí na Zemi žije v nebezpečné blízkosti vulkánů. Tito jsou vystaveni určitému nebezpečí, které je asi takové, jakému je vystaven obyvatel velkoměsta při přecházení křižovatky. To však neznamená, že se nebezpečí sopek podceňuje. Vulkanismem se po několik desetiletí zabývá Mezinárodní vulkanologická asociace, která monitoruje dosavadní sopečnou činnost a upozorňuje na hrozící nebezpečí. V posledních letech bylo mnoho zbytečných obětí sopečné činnosti, byly to většinou oběti nerozumu, přílišného vědeckého zanícení nebo honby za mamonem. Lidé sami nebezpečí podceňují. Neuvědomují si, že osídlení svahů sopek je přinejmenším riskantní. Krásné sopečné krajiny s bohatou vegetací na zvětralé lávě přímo vybízely a vybízejí k osídlení. Podle statistiky UNESCO zahynulo za posledních 500 let na 200 000 lidí sopečnými výbuchy, nebo jejich následky. Podle jiných statistik (např. vulkanologické komise) bylo za posledních 400 let 175 000 obětí. Vulkanismem Vulkanismem rozumíme proces, který je součástí pohybu litosférických desek. Jsou to povrchové magmatické jevy, při kterých vznikají výlevná (efuzivní) vulkanická tělesa. Při vzniku výlevných těles se uplatňuje chemismus vystupujícího magmatu na povrch - lávy, obsah plynů a charakter prostředí, do něhož se láva vylévá (na vzduchu, pod vodní hladinu). Lávy bazické jsou silně tekuté a vytváří plochá výlevná tělesa. Kyselé lávy jsou viskózní a tvoří tělesa kupovitá. Obsah plynů v lávě podmiňuje její explozívnost. Při explozích se láva rozstřikuje za vzniku sopečných úlomků tzv. nesouvislé sopečné vyvrženiny či pyroklastika (tefra nebo také tufy). Láva, pyroklastika a sopečné plyny jsou hlavními produkty sopečné činnosti. Sopečná činnost je stejně jako zemětřesení vázána na slabiny v zemské kůře, na
okraje litosférických desek. Tato činnost se nemusí odehrávat jen na sopce. Stačí když vznikne puklina a z ní se začne vylévat láva. Podle geologického prostředí můžeme sopečnou činnost rozdělit na 4 typy: 1. Vulkanismus subdukčních zón. Jsou to zóny, ve kterých se podsunuje jedna deska pod druhou (většinou oceánská pod pevninskou). Klesající deska se dostává do hloubky, tam se natavuje, vzniká tak magma, které se dere k povrchu. Všechny kurilské, kamčatské, japonské, indonéské, americké, středoamerické a jihoamerické sopky jsou tohoto typu. I evropské sopky kolem Středozemního moře k němu patří.
2. Vulkanismus riftových zón. Na pevninách vznikají riftové zóny oslabením kůry a zduřením zóny na hranici mezi kůrou a pláštěm. Někdy v nich bývá silná sopečná činnost, jako například ve východoafrickém zlomu. Na dně oceánů tvoří riftové zóny souvislý pás ve středooceánských hřbetech. Island, část Azor, další atlantské ostrovy, ty všechny patří do této skupiny. Do kontinentálních riftů patří i dnes již vyhaslá sopečná činnost našeho podkrušnohoří (Doupovské hory). 3. Vulkanismus velkých zlomů (jak oceánských, tak pevninských). Do této skupiny řadíme některé sopky Střední Ameriky a celé karibské oblasti, pak i větší část Azor, Kanárské a Kapverdské ostrovy. 4. Vulkanismus horkých ohnisek.
Na některých místech oceánů je pod kůrou nahromaděná tepelná energie více než v okolí. Horniny jsou tam roztavené a dostávají se jako čedičová láva na povrch. Typickým příkladem je Havajské souostroví a další vulkanické ostrovy Tichého a Indického oceánu. Mezinárodní vulkanologická asociace vede přesný katalog sopečné činnosti. U každé sopky jsou sledovány typy erupcí, složení láv, popelu, plynů, vývoj činnosti a doprovodné znaky. S menším zpožděním vydává asociace výroční zprávu o světovém vulkanismu, která je publikována ve vulkanologickém bulletinu, vydávaném v Neapoli. Není ještě přesně známo, jak úzce je spjat vulkanismus na zemětřesení. Již řadu let se geologové a geofyzikové zabývají tímto problémem. Na Islandu, kde jsou oba procesy na ročním pořádku, organizovala podrobný výzkum islandská státní banka (snad kvůli riziku pojištění). Přišlo se na to, že asi 75% větších zemětřesení je na Islandu doprovázeno silnější sopečnou činností, zbytek ne. V Japonsku je to asi 50% zemětřesení, jinde také asi polovina. Obě katastrofy jsou závislé na hlubinných procesech v kůře a plášti. Intenzivnější pohyb litosférické desky může způsobit zemětřesení a zároveň roztaví horniny a vytlačí žhavé magma k povrchu. Je ovšem také známo, že samotná sopečná činnost způsobuje otřesy, jak si magma proráží cest přívodem ke kráteru. Nejběžnějším povrchovým tvarem sopečné činnosti je sopka (vulkán), charakteristická sopečným kuželem, v jehož středu je sopečný kráter (jícen), do kterého vyúsťuje sopouch, který vede dolů do magmatického krbu, což je prostor v hloubce od 30 do 100 km pod sopkou, kde jsou horniny z různých důvodů roztaveny (přítomnost radioaktivních prvků, tektonické tlaky). Odtud magma stoupá sopouchem k povrchu. Stojí-li mu v cestě nějaké překážky, tak plyny uvolňující se z magmatu explozí překážku překonávají a dochází k sopečné explozi. Stává se, že sopka přestane soptit. To ovšem podle vulkanologů nastává po 1-2 milionech let sopečné činnosti vulkánu.
Sopky se na zemském povrchu vyskytují jednotlivě (centrální sopky) nebo v liniích, na tektonických poruchách (lineární nebo čárové sopky) a to v úzkých pásech, které přetínají zeměkouli jako pás ohně (z anglického Ring of Fire). Zemětřesné zóny se sopečným pásem ohně téměř kryjí. Nejen otřesy, ale i láva a popel hrozí celému západnímu Pacifiku od Aleut, přes Japonsko až na Nový Zéland a na protější straně Pacifiku přes Aljašku na severozápad Spojených států, pak přes Střední Ameriku, Antily do západní části Jižní Ameriky. Této oblasti se také říká Cirkumpacifický sopečný kruh.
I v Evropě jsou sopky tam, kde jsou silná zemětřesení, ve Středomoří a na Islandu. A tam, kde je náhodou seismická zóna bez činných sopek, tam jsou sopky jen o něco starší, nedávno vyhaslé. Druhy sopek: Protože je sopečná činnost velice různorodá, snaží se vulkanologové sopky klasifikovat. Zde je dvojí dělení sopek, jedno podle povahy sopečné činnosti, druhé podle sopečných produktů: Členění sopek dle základních typů sopečné činnosti. Typ sopky 1-Havajské sopky Základní znaky tekutá čedičová láva vytéká klidně puklinami; vznikají mocné pokryvy láv zvané platóbazalty 2-Stromboli stratovulkány, vzniklé postupným vrstvením tefry; láva je vyvrhována plynnými explozemi jako struska; krátkodobé lávové výlevy; střídá se období silnější a slabší činnosti 3-Vulcano stratovulkán s centrálním pněm; viskózní láva ucpává přívody; čas od času je tlakem plynů jícen proražen, nastane výbuch a vývrh tefry; po explozích klidně vytéká láva 4-Vesuvu z hluboko uloženého magmatického krbu se na povrch dostává na plyny bohatá láva; silnými explozemi je vyvrhována do atmosféry (až několik km vysoko) a dopadá zpět jako popel;
aktivita je epizodická, jsou dlouhá období klidu; zvlášť silné výbuchy se nazývají pliniovskými 5-Mt.Pelée velmi viskózní láva ucpává přívod a vytváří vulkanický dóm; tvoří se žhavá mračna (směs tefry a žhavých plynů), která se valí do údolí Dělení sopek podle charakteru sopečných produktů: (upraveno podle: KUKAL, Z., 1983, 123) Členění sopek podle charakteru sopečných produktů Typ sopky 1-Explozivní sopky 2-Efuzivnílávové sopky Základní znaky Vznikají explozí plynů a rozstříknutím láv. Vzniklá pyroklastika se na vzduchu ukládají v podobě sopečného kužele a sopky se označují jako nasypané sopečné kužele. Usazeniny pyroklastik se nazývají tefra. K explozivním sopkám jsou rovněž řazeny nálevkovité deprese, které byly vytvořeny explozí plynů a par. Někdy bývají lemovány nízkým valem utržených hornin nebo pyroklastik. Jejich pojmenování je různé-diatremy, maary, výbuchová hrdla, sopečná embrya. Například Fudžijama a Eiffel. Vznikají volnými výlevy tekutých nebo vytlačením tuhých láv. Centrální sopky tohoto typu se označují jako sopky štítové. Vyznačují se rozsáhlými kužely s velmi mírnými (10-100) svahy, velkým kotlovitým kráterem s jezerem roztavené lávy. Tyto sopky dosahují výše několik km a proto mají
jejich základny obrovské rozměry. Významně jsou tyto sopky vyvinuty v Tichém oceánu, kde tvoří podmořské sopky (guyoty), nebo sopky vystupující až 4 km nad povrch oceánu a tvořící četné ostrovy a souostroví (např. Havajské ostrovy, podle něhož bývají někdy nazývány sopkami havajského typu). Tekuté lávy se na zemském povrchu pomalu rozlévají (do 60 km za h) a tvoří tabulové sopky, nebo rozsáhlé lávové příkrovy. Viskózní lávy jsou z centrálního sopouchu vytlačovány v podobě vytlačených kup. Takto vznikají středooceánské vulkanické hřbety. Například Kilauea, Mauna Loa. 3- Stratovulkánysopky smíšené Mají sopečný kužel tvořený pyroklastiky i lávami jako důsledek střídající se efuzívní a explozívní činnosti sopky. Tento typ sopky se vyskytuje nejčastěji. Kromě centrálního kráteru jsou zde i boční parazitické krátery. Bývá zde také vytvořena kaldera (zbytek původního většího kráteru). Například Vesuv, Mazama, Velký Roudný, Komorní Hůrka, Polana, Thíra. (upraveno podle: KUKAL, Z., 1983) Každou sopku bychom měli zařadit do jednoho z popsaných typů. Jsou ale sopky, které jsou kombinací dvou nebo dokonce tří typů. Rozmístění sopečné aktivity na Zemi
Nebezpečí sopek a ochrana před nimi Při erupci sopky může šest sopečných procesů znamenat katastrofu. Jsou to lávové proudy, výbuchy se spádem tefry, sopečné bahnotoky, sopečné povodně, žhavá mračna i výrony plynů. Lávové proudy Láva je roztavená hornina s teplotou od 900 do 1 100 C. Může být bazická složením odpovídající čediči, nebo kyselá a má složení rhyolitu. Vytéká buď přímo z puklin na zemi, nebo v úbočí sopky, či přelévá okraje kráterů a teče do údolí. Lávové proudy se zdají být hrozivé a nezadržitelné při své obrovské smrtící teplotě. Ve skutečnosti je však obětí lávových proudů docela maličko proti počtu obětí žhavých mračen. Lávový proud je tím rychlejší, čím je větší spád terénu, čím je proud mocnější a čím je láva tekutější. Bazické lávy jsou tekutější, kyselé viskóznější. Rozmezí rychlostí je dosti široké. Světový rekord zaznamenal vulkanolog Tazieff u afrického lávového jezera v kráteru sopky Niyragongo, a to 60 km/hod. Je to údaj, který se často objevuje v literatuře. Přehlédnuta ale zůstala rychlost lávy z nově vzniklého ostrůvku Surtsey u Islandu, která tekla rychlostí 65 km/hod. Tomu by se těžko unikalo. Naštěstí jsou normální rychlosti lávy mnohem nižší. Na Havaji, která je doslova učebnicí vulkanologie, se pohybují lávy rychlostí od 300 m do 3 km za hodinu. U viskóznějších láv je rychlost jen v metrech až centimetrech za hodinu. Nebezpečné jsou jen velmi tekuté čedičové lávy o velké mocnosti proudu na strmých svazích. Ty mohou téci až stokilometrovou rychlostí. Může být vůbec ochrana před valící se tisícistupňovou hmotou? Praxe dokázala, že ano. Nejvíce zkušeností s tím mají Havajané. Ti se snaží postupující lávový proud bombardovat z letadel. Lávový proud totiž na okrajích chladne, sám si tvoří hráze a láva teče dále rychle v korytě a hrozí. Když se podaří hráze prorazit, láva se rozleje, zpomalí i zastaví. Bombardování se provádí i do kráterů, které se zaplňují lávou. Láva totiž většinou najednou přeteče přes okraj kráteru. Bombardováním se dají prolomit okraje kráteru dříve, než lávové jezero stoupne a přeteče. Lávy je potom málo a neškodně se rozlévá jen po úbočí sopky. Jinou metodou, již vyzkoušenou, je stavba hrází a umělých koryt. Tato metoda se používala a používá ne Sicílii pod Etnou. Hráze a koryta při správném směru toku lávy lávu odkloní jinam a nebezpečí je zažehnáno. Poslední metodou, také v praxi vyzkoušenou, je ochlazování povrchu lávy vodou. Myšlenka je to výborná. Ochladíme-li povrch lávy, vznikne na ní kůra a proud se zastaví. Islanďané to prováděli při nedávném výbuchu na Heimaey. Chtělo to ale obrovská množství vody, až 900 l za sekundu. Tato metoda měla tehdy úspěch a láva byla zastavena. Počty obětí z historické doby lávových toků jsou nízké. Roku 1974 zahynula na Etně skupinka 14 studentů. V roce 1823 zahynulo pod Kilaueou na Havaji několik starců a dětí. Většinou lidé v klidu stačí z ohrožené oblasti utéci, což je asi nejbezpečnější způsob chování při výlevu lávy.
Největší lávový proud historické doby byl roku 1783 na Islandu, kdy láva zaplavila plochu 560 km čtverečních. Výbuchy se spádem tefry Obrovská síla sopečného výbuchu roztrhá lávu i horniny na částečky, které se souborně nazývají tefra. Velkým kusům se říká sopečné pumy, menším lapilli, ještě menším sopečný písek a nejmenším sopečný popel. Sopečné pumy nelétají daleko, nanejvýš několik kilometrů od kráteru. Lapilli a písek se dostanou třeba desítky kilometrů daleko a popel může být vysoko v atmosféře přenesen třeba několikrát kolem zeměkoule. Sopečný popel v atmosféře může mít i vliv na podnebí. Zastíní sluneční záření a zemský povrch se ochlazuje. Jedna z teorií tak vysvětluje vznik glaciálů. I nedávno, po sopečných výbuších posledních desetiletí zaznamenaly meteorologické stanice mírné ochlazení atmosféry. V roce 2010 způsobil sopečný popílek uniklý při výbuch islandské sopky pozastavení letecké dopravy nad celou Evropou. Součástmi tefry jsou úlomky vychladlé lávy, úlomky starších podpovrchových hornin i rozbité horniny sopečného kužele. Popel vzniká také tak, že se horká láva vylévá do vody a při náhlém ochlazení se rozpráší. Objemy tefry z některých sopečných výbuchů jsou daleko větší než objemy lávy. Někdy jsou jí vyvrženy desítky km 3, jako tomu bylo například při erupci sopky Tambor na ostrově Sumbawa u Jávy roku 1815, což je doposud největší sopečná exploze historické doby, kdy zahynulo 100 000 lidí buďto přímo, nebo na následky této erupce. Nebezpečí je jasné. Tefra poboří domy, zavalí obyvatele v troskách, dusí a otravuje svými plyny, pokrývá prostě vše i v mnohametrových vrstvách. Ničí vegetaci, hubí hospodářské zvířectvo a způsobuje hladomor a ničí vše na motorový pohon. Značnou roli hraje vítr. Může zanést popel na město, nebo naopak je uchránit. Při výbuchu Vesuvu v roce 79 vál vítr jihovýchodním směrem, což bylo tragické pro několik tisíc obyvatel měst a vesnic kolem neapolského zálivu. Proti pumám, lapillům a písku se chráníme úkrytem pod střechou, neboť počet úlomků může být tak vysoký, že se jim nedá vyhnout. To se stalo osudným i 10 turistům na Etně roku 1979, kde všichni zahynuli. Popel nadělá daleko více škody než hrubší částice. Popel vniká do dýchacího ústrojí a zadusí všechny. Zamořuje půdu, vodu a vzduch jedovatými látkami, dostává se do motorů, pod jeho vahou se prolamují střechy. Tak tomu bylo i v roce 1912 na Aljašce u sopky Katmai. Mocnost tefry byla ještě 160 km od kráteru 3 m. Tefra, hlavně popel a fluór z popela na pastvinách zabíjely v letech 1783, 1947 a 1970 na Islandu, kde vyvolaly katastrofální hladomory. Podobně v roce 1943 mexický Paricutín, v roce 1911 Taal na Filipínách, v roce 1980 Mount St. Helens v americkém
Washingtonu. Přírodní regenerace míst zasažených spadem tefry je od několika let po desítky let, v závislosti na mocnosti spadu. Popel sám je totiž zdrojem regenerace, protože obsahuje mnoho živin. Sopečné bahnotoky Při představě bahnotoku se na velké nebezpečí nemyslí. Sopečné bahnotoky jsou však mnohem nebezpečnější než láva a mají na svědomí nejméně 100krát tolik životů. Tento proces se často nazývá indonéským slovem lahar. Mocné vrstvy popelu jsou na úbočí sopek v nestabilní poloze. Když na ně padá další popel, kloužou ze svahu. Nejhorší je když zaprší, popel se nasytí vodou a přemění se v tekutou kaši. Ta se řítí z úbočí rychlostí několika desítek kilometrů za hodinu (někdy i přes 100 km za hodinu). Hustota proudů je značná, a proto mohou unášet i velké balvany. Je-li v bahnotoku méně vody a více pevných částic, přechází do sesuvu nebo kamenité laviny. Obrana proti sopečným bahnotokům není lehká. Pohybují se rychle, na evakuaci není čas, útěk do krytu může skončit špatně, protože tekutá kaše vyplní všechny prostory. Proti malým bahnotokům se můžeme chránit hrázemi nebo koryty jako u lávových proudů. V některých indonéských vesnicích pod sopkami se stavějí umělé pahorky. Bahnotok se chová jako voda a nemusí zalít jejich vrcholky. Při akutním nebezpečí obyvatelé vyběhnou na pahorek a mohou se zachránit. O jiné ochraně, umělém snižování hladiny kráterových jezer již bylo pojednáno u lávových tocích. Nejlepší ochranou se stejně zdá být prevence: neosídlovat nebezpečná území, ať je krajina sebekrásnější a půda sebeúrodnější. Nebo včas evakuovat ohrožené místo při prvním náznaku sopečné činnosti. Nejznámější lahary v historii: Lahar zničil v roce 79 při výbuchu Vesuvu římské Herculaneum ve stejné chvíli, kdy popel pokryl Pompeje. Stává se také, že voda z kráteru se při výbuchu přelije přes okraj a strhne s sebou masu tefry. To je případ katastrofy na svahu sopky Kelut na Jávě. V roce 1919 zde bahnotok zahubil 5 000 lidí, v roce 1951 7 lidí a v roce 1966 další stovky lidí. Horké bahnotoky vytvářela jiná jávská sopka Galunggung. V roce 1822 vřící voda kráterového jezera vystříkla a vytvořila bahnotok s objemem 30 miliónů m 3. Počet obětí není znám. Další bahnotok se udál pod veleznámou sopkou Ruapehu na Severním ostrově Nového Zélandu. V roce 1953 se protrhla firnová stěna kráterového jezera a s popelem vytvořila vodní stěnu vysokou 7 m, která zdemolovala i expresní vlak. Mrtvých bylo 154. Kamenitý bahnotok na japonské sopce Baidasan zahubil v roce 1908 400 lidí. Sopečné povodně Z ledovců, které tají při sopečných výbuších se může najednou uvolnit obrovské množství vody. Na Islandu se to stalo nespočetněkrát, na Novém Zélandu, Mexiku v Andách a v USA méněkrát a v roce 2009 i na ostrově Jan Mayen na Beerenbergu, druhé nejvyšší aktivní sopce Evropy.
Na Hekle v roce 1947 stekly najednou asi 3 milióny m 3 vody, které způsobily katastrofální povodeň. Vulkanologům se však nezdály objemy vody. Byly pořád dvakrát takové, než by mohl uvolnit ledovec a sníh, i kdyby se k tomu připočetly dešťové srážky. Počítá se, že byly do řek vytlačeny i vody podzemní. Ledovec Myrdaljökull, který pokrývá sopku Katla, dokázal vypustit 92 000 m 3 vody za sekundu, tedy asi jako je nejnižší průtok Amazonky v ústí, celkově přes 6 km 3. Škody nebyly nijak obrovské, neboť oblast nebyla takřka hospodářsky využívána. Ještě větší objemy vody se spouštěly z těla největšího evropského ledovce Vatnajökull, díky erupcím vulkánu Grímsvötn v roce 1997, ale i v mnoha jiných letech. není jednoduché vypočítat přesně množství vody, které ledovec vypustí. Bylo by to potřeba, aby se mohla plánovat ochrana. Ledovce však mají v sobě mnoho dutin, které jsou stále vyplněny vodou. K těm vodám, které při sopečném žáru vzniknou táním, ledovec vypustí i své zásoby vod z dutin. Žhavá sopečná mračna Směsi horkých plynů a tefry se nazývají žhavá sopečná mračna (v literatuře se často používá francouzský název nuées ardentes). Je to sopečný proces, který je nejnebezpečnější a má na svědomí nejvíce životů. Sopka Mt. Pelée na Martiniku svými žhavými mračny zahubila v roce 1902 30 000 lidí a úplně zničila město St. Pierre. Ještě v témže roce vybuchla sopka Soufriére na blízkém ostrově St. Vincent a její žhavé mračno zabilo 2 000 lidí St. Pierre na Martiniku byl před katastrofou poměrně moderním městem s 30 000 obyvateli. V roce 1902 se z blízkého kráteru Mt. Pelée vyvalily páry a popel jako předzvěst velkého výbuchu, který ovšem zdejší úřady nepovažovaly za akutní. Za krátko totiž měly být na ostrově volby. Mezitím kráterové jezero na Mt. Pelée vyslalo několik povodňových vln. Ani to však nestačilo. 8. května ráno následovalo několik výbuchů za sebou. Horizontálně skrz stěnu kráteru vystřelil oblak žhavých mračen a valil se údolím řeky na město. Stačily dvě minuty aby vše skončilo. Rychlostí 160 km v hodině se žhavé mračno převalilo přes město a všech 30 000 obyvatel zahynulo. Teplotu mračna se podařilo určit jen přibližně. U samého kráteru mělo mračno teplotu kolem 1000 0C, ve městě něco přes 700 0C. Příčinou smrti lidí bylo upálení a udušení. Opačnou stranu ostrova mezitím ničily bahnotoky a spádem několika desítek cm mocné tefry. Mt. Pelée se probudila opět v devadesátých letech. To už ale bylo obyvatelstvo včas evakuováno. Mt. Pelée a Soufriére nejsou zdaleka jedinými vulkány, které vysílají žhavá mračna. Hibok-Hibok na Filipínách v roce 1951 seslal rychlý žhavý splaz na město Mambaja, kde zahubil 500 lidí. Ničivým vulkánem je i Merapi na Jávě. V roce 1930 zničil žhavým mračnem několik vesnic a počet obětí šel do stovek. Strašným překvapením a velkou tragédií byl výbuch sopky Mt. Lamington na Nové Guineji. Před rokem 1951 nebyl vůbec zařazován mezi činné sopky. 21. Ledna vystřelil vulkán hřibovitý mrak do výšky 17 km. Spodek hřibu se rozšiřoval a rozšiřoval a přeměnil se v žhavá mračna. Velká plocha byla zničena, lesy vymýceny, domy vytrženy ze základů a odneseny. Rychlost mračna byla něco přes 100 km za hodinu. Teplota byla o něco nižší než na Martiniku. Zahynulo 2942 lidí.
Z jiných sopek, které hrozí žhavými mračny jmenujme ještě Mayon na Filipínách, Arenal v Chile, Ulawu na Nové Británii, Fuego v Guatemale, které všechny několikrát soptily a zabíjely ve 20. století. Nejlepší ochranou proti žhavým mračnům je evakuace. Zvlášť nebezpečné sopky musí být neustále monitorovány a příznaky další činnosti analyzovány. Zvlášť podezřelé jsou ty vulkány, které obživnou po delší době klidu. Krajina postižená žhavými mračny se vzpamatovává velmi pomalu. U karibských sopek Mt. Pelée a Soufriére již na povrchu nenalezneme stopy katastrofy z roku 1902. Sopečné plyny Vodní páry jsou podstatou všech sopečných plynů. To, že plyny zapáchají, je způsobeno příměsí oxidu siřičitého, sírového, sirovodíku, kyseliny chlorovodíkové a fluorovodíkové v plynné formě. Všudypřítomný je oxid uhličitý a uhelnatý. Všechny tyto plyny jsou ve větších koncentracích člověku až smrtelně nebezpečné. Unikající plyny ze země jsou známkou posopečné aktivity, která může trvat ještě desítky miliónů let po tom, co vulkán přestal chrlit lávu a popel. Přívody, z nichž uniká pouze plyn, jsou nazývány fumarolami. Solfatary jsou speciálním druhem fumarol, jsou typické sirnými plyny. Výrony oxidu uhličitého a uhelnatého jsou moffety. Člověku nebývají nebezpečné, jsou naopak užitečné, protože pod povrchem sytí podzemní vody, které na povrch vyvěrají jako vody minerální. Přece jsou však sopky, které způsobily katastrofy svými plyny. Středoamerický vulkán Masaya-Nindiri v Nikaragui vyvrhl v 19. století oblak vodních par se sirnými plyny. Vítr jej hnal v osmikilometrovém pásu přes kávové plantáže. Zahynulo několik lidí. O něco menší škody nadělal sopka Irazú na Kostarice. Plyny z katmaiské aljašské erupce propalovaly lidskou pokožku ještě ve vzdálenosti 500 km od kráteru. Mrak s plyny byl zahnán až na Vancouver a déšť s kyselinou sírovou poškozoval prádlo na šňůrách. I malé moffety s oxidem uhličitým a uhelnatým mohou být smrtícími pastmi. Některá návětrná údolí v blízkosti indonéských vulkánů jsou obzvláště nebezpečná. Nebezpečná jsou i údolí na Islandu, Kamčatce, Kurilách a třeba v Yellowstonském národním parku. Nejlepší ochranou proti plynům jsou samozřejmě plynové masky. Plantáže byly několikrát úspěšně ochráněny mírným posypem vápna na neutralizaci kyselin. Předpověď a varování: Oběti sopečných výbuchů jdou do statisíců. Sopečnou činnost lze rozdělit na několik dílčích procesů, které za sebou seřadíme takto (podle počtu obětí a škod, které nadělaly): 1. Žhavá mračna. 2. Spád tefry (popel. lapilli, pumy).
3. Následky sopečné činnosti (hladomor, otravy). 4. Sopečné bahnotoky. 5. Výrony lávy a lávové proudy. 6. Jedovaté plyny. Předpověď sopečné činnosti je založena na mnohaletých pozorováních. Většina nebezpečných sopek je pod stálým dozorem a v sopečných územích je řada vulkanologických stanic. Podobně jako u zemětřesení se sestavují i mapy vulkanického ohrožení. Předpověď dalších výbuchů je založena na dvou skupinách metod. První nevyžadují složitějších přístrojů a jsou založeny na zkušenostech s životem vulkánu. Některé sopky vybuchují v určitých intervalech, jiné mají ve zvyku prozrazovat své probuzení k životu. Znalost sopky může proto pomoci při varování před dalším výbuchem. Druhou skupinou metod jsou složité statistické výpočty a sledování indicií výbuchů s náročným přístrojovým vybavením. Kolem nebezpečných vulkánů jsou zpravidla seizmické stanice, které registrují otřesy. Roztahuje-li se magma pod povrchem, vyplňuje-li pukliny a trhlinky, otřásá povrchem. Zemětesení s ohnisky pod sopkou jsou dobrou indicií příštího výbuchu. Dnes nejpoužívanější a snad nejspolehlivější metodou předpovědi je sledování náhlých změn povrchu kolem vulkánu. Vyklenování povrchu často značí blížící se erupci. Vyklenutí se měří většinou na centimetry, ale citlivé přístroje je snadno zachytí. Novou metodou je letecké fotografování sopky infračerveným spektrem. Dá se tak zjistit ohřívání povrchu a výstup horkého magmatu. Chování vody v kráteru může být někdy dobrým znakem blížícího se výbuchu. Pokud se zvyšuje teplota až k varu, je to vždy podezřelé. Někdy voda před erupcí zhnědne nebo zčervená. Někdy se před výbuchem mění složení unikajících plynů. Někdy se může osvědčit i metoda sledování změn magnetického pole.