IKS-ZÁKLADY PSYCHOLOGIE SPORTU

IKS-ZÁKLADY PSYCHOLOGIE SPORTU Co je psychologie sportu a čím se zabývá? V této kapitole se seznámíte se základním vymezením a charakteristikou předmětu psychologie sportu, jejím začleněním do systému věd, historií a možnostmi praktického využití. Psychologie sportu jako vědecká disciplína Místo psychologie v systému věd Psychologie se jako vědecká disciplína nachází na pomezí mezi vědami přírodními a společenskými. Je to dáno jejím historickými kořeny v biologii, fyziologii, filosofii, šířkou problematiky, kterou se zabývá a v neposlední řadě nejednotností předmětu zkoumání, jak je vysvětleno v další části textu. Při pokusech o definování jakékoliv vědecké disciplíny jsme postaveni před dilema. Pokud má být uvedená definice přesná, tak bude s velkou pravděpodobností obtížně srozumitelná a zapamatovatelná. Naopak, pokud se zaměříme na stručnost a srozumitelnost, tak zvyšujeme riziko zjednodušení a nepřesnosti. V našem případě se toto dilema pokusíme obejít. Použijeme vymezení komplexní a tím poněkud složitější. Jeho účelem však nebude přetěžovat kapacitu vaší paměti obsáhlou definicí, ale spíše porozumět tomu co psychologie sportu je a čím se tato věda zabývá. Psychologie, jako mateřská a v systému věd nadřazená disciplína, je definována jako Věda a umění o chování a prožívání, vědomí a nevědomí, a duši člověka. Již toto vymezení v sobě zahrnuje dvě podstatné informací o charakteru psychologie. Psychologie není jenom vědou, je současně i uměním. To znamená, že k jejímu úspěšnému osvojení a praktické aplikaci nestačí znalost dostupných teoretických informací, ale vyžaduje také specifické dovednosti zahrnované obvykle do pojmu sociální inteligence. Nemá jednotné paradigma, tedy neexistuje jednotný přístup, jednotný model toho čím se psychologie zabývá. V současné době koexistují čtyři základní psychologické školy (paradigmata), jejichž zaměření naše definice zachycuje. Behaviorismu (psychologie chování), humanistická psychologie (prožívání), kognitivní psychologie (vědomí) a dynamická psychologie (nevědomí). Duše, jako poslední pojem zmíněný v naší definici, reprezentuje jedinečnost a neopakovatelnost osobnosti a zahrnuje v sobě všechny pojmy předchozí. Nelze ji však změřit, popsat, vysvětlit, proto ji některé psychologické školy (behaviorismus) odmítají. Tabulka 1 Paradigma Behaviorismus Humanistická psychologie Předmět zkoumání Kognitivní psychologie chování prožívání vědomí (myšlení) Dynamická psychologie nevědomí V souladu s tímto vymezením má psychologie naplňovat především tři základní cíle

popisovat vysvětlovat předvídat lidské chování a prožívání. Získané poznatky v těchto oblastech potom využívat k zlepšení kvality života a zvýšení osobní spokojenosti člověka. Jak je z definice psychologie a předmětů jejího zkoumání zřejmé, zabývá se širokým spektrem témat a problému v nejrůznějších oblastech lidského (a někdy i zvířecího) života. Jako každá podobně obsáhlá věda se člení na jednotlivé oblasti a disciplíny, které se zaměřují na konkrétní oblast poznání. Nejčastěji se psychologické disciplíny člení do tří kategorií na základní psychologické disciplíny speciální psychologické disciplíny aplikované psychologické disciplíny. Náplní základních psychologických disciplín je seznámení se z psychologickými jevy na nejobecnější úrovni, vytváření systému základních psychologických poznatků, osvojení si pojmového aparátu jako předpokladu pro získaní psychologických znalostí a dovedností v dalších disciplínách. Ve speciálních psychologických disciplínách se zaměřují na konkrétní obory lidské činnosti, na jejich postižení z teoretického hlediska. Aplikované psychologické disciplíny tvoří nejrozsáhlejší skupinu. Termín aplikované znamená praktické využití původně teoretických poznatků psychologie v nejrůznějších oblastech lidské činnosti. Tabulka 2 Základní psychologické disciplíny Speciální psychologické disciplíny Aplikované psychologické disciplíny obecná psychologie * patopsychologie * pedagogická psychologie * vývojová psychologie * psychodiagnostika psychologie sportu * sociální psychologie * zoopsychologie klinická psychologie * psychologie osobnosti * neuropsychologie psychologie zdraví * psychopatologie biopsychologie psychologie práce experimentální psychologie psychohygiena vojenská psychologie psychologická metodologie psychometrie inženýrská psychologie dějiny psychologie diferenciální psychologie poradenská psychologie psychofyzika farmakopsychologie psycholingvistika forenzní psychologie psychologie trhu psychologie umění právní psychologie ekologická psychologie atd.. Hvězdičkou označené psychologické disciplíny mají vztah ke kinantropologii a jejich výuka je proto součástí studijního plánu jednotlivých oborů studovaných na FTK.

Psychologie sportu jako aplikovaná a hraniční disciplína Psychologie sportu, jak je uvedeno v Tabulce 2, patří mezi aplikované psychologické disciplíny. Současně je disciplínou mezioborovou, hraniční mezi psychologií a kinantropologií. Pokud jde o samotný název, dosud se alternativně užívají i názvy psychologie tělesné výchovy nebo psychologie tělesných cvičení. Podobné je to i v anglicky mluvících zemích, kde se obvykle užívají názvy jako sport psychology nebo exercise psychology. S ohledem na fakt, že v roce 1992 byla přijata Evropská charta sportu, která chápe sport jako všechny formy tělesné činnosti, které si kladou za cíl prověření či zdokonalení fyzické a psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních, můžeme považovat název psychologie sportu za dostatečně výstižný. Takto definovaný zahrnuje veškerou tělocvičnou aktivitu rehabilitační a terapeutické cvičení, zdravotní tělesnou výchovu, školní tělesnou výchovu, rekreační cvičení, výkonnostní i vrcholový sport. Tabulka 3 Úroveň sportovní činnosti Vrcholový sport Výkonnostní sport Rekreační sport Tělesná výchova Zdravotní tělesná výchova Pohybová terapie Dominantní cíle Podání maximálního výkonu (soutěž) Rozvoj motorické schopnosti (trénink) Podání maximálního výkonu (soutěž) Rozvoj motorické schopnosti (trénink) Učení motorické dovednosti (trénink) Intenzita a kvalita zážitku Preventivní terapeutický efekt Učení motorické dovednosti Intenzita a kvalita zážitku Terapeutický efekt Intenzita a kvalita zážitku Psychologie sportu je aplikací psychologických poznatků do sportovního prostředí. Základní náplň psychologie sportu tvoří následující okruhy témat. vnímání, myšlení, emoce, motivace, vůle a jejich změny ve sportovní činnosti motorické učení osobnost ve sportovní činnosti sociálně psychologické aspekty sportu sportovní profesiografie psychologická příprava zdravotní aspekty sportu patologické jevy ve sportu sport jako terapeutický prostředek Kdo může vykonávat profesi sportovního psychologa a co vlastně dělá?

Kvalifikace sportovního psychologa je u nás poněkud neujasněná. Pokud bychom vyšli s analogie k jiným aplikovaným oborům psychologie (psychologie práce, forenzní psychologie), měl by mít sportovní psycholog vystudovanou magisterskou psychologii a další specializované vzdělání v kinantropologii zaměřené na psychologii sportu. V minulosti, s ohledem na odlišný historický vývoj sportovní psychologie (většina našich význačných sportovních psychologů pocházela z kinantropologické oblasti a psychologické vzdělání si doplnila jinou formou) bylo doporučené vzdělání poněkud volnější. Sportovním psychologem byl uznán ten, kdo: a) je absolvent oboru psychologie a pracuje v oblasti sportu b) je absolvent Tělovýchovné nebo Pedagogické fakulty - oboru tělesná výchova, či výjimečně absolvent jiné vysoké školy s dalším postgraduálním vzděláním v kinantropologii se zaměřením na psychologii sportu. S platností od roku 2012 jsou, v souvislosti s přijetím celoevropské normy Eurpsy, kritéria zpřísněná a sportovním psychologem může být pouze absolvent magisterského studijního programu psychologie. Současně se je umožněno vzdělávání v profesi mentální trenér, které je otevřeno všem absolventů bakalářského studia v oblasti pedagogiky, psychologie a kinantropologie a držitelům trenérské licence 2 (B) třídy. Důležité z tohoto hlediska je i rozdělení na terapeutickou a tréninkovou sportovní psychologii. Intervence, které spadají do oblasti terapeutické sportovní psychologie by měl řešit skutečně pouze vystudovaný psycholog (tedy absolvent studia psychologie nejlépe s atestací z klinické psychologie nebo ukončeným akreditovaným psychoterapeutickým výcvikem). Pro oblast tréninkové sportovní psychologie je z větší části kompetentní i mentální trenér. Terapeutická sportovní psychologie působí v takových případech a situacích, kdy je narušena normální úroveň chování a prožívání, objevují se potíže při fungování v běžných životních situacích nebo se objeví příznaky (symptomy) psychického onemocnění. Psychotrénink umožňuje vyladění psychiky na vyšší úroveň fungování a také připravuje jedince na zvládání zátěžových situací, které jsou se sportovní činností spojeny. Ikona7 Atlet, který zažívá intenzivní pocity úzkost s projevy třesu, nutkání ke zvracení a močení v nejdůležitějším závodě sezóny, bude jednat o nezvládnutý předstartovní stav a na jeho zvládání bude pracovat pomocí metod psychotréninku. Pokud ho tyto pocity se stejnou intenzitou zasahují i při tréninkových měřeních, cestě hromadnými dopravními prostředky a celkově žije ve zvýšeném napětí, svědčí to spíše pro generalizovanou úzkost nebo sociální fobii a je potřebná intervence v rámci terapeutické sportovní psychologie. Jiným příkladem rozlišení těchto dvou typů intervencí je využití psychotréninku ve výcvikových seminářích komunikace a skupinové dynamiky pro práci s klienty v zážitkové pedagogice, kde jsou vysvětleny a prakticky vyzkoušeny základní způsoby komunikace a vedení vhodné pro aplikaci v zátěžových situacích. Výrazná změna chování klienta v průběhu intenzivní zážitkové aktivity na kurzu je opět spíše situací, kterou by měl řešit terapeuticky vzdělaný sportovní psycholog. Sportovní psychology můžeme podle náplně práce rozdělit na teoretické a praktické (přičemž je časté, že pracují v obou oblastech). Teoretičtí sportovní psychologové přednášejí na univerzitách, praktičtí působí u sportovních oddílů nebo poskytují své služby sportovcům na zakázku. Mimo toto členění je obvyklá také specializace na určitý sport nebo skupinu sportů - sportovní psychologové zamření na kolektivní hry, úpoly, vytrvalostní sporty.

Základní psychické procesy při sportovní činnosti Poznávací (kognitivní) procesy Vnímání Vnímání (čití, percepci) můžeme rozumět jako přijímání a interpretaci podnětů analyzátory (zrakem, sluchem, čichem, chutí, kinesteticko-propriocepcí). Člověk je v průběhu svého života neustále zahlcen obrovským množstvím informací z vnějšího i vnitřního prostředí. Tyto informace jsou zachyceny pomocí našich analyzátorů a dotvářena na základě aktuální psychického stavu a osobní zkušenosti jedince v mozku. Jednou z nejzákladnějších lidských tendencí je nacházet ve vnímaném nějaký řád, doplňovat chybějící informace, dotvářet a seskupovat celky. Pokud bychom vnímané informace nijak neinterpretovali, žili bychom ve světě zmatených obrazů a zvuků. Podstatou vnímání je odhalovat smysluplné celky v chaotických senzorických informacích (Plháková, 2003). Potřeba přijímat velké množství podnětů je natolik silná, že v situacích omezení jejich přijímání dochází k tomu, že si je mozek sám vytváří. Ikona7 V experimentech se zrakovou, sluchovou a kinestetickou deprivací, kdy je pokusným osobám zamezen přísun vnějších podnětů, se obvykle do 1 hodiny dostaví intenzivní zrakové, sluchové i pocitové halucinace. Tohoto efektu využívají i některé psychoterapeutické a psychotréninkové metody (floating, dunkelterapie) Lidé se od sebe liší v tom, který z analyzátorů využívají jako hlavní zdroj informací. Asi 50% populace orientuje zejména podle zraku, 25% podle sluchu a 25% podle tělesného pocitu (McDermott a O Conor, 1999) Tabulka 4 Vizuální (zrakový) typ Auditivní (sluchový) typ Kinestetický (pocitový) typ Pohled často směřuje vzhůru Vzpřímené držení těla Rychlé tempo řeči Výše položený hlas Naklánění hlavy na stranu Rytmické pohyby Důrazný hlas Pohled často směřuje dolů Uvolněné držení těla, kulatá ramena Pomalejší tempo řeči Podrobně je problematika vnímání probírána v obecné psychologii a fyziologii, my se dále zaměříme na její specifika při sportovní činnosti. Zrakové (vizuální) vnímání při sportu V důsledku vysoké emocionality typické pro většinu sportovních situací dochází k některým změnám ve zrakovém vnímání. Jednou z nich je zúžení vjemového pole, tzv. tunelové vidění, kdy dochází k narušení periferního vidění. Časté ve sportovních hrách, kdy unikající hráč vystřelí přímo proti brankáři a nevidí na druhé straně hřiště osamoceného spoluhráče čekajícího na přihrávku před prázdnou brankou. Stejně tak u klienta (žáka) v rámci dramatické hry, kdy nepochopitelně vyběhne z vymezeného prostoru a narazí do překážky, která je zřetelně označená a na jejíž nebezpečí byli všichni před začátkem upozorněni. Podobně se objevuje selektivní vidění, kdy sportovec v koncentraci na svůj výkon vnímá natolik specializovaně, že odfiltruje z vidění vše, co s výkonem nesouvisí. Známým příkladem je v médiích často opakovaný záběr vytrvalkyně, která při rozcvičování před startem svého závodu vstoupí do dálkařského rozběžiště a srazí se s naplno rozběhnutým skokanem.

V důsledku únavy dochází také rozostření zorného pole, vidíme mlhu nebo dvojitě. Příčinou tohoto stavu je narušená koordinace okohybných svalů, změní se za normálních okolností rovnoběžnost očních os (heteroforie) Velmi důležité je zrakové vnímání pro orientaci v prostoru. Jakákoliv změna v základních orientačních bodech může znamenat narušení výkonu. Sloupy umělého osvětlení na fotbalovém stadionu, vykácený les na sjezdovce, nové tribuny na automobilovém okruhu, ale třeba i změna barvy palubovky v hale nebo nové rozmístění reklam na ledě vyžadují určitý čas na adaptaci. Pokud jde o vidění barev, tak receptory pro vnímání žluté a modré části barevného spektra jsou umístěny periferněji než pro barvy červené a zelené. Prakticky lze tohoto faktu využít při značení tratí, vymezování prostor nebo u barvy dresů a míčů. Je potřeba zdůraznit, že veškeré procesy v lidské psychice probíhají koordinovaně a vzájemně se ovlivňuji, doplňují a podporují. Příkladem vzájemné provázanosti a komplexnosti všech psychických procesů jsou výsledky výzkumu odpalování v baseballu (Bahill a LaRitz, 1984). Rychlost letícího míčku u špičkových nadhazovačů je totiž taková, že ji lidské oko nedokáže zachytit. Pokud tedy záleželo jenom na vnímání, pravděpodobnost úspěšného odpálení míče by byla téměř nulová. Úspěšnost kvalitních pálkařů je však zhruba 30% (podaří se jim odpálit každý třetí až čtvrtý míček). Jak je to možné? Je to dáno kombinací procesů vnímání a myšlení. Pálkař zaměří míček na tisícinu sekundy v momentu, kdy je vypouštěn z nadhazovačovy ruky. V té chvíli do tohoto procesu vstupuje mozek, který analyzuje zachycené informace o rotaci a rychlosti míčku a z těchto údajů vypočítá dráhu letu a místo kam má dopravit v další zlomku vteřiny svou pálku. Pokud sledujeme pohyb očí pálkaře na zpomaleném filmovém záznamu, tak můžeme vidět, jak v jednom okamžiku zaměřují míček a v dalším momentu jak oči uhýbají a fixují další místo ve zrakovém poli místo, kde se v následujícím okamžiku objeví míček. Podobně se tento princip objevuje ve všech sportech, kde dochází k rychlému pohybu hraného náčiní v tenise, stolním tenise, hokeji, lakrosu. Typický trenérský pokyn sleduj míč je tedy v těchto případech za hranicí lidských možností. Sluchové (auditivní) vnímání při sportu Mimo základní charakteristiky zvuku (výška, hlasitost a frekvence) je při sportovní činnosti důležitý jeho rytmus a emocionální zabarvení. Vysoká hlasitost zvuku obecně působí jako stresový faktor. Ve sportu však vliv hlasitosti na výkon či prožitek není jednoznačný. Hlasitý zvuk v klidném prostředí automaticky upoutá naši pozornost a může narušit soustředění, hlasité povzbuzování má často efekt na zvýšení motivace, silnou monotónní hlukovou kulisu po chvíli můžeme přestat během výkonu vnímat. Někteří atleti zejména skokani do dálky, výšky, o tyči - sami vyzývají publikum k hlasitému potlesku a skandování v průběhu pokusu. Jiní však preferují klid, a pokud je publikum povzbuzuje, sami ho gesty uklidňují. U některých dokonce záleží na tom, jak se jejich soutěž vyvíjí pokud se jim daří, tak hlasitou kulisu vítají, pokud ne, tak je jakékoliv hlasité zvuky ruší. Jiným důležitým zvukovým nástrojem je náš hlas a zejména jeho efektivní užívání při vedení klientů, výuce a koučování. Podrobně s k práci s hlasem vrátíme v kapitolách věnovaných komunikaci ve sportu. Rytmus zvuku ovlivňuje cyklické pohyby. Běžná je tendence přizpůsobit cyklický pohyb (běh, jízdu na kole, plavání) slyšenému rytmu. Často nám hlavě naskočí oblíbená melodie, které potom přizpůsobíme rytmus prováděné aktivity. Některé sportovní disciplíny tohoto vlivu cíleně využívají veslařům udává rytmus kormidelník, v aerobiku jsou jednotlivé prvky rozloženy do rytmu hudby. Emociální stimulaci pomocí hudby lze využít jako prostředek proti monotónnosti vytrvalostních či jiných stereotypních aktivit. Rytmus ovlivňuje i

acyklické činnosti (skok do dálky, cvičení na hrazdě, fotbal). Zde má tzv. signální a zpětnovazebný význam. Jak je pro správné provedení pohybu funkce sluchu důležitá si můžete sami vyzkoušet, když si nějakou, vámi dobře zvládnutou aktivitu vyzkoušíte s vyloučením sluchu. Výzkumy v takovéto situaci ukázaly např. u skokanů do vody zhoršení koordinace pohybu a vyšší procento chyb (Vaněk, Hošek, Slepička, 1979). Kinesteticko-proprioceptivní vnímání při sportu Pocity přicházející z našeho těla jsou výsledkem kombinace informací z vestibulárního aparátu (poloha hlavy a těla) propriocepce (svalové napětí, pohyb v kloubech) a receptorů v kůži a vnitřních orgánech registrujících chlad, tlak a bolest. V důsledku kulturně-civilizačního vývoje člověk částečně ztratil svou schopnost tyto signály přesně vnímat a vyhodnocovat. Ve sportovní oblasti je však schopnost vnímat svoje tělo velmi důležitým předpokladem efektivního motorického učení i schopnosti kvalitně podat a prožít výkon. Rozvoj této komplexní schopnosti je důležitým předpokladem pro rozvoj specifických komplexních pocitů spojených s některými sportovními činnostmi. Tabulka 5 Pocity spojené s prostředím pocit vody tvrdá, měkká, rychlá, Pocity spojené s výzbrojí, nářadím a náčiním pocit lyží vratké, stabilní, točivé, ostré Pocity spojené s pohybem rytmus, rovnováha, tempo Tyto komplexní pocity jsou poměrně dobře trénovatelné, a zkušený sportovec je schopen rozeznat i velmi jemné rozdíly v kvalitě své výzbroje nebo změny v prostředí, ve kterém se pohybuje. Takto jednou rozvinutá vnímavost na okolní prostředí je také dobře přenositelná (transfer) do jiných sportovních i běžných životních oblastí. Pozornost Jak už jsme se zmínili v úvodní části kapitoly věnované problematice vnímání, jeho základní charakteristikou je výběrovost. Tím nástrojem, který ovlivňuje, co a v jaké míře bude vnímáno, je naše pozornost. Úkolem pozornosti je regulovat vnímání, pouštět do vědomí jen omezený počet informací a tím ho chránit před zahlcením informacemi. Pozornost umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něho pouze ty podněty, které si v daném okamžiku přeji nebo potřebuji uvědomit. Ostatní podněty pozornost ignoruje nebo vytěsňuje. Pozornost nemá vztah pouze k vnímání, ale ke všem kognitivním (poznávacím) procesům paměti, myšlení, učení. Pozornost při sportovní činnosti Na všech úrovních sportovní činnosti pozornost zásadně ovlivňuje dosažení cíle (podání výkonu, intenzitu a kvalita zážitku, učení motorické dovednosti, terapeutický efekt, viz tabulka 3) U pozornosti můžeme rozlišit tři úrovně: 1. Nastavení 2. Spontánní pozornost

3. Záměrnou pozornost ad 1) Nastavení je základní připravenost organismu vnímat a reagovat. Souvisí s temperamentovými charakteristikami jedince a jeho aktivační úrovní. Není orientována konkrétní směrem ani na konkrétní podnět. Ikona7 Nastavení intraindividuálně kolísá např. s denním rytmem. Schopnost vnímat a reagovat na podněty se bude velmi lišit ráno pět minut po probuzení, půl hodiny před obědem nebo večerní posezení s přáteli. ad 2) Spontánní pozornost vychází z orientačně pátracího reflexu a umožňuje nám vnímat a reagovat na podněty. To, co vyvolá spontánní pozornost je ovlivněno jednak charakteristikami podnětu (intenzita, novost, pohyb, proměnlivost, neobvyklost, kontrast) a jednak charakteristikami osobnosti sportovce (aktuální psychický stav, potřeby, postoje, vlastnosti). Ve sportovní činnosti lze charakteristiky podnětů vyvolávající pozornost využít k jejímu zvýšení v situacích, ve kterých pozornost oslabuje nebo je ji potřeba dostat na vyšší úroveň. Ikona7 Při vysvětlování postupu slaňování na kurzu zážitkové pedagogiky mluvíme jasným a silným hlasem tak, aby nás všichni slyšeli. Ve chvíli, kdy chceme zdůraznit nějakou podstatnou část (například věnovanou bezpečnosti) se můžeme na malou chvíli (2-3 sekundy) odmlčet a pokračovat sníženou hlasitostí. Tato změna hlasového projevu vyvolá (obvykle) zvýšenou pozornost u klientů. Při vlastním vykonávání sportovní činnosti působí spontánní pozornost většinou jako rušivý faktor. ad 3) Záměrnou pozornost uplatňujeme vždy tam, kde máme nějaký cíl, záměr nebo povinnost. Vyvolání a udržování záměrné pozornosti potřebuje vynaložení určité námahy, proto je její regulace spojena s vůlí. U záměrné pozornosti můžeme rozlišit dvě odlišné mentální aktivity: ostražitost pátrání Ostražitost (pasivní pozornost, vigilance) se projevuje sledováním percepčního pole, čekáním na něco co se může přihodit. Je typická v situacích, kdy se velmi důležitý podnět vyskytuje zřídka Ikona7 Vysoké nároky na ostražitost jsou kladeny např. na fotbalové brankáře, který z devadesáti minut hry kontroluje míč jenom zlomek času a přesto musí udržet ostražitost po celou dobu zápasu. Podobně náročná na ostražitost je také práce plavčíka na bazéně. Pátrání (aktivní pozornost) je vyhledávání nějakého konkrétního podnětu či objektu v percepčním poli. Ikona7 Orientační běžec na startu závodu načte mapu do paměti a v průběhu závodu pátrá po klíčových orientačních bodech. Aktivní a pasivní pozornost působí v součinnosti a často do sebe vzájemně přecházejí. Naopak spontánní a záměrná pozornost si vzájemně konkurují, přičemž např. vysoká motivace záměrnou pozornost zvyšuje, únava naopak snižuje.

Pozornost jako celek má několik důležitých charakteristik, které se různou mírou uplatňují v jednotlivých sportovních činnostech. 4. Kapacita množství objektů, které člověk zaregistruje v krátkém časovém intervalu. Udává tzv. magické číslo 7+-2 objekty. Výsledky výzkumu kapacity pozornosti u sportovců (Vaněk, 1979) můžete vidět v tabulce č.6 Sportovci Fotbal 14 Gymnastika 12 Atletika 11 Lyžování 10 Box 8 Počet vnímaných podnětů 5. Selektivita schopnost vybrat významné podněty a současně ignorovat nevýznamné či rušivé 6. Distribuce rozdělování pozornosti mezi více podnětů nebo činností. Kvalitní rozdělování pozornosti mezi více činností je možné pouze při jejich zvládání na úrovni automatizace. 7. Stabilita čas, po který jsme schopni soustředěně vnímat jeden podnět (bodová fixace), průměrná hodnota se udává kolem 0,1 5 sekund. 8. Koncentrace volba omezeného počtu podnětů, na které se zaměříme. Protože je koncentrace ve sportu považovaná za nejdůležitější charakteristiku pozornosti, zastavíme se u ní podrobněji. Jedna z definic říká, že koncentrace je schopnost zůstat všemi smysly v přítomné okamžiku. Je to schopnost soustředit se pouze na vlastní činnost cvičení, soutěž, trénink. Koncentrace má dvě základní dimenze rozsah (široký a úzký) a zaměření (dovnitř a navenek) viz tabulka č. 7 koncentrace pozornosti zaměření vnější zaměření vnitřní rozsah široký rozsah úzký rychlé vyhodnocení celkové situace (prostřední, podmínky, soupeři) sledování konkrétního podnětu (cíl při střelbě) plánování dalšího postupu v tréninku či soutěži zvládání nepříjemného pocitu (bolest v kotníku) Některé sporty kladou vysoké nároky na změnu jednoho typu koncentrace pozornosti v typ druhý zejména sportovní hry, úpolové sporty, horolezectví. Lezec ve stěně musí vyhodnocovat změny počasí a podmínek ve skále (široká vnější), zhodnotit pevnost nejbližšího chytu (úzká vnější), zvažovat kolik sil mu zbývá a zda se nemá vrátit (široká vnitřní) a zvládat začínající křeče v unavených pažích (úzká vnitřní). Naopak pro úspěch ve sportovní střelbě je důležité dominantně rozvinout jeden typ koncentrace pozornosti (vnější úzký). Jinou důležitou charakteristikou koncentrace pozornosti její nepřímá souvislost s rozsahem pozornosti. Zjednodušeně lze říci, že čím méně objektů vnímáme, tím vyšší může být koncentrace pozornosti.

Poslední podstatnou vlastností koncentrace pozornosti spojenou se sportovní činností je změna její intenzity v průběhu činnosti, respektive schopnost koncentraci v potřebný okamžik maximálně zesílit a naopak v situaci kdy je to možné ji maximálně uvolnit (relaxovat). Tato schopnost je důležitá z toho důvodu, že vysokou koncentraci pozornosti je možné udržet jen omezenou dobu. Poté dochází k její únavě a vypnutí, respektive přepnutí na jinou činnost. Schopnost relaxace pozornosti v přiměřený okamžik zabraňuje jejímu vypínání v důležitých situacích. Sportovní činnosti podle svého průběhu vyžadují různé průběhy intenzity koncentrace pozornosti. V tabulce uvádíme několik příkladů, podrobněji se k této problematice vrátíme v kapitole věnované sportovní typologii. Tabulka 8 Sportovní činnost Skok do dálky Maratónský běh Fotbal (hráč v poli) Sjezdové lyžování Horská kola (cross country) Nároky na koncentraci pozornosti v průběhu soutěže V pravidelných, očekávaných intervalech krátkodobá maximální koncentrace (úzká, vnější) střídána delšími intervaly úplné relaxace. Dominantně dlouhodobá střední hladina koncentrace zaměřená na zvládání nepříjemných pocitů vlastního těla (úzká vnitřní) doplňovaná dodržováním taktického plánu (široká vnitřní) a kontrolou soupeřů (široká vnější). Dlouhodobě střední úroveň koncentrace zaměřené na registraci probíhající hry (široká vnější) střídaná v nepravidelných, neočekávaných intervalech maximální koncentrací na konkrétního hráče nebo míč (úzká, vnější). Krátkodobá maximální koncentrace na podmínky na trati a kontrolu vlastního těla (úzká, vnitřní i vnější), delší interval pro úplnou relaxaci následovaný ještě jednou krátkodobou maximální koncentrací. Dlouhodobě vyšší koncentrace zaměřená na zvládnutí kola v členitém terénu (úzká, široká vnější) v nepravidelných intervalech doplňovaná proměnlivou intenzitou taktického plánování (široká vnitřní), kontrolou soupeřů (široká vnější), překonáváním únavy a dalších nepříjemných pocitů z vlastního těla. Velmi důležitá je schopnost v jednodušších částech závodu pozornost relaxovat. Jak už jsme uvedli v úvodu této kapitoly, pozornost považujeme za jednu z nejdůležitějších psychických determinant pro úspěšné vykonávání činnosti. Myšlení Myšlení je vyšší formou poznávání. Umožňuje nám poznávat vnější prostředí, sama sebe, vztahy mezi jednotlivými jevy. Myšlení operuje s pojmy a obrazy a u člověka je spojeno s řečí. Naše myšlení se přímo podílí na dosažené úrovni pohybových dovedností a řídí rychlost a dokonalost jejich osvojení. Myšlení nám dovoluje plánovat naše akce a zvážit (představit si) jejich důsledky dříve, než je pocítíme na vlastní kůži. Myšlení nám tak umožňuje chránit

svaly před přetěžováním, energetické zásoby před vyčerpáním, přelstít silnější, rychlejší a vytrvalejší soupeře, zvládnout zdánlivě neřešitelné situace. Inteligence a sportovní výkon Schopnost rychle a přesně myslet a efektivně řešit problémy se nazývá inteligence. Její úroveň vyjadřovaná pomocí IQ (inteligenčního kvocientu) se považuje za jeden z předpokladů úspěšnosti ve výkonových činnostech. U sportovní činnosti je vztah mezi inteligencí a výkonností velmi volný. Rozložení IQ se u vrcholových a výkonnostních sportovců neliší od běžné populace, tj většina (96%) se nachází v rozmezí IQ 70 až 130, přičemž neexistuje vztah, kdy by se zvyšujícím IQ narůstaly předpoklady ke zvýšené sportovní výkonnosti. Tabulka 6 Hodnota IQ Název kategorie % Populace nad 130 vysoce nadprůměrná inteligence 2,15 111-130 nadprůměrná inteligence 13,60 90-110 průměrná inteligence 68,30 70-89 podprůměrná inteligence 13,60 69-50 lehká mentální retardace 2,15 sloučit 49-35 středně těžká mentální retardace Sloučit 20-34 těžká mentální retardace Sloučit 0-19 hluboká mentální retardace sloučit Jen ojediněle se setkáváme s vrcholovými sportovci, jejichž IQ se pohybuje v hraničním pásmu (80 70). IQ v oblasti mentální retardace je již vážnou komplikací pro podání vrcholného výkonu, neboť zde dochází k porušení motoriky plynulosti a koordinace složitějších pohybových celků. Ikona7 Specifickým sportem ve vztahu k inteligenci jsou šachy. Na rozdíl od ostatních sportů se zde jedná o myšlenkový souboj a IQ (rychlost analytického myšlení, paměť, prostorová představivost, schopnost kombinovat) je klíčovou schopností a základním předpokladem podání úspěšného výkonu. Mnozí vrcholní představitelé tohoto sportu (Fischer, Kasparov) jsou známí svou inteligencí výrazně přesahující hranici geniality (140) Mimo klasického akademického pojetí inteligence měřitelného testy a vyjadřovaného pomocí IQ existují také alternativní pojetí, které jsou pro sportovní oblast lépe využitelné. Jedním z nich je Gardnerovo (1999) pojetí, které vymezuje sedm základních inteligencí: 9. Jazykovou 10. Hudební 11. Logicko-matematickou 12. Prostorovou 13. Tělesně-pohybovou 14. Interpersonální 15. Intrapersonální

Pro sportovní prostředí je nejzajímavější pojetí tělesně-pohybové inteligence. Tu můžeme definovat jako schopnost vnímat a ovládat své tělo. Mezi příklady popisujícími vysokou tělesně-pohybovou inteligenci Gardner uvádí box: Boxer ovládá tělo způsobem, který je stejně bystrý a vnímavý jako kterékoliv cvičení ducha. Boxerský projev má vtip, styl a cit pro překvapení. Box je dialog těl, rychlý rozhovor mezi dvěma inteligencemi. Taková to charakteristika platí samozřejmě pro každou mistrovsky zvládnutou sportovní činnost a vrcholné sportovní výkony lze z tohoto pohledu vnímat jako projevy mimořádně vysoké tělesně pohybové inteligence - geniality. Žádná lidská činnost není ovlivňována jen jedinou inteligencí, vždy se jedná o jejich vzájemné propojení a kooperaci. Ve sportovní oblasti jsou proto důležitá i inteligence prostorová (šachy, automobilový sport), hudební (schopnost vnímat rytmus zejména ve sportech jako je gymnastika, krasobruslení, aerobic) a personální inteligence (schopnost rozumět sám sobě i druhým zejména v týmových sportech a pro trenérskou, učitelskou nebo instruktorskou profesi) Tvořivost ve sportu Tradiční pojetí inteligence je zaměřeno pouze na jeden typ myšlení na myšlení konvergentní (hledání nejrychlejšího, jediného správného řešení). Jiným typem je myšlení divergentní (které je podkladem tvořivosti. Tvořivé myšlení je charakteristické: vnímavost k problémům množstvím nápadů flexibilitou originalitou propracovaností Ve sportovní oblasti využíváme tvořivého myšlení v závislosti na charakteru činnosti buď v rámci tréninkového procesu nebo přímo v soutěži. Tvořivé myšlení v tréninku je nezbytné u sportů jako gymnastika, krasobruslení nebo akrobatické lyžování. Umožňuje vytvořit originální prvky, jejich nové propojení do sestav, propracovat detaily (spojení, pohybu hudby a kostýmu). Vlastní soutěž je pak již od větší tvořivosti oproštěna a je o přesném provedení vymyšleného a zautomatizovaného pohybového celku. Prostor ke tvořivosti v soutěži se otvírá pouze v situacích, kdy dojde k něčemu neočekávanému. Ikona7 Krasobruslař ve své volné sestavě skočí v první kombinaci, která měla sestávat ze dvou trojitých skoků, pouze trojitý s jednoduchým. Podle aktuálního vyhodnocení situace může sestavu dokončit podle plánu, nebo tvořivě přeskládat prvky a o kombinaci se znovu pokusit či doplnit jiný prvek podobné obtížnosti. Při závodech v akrobatickém lyžování dojde k tomu, že největší konkurent udělal chybu ve svém skoku a získal méně bodů. Akrobat může skočit připravenou náročnou sestavu (s vyšším rizikem pádu), nebo tvořivě snížit obtížnost a jít na jistotu. U sportovních her, úpolových sportů nebo třeba v silniční cyklistice je tvořivé myšlení předpokladem úspěchu ve vlastní soutěži. Tyto sporty jsou založeny na předvídání a bezprostředním reagování na neustále se měnící situaci. Pojmy jako hráčská inteligence, cit pro situaci obsahují právě to, co je odborně zahrnuto do tvořivého myšlení. Ikona7

Hokejista má perfektně nacvičeno a zautomatizováno několik variant vstupu do soupeřova obranného pásma. Přesto neustále vnímá, předvídá a vyhodnocuje pohyb soupeře a snaží se vytvořit situaci, na kterou soupeř nedokáže včas zareagovat. Tvořivost je také podstatnou součástí taktického myšlení, které v těchto typech sportů zásadně ovlivňuje výsledek. Ikona7 Cyklista v průběhu závodu sleduje soupeře, vyhodnocuje pokusy o únik (zda od tohoto soupeře hrozí nebezpečí, zda stíhat uprchlíka sám, nebo jestli se do stíhání pustí někdo jiný), zvažuje v jakém okamžiku ujet pelotonu (jestli na to má síly, kolik a jakého terénu zbývá do konce závodu, kdo se za ním pustí do stíhání), či jestli v úniku pokračovat (kdo je ním ve skupině, jestli má šanci ho porazit ve spurtu )... Je třeba zdůraznit, že ač to tak možná na první pohled nevypadá, taktické myšlení ve sportu probíhá velmi rychle a v důsledku směřuje k jednoduchosti a efektivitě. Jinou možností uplatnění tvořivého myšlení ve sportu jsou nápady, které zásadně (ale v rámci pravidel) změnili užívanou techniku a tím výrazně posunuly sportovní výkonnost. Ikona7 Jako dobrý příklad nám mohou posloužit běžci na lyžích Pauli Sittonen a Bill Koch, kteří jako první aplikovali do té doby nevyužívaný bruslařský krok. Bill Koch jako naprostý outsider díky této technice získal medaili na MS 1982 v Oslo (všichni ostatní závodníci jeli technikou klasickou) a otevřel tak novou éru běžeckého lyžování. Podobnou revoluci zaznamenal také hod diskem (otočka), skok do výšky (flop) nebo skok na lyžích (v styl). V některých případech byla tvořivá změna tak zásadní, že přiměla sportovní federace ke změně pravidel španěl Erausquin se v roce1956 inspiroval diskaři a použil diskařskou otočku při hodu oštěpem. Dosáhl do té doby nevídané délky 83,54. Atletická federace následně zpřesnila pravidla a hod oštěpem z otočky zakázala. Rekreační sport a jeho vliv na myšlení Pokud se pokusíme podívat na vztah myšlení a sportu z druhé strany, tak je prokázáno (Baker, 1999) že sportovní aktivita nízké až střední intenzity myšlenkové procesy akutně nezhoršuje a naopak zlepšuje jejich další funkčnost kvalitu a rychlost řešení problémů, rychlost vybavování informací atp. Pozitivní vliv na všechny kognitivní procesy mají zejména zautomatizované, monotónní činnosti vytrvalostního charakteru cyklistika, běh, plavání, jízda na kolečkových bruslích, běh na lyžích. Při těchto činnostech dochází ke změně zaměření myšlení a v některých případech také ke změnám mozkové aktivity a v důsledku potom k celkové relaxaci. V průběhu takovéto činnosti si může člověk nechat volně proudit myšlenky hlavou, uvolněně si přehrávat konfliktní situace, řešit složité problémy nebo prostě jen myslet na činnost, kterou provádí. Odborně mluvíme o myšlení disociovaném (odděleném) a asociovaném (sdruženém). Blíže si tyto pojmy vysvětlíme v kapitolách věnovaných psychologické přípravě ve sportu a terapeutickém využití sportovní činnosti. Katatymní myšlení jako důsledek sportovní činnosti Sportovní činnost je typická snahou dosáhnout zvolených cílů doprovázenou zvýšenou emocionalitou (strachem, úzkostí, radostí, přátelství, nenávisti). Tyto emoce silně ovlivňují myšlení týkající se spoluhráčů, soupeřů, rozhodčích, trenérů a v podstatě všech činností, které mají nějaký vztah k cíli. Fotbalový fanoušek zcela jinak hodnotí shodný zákrok vlastního a soupeřova hráče. V případě vlastního hráče je to čistý obraný zákrok v rámci pravidel a svíjející soupeř je simulant, v případě soupeřova hráče se jedná o hrubý faul zasluhující minimálně žlutou kartu. Jiným projevem katatymního (emocemi zkresleného) myšlení je sebestředné chování sportovních hvězd. Je spojeno s pocity, že je všichni znají a obdivují je, vše musí být podřízeno jejich potřebám, každý jim musí vyhovět, druzí jsou zde pro to, aby plnili jejich

přání. V rámci objektivity je třeba dodat, že se to zdaleka netýká všech výjimečných sportovců a u těch, kterých se to týká v tom hraje velikou roli jejich realizační tým. Ikona7 Legendární americký sprinter a skokan do dálky Carl Lewis, po příletu na letiště, kde bylo velké množství jásajících fanoušků, kteří jeho příchod ignorovali, nebyl schopen pochopit, že ho neznají a že vítají členy skupiny Queen, kteří přiletěli ve stejnou dobu jiným letadlem. Představy Nedílnou součástí našeho poznávání tvoří představy. V obecné psychologii je tradiční rozdělení představ na paměťové a fantazijní. Paměťové představy jsou charakteristické tím, že ve vědomí dochází k vyvolání obrazu, děje nebo pocitu, který byl vnímán někdy v minulosti. Fantazijní představy se odlišují tím, že jsou představované děje, osoby, předměty, zvířata, které nebyli nikdy předtím vnímány. Neznamená to, že naše fantazie je bez hranic, že si můžeme představit cokoliv bez omezení. Předpokládá se, že i ten nejfantastičtější obraz je složen z takových elementů, které jsme již někdy vnímali. Jenom jsme je pozměnili (zvětšili, zmenšili) přeskládali, doplnili, či jinak zkombinovali. Paměťové představy většinou vycházejí z podnětů z vnější reality, fantazie především z vnitřních zdrojů. Hranice mezi nimi je však velmi neurčitá, oba procesy se ustavičně prolínají a vzájemně ovlivňují. Význam představ při sportovní činnosti Představy (společně s pozorností) mají mezi poznávacími procesy pro sportovní činnost asi největší význam a velká část psychotréninkových metod je zaměřena na rozvoj a využití představivosti (imaginace, ideomotorika). Vyplývá to částečně z funkce, která je představivosti přisuzována umožnit emancipaci (osvobození) od reality, nabídnout alternativu k prožívané skutečnosti. Představivost může sloužit: k snadnějšímu udržování duševní rovnováhy (při utkání na cizím hřišti může pomoci představa, že diváci povzbuzují mne, nikoliv soupeře) jako svépomocný terapeutický prostředek (v případě zranění představy dobrého a rychlého hojení mohou podpořit léčebný proces a urychlit návrat do tréninkového procesu) jako vnitřní útočiště v tíživých situacích (při dlouhodobější neschopnosti podat očekávaný výkon je schopnost udržet vnitřní naději opírající se o představu dřívějších dobrých výkonů velmi důležitým faktorem pro znovudosažení potřebné výkonnosti) jako jedna z důležitých součástí tvořivosti (viz. příklady tvořivého myšlení) Podobně jako u každého psychického nástroje platí i pro využití fantazie jistá rizika a omezení. Pokud zůstává jasně uvědomována jasná hranice mezi fantazií a vnější realitou, tak v běžném životě stejně jako ve sportu převažuje pozitivní efekt pro chování i prožívání. Rizikem je tzv. pohlcení vlastní fantazií. To nastává ve chvíli, kdy se fantazie začne s realitou prolínat, když se fantazie stává prostředkem úniku od řešení reálných problémů. Taková to

zkušenost může být v některých oborech lidské činnosti (např. v literární tvorbě, hudbě, malířství) inspirativní, pro sportovní činnost však bývá velmi riziková. Naše představy jsou také provázány s motivačním systémem, konkrétně s cíli a potřebami. Tento fakt demonstruje fenomén denního snění. Ikona7 Můžete si zkusit rozpomenout a uvědomit, jaké jsou témata vašeho denního snění v poslední době (minulém týdnu). Pro větší názornost doporučuji napsat jejich přehled na papír. Z těchto představ se dají vysledovat konkrétní témata nejčastěji spojená se slávou, mocí, úspěchem, láskou, sexem, vítězstvím, hrdinstvím, odvahou. Podle toho, jaká témata dominují, můžeme usuzovat na neuspokojené (frustrované) potřeby a zaměření aspirací (cíle). Faktu, že hlavní hybnou silou našeho denního snění jsou neuspokojená přání, můžeme využít při cíleném zásahu do motivace (podrobněji v předmětu psychotrénink). Podobně je to i se sny, které se nám zdají v noci. Jejich analýza je však poněkud složitější a v běžné sportovní praxi se nevyužívá. Jak jsme již na začátku této kapitoly uvedly, paměťové představy jsou využívány v tzv. ideomotorickém tréninku. Tabulka 7 Možnosti využití představ v psychologické přípravě PŘEDSTAVY sloučit PAMĚŤOVÉ ideomotorický trénink (představování si provádění pohybu za účelem jeho zdokonalení) vizualizace (přenesená představa mapy do terénu v orientačním běhu) volné asociace (diagnostika emočněmotivačních charakteristik) sloučit FANTAZIJNÍ řízená imaginace (v relaxovaném stavu prováděná představa vítězství v závodě za účelem snížení nervozity a posílení sebedůvěry) trénink tvořivosti (podpora vyvolávání představ např. za účelem tvorby volné jízdy v krasobruslení) analýza denního snění (diagnostika emočněmotivačního systému) Emočně-motivační procesy Motivace ve sportu Všichni nemáme stejně velký talent, ale všichni máme stejnou možnost svůj talent rozvíjet. John F. Kennedy Pokud chceme dosáhnout úspěchu v nějaké činnosti, jedním z nejdůležitějších činitelů je naše motivace. Je dokonce důležitější než míra talentu. Talentovaný sportovec, který postrádá motivaci, bude úspěšný pouze do té doby, než se dostane na úroveň, kdy musí začít tvrdě trénovat a být vytrvalý v překonávání překážek a zvládání výzev výkonnostního a vrcholového sportu. Motivace má vliv na to, s jakým zaujetím se sportovec svému sportu věnuje a zda je schopen dosahovat cílů, které si stanoví. Slovo motivace pochází z latinského výrazu movere, které znamená hýbat či měnit. Motivace je řídící proces, který pohání naše chování a jednání. Dává jim určitý směr, určuje jejich obsah (to, jaké činnosti se věnujeme) a intenzitu (jak často, po jak dlouhou dobu, a s

jakým úsilím se činnosti věnujeme). Motivace záleží jak na osobnosti sportovce, jeho potřebách, hodnotách a cílech, tak na prostředí, ve kterém sportovec vyrůstá, trénuje a závodí. Pro to, abychom mohli motivovat svoje svěřence, je důležité pochopit jejich hodnoty, potřeby a motivy, které je ke sportování vedou. Pro dobré sebepoznání je důležité ujasnit si svoje vlastní hodnoty, potřeby a motivy. Ve sportovním prostředí můžeme využít poznatky o výkonové motivaci. Lidé jsou více motivování, pokud jsou přesvědčeni, že mohou splnit požadavky, které určitá činnost vyžaduje, cítí se schopní, úspěšní, a současně mají pocit, že mají kontrolu nad situací (sportovec ví, že pokud bude poctivě trénovat, je v jeho silách podat výkon, kterého chce dosáhnout). Zároveň je důležité, aby měli pocit samostatnosti, nezávislosti (autonomie), možnost svobodně se rozhodnout o určitých záležitostech svého života (např. jakému sportu se budu věnovat, na jaké úrovni, jakých soutěží se chci účastnit). Dalším důležitým motivem ve sportovním prostředí je zažít zábavu, která uspokojí potřebu stimulace a vzrušení. Pokud sport sportovce baví, má z něj radost a zažívá příjemné pocity, je velká pravděpodobnost, že bude motivován se mu věnovat. Prostřednictvím sportu uspokojujeme také potřebu mezilidských vztahů a blízkosti. V následujících kapitolách se seznámíme činiteli v psychice člověka, které mají vliv na motivaci. 1 Víra ve vlastní schopnosti (sebeúčinnost) Neuvažuji o tom, že bych nevyhrál to se mi nikdy nestává. Mám opravdu takovou důvěru ve své schopnosti. Delay Thomson, 1984 a 1988 olympijský vítěz v desetiboji Negativní myšlenky vedou ke špatným výkonům; vidím v tom opravdu jasnou souvislost. Sally Gunnel, držitelka světových rekordů a olympijská vítězka na 400m překážek Sebe-účinnost je víra jedince ve vlastní schopnosti, přesvědčení, že je schopen podat úspěšný výkon v určité činnosti. Je ovlivněna očekáváním, která máme o nadcházejícím úkolu, silou přesvědčení o možnosti podat úspěšný výkon a také přesvědčení o možnosti podat úspěšný výkon i v dalších oblastech, spojených s daným úkolem ( Jsem schopen rychle běhat a podstoupit trénink a všechny věci s ním spojené, což povede k úspěšnému cíli ). Vysoká sebe-účinnost je dobrým předpokladem pro osvojení si sportovních dovedností, pro kvalitní trénink a podání dobrého výkonu v soutěži. Sportovci s vysokou sebe-účinností vynakládají vyšší úsilí, zažívají častěji pozitivní emoce, jsou méně úzkostní ve výkonových situacích a mají tendence stanovovat si realistické cíle, které jsou pro ně výzvou. Sebeúčinnost sama o sobě nezaručuje úspěch, zvyšuje ale výrazně pravděpodobnost, že se sportovci bude dařit ve věcech, které má pod kontrolou. Pro sportovce i trenéra je důležité zabývat se upravením sebehodnocení a sebe-účinnosti ve smyslu realistického a optimistického vnímání vlastních schopností. Pro sportovce je důležité přemýšlet a jednat se sebedůvěrou, pokud chce podávat optimální výkon. Sportovec může mít sebelépe natrénováno, ale pokud nevěří vlastním schopnostem, špatná psychika, úzkost a stres mohou zcela pokazit jeho závodní výkon. CO DĚLAT pro zvýšení sebe-účinnosti? 16. Nejdůležitějším zdrojem vysoké sebe-účinnosti jsou již dosažené výkony. V důležitém závodě nebo zápase důvěřujeme více svým schopnostem, pokud jsme již v minulosti

dosáhli mistrovství v podobné situaci. Když se učí nový typ techniky nebo strategie, nebo získává zkušenosti se závoděním, je pro sportovce důležité postupně zažívat úspěch a zvládat čím dál náročnější úkoly, aby si vybudoval pocit kompetence (úspěšnosti). Rozdělení úkolu na zvládnutelné části (zážitek úspěchu při zvládání krátkodobých postupných cílů)nebo volba méně náročných soupeřů na začátku sezóny zvýší pravděpodobnost úspěchu při výkonu a tak posílí sportovcovu sebe-účinnost. 17. Další možnost, jak zvýšit sebe-účinnost sportovce je sdílená zkušenost. Například dívat se na někoho, jak zvládá bravurně danou aktivitu, zvláště pokud je v podobné situaci (na podobné úrovni, podobný typ atd.), může zlepšit sebe-účinnost pro danou činnost. Tato možnost je využitelná u mladých, nezkušených sportovců, a také u těch, kteří nemají zkušenost s danou aktivitou. Sledováním nebo napodobováním ostatních se může sportovec naučit, jak dělat věci správně. Pokud ukázku provedeme spíše informativním než srovnávacím způsobem, můžeme sportovci pomoci najít cestu, jak zvládnout daný úkol ( Když to může zvládnout jiný sportovec, zvládnu to také ). Tzv. modelováním si může sportovec vyzkoušet danou aktivitu při tom, když sleduje svůj vzor v akci. Můžeme použít video, účast na tréninku úspěšného sportovce, rozhovor s úspěšným sportovcem, trénink starších sportovců s mladšími apod. 18. Slovní přesvědčení trenéra, sportovního psychologa nebo ostatních důležitých osob ze sportovcova okolí může napomoci zvýšit sebe-účinnost. Může mít formu zpětné vazby ( To je ono, tohle byl správně provedený pokus ) nebo motivace ( Pojď do toho, máš na to! ). Když je tato informace podána důvěryhodnou osobou, o které sportovec ví, že věci rozumí, může to mít opravdu dobrý vliv na sebe-účinnost. Sportovci si sami mohou napomoci pozitivní vnitřní řečí, aby se ujistili, že na to mají, daný úkol zvládnout, a důvěřovali svým schopnostem. Protože máme tendenci jednat podle toho, jak smýšlíme, pozitivní vnitřní řeč o sobě a úkolu, který je před námi, může mít vliv na zvýšení sebe-účinnosti. 19. Mysl a tělo jsou propojené. Podle toho, jak sportovci vnímají svůj fyziologický stav stav nabuzení, strach, bolest, únavu atd. hodnotí, jak jsou připraveni uspět při dané příležitosti. Techniky jako je např. progresivní relaxace, hluboké břišní dýchání, autogenní trénink a jiné, které umožňují změnit fyziologický stav, jako např. zvýšený svalový tonus, srdeční tep, dýchání (spojené se stresovým prožíváním), mohou pozitivně ovlivnit sportovcovu sebe-účinnost při výkonu. Pro ty sportovce, kteří mají problém vyhecovat se před výkonem, jsou užitečné aktivační postupy (zrychlené dýchání, energická hudba, rychlé pohyby). Mohou sportovci napomoci cítit se více připraveným na závod a zvýšit tak jeho sebe-účinnost. 20. Podobně jako sportovec hodnotí svůj fyziologický stav, může hodnotit svůj psychický stav nebo náladu před výkonem, což také ovlivňuje jeho sebedůvěru. Sportovec může použít některé techniky pro ovlivnění svého emocionální rozpoložení jako například stopnutí negativních myšlenek či imaginace úspěšného výkonu pro zvýšení sebedůvěry atd., což může napomoci při frustraci, hněvu, nebo jiných negativních emocích. Dojde ke zlepšení nálady a zvýšení sebedůvěry a sebe-účinnosti. 21. Pozitivní představy mohou zvyšovat sebe-účinnost sportovce. Pokud si sportovec projde v hlavě způsoby, jak zvládnout situaci v představě před výkonem, nároky této situace se nemusí zdát tolik ohrožující nebo nezvládnutelné. Vidět a vnímat sebe sama, jak zvládám určitou situaci před tím, než nastane, může značně napomoci důvěře ve vlastní schopnosti a vnímání situace jako zvládnutelné. 22. Jednotlivé předpoklady sebe-účinnosti se mohou doplňovat. Například sportovec může použít imaginaci pro snížení předstartovní trémy (představit si klidné rozpoložení a

uvolněnost ve svalech za účelem snížení aktivace, tato imaginace také zmírní negativní myšlenky o závodě a zlepší sebevědomí do závodu). Ovlivnění fyziologického a emocionálního rozpoložení sportovce má obvykle dobrý vliv na výkon. 2 Důvody, kterým přičítáme sportovní úspěchy nebo neúspěchy: důležitost atribucí (hodnocení) Když se nám v zápase nedaří, máme tendenci podléhat negativním myšlenkám, pocitu, že je zápas již prohraný a všechno je špatně. Ale obvykle je to tak, že je potřeba změnit jednu malou věc ve hře, aby věci do sebe zapadly a opět se nám začalo dařit. Mia Hamm, členka amerického ženského fotbalového týmu, vítězky světového poháru 1999 Tvrdá práce je základním kamenem na cestě k dosažení cíle. Bez ní vše ostatní nemá cenu. Rick Pitino, bývalý NBA coach a současný univerzitní kouč v Louisville, USA Příčiny, kterým přičítáme své úspěchy nebo neúspěchy, hrají velmi důležitou úlohu v další motivaci pro činnost. Naše vlastní hodnocení, zda se nám dařilo nebo nedařilo, má pak velký vliv na naše další chování. Ovlivňuje to naši motivaci dále v této činnosti pokračovat nebo jí zanechat. Zvláště, pokud je výsledek neočekávaný a považujeme ho za neúspěch, ptáme se: Proč tato situace nastala? Jaká je příčina neúspěchu? Sportovní výkon je skládankou mnoha různých faktorů. Závodník může na určité situace reagovat tisíci různými způsoby, může si také vykládat svůj úspěch nebo neúspěch mnoha různými vysvětleními. Například úspěch může přičítat štěstí: Dnes jsem měl opravdu kliku, nebo Tým protihráčů hrál dnes opravdu mizerně. Nebo Trénoval jsem tvrději než můj soupeř, nebo Ta dnešní hra mi prostě sedla. Neúspěch může sportovec přičítat slepým nebo nespravedlivým rozhodčím, Protivník měl opravdu navrch nebo Nedal jsem do toho všechno až po Já na to prostě nemám, nejsem dost dobrý. Úspěch/neúspěch může být přičítán příčinám více či méně stabilním v čase, vnitřním nebo vnějším, kontrolovatelným nebo nekontrolovatelným. Mezi stabilní příčiny patří například: Mám dobrou kondici, jsem dobře připravený, mám vytrvalostní předpoklady atd.. Pokud sportovec považuje za příčinu svého úspěchu/ neúspěchu něco stálého, stabilního, má tendenci předpokládat, že by se úspěch/neúspěch mohl příště opakovat. Pokud je příčinou úspěchu/neúspěchu něco nestálého, například štěstí, nebo hloupý rozhodčí, nebo náhodou šlo všechno jako na drátkách, má sportovec tendenci vnímat úspěch/neúspěch jako více dynamický (dnes se to podařilo, ale nemusí tomu tak být zítra). Pokud je za příčinu považováno něco stabilního, má sportovec tendenci očekávat podobný výsledek v budoucnosti. Pro sportovce je dobré vědět o svých kvalitách a také vědět, že se na ně může při výkonu spoléhat (např. mám dobře natrénováno, jsem rychlý ve finiši, mám dobrý přehled na hřišti, dokážu zmobilizovat síly, i když prohrávám atd.). To má dobrý vliv na sebedůvěru a jistotu. Oproti tomu nestabilní příčina úspěchu nemá efekt pozitivního očekávání v budoucnu ( To byla dnes náhoda, že jsem hrál tak dobře ). Neúspěch přičítaný stabilním příčinám jako Jsem opravdu dřevo, nemám talent, nikdy neuspěji nemá dobrý vliv na následující výkon. Pro další motivaci je lepší, když sportovec vysvětlí neúspěch příčinou, která se může v budoucnu změnit, nemusí to pak nutně ovlivnit výsledek v dalším závodě nebo utkání ( dnes jsem se dobře nerozcvičil, nenajedl, přepálil

jsem začátek. Anebo: Touto dobou pracuji na změně techniky, jsem pravděpodobně rozhozený, je potřeba, aby se nová technika usadila, a opět budu hrát lépe ). Atribuce do značné míry souvisejí také se sebe-účinností to jakým příčinám přikládáme naše úspěchy nebo neúspěchy má vliv na očekávání vlastní úspěšnosti a důvěru ve vlastní schopnosti. Sportovci, kteří mají nižší čekávání samy od sebe, nevěří tolik svým schopnostem, mají vyšší předstartovní úzkost než ti, kteří si věří. Negativní očekávání jsou také častěji spojena s negativními emocemi. Záleží také na tom, zda úspěch nebo neúspěch přičítáme příčinám vnitřním nebo vnějším tj. samy sobě nebo okolí. Pokud je úspěch přičítán vnitřním faktorům, sportovec bude mít pravděpodobně vysokou důvěru ve svoje schopnosti, a bude cítit osobní spokojenost. Pokud je úspěch přičítán spíše příčinám vnějším, nepodpoří to tolik sebedůvěru. Pokud sportovec přičítá neúspěch vnitřním faktorům, pravděpodobně se dostaví negativní emoce jako stud, vina, zklamání. Pokud je neúspěch přičten spíše vnějším faktorům, dostaví se emoce jako hněv nebo frustrace, které ale nemají tolik neblahý vliv na sebehodnocení. Záleží také na pohledu sportovce, zda vnímá situaci jako něco, co má pod kontrolou anebo ne. Motivovaní sportovci mají tendenci přičítat příčiny svých úspěchů faktorům, které jsou kontrolovatelné, vnitřní a stabilní (např. Mám dobře natrénováno, vyšla mi taktika, mám dobré vytrvalostní schopnosti, talent, obvykle se mi v závodech daří proto se mi dnešní závod opět podařil ). Pozitivní zkušenost se svými výkony zvyšuje očekávání dobrého výkonu v budoucnu a zlepšuje také sebehodnocení sportovce. Motivovaní sportovci obvykle nehází vinu na druhé ani nevnímají situaci jako nezvládnutelnou, pokud se jim zrovna nedaří v závodě nebo tréninku. Spíše přičítají neúspěch vnitřním, kontrolovatelným a měnitelným příčinám. Neúspěch není považován za něco nepřekonatelného a stabilního. I když nejsou zrovna spokojeni s výsledkem, mají tendenci brát na sebe odpovědnost za tento výsledek. Přičítají neúspěch příčinám jako nedostatečný trénink, taktické nebo mentální chyby, nedostatečná technika. Toto jsou příčiny, které mají pod kontrolou a dají se ovlivnit nebo zlepšit. Často se osvědčuje přístup Věci, které mohu ovlivnit, se snažím udělat co nejlépe, s věcmi, které ovlivnit nemohu, je zbytečné se trápit. Mohu ovlivnit přístup a úsilí v tréninku, životosprávu, přípravu na závod, přípravu materiálu, výběr trenéra apod., ale nemohu ovlivnit soupeře, počasí, špatnou náhodu, nečekanou poruchu výstroje atd. Sportovci, kteří mají tendenci připisovat příčiny vnitřním, nekontrolovatelným a stabilním příčinám, nemají velkou šanci na úspěch. Tento typ motivace se v psychologii nazývá naučená bezmocnost. Sportovec, ačkoli má možnosti situaci změnit a něco s ní udělat, pracovat na sobě, změnit některé věci v tréninku a závodění, shazuje ze sebe odpovědnost a získává dojem, že věci jsou mimo jeho kontrolu, tudíž ani nemá cenu snažit se s nimi něco dělat. Negativní aspekty jsou stabilní a nepřekonatelné, není možné s tím něco udělat. ( Nejsem dost talentovaný, dobrý, rychlý, silný a nemohu na tom nic změnit ). Málokterý člověk, který má motivační nastavení naučené bezmocnosti, dosáhne úspěšného výkonu. Pokud se takovému sportovci daří a stále vítězí, nemusí to být problém, ale je nanejvýš pravděpodobné, že první neúspěch takového sportovce odradí. CO DĚLAT? Sportovci, kteří berou neúspěch jako něco, co je možné ovlivnit a co se může časem změnit, mají větší šanci na zlepšení a také pozitivněji prožívají soutěžní situace. Trenér, rodič, či jiný pro sportovce důležitý člověk může do značné míry ovlivnit to, jaké příčiny sportovec přičítá úspěchu či neúspěchu a jak následně přistupuje k dalším závodům, zápasům nebo jiným výkonovým situacím. Trenéři by měli zvažovat, jak hodnotí úspěchy nebo neúspěchy svých svěřenců. Hodnocení by měla spíše povzbuzovat než shazovat motivaci sportovce. Sportovci by se měli cítit odpovědní za svoje výkony (ať už dobré či

špatné), trenéři by je měli povzbudit v přesvědčení, že vždy existuje možnost zlepšení, když se dostaví neúspěch. Důležité je pracovat se sportovci, kteří mají negativní nastavení, nevěří v možnost dosáhnutí úspěchu a nejsou přesvědčeni, že předpokladem každého úspěchu je snaha a jednání, které vede k úspěšnému cíli, který se nemusí ovšem dostavit hned, ale až po určitém čase. Je důležité vzbudit v těchto sportovcích přesvědčení, že toto jsou věci, které mají pod kontrolou a vyplatí se na nich pracovat. Důležitá je intervence po neúspěchu, kdy má sportovec tendenci vysvětlovat si situaci slovy či myšlenkami ( Nemám na to, nejsem dost dobrý, nikdy to nedokážu, a nic s tím nemohu udělat v tomto případě je užitečné přerámování situace: Klid, jeden neúspěch není nic hrozného, nebyl to vůbec špatný výkon, i když nestačil na medaili. Buď vytrvalý, pokračuj v tréninku, vidíš, jak ses zlepšil od minulého závodu, příště to bude zase o něco lepší. Řekni, co se ti v dnešním závodě podařilo a co bys mohl pro příště udělat lépe ). 3 Zaujetí a radost jako důležité motivy pro sportovní činnost? Činitelé vnitřní motivace Nestojím o slávu. Prostě mám rád hru. Ben Hogan, profesionální golfista, vítěz 63 PGA turnajů, 9 šampionátů. Hráč roku 1948, 1950, 1951, 1953 Sportovci, kteří jsou vnitřně motivovaní, se věnují sportu proto, že je baví sportovní činnost jako taková. To znamená, že motivace pro danou činnost pramení ze zaujetí a radosti z dané aktivity. Někdo jiný nebo něco jiného je nepohání k tomu, aby se sportu věnovali. Při výkonu je vnitřní motivace spojena s maximální snahou a zaujetím a také s pozitivními emocemi. Pokud sportovec nachází radost, pozitivní emoce a uspokojení v určité činnosti, má tendenci ji v budoucnu opět vyhledávat a opakovat chování, které vede k příjemným zážitkům. Rozlišujeme dva druhy motivace vnitřní a vnější. Pokud sportovci vnímají jako příčinu motivace sport samotný a výkony v něm, jsou motivování vnitřně. Pokud se sportovci věnují sportu za nějakým účelem, ziskem, cílem, chtějí získat nebo dosáhnout to, co si přejí (peníze, úspěch, slávu), nebo naopak se chtějí vyhnout něčemu, co si nepřejí ( Musím sportovat, abych nezklamal rodiče, Sport už mě moc nebaví, ale alespoň mi přináší určité finanční zabezpečení, jinak bych musel chodit do nudné práce ), jedná se o motivaci vnější. Zdrojem vnitřní motivace u sportovců různé výkonnostní úrovně může být proces učení ve sportu, úspěšné dosažení osobního cíle a mistrovství nebo možnost zažít radost a pozitivních pocity spojené se sportem. Pro rozlišení vnitřní a vnější motivace je důležité posoudit, kdo tahá za struny, co jsou hlavní motivy sportovce, jestli je to on sám a jeho zaujetí pro danou činnost, nebo právě odměna nebo pochvala, která je důvodem pro to, aby se snažil a trénoval. Například u vrcholových sportovců by těžko mohla být motivem pouze finanční odměna. Sportovec, který je finančně zabezpečen, by nebyl dále motivován tvrdě trénovat, scházela by mu vnitřní motivace. Ta je obzvlášť důležitá v době, kdy se sportovci nedaří, má před sebou určité překážky nebo je pod tlakem. Ve sportu již od nejmladších kategorií převládají vnější odměny. Někteří sportovci se radují z odměn a trofejí, jiní ze slávy a štěstí. Příliš časté odměny mohou dokonce vnitřní motivaci poškozovat. Sportovci, kteří dělají daný sport pro uspokojení a radost, a jsou pak za své výkony již v mladém věku odměňováni honosnými cenami, mohou ztrácet vnitřní motivaci. Jdou potom do závodu s myšlenkou ne na to, že chtějí podat co nejlepší výkon na hranici svých možností, ale zajímá je, co za daný výkon dostanou. Na tom nemusí být v daný moment nic špatného, ale z dlouhodobého hlediska tento přístup může způsobovat problémy v motivaci a sportovec může trénování zanechat. Důležité je, aby nepřestal brát sport jako