Martin Špaňhel ulovil kance Autor: Vlastimil Resl, 27. 6. 2012 20:42 Velmi rychle skončila pro Martina Špaňhela premiéra na dvoudenní soutěži. Na vině bylo již na třetí rychlostní zkoušce Rally Hustopeče divoké prase. Srážka dvou těžkých vah se stala osudnou divočákovi i hondě, pilotované hokejovým mistrem světa z Petrohradu 2000. Martin, žijící většinu roku ve Spojených státech, si přes své zklamání udělal čas a podělil se o své dojmy se čtenáři serveru ewrc. Pro start v Hustopečích jsem měl dva důvody. Za prvé jsem z pracovních důvodů nestíhal mé každoroční Krkonoše, za druhé mě lákalo poprvé zažít dvoudenní soutěž a navrch noční erzety. Po poradě s mým manažerem Honzou Jelínkem padla volba právě na Hustopeče. Vyjma nešťastného konce toho vůbec nelituji. I odstoupení ale k rallye patří. Startovali jsme tradičně s perfektně připravenou Hondou Civic 1,6 Vti týmu Sparrow. Velkou otázkou byla volba spolujezdce. Richard Nesvadba, jenž mě loni i předloni četl noty v Krkonoších, totiž jede celou sezónu s Patrikem Rujbrem. Tímto děkuji Pavlínce Fričové, že byla tak hodná a jela se mnou. Vzájemná spolupráce fungovala od začátku seznamovacích jízd až do karambolu na jedničku. Do centra soutěže jsme dorazili ve středu. Tréninková sestava byla totožná, jako v posledních letech já, Honza Jelínek a Mirek Kotěna. Tentokrát nás doplnila Pavlínka Fričová. Hodně legrace jsme si užili u jihlavského piva značky Ježek, mimochodem sponzora hokejové Dukly. Jak podotkl Jelen: Z Ježka hlava nebolí, dej si taky!:-)
Hustopečské tratě se mi moc líbily už při tréninku především svým charakterem. Krásné byly rychlé pasáže mezi vinicemi, přecházející na šotolinu. Rovněž organizace byla bezchybná. Celá soutěž mi učarovala. Mrzel mě snad jen malý počet diváků podél trati. Možná byl dán našim vysokým startovním číslem, ale velký nával jsem nezažil ani v sobotu, kdy jsem se už převtělil do role jednoho z nich. V pátek jsme absolvovali tříkilometrový shakedown. Během tří průjezdů jsme zrychlili o jedenáct vteřin. Po předlouhé dvanáctiměsíční pauze jsem se pomalinku dostával do závodního tempa.
První dvě rychlostky jsme jenom projeli. Některé pasáže jsme zvládli velmi rychle, jiné jsme ale téměř prodali. Měli jsme velký respekt a mysleli na velkou délku soutěže. Cílem bylo postupné zrychlování. Na druhou noční rundu, jsme se ohromně těšili. Stopadesátikilové prasátko bylo bohužel proti. Hned po startu třetí erzety následovaly po pravé pět na pěti stech metrech čtyři lehké levé zatáčky, umožňující jet naplno. V té poslední se nám ve zhruba sto čtyřicetikilometrové rychlosti uprostřed úzké silnice ve vinicích, lemované z obou stran ploty, zjevil divočák. Nemohl jsem dělat nic, než dupnout na brzdu. Následující zážitek byl jedním z nejhorších v mém dosavadním životě. Po nárazu vše v autě zhaslo a netušíc, kde jsme, řítili jsme se asi tři sekundy naprostou tmou. Nejvíce jsem se obával nárazu do pevné překážky, například stromu. To se naštěstí nestalo. Odnesla to jen rozbitá honda a Pavlínka pochroumanými zády a krkem. Moc mě to mrzí.
Okamžitě po havárii přijely sanitka a vůz ABBA. Jejich posádky nám pomohly odklidit auto stranou a obhlédly na místě mrtvého divočáka. Nám už zbývalo jen počkat na Honzu Jelínka a Miru Kotěnu, až nás vyzvednou u startu osudné erzety. Oni skončili už o vložku dříve po dvojitém defektu u bobové dráhy. Právě Honza nám u této dráhy při tréninku zastavil s dotazem, zdali si to s tou rallye nechci ještě rozmyslet. Jedno svezení na bobu prý stojí padesát korun, takže bych zažil podobný adrenalin za daleko menší náklady:-) Koho z nás by tehdy napadlo, jak neslavně pro nás Hustopeče skončí. Opět jsme se tedy sešli všichni čtyři v Honzově tréninkovém autě v kombinézách s helmami na klíně. Ještě chci podotknout, že pan Oldřich Hrabec z týmu Sparrow chtěl během nakládání poškozené hondy divočáka odvézt. To už ale na místě úřadovali tamní myslivci hádající se, které jejich sdružení si ho vezme. Marně ho prý naháněli už rok a jde o největší úlovek sezóny tak máme s Pavlínkou alespoň cenu útěchy za nedokončenou soutěž:-) Honza Jelínek ještě přilil olej do ohně připomínkou, že se zřejmě myslivci hádají, zdali bude kanec se zelím nebo s šípkovou:-)
Jako dlouholetý rallyový fanoušek a příležitostný jezdec chci podotknout, že automobilové soutěže jsou pro mě osobně nejnáročnějším a zároveň nejkrásnějším sportem, jaký jsem kdy provozoval. Mnozí jistě víte, že jsem před třemi roky ukončil svoji patnáctiletou profesionální hokejovou kariéru. Letošní krátkodobý záskok vzhledem k rozsáhlé marodce mezi vánočními svátky za tým Cincinatti Cyclones, farmu týmů NHL Nashville Predators a Florida Panthers, už nepočítám. Hokej a rallye miluji nadevše. Soutěže v sobě skrývají snad vše, co může sport nabídnout ohledně zatížení sportovce. Vyžadují výbornou fyzickou připravenost a mentální a psychickou zdatnost. K tomu je nutno připočíst obrovské riziko, spojené s rychlou jízdou. Havárie hrozí zraněním či v lepším případě jen poškozením auta s velkými finančními důsledky. Podobná rizika žádný jiný sport neskýtá. Za tohoto tlaku podat špičkový výkon klobouk dolů před každým soutěžním pilotem. Závěrem děkuji týmu Sparrow Racing za výborně připravenou hondu a celému týmu za přátelskou atmosféru. Další díky za pomoc a krásně strávené chvíle směřují především Honzovi Jelínkovi, Pavlínce Fričové a Mirkovi Kotěnovi. Doufám, že příští rok budu mít možnost absolvovat Hustopeče znovu tentokrát až na cílovou rampu. Mým životním snem samozřejmě nadále zůstává domácí Barumka. Z důvodu mého pracovního vytížení koncem srpna je však pro mě start na ní momentálně nereálný. velmi