ŽÁRLIVOST www.psychotesty.psyx.cz - online psychologické testy s okamžitým vyhodnocením OSPAT - Orientační Test pro poruchy osobnosti Tento test identifikuje 11 typů osobnosti - paranoidní, narcistickou, emočně nestabilní, závislou, nutkavou a další. Je-li dané zaměření vyjádřeno slabě, jde o tzv. akcentovanou osobnost (jakoby svéráz, styl); při silnějším vyjádření lze uvažovat o poruše osobnosti. Součástí výsledku je i podrobné vysvětlení a doporučení. OSPAT je tradičně nejoblíbenější test. ICAP - Test osobnostních vlastností Člověk v podstatě není schopen podívat se na sebe z nadhledu. Tento test vám prozradí, jak na tom jste, pokud jde o základní osobnostní vlastnosti jako je extraverze/introverze, emocionální stabilita/labilita, flexibilita, dominance, vitalita, optimismus, sebekritika, opatrnost a další. PESO - Osobnost mezi lidmi Vztahy s druhými lidmi jsou vedle postoje k sobě patrně tou nejdůležitější složkou naší psychické reality. Tento test zjišťuje hlavně ty vlastnosti osobnosti, které se výrazně projevují právě v mezilidských vztazích - důvěřivost, agresivitu, obětavost, celkovou úroveň sociability, laskavost, negativismus, hostilitu, empatii aj. BONUS - oblíbený testík "Jste dobrý psycholog-amatér?", který zjistí, kolik toho víte z praktické psychologie. BITEPT - Orientační Velký test psychických poruch Mnoho lidí si dělá starosti se svým duševním stavem, ale nepokusí se o žádné řešení. Tento test vám pomůže zjistit, jestli se obáváte právem nebo zbytečně. Zjišťuje možnost přítomnosti základních kategorií psychických onemocnění - deprese, mánie, bipolární porucha, nemoci schizofrenního okruhu, fobie, panická porucha, hypochondrická porucha a další. Součástí vyhodnocení je i doporučení dalšího postupu. BONUS - patnáctistránkový informační materiál o psychických poruchách (vznik, průběh, příznaky, léčba...) FULJOB - Test profesně-zájmové orientace Tento test hodnotí vaše preference, schopnosti a osobnostní zaměření. Zjišťuje i úroveň zralosti vašeho rozhodování - tedy to, zda svému odhadu můžete věřit nebo jestli tu je riziko, že za čas naprosto změníte názor. Dozvíte se, jaký typ práce je v souladu s vaší osobností. Šikovný, informativní testík. MACH - Test výkonového potenciálu a motivace Výkonová motivace je tah na branku - jak moc usilujete o dosažení svých cílů. Tento test zjišťuje celkovou sílu motivu výkonu, rozlišuje některé jeho složky (např. disciplinovanost, ambicióznost nebo sebedůvěru) a měří další související atribut - strach z neúspěchu. www.psyx.cz - nabídka psychologických služeb Hypnóza Poradenství Diagnostika osobnosti a schopností
Občasná žárlivostí postihuje většinu lidí. Žárlivost se vyskytuje mezi dětmi i dospělými a ve všech společenských vrstvách. Žárlit lze jednak na druhého člověka, ale třeba také na nějaký partnerův koníček. Žárlivost nelze zvládnout jen vůlí nebo dobrým úmyslem; je třeba změnit části osobnosti, které jsou zodpovědné za její vznik a osvojit si určité způsoby myšlení. Nezbytné jsou čas, vytrvalost a trénink. Naučný slovník: "Žárlivost je trýznivě zakoušený pocit domnělého nebo skutečného odnětí lásky. Žárlivý člověk reaguje tak, že se snaží objekt své lásky k sobě připoutat; v užším smyslu znamená žárlivost touhu po úplné bezvýhradnosti vztahů vůči partnerovi." Přesněji to není pocit, ale soubor pocitů, které pronikají na povrch v určitých situacích. Soubor obsahuje strach, pocity méněcennosti a vztek až nenávist, a o žárlivosti lze mluvit až tehdy, dostaví-li se všechny tyto pocity společně. Žárlivý člověk žije ve strachu, že ho partner přestane milovat a ten ho tím ztratí. Tento strach blokuje zdravé uvažování a dotyčný se chová ztřeštěně, když se domnívá, že jeho partner by se mohl zajímat ještě o jiného člověka. Vyžaduje neustále důkazy lásky a ujištění o tom, že v životě jeho partnera je jen on a nikdo jiný. Nenávist obrací zpravidla vůči třetí osobě, ať už fiktivní nebo skutečně existující; tu prožívá jako hrozbu svému vztahu. Nepřiměřený strach ze ztráty a partnera a zlost mají za příčinu pocity méněcennosti; žárlivý člověk pochybuje o lásce svého partnera, protože sám sebe nemá rád. Hlavní příčinou žárlivého chování je tedy neschopnost přijímat se a považovat se za hodného lásky. Absurdní tvrzení o žárlivosti Když člověk někoho miluje, je úplně normální být žárlivý Hojně se vyskytující tvrzení, ale sama hojnost výskytu nevypovídá vůbec nic o tom, zda je pravdivé nebo není. Znamenalo by to, že ti, kteří nežárlí (neběsní, když se partner živě baví s někým jiným), nemilují. Žárlivost je pro samotného žárlivce i vztah jed a ani jemu, ani vztahu nepřináší žádné obohacení. Žárlivost je důkazem lásky Láska je pozitivní pocit, zatímco žárlivost je směsí pocitů negativních a proto se vzájemně vylučují. Žárlivost dělá z lásky nelidské vězení. Milovat druhého znamená nechat mu jeho svobodu, aby se mohl rozvíjet, znamená podporovat druhého v dosahování jeho cílů a přání. Žárlivec partnera omezuje a nejraději by ho měl neustále pod kontrolou; zajímá ho jen jeho vlastní pohoda a to, jak se partner cítí v okamžiku jeho žárlivé reakce, je mu zcela lhostejné. Projevy a příčiny žárlivosti Max Frisch řekl, že žárlivost je strach z konfrontace. Člověk se bojí srovnávání s jinými z obav, že by mohl dopadnout hůř, že svému partnerovi (už) nebude stačit. (Vetřelec je možná zábavnější, úspěšnější, má lepší postavu, je lepší v posteli...) Žárlí ten člověk, který o sobě nemá valné mínění, a protože se pokládá za málo významného až bezvýznamného, má strach, že při srovnání s jinými neobstojí. To je také důvod, proč lásku a uznání partnera pokládá za tolik důležité - cítí se jimi povznesen a zhodnocen. Protože podceňuje sama sebe, nevěří partnerovi, když mu říká, že ho miluje. Vyžaduje stále nové důkazy lásky a žárlí na všechno, co partnerovi připadá zajímavé a co se mu 1
líbí. Veškerý čas, který partner tráví mimo jeho společnost, považuje za důkaz, že pro něj není tak důležitý; jinak by přece každou volnou chvilku trávil s ním. Člověk se cítí milován maximálně do té míry, do jaké se má rád sám. Obavy ze ztráty se vyskytují jen v souvislosti s žárlivostí a mají spolu s nedůvěřivostí společnou jedinou příčinu - nízké mínění o sobě. Ovládavé myšlení Žárlivec považuje partnera za svůj majetek, domnívá se, že je to jen on sám, kdo může určovat pravidla a rozhodovat, co se partner smí a co ne. Pokouší se ho odříznout od ostatních lidí. Pokusy o odpor jsou potlačovány hned v zárodku. Žárlivý člověk má tendenci uznávat dvoje pravidla - pro partnera nějaká a pro sebe jiná - sám může to, co partner nesmí. Obviňování Všichni žárlivci dávají vinu za své žárlivé chování svému partnerovi - kdyby nedělal to a to, bylo by všechno ok. A dávají-li vinu za své chování partnerovi, vyplývá z toho jejich očekávání, že ten, kdo se má změnit, je - jejich partner. Pokud to neudělá, je to pro něho další důkaz, že o něj nemá zájem a chová se bezohledně. Chce-li se člověk žárlivosti zbavit, musí v první řadě přijmout odpovědnost za svou žárlivost. Partner není ten, kdo způsobuje jeho problémy; neudělá z nikoho žárlivce, byť by se choval sebevíc vyzývavě. Žárlivý člověk si navozuje problémy svými myšlenkami o věcech, které jsou v naprosté většině případů úplně nezáludné. Nedůvěra vůči partnerovi přesně odráží vnitřní nejistotu, kterou žárlivec pociťuje. Vlastní pochyby o sobě jsou tím, co probouzí pochybnosti, zda partner dotyčného člověka ještě miluje. Důležité je, že na žárlivosti nemá kromě žárlivce samotného podíl nikdo jiný. Odůvodněná žárlivost Co v situaci, kdy byl partner dotyčnému žárlivému člověku skutečně nevěrný? To se už nejedná o výplod jeho fantazie a nabízí se otázka, zda má právo v takové situaci žárlit. Nic takového jako odůvodněná žárlivost neexistuje. Z pohledu žárlivce se ukázalo, že jeho podezření se potvrdilo a zdánlivě tedy žárlí právem. Analogicky student, který trpí úzkostí ze zvládnutí zkoušky a pak ji opravdu neudělá, by mohl pokládat svou úzkost za něco, co je v pořádku a mít důvod jí propadat znovu. Nesmyslnost jakékoli "odůvodněnosti" je zřejmá. Stejně jako přehnaný strach může vést k neúspěchu, tak i žárlivost může být podnětem pro nevěru partneru - pro nevěru ze vzdoru. Ale v žádném případě není pro nevěrného jeho žárlivý partner omluvou pro jeho chování. Odpovědnost za své chování si nese každý sám a ten, kdo zahnul, to nemůže zdůvodňovat žárlivostí svého partnera. Nevěra partnera vypovídá o tom, že ve vztahu není v pořádku. Podobně jako zaměstnanec může dát tzv. vnitřní výpověď (pracuje v podniku dál, ale nesnaží se a perspektivně se rozhodl odejít), to samé je možné i v partnerství. Mnoho lidí zůstává v neuspokojivém svazku z pohodlnosti nebo ze strachu a často zde dochází k nevěrám. Je třeba o všem mluvit - ptát se partnera, s čím není spokojen, jaké jsou jeho přání a potřeby a zda je dotyčný může vyplnit. Protože láska je v základu poskytovat druhému to, co chce. Pokud partner řekne, že věčná žárlivost jeho protějšku ho dohnala k nevěře, není to akceptovatelná výčitka, protože odpovědnost za svou nevěru si nese výhradně on sám. Žárlivec nemůže za to, že je mu partner nevěrný; bude-li si to myslet, svou situaci si ještě zhorší. Žárliví lidé mají někdy tendence k sebeobviňování proto, že mají už tak dost 2
špatné svědomí kvůli své žárlivosti; uvědomují si, že se ke svému partnerovi mnohokrát zachovali nespravedlivě a že jejich nedůvěru těžko nesl. Jak zvládnout žárlivost Člověk se nerodí s depresemi, fobiemi, pocity méněcennosti, ani se žárlivostí. To vše je naučené, z čehož vyplývá, že vše se lze také odnaučit. Získat špatné návyky je mnohem snazší, než se jich zbavit; jedná se o změnu způsobů myšlení a chování a vyžaduje to čas a vytrvalost. Hlavní příčinou žárlivost je získané - naučené nízké sebeocenění. Žárlivosti se lze zbavit přijetím odpovědnosti za své chování a tím i za svou žárlivost a naučit se akceptovat sám sebe a mít se rád. Převzetí odpovědnosti za své žárlení Žárlivé chování vystupuje v souvislosti s: 1. situací - partner se s někým jiným vesele baví, tančí, vrátil se pozdě domů... 2. myšlenkami a fantaziemi, které si žárlivec v takové situaci vytvoří - asi mu nejsem dost dobrý, to je drzost, to nevydržím, provokuje mě, určitě s ním vleze do postele... 3. pocity a způsoby chování - vztek, hněv, strach, sklíčenost; výčitky a domluvy směrem k partnerovi; kritizování partnera Duševní strádání je VŽDY výsledkem negativních myšlenek a postojů, nemůže být navozeno situací ani partnerem. Je způsobeno tím, jak dotyčný uvažuje o dané situaci. Zbavit se negativních pocitů znamená naučit se jinému způsobu uvažování. Odvyknout žárlivému chování - smýšlet jinak o druhých i o sobě. Příčina žárlivých reakcí není partner ani jeho chování, ale způsob, jakým o nich žárlivec smýšlí. Za své myšlení, cítění a jednání je třeba převzít plnou odpovědnost. (Není to tak, že mě partner rozčiluje - já sám se nechám rozčilovat; nežárlím kvůli partnerovi - svou žárlivost si způsobuji sám) Negativní myšlenky Poznají se podle toho, že se jednak neshodují s fakty a jednak vedou k negativním pocitům. Negativní myšlenky se neshodují s fakty Když prší, je to fakt. Říci: "Déšť je hnusný" není fakt - je to hodnocení situace. Fakt je, že partner tančí s někým jiným; hodnocení je, že je to ponižující a nemá na to právo. Skutečnost je pro všechny lidi stejná danost, ale to, jak o ní kdo smýšlí, je pouze věcí jeho osobní svobody. (Jídlo je jídlo. O tom, jestli je dobré nebo špatné, si rozhoduje každý sám. Neexistuje dobré nebo špatné jídlo jako takové; to, do jaké míry je chutné, je otázkou osobního výkladu.) Znepokojení tedy není vyvoláno událostmi jako takovými, ale stanoviskem, které k nim kdo zaujme. Pokud se partner baví s někým jiným, není tento fakt příčinou žárlivosti; zlobná reakce je způsobena myšlenkami, že je to špatné. Skutečnost je taková, že každý člověk si může dělat co chce, i když se to jeho protějšku nelíbí. Žárlivec mívá bujnou fantazii, kde se odehrávají milostné filmy jeden za druhým; v hlavní roli partner s někým. Je přínosné vidět věci, jaké jsou. 3
Některé typické negativní myšlenky Bez svého partnera nedokážu žít To není fakt, ale jen přesvědčení, a to velmi přehnané. Bez partnera lze žít, on není voda ani vzduch. S partnerem může být život bohatší a krásnější, ale partner sám o sobě není životní nezbytností. Sugerovat si, že bez něho nejde žít, a současně si připomínat, že může odejít, ústí logicky ve vyvolání si panického strachu. Bez svého partnera nejsem ničím Žádný fakt, jen přesvědčení - každý byl někým, než svůj protějšek poznal a stále někým bude, pokud se považuje za hodnotného člověka. Lidská hodnota nezávisí na nějaké druhé osobě, ta nemůže zhodnotit ani hodnotu zpochybnit. Potřebuji uznání svého partnera Získat něčí ocenění není nezbytné pro zachování života; je to jisté lepší a příjemnější být oceněn, ale určitě ne nutné. Namlouvat si, že bez něčeho nemůžu žít, znamená cítit se tak; důsledkem je strach, že ztrácím něco, co je pro život nezbytně nutné. Patříš jenom mě Nikdo nikomu nepatří. Partnerství je dohoda dvou lidí, že půjdou kus cesty spolu. Bez ohledu na poskytnutý čas, lásku a sílu nikdo nemůže uplatňovat na druhého jakýkoli nárok. Negativní myšlenky vedou k negativním pocitům Člověk se cítí tak, jak uvažuje; negativní myšlenky jsou následovány negativními pocity a naopak pozitivní myšlenky jsou následovány pozitivními pocity. Začít je třeba uvědomováním si svých negativních myšlenek a potom ty negativní myšlenky, které se nekryjí s fakty, přeformulovat a nahradit je takovými, které se více blíží pravdě. Fáze přeučování 1. teoretický náhled - poznat ty myšlenky, které spouštějí úzkost; najít takové prospěšné myšlenky, kterými se těm prvním postavit na odpor a které umožní reagovat rozvážně a klidně 2. nácvik - neustále si ty myšlenky předříkávat; nahlas nebo v představách 3. rozpor mezi rozumem a citem - předříkávání si prospěšných myšlenek může vést k pocitu, že si člověk něco namlouvá; tento konflikt je normální a při přeučování nevyhnutelný, člověk pocitově odmítá rozumová východiska; jsou situace, kdy je lépe spolehnout na rozum; návyku lze odvyknout, pokud se po nějakou dobu dokáže člověk smířit s pocitem, že si rozumově namlouvá něco, s čím ještě pocitově nesouhlasí. 4. rozum a pocit jsou v souladu - člověk se cítí tak, jak uvažuje; pocit namlouvání si něčeho odezněl 5. nový návyk - po postupném tréningu prospěšných myšlenek přijde automatické zdravé uvažování Možné praktické způsoby Situace, které evokují žárlivé chování, je dobré dát na papír - zaznamenat situaci, myšlenky a pocity; zrevidovat myšlenky, zda se shodují s fakty - jsou skutečností nebo bujnou fantazií? A nakonec si položit otázku, jestli ty myšlenky pomáhají k dobrému sebecítění. Myšlenky, které byly identifikovány jako negativní, by člověk neměl v duchu 4
stále dokola opakovat; pokud se objeví, je třeba pokusit se je zastavit a nahradit jinými, které lépe odpovídají skutečnosti. Nový způsob promyšleného zvládání situace lze trénovat v představách - uvolnit se a přenést se v duchu do nějaké takové situace, namísto žárlivých myšlenek, které se automaticky vetřou, opakovat ty prospěšné myšlenky, o kterých je člověk rozumově přesvědčen, že jsou správné. Pokud se člověk přistihne, že se svými myšlenkami utvrzuje ve své žárlivosti, může se v duchu nebo nahlas okřiknout a zaměřit pozornost na něco, co ho rozptýlí. Místo neustálého sledování svého partnera, jak se na večírku baví s kolegy, se také začít s někým bavit. Příčinou žárlivosti je tedy silný pocit méněcennosti a nedostatečnosti. Jejich překonáním, tedy dosažením sebepřijetí, se žárlivost odbourá. Příčiny pocitů méněcennosti Velmi důležitým životním obdobím je dětství; zkušenosti z dětství hluboce ovlivňují myšlení, cítění a jednání po celý život. V prvních letech život člověk zkoumá svět, do kterého se narodil. Při této výzkumné činnosti dítě naráží na překážky - mj. své rodiče, kteří chtějí zabránit tomu, aby si dítě ublížilo. Proto určují, co se smí a co ne, říkají, co je dobré, špatné, správné, chybné, morální, podlé, neškodné, nebezpečné atp. Ať vědomě nebo nevědomě dítě často upozorňují na jeho chyby (s plnou pusou se nemluví; na to jsi ještě moc malý atp.). Ve své snaze připravit své dítě co nejlépe do života, se rodiče často dopouštějí šesti základních chyb, které pak odpovídají za to, že z dítěte vyroste dospělý člověk trpící pocity méněcennosti. 1. Rodiče svou lásku podmiňují Pro děti je velmi důležité milovat své rodiče; ti jejich touhu po lásce využívají ve svůj prospěch tím, že věnování lásky vážou na plnění určitých podmínek (dokud to nedoděláš, ani za mnou nechoď; jestli s tímhle nepřestaneš, nebudu tě mít rád/a...). Dítě se tedy učí rodičovskou lásku, které je mu životní nezbytností, něčím vykupovat. Tím získává pocit - jsem hodný lásky pouze tehdy, když něco vykonám. V dospělosti se pak tento člověk chová stejně - partnera akceptuje tehdy, udělá-li to, co od něj očekává, a odmítá ho, když to neudělá. A naopak si vykupuje lásku partnera, když určité věci dělá jen proto, aby ho měl partner rád (souhlasí nebo mlčí, i když by nejraději řekl ne, jen aby měl klid). Každý má ve své představě nějaký ideál, který je značné části formován měřítky a normami rodičů. Pokud tomuto ideálu neodpovídá, odmítá se. Lásku k sobě váže na to, jak dobře něco umí - jedná se sebou stejně, jako s ním jednali jeho rodiče. Trestá se odmítavými slovy a bývá k sobě přísný a neúprosný; vlastní lásku k sobě váže na splnění určitých věcí. 2. Rodiče dítě srovnávají s ostatními dětmi Jedná se o jeden z nejoblíbenějších výchovných prostředků (vezmi si příklad z Honzíka, jak ten se pěkně učí, ten to někam dotáhne, není to takový blbeček jako ty...). Takovým neustálým konfrontováním si má dítě uvědomit, že existují dvě třídy lidí - dobří a špatní, chytří a hloupí, schopní a neschopní atp. A často si vyslechne, že patří k těm posledním. Tím, že se dítě nevyrovnalo těm, s kterými bylo srovnáváno, se naučí cítit se méněcenně. Konfrontaci si pak nese s sebou do dospělosti a stále se ohlíží po jiných, zda nemají něco, co jemu chybí - víc peněz, větší vážnost, inteligenci, vyšší vzdělání, lepší vzezření apod. Zjistí-li takový člověk, že druhý má něco, co on nemá, domnívá se, že to musí mít také, jinak je k ničemu. 5
3. Rodiče nerozlišují mezi chováním a osobností člověka Rodiče častou kladou rovnítko mezi chování člověka a jeho osobnost - udělá-li dítě něco špatného nebo neslušného, je i ono samo špatné nebo neslušné. Dítě si tedy osvojí, že pokud udělá v něčem chybu, cítí se jako neschopný člověk. Ovšem člověk ve své podstatě není nikdy totéž, co jeho chování. Není dobré hodnotit dítě jako celek např. " jsi lhář, jsi hloupý, nemožný" atp. Přiměřená reakce je např. "jsem zklamaný, žes nedodržel slovo" nebo "nelíbí se mi, když lžeš". 4. Rodiče své děti častěji kritizují, než chválí Rodiče si vždycky najdou něco, co můžou dítěti vytknout; s pochvalou je to ovšem mnohem slabší. Dobře odvedená práce se pokládá za samozřejmost a proto není nutné se o tom jakkoli zmiňovat. A malé dítě, které se teprve všechno učí, dělá chyby velmi často. Pokud je za to zraňujícím způsobem kritizováno (jsi budižkničemu, blbče, idiote, z tebe nikdy nic nebude...), nemůže si vytvořit ani minimální sebedůvěru a pozitivní pocit sebeocenění. Občas také rodiče neakceptují pocity, jako jsou smutek nebo pláč - vykládají je jako známku slabosti. Takový člověk se naučí, že své slabiny nesmí dávat najevo a musí zůstat vždy silný; v dospělosti se pak k sobě chová stejně a zaujímá silácký postoj. Dobré výkony a úspěchy jsou samozřejmostí; chyby a prohřešky se stále připomínají a zveličují. Proto člověk své úspěchy nebere v úvahu a chyby si neodpouští. 5. Rodiče prohlašují za špatné, když je člověk na něco hrdý Z obavy, aby se dítě nestalo domýšlivým a arogantním, potlačují rodiče jeho oprávněnou hrdost v situacích, kdy se mu něco podařilo (jen si o sobě moc nemysli, uvidíme příště; neusínej na vavřínech, ještě jsi ve skutečnosti vůbec nic nedokázal). Později pak člověk pokládá hrdost za něco zavrženíhodného; ctností je, když se někdo tváří skromně a svůj výkon spíše snižuje. A pochvalu od někoho druhého je dobré zahrát do ztracena. Tím člověk popírá sám sebe i svou dobře odvedenou práci. Téměř ve všem se najde někdo lepší (dítě je šťastné, že z těžké písemky dostalo za dvě, a rodiče se ptají, proč to nebyla jednička) a poukazovat na to, že porovnávat se s podprůměrnými ne, ale vždy si brát příklad z těch lepších, vede k tomu, že člověk se sebou nikdy nebude spokojen. 6. Rodiče často málo spoléhají na své děti Dítě má potřebu dokázat, že něco umí, ale rodiče ho v tom často brzdí, když řeknou - na to jsi ještě moc malý, tomu ještě nemůžeš rozumět atp. Tím dítě nemůže rozvinout svou sebedůvěru a do dospělosti si přináší, že je nešikovný, hloupý a přecitlivělý člověk. Rodiče jsou taky jenom lidi Drtivá většina rodičů své děti miluje, i když to tak nemusí vždy vypadat. Jejich přísnost je buď výrazem lásky, nebo vlastních problémů. Přejí si, aby je děti měly rády, proto podstupují při kritizování dětí riziko, že s nimi nebudou souhlasit. Rodiče jsou také obětí svých rodičů, kteří se také nenaučili mít sami sebe rádi, kteří jsou přesvědčení, že je důležitější, co si o nich myslí ostatní, než to, co si o sobě myslí sami; také oni byli nuceni se konfrontovat s jinými a cítit se méněcenně, když z toho srovnání nevyšli vítězně a naučili se, že když člověk udělá něco špatného, je sám špatný. Rodiče dětem nemohou předat něco, co se sami nenaučili (využít lze jen takové poznatky, které člověk má), proto si rozhodně nemají připouštět nějaké pocity viny kvůli chybám, kterých se dopustili při výchově svých dětí. Nikdo není obětí své minulosti. Pozitivní obrat v životě lze uskutečnit tak, že člověk přestane obviňovat své rodiče, partnery a kohokoli za své problémy, ale převezme sám za sebe a své chování plnou odpovědnost. 6
Pocit sebeocenění Tento pocit zcela závisí na tom, jaké má o sobě člověk mínění. Je-li mínění o vlastní osobě nevalné, pak se také dotyčný nevalně a méněcenně cítí. A naopak cítí-li se člověk jako bezvýznamný a méněcenný, je to jen proto, že si o sobě myslí, že je bezvýznamný a méněcenný. Mínění, které má sám o sobě, mu dodává pocit, že je někdo nebo že není nic. Mít se rád Mít se rád znamená přijímat se se všemi nedostatky a slabostmi, tzn. bezvýhradně a bezpodmínečně. Znamená to chovat se k sobě tak, jak by se člověk choval ke svému milému a drahému příteli. Pokud k někomu chová láskyplné pocity, nezraňuje ho a neuráží, snaží se ho pochopit, respektuje ho a akceptuje i přes jeho rozdílnost, jinakost. Když člověk není nakloněn sám sobě a odmítá se, cítí se nenaplněný a prázdný. Pak (zne)užívá ostatní lidi, aby mu dali pocit, že je hodný lásky a důležitý. Partner se pak stává prostředkem jeho žádostivosti a žárlivec ho potřebuje jako narkoman drogu. Kdo nemá rád sám sebe, potřebuje někoho jiného, který mu bude říkat, že si lásku zaslouží; má být zrcadlem, které říká, že je nejmilejší, nejkrásnější a vůbec nejlepší ze všech. Když se pak na chvíli odvrátí a věnuje se někomu jinému, spolu s ním mizí i identita toho druhého. Není bez partnera nic, jen zoufalec, kterému někdo sebral elixír života. Strategie k vybudování pozitivního pocitu sebeocenění 1. Říkat sám sobě: "Mám tě rád" V praxi to znamená postavit se před zrcadlo, dívat se sám sobě do očí, oslovit se jménem a říci "mám tě rád/a". Je třeba trénovat to několikrát denně a s touto myšlenkou chodit spát a probouzet se. Mnoho lidí je schopno vykonávat toto cvičení jen za cenu velikého přemáhání. Mají potíže dívat se sami sobě do očí, cítí se nepřirozeně, trapně. To jen poukazuje na to, jak moc jsou sami sobě vzdáleni a že si jsou v podstatě cizí. To, co dokáží říct (relativně) bez problémů někomu jinému, nedokáží říct sobě; přitom sám se sebou by měl mít člověk ten nejdůvěrnější vztah. Čím těžší je dělat toto cvičení, tím více je ho zapotřebí, tím větší má význam. Zpočátku lze větu "mám tě rád" říkat lhostejně, časem pak přidávat na vřelosti a přívětivosti. Nakonec by je měl člověk umět říct s takovou laskavostí, jako by je říkal někomu druhému. Je třeba počítat s tím, že zpočátku se objeví pocit, že se člověk obelhává, že si něco namlouvá nebo předstírá. Je to tím, že si říká něco, o čem ještě není přesvědčen. Pokud ovšem rozumově souhlasí s tím, že se má rád, tenhle nepříjemný pocit naprosto jistě odezní. 2. Se svými negativními stránkami uzavřít příměří Pokud jsou někomu některé jeho vlastnosti a způsoby chování protivné a odsuzuje se za ně, je se sebou v trvalém konfliktu. Aby se člověk stal harmonickou osobností, musí přijmou i své negativní stránky. Čím více se jim vyhýbá a popírá je, tím jsou silnější. Akceptovat své slabé stránky neznamená, že se dotyčnému musejí líbit nebo že se s nimi má smířit. Je to o tom, že v daném momentě je přijme jako součást své osobnosti. Neztratí tím motivaci s nimi něco dělat, naopak, sílu a schopnost změnit své slabosti získá teprve potom, co je přijme. 3. Vést si záznamy o bodech, které si je možné přičíst k dobru Zapisovat si hezké a příjemné věci, které o člověku říkají druzí lidé (pochvaly, komplimenty, uznání..). Tyto záznamy pak poslouží jako morální opora ve chvílích, kdy 7
se člověk cítí zoufalý a méněcenný. Důležité je tyto věci skutečně zapisovat, protože jinak má tendenci je zapomínat. 4. Uvědomovat si své silné stránky Jsou-li lidé trpící pocity méněcennosti vyzváni, aby vyjmenovali své kladné stránky, většinou mlčí. Mají-li sdělit své negativní vlastnosti, okamžitě spustí. Pokud člověka napadá o sobě jen to negativní, nelze se divit tomu, že má tak malou sebedůvěru a sebevědomí. Fakt je, že každý člověk má své pozitivní stránky. Problém spočívá v tom, že těmto lidem připadá, že disponují pouze takovými dobrými vlastnostmi, které mají i ostatní a proto vůbec nestojí za to se o nich zmiňovat. Domnívají se, že u sebe musí objevit něco, co skoro nikdo jiný nemá. Člověk se dopouští chybného úsudku, když tvrdí, že není nic zvláštního na tom mít vlastnost, kterou má kdekdo. Každý je jedinečný sám o sobě i přes to, že s druhými sdílí nějaké vlastnosti a schopnosti. Tím není ovšem zdůvodněno, že nemá svému okolí co nabídnout. Brát určité své dobré stránky jako naprostou samozřejmost, je chyba. Láska a partnerství Láska je něco svrchovaně egoistického - druhého člověka nemilujeme pro něj samého, ale milujeme ho potud, pokud uspokojuje určité naše potřeby a přání. Pokud člověk chce, aby ho partner miloval, musí mu dovolit dělat to, co ho baví (do té míry, aby tím nebyla narušena práva a svoboda jiných). Když se bude chtít jít projít, když bude chtít jít na karty k přátelům, ať jde. Čím větší svobodu partnerovi dopřeje, tím víc ho za to partner bude milovat - bude mu vděčný. A naopak - veškeré pokusy o separaci od jiných lidí, spílání a výčitky způsobí, že partner dotyčného člověka milovat přestane. Partner s ním sdílí život proto, aby byl šťastnější, ne, aby na tom byl hůř než v době, kdy žil sám. Láska je pocit jako každý jiný. Člověk si jej vytváří tak, že se zabývá láskyplnými myšlenkami o svém partnerovi, tzn., že láska nikoho jen tak "nepřepadá". Tím pádem také automaticky nepřetrvává donekonečna, člověk může svého partnera v jednom okamžiku nenávidět a v příštím milovat. Bezpodmínečná láska Je to nejvyšší forma lásky, která předpokládá přijmout druhého bezvýhradně takového, jaký je, tzn. neklást na něj absolutně žádné požadavky. Znamená to milovat toho druhého a přitom neočekávat, že jím budeme milováni; milovat ho, ať udělá nebo řekne cokoliv. Ovšem dokonalost jakéhokoli druhu je pro většinu lidí, ne-li pro úplně všechny, nedosažitelná. Proto pokud člověk není schopen bezvýhradné lásky, neměl by si to vyčítat a cítit vinu. Některé nebezpečné mýty o lásce a partnerství (manželství) 1. Pokud se mají dva opravdu rádi, vždycky se shodnou a neexistují mezi nimi hádky Je naprosto přirozené, že jsou časy klidu a časy konfliktů. Klid panuje po tu dobu, kdy každý dělá to, co od něj jeho protějšek očekává. Lidé jsou však natolik různí ve svých názorech a očekáváních, že není možné, aby byli stále ve shodě. Občasný konflikt rozvíří vzduch a může vztah posunout dál. Vyjádřit svá přání je právem každého partnera; nemá ale přirozené právo, aby je ten druhý splnil. Pro fungující partnerství je třeba oboustranná ochota ke kompromisům a vstřícnost. Dobré partnerství žije z trvalé výměny vzájemného plnění přání a tužeb. 8
2. Ve dvou je život hezčí. Člověk je šťastnější, než když je sám. Může a nemusí. V partnerství se střídají radost a frustrace. Život není automaticky hezčí, prožíváme-li ho s někým jiným, na tom se musí pracovat. 3. Na světě je jen jediný člověk, se kterým mohu být šťastný/á. Člověk může cítit lásku ke každému člověku, od kterého dostává to, co chce. Přestane-li to dostávat, přestane toho druhého milovat. 4. Když někdo někoho miluje, tak nikdy neudělá nic, co ten druhý nemá rád. Pak to není láska, ale diktatura. Milovat někoho znamená dát mu volnost, aby dělal, co se mu líbí, přestože by druhý partner byl rád, aby se jeho protějšek té které činnosti kvůli němu zřekl. Pokud někdo z pochybných ohledů na partnera rezignuje na splnění svých přání, získá časem pocit, že přichází zkrátka, bude se cítit manipulovaný, zneužívaný a následně rozzlobený. 5. Pokud mě partner miluje, dovede mi má přání vyčíst z očí. To by musel být jasnovidec. Partnerovi je třeba svá přání a očekávání sdělit, možná i vícekrát. Lidé jsou natolik rozdílní, že nemohou vědět o všem, co ten druhý má rád a co ne. 6. Partner způsobuje mé štěstí (neštěstí). Své štěstí a neštěstí si každý přivozuje sám, partner nemůže způsobit ani jedno. O míře štěstí rozhodují požadavky kladené na partnera. Nešťastný se člověk cítí tehdy, když nedostává to, o čem si myslí, že nutně musí mít. Pokud akceptuje, že se všechno nemusí dít podle jeho vůle, bude pouze zklamaný, ale ne nešťastný. Nejspolehlivější cestou k nešťastnosti je něco vyžadovat. Co udělat pro zdar svého vztahu - převzít odpovědnost za své pocity - totéž za svá přání; partnerovi je sdělit, ale nevyžadovat jejich naplnění - respektovat partnera a to, že nikdo není ničím majetkem; každý má právo na svá přání, ať se druhému ta přání líbí nebo nelíbí - každý člověk je schopen milovat, ale ne každý to umí vyjádřit právě vhodným způsobem; projevem lásky mohou být květiny, knížka oblíbeného autora, ale i konstruktivní kritika (kdy partner riskuje náklonnost toho druhého) - podporovat svého partnera v rozvíjení se, dát mu svobodu pro jeho rozvoj; ten za to bude vděčný; obavy, že se v důsledku přílišné volnosti svého protějšku zřekne, nejsou na místě, protože by to udělal stejně, kdyby se na něj ten druhý upnul a omezoval ho; láska se nedá vynutit - výměny názorů a konflikty patří nevyhnutelně ke každému i sebezdravějšímu vztahu; vztahy, kde ke konfliktům vůbec nedochází, nejsou v pořádku; je třeba mluvit o všem; opačný názor není útok - různé názory i postoje mohou koexistovat vedle sebe - často si vytvářit láskyplné myšlenky a pocity vůči partnerovi připomínáním si toho, co se nám na něm líbí Jak pomoci svému žárlivému partnerovi Partner žárlivého člověka si v první řadě zaslouží pořádnou pochvalu za výdrž. Partnerství samo o sobě je náročný podnik a s žárlivým partnerem pak ještě mnohem svízelnější. Odpovídat žárlivci na otázky v něm evokuje další a další sady otázek; navíc je tu nebezpečí, že se člověk zamotá do vlastních argumentů - žárlivci mají dokonalou paměť a sebemenší odchylka od již řečeného je zdrojem dalších výslechů. Partner se pokouší žárlivce uklidňujícím způsobem přesvědčit, že jeho nedůvěřivost není na místě, ale tato snaha se míjí účinkem. Problém je v tom, že někoho, kdo něčemu pevně věří, není 9
možné přesvědčit o opaku. Zcela jistě to pak není možné ve chvíli žárlivé reakce. Rada zní - nepřistupovat na všechny otázky, raději mlčet, přestože to posílí jeho nedůvěru a bude si myslet, že jeho partner má nějaké tajnosti. Nenechte se vyslýchat. Druhý člověk by měl se svým žárlivým partnerem o jeho žárlivosti mluvit, objasnit mu, že je to on, který je původcem svých žárlivých reakcí. Pokud je všechno předchozí marné, může člověk opustit místnost, kde se právě nachází, nebo jít na procházku, případně odjet na víkend někam úplně pryč. Zuřivost žárlivce se tím zřejmě zvýší, bude druhého obviňovat z neporozumění a nepěkného chování - to je třeba důsledně ignorovat. Tím ten druhý žárlivci ukáže, že mu nedovolí rozhodovat o něm podle jeho libovůle a žárlivec možná dostane rozum (jenom možná). Partner by měl akceptovat, že jeho žárlivý protějšek má vážný problém; měl by ho podpořit tím, že ho bude přijímat - říct mu, že ho má rád, ale nebude tolerovat jeho žárlivé chování. Jinou možností je zkusit jednat s partnerem podobně žárlivě - nedůvěřovat, vyptávat se; partner pak možná pochopí svou pošetilost. Pokud nic z toho nezabere, zbývá pouze rozchod ostatně žárlivci jsou považováni za skupinu lidí extrémně nevhodnou k partnerskému soužití. Má-li žárlivý partner sklony k fyzickému násilí, je třeba se na odchod pečlivě předem připravit, pro odstěhování využít chvíle, kdy nebude doma, a v žádném případě mu nesdělovat novou adresu. Rovněž se nenechat přimět k setkání. Zejména ženy inklinují někdy k tomu zachovat se svým žárlivým partnerem přátelský vztah; většinou tak chtějí utišit své špatné svědomí. Přese všechna příkoří ze společného života je pro ně těžké přestat se s bývalým partnerem stýkat. 10