Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Salmonelóza u hospodářských zvířat Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce MVDr. Jaromír Šívara Vypracovala Jana Klímová Brno 2006 1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Salmonelóza u hospodářských zvířat vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne Podpis studenta. 2
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat MVDr. Jaromíru Šívarovi, za cenné rady, konzultace a věcné připomínky, odborné vedení při vypracování této bakalářské práce. 3
Summary Salmonella is an unicellular, Gram-negative, facultatively anaerobic bacteria, that doesnt ferment lactose. They are located in a digestive tract of human and animals, in surface and waste water, soil and dung. Pathogenic bacteria occurring in contaminated water and foods cause various human and animal illnesses such as e.g. typhus, paratyphus and gastroenteritis. This work deals with the characteriazation of Salmonella species properties. The aim of this work was to describe occurence of Salmonella at farm animals and in foods, evaluate influence on human health. It was sketched problems of diagnosis, prevention and treatment. Salmonellosis is one of most frequent alimentary infection. Salmonella are usually transmitted to humans by eating foods contaminated with animal feces. Contaminated foods are often of animal origin, such as beef, poultry, milk, or eggs, but all foods, including vegetables may become contaminated. Intoxication is depend on amount of Salmonella cells, Salmonella type, resistance and age of individual. Necessary for avoiding Salmonella infections is make sure that everything is thoroughly cooked. Other rules: Use unexceptionable and quality foods, pay attention to cleanliness, good storing of foods. Keywords: Salmonella, alimentary infection, paratyphus, gastroenteritis, diagnosis, treatment, prevention. 4
OBSAH 1. ÚVOD 7 2. CÍL PRÁCE 8 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 9 3.1 CHARAKTERISTIKA SALMONEL 9 3.2 Skupiny tyfus a paratyfus 9 3.3 Skupina enteritis 10 3.4 Kultivace salmonel 10 3.5 Antigenní struktura 10 3.6 Patogenita salmonel 11 4. SALMONELÓZY HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT 13 4.1 Profylaktická opatření proti výskytu salmonelóz u hospodářských zvířat 14 4.2 SALMONELÓZY SKOTU 15 4.2.1 Klinický obraz a průběh 15 4.2.2 Prevence a terapie 16 4.3 SALMONELÓZY PRASAT 18 4.3.1 Léčba a prevence 18 4.4 SALMONELÓZY OVCÍ 19 4.5 MIKROBIOLOGIE DRŮBEŽÍHO MASA 21 4.5.1 Množství a složení mikroflóry 21 4.5.2 TYF DRŮBEŽE A PULOROVÁ NÁKAZA 22 4.5.2.1 Epizootologie 23 4.5.2.2 Příznaky a průběh 24 4.5.2.3 Diagnostika a diferenciální diagnóza 24 4.5.2.4 Sérologická diagnostika 25 4.5.2.5 Zkumavková aglutinační zkouška 25 4.5.2.6 Sklíčková aglutinace 26 4.5.2.7 Sklíčková aglutinace s čerstvou krví 26 4.5.2.8 Prevence 26 4.5.2.9 Tlumení nemoci a léčba 27 4.5.3 PARATYF DRŮBEŽE 28 4.5.3.1 Etiologie 28 5
4.5.3.2 Epizootologie 29 4.5.3.3 Příznaky a průběh 29 4.5.3.4 Patologická anatomie 31 4.5.3.5 Diagnostika 31 4.5.3.6 Prevence 32 4.5.3.7 Tlumení nemoci a léčba 32 4.5.3.8 Prohlídka masa 33 4.5.3.9 Legislativa 34 5. SALMONELÓZY VAJEC 37 4.6 Mikrobiologie vajec a vaječných produktů 37 5.1.2 Nativní vejce 37 5.1.3 Vytlučená vejce 38 5.1.4 Pasterizované vaječné produkty 39 5.1.5 Sušené vaječné produkty 40 6. SALMONELÓZY U LIDÍ, JEJICH PROJEVY A LÉČBA 42 6.1 Léčba a prevence 43 6.2 Rizikové potraviny pro přenos salmonel 43 6.3 Obranné mechanismy člověka 44 6.4 Salmonely způsobující alimentární toxikoinfekce (skupina TPE, část enteritis)44 6.5 Vznik a průběh salmonelové gastroenteritidy 45 6.5.1 Prevence salmonelových gastroenteritid 46 6.6 Salmonely způsobující alimentární infekce, S. typhi a S. paratyphi 46 7. ZÁVĚR 48 8. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY 49 9. PŘÍLOHY 50 6
1.Úvod Přítomnost některých mikroorganismů (dále MO) v potravinách může vyvolat onemocnění člověka. Salmonely jsou celosvětovým problémem. Jedná se o jednobuněčné organismy, které jsou známy již více jak 100 let, a dosud bylo popsáno přes 2000 různých typů, jejichž nebezpečnost pro lidi a zvířata je různá. Salmonely vyvolávají onemocnění nazývané salmonelóza. Salmonelózy jsou střevní infekce vyvolané různými sérotypy bakterií z rodu Salmonella. Toto onemocnění se řadí mezi nejčastější alimentární nákazy. Alimentární onemocnění vznikají poměrně brzy po požití infikované potravy a jsou provázeny zvracením, průjmy, horečnatými stavy. V závislosti na typu původce a celkovém zdravotním stavu konzumenta může mít onemocnění velmi závažný průběh, ale může skončit i smrtí. Počet salmonelóz v posledních letech stále stoupá. Od roku 1989 došlo k prudkému zvýšení počtu hlášených onemocnění. Do roku 1988 byl v ČR roční počet onemocnění okolo 12 až 15 tisíc; v roce 1995 již přesáhl 54 tisíc. Člověka přímo ohrožuje konzumace potravin připravených ze surovin živočišného původu nedostatečně tepelně opracovaných nebo druhotně kontaminovaných salmonelami při nedodržení zásad hygieny. Vejce i drůbež jsou dnes nakaženy častěji salmonelami než dříve. Také trh nabízí celou řadu importovaných potravin, jejichž rizika nejsou spotřebitelům dostatečně známa. 7
2. Cíl Práce - prostudovat doporučenou literaturu a zpracovat ji v bakalářské práci formou literárního přehledu - teoreticky zhodnotit výskyt salmonel u hospodářských zvířat a u lidí, - nastínit diagnostiku a prevenci této nemoci u hospodářských zvířat i u lidí, - charakterizovat bakterie rodu Salmonella, jejich vlastnosti a výskyt v potravinách. 8
3. Literární přehled 3.1 Charakteristika salmonel Rod Salmonella je řazen do čeledi Enterobacteriaceae a podčeledi Escherichiae. Jsou to rovné, fakultativně anaerobní, gramnegativní nesporolující tyčinky běžně rozšířené v přírodě. Odolnost salmonel je poměrně vysoká. V půdě a vodě se udrží i více týdnů a tím vznikají podmínky pro šíření salmonel povrchovými vodami. Salmonely jsou odolné i proti nízkým teplotám, které sice zpomalují jejich látkovou výměnu, ale neničí je. Mohou růst v rozmezí teplot +5 ºC až 47 ºC a při ph 4,0 až 9,0. Salmonely jsou termolabilní bakterie a teploty nad 70 ºC je devitalizují. Snížená aktivita vody pod hodnotu 0,95 zabraňuje jejich množení. Jsou odolné vůči působení NaCl v koncentracích běžně používaných při zpracování masa. Salmonely jsou také poměrně citlivé na působení organických kyselin, především kyseliny mléčné a octové. Tyto vlastnosti se využívají při výrobě např. tepelně neopracovaných masných výrobků, kde vznik organických kyselin zabraňuje množení a do jisté míry i přežívání salmonel. Dezinfekčními prostředky běžně používanými v potravinářství se spolehlivě inaktivují (STEINHAUSER a kol., 1995). Mikrobní buňky měří 0,7-1,5 x 2-5 µm a v zorném poli se nacházejí jednotlivě nebo ve dvojicích za sebou. Vyjímečně se vyskytují také ve formě kratších řetízků a vláken. Kromě sérovaru gallinarum-pullorum jsou pohyblivé. Pohybují se 4-5 peritrichními bičíky, které jim v tekutém prostředí umožňují velmi živou pohyblivost (VAŘEJKA, MRÁZ, SMOLA, 1989). Wildführ (1977) rozdělil druhy a sérovary rodu Salmonella do tří skupin - tyfus, paratyfus a enteritis (TPE). Všechny salmonely těchto skupin mají určité kultivační, biochemické a sérologické vlastnosti společné, ale nemají stejného hostitele a u lidí způsobují odlišná onemocnění. V dnešní době je známo přes 2200 sérotypů salmonel. 3.2 Skupiny tyfus a paratyfus Obsahují pro lidi obligátní patogenní druhy salmonela: S. typhi, S. paratyphi A, S. schottmuelleri (syn. S paratyphi B), S. sendai (syn. S paratyphi K) a jiné. Tyto sérotypy jsou patogenní pouze pro člověka. Jsou původci těžkých tyfových onemocnění u lidí provázených bakteriémií. Zdrojem infekce lidí těmito bakteriemi 9
jsou lidé trpící na tyto nemoci, rekonvalescenti a bacilonosiči, kteří po vyléčení trvale nebo sporadicky vylučují zárodky výkaly. Přenáší se z nemocných lidí a bacilonosičů na zdravé lidi buď přímým kontaktem, ale nejčastěji bacilonosiči kontaminovanou pitnou vodou a potravinami. Z potravin jsou to především mléko, mléčné produkty, zmrzliny, bramborový salát, majonézy a jiné. Důkaz tyfových bakterií u zvířat bývá ojedinělý. 3.3 Skupina enteritis Tato skupina TPE obsahuje zárodky gastroenteritid: S. enteritidis, S. typhimurium, S. panama a další sérotypy. Je jich velké množství a jsou patogenní pro lidi. Salmonely této části skupiny TPE jsou především původci nemocí zvířat. Vyskytují se téměř u všech obratlovců. Potravinami živočišného původu se přenáší z nemocných zvířat a nositelů na lidi. Když se v potravinách rozmnoží na množství překračující minimální infekční dávku (MID) (zpravidla 10 4 KTJ.g -1 ), způsobují u lidí prostřednictvím endotoxinů akutní gastroenteritidy. 3.4 Kultivace salmonel Kultivují se v rozmezí 15-40 ºC. Optimální teplota kultivace je při 37 ºC. Salmonely nejsou náročné na živiny. Dají se dobře kultivovat na živných půdách v aerobním prostředí, pomnožují se velmi rychle a jejich bakteriologický průkaz i odlišení od jiných druhů mikrobů nečiní v laboratořích při používání speciálních diferenciačních půd zvláštní potíže. Salmonely se od jiných druhů z čeledi Enterobacteriaceae liší především tím, že nezkvašují laktózu. Pro jejich rychlý záchyt se používají agarové živné půdy s příměsí laktózy a některých barviv nebo chemikálií (Gessnerova půda, Endo, půda s brilantovou zelení a fenolovou červení, XLD, Rappaport- Vasiliadis půda, a další). Na těchto půdách rostou salmonely v koloniích charakteristické barvy, zřetelně odlišné od jiných druhů z čeledi Enterobacteriaceae. Pro kultivaci z kontaminovaného materiálu nebo materiálu obsahujícího jen malý počet salmonel, se používají tekuté živné půdy (Kauffmanova, selenitová půda apod.), které potlačují růst a pomnožování saprofytických zárodků a podporují růst salmonel (HEJLÍČEK, VRTIAK, 1982). 3.5 Antigenní struktura Je známo asi 67 typů salmonelového O-antigenu, mikrokapsulárního Vi-antigen a 89 typů H-antigenu. Jednotlivé faktory vystupují samostatně nebo tvoří stejnorodé 10
komplexy ze 2-5 somatických a 2-7 bičíkových faktorů v jednom mikrobním kmenu. Na základě charakteristického (hlavního) typu O- antigenu rozlišujeme celkem 67 sérologických skupin a podskupin (VAŘEJKA, MRÁZ, SMOLA, 1989). Salmonely mají dvojí hlavní antigeny: O-antigeny (somatické a stěnové), které jsou termostabilní a H-antigeny (bičíkové), které jsou termolabilní. V Kauffmanově-Whiteově systému jsou rozdělovány podle společných O-antigenů do skupin, označovaných abecedními písmeny A-Z a podle H-antigenů jsou v rámci skupin rozděleny na jednotlivé sérotypy. Každý sérotyp se označuje zvláštním názvem. Přesná identifikace salmonel je důležitá nejen pro epidemiologická a epizootologická šetření, ale i pro klinické účely, protože některé sérotypy se vyznačují vysokou a někdy i odchylnou patogenitou pro zvířata a člověka. (HEJLÍČEK, VRTIAK, 1982). Zjišťování antigenní struktury čerstvě izolovaných kmenů je důležitá součást bakteriologické diagnostiky a umožňuje i detekci salmonelových zdrojů mezi bacilonosiči, v krmivech a potravinách (VAŘEJKA, MRÁZ, SMOLA, 1989). 3.6 Patogenita salmonel Z tohoto hlediska jsou nejvýznamnější hostitelsky adaptované salmonely, které způsobují tzv. primární salmonelózy. Tato onemocnění probíhají buď akutně v septikemické formě nebo s lokalizací chorobných změn v různých orgánech (plíce, játra, klouby, střevo, aj.). Vnímavá jsou především mláďata, u koní a ovcí dochází také k potratům. Po překonání nemoci přetrvává bacilonosičství a vylučování salmonel fekáliemi. Rozlišujeme několik druhů Salmonel: Salmonella dublin vyvolává salmonelózní septikémii a v chronických případech také pneumonie, záněty kloubů a průjmy u telat. K laboratorním účelům se dvakrát v intervalu 10 14 dní zasílají rektální výtěry, po úhynu nebo poražení také patologický materiál. Pro eliminaci nákazy má význam aglutinační vyšetření latentně infikovaného skotu na O- a K- protilátky. Salmonella choleraesuis vyvolává salmonelózu prasat a občasné toxikoinfekce u člověka. Je také častým sekundárním mikrobem při moru prasat. Neroste na Simmonsově citrátovém agaru. Onemocní především odstavená selata a běhouni. Průběh bývá akutní (horečka, pneumonie, průjem) s úhynem za 1-2 týdny nebo chronický s vylučováním původce v trusu a moči. 11
Diagnóza se stanoví kultivací z patologického materiálu a vyšetřením získané kultury. Salmonella gallinarum-pullorum - způsobuje pullorovou nákazu a tyf slepic. Pro člověka je vcelku nepatogenní. Je nepohyblivá a její kolonie měří 1-2 mm. Kultivuje se na obyčejném i krevním agaru. Na Simmonsově citrátovém agaru neroste. Nemoc postihuje hlavně několikadenní kuřata, má akutní průběh a vyznačuje se bělavým průjmem. Kusy, které přežijí, trpí vleklým zánětem střev a vaječníku, vylučují salmonely a snáší infikovaná vejce. Salmonella typhimurium je příčinou salmonelózy myší a krys. Může nakazit také všechna další teplokrevná zvířata a vyvolat alimentární toxikoinfekce u lidí. K bakteriologickému vyšetření se zasílají celé kadávery (mršiny) nebo kousky postižených orgánů. Septikemickou povahou infekce a vylučováním v trusu i moči představují uvedení hlodavci rezervoár salmonel pro hospodářská zvířata i člověka. Nebezpečí přenosu na člověka hrozí u nich také prostřednictvím zvířeného prachu. Salmonella enteritidis způsobuje salmonelózu krys a myší, střevní infekce u hospodářských zvířat (především salmonelózu kachňat) a alimentární toxikoinfekce u člověka. U kachňat je toto onemocnění spojeno s hromadným úhynem. U uhynulých mláďat se vyskytuje katarální zánět tenkého střeva a nekrózy v játrech, plicích a v srdečním svalu. Přesnou diagnózu lze stanovit jen bakteriologickým vyšetřením čerstvých kadaverů. Ostatní hostitelsky neadaptované sérovary (a v mnoha případech i S.typhimurium, S. enteritidis a S. arizonae) představují původce tzv. sekundárních salmonelóz, a to na bázi určitého oslabení hostitele transportem, hladověním apod. Mají charakter akutní nebo chronické gastroenteritidy a mohou postihnout mladá i dospělá zvířata. Zdrojem nákazy bývají některá obchodní krmiva (masové, masokostní a rybí moučky), ale i statková píce kontaminovaná drůbeží, divokým ptactvem a hlodavci (VAŘEJKA, MRÁZ, SMOLA, 1989). 12
4. Salmonelózy hospodářských zvířat Do těla zvířat se salmonely dostávají krmivem, inhalací nebo kontaminovanou vodou. Jejich prostředím je trávicí ústrojí zvířat.ve střevním traktu zvířat přetrvávají i řadu týdnů a výkaly se šíří do okolí (STEINHAUSER, 1995). Tyto MO se však mohou množit i mimo živý organismus, např. v přirozených podmínkách se vyvíjí poměrně snadno v mrtvých tkáních. Většina z nich žije ve shodě se svým hostitelem. Spolehlivě fungující ochranný aparát hostitele jim nedovoluje vyvíjet škodlivou činnost. Každé prolomení tzv. střevní bariéry jim však usnadňuje pronikat do krevního oběhu, čímž vcházejí do užšího styku s tkáněmi hostitele. Tím se však u mikroorganismů (MO) skupiny Salmonell vyvíjí určitá podmíněná choroboplodná schopnost, provázená různým stupněm patogenit. Podnětem k plnému rozvinutí choroboplodných vlastností je oslabení organismu hostitele. Vzplanutí nemoci je obvykle způsobováno vlivy, které zeslabují přirozenou odolnost organismu. Trvá-li tento škodlivý podnět déle a dochází-li v daném prostředí ke snížení všeobecné rezistence zvířat, mohou se MO se zvýšenou virulencí stát agresivními a přenášet se zpočátku na oslabená zvířata a později úměrně zvýšení virulence také na zvířata s normální rezistencí. Tímto způsobem se může z nemoci vzniklé autoinfekcí, vyvinout typická nákaza šířící se kontaktem (STRYSZAK, 1962). Živočišné potraviny mohou být kontaminovány primárně, intravitálně, za života zvířat nebo sekundárně. U nemocných zvířat nebo i u zdravých zvířat při přechodném oslabení obranyschopnosti organismu zvířete, mohou salmonely proniknout do krevního i mízního oběhu a být tak zaneseny do všech orgánů a masa. Přitom přítomnost salmonel v těle zvířat nemusí být spojena s příznaky klinického onemocnění ani patologickými změnami masa nebo orgánů. Při poražení takovýchto zvířat může dojít ke kontaminaci svaloviny nebo orgánů střevním obsahem a tím i salmonelami. K sekundární kontaminaci masa a výrobků může dojít v mikrobiálně silně znečištěném prostředí, při nevhodném uchovávání, přepravě nebo přípravě pokrmů. Nejčastěji k tomu dochází při přidávání koření a syrových ingrediencí do již hotového a dále tepelně neopracovávaného pokrmu (STEINHAUSER, 1995). 13
4.1 Profylaktická opatření proti výskytu salmonelóz u hospodářských zvířat Velkochovy hospodářských zvířat je nutno chránit před zanesením salmonelóz a před jejich rozšířením v chovu soustavou opatření, organizovaných podle poměrů v chovu. Patří k nim zejména: - soustavný denní dozor na zdravotní stav zvířat; - okamžitá prostorová izolace zvířat nemocných, podezřelých ze salmonelových infekcí a jejich vyšetření ; - laboratorní vyšetření uhynulých zvířat i zvířat nutně poražených, pokud příčina není spolehlivě objasněna ; - kontrola zdravotního stavu nově zastavovaných zvířat do chovu; - dodržování zoohygienických podmínek odchovu s pravidelným odstraňováním výkalů a prováděním průběžné dezinfekce. 14
4.2 Salmonelózy skotu U skotu probíhá salmonelóza obvykle jako akutní nebo subakutní onemocnění provázené průjmem. Nejčastěji má latentní nebo subklinický průběh. Salmonelózy jsou u skotu obávaným onemocněním pro přímé ztráty, které v chovech telat vyvolávají nemocnost a úhyny, i pro ztráty v důsledku omezené poživatelnosti nebo nepoživatelnosti masa a možnosti přenosu nákazy na stájový personál. 4.2.1 Klinický obraz a průběh Inkubační doba u salmonelózy je krátká, obvykle jen několik dnů. Její délka záleží na infekční dávce a na dalších okolnostech, které umožňují generalizaci infekce (věk zvířat, celkový stav odolnosti, výživný stav, patogenita, virulence apod.). Zjevné projevy a jejich intenzita záleží na průběhu infekce v organismu. Při perorální infekci mohou zvířata hynout náhle bez předchozích příznaků. Při subakutním průběhu se zjišťují celková skleslost, nechutenství, žízeň, horečnatý stav a může skončit i úhynem zvířete nebo přejít v chronickou infekci. Akutní průběh se projevuje poleháváním, průjmem (zvláště u telat a selat), který je projevem katarálního zánětu střev. Výměty jsou řídké, nažloutlé, výrazně zapáchající, tělesná teplota zvýšená (41-42 ºC). Klinické stanovení diagnózy salmonelózy je obtížné, příznaky salmonelové infekce vyžadují prověření laboratorním vyšetřením. Při protahovaném a chronickém průběhu salmonelové infekce bývá charakteristickým projevem střídavý průjem, občasné nechutenství, snížené hmotnostní přírůstky, u selat zakrslost, zánětlivé otoky kloubů, sporadické úhyny. Salmonelové aborty bývají u březích zvířat náhlé, bez předchozích projevů nemoci. Klinické příznaky salmonelové infekce nebývají u hospodářských zvířat nijak zvlášť charakteristické, proto je důležité u náhlých úhynů zvířat a při nutných porážkách pamatovat na možnost salmonelózy a k jejímu vyloučení využívat laboratorní vyšetření. Salmonelózu u skotu vyvolávají nejčastěji sérotypy Salmonella enteritidis, S. typhimurium, S. dublin (HARTMAN a kol. 1977), S. abortus bovis. Salmonelózy u telat probíhají nejčastěji v postnatálním období mléčné výživy, kdy zdrojem infekce může být při subklinickém průběhu matka vylučující salmonely nebo je zdrojem stájové prostředí. Takto nakažená telata zavlékají salmonelovou infekci při přesunu do teletníku a jsou zdrojem nákazy pro zdravá telata, která jsou ve stejném turnusu zastavována do teletníku. 15
Klinické projevy salmonelózy vznikají u telat po krátké, několikadenní inkubaci. Nejvíce jsou postihována telata ve věku 2-4 týdnů. Při nedostatečných zoohygienických opatřeních se může nákaza v teletníku rozšířit i na telata starší. Při akutním průběhu se projevuje skleslost, nezájem o pití mléka, polehávání, zvýšená teplota, zrychlená srdeční činnost a průjem různého stupně. Výměty bývají nažloutlé, zapáchající s nápadnou příměsí hlenu. Všechny příznaky nemusí být vyvinuty, tělesná teplota však bývá zvýšená (přes 40,5 ºC). Během akutního průběhu dochází k bakteriémii, která může vést až k sepsi a náhlému úhynu. U starších telat může přejít akutní infekce do subakutního nebo chronického stavu. Telata omezeně přijímají potravu, jsou v méně dobrém výživném stavu, mají nízké hmotnostní přírůstky a mohou mít střídavý nebo dlouhotrvající průjem (HEJLÍČEK, VRTIAK, 1982). 4.2.2 Prevence a terapie U dospělého skotu probíhají salmonelové infekce nejčastěji subklinicky. Salmonely se vyskytují v mízních uzlinách, v orgánech, v mase, a je-li skot poražen, může být maso příčinou otravy lidí. Při generalizaci infekčního procesu bývají celkové příznaky velmi výrazné. Projevuje se úplné nechutenství, skleslost, vodnatý průjem s příměsí hlenu, snížená dojivost, rychle se zhoršující výživný stav. U březích zvířat může dojít k zmetání. Salmonelové aborty vyvolávané sérotypem S. abortus bovis přicházejí většinou náhle bez předchozích příznaků celkového onemocnění. Při mírném průběhu salmonelové infekce vylučuje dospělý skot delší dobu salmonely trusem a močí. Intravitální diagnóza salmonelové infekce se objektivně stanovuje laboratorním vyšetřením rektálních výtěrů, bakteriologickým vyšetřením patologického nebo jatečného materiálu, ale také sérologicky. Akutní salmonelózy lze v začátku infekce ovlivnit parenterální aplikací přiměřeně vysokých dávek antibiotik (streptomycin, širokospektrá antibiotika) při současné aplikaci sulfonamidů. Léčba však nemá uspokojivé výsledky. Nejdůležitějším profylaktickým opatřením je soustavné sledování zdravotního stavu skotu a průběžné postmortální vyšetření. V chovech, kde se salmonelóza skotu vyskytne ve větším rozsahu, je vhodná autovakcinace březích krav, popřípadě i telat. Vakcína musí být připravena z příslušného sérotypu, který se vyskytuje ve stádu. K hlavním ochranným opatřením proti zavlečení salmonelózy do teletníků patří důsledný, individuální výběr zdravých telat od zdravých matek z mateřských závodů, 16
kde se salmonelóza nevyskytla. K přesunům by měla být vybírána telata, která neměla a v době výběru nemají průjmová onemocnění. U ošetřujícího stájového personálu je vhodné provádět lékařské prohlídky, zda nejsou nositeli salmonel a nepřenášejí je na ošetřovaná telata. 17
4.3 Salmonelózy prasat Salmonelóza selat se projevuje jako průjmové onemocnění provázené úhyny. U dospělých prasat probíhá salmonelová infekce nejčastěji v latentní nebo subklinické formě. Salmonelózu prasat s výraznými klinickými projevy vyvolávají nejčastěji sérotypy S. cholerae suis v. kunzendorf, S. typhi suis, mírněji probíhající infekce mohou být podmiňovány dalšími sérotypy (S. panama, S. agona aj.). K infekci dochází nejčastěji perorálně ve stájovém prostředí, kde se nachází vylučovatelé salmonel. Nákazu šíří i hlodavci. Salmonelózy v klinické formě se vyskytují nejčastěji u odstavených selat. Probíhají jako akutní septikemické onemocnění provázené průjmem. Výměty jsou nažloutlé, zapáchají a selata ve značném procentu hynou. U selat, která onemocnění přežijí, trvá infekce ve vleklé formě a projevuje se nechutenstvím. U dospělých prasat ve výkrmu, probíhají salmonelové infekce nejčastěji v subklinické formě. Při akutním průběhu bývají zjevné klinické příznaky krátkodobé (nechutenství, průjem), mohou končit úhynem, nebo infekce přejde ve vleklou formu, která se projevuje střídavým průjmem a menšími hmotnostními přírůstky. Pro stanovení diagnózy je kromě klinických příznaků důležité také laboratorní vyšetření. Pitevní nález bývá výrazný u chronických salmonelóz, kdy se zjišťuje nekrotický zánět střev. Při akutním průběhu se zjišťuje katarální zánět střev. 4.3.1 Léčba a prevence Perorální aplikace chloramfenikolu, sulfonamidů, parenterální aplikace širokospektrých antibiotik vede ke klinickému uzdravení. Prasata však zůstávají delší dobu vylučovateli salmonel. V chovech s výskytem salmonelózy lze ztrátám předcházet vakcinací prasat formoladsorbátovou vakcínou připravenou ze sérotypu, který se vyskytl v chovu. Pro prevenci salmonelóz v chovech prasat má velký význam soustavné dodržování dobrých hygienických podmínek odchovu, ustájení, krmení, pravidelné odstraňování výkalů, průběžné čištění a dezinfekce kotců. Pro ochranu chovů před zavlečením nákazy je pro zástav důležitý výběr prasat ze zdravých chovů. Pro předvýkrmny a výkrmny má zásadní význam turnusový zástav do dobře vydezinfikovaných stájových prostorů. Vstup cizích osob do velkochovů je 18
přípustný jen za použití zvláštní obuvi a oděvu. Také ošetřující personál musí v provozu používat zvláštní obuv a pracovní oděv. 19
4.4 Salmonelózy ovcí Salmonelóza ovcí je nakažlivé onemocnění, které se ve stádu snadno šíří. Projevuje se aborty, narozením slabých jehňat, která následně hynou, snížením produkce mléka a nemocností ovcí (BONIS, 1974). Nejčastějším původcem je Salmonella abortus ovis. Nákazu zavlečou do stáda ovce - vylučovatelky mikrobů nebo nakažení berani. K nakažení dochází krmivem, vodou, stelivem kontaminovaným výměty nebo výtoky nemocných ovcí na pastvě. Nákazu mohou šířit i nakažení berani při páření. Nakažené ovce zůstávají dlouhodobými vylučovateli salmonel a nejsou vhodné k dalšímu chovu. Při přemístění mohou být zdrojem pro šíření nákazy. Projevem nákazy je zmetání v různých stádiích březosti, předčasný porod jehňat s nízkou vitalitou. Zmetání předchází jen krátkodobá nechutenství. Po abortu bývají zadrženy plodové obaly, z pochvy vytéká krvavý výtok, který trvá několik týdnů. V důsledku následného zánětu dělohy se výživný stav ovcí značně zhorší. Po abortu může mít nákaza též akutní projevy katarální pneumonie a může končit septikémií. Úhyny ovcí nejsou hromadné. U uhynulých ovcí se zjišťuje hnisavá endometritida a na játrech bývají drobné nekrózy. Salmonelóza se stanovuje bakteriologickým vyšetřením čerstvých zmetků, výtěrů plodových obalů, orgánů uhynulých ovcí, popřípadě vyšetřením trusu. Pro stádovou diagnostiku je možno použít sérologické vyšetření krve pomalou aglutinační zkouškou. Celý průběh salmonelózy ovcí příznivě ovlivňuje léčebná parenterální aplikace streptomycinu, aureomykoinu, chlórtetracyklínu. Spolehlivé a úplné vyléčení však nezabezpečuje. V profylaxi salmonelóz ovcí je nutné provádět: - laboratorní vyšetření při abortech, - ovce, které zmetaly oddělit od stáda až do objasnění příčin zmetání, - dezinfekci místa abortu, - preventivní vakcinace (HEJLÍČEK, VRTIAK, 1982). 20
4.5 Mikrobiologie drůbežího masa 4.5.1 Množství a složení mikroflóry Množství a složení mikroflóry v drůbeži se mění v závislosti na posloupnosti technologických procesů jako jsou: usmrcování (omračování), vykrvování, obírání, škubání, otvírání tělní dutiny, vybírání vnitřností, vkládání vnitřností do břišní dutiny, doprava na manipulační stůl, balení, chlazení, mrazení, skladování. Při tom se dbá na to, aby kontaminace drůbeže byla co nejmenší z důvodu hygienické a zdravotní nezávadnosti. Počet bakterií na drůbeži na začátku technologického postupu zpracování kolísá v rozmezí 10 3 až 10 4 KTJ.cm -2. Složení mikroflóry v tomto stádiu zpracování je pestré a tvoří ho řada mikrobiálních rodů a druhů. Vedle saprofytických bakterií se v mikrobiologii drůbeže soustřeďuje pozornost také na neinavazivní salmonely. Jejich zdrojem v chovech jsou krmiva kontaminovaná salmonelami. Jednotlivé kusy se v hromadných chovech navzájem infikují a salmonelóza se rozšíří na celý chov. U technologického zpracování usmrcených těl dochází k další kontaminaci. Drůbež, která obsahuje salmonely nemusí být zjevně nemocná, ale je jejich nositelem. V drůbežím mase se nejčastěji vyskytují Salmonela typhimurium a S. pullorum a řada dalších kvantitativně méně významných druhů a sérovarů. Kontaminace zabité drůbeže u průmyslového zpracování se nejčastěji uskutečňuje při jejím otvírání, vybírání vnitřností a u chlazení v chladící vodě. Otravy potravinami mikrobiologického původu způsobené drůbeží nejsou tak časté. Ojedinělost výskytu těchto otrav vyplývá ze skutečnosti, že drůbež se konzumuje tepelně upravená. Salmonely a jimi produkované toxiny jsou termolabilní (nesnáší půlhodinový var) a při kulinární úpravě drůbeže jsou devitalizované a inaktivované. V kulinářské technologii se musí předcházet kontaminaci tepelně upravených kusů salmonelami z nářadí a zařízení, ale také z rukou, které byly ve styku s tepelně neupravenou drůbeží (GÖRNER, VALIK, 2004). 21
4.5.2 Tyf drůbeže a pulorová nákaza Přirozeným hostitelem je hlavně hrabavá drůbež. Tyf u dospělé drůbeže a pulorová nákaza u kuřat je dvojí označení pro nakažlivou nemoc kurovitých ptáků vyvolanou zárodkem Salmonella gallinarum. Postihuje hlavně nejmladší kuřata, která hynou na salmonelovou sepsi. Zvířata, která přežijí, nákazu značně dlouho překonávají, ale po jakémkoliv oslabení těla vnějšími vlivy mohou pak později uhynout. Některé kusy se uzdraví i v biologickém smyslu, většina drůbeže však zůstává trvalými nosiči a vylučovateli nakažlivých zárodků. Dospělá drůbež je proti infekci odolnější, ale ojediněle byly pozorovány enzootie. Nakažené slepice nesou nepravidelně a celkovou snáškou zaostávají za obvyklým průměrem. Až na jednotlivé případy bývá snížena také fertilita vajec a počet vylíhlých kuřat. Zárodky S.gallinarum a s.pullorum jsou gramnegativní, nepohyblivé tyčinky, které vlastní pouze somatické O-antigeny. Navzájem se liší antigenními, biochemickými a epizootologickými vlastnostmi. Salmonela gallinarum je rovná, gramnegativní tyčinka pravidelného tvaru se zaoblenými konci. Její velikost kolísá v mezích 0,3-0,6 µ na 0,8-2,5 µ.v zorném poli mikroskopu bývá jednotlivě nebo po dvou jedincích za sebou, vyjímečně také ve formě kratších řetízků a vláken. Mikrob nemá bičíky a svou nepohyblivostí se liší od všech ostatních zástupců početného rodu salmonel. Je nenáročný na živiny a molekulární kyslík. Řadí se mezi fakultativně aerobní MO a roste na běžných kultivačních půdách při optimálním ph 7-7,2 a teplotě 37 C. Na krevním masopeptonovém agaru tvoří okrouhlé až laločnaté kolonie průměru 1-3 mm. Jsou mírně vypouklé, s hladkým povrchem a šedavým vzhledem. Nezapáchají. Mají mazlavou konzistenci, takže se snadno odebírají a suspendují. Z pevných médií jsou u salmonel významné ještě výběrově diagnostické půdy s laktózou a indikátorem ph. Z těch se používá nejčastěji Endův agar s fuchsinem, na kterém tvoří S. gallinarum bezbarvé kolonie. V masopeptonovém bujónu dochází již po několikahodinové inkubaci k intenzivnímu pomnožení, které se projevuje stejnoměrným zákalem a usazeninou na dně zkumavky. Pro zjištění fermentačních schopností kmene se používá 1% peptonová voda nebo Hottingerův bujón s přídavkem 0,5-1% příslušného uhlohydrátu a s bromtylovou modří jako indikátorem kyselosti. Po naočkování pestré řady zkvašuje bez tvorby plynu glukózu, maltózu, manit a sorbit. Laktózu, sacharózu, salcin, adonit a inosit nezkvašuje. S. gallinarum redukuje nitráty, pozitivně reaguje s metylovou červení a většina kmenů produkuje sirovodík. Zkoušky na indol, acetylmetylkarbinol a ureázu jsou negativní, želatinu nezkapalňuje. 22
Antigenní skladba je přes kultivační, biochemické i patogenní zvláštnosti jednotlivých kmenů jednotná a obsahuje pouze tělíčkové aglutininogeny. Aglutinační reakce má význam v sériodiagnostice vypěstovaných kultur a při vyhledávání infikovaných kusů drůbeže. Mikrobiologická diagnostika tyfu drůbeže pulorové nákazy se opírá o izolaci etiologického zárodku a jeho rozlišení od příbuzných mikrobů. O přesném zatřídění vyšetřovaného kmene rozhodnou biochemické vlastnosti jeho kultury a výsledek sklíčkové nebo zkumavkové aglutinace. 4.5.2.1 Epizootologie V přirozených podmínkách onemocní hlavně kuřata a slepice, méně již krůty, kachny, perličky, bažanti. S. gallinarum byla izolována i z telat, prasat, králíků a dokonce se vyskytla i u člověka (BERGEY a kol., 1957). Největším zdrojem infekce jsou latentně nakažené slepice, které vylučují patogenní zárodky v trusu a ve snesených vejcích. Po nasezení se patogenní zárodky ve vejcích velmi rychle aktivují a napadají embryo, které často odumírá před koncem inkubační doby. Vylíhlá kuřata jsou novým zdrojem infekce a to ještě v samotném inkubátoru. Nebezpečí se vyskytuje v infekčním trusu, vaječných skořápkách a jemném chmýří, jimiž se nakazí současně vylíhlí jedinci. Infekce se šíří také při transportu jednodenních kuřat na farmy, na nichž se nemoc projeví v celém rozsahu. Přispívá k tomu i velké nahromadění kuřat na malé ploše některých odchoven, krmivo a voda znečištěné trusem nemocných kusů. I když jsou několikadenní kuřata nejchoulostivější a hromadně podléhají nemoci, určitá část jich přežije a dorůstá. Některé kusy se uzdraví i v biologickém smyslu, tzn. že se zbaví všech patogenních zárodků pulorové nákazy. Velký vliv na celkové promoření a ztráty v chovu mají některé faktory vnějšího prostředí, pokud oslabují přirozenou odolnost kuřat a dospělé drůbeže. Mezi tyto faktory patří neplnohodnotná výživa a náhlé změny v krmení, nedostatek vitamínů, nedokonalé brakování nemocných kusů, špatná nebo nedostatečná povrchová dezinfekce a opomíjení regenerace výběhů, nečistota apod. Kromě těchto zdrojů infekce jsou uváděny zmínky také o zkrmování syrových vajec dospělé drůbeži (JONES, 1913), kanibalismu, návštěvách v prostorách farmy, divokém ptactvu, volném pobíhání jiných druhů zvířat, zamoření hmyzem apod. (BUSHNELL, 1948). 23
4.5.2.2 Příznaky a průběh Příznaky pulorové nákazy závisí na zdroji a na způsobu chovu. Jestliže byla infikována již násadová vejce, lze pozorovat klinické změny hned po vylíhnutí. Kuřata bývají ospalá, nezobou a mají bílý průjem, který prozrazuje nadměrné množství kyseliny močové v trusu. Výkaly zasychají kolem kloaky, takže je defekace značně ztížená a někdy působí i bolesti. Tito jedinci hynou většinou ještě v inkubátoru nebo v prvním týdnu života. U určité části postižených kusů onemocnění přechází do chronického stavu, který se projevuje střevním katarem nebo ztíženým dýcháním. U kuřat nakažených postnatálně jsou příznaky nemoci obdobné, nastupují však teprve po 9-10 denní inkubační době. Tyfus drůbeže se projevuje po 3 20 denní inkubaci jako septikémie provázená otokem sleziny, zánětem střev a subserózními krváceninami. Zvířata mají horečku, odmítají krmivo a mají žízeň. Vstřebanými toxiny jsou poškozována játra, dochází k anémii a ke zvýšenému vyměšování žluče do střeva. Tato okolnost má vliv i na barvu průjmového trusu, který bývá žlutozelený až šedozelený, avšak může obsahovat i příměs krve. Nemoc trvá asi 5 dní a v těžších případech končí smrtí. Jedinci, kteří překonaly první nápor infekce se buď zcela uzdraví nebo se stávají nosiči a vylučovateli patogenních zárodků. U těchto zvířat nebývá zdravotní stav většinou nijak nápadný. Ve skutečnosti však jde o jedince s různě vyvinutými zánětlivě nekrotickými změnami ve vnitřních orgánech. Latentní infekce získaná v mládí nebo přestálé nakažení z pozdějšího věku může vlivem nepříznivého počasí, poruchami ve výživě, dlouhým transportem apod. kdykoliv vzplanout a způsobit smrt. 4.5.2.3 Diagnostika a diferenciální diagnóza Na pulorovou nákazu mohou upozornit klinické příznaky. Podobné změny však vznikají také u jiných chorob, například u střevních katarů po nesprávném krmení nebo po nachlazení, u infekční bronchitidy, paratyfu, stafylokokové infekce, kokcidiózy a dalších. Tyf drůbeže je nutno rozlišovat navíc ještě od cholery, tuberkulózy, pseudotuberkulózy a spirochetózy drůbeže. Proto je třeba přistoupit ke komplexnímu vyšetření, především k patologickoanatomické pitvě. Podezření, které vyplynulo z epizootologických, klinických a patologickoanatomických nálezů, může potvrdit pouze bakteriologická diagnóza. V subakutních nebo chronických případech také sérologická diagnostika.. 24
K bakteriologickému vyšetření se zasílá několik kadaverů, z jejichž srdce, jater, žluče, sleziny, vaječníků, rourovitých kostí a u kuřat také z nevstřebaného žloutkového váčku, se očkují živné půdy. Používá se masopeptonový krevní agar, masopeptonový bujón a některé selektivně diagnostické půdy pro izolaci salmonel. Kromě uhynulé drůbeže se vyšetřují občas i vejce nebo trus. Pracovní postup v laboratoři je stejný, ale u trusu dává mnohem lepší výsledky předběžné pomnožení inokula v Kauffmannově půdě po dobu 24 hodin. 4.5.2.4 Sérologická diagnostika Pro intravitální zjištění latentní infekce má největší význam aglutinační zkouška se sérem nebo krví podezřelých zvířat. Z několika modifikovaných způsobů se používá zejména zkumavkové nebo sklíčkové aglutinace se sérem a sklíčkové aglutinace s čerstvou krví. Tyto metody vypracoval Jones (1913), Runnels spolu s Connem, Farleyem a Thorpem (1927) a Bunyea spolu s Hallem a Dorsetem (1929). Pro jednoduchost postupů a spolehlivost dosažených výsledků se jí používá ve všech laboratořích. 4.5.2.5 Zkumavková aglutinační zkouška Pro zkumavkovou aglutinační zkoušku je potřeba testovací suspenzi z agarových kultur S. gallinarum a vyšetřované sérum. Krev o objemu 1-2 ml se odebírá z podélně naříznuté loketní žíly, odkud stéká do šikmo položené zkumavky. Po zazátkování a označení číslem slepice se krev nechá srazit a zašle se do laboratoře, kam musí přijít ještě čerstvá a nehemolyzovaná. Testová suspenze ve fyziologickém nebo 2-4 % roztoku NaCl musí být dostatečně citlivá a specifická. PROKOFEVOVÁ, DOROŠKO a ŽOLOTOV (1952) izolovali salmonelové kmeny přímo z určitých hospodářství. Jejich nálezy potvrzují skutečnost, že některé kmeny S. gallinarum mají mnohdy neúplnou antigenní strukturu, popřípadě mají i antigeny příbuzných enterobakterií (ARTĚMICEV, 1952). Tyto antigeny se mohou uplatnit pouze ve specifických případech. Proto se pracuje se směsí kmenů. Hotový preparát obsahuje asi 10 miliard mikrobních buněk v 1ml, takže se buď ředí nebo dodává mikropipetou v množství 0,05 ml na 1 ml pracovního objemu reakce. Zkouška se provádí zpravidla v 1 ml systému při celkovém ředění séra 1:25, 1:50 a 1:100. Pracuje-li se s neředěnými složkami reakce stačí 2-4 hodinové uložení zkumavek v termostatu a následující 18 20 hodinový pobyt stojánků při laboratorní 25
teplotě. Za pozitivní výsledek se považuje vločkovitý aglutinát ve zkumavce s ředěním séra 1:50, podle některých autorů již 1:25. Ojedinělé selhání této velmi citlivé reakce lze vysvětlit poklesem aglutininu, ke kterému dochází během přechodného uklidnění chorobného procesu. Proto se aglutinační zkoušky opakují, nejlépe v jednoměsíčních intervalech až do úplného ozdravení chovu. 4.5.2.6 Sklíčková aglutinace Sklíčková aglutinace vyžaduje testovou suspenzi s obsahem 10 miliard mikrobních buněk v 1 ml a vyšetřované sérum. Kapka séra se smíchá se stejným množstvím neředěného testu na podložním sklíčku. Fyziologický roztok se nedodává, protože byl použit jako ředidlo již při výrobě aglutinační suspenze. Reakce je zřetelnější, pokud se sklíčka odloží na vyhřívané podložky. Při pozitivním výsledku je aglutinační suspenze vyvločkována za 1-2 minuty, kdežto u zdravých kusů zůstává mléčně zkalená a homogenní. Citlivostí a specifitou se tato reakce téměř neliší od zkumavkové aglutinace. 4.5.2.7 Sklíčková aglutinace s čerstvou krví Tato zkouška je založena na stejném principu jako předcházející zkoušky, nevyžaduje však laboratorní zařízení a je proveditelná přímo v drůbežárně. Z naříznuté ulnární žíly odebereme kapku krve, přeneseme do dvojnásobného až trojnásobného množství neředěné aglutinační suspenze na podložním sklíčku a dobře promícháme. Reakci usnadňuje mírné zahřátí, takže se doporučuje pokládat sklíčka na tutéž skříňku jako u předcházející metody. Při kladném výsledku reakce vznikají během 1-2 minut výrazné vločky aglutinátu a původně neprůhledná směs na sklíčku se za tuto dobu vyjasňuje. U zdravých zvířat zůstává naopak homogenní zákal testu a krve beze změny. Dubiózní výsledky je nutno přezkoušet zkumavkovou aglutinací. Existují i jiné způsoby jako např. kvantitativní sklíčková aglutinace se sérem, žloutková aglutinace s orgánovými extrakty, ale ty se u nás nevyužívají. 4.5.2.8 Prevence Předcházení nemoci závisí na správné výživě, hygienických podmínkách chovu a na ochraně před jejím zavlečením do hospodářství. Z hygienických faktorů je nejdůležitější dostatek světla a čerstvého vzduchu, suché ustájení a ochrana před nachlazením. Teplota pod radiátorem se v odchovně snižuje 26
velmi pozvolna a to z původních 25-27 ºC o 1ºC za každé 3-4 dni. Kuřata vylíhlá v prvních jarních měsících jsou proti chorobě odolnější. Ochrana před zavlečením nemoci vyplývá z chovatelských styků mezi jednotlivými podniky a častého osídlení farem divokými hlodavci nebo ptáky. Vejce k násadě, stejně jako kuřata, se odebírají jen z kontrolovaných chovů. Dospělé jedinci se drží měsíc v karanténě, při které se dvakrát vyšetřuje krev sklíčkovou nebo zkumavkovou aglutinací. Do chovu se pak zařadí jen zdravá zvířata. Použité nářadí a předměty, které mohly být vystaveny nakažení je nutné dezinfikovat. 4.5.2.9 Tlumení nemoci a léčba V postižených chovech se provádí pravidelné krevní zkoušky s vyřazováním reagentů a také dezinfekce zamořeného prostředí. Vyšetřování se opakují v jednoměsíčních, maximálně šestitýdenních intervalech až do úplného ozdravení chovu. Je nutné vyřadit všechny pozitivně reagující jedince bez ohledu na jejich hodnotu. Po každé krevní zkoušce a vyřazení latentně nakažených zvířat následuje důkladné vyčištění a dezinfekce kurníků, používaného zařízení a výběhů. Proces dezinfekce je velmi důležitý, protože S. gallinarum v trusu nemocné drůbeže vydrží až 37 dní. Dezinfekce má i preventivní význam a neměla by se proto zanedbávat ani ve zdravých chovech. K odmoření kurníků a zařízení lze použít běžných chemických prostředků, zejména 2,5 % teplého chloraminu, 2 % horkého louhu sodného, 2 % formalínu nebo čerstvě hašeného vápna s 3 % chlorseptolu. Výběhy se asanují rozhozením chlorového vápna, které se po dodatečném zvlhčení půdy zaorává. Velmi důležitá je dezinfekce násadových a nasezených vajec, čerstvě vylíhlých kuřat, umělých líhní lihnárenských místností. Z léčebných prostředků je využíváno perorálních antiseptik přidávaných do pitné vody, léčebných sér, sulfonamidů, fagoterapie (MALLMANN, 1931), sraženého mléka a antibiotik. Doporučuje se také furazolidon. I tak léčená zvířata zůstávají většinou nositeli a vylučovateli zárodků. Hlavní zásadou účinného boje proti nemoci je především posilování organismu drůbeže, ochrana proti rozšiřováníí infekce a vyřazení latentně nakažených zvířat pomocí krevních zkoušek. 27
4.5.3 Paratyf drůbeže Salmonely paratyfového typu se vyskytují u hrabavé i vodní drůbeže, holubů, exotů i volně poletujících ptáků, ale také u savců. Má akutní až chronický průběh a je vyvolaný bakteriemi z rodu Salmonella, kromě S.gallinarum, která způsobuje tyf drůbeže a pulorovou nákazu. Vyskytuje se sporadicky, popřípadě enzooticky a probíhá buď jako septikémie nebo jako zdlouhavý zánět střev s postupným hubnutím. Kusy, které přežijí, většinou zůstávají nositeli a vylučovateli nakažliviny. Nemoc je přenosná také na člověka a patři k nejčastějším zooantroponózám. Nemocní ptáci jsou zdrojem infekce pro jiná hospodářská zvířata a prostřednictvím vaječných výrobků ohrožují také lidské zdraví. Člověk se infikuje hlavně požitím nevařených nebo nepropečených jídel z kachních vajec, která bývají nakažena již při svém průchodu nemocným vejcovodem. Paratyfu u lidí se projevuje jako prudký katar žaludku a střev nebo septikémie s možnou smrtí (NETOUŠEK, 1950 ). Vážnost těchto případů dokumentuje zákaz používání kachních vajec, omelet apod. 4.5.3.1 Etiologie Nejčastějším zárodkem paratyfu drůbeže byla Salmonella typhimurium (LOEFFLERr,1892 ; CASTELLANI a CHALMERS, 1919), Salmonell enteritidis (GARTNER, 1888 ), Salmonella schottmuelleri (WINSLOW a kol., 1919) a četné sérologické variety. Paratyfové zárodky jsou rovné gramnegativní tyčinky, pravidelného tvaru se zaoblenými konci. Jejich velikost kolísá v mezích 0,5-0,7 až 1-3 µ. V zorném poli mikroskopu bývají jednotlivě nebo po dvou jedincích za sebou, vyjímečně také ve formě kratších řetízků a vláken. Pohybují se peritrichními bičíky (kromě S. gallinarum, kterou se neřadí mezi zárodky paratyfu drůbeže). Jsou to fakultativně aerobní MO, které nejsou náročné na živiny a rostou na obvyklých živných půdách. Nejlepšího pomnožení lze dosáhnout při teplotě 37 ºC a ph prostředí 7-7,2. Na krevním masopeptonovém agaru tvoří šedavé kolonie okrouhlého tvaru průměru 1-3 mm. Jsou mírně vypouklé, hladkého povrchu a nezapáchají. Pro svou mazlavou konzistenci se snadno odebírají kličkou a suspendují. V masopeptonovém bujónu dochází již po několikahodinové inkubaci k intenzivnímu pomnožování, které se projevuje stejnoměrným zákalem půdy a usazeninou na dně zkumavky. Pro určení paratyfových zárodků mají zvláštní význam výběrově diagnostické půdy s laktózou a indikátorem kyselosti, jako je Endův agar s fuchsinem nebo Gassnerův 28
agar s vodní modří a metachromovou žlutí apod. Z těchto médií se nejčastěji používá Endův agar, na kterém jsou kolonie salmonel bezbarvé. Fermentační schopnosti izolovaných kmenů vyšetřujeme v 1% peptonové vodě nebo Hottingerově bujónu s přídavkem 0,5 1 % příslušného uhlohydrátu a s brómtymolovou modří jako indikátorem kyselosti. 24 hodin po naočkování této pestré řady zkvasí glukóza, maltóza, manit a sorbit. Tvorbu plynu hodnotíme obvykle jen ve zkumavce s glukózou a bývá pozitivní. Laktóza, sacharóza, adonit a salicin zůstávají beze změny. Salmonely redukují nitráty, dávají kladnou reakci s metylovou červení a většina kmenů produkuje sirovodík. Zkoušky na indol, acetylmetylkarbinol a ureázu jsou negativní, želatina nezkapalňuje (BERGEY a kol., 1957 ). Antigenní strukturu paratyfových zárodků tvoří určitý počet tělíčkových (O) a bičíkových (H) aglutinogenů, které společně s biochemickými vlastnostmi určují druhovou a typovou příslušnost kmene. V současné době je známo několik desítek těchto antigenů a jejich kombinace v bakterijní buňce jsou podkladem početnosti salmonelových sérotypů. Sérologická vyšetření používají sklíčkové nebo zkumavkové aglutinace, která slouží jak pro určení vypěstovaných kultur, tak i pro vyhledávání infikovaných kusů drůbeže. 4.5.3.2 Epizootologie V přirozených podmínkách onemocní nejčastěji kachňata, housata a holoubata, méně již kruťata, kuřata a dospělá drůbež. Člověk se většinou nakazí vaječným jídlem, ale není vyloučena ani přímá infekce při ošetřování nemocné drůbeže (HINSHAW, Mc NEIL, TAYLOR, 1944 ). Hlavním zdrojem nákazy je nemocná drůbež a rekonvalescenti, u kterých zůstávají virulentní salmonely ve střevech a vaječnících po několik měsíců a často i po několik let (ZAGAEVSKIJ, 1952). Trusem se zamořuje krmivo, voda k napájení a půda výběhů, při vylučování paratyfových zárodků ve vejcích je ohroženo také potomstvo. Nasazováním infikovaných vajec dochází totiž k obdobné cirkulaci nakažliviny jako u tyfu drůbeže a pulorové nákazy. Část embryí uhyne ještě během inkubace a vylíhlá kuřata (kachňata, housata, krůťata nebo holoubata) v krátké době zajdou nebo z nich vyrůstají latentně nakažení vylučovatelé, kteří snášejí infikovaná vejce. K aktivnímu rozšiřování nákazy přispívají také nemocná telata a prasata (SVINCOV, 1951), latentně nakažené krysy, dospělí vrabci a holubi (ZAGAEVSKIJ, 1952), popřípadě myši (FENSTERMACHER, 1948). Část drůbeže se po přijetí 29
kontaminovaného krmiva nebo vody vůbec nenakazí, ale zůstává několik dnů až týdnů vylučovatelem nakažliviny v trusu (SVINCOV, 1951; ZAGAEVSKIJ, 1952). To svědčí o relativní patogenitě salmonel v terénních podmínkách a značném vlivu okolního prostředí na vznik nemoci. Škodlivý účinek mají především zkažené krmivo, nedostatečný přísun vitamínů, nepříznivý vliv chladu a přehřátí, ustájení v malých a vlhkých prostorách, dlouhé transporty apod. Menší ztráty vlivem onemocnění paratyfu jsou v chovech s přiměřenou péčí o výživu, napájení a ustájení a správným ošetřováním drůbeže. 4.5.3.3 Příznaky a průběh Inkubační doba kolísá od několika hodin do několika týdnů. Závisí to na zdravotním stavu zvířat a množství i virulenci salmonel přijatých krmivem nebo pitnou vodou. U kuřat jsou příznaky nemoci málo specifické, takže mnohdy hynou bez jakýchkoliv klinických změn. Postižené kusy bývají zimomřivé a somnolentní, trpí průjmem a v některých případech také obtížně dýchají. U dospělých slepic probíhá onemocnění většinou chronicky. Vyznačuje se hlavně průjmy a zhoršováním výživného stavu. Kachňata a housata jsou k paratyfu zvláště vnímavá. Prvním příznakem je nechuť k žrádlu, žízeň, tělesná slabost a ztráta obvyklé čilosti. Zvířata vyhledávají samotu, spouštějí křidélka a mají zježené peří. Víčka jsou přivřená a z očí vytékají nejprve slzy, později hlenovitý až hnisavý exsudát. Někdy lze pozorovat otok celé hlavy a ztížené dýchání, provázené chraplavým zvukem (SVINCOV, 1951). Kromě průjmu bývají též zjišťovány křečové stavy, pří kterých zvířata padají na zem a konají různé pohyby hlavou a nožkami. Nejrizikovější je doba prvních deseti dní života, kdy hyne až 95 % postižených mláďat. U dospělých kachen a hus jsou případy onemocnění vzácnější a probíhají většinou pozvolna. Z klinických příznaků bývá výraznější jen ztráta chuti k přijímáni potravy, hubnutí a průjem, v některých případech také otoky víček, záněty kloubů a ochrnutí. Krůťata jsou při paratyfu somnolentní a kupí se v blízkosti hřejících se předmětů, mají zježené peří a trpí průjmem. K nakažení dochází hlavně v prvních pěti týdnech života. Nemoc trvá několik dní a způsobuje až 90% ztráty uhynutím (LEE, HOLM, MURRAY, 1936). U dospělých krůt bývá pozorována ospalost, snížená chuť k žrádlu, hubnutí a průjem. 30
4.5.3.4 Patologická anatomie Makroskopické změny při paratyfu bývají podobné tyfu drůbeže a pulorové nákaze. V akutních případech bývají postiženy hlavně játra, střeva a slezina. Zvětšená játra vykazují známky degenerace nebo degenerativní hepatitidy a obsahují poměrně často nekrózy velikosti špendlíkové hlavičky i větší. Ve střevech zjišťujeme příznaky akutního kataru nebo i krvavého zánětu, někdy také vředovité a nekrotické změny na sliznici. Slezina bývá zpravidla značně zvětšená a překrvená. Plíce, ledviny, pankreas jsou překrvené. V četných případech dochází v plicích také k zánětu vzdušných vaků. Na srdci zjišťujeme krváceniny v myokardu (KLIMEŠ a kol., 1961). 4.5.3.5 Diagnostika Pitevní nález nebývá dostatečně průkazný a obvykle ještě rozšiřuje výběr možných onemocnění. Musíme vzít v úvahu hlavně tyf drůbeže a pulorovou nákazu, kolibacilózu, tuberkulózu, pseudotuberkulózu a stafylokokové infekce. Tyto choroby lze vyloučit pouze komplexní diagnostikou, a to především bakteriologickými a sérologickými vyšetřeními. Do veterinárního ústavu se zasílá více uhynulých kusů. Z jejich srdce, jater, žluče, sleziny, vaječníků, rourovité kosti a z nevstřebaného žloutkového váčku se očkují živné půdy. Jsou to masopeptonový krevní agar, masopeptonový bujon a některá z výběrově diagnostických půd pro izolaci salmonel. Kromě uhynulé drůbeže se před každým snáškovým obdobím vyšetřují také vzorky trusu a během líhnutí i nasazená vejce s nevyvinutými nebo odumřelými zárodky. Pracovní postup v laboratoři je stejný, ale u trusu dává mnohem lepší výsledky předběžné pomnožení inokula v Kauffmannově půdě po dobu 24 hodin. K intravitálnímu zjištění latentně nakažených kusů slouží sklíčková aglutinace s čerstvou krví nebo zkumavková aglutinace se sérem podezřelých zvířat. Potřebná krev se odebírá z loketní žíly. Jako antigen je nutné použít směs nejčastějších salmonel nebo paratyfový zárodek, který byl poslední dobou prokázán na postižené farmě. Nejvhodnější dobou je období pelichání nebo intenzivní snášky, kdy se hladina aglutininů v krvi zvyšuje (ZAGAEVSKIJ, 1952). Za pozitivní výsledek reakce se považuje vločkovitý aglutinát ve zkumavce s ředěním séra 1:50. 31