Profil: Jiří Kašpar Autor: Vlastimil esl, 27. 11. 2013 21:05 Jiří Kašpar (12. 6. 1976) loni aářil jako kometa v Poháru Č a nyní je již podruhé jeho šampiónem. Pilot pražského Smíchova letos sváděl strhující souboj o prvenství s Petrem Šimurdou až do ávěrečného vsetínského roulení. O tomto víkendu si odbude svoji premiéru na domácím Pražském allysprintu, kde mu bude noty číst jeho mechanik František Jůa. Se stálým spolujedcem Danielem Kabourkem by pak příští seónu rád startoval do klasifikace sprinterského šampionátu. Profil Jiřího Kašpara na -resultsom Motokáry Už jako dvanáctiletí jsme s bráchou Petrem chodili do motokárového klubu na Bílé hoře. Oblékli jsme se do montérek a na dílně řeali trubky, pilovali a připravovali díly pro motokáry Pionýr. Pro ávody ve Fučíkárně jsme nakládali kamión pneumatikami, a ty jsme pak ase skládali a romísťovali kolem trati. To vše s vidinou, že si od patnácti let budeme moci klubové motokáry půjčovat a sami ávodit. Nakonec jsme však v klubu skončili už před dosažením potřebného věku. S motokárami jsme přesto ávodili. Od šestadevadesátého na amatérské úrovni, poté jednu seónu na té republikové. V květnu 1998 moji kariéru předčasně ukončila těžká autonehoda v běžném provou. Tu jsem, nutno dodat, neavinil já. Řídil jsem stotřicítku, brácha seděl vedle a moji stranou jsme potkali feldu... Strávil jsem pár měsíců v nemocnici a ještě dalších pár na rehabilitacích. To mé kulhání mám právě toho.
Vrchy Zatímco brácha ještě několik let pokračoval v motokárách, já přemýšlel, co dál. Postavili jsme Škodu 130L a já s ní v letech 1999 2001 jedil v Severních Čechách amatérské ávody do vrchu Triola up. Jelikož nebyla vypsána třída do 1300ccm, jedil jsem šestnáctistovky. Parta lidí byla příjemná a konkurence, vhledem k tehdejší lepší ekonomické situaci, kvalitní a početná. V té době jsem sbíral převážně třetí místa. Pak umřel táta a my s Petrem se, místo ávodění, museli věnovat rodinné firmě.
Volný pohár a allye up Někdy v roce 2006 přitáhl brácha od jihočeského Pavla Vlčků karosérii pohárové octavie. Začali jsme ní stavět soutěžní auto, ale šlo nám to hodně pomalu. Tehdy měl čas dlouholetý mechanik Motorsportu Jarda Černý. Ve spolupráci s ním a dalšími lidmi se podařilo auto dodělat a my v roce 2008 vyraili jako bratrská posádka na Eretku Tmaň. Prasklý obal a olej ve spojce však apříčinily naše předčasné odstoupení. Pak jsme ve Volném poháru doléčovali dětské nemoci vou. Buď jsme dvoulitry vyhráli, nebo jsme odstoupili. Důvodem byly většinou banální ávady prasklé poloosy, ropadlý kloub, utržený áchyt reakce motoru apod. Následující rok auto docela fungovalo a my jeli i podniky allye upu. Právě na jednom posledních podimním Kramolíně jsme byli příliš rychlí v jedné levé atáčce přes hup. Octavia se svela do příkopu, v němž byl bohužel paře. O něj auto akoplo a bylo na odpis. Použít šlo jen pár dílů. Já si přitom navíc lomil dva obratle a tři měsíce opět simuloval v posteli
Současná octavia Přes imu v letech 2009 a 2010 jsme postavili současnou octavii. ám do skeletu karosérie nám dělal Martin Grabiec, motor přeskládal Dan Kasl a o klempířinu se postaral Hona Hosnedl. Mimo bráchy nám právě on a jeho kamarádi JH Autosport Ořech Franta Jůa a Vítek Jůa dělají mechaniky. Někdy nám pomáhá také David Ježek, jenž sám ávodí s historickou tisícovkou. Na autě je část věcí sériových. V polovině seóny jsme se v adouni roešli jako posádka s bráchou. Čas jsme spolu trávili doma i v práci, při přípravě auta i na ávodech a tak se projevila ponorková nemoc. Z dob, kdy jedil s Mílou Jirsou, jsem nal, toho času volného, Dana Kabourka. Zeptal jsem se ho, dali by neměl chuť se svét a on kývl. Společnou premiéru jsme měli na podimních Hořovicích. Tehdy jsem rohodně netušil, jak trvalá spolupráce toho vnikne. Dan je nekonfliktní pohodář. Pracuje u stavební firmy jako vedoucí MTZ a bydlí v Českých Budějovicích. Vídáme se tudíž jen na ávodech.
Pohár Č Přestup o další třídu výše má na svědomí hlavně Hosan (Jan Hosnedl, pon. autora). Pořád do mě dloubal, že máme kusit jít dál, ačít v republice a ať prý kusím Pohár Č. Díky dovybavení auta dalšími bepečnostními prvky a pár drobným technickým úpravám a otestování jsme sice nestihli Valašku, na Vrchovině jsme však už nechyběli. Debut se nesl ve stylu přišli, viděli, vítěili. První vyhnání však kapsy vyhání a na Kopné jsme ažili nejrychlejší odstoupení. Hned po nějakých desetidvaceti metrech úvodní vložky nás astavila prasklá poloosa. Na konci roku toho ale přesto bylo absolutní vítěství v klasifikaci Poháru Č. První polovinu seóny nás nikdo moc nenal a v poici outsiderů jsme si prostě jen objeli svoje. Letos už to bylo složitější. Startovali jsme většinou jako první pohárová posádka a každý už koukal a čekal, co bude.
Konkurence v Poháru Č Především si myslím, že tam jsou všichni opravdu srdcaři. Důkaem toho je, jak se mnoí posunou pořadím nahoru například na uklouaných nebo mokrých eretách, a deště. Jelikož máme dvoulitrového téměř kita, přestávají pro nás být konkurencí malá enka. Loni jsme se přetahovali především s Mílou Jirsou s kitem a lancery Jiřího Hendricha a Jiřího Šmída. Když, počínaje letošní seónou, nemohou čtyřkolky do Poháru bodovat, úžilo se to na Mílu a přibyli Petr Zedník a Petr Šimurda. Tomu předpisy povolily osadit eleru čtrnáctistovkou a výšit tak její konkurenceschopnost. Míla Jirsa však od poloviny seóny ačal auto spíše pronajímat a také Zedník se po dvou odstoupeních vinou poruchy motoru tratí vytratil. S Petrem Šimurdou jsme pak bojovali o vítěství až do ávěrečného podniku ve Vsetíně, kde jsme pro uhájení vedoucí poice museli bodovat.
Oblíbená soutěž Nejsem vybíravý a rád se sveu na každé soutěži. Moc se mi líbily například Hustopeče charakterem tratí. Nabíely široké, rychlé asfalty, protahováky, šotolinu i uounké silničky. Jen mě mrelo, že pro poháristy byla letos vyřaena noční část soutěže. Pěkný je také Pačejov. V budoucnu bych se rád, pokud bych k tomu měl homologované auto, svel nějakou soutěž velkého mistráku, třeba Šumavu.
Čas a ase ten čas Kromě práce a ávodů mi už moc času nebývá. Ten volný tak raději věnuji rodině. Loni v lednu jsem se po desetileté námosti konečně oženil. Máme dvě děti dceru Lisu a syna Maxe.
allyová budoucnost V Poháru Č se mi už pokračovat nechce. Pokud budu mít možnost předělat octavii do třídy 12, pak uvažuji o startu ve sprinterském šampionátu. Koketujeme také s myšlenkou postavit velkého historika. To je ale otáka spíše vdálenější budoucnosti a financí. Jeden start mě však čeká ještě letos poprvé se účastním jako jedec Pražského allysprintu. Bohužel se jede jen huchle. Pojali jsme to však jako společenskou akci pro naše blíké a přátelé, kteří třeba neměli možnost vyrait během seóny na vdálenější podniky. Já pojedu octavií s Frantou Jůou a Honu Hosnedla ve Škodě 120S bude navigovat Vítek Jůa, abychom sveli mechaniky. Budeme mít i malý catering, takže od toho očekávám příjemnou a pohodovou tečku a seónou.