ÚLOHA SPIRITUALITY V ROZVOJI OSOBNOSTI SOUČASNÝCH ŠKOLÁKŮ (Se zřetelem k výchovným problémům a dalším podmínkám vývoje) Vladimír Smékal



Podobné dokumenty
Název materiálu: Ontogeneze duševního vývoje Autor materiálu: Mgr. Veronika Plecerová Datum vytvoření: Zařazení materiálu:

Spirituální teologie PÍSMO JAKO SPIRITUALITA

Cvičení ze společenských věd

SEMINÁRNÍ PRÁCE VÝCHOVA

Politická socializace

Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce. PC, dataprojektor, odborné publikace, dokumentární filmy

Základy společenských věd (ZSV) Psychologie, sociální psychologie a části oboru Člověk a svět práce 1. ročník a kvinta

Psychologie a sociologie Úvod

PROFESNÍ ETIKA UČITELSTVÍ

Co Vás čeká aneb přehled témat přednášek... Pavel Doulík, Úvod do pedagogiky 1

Vývoj víry SPOLEČENSTVÍ MLÁDEŽE. Mgr. Pavel Moravec

Psychologie a sociologie Úvod

OSOBNOSTNÍ FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROCESY UČENÍ. Psychologie výchovy a vzdělávání

Zvířata domácí, divoká

Obecná a vývojová psychologie Přednáška 12. Období dospívání (období pubescence a období adolescence)

- rozumí křesťanským symbolům, se kterými se setkává v kultuře a umění

Psychologické základy vzdělávání dospělých

(lat. socialis = společný)

MONTESSORI VZDĚLÁVÁNÍ V 21.STOLETÍ

Vyšší odborná škola a Střední škola, Varnsdorf, příspěvková organizace. Bratislavská 2166, Varnsdorf, IČO:

Identita a sebepojetí v období dospívání

STRUKTURA SETKÁNÍ. 1. Svět druhého 2. Úvodní témata 3. Prvky zbožnosti dětí 4. Shrnutí

ČLOVĚK STRUKTURA OSOBNOSTI

Psychologie MEDIÁLNÍ VÝCHOVA. Média a mediální produkce VÝCHOVA K MYŠLENÍ V EVROPSKÝCH A GLOBÁLNÍCH SOUVISLOSTECH

UČEBNÍ OSNOVY ZŠ M. Alše Mirotice. 1., 2. i 3. období

Etická výchova PRŮŘEZOVÁ TÉMATA POZNÁMKY 1A/3-8

OBSAH PRVNÍ ČÁST ÚVOD INTEGRÁLNÍ A SOLIDÁRNÍ HUMANISMUS PRVNÍ KAPITOLA PLÁN BOŽÍ LÁSKY PRO LIDSTVO

Katechetika I. KATECHEZE SLUŽBA SLOVA, HLÁSÁNÍ KRISTA

Pedagogická psychologie - vědní disciplína, vznikla v 80. letech 19. století, zabývá se chováním, prožíváním člověka v procesu vzdělávání

Psychický vývoj dítěte v náhradní rodinné péči. Významné vývojové mezníky

Klíčové kompetence. Jako jeden z nosných prvků reformy

ATTACHMENT KONFERENCE O PĚSTOUNSKÉ PÉČI OSTRAVA PhDr Petra Vrtbovská PhD DŮLEŽITÉ TÉMA NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE

Školní vzdělávací program. Mateřská škola Chotusice. školní rok 2013/2014

Vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Aktivačně motivační vlastnosti osobnosti

Systém psychologických věd

Klíčové kompetence. Jako jeden z nosných prvků reformy

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

PEDAGOGICKOPSYCHOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

Vývojové charakteristiky v předškolním a školním věku. doc.mudr.h.provazníková Ústav zdraví dětí a mládeže

Etika v sociální práci

Wichterlovo gymnázium, Ostrava-Poruba, příspěvková organizace. Maturitní otázky z předmětu PEDAGOGIKA A PSYCHOLOGIE

Trauma, vazby a rodinné konstelace

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA VĚDA A PRAXE RŮZNÁ POJETÍ PŘEDMĚT A METODY

Základní škola a Mateřská škola Třemešná Třemešná 341 tel: IČ:

Témata ze SVS ke zpracování

TÉMATA K MATURITNÍ ZKOUŠCE Z PEDAGOGIKY A PSYCHOLOGIE

Člověk a společnost. 10. Psychologie. Psychologie. Vytvořil: PhDr. Andrea Kousalová. DUM číslo: 10. Psychologie.

Identita a sebepojetí v období dospívání

A B C D E F 1 Vzdělávací oblast: Člověk a společnost 2 Vzdělávací obor: Výchova k občanství 3 Ročník: 7. 4 Klíčové kompetence (Dílčí kompetence)

Viktor Emil Frankl. Základy logoterapie

Vzdělávací obsah vyučovacího předmětu

Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám

Zákonitosti vývoje. Periodizace Vývojové úkoly v jednotlivých obdobích

Činitelé vzniku a vývoje psychických jevů. PaedDr. Mgr. Hana Čechová

Katechetika I. Katecheze jako iniciace a výchova víry

OBSAH ÚVOD... 8 VÝZNAM GAUDIUM ET SPES... 11

Koncepce školy 2014/2015

Psychologie a sociologie úvod

PSYCHOPATOLOGIE. Zapamatuj si! Vyřeš! Pochop! Zeptej se vyučujícího! OBECNÁ SPECIÁLNÍ. Normalita osobnosti. Poruchy osobnosti.

Faktory podmiňující vývoj a určující průběh Znaky jednotlivých etap vývoje Individuální rozdíly v duševním vývoji a jejich podmíněnost

Očekávané výstupy ZV RVP Školní výstupy Konkretizované učivo Průřezová témata, přesahy a vazby. rodina o místo návratů o problémy rodinného života

Tématické okruhy k absolutoriu VOŠ PMP

Cíle základního vzdělávání

NADĚJE Jak pracujeme s nadějí v hospici. Mgr. Radka Alexandrová DLBsHospicem sv. Josefa, Rajhrad Brno

Obsah Etické výchovy se skládá z následujících témat, která podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti žáka:

NEVZDĚLANOST V OTÁZKÁCH VZDĚLÁVÁNÍ JE VELKÁ

Prarodič a krize v rodině

Využití DV jako intervenční metody v DD Marie Pavlovská

CHARAKTERISTIKA. VZDĚLÁVACÍ OBLAST VYUČOVACÍ PŘEDMĚT ZODPOVÍDÁ VOLITELNÉ PŘEDMĚTY JAZYKOVÁ KOMUNIKACE Mgr. Daniela Javorská

Koncepce školy 2014/2015

Osobní management Přístup v pojetí posunu paradigmatu k principiálního vedení

3. ročník a septima. viz Charakteristika předmětu a poznámky. Gymnázium Jiřího Ortena, Kutná Hora

CZ.1.07/1.5.00/

Vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Vztahově postojové a seberegulační vlastnosti osobnosti

Stručná anotace: žák se seznámí se základními pojmy, dokáže popsat jednotlivá stadia vývoje charakteru

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA ve vztahu k dalším disciplínám. doc. Michal Kaplánek

K výuce matematiky na školách v ČR


Základní škola, Ostrava Poruba, Bulharská 1532, příspěvková organizace. Očekávané výstupy z RVP Učivo Přesahy a vazby rodina

Institucionální péče vs. náhradní rodinná péče

UČEBNÍ OSNOVY. Jazyk a jazyková komunikace Německý jazyk

Erik Erikson Margareta Mahler

Část první Vědecká psychologie: Od předchůdců k jejímu zrodu 19

Psychologie, sociální psychologie, sociologie a části oboru Člověk a svět práce. PC, dataprojektor, odborné publikace, dokumentární filmy

Poruchy osobnosti: základy pro samostudium. Pavel Theiner Psychiatrická klinika FN a MU Brno

vzdělávací oblast vyučovací předmět ročník zodpovídá ČLOVĚK A SPOLEČNOST VÝCHOVA K OBČANSTVÍ 8. BÍRKO OSV-III.

NÁŠ SVĚT. Tematické okruhy: 1. Místo, kde žijeme dopravní výchova, praktické poznávání školního prostředí a okolní krajiny (místní oblast, region)

Digitální učební materiál

TÉMATA K MATURITNÍ ZKOUŠCE Z PEDAGOGIKY A PSYCHOLOGIE

OČEKÁVANÉ VÝSTUPY. Místo, kde žijeme

TR(2) Tabulka rovin ČG - 4. a 5. ročník ZŠ

Psychodiagnostika osobnosti 2.

Personální kompetence

- je chápána ve své zásadní odlišnosti od přírody (dokonce jako opak přírody) - o kultuře můžeme hovořit jen ve vztahu k člověku a ke společnosti

Výchova (definice) celoživotní společenský proces ovlivňování osobnosti. proces záměrného působení na osobnost člověka směřující k cíli

Mgr. Petr Čadek, Mgr. Karel Šulc, Bc. Lukáš Javůrek, Hana Solarová

Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. ociální pedagog. Osobnost pedagoga volného času

Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/

VYUČOVÁNÍ. Metody, organizační formy, hodnocení

Transkript:

ÚLOHA SPIRITUALITY V ROZVOJI OSOBNOSTI SOUČASNÝCH ŠKOLÁKŮ (Se zřetelem k výchovným problémům a dalším podmínkám vývoje) Vladimír Smékal 1. ZÁKLADNÍ POSELSTVÍ PŘEDNÁŠKY Spirituální styl výchovy a rozvoje osobnosti dětí a mládeže spočívá v tom, že rodiče, vychovatelé, učitelé, kněží a další pracovníci v oblasti dobrovolné péče o výchovu - se řídí etikou úcty a lásky k životu a respektují lidskou důstojnost svých svěřenců. Snaží se vnášet do každodenního života na pracovišti v interakci mezi sebou i s vychovávanými spravedlnost, mír, sounáležitost a lásku což jsou projevy přirozené spirituality. Důležité tedy je dbát o spirituálně zakotvené vztahy mezi dospělými i vychovávajících s vychovávanými. Neméně důležité je brát v úvahu formativní a deformativní vlivy utváření osobnosti na jednotlivé žáky a brát v úvahu úroveň zralosti spirituality jednotlivých svěřenců. Duch doby jako argument pro přijetí spirituality Jeden z největších světových historiků Edward Gibbon (1737-1794) uvádí následujících pět hlavních příčin rozkladu a pádu římské civilizace: 1. Zhroucení rodinné struktury, 2. Oslabení smyslu pro osobní zodpovědnost, 3. Nadměrné daně, striktní řízení a vládní intervence, 4. Vyhledávání takových zábav, které se stávaly stále více hedonistickými, násilnými a nemorálními, 5. Úpadek náboženství. M. Gándhí pranýřoval sedm moderních sociálních hříchů 1. politiku bez principů, 2. podnikání bez morálky, 3. bohatství bez práce, 4. výchovu bez charakteru, 5. vědu bez lidskosti, 6. požitek bez svědomí, 7. náboženství bez sebekáznění. Zprávy z tisku Náš svět se dostal do kritického stádia. Děti se vysmívají svým rodičům. Jsou nepoddajné a myslí jen na svou zábavu. Konec světa nemůže být daleko. Naše mládež je zkažená do morku kostí. Je intrikánská a líná. Nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu. Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá jednoduše hrozná. Naše mládež zná jenom rozkoše a není moudře vychovávána, všemu se vysmívá a nebere ohled na starší. Naše děti se staly tyrany, nepovstanou, když do místnosti vchází starší člověk a protiví se vlastním rodičům. Zkrátka, mládež je hrozně zlá. Podívejme se, kdo uvedené výroky formuloval? Z egyptských hieroglyfů z doby kolem 2.000 před Kristem: Náš svět se dostal do kritického stádia. Děti se vysmívají svým rodičům. Jsou nepoddajné a myslí jen na svou zábavu. Konec světa nemůže být daleko. Na hliněné amfoře vykopané ve staré Babylonii: Naše mládež je zkažená do morku kostí. Je intrikánská a líná. Nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu. 1

Hesiodos, 7. stol. před Kr.: Ztrácím veškerou naději v budoucnost svého národa, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá jednoduše hrozná. Sokratés, 469 399 před Kr.: Naše mládež zná jenom rozkoše a není moudře vychovávána, všemu se vysmívá a nebere ohled na starší. Naše děti se staly tyrany, nepovstanou, když do místnosti vchází starší člověk a protiví se vlastním rodičům. Zkrátka, mládež je hrozně zlá. Už ve staré Indii bylo konstatováno, že nejvíce zla v lidech a národech pochází z nevědomosti, strachu a sobectví. Proti tomu lze postavit výrok apoštola Pavla z 1. listu Korintským: Nyní trvá víra, naděje a láska; ale největší z nich je láska. 2. ÚSTŘEDNÍ TÉMA PŘEDNÁŠKY 2.a CO JE SPIRITUALITA? Spiritualita a její úloha v životě člověka Motto: Právem se můžeme domnívat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří dokáží budoucím generacím zprostředkovat hybné síly života a naději. Gaudium et spes Současné pojetí spirituality se odklání od sféry institucionalizovaného náboženského života. Důležitosti nabývají universální témata smysluplnosti lidské existence a vnitřní prožitek vztahu k transcendenci, v němž je již méně zdůrazňováno konkrétní náboženské vyznání. V tomto kontextu lze spiritualitu vnímat jako významný faktor ve struktuře lidské osobnosti, jehož základní východisko představuje právě prožitek vztahu. Ten je také bodem, v němž se spiritualita setkává s úvahami o utváření prosociálních postojů. Lidé se vztahů bojí, spokojí se s kontakty. A právě děti nejvíc potřebují vztah a to vztah lásky, sounáležitosti. Laická a náboženská spiritualita Ve Slovníku spirituality (Fiores, Goffi, 1999, s. 163) je pojem spiritualita definovaný jako uvědomělý vztah, jaký měl během času konečný duch člověka s transcendentnem. M. Stríženec (2001, s. 119) v tomto pohledu charakterizuje spiritualitu za způsob existence a zkušeností, ke kterým dochází prostřednictvím uvědomění si transcendentní dimenze osobnosti. Spiritualita je považována za jádro zralé religiozity a duch (hebrejsky ruah, řecky pneuma a latinsky spiritus ) za místo komunikace s božstvem. Spiritualita může tedy obecně být chápána jako vztah k druhým a k nadpřirozenu či k posvátnu. Bezprostřední či laická či přirozená spiritualita je sdílení radosti, smutku, a hluboké sepětí mezi lidmi, lidmi a přírodou, vědomí sounáležitosti a schopnost prožívat nadšení nad událostmi, které jsou radostné a povznášející. Náboženská spiritualita spočívá ve vztahu mezi lidmi a vyšším Bytím založeným na lásce a úctě, a jejím základem je transcendence. Rozdíl mezi náboženskou a přirozenou spiritualitou tkví v tom, jak chápeme pojem transcendence, tedy to, co nás přesahuje. Významný konvertita, pražský židovský spisovatel Franz Werfel (Werfel, F.: Velká otázka, Akord, Olomouc 1936, s. 39.), uvádí, že spiritualita je nadšený úžas nad divy všedního života. Jiný velký konvertita britský spisovatel G. K. Chesterton (Chesterton, G. K.: Ohromné maličkosti, Praha, Vyšehrad 1976.), zase konstatuje, že skutečně spirituálně živý je člověk, který neztratil schopnost žasnout. To jsou výroky platné i pro laickou i pro náboženskou spiritualitu a v práci s lidmi se týkají úžasu na schopností lidsky důstojně se rozvíjet a žít. Ptal se kdosi Mistra: Co je to spiritualita? Řekl: Spiritualita je to, čemu se podaří 2

přivést člověka k vnitřnímu přerodu. Cožpak není spiritualita, když použiji tradiční metody, jež nám svěřili Mistři? Není to spiritualita, pokud neslouží svému účelu. Přikrývka přestává být přikrývkou, pokud vás neudrží v teple. Takže spiritualita vede k proměně? Lidé se mění a potřeby se mění. Co tedy kdysi byla spiritualita, dnes už spiritualitou není. Co se dnes obecně za spiritualitu považuje, jsou jen záznamy postupů užívaných v minulosti. Anthony de Mello, SJ Pojetí spirituality dle V. L. Schermera (V. L. Schermer, Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, 2007-279 s.) chápe spiritualitu jako základní složkou vědomého Já, tedy osobní identity. Psychospirituální paradigma studuje strukturu této komponenty osobnosti. V tomto pojetí je to právě výše zmíněná transcendence pojata jako schopnost a odhodlání žít plně v kontextu bytí a víry, vycházející z tendence být v kontaktu s Nekonečnem a s něčím či s někým mimo hranice každodenního smyslového vnímání sebe sama a světa. Definice spirituality Spiritualita tedy může být nejjednodušší charakterizována jako citlivost vůči duchovním hodnotám, ale také praxe jejich hledání a uskutečňování. V obecnějším přístupu je to orientace na smysl života a řád. Duchovním životem rozumíme život, který se křesťan snaží vést podle Božího Ducha v Kristu, v milosti a bez hříchu. V praxi to znamená postupně se produchovňovat a stávat se stále poddajnějším vůči podnětům Ducha tak, aby člověk všechno chápal a miloval v Bohu. (Petrosillo, P., 1998). Pro sekulárního nenáboženského člověka je spiritualita životem slušnosti a lásky k lidem, ke jejich potřebám, a snaha respektovat v každém lidskou důstojnost. Už v Bhagavadgítě, bibli hinduismu, bylo napsáno (6, 27 30): Neboť nejvyššího blaha se dostane tomu člověku kázně, který je prostý poskvrny, mysl má zklidněnou, utišil vášnivost a stal se totožným s brahma. Ten, kdo sebekázněním ukáznil své já, spatřuje já sídlící ve všech tvorech a všechny tvory v Já. Kdo mne vidí všude a vše vidí ve mně, tomu se já neztratím a on se neztratí mně. Původ slova spiritualita Termín spiritualita je odvozen z hebrejského Ruach, v řečtině pneuma, v latině spiritus, což je významově bohatý termín nejčastěji překládaný jako duch, ale také dech a vítr. Mluvit o duchu znamená mluvit o tom, co dává život a oživuje. Spiritualita je v tomto pohledu životem víry, tím, co ji motivuje a pohání, a tím, co lidé nacházejí jako užitečné, udržující a rozvíjející víru. Spiritualita je tím, co oživuje, oduševňuje život věřících a pobízí je k prohloubení a zdokonalení toho, co nám víra v dnešním světě nabízí. Duše Ve světle úvah o spiritualitě by nemělo být nepochopitelné, že člověk může mít od přírody nesmrtelnou duši či nějaký nesmrtelný element v sobě. Pokusme se objasnit nesrovnalosti, které obklopují slovo duše. Hebrejská a řecká slova ( nefeš, a psyché ), která překládáme v Bibli jako duše, jsou také překládána takto: tělo dech - bytost/tvor srdce - mysl osoba - on sám. Duše tak odkazuje k osobě, tělu či vlastnímu já. Slavné SOS ( Zachraňte naše duše ) znamená zjevně Zachraňte nás před smrtí! Duše je proto ty, nebo souhrn všech věcí, které tvoří osobu. Je tedy pochopitelné, že mnohé moderní verze Bible (např. anglická New International Version) zřídka slovo duše užívají 3

a místo toho volí překlady ty či osoba. Bohem stvoření živočichové jsou nazýváni živočišná havěť hbití živočichové (Gn 1,20-21). A hebrejské slovo, překládané zde jako živočichové, je nefeš to je jinde překládané jako duše : např. v Gn 2,7 je i byl člověk duší živou (podle BK). Model osoby a tří světů podle V. E. Frankla Model osoby a tří světů Noosféra DUCH Psycho- DUŠE socio- sféra TĚLO Geo- bio- techno- sféra Franklova trojdimenzionální ontologie člověka a světa 3.Pouze člověk Stanovisko k danému Svoboda zaujetí duchovní (noetická) vrstva DUCH ŘÍŠE BOŽÍ Noosféra 2. Člověk, zvíře Částečná závislost na daném Značně ovladatelná psychosociální vrstva PSYCHÉ SVĚT LIDÍ A ŽIVOTA Socio- a psycho- sféra 1. Člověk, zvíře, rostlina Závislost na daném Málo ovladatelná biologicko fyzikální vrstva TĚLO SVĚT PŘÍRODY Geo- a bio- sféra Spiritualita jako vrstva bytí Spiritualitou se nejčastěji míní osobní náboženská zkušenost a její uskutečňování v životě. Slovní spojení spirituální svět se však také užívá také ve významu noosféra (vedle geo- a bio-sféry), nebe, Božské prostředí, Říše Boží, Duch svatý, Posvátno, Nadpřirozeno. Různé náboženské tradice kladou důraz na pěstování dovednosti rozlišovat duchy a dobré a zlé - míní tím rovněž spirituální sféru. Duchovní život zahrnuje rozmanité procesy: Uvědomovat si rozumem a aktem víry přijímat existenci Boha a říše Boží. Usilovat o život podle pravidel a zásad, které máme ve svém svědomí a které jsou vyjádřeny v Božích přikázáních a v posvátných textech. Účastnit se duchovního života ve společenství Božího lidu a službou bližním. Pěstovat duchovní život cestami modlitby, meditace, kontemplace, askese a dalšími cvičeními. 4

Pracovat na změně své osobnosti také smířením a úsilím o život dobré vůle. Psychospirituálnímu cíli pokoje věnoval pozornost židovský myslitel, rabín a psychoanalytik J. L. Liebman (1947) ve své knize Pokoj v duši, kde dovozuje, že pokud je člověk trýzněn příliš přísným svědomím, jestliže se nikdy nenaučil umění pravé sebelásky, nýbrž je otrokem násilnického, chamtivého a nenasytného sobectví, je-li štván stíny vnitřního strachu, nikdy se poctivě nepostavil zármutku, ani se nenaučil jej překonávat, jestliže prchá před dospělostí a odmítá dospělou odpovědnost, nedokáže vytvořit dobrý život pro sebe nebo boží společenství pro bližní. Liebman klade otázku Jak takový člověk může někdy poznat pozemský mír nebo doufat v království nebeské? K pokoji a míru v duši v nás i ve vztazích k bližním přispívá také vědomé usilování o moudrost. Výzkumy smýšlení lidí současnosti naznačují narůstající touhu po zklidnění cestou hledání moudrosti a otevřenosti změně. Tak mnozí i chápou hlavní cíl spirituality. Volání po moudrosti se ozývá z různých ekologických hnutí a z řad lidí, kteří cítí, že jednostranně technická kultura člověka odcizuje jeho vlastnímu určení. Moudrost je součástí duchovního života celého člověka a spočívá v umění dobře rozlišovat mezi tím co je skutečně důležité a co jenom naléhavé, a v umění volit důležité, tedy v uvážlivosti a odpovědnosti, v prozíravosti, uměřenosti, statečnosti a odvaze k etickému jednání. Cesta změny osobnosti (metanoia) jako probouzení spirituality Změna osobnosti jako cesta vnitřního osvícení, zdokonalení a nápravy života vede k integraci, ke sjednocení a harmonizaci osobnosti. Týká se především změny charakteru, etické dimenze osobnosti, vztahů. Jde tu o to dát svou látkovou přirozenost (kterou asi nelze zcela změnit) do služeb dobra. Znamená to, že např. cholerik sice zůstane cholerikem, ale nebude už zraňovat lidi svou prudkostí, snadněji je nadchne a získá i druhé pro cestu, kterou hlásá, kdežto melancholik zase bude duchovní cíl niterně prožívat a nebude se jen bolestínsky odvracet od světa. 2.b Vývojové fáze spirituality Stádia víry (podle M. Scott Pecka) 1. Stadium egoisticko asociální ( správné = já chci ) 2. Stadium dogmaticko normativní ( správné = vyšší řád ) 3. Stadium individuálně pragmatické ( správné = smysluplné ) 4. Stadium zralé spirituality mystické ( správné = ne-sebeobranné ) Podle J. Fowlera 0. Nediferencovaná víra 1. Intuitivně-projektivní víra 2. Myticko-slovní víra 3. Synteticko-konvenční víra 4. Individuálně-reflektující víra 5. Spojující víra 6. Univerzální víra 5

Styly duchovního života (podle Garyho Thomase:Posvátné stezky) Autor popisuje devět stylů duchovních temperamentů, s nimiž je dobré pracovat, když chceme inspirovat svěřence k nastoupení duchovní cesty. A pak už můžeme podporovat i volbu jiných cest. Křesťanská liturgie obsahuje více těchto cest. Styly duchovního života Popisují, kde nejintenzivněji prožíváme setkání s Bohem: 1. Naturalisté Vztah k Bohu v přírodě 2. Smysloví Vztah k Bohu prostřednictvím smyslů (vůně, obrazy, hudba, ) 3. Tradicionalisté Vztah k Bohu prostřednictvím rituálů a symbolů 4. Asketici Vztah k Bohu o samotě a v prostotě 5. Aktivisté Vztah k Bohu prostřednictvím konfrontace a debat 6. Pečující Vztah k Bohu prostřednictvím lásky k bližním 7. Entusiasté Vztah k Bohu cestou tajemství a slavení 8. Kontemplativní Vztah k Bohu cestou adorace a mystického spojení s Bohem 9. Intelektuálové Vztah k Bohu cestou rozumu 3. VÝVOJOVÉ CÍLE a ETAPY V RANÉM DĚTSTVÍ Eriksonovo pojetí vývojových fází Stádia Vývojový úkol Polarita kritického napětí Důsledky nevyřešení úkolu Významné vztahy 1. Kojenecké období (1. rok) 2. Batolecí období (do tří let) 3. Předškolní věk (do 6 let) 4.Druhé dětství (do 12 let) 5. Dospívání (do 18 let) 6. Mladá dospělost (do 30 let) 7. Dospělost (do 60 70 let) Naděje Základní důvěra x základní nedůvěra Stažení se, autismus Mateřská osoba Vůle Autonomie x stud Nutkavé jednání Rodičovské osoby Cílevědomost Schopnosti a kompetence Věrnost a identita Iniciativa x strach z blamáže a viny Zručnost x méněcennost Identita x zmatení rolí Potlačenost, bezmocnost Netečnost Zavržení Láska Intimita x izolace Výlučnost Péče 8. Stárnutí a stáří Moudrost Generativita (tvořivost) x stagnace Integrita x zoufalství a beznaděj Odmítnutí Opovržení Základní rodina Sousedství, škola Skupiny vrstevníků a party, modely vůdcovství Partneři v přátelství, v sexu; soupeření, spolupráce Samostatná práce, sdílená domácnost Lidstvo, Moji vrstevníci 6

Vývojová typologie J. Loevingerové Jiný přístup k určení vývojových stupňů vypracovala J. Loevingerová (1969). Zabývá se otázkou, jak se během vývoje utváří v osobnosti kontrolní instance, rostoucí způsobilost kontrolovat své impulsy a podřizovat nižší vyššímu. Tento růst seberegulace se dá také charakterizovat jako vývoj jáství, svědomí, morálky, resp. jako vývoj k odpovědnosti za své činy a k ohleduplnosti (uvážlivosti) ve vztahu k druhým a ke světu vůbec, tedy i jako vývoj laické spirituality. V uvažování o osobnosti jako celku tyto etapy představují struktury prožívání, postojů a chování, které se mohou v kterémkoliv vývojovém období zafixovat a přetrvávat; znamená to, že osobnostní vývoj se zastavil, přestože fyzicky se osobnost vyvíjí dále. Toto překlápění vývojového v interindividuální se vyskytuje stále častěji a způsobuje nerovnoměrnost v utváření osobnosti. Prvnímu roku života odpovídá stadium autistické, předsociální. Pro kojence je přirozené, že je pohroužen do svých pocitů, i když postupně reaguje na své blízké oživením a radostí, a na cizí opatrnou nedůvěrou. Ustrne-li však člověk na této úrovni až do dospělosti, je oddělen od druhých, neumí se začlenit, je často odkázán na život v zařízení sociální péče. Jde často o autismus. Pro druhý a třetí rok života (jež se též označuje jako věk batolecí) je normální stadium impulsivní. Dítě si dělá co si právě "zamane", je ovládáno impulsy, aniž je s to zvažovat následky. Působí dojmem bezohlednosti, i když takto je nemůžeme hodnotit. Ustrne-li na této úrovni do dospělosti, máme před sebou amorálního psychopata, který neumí odkládat uspokojení svých potřeb nebo se dokonce těch nežádoucích vzdávat. Pro čtvrtý až osmý či desátý rok života je charakteristické stadium oportunistické. Dítě využívá příležitosti, poslouchá, jen aby se zalíbilo, jedná svévolně, cítí-li, že se na to nepřijde. Jeho morálka je "vypočítavá", i když zejména tato poslední charakteristika platí až pro dospělé, kteří na této úrovni ustrnuli. Osmému či desátému až čtrnáctému či šestnáctému věkovému období je vlastní stadium konformní. Zde dospívající dodržuje "pravidla hry", protože se nechce lišit, protože chce být jako ostatní. Ve skupině orientované sociálně prospěšně si počíná slušně, v gangu se chová hrubě. Ovšem velmi záleží na tom, s jakým ideálem se mladý člověk identifikuje. Mnozí lidé si vybírají své prostředí podle toho, s jakým typem lidí se chtějí konformovat. V dospělosti jde o řadového přizpůsobivého člověka. Po šestnáctém roce se někteří dospívající dostávají na úroveň stadia uvědomělého, které se vyznačuje tím, že člověk již dobře rozpoznává, co se sluší a co porušuje principy spravedlnosti, a jedná v souladu s normou, protože ji schvaluje jako svou povinnost. Šesté stadium zahajuje období dospělosti a je označováno jako stadium seberealizující. Lidé, kteří se na tuto úroveň osobnostní zralosti dostali, jednají podle morálních norem proto, že se s nimi vnitřně ztotožnili, že to vyjadřuje jejich vnitřní smysl bytí a života, že to odpovídá jejich založení a tíhnutí. Vývojové krize a přesuny z jedné vývojové etapy na další Pojem vývojová krize nebo kritické období vývoje nemusí být jen něčím patologickým. Vyžadují řešení nových problémů a jsou spojeny s krizemi, které se mohou pozorovateli jevit jako desintegrace osobnosti, jako zmatení, neklid, někdy i jako nežádoucí jednání a prožívání. Současná psychologie předpokládá, že krize a konflikty ve vývoji jsou zákonitým jevem, že jde o specifické projevy rozporu mezi tím, co je dáno, a tím, čeho je třeba dosáhnout, nebo co brání v postupu vpřed. Viděno zvenčí jsou krize často body obratu na životní dráze jedince, neboť jsou navozeny buď nějakou významnou životní událostí, nebo jsou podmíněny programem, vývojových změn (daných geneticky a odvíjených v dlouhodobých rytmech), jimž nějaká překážka brání v 7

realizaci. Jestliže osobnost krizi vyřeší, hovoří se o údobí rozkolísanosti jako o pozitivní desintegraci, jestliže se rozvine duševní porucha, vyvstala negativní desintegrace. Hlavní varovné charakteristiky v utváření osobnosti dětí Etická kultura osobnosti je u značného procenta dětí na signifikantně nižší úrovni vzhledem k věkovým normám. Projevuje se to mimo jiné nedostatkem zájmu a respektu k druhým. Vážným problémem jsou děti, jimž chyběl v dětství nezbytný attachement, tj. citová vazba mezi matkou a dítětem. U těchto dětí se nevytvoří empatické obvody, které jsou nutné k tomu, aby si uvědomovaly, co pociťuje druhý člověk. 4. ČINITELÉ FORMOVÁNÍ A DEFORMOVÁNÍ OSOBNOSTI Faktory ovlivňující utváření osobnosti - Co ovlivňuje vývoj dětí a mládeže Hypotéza součinnosti DEPRIVACE nebo SUPERSATURACE vývojová připravenost Specifické charakteristiky osobnosti Bio-psycho-sociální teorie utváření osobnosti Millonova teorie souběhu vývojové připravenosti a kvality působení na osobnost III. Stadium intrakortikální iniciativy (od 4 let vrchol 14 let) II. Stadium senzomotorické autonomie (od 12 měs. do 6 let) I. Stadium senzorického připoutání (od 0 do 18 měs.) Činitelé utváření osobnosti a znaky jedince Ve výkladech o utváření osobnosti je zvykem popisovat činitele vývoje v rámci anamnézy, kde je obvykle spojen popis činitele s líčením jeho účinku, a ztrácí se tak systémové hledisko. Někdy se postupuje tak, že se uvádějí činitelé podle doby a délky trvání (chronologicky), někdy podle důležitosti, jindy podle obsahu a povahy vyvolaných účinků. Účelné je postupovat od biologických a svým účinkem formálních činitelů přes přírodní vlivy k činitelům společenským, které vytvářejí obsahově svět psychiky. Tento postup dovoluje plynuleji přejít k rozboru typických životních situací. V konkrétních charakteristikách případů se evidují jen ty poznatky, které jsou bezpečně ověřené. Nejsme-li si jisti spolehlivostí a platností některých zjištění, a přesto je považujeme za závažné pro vysvětlení některé stránky osobnosti, je důležité zmínit problematičnost účinku daného činitele vhodnou uvozovací větou. Pro prognózu dalšího vývoje osobnosti v konkrétních případech je nesmírně důležité umět zhodnotit, které z působících vlivů jsou protektivní a které rizikové. Pokud jde o vlivy prostředí, o mnoha z nich nelze obecně a apriorně říci, zda jednoznačně chrání vývoj jedince před deviací, anebo naopak představují riziko vývojového selhání či rozvinutí zcestného nebo retardovaného vývoje. Pro vědeckou analýzu faktorů utváření osobnosti se zdá být nejpromyšlenější rozlišení kvalit osobnosti podle toho, jaké třídy vlivů je vyvolaly. S využitím poznatků biologie můžeme rozlišovat charakteristiky (1) zděděné (2) vrozené, (3) kongenitální, (4) konstituční, a (5) získané, přičemž první tři a částečně i čtvrtý se souhrnně označuje jako genotyp a získané znaky s částečným podílem konstitučních znaků tvoří fenotyp. Je však třeba si uvědomit, že všechny dříve vzniklé znaky se podílejí na formování pozdějších, a představují jejich modulující podíl, který někdy i brání ve vytváření jedněch nebo usnadňuje vznik jiných získaných znaků. 8

V psychologii ovšem podíl přímých genotypických charakteristik obtížně zjišťujeme, neboť nesmírná plasticita vývoje osobnosti fenotypicky překrývá genotypické znaky. Schéma na obrázku č. 1 ukazuje kategorie činitelů, které determinují vznik a utváření jednotlivých tříd znaků. Jestliže v raném věku se fenotypické utváření osobnosti uskutečňuje převážně na základě mechanismu nápodoby a imprintingu, tj. přímého osvojování zkušenosti observačním učením, později přejímá vedoucí roli při osvojování a výstavbě získaných charakteristik osobnosti socializace, tj. identifikace se vzorem. K tomu se přidávají i komplexnější formy sociálního učení, které se uplatňují v zužitkování situačního tlaku, příležitostí k získávání zkušeností, vlivu médií ad. Obecnou zákonitostí řídící utváření charakteristik osobnosti je princip interiorizace, který popsal L. S. Vygotskij (1932) a který znamená, že to, co je na počátku vývoje vnější okolností se postupně stává osobnostním rysem, návykem, dispozicí. Uvedenými cestami se vytvářejí především kognitivní obsahy mysli a charakter osobnosti, tedy základní životní zkušenosti, zásady a postoje. Popsané kategorie činitelů lze shrnout do souboru variabilních vlivů prostředí. Formální stránka osobnosti, k níž lze řadit vitalitu, temperament, kapacitu intelektu a částečně i kognitivní a akční styly, je více určována dědičností, je tedy dána genotypem, mutacemi genů, prenatálními a perinatálními podmínkami a konstantními vlivy prostředí. Avšak významnou úlohu prostředí i co se týče utváření formálních jednotek osobnosti dokládají experimenty, které ve dvacátých letech byly konány v laboratoři pro výzkum vyšší nervové činnosti I. P. Pavlova, když ještě nebyla genetika v Rusku zavržena. Rozdělovali náhodně štěňata výzkumných psů na jedince, které nechali žít ve tmě a nečistotách vyhloubených jam, a na jedince, kteří vyrůstali v přirozených podmínkách na svobodě. Ukázalo se, že psi vystavení senzorické a motorické deprivaci se vyvíjeli pomaleji, vznikal u nich syndrom celkové vývojové retardace, temperamentové pasivity, plachosti, neurotičnosti syndrom, který se nyní nazývá naučená bezmocnost. V sedmdesátých letech bylo zjištěno, že zvířata umístěná do podnětově obohaceného prostředí mají větší mozkovou kůru než ostatní zvířata z kontrolní skupiny. Zobecníme-li výsledky obou těchto reprezentativních výzkumů, můžeme oprávněně předpokládat, že zásadním činitelem ovlivňujícím intelekt a chování je bohatost a podnětnost raného prostředí živé bytosti. Malé děti vychovávané v prostředí, které by se dalo nazvat nepodnětným, tj. v podmínkách nedostatečné stimulace, chudoby, nepřítomnosti sociální citlivosti, se s velkou pravděpodobností nenaučí využívat svých možností. V takovém prostředí se pak rozvíjí osobnost vyznačující se opatrností, konzervativností, pasivitou a nedostatečnou zvídavostí. Převažuje-li v prostředí nevypočitatelnost jednání dospělých, útlak, zastrašování, posiluje se buď neurotičnost až disponovanost k psychóze, nebo v interakci s převahou velké vitality a cholerické komponenty temperamentu se utváří dispozice k agresivnímu, aktivně negativistickému řešení životních problémů. Na druhé straně děti vychovávané v sociálně citlivém, složitém a sociálně stimulujícím prostředí mají předpoklady rozvíjet diferencovanou, pozitivně integrovanou osobnost. Když dokáží přimět své okolí k pozitivní sociální stimulaci, přestávají být závislé na svých rodičích už v mladším věku než jejich vrstevníci. Mohou si dovolit projevovat zvídavost, explorativní chování (poznávací dychtivost) a fantazii při rozvíjení svého vztahu k životu i k řešení různých otázek. To vše může přispívat ke změnám v mozku. A dále už můžeme konstruovat jen hypotézy. Není však vůbec vyloučeno, že rozumné prostředí může mít za následek zvětšení mozkové kůry. Díky složitému prostředí by se mohl stát sofistikovanějším i sám člověk. 1 9

ČINITELÉ FORMOVÁNÍ A DEFORMOVÁNÍ OSOBNOSTI Variabilní vlivy přírodního a sociálního prostředí Výchova a výuka Konstantní vlivy fyzikálně chemické,, toxické Socializace fenotyp senzorické Prenatální perinatální Získané genotyp Souhrn genetick é informacee Mutace genů zděděné Konstituční Kongenitální Vrozené Zděděné Početí Prenatální vývoj Porod Vývoj postnatální Faktory formování osobnosti dětí v raném věku Geny memy prostředí - výchova Přeceňování genetiky je nebezpečné Úloha memů je nedoceněná Těhotenství a Porod Kojení či výživa Výchova Omezený vliv genetiky V lidských bytostech geny nepředpisují sociální chování. Generují organické procesy, které vyžadují podnětného prostředí kultury pro formování lidské mysli a zaměření její činnosti. Ch. Lumsden, E. Wilson Co formuje osobnost člověka? Prostředí, ve kterém se člověk zdržuje většinu dne, určuje jeho charakter. Antifonés Rozhodující vliv prostředí Společenské prostředí dává lidské duši základní tón a definitivní podobu. Právě ono, zejména v letech dětství, vytváří ty rozhodující brázdy, které navždy předurčují rozum a svědomí člověka. (Pitirim Sorokin) Podíl biologických faktorů Na agresivní, delikventní či apatické chování mají patrně nespecifický vliv i biologické faktory, a to ne jako formování předpokladů k nevhodnému chování, ale jako facilitace rizikových dispozic např. k impulzivitě, agresi, atd. Daleko závažnější jsou ovšem memy tedy rané zkušenosti negativního typu (nepřítomnost attachementu, akceptace, lásky, afiliace atd.) 10

Teorie osobnosti a psychoterapie zvaná transakční analýza svým výkladem formování čtyř základních životních pozicí metaforicky výstižně popsala, že fixování dítěte na pozici Já nejsem OK, ani vy nejste OK vede k apatii až hluboké depresi, a fixování na pozici Já jsem OK, ale vy nejste OK vede naopak k agresivitě, mstivosti, bezohlednosti a dalším způsobům problémového chování. 5. ŽIVOTNÍ PLÁN A STYL: POTŘEBY ZÁJMY HODNOTY - POSTOJE ŽIVOTNÍ STYL Životní styl zahrnuje spiritualitu jako vědomé úsilí žít v souladu s řádem bytí, a je jednotou osobního plánu a osobního stylu Osobní plán volba životních cílů zakotvených ve smyslu života. Osobní styl individuální cesta hodegetika (= umění hledat cestu a vytrvat na ní) Obecně pojatý spirituální styl stojí proti stylu konzumnímu tedy proti životnímu způsobu, jaký je dnes typický pro mnoho lidí. OSOBNÍ PLÁN Zahrnuje základní životní volby: partnera povolání přátele péči o potřebné práci na sobě a svém seberozvoji přijetí smyslu života (Bůh jako smysl života) Životní styl Nejvíce poznatků o životním stylu přinesla individuální psychologie založená A. Adlerem. Učí, že jednání člověka není založeno přímo na objektivních okolnostech, ale na způsobu, jakým si člověk tyto okolnosti vykládá. Vzniká tak soukromá logika, pomocí níž sobě i druhým zdůvodňujeme náš celkový pohled na život. Ta je jakýmsi souhrnem subjektivních schémat, které se formují v důsledku opakování určitých událostí a toho, co se nám osvědčilo z našich reakcí a prožitků, jimiž události glosujeme. Na vzniku této subjektivní logiky se podílel i způsob, jakým člověk v dětském věku vyhodnocoval bezprostřední události, s nimiž se musel vypořádávat - např. narození sourozence, nepřijetí jedním z rodičů, zesměšňování, chválení, úspěchy a nezdary atd. Životní styl jako scénář života V životním stylu je vyjádřen vztah člověka ke světu. Je to jednota základního sebepojetí a životního cíle, osobního plánu, celkový pohled na svět a způsob zacházení s životními situacemi (modus operandi). Životní styl zůstává relativně stabilní po celý život, i když může vést člověka z průšvihu do průšvihu. Stálost je dána tím, že člověk přijal základní osobní plán a model jednání jako pravdivý a většinou si vyhodnocuje a vykládá životní události v téže linii, jako jsou jeho základní přesvědčení. Např. "lidé jsou zlí", "nikomu se nedá věřit"; nebo "nakonec se z každého průšvihu dostanu", "vždycky se najde někdo, kdo mi pomůže" apod. Vliv stylu na každodenní život Člověk si vybírá přátele, zkušenosti, povolání, partnera v souladu s osobním plánem, se svými cíli a přáními, a tak vzniká kruhová závislost mezi osobností a okolím, jíž se životní styl utvrzuje. Lidé, kteří jsou zajatci katastrofického partnerského životního stylu, svým jednáním potvrzují, že např. po rozvodu si významně častěji volí partnera, s nímž se dostanou do stejného dramatu jako 11

v předchozím vztahu. Fluktuantský životní styl potvrzuje člověku, že zvolené povolání opět není to pravé, a dává mu tak právo hledat další. Životní styl jakožto jádro osobnosti tvoří a vykazuje vnitřní jednotu, individuálnost, celek a integritu psychických funkcí člověka. Dlouhodobé životní cíle (osobní plán), základní sebepojetí a pohled na svět vytvářejí strukturu, z níž se tvoří charakter člověka. V tomto smyslu je tedy charakter základní způsob života člověka, souhrn prostředků, jimiž dosahujeme svých cílů. A podle toho, jaké jsou tyto prostředky, můžeme člověka hodnotit. Maslowova pyramida potřeb Potřeba seberealizace Potřeba uznání, úcty Potřeba lásky, přijetí, spolupatřičnosti Potřeba bezpečí a jistoty Základní tělesné, fyziologické potřeby Základní potřeby člověka podle Komenského Konečně však, vezmeme-li v úvahu vrozené lidské tužby v jejich celku, rozčlení se pěstování lidskosti ve dvanáct složek. Neboť každý, kdo se narodil jako člověk, touží už z nejhlubších podnětů své přirozenosti 1. existovat, tj. žít, 2. žít pevně, tj. něco znamenat, 3. žít vnímavě, tj. vědět, co je kolem nás, 4. žít světle, tj. rozumět tomu, co víme, 5. žít svobodně, tj. chtít a volit věci pochopené jako dobré, nechtít a odmítat věci špatné, a se vším nakládat pokud možno podle vlastní vůle, 6. žít činně, tj. také konat ty věci, které přijímáme a volíme, abychom nepřijímali a nevolili nic nadarmo, 7. mít čili vlastnit mnoho, 8. užívat všeho, co máme, a to bezpečně, 9. také vynikat a být ve vážnosti, 10. být pokud možno výmluvný pro pohotové a výrazné sdělování svého vědění a své vůle jiným, 11. mít také oblibu a přízeň u lidí, takže nám nezávidí, nýbrž blahopřejí k životu tím klidnějšímu, příjemnějšímu a bezpečnějšímu, 12. konečně mít náklonnost Boží pro nejhlubší radost a pro bezpečnost svého štěstí v Bohu. (J. A. Komenský: Vševýchova, č. př. s. 44) 6. VÝCHOVNÝ STYL A JEHO DŮSLEDKY (R. DREIKURS) Žije-li dítě v ovzduší kritiky, učí se odsuzovat druhé; žije-li dítě v ovzduší nevraživosti, učí se nenávidět; žije-li dítě v ovzduší výsměchu, učí se nejistotě; žije-li dítě v ovzduší výčitek, učí se pociťovat vinu; žije-li dítě v ovzduší snášenlivosti, učí se být trpělivé; žije-li dítě v ovzduší povzbuzování, učí se smělosti; žije-li dítě v ovzduší oceňování, učí se kladně hodnotit druhé; žije-li dítě v ovzduší přímosti, učí se být spravedlivé; žije-li dítě v ovzduší bezpečí, učí se důvěřovat druhým; žije-li dítě v ovzduší uznání, učí se sebedůvěře; žije-li dítě v ovzduší přátelství a lásky, učí se nacházet a projevovat lásku ve světě. 7. ÚLOHA SPIRITUALITY V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA 12

Spirituální inteligence chápání smyslu bytí a dění hledání a nalézání vztahů a souvislostí sebekultivace - práce na svém duchovním růstu otevřenost změně Spirituální inteligence je schopnost nalézání smyslu, uvádění do souvislostí a schopnost transformace. (D. Zoharová, I. Marshall: Spirituální inteligence. MF, Praha 2003). Poznání a víra Poznání je vědění získané smysly a rozumem (poznávací inteligencí) cestou pozorování a úsudku Víra je (podle P. Teilharda de Chardin) souhlas naší inteligence s obecnou perspektivou vesmíru (souhlas získaný operacemi spirituální inteligence). Věřit znamená provádět intelektuální syntézu. Smysl života Kultivace spirituality vede ke snaze naplňovat smyslem vše, co děláme. Naše cesta životem tam má svůj řád a směr. Ten, kdo zařadil do svého životního stylu spiritualitu, a pokouší se ji v životě uplatňovat, spatřuje svůj smysl v úsilí vnášet pokoj a dobro do svého osobního života a do svých vztahů k bližním a k světu, snaží se zanechat ve světě dobrou stopu. 8. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA KULTIVOVANÉ SPIRITUALITY II. základní poselství přednášky Spirituálně živý člověk považuje svět za smysluplný VÍRA (proti nevědomosti) je optimistou NADĚJE (proti strachu) žije pro druhé LÁSKA (proti sobectví a sebestřednosti) a také ODPOUŠTÍ sobě i druhým Učí se reagovat trpělivostí a přátelskou povzbudivou odezvou i na nevhodné chování dětí. Člověk by neměl být posuzován podle chyb, kterých se dopouští, ale podle opravdovosti vzpoury proti chybám. (Citát z V. Mertla) Pro kvalitu rozvoje osobnosti dětí je nezbytné umět odejmout výkonnou moc negativním impulzům v reakcích na jejich nevhodné chování. 9. CO ZNAMENÁ PRAKTIKOVAT SPIRITUÁLNÍ PŘÍSTUP V ROZVÍJENÍ OSOBNOSTI DĚTÍ A MLÁDEŽE Výstižně formuluje tento ideál současný britský pedagogický psycholog D. Fontana /Cesty ducha v moderním světě. Portál, Praha 1999/: Spiritualitu bychom si neměli rezervovat pouze pro okamžiky meditace nebo pro nedělní návštěvu kostela. Spiritualita je způsob života, pohled na svět, je to způsob, jakým jednáme se svou rodinou, s přáteli, jak přistupujeme ke své práci, je to cesta světla. V obecnějším pojetí praktikovat ve spiritualitě zakotvenou výchovu a péči v raném věku znamená Upřímně se snažit poctivě plnit své vztahové (pracovní, partnerské, rodinné) závazky, své pracovní povinnosti a podílet se na životě společenství, do něhož jsme byli svým postavením, profesí, rodinou a bydlištěm začleněni. 13

Znamená to v mysli prožívat, a ve slovech i v jednání vyjadřovat nezištnou lásku k lidem a k světu. Spirituální postoj je jak říkával T. G. Masaryk život sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti) jako opak života ve stylu carpe diem (užívej si) či po nás potopa. Duchovní život je v tomto obecném pohledu orientací na to, co je skutečně duchovní, je to úsilí o kontakt s transcendentní skutečnosti a o zakotvení v ní. Nevhodné reakce dospělých na problémové chování dětí Negativní výchovný postoj je v současné době častější než fyzické trestání, a je podle J. Klimeše (2008) založeny na třech mechanismech: Snižování hodnoty ega (tzv. egodevalvace), sebepojetí, a to pomocí výtek typu "Kdo lže, je zlobivý, špatný, nehezký, zlý, ošklivý... Zvětšení psychické vzdálenosti, výroky typu (jež lze použít už u předškoláčků i u batolat): "Budeš-li zlobit, opustím tě nebo s tebou nepromluvím ani slovo... To je pozorovatelné nejen ve vztahu rodič-dítě, nýbrž i u partnerských rozchodů. Obránce vztahu reaguje na krizi promptním zvětšením vzdálenosti - stáhne se a přestane komunikovat, čímž rozchod paradoxně, proti svému zájmu, urychlí. Toto zvětšování vzdálenosti se vyskytuje i u jiných savců. Frustrování jiných potřeb. Například zákaz hraní na počítači, domácí vězení, stání v koutě. Tyto metody používají samotu, nudu, obecně senzorickou deprivaci k tomu, aby se dítě příště chovalo jinak. Jak respektovat úmluvu o dětských právech v institucionální péči Do realizace respektu k dětským právům patří i výchovná koncepce A. S. Neilla, který v Summerhillu založil školu pro děti opuštěné a problémové, a většinu z nich vychoval k rozvinuté občanské kultuře osobnosti. I když se to z následující vůdčí idey jeho postupu nezdá: Věřím hluboce, že dítě je dobré. Rodí se dobré a upřímné. Dítě obtížné je prostě dítě nešťastné. Nechejte dítě svobodné dovolte mu, aby bylo špinavé, nezdvořilé, nepořádné, líné, hlučné, destruktivní opusťte všechny své ideje o výchově a vytvořte pro své dítě prostředí, v němž bude moci konečně žít a vyjádřit své city, tj. vyvíjet se přirozeně a být šťastné. 10. JAK ZJISTÍME, ŽE JE SPIRITUALITA V OSOBNOSTI ROZVINUTÁ? Podle toho, jak a z čeho se dovede radovat Jak je citlivý na trápení druhých Co ho/ji duchovně povznáší (zde zmínka o Garry Thomas: Posvátné stezky) ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ Jednáme-li s lidmi podle toho, jací jsou, činíme je horšími. Jednáme-li s nimi, jako by už byli tím, čím se mohou stát, zavedeme je tam, kam je chceme zavést. W. Goethe (z Eckermannových rozhovorů s Goethem) Všechno na tomto světě se dá napravit pouze jemným teplem lásky, protože jinak je to nemožné. (Jeden ze slavných výroků J. A. Komenského nalezneme v díle Obecná porada o nápravě věcí lidských.),,pravou lásku zažíváme, když chceme se sebou něco udělat pro toho druhého.... Jen ten, kdo hodně dává, zažívá velké obdarování". Uvádí Zd. Matějček v knize Psychologické eseje z konce kariéry. 14

Náměty z publikací J. J. Rousseaua: Znáte nejjistější prostředek, jak učinit dítě nešťastným? Přivykněte je tomu, aby dosáhlo všeho... Vaše dítě by nemělo dostat nic jen proto, že to chce, nýbrž jen proto, že to potřebuje. Ctnost je pouze souladem soukromé vůle s veřejnou... Nešťastnými a zlými se stáváme jen proto, že zneužíváme svých schopností. Zpřísňování trestů je jen marným pokusem omezených hlav, terorem si vynutit úctu k zákonům. Přitom je možno pozorovat, že země, v nichž jsou tělesné tresty nejhroznější, jsou zároveň zeměmi, v nichž jsou tyto tresty nejčastější. Slova, která nutí odporovat, jsou zbytečná. Všechna zloba pochází ze slabosti. Dítě je zlé jen proto, že je slabé. Učiňte je silným a stane se dobrým. Ten, kdo by mohl vše, nedělal by nic zlého. Nechte dětství v dětech dozrát. Příliš klademe důraz na slova. Naše upovídaná výchova vychovává mluvky. Reference A přesto i proto buďme optimisty v péči o naše svěřence! Czech. J.: Psychoterapie a víra. JUPOS, Ostrava 2003. Bertrand, Y.: Soudobé teorie vzdělávání. Portál, Praha 1998. Bhagavadgíta. Votobia, Praha 2000. Dabrowski, K.:Positive Disintegration. Little Brown, Boston 1964. Dreikurs, R.: In: Dinkmeyer, Don, McKay, Gary D: STEP Efektivní výchova krok za krokem. Portál, Praha 1996. Eckermann, J. P.: Rozhovory s Goethem. SNKLU, Praha 1955. Erikson, E. - In: Říčan, P.: Cesta životem Vývojová psychologie. Portál, Praha 2006. Fiores, S., Goffi, T.: Slovník spirituality. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999. Fontana, D.: Cesty ducha v moderním světě. Portál, Praha 1999. Frankl, V. E.: Psychoterapie a náboženství. Cesta, Brno 2006. Gandhi, M.- In: Küng, G, H.: Světový étos pro politiku a hospodářství. Vyšehrad, Praha 2000. Garry, Thomas: Posvátné stezky. Návrat domů, Praha 2008. Gibbon, E.: Úpadek a pád římské říše výbor: Odeon, Praha 1983 Heidbrink, H.: Psychologie morálního vývoje. Portál, Praha 1997. Holm, Nils G.: Úvod do psychologie náboženství. Portál, Praha 1998. Chesterton, G. K.: Ohromné maličkosti, Praha, Vyšehrad 1976. Klimeš, J.: Jak raději (ne)trestat děti. Kavárna MF, 12. června 2008. Komenský, J. A.: Vševýchova jeden díl z kompletu Obecná porada o nápravě věcí lidských Krumpolc, E.: Antropický princip v dialogu mezi přírodními vědami, filozofií a teologií. Vydala Univerzita Palackého, Olomouc 2006. Liebman, J. L.: Pokoj v duši. (rukopis překladu z r. 1947) Loevinger, J.: Ego Development. Jossey-Bass, San Francisco 1976. Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Portál, Praha 1997. Maslow, A. In: Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Barrister a Principal, Brno 2014 Matějček, Zd.: Psychologické eseje z konce kariéry. Karolinum, Praha 2004. Piaget, J., Inhelderová, B.: Psychologie dítěte. Portál, Praha 1997. 15

Sheldrake, Philip: Spiritualita a historie - Úvod do studia dějin a interpretace křesťanského duchovního života. CDK, Brno 2003. Schermer, V. L.: Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Triton, Praha 2007. Sorokin, P.: Krize našeho věku. Tiskařské a vydavatelské družstvo československého obchodnictva, Praha 1948. Stríženec, M.: Psychologické aspekty spirituality. Československá psychologie, 45 (2), s. 118 126, 2001. Teilhard de Chardin, P.: Jak věřím. Vyšehrad, Praha 1997. Werfel, F.: Velká otázka, Akord, Olomouc 1936. Zoharová, D., Marshall, I.: Spirituální inteligence. MF, Praha 2003. http://www.fnmotol.cz/o-nas/poskytovani-spiritualni-pece/rozvijeni-spiritualni-pece-ve-fnm/ 16