Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Silážování trav

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Silážování trav Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Jiří Skládanka, Ph.D. Vypracovala: Veronika Vaňorková Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Silážování trav vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis...

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu práce doc. Ing. Jiřímu Skládankovi Ph.D. za cenné rady, připomínky a za zapůjčení literatury.

ABSTRAKT Cílem této práce je charakteristika čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se velice bohatou čeleď, jejíž druhy jsou vhodné pro zakládání travních porostů a výroby siláže. Práce se soustřeďuje nejen na pojem silážování, metody konzervace a technologické postupy silážování, popisuje také, které silážní inokulanty mají schopnost zlepšit fermentační proces a výslednou kvalitu siláže. Dále bakalářská práce popisuje ztráty, kterými mimo jiné mohou být i silážní šťávy, které ohrožují životní prostředí. Dochází k narušení vodního prostředí. Znatelně naruší kyslíkový režim vod a dochází k rozvoji bakterií. Voda silně zapáchá a pitná voda je značně narušena i při malých koncentrací silážních šťáv. Závěrem byly porovnány tři vzorky siláží, které byly odebrány v zemědělském podniku a rozbor byl proveden v S. O. S. Skalice nad Svitavou. Výsledná klasifikace siláží byla, co se týče kvality, rozdílná. Pokud by nezdařilé siláže představovaly nebezpečí pro zvířata, byla by to další ekologická zátěž pro životní prostředí spojena s odstraněním takovéto nekvalitní siláže. Klíčová slova: silážování, metody silážování, silážování a vliv na životní prostředí

ABSTRACT The aim of this thesis is characteristics of the family Poaceae (Poaceae). It is a very rich family, whose species are suitable for the establishment of grassland and silage production. The thesis focuses not only on the concept of silage conservation methods and technological procedures of the silage also describes a silage inoculants, which have the ability to improve the fermentation process and the final quality of the silage. It also describes losses, which inter alia may be silage, which threaten environment. There is a disturbance of the aquatic environment. This leads to distortion of the oxygen regime of water and the development of bacteria. The water smells strongly and drinking water is significantly impaired even at low concentrations of silage effluent. In conclusion three samples were compared with silage, which were taken in agriculture business and analysis was carried out in S.O.S. Skalice nad Svitavou. The resulting Classification of silage in terms of quality was differences. If failure; Silage pose a danger to animals, it would be more environmentally friendly environmental burden associated with the removal of such poor quality silage. Key words: silage, methods of silage, silage and impact on the environment

OBSAH 1 Úvod...9 2 Cíl práce... 10 3 Charakteristika čeledi Poaceae... 11 3.1 Rozdíly mezi volně trsnatými druhy trav... 12 3.2 Rozdíly mezi výběžkatými druhy trav... 14 3.3 Význam trav pro agrosystém... 16 3.3.1 Hydrologická funkce... 16 3.3.1.1 Kvantitativní funkce... 16 3.3.1.2 Kvalitativní funkce... 16 3.3.2 Půdochranný a půdotvorný význam... 16 3.3.3 Hygienický a klimatický význam... 17 3.3.4 Krajinotvorný, rekreační a estetický význam... 17 4 Charakteristika siláží... 18 4.1 Charakteristika pojmu siláž... 18 4.2 Silážní mikroorganismy... 19 4.3 Význam konzervace a vliv na kvalitu píce... 19 4.4 Metody konzervace... 20 4.4.1 Silážní žlaby... 20 4.4.2 Silážní věže... 21 4.4.3 Balíky v silážní fólii... 22 4.4.4 Silážování píce do vaků... 23 4.5 Požadavky na kvalitní siláž... 24 5 Použití aditiv při výrobě siláží... 26 5.1 Přehled aditiv používaných pro konzervaci píce... 28 6 Ztráty při silážování pícnin a krmiv... 29 7 Silážování a vliv na životní prostředí... 30 8 Výsledky a diskuze... 32 9 Závěr... 35 10 Literatura... 36

SEZNAM ZKRATEK ADF - acidodetergentní vláknina BMK bakterie mléčného kvašení BNLV bezdusíkaté látky výtažkové BSK 5 biochemická spotřeba kyslíku, parametr kvality vody. Mikrobiální spotřeba kyslíku za 5 dní při 20 C. Určuje míru organického znečištění CHSK chemická spotřeba kyslíku NDF neutro detergentní vláknina NEL netto energie laktace

1 ÚVOD Travní porosty jsou všude kolem nás. V České republice zaujímají plochu cca 1mil. ha. Dominantními čeledí v travních porostech jsou lipnicovité (Poaceae). Travní porosty mají řadu mimoprodukčních funkcí jako je například funkce hydrologická, půdoochranná, krajinotvorná, rekreační atd., ale především jsou hlavním zdrojem píce pro hospodářská zvířata. Travní porosty můžeme využít pro pastvu nebo můžeme biomasu posekat a konzervovat. Jedním ze způsobů konzervace je silážování. Při silážování je potřeba dodržovat určité technologické postupy a zásady. Jestliže se tyto zásady nedodrží, dochází ke ztrátám, které zhoršují výslednou kvalitu siláže. Dojde-li ke zkrmení takovéto siláže, může být ohroženo zdraví zvířat a následně lidí. Použitím silážních konzervačních prostředků dochází ke zlepšení fermentačního procesu, zamezení rozvoje nežádoucích mikroorganismů a ztrát živin. Mají vliv na výslednou kvalitu siláže a ztráty během silážování. Ale žádný konzervační prostředek nenahradí chyby v technologických postupech. Tyto chyby mohou v konečném důsledku vézt k nadměrnému odtoku silážních šťáv s následným negativním vlivem na životní prostředí. Největším problémem jsou šťávy pro kteroukoli okolní vodu (tj. voda podpovrchová, povrchová), kterou kontaminují a tím ohrozit zdraví všech lidí a zvířat. 9

2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je charakterizovat čeleď lipnicovitých (Poaceae), popsat význam trav pro agrosystém, popsat výrobu siláže, metody konzervace a požadavky na kvalitní siláž, význam aditiv při konzervaci píce a dále popsat ztráty při silážování a následné dopady na životní prostředí. Součástí bakalářské práce je také porovnání tří vzorků siláží odebraných v zemědělském podniku. 10

3 CHARAKTERISTIKA ČELEDI POACEAE Čeleď lipnicovitých (Poaceae)je významná tím, že mnoho druhů je šlechtěno pro zakládání kulturních porostů. Avšak kromě toho se na trvalých či dlouhodobě využívaných stanovištích vyskytují druhy plané flóry, jejich význam není zanedbatelný (Halva et al., 1989). Tato čeleď je nesmírně bohatá. Po celém světě je určeno přes 3 500 druhů. Na území ČR v přirozených i kulturních porostech se vyskytuje asi 240 druhů. Na utváření travních společenstev se významněji podílejí pouze 30 40 druhů (Šatrůček et al., 2001). Trávy mají značnou vytrvalost a s tím spojenou různou rychlost vývinu po zasetí. Dále mají schopnost značného vegetačního rozmnožování, a tím možnost vytvářet hustý zapojený porost snášející pastvu a odolávající erozi. Trávy poskytují vysoké výnosy píce s vyrovnaným poměrem dusíkatých látek a glycidů. Píce z trav se lépe silážuje a při sušení trpí méně odrolem než píce z jetelovin. Trávy zanechávají v půdě velké množství organického humusotvorného substrátu a mají příznivý vliv na strukturu půdy. Díky svým biologickým a morfologickým vlastnostem dobře odolávají působení těžkých mechanismů a jsou lépe uzpůsobeny pro velkovýrobní agrotechniku. Vlivem mělkého zakořenění a velké náročnosti na dusík velmi dobře reagují na přihnojování a je možné u nich minerálním hnojením zvýšit výnos suché píce o 5 t/ha i více (Klesnil et al., 1981, Holúbek et al., 2007, Novák, 2009). Vedle zemědělského poslání mají trvalé travní porosty velmi důležitou mimoprodukční funkci, která souvisí s tvorbou a ochranou přírody (Hrabě, 2007, Skládanka, 2007). Ochrana půdy před vodně erozivními jevy všeobecně a zvláště na svažitých terénech. Travní porosty chrání podzemní vody před kontaminací chemickými látkami, průmyslovými hnojivy a organickými hnojivy. Také mají příznivý vliv na kondenzaci par a na vzdušnou vlhkost. Louky a pastviny působí velice příjemně a esteticky v krajinném prostředí (Klesnilet al., 1981). Druhy vhodné zejména pro konzervaci silážováním jsou jílek vytrvalý (Lolium perennel.) jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum Lam.), jílkové hybridy (Bečva, Perun, Lofa) a sveřep horský (Bromus marginatusnees ex. Steud). Dále lze využít k výrobě siláží ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elativ L.), trojštět žlutavý (Trisetum flavescens L.), psineček bílý (Agrostis stoloniferal.), psárka luční (Alopecurus pratensis L.), bojínek luční (Phleum pratense L.), srha laločnatá (Dactylis glomerata L.), kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea Schreb.). Vzhledem k nižšímu obsahu vodorozpustných cukrů je však vhodné zavadnutí píce 11

na vyšší obsah sušiny (35 %), (Klesni let al., 1981, Šantrůček et al., 2001, Hrabě, 2004, Doležal et al., 2012). 3.1 Rozdíly mezi volně trsnatými druhy trav Jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) Je náročný na teplo, vláhu a utužený povrh půdy. Nesnáší drsné klimatické podmínky a dlouhodobou sněhovou pokrývku. Píce má vysoký obsah vodorozpustných cukrů. Po vymetání se kvalita píce zmenšuje (Římovský et al., 1989, Doležal et al., 2012). Je to významný pastevní druh a tvořitel krátkodobých a dočasných lučních společenstev na orné půdě v úrodných a dobrých oblastech (Hrabě, 2009), (Klesnilet al., 1981). Vyznačuje se vysokou produkční schopností a vynikající kvalitou píce. V trvalých lučních porostech ve vyšších drsnějších oblastech s déle trvající sněhovou pokrývkou, je jeho uplatnění krátkodobé 3-4leté. Je zde vysoká náchylnost choroby plísně sněžné a citlivost na kypré rašelinné půdy (Klesnil et al., 1981, Hrabě, 2009). Velmi cennou vlastností je jeho odolnost proti intenzivnímu sešlapávání a spásání. Vyhovují mu ulehlé a utužené půdy (Klesnil et al., 1981, Šantrůček et al., 2001). Jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum Lam.) je jedna z nejvýznamnějších trav intenzivního pícninářství, vhodná zejména pro krátkodobé a dočasné porosty. Vysoké výnosy může poskytovat jeden až dva roky a ve výjimečných případech za zvláště příznivých podmínek i tři roky. Žádá půdy dobře zásobené všemi živinami, nejlépe ve staré půdní síle. Velmi příznivě reaguje na hnojení a efektivně zhodnotí i vysoké dávky dusíku. Dále je náročný na dostatek vody, ale žádá současně dobře provzdušněné půdy. Nesnáší ani tvrdší holomrazy, ani déle ležící sněhovou přikrývku (Klesnilet al., 1981, Doležal et al., 2012). Křížením jílku mnohokvětého a kostřavy luční vznikly jílkové (koloidní) hybridy jako je Perun nebo Perseus. Vyšlechtěny byly především pro dočasné travní porosty na orné půdě. Travní a jetelotravní směsi se zastoupením těchto hybridů lze využít pro pastvu nebo silážování. Díky vysokému obsahu vodorozpustných cukrů jsou dobře silážovatelné (Doležal et al., 2012). Tato volně trsnatá 2-3letá tráva, spolu s její jednoletou formou (Lolium multiflorum Lam. Var. westerwoldicum) s nižší odolností proti vymrzání nachází uplatnění v krátkodobých jetelotrávách na orné půdě. Rychlého růstu jílku jednoletého lze využít při menším podílu jako vhodné krycí plodiny pro výsev jetelotrávy, zvyšující její produkční efekt v roce založení. Jílek italský se vyznačuje vysokou produkcí a kvalitou píce s uplatněním zvl. v závlahových podmínkách. Při pěstování s jetelovinou se vyznačuj, zvl. jeho tetraploidní odrůdy, silnou konkurenční schopností vůči partnerské jetelovině (Hrabě, 2009, Šantrůček et al., 2001). Poskytuje vysoké výnosy kvalitní 12

píce, která je vhodná na zelené krmení, siláž i seno. Uplatňuje se v monokultuře nebo v krátkodobých jetelotravních směsích (Cagaš et al., 2010). Sveřep horský (Bromus marginatusnees ex. Steud) je vysoká tráva vzpřímeného vzrůstu, vhodná do suchých podmínek. Je odolný vůči mrazu, v létu vůči suchu (Římovský et al., 1989, Hrabě, 2004). Poskytuje poměrně vysoké výnosy kvalitní píce (Římovský et al., 1989). Je to vhodný druh po silážování pro dostatek vodorozpustných cukrů a nízký obsah vlákniny (Hrabě, 2004) Srha laločnatá (Dactylis glomerata) je vhodná především pro luční porosty, dále pro intenzivní jetelotravní porosty na orné půdě, pro pastevní využívání nutno volit jemnější a pozdnější odrůdy a menší zastoupení ve směsce (Hrabě, 2009). Patří k pícninářsky nejvýznamnějším druhům. Využití je univerzální, např. pro porosty luční s využitím na seno i siláž, pastevní pro pícninářství na orné půdě i jako komponent jetelotravních směsí (Cagaš et al., 2010). Vytváří silné trsy a při intenzivním využívání a hnojení je silně konkurenčním druhem. Speciálním druhovým partnerem srhy pro včasné spásání porostu na jaře je jetel plazivý (Hrabě, 2009). Vysoké výnosy píce a stravitelných živin poskytuje ve vlhčím klimatu a na půdách bohatých na živiny. Na chudých a suchých stanovištích dává výnosy malé a píci drsnou a nekvalitní. Při intenzivním hnojení lépe překonává přísušky a snese i částečně sušší polohy. Bývá dosti poškozována pozdními jarními mrazíky i časnými podzimními mrazíky. Srha laločnatá bezesporu patří mezi naše nejvýnosnější trávy. Aby však byla zachována její dobrá kvalita, musí se pěstovat na vhodných stanovištích a důrazně dbát na včasnou sklizeň (Klesnil et al., 1981, Římovský et al., 1989). Výborná kvalita píce, ale je třeba ji včas sklidit (Doležal, 2012). Ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius L.) poskytuje poměrně vysoké výnosy kvalitní píce, která je v čerstvém stavu mírně nahořklá, což zhoršuje její chutnost. Je využíván zejména na seno (Římovský et al., 1989, Doležal, 2012). Je to vysoká, volně trsnatá tráva (Hrabě, 2009), (Klesnilet al., 1981). Je význačným komponentem intenzivně využívaných jetelotráv na orné půdě (tzn. tučné senážní porosty ) v mírných až středních polohách. V intenzivněji spásaných porostech se neuplatňuje (Hrabě, 2009). Uplatňuje se především pro louky na sušších stanovištích (Klesnilet al., 1981). Je vhodná zejména pro dobře hnojené dočasné luční porosty a pro víceleté jetelotravní směsky (Římovský et al., 1989). Kostřava luční (Festuca pratensis L.) Obecně široce uplatnitelný druh volně trsnaté trávy s dobrou produkcí a kvalitou píce v běžně využívaných loukách, pastvinách i jetelotrávách na orné půdě ve všech klimatických podmínkách. Na kvalitních stanovištích při vysoké úrovni 13

hnojení N a vyšším počtu sklizní za rok snížená vitalita, konkurenční schopnost a vytrvalost. Při pastevním využívání se uplatňuje na těžších půdách a vlhčích stanovištích. Náleží k velmi chutným pastevním druhům s příznivým obsahem živin (Římovský et al., 1989, Šantrůček et al., 2001, Hrabě, 2009). Krmná hodnota a chutnost píce je jen málo ovlivněna zhoršenými stanovištními podmínkami. Na pastvinách je zvířaty vyhledávána a výborně spásána (Klesnil a kol., 1981). Používá se do jetelotravních směsek (Římovský et al., 1989). Využívána do dočasných travních porostů pěstovaných za účelem výroby siláží (Doležal et al., 2012). Bojínek luční (Phleum pratensis L.) Pozdně kvetoucí (v časně sklizených porostech často až ve 2. a 3. seči) volně trsnatá tráva odolná proti nízkým teplotám a vhodná do všech poloh, včetně bramborářských a pícninářských. Využití v loukách, pastvinách i jetelotrávách na orné půdě. Nevýhodou je nízká konkurenční schopnost zvláště při obrůstání v letním období, citlivost na hloubku setí. Při pastevním využívání je nevýhodou menší přijímatelnou mladé obrůstající píce z důvodu nízkého obsahu sušiny (Šantrůček et al., 2001, Hrabě, 2009). Bojínek velmi dobře snáší i intenzivní pastvu a sešlapávání, zvláště odrůdy vyšlechtěné pro tyto účely (Klesnil et al, 1981). Tvrdší klimatické podmínky, jako holomrazy, déle ležící sníh, pozdní jarní mrazíky, snáší velmi dobře (Klesnil et al., 1981, Šantrůček et al., 2001, Doležal et al., 2012). Používá se především do jetelotravních směsek a dočasných travních porostů a orné půdě (Římovský et al., 1989). Trojštět žlutavý (Trisetum flavescens L.) je volně trsnatý, středně vzrůstný druh velmi vhodný pro chladné až drsné klimatické podmínky a srážkové bohaté oblasti. Je dominantním druhem alpských pastvin ( Almenweide = nebeské srázovité polohy). Při zkrmování píce trojštětu žlutavého před fází metání dochází k onemocnění skotu. Uplatňuje se v tučných loukách a pastvinách zvláště na lehčích půdách a svahových polohách. V podmínkách ČR jako dominance v porostech nepřesahuje 15-17%. Porosty s vysokou dominancí trojštětu žlutavého využíváme přednostně k produkci konzervované píce pro zimní období (Hrabě, 2009). Snáší dlouho ležící sníh i holomrazy. Také dobře odolává sešlapávání a spásání. Kvalita píce z trojštětu je výborná (Klesnil et al., 1981, Cagaš et al., 2010). V sušších podmínkách poskytuje jisté výnosy poměrně kvalitní píce. Píce je jemná (Římovský et al., 1989, Cagaš et al., 2010, Doležal et al., 2012). 3.2 Rozdíly mezi výběžkatými druhy trav Lipnice luční (Poa pratensis L.) je významná výběžkatá tráva pro středoevropské a kontinentální klima. Za příznivých podmínek je dominantním druhem v trvalých pastvinách, často i trvalých loukách. Lipnice luční snáší dobře mrazivé zimní období a svými podzemními vý- 14

běžky přispívá k vytváření zapojeného drnu i porostu. Při odpovídající, tj. spíše vyšší úrovni N-hnojení a optimální době sklizně, zvl. při spásání je velmi výkonným druhem s dobrou kvalitou píce. Za těchto podmínek je i konkurenceschopná. Při opožděné sklizni je naopak konkurenční schopnost a schopnost tvorby píce snižována (Římovský et al., 1989, Hrabě, 2009). Je doplňkovým druhem pro trvale travní porosty pícního charakteru (Římovský et al., 1989, Cagaš et al., 2010). Kostřava červená (Festuca rubra, var. genuina) je výběžkatá forma kostřavy červené a je také vhodným druhem pro sušší i vlhčí louky a pastviny. Pro vyšší oblasti a extenzivně obhospodařované travní porosty je stejně významná jako lipnice luční pro nížinné polohy intenzivně obhospodařované. Výnosová schopnost je za zmíněných podmínek relativně dobrá, kvalita píce je však jen průměrná. Vytváří v pastvinách velmi dobrý, elastický a únosný drn (Hrabě, 2009). Šlechtí se pro trávníkové a doplňkově pro pícninářské využití (Cagaš et al., 2010). Kostřava rákosovitá (Festuca arundinaceae L.) se využívá do lučních i pastevních porostů (Hrabě et al., 2004, Holúbek, 2007). Z počátku byla využívána jako vysoce produkční pícní tráva, jejíž pícninářskou hodnotu však snižuje drsnost a tvrdost píce (Cagaš et al., 2010). Využívána je čistá kostřava rákosovitá nebo kříženci s jílkem mnohokvětým. V současné době jsou na trhu odrůdy Felina nebo Hykor, jedná se o křížence s jílkem mnohokvětým, které jsou zařazovány do travních společenstev pro dočasné travní porosty na orné půdě a pro trvale travní porosty. Po pokosení velmi dobře vysychá. Je vhodná pro výrobu sena a siláže (Doležal, 2012). Kultivary jsou charakteristické dobrou schopností k tvorbě zapojeného drnu, vyšší vytrvalostí, dobrým zdravotním stavem s odolností proti chorobám, dobrou obrůstací schopností i v podzimním období a zlepšenou kvalitou píce (Hrabě, 2009). Psineček bílý (Agrostis stolonifera) je krátce výběžkatá, až nízce trsnatá tráva rozšířená převážně na živiny chudších, silikátových zvětralých horninách a kyselejších půdách. V těchto podmínkách má odpovídající výkonnost. Kvalita píce průměrná (Hrabě, 2009). Náleží při spásání k druhům s nižší chutností. Je dobře odolný proti chorobám, snáší dobře i déletrvající sněhovou pokrývku (Lampter, 1967 in Hrabě, 2009). 15

3.3 Význam trav pro agrosystém Trávy mají nejenom produkční význam, kam patří produkce biomasy pro výrobu siláží, ale mají také významné mimoprodukční funkce, které nelze opomíjet (Skládanka et al., 2009). 3.3.1 Hydrologická funkce Travní porosty plní v krajině řadu funkcí a jednou z nich je i funkce hydrologická. Tu můžeme rozdělit na dvě následující funkce. Kvantitativní funkce travní porosty pomáhají převádět povrchový odtok z vyšších ploch na podpovrchový a samy brání vzniku povrchového odtoku. Kvalitativní funkce díky silně rozvinutému kořenovému systému a celoroční přítomnosti na stanovišti výrazně zvyšují kvalitu vody, která prosakuje prokořeněnou zónou pod travními porosty (Holúbek et al., 2007, Novák, 2008, Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007). 3.3.1.1 Kvantitativní funkce Plošný povrchový odtok, který je doprovázen erozí půdy vzniká na zemědělských půdách nejčastěji v těchto případech. Po přívalových deštích na holé půdě bez porostu. Postihuje to zejména plošně malé oblasti, nejčastěji v měsících květen až červenec. Dále po vydatných regionálních deštích nebo při rychlém tání sněhu, kdy voda nasytí půdu (nejčastěji mělké, horské půdy nebo na zhutněném podloží), (Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007). 3.3.1.2 Kvalitativní funkce (čistící, filtrační) V našich klimatických podmínkách se většina srážkové vody dostává infiltrací do půdy a obohacuje zásoby půdní vody, popř. prosakuje k hladině podzemní vody. Vzhledem k vysokému celkovému výparu ze zemědělských půd dochází k významnějšímu doplňování zásob podzemních vod většinou pouze na podzim a v předjaří (Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007). 3.3.2 Půdoochranný a půdotvorný význam Ze všech zemědělských plodin dokáže travní porosty nejlépe chránit půdu proti vodní i větrné erozi. Je to díky celoročnímu vegetačnímu pokryvu, zpomalování vodního proudu díky zvýšené drsnosti povrchu, silně rozvinutému kořenovému systému a intenzivní činnosti edafonu (Holúbek et al., 2007, Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007, Novák, 2008). 16

3.3.3 Hygienický a klimatický význam Travní porosty a zejména trávníky brání odnosu prachu (větrné erozi) a zároveň prach zachycují. Díky transpiraci ochlazují a zvlhčují vzduch po celé vegetační období (Holúbek et al., 2007, Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007, Novák, 2008, Skládanka et al., 2009). 3.3.4 Krajinotvorný, rekreační a estetický význam Krajinotvorná funkce se uplatňuje zejména v podhorských a horských oblastech, kde tvoří většinu zemědělské půdy. Travní porosty doplňují les a umožňují hustější osídlení krajiny. Rekreační význam se uplatňuje jednak u intenzivně pěstovaných trávníků (sportovní, parkové, používané), ale je také důležitý u druhově bohatých luk a pastvin pro rozvoj turistiky v podhorských oblastech. Estetický význam vyplývá z funkce reprezentačních trávníků a je významný i u květnatých luk (Hejduk in Skládanka a Veselý, 2007, Skládanka a Veselý, 2009). 17

4 CHARAKTERISTIKA SILÁŽÍ 4.1 Charakteristika pojmu siláž Silážování je technologie konzervace krmiv založená na rychlém okyselení naskladněné, udusané a dobře pořezané hmoty za nepřístupu vzduchu, tedy za přísně anaerobních podmínek (Doležal et al., 2010). Je to složitý biologický a mikrobiální proces, při kterém jsou za anaerobních podmínek přeměňovány činností bakterií mléčného kvašení rostlinné cukry na konzervující kyselinu mléčnou, oxid uhličitý, za současného poklesu ph. Důležité je vytvořit optimální podmínky pro rychlou přeměnu rostlinných cukrů na kyselinu mléčnou, protože je to základní předpoklad pro vznik kvalitní siláže (Kajčovič V. et al., 1968, Šantrůček et al., 2001, Horák et al., 2004, Hrabě et al., 2004, Bouška et al., 2006, Doležal et al., 2012). Uspokojivá fermentace trávy může být zlepšena vadnutím, použitím doplňkových látek pro silážování nebo jejich kombinací. Pokud povětrnostní podmínky jsou příznivé, mohou existovat dobré důvody pro nácvik vadnutí, ale v nepříznivých podmínkách mohou být preferovanou volbou aditiva (Jambor et al., 2001). Siláž s obsahem sušiny nižší než 20 % má vysoký obsah kyseliny octové, která snižuje silážní kvalitu. Použití přísad může pomoci v některých případech: konzervační látky pro siláže mohou zlepšit kvalitu siláže vyrobené z vlhkého nebo zašpiněného krmiva. Vzhledem k tomu, že tyto přísady obsahují bakterie mléčného kvašení. Bakterie mléčného kvašení jsou součástí epifytní mikroflóry na rostlinách, jejich podíl se přirozeně zvyšuje během zavadání píce (Wyss, 2011). Výsledky silážování nelze posuzovat jen podle vyhodnocení proběhlé fermentace a ztrátě živin. Zda je určitý způsob konzervace silážováním skutečně vhodný, o tom rozhoduje konzument, kterým je skot. Proto rozhodujícím kritériem je chutnost a dietetická nezávadnost siláží (Kopřiva, 1992). Nejčastější chyby při silážování je podcenění některých technologických požadavků, organizačně technické nedostatky (sklizňové linky, sklady, sladění kapacit), nepříznivé počasí, kombinace více faktorů a chyby ekonomické (nerozumné snižování nákladů na úkor technických a technických parametrů), (Horák et al., 2004). 18

4.2 Silážní mikroorganismy Epifytní mikroflóra je velmi variabilní co do počtu, tak i druhového zastoupení a představuje významné a velmi složité společenstvo mikroorganismů, které se může významně podílet nejen na vlastním průběhu fermentačního procesu (Pahlow a Honig, 1986 in Doležal et al., 2012). Kvasné procesy při silážování jsou z velké části určovány složením mikroorganismů v zelené píci. Vlastní složení mikroorganismů však značně kolísá a závisí na druhu píce, na ročním období, na klimatických podmínkách, na stupni znečištění píce apod. Při silážování představuje epifytní mikroflóru značné množství zárodků (Jakobe et al., 1987, Doležal et al., 2006). Při výrobě siláží se uplatňuje zejména homofermentativní bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus plantarum, Lactobacillus acidophilus, Lactobacillus casei, Lactobacillus curvatus, Pediococcus acidilactici, Pediococcus pentosaceus, Pediococcus cerevisce, Enterococcus faecium, Pediococcus ramnosus, Lactobacillus ruminis), které produkují kyselinu mléčnou. Kyselina mléčná bývá považována za jedinou žádoucí kyselinu v silážích, ale v poslední době nabývají na významu také heterofermentativní bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus buchneri, Lactobacillus brevis, Lactobacillus fermentum, Leunostoc), které kromě kyseliny mléčné produkují také kyselinu octovou a propionovou. Řada mikroorganismů je v silážích nežádoucí. Jedná se o bakterie mléčného kvašení, kvasinky či plísně (Doležal et al., 2012). Spory plísní zatěžují životní prostředí, plísně mohou produkovat mykotoxiny, které jsou termostabilní a mohou přecházet z krmiv do živočišných produktů (Betina, 1990). 4.3 Význam konzervace a vliv na kvalitu píce Úspěšný průběh silážování je významnou podmínkou chutnosti siláží, jejich příjmu skotem a v konečném hledisku užitkovosti a kondice zvířat (Hrabě et al., 2004). Je samozřejmé, že lze krmit pouze kvalitní siláží. Zkažená siláž může způsobit těžké onemocnění a v nejhorším případě může dojít i k úhynu zvířat. Zvlášť přísně nutno posuzovat kvalitu siláže, jíž krmíme koně, březí a kojící plemenice. Je zcela nepřípustné krmit siláží, která zčásti plesniví nebo hnije. Nejobjektivnější ukazatel dobré siláže je její zvláštní příjemná vůně (Zubrilin, 1953). Určitou pozornost je třeba věnovat také délce řezanky u silážovaných víceletých pícnin. Z vyhodnocení řady těchto siláží vyplynul poznatek, že zkrácení délky řezanky způsobilo u víceletých pícnin (jetelotráv a trav) již v prvních dnech fermentace urychlený rozvoj bakterií 19

mléčného kvašení (BMK) a také i zesílenou tvorbu kyseliny mléčné. U siláží s redukující délkou byl na konci hlavní fáze fermentace zjištěn výraznější pokles hodnoty ph a také zřetelné snížení tvorby kvasných plynů a tím i rozdílné ztráty živin a energie. Krátká řezanka silážovaných trav měla také pozitivní vliv na kvasnou aktivitu klostridií a na aerobní stabilitu. Jako vyhovující délka řezanky víceletých pícnin je považováno ještě 40 60 mm při odpovídajícím obsahu sušiny. Délku nad 60 mm je nutné považovat za příliš dlouhou z hlediska optimálních podmínek pro fermentaci. V nestabilních silážích se přeměňují zkvasitelné sacharidy nejprve na konzervující kyselinu mléčnou, která je na konci fermentačního fáze (nestabilní fáze) substrátem pro máselné kvašení (Doležal et al., 2010, Jakobe et al., 1987). 4.4 Metody konzervace Konzervovaná krmiva jsou uskladněna v patřičných skladech, které umožňují nejen vhodnou manipulaci při plnění, vyskladňování, ale také musí zajistit stabilitu krmiv a zabezpečení anaerobního prostředí. Musí vyhovovat kapacita požadavkům živočišné výroby na celkovou potřebu uskladněných krmiv. Konzervovaná krmiva (siláže) jsou skladovány v silážních žlabech různého profilu (nezastřešené, zastřešené), v senážních věžích, v silážních polních platech, v PE vacích a v obalovaných balících (Doležal et al., 2010). Nejběžnější sila po celém světě jsou hromady umístěné na zemi, betonové podložce nebo asfaltu a potaženém polyethylenovém plastu (Barnes et al., 2007). 4.4.1 Silážní žlaby Silážní žlaby (obr. 1) jsou podélná zařízení o různé délce, šířce a výšce, určená k silážování čerstvé šťavnaté a zavadlé píce. V našich podmínkách jsou silážní žlaby známy téměř od počátku silážování. Jejich technická úroveň se postupně zdokonalovala. Vlastní stavbu (obr. 2) tvoří pevné dno, dvě postranní stěny a dvě vjezdové plochy. Neprůjezdné silážní žlaby mají druhou vjezdovou plochu nahrazenou zadním čelem. Téměř všechny starší typy silážních žlabů byly průjezdné. Jejich kapa- Obr. 1 Silážní žlab 20

cita byla malá. Při naskladňování jezdil dopravní prostředek po silážované hmotě a na ni sklápěl obsah. Díky tomu se do siláže zanášelo mnoho nečistot. Žlab se plnil kontinuálně. Vodotěsnost a plynotěsnost jsou nutné k vytvoření požadované kvasného prostředí a k zabránění prosakování silážních šťáv a tekutin do půdy. Mimořádnou pozornost si zasluhuje řešení odvedení silážních šťáv (Jakobe et al., 1987, Barnes et al., 2007, Doležal et al., 2012). Je důležité zamezit ztrátám v horní vrstvě siláže (Bernardes et al., 2012). Pro odtok silážních šťáv mohou být ve dně žlabů nejméně dva odtokové kanálky podél stěn. Způsob krytí odtokových kanálků musí umožnit odtok silážních šťáv. Vložením dřevěných hranolků do kanálků, jedna podélná hrana hranolku je podložena lištou, dík tomu mohou silážní tekutiny jednoduše odtékat (Doležal et al., 2012) Obr. 2 Odběr siláže ve zpevněném silážním žlabu 4.4.2 Silážní věže Silážní věže se stavěly již ve dvacátých letech, a to z betonu, cihel nebo ze dřeva. Postrádaly mechanizaci, obtížně se plnily a vyskladňovaly (Jakobe et al., 1987, Doležal et al., 2012). U nás se od nich již z několika důvodů ustupuje. Je to investičně i provozně nákladnější technologie. Velmi limitující je nízká rychlost při naskladňování a vybírače siláží měly vysokou poruchovost. Kromě toho bylo možné do věžových sil naskladňovat píci s poměrně malým rozpětím sušiny 30-45 %. U vlhčí píce v důsledku velké výšky vrstvy dochází k vytěsňování většího množství silážních tekutin. Pokud odtečou, mohou podstatně zvýšit ztráty hmoty i živin. Když zůstanou, většinou podstatně zhorší průběh fermentačního procesu a chutnost 21

siláže. Krmiva s vyšším obsahem sušiny měla v důsledku nedokonalého vytěsnění vzduchu, zejména v horní vrstvě nižší kvalitu. Důvodem je, že se hmota při naskladňování nedusá (Doležal et al., 2012). 4.4.3 Balíky v silážní folii Při používání nové metody silážování píce do obalovaných balíků (obr. 3) je možné brát v úvahu následující výhody. Není žádná potřeba silážního sila a je nutné mít k dispozici pouze zpevněnou a rovnou plochu (Hrabě et al., 2004). Při tomto postupu konzervování se píce zavadá na sušinu 40 50 % a lisuje se do balíků, které se následně ovíjejí několika vrstvami smršťovací fólie. Tato metoda umožňuje připravit kvalitní senáže za předpokladu, že se dodrží všechny technologické požadavky (Horák et al., 2004, Skládanka et al., 2011). Technologie silážování metodou kulatých balíků je výhodná zejména k produkci letních siláží a siláží z malých ploch, popř. ze třetí seče. Tato technologie silážování je velmi vhodná také pro sklizeň a konzervaci píce z pastvin. Při rychlé sklizni a ovinutí balíků je dobrá záruka pro správný fermentační proces. Lisované siláže jsou méně kyselé (obsahují méně kvasných kyselin) a mohou být s úspěchem využívány i pro krmení koní. Kvalita lisovaných siláží vyžaduje také optimální obsah sušiny píce při sklizni. Balíkované siláže (obr. 4) jsou dobře obchodovatelné, neboť lépe vyhovují i z pohledu snadné přepravy. Kvalitní lisované siláže jsou velmi odolné proti aerobním změnám (následnému kvašení). Při výrobě balíkovaných siláží dochází k velmi malým fermentačním ztrátám (5-7 %). Při používání této technologie lisovaných siláží není zapotřebí žádný návěsný vůz. Dostatečná denní výkonnost je až 1 ha za 1 hodinu (Hrabě a kol., 2004, Skládanka et al., 2011, Doležal et al., 2012). Silážování do fólie ve hranatých nebo válcovitých balících dnes nabývá na významu. Výhoda tohoto způsobu je především pro menší farmy v tom, že nemusíme budovat nákladné stavby (věže, žlaby, jímky) a nenastává problém s únikem silážních šťáv do okolního prostředí (Mrkvička et al., 2002, Doležal et al., 2012). Obrázek 3, Balík siláže chystaný ke krmení 22

Obr. 4, Uskladněné balíky ve fólii 4.4.4 Silážování píce do vaků Silážování píce touto metodou (obr. 5) zajišťuje vysokou kvalitu siláží, neboť se dosahuje rychlé plnění stálým lisovacím tlakem a rychlý nástup fermentace a omezený vliv vzduchu. Možnost přerušení silážování bez negativních dopadů na kvalitu krmiva. Lepší kvalita krmiva ve srovnání s tradiční technologií. Vysoká kvalita je ovlivněna též vysokou měrnou hmotností siláží ve vacích. (Hrabě et al., 2004). V dnešní době se jedná už o velice populární technologie a lze předpokládat, že její význam ještě poroste. Základní výhodou silážovaná do vaků, oproti jiným silážním stavbám jako je např. silážní žlab, je nižší investiční náklad a menší riziko provozních ztrát. Tato technologie se používá pro uskladnění kvalitních krmiv za účelem výrazného snížení ztrát sušiny a energetických hodnot. Je prokázáno, že silážováním do silážních vaků se získává vysoce kvalitní siláž, většinou kvalitnějších než v jiných silážních prostorách. Nenastává problém s únikem silážních šťáv (Doležal et al, 2012). 23

Obr. 5, Silážní vak 4.5 Požadavky na kvalitní siláž Kvalitní siláž by se měla vyznačovat vysokou koncentrací energie (stádium sklizně, úprava pokosu, druh píce), nízkou ztrátou sušiny (obsah sušiny při sklizni, počet operací při zavadnutí, vliv druhu píce), čistotou (nízký obsah popelovin, stupeň znečištění, úroveň agrotechniky), vysokou kvalitou řezanky (délka a kvalita řezanky, vztah k dusání, kvasnému procesu a zdraví bachorového trávení), vysokou kvalitou fermentačního procesu (obsah sušiny, silážní aditiva, technické normy, doba silážování, obsah a poměr fermentačních produktů, anaerobní podmínky), vysokou anaerobní stabilitou, hygienickou jakostí a dietetickou využitelností (Doležal et al., 2010). Hodnota píce z travních porostů vzrůstá s její vyšší stravitelností a koncentrací energie. Dojde-li při sklizni k jejímu znečištění zeminou nebo zbytky hnoje, nezhoršuje se stav jen po stránce hygienické, ale vlivem zvýšeného podílu popelovin klesá i obsah energie (Hrabě a Buchgraber, 2009). K zásadám správného silážování a dosažení dobré kvality siláží je nutné zabezpečit základní technologické požadavky. Patří sem sklizeň píce v optimálním vegetačním stádiu, optimální obsah sušiny, silážovat pouze čistou, zdravou a neporušenou biomasu, dodržet optimální délku řezanky a využít aplikaci účinných konzervačních přípravků a použít vhodné silážní prostory (Doležal et al., 2010). Jak již bylo zmíněno dříve, správná volba délky řezanky sklízených pícnin je základním předpokladem dokonalého udusání silážované hmoty a významně ovlivňuje kvalitu fermentačního procesu. Vliv délky řezanky na kvalitu siláží a na vlastní průběh kvasného procesu je 24

známý a zcela nesporný. Krátká řezanka je předpokladem pro snadnou manipulaci, ale především umožňuje dobré udusání a tím i uvolnění enzymů a buněčných živin nezbytných k rychlé produkci kyseliny mléčné a tím i potřebné a rychlé snížení hodnoty ph. Optimální pořezání a desintegrace silážované biomasy zesílí rozklad rostlinných buněk a tím zintenzivní průběh fermentačního procesu, při současném snížení ztrát a rizik následného kvašení (Doležal et al., 2012). K hlavním faktorům silážované píce patří vedle druhu píce, také délka řezanky, především obsah sušiny při sklizni, vegetačním stádium, resp. stupeň inkrustace vlákniny ligninem, ale také technický stav řezacího stroje. Obecně platí, že čím vyšší je obsah sušiny a vlákniny silážovaných pícnin, tím kratší musí být délka řezanky, má-li se z naskladňované hmoty vytěsnit vzduch. Sběracími řezačkami se u zavadlých pícnin běžně dosahuje délka řezanky od 20 50, resp. 60 mm. Z vyhodnocení siláží víceletých pícnin vyplynul poznatek, že zkrácení délky řezanky způsobilo již v prvních dnech fermentace urychlený rozvoj BMK a vyšší tvorbu kyseliny mléčné. U siláží s redukující délkou řezanky byl na konci hlavní fáze fermentace zjištěn výraznější pokles hodnoty ph a také zřetelné snížení tvorby kvasných plynů a tím i rozdílné ztráty živin a energie. Krátká řezanka silážovaných trav má pozitivní vliv také na snížení kvasné aktivity klostridií a na posílení anaerobní stability. V nestabilních silážích se přeměňují zkvasitelné sacharidy nejprve na konzervující kyselinu mléčnou, která je na konci fermentační fáze (nestabilní fáze) substrátem pro máselné kvašení. Jako vyhovující délka řezanky je považována délka ještě 40 60 mm při odpovídajícím obsahu sušiny. Delší řezanku (50 60 mm) lze přijmout pouze v konkrétních indikovaných případech, jako např. u pícnin vegetačně velmi mladých, málo signifikovaných a s nižším obsahem sušiny (<30 50 %). Délku nad 60 mm je nutné považovat z hlediska optimálních podmínek pro fermentaci již za příliš dlouhou a tudíž i nevhodnou pro silážování (Doležal et al., 2012). 25

5 POUŽITÍ ADITIV PŘI VÝROBĚ SILÁŽÍ Používání účinných silážních přípravků je nezbytnou technologickou součástí a pojistkou pro zlepšení fermentačního procesu. Mají zaručit lepší kvalitu siláží s menším stupněm rozkladu bílkovin, s příznivějším obsahem a poměrem kvasných kyselin. Dále mají snížit ztráty energie vlivem rychlejší acidifikace silážované hmoty a posílit aerobní stabilitu (Merry et al. In Hopkins, 2000, Doležal et al., 2010, Chaves et al., 2012). Žádný konzervační přípravek není a ani nemůže být náhradou za technologické nedostatky, za nízkou kvalitu silážované píce nebo eliminovat následky nedostatečného dusání či špatného zakrytí (Horák et al., 2004, Doležal et al., 2012). Je třeba biologická aditiva stejně tak jako chemické konzervační prostředky aplikovat rovnoměrně a v plné dávce, tak jak doporučuje technologický návod. Strategii a volbu daného silážního prostředku je nutné podřídit povaze a složení silážované hmoty, obsahu sušiny a koncentraci živin v sušině (Doležal et al, 2012). Podíl celkově vyrobené a konzervované rostlinné biomasy s použitím konzervačních přípravků je v současnosti kolem devadesáti procent s tím, že větší část je konzervována zejména probiotickými přípravky (inokulanty). Chemické přípravky se spíše používají pro konzervaci jadrných silážovaných krmiv či pro vlastní konzervaci zrna. Použití chemických přípravků stoupá v případě zhoršených klimatických podmínek (Doležal et al., 2012) Biologická silážní aditiva složená z vhodných mléčných druhů mléčných bakterií stimulují na začátku fermentačního procesu mléčné kvašení, při němž dochází k velmi rychlému okyselení silážované hmoty a tím k potlačení nežádoucích rozkladných procesů. Každá plodina je více či méně kontaminovaná řadou mikroorganismů, která dokáže přeměňovat potřebnou energii na řadu produktů, které jsou z hlediska nutričního zcela nepotřebné, v horším případě jsou hygienicky či dieteticky nežádoucí (Doležal et al., 2012). Pro široké použití biologických silážních přísad svědčí kromě přijatelné ceny skutečnost, že tyto přípravky na rozdíl od chemických konzervantů neohrožují ekosystém možnými cizorodými látkami (Jakobe et al., 1987). Úlohou chemických aditiv (inhibitorů fermentace), je rychle snížit hodnotu ph, inhibovat nežádoucí skupiny mikroorganismů a tím omezit tvorbu nežádoucích fermentačních produktů (Doležal et al., 2012, Loučka et al., 1997). Zejména zamezit hlubokému rozkladu bílkoviny (proteinu), zvýšit aerobní stabilitu siláží, zlepšit příjem sušiny siláže a zvýšit stravitelnost živin. Dále se od přídavků chemických prostředků očekává vedle výživné hodnoty siláží (vyšší 26

podíl zbytkových sacharidů), především zlepšení výsledné hygienické jakosti a aerobní stability siláží. Chemické konzervační prostředky jsou úspěšně využívány zejména při silážování rostlinného materiálu s vyšší vlhkostí a nižším obsahem lehce rozpustných cukrů (obtížně silážované pícniny), ale také u produktů s vyšším obsahem živin a sušiny (vlhké zrniny), a dále u produktů z potravinářského průmyslu (pivovarské mláto, škrobárenské mláto) a při ochraně lisovaného sena (Doležal et al., 2012). Jak při sečení nebo úpravě posečené píce v kondicionérech, tak i při samotném sběru řezačkou, sběracím vozem nebo při úpravě lisem lze k silážované píci přidávat pomocí aplikátorů různých typů aditiva, jak biologické inokulanty, tak chemické konzervanty. To je možné dělat i přímo v konzervačním prostoru. Tam se na silážovanou hmotu mohou sendvičovým způsobem přidávat i látky, které absorbují přebytečnou vlhkost, samozřejmě dle návodu a při patřičně rovnoměrném rozvrstvení. Zamíchání absorbentu do silážované hmoty bývá technicky náročné. U nás se tato technologie používá jen opravdu výjimečně. Není sporu o tom, že kvalitu fermentace lze pozitivně ovlivnit přídavkem konzervačního aditiva, ať již biologického inokulantu nebo chemického konzervantu. Při rozhodování o jeho použití je třeba brát v úvahu, že silážování je komplex interakcí různých biochemických a mikrobiálních procesů, ovlivňovaných velkým množstvím faktorů, které jsou navíc vzájemně provázané. Například, zvýší-li se obsah sušiny zavadlé trávy z 30 na 35 %, je dobré zkrátit řezanku ze 30 na 20 mm. Dosáhne-li se u píce při jejím zavadáním obsahu sušiny 35 % za dobu kratší než dva dny, není většinou nutné přidávat aditiva. Přidáním bakteriálního inokulantu však můžeme nastartovat správný fermentační proces a následně snížit ztráty živin. Jestliže píce vymokne, pak se aditiva přidávat doporučuje, i když se obsah sušiny 35 % do dvou dnů zajistit podaří. Pokud bude píce sklízena v optimálním stádiu zralosti, stačí přidávat pouze aditivum bakteriální, pokud bude mít méně vhodnou sušinu, je třeba použít probiotickoenzymatické aditivum s vysokou aktivitou hydrolytických enzymů. Kdyby se k tomu ještě přidružily nedostatky v kvalitě zpracování a udusání řezanky, bude výhodné použít probioticko-enzymatické aditivum s vysokou aktivitou oxidoredukčního enzymu glukózaoxidázy. Pokud podmínky pro silážování budou natolik nepříznivé, že použití biologických aditiv bude nedostatečné, přichází na řadu použití aditiv chemických, kterých je také celá řada. Výsledek fermentace bývá závislý nejen na druhu použitého aditiva, ale i na jeho dávkování. V horších podmínkách pro silážování je lepší používat aditiva raději v množství odpovídajícímu horní hranici jejich doporučené dávky (Pozdíšek et al., 2008). Mezi podmínky použití aditiv patří, že firmy musí garantovat, že jejich aditiva nejsou (při použití za stanovených podmínek) škodlivá ke zdraví zvířat. Aditiva nesmí negativně ovliv- 27

ňovat živočišnou produkci, ani prostřednictvím hospodářských zvířat způsobovat závadnost potravin živočišného původu a jakkoliv touto cestou ohrožovat zdraví lidí (Loučka et al., 1987). 5. 1 Přehled aditiv používaných pro konzervaci píce Na trhu je řada aditiv, jsou to aditiva biologická, chemická nebo kombinovaná. Tato aditiva představují různé bakterie, enzymy nebo organické kyseliny. Biologické inokulanty můžeme rozdělit na bakteriální a bakteriálně enzymatické. Mezi bakteriální biologické inokulanty řadíme homofermentativní mléčné bakterie, homo a heterofermentativní mléčné bakterie, bakterie využívající méně rozpustné sacharidy a bakterie zlepšující aerobní stabilitu (Lactobacillus buchneri, propionové bakterie). Mezi bakteriálně enzymatické patří enzymy s hydrolytickými (celulázy, hemicelulózy, amylázy) a enzymy oxidoredukční (glukózaoxidáza). Mezi chemické konzervanty patří anorganické kyseliny a jejich soli, organické kyseliny (mravenčí, propionové) a jejich soli a chemické látky působící selektivně na epifytní mikroflóru (dusitan sodný, hexametyltetramin). Kombinovanými přípravky mohou být mléčné bakterie v kombinaci s chemickými látkami inhibujícími kvasinky a plísně (Pozdíšek et al., 2008). 28

6 ZTRÁTY PŘI SILÁŽOVÁNÍ PÍCNIN A KRMIV Během silážování pícnin a krmiv dochází pravidelně ke ztrátám způsobeným kvašením a biochemickými pochody v silážní hmotě. Další větší ztráty na hmotě, sušině a stravitelných živinách nastávají v povrchové vrstvě siláží, kolem stěn a na dně silážního prostoru. Tato silážní hmota je značně znehodnocená, takže se nemohou použít ke krmení. Čím je silážní prostor (stavba) dokonalejší, a hlavně je-li technika silážování vyhovující, tím menší jsou ztráty na hmotě, sušině, stravitelných živinách a celkové jakosti siláže. Při silážování uhlohydrátové píce v povrchových krechtech, kde bývají ztráty nejvyšší, je třeba zvlášť pečlivě dodržovat zásady správného silážování, tj. řádné dusání řezanky silážní hmoty po 30cm vrstvách a správné uzavření povrchového krechtu do dvou dnů. Obsah všech vitamínů zůstává v siláži téměř plně zachován, pokud se řezanka zelené píce ihned urychleně správně silážuje. V kvalitní siláži bývá obsažen provitamín A karoten, vitamín B i C, a to 80-90% z původního množství v zelené píci. Provitamín D i vitamín E zůstává též zachován. Menší část vitamínů přechází do silážní šťávy. Ve špatné siláži horší kvality klesá značně obsah všech vitamínů. Týká se to hlavně provitamínu A karotenu, vitamínu B a C, které se ničí vyššími teplotami, k nimž dochází při nesprávné technice silážování. Obsah minerálních látek v silážích velmi dobré kvality zůstává také zachován (Karkan, 1959). Během doby sklizně a fermentace při silážování ztráty, které je možno posuzovat jako nevyhnutelné (nelze jim zabránit), vznikají zákonitě a vyhnutelné(můžeme jim zabránit nebo je omezit technologickým zásahem). Podle technologického postupu se člení ztráty na polní (od pokosení po odvoz sila, včetně zavadání), fermentací, odtokem silážních šťáv a při vyskladňování siláže (aerobní sekundární fermentace). Ztráty při silážování se vyjadřují jako ztráta hmoty, sušiny a energie (Kopřiva, 1992). Silážní věže, zejména kyslíku omezující sila, jsou nejvíce konzistentní na zachování plodiny s nízkými ztrátami sušiny. Balené balíky a vaky sila mohou produkovat podobné výsledky, když je plastový obal udržován bez otvorů. Hromady a silážní jamy jsou obvykle uzavřeny méně efektivně než zabalené balíky a vaky, jsou tak ztráty obvykle vyšší, ale sníží se povrch k objemovému poměru těchto větších sil a brání katastrofálním ztrátám, které mohou nastat ve vacích a zabalených balících (Barnes, 2007). Únik silážních šťáv je jednak závažným ekologickým problémem, ale také představuje významné ztráty výživné hodnoty (hmoty, sušiny, energie, minerálních látek a vitaminů). Ztráty sušiny v důsledku odtoku šťáv mohou tvořit 5 7 %, ale zpravidla i více. Ztráty úni- 29

kem silážních šťáv mohou být vyšší než jiný druh ztrát během fermentace. Úroveň ztrát v důsledku tvorby a úniku silážních šťáv závisí v největší míře na obsahu sušiny silážované píce, délce řezanky, stupni dusání, výšce silážované hmoty, stupni znečištění a použití konzervačního prostředku (Doležal et al., 2010). 7 SILÁŽOVÁNÍ A VLIV NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Objemná krmiva, která se silážují při obsahu sušiny nižším než 25 28 % uvolňují silážní šťávy. Množství těchto uvolněných šťáv je logicky spojeni i s výškou silážované hmoty, potažmo vytvořeným tlakem v silážovaném materiálu. Vytékající silážní šťáva je složena především z buněčné šťávy, která vytéká z odumřelých či narušených rostlinných buněk. Vyplňuje volný prostor profilu siláže a vlastní hmotností, popřípadě mechanickým tlakem při dusání, se z ní vytěsňuje. Jak již bylo zmíněno, ztráty únikem silážních šťáv mohou být vyšší než i jiný druh ztrát během fermentace. Úroveň ztrát v důsledku tvorby a úniku silážních šťáv závisí v největší míře na obsahu sušiny v silážované píci, délce řezanky, stupni dusání, výšce silážované hmoty, stupni znečištění a použití konzervačních prostředků (Jakobe, 1987, Doležal et al., 2012). Silážní šťávy jsou roztokem s vysokou koncentrací lehce rozpustných organických substancí a podílem popelovin. Z organických složek jsou nejvíce zastoupeny organické kyseliny, dusíkaté látky a bezdusíkaté látky výtažkové (BNLV). Dále mohou být v silážní šťávě obsaženy látky antinutriční povahy, tj. saponiny, tanin, glykosidy, těžké kovy, tj. kadmium, rtuť, olovo a arzén, dále dusičnany, dusitany a rezidua pesticidních látek nebo konzervačních přípravků (Jakobe, 1987). Jsou velmi nebezpečným zdrojem znečistění pro vodní toky. Mají vysokou hodnotu BSK 5 (biochemická spotřeba kyslíku) a chemická spotřeba kyslíku (CHSK) a obsah bakterií. U povrchových vod silážní šťávy značně narušují kyslíkový režim, umožňují rozvoj železitých a manganových bakterií, voda velmi zapáchá a chuť pitné vody je ovlivněna i při nízkých koncentrací silážních šťáv. Únik silážních šťáv ze skladovacích prostor je velmi nebezpečný a je nutné dbát na opatrnost při jejich produkci a uskladnění (Hubačíková a Oppeltová, 2008). Silážní šťáva, pokud odtéká do rybníka apod., je škodlivá pro ryby. Nejhorší je, dostává-li se tato tekutina, která se rychle kazí a podléhá hnilobě, do studní, z nichž je pak pitná voda nepoživatelná (Kotora, 1956). 30

Únikem silážních šťáv jsou postihovány zejména toky s malým průtokem. Organické živiny obsažené v silážní šťávě jsou živnou půdou pro bakterie, plísně a kvasinky, které se hromadí a zpomalují tok. Dochází k hromadění šťáv s tím, že při nedostatku kyslíku se neodbourávají ani ostatní organické látky obsažené ve vodě (Jakobe, 1987). Potencionální škodlivosti zkvašených silážních tekutin je tak velký, že si to jen málokdo dokáže představit nebo připustit. Silážní šťávy jsou známy svou vysokou kyselostí a jako výborné médium pro růst různých mikroorganismů (proto se šťávy tak rychle kazí). Méně se již ví o tom, že pokud silážní tekutiny kontaminují buňky rostlinných nebo živočišných pletiv, dochází u nich k významnému úbytku kyslíku (buňky nemohou dýchat, proto také například tak rychle hynou ryby v řece, do které se vylila tekutina z jímky na silážní šťávy), (Loučka, 2002). Znečištění vod omezuje nebo zcela znemožňuje jejich další využívání, resp. zvyšuje nároky na jejich úpravu do původního stavu (Hubačíková a Oppeltová, 2008). Po zkrmení siláže (z vaků) nastává problém s likvidací použité fólie. Pokud se správně odřezává, lze ji využít k zakrývání či obalování různých materiálů a předmětů. Její úplná recyklace doposud není v České republice zcela vyřešena (recyklace však dosud není vyřešena ani u silážních plachet nebo samosmršťovacích UV fólií), (Loučka, 1997). K zakrytí silážované hmoty (aerobní izolaci) se používá celá řada materiálů. Jsou to plachty a fólie různého složení, velikostí a barev. Tyto plachty a fólie je nutné ekologickým způsobem likvidovat. Není přípustné, aby se kousky těchto materiálů dostaly na pole nebo dokonce do zažívacího traktu zvířat (Loučka, 2002). Při případné tvorbě silážních šťáv je vždy nutné umožnit jejich dokonalé odvedení. Hromadí-li se v dolní vrstvě siláže, dochází k výraznému zvýšení obsahu kyseliny octové na úkor kyseliny mléčné a k zhoršení jakosti, popř. k rozkladu této vrstvy siláže (Jakobe, 1987). Silážní tekutiny jsou pro přírodu 5 20krát škodlivější než hnůj produkovaný hospodářskými zvířaty (Loučka, 2002). Zásady při odstraňování silážních tekutin je dostatečná kapacita jímek (5 6 měsíců), bezpečný odvod silážních tekutin ze žlabu do jímek, požadavek na částečnou neutralizaci šťáv před jejich aplikací na porost (přídavek páleného vápna v dávce 5 10 kg/m 3 ), zákaz vyvážení na půdu mimo vegetační období neaplikovat na zmrzlou půdu nebo i částečně pokrytou sněhem, nepřekročit maximální dávku šťáv 20 25 t/ha plochy. Důsledně dbát při odstraňování na zásady ochrany povrchových vod a zdrojů pitné vody a vyvážet pouze na pozemky mimo ochranných pásem vodních zdrojů (Doležal et al., 2012). 31