Rozhovor: Různé příčiny, stejné důsledky 2 téma Stěhování do města sen, nebo noční můra? 3-6 diskuse Zábory půdy ve prospěch hotelů 7-8 2 0 1 5 ROZVOJOVKA 3 Městská chudoba Afghánistán Kolumbie Etiopie Kamerun Indie Kambodža
K A L E I D O S K O P K E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni S T R A N A 1 foto editorial: archiv Terezy Hronové foto kaleidoskop: www.theshoethatgrows.org foto titulní strana: Vladimír Inek Město, nebo vesnice? Tuhle otázku si kladou miliony lidí na světě. Ptají se i ti nejchudší z chudých, kteří touží jen po tom uživit svou rodinu a poslat děti do školy. Právě touha po lepším životě je často začátkem cesty do kruhu městské chudoby. Zemědělec s malým políčkem se doslechne o možnosti pracovat třeba v továrně, prodá veškerý majetek, opustí rodinu, známé a svou rodnou hroudu, a vyrazí do velkoměsta. Tam na něj ovšem nikdo s otevřenou náručí nečeká. Bez vzdělání, znalosti řemesla a doporučení od známých uspěje jen málokdo. Lidé často končí u žebrání, v horším případě u prostituce a nelegálních činností. Přesto je urbanizace, tedy stěhování do měst, obrovský trend moderní doby. S ní roste i počet lidí žijících ve slumech, na cizích pozemcích v nezákonných osadách, v chudobě. I proto je městská chudoba více než aktuálním tématem pro rozvojové agentury. Odborníci ji považují za jeden z nejpalčivějších problémů v oblasti rozvojové spolupráce. Na následujících stránkách se dočtete o tom, jak pracuje s městskou chudinou Člověk v tísni v Etiopii, Afghánistánu a Kambodži. Nahlédnete pod pokličku indického Dillí a seznámíte se s místními sběrači odpadků. Vezmeme vás do Kamerunu i Kolumbie, kde přístav Buenaventura dobře ilustruje rozevřené sociální nůžky. Přejeme inspirativní čtení. ROZVOJOVKA 3/2015 Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 410 E-mail: rozvojovka@clovekvtisni.cz Autoři: Michala Traplová, Tereza Hronová, Barbora Jelínková, Jiří Krejčík Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš Boty, které rostou s dětmi Pro chudé děti je často dost těžké sehnat nové boty, když ze starých vyrostou. Přitom asi 2 miliardy lidí trpí chorobami a parazity z půdy, a to mimo jiné právě proto, že nemají chráněná chodidla. V některých zemích není možné chodit bosky do školy. Kenton Lee z nadace Because International se rozhodl najít řešení poté, co viděl na mši v Nairobi holčičku v bílých šatech, která měla o několik čísel menší boty. Napadlo ho, že by bylo skvělé mít obuv, která V průměru 1598 kalorií, tolik přijmou podle nové studie organizace Labour Behind the Label denně pracovnice textilních továren v Kambodži. To je asi polovina doporučovaného množství. Asi 33 % z nich trpí podváhou, 25 % velmi vážnou formou. Minimální mzda, kterou dostávají Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Zajímá vás více? www.rozvojovka.cz by se zvětšovala s dětskou nohou. A tak vymyslel sandály, které vydrží alespoň pět let. Bota, která roste je totiž navržena tak, aby se dala pomocí připínacích knoflíků snadno zvětšit. Jsou také velice odolné a snadno se čistí. Tenhle vynález už pomohl v Mexiku, Malawi, Indii nebo v Kambodži. Autor projektu vyzývá ty, kteří cestují do rozvojových zemí, aby koupili botičky za 15 dolarů a vzali je s sebou. Zdroj: www.theshoethatgrows.org V textilních továrnách pracují vážně podvyživené švadleny, je v přepočtu asi 2000 Kč. Autoři výzkumu dokázali, že kdyby ženy měly za 10 pracovních hodin sníst doporučovaných 3000 kalorií, pak by je to stálo asi 1 900 Kč měsíčně. Přitom reálná mzda, z níž lze v Kambodži uživit rodinu, se pohybuje kolem 11 500 Kč. Často pracovnice továren nevydrží nápor a omdlí. Podle svědků na jednom patře továrny kolabovalo najednou i 300 žen. I to svědčí o podvýživě. Ta je přitom dědičná a ohrožuje plod v případě těhotenství a dítě v případě kojení. Autoři výzkumu navrhují jako jedno z řešení, aby zaměstnavatelé ženám poskytovali bezplatné obědy. Pracovnice žijí v podmínkách moderního otroctví hnané na hranici chudoby požadavky zaměstnavatelů a mezinárodních oděvních gigantů. Ti profitují z toho, že je pro Kambodžanky stále obtížnější uspokojit základní potřeby, říká právnička Tola Mouen z Phnom Penhu. Zdroj: www.labourbehindthelabel.org
Městská chudoba, palčivý problém dneška Příčiny městské chudoby se v různých regionech liší, důsledky ale bývají stejné, tvrdí Ann-Katrina Bregović. Mluví přitom z vlastní zkušenosti z Keni nebo Afghánistánu, kde vede programy společnosti Člověk v tísni. Proč vlastně lidé odchází z venkova do měst? Příčiny jsou složité a v různých oblastech různé. Ve většině zemí je ale hlavním důvodem migrace z venkova do měst touha po lepší ekonomické situaci rodin. Na mnoha místech světa, třeba v Afghánistánu, je důvodem pro opuštění domova bezpečnost. Na vesnici jsou životy lidí ve větším ohrožení, města se snaží vláda stabilizovat. Roli hraje i přístup k základním službám a lepší infrastruktura. Ve městech v současné době podle OSN žije 54 % světové populace. Odhaduje se, že v roce 2050 toto číslo vzroste na 66 %. Takže je jasné, že problematika městské chudoby není otázkou budoucnosti, ale dneška. V čem se liší městská chudoba od té venkovské? Dramatický příliv lidí do měst je často jedním z hlavních důvodů, proč nelze začít s urbanistickým plánováním. Je třeba pokrýt naléhavé potřeby nově příchozích. Ti se navíc často usazují na pozemcích, které jsou určeny pro jiný účel nebo jsou v soukromém vlastnictví. Tyto neformálně osídlené lokality jsou pak příčinou hlavního, pro městskou chudobu specifického problému pozemkových sporů a s nimi spojeného strachu migrantů z vysídlení. V některých oblastech, například v Kambodži, může vysídlení vést ke ztrátě obživy. Obyvatelé jsou přesidlováni v rámci měst na místa, z nichž není možné dopravovat se do práce, nebo jejich profese není v dané lokalitě potřebná. Specifické pro městskou chudobu je, že chudí se mnohem více spoléhají na peněžní trh, případné nestability na trhu se jich tedy více dotýkají. Dalším problémem jsou podpůrné sítě lidé jsou odkázáni sami na sebe, protože rodinu a známé mají na venkově. Jaký očekáváte v této problematice vývoj? Jak jsem říkala, do roku 2050 budou dvě třetiny světové populace žít ve městech. Podle odhadů bude polovina městských obyvatel ve slumech či jiných nelegálně osídlených lokalitách. Vyhlídky tedy nejsou růžové a humanitární a rozvojové organizace si teprve nyní pomalu začínají uvědomovat, jak palčivý tento problém je. Existují nějaké regionální rozdíly v oblasti městské chudoby například mezi Keňou a Afghánistánem? Rozdíly mezi regiony najdeme už při snaze městskou chudobu definovat. Podle některých měřítek je hlavním určujícím faktorem chudého obyvatele města jeho obydlí. Městská chudina tedy nebydlí v trvalých příbytcích. Tím se rozumí obydlí sbité z menších či větších plechových plátů na dřevěné konstrukci, jaké známe z afrických slumů. Kdyby se ale podle tohoto kritéria definovala městská chudina v Afghánistánu, spadal by do této kategorie jen malý počet lidí. Jen ti, co bydlí ve stanech. V drsných klimatických podmínkách s letními teplotami kolem 40 C a zimními mrazy by v Afghánistánu nikdo v příbytku ze subsaharské Afriky nepřežil. Je tedy potřeba podívat se na kulturní a geografické rozdíly, než označíme někoho jako městskou chudinu. Ovšem hlavní problémy těchto lidí se většinou neliší nemají obživu, sociální vazby, přístup k lékařské péči a vzdělání atd. Kdo je městskou chudobou nejvíce ohrožen? Nejvíce ohrožené jsou rodiny, které jsou existenčně odkázány jen na jednoho svého člena. Živitel je většinou nekvalifikovaný dělník bez stálé práce, snaží se vydělat alespoň nutné minimum. Nedostatek vzdělání venkovských obyvatel je pro mnoho z nich ve městě velkou překážkou, kvůli níž často zastávají namísto důstojného pracovního místa ve formální ekonomice práci v neformálním sektoru, často v nebezpečných pracovních podmínkách, kde není brán ohled na dodržování základních lidských práv. Je nějaké řešení tohoto problému? Otázka boje proti městské chudobě a zamezení jejího růstu je v současnosti jednou z nejpalčivějších. Existuje vůbec možnost, jak podpořit chudé obyvatele měst a současně zamezit tomu, aby se tato sociální skupina rozrůstala? Navíc příčin městské chudoby je více a často jsou propojené, nelze řešit jen jednu. Nabízet profesní školení bez podpůrných kurzů čtení, psaní a počítání nepřinese z dlouhodobého hlediska velký efekt. I švadlena by si měla umět spočítat výdaje a příjmy. Důležité je zaměřit se na díry na trhu. Všichni chudí se nemůžou stát švadlenami. Navíc pokud nemají peníze do začátku, těžko začnou podnikat. A pokud dostanou finance bez informací, jak je správně investovat, také to je špatně. Úspěšnější jsou většinou rozvojové projekty, které se zaměřují na oblasti s menší rozlohou a s méně obyvateli, o to intenzivněji s nimi ovšem pracují. Důležitá je kvalita, ne kvantita. Je třeba si uvědomit, že nevydařené projekty nejsou jen špatnou zprávou pro realizátory, ale hlavně pro obyvatele. Pro ně jsou jedinou cestou, jak se dostat z bludného kruhu chudoby. Dalším generacím jinak nezbude nic jiného, než jít ve šlépějích těch předešlých. R O Z H O V O R R S T R A N A 2 autorky rozhovoru: Tereza Hronová, Michala Traplová archiv autorky
T É M A Městská chudoba TS T R A N A 3 text: Lenka Květová Člověk v tísni Věra Žilková idnes.cz Afghánské městské chudině nepomáhá ani zahraničí Lidé po celém světě se čím dál častěji stěhují do měst třeba za vidinou lepšího výdělku. Ani chudý Afghánistán neunikl tomuto globálnímu trendu. Afghánistánem již po více než tři desetiletí zmítá krutý konflikt. Válka v různých podobách nutí obyvatele venkovských oblastí utíkat do měst, jako je Kábul, Mazár-e Šaríf, Herát, Kandahár či Džalálábád. Obyčejní lidé se snaží schovat do stabilnějších měst před boji mezi Tálibánem a vládními silami, ale i v naději na získání práce a přístupu ke službám. Namísto pronájmu osada V současnosti v zemi žije asi každý třetí člověk ve městě a tento počet neustále roste v posledním desetiletí skoro o 6 % ročně. Pro většinu migrantů se ale sen o lepším životě změní v další noční můru. Velkým problémem je, a to nejen v případě Afghánistánu, rostoucí konkurence na městském trhu práce. Ta dělá nalezení zdroje obživy pro nově příchozí stále těžší. Venkované jsou navíc často negramotní, nevyučení a chybí jim tolik důležité sociální vazby. Po příchodu do města je pro ně často velkým problémem i množství věcí, za které musí najednou poprvé v životě platit nájem, elektřina, doprava a další. Právě s placením za bydlení souvisí i vznik neformálních osad v afghánských městech jedná se o shluky jednoduchých obydlí na půdě, která nepatří jejich obyvatelům Po příchodu do města si chudší migranti často rozloží tábor v opuštěných domech či nezastavěných oblastech. Tam přežívají ve špatných hygienických podmínkách a v neustálém strachu, že je majitel pozemku jednoho dne přijde vystěhovat. Obzvláště v případě komunit s tak rozvětvenými rodinami a silnými sociálními vazbami, jako jsou ty v Afghánistánu, je obrovskou nevýhodou ztráta přátel a příbuzných. Kromě pocitu vykořeněnosti lidé přichází o zázemí i o možnost obrátit se na příbuzné a sousedy v případě nouze. Podvýživa, zloděj budoucnosti Všechny tyto a mnohé další problémy jsou důvodem, proč chudí v afghánských městech v posledních letech dále chudnou. Podle údajů z průzkumu společnosti Člověk v tísni a jejích partnerů z roku 2014 se nachází pod hranicí chudoby, tedy s příjmem asi 750 Kč na měsíc na člena rodiny, přibližně tři ze čtyř městských domácností v zemi. To se projevuje samozřejmě i na kvalitě a množství potravin, které mají k dispozici. Jen polovina městského obyvatelstva dosahuje přijatelného příjmu potravy. Jedna z pěti domácností alespoň jednou měsíčně zažije situaci, kdy některý její člen musí kvůli nedostatku jídla strávit alespoň den o hladu. I v případě, že rodina nějaké jídlo má, často se potýká s nedostatkem vitamínů. To není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že typické jídlo afghánské městské rodiny se skládá buď z rýže, brambor, těstovin nebo jogurtu a chleba důkladně zapíjeného čajem. Přitom podvýživa hlavně u dětí do dvou let věku a těhotných či kojících žen dokáže nenávratně poškodit mozek a ukrást tak dítěti budoucnost. Nedostatek zahraniční pomoci Vzhledem k tomu, že se migranti nemůžou v problémech obrátit na příbuzné a známé, kteří zůstali na venkově, jedinou možností v neúnosné situaci zůstává půjčka. Tři čtvrtiny rodin žijících ve městech jsou tak zadlužené. Problémy jsou o to horší v případě, že je rodina závislá na jediném zdroji příjmů nebo některý člen domácnosti, obzvláště muž-živitel, je drogově závislý nebo dokonce zcela chybí. Stejně jako v jiných případech, i zde hraje roli vzdělání. V Afghánistánu má městské obyvatelstvo bez vzdělání asi 60 % pravděpodobnost vážného nedostatku jídla. V případě absolvování základní školy už jen 40 %. I když se chudoba v afghánských městech zhoršuje, místní vláda nedokáže problémy řešit a zahraniční pomoci se tu nedostává. Stejně jako ve většině rozvojových zemí i v Afghánistánu se většinou zahraniční organizace zaměřují na venkov. Několika svými projekty podporovanými z fondů Evropské komise a České rozvojové agentury se snaží tyto nedostatky řešit společnost Člověk v tísni. Pomáhají různá odborná školení nevyučených migrantů, podpora základního vzdělávání či drobného hospodaření a podnikání.
Buenaventura: rozdělené město, o kterém se nemluví Kolumbie vede žebříčky sociální a ekonomické nerovnosti. Rozdíl mezi městem a venkovem je často propastný. T É M A Městská chudoba TS T R A N A V pořadí již čtvrté mírové procesy, které začaly v roce 2012, se zdají být konečně milníkem ve více než padesátileté historii vnitřního ozbrojeného konfliktu v Kolumbii. Podle kolumbijského Úřadu pro odškodnění obětí konfliktu (UNARIV) je tu dnes registrovaných téměř 5 milionů vnitřně přesídlených osob. Vnitřní migrace a násilné vysídlování venkovského obyvatelstva z jeho vlastní půdy změnily tvář Kolumbie, která byla tradičně utvářena několika klíčovými regionálními a relativně autonomními městskými centry. Ta se od 60. let minulého století stala cílem novodobých bezzemků zemědělců, kteří byli nuceni opustit svou násilně zabranou půdu či utéct ze strachu o život, když odmítli spolupracovat s guerillou, polovojenskými skupinami nebo armádou. Kolumbie se stala symbolem násilí a bezpráví. Posledními mírovými procesy se otvírá nová éra Kolumbie a pomalu se utváří cesty k dialogu namísto násilí a porušování lidských práv. Zapomenutí a neviditelní Vysídlení, roztroušení po celé Kolumbii a žijící v sociálně vyloučených lokalitách velkých měst, dnes a denně čelí postkonfliktní situaci, která se ale příliš neliší od té během konfliktu samotného: chudoba, nedostatek pracovních příležitostí, absence ochrany proti nelegálnímu obchodu s drogami, chybějící státní aparát. Ten často supluje bývalá guerilla, nyní nazývaná autodefensa. V zemi obrovských sociálních rozdílů je realizace snu o klidu a důstojném životě pro všechny stále spíše utopií než dosažitelným volebním cílem. Jedním z míst, kde snaha o zlepšení bezpečností situace a životních podmínek místních obyvatel zcela selhala, je mezinárodní přístav Buenaventura na pacifickém pobřeží Kolumbie. Tady konflikt neskončil. Při pohledu na mapu města se díváte na města dvě, rozdělená pomyslnou hradbou. Ta se stává konkrétní při pohledu na příjmy místní přístavní společnosti. Buenaventura představuje strategický přístav pro mezinárodní obchod se zeměmi v Tichém oceánu a do modernizace přístavu investovaly firmy ze Španělska, Německa, Filipín nebo Japonska. Existují plány na rozšiřování přístavní infrastruktury. Buenaventura se stala jedním z klíčových center politicko-ekonomického uskupení Alianza del Pacífico, jehož členy jsou kromě Kolumbie také Chile, Mexiko a Peru. Přístavní společnost je zároveň jedním z hlavních zdrojů příjmů pro obyvatele žijící v druhé, zapomenuté a ignorované Buenaventuře městě bez pravidelného přístupu k nezávadné vodě, bez důstojného a dostatečného bydlení, bez sanitárního zařízení a především bez možnosti žít normální život bez násilí. V této druhé Buenaventuře panuje řád nastolený samozvanými kriminálními skupinami financovanými nelegálním obchodem s drogami. Realita, o které se mlčí Buenaventura je důkazem paradoxu ekonomického rozvoje, který namísto adekvátní sociální politiky a investic do boje s chudobou doprovází korupce a hromadění prostředků v rukou zahraničních společností nebo několika mocných. Součástí reality, o které se příliš nemluví, je monopol přístavní společnosti na trhu práce. Lidé z chudinských čtvrtí mají v zásadě tři možnosti: pracovat za minimální mzdu jako nekvalifikovaná pracovní síla v nákladním přístavu, živořit prostřednictvím drobného rybolovu nebo se stát součástí nelegálního obchodu s drogami, získat rychlou hotovost a být pod ochranou místních šéfů. Nějaké iniciativy v podobě školení a hledání dalších alternativ pro znevýhodněné obyvatele zde existují a to zejména pro místní ženy, jež jsou prakticky vyloučené z rybolovu nebo těžké práce v přístavu. Avšak, jak přiznává ředitel obchodní komory v Buenaventuře, konkurovat nelegálním aktivitám je velice těžké. Zvláště v klimatu neustálého strachu a výhružek, kterým musí chudí obyvatelé čelit. Přítomnost státu nebo radnice v chudinských čtvrtích neexistuje. Jedinou autoritou jsou místní šéfové rozhodující o životě druhých. Doslova. V Kolumbii i samotné Buenaventuře se však o tragédii, kterou místní obyvatelé žijí, mlčí. Z řady důvodů, nejen ze strachu. Buenaventura představuje zásadní selhání státu v pomoci těm nejpotřebnějším, zároveň zde hraje roli i všudypřítomná etnická otázka. Asi 85 % obyvatel města tvoří černošská populace, skupina obyvatel nejen nejvíce postižená násilím a vnitřním přesídlováním, ale také sociálním stigmatem a nedůvěrou ze strany státních institucí a zbytku Kolumbie. Lidé v Buenaventuře jako by překonávali mnohonásobné bezpráví: zůstávají na okraji sociálních, politických a ekonomických zájmů veřejného a soukromého sektoru i pozornosti společnosti. Jak řekla poslední starostka Buenaventury při projevu k zaměstnancům kolumbijského Ministerstva financí: Nepotřebujeme vaši charitu. Potřebujeme vaši důvěru. V Buenaventuře není jen násilí, ale i lidský potenciál, který je potřeba rozvíjet. 4 text: Lenka Sobotová Julián Castro
T É M A Městská chudoba TS T R A N A 5 Text: Karel Vrána ilustrační Karel Vrána Od prodeje zeleniny k veřejným sprchám Polovina obyvatel etiopské Addis Abeby žije pod hranicí chudoby. Samoživitelkám pomáhají svépomocné skupiny. Díky nim ženy zakládají malé podniky. Je po dešti a na hliněném plácku si několik kluků hraje s míčem. Vlhká mazlavá hmota se jim lepí na bosé nohy a při pokusech o fotbalové kličky každou chvíli podkluzují. V bahnité kluziště se proměnila i nedaleká cesta mířící do nitra Addis Ketemy, okrajové oblasti v etiopském hlavním městě Addis Abeba. Cesta je lemována nepravidelnými domky, občas spíše přístřešky, sestavenými nejčastěji ze dřeva, hlíny a vlnitého plechu. Podobných oblastí, většinou bez kanalizace, pitné vody a elektřiny, jsou v hlavním městě desítky a podle populační studie OSN v nich žije až 80 % z odhadovaných čtyř milionů obyvatel hlavního města. Na rozdíl od jiných afrických metropolí, např. keňského Nairobi, není v etiopském hlavním městě jedno celistvé území, které by se dalo nazvat slumem. Oblasti s obtížnými až nevhodnými podmínkami pro život jsou roztroušeny po celém městě a volně se prolínají s ulicemi a čtvrtěmi plnými luxusních hotelů, moderních kancelářských budov a okázalých vil. Na každém kroku může návštěvník vnímat ostrý kontrast chudoby a bohatství, a přesto se cítit překvapivě bezpečně. I přes dvouciferný ekonomický růst v poslední dekádě patří Etiopie k nejchudším zemím na světě. Drtivá většina obyvatel se živí zemědělstvím, ale rostoucí populace, nízká úroveň zemědělské produkce a v některých případech i zájem státu o lukrativní území vyhání část obyvatel z venkovských oblastí do měst. Zde, bez vzdělání, vhodné praxe a sociálního zajištění, pak žijí ze dne na den, vydělávají si žebráním či drobnými manuálními pracemi a dále rozšiřují a zahušťují chudinské oblasti. Podle místního ministerstva financí žije pod hranicí absolutní chudoby polovina obyvatel etiopského hlavního města. Podobně se dostala do Addis Abeby i Senayet Taye, třicetiletá matka čtyř dětí. Po smrti manžela, který byl farmář, jsem nevěděla, co budu dělat. Příbuzní slíbili, že se o pozemek postarají, ale prý to nestačí na obživu celé rodiny. O dvě děti by se prý ale postarali. Tak jsem se dvěma dalšími vyrazila za obživou do města, popisuje Senayet. Cesta za obživou Senayet se v hlavním městě ujali známí, nechali ji bydlet v přístřešku s hliněnou podlahou. Jelikož neumí číst ani psát, neměla žádné doklady, sehnat si stálou práci bylo téměř nemožné. Občas mě nechali načerno uklízet v restauraci, sbírala jsem a prodávala dřevo, někdy, když měly děti velký hlad, jsem musela i žebrat. Hodně nocí jsem proplakala, dodává. Místní lidé se v těžkých dobách navzájem podporují například prostřednictvím tradičních organizací Idir, které finančně pomáhají členům komunity procházejícím nějakým těžkým obdobím, jako je úmrtí či nemoc v rodině. Také vláda přichází s novými programy sociální ochrany a zvyšování kvalifikace vybraných společenských skupin, ale systém je vytvářen tzv. shora a neodpovídá zcela potřebám chudých a nezaměstnaných lidí. Podporu nejchudším tak doplňují místní i mezinárodní neziskové organizace, ostatně přímá rozvojová pomoc v Etiopii přesahuje tři miliardy dolarů ročně. Člověk v tísni, společně se třemi místními neziskovkami, se v uplynulých letech pokusil téma městské chudoby ve vybraných oblastech hlavního města řešit. Společně pomohli zorganizovat přes 8 000 žen do více než 400 svépomocných skupin, ve kterých mohou diskutovat o sociálních a rodinných záležitostech, společně spoří a organizují aktivity, které jim přinášejí drobné příjmy. Ženy podnikatelky Do jedné z takových skupin se dostala i Senayet Taye. V její skupině, založené v roce 2008, je v současnosti dvacítka žen. Ženy začaly spořit do společné pokladny, na základě společně vytvořených pravidel pak uspořené peníze využívaly jako půjčky pro start drobných obchodních příležitostí či v případě nenadálých událostí. Každá z žen si postupně našla nějakou výdělečnou aktivitu. Senayet nejdříve vyráběla tradiční šály, pak se s několika dalšími ženami zaměřila na prodej zeleniny a jiných potravin. Po třech letech spoření si ženy byly schopné našetřit tolik, že společně otevřely veřejné sprchy. Vzájemná podpora i spolupráce s neziskovkami jim pomohla zvýšit sebevědomí natolik, že si byly schopné u místních úřadů zajistit povolení. Zorganizovaly veřejnou úklidovou akci, protože místo vybrané pro sprchy sloužilo původně jako skládka. Nechaly prodloužit přívod vody a vytvořily obchodní plán. Nyní, asi po dvou letech fungování, chtějí ze zisků z podnikání postavit veřejné sprchy v další oblasti. Senayet se nakonec podařilo zaplatit cestu do hlavního města i svým dalším dvěma dětem a z obchodních aktivit je schopná uspořit tolik, že všechny nyní mohou chodit do školy. Po vzoru jiných žen plánuje vyměnit hliněnou podlahu v přístřešku, kde bydlí, za betonovou a případně ho i zvelebit a vybavit vlastní latrínou. Ale ženy mají ještě další cíl. Postupně nechat vydláždit všechny ulice v oblasti Addis Ketema, aby se po každém dešti nemusely domů brodit bahnem.
T É M A Městská chudoba TS T R A N A 6 Chybí místa k setkávání Kamerun kopíruje celosvětový trend urbanizace hranici 50 % populace žijící ve městech překročil již v roce 2008. Jedno z nejhustěji osídlených území v Kamerunu je dvojměstí Limbe-Buea v anglofonní části země. Obě města, každé čítající okolo sta tisíc obyvatel, jsou vzájemně vzdálená pouhých 15 km. Zatímco Limbe je přístav, Buea se nachází v nadmořské výšce kolem 1 000 metrů na úpatí nejvyšší hory střední a západní Afriky. Buea je také bývalým hlavním městem německého Kamerunu a dlouhou dobu sídlem jediné anglofonní univerzity v zemi. Naproti tomu Limbe tvoří z části ekonomické srdce země. Jedná se tak o místa, která mají svým významem potenciál přitahovat obyvatele z jiných oblastí. Růst počtu obyvatel ve městech Kamerunu je extrémně nerovnoměrný. Populace velkých měst se oproti těm menším neustále navyšuje takže nejen, že více než polovina země žije ve městech, ale počet lidí roste rychleji právě v těch velkých. To znamená, že zhruba pětina všech obyvatel Kamerunu žije jen v několika málo centrech, kterými jsou Douala, Yaoundé, Bamenda, Maroua nebo právě Limbe-Buea. V roce 1987 žilo v Kamerunu okolo 10 milionů obyvatel, dnes jeho populace čítá asi 21 milionů. Tehdy v největším městě Douala bydlelo na 800 tisíc lidí, dnes jeho populace přesahuje dva miliony. Ačkoli oficiální statistiky chybí, lze odhadovat, že situace ve dvojměstí Limbe-Buea bude podobná. Infrastruktura budovaná ještě v koloniálním období tak nemůže v žádném případě stačit. Když se v Limbe projdete místem z vaný m Bota, máte téměř pocit, že nejste v Africe. Řada domů na první pohled připomíná sídliště v barvách lentilek, která známe i z českých měst. Až na ten druhý si uvědomíte, že tu přece jen něco tak úplně nehraje. Místní sídliště je koncipováno jako obydlí pro zaměstnance nedaleké rafinerie, domy mají pouhá dvě patra, téměř chybí veřejný prostor. Pozorovatele také zaujmou mříže na oknech, aby se zaměstnanci a jejich rodiny cítili bezpečně. Barevné přístřešky připomínající české trafiky s denním tiskem zde fungují jako skrýš pro ostrahu. Že se nejedná o standardní sídliště, napoví množství luxusních aut na parkovištích. Ta se v Kamerunu stávají symbolem bohatství a rostoucí ekonomiky, jejíž HDP v posledních letech rostlo meziročně o 5 %. Limbe se tak díky ideální poloze mění v sídlo kamerunské smetánky, která si buduje vily na nedalekém pobřeží. Na příkladu takových míst patřících soukromým firmám si lze uvědomit, jakým handicapem je chybějící veřejná infrastruktura. Tato místa nemají šanci dostačovat současným standardům života a už vůbec ne populačnímu růstu. Na sídlišti pro zaměstnance rafinerie tak třeba chybí i místo na obyčejné setkávání. text: Josef Kučera Wikipedia CC BY-SA 3.0
D I S K U S E D Kdo v indických městech sbírá odpad? S T R A N A Indická vláda vyčlenila miliardy na projekt sto udržitelných měst. Visí nad ním 7 ovšem velký otazník. text: Magdaléna Vaculčiaková Magdaléna Vaculčiaková Lidé chtějí žít ve městech, která nabízejí více příležitostí. I kdyby měli žít ve slumu, podařilo by se jim přijet do města, dosáhli by svého cíle, říká Amitaayu Varma z neziskové organizace Chintan, která v Dillí pracuje se sběrači odpadků. Většina z nich jsou migranti, kteří se přestěhovali z nejchudších států Indie. To, co si vypěstovali na své půdě, jim stačilo tak na půl roku. Na dalších šest měsíců si museli najít manuální práci, většinou na stavbách, popisuje Amitaayu jejich předcházející způsob života. Sbíráním odpadků si vydělají víc než prací na stavbě. Navíc, odpadky tady budou vždy. Pracovních příležitostí je tak pro lidi v tomto sektoru v Dillí hodně, říká. Migrace v Indii souvisí s novodobým trendem urbanizace. Migranti, kteří se stěhují z vesnic do měst za příležitostmi, čelí ovšem hned několika nemalým problémům. Nemají bydlení, přístup ke vzdělávání dětí, překážkou jsou odlišnosti v kultuře i jazyce. Žijí téměř bez výjimky ve slumech, bez přístupu k vodě, bez záchodů, v katastrofálních hygienických podmínkách. Sběrači odpadků bydlí často hned vedle smetišť, aby měli práci jednodušší, říká Amitaayu. Vyloučit nejchudší Dle posledního sčítání lidu v roce 2011 přibližně 32 % indické populace žije ve městech. Místní vláda vybrala sto měst, ve kterých plánuje investovat do moderního rozvoje. Slibuje občanům připojení na wi-fi, zelené plochy, nové residenční výškové budovy, zlepšenou infrastrukturu, ale také promyšlené nakládání s odpadem, zlepšení sanitace a přístupu k vodě. Dle předběžného návrhu ministerstva pro městský rozvoj smart města budou ta, jež mají inteligentní fyzickou, sociální, institucionální a ekonomickou infrastrukturu, která občanům umožní mít vše v dosahu, a to současně v udržitelném prostředí. Tato představa vypadá ve srovnání s realitou mnoha indických měst téměř jako sci-fi. Přesto už vládě slíbily pomoc Barcelona i Singapur. Tam mají s budováním takových měst dobré zkušenosti. Odborníci na městské plánování i lidsko-právní organizace upozorňují na to, že realizace plánu tak, jak je teď sepsaný, může vést k ještě větším nerovnostem ve společnosti. Pokud se vládě podaří uskutečnit výstavbu prvních 100 smart měst, ale nepodaří se jí zmírnit chudobu v okolních oblastech, může to vést k nestabilní politické situaci. Tyto viditelné formy prostorových nerovností mohou způsobit sociální nedůvěru nebo dokonce násilí, upozorňuje v deníku The Guardian odborník na urbanizaci Sai Balakrishnan. Až přibližně třetina městské populace žije pod hranicí chudoby. Rozdíly mezi lidmi ve městech jsou obrovské i bez výstavby plánovaných satelitních měst. V Dillí najdete na jedné ulici ženy v pozlacených sárí i takové, co žebrají s dětmi v náručí. A není jich málo. Ekonom Laveesh Bhandari se ve své monografii pro konferenci o smart městech v Bombaji vyjádřil, že právě tito lidé budou z oblastí speciálních enkláv, jak města nazval, vyloučeni. Podle něj enklávy budou využívat přehnaně vysoké ceny a krutou policejní kontrolu, aby zabránily milionům chudých Indů užít si privilegia takové skvělé infrastruktury. Také poznamenal: Je to přirozená věc. Pokud bychom je nevyloučili, narušovali by naši schopnost udržovat tuto infrastrukturu. Mezi ty, kteří by měli být vyloučeni z lokalit smart měst, patří i zmínění migranti, jež sbírají odpadky. Jen v Dillí se starají o sběr 20 % veškerého odpadu. V posledních 15 letech se Dillí velice rozvinulo v oblasti infrastruktury, budování cest, dopravy. Ale pro to, aby se stalo smart městem, musí být neformální sektor plně zahrnutý do procesu zpracování odpadu, říká Amitaayu z organizace Chintan. Ačkoli se Chintan snaží eliminovat počet dětí-sběračů, celé rodiny chodí pěšky s vozíky nebo jen taškami po hlavním městě a sbírají všechno, co je možné recyklovat. Je jich celkem kolem 150 tisíc. Díky spolupráci s neziskovkou získávají odpadky přímo od hotelů, restaurací nebo firem či domácností. Chintan také vstoupil do partnerství s místními autoritami a zaměstnal stovky lidí čištěním třeba vlakových stanic. Kdo posbírá odpad? Nádraží Nové Dillí je největším a nejrušnějším ve městě. Více než sedmdesát mužů sbírá odpadky ze šestnácti nástupišť a z každého vlaku, který do stanice přijede. Denně je to kolem devíti tun, vysvětluje Amitaayu, když procházíme místem, kde se odpad třídí a zpracovává. Třeba plastové lahve se řežou a drtí a pak až se prodávají dále zpracovateli. Pokusili jsme se eliminovat počet lidí v obchodním řetězci, aby naši lidé dostali více peněz, říká Ind. Organizaci se daří zaplňovat díru na trhu. V tomto sektoru není sama, metropoli ale čeká ještě dlouhá cesta k udržitelnosti projektu. Kromě toho, že sběrači nejsou považováni za plnohodnotnou součást procesu, neexistuje ani formální způsob recyklování. Smetiště jsou všude. Chybí odpadkové koše. Je důležité zapracovat na kampaních, aby lidé vnímali, proč je důležité třídit a také méně spotřebovávat, myslí si Amitaayu. Tím, že se postaví nové, klimatizované budovy na pozemcích lidí, kteří dnes žijí ve městech ilegálně, se počet chudých nesníží. Možná naopak, naroste touha žít ve velkých, moderních městech.
Kambodžský Phnom Penh, město pro všechny? Jedna z nejchudších zemí Asie se nechvalně proslavila zábory půdy. Kvůli nim končí v chudobě mnoho obyvatel měst, například rybáři. Cesta z centra hlavního města Kambodže Phnom Penhu na periferii Cham Chamres utíká rychle. Zástavba se postupně rozestupuje, výškové domy se mění v tradiční dřevěné stavby na vysokých kůlech, které je chrání před zaplavením. Všímejte si červených značek na domech, takto označené ulice jsou určené k demolici a značka určuje, kdy se tak stane, upozorňuje Piotr Sasin, šéf kambodžské mise Člověka v tísni. Směřujeme do oblasti, kde stále ještě žijí tradiční rybářské komunity kolem řeky Mekong. Jenže brzy budou muset celou oblast vyklidit a přesunout se do nových sídlišť. Kambodža sice v posledních letech zažívá růst, přesto však zůstává jednou z nejméně rozvinutých zemí jihovýchodní Asie. Asi 75 % populace žije na venkově, z důvodů nedostatku pracovních příležitostí se ale tradičně zemědělská společnost stále častěji přesouvá do měst. Znát to je nejvíce právě v Phnom Penhu. Populace zde roste ročně o 4 % a vzniká tak logicky tlak na služby, zdroje vody, elektřinu a v neposlední řadě půdu. Avšak právě půda, respektive její nedostatek, je tady zdrojem novodobé městské chudoby. Prodat a zasypat pískem Za posledních 14 let se do soudních sporů o půdu dostalo podle informací Kambodžské ligy na podporu a ochranu lidských práv (LICADHO) na půl miliónu místních. Model je jednoduchý rodina žijící po generace na svém pozemku je vystěhována a přesídlena do jiné oblasti, obvykle nevyhovující. Důvodem jsou developerské zájmy. Půda v hlavním městě je drahá, zvlášť v kombinaci s vysokou mírou korupce. Rodiny, které o doklady ke svému majetku přišly během nadvlády Rudých Khmérů nebo je nikdy nezískaly, se nemají jak bránit. Vláda je neochrání. Pod záminkou nedostatečných hygienických standardů probíhají rozsáhlé asanace a půda je obratem prodána developerům například na výstavbu nových sídlišť, teď už potřebných pro přesídlené rodiny, nebo na výstavbu nových komerčních center či luxusních hotelů. Jedním z takových příkladů je bývalé jezero přímo uprostřed Phnom Penhu. Jezero Boeung Kak se rozkládalo na rozloze více než 90 hektarů až do roku 2007, kdy vláda koncesi na jezero pronajala společnosti Shukaku Inc. na 99 let. Ihned poté začalo zahrnování jezera pískem a dnes z něj nezbylo nic než obrovská zasypaná plocha, ze které tu a tam trčí stavební stroje a jeřáby. Zasypávání jezera bylo provázeno protesty přesídlených Kambodžanů, někteří bránili své domky i tělem. Boj byl marný a jakkoli absurdní se to může zdát, vláda opravdu vystavila své hlavní město riziku záplav a dalších environmentálních hrozeb výměnou za poměrně krátkozrakou investici. Problém vysídlení se za posledních 20 let týkal odhadem 150 000 lidí a tzv. zábory půdy (landgrabbing) stále pokračují. Plány označují ony nenápadné červené značky na domech. Za číslicí načmárané na fasádě se ale skrývá život celé komunity. Pod kůly domků se odehrává veškerý společenský život, rodiny zde mají své obchůdky, vedle se v síti houpou novorozenci a o kus dál klábosí u jídla celá rodina. Část pod domky slouží zároveň jako otevřená stáj pro domácí zvířata, místa na slunci jsou vyhrazena jednoduchým sušičkám ryb z Mekongu a nad hlavami se táhnou šnůry s prádlem. Teplota sahá vysoko nad 30 stupňů, překračujeme zbytky vykuchaných ryb a do nosů se občas vloudí nepříjemný odér. Toho všeho vláda využívá ve své kampani přesvědčující obyvatele, že v nových domech jim bude líp. Rybáři, které potkáváme, se nás ale ptají na jednoduchou věc kde budeme v nových patrových domech daleko od Mekongu sušit naše ryby? Pomoc z Česka Zdroje pro přežití rybářských komunit ale vláda příliš neřeší. Rybáři jsou proti záborům půdy bezbranní. Doklady ke svým pozemkům ve většině případů nemají, a i když ano, boj chudých s paragrafy a bagry je marný. Změnit se to snaží jeden z projektů Člověka v tísni nazvaný příznačně Město pro všechny. Nedobrovolné přesidlování a jeho důsledky mírní například manuálem pro místní zástupce komunit, ve kterém je informuje o jejich právech a postupech v procesu územního plánování. Rudí Khmérové měli za cíl dostat všechno obyvatelstvo na venkov, k půdě a zemědělství. Byli proto schopní zlikvidovat téměř veškerou inteligenci v zemi. Programově oddělovali rodiny a potlačovali náboženství. Dnes Kambodžané míří od nejistého výdělku na poli do měst, kde na ně ale často číhá záludný nepřítel. Skrze informování o majetkových právech a díky podpoře občanské společnosti však existuje šance, že Phnom Penh bude opravdu město pro všechny. D I S K U S E D S T R A N A 8 text: Michala Traplová Michala Traplová
A N K E T A A Setkáváte S T R A N A 9 se s městskou chudobou? Jaké jsou hlavní problémy lidí? Martin Kovalčík koordinátor mediálních aktivit Programů sociální integrace, Člověk v tísni V naší každodenní práci, která se zaměřuje především na činnost v sociálně vyloučených lokalitách v České republice, termín městská chudoba příliš nepoužíváme. Podporujeme lidi při řešení různých složitých životních situací a přesto, že jistě existují jisté rozdíly mezi městem a venkovem, tak je nelze srovnávat s podobnou situací např. v Africe. Rozdíl mezi českým městem a venkovem se týká spíš jednotlivých faktorů chudobu způsobujících. Příkladem může být nezaměstnanost, která má úplně jinou podobu v Praze a velkých městech a v regionech. V severních Čechách může být problém sehnat práci i pro člověka se středním nebo vysokoškolským vzděláním. My ale pracujeme s těmi, kdo mají vzdělání jen základní nebo dokonce ze zvláštních škol. Tito lidé se pohybují uprostřed pomyslného začarovaného kruhu, ze kterého se lze dostat vlastními silami jen velmi obtížně. Člověk ke spokojenému životu potřebuje práci. Ve chvíli, kdy nemá žádnou šanci ji získat, je jeho situace mnohdy neřešitelná. Následuje dlouhodobá závislost na podpoře, popřípadě odchod jinam. Migraci do měst za lepším životem samozřejmě pozorujeme i v Česku, ale tento trend není tak masivní jako v rozvojových zemích. I zde však platí, že bez podpory rodiny nebo jiné pomoci zvenčí je šance na vymanění se z chudoby malá. Michaela Těšinová projektová koordinátorka Světla pro svět S městskou chudobou jsem se setkala naposledy v etiopské Addis Abebě při návštěvě naší partnerské organizace, která tady podporuje lidi se zdravotním postižením. Pořádá například kurzy znakového jazyka pro rodiče neslyšících dětí. Řada rodičů svým dětem nerozumí do kurzů nechodí, což nejčastěji vysvětlují nedostatkem času a peněz. Pravdou je, že matky musí překonávat řadu překážek. Často je opustí partner. Obživě pak věnují více času, než kdyby na ni byli dva, to samé pak platí i o péči o děti s postižením. Ve městech chybí záchytné sociální sítě, které by člověka podržely ve chvíli, kdy se dostane do úzkých. Z komplikované situace rodičům pomáhají svépomocné skupiny. Její členové si společně spoří a pak zakládají vlastní živnosti. Z mého pohledu je velkým problémem nedostatek možností obživy pro osoby z nízkopříjmových skupin obyvatel s omezeným nebo žádným vzděláním. Mít pravidelnou práci je pro ně často nemožné, do hry totiž kromě jiného vstupují předsudky. V devadesátimilionové Etiopii žije přibližně 12 milionů osob s postižením. Ke vzdělání má přístup asi jen 3,7 % z nich. Často přitom stačí velmi málo. Překážkou mezi životem v chudobě a adekvátních životních podmínkách může být taková maličkost, jako jsou brýle a učitel, který pochopí, že dítě z třetí lavice u okna není hloupé, ale prostě jen nevidí na tabuli. Dalším problémem je i nemožnost si mýt ruce a obličej v čisté vodě. To vede k výskytu nemocí, které my už dávno neznáme. Řešení je přitom v mnoha případech opět jednoduché. Lukáš Laube vedoucí oddělení humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, Charita ČR Problém městské chudoby narostl ve třetím světě po konci koloniálních systémů a rozbití tzv. přímé a nepřímé správy, jak píše Mahmood Mamdani v knize Citizen and Subject: Contemporary Africa and the Legacy of Colonialism, a především pak v 80. letech s politikou Světové banky, tzv. Structural Adjustment Programmes, kdy došlo k nucenému či dobrovolnému pobízení lidí k příchodu do měst za účelem získání práce. K navýšení příjmů rodin nicméně nedošlo v důsledku malé investice do průmyslového sektoru daného státu. Lidé tak nadále žijí pod hranicí chudoby. Slumy, kde tito lidé žijí, vznikají spontánně a neorganizovaně tzv. piratizací daného území a nerespektují dosavadní služby a struktury měst. Stát má pak dvě možnosti jejich vyklizení či legalizaci. Pokud dojde k druhé možnosti, je potřeba poskytnout adekvátní služby pro oby vatele. Ty můžou dočasně poskytovat i neziskové organizace. Pro naši práci ve slumech je problémem především nevyjasněné pozemkové vlastnictví obyvatel, proto se projekty Charity ČR snažíme zaměřovat především na tzv. měkké komponenty získávání dovedností, vzdělání a zdravotní péče. Tím dáváme lidem možnost zlepšit si postavení a rodinný rozpočet. Zároveň se tak i snažíme poskytnout jim právo na důstojný život. archiv autorů Zajímají vás témata z rozvojového světa? Sledujte portál www.rozvojovka.cz a facebookový profil Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti i aktuality. Můžete se také zapojit do diskuse a vyjádřit svoje názory. Pokud chcete pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou, napište si o něj na michala.traplova@clovekvtisni.cz.
Chudinské čtvrti mapují balóny Z A J Í M AV O S T I Z V dějinách kartografie byly mapy využívány k ovládnutí měst, států či celých národů, k podpoře koloniálních projektů a k plánování vojenských operací. Podobně jako zbraně a vojenské lodě sloužily k upevňování moci. Letecké snímky pak byly výsadou státních orgánů a velkých firem. Pokud dnes potřebujete letecký snímek relativně malé oblasti (či v rozvojové zemi), ale velmi aktuální, nejlépe několik hodin starý, neexistuje mnoho způsobů, jak ho pořídit. Většinou máte k dispozici jen staré, ilegální či velmi drahé snímky. Jeffrey Warren z americké univerzity MIT v roce 2010 představil koncept Grassroots Mapping. Díky jeho metodě je možné získávat letecké snímky malých oblastí za cenu okolo 100 USD. Metoda byla původně využita pro mapování chudinských čtvrtí v Peru, během ekologické havárie ropné plošiny pak byla upotřebena pro získávání aktuálních snímků oblasti ve vysokém rozlišení. Například snímky ropné skvrny byly ve skutečnosti ve vyšším rozlišení než na mapách NASA. Hlavní výhodou aktuálních leteckých snímků je možnost nejen vytvářet podrobné mapy, ale také plánovat rozvojové projekty a zapojit místní obyvatele do rozhodovacího procesu. Topografické mapy jsou často vytvářeny komplikovanými značkami, na druhou stranu letecké snímky zobrazují realitu v barvách a tvarech, které známe z každodenního života. Principem je zavěšení obyčejného digitálního fotoaparátu s kontinuálním snímkováním na heliem naplněný balón. Ten lze vyrobit i z plastových pytlů na odpad. Je možné využít i draka. Ve vzduchu pak velikost snímkované oblasti lze regulovat podle základního pravidla: výška přístroje = průměr kružnice snímkované oblasti. Pravidlem ovšem je, že vítr do 4,5 m/s je vhodný pro balón, vítr nad tuto hodnotu je lepší pro draka. Pokusy s mapováním městských oblastí prováděli například výzkumníci na Univerzitě Palackého v Olomouci a podařilo se jim získat snímky s velmi dobrým rozlišením. Zdroje: http://publiclab.org/, http://tinyurl.com/balon-olomouc, http://uaviators.org/ S T R A N A 10 text: Jiří Pánek asistent na Katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a redaktor magazínu GISportal.cz Z eritrejského dětského vojáka švédským poslancem Když se Eritrea v roce 1993 oficiálně osamostatnila od Etiopie, vyhrotil se tím třicetiletý boj za svobodu. Málokdo o něm ví více než Arhe Hamednaca (62). Bylo mu 15 let, když se stal vojákem Eritrejské osvobozenecké fronty (ELF). Když mi bylo 12 let, přišli do naší vesnice. Zpívali písně o svobodě a vyprávěli o zakladateli ELF, otci revoluce, v y právěl telev izi A l- Džazíře. Pohltilo mě to, stali se mými idoly. Začal ELF pomáhat. Nejpr ve jen roznášel letáky, nakupoval pro vojáky potraviny. Pak byl v boji zajat krut ý mi jednotkami bojujícími proti osamostatnění a měsíc mučen. Přesto neodešel. ELF podporovalo několik zemí, potvrzuje: Palestina, Sýrie a Irák nás financovaly a poskytovaly nám vojenský výcvik. Když se po dlouhém a nepřehledném konfliktu stala svobodná Eritrea 182. členem OSN, Hamednaca u toho nebyl. Přes Súdán cestoval do Švédska. Neopustil ho ale duch boje za svobodu a připojil se ke švédským socialistům, aby upozorňoval na bezpráví utlačovaných skupin. V roce 2004 se stal ministerským poradcem pro integraci. Byl jsem první černoch ve švédském parlamentu, říká hrdě. Když byl tento dětský voják v roce 2010 sám zvolený do parlamentu, byl šťastný. Nikdy jsem na Eritreu nezapomněl. Vždycky jsem byl Afričan z Eritrey, i když jsem se přidal k nejvyšší švédské autoritě. Jak moc jsem si přál, aby to takhle fungovalo i v Eritree, říká. Dosud se ale domů nevrátil. Zdroj: Fatma Naib, Al-Džazíra archiv Socialdemokraterna i Stockholm CC BY-NC-ND 2.0
BG ES CS 2015 Evropský rok pro rozvoj DA Progressiv_hoch_cz_Pfade.indd 1 04.08.15 16:47