Slovenská transplantologická spoločnosť SLS Česká transplantační společnost Fakultná nemocnica F.D. Roosevelta Banská Bystrica

Slovenská transplantologická spoločnosť SLS Česká transplantační společnost Fakultná nemocnica F.D. Roosevelta Banská Bystrica ABSTRAKTY 4. československý transplantačný kongres 13. - 15.9.2012 RESIDENCE HOTEL DONOVALY

ABSTRAKTY Odberová a transplantačná aktivita v SR Kuba D., Krátka M. SCOT SZU, Bratislava Program transplantácie orgánov v SR je závislý na identifi kácii a realizácii mŕtvych darcov. Transplantácia orgánov sa stala rutinnou liečebnou metódou na záchranu pacientov s terminálne zlyhanými orgánmi. Odberová aktivita v roku 2011: Počet realizovaných darcov bol 69 z toho u 40 (58 %) sa realizovali multiorgánové odbery. Odobralo sa 138 obličiek, nepoužitých z klinických príčin bolo 19 (14 %) obličiek. Odber srdca sa vykonal u 20 darcov 1 srdce sa nepoužilo. Celá pečeň sa odobrala od 35 darcov. Odber pankreasu sa uskutočnil od 1 darcu a odber pľúc od 5 darcov. Raz sa odobralo tenké črevo. 19 indikovaných darcov bolo zrušených 10 krát z klinických príčin 9 krát pre nesúhlas rodiny. Výmena orgánov: V roku 2011 sa do SR doviezlo 1 srdce z ČR. Do ČR sa poslalo 7 pečení do Rakúska 3 a do Talianska 1 pečeň. Všetky pľúca (5) sa exportovali do Rakúska, kde transplantujú slovenských pacientov. Do Rakúska sa vyviezla 1 oblička. 1 srdce bolo ponúknuté a vyvezené do ČR. Transplantácie: Vykonalo sa 116 transplantácií obličiek od mŕtvych darcov z toho 1 duálna. Od živého darcu sa transplantovalo 13 obličiek (10 % transplantovaných obličiek). 25 pacientom bola transplantovaná pečeň a 19 srdce. Celkovo bolo v SR transplantovaných 163 orgánov. Čakacie listiny: na konci roka bolo na čakacej listine pre obličky 382 pacientov, na pečeň 30 pacientov, na srdce 21 pacientov. Spolu k 31.12.2011 čakalo v SR na transplantáciu 432 pacientov. Záver: Počet darcov poklesol oproti roku 2010 o 22 (25 %). V SR je dlhodobým problémom medziročné kolísania počtu darcov. Celkový 10-ročný trend je však vzostupný. Evidujeme pomerne vysoký počet odmietnutia darovania orgánov rodinou. Klesá počet pacientov na čakacej listine pre obličky, kde je problém nájsť príjemcu v určitých krvných skupinách. Tiež sa znižuje index kompatibility u párov darca príjemca. Výmena orgánov so zahraničím stagnuje v neprospech vývozu orgánov. 2

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Jedinci se smrtí mozku vhodní k odběru orgánů. Výsledky projektu D.A.R. Pokorná E.1, Kavková E.2, Kadlecová Z.2, Kusová D.2, Krejčí V.2, Šťastný P.3, Kupková Z.4, Švancar P.5, Špatenková V.6, Procházka J.6, Kokoška V.6 1IKEM, Praha, 2VFN Praha, 3FTN Praha, 4Nemocnice Bulovka Praha, 5Nemocnice Liberec, 6Nemocnice Ústí nad Labem Úvod: Zásadním limitem transplantační medicíny je nedostatek zemřelých dárců orgánů. Snahou je, aby všichni jedinci se smrtí mozku byli zvažováni z hlediska možného dárcovství orgánů. Cílem projektu bylo zjistit, jaký je skutečný potenciál možných dárců orgánů na KAR, zjistit, zda všichni možní dárci byli indikováni, eventuelně odhalit příčiny, proč tomu tak nebylo. Dalším cílem bylo se i vzájemně poučit v jakých oblastech je třeba zlepšit spolupráci. Metodika: Do prospektivní studie byli zařazeni všichni zemřelí na deseti oddělení ARO a JIP pěti nemocnic v průběhu tří let (2009-2011), u všech bylo kromě základních demografi ckých a medicínských údajů sledováno, zda v průběhu hospitalizace byl poškozen mozek a zda byly přítomny klinické známky smrti mozku. U jedinců s klin. zn. smrti mozku bylo uvedeno, zda byl jako dárce indikován a realizován a event. uvedeny důvody, proč tomu tak nebylo. Investigátory bylo 10 lékařů dárcovských nemocnic, monitorem jeden lékař TC. Pravidelná monitorace probíhala přímo na pracovištích a u sporných případů bylo dosaženo vzájemného konsensu. Výsledky: Na všech sledovaných odděleních zemřelo 840 osob. U 420 byl poškozen mozek a u 157 (18,7 % zemřelých) byly přítomny klinické známky smrti mozku. O 58 bylo informováno TC. 31 z nich se stalo dárci orgánů a 27 jich nebylo akceptováno - 12 cizinců, 4x nesouhlas rodiny, 9x odmítnutí centrem (pozitivita HCV, velmi marginální dárci nad 75 let, direkce celé aorty), 2x selhání oběhu před potvrzením smrti mozku. O 99 jedincích TC informováno nebylo, v 77 případech se nejednalo o vhodné dárce (generalizovaná malignita, multiorgánové selhání ), ve 22 případech měla být úvaha o dárcovství učiněna. Hlavními důvody, proč nebyli tito jedinci jako dárci indikováni, byly uvedeny organizační důvody. Pouze v jednom případě byl mylně uveden septický stav, který není důvodem kontraindikace. Závěr: Z výsledků vyplývá, že potenciál možných dárců je vyšší než počet realizovaných odběrů. Hlavním důvodem se jeví velká časová náročnost organizace celého procesu indikace zemřelého dárce a ne zcela ideální podmínky pro tuto činnost. Výzkumný a edukační projekt je podporován společností Astellas Pharma. 3

ABSTRAKTY Antibody-mediated rejection in kidney retransplantation and restricted antigens (pilot study) Verfl ova A. 1, Viklický O. 1, Slimáčková E. 2 1 Klinika Nefrologie, 2 Oddělení Imunogenetiky PLM, IKEM, Praha Background: Patients who underwent kidney retransplantation have generally increased risk of antibody mediated rejection (AMR). Retransplantation of kidney from a donor against whom the memory alloimmune response exists but CDC cross-match is negative represents the new challenge in kidney transplantation. Objectives Analysis the outcome of kidney retransplantion in patiens with and without immunologically defi ned restricted antigens from previous transplants. Methods: 88 patients who underwent retransplantation were included in this retrospective study. The historical control group consists of patients who underwent retransplantation in 2009-2010 (n = 62) when restricted antigens were not defi ned. The study group underwent retransplantation in 2011 (n = 26). Restricted antigens were defi ned as mismatched HLA antigens in previous transplantation against which the recipient recently produced donor specifi c antibodies (DSA). DSA were detected using Luminex technology in all patients who were waiting for retransplantation in 2011 and kidney grafts were allocated only if recipient had Luminex DSA negative against previous donor s antigens. The incidence of acute rejection, delayed graft function (DGF) and primary grafts nonfunction along with patient and graft survival were analyzed. Results: From all 97 patients awaiting the retransplantation in 2011, the positive Luminex DSA against previous donors was found in 72 patients. 26 patients underwent retransplantation and from those 17 patients had at least 1 HLA antigen restricted for allocation, the rest had no restricted antigens. There was a signifi cantly lower incidence of delayed graft function in 2011-study group as compared to historical group (23 vs. 53 %; p = 0,0106), but the rejection occurrence in both groups was similar (AMR: 19 vs. 26 %; p = 0,5926, TCMR:23 vs. 13 %; p = 0,3372). There was a tendency towards better 6 months graft survival the study group (96 vs. 82 %; p = 0.1005). Conclusions: The implementation of restricted antigens based on Luminex technology in the allocation system might improve the outcome of kidney retransplantation but such statement must be confi rmed in larger prospective study. 4

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Protilátky proti MICA antigénom a ich vzťah k akútnej rejekcii Žilinská Z. 1, Chreňová Z. 2, Sapák M. 3, Breza J. jr. 1, Kuba D. 2 1 Urologická klinika s Centrom pre transplantácie obličiek, UN, Bratislava, 2 SZU Bratislava, 3 LFUK, Bratislava Úvod: Skorá identifi kácia protilátok umožňuje rýchle rozhodnutie o adekvátnej liečbe a umožňuje sledovať účinnosť zvoleného liečebného postupu. Je známe, že protilátkami sprostredkovaná rejekcia (AMR) môže vzniknúť aj bez prítomnosti donor-špecifi ckých (DSA) anti-hla protilátok. V takomto prípade sa zdôrazňuje význam imunitnej reakcie namierenej proti non-hla antigénom. medzi ktoré patria aj tzv. MICA a MICB, tj. antigény MHC class I chain-related gene A a B. Ciele: V projekte sme sledovali výskyt protilátok proti MICA antigénom (anti-mica) a ich vzťah k akútnej rejekcii u pacientov (pac.) po transplantácii obličky (TO). Súčasne sme v súbore sledovali výskyt aloprotilátok proti HLA antigénom triedy I a II (anti-hla I a II). Nálezy sme korelovali s výskytom akútnej rejekcie (AR). Súbor a metódy: Súbor tvorilo 73 vybraných pacientov (ženy: 25, muži: 48; priemerný vek: 45,4 r., interval: 17 65 r.), u ktorých bola transplantácia vykonaná v období 6/2008 12/2011. Metódou LUMINEX sme sledovali výskyt anti-mica a anti-hla I a II, metódou ELISA anti-hla I a II, DSA sme stanovili prietokovou cytometriou (FC). Výsledky: Anti- MICA sme zistili u 21 (28,8 %) zo 73 pac. po TO, z toho u 18 (85,7 %) pac. sme biopticky verifi kovali AR, v 17 (81,0%) prípadoch AMR, 1x bunkami sprostredkovanú AR (TCMR). U 3 (14,3 %) pac. bola AMR asociovaná len s pozitivitou anti-mica. U 16 (76,2 %) pac. s anti-mica sme súčasne zistili anti-hla I a u 17 pac. anti-hla II metódou LUMINEX, anti- HLA I aj II malo 15 (71,4 %) pac. V 9 prípadoch (42,9 %) sme zaznamenali DSA metódou FC. V skupine s anti-mica sme zaznamenali stratu štepu u 3 pac. (14,3 %) vo všetkých prípadoch išlo o AMR neodpovedajúcu na antirejekčnú liečbu. V skupine 52 (71,2 %) pac. sme protilátky proti MICA nezaznamenali. U 34 (46,6 %) pac. sme biopticky potvrdili AR, v 26 (50,0 %) prípadoch AMR, u 8 (15,4 %) pac. TCMR. U 29 (39,7 %) pac. bola AR asociovaná s dôkazom aloprotilátok, u 5 (6,8 %) pac. s AR sme protilátky nezistili. U 10 (13,7 %) pac. sme zistili prítomnosť anti-hla I alebo II bez klinických príznakov AR. K 31.5.2012 bolo v súbore bez anti-mica 5 (6,8 %) štepov nefunkčných 1x zlyhanie štepu pre aktívnu chronickú AMR, 1x GNE pre život-ohrozujúce krvácanie v operačnej rane, 3x úmrtie nesúvisiace s TO. Výskyt AMR v skupine s anti-mica bol významne častejší (p = 0,007) v porovnaní so skupinou bez prítomnosti anti-mica. Záver: V súbore sme zaznamenali protilátky proti MICA u 21 pac. a u 18 pac. bol ich výskyt asociovaný s AR. V 3 prípadoch bola AR spojená len s izolovaným nálezom anti-mica. Všetky stratené štepy v tejto skupine súviseli s komplikáciami AMR rezistentnej na liečbu. U pacientov bez anti-mica sme zaznamenali nižšie percento stratených štepov (6,8 vs. 14,3 %). Výskyt anti-mica bol spojený s potrebou prolongovanej antirejekčnej liečby. Práca bola fi nancovaná z grantu Ministerstva zdravotníctva SR reg. č. 2007/41-UK-09 5

ABSTRAKTY Imunoadsorpce v transplantační medicíně Pagáčová L.1, Hošková L. 2, Kubánek M. 2, Dorazilová Z. 2, Málek I. 2, Slavčev A. 3, Slatinská J.4, Viklický O.4, Paříková A.4, Kryštůfková E.1 1Autotransfuzní jednotka Pracoviště laboratorních metod, 2 Klinika kardiologie, 3 Oddělení imunogenetiky Pracoviště laboratorních metod, 4 Klinika nefrologie, IKEM, Praha Úvod: Imunoadsorpce (IA) je moderní extrakorporální eliminační metoda umožňující technikou afi nitní chromatografi e odstranit z plazmy pacienta nežádoucí imunoglobuliny. Používá se v různých léčebných indikacích a má své místo i v transplantační medicíně. IA je jednou z léčebných možností nemocných s přítomností vysokých hodnot PRA (panel reaktivních protilátek), kteří mají zvýšené riziko humorální rejekce a selhání štěpu. Lze ji použít v přípravě na transplantaci či k léčbě již rozvinuté rejekce. Metodika: K výkonu bylo využito separátoru krevních elementů ComTec a ke zpracování odseparované plazmy imunoadsorpční monitor Citem 10 a ADAsorb. Oba systémy využívají 2 kolon ImmunosorbaTM - s navázaným stafylokokovým proteinem A. Pomocí IA jsme léčili celkem 7 pacientů. Z Kliniky kardiologie IKEM bylo 5 pacientů: 3 byli pacienti s vysokým PRA před transplantací srdce (muži 51, 56 let a 41-letá žena) a 2 muži po transplantaci srdce (24 a 57 let). Dále jsme IA použili u 2 pacientek (20 a 44 let) z Kliniky nefrologie IKEM v případě těžké humorální rejekce po transplantaci ledviny. Výsledky: V období od 18.11.2008 do 12.3.2012 bylo provedeno celkem 50 výkonů imunoadsorpce (IA), 21 na přístroji Citem a 29 na ADAsorb, následně jsme zaznamenali očekávané snížení imunoglobulinů i PRA. Průměrný počet výkonů na pacienta byl 7, průměrný zpracovaný plazmatický objem byl 6283 ml, což je 1,97 plazmatického volumu pacienta (2,16 u nefrologických a 1,9 u kardiologických nemocných). Pokles imunoglobulinů jsme zaznamenali nejvyšší u IgG (průměrně o 66,5 %), nejvíce v podtřídách IgG1 (70,5 %) a IgG4 (71,3 %), nejnižší pokles byl u IgG3 (24,4 %). IgM poklesly v průměru 42,6 % a IgA o 21,3 % v 1 sezení IA. U pacientů v předtransplantační přípravě došlo po IA k významnému poklesu PRA (z 92 % na 36 %, resp. z 69 % na 23 %, resp. z 99 % na 10 %), 1 pacient následně podstoupil transplantaci. U dalších 4 nemocných došlo k úspěšnému potlačení významné humorální rejekce. Závěr: Příjemci s vysokým imunologickým rizikem vyžadují speciální přípravu před transplantací. Také léčba humorální rejekce po transplantaci bývá velmi náročná. Po provedených IA došlo u všech našich pacientů k poklesu cirkulujících protilátek a PRA, kombinace opakovaných cyklů imunoadsorpce s podáním intravenózních imunoglobulinů event. další imunosuprese vedly k potlačení humorální rejekce u pacientů po Tx srdce i ledviny. Práce podpořena grantem IGA MZČR NT 11262-6. 6

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Nové možnosti léčby akutní protilátkami zprostředkované rejekce Slatinská J. 1, Hanzal V. 1, Honsová E. 2, Slimáčková E. 3, Viklický O. 1 1 Klinika nefrologie TC, IKEM, Praha, 2 Pracoviště klinické a transplantační patologie, IKEM, Praha, 3 Oddělení imunogenetiky, IKEM, Praha Úvod: Akutní protilátkami zprostředkovaná rejekce (AMR) představuje vzácnou komplikaci po transplantaci ledviny, která často vede ke ztrátě ledvinného štěpu. V současnosti je nejefektivnější léčbou AMR kombinace plazmaferézy (PF) a intravenózních imunoglobulinů (IVIG). V případech rezistentních k této léčbě se používá monoklonální protilátka anticd-20 (rituximab) a inhibitor proteasomu bortezomib. Metody: V našem sdělení popisujeme novou alternativu léčby rezistentní akutní protilátkami- zprostředkované rejekce u 3 pacientů. AMR časně po transplantaci ledviny byla defi nována jako imunohistochemická pozitivita C4d složky komplementu v biopsii spolu s pozitivní křížovou zkouškou (cross-matchem). Pacienti s AMR byli léčeni kombinací 5 cyklů PF + IVIG v dávce 0.2g/kg (n=3). Pacienti s přetrvávající AMR v biopsii štěpu ledviny a pozitivitou dárcovsky specifi ckých protilátek (DSA) (pozitivní cytotoxický, fl owcytometrický crossmatch nebo pozitivita DSA pomocí metody Luminex) byli léčeni rituximabem v dávce 375mg/m2 a 4 cykly bortezomibu v dávce 1,3 mg/m2, kdy každému cyklu předcházela plazmaferéza s výměnou 1,5 násobku objemu plazmy. Výsledky: Pacient č.1: žena, 32 let, po IV. transplantaci kadaverózní ledviny, PRA 96/68 %, počet neshod v HLA 5, v HD programu 48 měsíců, AMR diagnostikována 7.POD při hodnotě kreatininu 273 µmol/l, léčena 13x PF, 5x IVIG, 1 dávkou rituximabu a 8 dávkami bortezomibu, hodnota sérového kreatininu po léčbě Cr 156 µmol/l. Pacient č.2: žena, 45 let, po preemptivní transplantaci ledviny od žijícího dárce, PRA 0%, v HLA 6 neshod, protilátková rejekce byla verifi kována 7.POD, hodnota kreatininu byla 283 µmol/l, zahájena léčba 4 cykly PF +IVIG, pro koexistenci ACR IIA byla pacientka léčena alemtuzumabem a 2x jsme provedli imunoadsorpci. Vzhledem k afunkci štěpu byla indikována další biopsie, kde opět dominovala humorální rejekce a křížová zkoužka vykazovala silnou pozitivitu, terapie byla rozšířena o rituximab, 4 cykly PF a bortezomibu. Pacient č.3: 43 letá žena po IV. transplantaci kadaverózní ledviny, dialyzována 36 měsíců, PRA 90/20 %, 5x mismatch v HLA, akutní AMR byla léčena v pooperačním období PF + IVIG, dále pro reaktivaci a vzestup DSA a nárůst proteinurie po 1,5 roku jsme biopticky ověřili aktivní AMR a léčili kombinací rituximab, PF a bortezomib. Hodnota kreatininu 84 µmol/l. Během léčby všech 3 pacientů jsme nezaznamenali žádnou vážnou infekční komplikaci. Závěr: Léčba rezistentní AMR kombinací plazmaferéz, rituximabem a bortezomibem představuje jednu z nových alternativ terapie, která účinně snižuje DSA a stabilizuje funkci ledvinného štěpu. 7

ABSTRAKTY Protokolární biopsie transplantované ledviny jako prostředek kontroly adekvátnosti imunosupresivní terapie Krejčí K. 1, Tichý T. 2, Hrubý M. 1, Orság J. 1, Žamboch K. 1, Bachleda P. 3, Zadražil J. 1 1 III. interní klinika-nefrologická, revmatologická a endokrinologická, FN, Olomouc, 2 Ústav klinické a molekulární patologie, FN, Olomouc, 3 II. chirurgická klinika a Transplantační centrum, FN, Olomouc Klíčová slova: kalcineurinové inhibitory, protokolární biopsie, subklinická nefotoxicita, subklinická rejekce, transplantace ledviny Cíle: Cílem prospektivní studie bylo zjistit prevalenci klinicky němých rejekčních změn a nefrotoxicity kalcineurinových inhibitorů v opakovaných protokolárních biopsiích transplantovaných ledvin a posoudit jejich vliv na funkci a chronické poškození štěpu na konci jednoročního sledování. Metody: V souboru 158 nemocných bylo v prvním roce po transplantaci provedeno 424 protokolárních biopsií. Ve skupinách s klinicky němými rejekčními a toxickými změnami byly sledovány parametry funkce štěpu a progrese chronických změn a skupiny byly porovnány s kontrolní skupinou s normálním histologickým nálezem. Výsledky statistických testů byly označeny jako signifi kantní při hladině významnosti P < 0,05. Výsledky: Normální histologický nález se vyskytl ve 3. týdnu u 30 (19 %), ve 3. měsíci u 21 (14,8 %) a v 1. roce u 14 (11,3 %) nemocných. Subklinické rejekční změny postihly 49 (31 %) resp. 36 (25,4 %) resp. 20 (16,2 %) štěpů. Histologické známky toxicity se vyskytly ve 3. týdnu u 33 (20,9 %) pacientů s výraznou perzistencí projevů toxicity v následných biopsiích i po redukci dávky kalcineurinových inhibitorů. Jak subklinické rejekční tak toxické změny vedly na konci jednoročního sledování k podobnému nárůstu chronických změn kvantifi kovaných pomocí Banff chronicity score a signifi kantně se lišily od kontrolní skupiny s normálním histologickým nálezem (P<0,05). Sérový kreatinin v časném potransplantačním období dobře neodrážel stupeň chronického poškození a nesignifi kantní byly i změny glomerulární fi ltrace. Závěry: Subklinické rejekční a toxické změny postihují významné procento štěpů, jsou spojeny s progresí chronických změn již v prvním roce po transplantaci a představují nezávislé rizikové faktory rozvoje ireversibilního poškození štěpu. Protokolární biopsie se jeví jako důležitý prostředek kontroly adekvátnosti imunosupresivní terapie. 8

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Porovnání působení takrolimu a cyklosporinu na glukózový metabolizmus po kombinované transplantaci ledviny a pankreatu v pozdním potransplantačním období Havrdová T. 1, Saudek F. 1, Jedináková T. 1, Lipár K. 2, Skibová J. 3 1Centrum diabetologie, 2Transplantcentrum, 3Statistické oddělení, IKEM, Praha Úvod: Cílem naší práce bylo porovnat glukózový metabolizmus u pacientů po kombinované transplantaci ledviny a pankreatu léčených dlouhodobě dvěma různými imunosupresivy: cyklosporinem a takrolimem. Druhý jmenovaný má dle výsledků některých studií větší diabetogenní efekt. Metodika: Vyšetřili jsme 26 nemocných po kombinované transplantaci ledviny a slinivky, nezávislých na exogenním podávání inzulínu, se systémovou žilní drenáží pankreatického štěpu. Všichni pacienti měli stabilní funkci štěpu u ledviny. Hodnotili jsme: lačnou glykémii, hladiny inzulínu a C-peptidu, glykovaný hemoglobin, hladiny podávaných imunosupresiv a standardní intravenózní glukózový toleranční test (IVGTT) s výpočtem koefi cientu asimilace glukóz (KG). K posouzení inzulínové senzitivity jsme použili výpočet HOMA-IR (the homeostasis model assessment). Celkovou produkci C-peptidu a inzulínu jsme hodnotili pomocí ploch pod křivkami sérových hladin v průběhu IVGTT. Výsledky: Skupiny léčené takrolimem a cyklosporinem se vzájemně nelišily ve věku BMI a době po provedení transplantace (9,7 ± 1,9 [SD] vs. 10,9 ± 1,3 let). Nezjistili jsem významný rozdíl ve výsledcích IVGTT mezi jednotlivými skupinami. Ve skupině léčené takrolimem (n=13) měli tři pacienti diabetickou odpověď, tři pacienti porušenou glukózovou toleranci a sedm příjemců normální glukózovou toleranci. Ve skupině léčené cyklosporinem (n=13) nebyla zjištěna diabetická odpověď u žádného příjemce, porucha glukózové tolerance byla přítomna u pěti a normální glukózová tolerance u osmi pacientů. Další výsledky jsou prezentovány v tabulce. HbA1c DCCT (%) Lačná glykémie (mmol/l) HOMA-IR KG (%/min.) Celková produkce C-peptidu (pmol/ ml/60min.) Celková produkce inzulínu (miu/l/60min.) Takrolimus skupina 5,8 ± 0,41 5,05 ± 0,49 2,72 ± 2,64 1,24 ± 0,48 92 ± 47 1742 ± 1110 Cyklosporin skupina 5,7 ± 0,24 4,9 ± 0,55 2,26 ± 1,69 1,48 ± 0,53 98 ± 51 1440 ± 1093 Rozdíl NS NS NS NS NS NS Hladiny obou imunosupresiv byly v terapeutickém rozmezí a neměly vliv na žádný ze sledovaných parametrů. Závěr: Použití odlišných kalcineurinových inhibitorů nemělo vliv na glukózový metabolizmus příjemců ledviny a pankreatu v pozdním potransplantačním období. 9

ABSTRAKTY Duální blokáda renin-angiotenzinového systému snižuje nefrotoxicitu indukovanou takrolimem v experimentálním modelu normotenzních a hypertenzních potkanů Hošková L.1, Kopkan L.2, Málek I.1, Honsová E.3, Pirk J.1, Kautzner J.1, Červenka L.2 1Kardiocentrum IKEM, 2Pracoviště experimentální medicíny IKEM, 3Pracoviště klinické a transplantační patologie IKEM, Praha Klíčová slova: Imunosuprese-hypertenze-nefrotoxicita-duální blokáda RAS Úvod: Zlepšení dlouhodobých výsledků po transplantaci srdce přineslo s sebou i určité komplikace vyplývající z podávání chronické imunosupresivní profylaxe.zabývali jsme se působením inhibitoru enzymu konvertujícího angiotenzin a inhibitoru receptorů AT1 pro angiotenzin II na krevní tlak a renální funkce u experimentálního modelu normotenzních a hypertenzních potkanů, kterým byl podáván kalcineurinový inhibitor. Hlavním cílem projektu bylo zjistit, zda duální blokáda renin-angiotenzinového systému (RAS) zabrání rozvoji nefrotoxicity potencované takrolimem u potkanů kmene Fawnhooded (FH). Metodika: Perindopril 5 mg/kg/den a losartan 50 mg/kg/den byly podávány v kombinaci normotenzním (FHL) a hypertenzním potkanům (FHH), kteří dostávali takrolimus v dávce 12 mg/kg ve standardní dietě. Systolický krevní tlak byl měřen pravidelně pletysmografi ckou metodou.po 4 měsících sledování byly vyhodnoceny laboratorní vzorky. Výsledky: Kombinovaná blokáda RAS vedla k poklesu krevního tlaku u obou kmenů: FHL (132 ± 3 vs. 151 ± 4 mmhg; p < 0.05) FHH (153 ± 3 vs. 198 ± 6 mmhg; p < 0.05) a vedla k poklesu proteinurie: FHL (15.1 ± 1.3 vs. 20.7 ± 1.7 mg/den; p < 0.05) a FHH (57.8 ± 4.7 vs. 107.8 ± 9.6 mg/den; p < 0.05). Hodnota plazmatického kreatininu také poklesla v obou skupinách: FHL (53,9 ± 2,65 vs. 74,2 ± 6,2 µmol/l; p < 0.05),FHH (63,6 ± 3,5 vs. 77,8 ± 7,9 µmol/l; p < 0.05). Výsledky histologické analýzy ledvin potvrdily nefroprotektivní účinek duální blokády RAS u kmene FH, kterým byl současně podáván takrolimus, známky glomerulosklerózy a tubulointersticiálního postižení byly výrazně sníženy. Závěr: Výsledky studie ukazují, že duální blokáda RAS snižuje nefrotoxicitu navozenou takrolimem u potkanů kmene FH, nefroprotektivní vlastnosti jsou pozorovány v obou skupinách, jak u hypertenzních, tak i normotenzních potkanů. Podporováno grantem IGA MZ NT 11262-6 a výzkumným záměrem IKEM 00023001. 10

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Seniori a transplantácie obličiek Lacková E., Čellár M., Konkoľová M., Mazúchová A., Šváč J. Nefrologicko-transplantačné oddelenie, II. Interná klinika SZU, FNsP F.D. Roosevelta, Banská Bystrica Úvod: V dôsledku starnutia populácie, v posledných rokoch stúpa i počet starších pacientov s obličkovým zlyhaním a do budúcna sa očakáva ďalší nárast. S tým súvisí aj stúpajúci počet starších čakateľov na čakacej listine. Nedostatok orgánov vedie k rutinnému používaniu marginálnych darcov, hoci je známe, že rastúci vek donora je spojený s redukciou prežívania štepu. Starší recipienti majú kratší predpoklad života ako mladší, mnoho starších zomrie s funkčným graftom. S ohľadom na uvedené skutočnosti, je potrebné upravovať alokačné stratégie. V r. 1999 Eurotransplant vytvoril Eurotransplant Senior Program s cieľom využitia obličiek od darcov 65 rokov príjemcom 65 rokov, skrátiť dobu čakania na transplantáciu starších čakateľov, neovplyvniť týmto programom prežitie pacientov ani štepov. Že problematika seniorov je stále aktuálna potvrdilo aj stretnutie transplantológov na ATC v Bostone tohto roku. V protokole old to old sú rozhodujúcimi kritériami vekový match, kompatibilita v krvnej skupine a krátky čas studenej ischémie, nekladie sa dôraz na počet HLA zhôd. Cieľ práce: Retrospektívna analýza pacientov 65 rokov transplantovaných v TC B.Bystrica v rokoch 1995 2011 z hľadiska prežívania a komplikácií. Súbor: 22 pacientov 65r, 10 mužov, 12 žien, vekový priemer 67,3 r. (65-75r.), diagnóza vedúca k zlyhaniu obličiek: TIN 14 pac., GN 3 pac, DN-2pac., ADPKD-2pac., HTN-1pac. Dĺžka dialyzačnej liečby pred transplantáciou 43,3 mesiaca (3-100), vek darcu 42 r. (10-65), IK 9,7 (1-25), PRA 8,8 (0-85). Výsledky: V rokoch 1995-2011 bolo vykonaných 22 transplantácií recipientom 65 r. U 20 pac. nastúpila funkcia štepu okamžite, u 2 pac. hyperakútna rejekcia. Hospitalizácia trvala v priemere 22,9 dňa (8-69 dní). Najčastejšie komplikácie v dlhodobom sledovaní boli kardiovaskulárne - 13 pac., akútna rejekcia 5 pac., sekundárne hojenie rany 3 pac., uroinfekcie u 7 pac., CNI toxicita 3 pac., noncompliance 2 pac., iné komplikácie 7 pac. 1-ročné prežívanie seniorov/štepov 91 %/86 % vs 95 %/88 % z celej transplatovanej populácie v B.Bystrici, 5-ročné prežívanie seniorov/štepov 82,4 %/70,5 % vs 85 %/74 % všetkých transplantovaných. Príčinami úmrtia v sledovanom období boli najčastejšie kardiovaskulárne príhody (5x), sepsa (2x), malignita (3x). Záver: Z retrospektívnej analýzy seniorov v r. 1995-2011 vyplynulo kratšie prežívanie pacientov 65 rokov aj ich štepov v porovnaní so všetkými transplantovanými, vyšší výskyt kardiovaskulárnych a infekčných komplikácií. Na Slovensku je sledovaných 966 pacientov v 5. štádiu CKD, z toho 60 % je seniorov. Z 3 044 dialyzovaných 37 % pacientov má 65 r. a z nich je na čakacej listine 53, čo je 11,8 %. S nárastom počtu seniorov je potrebné prehodnocovať alokačné kritériá, väčší dôraz klásť na vekovú zhodu darca-príjemca. 11

ABSTRAKTY Pacienti po transplantácii obličky s polycystickým ochorením obličiek naše skúsenosti Čellár M., Lacková E., Šváč J., Mazúchová A., Konkoľová M. Nefrologicko-transplantačné oddelenie, II. Interná klinika SZU, FNsP F.D.Roosevelta, Banská Bystrica Úvod: Pacienti s polycystickým ochorením obličiek (PCO) predstavujú až 10% pacientov zaradených na waiting list. Časť týchto pacientov je už po jednostrannej alebo bilaterálnej nefrektómii s dôvodov priestorových, infekčných alebo hematúrií v dôsledku ruptúry cýst. Po úspešnej transplantácii (tx) obličky sa aj u pôvodne asymptomatických pacientov môžu vyskytnúť ťažké infekčné komplikácie, ktoré majú súvis s polycystickými obličkami. Nie sú defi nované jasné odporučenia a indikácie ako postupovať u týchto pacientov aby sme dosiahli čo najlepšie prežívanie štepu a pacienta. Súbor: 49 pacientov s PCO po transplantácii obličky v našom transplantačnom centre od 1.1.1991 do 31.5.2012, mužov 27, žien 22. Pred tx absolvovalo jednostrannú nefrektómiu 9 pacientov, bilaterálnu 2 pacienti. Výsledky: Recidivujúce infekcie močových ciest sa vyskytli u 18 pacientov (37 %). Po bilaterálnej nefrektómii sa recidivujúce uroinfekcie nevyskytli. Pacienti s jednostrannou nefrektómiou mali rovnaký výskyt recidivujúcich uroinfekcií ako pacienti bez nefrektómie (45%). Recidivujúca uroinfekcia viedla ku kratšiemu prežívaniu graftu ako u pacientov bez infekcií 6.08 vs 6.68 roka. Na nefrektómiu po transplantácii bolo indikovaných z uvedených dôvodov 7 pacientov, u 4 z nich bola urobená postupne bilaterálna nefrektómia. Najčastejšou indikáciou k nefrektómii po tx bola recidivujúce uroinfekcie (11x). U pacientov s nefrektómiou pred tx sme zaznamenali lepšie prežívanie graftu 7,8 vs. 6,16 r. Priemerná veľkosť nefrektomovaných obličiek bola 16x10, s veľkosťou cýst 5cm (3 cm-8 cm). Záver: Nefrektómia po transplantácii obličky s dôvodu recidivujúcich uroinfekcií viedla k eliminácii tejto infekčnej komplikácie. Pred zaradením na čakaciu listinu je potrebné u pacienta pred transplantáciou zistiť výskyt uroinfekcií. Nefrektómia by mala byť vykonaná u pacientov s veľkosťou obličiek nad 16x10 cm, veľkosťou cysty > 5 cm a pacientov s recidivujúcou uroinfekciou. 12

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Duální transplantace ledvin dlouhodobé výsledky IKEM Baláž P. 1, Rokošný S. 1, Adamec M. 1, Janoušek L. 1, Froněk J. 1, Pokorná E. 2, Wohlfahrt P. 3, Viklický O.4 1 Klinika transplantační chirurgie, 2 Oddělení odběru orgánů a transplantačních databází, 3 Klinika kardiologie, 4 Klinika nefrologie, IKEM, Praha Úvod: Duální transplantace ledvin je způsob jak využít obě ledviny od marginálního dárce pro jednoho příjemce, aniž by se příjemce musel vyrovnávat s nevýhodami omezeného počtu funkčních nefronů. Cíl. Zhodnotit krátkodobou, dlouhodobou funkci štěpu, pooperační komplikace a přežívání pacientů po duální transplantaci ledvin. Materiál a metody: Retrospektivní analýza pacientů po kadaverózní transplantaci ledviny v IKEM za období 6/2007-5/2012. Výsledky: Z celkového počtu 772 transplantací ledvin, bylo 15(2 %) duálních transplantací (30 ledvin). Všichni dárci byli kategorie ECD+, Ø věk 71,6±3,9 let, Ø kreatinin před odběrem 112,4±51,7 umol/l, Ø GF před odběrem 0,96±0,4 ml/s, Ø glomeruloskléróza v predimplantační biopsii obou štěpů byla 23,6±16,7 %, Ø Remuzzi skóre obou štěpů bylo 6,3±1,3, Ø CIT 18,6±4,1 hodin, konzervace pomocí pulzatilní perfuze byla provedena u 6(20 %) štěpů. Průměrný věk příjemců byl 65,6±4,9 let, u 4(27 %) byla přítomná DGF, u 1(7 %) ACR IIb. Pooperační komplikace byly zaznamenány u 3(20 %) pacientů: 1x trombóza renální žíly (tvr) obou štěpů, 1x tvr jednoho štěpu a 1x stenóza močovodu. V mediánu doby sledování 15 měsíců, přežívaní štěpů v 6. a 12. měsíci bylo 100 % a 88 %. Průměrná hodnota sérového kreatininu v 1., 6. a 12. měsíci byla 146,5±47,7; 138,7±30,5 a 155,9±31,6 umol/l. Během sledování došlo k úmrtí jednoho pacienta na infarkt myokardu. Závěr: Duální transplantace nabízí vhodnou alternativu k využití ledvin, u kterých se při solitární transplantaci předpokládá nedostatečná funkce, nebo by jinak nebyly k transplantaci využity. 13

ABSTRAKTY Laparoskopická nefrektómia od žijúceho darcu prvé skúsenosti Babeľa J. Urologická klinika FNsP F.D. Roosevelta, Banská Bystrica Úvod: Laparoskopická nefrektómia od žijúceho darcu je alternatívou otvorenej operácie s porovnateľnými výsledkami z pohľadu darcu ako aj graftu pri zachovaní benefi tov miniinvazívnych postupov. Autori prezentujú svoje skúsenosti s laparoskopickou donor nefrektómiou. Materiál a metódy: Od začiatku roku 2011 sme urobili 5 nefrektómií od žijúcich darcov. V 4 prípadoch išlo o ženy, v jednom prípade o muža. Odoberali sme ľavé obličky. Pred operáciou sme štandardne robili 3D angioct vyšetrenie s nálezom jednej renálnej artérie a jednej žily. Operácie sme robili transperitoneálnym prístupom. Cievy boli ošetrené pomocou Hem-o-lok klipov pri zachovaní ich dostatočnej dĺžky pre potreby transplantácie. Močovod sme mobilizovali až po kríženie s ilickými cievami pri zachovaní dostatočného množstva periureterického tkaniva. Obličku sme odstránili rukou cez minilaparotómiu v dolnom kvadrante rozšírením pracovného portu. Ihneď po odstránení bola oblička prepláchnutá studeným konzervačným roztokom a následne transplantovaná. Výsledky: Priemerný operačný čas bol 135 min., priemerný čas teplej ischémie bol 4 min. 20 sek. Priemerná hodnota kreatinínu predoperačne bola 82 umol/l, pooperačne 113 umol/l. Pacienti boli prepustení na 4. pooperačný deň. V porovnaní s otvorenou operáciou bola evidentná menšia spotreba analgetík a skorší návrat k bežným aktivitám. V všetkých prípadoch došlo k prijatiu štepu s dobrou funkciou bez potreby hemodialýzy. Záver: Laparoskopická nefrektómia od žijúceho darcu predstavuje alternatívu otvorenej operácie na pracoviskách so skúsenosťami s laparoskopickými operáciami a transplantáciami obličiek. Prvé výsledky ukazujú na bezpečnosť laparoskopickej donor nefrektómie s dobrými výsledkami pre darcu aj graft. 14

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Endoskopická submukózní injekce kopolymeru dextranomeru a kyseliny hyaluronové u nemocných s VUR a močovou infekcí po transplantaci ledviny Novák I., Navrátil P., Romžová M., Pacovský J. Urologická klinika, FN a LFUK, Hradec Králové Úvod: Ztráta funkce transplantované ledviny vlivem odhojování může být potencována současnou přítomností anatomických abnormalit po provedené transplantaci - obstrukce nebo refl ux po anastomozóvání močovodu s měchýřem. Cíl: Cílem práce bylo vyhodnotit efektivitu endoskopické léčby aplikací kopolymeru dextranomeru s kyselinou hyaluronovou (Dx/HA) u nemocných po transplantaci s prokázaným refl uxem a aktivní infekci močových cest. Metody a soubor: Retrospektivně jsme vyhodnotili skupinu transplantovaných nemocných s prokázaným refl uxem do štěpu a s projevy infekce močových cest vedoucích k progresivnímu zhoršení funkčnosti štěpu. Za úspěch jsme považovali nejen vymizení refl uxu, ale zejména asymptomatický průběh po endoskopické léčbě a současnou stabilizaci funkce štěpu alespoň půl roku od instilace. V časovém rozmezí 10/2009 12/2011 jsme endoskopickou metodou ošetřili 7 nemocných (3 ženy a 4 muže) s vysokými refl uxy do transplantované ledviny (III.-IV. stupeň). Nemocní byli ve věku 20-61 let ( Ø 39 roků). U všech byly předoperačně prokazovány opakované febrilní infekty s opakovaně pozitivními nálezy leukocyturie v močovém sedimentu. V mikrobiologickém vyšetření moči převládaly nálezy G- tyčí (E. coli, Klebsiela, Pseudomonas, Enterobakter). Z G + mikrobů jsme prokazovali nejčastěji enterokoky, stafylokoky a streptokoky. Z kvasinkových infekcí byla v popředí Candida albicans, u jednoho nemocného jsme zaznamenali mykotickou trichosporonovou infekci. Hladina sérového kreatininu u všech stoupala (nemocný/ S kreatinin: 1/297 2/189 3/117 4/156 5/140 6/358 7/181 umol/l). Hodnota glomerulární fi ltrace naopak u všech trvale klesala (nemocný/gf: 1/0,41...2/0,52...3/1,08...4/ 0,96...5/1,0...6/0,35 7/0,65 ml/s). Všichni nemocní podstoupili pouze jednu injekci 1 ml Dx/HA. U pěti byla aplikace z jednoho vpichu, u dalších dvou rozděleně z dvou vpichů v jedné době. U prvních instilací byla provedena bezprostředně kontrola vymizení refl uxu provedením cystogramu. Peroperačně operatér hodnotil u všech vizuální uzavření ustí. Výkon u všech byl proveden v krytí intravenózně aplikovaného antibiotika následně s přechodem na jeho perorální aplikaci v terapeutické dávce jeden týden. Poté byla aplikována antibiotika profylakticky na noc. S odstupem 3 měsíců byla provedena u všech kontrolní mikční cystografi e (MCUG). Při negativním nálezu nebo významném poklesu stupně refl uxu a klinicky asymptomatickém průběhu byla atb profylaxe vysazena i při pozitivitě nálezu v moči. Nemocní byli po operačním výkonu trvale ambulantně dispensarizováni nefrologem a urologem (klinický stav, sonografi e, kreatinin, glomerulární fi ltrace, močový sediment, kultivace z moči). 15

ABSTRAKTY Výsledky: Peroperační vizuální uzavření ústí bylo hodnoceno operujícím jako dobré u 6 nemocných. V jednom případě byla změna vzhledu ústí hodnocena jako nedostatečná, pouhé zlepšení (na kontrolní MCUG byla potvrzena perzistence refl uxu - viz dále). Peroperační kontroly cystografi í u 3 nemocných byly negativní, ve shodě s vizuálním hodnocením vzhledu ústí po instilaci. U dalších operovaných proto bylo ustoupeno od kontrolní peroperační cystografi e. Pouze v jednom případě byl nemocný trvale po instilaci bez pozitivního nálezu leukocyturie a mikrobiologického nálezu v moči. U dvou se po měsíci od operace opakovala pyelonefritida s nutností parenterální atb léčby. Další 4 nemocní i při persistenci leukocyturie a pozitivních kultivací z moči nemělo klinických projevů infekce. Nejčastějšími mikrobiologické nálezy v moči byly: Klebsiela, E. coli, Pseudomonas, Enterobakter. U všech operovaných tři měsíce po instilaci bylo možno po provedené MCUG ukončit antibiotickou profylaxi. U jednoho s odstupem 11 měsíců od instilace, při ukončené antibiotické profylaxi, recidivovala pyelonefritida štěpu. Na provedené kontrole MCUG s odstupem 3 měsíců od instilace nebyl prokázaný refl ux do štěpu u 4 léčených. U zbylých tří došlo k významně poklesu stupně refl uxu. Glomerulární fi ltrace byly u všech nemocných minimálně půl roku od instilace stabilizovány (nemocný/gf: 1/0,44...2/0,69...3/0,67...4/1,1...5/1,11...6/0,4 7/1, 03 ml/s). U jednoho nemocného po roce sledování glomerulární fi ltrace progresivně klesala i při nepřítomnosti febrilních infekcí a po 17 měsících bylo nutno zahájit opět hemodialyzační program. U čtyř operovaných jsou funkce štěpů stabilní, nemocní jsou asymptomatičtí stran infekce, bez nutnosti antibiotické profylaxe. U dvou jsou štěpy funkčně stabilní i přes proběhlé recidivy pyelonefritidy po instilaci. Závěr: Vlastní endoskopická léčba vykazuje vysoké procento úspěšnosti vyhojení refl uxu. Významně se redukují počty symptomatických infekcí a tím dává možnost ukončení antibiotické profylaxe. Na významnou dobu obvykle stabilizuje funkci štěpu. Ani úspěšná léčba obvykle nevede k odstranění nálezů leukocyturie, pozitivity mikrobů v moči. S ohledem na jednoduchost a minimální zatížení nemocného lze tento postup řešení VUR u transplantovaných doporučit jako primární. Před instilací je vždy nutno vyřešit možné příčiny subvezikální obstrukce, neuropaticity měchýře aj. 16

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Jaká je skutečná příčina lymfokély u nemocných s adultní polycystózou? Pacovský J. 1, Navrátil P. 1, Hyšpler R. 2, Fixa P. 2, Novák I. 1, Holub L. 1 1 Urologická klinika, 2 Klinika gerontologická a metabolická, FN a LF UK, Hradec Králové Cíl práce: Zhodnocení metabolických (proteinových) aspektů vzniku lymfokély po transplantaci ledviny u nemocných s adultní polycystózou. Soubor nemocných a metoda: K analýze jsme použili soubor 39 nemocných, u kterých byla provedena aktivní léčba symptomatické lymfokély. U všech nemocných byl proveden výpočet Lymphocele formation risk indexu (LFRI) na základě elektroforézy plamatických bílkovin provedené z krve odebrané před vlastní transplantací. Bylo provedeno vyhodnocení hladin albuminu a celkové bílkoviny. Byla porovnána data u nemocných s polycystózou a ostatních. Ke statistickému zhodnocení byl použit Studentův t-test. Výsledky: Ve sledovaném souboru bylo 8 polycystiků (20,5 %). Medián hodnoty LFRI u polycystiků byl 2,42, u ostatních v souboru byl 3,43 (p = 0,02). Hladina sérového proteinu a albuminu u nemocných s polycystózou byly 74,6 g/l a 45,5 g/l, u nemocných s jinou základní diagnózou než polycstózou byly 77,5 g/l a 46,5 g/l. Statisticky nebyl prokázán rozdíl v těchto hodnotách mezi oběma skupinami. Závěr: Na základě závěrů této limitované skupiny se jeví, že polycystóza ledvin je rizikovým faktorem vzniku lymfokély. Doposud byl tento jev vysvětlován mechanickým útlakem lymfatických cév zvětšenou ledvinou. Na základě možnosti vyšetření LFRI, který hodnotí metabolické vlivy vzniku lymfokély je patrné, že patogeneze lymfokély u těchto nemocných je složitější a komplexnější. Podpořeno projektem (Ministerstva zdravotnictví) koncepčního rozvoje výzkumné organizace 00179906. 17

ABSTRAKTY Akutní cholecystitida u pacientů po transplantaci ledviny Varga M., Kudla M., Froněk J. Oddelenie transplantačnej chirurgie, IKEM, Praha Úvod: Imunosupresivní terapie užívaná po transplantaci ledviny může modifi kovat příznaky akutní cholecystitidy a zvýšit tak riziko některých závažných komplikací. Cílem naší studie bylo zhodnotit výsledky cholecystektomií pro akutní cholecystitidu provedených u pacientů po transplantaci ledviny. Materiál a metody: Od 1. ledna 2006 do 31. října 2011 jsme na našem oddělení provedli 57 cholecystektomií u pacientů po transplantaci ledviny. U 37 % (21 pacientů) jsme provedli cholecystektomii pro akutní cholecystitidu. V této podskupině jsme hodnotili vybrané parametry. Výsledky: Incidence akutní cholecystitidy v naší skupině byla 37 % (21/57 pacientů), v souboru bylo 10 mužů a 11 žen, průměrný věk 59 let (rozmezí 22-68 let). Průměrná doba vzniku cholecystitidy po transplantaci byla 42 měsíců (rozmezí 3-179 měsíců). Průměrná doba od nástupu příznaků do operace byla 48 hodin (rozmezí 12-240 hodin). Klinické příznaky akutní cholecystitidy byly přítomny v 81% (17 pacientů), elevace zánětlivých markerů (CRP, počet bílých krvinek) v 66 % (14 pacientů) a ultrazvukové známky cholecystitis v 86 % (18/21 pacientů). Všichni pacienti byli primárně indikováni k laparoskopickému výkonu s následnou konverzí v 38 % (8/21 pacientů). Akalkulózní cholecystitida byla přítomna u 29 % (6 pacientů) a gangrenózní cholecystitida u 52% (11 pacientů). Chirurgické komplikace se vyskytly u 10 % nemocných (2 pacienti). U prvního pacienta si komplikace vyžádaly 2 operační revize (biliární leak a absces). U druhého lokální terapii ranné infekce. Jeden štěp transplantované ledviny selhal a byl pacientovi odstraněn. Žádný pacient nezemřel. Průměrná doba hospitalizace byla 7 dní (rozmezí 3-45 dnů). Závěry: Akutní cholecystitida u pacientů po transplantaci ledviny představuje vážnou komplikaci s obtížnou diagnostikou. Její časté mírné klinické (negativní v 19 %) a laboratorní nálezy (negativní v 34 %) často neodpovídají závažnosti postižení žlučníku (52 % gangrenózních cholecystitid). Také incidence akutních akalkulózních zánětů žlučníku je v této populaci vyšší (29 %) ve srovnání s běžnou populací (10 %). 18

4. československý transplantačný kongres ABSTRAKTY Urologický management pacientov pred a po transplantácii obličky Breza J. ml., Žilinská Z., Chrastina M., Kizeková Z., Breza J. st. Urologická klinika s Centrom pre transplantácie obličiek, Bratislava Úvod: Niektoré urologické ochorenia môžu ovplyvniť výsledok transplantácie obličky, ohrozovať funkciu a prežitie transplantovanej obličky i samotných pacientov. Komplikácie, s ktorými sa stretávame počas transplantácie obličky alebo v pooperačnom období sa v zásade nelíšia od príhod sprevádzajúcich iné náročné brušné chirurgické výkony. Ich priebeh však býva modifi kovaný a to vzhľadom na celý rad nepriaznivých okolností u príjemcu obličky (urémia, dialyzačná liečba s podávaním antikoagulancií, imunosupresia). Po transplantácii obličky sa vyskytujú urologické komplikácie rôznej etiológie a rôzneho stupňa klinickej závažnosti, ktoré môžu byť významnou príčinou morbidity i mortality pacientov po transplantácii obličky. Cieľ práce: Autori prezentujú vlastné skúsenosti a poznatky z riešenia urologických problémov pred, počas a po transplantácii obličky. Materiál a metódy: Pred transplantáciou obličky sa venuje pozornosť ochoreniam vlastných obličiek pacienta (polycystické obličky, možný nádor obličky, nefrolitiáza s pyonefrózou, maligná nefrogénna hypertenzia), organickým a funkčným poruchám dolných močových ciest (zmráštený alebo neurogénny močový mechúr, striktury uretry) a prostaty (BPH alebo karcinóm prostaty), u žien gynekologickým ochoreniam. Osobitná pozornosť sa venuje závažným sklerotickým zmenám cievneho riečišťa v malej panvy. Počas operácie je nutné riešiť problém cievnych zmien v malej pánvy, poranenia odobratej obličky a jej ciev a problém neštandardnej rekonštrukcie močových ciest (u pacientov s predchádzajúcou deriváciou moču). Po transplantácii obličky sa riešia všetky komplikácie urologického charakteru (krvácanie, hematuria, lymfokéla, obštrukcia močových ciest, urolitiáza v transplantovanej obličke, infekcia močových ciest). Závery: Autori formou algoritmov prezentujú odporúčania pre urologický management u pacientov pred a po transplantácii obličky. 19

ABSTRAKTY Erektilní dysfunkce u mužů do 50 let léčených pro chronické renální selhání hemodialýzou, zařazených na waiting list k transplantaci ledviny Jarabak J. 1, Zachoval R. 1, Burgelová M. 2, Slatinská J. 2 1 Urologické oddělení, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha, Klinika nefrologie a transplantologie, IKEM, Praha Cíl: Zjistit výskyt erektilní dysfunkce (ED) u hemodialyzovaných (HD) mužů do 50 let s chronic kidney disease (CKD). Materiál a metody: Od září 2009 do dubna 2011 byli vyšetřeni pacienti do 50 let s CKD zařazení na waiting list k transplantaci ledviny (kromě pacientů s hypogonadismem a diabetes mellitus) a kontrolní skupina mužů do 50 let s urolitiazou. Sledovali jsme: příčiny a délku CKD, délku HD, komorbidity, chronickou medikaci, abúzy, ED pomocí IIEF-5 dotazníku. Porovnávali jsme výskyt ED celkově a jednotlivých stupňů ED mezi skupinou pacientů a kontrolní skupinou. Ve skupině pacientů jsme hodnotili vztah mezi výskytem ED a příčinou a délkou HD a délkou trvání CKD. Výsledky: Vyšetřeno bylo 87 pacientů (průměrný věk 40 let) a kontrolní skupinu 41 mužů (průměrný věk 36,7 let). Průměrná hodnota dotazníku IIEF-5 byla u HD pacientů 17,7 bodu, u kontrolní skupiny 23 bodu. ED se vyskytovala u 48 (55,2 %) HD pacientů, v kontrolní skupině u 5 (12,2 %) mužů. Zaznamenali jsme statisticky významné rozdíly v zastoupení jednotlivých stupňů ED mezi skupinou pacientů a kontrolní skupinou v neprospěch skupiny pacientů. Délka HD negativně ovlivňovala výskyt a stupeň ED. Příčina a délka trvání CKD do zahájení HD neměli na výskyt ED vliv. Závěr: U pacientů s CKD byl zaznamenán vyšší výskyt ED celkově a vyšší výskyt těžkého stupně ED. Na výskyt ED u pacientů s CKD má negativní vliv délka trvání HD. Podpořeno grantem Ministerstva zdravotnictví IGA NS/10431-3. 20