Změny na světovém trhu s uranem ve světle renesance jaderné energetiky

Změny na světovém trhu s uranem ve světle renesance jaderné energetiky Mgr. Pavel Kavina, analytik nerostných surovin, Ministerstvo průmyslu a obchodu, RNDr. Jaromír Starý, ředitel, Česká geologická služba Geofond 70 Úvod Mezi základní příčiny, proč dochází k celosvětovému vzestupu cen, patří kvalitativní změny, které se ve světě surovin odehrály v posledních letech totiž překlopení některých zemí, které byly tradičními producenty a vývozci surovin do pozice jejich spotřebitelů a v některých případech dokonce dovozců. Zpravidla se jedná velmi lidnaté, zejména asijské země, v nichž v posledních letech dochází k významnému ekonomickému vzestupu, který sebou přináší nárůst spotřeby všech myslitelných komodit. Typickým příkladem je Čína, která ač stále největší světový producent železných rud a donedávna také jejich významný exportér, začala od roku 2003 železnou rudu také dovážet z Austrálie, neboť domácí těžba rychle rostoucí poptávce a spotřebě nestačí. K obdobnému přesmyku došlo u Číny v lednu 2007 také v případě černého uhlí. Rychle se rozvíjí i Indie, jakožto další země s více než miliardovou populací, ale spotřeba surovin dynamicky roste i v jiných zemích někdejšího třetího světa Země 2002 2003 2004 2005 2006 Kanada 11 604 10 457 11 597 11 628 9 862 Austrálie 6 854 7 572 8 982 9 516 7 593 Kazachstán 2 800 3 300 3 719 4 357 5 279 Niger 3 075 3 143 3 282 3 093 3 434 Rusko 2 900 3 150 3 200 3 431 3 262 Namibie 2 333 2 036 3 038 3 147 3 067 Uzbekistán 1 860 1 598 2 016 2 300 2 260 USA 919 779 878 1 039 1 672 Ukrajina 800 800 800 800 800 Čína 730 750 750 750 750 Jihoafrická republika 824 758 755 674 534 Česká republika 465 452 412 408 359 Indie 230 230 230 230 177 Brazílie 270 310 300 110 190 Rumunsko 90 90 90 90 90 Německo 212 150 150 77 50 Pákistán 38 45 45 45 45 Francie 20 0 7 7 5 svět celkem 36 063 35 613 40 251 41 702 39 429 svět celkem U 3 O 8 42 529 41 998 47 468 49 179 46 499 Tabulka 1: Světová produkce uranu v letech 2002 až 2006 (t U) V posledních několika letech dochází ve světě surovin k zásadnímu nárůstu cen většiny komodit, a to nejen surovin palivoenergetických jako ropy, zemního plynu či černého uhlí, ale také mnoha kovů, např. mědi, olova, zinku, hliníku, zlata, stříbra, platiny, wolframu, řady strategických kovů či železné rudy. Ani cena uranu není výjimkou spíše naopak během posledních cca 4 let došlo k jejímu nominálnímu nárůstu zhruba na desetinásobek. např. v Brazílii, Indonésii, Nigérii či Vietnamu. Podobně jako v případě jiných nerostných surovin se tedy ceny uranového koncentrátu zvyšují především díky rostoucí poptávce, umocněné navíc očekáváním řady nově oznámených jaderných projektů. K poptávce tzv. vyspělého světa se totiž stále více přidává spotřeba ve zmíněných mladých ekonomikách, z nichž některé se rozhodly řešit své budoucí zabezpečení elektřinou právě prostřednictvím jaderných zdrojů. Světová produkce uranu Na rozdíl od jiných palivoenergetických surovin, např. černého uhlí nebo ropy, je v současnosti uranová ruda dobývána ve významném množství jen v několika málo zemích. Roční produkci nad 1000 tun kovu vykazuje pouze osm zemí, a to v pořadí Kanada, Austrálie, Kazachstán, Niger, Rusko, Namibie, Uzbekistán a USA. V roce 2006 bylo z celkového vytěženého množství 39,4 kt vytěženo: 41 % v hlubinných dolech, Zdroj: World Nuclear Association 24 % povrchovým dobýváním, 26 % bylo získáno technologií in situ leach a 9 % bylo získáno jako byprodukt těžby jiné komodity, většinou zlata nebo mědi. Mezi osm nejvýznamnějších a největších společností paří Cameco (8249 t U v roce 2006), Rio Tinto (7094 t U), Areva (5272 t U), KazAtomProm (3699 t U), TVEL (3262 t U), BHP Billiton (2868 t U), Navoi (2260 t U), Uranium One (cca 1000 t U). Celková produkce těchto osmi společností reprezentuje cca 85 % světové těžby. Mezi nejvýznamnější ložiska co do výše produkce se v roce 2006 řadily následující lokality: McArthur River v Kanadě, Ranger v Austrálii, Rossing v Namibii, Krasnokamensk v Rusku, Olympic Dam v Austrálii, Rabbit Lake v Kanadě, ložiska Akouta a Arlit v Nigeru, Akdala v Kazachstánu, Highland Smith Ranch v USA, Beverley v Austrálii a McClean Lake v Kanadě. Z těchto 12 ložisek pocházelo v roce 2006 téměř 73 % světové těžby. Domácí zdroje a produkce uranu Česká republika patřila tradičně k nejvýznamnějším světovým producentům uranu. Historicky je s celkovou produkcí cca 110 tis. t uranu v letech 1946 až 2006 ve formě tříděných rud a chemického koncentrátu na 8. místě za Kanadou (cca 408 kt do 2006), USA (cca 360 kt do 2006), Německem (cca 220 kt do 2006), Jihoafrickou republikou (cca 160 kt do 2006), Austrálií (přes 139 kt do 2006), Ruskem (cca 117 kt do 2006) a Kazachstánem (cca 111 kt do 2006). Během následujících let

M a g a z í n se dá předpokládat, že ČR bude předstižena Uzbekistánem (cca 108 kt do 2006) a později i Nigerem (cca 101 kt do 2006) a Namibií (cca 88 kt do 2006). Rudy uranu jsou na území ČR těženy již déle než 150 let. Zpočátku byly však používány především pro barvení skla a porcelánu. Teprve po 2. světové válce začaly být využívány jako zdroj uranu. Od roku 1946 roční produkce kovu v Československu strmě stoupala, a to až do roku 1960, kdy dosáhla maximální úrovně přes 3000 t. Pak byla s mírným sestupným trendem poměrně stabilní až do roku 1973. V tomto období se produkce pohybovala mezi 2700 a 2900 t ročně, poté až do roku 1990 kolísala mezi 2300 a 2800 t. Po roce 1991 následoval během 2 let propad až na zhruba ¼. Od roku 1994 se roční těžba držela mezi 500 až 620 t ročně. Po roce 2000 opět mírně poklesla a v současnosti se pohybuje kolem 400 t ročně. V produkci uranu zprvu převažoval kov v tříděné rudě (fyzikální úprava rudy), ale od roku 1969 již kov v chemickém koncentrátu (přímé hydrometalurgické zpracování - chemická úprava rudy). Od roku 1976 byla již veškerá produkce kovu ve formě chemického koncentrátu (soli nebo oxidu uranu). V ČR byla zdroje, ložiska i těžba uranu soustředěna do několika hlavních oblastí, z nichž největší význam měly oblasti Příbramska, české křídové pánve (mezi Č. Lípou a Libercem), západní Moravy (území mezi Chotěboří, Polnou, Novým Městem na Moravě a Bystřicí nad Pernštejnem), Tachovska, Jáchymovska a Slavkovského lesa. Naprostá většina vytěženého množství uranu kolem 85 % připadla na klasický hlubinný způsob. Povrchovými lomy bylo vytěženo kolem 400 t uranu, což představuje necelých 0,4 % z celkového množství. Zbývající část uranu (necelých 15 %) byla vytěžena jinými způsoby, především metodou podzemního vyluhování z vrtů. Ačkoliv z více než padesátiletého období těžby uranu v ČR byla většina otevřených ložisek, především téměř všechna žilná (klasifikace IAEA rozlišuje celkem 15 hlavních kategorií ložiskových typů. V ČR jsou podle této klasifikace v podstatě jen dva typy: a to pískovcový, který je z hlediska světového ekonomického významu na 2. místě a žilný, zajímající 4. místo) vytěžena, stále ještě zůstává značné množství zásob a zdrojů. Z hlediska zbývajících zásob uranu je v současnosti nejvýznamnější oblastí česká křídová pánev, kde je stále evidováno téměř 134 kt zásob U-kovu, z celkových evidovaných 136 kt uranu v ČR. Přehled hlavních oblastí v ČR Největší akumulace uranu v ČR jsou vázány na oblast české křídové pánve (její tzv. lužická faciální oblast). Toto území je zhruba omezeno na západě městem Mimoň a obcí Kamenice, na severozápadě obcí Brniště, na severu Stráží pod Ralskem a obcí Křižany, na východě obcí Osečná a na jihu obcí Hvězdov (viz červená oblast jižně od Liberce na obr. č. 1). Jedná se o sedimentární ložiska pískovcového typu, která jsou tektonicky rozdělená do několika rudních polí, resp. bloků: strážského, jehož součástí jsou všechna v současnosti evidovaná ložiska, heřmáneckého bloku na jihozápadě a tlusteckého bloku na severu. Jejich zrudnění je koncentrováno převážně v klastických (úlomkovitých) sedimentech (nejvíce v cenomanských pískovcích), méně i v ostatních křídových horninách. Rudní polohy tvoří hlavně čočky a horizontální vrstvy a jsou průměrně mocné (tlusté) od 1 do 5 m. Celková mocnost rudonosného horizontu se pohybuje v desítkách metrů, spodní hranice zrudnění jsou v hloubkách mezi 150 až 180 m u ložisek strážského bloku, 200 až 250 m v heřmáneckém bloku a 650 až 720 m v tlusteckém bloku. Průměrné obsahy U se v rudě na ložiskách pohybují kolem 0,1 %. Nejvýznamnějšími ložisky jsou zde Hamr a Stráž. Ložisko Hamr (lokalita 4 na obr. č. 1) bylo s výjimkou dvou úseků (vyluhování z vrtů) těženo klasickým hornickým způsobem až do roku 1993. Do roku 2001 ložisko poskytlo přes 13,2 tis. t U, z toho necelých 10 % metodou podzemního vyluhování. Z ekologických důvodů skončila roku 1990 těžba i na ložisku Břevniště (lokalita 3 na obr. č. 1), které bylo těženo rovněž klasicky hlubinně (vyprodukováno celkem přes 1000 t U). Odlišný způsob získávání U byl uplatňován na ložisku Stráž (lokalita 7 na obr. č. 1), a to hydrochemicky metodou podzemního vyluhování in situ. Tato metoda spočívá ve vhánění loužícího roztoku (v tomto případě kyseliny sírové) do produktivního horizontu pomocí vrtů z povrchu. Ten pak prostupuje porézním prostředím a louží rudní složky. Takto obohacený roztok se čerpá pomocí těžebních vrtů na povrch, kde se z něj získává uran, resp. jeho chemický koncentrát. Tento způsob exploatace je ekologicky velmi problematický, protože tím došlo ke kontaminaci podzemních vod v rozsáhlém území. Do 31.12.2006 ložisko poskytlo přes 15,1 tis. t uranu. Těžba U rud na otevřených ložiscích oblasti byla ukončena k 1.4.1996. Od té doby až do současnosti je získávaný U vedlejším produktem sanačních prací a čištění důlních vod ložiska Stráž a do roku 2001 v menší míře i na ložisku Hamr. V současnosti jsou v oblasti evidována 4 výhradní ložiska U rud: Stráž pod Ralskem, Hamr pod Ralskem, Břevniště pod Ralskem a Osečná-Kotel. Příbramský uranový revír patřil svými rozměry i množstvím vytěžených rud k největším v ČR i Evropě. Hydrotermální žilná uranová ložiska byla soustředěna do pruhu 1-2 km širokého a táhnoucího se v délce přes 20 km jihozápadním směrem od Rybníků jižně od Dobříše přes jihovýchodní okraj Příbrami až k Tochovicím jižně od Příbrami. Průměrné obsahy U byly velmi variabilní, ale většinou se pohybovaly mezi 0,4 až 0,7 %. Průměrná těžená mocnost většiny těžených žil byla kolem 0,8 m. Ruda byla tvořená především smolincem, jako vedlejší surovina bylo získáváno stříbro a polymetaly. Dobývací práce byly vedeny od povrchu do hloubky 1470 m a otvírkové do 1838 m pod povrch. Vytěžená ruda byla upravována v místě a koncentrát byl původně exportován rovnou a od 70. let po obohacení v úpravně v Mydlovarech k dalšímu zpracování do bývalého SSSR. Těžba U rud zde probíhala po dobu 42 let (do roku 1991, s vrcholem v letech 1957 až 1973) a za tu dobu bylo dodáno do úpraven téměř 42 tis. t kovu. Podzemní prostory vzniklé po těžbě rud v revíru byly využity při budování podzemního zásobníku zemního plynu. Ložisko Rožná (lokalita 1 na obr. č. 1) na západní Moravě je jediným v současnosti využívaným ložiskem U rud v ČR. Toto žilné ložisko je otevřeno dvěma jámami na úroveň 24. patra (1200 m). Průměrná kovnatost (obsah kovu v rudě) se pohybuje mezi 0,1 až 0,4 % U. Veškerou vytěženou surovinu zpracovává místní chemická úpravna. Větší část ložiska je již vydobyta a těžba původně měla definitivně skončit v červenci 2005, nově pak v roce 2008. Vzhledem k enormnímu a dlouhodobému nárůstu světových cen uranu bylo dne 23. května 2007 vydáno Usnesení vlády ČR č. 565, které prodlužuje těžbu a úpravu na ložisku Rožná z původního roku 2008 na dobu neurčitou s tím, že do 30. června 2012 na základě geologického průzkumu zásob, ekonomických a energeticko-bezpečnostních aspektů, ministr průmyslu a obchodu předloží vládě návrh dalšího postupu těžby uranu na ložisku. Podle DIAMO by zatím ověřené zásoby měly vystačit zhruba do roku 2012. Pod 24. patrem průzkum není dosud proveden, existují však reálné předpoklady, že by tam rudní těleso mohlo pokračovat. Ložisko Rožná je v současnosti také jediným těženým ložisek v EU 25, což jeho strategický význam z hlediska energetické bezpečnosti dále umocňuje. V širším okolí ložiska Rožná jsou v mokré konzervaci další evidovaná ložiska Brzkov a Jasenice-Pucov. Již před rokem 1989 byla z evidence vyřazena vytěžená ložiska U rud Olší (Drahonín), které poskytlo přes 2,9 tis. t uranu a další menší ložiska, např., Chotěboř, Slavkovice-Veselíčko, Škrdlovice, Polná atd. Celkem se do konce roku 2006 v této oblasti vytěžilo přes 23 tis. t uranu, z toho téměř 19,5 tis. t na ložisku Rožná. Důležitá žilná ložiska rud uranu byla sou- 71

Legenda: výhradní evidovaná ložiska vytěžená ložiska a ostatní zdroje Obrázek 1: Evidovaná ložiska a ostatní zdroje uranu ČR Zdroj: ročenka Surovinové zdroje České republiky 2006 Výhradní evidovaná ložiska 1 Rožná 4 Hamr pod Ralskem 7 Stráž pod Ralskem 2 Brzkov 5 Jasenice-Pucov 3 Břevniště pod Ralskem 6 Osečná-Kotel Vytěžená ložiska a ostatní zdroje 8 Příbram 13 Okrouhlá Radouň 18 Předbořice 9 Jáchymov 14 Dyleň 19 Hájek + Ruprechtov 10 Zadní Chodov + Vítkov 2 15 Javorník 20 Chotěboř 11 Olší 16 Licoměřice-Březinka 21 Slavkovice 12 Horní Slavkov 17 radvanice + Rybníček + Svatoňovice 22 Mečichov-Nahošín středěna také v širším okolí Tachova. Nejvýznamnějšími ložisky byly Zadní Chodov, kde byly U rudy (s produkcí přes 4,1 tis. t U) dobývány do roku 1992 několika jámami z hloubek až cca 1260 m, a Vítkov u Tachova 2, které bylo těženo z hloubek až cca 920 m do roku 1989 (necelé 4 tis. t U). Obsahy U se pohybovaly mezi 0,1 a 0,2 % (Z. Chodov 0,16 %, Vítkov 0,12 %). Uranové rudy byly dobývány i na několika dalších lokalitách, např. Lhota u Tachova, Bor u Tachova, Planá u Mariánských Lázní-Svatá Anna atd. Celková produkce uranu (kovu) v tomto revíru byla přes 8,8 tis. t. Rudy uranu v Jáchymově se těžily již od poloviny 19. století a byly zpočátku používány pro barvení skla a porcelánu. Po objevu radia, které bylo prvně izolováno právě z materiálu pocházejícího z Jáchymova, zde byly v první polovině 20. století vyráběny radiové preparáty. Odhady celkové těžby do roku 1945 se různí, ale přepokládá se zhruba ve výši 600 t kovu. Hlavní rozvoj těžby rud U, který ale asi sotva bude zapsán zlatým písmem do historie revíru, pak nastal po 2. světové válce, především v letech 1952 až 1960. Od konce 40. a v 50. letech 20. století bylo Jáchymovsko spolu s Příbramskem nejvýznamnějším uranovým revírem v ČR. Průměrné obsahy U se na tomto hydrotermálním žilném ložisku pohybovaly mezi 0,2 a 0,4 %. Hlavním užitkovým minerálem byl především smolinec (uraninit), doprovázený Ag-Bi-Co-Ni zrudněním. Celková produkce U-kovu v revíru (oblasti) v období 1945 1964 byla téměř 7,2 tis. t. Z toho připadlo více než 98 % na Jáchymov a zbytek na menší ložiska v okolí, např. Potůčky, Abertamy, Ryžovna aj. Střediskem těžby U rud ve Slavkovském lese byl Horní Slavkov. Zrudnění i mineralizace byly podobné jako na Jáchymovsku. Těžba U rud v revíru probíhala v letech 1948 až 1962 (s vrcholem v letech 1951 1958) na více lokalitách (Horní Slavkov, Čistá, Krásný Jez, Ležnice, Bošířany). Celková produkce kovu, včetně menších ložisek Kladská a Lázně Kynžvart, byla v této oblasti přes 2,5 tis. t. Do této oblasti je ještě někdy řazeno ložisko Dyleň (Slatina) ležící ve těsně u hranic se SRN. Těženo bylo v letech 1965 až 1991 z hloubek až 1000 m a poskytlo 1,1 tis. t U-kovu. Kromě výše uvedených oblastí, které měly z hlediska produkce kovu největší význam, byl uran těžen i na jiných místech ČR. Především šlo o žilné ložisko Okrouhlá Radouň severně od Jindřichova Hradce. Těžené bylo až do roku 1990 a poskytlo více než 1,3 tis.t kovu. Z dalších lze zmínit např. ložiska ve vnitrosudetské pánvi (Radvanice, Svatoňovi- 72

M a g a z í n ce) a Železných hor (Licoměřice, Březinka), dále pak ložiska Zálesí u Javorníka a Hájek u Ostrova n. Ohří. Přehled hlavních současných a vytěžených ložisek na českém území ukazuje obrázek 1. 50 Spotová cena U 3 O 8 (USD/pound) m sí ní pr m ry v letech 1971 až 2002 Vývoj cen uranu 40 30 20 10 0 1971 1976 1981 1986 1991 1996 2001 Obrázek 2: Světové ceny uranu v letech 1971 až 2002 Uran patří mezi komodity, jejichž ceny během posledních 3 až 5 let prošly razantním nárůstem. Světové ceny uranu jsou udávány jako ceny spotové v USD/lb U 3 O 8. S určitým zjednodušením lze říci, že ceny v letech 1989 až 2002 oscilovaly kolem 10 USD/lb (viz obr. č. 2), s výjimkou roku 1996, kdy se zvýšily až na 15, resp. 16,5 USD/lb. Pro toto období byl charakteristický přebytek nabídky nad poptávkou daný jednak dostatkem uranu pocházejícího ze zemí bývalého Sovětského svazu a jednak tehdejším útlumem dalšího rozvoje jaderné energetiky po nehodách v elektrárnách Three-Mile Island a Černobyl. Nízké ceny současně nemotivovaly těžební společnosti k investicím do průzkumu a těžby uranu a v některých případech vedly až k uzavírání uranových dolů. K zásadní změně došlo na přelomu let 2003 a 2004, kdy se cena uranu po dlouhé době vrátila zpět k 15 USD/lb a její následný vzestup překonal veškerá očekávání: do konce roku 2004 došlo ke zvýšení na cca 20 USD/lb, během roku 2005 pak kontinuální nárůst pokračoval k 37 USD/lb. V roce 2006 se již nejednalo o nárůst ceny, ale o raketový vzestup: hladina 50 USD/lb byla překročena koncem srpna 2006, 60 USD/lb na konci října a počátkem roku 2007 byl uran na spotovém trhu nabízen za 72 USD/lb, což reprezentovalo sedminásobný nominální nárůst za tři roky (viz obr. č. 3). Růst ceny pokračoval také v roce 2007, magická hranice 100 USD/lb byla pokořena v dubnu 2007 a cena postupně vystoupala na těžko uvěřitelných 135 USD/lb v polovině roku 2007. Následná korekce, která po tak razantním vzestupu musela přijít, vrátila cenu zpět na cca 75 USD/lb (konec září). Od tohoto okamžiku se cena opět začala zvyšovat a v době přípravy tohoto článku se pohybovala opět kolem 90 USD/lb. Kontrakty s dodáním na prosinec 2007 se počátkem listopadu dokonce pohybovaly v rozmezí 98 až 110 USD/ lb. Mnoho indicií tedy nasvědčuje tomu, že se v následujícím období bude cena uranu vyvíjet obdobně jako cena mědi či zinku, u nichž rovněž po raketovém nárůstu logicky došlo k částečné korekci, opětovnému nárůstu a následnému kmitání se snižující se amplitudou ve snaze najít novou rovnovážnou hladinu mezi nabídkou a poptávkou. Podobně jako v případě jiných nerostných komodit je třeba si uvědomit, že nárůst cen je nárůstem nominálním, který částečně koriguje kontinuálně klesající hodnota americké měny, v níž jsou nerostné suroviny kotovány. I přes tento fakt je však vzestup cen uranu i dalších nerostných surovin zcela zásadní a naprostá většina nerostných surovin je dnes obchodována za několikanásobky svých nedávných cen. S ohledem na nastartování řady projektů výstavby nových jaderných zdrojů zejména v neevropském teritoriu, existují fundamentální předpoklady, že poptávka po uranu nebude polevovat a tedy, že ceny budou i nadále velmi solidní. Změna přístupu k jaderné energetice V návaznosti na rostoucí ceny všech energetických komodit (s posloupností ropa zemní plyn černé uhlí uranový koncentrát elektrická energie), které je způsobeno výše analyzovanými změnami ve světovém Spotová cena U 3 O 8 (USD/pound) m sí ní pr m ry od roku 2003 150 140 130 120 110 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 2003 2004 2005 2006 2007 Obrázek 3: Světové ceny uranu v letech 2003 až 2007 těžebním sektoru, dochází zhruba od roku 2003 k přehodnocování přístupu některých zemí k možnostem zajištění dostatku elektrické energie. Určitá komparativní výhoda jaderné energetiky v tomto posuzování spočívá v kombinaci čtyř základních faktorů: 1) cena vstupní suroviny (uranového koncentrátu) se na celkové ceně palivového článku podílí jen malou částí (na rozdíl např. od uhlí či zemního plynu, jejichž aktuální ceny se promítají do ceny vyráběné elektrické energie zcela zásadním způsobem), 2) palivovými články se lze v zásadě předzásobit na poměrně dlouhou dobu, což je z hlediska energetické bezpečnosti vysoce žádoucí, nepřipadá totiž v úvahu žádné rychlé uzavření kohoutků, 3) jaderné elektrárny mohou být provozovány i za meteorologicky nevyhovujících podmínek, 73

74 4) jaderné elektrárny jsou z hlediska emisí CO 2 zdroji bezemisními, tedy zdroji, jejichž prostřednictvím lze efektivně bojovat proti budoucímu nárůstu produkce škodlivých emisí. S ohledem na tato technická fakta docházelo v posledních cca třech letech k přehodnocení postoje řady zemí k využívání jaderné energie, které někteří analytici nazývají renesancí jaderné energetiky. Uvedený trend má prozatím těžiště spíše v mimoevropských teritoriích v Číně, Indii, Japonsku, USA, Rusku, Austrálii; pozadu však nezůstávají ani některé evropské země. Tento zásadní posun vyvrcholil počátkem listopadu 2006, když Mezinárodní energetická agentura (IEA) vyzvala vlády vyspělých zemí, aby podpořily budování dalších jaderných elektráren. Tato strategie by podle slov ředitele IEA Claude Mandila měla zpomalit klimatické změny a zvýšit energetickou bezpečnost. IEA takto důrazně podpořila jadernou energii vůbec poprvé. Na konci roku 2005 připojilo Japonsko do soustavy svůj 54. jaderný blok o výkonu tisíc megawatt, čímž se země posunula na třetí místo světového žebříčku států s největším množstvím energie vyrobené z jádra. Na 1. místě jsou Spojené státy, na 2. místě Francie. Nemáme jinou možnost než podporovat rozvoj jaderné energetiky. Jinak nesnížíme závislost na dovozu zemního plynu a ropy a nesplníme ani své závazky snížení emisí takzvaných skleníkových plynů, řekl při té příležitosti agentuře Reuters ministr průmyslu a obchodu Tošihiró Nikaí. Mimoto získala nyní japonská společnost Hokkaido Electric Power od ministerstva hospodářství povolení ke stavbě reaktoru Tomari 3 (PWR, 912 MW), který bude do komerčního provozu uveden 2009. Další ze zemí, kde jaderná energetika prochází velmi dynamickým vývojem, je Čína. Přesto reálný význam pro energetiku země jaderné elektrárny zatím nemají. Lze očekávat, že se tento fakt v průběhu několika málo let významně změní. Během 15 let postaví totiž Čína 32 nových jaderných elektráren. Podle náměstka ředitele vládní nukleární agentury pana Šen Wen-čchüan nebude jinak možné uspokojit potřebu rozvíjejícího se čínského hospodářství. Na základě vývoje na světovém trhu palivoenergetických surovin upravila Čína své dřívější jaderné plány. Ještě nedávno se hovořilo jen o osmnácti nových jaderných zdrojích, které měly být postaveny do roku 2020. Zatím v zemi pracuje devět jaderných bloků, dva jsou ve výstavbě. Další zemí, která plánuje prudký rozvoj jaderné energetiky v příštích desetiletích, je Indie. V této souvislosti stojí za zaznamenání slova amerického prezidenta, kterými zdůvodnil v americkém tisku diametrálně rozdílný přístup USA k jadernému programu Indie a např. Pákistánu nebo Íránu: Jaderná dohoda (s Indií) pomůže americkému spotřebiteli. Omezí poptávku po fosilních palivech. Kongres musí chápat, že je v našem politickém zájmu, aby indický civilní jaderný program pomohl zmírnit tlak v globální poptávce po energii. Rusko přijalo federální program stavby jaderných elektráren, podle kterého tu do roku 2015 postaví 10 nových bloků s jadernými reaktory o celkovém výkonu 11 000 MW a rozestaví dalších 10 bloků. Program přispěje ke zvýšení podílu jaderných elektráren na výrobě elektřiny v zemi z 15,6 na 18,6 procenta v příštích osmi letech. Na území USA se nyní nachází nejvíce jaderných zařízení na světě podle Světové nukleární společnosti (WNA) je v USA v provozu celkem 103 reaktorů. Poslední jaderná elektrárna však byla postavena v roce 1973. Tato situace by se nyní měla významně změnit. Podle údajů WNA zamýšlí americká vláda rozšířit jaderný průmysl o dalších 24 reaktorů. Tomu napovídá velký zájem průmyslových společností o získání licence na výstavbu a provozování jaderné elektrárny. Federální vláda hodlá podpořit rozvoj domácího jaderného průmyslu dokonce státním pojištěním. Záměr využívat jaderné elektrárny k zabezpečení dostatku bezemisní elektrické energie se stále častěji ozývá ze strany někdejších rozvojových zemí. K rozvoji jaderné energetiky se mimo jiné přihlásila také Argentina, která plánuje vynaložit celkem 3,5 miliardy dolarů, v rámci kterých bude do roku 2010 dokončena výstavba druhého bloku elektrárny Atucha a současně bude připraven projekt na vybudování dalšího reaktoru. Zároveň bude prodloužena životnost jaderného zařízení Embalse. Argentina, jako významný výrobce i spotřebitel energie, provozuje v současné době dva jaderné reaktory: Atucha I. a Embalse. Těžkovodní reaktor Atucha I byl vůbec prvním jaderným zařízením, které bylo spuštěno v Latinské Americe. Naposledy oznámil na přelomu října a listopadu rozhodnutí postavit několik jaderných elektráren Egypt s odůvodněním pokrytí rostoucích energetických potřeb za současného zachování zásob ropy a zemního plynu příštím generacím. Egypt otevřeně deklaroval, že počítá s úzkou spoluprácí s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Plány na využívání jaderné energie pro zabezpečení dostatku energie oznámilo před časem také Jordánsko a Turecko, ve spolupráci s USA o jaderném programu uvažuje Jemen a Alžírsko, obdobným způsobem plánuje Maroko spolupráci s Francií. V Evropě byly oznámeny např. následující nové projekty jaderných zdrojů: výstavba JE Olkiluoto 3 ve Finsku (první s tlakovodním evropským reaktorem EPR), výstavba dalších bloků JE Cernavoda v Rumunsku, společný projekt Litvy, Lotyšska, Estonska a Polska JE Ignalina, rozhodnutí o rozšíření JE Mochovce o 3. a 4. blok na Slovensku, výstavba JE Belene v Bulharsku, o výstavbě nového jaderného zdroje uvažuje Švýcarsko. Velmi vážné diskuse o vstupu do jaderného klubu probíhají v Itálii, v Portugalsku a v Polsku, které kromě podílu na projektu JE Ignalina uvažuje o dalším jaderném zdroji ve snaze diverzifikovat polskou energetiku, která je příliš zaměřena na uhlí a která má díky tomu problém omezovat škodlivé emise. Na druhé straně existuje v Evropě minoritní postoj Rakouska, které jadernou energetiku odmítá jako takovou a nerozhodný postoj Německa, kde probíhá živá diskuse, zda skutečně odstavit jaderné zdroje podle původních plánů do roku 2021, nebo zda s ohledem na novou situaci rozhodnutí revokovat. Belgie, která se v celoevropské diskusi řadí také spíše ke skeptikům, rovněž uvažuje o zrušení rozhodnutí z roku 2002 o zastavení jaderných elektráren. O autorech Mgr. Pavel Kavina po absolvování oboru ložisková geologie a geochemie pracoval v letech 1998-2003 v České geologické službě Geofondu, od května 2003 pracuje jako analytik odboru surovinové a energetické politiky Ministerstva průmyslu a obchodu. Zabývá se vývojem cen nerostných surovin na světovém trhu, zahraničním obchodem s nerostnými surovinami, nerostně surovinovým potenciálem ČR a dalších evropských zemí, surovinovými a energetickými strategiemi. RNDr. Jaromír Starý absolvoval v roce 1986 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor základní a ložisková geologie a geochemie. Od roku 1986 je zaměstnán v České geologické službě - Geofondu (do roku 1991 Geofond Praha, 1991-1996 Národní informační středisko ČR, stř. Geofond, 1997-2002 Geofond ČR, od 1.4.2002 Česká geologická služba - Geofond), kde byl od 1.1.2005 jmenován ředitelem. Po odborné stránce se zabývá zdroji a ložisky nerostných surovin, především v ČR. Kontakt na autory: kavina@mpo.cz, jstary@geofond.cz