ČESKÁ ŠKOLA LYŽOVÁNÍ

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta pedagogická Katedra tělesné výchovy ČESKÁ ŠKOLA LYŽOVÁNÍ Soňa VODIČKOVÁ Miloš PŘÍBRAMSKÝ SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE LIBEREC 2005 3

Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická Soňa Vodičková, Miloš Příbramský Ilustrace: Bronislav Kračmar Recenzovali: Doc. PaedDr. Bronislav Kračmar, CSc. Doc. PhDr. Milan Kohoutek, CSc. ISBN 4

OBSAH 1. Úvod. 2. Faktory ovlivňující výuku dětí a mládeže. 3. Cíle lyžařského výcviku. 4. Teoretická východiska pro nácvik techniky sjíždění a zatáčení na lyžích. 5. Definice pojmu základní škola. 6. Carvingové lyžování. 7. Metody využívané při výuce lyžování. 8. Lyžařská technologie. 9. Lyžařské prostředí. 9.1. Zásady bezpečnosti. 9.2. Zásady úrazové prevence při lyžování. 10. Etapy vývoje dětského organismu z hlediska motoriky. 11. Koordinační schopnosti jako východisko pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích. 11.1. Obecná charakteristika koordinačních (obratnostních) schopností. 11.2. Vývoj koordinačních předpokladů lyžařského sportu 11.2.1. Optickoprostorové vnímání. 11.2.2. Prostorově-orientační schopnost. 11.2.3. Kinestetická diferenciační schopnost. 11.2.4. Rovnováhová schopnost. 11.2.5. Rytmická schopnost. 11.2.6. Komplexní reakční schopnost. 12. Etapy psychického vývoje dětského organismu. 13. Didaktická východiska pro osvojování lyžařských dovedností.. 13.1. Didaktické řídící styly. 13.2. Základní didaktické metody. 13.3. Zvláštnosti výuky lyžování dětí a mládeže. 13.4. Institucionální vliv na způsob výuky. 14. Metodika nácviku sjíždění a zatáčení dětí a mládeže 14.1. Východiska pro výuku začátečníků. 14.2. Nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích. 14.2.1. Všeobecná lyžařská průprava. 14.2.2. Specializovaná lyžařská průprava. 14.2.3. Nácvik základních lyžařských dovedností ve výuce dětí a mládeže. 15. Nácvik zatáčení na lyžích na úrovni I. části etapy základního lyžování. 15.1. Vlnovka. 15.2. Jízda v pluhu. 15.3. Základní oblouk. 15.4. Carvingový oblouk. 15.5. Snožný oblouk. 16. Popis techniky jednotlivých druhů oblouků nacvičovaných v rámci struktury výuky České školy lyžování. Klíčová místa nácviku. 16.1. Základní oblouky a jejich modifikace. 16.1.1. Základní oblouk. 16.1.2. Střední základní oblouk. 16.1.3. Krátký základní oblouk. 16.1.4. Modifikované oblouky uskutečňované na základě techniky základních oblouků. 5

16.1.4.1. Oblouk v pluhu. 16.1.4.2. Oblouk z přívratu vyšší lyží. 16.2. Carvingové oblouky. 16.2.1. Carvingový oblouk. 16.2.2. Střední carvingový oblouk. 16.3. Snožné oblouky a jejich modifikace. 16.3.1. Snožný oblouk. 16.3.2. Střední snožný oblouk. 16.3.3. Krátký snožný oblouk. 16.3.4. Modifikované oblouky uskutečňované na základě techniky snožných oblouků. 16.3.4.1. Oblouk z přívratu nižší lyží. 16.3.4.2. Oblouky pro přejíždění vln. 16.3.4.3. Oblouk s přibržděním. 16.3.4.4. Oblouk s přeskokem. 16.3.4.5. Oblouky v hlubokém sněhu. 17. Vybraná cvičení na rozvoj koordinačních schopností. 17.1. Cvičení na rozvoj prostorové orientace. 17.2. Cvičení na rozvoj kinestetické diferenciační schopnosti. 17.3. Cvičení na rozvoj rovnováhové schopnosti. 17.4. Cvičení na rozvoj rytmické schopnosti. 17.5. Cvičení na rozvoj reakčních schopností. 18. Hry a soutěže v lyžařském výcviku. 18.1. Hledání odpovědi na to, co je hra. 18.2. Herní přístup k výuce i zábavě na sněhu. 18.3. Organizační zásady pro hry na lyžích. 18.4. Metodické zásady pro hry na lyžích. 18.5. Obecná charakteristika cvičení a her používaných v lyžování. 19. Příklady modelů pro výuku sjíždění a zatáčení na lyžích dětí a mládeže. 20. Závěr. 21. Literatura. 6

1. Úvod Předkládaná publikace je šestým dílem v řadě publikací s názvem Česká škola lyžování. Je součástí výukového programu vysokých škol, které zajišťují oborovou výuku tělesné výchovy. Jejím hlavním cílem je shrnutí dřívějších i nejnovějších poznatků o technice a především metodice sjíždění a zatáčení dětí a mládeže. Publikace je vhodná nejen pro studenty a lyžařské pedagogy, ale i pro běžnou lyžařskou veřejnost. Představuje ucelený obraz o systému a struktuře výuky v oblasti základního lyžování v České republice se zaměřením na děti a mládež. Předchozí díly České školy lyžování: 1. Česká škola kročné techniky sjíždění a zatáčení na lyžích (Příbramský a kol., 1997) 2. Česká škola lyžování běh na lyžích (Dvořák a kol. 1996) 3. Česká škola lyžování lyžování zdravotně a tělesně postižených (Hruša a kol. 1998) 4. Česká škola lyžování biomechanika a motorické předpoklady alpských disciplín (Jelen, Příbramský a Kohoutek, 2001) 5. Česká škola lyžování carving (Příbramský, Jelen a Vodičková, 2002). Vzhledem k obsahu jednotlivých dílů České školy lyžování byl vysloven požadavek na vznik šestého pokračování se zaměřením na sjíždění a zatáčení dětí a mládeže. Každý, kdo chce provádět výuku lyžování dětí, se musí vžít do jiného světa, do světa dětí. Předpokladem úspěchu je především kladný vztah k dětem. Hlavní požadavky kladené na učitele lyžování dětí jsou: - znalost lyžařské problematiky; - umění předávat dětem své zkušenosti a znalosti; - znát myšlení dětí, jejich pocity, chování, co je motivuje, co chtějí. Na první pohled by se mohlo zdát, že výuka dětí je celkem jednoduchá pro každého, kdo umí lyžovat. Důležité je však mít děti rád a dokázat se jim i do jisté míry přizpůsobit. Lyžování dětí se liší od lyžování dospělých z různých hledisek. Ať už se jedná o techniku jízdy, přístup dětí k lyžování či způsob, jakým se děti učí novým pohybovým dovednostem, vždy je třeba si zodpovědět následující otázky: Jezdí děti stejně nebo odlišně od dospělých? Stačí dětem nějaké cvičení předvést nebo je třeba k tomu ještě něco vysvětlovat? Pokud je třeba něco vysvětlit, jakým způsobem to provést? Jaký způsob řeči je pro který věk použitelný? Skutečně dětem stačí říci, jak se jezdí rovně, jak se zatáčí? Jaké jsou hlavní rozdíly mezi výukou dětí a dospělých? Děti jezdí rády rovně, často však nevědí, jak se při takové jízdě chovat. To znamená, že je třeba děti naučit, aby si nejdříve celou záležitost promyslely a až poté se rozjely a nakonec přehodnotily, zda vše proběhlo tak, jak si představovaly. Musí se naučit svoji jízdu plánovat tak, aby předešly riziku. Děti jsou zvídavé. Zajímá je např. jak to, že dolů to jede samo a nahoru ne? Přes veškeré originální úvahy nepřijdou na to, čím je to ve skutečnosti dáno. Při těchto úvahách se však naučí spojovat jednotlivé skutečnosti v celek a učí se je dávat do souvislostí. Už v předškolním věku se děti učí odhadnout, jak dlouho jim jízda dolů bude trvat, tudíž se naučí odhadnout závislost rychlosti na sklonu svahu. Dětské myšlení musí být rozvíjeno pomocí určitého děje (akce), neboť děti se nejlépe učí při nějaké činnosti. Tedy je třeba je přivést od jízdy k myšlení a ne naopak. 7

Jestliže předříkáváme dítěti pravidla předjíždění a samo jej nezažije v praxi, zpravidla to nemá požadovaný efekt. Přestože by se takovýto text naučilo dítě zpaměti, při jízdě na sjezdovce by nebylo schopno z textu uplatnit nic. Mnohem efektivnější je naučit dítě odhadnout, jak dlouho trvá předjíždění. To vede k poznání, že k bezpečnému předjíždění je třeba jet podstatně rychleji, než jede předjížděná osoba. Pro dospělého je toto zjištění samozřejmostí, dítě tuto zkušenost musí nejprve získat. Musí se naučit přímo na sjezdovce, jak velký je třeba mít odstup od jiných lyžařů. Naučí se poznatky z praxe (z jízdy) převést do teorie (př. pravidla předjíždění). Děti se učí na základě zkušeností. Pro většinu dětí (jen málo jich vyrůstá na horách) je lyžování něčím zvláštním. Učí se poznat něco nového, poznávají nový svět, který nám dospělým připadá už všední a samozřejmý. Pro učitele lyžování není lehké odhadnout, co se dětem při lyžování honí hlavou. Mnohdy dospělí nerozumí, proč děti náhle vzplanou pro něco, co dospělým připadá zcela nepodstatné a vedlejší. Např. ptačí písknutí nebo malá dírka ve sněhu jsou pro dítě v daný okamžik tím nejdůležitějším na světě. V tento okamžik jsou dospělí se svými výukovými prostředky nezajímaví. Učitel se s tím musí vypořádat, což vyžaduje určité zkušenosti. Přitom je třeba dodržet výukový cíl a vhodným způsobem pozměnit formu a obsah výuky. Dospělým by se mohlo zdát, že si děti stále jenom hrají. Ale ono tomu tak není. Mezi fázemi hry jsou i takové chvíle, které berou s největší vážností. Jestliže se dítě zabývá samo sebou, nezajímá ho nic jiného. Na učitele to pak může působit tak, že je duší nepřítomno. Představa o tom, že děti si stále hrají, je mylná. Hra má pro děti charakter skutečnosti. Pro nás dospělé je to někdy nepochopitelné. Děti si hrají opravdově, ne z legrace. V porovnání s výukou lyžování dospělých jsou děti daleko tvořivější, nezajímá je, co budou umět po týdenní výuce, ale zajímá je, co dělají právě teď. Dospělí vědí, co je třeba se naučit a jen v malé míře se podílejí na tvorbě výuky. Dospělé zajímá především to, co se naučí, děti naopak jak se učí. Tato dětská chuť k učení s sebou vždy přináší spoustu originálních nápadů, co by se dalo udělat jinak, než si představuje učitel, než je doporučeno ve výukovém plánu. Děti se často pouští do těžkých situací a nevadí jim, že chybují a hned se nedostaví úspěch. Po mnohých nezdařených pokusech se to najednou povede. Tento způsob mnohých omylů není u dospělých tak častý. Nebo např. jedno z dětí začne s jízdou pozadu a náhle ostatní děti plné nadšení zkouší také jízdu pozadu. V takovém případě musí učitel lyžování rychle zareagovat a využít takovéto hraní např. jako cvičení na držení rovnováhy. Děti se snaží využít veškeré možné způsoby jízdy, prožít co možná nejpestřejší minuty. Děti nezajímá výsledek učení, ale způsob učení. Co je základním cílem výuky dětí? Děti se nemohou učit pouze zvládnout techniku jízdy, ale musí se naučit také správně osvojenou techniku využít, správně se ovládat a chovat. Ten, kdo se jako lyžař chová správně, nejprve zhodnotí situaci, potom si rozmyslí, co je třeba udělat a pak se teprve rozjede. Po učiteli lyžování se požaduje převést zkušenosti na děti a dovést je k takovémuto suverénnímu způsobu lyžování. Přes všechny rozdílnosti ve způsobu výuky lze dospět k jednomu společnému cíli, a sice k tomu, aby se z dítěte stal suverénní lyžař, který zodpovídá za své chování na sjezdových tratích. Učitel lyžování se často dopouští té chyby, že veškerou zodpovědnost za chování dětí bere na sebe, ale to není až tak docela správné. Děti je třeba seznamovat se s bezpečným chováním hned od počátku jejich pohybu na lyžích. Musí se naučit přizpůsobovat podmínkám, odhadovat a předvídat různé situace a správně na ně reagovat. Suverénní lyžař je potom ten, který: - umí sjíždět, zatáčet, skákat, - ovládá svou výzbroj, - ví, jak se do určitého počasí obléci, 8

- dokáže ostatní vhodně usměrnit, - ví, co znamená značení na sjezdovkách, - umí přeskočit bouli a přesně ví, kdy to může a kdy nemůže udělat, - umí jezdit v různých formacích s ostatními, - atd. Výčet těchto dovedností se může stát vodítkem pro označení suverénního lyžaře. Už u čtyřletých dětí lze nácvik směřovat tímto směrem. Např. ukazováčkem dítě zjistí, jakým směrem fouká vítr a postaví se tak, aby mu nefoukal do obličeje. Šestileté děti rozpoznají, že ve stínu je sníh rychlejší než na sluníčku. Osmileté dítě je suverénním lyžařem např. tehdy, jestliže při snížené viditelnosti samo od sebe dokáže ubrat na rychlosti. Desetileté děti pak dokáží bezpečně předjíždět, dvanáctiletý je suverénní lyžař tehdy, jestliže si nejprve prohlédne trať, než zvolí rychlé tempo. Obraz suverénního lyžaře je vodítkem výuky lyžování dětí. 9

2. Faktory ovlivňující výuku lyžování dětí Učení, věk a vývoj Velmi často se můžeme při výuce lyžování dětí setkat s následujícími otázkami, na které však nelze jednoznačně odpovědět. Je to např. otázka, od kterého věku lze děti vést k lyžování, zda se musí chlapci a děvčata učit odděleně apod. Pokud chceme hovořit o výuce jako o výchovném prostředku, je vhodný věk k začátku výuky dětí 4 5 let. Často je to možné i u tříletých dětí, často k tomu může dojít až u šestiletých. Už dvouleté dítě se může pohybovat v lyžařském prostředí. Z každého dítěte, které začne s lyžováním až v deseti letech, může vyrůst výborný lyžař. Potíže s výukou mohou nastat až u dětí starších deseti let, kteří dosud nemají zkušenosti s jiným druhem sportu. Na tomto místě naší publikace rozlišujeme věkové kategorie velmi zevrubně, a sice: - předškolní věk (5 let a mladší), - mladší školní věk (6 9 let), - starší školní věk (10 13 let). V předškolním věku se musí děti naučit se učit. Pomalu si zvykají na výuku. Učitel lyžování je pro ně obdobou vychovatelky v mateřské školce. Ve školním věku je možno vycházet z toho, že děti již jsou zvyklé na výuku ze školních lavic. Děti mají radost z učení, ze všeho nového, zábavného. Učitel je pro ně obdobou otce či matky. Ve starším školním věku mají na sebe děti již charakteristický náhled. Často od deseti let děti chtějí být někým určitým, někým zvláštním. To může vést k disharmonii ve výuce, kdy děti nedosáhnou tak rychle požadovaného cíle. Poté může následovat nezájem o lyžování, učitel v tomto věku by měl být přítelem a poradcem. Tento přerod učitele ve věkových kategoriích vyžaduje výraznou pedagogickou schopnost. Optimální věk pro výcvik na lyžích je 5 10 let. Až do dvanácti let věku mohou výcvikem projít dívky i chlapci společně. Kolem čtrnácti let dochází k výrazným rozdílům mezi děvčaty a chlapci. Dívky lyžují více s citem, chlapci zapojují více síly. Zjednodušeně řečeno dívky chtějí jezdit pěkně, chlapci rychle. Tyto rozdílné pohledy nelze přehlížet. Sníh, počasí, volný terén jako prožitkové faktory výuky lyžování. Výuka pod širým nebem znamená, že jen v málo případech výuka probíhá za optimálních podmínek. Často za bouře, hustého sněžení či snížené viditelnosti ani nelze v tom pravém smyslu hovořit o nácviku správné techniky jízdy. Co však v takovýchto situacích dělat? Čím horší jsou podmínky, tím více musí učitel žáky upoutat a zaujmout. Je třeba cíleně vést výuku výchovným směrem, naučit děti, jak se v takových situacích chovat, co mohou očekávat. Zimu a vítr lze překonat vhodným oblečením. Při sněžení jsou nezbytné lyžařské brýle, při prudkém slunci pak sluneční. Na zledovatělém povrchu se můžeme pohybovat s řádně nabroušenými hranami. Velmi důležité je naučit děti správnému chování. Za silného větru je možné najít chráněné místo, terénem vytvořené závětří, čím horší viditelnost je, tím pomaleji je třeba jet, čím je chladněji, tím více se musí děti pohybovat. Tyto návyky se získají zkušeností, nikoli pouhým výkladem. Děti se musí naučit brát počasí takové, jaké je. Přestože znalost různých druhů sněhových vloček, různých druhů sněhu apod. nenaučí děti lépe zatáčet, ale děti se naučí si zimě přivyknout. Jen tak se pak přizpůsobí všem podmínkám a nevyvede je špatné počasí z rovnováhy, tak jako některé dospělé, pro něž je lyžování pouze sport při pěkném počasí. Suverénní lyžař je ten, kdo se dokáže přizpůsobit všem sněhovým i povětrnostním podmínkám. Sjezdovky jsou na rozdíl od volného terénu značené, upravované a dalo by se 10

říci i bezpečné. To však neznamená, že výuka by měla být oproštěna od jízdy v hlubokém sněhu. Naopak. Také jízda v hlubokém sněhu je známkou suverénního lyžaře. Pod širým nebem není k dispozici posluchárna a často ani ideální svah s ideálními povětrnostními a sněhovými podmínkami. Učitel si musí umět poradit i s méně příznivými podmínkami, musí dokázat přizpůsobit výuku. Je sice dobré si vše naplánovat, ale schopnost improvizace je daleko důležitější. Vliv vybavení Hodně se podceňuje to, jaký vliv má správné vybavení na výuku. Proto je důležité, aby rodiče byli včas informováni, jaká lyžařská výzbroj je pro jejich děti vhodná. V dětech je pak třeba vypěstovat vztah k lyžařskému vybavení, jako k jejich oblíbené hračce. Proto při poškození skluznice, hran apod. by mělo dítě být svým lyžím lékařem, který se o ně postará. Jestliže dítě získá kladný vztah k lyžím, obuvi, vázání, hůlkám, pak se o ně dokáže správně postarat. Vliv instituce Na výuku lyžování má bezesporu vliv také to, v jaké instituci je výuka prováděna. Zda se jedná o lyžařský oddíl, veřejnou školu či o lyžařský výcvik na základní škole. Všude jsou jiné výukové možnosti. Více se této problematice věnujeme v kapitole 13.4. Lyžování jako prožitek Lyžování nabízí dětem mnohostranné zážitky. Ať už jsou to zážitky spojené s čistě technickým uměním lyžovat, či nikoliv. I ten sebelepší lyžař může být úplně nadšen např. krátkou lyžařskou túrou, při níž stojí technika lyžování poněkud stranou. Také lyžování mimo sjezdové tratě přináší dětem obrovský zážitek, průjezd terénními nerovnostmi či částí mezi malými smrčky může být pro dítě tím nejlepším prožitkem. Také pozorování stopy ve sněhu od lesní zvěře může být pro děti zajímavější, nežli neustálé sjíždění sjezdovky. Pokud dítě vypráví své zážitky z lyžařského dne, určitě si na stopování např. srnky vzpomene. Dítě by se však mělo naučit určitým zásadám ochrany přírody, aby neničilo při nedostatku sněhu vegetaci apod. Kromě výchovy ke správnému chování k přírodě by děti měly být seznámeny s bezpečnostními aspekty lyžování. Lyžařský sport může být také velmi nebezpečný především tehdy, nejsou-li dodržovány určité zásady. Výchova k bezpečnému lyžování by měla stát na jednom z prvních míst. Proto součástí výuky dětí je především zastavování, přibrzďování, zpomalování, předjíždění. Tyto dovednosti by měly být osvojeny od počátku a stát se samozřejmostí. Pro děti by tato výchova k bezpečnosti měla být prováděna ne formou zákazů, ale důraz by měl být kladen na prožitek. Proto zákaz: Nesmíš jet rychle, protože je to nebezpečné je méně vhodný nežli příkaz: Smíš jet rychle pouze tehdy, jestliže víš, že je to bezpečné. 11

3. Cíle lyžařského výcviku Lyžařský výcvik dětí a mládeže má tři cíle, které se navzájem podmiňují: - cíl zdravotní, - cíl výchovný, - cíl výcvikový, přičemž jde o cíle postupné z hlediska věku žáka. Zdravotní cíl Správně vedený lyžařský výcvik na základě individuálních možností žáků uspokojuje účelným a radostným způsobem jejich přirozenou touhu po pohybu. Lyžařský výcvik umocněný pohybem ve zdravém horském prostředí ve srovnání s jinými sporty zatěžuje relativně rovnoměrně dětský organismus. Proměnlivé působení světla, slunce, větru a chladu podporuje otužilost. Výchovný cíl Výchovný cíl lze charakterizovat jako snahu o působení na osobnost žáka v kolektivu. Individuální i společné zážitky z lyžování mohou být pro žáky podnětem pro pozdější sportovní činnost, mohou ovlivnit využití volného času ve prospěch rekreačního sportu a turistiky. Výcvikový cíl Vychází ze zásady lyžařské všestrannosti. To znamená, že žáci by se měli učit na lyžích běhat, sjíždět, zatáčet a skákat. Významnou částí výcviku je i rozšíření vědomostí žáků o specifické pojmy z lyžařské teorie a praxe, rozšíření poznatků o oblast, kde výcvik probíhá. Při výuce techniky lyžování se musí u žáků vycházet z určitých tělesných a duševních předpokladů. To znamená, že pro rozvoj techniky lyžování hraje důležitou roli i věk žáka. 12

4. Teoretická východiska pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích Na základě změn v konstrukci lyží v uplynulých letech jsme v období let 2001-2003 provedli analýzu dosavadní Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování a dospěli jsme k níže uvedeným závěrům. 1. Z hlediska současných změn v technice sjíždění a zatáčení na lyžích je nutná inovace dosavadní Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích. 2. Při tvorbě nové struktury je třeba vycházet ze struktury současné, kterou je nutno zjednodušit a zakomponovat do ní základní nácvik oblouků na carvingových lyžích. 3. Ve výuce oblouků na carvingových lyžích využít České školy kročné techniky, která již od r. 1963 měla ve svém výukovém postupu nácvik vlnovek a oblouků s minimalizací smyku ve fázi vedení oblouku. 4. V nové Struktuře výuky zdůraznit při nácviku oblouků na carvingových lyžích důležitost: - materiálního vybavení žáků, - volby vhodného terénu s jeho dokonalou úpravou, - určité úrovně lyžařských dovedností a morfologických a funkčních předpokladů žáků, - zdůraznění bezpečnosti při výcviku z hlediska zvýšeného rizika. 5. Zavést pojem Základní škola lyžování, která uvádí jaká technika, jaké dovednosti, jaké oblouky jsou základem pro harmonický rozvoj žáků s možností rychlého přenosu do změněných terénních, sněhových a dalších podmínek v rámci jejich značné šíře a proměnlivosti. Na základě uvedených skutečností jsme vytvořili takovou Strukturu výuky, která zahrnuje nácvik snožných oblouků s jejich modifikacemi a nácvik základních oblouků propojených s nácvikem carvingových oblouků. Výrazně jsme rozšířili škálu nacvičovaných prvků ve specializované průpravě a průpravných cvičení s cílem urychlit výukový postup na všech úrovních etapy základního lyžování (v její I. i II. části). Z hlediska plynulého a rychlého přechodu mezi Etapou základního lyžování a Etapou závodního a extrémního lyžování jsme zařadili informativní nácvik fun a race carvingových oblouků v jejich základní formě provedení. 13

Schéma 1 Česká škola lyžování struktura výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování ŘEZANÉ OBLOUKY SMYKOVÉ OBLOUKY FUNCARVING RACECARVING OBLOUK S PŘESKOKEM OBLOUK V BOULÍCH OBLOUK V HLUBOKÉM SNĚHU OBLOUK S PŘIBRZDĚNÍM II. ČÁST STŘEDNÍ CARVINGOVÝ OBLOUK KRÁTKÝ ZÁKLADNÍ OBLOUK STŘEDNÍ ZÁKLADNÍ OBLOUK KRÁTKÝ SNOŽNÝ OBLOUK STŘEDNÍ SNOŽNÝ OBLOUK CARVINGOVÝ OBLOUK ZÁKLADNÍ OBLOUK SNOŽNÝ OBLOUK I. ČÁST Specializovaná průprava Specializovaná průprava VŠEOBECNÁ LYŽAŘSKÁ PRŮPRAVA I. ČÁST základní nácvik II. ČÁST speciální nácvik 14

Základem filosofie pro řešení otázek souvisejících s projektem inovace dosavadní Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování jsou následující skutečnosti: 1. Každý výukový plán (jeho strukturalizace) by měl být rozdělen do ucelených etap částí nácviku. Ty by měly být uzpůsobeny a uspořádány tak, aby každý žák měl možnost podle svých schopností a předchozích zkušeností navázat na některou z etap, aniž by musel projít těmi předchozími. Také by mělo být možné výcvik po absolvování jednoho nebo více úkolů ukončit. 2. Jednotlivé etapy by měly na sebe logicky navazovat. Znamená to, že musíme předem znát východiska pro nácvik a cíle nácviku jednotlivých etap. Cíle, v hierarchii níže položené etapy, jsou tedy většinou východisky pro další etapu. V praxi to znamená, že chceme-li určitou etapu vynechat, musíme mít zvládnuty cíle této etapy, resp. východiska pro etapu, kterou již hodláme s žáky absolvovat. 3. V oblasti strukturalizace výuky jednotlivých druhů napojovaných oblouků jsme vycházeli z toho, že: rozhodujícím momentem v nácviku jednotlivých druhů oblouků je nácvik základních oblouků, jejichž technické řešení umožňuje plynulé přechody jak k obloukům carvingovým, tak k obloukům snožným bez jakýchkoliv negativních dopadů v průběhu jejich nácviku. 4. V průběhu nácviku základních a carvingových oblouků vycházíme z faktu, že: v jejich nácviku je možná alternace paralelního postavení lyží, nácvik středních i krátkých oblouků s nácvikem synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí, nácvik můžeme provádět na všech typech sjezdových lyží s malým či výrazným bočním krojením s tím, že lyže carvingového typu počáteční nácvik usnadňují a podstatně zrychlují, v průběhu nácviku je bezproblémově možné prolínání mezi nácvikem základních a carvingových oblouků, nacvičované základní oblouky v jejich závěrečné fázi více směřují do oblasti nácviku race carvingových oblouků než do oblasti fun carvingových oblouků. 5 Carvingový oblouk nacvičujeme na základě zvládnutí carvingové vlnovky. Jak vlnovku, tak zmíněné oblouky nacvičujeme pouze v paralelním postavení lyží. V průběhu nácviku oblouků nedochází k nácviku synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí. Carvingové oblouky jsou předpokladem k nácviku fun carvingových oblouků. 6. Odlišnost v nácviku carvingových a základních oblouků se projevuje tím, že: carvingové oblouky na úrovni etapy základního lyžování provádíme bez synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí, jejich nácvik i vlnovky uskutečňujeme v rámci paralelního vedení lyží s vyloučením smyku ve fázi vedení oblouku s cílem vědomého zatěžování obou lyží, úspěšnost nácviku carvingových oblouků je více podmíněna adekvátností lyžařského vybavení pro jejich nácvik. 15

7. Z hlediska technického provedení oblouků, které jsou uvedeny ve schématu Struktury výuky, můžeme konstatovat, že máme dvě linie nácviku: a) snožné oblouky a jejich případné modifikace b) carvingové oblouky vycházející z techniky základních oblouků Popis techniky těchto oblouků a klíčové body nácviku jsou uvedeny v kapitole 16. 16

5. Základní škola lyžování Základní škola lyžování je rozhodujícím východiskem pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích v rámci České školy lyžování v základním i specializovaném nácviku. Nabízí posloupnost dovedností a oblouků, která vede k jejich efektivnímu osvojování a zajištění rychlého přenosu do různých terénních a sněhových podmínek. Je součástí základního lyžování. Vyjdeme-li ze základní filosofie struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování uvedené v kapitole 4, rozhodujícím momentem v nácviku jednotlivých druhů oblouků je nácvik základních oblouků, jejichž technické řešení umožňuje plynulé přechody jak k obloukům carvingovým, tak k obloukům snožným bez jakýchkoliv negativních dopadů v průběhu jejich nácviku. K těmto základním obloukům patří: - základní oblouk, - střední základní oblouk, - krátký základní oblouk. Tyto oblouky se uskutečňují na základě rozdílných pohybů dolních končetin v paralelním postavení lyží s cílem minimalizace podílu smyku lyží v jejich průběhu. Uvedené skutečnosti svým způsobem přispěly k progresivnějšímu chápání nácviku techniky zatáčení na lyžích na úrovni etapy základního lyžování, a to v následujících ukazatelích: 1. Základem postupu v rámci Základní školy je nácvik dovedností ve všeobecné a specializované průpravě. 2. Po nácviku dovedností ve všeobecné a specializované lyžařské průpravě se přistupuje ve většině případů k nácviku základních oblouků. 3. Východiskem pro nácvik oblouků na úrovni etapy základního lyžování jsou ty pohybové dovednosti, které směřují ke zvládnutí základních oblouků. 4. Při nácviku základních oblouků je rozhodující biomechanický princip pro uvedení lyží do točení zvýšení tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu, který má proti předcházejícím vývojovým etapám techniky sjíždění a zatáčení na lyžích následující přednosti: - zrychlení zahájení oblouku akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu, - průběh pohybové činnosti dolních končetin v kolenou ve směru shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku se společným pohybem pánve (dovnitř oblouku), odklonem trupu a polohou paží, umožňuje realizovat širokou škálu hranění lyže. To umožňuje velmi jemnou diferenciaci hranění a optimalizaci tlaku na lyže v předozadním směru, což vede k přesnějšímu odlišení situace, kdy se lyže smýkají a kdy jedou po hranách, - z didaktického hlediska má daný princip zahájení oblouku přednosti ve zcela konkrétní, jednoduché klíčové konstrukci postavení lyže na vnitřní hranu se současným zatížením v její přední části. 5. Nácvik základního oblouku můžeme uskutečnit v rámci paralelního postavení lyží (přes vlnovky) nebo přívratného postavení lyží (přes oblouky v pluhu a oblouky z přívratu vyšší lyží). 17

6. Základní oblouky jsou logickým základem pro nácvik race-carvingových oblouků v rámci specializovaného nácviku, který uskutečňujeme v etapě základního lyžování. 7. Základní oblouky mohou být i určitým východiskem pro urychlení nácviku snožných oblouků a jejich modifikací. 8. Ve výuce běžné populace jsou základní oblouky základem postupu nácviku techniky zatáčení na lyžích. V jejich nácviku je možná alternace paralelního postavení lyží, nácvik středních i krátkých oblouků s nácvikem synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí s výše jmenovanými výstupy. Z uvedeného vyplývá zdůraznění některých didaktických zásad, které zde uvádíme. Pro perspektivní a hlavně všestrannější rozvoj začátečníků doporučit (na základě uvedených faktorů) nácvik základních oblouků v rámci Základní školy. Při určování výukových cílů respektovat existující i nově vzniklé situačně proměnné faktory, které budou ovlivňovat modifikaci nácviku i jednotlivé postupy. Pro určitou část lyžující veřejnosti (začátečníci i pokročilí) budeme volit nácvik alternativních snožných oblouků. V průběhu nácviku zdůraznit tu skutečnost, že jeho účinnost vyžaduje značnou variabilitu činností, dovedností, forem a metod jejich nácviku a že průběh a způsoby nácviku a osvojení dovedností jsou velmi rozmanité, adekvátní rozdílným podmínkám. Při určování výukových cílů vycházet z toho, že existují další skutečnosti, které ovlivňují volbu nácviku a jeho postupu (lyžařská technická úroveň žáků, jejich výukové požadavky, terénní a sněhové podmínky, vybavení žáků apod.). Vzniklé skutečnosti samozřejmě operativně řeší lyžařský pedagog na základě svých zkušeností s využitím značných možností lyžařské výuky z hlediska její variability a okamžitého přizpůsobení. Zákonitě se musí řešit problém, které oblouky a jejich nácvik jsou v dané konkrétní situaci rozhodující a akceptovatelné. Je samozřejmé, že situačně proměnných faktorů, které ovlivňují výuku, je celá řada a v podstatě na ně nemůžeme schematicky celoplošně reagovat. Ale na základě současných zkušeností a vlastní výukové praxe můžeme v zásadě říci, že východiskem pro to, aby žáci zvládli bez problémů nácvik všech druhů oblouků (pokud pro to mají předpoklady), je nácvik základních oblouků. Od jejich nácviku se odvíjí další možné etáže vyučovacího procesu ve smyslu jeho zdokonalování a rozšiřování z hlediska nácviku dalších druhů oblouků, které se nacvičují v rámci základního a speciálního nácviku. V závěru této kapitoly bychom chtěli zdůraznit, že díky České škole kročné techniky, její metodice a technice nacvičovaných oblouků, jsme bez problémů mohli zařadit do současné Struktury výuky nácvik oblouků uskutečňovaných na carvingových lyžích v rámci jejího komplexního pojetí s logickou vazbou základních a carvingových oblouků, které řadíme mezi řezané oblouky, které se uskutečňují na základě rozdílných pohybů dolních končetin s minimalizací podílů smyku v jejich průběhu a nebo s jeho vyloučením. 18

6. Carvingové lyžování V posledních letech došlo k razantnímu rozvoji v oblasti alpského lyžování především díky novým konstrukcím lyží. Používají se lyže kratších délek, které jsou ve špičce a u patky výrazně širší a ve střední části užší. Hovoříme o tzv. carvingových lyžích. Pro lyžaře je důležité, že tímto rozšířením ve špičce a patce se zvětšilo boční krojení lyže. Boční krojení lyže je nazývána křivka od nejširšího místa ve špičce přes střed lyže po nejširší místo v patce. Přibližně odpovídá i tvaru tvořeného oblouku. Rádius oblouku je poloměr křivky bočního krojení lyže. Jestliže výrobce dodrží stejnou šířku lyže u různých délek, pak platí, že čím je lyže kratší, tím větší je její boční krojení. Carvingové lyže umožňují za níže uvedených předpokladů snáze uskutečnit oblouk vedený po hraně, nežli tomu bylo dříve. Carvingový oblouk je pak takový oblouk, při němž vede lyžař oblouk po hraně lyže a zároveň je eliminován podíl smyku. Nové konstrukce usnadňují lyžařům všech výkonnostních kategorií nácvik jízdy po hraně lyže, což vede především ke změnám trajektorie a rychlosti jízdy. Mnozí lidé se však mýlí v tom, že se domnívají, že pouhým postavením se na carvingové lyže se z nich stanou dobří lyžaři. Je třeba si uvědomit, že carvingové lyže usnadňují nácvik jízdy po hraně, avšak stoprocentně takovýto způsob jízdy (carvingový efekt) nezaručují. K tomu je třeba splnit několik podmínek, z nichž vybíráme alespoň ty nejdůležitější: - výběr vhodné výzbroje a výstroje výrazně ovlivňuje výsledný carvingový efekt, - technika jízdy by měla korespondovat se zvoleným typem a délkou lyží, - technika jízdy vychází ze závodní techniky carvingového efektu je možno dosáhnout pouze v případě postavení lyže na hranu a současným jejím zatížením. Přestože jsou k dispozici výrazně krojené carvingové lyže, není třeba bezpodmínečně ihned jezdit řezanými oblouky, což je případ pouze malé skupiny lyžařů. Lyžování neznamená pouze čistou jízdu po hraně odpovídající bočnímu krojení lyže, nýbrž patří sem také oblouky přizpůsobené terénu, takže i krátké oblouky a oblouky s přibrzděním. Zatímco řezané oblouky dosud vyžadovaly vysokou rychlost a relativně velký rádius oblouku a tudíž i širokou sjezdovku a v neposlední řadě velmi dobré lyžařské dovednosti, je možné na carvingových lyžích jet oblouky po hraně již při výrazně menších rychlostech. Velké samořídící schopnosti carvingové lyže umožňují mnoha sjezdařům redukovat podíl smyku ve fázi vedení oblouku a dosáhnout tak lepšího vyjetí oblouku. Snaha o eliminaci smyku nemusí stát vždy v popředí, často je naopak určitý podíl smyku žádoucí, zvláště za ztížených podmínek. Znakem smýkání je, že lyže pouze hladí sníh, stopa není vyjetá kolej, ale často uhlazená část sjezdovky. Při smýkání se patky lyží pohybují po jiné dráze nežli špičky lyží. Smýkání v oblouku je podporováno tím, že na začátku oblouku je lyže odlehčena a zároveň silou svalů uvedena do točení. Také malý úhel hranění během fáze vedení má za následek smyk. Nová geometrie lyží má pro výuku velký význam. Takovéto lyže se uplatňují ve všech etapách nácviku, od začátečníků až po závodní jezdce. Důležité však je si uvědomit, že jízdu ovlivňuje nejen boční krojení lyže, ale i další její mechanické a funkční vlastnosti. Variabilita těchto vlastností je podřízena cílové skupině lyžařů, pro něž jsou lyže určeny. Moderní materiály umožnily, že lyže se bezproblémově chová při jízdě řezanými oblouky i při jízdě smykem. Většina carvingových lyží umožňuje bezproblémový přechod mezi oblouky s podílem smyku a řezanými oblouky. V souvislosti s rozvojem lyží došlo k převratu také v konstrukci lyžařského vázání. Běžně se používají speciální tlumící destičky, které jsou umístěné mezi lyží a vázáním a jsou buď integrované nebo odnímatelné. Jejich funkce spočívá ve zlepšení biomechanických parametrů, neboť umožňují přesnější hranění ve větším rozsahu, dokonalejší držení lyží 19

v oblouku na hranách a díky zvýšení je eliminován kontakt mezi lyžařskou obuví a podložkou, ke kterému by mohlo díky extrémnímu náklonu lyžaře v průběhu vedení oblouku dojít. Destičky mohou mít za následek optimální timing, který je dán delší dráhou, kdy se koleno po zahranění vrací do výchozí polohy. Desky mezi lyží a vázáním mění zpravidla jízdní vlastnosti lyže a mění pákové předpoklady uvedení lyží do točení. Způsobují zpevnění lyže nebo slouží k dodatečnému tlumení vibrací. Tato změna může být pozitivní i negativní, závisí na typu lyže, desky a vázání. Při zvyšování polohy lyžaře pomocí destiček je třeba dbát na riziko zaříznutí lyže a na změněnou funkci bezpečnostní brzdičky. Montáž by měl provádět odborník s ohledem na hmotnost a výšku lyžaře. Výška přídavných destiček je však limitována tak, že u závodního lyžování nesmí výška boty nad sněhovou podložkou přesáhnout 55 mm. Přednosti carvingových lyží Malý rádius carvingové lyže umožňuje, že na mírných či středně prudkých sjezdových tratích při uskutečňování středních a dlouhých oblouků lyžař může vyvinout menší aktivitu pro uvedení lyže do točení, nežli tomu bylo na běžných lyžích. Krátké oblouky již vyžadují velmi aktivní práci především dolních končetin, která je podpořena bočním krojením lyže. Podpora je tím intenzivnější, čím déle je lyže v oblouku vedena po hraně. Mezi výhody carvingových lyží patří především: - usnadnění nácviku na všech úrovních osvojení lyžařských dovedností, - snadná změna směru jízdy, - zvýrazněná jízda po hranách, - větší prožitek již při nízkých rychlostech, - lepší pocit z oblouku, - výhodná šíře špičky pro jízdu v hlubokém sněhu, - lepší stabilita díky širšímu postavení lyží. Rizikové faktory spojené s carvingem. Mnohé studie ukázaly, že rozvojem carvingového lyžování se počet úrazů na sjezdových tratích zvýšil. Je to dáno především změnou trajektorie, po níž se lyžař pohybuje, a změnou rychlosti jízdy. Carver se často ve vysokých rychlostech dostává mimo zorné pole ostatních uživatelů sjezdových tratí (carver C na obr. ), čímž je omezena možnost predikce a následují kolize, pády a mnohdy dochází i k úrazům. Bezpečné chování je pro každého lyžaře důležité nezávisle na jeho vybavení. Proto výchova k bezpečnosti je důležitou součástí lyžařského výcviku. Suverénní carver dodržuje pravidla FIS a disponuje takovými lyžařskými dovednostmi, že dokáže přizpůsobit techniku jízdy, volbu stopy a rychlost sněhovým podmínkám, viditelnosti, sklonu svahu a množství lidí na sjezdovce. Ve výuce lyžování je třeba nejen na to upozornit, ale i tomuto umění naučit. V neposlední řadě jedním z rizikových faktorů je zvýšená poloha lyžaře nad podložkou, což má za následek využití z fyzikálního hlediska větších pák, což klade vysoké nároky na pohybový aparát člověka. Klouby jsou více namáhány a extrémní carving může vést i ke zdánlivě nepochopitelným zraněním především v oblasti kolenního kloubu, aniž by došlo ke kolizi či pádu. Nová nebezpečí spojená s carvingovou technikou si vyžádala stanovení specifických bezpečnostních zásad, které na tomto místě uvádíme: - prohlídka trati před jízdou, - dbát na dostatečně velký prostor kolem sebe (před sebou i za sebou), - zvýšit pozornost ve smyslu periferního vidění a dle toho uzpůsobit rychlost a styl jízdy, - jet tolerantně k ostatním uživatelům sjezdovky, - carvovat pouze na vhodně upravené sněhové pokrývce (tvrdý podklad), 20

- nezajíždět až k okraji sjezdovky, nechat prostor pro jiné uživatele, - pro carving používat k tomu určené lyže, - při jízdě bez holí dát pozor na správnou polohu rukou při kontaktu se sněhem, - při rychlé carvingové jízdě používat přilbu. Obr. Dráha carvera C v porovnání s dráhami lyžařů A, B 7. Metody využívané při výuce lyžování Vyučovací metoda je způsob, jakým žákovi předáváme určité znalosti nebo dovednosti. Při výuce lyžování používáme především metodu: - slovní instrukce, - zrakové instrukce, - pohybového úkolu, - pohybového problému, - hry a soutěže. Tyto metody na sebe navzájem navazují, doplňují se nebo se překrývají. Pozornost si zaslouží jejich použití především vzhledem k věku žáků. Zatímco metody slovní a zrakové instrukce jsou převažujícími metodami při lyžařské výuce dospělých, při výcviku dětí a mládeže je účelné uplatňovat ve větší míře také metodu úkolovou, problémovou, herní a soutěžní. Slovní instrukce To znamená výklad cviku, objasnění jeho pohybové struktury, pohybu k jeho provedení, případně i opravy chyb, které se při provedení cviku vyskytnou. Má velký význam 21

obzvláště v počátečním stadiu nácviku pohybové dovednosti. Pro dospělého lyžaře je i ukázka cviku prospěšnější, jestliže je žák předem poučen, čeho si má na ukázce všímat a jaká je funkce jednotlivých pohybů. U dětí to však nemusí platit. Obsah slovní instrukce musí být volen tak, aby vyvolal potřebnou představu o pohybu. Představa může být u dětí fantazijní (př. skrč se jako trpaslík ), nebo logická u ostatních lyžařů. Zraková instrukce Je ukázka pohybu předváděná buď lyžařem, obrazem, filmem nebo videorekordérem. Zraková instrukce je nesporně důležitou vyučovací metodou, avšak jako samostatná ukázka cvičitelem se nesmí přecenit je významná především ve spojení s předcházející slovní instrukcí. Úkolová metoda Úkolová metoda znamená uložit žákovi určitý pohyb nebo jízdu za takových podmínek, které jej přinutí zvládnout žádoucí pohybovou dovednost. Příklad: Cvičitel má v úmyslu nacvičit brzdivý pluh. Za tím účelem stanoví žákovi úkol: Sjížděj od značky přímo a jakmile projedeš vyznačenou branku, co nejrychleji se zastav, aniž bys zatočil. Možným pohybovým úkolem je jízda v brankách, při níž cvičitel odpovídajícím způsobem postaví slalomové tyče a určí úhel a délku nájezdu. Každá jednotlivá branka pak představuje pohybový úkol a každá jízda v brankách je sledem úkolů. Nácvik úkolovou metodou je často výhodný především u mládeže a u začátečníků. Při výcviku, který má upevnit základní pohybové dovednosti jako je např. skluz, udržování rovnováhy a cit pro lyže, je úkolová metoda výcvikově efektivní a pro žáka přitažlivá. Pro zpestření výcviku je však možno použít pohybového úkolu na kterémkoliv výcvikovém stupni. Účinné použití úkolové metody vyžaduje určitou cvičitelskou zkušenost. Cvičitel musí správně vystihnout pohybové jádro cviku a podle toho vhodně stanovit pohybový úkol. Problémová metoda Pohybový problém, před který žáka postavíme, znamená, že se žák musí rozhodnout o způsobu řešení a samostatně provést širší pohybový úkol. Pohybovým úkolem je např. pokyn: Sjeď tento úsek svahu na rozdíl od pohybového úkolu: Zatoč na této bouli. Problémovou metodu používáme výhodně především pro upevnění nacvičených dovedností, pro jejich uplatnění v různých podmínkách a pro uvědomělou volbu cviků vzhledem k situaci. Je to volná jízda po trase, kterou cvičitel určí pouze přibližně a kvalitu této jízdy sleduje a koriguje. S problémovou metodou se setkáváme často při výcviku dětí a mládeže, avšak také při výuce dospělých je v podstatě každá, cvičitelem přibližně usměrněná a sledovaná volná jízda pohybovým problémem. Herní metoda Také hry na lyžích můžeme použít jako cennou výukovou metodu. Rozlišujeme přitom: - malé hry, tj. takové, které hrajeme na malém prostoru, obvykle na vymezené části cvičné louky, na vyznačených stopách, nebo na jednom místě přehledného běžeckého kolečka; malá hra také zabírá malý časový úsek, tzn. obvykle nevelký zlomek cvičební lekce; - velké hry se hrají na větším prostoru, jsou náročnější organizačně a z hlediska zajištění bezpečnosti; časově mohou pokrývat větší část nebo celou cvičební lekci. Znakem hry je její fantazijně, případně i dobrodružně emocionální charakter. Při hře může, ale také nemusí, jít o prvenství. Hra se podobá pohybovému úkolu v tom, že i zde je 22

pozornost žáka odvedena od nácvikového záměru, že žák si tento záměr neuvědomuje. Při hře však cvičitel často nesleduje pouze jeden, ale více cvičebních záměrů. Malé hry je možno použít při výuce jak na lyžích běžeckého, tak sjezdového typu tak, že příslušné lyžařské cviky nebo pomocná cvičení zasadíme do herního rámce. Malé hry se používají zejména při výcviku dětí. Příklad: Záměrem instruktora je procvičit přenášení váhy z jedné lyže na druhou. Za tím účelem může zařadit hru Přecházení ulice. Družstvo připraví na mírném svahu pás spádnicových souběžných stop. Tento pás představuje ulici. Lyžaři přecházejí ulici tak, že vyjedou v levé krajní stopě a během jízdy postupně přestoupí až do pravé krajní stopy. Nebo jako průprava pro jízdu na vleku se použije hra klusácká jízda. Lyžaři spojí dvě hole za sebe tak, aby na jednom konci byl talíř a na druhém poutko. Jezdec je na lyžích a vloží si talíře spojených holí do rozkroku. Poutkem spojených holí se prostrčí napříč do poloviny třetí hůl. Tu uchopí dva hráči bez lyží koně a táhnou jezdce jako při jízdě na vleku. Pro nácvik brzdivého pluhu je možno zařadit např. hru přistání letadla. Na sněhu vyznačíme přistávací plochu. Děti jsou trysková letadla, která přistávají. Nalétávají a upažením a nasazením brzdivého pluhu se snaží přistát s nejkratší brzdnou dráhou. Při nácviku oblouku z přívratu nižší lyží můžeme uplatnit hru svoz raněného. Dvojice lyžařů si spojí vždy dvě hole poutky. První lyžař drží pevně konce holí, druhý za ním zadní konce. Hole představují kanadské saně s raněným. První lyžař jede oblouky z přívratu nižší lyží a druhý jej imituje. Jako průprava a nácvik běhu na lyžích můžeme použít řadu malých běžeckých her známých z letní herní činnosti. Velké hry provádíme téměř výhradně na lyžích běžeckého typu. Jsou obdobou těch letních her v přírodě, jejichž obsahem je sledování, stíhání, skrytý pohyb apod. Hry na lyžích je třeba organizovat tak, aby hráči byli téměř stále v pohybu. Dále je výhodné, jestliže prostor hry je protkán hustou sítí běžecké techniky. Má-li být velká hra využita jako výuková metoda, je třeba, aby cvičitel volil její obsah vzhledem k výukovému programu. Aby ji do tohoto programu vhodně zasadil, aby si při hře všímal technické úrovně jízdy žáků a na tuto úroveň reagoval příslušnými výukovými opatřeními v dalším výcviku. Tématu hry se budeme věnovat podrobněji v kapitole 20. Soutěžní metoda U starších dětí a mládeže se setkáváme s výrazným zájmem o výkon. Soutěž má u těchto věkových skupin svoji důležitou funkci a je silným podmětem pro zvýšení cvičební výkonnosti žáků. Požadavek kdo bude první nebo kdo to dokáže lépe můžeme vhodně použít u většiny lyžařských cviků nebo průpravných cvičení. Příklad: Nacvičujeme odšlapování.. Vyzveme lyžaře: Kdo dojede s nejmenším počtem odrazů od jedné značky ke druhé? nebo Kdo dokáže ze sjezdu přímo s co nejmenším počtem odšlapů přejít do zastavení? Jestliže zdokonalujeme jízdu krátkými napojovanými oblouky, můžeme uspořádat soutěž trojic. Tři lyžaři jedou vedle sebe a jde o to, která trojice dokáže projet stanovený úsek krátkými napojovanými oblouky v jednotném rytmu. Soutěžím se někdy vytýká, že při nich vítězí zpravidla pouze několik nejlepších a ostatní si zvykají na výcvikově a výchovně nevýhodnou úlohu vždy poražených. Tomu může cvičitel zabránit tím, že volí takový obsah soutěží, aby každý z žáků měl možnost občas zvítězit. To však není zcela snadné a ne vždy a za všech okolností se to daří. Cvičitel má pak 23

ještě další možnost usměrnit výchovné působení soutěží tak, že zdůrazní i nadšení a obětavost poraženého, výrazně pochválí slabší žáky a hodnotu vítězství redukuje na pouhý výcvikový záměr. Proti používání metody pohybového úkolu, pohybového problému, hry a soutěže ve větším rozsahu u dospělých lyžařů se především namítá, že žák zvládne cvik rychleji, jestliže ví, proč co dělá a má představu, jak to má udělat nejlépe. To zajišťují metody slovní a zrakové instrukce, které je nutno považovat za jádro vyučovací metodiky. Některé z dnes probíraných metod je výhodné uplatnit i při výuce dospělých především při přípravě vlastního nácviku lyžařských cviků, při odstraňování existujících pohybových potíží. Dále při rozšiřování potřebné pohybové zkušenosti nebo tehdy, kdy chceme upozornit na možnosti použití jednotlivých cviků. Jiná situace je u dětí, kde ještě není rozvinuté racionální chápání cviku, kde jsou značné předpoklady pro pouhé napodobování a herní provádění výuky a u mládeže, kde touha po výkonu a samostatném zvládnutí problému umožňuje značnou efektivitu i jiných metod než slovní a zrakové instrukce. Vhodným použitím různých vyučovacích metod může lyžařský cvičitel učinit výuky pestřejší, přitažlivější a účinnější. 8. Lyžařská technologie Pod pojmem lyžařská technologie rozumíme výzbroj (lyže, hole, vázání a boty) a výstroj (oblečení včetně doplňků jako jsou brýle, přilba, chrániče, rukavice) lyžaře. Na výcvik lyžování má vybavení lyžaře velký vliv. Proto je důležité, aby rodiče dětí byli včas informovaní, jaké lyžařské vybavení je pro jejich děti vhodné. V dětech je pak třeba vypěstovat vztah k lyžařskému vybavení, jako k jejich oblíbené hračce. Jestliže dítě získá kladný vztah k lyžím, obuvi, vázání, hůlkám, pak se o ně také dokáže správně postarat. Lyžařská výzbroj Lyže Jak již bylo zmíněno,došlo v posledních letech k velmi razantním změnám především v konstrukcích lyží. Používají se lyže kratších délek s větším bočním krojením, které usnadňují jízdu po hranách a její nácvik. Jedná se o tzv. carvingové lyže. Oproti tomu klasické lyže, známé z minulých let, se už nevyrábějí, všechny lyžařské firmy už přistoupily k výrobě carvingových lyží. Již na počátcích sportovního použití lyží se hovořilo o telemarském tvaru lyží, pro nějž je charakteristické to, že špička lyže je širší než patka. Toto boční krojení se v posledních letech ještě více změnilo a široká špička a patka je zřejmá již na první pohled (obr. 9) a má vliv na iniciaci oblouku a výjezd z oblouku. Lyžařské firmy přivádějí na trh každoročně několik modelů lyží, mezi nimiž nechybí také lyže pro děti. Pro předškolní děti (3 6 let) jsou vhodné minicarvery od 70 cm délky, přičemž ideální délka je 10 cm pod výšku ramen. Pro 6-13ti-leté děti je ideální délka lyže po výšku ramen minus 10 cm, pro pokročilé lyžaře má být výška lyží od ramen po nos. Zpravidla každá lyžařská firma má ve své nabídce také závodní dětské lyže (junior), a sice určené pro slalom a obří slalom. V poslední sezóně se velmi osvědčily tzv. snowblady, které jsou dlouhé do 99 cm. Také pro děti je důležité mazání lyží a broušení hran. Tato otázka je podrobněji popsána v jiných publikacích, např. Dygrín aj. (2003), a proto jí zde nevěnujeme více pozornosti. 24

Obr.9 Dětská carvingová lyže Sjezdové boty Dětské sjezdové boty jsou stejně jako sjezdové boty pro dospělé tvořeny pevným skeletem z plastu a vnitřní botičkou. Upínání se provádí přezkami. U dětí je diskutovanou otázkou volba velikosti sjezdové obuvi. Vzhledem k tomu, že dětem nohy rychle rostou, je třeba pamatovat na průběh celé lyžařské sezóny. U dospělých lyžařů by měla být bota co nejtěsnější tak, aby nikde netlačila. U dětí je třeba zvolit velikost obuvi o trošku větší, nikoli však s výhledem použití na několik dalších lyžařských sezón. Dětské sjezdové boty se prodávají zpravidla v modelech turistických a závodních. Boty pro začátečníky jsou měkčí a pohodlnější, mají většinou méně přezek, často také tzv. zadní nástup (obr. 10a) Vyšší a tvrdší boty (obr. 10b) s více přezkami umožňují těsnější spojení s nohou a přesnější ovládání lyží a jsou určeny převážně pro mladé závodníky. Obr. 10a Dětské sjezdové boty se zadním nástupem Obr. 10b Dětské sjezdové boty s předním nástupem Sjezdové vázání Sjezdové vázání pevně upíná celou botu k lyži. Z bezpečnostních důvodů se doporučuje nechat seřídit bezpečnostní vázání u odborníka, který nastaví vypínací síly podle hmotnosti, výšky, velikosti hlavice kloubu holenní kosti a úrovně lyžařských dovedností tak, aby v případě potřeby (např. při pádu apod.) uvolnilo botu a nedocházelo k nežádoucímu uvolňování v průběhu jízdy. Jen správně nastavené sjezdové vázání může plně zaručit svoji funkci. Výrobci lyžařského vázání nabízejí modely určené pro nejmladší děti i juniory (obr. 11) a v žádném případě není vhodné, aby malé děti používaly např. vázání určené pro dospělé závodníky. 25