MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2013 LENKA DOSTÁLOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Kopyto koně, jeho morfologie a způsoby ošetření Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracovala: Lenka Dostálová Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Kopyto koně, jeho morfologie a způsoby ošetření vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dne. Podpis

PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych velice poděkovat Ing. Dagmar Pospíšilové za její nesmírnou pomoc a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Dále bych jí ráda poděkovala za cenné informace, podnětné rady a v neposlední řadě i za ochotu a milé jednání v průběhu celé naší spolupráce.

ABSTRAKT Tato bakalářská práce je zaměřena na kopyta koní, jejich morfologii a způsoby ošetření s přihlédnutím k současné podkovářské praxi. V první části je stručně popsána anatomie kopyta, morfologie kopyta a různé odchylky a nepravidelnosti. V další části jsou popsány nejběžnější nemoci a problémy kopyt a způsoby jejich ošetření a podkování. U každé kapitoly je uveden jeden či více případů a konkrétní řešení tohoto problému s ohledem na podkování. Klíčová slova: kopyta, koně, podkovář, nemoci kopyt ABSTRACT This bachelor dissertation is focused on the hooves of horses, their morphology and ways of treatment considering to current practice farriery. The first part briefly describes anatomy of hooves, hoof s morphology and diferences and iregularity. Next section describes common diseases and problems of hooves and ways of treatment and shoeing. Each chapter contains a description of one or more cases and concrete solution of this problem with regard to shoeing. Key words: hoof/hooves, horses, ferrier, hoof disease.

Obsah 1 ÚVOD... 7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 8 2.1 Anatomie kopyta... 8 2.1.1 Kopyto... 8 2.2 Morfologie a postoje kopyt... 10 2.3 Podkování pravidelných a nepravidelných kopyt... 11 2.3.1 Posouzení koně před podkováním... 11 2.3.2 Úprava kopyta před podkováním... 12 2.3.3 Podkování pravidelného kopyta... 12 2.3.4 Podkování ostroúhlého kopyta... 13 2.3.5 Podkování tupoúhlého kopyta... 14 2.3.6 Podkování špalkového kopyta... 14 2.3.7 Podkování kopyta rozbíhavého... 14 2.3.8 Podkování kopyta sbíhavého... 15 2.4 Základní typy podkov... 15 2.4.1 Pantoflice... 15 2.4.2 Vejčité podkovy... 16 2.4.3 Ortopedické podkovy... 16 2.4.4 Podkovy pro dostihové koně... 18 2.4.5 Podkovy pro westernové koně (sliding podkovy)... 18 2.4.6 Podkovy pro tažné koně... 19 2.5 Nejčastější onemocnění kopyt a způsoby ošetření z podkovářského hlediska... 22 2.5.1 Hniloba kopyt... 22 2.5.2 Kopytní absces... 24 2.5.3 Podotrochlóza... 28 2.5.4 Rakovina kopyt... 31 2.5.5 Rozštěp kopyta... 33 2.5.6 Laminitis... 35 2.5.7 Rány a úrazy kopyta... 39 2.5.8 Kostnatění chrupavek... 42 3 ZÁVĚR... 45 4 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 46

1 ÚVOD Téma pro bakalářskou práci Kopyto koně, jeho morfologie a způsoby ošetření jsem si zvolila z důvodu mé pracovní náplně v této oblasti. V roce 2007 jsem začala brigádně a o dva roky později již na plný úvazek, pracovat společně s podkovářem panem Zdeňkem Novákem jako jeho pomocník a jediný zaměstnanec. Kopyta koní, problematika ošetření a péče o ně jsou tedy mou každodenní rutinou a zároveň velkým koníčkem. Kopyta koně a jejich zdraví jsou pro využitelnost tohoto zvířete člověkem jednou ze zásadních věcí. Pokud chceme pomoci při různých onemocněních, vadných postojích či poúrazových změnách je nutné znát anatomii a fyziologii kopyt. A proto první část mé práce věnuji této problematice. Druhá část je již konkrétně zaměřená na nejběžnější onemocnění, se kterými se setkávám v praxi, způsob jejich ošetření uvedený na konkrétních případech (z hlediska podkovářské praxe), které jsme s panem Novákem v průběhu několika let řešili. V dřívější době, kdy byli koně zpravidla využíváni jako tažná pracovní síla, nebyla starost o jejich wellfare, včetně péče o kopyta vždy prioritou. V současnosti, při sportovním využití koní a především v jejich roli rodinných mazlíčků, je této oblasti věnována mnohem větší pozornost. S tím souvisejí i zvyšující se nároky na kvalitu a rozmanitost podkovářské péče. Z tohoto důvodu se chci v druhé části mé práce zaměřit na nejčastější onemocnění kopyt a způsoby ošetření těchto onemocnění z hlediska podkovářské praxe. Časté téma několika posledních let je otázka zda koně vůbec kovat anebo zda je pro ně přirozenější a vhodnější postupovat metodami bosých trimů. Koňská veřejnost se podle názoru na tuto problematiku rozdělila na dva tábory. Majitelé by měli zvážit, ke které z těchto metod se přikloní s ohledem na využití koně, jeho sportovní výkony, genetické dispozice, podmínky v jakých je chován a spousta dalších aspektů. V návaznosti na toto téma jsem v poslední části práce shrnula alespoň základní klady a zápory podkování. Cílem bakalářské práce je stručný průřez tímto obsáhlým tématem a shrnutí morfologie kopyta společně s nejčastěji řešenými onemocněními kopyt. 7

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Anatomie kopyta 2.1.1 Kopyto Kopyto je rohové pouzdro na končetině lichokopytníků. Na rozdíl od sudokopytníků, kteří mají poslední článek prstu kryt také rohovinovým pouzdrem, je symetrické. Během fylogenetického vývoje se kopyto muselo přizpůsobit rychlému pohybu a také hmotnosti zvířete (Žert, Mezerová, 1998). Hlavní funkcí kopyta je pohyb po tvrdém podkladu a ochrana vnitřních části kopyta před poraněním a tlakem (Ambrož, 1958). Kostra kopyta Kostní podklad kopyta tvoří kopytní kost, kladka korunkové kosti a sezamská kost kopytní kosti, pravá a levá kopytní chrupavka, které nasedají na větve kopytní kosti (Marvan a kolektiv, 2011). Kopytní kost je na podélném řezu mírně prohnutá, a proto může působit dojmem, že je opřená o špici. Dají se na ní oddělit tři plochy stěnová, chodidlová a kloubní. Má tvar trojúhelníku a kloubní plocha je složena ze dvou částí. Menší část je určena pro kontakt se střelkovou kostí a větší část pro spojení kloubu s korunkovou kostí (Strasser, 2007). Střelková kost Je také nazývaná kosti člunkovou. Zajišťuje stabilitu a podporu pro kopytní kloub a její důležitou funkcí je pohyb šlachy hlubokého ohybače. Střelkový aparát se skládá ze střelkové kosti a přilehlých měkkých tkání a patří mezi nejvíce namáhané části kopytního kloubu (Švehlová, 2010). Korunková kost Podílí se na vytváření kopytního kloubu a zapadá do kloubní jamky kosti kopytní. Má tvar mírně zaobleného oploštělého kvádru (Žert, Mezerová, 1998). 8

Obr. 1. Kosti kopyta koně (http://kopyta.com/kopyta/anatomie.html). Kopytní chrupavky Jsou dvě a přirůstají ke kopytní kosti. U starších koní jsou fibrózní s dispozicí k osifikaci, u mladých koní jsou hyalinní. V dané poloze je poutají vazy, které je zároveň fixují ke článkům prstu (Žert, Mezerová, 1998). Kopytní škára Pokrývá na vnějších plochách povrch kopytní kosti i kopytní chrupavky. Podle typu rohoviny, kterou produkuje, se liší a rozděluje na škáru obruby, stěny, korunky, chodidla a střelu (Strasser, 2007). Rohové pouzdro kopyta Plní především roli ochrannou a rozlišujeme jej na část hraniční, stěnovou, korunkovou, patkovou, chodidlovou a střelovou (Žert, Mezerová, 1998). Obruba je velice úzký proužek (několik mm) v místě kde přechází kůže v kopyto (Švehlová, 2010). Korunka je prstencovitý útvar navazující na obrubu šířky zhruba 15 mm (Strasser, 2007). Stěnu tvoří tři vrstvy. Vnitřní (spojovací), střední (ochranná) a vnější (glazura) (Vinčálek, 2001). 9

Chodidlo je silné zhruba 1 cm a v jeho středu je uložena rohová střelka. Rohové chodidlo se s chodidlovým okrajem stěny propojuje úzkým pruhem rohoviny zvaným bílá čára (Král, 1950). Mezi úkoly střelu patří tlumení nárazů při dopadu kopyta na zem a také napomáhá pumpování krve z kopyta do srdce. Umožňuje mu to jeho tvar do písmene V. Typická je pro něj gumovitá a velmi pružná rohovina. Na povrch střelkové rýhy vyúsťují potní žlázy (Vostatková, 2010). V oblasti patek stejně jako u rohového střelu, vyúsťují potní žlázy. Patky doplňují v palmárním úseku ohraničení kopyta (Žert, Mezerová, 1998). 2.2 Morfologie a postoje kopyt Nepravidelná kopyta jsou nejčastěji následkem nepravidelných postojů. Takový postoj působí na kopyto určitým tlakem, který vede k jeho nepravidelnému zatěžování nebo přetěžování. Sbíhavé kopyto v případě, že bychom kopyto rozdělili přímkou v úrovní střední střelové rýhy, vzniknou dvě nestejně velké poloviny. Vnitřní polovina u sbíhavého kopyta bude větší a postranní úhel vnitřní stěny bude menší než 80 stupňů. Postranní úhel vnější poloviny kopyta bude větší než 80-85 stupňů. Rozbíhavé kopyto jedná se o opačný případ než u kopyta sbíhavého. Vnitřní polovina kopyta bude menší s úhlem stěny větším než 80 stupňů. Naproti tomu vnější polovina kopyta bude větší a postranní úhel kopyta menší než 80 stupňů. Je důležité si uvědomit, že nepravidelná kopyta nelze podkovářskou úpravou změnit na pravidelná, protože tyto nepravidelnosti v postojích jsou patrné už na kopytní kosti. Podkováním koně pouze umožníme snížit dopady nepravidelných postojů na kopyta a zlepšit komfort pohybu. Křivé kopyto jedná se o zásadnější nepravidelnosti sbíhavého nebo rozbíhavého kopyta z důvodů zanedbané péče o kopyta v průběhu života koně. 10

Ostroúhlé kopyto vyskytuje se převážně u chladnokrevných a plnokrevných koní. Bývá kombinováno s podsunutými patkami. Úhel přední stěny kopyta se zemí je ostřejší než u pravidelného kopyta, tzn. méně než 50 stupňů. Chodidlo u takového kopyta je ploché, střelka je mohutnější a celé kopyto se protahuje více dopředu. Tento typ kopyta výrazně zatěžuje šlachu hlubokého ohybače prstu. Tupoúhlé kopyto přední stěna kopyta se zemí svírá úhel 55 stupňů a více. V extrémním případě hovoříme o špalkovém kopytě, které je typické vysokými patkami, kopyto je v přední části krátké a střelka menší. Medvědí kopyto vyskytuje se málo a kůň postižený tímto typem kopyta je špatně využitelný. Jedná se o případy, kdy je přední stěna kopyta strmá a silně vypouklá. Naopak chodidlo je vyduté dovnitř a má velkou střelku (Dušek, 1992). 2.3 Podkování pravidelných a nepravidelných kopyt Základní tvar kopyta je u většiny koní podobný. Ale zároveň existují odlišnosti a nepravidelnosti v postojích končetin nebo kopyt. Nejvíce ovlivňuje tvar kopyta postavení prstu, ale také plemenné rozdíly. Zatímco lehčí a ušlechtilejší koně mají tvar kopyta úzký, chladnokrevníci mají naopak velká a široká kopyta (Bodo Hertsch, 1998). Důležité je, že u zdravého kopyta by měla růst rohovina stejnoměrně po celém obvodu a takto se posunovat k nosnému okraji. Růst rohoviny podporuje mimo jiné kvalitní krmení, pohyb a genetické dispozice. Více rohovina vyrůstá v jarních a letních měsících, u mladých koní a u koní na pastvě (Hanslian, 1931). Mezi znaky pravidelného kopyta patří úhel dorzální stěny. U předních kopyt je přibližně 45-50 stupňů, u zadních kopyt 50-55 stupňů. Dále platí, že pravidelné přední kopyto je nižší a širší než kopyto zadní končetiny (Bodo Hertsch, 1998). 2.3.1 Posouzení koně před podkováním Dobrému a přínosnému podkování by mělo předcházet posouzení koně. Provádí se v zastavení, v kroku a v klusu na rovném a tvrdém povrchu. V zastavení vyžadujeme korektní stání na všech čtyřech končetinách současně a sledujeme postavení prstu, postoj končetin, tvar kopyt a jejich úhlování. Je třeba zjistit, jestli je pomyslná osa 11

vedená spěnkou a kopytem v jedné rovině nebo je zalomená dozadu či dopředu. Poté necháme koně předvést v kroku a sledujeme jej zepředu, ze strany a zezadu. Všímáme si hlavně pohybových vad, kulhání, dodržování nohosledu, odrazu a dopadu kopyt a oblouků, které končetiny opisují. Následně necháme pomocníka běžícího po levé straně, koně předvést v klusu a posuzujeme stejné parametry jako v kroku (Vinčálek, 1998). Jestliže je u předváděného koně zjištěno kulhání, je dobré nechat jej předvést na tvrdém, ale i měkkém podkladu a pozorovat změnu. V některých případech, je-li to možné, necháváme koně předvést i na lonži, abychom mohli posoudit kulhání v obratech na levou i na pravou nohu. 2.3.2 Úprava kopyta před podkováním Po sejmutí podkovy postupujeme následovně. Nejdříve kopytním nožem odstraníme vyrostlou přebytečnou rohovinu z chodidla a mezi střelovými rýhami. Důležité je chodidlo nadměrně nezeslabovat a stejně tak minimalizovat zkracování rozpěrek. Dalším krokem je úprava střelky. Pozor musíme dávat především u těsných kopyt. Také zde se musíme vyhnout nadměrnému odstranění rohoviny. Střel můžeme nechat od úrovně patek nepatrně vyšší, aby bylo zajištěno správné fungování kopytního mechanizmu. Potom odstraníme přerostlou rohovinu z nosného okraje kopyt štípacími kleštěmi a nosný okraj poté zarovnáme rašplí do roviny (Vinčálek, 1998). Korektura kopyt před podkováním je velice důležitá a je na podkováři, aby správně posoudil úpravu kopyt. U mladých koní, kde ještě není zcela dokončen vývoj, je možné správnou úpravou zkorigovat špatný tvar kopyt i mírné vady v úhlování končetiny. Proto je také velice dobré již malá hříbata pravidelně kontrolovat a provádět i nepatrné korektury kopyt, aby se daly ošetřit případné vady a předcházet jejich budoucímu rozvoji. 2.3.3 Podkování pravidelného kopyta Nejprve je důležité si uvědomit, jakým požadavkům má podkova vyhovovat např. využití koně, povrch, po kterém se nejčastěji pohybuje, hmotnost koně, kvalita rohovina a další. Kopyto se má upravovat optimálně po 7-8 týdnech. Za tu dobu rohovina vyroste asi o 1,5 cm. Při podkování je nutné si toto uvědomit. Podkova musí koni vyhovovat v okamžiku po okutí stejně jako za 8 týdnů. A je tedy nesmyslné ji natvarovat tak, aby 12

přesně opisovala obvod chodidla. Jinak je zcela jisté, že za pár týdnů bude kopyto přes podkovu přerostlé a kopytní mechanismus omezen. Pro lepší a přesnější tvarování podkovy je lepší kování zatepla. Správně natvarovaná podkova by měla na délku přesahovat patky o 10-12 mm a na šířku 8-10 mm. Čapku (kapličku) zapustíme do kopytní stěny pouze na její tloušťku. Rozhodně by kopyto nemělo být v místě kapličky odrašplované až po bílou čáru (Vinčálek, 1998). Podkováky volíme podle využití koně a samozřejmě také podle velikosti podkovy. Nejlepší počet hřebíků je 6 na jedno kopyto a s přitloukáním se začíná od prvního otvoru v podkově. Přitloukání na poslední díry směrem k patkám se nejvíce narušuje činnost kopytního mechanismu, a proto se mu snažíme vyhnout. Hřebíky by měly být zatlučeny v řádku tak, aby jednu třetinu bylo možné odštípnout a hřebíky poté zanýtovat. Nýty by měly být čtvercového tvaru, ale na podzim a na jaře, kdy je v některých výbězích opravdu hodně bláta necháváme nýty o kousek delší, aby se předešlo jejich vytáhnutí. 2.3.4 Podkování ostroúhlého kopyta Nejvhodnějším řešením pro podkování ostroúhlého kopyta je pantoflice, kterou na zadních částech obou ramen rozšíříme. To lze udělat několika způsoby. V praxi nejčastěji používáme navaření klínu na vnitřní okraj podkovy nebo rozšíření ramen podkovy pomocí rýhovacího kladiva. Takto upravená podkova umožní rozložení hmotnosti koně na co největší plochu. U ostroúhlých kopyt je také vhodné použít klasickou přední jedno čapkovou podkovu, kterou po nahřátí mezi prvními otvory prohneme do tvaru sáňky a tím ulevíme hlubokému ohybači prstu. Dalším opatřením je dostatečná délka podkovy. Měla by být stejně dlouhá jako kolmice spuštěná z korunkového okraje patek. V závažných případech je možné použít obrácenou podkovu. Tou se podepře celá zadní část kopyta včetně střelu a přední část kopyta zůstane volná a je přirozeně obrušována (Vinčálek, 1998). 13

2.3.5 Podkování tupoúhlého kopyta Pro účely podkování tupoúhlého kopyta se používá klasická pantoflice vykovaná v celé délce do tvaru banánu (z bočního pohledu). Takto upravená podkova umožní rehabilitaci hlubokého ohybače prstu a odlehčí přetěžované přední části chodidla. V tomto případě se velikost podkovy volí tak, aby nepřesahovala příliš za okraj patek. Obr. 2. Tupoúhlé kopyto po korektuře a připálení. Patková část je upravena na polovinu délky dorzální stěny a mírně banánovitě prohnutá. 2.3.6 Podkování špalkového kopyta Jedná se o extrémní případ tupoúhlého kopyta. U hříbat se používá nalepovacích podkov se zvednutými patkami, které se postupně snižují, a přední část podkovy se protahuje před dorzální stěnu kopyta. Takovou podkovou zároveň zabráníme rozvoji překlubního postoje. U dospělých koní použijeme stejné opatření jako u kopyta tupoúhlého, pouze podle potřeby zvětšíme prohnutí podkovy do tvaru banánu. 2.3.7 Podkování kopyta rozbíhavého Tvar rozbíhavého kopyta je takový, že každá polovina kopyta je jinak velká. Vnější polovina bývá širší než vnitřní a vnitřní část je více zatížena. Je opakem kopyta sbíhavého. K podkování se používá pantoflice jejíž vnější rameno kopíruje okraj kopytní stěny. Vnitřní rameno je rozšířené tak, aby obě poloviny kopyta byly od středu chodidla stejně vzdálené. Pro přitloukání používáme na vnitřním ramenu pouze první dva otvory pro podkováky, aby nebyla omezena činnost kopytního mechanismu. Takovou úpravou podkovy se snažíme dosáhnout rovnovážného zatížení kopyta a celé končetiny. 14

2.3.8 Podkování kopyta sbíhavého Tvarově se jedná o opak rozbíhavého kopyta. Nutností je taková úprava kopyta, aby kůň došlápl celou plochou nosného okraje na podložku najednou. Podkování se řídí pravidly podkování rozbíhavého kopyta. 2.4 Základní typy podkov 2.4.1 Pantoflice je nejčastěji používaná podkova. Po celé délce je stejně silná, bez ozubů a hmatců. Pro hrudní končetiny se používá podkova s jednou čapkou, pro pánevní končetiny dvoučapková. K dostání je v různých velikostech podle délky obvodu. Nejmenší používané jsou podkovy velikosti 3x0 a největší 7. Tloušťka těchto podkov je mezi 8-12 mm což je výhodné pro udržení styku střelky s povrchem. Podkovy Mustad Libero nejoblíbenější podkovy mezi českými podkováři. Jsou vyráběny jako pravá a levá, vnější rameno delší než vnitřní, 8 otvorů pro hřebíky. Obr. 3. a 4. Podkovy Mustad Libero (http://www.propodkovare.cz/podkovysportovni/cid-2) 15

2.4.2 Vejčité podkovy Obr. 5, 6, 7. Vejčité podkovy (http://www.propodkovare.cz/podkovy-specialni-aortopedicke/cid-23) Obrázek 5 Podkova Colleoni (provedení Broken Open) patří mezi ortopedické podkovy. Používá se nejvíce při onemocnění podotrochlózou nebo při poranění kolaterálních vazů a postranních vazů a vždy, když je potřeba podpořit odvalení do stran a dopředu. Je to hliníková podkova, v patkové části vysoka cca 1 cm, od nejširší části směrem dopředu je zkosená směrem ven. Obrázek 6 Vejčitá podkova se zámkem. Používá se u ostroúhlých kopyt s podsunutými nebo atrofovanými patkami. Dále je možné ji použít při postranních rozštěpech a při zlomeninách kopytní kosti v kombinaci s plastovými podložkami a silikonovým tmelem. Obrázek 7 Typická kulatá podkova používaná u drezurních koní, kteří pracují na měkkém povrchu. Zabraňuje propadávání patek do měkkého povrchu a tím pádem umožňuje lepší překlop do boku a dopředu. Používaný materiál je hliník a ocel. U hliníkových podkov bývá v přední části zalisované ocelové péro proti abrazi. 2.4.3 Ortopedické podkovy Typ Mercedes: Hliníková podkova bez čapek. Používá se při jednostranných nebo oboustranných rozštěpech, kdy potřebujeme přenést váhu na rohový střel nebo na zdravou polovinu kopyta. Je vhodné ji použít v kombinaci s měkkým nebo tvrdým silikonovým tmelem. 16

Obr. 8. Podkova Colleoni Mercedes (http://www.propodkovare.cz/podkova-colleonimercedes/pid-445) Typ Rock n Roll Plná hliníková podkova s vyvýšenou střední částí, která umožňuje, extrémní překlop do stran a dopředu. Nutností je použít silikonový tmel. Používá se při podotrochlóze, schvácení kopyt, při defektech hlubokého ohybače. Obr. 9. Podkova Colleoni Rock and Roll (http://www.propodkovare.cz/podkovacolleoni-rock-and-roll/pid-402) Podkova používaná při poranění mezikostních svalů polotovar této podkovy u nás zatím není moc dostupný, a tak je na podkováři, aby uzpůsobil přední pantoflici daným ortopedickým potřebám. Přední část této podkovy je hodně rozšířená pomocí lehké mřížky a od nejširšího místa směrem do patek se zužuje tak, aby umožnila zaboření patek do měkkého terénu. Obr. 10. Podkova používaná při poranění mezikostních svalů, ze dne 9.1.2012, Bystřice nad Pernštejnem, valach, ČT, 15 let. 17

2.4.4 Podkovy pro dostihové koně Hlavním rozdílem oproti pantoflicím je jejich lehčí provedení a užší profil, který kryje pouze chodidlový okraj stěny, bílou čáru a úzký proužek chodidla. Vyrábějí se v šířce maximálně 18 mm. Rozdělují se na cvalové a klusácké podkovy, přičemž každý typ má svoje specifika. Obr. 11. Hliníková podkova Concorde pro dostihové koně (http://www.propodkovare.cz/ podkova-concorde-hlinikova/pid-304) 2.4.5 Podkovy pro westernové koně (sliding podkovy) Tyto podkovy jsou po celém obvodu ploché a široké, aby umožňovaly snadné klouzání pánevních končetin po povrchu. Při podkování se používá delší podkova než by se použila při podkování na klasickou pantoflici. Je totiž nutné, aby dosahovala korunkového okraje patek a tím jej při klouzání kryla. Přečnívající hlavičky podkováků se pilníkem zabrušují do hladka, aby nepřekážely při skluzu. Obr. 12. Slidingová podkova Double S (http://www.propodkovare.cz/podkovaslidingova/pid-509). 18

2.4.6 Podkovy pro tažné koně Tyto podkovy jsou typické větší váhou a širším, vyšším profilem. V patkové části je umístěn závit pro ozuby. V přední části bývá hmatec, který by neměl být vyšší než výška podkovy. V současnosti se od tohoto způsobu podkování ustupuje, protože ozuby a hmatec nemají správný ortopedický vliv na kopyto. Je-li to možné, kovou se i tažní koně na hladké pantoflice a hmatec s ozuby se nahrazuje nízkými vidiovými hroty. Obr. 13. Podkova Werkman velikost č. 6 (http://www.propodkovare.cz/podkovawerkman-13mm/pid-662). Dnešní sortiment podkovářského materiálu nabízí velké množství různých produktů, které umožňují podkovářům kovat tak, aby koně měli co největší komfort pohybu na jakémkoliv terénu. Zde jsou některé z možností: - pogumované podkovy s ocelovým jádrem: snižuje vibrace při došlapu na tvrdém terénu a opotřebení patek u koní s ostroúhlými kopyty. Jejich nevýhodou je vysoká míra opotřebení a horší možnost tvarování, - plastové podkovy: nejvíce se používají u koní určených pro distanční dostihy pro jejich lehkost a pružnost. Jejich nevýhodou je opět vysoké opotřebení a cenová dostupnost, - Luwex program: nejrozšířenější sortiment tmelů a plastových podložek. Podle potřeby se používá měkký, středně tvrdý a tvrdý polstr v kombinaci s plnými nebo mřížkovými podložkami. Využití nachází u podkování koní se zdravotními problémy (schvácená kopyta, podotrochlóza, kostnatění chrupavek) a u sportovních koní (parkurový koně, koně pro endurance), 19

- boty pro koně: používají především příznivci bosých kopyt při delších vyjížďkách po tvrdém povrchu. Uplatnění nacházejí i při ortopedických problémech, kdy není možné na kopyto použít klasické podkovy nebo při nadměrném a bolestivém opotřebování kopyt, které není možné kvůli bolesti nebo zánětům okovat. Nevýhodou je vysoká pořizovací cena a možnost ztráty v hlubokém terénu, Obr. 14. a 15. Boty pro koně značky Easyboots, použité u arabské klisny připravované pro disciplinu endurance. - gumové podložky proti tvorbě sněhových nášlapků: jsou hojně využívané v zimním období proti zachycování namrzlého sněhu v chodidle, Obr. 16. Podložka proti sněhovým nášlapkům Black NO SNOW upevněná pod podkovou. 20

- aplikace vidiových hrotů do pantoflice: používá se proti opotřebování podkov nebo v zimním období jako opora při pohybu na zledovatělém povrchu. Obr. 17. Podkova opatřená čtyřmi vidiovými hroty. 21

2.5 Nejčastější onemocnění kopyt a způsoby ošetření z podkovářského hlediska 2.5.1 Hniloba kopyt Hniloba kopyt je bakteriální infekce rohového střelu a střelových rýh. Hluboké a teplé prohlubně kopyta jsou ideálním místem pro bakterie, zejména pokud je střel nebo patky přerostlé (O Brien, 2007). Na základě dlouholetých dohadů je považována za původce hniloby střelu bakterie Fusobacterium necrophorum, jejímž místem výskytu je trus a organická hmota. Jedná se o anaerobní bakterie, které mají rády tmu a vlhko. V případě, že je u koně splněna některá z dispozic pro výskyt těchto bakterií špinavá a vlhká podestýlka (bláto), narušená rohovina, přesychání rohoviny nebo její dráždění chemickými látkami (např. koňská moč), vzniká ideální prostředí pro život a množení této bakterie (Švehlová, 2010). Začátek onemocnění se zpravidla nejdříve objevuje v střelových rýhách jako mazlavá a páchnoucí těstovitá hmota. V dalších stádiích je střelová rohovina popraskaná a měkká, často je možné celý rohový střel odloupnout (Jurný, 1958). Mezi preventivní opatření v boji s hnilobou patří především čisté prostředí, dostatečný pohyb koně, který zajišťuje prokrvení škáry střelu a tím pádem růst kvalitní rohoviny, správně tvarovaná kopyta s širokou střelkou. Těsná kopyta u koně, který navíc stojí celé dny v boxu nebo malém rozbahněném výběhu jsou nejlepší cestou pro vznik hniloby. V případě, že kůň hnilobou onemocní, je důležité při léčbě dodržovat určité zásady. Mezi ně patří např.: - suchý a čistý box nebo stání, - možnost pobytu v suchém výběhu, - důsledné čištění kopyt včetně hlubokých střelových rýh, desinfekce jodovými přípravky, modrou skalicí, roztokem hypermanganu, - odstranění odumřelé rohoviny, - v případě hluboké hniloby zasahující citlivé tkáně kopyta přivolat veterináře a poradit se o dalším postupu léčby (Švehlová, 2010). 22

Léčbu tohoto poměrně rozšířeného onemocnění zvládne každý majitel při troše dobré vůle sám. Jde především o aplikaci různých desinfekčních prostředků do postižených míst. V praxi nejčastěji doporučujeme kousek vaty nebo gázových tamponů namočených do desinfekce (Chlumského roztok, Strahl Reiniger). Pro velice dobré vysoušecí schopnosti hojně využíváme modrou skalici, kterou aplikujeme do střelu napadeného hnilobou a za pomocí kopytního háčku, zamačkáme dovnitř střelu kouskem vaty. Po několika dnech vyměníme. Pro jednoduchou aplikaci je dalším oblíbeným prostředkem Pederipra Spray. Poslední novinkou, kterou zatím pouze testujeme pro farmaceutickou firmu je Ecosin chytrá houba. Jedná se o tablety, které rozpustíme ve vodě a roztok aplikujeme na postižená kopyta. Důležité je se v boji proti této chorobě obrnit trpělivostí, neboť léčba bývá často velice zdlouhavá (může trvat několik měsíců nebo dokonce let). Obr. 18. Na přiložené fotografii je dvanáctiletý frízský hřebec levá pánevní končetina (27.2.2012, stáj Terezínský dvůr). Kopyto po vystrouhání podkovářem a před aplikací desinfekčního prostředku Pederipra spray. Z fotografie je patrné značné prokrvení kopyta v místě postiženém hnilobou střelu. 23

Na druhé fotografii je kopyto pravé hrudní končetiny zasažené hnilobou ve střelkové části. Zde chci uvést, že u pacienta jsou splněny základní dispozice pro výskyt tohoto onemocnění. První z nich je těsné kopyto, druhou celodenní pobyt v malém a blátivém výběhu. Kůň Mahdí je v naší podkovářské péči zhruba 4 roky a od začátku se snažíme různými prostředky proti hnilobám bojovat. Bohužel při špatném managementu koně, jsou tyto snahy bez výsledku. Obr. 19. Fotografie ze dne 5.1.2013, valach českého teplokrevníka Mahdí, 21 let. 2.5.2 Kopytní absces Kopytní absces vzniká přímou infekcí kopytní škáry. Nejčastěji se objevuje po poranění zašlápnutím, našlápnutním, při pronikajícím rozštěpu apod. (Král, 1958). Dalšími možnostmi vzniku jsou nepatrné praskliny, přesušené kopyto, zakování nebo hluboké poranění korunky či patek (Ende a Isenbugel, 2006). Projevem hnisavého zánětu kopytní škáry je především kulhání s převahou ve fázi podpěru, které může dosahovat až 3. stupně. Kulhání se zhoršuje při chůzi na tvrdé půdě, z kopce a při déle trvající chůzi. Pacient mnohdy dostupuje pouze na přední část nosného okraje kopyta. V klidu je typické vystavování postižené končetiny. V místě zánětu je zvýšená bolestivost na poklep i na stisk palpačními kleštěmi. Kopyto hřeje a je možné rozpoznat silnější puls příslušných tepen (Král, 1950). 24

Při ošetření je nutné nejdříve zjistit místo abscesu a střelku a střelové rýhy pořádně vyčistit a umýt. Kopytním nožem se v místě rány vyřízne dostatečně velký otvor (probatorní punkce kopyta), aby se zajistil odtok hnisu. Drenážní otvor by neměl mít kolmý tvar, aby se nezavíral (Švehlová, 2010). Do příjezdu kováře nebo veterináře, který provede punkci, může majitel koně přikládat zapařovací obklad, který urychluje provalení hnisu. Po odtoku hnisu je nutné ránu vydesinfikovat a vyčistit. Otvor se poté vyplní tamponem namočeným do desinfekce a na kopyto se připevním pevným obvazem (Švehlová, 2010). Pro udržení kopyta v suchu a čistotě a pro delší použití takto zhotoveného obvazu, přelepujeme ošetřené kopyto silnou lepicí páskou, ze které se udělá jakási provizorní bota. Funkci drenáže podporuje provádění a řízený pohyb, který zlepšuje krevní cirkulaci. Zvlášť v případě, kdy majitel ví, že absces byl způsoben našlápnutím nějakého předmětu, je nutné se s veterinářem poradit o podání protitetanového séra a antibiotik. Zapařovací obklad je nutné přikládat také v případě, že nelze provést drenáž zespodu kopyta. Je nutné počkat na provalení hnisu korunkou, což je delší a bolestivější proces, který může zapařovací či jiný vlhký a teplý obvaz (lněné semínko, ovocný ocet, apod.) značně urychlit změkčením rohoviny a podpořením prokrvení zasaženého chodidla (Švehlová, 2010). Základní částí prevence kopytního abscesu je pravidelná kontrola chodidla a střelových rýh po každé vyjížďce a důkladné vyčištění kopytním háčkem. Je třeba si všímat hlavně toho, zda v kopytě nejsou našlápnuté cizí předměty nebo zda není rohovina nestandardně zabarvená. Do klasické péče o koně by mělo být samozřejmě zahrnuto každodenní čištění kopyt i bez ohledu na ježdění. Jestliže bývají do měkké rohoviny blízko bílé čáry vtlačené kamínky, znamená to u neokovaného kopyta, nutnost okutí (Ende a Isenbugel, 2006). 25

Obr. 20. Na fotografii je zachycen valach plemene českomoravský belgik, ke kterému jsme byli přivoláni dne 20.1.2012 pro silné kulhání na levou přední končetinu. Po sejmutí podkovy, bylo provedeno vyšetření palpačními kleštěmi, na které kůň reagoval v přední části kopyta nekomfortně. Po opatrném odstranění části rohoviny se uvolnilo malé množství světle bílého hnisu, které vyteklo. Otvor pro vytékání hnisu jsme důkladně vydesinfikovali roztokem Betadiny a poté vyplnili drobným smotkem vaty opět namočeným v Betadinovém roztoku. Celé kopyto včetně chodidlové části bylo zabandážováno a přelepeno širokou pevnou lepicí páskou. Při provedení koně po rovném tvrdém povrchu bylo vidět okamžité, značné zlepšení chůze a opadnutí bolestivosti. Majitelé byli poučeni o nutnosti výměny obvazu a desinfikování vyřezaného otvoru po dvou dnech a klidovém režimu koně s prováděním na ruce. Jednalo se o zánět poměrně malého rozsahu, a proto jsme po zvážení zdravotního stavu a domluvě s majiteli netrvali na podávání antibiotik. Po dvojím vyměnění obvazu majiteli tzn. po šesti dnech a po kontrole rány byl valach opět okován na hladkou pantoflici a bez větších problémů zařazen do normálního režimu. 26

Obr. 21, 22, 23. Na druhé fotografii zachycen absces ve střelkové části kopyta, kde je patrný hnisavý výtok s příměsí krve. Jedná se o snímky tříletého hřebce anglického plnokrevníka, pořízené 28.12.2012, v dostihové stáji Brno Dvorska. Ošetření bylo provedeno stejným způsobem jako u předchozího případu. 27

2.5.3 Podotrochlóza Podotrochlóza se projevuje silnými bolestmi vycházejícími ze struktur tvořících podotrochleární aparát. Jedná se o chronické onemocnění, které bylo dříve považováno za jediný patologický proces. V současné době se odborníci domnívají, že jde o větší množství klinických změn a právě ty jsou zdrojem bolestivosti a přidružených ortopedických příznaků. Podotrochlóza nejčastěji postihuje jezdecky zatěžované dospělé koně, ale není výjimkou ani u mladých koní, kteří teprve začínají pracovat. Obecně se dá říct, že tvar kopyta neurčuje dispozice k podotrochlóze, protože se objevuje jak u koní plemene Quarter Horse se špalkovými kopyty, tak u plnokrevníků s ostroúhlými kopyty a podsunutými, nízkými patkami. V České republice jsou nejpočetnější skupinou pacientů s podotrochlózou sportovní teplokrevní koně (Vinčálek, 1998). Podotrochlóza vzniká přetížením střelkového aparátu. Ten je zatěžován v případě, že dochází k nadměrnému tlaku šlachy hlubokého ohybače prstu na střelkovou kost. Jedná se především o ostroúhlá kopyta, kopyta s těsnými patkami, kopyta s podsunutými patkami nebo u koní, kteří mají osu prstu prolomenou dozadu. Dále je střelkový aparát nadměrně zatěžován u koní s asymetrickým zatížením kopyt. K tomu dochází u kopyt s různě vysokými patkami nebo stěnami. Klinické změny, které podotrochlóza způsobuje, se projevují na třech úrovních. Na kloubu střelkové kosti, vazech střelkové kosti a na šlaše, kde se mohou objevovat srůsty mezi střelkovou kostí a šlachou hlubokého ohybače prstu (Švehlová, 2010). Obr. 24. Vyšetření kopyta palpačními kleštěmi ve střední třetině střelu (http://dominika-svehlova.cz/nemoci18.asp) 28

Při podkování kopyt postižených podotrochlózou je nejdůležitější odlehčit zatížení hlubokého ohybače. Toho dosáhneme maximálním zkrácením v přední části chodidlového okraje. Na patkách se jen rašplí srovná rohovina. Kopyta s podotrochlózou je často nezbytné okovat, protože korektura kopyt je pro léčbu a zmírnění příznaků nedostatečná. Důležitou zásadou při podkování při podotrochlóze je umístění vnitřního okraje podkovy v přední části do vzdálenosti 1 cm od hrotu střelky. Při podkování se nejběžněji používají dvě metody: - použití klínové podložky, - použití klínové podkovy. Klínové podložky používají se plastové nebo kožené podložky, které mají zvýšenou klínovou část v oblasti patek. Plastová podložka je pro práci podkováře jednodušší volbou, protože je vyráběna ve čtyřech velikostech a manipulace s ní je poměrně jednoduchá. Kožená podložka je lepší v tom, že nepřenáší při pohybu koně mikrovibrace jako podložka plastová. Ale její nevýhodou je pracné zhotovení a natahování vlivem vlhkosti. Pro obě varianty platí, že je nutné podkovu s klínovou podložkou přibíjet více podkováky, aby se zamezilo posunu podložky a tím pádem trhání hlaviček podkováků. Klínové pantoflice při jejich použití nedochází k mikrovibracím, posunům a jiným problémům jako v případech podložek. Zhotovují se tak, že na patkovou část ramen se podle potřeby navaří plechové klínky o výšce až 1 cm. Klínová pantoflice se dá i vykovat, ale její zhotovení je velice pracné a konečný efekt není tak dobrý jako u navařených klínků, protože podkova je potom velice těžká (Vinčálek, 1998). Patky můžeme zvýšit vždy jen o tolik, aby kůň při pohybu zatěžoval celou plochu kopyta. Chybou je pokud kůň při došlapu zatíží nejprve patky. Dalším řešením jak odlehčit hlubokému ohybači prstu je zlepšit překlápění kopyta směrem dopředu, protože k největšímu zatížení kopyta a ohybače dochází ve fázi odrazu. K lepšímu překlápění se používá sáňková podkova. Zhotovíme ji tak, že nahřátou podkovu v přední části na hraně kovadliny sáňkovitě prohneme asi o 5 mm a připálíme ji tak, aby ležela na celé ploše chodidla. 29

U koní, kteří nemají prolomenou osu prstu dozadu a nemají ostroúhlá kopyta je lepší při podotrochlóze použít vejčitou podkovu. Vejčitá podkova má ramena v patkové části spojena můstkem, a proto dobře rozkládá zatížení při došlapu a pozitivně ovlivňuje zdravý kopytní mechanismus. I u vejčité podkovy je nutné provést sáňkovité prohnutí v přední části. Pro zlepšení komfortu při pohybu koně se používají při všech zmíněných druzích podkování plastové podložky, které se umístí pod podkovu. Vzniklá dutina mezi kopytem a podložkou se vyplní silikonovým tmelem. Na trhu je několik druhů speciálních tmelů o různé tvrdosti (Vinčálek, 1998). Obr. 25. Baxt, 23.11.2011, Mikulov, 14 let, valach ČT. U kopyta na fotografii bylo použito měkkého polstru Luwex Sport, klínové podložky značky Micheal Pool a podkovy Equilibrum. Po podkování tímto způsobem se pohyb koně zlepšil. Obr. 26. Sáňkovitě prohnutá podkova v přední části Obr. 27. Klínová podložka Obr. 28. Použití vejčité podkovy s Rock n Roll efektem při podotrochlóze (levnější ocelová varianta zhotovená ze dvou klasických podkov) 30

2.5.4 Rakovina kopyt Nejčastější výskyt rakoviny je na rohovém chodidle, obyčejně v místě rohové střelky. Zde lze rozeznat kopytní kůži, která je pokryta rozbrázděnou nebo zkroucenou rohovinou. Toto místo není výrazně bolestivé, ale může snadno krvácet (Hanslian, 1931). Dochází k pozvolnému rozšiřování, při kterém je charakteristické, že postižená místa dostávají bradavkovitý (květákovitý) tvar. Proces může přejít ze střelové škáry i na škáru stěnovou. Příčina vzniku tohoto onemocnění není dosud známa. Nejpravděpodněji se na vzniku podílejí vnější vlivy např. mokré stání, nečistota, moč apod. Hlavní význam však mají vlivy endogenní (Král, 1950). Doprovodným znakem rakoviny kopyt může být kožní onemocnění korunky a spěnky Dermatitis verrucosa (ježčí noha). Důkazy, že by toto onemocnění mohlo přejít v rakovinu kopyt a obráceně, nejsou (Hyksa, 1998). Léčení rakoviny kopyt je náročné a dlouhodobé, trvá minimálně 6 týdnů. Nutné je seříznutí rozbujelé škáry, vysušení odkryté plochy a přikládání tlakového obvazu. Mezi další doporučení patří podávání antibiotik a řízený pohyb podporující prokrvení kopytní škáry. Není vyjímečné, že se rakovina kopyt po vyléčení vrací (Švehlová, 2010). Po vyléčení choroby se postižené kopyto podkove krycí podkovou. Vnitřní část podkovy je odnímatelná a umisťuje se pod ni obazový materiál s desinfekcí. Pro podkováře je důležitá znalost této choroby, protože včasná identifikace a upozornění majitele v začátcích, je nejlepší cestou ke zdárné léčbě (Hanslian,1931). 31

Obr. 29. Na fotografii je zachyceno pravé přední kopyto (po připálení podkovy), čtyřletého hřebce, plemene český teplokrevník se začínajícím výskytem rakoviny (23.4.2012, Velké Nemčice). Nejčastější místo výskytu je právě ve střelkové části kopyta tak, jak je vidět na obrázku. Po okování bylo doporučeno přivolání veterinárního lékaře pro podezření na rakovinu, které se později potvrdilo. 32

2.5.5 Rozštěp kopyta Rozštěpy jsou v podstatě praskliny na rohovém pouzdře. Nejčastěji se s nimi setkáváme na kopytech hrudních končetin, díky tomu, že ta jsou více zatížena váhou koně. Při různých postojových vadách však není vyloučen výskyt i na pánevních končetinách. Je důležité si uvědomit, že rozštěpem se mění stabilita kopyt. Rohová schránka se prasklinou rozdělí na dvě nebo i více částí, které jsou nerovnoměrně zatížené. Tím vzniká problém, že okraje této praskliny se začnou pohybovat, což je značně bolestivé a může to způsobit sníženou využitelnost koně v provozu. Sportující teplokrevní koně jsou u nás nejčastější skupinou postiženou rozštěpy kopyt. Typickým pacientem je kůň s nepravidelným postojem, rozbíhavými kopyty a podsunutou vnitřní patkou. Dispozice pro vznik rozštěpů se dají shrnout do několika základních bodů: - úzká kopyta, nejvíce v korunkovém okraji patek, - úrazy či rány na korunce porušení celistvosti rohového pouzdra, - přerostlá stěna v přední části kopyta, která negativně působí jako dlouhá páka, - vybočené nebo vbočené deformity prstu, - špatná úprava a podkování (Vinčálek, 1998). Možnosti léčby rozštěpů se dají rozdělit do dvou skupin jedná se o metodu krvavou či nekrvavou. U rozštěpů nepronikajících je doporučován způsob nekrvavý. U rozštěpů pronikajících naopak způsob krvavý (Král,1950). Nejlepší je kopyto upravovat na základě rentgenových snímků, aby zůstala zachována rovnoměrnost kloubních štěrbin a ostatní anatomické funkce. Upravit zatížení kopyta a jeho rovnováhu je základním ošetřením v boji s rozštěpem. Nejčastější jsou malé rozštěpy začínající na korunce. V těchto případech je dobré rozštěp pod korunkou krátce naříznout, aby rohovina nad řezem opět rostla neporušena. Při bočním rozštěpu je nutné odlehčit část kopyta klínovitým seříznutím od rozštěpu směrem k patce. K těmto účelům použijeme zámkovou podkovu a v případě, že střelka není bolestivá, přidáme podložku a středně tvrdý polstr v patkové části. Tím zajistíme přenesení váhy na střel a zdravou část kopyta. 33

V případě větších, průběžných a pronikajících rozštěpů je vhodné zpevnění kopyta. Metody jsou různé, např. skobky, svázání drátem, sešroubování za pomoci plechu a samořezných šroubků nebo pomocí speciálních stahovacích svorek. Vhodné je takto ošetřený rozštěp překrýt umělou rohovinou. Slepení plátkem umělé hmoty a vteřinovým lepidlem či nanesení vrstvy polyuretanového lepidla Superfast patří mezi nejnovější metody ošetřování rozštěpu (Vinčálek, 1998). Obr. 30. Na fotografii je zachyceno kopyto pravé pánevní končetiny. Jedná se o jedenáctiletou klisnu Lucy, plemene český teplokrevník, ranč Senna Silničná. Fotografie byly pořízeny dne 23.4.2012. Na prvním snímku je vyfoceno kopyto postižené pronikajícím probíhajícím rozštěpem postranní části kopyta. Je patrný dřívější neúspěšný pokus o zastavení tvorby rozštěpu jeho odrašplováním u korunkového okraje. Obr. 31. Fotografie dokumentuje hloubku a rozsah rozštěpu po odstranění oddělené kopytní stěny. Obr. 32. Kopyto po okování na hladkou pantoflici a po aplikaci dvousložkového lepidla na rohovinu značky Superfast. 34

Obr. 33. Fotografie pořízená dne 6.1.2013, Černčín u Bučovic. Jedná se o téměř dvouletou klisnu křížence slezského norika a českého teplokrevníka Rybičku. Na kopytě se vytvořila píštěl po nášlapu a vznikl probíhající pronikající rozštěp na dorzální části zadního kopyta. Kopyto bylo na brněnské Veterinární a farmaceutické univerzitě operováno, ale po 9 měsících se na kopytu objevil rozštěp znovu. Po různých neúspěšných pokusech úpravy a podkování jsme nyní aplikovali nalepovací plastovou záplatu Quarter CrackPatch. 2.5.6 Laminitis je to komplexní metabolické onemocnění koní. Projevuje se především typickým kulháním a změnami na kopytech. Všichni schvácení koně zaujímají charakteristický postoj, kdy předsunují přední končetiny a přešlapují z jedné končetiny na druhou (Robert A Eustace, 1998). Existuje mnoho faktorů, které mohou být spouštěčem tohoto onemocnění. Nejběžnější z nich jsou: - nadměrný příjem krmiva: při nadměrném nebo nekontrolovaném příjmu krmiva se obvykle objeví první příznaky kulhání do 24 hodin. Mezi krmiva způsobující v nadměrném množství laminitidu patří pšenice, kukuřice, ječmen, vojtěška a krmiva, která nejsou určena koním, - pracovní přetížení: projeví se u koní, kteří byli vystaveni nadměrné zátěži. Laminitida je v tomto případě výsledkem silných otřesů při těžké práci na tvrdém povrchu, - podání chladné vody po předchozí námaze: možná příčina laminitidy při podání studené vody přehřátým koním, 35

- některá gastrointestinální onemocnění (kolitidy, strangulační koliky), bakteriální pneumonie a další infekce, které postihují celkový metabolismus, mohou být příčinou akutního schvácení, - schvácení v těžkých formách bývají často komplikací při zadržení placenty nebo po abortu, - schvácení je také spojováno s podáváním vysokých dávek kortikosteroidů nebo derivátu fenylbutazonu (Mezerová, 1998). Projevy schvácení kopyt můžeme rozdělit do dvou fází: 1) Akutní stádium Při postižení všech čtyř kopyt je nápadné časté a dlouhé ležení koně. Při těchto projevech je možné si splést začátek onemocnění s kolikou. Když se kůň postaví, podsouvá hrudní končetiny dozadu a pánevní naopak dopředu pod tělo. Častější je schvácení hrudních končetin a v tomto případě je kůň vysunuje před sebe a zatěžuje více pánevní končetiny. 2) Chronické stádium Jestliže bolest u koně přetrvává déle než 48 hodin nebo dojde k poklesu či rotaci kopytní kosti, přechází onemocnění do chronického stádia. V tomto stádiu se dříve či později projeví tzv. schvácení kopyt, kdy chodidlo ztrácí svoje vyklenutí a stane se ploché nebo dokonce konvexní. Před hrotem střelu je někdy patrná zhmožděná oblast. Jestliže je v tomto místě viditelný defekt a došlo k jeho perforaci hrotem kopytní kosti, je prognóza na vyléčení téměř beznadějná. Dalším znakem schváceného kopyta je značné rozšíření bílé čáry a utvoření duté stěny v oblasti bílé čáry. Dále dochází k asynchronnímu růstu celého kopyta. Zpomaluje se růst patek, přední část kopyta odrůstá rychleji, patrná je dutá stěna, zvlněný val a prodlužování, deformování a zužování kopyta směrem dopředu (Mezerová, 1998). 36

Následující fotografie znázorňují hřebce, plemene apaloosa, stáří 6 let, po celkovém metabolickém kolapsu v důsledku vysoké zátěže. Po propuštění z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně jsme převzali koně do péče s chronickým schvácením hrudních končetin. Obr. 34. Fotografie zachycuje typické přenesení váhy na pánevní končetiny a předsunutí hrudních končetin při schvácení. Obr. 35. Mohutné rozšíření bílé čáry v přední části prstu. Obr. 36. Na fotografii je patrný rychlejší růst rohoviny v patkové části způsobený rotací kopytní kosti. Tyto první tři fotografie byly pořízeny 3,5 měsíce od kolapsu. 37

Obr. 37. a 38. RTG pravé hrudní končetiny po 6,5 měsících od kolapsu zachycují rotaci kopytní kosti a atrofovanou vnitřní větev kopytní kosti. Obr. 39. Podkování na obrácenou zámkovou podkovu s použitím měkkého silikonového tmelu, která umožňuje podporu v patkové části a zkrácení dorzální stěny kopyta. Obr. 40. Fotografie ukazuje zhmožděné a prokrvené chodidlo pravé hrudní končetiny. A stále rozšířenou bílou čáru v prstové části. 38

Obr. 41. Kopyto po okování na obrácenou zámkovou podkovu s lehkou mřížkou v přední části, která chrání zhmožděné chodidlo. Podkování je již bez použití tmelu. Zvýšená patková část odlehčuje zkrácenému hlubokému ohybači prstu. Poslední dvě fotografie jsou pořízeny po roce a půl od kolapsu. Dá se říct, že se jedná o velmi těžký průběh schvácení kopyt s nejistou prognózou. Pohyb hřebce se sice během léčení zlepšil, ale stále je velmi nekomfortní. Původní prognóza upřednostňovala utracení koně, ale z důvodu zařazení hřebce v plemenitbě, se majitel rozhodl pro léčbu, jejíž úspěšnost je zatím nejistá. 2.5.7 Rány a úrazy kopyta Mezi jedny z častých problémů, které v praxi často řešíme v souvislosti s kopyty, jsou jejich úrazy a také rány. Většinu vážných poranění řeší majitelé koní přímo s veterinářem a podkovář je přivolán dodatečně v případě nutnosti použití více či méně speciálního kutí. Poranění kopyt lze rozlišovat na poranění měkkých tkání kopyta, rány na kopytní stěně, rány chodidla a traumata kopytních chrupavek. Poranění kopyt jsou zrádná v tom, že na první pohled nevýznamná bodná rána může během několika dní koně ohrozit na životě nebo zanechat trvalé následky v podobě deformovaných kopyt, Mezi jedny z častých problémů, které v praxi často řešíme v souvislosti s kopyty, jsou jejich úrazy a také rány. Většinu vážných poranění řeší majitelé koní přímo s veterinářem a podkovář je přivolán dodatečně v případě nutnosti použití více či méně speciálního kutí. Poranění kopyt lze rozlišovat na poranění měkkých tkání kopyta, rány 39

na kopytní stěně, rány chodidla a traumata kopytních chrupavek. Poranění kopyt jsou zrádná v tom, že na první pohled nevýznamná bodná rána může během několika dní koně ohrozit na životě nebo zanechat trvalé následky v podobě deformovaných kopyt, rozštěpů, píštělí atd. (Mezerová, 1998). Obr. 42. a 43. Neošetřená rána na korunce a následek v podobě rozštěpu, který může způsobovat kulhání koně (http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka18.asp). Při jakémkoliv úrazu či poranění koně je důležité dodržovat zásady první pomoci. U poranění kopyt nebo končetin musíme především: - uklidnit koně, a pokud je to možné a kůň je pohyblivý, opatrně jej dovést do boxu, - koně nekrmit, podávat pouze vodu, - prohlédnout končetinu, najít místo poranění a zastavit krvácení přiložením tlakového obkladu, - v případě zlomeniny lze přiložit fixační obvaz, ale toto ošetření většinou necháváme na veterináři, - ošetřit rány a vyhnout se přitom přípravkům, které pálí tkáně nebo je zabarvují (Septonex, Pederipra, Aureomycin a další), - nevytahovat předměty zapíchnuté v ráně, - nepodávat koni analgetika (Švehlová, 2010). 40

Obr. 44 a 45. Fotografie zachycují ránu zasahující do vnitřní části kopyta. Pacientem je sedmiměsíční hříbě českého teplokrevníka, Frodo (archiv autorky). V tomto případě stačilo pouze zbavit kopyto odtržené rohoviny, orašplovat a zakulatit neporušené částí rohoviny a důkladně ránu vydesinfikovat. Kopyto bylo opatřeno sterilním obvazem a botou ze silné lepicí pásky. Po několika dnech jsme zvažovali dolepení chybějící části kopyta umělou rohovinou, ale léčení nakonec tento zásah nevyžadovalo. Obr. 46. Fotografie ukazuje porušení kopyta v chodidlové části. Kůň ve výběhu pravděpodobně naskočil na hranu tvrdého předmětu a díky tomu došlo k viditelnému proražení kopyta a fraktuře kopytní kosti. Pacientem je tříletý hřebec českého teplokrevníka Merlot. Po provedeném RTG vyšetření bylo doporučeno kopyto podkovat na vejčitou podkovu s použitím podložky a měkkého silikonového tmelu. Dále byl doporučen klidový režim s řízeným pohybem koně na ruce po měkčím povrchu. Po měsíčním dodržování tohoto režimu a opakujícím se podkováním na ortopedické podkovy byl kůň opět zařazen do pastevního režimu. 41

2.5.8 Kostnatění chrupavek Jedná se o poměrně časté onemocnění končetin koní napříč celým spektrem plemen a sportovní výkonnosti. Kopytní chrupavky jsou pružné hrbolky, které lze nahmatat po stranách těsně nad patkami. Mezi jejich hlavní funkce patří tlumení nárazů při dopadu kopyta na zem a slouží také jako takzvaná krevní pumpa (Švehlová, 2010). Kostnatění je považováno za normální proces stárnutí, kdy se chrupavka mění z elastické na zkostnatělou. Kostnatění se ale může vyskytovat i u mladých koní, kteří jsou nadměrně zatěžováni. Dispozice k tomuto onemocnění mají i chladnokrevní koně. Jedná se o ireverzibilní stav, který není možné zvrátit medikamentózně ani chirurgicky (Švehlová, 2010). V počáteční fázi lze kostnatění diagnostikovat pouze na základě rentgenologického vyšetření. V pokročilém stadiu bývá pohmatem nad korunkovým okrajem kopyta zjištěno ohraničené zduření, které nebolí, je tvrdé jako kost a má normální teplotu. Je časté, že koně postiženi tímto onemocněním nekulhají. Jestliže kulhají, je to způsobeno zánětem korunkové a stěnové škáry. Při kostnatění chrupavek je typické kulhání na tvrdém povrchu, při otáčení koně a celkově je chůze vnímána jako drobivá (Žert, Mezerová, 1998). I když se zkostnatění chrupavek někdy objevuje u širokých prostorných kopyt, častější je výskyt u koní s kopyty úzkými, s těsnými nebo posunutými patkami. U takových kopyt ve většině případů dochází k oboustrannému zkostnatění. Naopak k jednostrannému zkostnatění dochází u koní s nepravidelným postojem nebo s rotací. Z toho plyne, že úroveň zatížení je jedním z důležitých faktorů v rozvoji tohoto onemocnění. K dalším vlivům patří špatné podkování, konkrétně podkování na vysoké ozuby s hrotem, krátké a malé podkovy, nestejně vysoké patky, velké nebo naopak malé vyřezání rozpěrek. Při podkování kopyt se zkostnatělými chrupavkami je důležité zachovat pravidelný došlap kopyta a zabránit přetížení kopyta v oblasti patek. Dobře je snášeno podkování na zámkovou podkovu. Je nutné, aby zámek podkovy neležel na střelu, protože vtlačování střelu mezi zkostnatělé chrupavky působí bolestivě a vyvolává větší kulhání. Zámková podkova se doplňuje o podložku a měkký polstr, který chrání kopyto před otřesy a činí tak pohyb nemocného koně komfortnější. 42