Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra politologie Politologie Postavení sociální demokracie ve stranickém systému Norska Bakalářská diplomová práce Eva Lukášová UČO: 215851 Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. Brno 2010
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Postavení sociální demokracie ve stranickém systému Norska vypracovala samostatně a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 4. 5. 2010...
Děkuji vedoucímu práce Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D., za cenné rady, které mi během psaní práce poskytl.
OBSAH Úvod...... 1 1. Historický vývoj stranického systému Norska... 3 1.1 Představení aktérů stranického systému... 3 1.2 Vývoj stranického systému... 5 1.3 Vývoj DNA... 7 1.3.1 Vznik DNA... 8 1.3.2 Vývoj do první světové války... 9 1.3.3 Meziválečný vývoj... 10 1.3.4 Vývoj po druhé světové válce... 12 2. Voličská podpora... 15 2.1 Představení norského volebního systému... 15 2.2 Analýza volebních výsledků... 16 3. DNA ve vládě... 18 3.1 Norský parlamentarismus... 18 3.2 Působení DNA ve vládě... 20 4. Analýza postavení DNA v rámci stranického systému... 25 4.1 Cleavages... 25 4.2 DNA ve stranickém systému... 27 Závěr... 31 Seznam pouţitých zkratek... 33 Prameny... 34 Sekundární literatura a internetové zdroje... 35 Přílohy... 42 Resumé... 49 Klíčová slova... 49 Abstract... 49 Key words... 49 Počet znaků práce: 71 961
ÚVOD Tři skandinávské země, Norsko, Švédsko a Dánsko, jsou v rámci Evropy v mnohém specifické. Jedním ze specifik je silné postavení sociálnědemokratických stran v rámci stranických systémů jmenovaných zemí. Práce je případovou studií zaměřenou právě na jednu z těchto stran, konkrétně na Norskou stranu práce (Det Norske Arbeiderparti DNA). Ve stranickém systému Norska se DNA objevila na konci devatenáctého století a od roku 1903 do současnosti je stranou parlamentní. Převáţnou část této doby byla i stranou vládní. Cílem této práce je analýza postavení DNA v rámci stranického systému Norska. Na základě shromáţděných dat jsou analyzovány volební výsledky, parlamentní účast DNA, specifika norského stranického systému a role DNA v jeho rámci. Podobná případová studie týkající se DNA v českém prostředí chybí. Analýza je provedena za pomoci relevantních politologických teorií a modelů. V první řadě je vyuţit koncept cleavages norského politologa Steina Rokkana. Konfliktní linie neboli cleavages jsou pro norský stranický systém určující. Nejvýraznější je cleavage vlastníci-pracující, která dělí stranický systém podle, zjednodušeně řečeno, socioekonomicky definované levo-pravé osy, ale také konfliktní linie centrum-periferie. Práce ukazuje, ţe v norském prostředí se objevila témata, která tuto cleavage zčásti překlenula. Jedním z těchto témat je vstup Norska do EU. Právě koncept konfliktních linií představuje vhodný rámec pro vysvětlení a pochopení vzniku a vývoje DNA, podoby její voličské podpory i postavení v rámci stranického systému. Práce se také věnuje fenoménu menšinových vlád v Norsku. DNA je specifická mimo jiné tím, ţe po celou dobu své existence vládla samostatně, převáţně menšinově. Výjimku ze samostatného vládnutí DNA tvořilo pouze období druhé světové války a období od roku 2005 do současnosti. Pro tento účel je představen koncept negativního parlamentarismu a je pracováno i s teorií koalic. V rámci teorie koalic je vybrána práce Kaareho Strøma a jeho tzv. racionální teorie menšinových vlád. Ta vyzdvihuje roli opozice a snaţí se ukázat fenomén menšinových vlád jako stabilní prvek politického systému Norska. V kapitole věnující se stranickému systému je pracováno částečně i s typologií italského politologa Giovanniho Sartoriho. V rámci jeho typologie je důleţitý především koncept predominantní strany. DNA totiţ po dobu patnácti let své existence splňovala kritéria tohoto konceptu. 1
Práce vychází z pramenných materiálů v podobě dokumentů psaných v norštině i angličtině. Dále je v textu pracováno s volebními výsledky do parlamentních voleb, převáţně z databáze norského Statistického úřadu (Statistisk sentralbyrå). Je pouţita také sekundární literatura česká, anglická i norská, z níţ některé tituly byly získány při semestrálním pobytu autorky na norské Universitetet i Bergen. V první kapitole práce jsou nejprve stručně představeni aktéři stranického systému Norska, historický vývoj stranického systému a vývoj samotné DNA. V rámci druhé kapitoly je nejprve představen norský volební systém a následně je pozornost věnována volebním výsledkům s ohledem na DNA. Třetí kapitola se věnuje působení DNA ve vládě. Nejdříve jsou zde představena specifika norského ústavního systému s důrazem na tzv. negativní parlamentarismus. V druhé části se pak třetí kapitola věnuje samotnému působení DNA v parlamentu a vládě. Čtvrtá kapitola je analýzou postavení DNA ve stranickém systému Norska v návaznosti na představený koncept cleavages. 2
1. HISTORICKÝ VÝVOJ STRANICKÉHO SYSTÉMU NORSKA Následující kapitola se věnuje popisu historického vývoje stranického systému Norska, protoţe právě pomocí systémového rámce je moţné komplexně uchopit roli DNA v norské politice. Před zformováním prvních politických stran prošlo Norsko několika podobami státního uspořádání. Od 15. do 19. století se nacházelo ve společném soustátí s Dánskem. Roku 1814 však toto soustátí zaniklo 1 a naopak se utvořila volná personální unie Norska a Švédska, která trvala do roku 1905, kdy Norsko vyhlásilo nezávislost. Norská ústava z roku 1814 je s četnými úpravami platná do současnosti. Je tak nejstarší ústavou v Evropě (Kopeček 2005a: 224). V současné době zabírá Norsko rozlohu 384 802 km², a to včetně ostrovů, mezi něţ patří Špicberky (Svalbard) a ostrov Jan Mayen. Území Norska je rozděleno do devatenácti krajských celků (fylke). 2 Na tomto území ţije 4 858 200 obyvatel (Statistisk sentralbyrå: Areal). Nejvíce zohledňovanou menšinou na území Norska jsou Sámové neboli Laponci, kteří mají v rámci Norska od roku 1989 vlastní parlament (Sametinget 1989: 1). 1.1 PŘEDSTAVENÍ AKTÉRŮ STRANICKÉHO SYSTÉMU V rámci stranického systému Norska můţeme od konce 19. století do současnosti hovořit o sedmi významných stranických subjektech. V této podkapitole jsou tyto subjekty stručně představeny a v následujících kapitolách zasazeny do kontextu stranického systému s tím, ţe hlavní pozornost je věnována postavení a roli DNA. Prvním stranickým subjektem, pro záměry této práce nejdůleţitějším, je Norská strana práce (Det Norske Arbeiderparti DNA). 3 Jedná se o sociálnědemokratickou politickou stranu. K tradičním tématům, jakým bylo především budování silného sociálního státu později přibylo i téma environmentální. Strana podporuje členství Norska v NATO a vstup do EU, ale odmítá rozmístění jaderných zbraní na svém území. DNA má stále silnou vazbu na odbory, přestoţe kolektivní členství odborů ve straně bylo zrušeno v roce 1997. Je členem Socialistické internacionály (Socialist 1 Dánsko tak bylo potrestáno za podporu Napoleonovy Francie (Kopeček 2005: 224). 2 Pro územní rozdělení Norska do krajů viz Příloha č. 1. 3 V některých případech se můţeme setkat i se zkratkou A nebo Ap, coţ je zkratka označení Arbeidepartiet. V této práci je jednotně pouţívána zkratka DNA. 3
Internacionale SI), Strany evropských socialistů (Party of European Socialists PES) a Severského dělnického hnutí (Arbettarrörelsens nordiske samarbejdskommitté - SAMAK). (Arbeidepartiet: Information in English; Kopeček 2005a: 233). Dalším významným subjektem, pokud budeme postupovat dle doby vzniku, je konzervativní strana Høyre (H), která vznikla roku 1884. Tato strana podporuje především soukromou iniciativu v ekonomice a staví se proti nadměrné státní regulaci. Snaţí se prosazovat především sníţení daní. Liberálním prvkem v jejím profilu je důraz na osobní svobodu, ochranu lidských práv a právní stát. Je pro členství Norska v EU. Je členem Mezinárodní demokratické unie (International Democrat Union - IDU) a Evropské lidové strany (European People's Party - EPP) (Høyre: Kort om Høyres ideologi og politikk; Kopeček 2005a: 234). Další historicky významnou politickou stranou Norska je liberální strana Venstre (V). Její význam byl nicméně mnohem vyšší v minulosti. V současné době hraje roli spíše marginální. Je zastáncem silného sociálního státu, je pro členství v NATO a naopak proti vstupu Norska do EU. Strana je členem Evropské liberální, demokratické a reformní strany (European Liberal Democrats Party - ELDR) (Kopeček 2005a: 235; Venstre 2009: EU). Čtvrtou představenou politickou stranou je Strana středu (Senterpartiet - Sp). Do roku 1959 se jednalo o Agrární stranu (Bondepartiet - BP). Dnes prosazuje především osobní odpovědnost jedince, význam lidského společenství a odpovědné vyuţívání půdy a přírodních zdrojů. Strana je pro členství v NATO, ale proti vstupu do EU (Kopeček 2005a: 235; Senterpartiet: Politikk). V pořadí pátou zmíněnou formací je Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti KrF). Tato strana staví primárně na náboţenských hodnotách, jakými jsou důraz na rodinu, tradiční hodnoty a naopak odpor k potratům a alkoholu. Podporuje členství v NATO, ale staví se proti vstupu do EU. Je členem Křesťanskodemokratické internacionály (Centrist Democrat International - CDI) a pozorovatelem v Evropské lidové straně (European People's Party - EPP) (Kopeček 2005a: 234; Kristelig Folkeparti: Hva mener KrF om). Šestou politickou formací v tomto výčtu je Levicová socialistická strana (Sosialistisk Venstreparti SV), která se v roce 1975 transformovala ze Socialistické volební aliance. Nejvýznamnějšími prvky jejího profilu jsou důraz na socialistické hodnoty a důraz ekologii. Je silným zastáncem sociálního státu, odmítá členství Norska v NATO i v EU. Strana je členem Konfederální skupiny sjednocení evropské levice/severské zelené 4
levice (European United Left/Nordic Green left - GUE/NGL) (Kopeček 2005a: 234; Sosialistisk Venstreparti: Politikken). Poslední významnou stranou Norska je Pokroková strana (Fremskrittspartiet FrP). Vznikla v roce 1973 pod názvem Strana Anderse Langa pro silnou redukci daní. Současný název uţívá od roku 1977. Je trvale opoziční, silně pravicovou stranou, která se orientuje především na kritiku byrokratického státu. Od osmdesátých let je pro restriktivní politiku v otázce přistěhovalectví a sníţení daňové zátěţe. K členství v EU nezaujala jednotný postoj, nicméně podporuje spolupráci Norska s EU (Lasák 2006). 1.2 VÝVOJ STRANICKÉHO SYS TÉMU Registrace politických stran byla v Norsku zavedena aţ v roce 1920. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století politické strany existovaly na základě obecného práva na sdruţování. V roce 1920 jim byl dán oficiální status a byla vymezena jejich funkce v rámci společnosti (Urwin 1997: 37). Vývoj norského stranického systému lze rozdělit do tří vývojových etap. První etapou je období od osmdesátých let 19. století do dvacátých let 20. století. Následující druhá etapa trvala do roku 1973, třetí etapa je pak datována do současnosti. V první etapě, v období od konce osmdesátých let 19. století aţ začátek 20. století, se jednalo o dvoustranickou politickou soutěţ. Na scéně vystupovala liberální strana Venstre a konzervativní strana Høyre. 4 K podobě dvoustranické soutěţe přispívala i podoba volebního systému, který byl většinový (Kopeček 2005a: 225. Strøm 1990: 191). Jak liberální strana Venstre, tak konzervativní Høyre vznikly oficiálně v roce 1884, kdy byl v Norsku zaveden parlamentní systém. Počátky obou stran lze však vysledovat do prvního desetiletí 19. století. Venstre vyrůstala z podpory dvou oblastí. První oblastí byl norský venkov spjatý s národním hnutím. Druhá oblast byla městská, a to konkrétně skupina městských radikálů, kteří se snaţili vymezit vůči úřednickým elitám (Urwin 1997: 38). Naopak strana Høyre byla reprezentantkou městské vrstvy. Dalším významným dělícím znakem byl jazyk. Podoba norštiny pouţívaná převáţně na venkově se nazývala nynorsk. Podoba norštiny pouţívaná především v Oslu a jeho okolí, ovlivněná dánštinou byla označována jako bokmål. 5 Strana Venstre byla také větším zastáncem norské nezávislosti, zatímco Høyre byla více spokojená s dosavadním 4 Venstre v norštině znamená levý, høyre pravý. Samotné názvy tedy označovaly profilaci stran. 5 Rozdíly mezi bokmål a nynorsk jsou v Norsku patrné i v současnosti. 5
stavem personální unie se Švédskem. Nakonec se však i Høyre postavila na stranu nezávislosti, a jak bylo řečeno výše, v roce 1905 se Norsko osamostatnilo (Kopeček 2005a: 225). Od Venstre se na přelomu 19. a 20. století odštěpily tři formace. V osmdesátých letech 19. století vznikla frakce označovaná jako Umírnění liberálové (Moderate Venstre MV), která se později připojila k Høyre. Na začátku 20. století pak vznikla skupina s názvem Nezávislí liberálové (Frisinnede Venstre FV), která měla svým smýšlením také blíţe ke konzervativním postojům strany Høyre, se kterou nakonec v roce 1945 splynula. V roce 1911 se od Venstre oddělilo radikální křídlo, které zaloţilo politickou stranu s názvem Radikální lidová strana (Radikale Folkeparti RF) (Rokkan 1967: 377; Urwin 1997: 39). 6 Ta získávala parlamentní zastoupení pouze do roku 1936, avšak nevýrazné. V průběhu zmíněného období norského stranického systému, v roce 1887, vznikla také DNA, která však na významu získala teprve s postupem času. Samotnému formování DNA se podrobněji věnuje následující podkapitola. Po první světové válce došlo ke změně volebního systému z většinového na poměrný, a tím pádem se do stranické soutěţe dostalo více politických stran. Tato druhá etapa je datována do roku 1973. Významných stran s parlamentní účastí můţeme v této etapě jmenovat šest. Nejvýznamnější z těchto šesti stran byla DNA. Své postavení však upevnila aţ poté, co se od strany v roce 1923 odštěpila Komunistická strana Norska (Norges Kommunistiske Parti NKP) a DNA se profilovala jako umírněná sociálnědemokratická strana (Kopeček 2005a: 226). Další významnou stranou druhé etapy stranického systému byla Agrární strana (Bondepartiet - BP). Ta vznikla v roce 1920 jako reprezentant zájmů bohatších norských sedláků. Poslední významnou stranou této vývojové fáze stranického systému byla Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti KrF). 7 Vznikla odštěpením ortodoxně-luteránského křídla od strany Venstre v roce 1933. Tato strana se profilovala především svým odmítavým postojem k alkoholu a prosazováním prohibice (Kopeček 2005a: 226 227; Urwin 1997: 40-41). 8 Jak bylo zmíněno výše, třetí etapu stranického systému Norska můţeme datovat od roku 1973. V tomto období se na scéně objevují nové politické formace. Jiţ v roce 1961 6 K vydělení FV z Venstre došlo v době, kdy se Venstre na politickém spektru posunula více doleva ve snaze získat své stoupence z dělnického hnutí a nedovolit nově vzniklé DNA další nárůst voličů (Urwin 1997: 39). 7 Křesťanské demokratické strany existovaly i v sousedním Finsku a Švédku, nicméně norská KrF byla z těchto tří na domácí scéně nejvýraznější (Petersson 1994: 45). 8 Prohibice byla zavedena po referendu v roce 1919, následně však byla zrušena roku 1926 a byla povolena omezená konzumace alkoholu (Kopeček 2005: 227). 6
se z DNA vydělila frakce nesouhlasící s členstvím Norska v NATO. Tato frakce zaloţila politickou stranu s názvem Socialistická lidová strana (Sosialistisk Folkeparti SF). Do voleb v roce 1973 pak vedle DNA z levicových stran kandidovala i Socialistická volební aliance, která zahrnovala SF, komunistickou NKP a frakci DNA jejíţ členové nesouhlasili se vstupem Norska do ES. Socialistická volební aliance se v roce 1975 transformovala na jednotnou Levicovou socialistickou stranu (Sosialistisk Venstreparti SV) (Narud, Strøm 2003: 160). Ve volbách 1973 také uspěla nová formace s názvem Strana Anderse Langeho pro radikální sníţení zdanění a veřejných výdajů, která se později v roce 1977 přejmenovala na Pokrokovou stranu (Fremskrittspartiet FrP). 9 Tato strana reprezentovala voliče nesouhlasící s koncepcí silného sociálního státu. Rozmrznutím stranického systému, tedy vznikem nových politických formací, se změnila situace trvající od konce druhé světové války. Různorodost názorů na politická témata u jednotlivých stran však způsobila nemoţnost vzniku většinové vlády. Proto v Norsku od té doby převaţují vlády menšinové (Kopeček 2005a: 229 230). Lze konstatovat, ţe od sedmdesátých let se v norském stranickém systému neobjevila další významná politická formace. Kromě zmíněných sedmi stran obsadily jiné strany od roku 1973 do roku 2009 pouze 5 míst v parlamentu, vţdy pouze na dobu jednoho funkčního období. Konkrétně se jednalo o Novou stranu lidovou (Det Nye Folkepartiet DNF) v roce 1973, Budoucnost pro Finmarku (Framtid for Finnmark - FF) v roce 1989, Rudou volební alianci (Rød Valgallianse RV) v roce 1993 a Steinara Bastesena, který v roce 1997 kandidoval za Mezipolitickou lidovou stranu (Tverrpolitisk Folkevalgte - TVF) a v roce 2001 za Stranu pobřeţí (Kystpartiet KYST) (Rivera 2009; Stortinget 2010: Partienes representasjon på Stortinget 1945 2009). 1.3 VÝVOJ DNA Následující podkapitola se věnuje historickému vývoji DNA. Pro účely této práce je vývoj DNA rozdělen do čtyř částí. Jedná se o vznik strany, vývoj do první světové války, dále o vývoj mezi válkami a nakonec vývoj od konce druhé světové války. 9 Anders Lange byl majitel psího útulku známý svými politickými komentáři v časopisech o psech (Kopeček 2005: 229). 7
1.3.1 VZNIK DNA Vzniku DNA předcházelo formování samotného dělnického hnutí v Norsku. Hlavní postavou, která se zaslouţila o vznik první norské dělnické unie, byl Marcus Thrane. Thrane se na rodil roku 1817 a ţivil se postupně jako dělník, učitel i ţurnalista. V roce 1848 zaloţil spolu s dalšími 160 dělníky v městě Drammen Drammenskou dělnickou unii (Drammens arbeiderforening). V následujících letech vzniklo několik podobných unií, které v roce 1850 společně vytvořily petici pro norského krále. Tu podepsalo téměř 13 000 lidí. Obsahem petice byly především poţadavky na rovné volební právo, lepší vzdělávací systém, rovnost před zákony a podporu nejchudších zemědělců. Vláda však v těchto bodech nepodnikla ţádné kroky, a dělnické hnutí se začalo radikalizovat. Thrane se snaţil tuto radikalizaci zastavit, nicméně nebyl v této snaze úspěšný (Hroch et al. 2005: 164). Aby vláda zabránila moţnému vzniku revoluce, byli přední vůdci hnutí zatčeni a odsouzeni k odnětí svobody. Tak se stalo i v případě Marcuse Thranea. Thrane strávil ve vězení celkem 7 let a celé jím organizované hnutí bylo potlačeno (Meyer 1935: 10 20, 71). Thraneho snaha o vyslyšení poţadavků dělnických spolků sice nedopadla úspěšně, zavdala však impuls k další demokratizaci norského politického systému. Jak bylo řečeno výše, aţ do roku 1905 existovalo Norsko v rámci personální unie se Švédskem. Po potlačení Thraneho dělnického hnutí převzali demokratizační iniciativu členové samotného norského parlamentu. Snahou parlamentní opozice v čele s Johanem Sverdrupem bylo mimo jiné získat rovnoprávné postavení Norska v rámci unie 10 a rozšířit obecní samosprávu (Hroch et al. 2005: 165). Ze skupiny, kterou v parlamentu Sverdrup vytvořil, později vznikla strana Venstre. Venstre také v prvních letech existence spolupracovala s dělnickými předáky, a proto se dělnická politická strana zformovala aţ o pár let později. V roce 1884 byl předáky dělnických spolků zaloţen Sjednocený norský dělnický spolek. Ze sociálnědemokratického křídla uvnitř tohoto spolku vznikla v roce 1887 na kongresu v Arendalu Norská dělnická strana (Det Norske Arbeiderparti DNA). Její první program čítal pouhé čtyři body. Těmi byl poţadavek rovného volebního práva, přímé daně, pevně daný pracovní den a legalizace pracovní stávky. Aţ do roku 1892 DNA spolupracovala s Venstre. V roce 1894 Venstre odmítla 10 I kdyţ mělo Norsko vlastní ústavu a parlament byl autonomním orgánem, Švédský panovník jmenoval švédského místodrţícího pro Norsko a spravoval veškerou zahraniční politiku unie. Mohl také zamítnout zákony přijaté norským parlamentem (Hroch et al. 2005: 135, 166). 8
společnou kandidátku s DNA. Přesto se však strany shodovaly ve snaze prosadit rovné hlasovací právo, coţ se v roce 1898 podařilo (Arbeiderpartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Hroch et al. 2005: 190). 1.3.2 VÝVOJ DO PRVNÍ SVĚTOV É VÁLKY V prvních letech své existence, do roku 1892, jak bylo řečeno výše, DNA volebně spolupracovala se stranou Venstre. Samostatně se voleb do norského parlamentu, nazývaného Storting, DNA účastnila poprvé v roce 1894. V prvních volbách s všeobecným volebním právem 11 v roce 1900 získala DNA 16 % hlasů. Díky podobě volebního systému, tedy dvoukolového většinového, se však do tehdejšího parlamentu nedostala. (Kopeček 2005a: 225). 12 Úspěšná byla aţ v parlamentních volbách v roce 1903, kdy byli za DNA zvoleni do parlamentu čtyři zástupci. Tato čtyři místa nezískala DNA díky podpoře dělnického obyvatelstva, ale díky severonorským rybářům, kteří protestovali proti zákazu lovu velryb (Arbeiderpartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Hroch et al. 2005: 209). V roce 1909 poklesly volební výsledky strany Venstre především z toho důvodu, ţe část jejích voličů dala svůj hlas právě DNA. Volební výsledky roku 1912 byly opět velmi příjemné pro DNA, která získala dvojnásobek parlamentních křesel z roku 1909. Od té doby přestala být DNA pouze okrajovou parlamentní stranou. Roku 1905 se konalo referendum o podobě budoucího samostatného norského státu. DNA v této otázce zastávala názor, ţe Norsko by mělo být republikou. Nicméně většina se v referendu vyslovila pro monarchii, a vzniklo tak Norské království (Hroch et al. 2005: 202). Na počátku dvacátého století vyvstala otázka regulace vlastnictví přírodních zdrojů, kdy DNA zastávala názor, ţe přírodní zdroje mají být vlastnictvím celé společnosti, nikoliv soukromých podnikatelů. Nakonec musela v roce 1909 přistoupit na kompromis v podobě vládního udělování koncesí podnikatelům na vyuţívání přírodních zdrojů na šedesát aţ osmdesát let (Hroch et al. 2005: 207-208). 11 Všeobecné volební právo pro muţe bylo v Norsku zavedeno v roce 1898, pro ţeny v roce 1913 (Dagre: Norsko po roce 1905). 12 Například v roce 1915 získala v prvním volebním kole necelou třetinu hlasů, avšak v závěru získala pouze 19 ze 123 parlamentních křesel (Kopeček 225: 225). 9
Jiţ v počátečních letech své existence začala DNA formovat blízký vztah k Norské konfederaci odborových svazů (Landsorganisasjonen i Norge LO). 13 Bylo ustaveno kolektivní členství odborových členů v DNA. DNA se tak stala reprezentantem zájmů LO a zároveň od LO přijímala finanční podporu především na aktivity spojené s volbami. Během první světové války byla vládní stranou Venstre, která se snaţila hospodářským obtíţím čelit pomocí částečně plánovaného hospodářství, coţ DNA plně podpořila, zatímco Høyre se stavěla proti. Nicméně volební podpora Venstre v roce 1915 neklesla a strana ve své politice pokračovala (Hroch et al. 2005: 202). 1.3.3 MEZIVÁLEČNÝ VÝVOJ V poválečných letech došlo uvnitř DNA k rozkolu. Kvůli rozhodnutí vstoupit do Komunistické internacionály v roce 1919 se strana rozštěpila. Vývoj v případě DNA byl odlišný od většiny evropských sociálnědemokratických stran. Uvnitř DNA totiţ zvítězila frakce sympatizující s komunistickými ideami, a proto došlo k zmíněnému vstupu do Komunistické internacionály. Svou roli na radikalizaci postojů řadových členů DNA sehrál i vliv ze zahraničí. Jednalo se především o dělníky ze Švédska, kteří přišli do Norska za prací (Nilson 1988: 173). Rozštěpení se projevilo zaloţením Norské sociálnědemokratické strany (Norges Socialdemokratiske Arbeiderparti - NSA) umírněnou částí DNA v roce 1921. Norská levice byla těmito procesy samozřejmě oslabena (Havlík 2006b: 288; Hroch et al. 2005: 218 219; Kopeček 2005a: 225-226). Přičemţ ve volbách roku 1921 získala DNA 21 %, NSA 9 % a zbytek hlasů patřil středopravým stranám. Poměrně silný počet hlasů pro DNA lze mimo jiné přičítat tomu, ţe její volební program se po připojení ke Komunistické internacionále výrazně nezměnil (Nilson 1981: 692). Roku 1923 došlo v rámci DNA připojené ke Komunistické internacionále k dalším rozporům ohledně budoucího směřování strany. DNA byla Komunistickou internacionálou vyzvána k důslednějšímu dodrţování svých pravidel. Znění této výzvy korespondovalo s tehdejší taktikou Komunistické internacionály zakládající se na teorii tzv. sociálfašismu. Pomocí této teorie se Komunistická internacionála snaţila vymezit vůči sociálnědemokratickým stranám (Hloušek 2006: 67). Na národním kongresu DNA 13 LO vznikla v roce 1899 (Landsorganisasjonen i Norge 2008: LOs historie). 10
převáţil názor umírněných členů, ţe DNA by měla z Komunistické internacionály vystoupit. Po tomto rozhodnutí se z DNA vydělilo radikální křídlo, které zaloţilo Komunistickou stranu Norska (Norges Kommunistiske Parti NKP). DNA z Komunistické internacionály vystoupila. Ve volbách roku 1924 tak kandidovaly tři levicové strany. Jednalo se o DNA, NSA a NKP. Volební výsledky z roku 1924 byly pro DNA 18 %, pro NSA 9 % a pro NKP 6 %. Zbylá procenta hlasů náleţela pravicovým politickým stranám (Nilson 1981: 692, 700). DNA se v roce 1927 opět spojila s odtrţenou NSA. V témţe roce se z DNA stala politická strana s nejvyšším počtem členů. Zároveň získala 37 % hlasů, a stala se tak po volbách i nejpočetnější parlamentní stranou (Arbeiderpartiet: Splittelsen i 1920 og gjenforeningen i 1927). DNA tedy v roce 1928 sestavila vládu, která však fungovala jen devatenáct dní a skončila poté, co nebyla podpořena pravicovými poslanci (Dagre: Norsko po roce 1905, Regjeringen: Norske regjeringer 1905-1940). V roce 1927 byla také zaloţena organizace Mladých sociálních demokratů (Arbeidernes Ungdomsfylking AUF). Tato organizace dodnes sdruţuje mladé lidi pod 35 let sympatizující s politikou DNA (AUF 2008). 14 V letech 1934 aţ 1935 Komunistická internacionála změnila svůj postoj vůči sociálnědemokratickým stranám. Teorii sociálfašismu, nepřátelskou vůči nekomunistickým levicovým stranám, nahradila taktika Lidové fronty, kdy byla naopak podporována vzájemná spolupráce komunistů a sociálních demokratů. V této době byla však DNA jiţ etablovanou stranou s parlamentní účastí a neměla zájem na spolupráci s komunistickou NKP na vytvoření Lidové fronty. Norsku se tak fáze Lidové fronty na rozdíl od mnoha dalších evropských zemí vyhnula (Hloušek 2006: 67 68). DNA v roce 1935 sestavila vládu, která s třemi krátkými přestávkami trvala aţ do roku 1965. Tomuto tématu se více věnuje kapitola o vládním působení DNA. Roku 1939 bylo Norsko obsazeno Německem, vláda odešla do britského exilu a DNA přešla po roce 1940 do ilegality. Díky spolupráci s odborovými sloţkami měla vliv na hnutí odporu (Hroch et al. 2005: 241). 14 V současnosti má AUF přes devět tisíc členů. Členové AUF pořádají různé akce, od tématických večerů aţ po letní tábory (AUF 2008). 11
1.3.4 VÝVOJ PO DRUHÉ SVĚTOV É VÁLCE Během prvních dvaceti let po druhé světové válce vedl stranu Einar Gerhardsen, který se v mnohém zaslouţil o poválečnou rekonstrukci země. Od roku 1945 do roku 1961 lze hovořit o stabilní situaci, kdy byla DNA většinovou vládní stranou. V roce 1961 se však uvnitř DNA vytvořila skupina, jejíţ členové nesouhlasili se členstvím Norska v NATO. Vedení DNA se rozhodlo, ţe tuto skupinu ve svých strukturách nebude tolerovat. Vystoupivší členové pak vytvořili na DNA nezávislou stranu s názvem Socialistická lidová strana (Sosialistisk Folkeparti SF). V této době navíc posílila vzájemná spolupráce mezi čtyřmi nesocialistickými stranami v norském systému, tedy Høyre, Venstre, Sp a KrF (Urwin 1997: 42). V šedesátých letech vystoupilo do popředí téma vstupu do Evropského společenství (ES). 15 Názor DNA na vstup do ES se vyvíjel. V roce 1961, kdy se začalo o moţnosti vstupu diskutovat, byla DNA vnitřně nejednotná. Nicméně záhy zvítězil proevropský proud a DNA se stala zastánkyní vstupu do ES. V roce 1972 po neúspěšném referendu 16 rezignovala vláda DNA v čele s premiérem Trygvem Brattelim, který s výsledkem referenda spojil vládní existenci. Po referendu v roce 1972 se strana vnitřně opět v otázce vstupu do ES rozdělila. Frakce DNA zastávající názor proti vstupu do ES 17 se připojila k Socialistické volební alianci, pozdější SV. Jelikoţ téma vstupu do ES/EU DNA rozdělovalo, a tedy i oslabovalo, snaţila se ho upozadit (Urwin 1997: 42). V osmdesátých letech se střídaly vlády DNA a koalice opozičních stran. Významnou představitelkou byla v té době předsedkyně DNA, Gro Harlem Brundtlandová, která se stala první norskou premiérkou a tento úřad zastávala celkem deset let (Hroch et al. 2005: 263). Na konci osmdesátých let se opět objevilo téma členství v ES. Od roku 1989, kdy se o vstupu začalo opět jednat, se DNA orientovala na prosazování myšlenky spolupráce v rámci Evropského hospodářského prostoru (European Economic Area EEA), který sdruţuje členy EU a Evropského sdruţení volného obchodu (European Free Trade Association EFTA) jednotným trhem. Členem EFTA je Norsko od roku 1960. 15 V roce 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské Unii podepsaná v Maastrichtu v roce 1991. V textu se proto v pasáţích pojednávajících o situaci do roku 1993 mluví o Evropském společenství, po roce 1993 o Evropské unii (EU). 16 Proti vstupu do ES se silně stavěli především zemědělci, kteří pouţili nacionalistickou rétoriku, aby na svou stranu získali co nejvíce stoupenců (Urwin 1997: 42). 17 Tato frakce se nazývala Informační výbor DNA proti členství Norska v ES (Arbeiderbevegelsens informasjonskomité mot norsk medlemskap i EF - AIK) (Saglie 2000: 97). 12
Před referendem v roce 1994, zároveň však aţ po volbách roku 1993 se uvnitř DNA opět zformovala frakce zastávající názor proti vstupu do EU. 18 Proti vstupu se také stavěla AUF. (Saglie 2000: 102 103, 104). Z moţného opakování situace v roce 1972 DNA ve volbách raději upřednostnila téma nezaměstnanosti před tématem vstupu do EU. Referendum z roku 1994 opět ukázalo, ţe veřejnost si členství v EU nepřeje (Sitter 2004: 5). DNA měla od svého počátku silné vazby na odborové organizace. Odbory iniciovaly i samotný vznik strany. V průběhu dvacátého století se však vzájemné vztahy změnily. Dříve byli členy strany členové odborových organizací. V roce 1952 měla DNA 91 500 členů, coţ bylo nejvíce v její historii. 19 Od roku 1997 bylo toto kolektivní členství odborových organizací v DNA zrušeno. Další rozvolňování vazeb mezi DNA a LO v následujících letech pokračovalo. Rozhodovací struktury i celá organizace konfederací odborových svazů LO je v současnosti zcela nezávislá na strukturách DNA. V roce 2001 také LO rozhodla omezit finanční prostředky poskytované DNA především na volební kampaň, a dokonce se rozhodla finančně přispět na kampaň SV. V roce 2002 se prezident LO 20 poprvé od navázání vzájemné spolupráce těchto dvou organizací odmítl zúčastnit zasedání národní výkonné rady DNA. Nicméně stále zde probíhá silná spolupráce mezi LO a DNA na úrovni společné komise vedení DNA a LO, která se schází kaţdý týden. Na setkáních si účastníci vyměňují informace a diskutují o společných zájmech. Na této úrovni se však nepřijímají ţádná rozhodnutí. Podobná setkání probíhají i na krajské úrovni (Lismoen 2002). Je tedy patrné, ţe obě organizace se snaţí neztratit vzájemnou spolupráci, nicméně ji omezují tak, aby byly schopné spolupracovat i s dalšími politickými subjekty. Historicky měla vzájemná spolupráce LO a DNA vliv na utváření státu blahobytu. Od roku 1992 je do rámce DNA začleněna tzv. Ţenská síť (Kvinnenettverket). V Norsku obecně je téma genderové rovnocennosti velmi diskutováno. Ţenská síť má za úkol motivovat ţenské členky DNA k aktivní politické práci (Arbeidepartiet: Kvinnebevegelsen, Arbeidepartiet: Kvinnenettverket). 18 Tentokrát se proti-evropská frakce DNA nazývala Sociální demokraté proti ES (Sosialdemokrater mot EU - SME) (Saglie 2000: 102). 19 V současnosti má DNA zhruba 50 269 členů. Údaj je ke dni 31. 12. 2009 (Arbeidepartiet: Fakta og oppslutning). 20 V té době byl prezidentem Gerd-Liv Valla, který ze své funkce odstoupil v roce 2007 (Lismoen 2002; Landsorganisasjonen i Norge 2008: LOs historie). 13
V roce 2001 získala DNA ve volbách historicky nejhorší výsledek od roku 1924. Po volbách se tedy začal řešit vnitrostranický spor o dalším směřování DNA. Skupina kolem stávajícího předsedy strany Thorbjørna Jaglanda zastávala názor, ţe DNA se má drţet obhajoby sociálního státu. Proti tomu se stavěla skupina kolem současného premiéra Jense Stoltenberga, která usilovala o reformu v podobě posunu doprava. Jagland musel v roce 2002 rezignovat na post předsedy DNA kvůli zdravotnímu stavu a předsedou byl zvolen Stoltenberg (Havlík 2006b: 294). V roce 2005 pak došlo k další změně, kdy DNA poprvé od svého vzniku utvořila vládní koalici. Více se tomuto tématu věnuje třetí kapitola. 14
2. VOLIČSKÁ PODPORA Tato kapitola se věnuje volební tematice. V první podkapitole jsou představeny základní rysy norského volebního systému a jeho historický vývoj. Druhá podkapitola se věnuje volebním výsledkům DNA, protoţe právě ty představují významný indikátor určení pozice politické strany v rámci stranického systému. 2.1 PŘEDSTAVENÍ NORSKÉHO VOLEBNÍHO SYSTÉMU Všeobecné volební právo pro muţe bylo v Norsku zavedeno roku 1898, pro ţeny 1913. Od roku 1906 do roku 1921 byl pouţíván při volbách do parlamentu většinový dvoukolový volební systém. Od roku 1921 se pouţívá poměrný volební systém bez uzavírací klauzule (Kopeček 2005a: 224). Aţ v roce 1952 byla ústavním zákonem zrušena povinnost, podle které dvě třetiny členů parlamentu měly být reprezentanty venkovských oblastí. Tato povinnost byla zakotvena v tzv. venkovském paragrafu (bondeparagrafen) (Arbeidepartiet: Kvaret om et arbeiderparti; Rokkan 1967: 387-389). Tento paragraf fungoval od roku 1859, kdy měl zvýhodňovat města. Nicméně s postupným přílivem obyvatel právě do měst začal plnit opačnou funkci (Hroch et al. 2005: 253 254; Rommetvedt 1992: 81-82). Roku 1953 v Norsku přešli z d'hondtova dělitele přepočtu hlasů na mandáty na modifikovaného dělitele Saint-Laguë (Patersson 1994: 53 58). 21 Tato změna metody volebního dělitele nebyla pro DNA výhodná. Pokud by se dále pouţívala d'hondtova metoda, získala by DNA v roce 1953 o 6, roce 1957 o 10 a v roce 1961 také o 10 mandátů více, neţ skutečně získala dle nově zavedeného modifikovaného dělitele Saint-Laguë (Statistisk sentralbyra 1965: 47). V tomto období se stále zvyšovala podprezentace centrálních částí v porovnání s periferií. 22 Důvodem byly demografické změny společnosti a s nimi spojený růst počtu obyvatel ve městech. Z tohoto důvodu vzrostl v roce 1973 počet křesel v parlamentu. 23 Nově přidané mandáty byly přiznány centrálním oblastem (Rommetvedt 1992: 84). Další změnu k větší proporcionalitě prodělal norský volební systém v roce 21 Dělitel, kterým se dělí počet získaných hlasů je v případě d'hondtovy metody 1, 2, 3,..., v případě modifikované metody Saint-Laguë 1.4, 3, 5, 7,... 22 V roce 1969 měl kaţdý hlas z centrální oblasti Akershus váhu 0.6, zatímco kaţdý hlas z periferní Finnmarky měl váhu 1.6 (Rommetvedt 1992: 84). 23 Celkový počet křesel v norském parlamentu byl od vzniku samostatného Norska v roce 1905 6krát změněn. Blíţe viz Příloha č. 4. 15
1985. Ke stávajícím 157 parlamentním křeslům přibylo dalších 8, do kterých bylo voleno celostátně. Od roku 2005 počet těchto celostátně volených míst, přerozdělovaných ve druhém skrutiniu vzrostl na 19 (Chytilek 2005: 637). Ovšem některé z těchto křesel můţe být přiděleno pouze straně, která dosáhla minimálně 4% výsledku na celostátní úrovni. Volební systém je tedy vstřícnější k periferním oblastem v prvním skrutiniu. Mandáty rozdělované celostátně však fungují ve prospěch centrálních oblastí. Systém je tedy v prvním skrutiniu bez uzavírací klauzule vstřícnější regionálním formacím. V druhém skrutiniu však favorizuje velké politické strany. Další charakteristikou norského parlamentního systému je čtyřleté funkční období parlamentu, během kterého nemůţe být rozpuštěn. Volby probíhají v devatenácti volebních obvodech. Volební obvody kopírují správní rozdělení Norska na 19 krajů. 24 Volební obvody jsou vícemandátové a počet mandátů se v současnosti dle rozlohy kraje a počtu obyvatel pohybuje od čtyř do sedmnácti (Rivera 2009). Co se zvýhodnění některých typů oblastí týče, je moţné konstatovat, ţe současný volební systém zvýhodňuje rozsáhlé, málo obydlené oblasti. Místa v parlamentu pro jednotlivé kraje jsou totiţ rozdělována jak podle počtu obyvatel, tak podle rozlohy kraje (Kazda 2005). To je důleţité pro účely této práce především z toho důvodu, ţe takové oblasti se nacházejí převáţně na severu Norska, kde DNA získává tradičně vysoký podíl hlasů (Rokkan 1967: 408 409; Rommetvedt 1992: 81). 2.2 ANALÝZA VOLEBNÍCH VÝS LEDKŮ Od roku 1903, kdy se DNA poprvé dostala do norského parlamentu, rostly její volební zisky, aţ do roku 1918. Ve volbách roku 1921 došlo k desetiprocentní ztrátě oproti roku 1918, která byla způsobena odštěpením NSA od DNA kvůli členství v Komunistické internacionále, jak bylo popsáno v podkapitole věnující se vývoji DNA mezi světovými válkami. V roce 1924 došlo k dalšímu poklesu volebního zisku pro DNA z důvodu odtrţení komunistické NKP roku 1923. Ovšem v následujících volbách v roce 1927 jiţ DNA dosahuje svého do té doby nejvyššího volebního zisku 37 %. To lze vysvětlit především opětovným spojením DNA s NSA. Od roku 1933 do roku 1969 získávala DNA pravidelně ve volbách zisk nad 40 %. Zlom nastal v roce 1973, kdy DNA ztratila 11 % hlasů oproti volbám roku 1969. Ztrátu v roce 1973 lze přičítat výše popsanému 24 Pro územní rozdělení Norska do krajů viz Příloha č. 1. 16
rozmrznutí stranického systému v tomto roce, kdy se do parlamentu dostalo osm politických stran, tedy o tři více neţ v roce 1969. Zvýšila se také volatilita, coţ naznačuje změnu stranického systému a v případě DNA znamenalo jistou ztrátu (Strøm 1990: 213). K popularitě DNA nepřispěl ani zamítavý výsledek referenda o vstupu do ES. Od roku 1973 se tak DNA drţela nad 30 % a v roce 1977 a 1985 se dokonce dostala nad 40 %. Nejhoršího volebního výsledku od roku 1924 se dočkala v roce 2001, kdy ve volbách získala 24 % hlasů. V roce 2005 a 2009 získala opět nad 30 %. 25 Podívejme se nyní na vývoj voličské podpory DNA z hlediska rozloţení volební podpory v rámci Norska. Na počátku dvacátého století došlo k zavedení všeobecného volebního práva. Cílem DNA, stejně jako ostatních politických stran, bylo mobilizovat nové voliče. DNA nebyla v této snaze úspěšná v jiţních a západních regionech země. Jedním z moţných vysvětlení je dosavadní silná pozice strany Venstre v této oblasti. Podle názoru, který zohledňuje kontextuální hledisko, tedy vliv okolí na voliče, byli noví voliči jiţních a západních regionů ovlivněni informacemi zprostředkovanými dosavadními voliči strany Venstre. Z tohoto důvodu bylo pro DNA těţší mobilizovat nové voliče v těchto regionech (Kinsey 2006: 268). DNA měla tedy větší podporu v krajích na východě a severu Norska. Toto rozdělení souvisí s konfliktní linií označovanou jako linie centrum periferie a s ekonomickou konfliktní linií. 26 V jihozápadní části země se totiţ nacházejí největší norská města, a tudíţ je i ekonomicky bohatší. Naopak v severních a východních oblastech je osídlení obyvatelstva řidší a jedná se o chudší regiony. DNA tedy jako reprezentant dělnické, niţší vrstvy obyvatelstva měla silnější podporu v severních a východních krajích (Baldersheim a Fimreite 2005: 766, 774; Rokkan 1967: 407). Postupně se ve třicátých letech 20. století voliči DNA rozšířili z dělnické vrstvy i na vrstvu střední. Dle Rokkana (1967: 431 433) to bylo způsobeno demografickými změnami, kdy se potomci dělníků stávali reprezentanty střední třídy, avšak zachovávali si názorové hodnoty svých rodičů. Proto volili DNA. Voličská podpora zůstala aţ dodnes silná především v severních a východních oblastech Norska. 27 25 Pro podrobnější volební výsledky od roku 1906 do roku 2009 viz Příloha č. 4. 26 Více ke konceptu konfliktních linií neboli cleavages ve čtvrté kapitole. 27 Není cílem této práce podrobně se zabývat rozloţením volební podpory DNA, nicméně pro dokreslení jsou v Příloze č. 3 uvedeny procentuální zisky DNA v jednotlivých krajích. V Příloze č. 2 je pak mapa volební podpory pro volby do parlamentu v roce 2009. 17
3. DNA VE VLÁDĚ V následující kapitole jsou nejprve představeny základní prvky norského parlamentarismu, především v kontextu fenoménu menšinových vlád. Druhá podkapitola je potom věnována působení DNA v norském parlamentu a vládě, tedy dalšímu momentu relevantnímu z hlediska určení pozice norské sociální demokracie v systému politických stran. 3.1 NORSKÝ PARLAMENTARISM US Norský parlamentní systém, neboli parlamentarismus je specifický především tvorbou menšinových vlád. Od roku 1884 do současnosti tvoří menšinové vlády 47 % počtu všech vlád (Rasch 2004: 130; Stortinget 2010: Partienes representasjon på Stortinget 1945 2009). Následující podkapitola představí moţný důvod tradice menšinových vlád v Norsku. V Norsku do roku 2009 existovala zvláštní forma unikameralismu. Existoval zde jednokomorový parlament s názvem Storting. Tento parlament se po volbách na svém prvním zasedání rozdělil na Lagting a Odelsting. Do Lagtingu přešla čtvrtina poslanců a zbývající dvě třetiny reprezentovaly Odelsting. Lagting pak plnil kontrolní funkci v zákonodárném procesu (Kopeček 2005a: 224; Rasch 2004: 128). Od roku 2009 se však Storting jiţ dále nedělí na Lagting a Odelsting (Østbø 2009: 16). Parlament je volen na čtyři roky a během období mezi řádnými volbami nemůţe být rozpuštěn. Norský parlament má převahu nad exekutivou. Monarcha vykonává spíše ceremoniální funkce a stejně jako parlament nemá právo parlament rozpustit. (Svatoň 2004: 171 183; Kopeček 2005a: 224). Je to právě monarcha, kdo dle ústavy 28 jmenuje a odvolává premiéra. Nicméně tato funkce je v současnosti funkcí formální. Na premiérovi se předem dohodnou parlamentní politické strany. Zároveň ústava, platná jiţ od roku 1814, přesně nespecifikuje pravidla ustanovování vlády, a tento proces se tedy řídí především tradicí. Parlament tak i prostou většinou můţe odhlasovat nedůvěru vládě. Pokud je vládě vyslovena parlamentem nedůvěra, na sestavení nové vlády má právo předseda nejsilnější opoziční formace (Kopeček 2005a: 224). 28 Norská ústava je označována jako rigidní. Rigidita je určena způsobem, kterým je moţno ústavu měnit. V případě Norska musí být změna schválena dvěmi po sobě následujícími parlamenty a to za podpory dvou třetin poslanců při dvoutřetinové účasti (Svatoň 2004: 178). 18
Na tomto místě je vhodné se pozastavit a věnovat se podrobněji formě norského parlamentarismu. Dle způsobu ustavování vlády je moţné rozdělit parlamentarismy na pozitivní a negativní (Brunclík 2009: 121; Rasch 2004: 133). V případě Norska se jedná o parlamentarismus negativní. Vládě totiţ nemusí vyslovit většina parlamentu důvěru, jak je tomu v případě pozitivního parlamentarismu. V případě negativního parlamentarismu musí být vláda tolerována většinou parlamentu. Jinak řečeno nesmí jí být vyslovena nedůvěra většinou parlamentu (Brunclík 2009: 123; Narud, Strøm 2003: 167). Vláda zároveň na konci funkčního období nepodává formální demisi (Brunclík 2009: 127-128). Negativní forma parlamentarismu tedy v Norsku usnadňuje existenci menšinových vlád. Kromě negativního parlamentarismu pomáhá problematiku menšinových vlád osvětlit i část teorie koalic věnující se této problematice. Obecně lze říci, ţe vědci zabývající se teorií koalic posuzují cíl politických stran ze dvou úhlů pohledu. Jedni zastávají názor, ţe cílem politických stran je podíl na vládě, tzv. office-seeking theory. Druzí jsou pak toho názoru, ţe cílem politických stran je prosazení politického programu, tzv. policy-seeking theory (Říchová 2000: 125 130). Do druhé skupiny vědců spadá i norský politolog Kaare Strøm. Ten rozpracoval tzv. racionální teorii menšinových vlád. Strøm zastává názor, ţe cílem politických stran je ovlivňování politiky především v parlamentu, ne ve vládě. Proto tedy menšinové vlády vznikají zaprvé, pokud je moţnost opozice ovlivnit vládní politiku větší neţ prospěch spojený s vládní participací. Zadruhé lze vznik menšinových vlád vysvětlit v situaci, kdy by účast na vládě sniţovala úspěch strany v budoucích volbách. Lze tedy říci, ţe strany kalkulují s budoucím prospěchem na úkor krátkodobého vládního vítězství (Strøm 1990: 37 38; Říchová 2000: 134 136). Norská parlamentní opozice má k dispozici několik kanálů, kterými můţe politiku parlamentu ovlivňovat. Zástupci opozice jsou členy rady, jíţ předsedá prezident parlamentu. Dále se účastní jednání předsedů parlamentních stran. Členové opozice jsou také členy stálých legislativních komisí, které mají důleţitou roli v projednávání parlamentních témat (Strøm 1990: 207 209). V Norsku tedy pro opozici existuje velká moţnost vládní politiku ovlivňovat. Lze tedy souhlasit se Strømem v tvrzení, ţe menšinové vlády nejsou v případě Norska deviantním případem, neboť pro norské strany můţe být opoziční pozice jejich racionální volbou. 19
3.2 PŮSOBENÍ DNA VE VLÁDĚ Parlamentní stranou je DNA od roku 1903, jak bylo řečeno výše. Vládního vedení se DNA ujala poprvé v roce 1928, a to na pouhé dva týdny. V jejím čele stál v té době Christopher Hornsrud. Od roku 1935 do roku 1965 byla DNA vládní stranou, s výjimkou jednoho měsíce v roce 1963. Z toho v období druhé světové války spolupracovala na vládě koalice všech parlamentních stran. Dále vládla DNA v letech 1971 aţ 1972, 1973 aţ 1981, 1986 aţ 1989, 1990 aţ 1997, 2000 aţ 2001 vţdy samostatně a od roku 2005 do současnosti v koalici s Sp a SV (Arbeiderpartiet: Information in English). Od roku 1918 do roku 1935 se v Norsku objevilo dvanáct menšinových vlád nesocialistických stran. V době nejisté profilace DNA a spolupráce s Komunistickou internacionálou nechtěly ostatní strany s DNA spolupracovat. Situace se změnila, kdyţ DNA komunistické myšlenky odmítla. DNA byla jako nejpočetnější strana v roce 1928 vyzvána k sestavení vlády, která však trvala pouze několik dní, neboť se opoziční strany začaly obávat socialistické rétoriky DNA (Hroch et al. 2005: 221). Do následujících voleb v roce 1930 se DNA rozhodla vstoupit s programem hlásícím se k marxistickým myšlenkám ve snaze mobilizovat větší počet voličů. Po volební poráţce se však rozhodla od revolučních myšlenek ustoupit (Urwin 1997: 48). Hospodářská krize ve třicátých letech zasáhla i Norsko. Důsledkem byl mimo jiné nárůst voličů DNA. Po volbách 1933 však DNA odmítla se ziskem 69 mandátů ze 150 sestavit vládu, aby se neopakovala situace z roku 1928. Určitá nespokojenost s častým střídáním menšinových vlád byla jedním z důvodů, který pomohl DNA uzavřít roku 1935 tzv. krizový kompromis (kriseforliket) s agrárníky. Agrárníci přestali podporovat doposud vládnoucí Venstre z důvodu nesouhlasu Venstre se státní regulací trhu s potravinami, s čímţ DNA naopak souhlasila. Za podporu zemědělského sektoru se DNA ujala vlády a začala s budování sociálního státu. (Hroch et al. 2005: 225; Kopeček 2005a: 227). Od roku 1935 se DNA udrţela na vládní pozici samostatně, s výjimkou let 1940 a 1945, kdy vlády sestavovaly všechny parlamentní strany společně. Předsedou strany, a tedy i norským premiérem, byl od roku 1935 do roku 1945 Johan Nygårdsvold. DNA se v čele s Nygårdsvoldem z pozice vládní strany snaţila o budování sociálního státu. Pro stát blahobytu, tzv. welfare state, je charakteristická silná redistribuční politika, poskytování sociálních sluţeb na základě sociálního občanství a důleţitá role 20
korporativismu 29 (Steen 2004: 207 227). DNA přišla s reformami v sociální oblasti i v hospodářství. K prosazování své politiky měla od poloviny třicátých let dobrou situaci, neboť krize doznívala a docházelo opět k ekonomickému růstu (Hroch et al. 2005: 227). Na konci třicátých let se vláda snaţila o zachování neutrality v moţné nadcházející válce. Odmítla proto podpis Hitlerova paktu o neútočení a zároveň nepoţádala západní mocnosti o záruku své neutrality. Německo však v roce 1939 Norsko obsadilo a vláda i král odešli do exilu do Velké Británie. V exilu se pak vláda stala celonárodní za přispění opozičních stran (Hroch et al. 2005: 225, 236 237). Po konci druhé světové války v roce 1945 byla DNA schopna získat nadpoloviční většinu v parlamentu, a tím pádem nebyla závislá na podpoře agrárníků. Tento stav trval aţ do roku 1961, kdy se od DNA kvůli rozdílnému názoru na členství v NATO odpojila SF. (Kopeček 2005a: 228; Urwin 1997: 48). Vláda DNA byla v roce 1963 donucena rezignovat kvůli reakci na důlní neštěstí na Špicberkách. Na měsíc tak vznikla středopravá vláda Høyre, KrF, Venstre a Sp. Nicméně poté se opět prosadila menšinová vláda DNA. Díky jistému konsenzu mezi Sp, Høyre, Venstre a KrF se však od roku 1965 do roku 1971 u vlády drţely středopravé kabinety koalice těchto čtyř stran (Havlík 2006b: 292; Kopeček 2005a: 228; Urwin 1997: 50). Na počátku sedmdesátých let se objevily dvě otázky, které zmíněnou koalici rozštěpily. Jednalo se o legalizaci potratů, s čímţ nesouhlasila KrF a o otázku vstupu do ES. Ačkoli vládní koalice si vstup do ES dala jako svůj cíl, jednotlivé strany se v názoru na toto téma rozcházely. Zastáncem vstupu byla strana Høyre, naopak odpůrcem Sp. Zbylé dvě strany, Venstre a KrF byly vnitřně nejednotné, nakonec se však postavily proti vstupu do ES. Stejně tak byla rozdělena i veřejnost. Venkovské okresy a ortodoxní evangelíci se stavěli silně proti členství v ES (Kopeček 2005a: 228 229). Co se DNA týče, jak jiţ bylo řečeno výše, nebyla v názoru na členství také jednotná. Nakonec však převáţil názor podporující členství v ES. Nicméně v referendu v roce 1972 se nadpoloviční většina Norů vyjádřila proti vstupu, a Norsko tak zůstalo mimo ES (Kopeček 2005a: 229). Otázka členství v ES silně ovlivnila i podobu vládní koalice. Koaliční vládu zmíněných čtyř stran vystřídala na několik měsíců menšinová vláda DNA, tu poté koaliční kabinet Sp, Venstre a KrF, tedy stran, které se vyslovily proti vstupu do ES (Urwin 1997: 51). 29 Korporativismem je myšlena struktura, kdy pro kaţdý sektor společnosti existuje jedna či více hierarchicky uspořádaných organizací. Funkcí těchto organizací je zastupování zájmů svých členů ve vyjednávacím procesu se státem (Nordby 2004: 99). V kapitole věnované důvodům silné pozice DNA ve stranickém systému Norska je řečeno, ţe v Norsku existovala a stále existuje silná vazba mezi politickými stranami a zájmovými organizacemi. 21