Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením v mateřských a základních školách

Vyšší odborná škola pedagogická a sociální, Evropská 33, Praha 6 Předmět: Ročníková práce Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením v mateřských a základních školách 15. 6. 2006 Molková Michaela 2A SOP

OBSAH Obsah... 1 Teoretická část... 3 1. Úvod... 3 2. Základní pojmy... 5 3. Stupně pedagogické integrace... 6 Tab. č. 1 Stupně pedagogické integrace podle Jesenského... 7 4. Podmínky pedagogické integrace... 7 5. Způsoby výchovy a vzdělávání dětí se zrakovým postižením... 8 5.1 Z historie... 8 5.2 Jak je to Dnes... 10 6. Typy zrakových vad... 11 6.1 Rozdělení zrakových vad podle Monatové... 11 6.1.1 Vady refrakce... 11 6.1.2 Barvoslepost a šeroslepost... 12 6.1.3 Tupozrakost a šilhavost... 13 6.1.4 Slabozrakost... 14 6.1.5 Slepota... 14 6.2 Přehled oblastí poruch zrakového vnímání podle Moravcové:... 15 6.2.1 Achromatopsie... 15 6.2.2 Albinismus... 15 6.2.3 Aniridie... 16 6.2.4 Afakie... 16 6.2.5 Atrofie papil optického nervu... 16 6.2.6 Rozštěp-kolobom duhovky neboli kolobomový komplex... 17 6.2.7 Degenerativní onemocnění sítnice... 17 6.2.8 Věkem podmíněná makulární degenerace... 17 6.2.9 Retinopatie nedonošených... 17 6.2.10 Glaukom neboli zelený zákal... 18 6.2.11 Katarakta neboli šedý zákal... 18 6.2.12 Nystagmus... 19 6.2.13 Disociativní porucha vizu... 19 7. Výhody a nevýhody integrovaného a segregovaného vzdělávání dětí se zrakovým postižením... 19 8. Úlohy jednotlivých subjektů v procesu pedagogické integrace... 21 8.1 Rodiče v procesu integrace... 22 8.2 Dítě v procesu integrace... 22 8.3 Spolužáci v procesu integrace... 23 8.4 Učitel v procesu integrace... 23 9. Specifika výchovy dítěte se zrakovým postižením... 24 9.1 Výchova dítěte se zrakovým postižením v mateřské škole... 24 9.1.1 Rozvoj zrakových funkcí reedukace zraku... 25 9.1.2 Rozvoj sluchového vnímání... 25 9.1.3 Rozvoj hmatového vnímání... 25 9.1.4 Rozvoj čichu a chuti... 25 9.1.5 Rozvoj řeči... 26 9.1.6 Rozvoj estetického vnímání... 26 9.1.7 Pohybové činnosti... 26 1

9.1.8 Nácvik sebeobsluhy... 27 9.2 Výchova a vzdělávání dítěte se zrakovýmpostižením v základní škole... 27 9.2.1 Smyslová výchova... 27 9.2.2 Tělesná výchova... 27 9.2.3 Pracovní výchova... 28 9.2.4 Výtvarná výchova... 28 9.2.5 Hudební výchova... 28 9.2.6 Čtení... 28 9.2.7 Psaní... 29 10. Úloha center rané péče v procesu integrace... 29 10.1 Hlavní činnosti Centra rané péče:... 30 10.2 Formy služeb pro klienty... 30 11. Úloha speciálně pedagogických center pro zrakově postižené v procesu integrace... 31 11.1 Hlavní činnosti speciálně pedagogických center:... 31 Praktická část... 33 1. Mateřské školy... 33 Tab. č. 2 Speciální mateřské školy školy, třídy, žáci dle zřizovatele... 33 Tab. č. 3 Žáci speciálních mateřských škol podle druhu postižení... 34 2. Základní školy... 35 Tab. č. 4 Speciální základní školy školy, třídy, žáci dle zřizovatele... 35 Tab. č. 5 Žáci speciálních základních škol podle druhu postižení... 36 2.1 Integrovaní žáci se zrakovým postižením v běžných základních školách... 36 Tab. č. 6 Integrovaní žáci se zrakovým postižením (včetně obecních, církevních a soukromých škol)... 37 Tab. č. 7 Žáci se zrakovým postižením ve specializovaných třídách (včetně obecních, církevních a soukromých škol)... 37 3. Příběh paní A... 38 Literatura... 40 2

TEORETICKÁ ČÁST 1. ÚVOD Jako i v mnoha jiných seminárních i ročníkových pracích, se i já zde budu zabývat integrací dětí se zdravotním postižením zejména však pedagogickou integrací dětí a mládeže se zrakovým postižením v mateřských a základních školách. Integrace jakýchkoli minoritních skupin se u nás po revoluci stále více a více rozšiřuje, ale stále to také ještě není ono, to jak by si to jedinci s postižením, kterých se integrace týká, představovali. Dle mého názoru, pokud převážná část zdravé populace nezmění k postiženým svůj postoj a neodstoupí od předsudků, to bude ještě dlouho trvat, než budou moci být zdravotně postižení rovnoprávní s intaktní populací. Termín integrace v naší populaci známe již od počátku 20. století. Tehdy se František Bakule, první ředitel Jedličkova ústavu v Praze snažil sdružovat děti se zdravotním postižením spolu se sociálně znevýhodněnými a zcela zdravými dětmi. Nejdříve, mezi léty 1914 až 1918, se pan Bakule pokoušel o integraci tzv. mrzáčků, tedy tělesně postižených dětí a tzv. mrzáků tělesně postižených dospělých. Posléze se jednalo o koedukaci mrzáčků a dětí fyzicky nepostižených, mezi něž patřily i sociálně ohrožené děti. František Bakule byl přesvědčen, že i děti se zdravotním postižením mají co nabídnout zdravým vrstevníkům i dospělým, že jim mohou ukázat, že i s velmi vážným handicapem, jako např. absence ruky nebo nohy, mohou vykonávat běžné činnosti, malování, kreslení nebo např. práci se dřevem. Pan Bakule se ale v tehdejším Jedličkově ústavu nesetkal s příliš velkou podporou jeho snah o integraci. V roce 1921 si tedy založil vlastní Bakulův ústav v domě na Smíchově, kde integraci rozvíjel více a bez větších problémů. Děti se zdravotním postižením tehdy dodávaly podporu a sílu hlavně zraněným vojákům, se kterými se setkaly po válce. Mohly jim tak ukázat, že i se zraněním, které vojáci ve válce utržili se dá žít docela kvalitní život. Od této doby bylo mnoho pokusů o integraci, která se stále rozvíjí a má před sebou ještě velmi dlouhou a náročnou cestu. Cílem mé ročníkové práce je nastínit problematiku integrovaného vzdělávání dětí se zrakovým postižením, objasnit podstatné pojmy související s integrací hadicapovaných občanů obecně, včetně pojmu samotného. Poté se budu zabývat hlavně pedagogickou integrací a podmínkami pro to, aby byla integrace dětí se zrakovým postižením úspěšná. Cílem je také představit typy zrakových vad a z nich plynoucích omezení, a to převážně z praktického hlediska, se kterými se můžeme v současnosti setkat. Více se budu zabývat 3

způsoby vzdělávání zrakově postižených dětí, zmíním pár informací o tom, jak to bylo s handicapovanými jedinci v historii a jakých pokroků dosáhla naše společnost do dnes. Jaké mají děti se zrakovým postižením možnosti, a jaké mají tyto možnosti výhody a nevýhody. Co se týče samotné integrace, budu se zabývat úkoly a povinnostmi, které by měli plnit jednotliví účastníci integračního procesu, jako např. dítě samotné, rodiče, budoucí pedagogové a spolužáci. Dále zde uvedu informace o specifické výchově žáků se zrakovým postižením v mateřské a základní škole, jak se vzdělávání těchto dětí liší od vzdělávání zdravých dětí. Budu se snažit nastínit, že integraci takto postižených členů naší společnosti, je nutno začít už od jejich narození pomocí středisek rané péče k nástupu do mateřské školy a následně speciálně pedagogických center, které pomáhají v integrací dětí do základní školy, dále úlohou jednotlivých pedagogů v procesu integrace. Informace, které zde uvedu budou i všeobecné z hlediska zdravotního postižení dětí jako takového, protože jejich převážnou většinu lze aplikovat i na zraková postižení. V poslední části nastíním příběh mé nové kamarádky, která je od svých 17 let zcela nevidomá. Nikdy sice nechodila do běžné školy s pouze zdravými žáky, ale setkala se s tzv. obrácenou integrací na střední škole, která přijímala určité procento zdravých studentů. 4

2. ZÁKLADNÍ POJMY Integrace je snaha o začleňování sociálně nebo zdravotně znevýhodněných lidí do společnosti, včetně pracovního začlenění, mezi handicapovanými a nehandicapovanými má vzniknout partnerský vztah, který se stává pro obě strany významnou hodnotou. Asimilační integrace znamená, že handicapovaná menšina by se měla snažit přizpůsobit nehandicapované většině a v maximální míře s ní splynout. Adaptační směr integrace považuje integraci za společný problém majority i minority. 1 Míra integrace je významně podmiňována mírou rovnocennosti (samostatnosti a nezávislosti) postiženého. Podstatná je schopnost postiženého uplatnit se v hlavním proudu společenských aktivit. Mírou těchto aktivit je obyčejně podmiňován i společenský status postiženého. Integrace má charakter permanentně otevřeného a měnícího se stavu. 2 Dle mého názoru je integrace velmi složitý proces, velmi závisí na typu a vyspělosti společnosti a hlavně na typu a závažnosti postižení integrovaného jedince. Čím méně je závažnější postižení, tím je samozřejmě integrace snažší, rychlejší a trvalejší. Bohužel nemůžeme očekávat, že člověk, který je upoutaný na lůžko a zcela závislý na péči druhé osoby, může naprosto splynout s většinovou společnosti. Ale čím více se bude většinová společnost snažit a postižený bude o integraci stát a vynaloží to největší úsilí, tím plnohodnotnější bude integrace, samozřejmě v rámci možností všech zúčastněných. Integrace menšinových skupin by neměla být na úkor většinové společnosti. Přecijen je pravidlem, že menšina se musí přizpůsobit většině. Ovšem v procesu integrace lidí se zdravotním postižením je žádoucí, aby se většina přizpůsobovala menšině, hlavně ve smyslu architektonických bariér. Také bych měla zmínit pojem mainstream, který někteří autoři používají jako synonymum slova integrace a jiní tyto dva pojmy rozlišují. Ve Spojených státech odpovídá tento termín procesu zapojování výjimečných dětí do hlavního proudu 3. Jiní mainstreaming definují jako umístění dětí v běžných školách a účast handicapovaných na všech aktivitách spolu s nepostiženými, přičemž mají na mysli hlavně lehce retardované studenty 3. Podle Byfielda znamená mainstreaming začleňování handicapovaných dětí do běžných škol s tím, že většinu výuky absolvují v oddělených třídách, zatímco integrace většinou znamená začleňování handicapovaných dětí do běžných tříd, kde mají k dispozici asistenta učitele. 3 1 Matoušek, O.: Slovník sociální práce. Portál. Praha 2003. 2 Jesenský, J. a kol.: Kontraprodukty integrace zdravotně postižených. Karolinum. Praha 1995. 3 Jesenský, J.: Prostor pro integraci. Comenia Consult. Praha 1993. 5

Dalším důležitým pojmem je obrácená integrace, což je vzdělávání zdravých žáků ve speciálních třídách nebo speciálních školách určených pro handicapované. Dále jsou to různé formy integrované mimoškolní výchovy dětí a mládeže se zdravotním postižením. Antonymem k pojmu integrace je segregace, což je odloučení postižených od nepostižených, často doprovázené hlubokými konflikty. Vážnou chybou přístupu k postiženým a k možnostem jejich integrace je, když se v diagnostice a prognostice klade důraz na neschopnost či snížené schopnosti místo důrazu na uchované schopnosti a jejich rozvoj. 1 Ještě některé důležité termíny: Sociální rehabilitací rozumíme obnovení sociálních vztahů a praktických schopností a dovedností, které jsou důsledkem sociálního handicapu a způsobu života dané osoby narušeny 2. Enkulturace je část socializačního procesu, během něhož se původně neutrální a nekulturní jedinec stane integrální součástí společnosti, jejíž kulturu přejímá, je to neukončený celoživotní proces. 3 Reedukací rozumíme snahu o rozvoj a zlepšení postižených orgánů (např. reedukace zraku jsou postupy zaměřené na rozvoj a zlepšení funkce zraku, které se v důsledku orgánového poškození nerozvinuly) 2 Pokud se budeme zabývat pojmem Pedagogická integrace, zjistíme, že u nás není ještě dostatečně rozšířený, u nás i v zahraničí se stále používá pojem školní integrace, kde integrace souvisí hlavně s významnou výchovně vzdělávací institucí tedy hlavně se školou. Integrace je pak chápána jako dynamický, postupně se rozvíjející pedagogický jev, ve kterém dochází k partnerskému soužití postižených a intaktních na úrovni vzájemně vyvážené adaptace během jejich výchovy a v zdělávání a při jejich aktivním podílu na řešení, výchovně vzdělávacích situací. Právě v oblasti školství je integrace nejšířeji a nejlépe metodicky a institucionálně propracovaná. 3 3. STUPNĚ PEDAGOGICKÉ INTEGRACE Podle Jesenského by měl být hlavním kritériem pedagogické integrace sociální status ve výchovně vzdělávacích skupinách. Stupně pedagogické integrace by měly být srovnatelné se stupni integrace v jiných oblastech. Uvádím tedy tabulku pedagogické integrace podle Jesenského. 1 Keblová, A.: Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Septima. Praha 1996. 2 http://cs.wikipedia.org/wiki/enkulturace 3 Jesenský, J. a kol.: Kontraprodukty integrace zdravotně postižených. Karolinum. Praha 1995. 6

Tab. č. 1 Stupně pedagogické integrace podle Jesenského Stupeň 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. Označení a charakteristika Plná integrace v jakémkoli výchovně vzdělávacím prostředí bez použití speciálních pomůcek s vysokým sociálním statusem. Podmíněná integrace v jakémkoli výchovně vzdělávacím prostředí s použitím osobních kompenzačních a reedukačních pomůcek s vysokým sociálním statusem. Snížená integrace vázaná na technické a jiné úpravy výchovně vzdělávacího prostředí, používání speciálních pomůcek, s mírně sníženým sociálním statusem. Ohraničená integrace v technicky upraveném výchovně vzdělávacím prostředí s použitím speciálních pomůcek a s výběrovým uplatňováním speciálních metod se sníženým sociálním statusem. Vymezená integrace na upravené výchovně vzdělávací prostředí s použitím speciálních pomůcek, s pravidelným uplatňováním speciálních metod a v průměrném rozsahu při uchování přijatelného sociálního statusu. Redukovaná integrace na upravené výchovně vzdělávací prostředí s použitím speciálních pomůcek, s pravidelným uplatňováním speciálních metod v převládajícím rozsahu při přijatelném sociálním statusu. Narušená integrace na upraveném výchovně vzdělávacím prostředí s použitím speciálních pomůcek, s uplatněním speciálních metod v plném rozsahu při zachování integračních cílů a obsahů při sníženém sociálním statusu. Segregovaná výchova a vzdělávání v upravených podmínkách, s použitím speciálních pomůcek, s uplatněním speciálních metod v plném rozsahu se zachováním integračních cílů a obsahů s omezeným sociálním statusem. Vysoce segregovaná výchova a vzdělání ve speciálně upraveném prostředí s použitím pomůcek, s uplatněním speciálních metod v plném rozsahu při uplatnění redukace integračních cílů a obsahů a s podstatně omezeným sociálním statusem. Jesenský, J. a kol.: Kontraprodukty integrace zdravotně postižených. Karolinum. Praha 1995. 4. PODMÍNKY PEDAGOGICKÉ INTEGRACE P. Mittler uvádí základní podmínky integrace, s nimiž souhlasí i jiní autoři: Integraci svého dítěte s postižením si musí přát jeho rodiče, stejně důležitý je ale i souhlas rodičů zdravých dětí s nimiž se má jedinec zapojit. K integraci je důležitá pomoc speciálních pedagogů, kteří působí ve škole běžného typu. Neméně důležití jsou ovšem i laičtí pomocníci, 7

bezbariérová úprava školy a speciální pomůcky. Výchova a péče o žáka s postižením nesmí být na úkor péče o ostatní žáky ve škole či skupině. Samo integrované dítě se musí v rámci možností účastnit činností spolu s ostatními zdravými spolužáky. K integraci je třeba využít všech dostupných prostředků, které má daná škola k dispozici. Je třeba, aby si postižený žák zachoval svou identitu. Je ale žádoucí, aby pocítil, že setkávání se se zdravými vrstevníky je pro něj velmi důležitou a užitečnou zkušeností a může mu přinést mnoho cenných zážitků. Při integraci handicapovaného dítěte v běžné škole je důležité redukovat počet dětí ve třídě. Pokud je počet integrovaných dětí větší, je zde menší nebezpečí odcizení a frustrování těchto dětí. Někteří autoři doporučují k integraci pouze děti s lehkými handicapy, někteří nedoporučují integrované vzdělávání dětí s příznaky sociózy (agrese, provokativní chování, sociální apatie, projevy nezdrženlivosti, přílišná úzkost, patologický vzdor). Do integrace mohou být, podle některých autorů, zapojeny i děti s těžkým postižením, ale musí se jim vytvořit optimální podmínky. Autoři se neshodují ani na jednotném věku dítěte vhodném pro integrované vzdělávání. V České republice se nejčastěji integrují děti v předškolním věku. Jinde se uvádí jako vhodný mladší školní věk. Je důležité, aby integrované dítě nevyžadovalo nadměrnou individuální péči od svého učitele během vyučování, také aby svým chováním a projevy nenarušovalo průběh vyučování a nerušilo ostatní spolužáky, výuka nesmí být na úkor ostatních dětí. 5. ZPŮSOBY VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM 5.1 Z HISTORIE Dříve (hlavně do počátku 20. století) se jakkoli zdravotně handicapované děti vyučovaly individuálně ve svých rodinách. V polovině 20. století byla založena instituce speciálních učitelů, kteří docházeli do rodin s postiženými dětmi. V první polovině 20. století se mohly děti s postižením vzdělávat ve školách běžného typu, ale pro některé předměty byly učitelé specialisté nebo se používaly speciální pomůcky. Takovéto systémy byly považovány za náhradní východisko z nouze, a to hlavně v zemích, kde nebyla dostatečná síť speciálních škol. O obnovení a rozšíření integrovaného vzdělávání můžeme mluvit až ve druhé polovině 20. století. Z počátku naše tzv. speciální školy nedokázaly vystihnout a následně zohlednit specifické prvky a potřeby různých tělesných handicapů, proto šlo převážně o sdružování dětí s různými postiženími, ale už ne o kvalitní uspokojování jejich potřeb. U jedinců, kteří toho byli schopni, bylo dosaženo někdy i vysoké úrovně receptivního vzdělání. Tyto speciální 8

školy ale nedokázaly vychovat samostatné, schopné, asertivní a nezávislé lidi, kteří by obstály ve většinové společnosti. Handicap klientů těchto škol se tak více prohluboval, snížit se pak mohl pouze následně v průběhu jejich života, podle toho, s jakou se setkali společností, nejvíce ale ve společnosti jiných postižených. Tak vznikaly i společenské organizace postižených. Za totalitního systému společnost handicapované občany velmi diskriminovala, vyhledávala hlavně jejich nedostatky a upozorňovala na jejich defekty a disaptibility než na jejich schopnosti a možnosti. Takovéto myšlenky u mnoha lidí převažují dodnes stále slyšíme, ale: On si nemůže sám dojít na toaletu. nebo On se nenají bez pomoci., místo toho, aby bylo poznamenáno např.: On se dokáže sám obléknout. nebo On je schopen se verbálně vyjadřovat. Většinová společnosti spíše vidí jen omezení a nedostatky svých postižených spoluobčanů, které je zdržují a nejsou jim ku prospěchu. Méně často se však soustředí na přednosti a schopnosti, kterými by jim mohli být handicapovaní užiteční. V tomto případě bych ráda zmínila, že zdraví občané většinou ani nevědí, kdo jim opravuje jejich boty nebo nábytek, váže jejich knihy a dělá dárkové předměty, které kupují svým blízkým. Právě tato řemesla jsou z velké části pokryta zaměstnanci, kteří mají nějaký tělesný handicap. Pokud se mám zaměřit na lidi s postižením zraku, tak právě tito lidé se také mohou velmi uplatnit v mnoha profesích, kdy mohou být užiteční ostatním, už jen třeba maséři nebo hudebníci. Lidé se zrakovým postižením bývají velmi nadaní na hudbu, kterou pak poslouchá většinová společnost v rámci svých kulturních vyžití. Takovýmto přístupem k handicapovaným se zdůrazňovala jejich pasivita a snižoval se jejich sociální status. Stát vytvářel svými opatřeními spíše podmínky pro segregaci než pro integraci. Vzniklo tak mnoho azylových ústavů a speciálních škol pro handicapované, to zajistilo, že byli ukryti před veřejným životem a izolováni od zdravých spoluobčanů a vše vypadalo v pořádku. Já sama si vzpomínám, jak mnoho rodičů zdravotně postižených dětí, které navštěvovaly Jedličkův ústav v Praze, vzpomínalo na to, jak před rokem 1989 museli se svými dětmi chodit ze stanice Vyšehrad delší cestou, tedy ne kolem tehdejšího Paláce kultury, kde se pohybovala široká veřejnost a hlavně političtí pracovníci, kteří by tak mohli být pohoršeni. Ještě více byla lidská důstojnost handicapovaných ponížena neúměrným množstvím drobných dávek, které se však k občanům nedostaly, pokud sami nevěděli, že mají na dávku nárok a jak si o ni zažádat. Východiskem byla pouze důsledná humanizace a demokratizace života společnosti, k tomu je však nutné, aby zdravotně postižení a jejich organizace participovali na politickém životě. 9

Když se ještě v 50. letech uskutečňovaly různé formy integrovaného vzdělávání handicapovaných, bylo to spíše jako nutné zlo kvůli nedostatku finančních prostředků na zřizování speciálního školství. Představme si, že by se tehdy prostředky našly, prodloužila by se tak latence integrovaného vzdělávání a začalo by se s ním až později. Nakonec byl tedy nedostatek peněz také k něčemu dobrý. Ale už během 60. let byly shledávány a doceňovány některé přednosti různých forem integrovaného vzdělávání. Pro ulehčení vzdělávání žáků s lehčím postižením v běžných školách, se přistupovalo pouze k osvobození od docházky na některé předměty. Později se podařilo prosadit dyslektické třídy a vyrovnávací třídy, což byla ale v té době veškerá integrace. 5.2 JAK JE TO DNES Dnes už je přístup k zdravotně postiženým občanům jiný a o mnoho lepší, já takovýto pokrok přisuzuji hlavně převratu v roce 1989. Problémy a potřeby života zdravotně postižených jsou dnes široce představovány ve sdělovacích prostředcích a pro veřejnost už to není tabu. Vzniklo mnoho organizací a svépomocných sdružení lidí s všemožnými handicapy. Postižení mají své zástupce už i v zákonodárných sborech. To vše ale stále ještě status těchto lidí příliš nezvýšilo. Dostáváme se i k dětem se zrakovým postižením, které dnes mohou být vzdělávané ve speciálních školách nebo ve školách běžného typu, záleží hlavně na závažnosti postižení. Třídy běžných mateřských nebo základních škol obvykle ale nedisponují učiteli s pedagogickou specializací pro výchovu a vzdělávání žáků se zrakovým postižením. Jejich žáci tedy plní výchovné a vzdělávací cíle běžných mateřských a základních škol, ale měla by jim být navíc poskytnuta i speciálně pedagogická péče úměrná jejich zrakové vadě (např. orientace a samostatný pohyb nebo výcvik nepostižených smyslů, ale také i např. logopedickou péči). Tato speciální péče v běžných zařízeních není dosud dostatečně zajištěna kvůli nedostatku speciálně pedagogických pracovníků a nedostatku kompenzačních pomůcek, problémem je také vysoký počet žáků ve třídě. Dnes je také možná tzv. částečná integrace, kdy mají děti se zrakovým postižením možnost navštěvovat speciální třídy zřizované v běžných mateřských nebo základních školách. V takovéto třídě je handicapovanému dítěti zajištěna stejná péče jako ve speciální škole, ale zároveň je možno kombinovat speciální výuku s integrovanou a dítě není zcela izolované od zdravých vrstevníků. 10

6. TYPY ZRAKOVÝCH VAD Zrakové vady mohou vzniknout z několika příčin, podle nich můžeme vady rozdělit na dědičné, vrozené a získané. Jako dědičné vady můžeme označit pouze jednoznačné vady tehdy, kdy někdo z rodiny trpěl nebo trpí stejnou vadou nebo tehdy, pokud můžeme prokázat, že příbuzný vadu na dítě prokazatelně přenesl. Vrozené a dědičné vady nemusí mít přímo charakter nemoci, ale může jít jen o dispozici k chorobě. Získané vady mohou být způsobeny mechanickými, fyzikálními, infekčními vlivy nebo chronickými chorobami. Tyto vady mohou nastat po některých onemocněních nebo při poranění oka, zrakového nervu nebo zrakové centra v mozku. Zrakové vady mohou mít mnoho příčin, mohou vznikat v různém věku včetně prenatálního období a mohou mít různý stupeň závažnosti. Jelikož nejsem odborník, a toto není ročníková práce ze zdravotní nauky, tak nebudu jednotlivé vady uvádět příliš odborně z lékařského hlediska, ale spíše uvedu to, jak se vady mohou projevovat a kompenzovat. 6.1 ROZDĚLENÍ ZRAKOVÝCH VAD PODLE MONATOVÉ 1) vady refrakce 2) barvoslepost a šeroslepost 3) tupozrakost a šilhavost (nedostatky binokulárního vidění) 4) slabozrakost, slepota 6.1.1 Vady refrakce Refrakcí oka rozumíme poměr mezi délkou oka a lomivostí jeho zrakové soustavy, která se skládá z rohovky, čočky a sklivce. Pokud dochází k vadám lomivosti oka, je oko ametropické a vyznačuje se v podstatě některou ze čtyř druhů vad: krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus, vetchozrakost. 1 Krátkozraký člověk vidí dobře pouze nablízko, své oči nedovede přizpůsobit vzdálenějším objektům, takže špatně vidí do dálky. Jeho oči jsou stabilně nastaveny na vidění blízkého okolí. Tato vada spočívá v příliš vypouklé oční čočce postiženého člověka. Krátkozrakost není dědičná, ale postižený k ní může mít dispozice. Krátkozrakost se projevuje již v předškolním věku. Můžeme ji dělit na lehkou do 4,0 D, střední do 8,0 D a těžkou nad 8,0 D. Tato vada lze korigovat brýlemi s rozptylnou čočkou, která zmenší nadměrnou lomivost oční čočky. 1 1 Monatová, L.: Pedagogika speciální. Brno 1994. 11

U těžké krátkozrakosti může dojít ke komplikacím jako je pigmentové zjizvení oblasti makuly, odchlípení sítnice a patologickým změnám ve sklivci. Lidé s touto vadou by se měli vyvarovat těžké fyzické námaze, zvedání těžkých břemen, činnostem, při kterým dochází k překrvení hlavy, otřesům, úderům do hlavy či očí (kotrmelce, stoje na hlavě, hluboké předklony, apod.). Dalekozrakostí strpí převážně děti v útlém věku, jejich vidění je rozmazané a neostré. Postupem času se jejich zraková ostrost vyrovnává, takže většina těchto dětí už v šesti letech vidí normálně. Pouze nepatrné části populace tento nedostatek zůstává na trvalo. I dalekozrakost můžeme rozdělit na lehkou do +3,0 D, střední do +7,0 D a vysokou nad +7,0 D. Dalekozrakost se upravuje brýlemi se spojnými čočkami. 1 Osoby trpící astigmatismem mohou vidět neostře, mohou mít protažený nebo deformovaný vjem (jako ve zvlněném zrcadle). Projevem této choroby mohou být bolesti hlavy a očí, hlavně při dlouhodobé zrakové práci na jednu vzdálenost (např. řízení motorového vozidla). Astigmatismus bývá kombinován s krátkozrakostí či dalekozrakostí, může být i smíšený, takže oko může být v některém poledníku krátkozraké a v jiném dalekozraké. 1 Tato zraková vada může být vrozená, ale příčinou může být i vleklé onemocnění rohovky. Astigmatismus lze korigovat cylindrickými skly, která mají potřebné zakřivení, správně orientovanou osu a odpovídající dioptrie. 1 Vetchozrakostí trpí hlavně lidé staršího věku. Podmínkou pro tuto vadu je skleróza oční čočky, která snižuje pozvolna svou akomodační šířku tak, že ztrácí svou pružnost. Člověk neovládá zrakovou práci nablízko, na vzdáleno 30 35 cm, ale do dálky vidí zpočátku normálně. Tento defekt se koriguje brýlemi s čočkami spojkami, které jsou uzpůsobené na různé vzdálenosti. 6.1.2 Barvoslepost a šeroslepost Schopnost oka rozlišovat barvy neboli světlo o různé vlnové délce zajišťuje barvocit. Barva předmětu závisí na tom, v jakém poměru jsou určité vlny odráženy předmětem. Jednotlivé barevné počitky lze získat podle teorie tří komponent míšením tří základních barev: červené, zelené a modré nebo fialové, jejichž působením se zapojují do činnosti příslušné tři barvočivé aparáty, v nichž vznikají vzruchy odpovídající intenzitě a kvalitě daného podnětu. Pokud má člověk oslabenou schopnost rozlišit některé barvy, jedná se o snížený barvocit. Barvoslepost nastává, pokud není člověk schopný rozlišit jen určité nebo 1 Monatová, L.: Pedagogika speciální. Brno 1994. 12

všechny barvy. Vrozená barvoslepost má často dědičný předpoklad, barvoslepost může být i získaná. Barvoslepost můžeme rozdělit na částečnou, kdy je narušená schopnost rozlišovat červenou a zelenou barvu (což nazýváme daltonismus) nebo žlutou a modrou barvu nebo barvoslepost úplnou totální, kdy se dá vidění přirovnat k černobílému filmu. Člověk s totální barvoslepostí také špatně snáší ostré světlo, které ho oslňuje. Tato vada častěji postihuje muže než ženy. Šeroslepý člověk vidí při dobrém osvětlení a během dne normálně, ale za šera a za tmy vidí špatně. Může jít jen o sníženou schopnost vidění až po úplnou neschopnost vidět při snížené světelné intenzitě. 1 6.1.3 Tupozrakost a šilhavost U dítěte s nestejnou zrakovou ostrostí na obou očích vzniká na sítnici jednoho oka ostřejší obraz vnímaného předmětu než na sítnici druhého oka. Tím je narušeno binokulární vidění, protože vzruchy, které přicházejí do zrakového centra v mozkové kůře nedovolují vytvořit jeden ostrý plastický obraz daného objektu. Dítě vidí buď ostrý, ale zdvojený obraz daného předmětu nebo neostrý, ale jednoduchý obraz. Oba tyto vjemy jsou pro dítě nepříjemné a nepřirozené. Dítě tedy zvolí třetí možnost možnost dvojitého vidění, protože je ostré, ale brzy se naučí potlačovat obraz horšího oka a soustředí se na lepší oko. Lepší oko se tedy zaměřuje na sledovaný předmět a stane dominantnějším, zatímco slabší oko, když se nezapojuje do činnosti a není vedené binokulárním viděním, se začne u většiny dětí stáčet a uhýbat ze své dráhy. Tak se oko stává tupozrakým, tupozrakost je tedy projevem podprůměrné zrakové ostrosti. Tím, že dítě horší oko stáčí, nastává také šilhavost, kdy nehledí obě oči rovnoběžně, ale jedno se odchyluje od svého směru. Šilhavost může být konvergentní sbíhavá (oko se stáčí směrem k nosu), divergentní rozbíhavá (oko se stáčí ven do stran) a supravergentní (oko se stáčí vzhůru) nebo infravergentní (oko se stáčí směrem dolů). Tupozrakost se vyznačuje většinou dalekozrakostí, která může být tak značná, že dítě vidí tupozrakým okem jen pohyb předmětů a nerozezná vůbec žádné detaily na objektech. 1 Tupozrakost vzniká obvykle v útlém věku na jednom oku, které nemá nezbytné podmínky k rozvíjení vidění. Tupozrakost je obvykle kombinovaná se šilhavostí, proto vyžaduje léčení komplexní postup, kdy se uplatňují hlavně ortoptická cvičení. Prvořadá je přiměřená korekce příslušné refrakční vady, případně úprava obrub brýlí. Šilhavost si někdy vyžaduje operativní zákrok, může se také upravit postupným zapojováním postiženého oka do činnosti. Výcvik 13

tupozrakého oka a jeho pravidelné zapojování do činnosti je také velmi důležité. Velmi důležité je oko cvičit již v útlém věku, případně v předškolním věku. Pokud výcvik v případě nutnosti nepokračuje i nadále v mládí, tak se vada neustále zhoršuje a v dospělosti může být jedinec na tupozraké oko prakticky slepý. 6.1.4 Slabozrakost Slabozrakost je orgánový defekt, kdy mají obě oči postiženého značně sníženou možnost vidění. Na zrakovém aparátu se v tomto případě nacházejí různé odchylky od normy, např. vady refrakce těžkého stupně, které už nelze korigovat brýlemi, dále těžší formy astigmatismu, zákaly rohovky, čočky, odchlípení nebo degenerace sítnice, zúžení zorného pole, mikroftalmus a albinismus. Slabozrakost může mít vrozenou i získanou příčinu. V případě získané slabozrakosti může být příčinou nějaká choroba, hlavně zánět nebo úraz hlavy. Slabozrakost můžeme rozdělit na tři stupně: lehkou, středně těžkou a těžkou slabozrakost. Pokud rozhodujeme o zařazení dítěte do integrovaného procesu, je třeba u této vady postupovat velmi individuálně. 6.1.5 Slepota Slepotou může být postiženo jedno nebo obě oči člověka. Pokud je jedinec slepý na jedno oko, neřadíme ho mezi nevidomé. Příčiny slepoty mohou být vrozené i získané. V případě vrozené slepoty mohou být příčinou nepříznivé dědičné faktory, onemocnění nebo poškození plodu v prenatálním období nebo infikování očí novorozence během porodu. V případě získané slepoty může být příčinou např. oční choroba, celkové onemocnění nebo úraz. Z hlediska pohlaví trpí slepotou častěji ženy než muži. Slepota může být také dělena na praktickou sociální nebo úplnou absolutní slepotu. Prakticky nevidomý je člověk, kterému poklesne schopnost vidění pod stupeň, který je nutný např. k výkonu jeho povolání, vyřazuje ho z řady činností, omezuje jeho kulturní život a nedovoluje mu zcela volný a samostatný pohyb v prostoru. Člověk s praktickou slepotou má zachovaný světlocit, takže rozlišuje světlo a tmu. Kdežto absolutně nevidomý člověk nerozlišuje ani světlo a tmu, jeho zraková ostrost je zcela porušená. Nevidomí lidé mohou mít také specifické vnější projevy, které zvláště v případě dětí jejich vrstevníci hodnotí negativně: např. mimika lícního svalstva bývá strnulá a často je doprovázena nevhodnými grimasami, častý je také křečovitý úsměv, který působí rušivě. Takovéto projevy můžeme sledovat u dětí i dospělých. 14

U lidí postižených slepotou je velmi důležité rozvíjet jejich kompenzační smysly. K tomu jim pomáhají speciální cvičení a různé pomůcky. Dnes mohou nevidomí využívat takové pomůcky, které jim pomohou velmi se přiblížit vidoucím spoluobčanům. S pomocí těchto pomůcek může být dnes zařazeno do integračního procesu i dítě zcela nevidomé. Moravcová dělí zrakové vady na vrozené a získané, na vady, které převažují v dětském věku, v dospělosti a ve stáří, dále na vady podle oblastí poruch zrakového vnímání. 6.2 PŘEHLED OBLASTÍ PORUCH ZRAKOVÉHO VNÍMÁNÍ PODLE MORAVCOVÉ: zraková ostrost okulomotorické poruchy, porucha prostorového vidění, dvojité vidění narušení zorného pole obtíže při zpracování zrakových vjemů poruchy barvocitu poruchy adaptace na tmu a oslnění porucha citlivosti na kontrast 6.2.1 Achromatopsie Člověk postižený achromatopsií má sníženou zrakovou ostrost obvykle v pásmu slabozrakosti, která vede k nystagmu (kmitavý, mimovolný pohyb očí), poruše barvocitu a silné světloplachosti. Tato porucha se nezhoršuje není progresivní. Příčinou bývá nevyvinutí neuroepitelu sítnice, je vrozené geneticky podmíněné. Postiženého oslňuje i běžné denní světlo, vhodné jsou tedy zatmavené brýle spolu s kryty ze stran a shora. V šeru vidí pacient lépe. Pacientům se doporučují také filtry v oranžovém odstínu, které mohou zlepšit podmínky zrakové práce. 6.2.2 Albinismus U albinismu má pacient vrozenou poruchu tvorby melaninu, který je důležitý pro tvorbu pigmentu. Rozlišujeme oční albinismus postihující jen oči a okulokutánní albinismus postihující oči i kůži, ten se vyskytuje častěji. Vízus postiženého bývá obvykle v pásmu slabozrakosti, často také bývá přidružený nystagmus. Postižený mívá problémy při slunečném počasí, dále např. na sněhu, oslnění může způsobit i vodní plocha na koupališti nebo lesklá tabule v místnosti. U okulokutánního albinismu je nebezpečí popálení i při chvilkovém pobytu na přímém slunci, je tedy nutný buď silný opalovací faktor nebo prodyšné oblečení, 15

které tělo zakryje, také pokrývka hlavy s kšiltem a v neposlední řadě zatmavené brýle. I u albinismu je možné zlepšit zrakové funkce použitím filtrů, např. šedomodré, zelené nebo žluté barvy. 6.2.3 Aniridie Tato vrozená vada oka spočívá v nedostatečně vyvinuté duhovce nebo nemusí být duhovka vyvinuta vůbec, většinou jsou postižené obě oči. Příčinou zhoršení zrakových funkcí může být i sekundární glaukom (zelený zákal) nebo katarakta (šedý zákal), vada může vést i k odchlípnutí sítnice. Již v útlém věku vede zhoršená centrální zraková ostrost ke vzniku nystagmu. Člověk s aniridií může být slabozraký až prakticky nevidomý. Vzhledem k absenci duhovky může snadno dojít k oslnění očního pozadí, proto je nutné nosit zatmavené brýle a pokrývku hlavy s kšiltem. I tuto vadu je možné zlepšit použitím filtru šedomodré barvy. 6.2.4 Afakie Tato vrozená zraková vada má různé příčiny, vzniká v prenatálním období mezi 4. 5. týdnem. Častěji ale vada vzniká po operaci po odstranění zkalené čočky u šedého zákalu. Po odstranění čočky není oko schopné akomodovat. Afakické oko se tedy kompenzuje několika brýlemi na různé pracovní vzdálenosti. U malých dětí se používají kontaktní čočky, které umožní ostré vidění na dálku. Afakické oko může být také světloplaché, jako komplikace se může objevit glaukom nebo katarakta a odchlípení sítnice. Těmto komplikacím lze předcházet pravidelnými preventivními prohlídkami. I zde mohou při zrakové práci pomoci filtry šedomodré barvy. 6.2.5 Atrofie papil optického nervu Společným klinickým znakem všech typů atrofií je změna barvy papily terče zrakového nervu. 1 Tato vada může být vyvolána různými vnějšími vlivy nebo důsledkem závažného onemocnění, a to v prenatálním, perinatálním i postnatálním období. Projevem může být lehká slabozrakost až nevidomost. Někdy bývá přítomna i porucha barvocitu nebo nystagmus. Tuto poruchu můžeme sledovat např. u dětí s DMO, LMD, dále např. u lidí s epilepsií. U některých pacientů může opět pomoci žlutý nebo jantarový filtr. 1 Moravcová, M.: Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nízkým vizem. Triton. Praha 2004. 16

6.2.6 Rozštěp-kolobom duhovky neboli kolobomový komplex Jedná se o vrozenou poruchu vývoje oka vzniklou v embryonálním stádiu prenatálního období. Příčinou je nedostatečné uzavření embryonální oční štěrbiny. Vada může zahrnovat rozštěp celé střední vrstvy oční koule až k ciliárnímu tělísku, rozštěp čočky, sítnice a zrakového nervu. U oboustranného postižení bývá vidění snížené až do pásma slabozrakosti. Přidružené komplikace mohou být katarakta, sekundární glaukom a odchlípení sítnice, těm lze ovšem předejít pravidelným sledováním oftalmologem. I zde se doporučuje korekce vady používáním filtru šedomodrého odstínu. 6.2.7 Degenerativní onemocnění sítnice První příznaky této vady se projevují do deseti let věku dítěte, někdy je lze zachytit i dříve. Nejčastěji je příznakem této vady šeroslepost (hemeralopie), která se projevuje většinou už v útlém dětství. Toto onemocnění postihuje obě oči. Může se vyskytnout i trubicové vidění nebo katarakta. Zrakové vnímání můžeme opět zlepšit používáním filtrů jantarové, žluté nebo oranžové barvy. 6.2.8 Věkem podmíněná makulární degenerace Jedná se o nezánětlivé pomalu se zhoršující onemocnění centrální části sítnice. Vznik změn na sítnici je dán do souvislosti se stářím (většinou po 60. roce) a s kornatěním tepen. 1 Rozlišuje se suchá atrofická forma věkem podmíněné makulární degenerace, kdy si pacient ztěžuje na zhoršené vidění, výpadky písmen, částí zorného pole, pokroucené, deformované řádky textu při čtení a drobné práci na blízko a vlhká, exsudativní forma věkem podmíněné makulární degenerace, kdy dochází k poměrně rychlému poklesu zrakové ostrosti. Důležitá je stabilizace tohoto onemocnění, rehabilitace a využívání speciálních optických pomůcek, které mohou tuto vadu korigovat. Podmínky zrakového vnímání mohou i zde zlepšit filtry žluté, jantarové nebo oranžové barvy. 6.2.9 Retinopatie nedonošených Tato vada je hlavní příčinou slepoty dětí ve vyspělých zemích. Postihuje převážně nedonošené nezralé děti. Retinopatie nedonošených je odpovědí nezralé sítnice na dlouhodobou hypoxii. 1 Jedná se o šedavé zabarvení sítnice, na které dochází ke změnám. Tato vada má 5 stádií, spontánní ústup vady může nastat do třetí stádia. V 5. stádiu může 1 Moravcová, M.: Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nízkým vizem. Triton. Praha 2004. 17

nastat nevidomost, často nastane krátkozrakost. Důležité je, aby byl pacient pod pravidelným dohledem oftalmologa i dalších odborníků (možnost přidružení vad, např. DMO). 6.2.10 Glaukom neboli zelený zákal Příčiny mohou být dědičné, ale mohou být také neobjasněné. U nás je toto onemocnění jednou z nejčastějších příčin slepoty. Ale při včasné diagnostice je možné slepotě předejít. Jedná se o poškození zrakového nervu v důsledku ischemie a jeho útlaku vlivem zvýšeného nitroočního tlaku. 1 Pokud se glaukom neléčí, nitrooční tlak stoupá a způsobuje těžké poruchy vidění, které jsou nevratné. V případě tzv. glaukomového záchvatu dochází k rychlému vzestupu nitroočního tlaku, což se projevuje náhlou silnou bolestí oka, zarudnutím, zhoršením vidění (mlha, kouř, barevné kruhy kolem viděného zdroje světla), nevolností, případně zvracením. Pokud se včas zahájí léčba, nemusí být změny tak vážné. Glaukom se dá korigovat operativně, je třeba udržovat potřebnou hladinu hodnot nitroočního tlaku. Glaukom může být i vrozený nebo vzniklý v raném dětství. Projeví se typickou šedavou hůře průhlednou rohovkou a celkovým zvětšením oka, je to dlouhodobý proces, takže pokud nejsou změny nápadné, nebývá diagnostikován včas a dochází ke zhoršení zrakové ostrosti. Vízus dítěte bývá obvykle v pásmu slabozrakosti, ale v pubertě může rychle klesnout. Onemocnění lze stabilizovat a zároveň oddálit oslepnutí operativním zákrokem a medikamenty. Příčinou sekundárního glaukomu mohou být chorobné stavy oka, nitrooční záněty, nádory, úrazy oka, apod., a to jak u dětí, tak u dospělých. Čím dříve se zahájí léčba, tím jsou následky méně závažné. 6.2.11 Katarakta neboli šedý zákal Katarakta bývá nejčastější příčinou ztráty zraku v rozvojových zemích. Jsou různé typy katarakty: Při vrozené kataraktě dochází k zákalu oční čočky, ta tak ztrácí na své průhlednosti. Příčina může být dědičná (např. u dětí s Downovým syndromem), onemocnění matky v těhotenství (např. rubeola, toxoplazmóza) nebo teratogenní vlivy v těhotenství. Vrozený šedý zákal může být částečný, kdy jsou zakalená jen některá místa čočky nebo totální, kdy je celá zkalená čočka neprůhledná. Častější je získaný šedý zákal, jehož příčinou může být např. zánětlivé onemocnění oka nebo rohovky, úraz oka, nebo diabetes melitus. Stařecká katarakta postihuje převážně pacienty starší 60 let a má různé typy. 18

Šedý zákal nemusí postihovat obě oči zároveň a ve stejné míře. Lze operativně korigovat tak, že se odstraní zkalená čočka a oko se tak stává dalekozrakým, což lze korigovat brýlemi, kontaktními čočkami nebo obojím zároveň. Je možno také implantovat novou umělou hydrogelovou nebo silikonovou čočku do zachovaného pouzdra, i tak pacient většinou používá brýle na blízko. U dětí se kvůli růstu oka provádí implantace až později. Příznaky katarakty mohou být různé: zhoršené vidění do blízka nebo naopak do dálky, pohled jakoby přes zamlžené brýle, přes závoj, potřeba většího osvětlení nebo naopak světloplachost. 1 6.2.12 Nystagmus Tato vada se projevuje bezděčnými rytmickými pohyby očí vykonávanými v jednom nebo i několika pohledových směrech. Pohyby očí mohou být horizontální, vertikální, krouživé, šikmé nebo cirkulární. Kvůli správnému zaostření dochází většinou ke kompenzačnímu postavení a natáčení hlavy. Příčiny nystagmu mohou být vrozené podmíněné senzorickou nebo motorickou poruchou, zvláštní formou vrozeného nystagmu je latentní nystagmus a získané příčiny, tehdy bývá nystagmus spojen s jiným onemocněním (např. porucha CNS). 6.2.13 Disociativní porucha vizu Toto onemocnění je psychosomatického rázu, může se objevit u malých dětí, v pubertě, u adolescentů, u dospělých, ale i ve stáří. Projevem může být různé selhání v různých úrovních zrakových funkcí, i když ze strany oftalmologa je pacient bez nálezu. Léčba takovéto poruchy obvykle závisí na klinickém psychologovi a terapie je v kompetenci psychoterapeuta. 7. VÝHODY A NEVÝHODY INTEGROVANÉHO A SEGREGOVANÉHO VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM Jako všechny způsoby vzdělávání, druhy škol, výchovné metody, tak i integrované a segregované vzdělávání má své výhody a nevýhody. Podle Kábeleho, je dítě se zrakovou vadou umístěné ve speciální škole segregováno od většinové společnosti a od zdravých vrstevníků. Dítě je tak nepochybně vytrženo z běžného rodinného a společenského prostředí, zvláště je-li v internátním zařízení. Na druhou stranu je ale speciální zařízení schopné uspokojit zvláštní potřeby i těžce handicapovaného dítěte, je k tomu přizpůsobeno 1 Moravcová, M.: Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nízkým vizem. Triton. Praha 2004. 19

pomůckami, vybavením tříd a architektonickými úpravami zařízení. Ve speciálních školách také pracují speciální pedagogové, kteří jsou vyškoleni pro práci s konkrétními druhy postižení a mohou tak dítěti poskytnout odbornou péči, kterou by nebylo možné poskytnout v běžném vzdělávacím zařízení. Dále je v těchto zařízení poskytována odborná léčebná a rehabilitační péče a poradenská služba i péče sociální, bez které se dítě mnohdy neobejde. To, že se dítě normálně nesetkává se zdravou společností, mu může v pozdějším životě činit problémy. Výchovu a vzdělávání zde zajišťují speciální pedagogové, kteří jsou vzděláni k práci s postiženými dětmi. Velkou výhodou integrovaného vzdělávání je, že dítě není vytrženo z rodinného života a z kontaktu s většinovou společností, je tak nuceno svým přičiněním překonávat náročné překážky, které jsou mu stavěny do cesty a více se zapojovat do společnosti, to mu pomáhá lépe se vyrovnat se svým handicapem a zajišťuje potenciál kvalitnějšího života v dospělosti. Naproti tomu je nevýhodou to, že dítěti nemůže být v běžném vzdělávacím zařízení zajištěna péče v takovém rozsahu jako v kterémkoli speciálním zařízení. Pokud je ale žákovi k dispozici pedagogický nebo osobní asistent, může se tak péče v běžné škole přiblížit péči speciální školy. Mnohdy také není sama běžná škola schopna zajistit dítěti dostatek potřebných pomůcek, zařízení třídy, speciální péči nebo architektonickou úpravu, ať už z finančních nebo jiných důvodů. V takovémto případě může být škole nápomocna spolupráce se speciálními pedagogy ze speciálně pedagogických center, která se zabývají integrací dětí se zrakovým postižením. Osobní nevýhodou pro žáka může být, že může pociťovat pocity výjimečnosti, méněcennosti a osamění, kdežto ve speciální škole potřebují zvláštní péči všichni žáci, dítě tak nevyčnívá a snáze si nachází kamarády (většinou se stejným nebo podobným postižením). Někteří autoři uvádějí, že nejlepší je integrovat žáka již do první třídy základní školy. Žák tak většinou přichází do školy s dětmi, se kterými chodilo do mateřské školy, má už své kamarády a adaptace na nové prostředí je jednodušší. Jiné teorie jsou toho názoru, že by dítě mělo zpočátku navštěvovat speciální základní školu, kde si osvojí specifické dovednosti potřebné k jeho postižení, jako např. čtení Braillova písma, nácvik sebeobsluhy, orientace v prostoru, apod. Z hlediska dovedností a schopností by pak dítě nemělo vyžadovat přílišnou péči od učitele v běžné základní škole. Zároveň tak ale žák přijde o seznamování se s dětmi v první třídě, kde většinou vznikají důležitá kamarádství, adaptace na nové prostředí tak může být těžší a z dítěte se může stát outsider. K integrovanému vzdělávání by se ale mělo přistupovat individuálně podle možností a schopností konkrétního dítěte. 20

Z předchozích argumentů můžeme vyvodit, že stále převažuje více výhod u segregovaného vzdělávání dětí s handicapem, tento systém u nás také stále převažuje. Chtěla bych ale zdůraznit pro mě tu největší výhodu integrovaného vzdělávání, a to že dítě může zůstat se svou rodinou a ve známém a přirozeném prostředí. To je možné i u integrovaného vzdělávání, ale většina speciálních škol a zařízení je internátních, a pokud dítě pochází z daleka, nezbývá jiná možnost, než že je minimálně celý týden odloučeno od své rodiny a svých blízkých. Samozřejmě dětem s velmi vážným postižením se běžná škola nemůže nikdy přizpůsobit, ale má práce je o zrakově postižených dětech a já jsem toho názoru, že běžná škola je schopna přizpůsobit se dítěti, které je úplně nevidomé. K tomu je ale potřeba velké snahy, trpělivosti a akce všech zúčastněných. Pokud je dítě od raného věku až do dospělosti izolované od většinové společnosti, je o něj naprosto postaráno a jiní lidé řeší jeho problémy, je dosti pravděpodobné, že když se pak člověk najednou musí o sebe postarat sám, je to pro něj velmi složité. Pro člověka je pak velkou potupou, když musí vyřizovat záležitosti na úřadech, telefonovat např. k lékaři, nebo jen nakupovat, a on zjistí, že to vlastně neumí, že mu to nikdy nikdo nepředvedl, ale raději to udělal za něj. Proto je integrace výhodná v tom, že je dítě tlačeno většinu běžných činností vykonávat samo, pak se o sebe umí mnohem lépe postarat a jeho život v dospělosti nabývá mnohem větších kvalit. Pro zrakově postiženého je užitečné vyrůstat mezi zdravými vrstevníky, ti ho mohou připravit do života mnohem lépe, než izolace v ústavu. Výhodou u zrakově postižených dětí je možnost integrovat je už od raného dětství do běžné mateřské školy, což nelze u každého postižení. Čím dříve se bude dítě zapojovat do většinové společnosti, tím dříve bude samostatnější a rovnoprávnější. 8. ÚLOHY JEDNOTLIVÝCH SUBJEKTŮ V PROCESU PEDAGOGICKÉ INTEGRACE V procesu integrace zrakově postižených dětí se podílí mnoho subjektů, jako jsou rodiče, škola, učitelé, spolužáci, lékaři, speciální pedagogové, výchovní poradci, centra rané péče a speciálně pedagogická centra. Správná souhra a spolupráce těchto součástí vede k dobré integraci. Každý, kdo se podílí na procesu integrace, má své specifické úkoly a kladou se na něj jisté požadavky a nároky. Z integrovaného vzdělávání vyplývá mnohem více povinností jak pro dítě, tak i pro jeho rodiče a školu, než pokud by byl žák zařazen do speciální školy nebo speciální třídy, která má pro něj podmínky již z velké části připravené. Každé dítě i se zrakovým postižením je individuální, a proto ne všechny jsou vhodné k integraci (z jakéhokoli důvodu). Pokud má dítě nastoupit do běžné školy, měly by proběhnout pečlivé přípravy, aby byla jeho integrace úspěšná. 21

8.1 RODIČE V PROCESU INTEGRACE Ti, kteří zpravidla rozhodují o tom, kde se bude dítěte se zrakovým postižením vzdělávat, jsou jeho rodiče nebo zákonní zástupci. K tomu, aby rozhodli správně, mohou požádat o odbornou pomoc speciálně pedagogických center pro zrakově postižené, konkrétně jejich speciálních pedagogů nebo psychologů. Bohužel si ale rodiče musí uvědomit, že pokud se rozhodnou pro integrované vzdělávání svého dítěte, není ještě zcela vyhráno, protože běžná škola má není povinna jejich dítě přijmout. S integrací musí souhlasit učitelé, kteří by na vzdělávání dítěte participovali a poslední slovo má ředitel školy. U integrace do běžné mateřské školy je v některých případech zpočátku důležitá přítomnost matky spolu s dítětem ve škole. Buď proto, aby pomohla učitelce při některých specifických činnostech dítěte nebo, pokud si to dítě přeje, jeho adaptace na nové prostředí pak může být snažší a pro dítě příjemnější, s matkou se cítí bezpečněji. Pro bezpečnost dítěte je důležité, aby jeho rodiče zajistili dopravu do školy, stačí alespoň doprovod od spolužáků. Integrované vzdělávání dítěte se zrakovým postižením je mnohem náročnější, hlavně časově pro jeho rodiče než v případě zdravého dítěte, musí mu pomáhat při každodenní přípravě na vyučování, zajistit speciální a kompenzační pomůcky, při čemž mohou požádat o pomoc speciálně pedagogické centrum pro zrakově postižené. I spolupráce se školou, zvláště s vyučujícími dítěte je mnohem intenzivnější a častější než v případě zdravých dětí. Rodiče by také měli zajistit kvalitní naplnění volného času svého dítěte, dobré jsou rozvíjející aktivity jako např. odborně řízená hudební výchova, hlavně hra na hudební nástroj, podle toho se pak může odvíjet příprava dítěte na budoucí povolání. Důležité je také, aby mělo dítě zajištěné kontroly u odborných lékařů. Je nutné dbát na hygienu čtení a psaní dítěte se zrakovou vadou. Vyučující dítěte by měli být, ještě před přijetím dítěte, ze strany rodičů informováni o jeho zdravotním stavu, diagnóze a specifických schopnostech a možnostech, ale i o jeho nedostatcích. Po celou dobu vzdělávacího procesu je nezbytná spolupráce rodičů a školy. 8.2 DÍTĚ V PROCESU INTEGRACE Vzhledem k tomu, že zrakové postižení narušuje dítěti orientaci v prostoru, mělo by se seznámit s prostředím školy ještě před začátkem roku nebo nástupem do školy. Poprvé by mělo mít dítě možnost seznámit se s novým prostředím bez přítomnosti ostatních žáků, za pomoci svého učitele, mělo by si prohlédnout budovu a hlavně třídy, do kterých bude docházet a dále všechny potřebné prostory (toaleta, jídelna, šatna). Dítě by mělo být informováno o všech překážkách a bariérách, se kterými se může ve škole setkat. Míra 22