Profil: Josef Koukola Autor: Vlastimil Resl, 8. 4. 2012 17:47 Josef Koukola (5. 5. 1962) absolvoval svoji rallyovou kariéru rozdělenou na dvě části. Obě bohužel zakončily vážné havárie. Především ta v roce 2005 na Barum Rally by mohla kandidovat na rekordní počet kotrmelců na domácích tratích. Pepa se v posledních letech věnuje práci pojišťovacího agenta, na milované soutěže však rozhodně nezanevřel. Je častým přispěvatelem v diskusích a na fóru ewrc, vyzkoušel si už i novinařinu. Stále se však také nevzdal svého snu otevřít třetí kapitolu svého aktivního závodění a návratu za volant soutěžního vozu. Profil Josefa Koukoly jako jezdce na ewrc-results.com Profil Josefa Koukoly jako spolujezdce na ewrc-results.com Sousedem Jiřího Šedivého a Františka Udlínka Pocházím z východočeského městečka Solnice. Sousedy mých rodičů jsou legendární Jiří Šedivý a František Udlínek. Nedaleko bydlí také Jiří Janeček. Všichni tito pánové působili v továrním týmu Škoda. Když mi bylo deset let, zažil jsem právě vedle Franty Udlínka první svezení v závodním voze Škodě 110R. Později následoval nezapomenutelný zážitek v podobě svezení ve stotřicítce RS s Jiřím Šedivým. Právě díky němu jsem se místo přijímaček na průmyslovku přihlásil do učňovského střediska AZNP Kvasiny. Zde jsem se vyučil karosářem. Do Šedivkových dílen jsem to měl kousíček. Nacházely se totiž přímo v budově učňovského střediska. Ve čtrnácti jsem jako mechanik začal doprovázet tehdejší domácí autokrosovou jedničku v divizi plechových aut Frantu Kačírka, bývalého Šedivkova šéfmechanika. Licenci pro autokros jsem si udělal i já. Vyjma mých sousedů jsem obdivoval a vlastně dodnes obdivuji fenomenální umění francouzského borce Jeana Ragnottiho. Tím více, že jsem jízdu ve williamsu zažil, nechápu jeho styl:-) Jeho průjezdy jsou pastvou pro oči.
Stěhování do Prahy Vyškov 2000 Po absolvování základní vojenské služby jsem se přestěhoval do Prahy. V servisu Mototechny byli mými spolupracovníky Jaroslav Rajchman a Vlastimil Suk. Seznámil jsem se zde také s Karlem Trojanem starším, Honzou Trajboldem starším, Františkem Podhajským a Petrem Vojáčkem. Jarda tehdy po tratích rychlostních zkoušek vodil za podpory továrny z Eisenachu wartburga, Vlastík stodvacítku LS. Na Rally Plzeň 1987 jsem k němu poprvé usedl jako spolujezdec. Celou soutěž jsme odtrénovali, ale nakonec neodstartovali vinou poruchy motoru při posledním testu. Právě Vlastík byl mým prvním učitelem a převzal jsem od něj rozpis. V sedmaosmdesátém jsem na Sigmě zažil jako jeho spolujezdec menší karambol. O dva roky později jsem cestou ze vsetínské soutěže utrpěl při dopravní nehodě vážné zranění levé nohy. Čekala mě desetiletá závodnická pauza.
Návrat zařídil Václav Stejskal Horácká 2003 Po dlouhých letech mě k návratu přesvědčili Venca Stejskal a Luboš Novák. Stalo se tak v roce 2000 při volném podniku nazvaném Horácký Sprintrally. Vašek mě naučil jezdit s předokolokou bez špéry, Luboš mě navigoval. Celkem se nám dařilo. Největší problém nastal až po závodě. Taťka se díval v televizi na Auto Moto Revue, kde se objevil spot Renaultu Clio Williams ještě vyšperkovaný komentářem Vládi Dolejše. Hned jsem si v telefonátu vyslechl, jestli mi to v devětaosmdesátém nestačilo. To už jsem ale opět propadl vůni spáleného benzínu naplno. S williamsem blatenského ZOFI týmu se mi dařilo i v mém oblíbeném Pačejově. Poté Vencu Stejskala napadlo postavit Renault Clio Sport. Sehnal jsem jedno lehce bourané clio ve Švýcarsku a Václav z něj učinil parádní závodničku, se kterou udělal Standa Talián sprinterský titul ve třídě. Já se sportem absolvoval volný podnik a nadále jsem pokračoval s williamsem. V roce 2002 se staré zranění ozvalo. Postihla mě artróza levé kyčle, kterou vyřešila náhrada kyčelního kloubu. Operaci jsem absolvoval mezi Autotec Rally Brno a Sosnovou. V Brně jsem řešil problém, kam v autě umístit držák na francouzskou hůl. V Sosnové se mě ptal Karel Nauš, kam jí dám tentokrát. Hodně ho překvapilo, že už ji nepotřebuji:-)
Přestup do Zádveřic Horácká 2004 Po nabídce Tondy Tlusťáka na pronájem civica třídy N2 jsem začal závodit pod hlavičkou jeho zádveřického týmu. Na tuhle dobu mám krásné vzpomínky. Fantastická byla možnost sledovat urputné souboje Pepy Sedláčka a Míry Tarabuse. Stíhat se jim ale nedalo. Soupeřil jsem tak především se současnou hvězdou Danem Běhálkem. Později mi Tonda dal zajímavou nabídku jezdit silnějšího tajpára. Konkurenceschopnější auto jsem neodmítl a po letech se vrátil do třídy N3. Williamsu kdysi proti almerám chyběla špéra. Tu tajpár měl, navíc byl díky riegerům mnohem lepší podvozkově.
Obrovská havárie na Barum Rally 2005 Krumlov 2005 Nejúspěšnější vstup do sezóny jsem prožil v roce 2005. S tajpárem jsem bojoval o titul ve třídě N3. Na Barumce jsem potřeboval porazit velmi tvrdého soupeře Petra Křížka. Městská erzeta se mi nepodařila. V sobotu už to šlo, až do osudné havárie. Ve sjezdu do Slušovic jsem opustil trať a skončil v kotrmelcích. Později jsem mnohokrát přemýšlel, kde jsem chyboval. Celou nehodu jsem totiž vnímal jako moji jezdeckou chybu. Až dva roky po havárii jsem se při shakedownu Barumky dozvěděl od očitých svědků karambolu, že jsem při řezání levé zatáčky trefil vodou vymletou díru. Právě ta mě katapultovala. Do závodního auta jsem vždy sedával s vědomím rizika havárie. Že ale zrovna mě postihne takovýhle úder, to jsem tedy nečekal. Na osudném místě jsem se byl později podívat několikrát. Dnes bych tam jel stejně, jen bych si vše napsal středem. Ani tato nehoda nic nezměnila na tom, že pro mě je Barumka stále nejoblíbenější soutěží.
Návrat do reálného života Barum 2005 Než jsem se vrátil do normálního života, uběhlo hodně času a stálo mě to spoustu sil. Utrpěl jsem několik vážných zranění. Měl jsem utrženou levou ruku, prasklou lebku, otok mozku a strávil jsem několik dní v komatu. Dostával jsem se z toho asi rok. Povolení znovu řídit auto jsem získal až po psychologických testech u soudního znalce. Při odchodu od něj jsem mu nabídl svezení. Byl šokován, že už řídím. Proč ne, když jsem to oficiálně zakázané neměl?
Soutěže jsou moji drogou Barum 2005 Za léta mé závodní činnosti jsem pochopil, jakou drogou pro mě soutěže jsou. Jakmile mi to čas dovolí, rallye navštěvuji. Od havárie do roku 2009 jsem se pohyboval jen po tratích erzet, pak jsem začal chodit i do servisních zón. Byl jsem překvapen přijetím jezdců. Mnozí si totiž mysleli, že jsem úplně mimo a nic si nepamatuji. Najednou zjistili, jaké to byly fámy. O tom, kdo je rozšiřoval, si myslím své. Vyjadřovat se nebudu. Musel bych být sprostý. Odpočinkem je rybaření Z dalších sportů si občas zahraji fotbálek, pasivně hltám sportovní novinky v televizi a na internetu. Zde navštěvuji především rallyové servery. Skvěle si odpočinu při rybaření. Když jsem bydlel v Říčanech u Prahy, věnoval jsem se chytání pstruhů. Začal jsem přívlačí a často jsem jezdil na Otavu, kde jsem se naučil fantastickou věc muškaření. Chytil jsem pěkných pár pstruhů. Toho největšího, o velikosti sedmašedesáti centimetrů, kupodivu nikoliv v šumavských vodách, ale ve Vltavě nedaleko Zbraslavi. Svedli jsme krásný souboj. Chytal jsem totiž na malý prut, používaný pouze na potoce a pstruh se nechtěl vzdát. Nakonec jsem zvítězil. Po přestěhování do Zlína chytám především kapry. Samozřejmě to vyžaduje učení a přizpůsobení se. Nyní chodím na soukromý rybník nedaleko mé osudné slušovické erzety. Názor na současné soutěže Během aktivního rallyového působení jsem poznal, že v Čechách je mnoho dobrých jezdců, špičkové techniky a kvalitních závodů s náročnými erzetami. Pořádání soutěže je však finančně i organizačně hodně náročné, přestože pořadatelé dělají co je v jejich silách. V zahraničí dávají organizátoři startujícím i nějaké ty bonusy. To jsem u nás nezažil. V cizině se snaží dělat více pro posádky i
diváky. Třeba v Rakousku mě mile překvapilo občerstvení na všech placených místech. Dlouhodobým problémem u nás je odbornost pořadatelů u trati. Většinou nemají díky svému věku či stavu žádnou autoritu. Na všechny tyhle věci mají vliv finanční možnosti pořadatele. Největší oblíbenci V mistrovství světa moc fandím Martinu Prokopovi se Zdeňkem Hrůzou. Oceňuji jejich skvělé výsledky, dosažené přes působení v soukromém týmu. Doma držím nejvíce palce posádce Jaromír Tarabus Dan Trunkát. Špičkový pilot Míra se kdysi velmi rychle adaptoval z hondy na ignise, později z dvoukolky na čtyřkolku a pořádně míchá pořadím na špici. Rallyová budoucnost V současnosti sleduji soutěže jako divák. Přiznávám, že ruce mě občas svrbí. Za volant mě to táhne hodně. Přemýšlím nad startem v nějaké amatérské rallye. Proč hobíky? Po posledních událostech a až odporném konání funkcionářů Federace automobilového sportu odmítám mít s touto institucí cokoliv společného. Pořád dumám nad tím, kam ta naše rallye spěje.