Restaurátorský průzkum omítek na fasádě Jiří Bláha srpen září 2012 I. Údaje o památce Objekt: Městská zvonice Adresa: čp. 72, Náměstí Svobody 7, 385 17 Vimperk, parc. č. 1 Kraj, okres: Jihočeský, Prachatice Číslo v ÚSKP: 16749/3-3840 II. Údaje o akci Objednavatel: Město Vimperk, Steinbrenerova 6, 385 17 Vimperk Zhotovitel: Mgr. Jiří Bláha, Růžová 298/5, 460 01 Liberec, povolení MK ČR k restaurování čj. 3327/2000 (e-mail blaha_ ji@seznam.cz, tel. 776 059 335) Průzkum proběhl v srpnu 2012. III. Údaje o dokumentaci Autor textu a fotografií: Jiří Bláha Historické fotografie v textu: kalendář Vimperk ve starých fotografiích, Vimperk 2012 (obr. i a iii), www.fotohistorie.cz (obr. ii a iv) Obsah: 7 stran textu (včetně úvodních evidenčních údajů a 4 vyobrazení), 1 grafická příloha a 56 fotografií na 31 straně A4 Součástí přiloženého CD s digitální verzí této dokumentace ve formátu pdf jsou i samostatně uložené použité fotografie (jpg). Zpráva byla odevzdána ve dvou tištěných kopiích. Tato dokumentace je chráněna autorskými právy ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 121/2000 Sb. v platném znění. Použití nebo citace jakékoli její části je vázáno na uvedení zdroje podle platných norem. V Liberci 5. října 2012
I. Úvod Restaurátorský průzkum omítek městské zvonice ve Vimperku byl proveden před plánovanou obnovou fasád. Jeho rozsah a zaměření určilo Závazné stanovisko MÚ Vimperk z 10. 5. 2012, č. j. ŠK 9541/12-KOJ 1443/12: cílem bylo posouzení stavu a charakteru dochovaných omítek, průzkum a vyhodnocení poškození (trhlin, dutin mezi omítkou a podkladem) a z těchto zjištění vyplývající doporučení pro obnovu omítek. Výsledky průzkumu shrnuje tato závěrečná zpráva. II. Popis zvonice a její stavební vývoj Městská zvonice je samostatně stojící stavba na čtvercovém půdorysu, uzavírající na západní straně svažující se hlavní městské náměstí. Podle informací na internetových stránkách města byla postavena kolem roku 1500; tuto pozdně gotickou fázi dodnes připomíná profilovaný portál v severní stěně a krakorec odstraněného arkýře nad ním. Dnešní podobu získala zvonice v hlavních rysech až v 19. stolet: Zvonice byla nově upravena v roce 1866 po požáru, který v roce 1861 zničil střechu, kopuli a velkou část barokní výzdoby. Poslední zbytky zřejmě cenných barokních maleb v průčelí věže byly odstraněny při úpravách v roce 1909. Podle historických fotografií a potvrzují to i provedené sondy bylo střední patro zvonice ještě po opravě v roce 1909 bez malované bosáže na nárožích, místo ní je lemovaly plastické pásy navazující na nárožní věžičky horního patra. Malovaná bosáž se na nárožích zvonice objevila zřejmě až po polovině 20. let 20. století. Pozdější opravy a nové nátěry už zřejmě podobu zvonice nezměnily. Štíhlá věž zvonice stojí ve svahu na západním konci náměstí Svobody. Přízemí (zvýšený sokl) má hrubě utaženou omítku a odhalenou nárožní kamennou armaturu. Střední část je bíle natřená, s malovanou bosáží na nárožích a nahoře s dvojicemi velkých zvonových oken nad dvojicí malých okýnek. Bíle natřené horní patro s hodinami má bohatší plastické členění (sloupky mezi okny a po jejich stranách, na nárožích věžičky s lizénami). Věž ukončuje jehlancová střecha. III. Popis provedených sond Orientační sondáž probíhala z výsuvné plošiny. Kvůli svažitému terénu nebylo možné umístit plošinu jinam než k západní stěně zvonice, obrácené do náměstí, a všechny sondy jsou proto pouze na západní straně. Vrstvy nátěrů a omítek v sondách jsou popsány od svrchní (nejmladší) ke spodním (starším). Sonda 1: na levé straně středního sloupku v parapetu v horním patře Na povrchu omítky stejně jako ve všech dalších sondách s výjimkou malované bosáže novodobý bílý nátěr, lehce sprašující. Ten je nanesen na tenké šedookrové štukové vrstvě. Pod štukovou vrstvou je v ploše parapetu silná vrstva starší omítky, pod oplechováním (ve srážkovém stínu) se světle šedým, pod ním světlejším šedookrovým a ještě pod ním fragmenty růžového nátěru (nátěry jsou tenké, vápenné, ve spodní části sondy smyté). Omítka je v ploše je velmi pevná, sype se jen okolo trhlin n. v destrukcích. Plastický článek (sloupek) je pod štukem vymodelován z jiného typu omítky, nanesené až na tvrdou omítku parapetu; tato omítka je sypká, výrazně hrubozrnnější než omítka parapetu. Sonda 2: u pravého spodního okraje levého rohového pilastru v horním patře 2
Stejná situace jako u sondy 1: pod nátěrem tenká vrstva štuku na starších omítkách s nátěrem. Tvrdá omítka parapetu s šedým nátěrem je nanesena na nerovnoměrně zachované starší vrstvy, omítka pilastru je měkčí, drolivá a v defektech rozsypaná. Úzké lizény na těle pilastru nanášeny n. lepeny samostatně, odlupují se. Okolo oplechování římsy (odstřik srážkové vody) je v celé šířce horního patra silné biologické napadení. Sonda 3: na pravém okraji malované bosáže vlevo pod římsou horního patra Na římse stejná situace jako v horních sondách: bílý nátěr na tenkém štuku na omítce s šedým nátěrem. V ploše pod římsou na hraně malované bosáže styk dvou typů omítek: vpravo od bosáže je šedá omítka nanesena na starší vrstvu, vlevo je okrový štuk s malbou nanesen na novější tvrdou cementovou omítku s hrubým povrchem (omítka nebyla uhlazená). Rozhraní obou omítek je rovnoměrné a je zřejmé, že cementová omítka byla na nároží nanesena po odsekání plastického pilastru. Malba bosáže (šedé rámování, červené a okrové výplně bosáží) je provedena velmi rustikálně, přímo na okrový povrch štuku, který se uplatňuje v nepomalovaných místech. Bílý nátěr plochy je jen nepřesně dotažený k okraji malby. Sonda 4: na pravém okraji levé malované bosáže ve druhém čtverci shora Stejná situace jako v sondě 3 potvrzuje cementovou omítku v místě odsekaného plastického prvku. V ploše stěny jsou pod bílým nátěrem dvě vrstvy štuku na starší omítce; je možné, že spodní vrstva štuku odpovídá hrubší vrstvě drolivé omítky v předchozích sondách. Sonda 5: u levého horního rohu levého okna ve středním patře Pod bílým nátěrem tenká vrstva štuku, pod ní další štuk, zde už jistě ze stejného materiálu jako omítka v předchozích sondách. Tyto vrstvy naneseny na starší vrstvě omítky s hrubším povrchem, s narůžovělým nátěrem a stopami červené barevnosti (malba? rámování okna?). Omítka je pevná, má výrazně tmavé kamenivo spojené opticky kontrastním světlým pojivem. U lemu okna zabíhá povrch této omítky do špalety bez plastického rámování (to pozdější) Dole pod sondou a vpravo směrem k oknu silná vrstva cementové vysprávky. Pojivo omítky plastického rámování okna je pod povrchem (soudržný nátěr a štuk) úplně rozpadlé a omítka vysypaná. Sonda 6: vlevo od levého velkého okna ve středním patře Pod nátěrem opět dvě tenké štukové vrstvy, odlupující se od starší vrstvy s růžovým povrchem. Omítka v defektu na hraně okna (vysprávková omítka bez starší růžové vrstvy) se sype, je zdegradovaná v celé vrstvě a po vysypání odhaluje cihlové zdivo. Starší růžová omítka končí zleva u trhliny, která se ze spodních vrstev propsala až do povrchového nátěru (vpravo k oknu už pokračuje jen vysprávková omítka). Sonda 7: u levého spodního rohu levého okna ve středním patře Pod nátěrem a místy se odlupujícím štukem nerovnoměrně zachovaná starší omítka s růžovým povrchem. Tam, kde se tato vrstva nezachovala (u prasklin), je silnější vysprávka ze sypké omítky. Sonda 8: vlevo od levého malého okna ve středním patře Pod bílým nátěrem dvě vrstvy tenkého štuku (spodní šedý, bez nátěru), teprve pod nimi vysprávková vrstva se světlým nátěrem (relativně pevná, ikdyž není obtížné ji vydrolit). Ve špaletě okna jen tato vysprávková omítka, okolo trhliny zcela sypká a vydrolená až na cihlové zdivo. 3
Sonda 9: vlevo pod levým malým oknem ve středním patře V defektu nátěru a povrchové štukové vrstvy je už před sondáží odhalen povrch historické omítky s růžovým povrchem, zde zřejmě se dvěma probarvenými nátěry. Tenká vrstva vysprávkové omítky se mezi štukem a starší omítkou objevuje pouze v horní části sondy. Ve spodní části sondy jsou pod tvrdými šedými nátěry, které je obtížné odstranit, na historické vrstvě zbytky okrové malby (?). Sonda 10: na pravém okraji levé malované bosáže ve druhém čtverci zespoda Na okraji bosáže ověřena stejná situace jako v sondách 3 a 4: vlevo na nároží tvrdá cementová omítka nahrazující odsekaný plastický prvek (zde ale bez ostře ohraničeného přechodu). Vpravo v ploše pod nátěrem a dvěma vrstvami štuku stará omítka se světlým nátěrem Sonda 11: vlevo od malého okna ve spodním patře Štuk pod bílým nátěrem přechází v levé části sondy v silnější vysprávku. Pod ním druhá vrstva štuku se světlým nátěrem, pod ním velmi tenká vrstva s růžovým nátěrem přetažená přes kamenné ostění okna, na kterém jsou dvě vrstvy nátěrů (starší růžový, novější bílý). Spodní patro věže (zvýšený sokl) má jednovrstvou zřejmě novodobou omítku s hrubě utaženým povrchem. IV. Vyhodnocení Omítky fasád vimperské městské zvonice odrážejí její stavební vývoj, zejména její novodobé opravy od druhé poloviny 19. století. Povrch omítek kryje částečně zdegradovaný novodobý syntetický bílý nátěr a na nárožích dost neumělá malovaná bosáž. Svrchní vrstvy omítek tvoří tenké vysprávkové štuky z novějších oprav; další rozsáhlejší opravy (kromě štuku i větší plochy hlubších vysprávek)je zřejmě možné spojit s opravou z r. 1909 nebo i se starší opravou krátce po požáru v roce 1866. Svrchní bílý nátěr je místy nanesen i přes destrukce štukových vrstev. V horním patře jsou použity dva typy omítek (zřejmě z opravy v r. 1909): v ploše parapetů pod Obr i: Zvonice na vimperském náměstí v roce 1900 (foto A. Hollub, zdroj kalendář Vimperk na historických fotografiích). Na nárožích středního patra je na místě dnešní malované bosáže plastické lemování 4
malými okny tvrdá omítka (možná s hydraulickým pojivem), plastické články jsou vymodelovány v měkčí, drolivé omítce, stejné, jaká je použita k většině oprav na plochách středního patra. Ve středním patře kryjí vysprávkové omítky rozsáhle zachované plochy historických omítek se Obr ii: Zvonice na vimperském náměstí v roce 1914 (zdroj www.fotohistorie.cz). I po opravě v roce 1909 zůstala na nárožích středního patra plastické lemování bez malířské výzdoby zbytky nátěrů (růžová) a dalších barevných úprav (červené rámování okna v sondě 5, tmavý okr snad zbytek malby v sondě 9). Historické omítky není na základě sondáže zatím možné datovat a určit, jestli pocházejí z doby stavby zvonice, nebo z pozdějších (barokních?) úprav. Barevné Obr. iii: Zvonice na vimperském náměstí v roce 1918 (foto J. Seidel, zdroj kalendář Vimperk na historických fotografiích). Tmavé skvrny na fasádě jsou spíše než zbytky barokní výzdoby (za které je považuje text kalendáře) nečistoty, skvrny po zatečení nebo biologické napadení 5
úpravy starších vrstev jsou s výjimkou zřejmě celoplošného růžového nátěru z nalezených drobných fragmentů nečitelné. Rozsah dochovaných historických vrstev může být na ostatních třech stranách zvonice, kde nebylo možné průzkum provést, samozřejmě jiný, a bude vhodné jej ověřit před začátkem větší opravy z celoplošného lešení. Obr. iv: Zvonice na vimperském náměstí v roce 1953 (zdroj www.fotohistorie.cz). Plastické lemování středního patra nahradila nejpozději po polovině 20. let malovaná bosáž Viditelné destrukce omítek se objevují především ve vysprávkových vrstvách a ve styku těchto vrstev se staršími omítkami. Zejména v horním patře věže jsou trhliny způsobeny špatnou soudržností malty plastických článků, do jejichž trhlin zatéká voda a omítka je mrazovými cykly dále destruována. Poškození se soustředí především na styk dvou typů omítky, styk omítky s okny n. oplechováním parapetů, přilepované nebo samostatně nanášené plastické články (lizény nárožních věžiček v horním patře). Část vysprávkových omítek je nedostatečně přichycená k podkladu (štukové vrstvy). Poškození se zhoršují vlivem povětrnosti. Částečně zdegradovaný je novodobý svrchní nátěr. Část omítek je biologicky napadena (řasy). V. Doporučení pro další obnovu Opravu omítek věže bude nutné provádět s maximálním ohledem na existující souvrství cenných historických omítek. Menší ohled je přitom možné brát na výrazně zdegradované vysprávkové vrstvy z konce 19. a z 20. století, jejichž technický stav je místy neudržitelný. Zatímco spodní historické vrstvy s fragmenty barevných úprav je třeba chránit a v maximální míře zachovat, pozdější omítky a vysprávky je možné nahradit technologicky lépe provedenou vrstvou, napodobující strukturou a povrchem dochované části. Odstranit je nutné jen zdegradované části novějších vrstev, chybějící místa by pak měla být doplněna tak, aby svým charakterem navazovala na okolní plochy. Nutná bude sanace výrazného biologického napadení okolo oplechovaných míst a preventivní postřik omítek biocidním prostředkem. Shora citované závazného stanoviska k obnově věže v odůvodnění uvádí, že současný vzhled 6
a koncepci není důvod měnit. Proto je nutné, aby práce [ ] byly prováděny tak, že v maximální míře zůstanou zachovány stávající omítky, nátěry i vzhled. S tím je na základě průzkumu možné drobně polemizovat: přinejmenším zachování stávajícího novodobého syntetického nátěru by bylo kontraproduktivní, stejně jako není důvod zachovávat na věži odlupující se novodobé vysprávkové omítky. Diskutabilní je i současná podoba velmi hrubě malované bosáže, kontrastující v provedení i barevnosti s řemeslně výrazně lépe provedeným plastickým členěním v horním patře. Otázkou je vůbec zachování malované bosáže. Na historických fotografiích se objevuje až po polovině 20. let 20. stoetí, kdy nahradila starší plastické rámování věže, navazující logicky na členění horní části věže. V případě, že bude malovaná bosáž zachována, bylo by dobré zvážit technicky i esteticky kultivovanější provedení i barevnost. V případě návratu k plastickému lemování by bylo vhodné odstranit tvrdou cementovou omítku nároží. Revidovat by bylo dobré i finální úpravu zbylých ploch věže. Současný syntetický nátěr je jak technicky, tak esteticky (nevhodné stárnutí) nevyhovující a bylo by dobré jej odstranit a nahradit úpravou lépe odpovídající charakteru věže (vápenný nátěr n. lazurní úprava, nejlépe v lomeném, ne čistě bílém tónu viz režná barevnost soklu věže). 7