Několik základních zásad vědecké práce PhDr. Martin Polášek, Ph.D. Ústav politologie FF UK (určeno studentům středních škol, nebo obecně lidem, kteří se vědou dosud nikdy nezabývali) Co to ve vědě znamená položit si otázku a jaký typ otázek dokáže věda zodpovědět? Jak takovou otázku zodpovědět? Jak se ve vědě projevuje teorie a je možná věda bez teorie? Co to ve vědě znamená položit si otázku? Než si budeme moci říci, co ve vědě znamená položit si otázku, měli bychom si alespoň rámcově ujasnit, co je vlastně věda. A to není nic snadného. Jistě, mohli bychom pracovat s jakousi minimální definicí, která označuje vědu za proces vytváření uspořádaného poznání na základě systematického zkoumání. Leč taková definice sice dobře zní, ale v praxi nám pomáhá jen málo. Jednotlivé vědy, jednotlivé obory i jednotlivé přístupy v rámci oborů se totiž liší ve svých představách o poznatelnosti vůbec a vhodných metodách poznání. Některé přístupy pak zpochybňují i uspořádanost a soustavnost jako něco vědě vlastního nebo naopak něco specifického jenom vědě (např. radikálně konstruktivistické přístupy). Lepší a v posledku také praktičtější je chápat vědu jako hru podle určitých pravidel nebo literární či filmový žánr. Jiná pravidla platí v červené knihovně, jiná v detektivce. Jiná pravidla platí v pohádce, jiná ve westernu. Pokud nebude hlavním předmětem příběhu červené knihovny láska ženy, ale vražda staršího muže, autor už pro své další dílo sotva získá čtenáře. Stejně tak, pokud mlčenlivý pistolník nezastřelí padoucha v souboji na kolty, ale mávne kouzelnou hůlkou a nechá ho zmizet, půjde patrně o režisérův poslední western. A stejně tak platí různá pravidla v literatuře, v publicistice nebo ve vědě. Každý z těchto žánrů má své opodstatnění. Žádný není lepší než jiný každý totiž slouží jinému účelu, ale není radno míchat žánry mezi sebou. Co je normální a běžné v jednom může být zapovězeno v druhém. Míšení žánrů tak sice někdy může přinést nečekanou novou kvalitu např. odborné téma uchopené nezvyklými jazykovými prostředky a v nezvyklé formě, úspěšný v tom ale bývá málokdo. Vědecká výzkumná otázka je tedy, stručně řečeno, taková otázka, kterou můžeme zodpovědět při zachování pravidel vědecké hry, způsobem obvyklým v daném žánru, způsobem, který se v oné specifické komunitě lidí zvaných vědci pokládá za oprávněný. To neznamená, že je to způsob stále stejný. Pravidla vědecké hry, pravidla žánru, stejně jako obsah se měnily a stále mění. Aristoteles chápal vědou něco jiného než Francis Bacon nebo René Descartes, my jí dnes chápeme zase odlišně. Další generace budou mít patrně opět jinou představu. Např. astrologie nebyla ve své době o nic méně vědou, než třeba matematika. To, že my dnes astrologii jako vědu už nechápeme je dáno tím, že se prostě změnila pravidla žánru, pravidla hry a do nových pravidel už astrologie nezapadá. Necháme nyní stranou proč a jak se tato pravidla mění a podíváme se na to, co se jako vědecká výzkumná otázka ustálilo dnes. Nebo přesněji, co se dnes jako výzkumná otázka chápe v hlavním proudu sociálních věd, protože jednak v této věci existuje rozdíl mezi představami věd přírodních a sociálních, jednak jsou samy sociální vědy vnitřně velmi různorodé a jednota nepanuje ani v jejich rámci.
Existuje řada zásad, podle kterých se doporučuje výzkumnou otázku připravovat, pro jednoduchost bych ale jmenoval jen tři: 1) Výzkumná otázka je v principu zodpověditelná kýmkoli, kdo bude mít k dispozici stejné zdroje jako vy. 2) Výzkumná otázka je poměrně konkrétní, zacílená na určitý ohraničený předmět/problém. 3) Výzkumná otázka je spíše otázkou proč nebo jak, než otázkou co. 1) Výzkumná otázka je v principu zodpověditelná kýmkoli, kdo bude mít k dispozici stejné zdroje jako vy. To znamená, že každý, kdo bude mít k dispozici např. stejné výsledky sociologických šetření, nebo stejné archivní prameny může otázku zodpovědět. To neznamená, že by ji musel zodpovědět stejně jako vy, ale principiálně by mohl, pokud by chtěl (třeba kdyby chtěl vaší odpověď překontrolovat a zjistit, zda jste se nedopustili nějaké logické chyby). Z tohoto důvodu se v hlavním proudu sociálních věd nechápou jako oprávněné takové otázky, pro jejichž zodpovězení byste museli být nadání nějakou zvláštní formou schopnosti, která je čistě individuální a neopakovatelná. Příklad: Otázku Řídí se papež Benedikt XVI. Boží vůlí? si můžete položit jako věřící katolíci, ale nikoli jako vědci - zdroje typů Bůh mě navštívil ve snu a sdělil mi to nebo Cítím to ve svém srdci nejsou v principu přístupné všem. Na druhou stranu, kdybychom se přidrželi příkladu s papežem, jako vědci se můžete zeptat Opírá se papež Benedikt XVI. při výkladu víry spíše o Evangelia nebo o sv. Augustina?. Protože každý, kdo by měl k dispozici texty papežových projevů a jeho knihy, Bibli a texty sv. Augustina by takovou otázku mohl zodpovědět (ačkoli by jeho odpověď nemusela být stejná jako vaše). Některé otázky si proto věda nepokládá. To neznamená, že by to nebyly důležité otázky a že by si je lidé neměli klást, ale jsou zodpověditelné v rámci jiného žánru, než je věda (např. náboženství, politika apod.). 2) Výzkumná otázka je poměrně konkrétní, zacílená na určitý ohraničený předmět/problém. To má velmi praktický důvod. Čím širší je otázka, tím více materiálu musí badatel zpracovat, tím více možných vztahů a souvislostí musí brát v potaz, tím složitěji musí svá tvrzení dokazovat. Ale badatel má vždy jen omezený čas, omezené množství sil, nebo omezený okruh zdrojů. Příliš široce položená otázka proto zpravidla vede jen ke dvěma koncům: buď badatel práci vůbec nedokončí, nebo ji dokončí, ale vzhledem k otázce je odpověď chabá, neúplná, či nedostatečně podložená. Příklad: Není tedy vhodné klást otázky typu jak to všechno je (např. Jak se proměnil evropský sociální stát? ). Lepší jsou otázky co možná konkrétní (např. Proč došlo v 90. letech 20. st. k omezení sociálního státu v Nizozemí, ale ne v Belgii? a konkrétnější, viz dále). Ze stejných důvodů je lépe pokládat pouze jednu hlavní otázku, která je nanejvýš dále strukturovaná několika málo ještě konkrétnějšími podotázkami. Pravda, za určitých okolností je samozřejmě možné položit si i širokou otázku, nebo hlavních otázek více, ale z praktických důvodů bych to doporučoval teprve pokročilejším badatelům. 3) Výzkumná otázka je spíše otázkou proč nebo jak, než otázkou co.
Popis sám o sobě není vaším cílem, až na výjimky má popis jen velmi omezený význam. Vědecká práce především postihuje nějaký vztah mezi jevy, nějaké spojení, závislost, vazbu. Jevy popsat, tedy říci co, to je nutnou podmínkou další práce. Ale většinou to nestačí. (Ostatně, nic jako čistý popis ani neexistuje.) Příklad: Otázka typu Kolik mandátů získala ČSSD v prvních volbách do Evropského parlamentu v r. 2004? není dobrou výzkumnou otázkou, protože odpověď je banální. Na zodpovězení takové otázky není třeba žádné intelektuální kapacity, zvládne to malé dítě. Skutečně přínosný je teprve příběh, který jevy propojuje a dává do souvislosti. K danému tématu by tedy vhodná otázka zněla spíše Jaké byly příčiny slabého výsledku ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu v r. 2004 nebo Proč skončila ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu v r. 2004 až čtvrtá, když v předchozích parlamentních volbách v r. 2002 zvítězila?. A nebo otázka ještě konkrétnější, zahrnující v sobě již určitou prvotní představu o možné odpovědi, např. Odpovídá výsledek ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu v r. 2004 očekáváním teorie voleb druhého řádu?. Jak takovou otázku zodpovědět? Stejně jako existuje řada zásad, podle kterých se doporučuje výzkumnou otázku připravovat, existuje řada zásad i pro vhodné způsoby zodpovídání takové otázky. I v tomto případě ale pro jednoduchost jmenuji jen tři: 1) Nestačí jen něco tvrdit, je třeba podle pravidel dokazovat. 2) Přirozeným doplňkem výzkumné otázky je výzkumná hypotéza/základní argument. 3) Zvolit vhodný typ postižení zkoumaných jevů a dobře operacionalizovat. 1) Nestačí jen něco tvrdit, je třeba podle pravidel dokazovat. Nestačí tedy jen říci je to tak a tak, nebo myslím, že to je tak a tak. Odborná práce není novinovým komentářem, ve kterém pouze vyjadřujete názor. Svá tvrzení musíte dokládat, dokazovat a to podle pravidel žánru. Existují některá pravidla společná žánru vědy jako celku (např. na své zdroje musíte odkazovat, údaje si nemůžete vymýšlet ani je záměrně falšovat, nesmíte se ve výkladu dopouštět logických chyb apod.). Vedle toho ale existují pravidla dokazování vlastní jen určitým oborům (např. jiná v politologii a jiná v historiografii), nebo určitým přístupům v rámci těchto oborů (např. i v rámci politologie budou konkrétní pravidla dokazování jiná v regresivní statistické analýze a jiná v hermeneutické interpretativní analýze). 2) Přirozeným doplňkem výzkumné otázky je výzkumná hypotéza/základní argument. Předběžná odpověď na výzkumnou otázku, předběžná představa o spojení mezi zkoumanými jevy se ve vědě nazývá hypotézou, nebo jí trochu volněji můžeme říkat základní argument či základní teze. Ze stejných důvodů, ze kterých musí být konkrétně zaměřená výzkumná otázka, musí být konkrétně zaměřeno i zodpovídání této otázky. V omezeném čase a při omezeném množství sil zkrátka nejste schopni podle pravidel dokázat všechny možné odpovědi. Proto si badatel předem, obvykle současně s výzkumnou otázkou, stanovuje jednu či několik málo předběžných odpovědí a srovnáním této předběžné odpovědi s materiálem, který zkoumá, zjišťujete, zda byla tato předběžná odpověď správná, či nikoli. Příklad: K výše zmíněné otázce Proč došlo v 90. letech 20. st. k omezení sociálního státu v Nizozemí, ale ne v Belgii? je možná např. hypotéza/základní argument Vývoj byl rozdílný
proto, že v Nizozemí dokázali ti, kdo si přáli změnu (pravicové politické strany, zástupci podnikatelů, mediální elity) interpretovat statistiky zadlužení a nemocnosti jako krizi, kterou je třeba bezodkladně řešit omezením sociálního státu, zatímco v Belgii to, ti kdo si přáli změnu nedokázali. Hypotézy však mohou (příp. musí) být někdy ještě konkrétnější, záleží to na pravidlech dokazování zmíněných výše. V některých přístupech či při určitém cíli záleží to opět na pravidlech dokazování je možno hypotézy zpřesňovat či jinak upravovat i v průběhu výzkumu. 3) Zvolit vhodný typ postižení zkoumaných jevů a dobře operacionalizovat. V sociálních vědách existují dva typy odpovědí na položenou otázku: vysvětlení a rozumění. Vysvětlení je představa převzatá z přírodních věd. Představa, že svět kolem nás existuje nezávisle na nás, dále že tento svět je určitým způsobem uspořádaný a nikoli nahodilý a konečně, že v rámci tohoto uspořádání existují příčinné vazby. Tedy, že něco se děje proto, že se předtím stalo něco jiného. Že jeden jev je příčina a druhý jev je následek. Vysvětlit pak znamená tuto vazbu příčiny a následku odhalit a popsat. V tomto vztahu přitom jako vědci pracujete se dvěma typy jevů resp. faktů: tzv. nezávislou a závislou proměnou. Nezávislá proměnná je označení pro jevy resp. fakta, která podle vás ovlivňují či zapříčiňují nějaký jiný jev, vedou ke vzniku jiného faktu. Závislou proměnou je pak jev či fakt, který je ovlivňován, je na něčem závislý, je zapříčiněn. Řečeno matematicky, závislá proměnná je funkcí nezávislé proměnné. Příklad: Budete mít výzkumnou otázku V jakém vztahu je v ČR v posledním desetiletí úroveň vzdělání a příjem? K tomu zvolíte hypotézu, že čím vyššího vzdělání člověk dosáhne (tj. základní, střední nebo vysokoškolské vzdělání), tím větší mzdu budete později v zaměstnání pobírat. Úroveň vzdělání je nezávislou proměnou a výše mzdy proměnou závislou. Když nezávislá proměnná stoupne, stoupne i proměnná závislá, když nezávislá proměnná klesne, klesne i závislá. Pak už stačí jen zvolit podle určitého klíče vzorek lidí s různým vzděláním a srovnávat jejich mzdy. Bude-li úroveň mezd odpovídat úrovni vzdělání podle zmíněného modelu, znamená to, že na vaší hypotéze něco bude. Drtivá většina vysvětlení je však samozřejmě mnohem komplikovanější, než uvedený příklad. Ten by ostatně sám o sobě neobstál. Bylo by přinejmenším třeba zvolit ještě další závislé proměnné (např. sociální status rodičů, nebo region) a pro kontrolu otestovat také jejich vztah k proměnné nezávislé, aby se prokázalo, že to je opravdu úroveň vzdělání, která je určující. Přidávat samozřejmě můžete další a další proměnné a také další kategorie proměnných, můžete je kombinovat, můžete podle určitých pravidel určovat jejich váhu atd.. Koncepce rozumění klade naopak důraz na odlišnost předmětu mezi sociálními a přírodními vědami. Sociální svět, tedy svět lidské aktivity ve vztahu k jiným lidem, nám není vnější, ale je určitým způsobem ovlivňován samotnou skutečností, že jej a jak jej poznáváme. Lidské jednání pak není možné pochopit skrze objektivně zjišťované příčiny jevů pokud vůbec takové existují, ale skrze subjektivní mínění a interpretace těchto jevů. Sociální vědy se zkrátka zabývají lidmi a lidé se rozhodují podle určitých motivací, podle toho, jak svému okolí rozumějí. Vědec tedy musí především zjišťovat, jak aktéři daný jev chápou, kde sami vidí příčiny a následky, jaký význam čemu přikládají atd. A právě z toho pak může vědec odvozovat, proč se dotyční lidé rozhodovali právě tak, jak se rozhodovali.
Příklad: Budete mít výzkumnou otázku Jakou společenskou oporu měla v letech 1945-48 KSČ a proč zvítězila ve volbách v r. 1946 s tak výrazným náskokem?. Studované jevy můžete samozřejmě zkusit svázat nějakými objektivními příčinami (např. strategie KSČ; infiltrace nekomunistických stran, všech úrovní státní správy a různých společenských organizací; zájmy a vliv SSSR apod., zkrátka krok za krokem uskutečňovaná proměna Československa v autoritářský režim s vedoucí úlohou KSČ). Ale takový postup vám na zvolenou otázku umožní odpovědět jedině tak, že obyvatelstvo Československa tvořila malá skupina cílevědomých zastánců autoritářského režimu a ostatek byl buď slabomyslný, nebo se rozhodl přidat k oněm zastáncům autoritářského režimu. Z hlediska koncepce rozumění se je ale nutno ptát, jak lidé tehdy KSČ vnímali a jak ji vůbec mohli vnímat. Protože od toho a jedině od toho se odvíjely jejich kroky a jejich rozhodnutí. Takže např. nemohli nic vědět o budoucích politických procesech, ale zato měli v živé paměti podíl SSSR na porážce nacistického Německa a podíl KSČ na domácím odboji. Nemohli nic vědět o budoucí nucené kolektivizaci zemědělství, ale měli před sebou KSČ jako hybnou sílu pokračování pozemkové reformy první republiky. Atd. Badatelé, kteří staví na koncepci vysvětlení používají zpravidla (byť ne vždy) kvantitativní metody, badatelé kteří staví na koncepci rozumění používají zpravidla (byť ne vždy) metody kvalitativní. Rozdíl mezi zmíněnými dvěma pojetími je také v představě možného zobecnění závěrů. Vysvětlení s sebou nese představu zobecnitelnosti a tenduje k formulování obecných výpovědí, které se snaží svým charakterem přiblížit přírodním zákonům (např. můj závěr se netýká jen té konkrétní skupiny lidí, na kterých jsem vztah mezi vzděláním a mzdou měřil, ale vypovídá o vztahu mezi vzděláním a mzdou v ČR obecně). Rozumění naopak zdůrazňuje jedinečnost zkoumaných případů, obtížnost či nemožnost zobecnění, ošidnost přenášení závěrů z jednoho prostředí do jiného (např. můj závěr o vztahu veřejnosti ke KSČ v letech 1945-48 platí pro tento konkrétní případ, ale nebude platit pro tento vztah v letech 1918-38 nebo o jiných zemích). Ani sebelepší výzkumná otázka a hypotéza nám ale není nic platná, nenajdeme-li vhodný způsob, jak otázku zodpovědět, jak hypotézu ověřit. Hledání a nalézání tohoto způsobu zodpovězení výzkumné otázky se říká operacionalizace. Materiál se kterým vědec pracuje totiž sám o sobě nemluví, je třeba se jej obrazně řečeno umět zeptat a umět z něj dostat odpověď. Badatel je spíše v roli vyšetřovatele, který zpočátku ví jen tolik, že se někde našla nějaká mrtvola. Takový vyšetřovatel si musí ujasnit co vlastně vyšetřuje (smrt z přirozených příčin, náhodná smrt, sebevražda, vražda ), kdo by mu k tomu mohl něco říci (příbuzní, svědkové, policejní lékař ), kde a kdy takové lidi najde a také jak se jich má ptát, aby se dozvěděl, co potřebuje. Operacionalizace proto zahrnuje přinejmenším tři důležité úkony: stanovení tzv. pojmové a operační definice, volbu konkrétních metod ověřování a volbu vhodných dat. Pojmová definice říká, co si představujeme pod tím či oním pojmem, který ve svém výkladu používáme. Operační definice nám pak říká, jak poznáme, že to, co máme v praxi před sebou (empirický materiál) je případ právě onoho pojmu. Metody jsou konkrétné nástroje, s jejichž pomocí empirický materiál uchopíme a jsou buď teoretického charakteru nebo charakteru technického, podobně jako v přírodních vědách. Konkrétní empirický materiál, který pro náš výzkum použijeme (data) musí být vybrán uvážlivě, aby byla v rámci výzkumu principiálně zpracovatelný, aby se k němu bylo možno nějakou metodou dostat a aby měl pro položenou výzkumnou otázku vypovídací hodnotu. Všechny tyto úkony přestože je na příkladu vyložím postupně provádí badatel v praxi současně a upravuje jeden v závislosti na druhém.
Příklad (zdůrazňuji, že jde o příklad velmi zjednodušený a v rámci vlastního výzkumu je navíc třeba i jednotlivé úkony podkládat argumenty): Položíme si výzkumnou otázku Narostla po vstupu ČR do EU míra evropeizace programů politických stran?. Upřesníme na příkladu kterých stran budeme svou otázku zodpovídat: např. jen politické strany, které zasedaly v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR alespoň dva roky před a dva roky po vstupu ČR do EU). Stanovíme si pojmovou a operační definici: evropeizace programu pro nás bude značit např. ustavování EU jako rámce řešení problémů na domácí úrovni či obecně chápání EU jako relevantní dění na domácí úrovni (pojmová definice) a za případ evropeizace programu budeme pokládat jakoukoliv otevřenou zmínku o EU nebo evropské integraci v textu zvolených programový dokumentů. Jako narůstání míry evropeizace programů pak budeme chápat, jestliže v programech vytvořených po vstupu ČR do EU bude počet zmínek větší, než v programech před vstupem ČR do EU. Zvolíme vhodná data: jako empirický materiál nám poslouží programy jednotlivých stran k volbám různých úrovní (parlamentní, krajské atd.), přičemž budeme brát v potaz jen texty vydané přímo stranou samotnou (a nikoli třeba spřízněnými osobnostmi či jednotlivými straníky, kteří ale vyslovili svůj osobní názor a nemluvili jménem strany). Současně musíme brát v potaz jen programy k těm volbám, které mají při naší výzkumné otázce a při naší pojmové a operační definici vypovídací hodnotu (nemůžeme tedy třeba brát v potaz programy pro volby do Evropského parlamentu, protože ty jsou evropeizované už ze své podstaty). A konečně, použijeme konkrétní metody: po teoretické stránce např. tzv. obsahovou analýzu (tedy jistou formu statistického zpracování opřenou o kódování empirického materiálu, ačkoli při takto zjednodušeném výzkumu by ani statistické zpracování nebylo zapotřebí) a po stránce technické sesbíráme zvolené typy programů a v jejich textu budeme počítat případy, odpovídají operační definici. Jak se ve vědě projevuje teorie a je možná věda bez teorie? Dosud jsme hovořili hlavně o tom, čím se věda liší od ne-vědy, v čem se liší otázka a přístup vědecký od otázky a přístupu jiného, běžného, vlastního všem ostatním lidem. Vypadá to na jednoduchý protiklad protiklad vědce, který nám říká, jak se věci mají a třeba politika či obyčejného člověka, který nám říká, jestli je to dobře nebo špatně, jestli se mu to líbí, či ne. První typ výpovědi nazýváme vypovědí kognitivní, druhý nazýváme výpovědí normativní. Vědě jako žánru jsou pak často připisovány dva charakteristické rysy. Za prvé, že právě věda je schopna nejlépe rozhodnout, co je a co není a poskytnout nám v tomto směru onu správnou odpověď. A za druhé, že věda je hájemstvím vypovědí kognitivních, nikoli normativních. Své uplatnění nachází tento jednoduchý obraz zvláště v médiích. Nepřímo na něj odkazují všechny fráze typu: Politolog nám k tomu řekl, Experti doporučují, Ekonomové jsou skeptičtí k, nebo třeba volání po podle vládě odborníků místo politiků, či hesla jako Nejde nám o pravici a levici, ale o racionální řešení.. Věc je ale složitější. Věda nedává pouze jednu odpověď a není prostá normativních výpovědí. Důvodů proč tomu tak je, je více. Některé jsou teoretičtějšího rázu a ty necháme nyní stranou, ale přinejmenším jeden důvod je důležitý a zároveň dobře srozumitelný: věda není prostým sběrem (jevů nebo faktů), věda je především výběrem. Ne všechno, co se událo, děje nebo bude dít je vědecký fakt. Fakt je určitý výřez světa, který jsem se já jako vědec rozhodl v určitém konkrétním případě vzít v potaz pro vysvětlování jiného jevu. Pro fungování volebního systému v ČR jsou faktem třeba statisticky postižené
výsledky hlasování, ale barva bot Bohuslava Sobotky nikoli. Že Caesar překročil Rubikon fakt je, ale překročení téže říčky milióny lidí před ním a po něm faktem není. Nikdo nemůže vzít nikdy v potaz nekonečné množství jevů, které ho obklopují. Musí z toho veškerenstva podle nějakého klíče vybrat to, co je podle něj podstatné pro zkoumaný problém. Žádná fakta tedy nemluví sama za sebe, všechna fakta jsou fakty tehdy a pouze tehdy, pokud je jako fakta nějaký vědec odhalí. A to, že z nějakého jevu bude fakt, že tato fakta budou za sebou určitým způsobem seřazena, že budou dána do určitého vztahu a bude se jimi vyprávět určitý příběh, to vše je dáno teorií, kterou vědec použije. Každá teorie něco vidí a vůči něčemu je slepá. Příklad: Teorie se mohou lišit v základních skladebných kamenech svého příběhu. V tom, jestli zdůrazňují roli materiálních faktorů, nebo idejí, jestli budou uvažovat o jednotlivcích nebo kolektivech, jestli aktérům připisují volnost jednání, či jestli je naopak vidí omezené jejich okolím atd Tedy příkladně, v sociálních vědách existují přístupy, podle nichž aktéři jednají relativně svobodně, sledují určitý záměr a se zřetelem k němu jednají. Jiné přístupy naopak zdůrazňují omezení, kterým aktér podléhá, kontext v němž se pohybuje, jinak řečeno strukturu. Můžeme si tedy položit modelovou otázku, co bylo hybnou vzestupu NSDAP a ovládnutí Německa touto stranou. Výklad s důrazem na aktéra postaví problém jako otázku Hitlerova charismatu, jeho názorů, uhrančivosti jeho projevu a síly vůle, s jakou se prosazoval a s jakou k sobě přitahoval stoupence. Nacismus bude především hitlerismem (A pokud by třeba Hitler podlehl atentátu ještě ve 20. letech, k 2. světové válce by patrně nedošlo). Výklad s důrazem na strukturu naopak zdůrazní, že Výmarská republika padla pod tlakem strukturálních omezení (hospodářské podmínky, sociální struktura, politická kultura, geopolitické postavení apod.), přičemž kdyby nebylo Hitlera, hrál by jeho roli někdo jiný. (A pokud by Hitler podlehl atentátu ještě ve 20. letech, k 2. světové válce by patrně stejně došlo, protože se zkrátka nahromadila energie (hospodářský rozmach, expanse na zahraniční trhy, konkurence apod.), která v dané historické situaci neměla jiné vyústění.) A mohli bychom pokračovat. Je to právě teorie, která badatelům říká, jaké otázky si je vůbec možno klást a třeba klást. S jakým materiálem by měli pracovat. Jak budou znít pojmové a operační definice u různých problémů. Jaké konkrétní metody jsou pro jaký účel vhodné (např. kvantitativní sociologický výzkum, diskursivní analýza textů apod.) a jaký výzkumný design by měl být zvolen (např. experiment, komparace, případová studie apod.). Ba co více, teorie buď teorie v úzkém slova smyslu, nebo širší metodologické tradice, jejichž součástí teorie v úzkém slova smyslu jsou za vědce zodpovídají nejen otázky epistemologické (co je vůbec poznatelné a jak je to poznatelné), ale také otázky ontologické (jaký je charakter světa, který studujeme, co vůbec je a je-li to nezávislé na nás, či je-li to nějakým způsobem formované naším vlastním myšlením). Volbou určitých teorií vědci tyto odpovědi přijímají, obvykle mlčky, často jen podvědomě. Teorie či metodologické tradice, v jejichž kolejích se badatel pohybuje v sociálních vědách jde např. o teorii racionální volby, institucionalismus, marxismus, konstruktivistické přístupy apod. je zkrátka alfou a omegou vědecké práce. Věda bez teorie neexistuje. A z téhož důvodu ani neexistuje nic, jako jediný vědecký názor existuje pouze pluralita mnoho vědeckých tradic, z nichž každá klade důraz na jiné faktory, vysvětluje jiným způsobem a v návaznosti na níž můžeme docházet k velmi rozdílným praktickým důsledkům. Ale to už by bylo na další povídání. Výběr z literatury k dalšímu studiu: Vzhledem k oborové příslušnosti autora textu je seznam doporučené literatury orientován nejen k sociálním vědám obecně, ale také k politologii konkrétně. Ve většině ostatních
sociálně vědních oborů jsou ovšem metodologické problémy typově podobné, jako v politologii, takže zájemce neudělá chybu, vezme-li politologii jako prototyp. Literatura je z velké části dostupná v Knihovně společenských věd T. G. Masaryka v Jinonicích http://knihovna.jinonice.cuni.cz/, knihovně zahrnující knižní fondy politologických pracovišť FF UK, FSV UK a FHS UK. M. Bloor, F. Wood / Keywords in Qualitative Methods : a vocabulary of research concepts (London etc. 2006) J. Box-Steffensmeier, H. Brady, D. Collier (ed.) / The Oxford Handbook of Political Methodology (Oxford 2008) H. Brady, E. Collier (ed.) / Rethinking Social Inquiry : diverse tools, shared standards (London, Boulder etc. 2004) P. Burnham, K.G. Lutz, W. Grant, Z. Layton-Henry / Research Methods in Politics (Houndmills, Basingstoke 2008, 2. vydání) C. Hay / Political Analysis : a critical introduction (Houndmills, Basingstoke 2002) M. Henn, M. Weinstein, N. Foard / A Short Introduction in Social Research (London 2006) J. B. Johnson, H. T. Reynolds, J. D. Mycoff / Political Science Research Methods (Washington D.C. 2008, 6. vydání, ale možno použít i vydání starší) R. King. G. Keohane, S. Verba / Designing Social Inquiry : scientific inference in qualitative research (Princeton 1994) J. Law / After Method : mess in Social Science Research (London, New York 2004) D. Marsh, G. Stoker (ed.) / Theory and Methods in Political Science. (Houndmills, Basingstoke 2010, 3. vydání, ale možno použít i 2. vydání z r. 2002) J. Moses, T. Knutsen / Ways of Knowing : competing methodologies in social and political research (Palgrave 2007) C. Parsons / How to Map Arguments in Political Science (Oxford 2007) D. de Vaus / Research Design in Social Research (London 2001) D. Yanow, P. Schwartz-Shea / Interpretation and Method : empirical research methods and the interpretative turn (Armonk 2006)