Způsoby ve větách hlavních 1

2. Časová souslednost - konjunktivní, indikativní Způsoby ve větách hlavních 1 Latina má tři slovesné způsoby, indikativ, konjunktiv a imperativ. Z hlediska syntaxe vedlejších vět je zvláště důležitá opozice mezi indikativem a konjunktivem. Obecně lze říct, že indikativ vyjadřuje děj reálný (fakt), kdežto konjunktiv děj v jistém smyslu nereálný (nefakt). Konjunktiv se tedy používá v případě, že mluvčí zaujímá k ději určitý postoj (přání, výzva, možnost, podmínka, ). Protiklad mezi indikativem a konjunktivem nelze jednoduše ztotožnit se skutečností či neskutečností děje v mimojazykové realitě. Tatáž skutečnost reálného světa může být v jazyce podána různým způsobem. Indikativ Používání indikativu v latinských hlavních větách je v řadě případů stejné jako v češtině. Jsou zde však i odlišnosti. Mezi nejvýraznější patří tzv. falešný kondicionál. Falešný kondicionál Latina má někdy indikativ tam, kde čeština (ale i italština nebo španělština) používá kondicionál (podmiňovací způsob 2 ). Dochází k tomu zejména u výrazů vyjadřujících možnost, nutnost, názor atd., protože latina chápe rysy typu nutnost, možnost jako reálné. Jedná se o tyto skupiny výrazů: 1. slovesa znamenající možnost, nutnost, očekávání, záměr atd., např.: debeo, possum, necesse est, oportet, decet, licet, praestat, interest, gerundivum + esse, puto, arbitror, exspecto, spero, existimo 2. rovněž volo, nolo, malo, které však mívají často také konjunktiv potenciální nebo ireálný 3. predikáty tvořené adjektivem neutra nebo genitivem přivlastňovacím (nebo ekvivalentním výrazem) a slovesem esse ve 3. os. sg., např.: longum est, facile est, aequum est, melius est, tempus est, par est, fas est, stulti est, tuum est, satis est, opus est atd. 4. paene (prope) + ind. pf. je významovým ekvivalentem minulého kondicionálu (paene cecidi byl bych málem upadl ) Užívají se následující indikativy: indikativ prézentu pro přítomnost; indikativ perfekta, plusquamperfekta a imperfekta 3 pro minulost: rozdíly mezi nimi nejsou často jasné, nejčastěji se užívá perfektum. 1 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky 2 Ve španělských gramatikách se však kondicionál obvykle řadí mezi indikativy a nechápe se jako samostatný způsob. 3 Indikativ imperfekta může někdy vyjadřovat i irealitu v přítomnosti. 1

Pokud se zpochybňuje realita samotného modálního výrazu, je modální výraz v konjunktivu, např.: Quis id possit negare? Kdo by mohl tohle popírat? / Kdo by to mohl popřít? Zpochybňuje se možnost popřít danou věc. Quis id potest negare? Kdo by to popíral / Kdo by to mohl popřít? Zpochybňuje se popírání, ne možnost to udělat. Konjunktiv se může použít místo indikativu i pro zdůraznění (jedná se tedy o strategii mluvčího, jak podat určitou informaci). Při překladu do češtiny lze použít indikativ nebo kondicionál, např. melius est je lepší / bylo by lepší, volo chci / chtěl bych, oportet je třeba / bylo by třeba atd. Pro výběr vhodného způsobu v konkrétním případě je rozhodující širší kontext. Ve zdvořilostních frázích např. latina používá indikativ mnohem častěji než čeština. Konjunktiv Jak bylo řečeno výše, konjunktiv slouží k vyjádření postoje (ne-faktu). Může se jednat např. o pobídku, irealitu, možnost, pochybnost, přání, přípustku atd. Konjunktivy ve větě hlavní lze rozdělit do dvou skupin, na: Volitivní typ 1. volitivní typ (záporka ne): deliberativní, přací, přípustkový, vybízecí 2. potenciální typ (záporka non): potenciální, ireálný, vyjádření předpokladu Vybízecí a rozkazovací doplňuje imperativ, užívá se pro vyjádření rozkazu, zákazu, pobídky atd. pro přítomnost se užívá: 1. konjunktiv prézentu: hlavně v 1. os. pl. a ve 3. os. sg. a pl. 2. konjunktiv perfekta: hlavně pro vyjádření zákazu ve 2. os. sg. a pl. konjunktiv vybízecí a rozkazovací se může se použít i pro minulost, vyjadřuje pak výčitku apod.; jedná se o okrajové užití: 1. konjunktiv imperfekta 2. konjunktiv plusquamperfekta: v klasické latině vždy v případě záporné pobídky do minulosti. záporka ne, pokud se neguje pouze jedno slovo, použije se záporka non. Negace jednoho slova slouží např. pro zdůraznění (např. Řiďme se ne literou, ale duchem zákona. ) pro koordinaci dvou záporů (např. nedělejme a neříkejme) se používá ne neve, např.: Ne id faciamus neve dicamus. Nedělejme to a neříkejme to. pro koordinaci kladu (nebo negace pomocí non) a záporu se používá neque nebo nec, např.: 2

Id videant neque taceant Ať to vidí a nemlčí. překlad do češtiny: imperativ kladný nebo záporný, částice ať, kéž apod. Přací Rozhodujícím kritériem pro užití určitého typu konjunktivu je splnitelnost či nesplnitelnost přání v minulosti nebo v přítomnosti: 1. konjunktiv prézentu: přání splnitelné v přítomnosti 2. konjunktiv perfekta: přání splnitelné v minulosti 3. konjunktiv imperfekta: přání nesplnitelné v přítomnosti 4. konjunktiv plusquamperfekta: přání nesplnitelné v minulosti objevuje se zde částice utinam, v poezii také ut, sic, si záporka ne, záporka non pouze u zdůraznění protikladů, viz výše překlad do češtiny: přací věty s částicemi ať, kéž apod. Koncesivní vyjadřuje přípustku používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost a budoucnost 2. konjunktiv perfekta pro minulost často zesílen částicemi sane, age, esto záporka ne překlad do češtiny: indikativ s třebaže apod. Potenciální typ Deliberativní Nazývá se také rozvažovací a slouží k vyjádření úvah, zvažování možností apod. (v češtině co mám dělat? apod.) používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost 2. konjunktiv imperfekta pro minulost vzácně se může vyskytnout i konj. plpf. záporka non překlad do češtiny: pomocí modálního slovesa mít, např.: Potenciální Quid (non) faciam? Co (ne)mám dělat? Quid (non) facerem? Co jsem (ne)měl dělat? Vyjadřuje, že mluvčí pokládá nějaký děj za možný. Primárně se tedy vztahuje k časové rovině přítomnost budoucnost, protože minulost a právě probíhající přítomnost lze již posoudit z hlediska reality či nereality. Využívá se také pro vyjádření určité představy, 3

hypotézy apod. (srov. dejme tomu, že ). V tom případě může být orientován i do minulosti, není to však příliš častý případ. používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro nedokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 2. konjunktiv perfekta pro dokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 3. konjunktiv imperfekta pro minulost, často ve 2. os. sg. ( řečnické ty ), např.: crederes věřil bys, putares myslel bys, diceres řekl bys 4. vlivem ireálného konjunktivu pro minulost se vzácně může objevit i konjunktiv plusquamperfekta, nebývá to však ve 2. os. sg. (zde konj. impf., viz předchozí bod), potenciální konjunktiv plusquamperfekta je významově blízký s konjunktivem ireálným záporka non využití pro oslabení tvrzení, žádosti apod., např. velim, nolim, malim, ausim, dixerim, dixerit aliquis, haud negaverim apod. nejistota se vyjadřuje také konstrukcemi fortasse + ind. nebo forsitan + konj. používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí potenciálního překlad do češtiny: čeština nemá speciální prostředek pro vyjádření potenciality, nejčastěji se používá kondicionál přítomný (splývá s irealitou), budoucí čas (splývá s realitou) Ireálný Vyjadřuje, že mluvčí pokládá daný děj za nereálný v přítomnosti či v minulosti. používané konjunktivy: 1. konjunktiv imperfekta pro irealitu v přítomnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro irealitu v minulosti zřídka se může objevit konjunktiv imperfekta i pro irealitu v minulosti záporka non používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí ireálného překlad do češtiny: konjunktiv imperfekta se překládá kondicionálem přítomným ( dělal by ) a konjunktiv plusquamperfekta kondicionálem minulým ( byl by dělal ). V současné češtině se však kondicionál přítomný používá i pro irealitu v minulosti. Zasazení do minulosti může být naznačeno např. časovým určením nebo kontextem ( kdybych to tehdy udělal, ). Latina však rozdíl mezi irealitou v přítomnosti a minulosti odlišuje, což je nutné při překladu do latiny respektovat. U modálních sloves volo, nolo, malo může potenciální konjunktiv sloužit k vyjádření přání a ireálný konjunktiv k vyjádření lítosti či zklamání. Potenciální konjunktivy prézentu velim, nolim, malim vyjadřují přání vzhledem k přítomnosti či minulosti, ireálné konjunktivy imperfekta vellem, nollem, mallem vyjadřují lítost, zklamání apod. vzhledem k přítomnému nebo minulému ději. Po těchto slovesech se objevuje 1. infinitiv (stejné podměty), 2. akuzativ s infinitivem (různé podměty), 3. větou konjunktivní bez ut (různé podměty): podle pravidel o způsobové závislosti má konjunktiv prézentu platnost času hlavního a konjunktiv imperfekta času vedlejšího, např.: 4

Vyjádření předpokladu Velim id faciat. Chtěl bych, aby to udělal (a je to možné). Vellem id faceret. Chtěl bych, aby to dělal / Kéž by to dělal. (ale nedělá to) Vellem id fecisset. Chtěl bych, aby to byl udělal / Kéž by to byl udělal. (ale neudělal to) používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro realizovatelný předpoklad v přítomnosti nebo budoucnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro nerealizovaný předpoklad v minulosti pro minulost zřídka i konjunktiv imperfekta, ale jen ve 2. osobě jedná se v podstatě o vyjádření potenciality (konj. préz.) a ireality v minulosti (konj. plpf.), s větou bývá paratakticky spojena věta, která obsahuje potenciální nebo ireálný konjunktiv. záporka non překlad do češtiny: předpoklad lze vyjádřit např. pomocí předpokládejme, že : Spojení záporných vět Assem habeas, assem valeas (Petr., 77, 6) 4 Předpokládejme, že bys měl as, měl bys cenu asu. volitivní typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: ne neve 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: neque potenciální typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: non neque 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: neque 4 Ex Traina (1993: 252). 5

VOLITIVNÍ TYP ZÁPORKA NE POTENCIÁLNÍ TYP ZÁPORKA NON vybízecí a rozkazovací přací PŘÍTOMNOST konj. prézentu / perfekta MINULOST konj. imperfekta / plusquamperfekta konj. prézentu / imperfekta konj. perfekta / plusquamperfekta koncesivní konj. prézentu konj. perfekta potenciální deliberativní ireálný vyjádření předpokladu konj. prézentu / perfekta konj. prézentu konj. imperfekta konj. prézentu konj. imperfekta /(plusquamperfekta) konj. imperfekta / plusquamperfekta konj. plusquamperfekta (imperfekta) konj. plusquamperfekta (imperfekta) Imperativ Imperativ slouží k vyjádření rozkazu. Latina má dva typy imperativů: 1. imperativ I nebo také přítomný 2. imperativ II nebo také budoucí Běžně se setkáváme s imperativem I, který má tvary pro 2. os. sg. a 2. os. pl. např. lauda chval!, laudate chvalte! atd. Imperativ II Imperativ II má tvary pro 2. a 3. os. sg. a 2. a 3. os. pl. 2. sg. 3. sg. 2. pl. 3. pl. 1. konjugace 2. konjugace 3. konjugace typ capio 4. konjugace laudato chval, nechť chválíš laudato nechť chválí laudatote chvalte, nechť chválíte laudanto nechť chválí moneto napomínej, nechť napomínáš moneto nechť napomíná monetote napomínejte, nechť napomínáte monento nechť napomínají legito čti, nechť čteš legito nechť čte legitote čtěte, nechť čtete legunto nechť čtou capito chytej, nechť chytáš capito nechť chytá capitote chytejte, nechť chytáte capiunto nechť chytají audito slyš, nechť slyšíš audito nechť slyší auditote slyšte, nechť slyšíte audiunto nechť slyší 6

U některých sloves se tvary imperativu II používají místo imperativu I pro 2. os. sg. a pl., např. scito věz, scitote vězte a memento pamatuj, mementote pamatujte. Objevuje se v nařízeních a předpisech (zákony, liturgické předpisy, morální apely, ) a má významový odstín vždy budiž takto jednáno, např.: Virgines Vestales custodiunto ignem foci publici sempiternum. (Cic., Leg., 2, 20) 5 Vestálky nechť střeží věčný oheň ve veřejném krbu. Je doložen i v případech, kdy lze předpokládat vliv hovorového jazyka (např. u Plauta nebo v Ciceronových dopisech), např.: Cras petito, dabitur Nunc abi. (Plaut., Most., 770) 6 Zítra popros, dostaneš. Teď jdi pryč. 5 Ex Traina (1933: 256) 6 Ex Traina (1933: 256) 7

Souslednost časová Latina vyjadřuje vztahy mezi jednotlivými časovými rovinami mnohem důsledněji než některé jiné jazyky. Slovesný čas vyjadřuje časové zařazení buď vzhledem k okamžiku promluvy, nebo vzhledem k jinému ději nebo bodu na časové ose. V prvním případě mluvíme o absolutním užití času, ve druhém případě o relativním. absolutní (zařazení děje vzhledem k okamžiku promluvy), zejména prézens, perfektum, futurum I. relativní (zařazení vzhledem k jinému ději nebo bodu na časové ose), zejména plusquamperfektum, futurum II, imperfektum Nelze zaměňovat pojmy přítomnost minulost budoucnost (absolutní užití času) a současnost předčasnost následnost (relativní užití času). Indikativ imperfekta je např. minulý čas, který vyjadřuje současnost s jiným dějem minulým. Relativní užívání časů se uplatňuje zejména v rámci souvětí, kde čas slovesa ve větě vedlejší obvykle vyjadřuje časový vztah k ději věty řídící. Pro současnost a předčasnost se užívají slovesné časy, následnost se vyjadřuje pomocí perifrastických konstrukcí. Indikativ konstatuje děj jako reálný (Otec přijde). Konjunktiv vyjadřuje, že děj není skutečný, ale možný (Otec asi přijde). Soubor pravidel, jímž jsou na sebe v rámci jedné výpovědi vázány slovesné časy, nezávisle na tom, jaký je přitom slovesný způsob, se označuje jako časová souslednost konjunktivní indikativní. Cum Caesar in Galliam venit, principes erant Haedui. Cum Caesar in Galliam venisset, potestas Haeduorum diminuit. Zatímco indikativ vedlejší věty slouží k prostému konstatování minulého děje, jehož souvislost s dějem věty hlavní není jiná než náhodná časová shoda (v té době, když), konjunktiv vedlejší věty souvětí je známkou toho, že smyslem věty není konstatovat minulý děj, ale interpretovat ho jako podmínku nebo příčinu děje věty hlavní. Čeština tedy, vzhledem k relativní funkci svých indikativních tvarů, klade všude bez rozdílu indikativ, např. futurum může následovat po ději minulém, přítomném i budoucím (Řekl, Říká, Řeknu, že přijdu), zatímco latina s absolutní funkcí svých slovesných tvarů volí podle smyslu mezi konjunktivem a indikativem, zde nelze kombinovat indikativ a konjunktiv libovolně. 8

Indikativní předčasnost před dějem minulým ind. plpf. Librum, quem emerat, perdidit. před dějem přítomným ind. pf Librum, quem emi,mecum porto. před dějem budoucím ind. fut.ii Librum, quem emero, tibi dabo. současnost s dějem minulým ind. imp. Librum, quem habebam, perdidi. s dějem přítomným ind. préz. Liber, quem habeo, valde mihi placet. s dějem budoucím ind. fut. Liber, quem cras videbis, certe tibi placebit. následnost po ději minulém ind. imp. (pf.) opis. časování Librum, quem frater empturus erat (fuit), legi. Liber, qui emendus erat (fuit), legi. po ději přítomném ind. préz. opisného časování Librum, quem frater empturus est, lego. Librum, qui emendus est, lego. po ději budoucím ind. fut. opisného časování Librum, quem empturus ero, primum perlegam. Librum, qui emendus erit, perlegam. 9

Konjunktivní předčasnost před dějem minulým konj. plpf. Quesivi, quem librum emisses. před dějem přítomným a budoucím konj. pf. Quaero (qaueram), quem librum emeris. současnost s dějem minulým konj. imp. Mirabar, quid faceres. s dějem přítomným a budoucím konj. préz. Miror (mirabor), quid facias. následnost po ději minulém konj. imp. opisného časování Nesciebam, quid facturus essem (faciendum esset.) po ději přítomném a budoucím konj. préz. opisného časování Nescio, quid facturus sim (faciendum sit.) 10

Hlavní a vedlejší časy, zvláštní případy 7 Základní dělení na časy hlavní a vedlejší nepostihuje celou skutečnost, vyskytují se i některé zvláštní případy, např.: 1. Prézens historický se považuje za čas hlavní i vedlejší: Vercingetorix Gallos hortatur ut communis libertatis causa arma capiant. Vercingetorix povzbuzuje všechny Galy, aby se kvůli společné svobodě chopili zbraní (šli bojovat za svobodu všech Galů). Omnes Verres certiores facit quid opus esset. Verres všechny informuje o tom, co je potřeba. 2. Infinitiv historický se považuje za čas hlavní i vedlejší, v klasické době spíše jako vedlejší. 3. Tzv. praeteritopraesentia memini, odi, novi mají platnost hlavního času (stav v přítomnosti vzešlý z minulého děje, srov. předpřítomný čas v moderních jazycích). 4. Tzv. logické perfektum (perfektum, které označuje děj, jehož důsledky trvají do přítomnosti, srov. předpřítomný čas v moderních jazycích) se může chovat jako čas hlavní. Týká se to zejména perfekt některých sloves, např. veni přišel jsem, tj. jsem zde, perspexi spatřil jsem, tj. vidím / vím, decrevi rozhodl jsem, tj. je stanoveno, consuevi zvykl jsem si, tj. jsem zvyklý, didici naučil jsem se, tj. vím, oblitus es zapomněl jsi, tj. nevíš. An oblitus es quid initio dixerim? Už nevíš, co jsem řekl na začátku? 5. Zvolací infinitiv prézentu má platnost času hlavního, zvolací infinitiv perfekta času vedlejšího. Essene quemquam tanta audacia praeditum qui, ( ) quod sibi probare non possit, id persuadere alteri conetur! (Cic. Rosc. com. 4) Někdo je tak drzý, že se pokouší jiného přesvědčit o tom, o čem nemůže přesvědčit sám sebe. 7 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky (Viz Novotný (1992: 243)) 11

Odchylky od základních pravidel konjunktivní souslednosti 8 Mezi odchylky od základního pravidla konjunktivní souslednosti, které mají obecnější charakter, patří zejména následující případy. 1. Souslednosti časové nepodléhají věty, které mají povahu vsuvky, např. quod sciam pokud vím, quod meminerim pokud si pamatuji, ut ita dicam abych tak řekl, ne dicam neřkuli, dokonce se dá říct, Stojí mimo rámec souvětí, a proto si zachovávají svůj konjunktiv i v případě, že je souvětí v minulosti. accidebat, ut moleste ferrem tantum ingenium ( ) in tam leves ne dicam in tam ineptas sententias incidisse. (Cic. nat. deor. 1, 59) stávalo se, že jsem těžce nesl, že takový talent ( ) se uchýlil k tak bezvýznamným, neřkuli hloupým myšlenkám. 2. Deliberativní konjunktiv imperfekta a ireálný konjunktiv imperfekta se zachovávají bez ohledu na to, zda jsou závislé na čase hlavním nebo vedlejším. Quaero a te cur C. Cornelium non defenderem. (Cic. Vatin. 5) Ptám se tě, proč jsem neměl bránit C. Cornelia. 3. Některé konjunktivy ve větách účinkových, více viz ve výkladu o těchto větách. 4. Někdy se užití konjunktivu řídí spíše myšlenou časovou rovinou než slovesným časem ve větě řídící. K nerespektování souslednosti může přispět také pozice vedlejší věty před větou hlavní, což může zdůraznit její samostatnost. Hic quantum in bello Fortuna possit et quantos adferat casus, cognosci potuit. (Caes. Gall. 6, 35, 2) Zde bylo možné poznat, jak velký vliv má ve válce Štěstěna a jaké přináší náhody. 5. Konjunktiv ve větě vedlejší se řídí podle věty vložené a nikoliv podle věty hlavní. curavit, quod semper in re publica tenendum est, ne plurimum valeant plurimi. (Cic. rep. 2, 39) postaral se o to, na co se má ve státě vždy dbát, aby mnoho lidí nemělo největší moc. 6. Některé případy porušení souslednosti se vysvětlují tím, že věta vedlejší je k větě hlavní přiřazena pouze volně. tribunis militum imperavit ut sarcinas in unum conici iubeant. (Liv. 3, 28) přikázal vojenským tribunům, aby nařídili snést zavazadla na jedno místo. 8 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky 12

Použití infinitivů 9 V případě infinitivů se většinou nepoužívá termín souslednost, protože jejich použití se neliší podle toho, jaký čas je ve větě řídící. Infinitivy závislé na řídícím predikátu však rovněž vyjadřují relativní časově vztahy, nikoliv absolutní. Infinitiv prézentu vyjadřuje současnost, infinitiv perfekta předčasnost a infinitiv futura následnost, tedy: Říkal / říká, že právě vidí mého bratra. inf. préz. Dicebat / dicit se fratrem meum videre. Říkal / říká, že viděl mého bratra. inf. pf. Dicebat / dicit se fratrem meum vidisse. Říkal / říká, že uvidí mého bratra. inf. fut. Dicebat / dicit se fratrem meum visurum esse. 9 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky 13

Následnost 10 Vyjadřování následnosti je někdy poněkud komplikováno omezenými morfologickými možnostmi latiny. Jak bylo řečeno výše, základním prostředkem pro vyjádření následnosti jsou infinitivy futura v infinitivních konstrukcích (ak., nom. + inf.); participium futura aktiva + tvary slovesa esse ve větách s určitým slovesem (při indikativní souslednosti je sloveso esse v indikativu, při konjunktivní v konjunktivu). Alternativní způsoby vyjádření Někdy však není možné těchto prostředků využít, protože: sloveso nemá participium futura aktiva nebo supinum sloveso v určitém tvaru má vyjadřovat následnost a zároveň být v pasivu V těchto případech je nutné použít pro vyjádření následnosti jiné, náhradní prostředky. Liší se podle toho, zda se jedná o infinitivní konstrukci, nebo o vedlejší větu s určitým slovesem. V rámci určitých sloves se zaměříme na věty s konjunktivem. Pro indikativ lze využít stejné konstrukce pouze s tím rozdílem, že sloveso bude v indikativu času vyjadřujícího současnost. Infinitiv Opisná vazba futurum esse / fore, ut + konjunktiv prézentu nebo imperfekta Výběr konjunktivu se řídí pravidly časové souslednosti a způsobové závislosti. Rozhodující je tedy čas ve větě hlavní celého souvětí. Je-li ve větě hlavní čas hlavní, ve větě vedlejší s ut se objeví konjunktiv prézentu. Je-li ve větě hlavní čas vedlejší, bude ve větě s ut konjunktiv imperfekta. Např. věta Myslím / myslel jsem, že se budeš bát se přeloží následujícím způsobem: Puto futurum esse / fore, ut timeas. Putabam futurum esse / fore, ut timeres. Čas hlavní (puto) konj. préz. (timeas) Čas vedlejší (putabam) konj. impf. (timeres) Jedná se vlastně o vazbu est, ut nebo fit, ut stává se, že převedenou do infinitivu. Podmět české věty ty se projeví až na tvaru určitého slovesa ve větě s ut (timeas, timeres), protože est ut nebo fit ut jsou neosobní vazby. Jakožto neosobní vazby také nemají v infinitivní konstrukci vyjádřený podmět. Infinitiv posse + infinitiv prézentu významového slovesa Dále je možné použít infinitiv prézentu slovesa posse s infinitivem významového slovesa. Modální posse je totiž svým významem orientováno do budoucnosti. 10 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky 14

Věta Myslím / myslel jsem, že se budeš bát se přeloží v tomto případě takto: Puto te timere posse. Putabam te timere posse. Obě možnosti (opisná vazba i posse s infinitivem významového slovesa) se někdy objevují i místo existujícího infinitivu futura pasiva. Konjunktiv Mox, brevi, post, cras, + konjunktiv pro současnost První možností je použít konjunktiv vyjadřující současnost (konjunktiv prézentu po čase hlavním a konjunktiv imperfekta po čase vedlejším) a doplnit ho výrazem, který zařadí děj do roviny následnosti. Mohou to být např. příslovce mox brzy, brevi brzy, zakrátko, cras zítra, post poté, časová určení typu postero die následujícího dne atd. Někdy může být následnost zřejmá také z kontextu. Věta Nepochybuji / nepochyboval jsem, že se budeš bát se tedy může přeložit: Non dubito quin brevi timeas. Non dubitabam quin brevi timeres. Konjunktiv pro současnost slovesa posse + infinitiv prézentu významového slovesa Druhou možností je použití konjunktivů pro současnost (konjunktiv prézentu po čase hlavním a konjunktiv imperfekta po čase vedlejším) slovesa posse v kombinaci s infinitivem významového slovesa. Věta Nepochybuji / nepochyboval jsem, že se budeš bát se v tomto případě přeloží: Non dubito quin timere possis. Non dubitabam quin timere posses. S použitím konjunktivů prézentu a imperfekta pro vyjádření následnosti se můžeme někdy setkat i v případě, že sloveso má participium futura. Může k tomu dojít obzvláště tehdy, když je děj očekávaný ( určitě se tak brzy stane ) nebo když je následnost patrná ze souvislostí. 15

Přehled alternativních prostředků Infinitiv čas hlavní futurum esse / fore ut + konj. préz opisná vazba Puto čas vedlejší futurum esse / fore futurum esse / fore ut timeas / timearis. 11 ut + konj. impf. Putabam futurum esse / fore ut timeres / timereris. čas hlavní posse + inf. préz. pomocí posse Puto čas vedlejší Putabam te timere posse / te timeri posse. posse + inf. préz. te timere posse / te timeri posse. Konjunktiv konjunktivy pro současnost + mox, brevi, pomocí posse čas hlavní Non dubito čas vedlejší Non dubitabam čas hlavní Non dubito čas vedlejší Non dubitabam mox + konj. préz. quin mox timeas / timearis mox + konj. impf. quin mox timeres / timereris. possis + inf. préz. quin timere possis / timeri possis. posses + inf. préz. quin timere posses / timeri posses. 11 Sloveso timere má jakožto přechodné sloveso osobní pasivum. Timeor tedy znamená (někdo) se bojí mě a puto futurum esse ut timearis myslím, že se tě budou bát / že budeš nahánět strach apod. 16