MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Institut výzkumu inkluzivního vzdělávání Canisterapie v domově pro seniory Bakalářská práce Brno 2016 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Martin Vrubel, Ph.D. Autor práce: Klára Fialová
Poděkování Touto cestou chci poděkovat vedoucímu práce panu Mgr. Martinu Vrubelovi Ph.D., za odborné vedení, cenné rady, ochotu a vstřícnost s jakou se mi věnoval při zpracování této bakalářské práce. Dále pak celému personálu domova pro seniory a našim vstřícným klientům za jejich pomoc při získávání informací.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne... podpis
Obsah Úvod... 5 1 Canisterapie... 7 1.1 Animoterapie a její historie... 7 1.2 Pojem canisterapie... 11 1.3 Druhy a formy canisterapie... 18 1.4 Standardy canisterapeutické práce... 20 2 Canisterapie v období sénia... 22 2.1 Senior a fenomén stárnutí... 22 2.2 Péče o seniory... 26 2.3 Specifika canisterapie při práci se seniory... 32 2.4 Canisterapeutické intervence... 34 3 Výzkumná část... 35 3.1 Metodologie výzkumu... 35 3.2 Příprava a realizace výzkumu... 38 3.3 Popis výsledků... 41 3.4 Shrnutí výsledků... 47 Závěr... 50 Použitá literatura... 52 Internetové zdroje... 56 Příloha... 58
Úvod Přesvědčila jsem se, že i když má člověk sebevětší trápení, jeho tichý a oddaný psí společník mu může nabídnout podporu, jakou mu nikdo jiný nenabídne. (Doris Dayová) Citát D. Dayové, americké zpěvačky, herečky a bojovnice za práva zvířat, osloví snad každého milovníka psů. Věrně popisuje vzájemný vztah člověka se psem při jejich společném soužití. Vhodným společníkem člověku nemusí být pouze pes, mnoho lidí si pořizuje za domácí mazlíčky různé druhy více či méně zdomácnělých zvířat a ta je těší svou přítomností a nákloností. Domácí mazlíčci mají mezi domestikovanými zvířaty výsadní pozici a jejich užitečnost se dostává do pozadí zájmu. Mazlíčci často nepozorovaně ovlivňují psychiku i zdraví svého majitele. Záměrnému, pečlivě plánovanému a sledovanému účinku zvířat na člověka se věnují zvířecí terapeuti. Tato práce je zaměřena na důležitost canisterapie pro věkovou skupinu seniorů, zvláště pak těch kteří se kvůli svému zdravotnímu stavu ocitli v domově pro seniory. V první kapitole budu pojednávat o canisterapii. Přiblížím obecné principy animoterapie a její složky i historický vývoj animoterapie, která je východiskem pro canisterapii. Popíši základní složky canisterapie, její druhy i formy, neopomenutelnou součástí kapitoly budou standardy canisterapeutické práce. Druhá kapitola bude věnována seniorům, jako skupině lidí se specifickými životními potřebami. Popíši specifické rysy stárnutí, druhy péče o seniory a uživatele domovů pro seniory. Vyzdvihnu důležitost vztahu seniorů ke zvířatům. Třetí kapitola bude zaměřena na canisterapii v domově pro seniory. Bude popisovat canisterapeutického psa a rozdíly práce s jednotlivci a se skupinou. Poslední čtvrtá kapitola bude věnována výzkumné části práce. Bude zde popsána vybraná metodologie výzkumu. Za pomoci hlavní a dílčích výzkumných otázek budu usilovat o jejich zodpovězení a na jejich základě pak dojdu k závěru výzkumu. Vybrala jsem si toto téma, protože se canisterapii v domově pro seniory dlouhodobě věnuji. Canisterapií samotnou se aktivně zabývám 8 let se svými dvěma psy, jedenáctiletým psem americkým pitbull teriérem jménem Bali a desetiletou fenou rottweilera jménem Cara. Canisterapii v domově pro seniory jsme původně začali 5
provozovat v plné sestavě, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu Baliho již rok docházíme na canisterapii pouze s Carou. Cařin život nebyl vždy jednoduchý, ale na lidi nezanevřela. Poté, co jí byly ukázány dobré stránky života s lidmi, jejich vstřícnost a kapsy s pamlsky, stala se z ní přátelská fena nejen k jiným zvířatům, ale hlavně k lidem. Od dvou let, kdy byla osvojena z útulku, se často setkává s lidmi všech věkových kategorií a již 7 let pracuje jako canisterapeutický pes. Cara je příslušníkem bulvárem špiněného plemene, pro mne je to však člen rodiny a tvor s obrovským vřelým srdcem. 6
1 Canisterapie Tato kapitola je zaměřena na animoterapii, jako východisko pro canisterapii, její členění dle užívaných zvířat a historii. Dále pak objasňuje pojem canisterapie a její druhy a formy. V neposlední řadě jsou zde popsány standardy canisterapeutické práce. 1.1 Animoterapie a její historie Slovo animoterapie se využívá pro obecné označení terapie za pomoci zvířat, jiným názvem též zooterapie, či zoorehabilitace. Od dřívějšího pojmu petterapie se již upustilo pro jeho zavádějící kontext, pet domácí mazlíček, ze kterého by se dalo mylně odvodit, že k terapii je možno využít jakékoli doma chované zvíře. Nejznámějšími druhy jsou hiporehabilitace, někdy též označována jako hipoterapie, což je terapie, při níž se využívá koně. Dalším velmi známým druhem je canisterapie, při níž se využívá psa. A často se lze též setkat s felinoterapií, využívající pozitivního vlivu kočky. Méně známými druhy jsou potom lamaterapie, terapie za pomoci hospodářských zvířat, terapie za pomoci drobných savců, papoušků, plazů, či rybiček. Velmi zajímavým odvětvím animoterapie s výraznými účinky je delfinoterapie. U všech druhů animoterapie se využívá pozitivního vlivu zvířete na psychický a fyzický stav uživatele. Je možné ji využít v průběhu celého života člověka a tedy u jakékoli věkové kategorie. Praktikuje se pomocí péče o zvířata a prostředí, ve kterém žijí, dále též pomocí dotýkání, hlazení, pozorování zvířat, plnění společných úkolů, ježdění na koních, či komunikací skrze zvíře. Animoterapie podporuje fyzické, kognitivní, emocionální a sociální funkce člověka. Lze při ní cíleně rozvíjet motoriku (hrubou i jemnou), orientaci v prostoru a čase, sociální cítění, citovou složku, verbální i neverbální komunikaci, poznávání, dá se využít k podpoře hry či pohybu, nebo k nácviku koncentrace a paměti. Neopomenutelný vliv má na duševní rovnováhu a psychiku uživatele. Animoterapie se využívá u jedinců s tělesným postižením, nejčastěji s mozkovou obrnou, svalovou dystrofií, apod., dále u osob s mentálním postižením, autismem, epilepsií, či u dlouhodobě nemocných, obyvatelů dětských domovů, domovů pro seniory, domovů důchodců, atd. (Velemínský a kol., 2007). 7
1.1.1 Druhy animoterapie Využití animoterapie se dělí na dva základní druhy AAA (Animal asisted activities) a AAT (Animal asisted therapy). AAA neboli aktivity za přítomnosti zvířete jsou takové aktivity, které nemusí být nutně prováděny za přesným terapeutickým účelem, ten se v nich objevuje spíše mimoděk. Aktivity jsou často velmi spontánní interakcí zvířete a uživatele, využívá se při nich přirozených schopností a dovedností zvířete. Tato forma se využívá převážně k aktivizaci, motivaci, podpoře psychického stavu uživatele, či k překonání bloku v komunikaci (Kalinová, 2004). AAT neboli terapie za účasti zvířete. Zde je každá aktivita se zvířetem přesně naplánována, aby splňovala určený terapeutický záměr, například v rozvoji hybnosti, rovnováhy, procvičení končetiny, nácviku výslovnosti, nácviku sebeobslužných, či sociálních dovedností, překonání psychického bloku, atd. Terapii v takových případech vede fyzioterapeut, logoped, speciální pedagog, či psycholog, zatím co zvíře vede proškolený asistent (Freeman-Molová, 2005). Dalšími méně známými druhy animoterapie je AAE (Animal asisted education) a AACR (Animal asisted crizis response). AAE vzdělávání za přítomnosti zvířete má mnoho podob, od přítomnosti třídního mazlíčka v teráriu v klidové zóně učebny, se kterým se mohou žáci stýkat o přestávkách, přes výukové programy zaměřené na starostlivost o domácího mazlíčka, porozumění zvířecím signálům, výuce správného chování v přítomnosti zvířete, až po aktivní využívání zvířete jako motivačního či názorného prvku výuky běžných předmětů (Kalinová, 2007). AACR čili krizová intervence za přítomnosti zvířete se využívá po světě v případech velkých katastrof (hromadné dopravní nehody, vykolejení vlaku, ničivý hurikán, ), kdy přímí účastníci neštěstí potřebují psychologickou pomoc. V některých případech tito lidé odmítají kontakt s lidmi a proto je pes dobrým mediátorem pro začátek komunikace. Dobře vycvičený a vnímavý pes často i sám aktivně vyhledá lidi, kteří jeho pomoc potřebují nejakutněji. Krizová intervence se však může využívat i při tragédiích osobních, či rodinných (Galajdová a Galajdová, 2011). 1.1.2 Historie animoterapie Animoterapie vznikala na podkladě staletých zkušeností. Již v 8. století n. l. bylo zaznamenáno, že Frankové ve svých léčebných zařízeních systematicky využívali 8
psů. První zmínky o využití koní k léčbě pocházejí od jihoamerických indiánů. Ti položili svého bojovníka napříč přes hřbet koně a ten pak svým pohybem v kroku či klusu masíroval bojovníkův hrudní koš. Docházelo tak k nepřímé srdeční masáži a povzbuzování dechových frekvencí člověka (Nerandžič, 2006). V belgickém Geelu byl v 9. století založen program rodinné péče osobám s postižením. V tomto programu se využívalo zvířat jako therapie naturelle. Koncem 18. století byla křesťanskou společností v Yorku založena sociální terapeutická instituce, která se zaměřovala na pacienty z psychiatrických nemocnic a blázinců. Zakladatelé nesouhlasili s násilnými metodami a sinými medikamenty používanými na pacientech. Proto se ve své instituci zaměřili na vstřícný přístup, porozumění, lásky a projevů důvěry. Za pomoci péče o zvířata chtěli pacientům vytvořit příležitost pro naučení sebekontroly. V Napoleonově armádě bylo využíváno psů k vyhledávání raněných. V roce 1919 se v nemocnicích v USA poprvé využívali psi jako kamarádi ke hrám. A do roku 1942 byli psi nasazováni v New Yorku k rehabilitaci zraněných válečných letců (Odendaal, 2007). Moderní historie animoterapie se začala odvíjet v 60. letech 20. století. V roce 1962 publikoval svou první práci The dog as a co-therapist Boris Levinson. Vypozoroval, že pes mu může pomoci navázat kontakt s nedůvěřivým dítětem. Levinson věřil, že zvířata mohou v domácnostech i terapeutických zařízeních hrát psychoterapeutickou roli. V Norsku v Beitostolen bylo roku 1966 založeno rehabilitační centrum pro zdravotně postižené. V centru byli kromě fyzioterapie součástí léčebného působení i psi a koně. Mezinárodní organizace IAHAIO (International Association of Human-Animal Interaction Organisations) vznikla roku 1992 a zabývá se výzkumem a praktickou aplikací aktivit se zvířaty. Každé tři roky pořádá celosvětovou konferenci. Českou republiku zde jako člen zastupuje AOVZ (asociace odpovědného vztahu k malým zvířatům) od roku 1995. Animoterapie se stala novým vědním oborem. Největší rozmach zaznamenala v USA, kde o ní mnoho výzkumníků psalo práce, mezi nejvýznamnější autory patří: manželé Corsonovi, Lynch, Katcher, aj. Metodologii praktické aplikace a normy praxe vypracovala společnost Delta Society, celosvětově je přijímáno její dělení terapií na AAA a AAT (Velemínský a kol., 2007). Z animoterapeutických odvětví se v České republice nejdříve začala využívat hiporehabilitace, která zde má dlouholetou tradici. RNDr. Otakar Leiský jako první systematicky využil huculské koně k terapeutickému ježdění na Zmrzlíku u Prahy. Rehabilitační ústav Hamzovy léčebny, která se nalézá v Luži-Košumberk, se rehabilitací 9
za pomoci koní zabývá od roku 1986. Místní primářka MUDr. Lia Frantalová tehdy přesvědčila ředitele léčebny MUDr. Václava Volejníka Csc. a zařadila práci s koňmi a lidmi do běžného léčebného procesu. Od roku 1986 se tedy této problematice cíleně věnuje. V časopise Jazdectvo publikovala první materiály z kongresu RDI (Riding for the Disabled) konaného v Miláně téhož roku. Požádala o spolupráci Vladimíra Kopeckého profesionálního jezdce a na slovo vzatého odborníka. Z jejího popudu byla v roce 1991 založena Česká hiporehabilitační společnost, spoluzakladateli se stali RNDr. Otakar Leiský, MUDr. Lubor Zahrádka, MUDr. Zdeněk Bašný, Hana Hermannová a řada dalších (Nerandžič, 2006). První ojedinělé případy využití canisterapie v Čechách se objevili na přelomu 80. a 90. let minulého století. Skauty v tomto odvětví byli Psychiatrická léčebna v Bohnicích v Praze a Ústav sociální péče Kociánka v Brně. Následně začala vznikat zájmová občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti, které sdružovali lidi věnující se a praktikující canisterapii, vytvářeli vzdělávací kurzy a zkušební řády pro budoucí týmy (Nerandžič, 2006). V roce 1997 byla založena Canisterapeutická společnost, která byla prvním pokusem o celostátní organizaci, již neexistuje. Na tyto snahy navázalo v roce 2003 založení České canisterapeutické asociace, která se snažila být zastřešující organizací veškeré canisterapeutické činnosti následující roky. Jejich úsilí o jednotný, kvalifikovaný zkušební řád pro canisterapeutické psy, který by docílil srovnatelných a odborně zaštítěných zkoušek, se nepodařil a organizace zanikla (Canisterapie o. s.). Díky odbornému výcviku slepeckých psů se do veřejného povědomí dostal pojem asistenční pes. Tito psi jsou řazeni zdravotními pojišťovnami do kategorie prostředky zdravotní techniky a i díky tomuto začlenění se podařilo přesvědčit hygienickou a veterinární správu v Praze, aby byl povolen vstup do zdravotnických zařízení všem terapeutickým psům i jiným terapeutickým zvířatům (Nerandžič, 2006). Felinoterapii se v České republice organizovaně věnuje pouze Nezávislý chovatelský klub z Mladé Boleslavi a to již od roku 1997. Ten vydal v roce 2001 plemennou knihu koček a zkušební řád pro týmy v návštěvní terapeutické službě (Nerandžič, 2006). I další druhy animoterapií se v naší republice vyskytují, k jejich historii však nejsou relevantní zdroje. V současné době je canisterapie nejčastěji využívanou formou animoterapie v České republice (Svobodová a kol. 2010). 10
1.2 Pojem canisterapie Termín canisterapie poprvé použila v roce 1993 PhDr. Jiřina Lacinová (2012). Byl vytvořen ze dvou etymologicky nesourodých slov: canis pes latinsky a terapie léčba řeckého původu. Ze slova původně vymyšleného pro provizorní použití v prvním projektu se stal uznávaný termín, který se ujal i v zahraničí. Uznání canisterapie jako léčebné metody brzdí příliš široké používání termínu. Léčebnou metodou může být pouze dobře zdokumentovaný proces, který si vytyčil cíle, účastní se jej odborný pracovník a je podroben hodnocení. Společnost Pomocné tlapky chápou canisterapii jako: motivačně až léčebně zaměřený kontakt člověka, který se ocitl v nepříznivé životní situaci (nemoc, umístění v zařízení, ale třeba i evakuace z místa bydliště) a otestovaného psa. (Pomocné tlapky Canisterapie). Galajdová (1999) definuje canisterapii jako terapii využívající pozitivního vlivu psa na zdraví člověka, pojem zdraví zde doslovně podléhá definici WHO (Světové zdravotnické organizace), dle které je to stav psychické, fyzické a sociální pohody. Pes se v praxi využívá ve velkém spektru aktivit. Pro zlepšení nálady, narušení stereotypu a aktivizace seniorů např. v léčebně dlouhodobě nemocných. Cílené polohování před fyzioterapií napomáhá prohřát svaly a uvolnit tak spasticitu. Canisterapie nabízí velké množství aktivit na procvičování hrubé, či jemné motoriky uživatele. Pes se může stát i motivačním prvkem třeba pro vyslovení povelu, nebo pro obtížný pohyb (Velemínský a kol., 2007). Základním principem léčebného využití psa je probuzení samoléčitelských schopností člověka. K nim patří psychologické účinky antidepresivní, antistresové i aktivace pozitivního myšlení v životě (Nerandžič, 2006, s. 34). Canisterapii provádí canisterapeutický tým, který se skládá z psovoda a canisterapeutického psa. 1.2.1 Canisterapeutický tým Pro canisterapii je velmi důležité, aby mezi psovodem a psem bylo blízké pouto, panovala mezi nimi vzájemná důvěra, psovod znal dobře svého psa a uměl na něm rozeznat známky stresu či únavy. Jen tak může vzniknout dobrá spolupráce 11
obou jedinců. Pro tento vztah jsou nazýváni jako canisterapeutický tým. To však není jedinou podmínkou, kterou musí tým splnit. Psovod (canisasistent) musí být speciálně proškolen, pes pak vycvičen a vychován tak, aby zvládal i nestandardní situace. Spolu pak musí uspět u canisterapeutických zkoušek, kde jsou hodnoceny nejen schopnosti a dovednosti každého z nich, ale je kladen důraz na jejich vzájemnou spolupráci (Velemínský a kol., 2007). 1.2.2 Psovod Osoba psovoda canisasistenta - může být ztělesněna proškoleným laikem, či profesionálem z řad profese, kde se canisterapie využívá. Proškolený laik se samostatně může věnovat pouze společenské činnosti, neboli aktivitám za pomoci psa a to pouze v takovém prostředí, kde se zvládne s klienty snadno dorozumět. Canisasistent laik nezná osobní údaje klientů, diagnózu či anamnézu nad míru nezbytně nutnou ke komunikaci. Samostatně se tedy může věnovat práci například v domově důchodců se soběstačnými klienty, či přednáškám v běžných školách. V ostatních případech canisasistent spolupracuje s osobou pečující o klienta. Touto osobou bývá např. člen personálu zařízení, fyzioterapeut, pedagog, psycholog, případně pečovatel nebo člen rodiny klienta. Canisasistent profesionál se rekrutuje z řad odborníků vzdělaných v oborech sociálních, zdravotnických nebo pedagogických a vzdělání si rozšíří o znalosti teorie canisterapie, o jejím plánování, účincích a metodách. Dobře zná prostředí, diagnózu či anamnézu klienta a tak si může canisterapii plánovat sám, je pak pouze na jeho profesionálním zvážení, zda bude k práci potřebovat pomocníka, či bude pracovat samostatně (Pomocné tlapky Canisterapie). Pro zdařilou canisterapeutickou intervenci není důležitá pouze teoretická vybavenost canisasistenta a odborné znalosti a dovednosti. Stejně významnou složkou je jeho osobnost, kterou ovlivňuje motivace k práci s lidmi a se psem. Canisasistent by též měl být empatický, mít rozvinuté sociální cítění, dobré komunikační schopnosti, pevné morální zásady (Svobodová a kol., 2010). Inženýrka Zdenka Divišová (2010) upozorňuje, že ve většině publikací zbývajících se canisterapií je detailně rozepsáno, co vše by měl umět a zvládat pes, jaké by měl mít vlastnosti a dovednosti, avšak důraz na kvality psovoda se rozebírají jen sporadicky. Přitom pes je pouze koterapeutem a tvoří polovinu canisterapeutického působení, nemluvě o tom, že psovod nese 100% zodpovědnost. Proto dále uceleně 12
charakterizuje nároky na dobrého psovoda následovně. Psovod musí být absolvent odborného kurzu či specialista v oboru (fyzioterapie, speciální pedagogika, psychologie,...), který se i nadále vzdělává. S otestovaným psem tvoří canisterapeutický tým. Výcviku psů se věnuje na vysoké úrovni. Umí vnímat potřeby a projevy (příznaky stresu, vzrušení, strachu, apod.) zvířete a je schopen dle nich zareagovat. O zdraví zvířete vede důkladnou dokumentaci. Má dobré komunikační schopnosti s lidmi i zvířaty. Zná a umí správně použít techniky vhodné pro konkrétní klientelu. Dbá na důvěrnost osobních údajů, které se při své práci dozvěděl. Při interakci se zvířetem je klidný, srozumitelný a přátelský. Umí správně navést zvíře k požadované činnosti. Ochrana zvířete je pro něj na prvním místě. 1.2.3 Pes Společnost Therapy Dogs International ve svých propagačních materiálech tvrdí o canisterapeutických psech, že přináší jiskru do jalových dní, poskytují živé téma k rozhovoru a znovu oživují staré vzpomínky na dříve vlastněné domácí mazlíčky (Therapy Dogs International). Aby tomu tak mohlo být, musí canisterapeutický pes splňovat kritéria canisterapeutických zkoušek. Důležitými vlastnostmi canisterapeutických psů jsou láska k lidem, vyrovnaná povaha, psa by neměl vyvézt z rovnováhy neočekávaný zvuk, pohyb, nebo neopatrné stisknutí. Pes by měl být dobře ovladatelný svým psovodem i v rušném prostředí a umět se rychle zklidnit ze hry či vzrušení jediným povelem. Pokud je schopen plnit povely i jiných osob (uživatelů) je to výhodou. Neopomenutelný musí být výborný zdravotní stav psa (Anitera o.p.s.). Ke canisterapii jsou velmi často používáni retrívři, nejsou však jedinou skupinou vhodných plemen a i v jejich řadách se dá najít mnoho jedinců naprosto nevhodných k této práci. Obecně se dá říci, že mezi zástupci každého plemene se dá najít jedinec vhodný pro canisterapii. U některých plemen je však výskyt vhodných jedinců častější než u jiných. Takový jedinec musí mít již v sobě vrozené vlohy a ty pak musí jeho majitel dostatečně dobře podchytit a rozvíjet. K rozvíjení vloh je důležitá včasná a všestranná socializace a habituace psa (Galajdová a Galajdová, 2011). 1.2.4 Uživatelé canisterapie Jak bylo již uvedeno výše, canisterapii lze provádět po celý život člověka od malého dítěte, až po seniory. Proto se spíš než na věkovou kategorii zaměříme 13
na popis využití psa u konkrétních typů uživatelů canisterapie. Jednou z nejpočetnějších skupin klientů jsou děti a dospělí s mentálním postižením. Ti mohou při aktivitách se psem rozvíjet své sociální kontakty a komunikativnost s okolím, přičemž je jim pes psychickou oporou, kamarádem, či důvěrníkem a navozuje pocit jistoty a ochrany. Dále se učí dlouhodobějšímu udržení pozornosti a procvičují paměť. Pomocí úkolů se psem lze trénovat jemnou i hrubou motoriku. Druhou velmi početnou skupinou jsou jedinci s tělesným postižením. Pes plní funkci motivace ke cvičení, napomáhá s rehabilitací prohříváním spasmatických svalů a odvádí pozornost od vlastních potíží. Pes se též podílí na zlepšení komunikace, protože svou přítomností a těsným kontaktem je schopen prolomit bariéru osamělosti (Canisterapeutické centrum Zlín). Osoby se smyslovým postižením bývají také klienty canisterapie. Funkci canisterapeutického psa často plní pes vodící (u jedinců se zrakovým postižením) či pes asistenční (u lidí se sluchovým postižením). Canisterapeutická práce těchto psů většinou spočívá převážně v posílení sebevědomí psovoda s postižením, který se díky psu může lépe orientovat v prostředí. Pes jej varuje před překážkami a nebezpečím, je spolehlivým a stále přítomným společníkem, přítelem a tak snižuje stres z rušného, či neznámého prostředí (Canisterapeutické centrum Zlín). U dětí, ale i dospělých s autismem/poruchami autistického spektra zprostředkovává canisterapie styk s okolním světem. Pes je zde prostředníkem, snižuje pocit osamění, přispívá k duševní rovnováze klienta (Autismus bez cenzury). Psi mají velmi citlivý čich a tak poznají sebemenší změnu složení lidského pachu, nejen tato schopnost jim může prozradit blížící se epileptický záchvat. Osoby trpící epilepsií se tedy v přítomnosti psa, který je schopen dopředu ohlásit ataku, cítí v bezpečí. Pes jim může pomoci se snížením četnosti záchvatů nejen svou přítomností, ale i brzkým ohlášením přicházejícího záchvatu, kdy rychlé podání léků může zastavit jeho nástup. Dlouhodobá canisterapie uvolňuje atmosféru, dodává pocit volnosti a svobody (Velemínský a kol., 2007). Canisterapie je velmi poplatná při léčbě psychologických a psychiatrických onemocnění. Nejen že zlepšuje komunikaci mezi ošetřujícím personálem a pacientem, ale i pacienta aktivizuje, protože o psa je třeba pečovat, a tak snižuje pasivitu, otupělost a apatii. Canisterapii lze též účinně využít při léčbě závislostí, nebo jako podpůrná léčba u dětí týraných a zneužívaných (Canisterapeutické centrum Zlín). 14
V logopedické péči se využívá canisterapie jako motivačního prvku ke komunikaci, správné výslovnosti, i diagnostice logopedických problémů. Pes lze využít jako téma k rozmluvení nemluvného klienta (Canitera). Velmi často se využívá canisterapie u osob v seniorském věku. Ať už mluvíme o domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných, domovech pro seniory, kam za uživateli dochází canisterapeutický tým, či seniorech, kteří bydlí samostatně a mají vlastního psa. Ve všech případech má kontakt se zvířetem pozitivní vliv na psychiku klientů. Výsledky lze pozorovat především v udržení duševní rovnováhy v životě, pocitu společenského uplatnění a uspokojení potřeb citové složky osobnosti. U seniorů vlastnících psa se znovu objevuje pocit zodpovědnosti za živého tvora, který jim spolu s pocitem důležitosti může zvýšit sebevědomí. Majitel psa s ním musí chodit na procházky, a tedy má i důvod k pravidelnému pohybu, což působí jako prevence nemocem, například kardiovaskulární onemocnění, osteoporóza, cukrovka a jiné. Pes má se svým pánem jedinečný vztah, spontánnost jejich vzájemné interakce, her, tvoření a radosti se často nedá prožít ani se členy blízké rodiny. Pokud má senior psa velkého plemene, dodává mu to pocit bezpečí, ale i malý pes je připraven svého pána bránit a je kdykoli připraven jej před nebezpečím varovat. Pes též může fungovat jako téma konverzace a velmi často tak přispívá k sociálnímu kontaktu majitele (Galajdová, 1999). V zařízeních sociálních služeb určených pro seniory pak canisterapie přináší pravidelný kontakt se psem možnost uspokojení potřeby doteku a něhy. Pes nehodnotí uživatele dle jejich vzhledu, schopností či nemocí, ale pouze dle jejich vztahu k němu, proto je jejich kontakt bezprostřední plný nadšení, přátelství a vzájemné náklonnosti. Přítomnost zvířete nabádá k udržení schopnosti verbální i neverbální komunikace, procvičování paměti a orientace v čase (zapamatování si jména psa, jeho oblíbených aktivit, kdy přijde), zabraňuje propadání rezignaci a nečinnosti. V neposlední řadě přítomnost zvířete v zařízení navozuje optimistickou atmosféru, která brání vzniku syndromu vyhoření u ošetřovatelů (Galajdová, 1999). Velice důležitý je poznatek, že kontakt s milými zvířaty umocňuje regenerační síly, zkracuje dobu zotavení po nemoci a po úrazu, zmírňuje žal, zármutek a pocit osamění. Zvířata snižují vnímání stresu a dokonce i bolestivé léčebné procedury jsou lépe snášeny v přítomnosti známých zvířat, než např. příbuzných nebo přátel. (Galajdová, 1999, s. 115). 15
1.2.5 Účinky canisterapie Již v 70. letech 20. století publikoval americký dětský psychiatr Levinson hypotézu, že zvířata působí pozitivně při navázání kontaktu a komunikace s nedůvěřivým dítětem. Zvířata dle něj mohla sehrát psychoterapeutickou roli nejen v terapeutických zařízeních, ale i v domácnostech (Odendaal, 2007). Výzkumy prováděné při Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích uvádějí, že pes má pozitivní vliv na emoční ladění, aktivizuje, motivuje, stimuluje, zklidňuje, podporuje relaxaci, napomáhá k překonání smutku z odloučení, usnadňuje navazování nových sociálních kontaktů a prohlubuje stávající, zvyšuje sebevědomí a podporuje rozvoj komunikace a verbálních dovedností (Neubauerová a kol., 2000; Kalinová, 2001). Oblast fyziologických funkcí člověka se stala primární výzkumnou půdou pro objektivně vyhodnotitelný výzkum, jaký prospěch mohou mít lidé ze svých domácích mazlíčků. Profesor Reinhold Berger vedl rozsáhlou vědeckou studii, ve které se lékaři vyjadřovali k významu psů pro prevenci onemocnění u člověka. Lékaři se shodli, že chovat psa je významnou prevencí kardiovaskulárních onemocnění. Dokonce ve své studii některým rizikovým skupinám doporučují péči o psa s odůvodněním, že pes přiměje majitele k větší míře pohybu a má na něj psychoterapeutický vliv. Mezi další působení psa uvádějí pokles krevního tlaku při hlazení psa, posílení imunity, stabilizaci duševní rovnováhy, psychickou oporu k překonávání stresových situací, větší chuť do a urychlení hojení a léčby (Galajdová, 1999). Při vzájemném působení člověka a psa byly zaznamenány změny v biochemii a vliv na euroendokrinní systém nejen u člověka ale i u psa. Významné změny koncentrace byly zaznamenány u fenyletylaminu, který zvyšuje pozornost, podněcuje činorodost, snižuje únavu a zlepšuje náladu. Dále byly nalezeny zvýšené hladiny endorfinů a dopaminů. Kontakt se psem vede též k uvolnění a to nejen psychickému, ale i svalstva, k hlubokému dýchání. Zvíře může mít vliv na redukci požívání alkoholu, nikotinu a jiných návykových látek, podporovat chuť k jídlu, či redukci hmotnosti. U lidí využívajících canisterapii byl zaznamenán pokles v dávkování léků, například antidepresiv, antihypertenziv, anxiolytik a analgetik (Olbrich, 2003). V terapii psychického stavu může cílená canisterapie působit v pestré škále, např. odvádí pozornost od zdravotních obtíží, nabízí psychosociální podporu, vede k procvičování tělesných i sociálních dovedností, udržuje dobrý psychický stav. 16
Při dlouhodobém kontaktu je znatelná stabilizace duševní rovnováhy a větší elán do života (Velemínský a kol., 2007). Společnost Pet Partners uvádí, že děti i dospělí mohou mít prospěch z interakce se zvířetem, a to především v oblastech: empatie, zaměření na vnější prostředí, dovednosti péče o živého tvora, vztahů, naučení se akceptovat, zábavy, socializace, mentální stimulace, fyzického kontaktu a dotýkání, pozitivního vlivu na fyziologické funkce. Studie uvádí, že děti žijící se zvířaty jako členy domácnosti jsou více empatické než děti z domovů bez zvířat. Děti vnímají zvířata jako sobě rovné a je pro ně jednodušší naučit se empatii s nimi, než s jinými lidmi. Zvířata jsou totiž přímočará a neskrývají svoje skutečné záměry či pohnutky, proto je pro děti jednodušší se orientovat v jejich řeči těla. Osoby, které jsou mentálně postižené, nebo mají nízké sebevědomí, se zaměřují pouze na sebe. Zvířata jim mohou pomoci zaměřit se na okolní svět. Budou raději pozorovat a mluvit o zvířatech, než by přemýšlely a mluvili jen o sobě. Starostlivost je dovednost, kterou se dítě učí od rodičů. Mnoho ohrožených dětí však tuto příležitost nemají, proto jim možnost starat se o živého tvora nabízí zkušenosti, které by jinak neměli možnost poznat. Zvířata umí vytvořit emocionálně bezpečné prostředí pro komunikaci mezi klientem a terapeutem, které není děsivé. Přítomnost zvířete v ordinaci navozuje pocit, že terapeut nemůže být zlý. Unikátnost zvířat tkví v tom, že přijímají ostatní bez hodnocení, nezajímá je, jak člověk vypadá, či co říká. Zvířata jsou shovívavá, nesoudí a nejsou komplikovaná. Každá přítomnost zvířete může být zábavná. Dokonce i lidé, kteří nemají zvířata v lásce, rádi pozorují jejich šaškoviny a reakce. Studie prokázaly, že psi a kočky přinášejí do zařízení sociální péče více smíchu a součinnosti mezi uživatele, než se projevuje při jiných terapiích. Ošetřovatelé tvrdí, že během a těsně po terapii je s obyvateli jednodušší komunikovat (Pet Partners). 1.2.6 Cíl canisterapie Canisterapie si klade za cíl rozvoj či podporu motoriky nebo psychosociální sféry a to pomocí co možná nejvyššího pozitivního účinku na klienta ze vzájemného kontaktu se psem. Vzájemný kontakt by však neměl mít pouze přínos pro uživatele, ale měl by zároveň být příjemný pro psa (Velemínský a kol., 2007). Galajdová (1999, s. 24) uvádí, že canisterapie se zaměřuje především na psychickou, citovou a sociálněinterakční složku člověka, přičemž působení na fyzické zdraví je vedlejším efektem 17
a je způsobeno spíš motivací k rehabilitaci či povzbuzením psychiky a tím i imunity. 1.3 Druhy a formy canisterapie Druhy canisterapie se dělí dle cílů, které si kladou. Aktivizaci pomocí volného spontánního kontaktu se psem při AAA (Animal asisted activities), odborníkem řízené terapeutické působení psa při AAT (Animal asisted therapy), podporu výuky žáků AAE (Animal asisted education), při které je pes využíván jako výuková pomůcka, motivátor, názorný příklad a podobně, nebo vyhledání a zprostředkování prvních komunikačních kanálů při AACR (Animal asisted crizis response). Formy canisterapie lze dělit podle několika kritérií, a to z hlediska množství uživatelů na které pes v jednom okamžiku působí na individuální či skupinovou formu, dle častosti intervencí a místa kde se konají na návštěvní, pobytový program, rezidentní, canisterapeutické a kynologické akce, a dle způsobu provádění na kombinované aktivity a polohování (Lacinová, 2012). 1.3.1 Individuální a skupinová forma Individuální forma canisterapie se využívá v případech, kdy je potřeba pracovat pouze s jedním člověkem. Její výhodou je možnost omezení rušivých vlivů, přizpůsobení terapie přímo na míru konkrétnímu klientovi, či mnohem intenzivnější kontakt s klientem. Tato forma bývá tedy použita u klientů, u kterých se dá při intenzivní práci předpokládat výrazné zlepšení schopností, či u uživatelů jejichž zdravotní stav jim neumožňuje se účastnit skupinové formy. Skupinová forma canisterapie umožňuje navazování sociálních kontaktů v malých skupinách, zvláště pak v zařízeních sociálních služeb, ve kterých se většina klientů nezná, odstraňování plachosti ke psu či přímo kynofobie. Uživatelé se ve skupině mohou povzbuzovat a motivovat ke splnění nějakého úkolu se psem. Je však velmi důležité při plánování a organizaci pamatovat na zapojení všech uživatelů a tedy k jejich množství zvolit vhodný počet psů (Kalinová, 2004). 18
1.3.2 Návštěvní, rezidentní forma, pobytový program, canisterapeutické a kynologické akce Návštěvní forma canisterapie je celosvětově nejčastěji využívanou. Psovod se psem dochází v pravidelných intervalech za klienty domů, do školy, či jiného zařízení a tam pod vedením odborníka či sám, pokud má potřebné vzdělání, realizuje terapeutický záměr smluvený s klientem či jeho zástupcem. Při rezidentní formě je pes po vycvičení a složení zkoušek předán do užívání jedinci či instituci. Pokud psa přebírá instituce, měl by v ní být předem určen člověk, který psovi bude pánem, pes by měl mít vymezené místo k odpočinku, na kterém jej nebude nikdo rušit, a canisterapeutické aktivity by měly být časově rozplánovány tak, aby nedocházelo k přetěžování psa (Freeman-Molová, 2005). Pobytové programy bývají formou pravidelných či jednorázových pobytů zaměřených na canisterapii. Ty se uskutečňují na ekofarmách, sídlech společností zabývajících se canisterapií i mimo ně na běžných tábořištích. Mezi canisterapeutické a kynologické akce se řadí jednorázové aktivity určené pro širší veřejnost nebo pro uzavřený okruh klientů. Canisterapeutický tým se může podílet na přednáškách při voříškiádách, kynologických přednáškách, na dnech dětí, či jiných veřejných akcích. Mohou předvést svoji praxi či se zapojit do programu jako zpestření s aktivitami pro veřejnost (Anitera o.p.s.). 1.3.3 Kombinované aktivity a polohování Pro zpestření náplně canisterapie či pro její větší efektivitu se využívají kombinované aktivity, ty ji spojují dalšími formami animoterapie, s aromaterapií, muzikoterapií či arteterapií. Aby byli kombinované aktivity účinné, je zapotřebí spolupráce týmu s odborníkem na terapii, se kterou se kombinuje. Polohování je jednou z metod canisterapie, při níž se využívá kontaktu a tělesného tepla psa. Tyto faktory mohou pozitivně působit na psychický ale hlavně fyzický stav uživatele, jejich vlivem lze docílit psychického uvolnění a uvolnění svalstva. Ve fyzioterapii je metoda polohování známa již od padesátých let 20. století. Americký osteopat Dr. Lawrence Jones sloučil dva empiricky zjištěné poznatky v hypotézu. - Při polohování těla či jeho části do komfortní polohy dochází ke zlepšení funkce svalově kloubního systému. 19
- Indikátorem léčby a monitorem její úspěšnosti je bolestivý bod (Tender point) příslušející k hypertonickému svalu. Klient, který se samostatně nepohybuje či není schopen pohybovat končetinami, potřebuje k pohybům svého těla pomoci jiné osoby, aby se zabránilo proleženinám, uvolnili blokace a protáhly svaly. Klient, který se kvůli různým křečím nepohybuje, potřebuje položit za využití polštářů a jiných pomůcek do komfortní polohy. Fyzioterapeuty při této činnosti napadlo, že by mohli při polohování využít psů položených vedle klienta místo podpůrného polštáře. Pes zde plní nejen podpůrnou funkci, ale svou o přibližně dva stupně vyšší tělesnou teplotou i prohřívá kůži a svaly v místě kam je přiložen. Klient vnímá jeho dechovou frekvenci i tlukot srdce a přirozeně se s nimi synchronizuje, čímž se uvádí do relaxovaného stavu. V takovém naladění s prohřátými svaly je pro něj pak jednodušší následné fyzioterapeutické cvičení, či jiné úkony, pro které je zapotřebí klienta motivovat. Při této aktivitě je vždy potřeba profesionálního fyzioterapeuta (Anitera o.p.s.). Polohování je vhodné pro široké spektrum uživatelů, ale nevýraznějších výsledků dosahuje u dětských klientů s tělesným či kombinovaným postižením. Nemalé výsledky lze však pozorovat u lidí trpícími svalovými křečemi či třesem, Parkinsonovou chorobou, křečemi v břiše spojenými s problémy s peristaltikou. Polohování lze využít i jako relaxování se psem, při kterém se využívá klidu a pravidelnosti dýchání ležícího psa ke zklidnění klienta (Divišová, 2010). Profesionální cvičitelka psů Zdenka Galajdová však tuto metodu z canisterapie vyčleňuje. Je dle ní pouhým zneužíváním a ponižováním psů. Pes není duchna pro neznámé osoby (Galajdová a Galajdová, 2011, s. 66). 1.4 Standardy canisterapeutické práce Společnost Pomocné tlapky o.p.s. vytvořila canisterapeutické desatero, které shrnuje základy canisterapeutické práce. Uvádí v nich, že pes dochází na terapii čistý a upravený a to již před vstupem do budovy. Samozřejmostí je pravidelné očkování dle očkovacího plánu a odčervování minimálně 2x ročně, dokládá se očkovacím průkazem. Canisterapeut chodí čistě oděný a upravený, tam kde je to vhodné se přezouvá. Před či při první návštěvě předloží certifikát canisterapeutického týmu a očkovací průkaz psa, tým je zřetelně označen jako canisterapeutický, tedy psovod 20
tričkem nebo visačkou, pes pak košilkou či šátkem. Je doporučeno uzavřít se zařízením písemnou smlouvu dle vzájemné dohody. Terapii provozuje canisterapeut pouze pokud je on i pes v dobré fyzické a psychické kondici. V zařízení si canisterapeut zajistí místo, na kterém bude mít pes misku s vodou. Canisterapeut nikdy nepracuje s klientem samostatně, pokud to není profesionál v oboru fyzioterapie, psychologie či speciální pedagogika, ten je však většinou přímým zaměstnancem zařízení. Canisterapeut nenechává psa o samotě ani s klientem ani s personálem. Při souběžné nebo navazující práci s více psy jednoho psovoda je dobré zajistit si místnost, ve které může pes počkat na psovoda při únavě či než se dostane na řadu, zde by neměl být rušen jinými osobami a měl by mít přístup k misce s vodou. Pokud je pes unavený, nervózní, neochotný k práci canisterapeut ukončí terapii a psovi dopřeje odpočinek (Pomocné tlapky Canisterapie). Toto však nejsou jediné zásady, které by měl canisterapeut dodržovat. Při veškeré canisterapeutické činnosti by měl dbát na lidská práva a konat tak, aby byla zachována maximální důstojnost klienta. Velmi důležitou součástí intervence je vnímavost nejen k psovi, ale též k uživateli, k jeho potřebám, přáním či obavám. K informacím o klientech a jejich diagnóze by měl přistupovat diskrétně a nesmí jimi nikde veřejně disponovat. Samozřejmostí by měla být vysoká míra profesionality v přístupu k terapii (Mojžíšová, 2003). 21
2 Canisterapie v období sénia Tato kapitola se zabývá pojmem senior v souvislosti se stárnutím, jeho příčinami a následky jak fyziologickými, tak psychickými. Senior má své potřeby, na které je třeba brát zřetel i při ústavní péči, a jedinci se mohou velmi lišit ve funkčních schopnostech. Dále kapitola popisuje péči o seniory v rodinách i formy sociální péče, přednostně pak hlouběji rozebírá domov pro seniory a specifikuje jeho uživatele. Rozebírá vztah seniorů ke zvířeti. Podrobněji popisuje osobu canisasistenta v domově pro seniory s vlastnostmi důležitými pro jeho canisterapeutickou práci, o vzdělání, které by měl mít, než se vůbec pustí do práce se seniory, a o důležitosti znalosti specifik správné komunikace se seniory. V poslední podkapitole jsou popsány způsoby canisterapeutické práce v domově s jednotlivcem i se skupinou. 2.1 Senior a fenomén stárnutí Stárnutí je celý soubor pochodů, které začínají mnohem dříve, než mluvíme o projevech stáří. (Jedlička, 1983, s. 11) Stáří je vývojovou etapou života, která je stejně důležitá, jako mládí a dospělost, trvá 30-40let. Definice pojmu senior není ve světě jednotná a věk, kdy je člověk starý, oficiálně neexistuje. Stárnutí je biologický proces, který je charakteristický pro jakýkoliv živý organismus. I když stárnutí v biologickém slova smyslu u vyšších živočichů začíná již okamžikem splynutím pohlavních buněk dvou jedinců typicky různého pohlaví, u člověka je za jeho skutečný projev sénia považován až a věkově přiměřená atrofie a oslabení fyziologických funkcí jedince (Pacovský, 1990). 2.1.1 Periodizace stáří Periodizaci lidského života není snadné definovat, avšak u hlavních fází lidského života se většina autorů shoduje. Ostré vymezení hranic je nemožné v důsledku proměnlivostí vztahu mezi věkem kalendářním a biologickým. Pohlédneme-li do historie, zajisté nás překvapí, jak se věkové hranice vlivem vývoje člověka a pokrokem v medicíně posunuly. J. A. Komenský prezentoval ve svém rozvržení etap života věk 35-41 let jako starý muž a 42 a více let byl kmet, to se však velmi rozchází s moderním pojetím věkových stádií (Krejčířová, 2013). 22
2.1.2 Příčiny stárnutí Jak již bylo zmíněno dříve, za primární příčinu stárnutí jsou považovány degenerativní změny, které vedou k deregulaci různých fyziologických procesů. V současné době existuje celá řada teorií a přístupů, která se snaží vysvětlit příčiny stárnutí na fyziologické úrovni (autoimunitní teorie - stárnutí je projevem degenerace imunitního systému; hormonální teorie - proces stárnutí a smrti je řízen na hormonální úrovni), působením vnějších faktorů na člověka (ekologická teorie) nebo pomocí abstraktních vlivů, např. teorie rychlosti života (Farková, 2004). Moderní poznatky z vědeckých prací zabývajících se výzkumem genomu člověka ale ukazují, že za primární příčinou stárnutí lze považovat zkracovaní telomer (konců lidských chromozomů), což vede k poruchám reparace DNA. Chyby v DNA poté prostřednictvím aberantních proteinů negativně ovlivňují drtivou většinu fyziologických procesů člověka, které se navenek projevují jako stárnutí (Verdun, 2007). 2.1.3 Změny ve stáří Stárnutí je složitým dlouhodobým procesem, který má složku biologickou, psychologickou a sociální. Proto na něj nemají vliv pouze přirozené či patologické biologické změny, ale významným činitelem jsou i vztahy a sociální prostředí jedince. U seniorů lze pozorovat určité zpomalení percepčních, motorických a poznávacích procesů. Změny se vyskytují i v oblasti paměti, intelektových schopnostech, emocionalitě i osobnosti člověka. S přibývajícím věkem se též snižuje celková vitalita osoby (Jedlička, 1983). Ageismus neboli věková diskriminace se může týkat člověka kterékoli věkové kategorie, je-li na něj pohlíženo prostřednictvím předsudků či stereotypů o jeho věku a tyto se pak přenášejí do jednání s danou osobou (Vidovićová a Rabušic, 2005). Vůči seniorům se může projevovat ageismus v mnoha směrech a odvětvích s různou závažností. V pracovně právních vztazích bývají starší lidé podceňováni, že na svoji práci již nestačí, neumí se přizpůsobit novým technologiím, nebudou mít dostatečné pracovní tempo, ve zdravotnictví se projevuje neochota k nákladným operacím či léčbám, podceňování schopnosti regenerace organismu seniora, či jeho ochoty a zápalu k rehabilitaci. Infantilizace či upírání rozhodovacích možností jsou dalšími příklady diskriminace starých lidí, které jsou pro ně velmi citelné a často i ponižující (Kalvach a Onderková, 2006). 23
2.1.4 Sociální aspekty stáří a stárnutí Jako prevenci patologických projevů lidí během sénia je nutné přijmout fakt, že s postupně přibývajícím věkem jedince se mění jeho postavení a funkce jak ve společnosti obecně, tak i v rámci rodiny, jiným slovy se mění jejich sociální role. Obecně lze říci, že role mohou být seniory posuzovány negativně i pozitivně. Mezi negativně vnímané role patří např. ztráta role pracujícího (odchod do důchodu), nebo vynucení role vdovy/vdovce zapříčiněné smrtí ztráta partnera/ky. Pozitivně pak bývá seniory vnímána role rodičů (osamostatnění vlastních dětí), prarodičů (narození a starost o vnoučata), nebo role důchodce (více času, nové zájmy, rozvoj sociálních kontaktů) (Jarošová, 2006; Tošnerová, 2009). 2.1.5 Potřeby seniorů Stárnutí je charakteristické poklesem potřeby nových podnětů a zkušeností, či ochoty nevyhnutelnou změnu akceptovat a vzestupem důrazu na jistotu a stabilitu. Prožívání stárnutí a adaptace na toto období je spojena s větší koncentrací na sebe sama na uspokojení vlastních potřeb, což vyplývá ze zhoršení některých fyzických i psychických kompetencí a vědomí ubývání soběstačnosti. V současné době je nejznámější a nejvíce akceptovanou teorii hierarchie potřeb, kterou vytvořil americký psycholog polského původu Abrham Maslow, podle jehož teorie jsou nižší (základní) potřeby jsou zásadní pro lidskou existenci, bez jejichž uspokojení nelze saturovat potřeby vyšší. Nižší potřeby zahrnují požadavky fyziologické (spánek, výživa, dýchání, vyprazdňování atd.), které, pokud jsou zabezpečeny samovolně, nejsou středem naší pozornosti. Vyšší potřeby (nebo také psychosociální, duchovní potřeby) jsou podmíněny tužbami (např. zdraví, láska, úspěch, svoboda, nezávislost). Tyto potřeby se vytvářejí na podkladě základních potřeb a jsou pro člověka velmi individuální, trvalé a motivační. Jedinec jim věnuje spoustu energie a pozornosti, jelikož mají pro něj významnou hodnotu (Haggbloom, 2002). Česká psycholožka Jiřina Šiklová (2003) ve své práci vycházející z Maslowovi pyramidy lidských potřeb prezentuje členění lidských potřeb na dvě základní skupiny. První skupina: alfa potřeby - základní potřeby, bez kterých nemůžeme skoro žít. Patří mezi ně: jídlo, pití, přístřeší, teplo, sex, spánek apod. Pokud jsou naplněny, jejich hodnotu téměř nevnímáme, přijímáme ji jako samozřejmost a dále ji nepotřebujeme rozšiřovat. Druhá skupina: beta potřeby - potřeby rozvojové, jež se nikdy nenaplní a přestože jsou saturované, jejich potřeba stoupá, protože náš život 24
rozvíjejí a obohacují. Patří sem: poznávání, vzdělávání, láska, citové vazby, zábava, blízkost druhých lidí, také potřeba společenského uznání nebo ocenění od druhých. Druhotné potřeby vznikají a rozvíjejí se až po naplnění základních potřeb. 2.1.6 Funkční různorodost seniorů Jak je již zmíněno na začátku této kapitoly, populace seniorů je velmi heterogenní. To se odráží i v jejich zdatnosti a možnostech sebeobsluhy. V ošetřovatelské péči proto dělí seniorskou populaci dle funkční zdatnosti jedince na kategorie: zdatní, nezávislí, křehcí, závislí, zcela závislí a umírající. Zdatnými lze nazvat ty seniory, kteří si i přes svůj věk udržují velmi dobrou fyzickou zdatnost, podávají i fyzicky náročné výkony a dobře zvládají i náročnější zdravotnické úkony. Ve zdravotnické péči probíhá zotavování po zákrocích rychle a rehabilitace bývá rychlá a úspěšná. Nezávislí jsou takoví senioři, kteří jsou schopni se o sebe postarat, zvládají běžné činnosti spojené s domácností. Problémy nastávají pouze při krizových situacích, například onemocnění, dlouhodobý výpadek provozu výtahu, kdy přestávají zvládat péči o domácnost či nákupy. Nezávislí senioři potřebují asistenci pouze v období zátěže krizovou situací, jinak jsou plně soběstační. Křehké seniory lze popsat jako ty, kteří jsou ohroženi náhlou změnou funkčních schopností, například po pádu, náhlého poklesu zdravotního stavu, či náhlou nezabezpečeností, například neschopnost obstarání nákupu. Při zátěžových situacích nezvládají sebeobslužné činnosti a potřebují stálou dopomoc s náročnějšími úkony každodenního života. Závislí senioři často z duševních či tělesných důvodů nezvládají část, či všechny každodenní sebeobslužné činnosti, a proto potřebují pomoc při oblékání, mytí, jedení, přesouvání se z místa na místo, či používání toalety. Zcela závislým můžeme nazvat seniora, který je dlouhodobě upoután na lůžko, nebo má významné poruchy vědomí. Vyžadují proto péči zajišťující antidekubitní režim, výživu a hydrataci (Kalvach a Onderková, 2006). Umírající senioři mají specifické potřeby dle zdravotního stavu a je potřeba jim zajistit komplexní paliativní péči (Bužgová, 2011). 25
2.1.7 Motivovatelnost seniorů Senior pohlíží na svět skrze své zkušenosti a je mnohem více zaměřen na sebe sama, proto je méně empatický vůči svému okolí. Není pro něj snadné se nadchnout pro nové věci, protože je opatrnější a rezervovanější ke světu kvůli většímu množství zkušeností. Raději se chce vyhnout neúspěchu a dá tomuto pocitu přednost před touhou uspět, proto se stává pasivním u náročných činností, u kterých nemá jistý kladný výsledek (Velemínský a kol., 2007). 2.2 Péče o seniory Správná péče o seniory je jedním z hlavních faktorů úspěšného zajištění kvalitního života během sénia. Zmínky o pomoci a ošetřování nemocných a trpících lidí jsou záznamy již od nejstarších dob. Základy a profesionální rozvoj ošetřovatelství byl položen až v druhé polovině 19. století Florence Nightingale (Jarošová, 2006). Díky ní se ošetřovatelství stalo uznávanou disciplínou. Dnešní moderní ošetřovatelství je založeno na holistickém přístupu k člověku ve zdraví a za ideální řešení se považuje pečovat o seniora co nejdéle v domácím prostředí kvůli lidské blízkosti, osobnímu vztahu a motivaci. Jedná se především o udržení a podporu zdraví, ale také o uspokojení základních potřeb. Tato péče nemusí být vždy poskytována odborníkem, mohou se na ni podílet blízké osoby, rodina či pečovatelská služba, ale i senior sám v rámci rehabilitace a udržování nebo zlepšování sebepéče (Marková, 2006). 2.2.1 Senior a rodina Rodina představuje společensky uznávanou formu vzájemného soužití svých členů, tvoří pevné a stálé krevní pouto. Je předpokladem pro naplnění funkce biologické, ekonomické, výchovné, socializační a emocionální. Starý člověk měl dříve v rodině významné postavení, byl garantem moudrosti, protože byl zkušený. Rodinné zázemí je pro seniora velká sociální jistota podobně jako trvalý manželský vztah. Manželé přebírají roli pečovatelů o sebe samé a jejich dospělé děti jim poskytují pouze doplňkovou pomoc a citovou oporu. Pro stárnoucího člověka znamená dobře fungující rodina záruku pomoci psychické, fyzické i hmotné v případě nesoběstačnosti. V případě seniorů je ve vícegenerační rodině solidárnost a pomoc vzájemná. V počátcích, pokud je 26
senior schopný, může hlídat vnoučata, přivést a odvést je do školy či kroužku, pohlídat, poradit, pomoci s různými lehčími domácími pracemi (úklidem, vařením nebo na zahrádce apod.). Vytváří také pro své mladé oázu klidu a pohody v jejich uspěchaném životě. Někteří senioři mladým vypomáhají i finančně. Někdy také senior v neúplné rodině supluje roli jednoho z rodičů a dětem nahrazuje chybějící článek rodiny (Zavázalová, 2001). Současná moderní doba je typická nezávislostí prarodičů, kteří žijí často odděleně či samostatně a vícegenerační soužití podstatně volnější než bylo dříve. Rodiny a její členové existují vedle sebe, vědí o sobě a jsou v kontaktu. S narůstajícími roky se projevuje tendence navrácení se ke svým kořenům a snaha být blíže dětem. Přání osamostatnit se je oboustranná, mladí i rodiče v našich podmínkách chtějí žít sami. Mezigenerační výpomoc, ať psychická, tak fyzická platí, pokud je rodina schopna a ochotna ji poskytnout. K vzájemnému porozumění je nezbytná nejen tolerance, ale též znalosti o potřebách všech zúčastněných ve zdraví a nemoci. Společné soužití generací není ještě zárukou a prevencí před osamělostí (Tošnerová, 2009). Někdy je těžké se o seniora v rodině postarat, z důvodu nedostatečných prostor bytu, velké vzdálenosti, dále jeho snižující se soběstačnosti a následné nezbytné péče. Dočasnou úlevu, pomoc a regeneraci sil, rodinám pečujícím o své staré a přestárlé rodiče, poskytuje stát prostřednictvím sociálních služeb. 2.2.2 Zdravotní a sociální služby pro seniory Mezi zdravotní zařízení, která se uplatňují v péči o seniory, patří zařízení následné péče, léčebna dlouhodobě nemocných, či geriatrické oddělení v nemocnici. Sociální služby seniorům jsou pak nabízeny v geriatrických denních centrech a stacionářích, v hospicích, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem, domovech důchodců a jiných. Zařízení následné péče nebo léčebna dlouhodobě nemocných (LDN) Na tomto oddělení se nachází nemocní ve stabilizovaném stavu, se stanovenou diagnózou, kteří vyžadují delší léčebný a rehabilitační program, pacienti polymorbidní, v terminálním stadiu nebo pacienti, kteří překračují kapacitu reálně nárokované domácí péče. Činnost zaměstnanců (zdravotní sestry) se zde vyznačuje individuálním přístupem, který se zaměřuje se na uspokojení základních potřeb, předcházení imobilizačního syndromu, nácvik denních činností, aktivizace a komplexní 27