se sídlem Sokolovská 219, Praha 9 poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025 Praha 9.9.2013 Čj. ČTÚ-50 165/2013-603 Na základě rozkladu, který podala dne 17. 4. 2013 společnost Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., IČO 613 29 266, se sídlem Modletice 135, 251 01 Říčany u Prahy, podle 152 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (správní řád) proti výroku I. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru regulace komunikačních činností a poštovních služeb ze dne 20. 3. 2013 čj. ČTÚ-7 673/2013-610/IV.vyř., ve věci žádosti společnosti Direct Parcel Distribution CZ s.r.o. o vydání rozhodnutí podle 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, zda služby této společnosti jsou službami poštovními, vydávám podle 108 odst. 2 a 123 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů a podle 37 odst. 3 písm. d) zákona o poštovních službách, po projednání v rozkladové komisi ustavené podle 152 odst. 3 správního řádu, toto rozhodnutí: Podle 90 odst. 5 správního řádu se rozklad jako nedůvodný zamítá a napadené rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru regulace komunikačních činností a poštovních služeb, ze dne 20. 3. 2013 čj. ČTÚ-7 673/2013-610/IV.vyř, se ve výroku I. potvrzuje. Odůvodnění: Český telekomunikační úřad, odbor regulace komunikačních činností a poštovních služeb (dále jen správní orgán I. stupně ) obdržel dne 14. 1. 2013 žádost společnosti Direct Parcel Distribution CZ s.r.o., IČO 613 29 266, se sídlem Modletice 135, 251 01 Říčany u Prahy (dále jen účastník řízení ), o posouzení podle 37 odst. 3 písm. d) zákona o poštovních službách, zda služby, které poskytuje, jsou poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách.
Účastník řízení ve své žádosti uvedl, že od roku 1994 podniká v oboru vnitrostátního a mezinárodního zasilatelství. Na základě zasilatelských smluv podle 601 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ) uzavřených mezi ním a jeho zákazníky (příkazci), obstarává pro své zákazníky přepravu zásilek. Za účelem obstarání přepravy zásilek uzavírá účastník řízení podle 610 a násl. obchodního zákoníku smlouvy o přepravě věci s dopravci/přepravci, kteří zajišťují doručení zásilek do určitého místa, resp. určenému příjemci. Dle Všeobecných podmínek účastníka řízení, účastník řízení též obstarává přepravu pro zásilky, které svým charakterem odpovídají doporučeným zásilkám (do 2 kg a nad 2 kg) a cenným zásilkám (do 10 kg a nad 10 kg). Účastník řízení dle svého názoru sám nezajišťuje doručení takových zásilek, pouze obstarává přepravu zásilek u jiného dopravce/přepravce, a proto svou činnost nepovažuje za poskytování poštovních služeb. Stejně postupuje i v případě zásilek přepravovaných do zahraničí. Účastník řízení má pochybnosti, zda výše uvedené služby nespadají do okruhu poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních službách, a proto požádal o vydání rozhodnutí podle 37 odst. 3 písm. d) zákona o poštovních službách. Řízení před správním orgánem I. stupně bylo zahájeno dnem 14. 1. 2013, tzn. dnem doručení předmětné žádosti účastníka řízení. Následně účastník řízení doplnil svoji žádost, když předložil Všeobecné obchodní podmínky společnosti DPD, vzorovou rámcovou zasílatelskou smlouvu a vzorovou smlouvu o provozu dopravního prostředku a přepravě věci. Účastník řízení popsal i průběh zasilatelských služeb, kdy nejprve uzavře se zákazníkem zasílatelskou smlouvu, v níž se mu zavazuje obstarat přepravu zásilek z jednoho určitého místa do určitého jiného místa. Posléze zákazník odevzdává zásilku určenou k přepravě účastníkovi řízení, anebo převzetí zajistí účastník řízení přímo u zákazníka. V depu (úschovně/skladu) účastníka řízení se zásilky roztřídí a jsou předány dopravcům, kteří mají s účastníkem řízení uzavřené smlouvy o přepravě a tito za úplatu (přepravné) přepraví zásilky do místa určení. Dále dopravce informuje účastníka řízení o předaných, popř. nedoručených zásilkách a ten následně o tomtéž zpravuje samotného zákazníka (je-li služba objednána). Na základě sdělení správního orgánu I. stupně ze dne 13. 3. 2013 o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, nahlédl účastník řízení dne 18. 3. 2013 do správního spisu. Následně vydal správní orgán I. stupně dne 3. 4. 2013 rozhodnutí čj. ČTÚ- 7 673/2013-610/IV. vyř. (datované dnem 20. 3. 2013), kterým ve výroku I. konstatoval, že služby nabízené účastníkem řízení pod názvem DPD CLASSIC a DPD Private podle Všeobecných podmínek účinných od 1. 3. 2013 jsou poštovními službami. Výrokem II. rozhodnutí konstatoval, že služba nabízená účastníkem řízení pod názvem Vnitrostátní 2
přeprava nadrozměrných zásilek podle Všeobecných podmínek účinných od 1. 3. 2013 není poštovní službou. V odůvodnění výroku I. pak správní orgán I. stupně uvedl, že jak u služby DPD CLASSIC, tak u služby DPD Private dochází k přepravě věcí, které jsou ve Všeobecných podmínkách označeny jako zásilky a hmotnostně (od 20 do 50 kg) i vzhledově (povinné opatření adresním štítkem, řádné zabalení) splňují obligatorní náležitosti poštovní zásilky ve smyslu 2 písm. a) zákona o poštovních službách. Služby poskytované účastníkem řízení zahrnují všechny činnosti, které charakterizují poštovní službu a jež jsou vymezeny v 1 odst. 2 zákona o poštovních službách tj. poštovní podání, třídění, přepravu a dodání. Dle správního orgánu I. stupně naplňují služby poskytované účastníkem řízení i další ze znaků poštovní služby, a to poskytování služby prostřednictvím poštovní sítě podle 2 písm. n) zákona o poštovních službách. Důvodem je vysoký stupeň organizovanosti za použití sítě provozoven a různých technických zařízení, třídění zásilek podle místa určení za využití poštovních směrovacích čísel, konkrétní přepravci pro stanovené oblasti, hromadný sběr zásilek na jednotlivých provozovnách (depech/skladech) a jejich následná distribuce na místa určení. Správní orgán I. stupně také zohledňuje skutečnost, že účastník řízení stanovuje cenu za poskytnutou službu v závislosti na hmotnosti zásilky, v případě zásilek do zahraničí i v závislosti na státu určení. Tato charakteristika odpovídá praxi poskytovatelů poštovních služeb. Správní orgán I. stupně rovněž připomíná, že v některých zahraničních státech (Slovensko, Německo, Polsko) jsou společnosti řízené stejnou mateřskou společností, jakou má účastník řízení, registrovány také jako provozovatelé poštovních služeb. Tento fakt však neshledává jako rozhodující pro posouzení charakteru poskytovaných služeb účastníka řízení. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že služby poskytované účastníkem řízení nemají charakter služeb zasílatelských nebo komisionářských, jelikož představují organizovaný systém činností za účelem dodání jednotlivých zásilek, kde ve vztahu vůči zákazníkovi (odesílateli a příjemci zásilky) jsou uváděny jako služby poskytované výhradně účastníkem řízení. Účastník řízení nesjednává přepravu jednotlivě pro každou zásilku, neuzavírá smlouvu o přepravě jednotlivé zásilky, nýbrž využívá sítě předem smluvených dopravců, kteří pro něj zajišťují rozvoz zásilek. Cena hrazená zákazníkem je nerozdělená na část pro zasílatele a pro přepravce a neodvíjí se od délky přepravy (vzdálenosti), ale od hmotnosti zásilky. Pokud se jedná o závěr správního orgánu I. stupně, že služba Vnitrostátní přeprava nadrozměrných zásilek není poštovní službou (výrok II.) ve smyslu 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, tento odůvodňuje skutečností, že taková služba je poskytována u zásilek, jejichž maximální hmotnost činí 1 000 kg. Tyto zásilky sice splňují náležitosti 3
poštovní zásilky dle 2 písm. a) zákona o poštovních službách, avšak neodpovídají obecné představě balíku či zásilky, u které se očekává, že bude dodána adresátovi na jeho adresu, a proto nespadají do rozsahu vymezení poštovní zásilky. Proti výroku I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal účastník řízení dne 17. 4. 2013 v zákonem stanovené lhůtě rozklad. Účastník řízení nesouhlasí se zařazením jím poskytovaných služeb ( DPD CLASSIC a DPD Private ) mezi služby poštovní. Dle výkladu 1 odst. 2 zákona o poštovních službách je pro určení, zda je určitá služba poštovní službou či nikoliv, rozhodné, zda je taková služba prováděna na základě poštovní smlouvy či nikoliv. Podmínky zákona o poštovních službách se dle účastníka řízení vztahují pouze na služby prováděné podle poštovní smlouvy, o což se v případě služeb DPD CLASSIC a DPD Private nejedná. Dále účastník řízení rozporuje také normativní povahu zákonného pojmu poštovní služba, jejíž složky obsahuje taková složka jen zpravidla ( poštovní služba zpravidla zahrnuje... ) a nejsou tak její nezbytnou podmínkou. Účastník řízení se domnívá, že výklad správního orgánu I. stupně ohledně adresnosti a konečné podoby zásilky není správný. Obchodní zákoník totiž v ustanoveních o zasilatelské smlouvě stanoví, že pokud je známý příjemce, tak je dopravce povinen tomuto příjemci zásilku doručit. Stejně tak ani konečná podoba zásilky není obchodním zákoníkem vyloučena. Účastník řízení považuje výhradu pro adresnost a konečnou podobu zásilky pro poštovní zásilky za zcela účelovou. Účastník řízení rovněž uvádí, že je nepravdivé tvrzení správního orgánu I. stupně o tom, že služby účastníka řízení zahrnují všechny činnosti charakterizující poštovní službu. Účastník řízení totiž pouze zajišťuje přepravu a dodání zásilek na místo určení, a to prostřednictvím přepravců na základě uzavřených smluv o přepravě. Fakticky provádějí přepravu a dodání zásilek přepravci. Stejné označení přepravních vozidel slouží pouze k reklamním a propagačním účelům. Sám účastník řízení se veřejně prezentuje (na webových stránkách) jako obstaravatel přepravy zásilek s tím, že zásilky nepřepravuje a přepravu pouze zprostředkovává. Třídění zásilek dle poštovních směrovacích čísel není vlastní pouze provozovatelům poštovních služeb, na tomto místě účastník řízení jmenuje aktivitu nazvanou geocaching. Za účelový považuje účastník řízení taktéž závěr správního orgánu I. stupně o poskytování jeho služeb prostřednictvím poštovní sítě. Obchodní zákoník dle něj nezakazuje, aby zasílatel vytvořil síť provozoven, ve kterých bude přijímat zásilky od jednotlivých příkazců a následně předávat zásilky přepravcům, kteří přepravu sami provedou. Není omezena ani smluvní volnost stran při stanovení ceny (úplaty) za poskytnutí zasilatelské nebo přepravní služby. Účastník řízení vysvětluje tvorbu cen za své zasilatelské služby existencí tzv. palivového příplatku a příplatku za mýtné, jakož i vzdáleností, na jakou 4
jsou zásilky přepravovány. Ačkoli správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvádí, že účastník řízení stanovuje ceny v závislosti na hmotnosti bez ohledu na vzdálenost, liší se ceny právě vzdáleností, na které se přeprava uskutečňuje. Dle účastníka řízení správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí nerozlišil, jestli pojednává o využití služeb DPD CLASSIC a DPD Private ve vnitrostátním nebo mezinárodním měřítku. Obchodní zákoník nijak neomezuje strany zasilatelské smlouvy v možnosti uzavírat rámcovou formu této smlouvy, což vyplývá naopak z tvrzení správního orgánu I. stupně. Se zřetelem k uvedenému účastník řízení žádá, aby předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu napadené rozhodnutí v rozsahu výroku I. změnil tak, že služby DPD CLASSIC a DPD Private nejsou poštovními službami, případně aby tento výrok zrušil a vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Správní orgán I. stupně neshledal důvod pro postup dle ustanovení 87 správního řádu (tzv. autoremedura) a dle ustanovení 88 odst. 1 správního řádu postoupil správní spis odvolacímu správnímu orgánu spolu se svým stanoviskem. Podle 123 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích proti rozhodnutím Úřadu, které v prvním stupni nevydal předseda Rady, rozhoduje předseda Rady (dále jen jako správní orgán II. stupně ). Na základě rozkladu bylo napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v souladu s 89 odst. 2 správního řádu posouzeno z hlediska souladu s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popř. na jeho správnost se nepřihlíží. Podle ustanovení 1 odst. 2 zákona o poštovních službách je poštovní službou činnost prováděná podle poštovní smlouvy a za podmínek stanovených zákonem o poštovních službách. Poštovní služba zpravidla zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání poštovní zásilky příjemci. Dle 1 odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách poštovní službou není přeprava poštovních zásilek, pokud je vykonávána osobou, která k těmto zásilkám současně neprovedla poštovní podání, třídění nebo dodání. Podle 1 odst. 3 písm. b) zákona o poštovních službách není poštovní službou služba obdobná poštovní službě, která je vykonávána odesílatelem nebo s ním propojenou osobou. Podle 5 odst. 1 zákona o poštovních službách se poštovní smlouvou provozovatel zavazuje odesílateli, že dodá poštovní zásilku nebo peněžní částku z místa poštovního podání sjednaným způsobem příjemci do místa uvedeného v adrese, a odesílatel se zavazuje (není-li sjednáno jinak), uhradit provozovateli dohodnutou cenu. Za poštovní smlouvu se považuje jakákoli smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby. 5
Poštovní zásilkou je podle 2 písm. a) zákona o poštovních službách adresná zásilka v konečné podobě, ve které má být provozovatelem dodána; poštovní zásilkou se rozumí i poštovní balík. Podle 2 písm. n) zákona o poštovních službách se poštovní sítí rozumí systém organizace činnosti a technologické prvky, technická zařízení, síť provozoven nebo specifické služby provozovatele, které využívá pro zajištění poskytování poštovních služeb. Podle 37 odst. 3 písm. d) zákona o poštovních službách Úřad v pochybnostech rozhoduje, zda se v případě určité služby jedná o poštovní službu, a to na základě žádosti nebo z vlastního podnětu. Ve světle právní úpravy citované shora jsem posoudil rozhodné skutečnosti, které byly základem pro rozhodování správního orgánu I. stupně, přičemž jsem ve skutkových i právních závěrech správního orgánu I. stupně nenalezl pochybení, a též konstatuji, že ani námitky vznesené účastníkem řízení v rozkladu nezakládají důvod pro odlišné posouzení věci. Správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí ve výroku I. konstatoval, že služby DPD CLASSIC a DPD Private poskytované účastníkem řízení jsou službami poštovními a že služba vnitrostátní přeprava nadrozměrných zásilek není poštovní službou (výrok II.). Účastník řízení napadl rozkladem pouze výrok I., a proto v souladu s 82 odst. 3 správního řádu nabyl výrok II. právní moci marným uplynutím lhůty pro podání rozkladu. Správní orgán II. stupně proto již výrok II. postupem podle 89 odst. 2 správního řádu nepřezkoumával a dále se zabýval již jen přezkoumáním posouzení služeb DPD CLASSIC a DPD Private. Předně se správní orgán II. stupně ztotožňuje se skutkovým stavem tak jak byl zjištěn správním orgánem I. stupně. Správní orgán I. stupně řádně a úplně zjistil skutečný stav věci, který následně popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména na straně 2), a proto si na něj správní orgán II. stupně z procesně ekonomických důvodů dovoluje již jen odkázat. Nicméně správní orgán II. stupně považuje na vhodné připomenout způsob, jakým účastník řízení nakládá se zásilkou, neboť jak správně konstatoval správní orgán I. stupně (na straně 3 rozhodnutí), způsob nakládání se zásilkou je rozhodný pro posouzení, zda se jedná o poštovní služby či nikoliv. Způsob nakládání musí vykazovat určitý stupeň organizovanosti a zahrnovat zpravidla poštovní podání, třídění, přepravu a dodání a musí vykonávat tyto činnosti prostřednictvím poštovní sítě. Účastník řízení nejprve na základě zasílatelské smlouvy uzavřené se zákazníkem nebo na základě objednávky obstarání přepravy převezme zásilku určenou k doručení, a to buď v depu nebo zajistí vyzvednutí zásilky u zákazníka. Následně zásilky roztřídí a předá je jednotlivým dopravcům k přepravě na základě uzavřené smlouvy o provozu dopravního prostředku a přepravě věci. Dopravce se v této smlouvě zavazuje, že provede přepravu zásilky a doručí zásilku do určitého místa určitému příjemci. V případě neúspěšného pokusu o doručení zajistí účastník řízení druhý pokus o doručení a pokud ani poté není zásilka 6
doručena, je vrácena zpět odesílateli. Dle čl. 4.1 Všeobecných obchodních podmínek účinných od 1. 3. 2013 činnost zasílatele (tzn. účastníka řízení) zahrnuje (mimojiné) veškeré úkony spojené s obstaráváním přepravy zásilky z místa jejího převzetí do míst doručení. Dle čl. 10.5 těchto Všeobecných obchodních podmínek zasílatel obstará doručení zásilky na adresu příjemce uvedenou na přepravním štítku. Z výše popsaného skutkového stavu věci vycházel správní orgán II. stupně při přezkoumání napadeného rozhodnutí. K samotným námitkám účastníka řízení uvedeným v rozkladu pak správní orgán II. stupně uvádí následující. Dle tvrzení účastníka řízení v rozkladu, je pro posouzení, zda se jedná o poštovní službu, rozhodné, zda taková služba je či není prováděna na základě poštovní smlouvy, tzn., že je rozhodné, v jakém právním režimu se přeprava zásilek uskutečňuje a že je ponecháno zcela na vůli podnikatele, na základě jakých smluv bude své služby poskytovat. K tomu je třeba nejprve připomenout, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo zákonem č. 221/2012 Sb. k novelizaci zákona o poštovních službách, kdy jednou z nejpodstatnějších změn byla změna ustanovení 5 odst. 1 zákona o poštovních službách, podle kterého se za poštovní smlouvu považuje jakákoliv smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby. Z uvedeného vyplývá, že počínaje 1. 1. 2013 již není ponecháno na rozhodnutí podnikatele, v jakém právním režimu bude své služby spočívající v přepravě věci poskytovat, tzn. zda-li v rámci zákona o poštovních službách nebo např. dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pokud poskytované služby naplňují definici služeb poštovních dle 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, je zde povinnost poskytovat tyto služby na základě poštovní smlouvy za podmínek stanovených zákonem o poštovních službách. Nelze proto souhlasit s výše uvedenou rozkladovou námitkou účastníka řízení, že je ponecháno zcela na vůli podnikatele, na základě jakých smluv bude své služby poskytovat. Skutečnost, že zákonodárce při definici poštovní služby v 1 odst. 2 zákona o poštovních službách užil termínu zpravidla ( Poštovní služba zpravidla zahrnuje... ) nijak nesnižuje normativní povahu této definice, jak tvrdí účastník řízení. Zákonodárce definoval poštovní službu pomocí typických, pravidelných činností, ke kterým při poskytování poštovní služby dochází. Podobnou definici poštovních služeb lze nalézt i ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. 12. 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu Společenství a zvyšování kvality služby (ve znění směrnice 2008/6/ES ze dne 20. 2. 2008), která byla do českého právního řádu implementována právě zákonem o poštovních službách. Dle čl. 2 bodu 1 této směrnice se poštovními službami rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek. Poštovní služby se od jiných přepravních služeb liší tím, že zahrnují poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě za účelem dodání poštovní zásilky příjemci ve smyslu 7
zákona o poštovních službách. Poštovní služba je služba, která je poskytována na základě poštovní smlouvy. Zákon o poštovních službách vedle pozitivní definice poštovní služby v 1 odst. 2 obsahuje i negativní definici poštovní služby, a to v 1 odst. 3. Podle 1 odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách poštovní službou není přeprava zásilek, pokud je vykonávána osobou, která k těmto zásilkám neprovedla poštovní podání, třídění nebo dodání. Poštovní službu tak nevykonávají subdodavatelé, tj. nasmlouvaní přepravci účastníka řízení, neboť samotná přeprava zásilek poštovní službou není. Účastník řízení poskytuje svým zákazníkům služby spočívající jak v poštovním podání, třídění tak i dodání zásilky, a proto takové služby nespadají pod negativní vymezení poštovní služby podle 1 odst. 3 písm. a) zákona o poštovních službách a nelze konstatovat, že by nebyly poštovní službou. Dle 1 odst. 3 písm. b) zákona o poštovních službách není poštovní službou služba obdobná poštovní službě, která je vykonávána odesílatelem nebo s ním propojenou osobou. Účastník řízení není původcem zásilek, jejich odesílatelem ani osobou s odesílatelem propojenou, a proto ani pod toto negativní vymezení nespadají posuzované služby poskytované účastníkem řízení. K rozkladové námitce účastníka řízení týkající se adresnosti a konečné podoby zásilky, správní orgán II. stupně poznamenává, že se ztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně, že zásilka přepravovaná účastníkem řízení je poštovní zásilkou ve smyslu 2 písm. a) zákona o poštovních službách. Dle 2 písm. a) zákona o poštovních službách se poštovní zásilkou rozumí adresná zásilka v konečné podobě, ve které má být provozovatelem dodána, přičemž poštovní zásilkou se rozumí i poštovní balík. Adresnost znamená, že zásilka je určena konkrétní osobě, konkrétnímu adresátovi. Konečnou podobou se pak rozumí konečný stav zásilky, kdy již není nutné zásilku jakkoliv balit či opatřovat adresou. Dle čl. 2.4 Všeobecných obchodních podmínek (účinných od 1. 3. 2013) účastníka řízení je zásilkou věc, kterou převzal Zasílatel (tzn. účastník řízení) k obstarání přepravy dle Zasílatelské smlouvy, popřípadě jiné smlouvy související s obstaráním přepravy věcí, uzavřené mezi Příkazcem a Zasílatelem. Každá zásilka přepravovaná účastníkem řízení musí být opatřena přepravním štítkem obsahujícím adresu a telefonický kontakt příjemce a musí být zabalena. Dle správního orgánu II. stupně taková zásilka splňuje podmínku adresnosti a konečné podoby zásilky a jedná se proto o poštovní zásilku ve smyslu 2 písm. a) zákona o poštovních službách. S tvrzením účastníka řízení, že správní orgán I. stupně vyhradil přepravu adresných zásilek v konečné podobě (viz bod a) rozkladu) výlučně v rámci zákona o poštovních službách a nikoliv též v režimu obchodního zákoníku, se správní orgán II. stupně nemůže ztotožnit. Správní orgán I. stupně se řádně zabýval rovněž tím, zda na straně účastníka řízení jsou naplněny i další pojmové znaky poštovní služby. Skutečnost, že zásilky 8
přepravované účastníkem řízení naplňují znaky poštovní zásilky podle 2 písm. a) zákona o poštovních službách, není jediným ukazatelem toho, že se jedná o poštovní službu. Dalšími znaky jsou věcná náplň činnosti (tj. zda splňuje znaky charakterizující poštovní službu poštovní podání, třídění, přeprava a dodání viz výše) a způsob jejího poskytování (prostřednictvím poštovní sítě). Dále účastník řízení v rozkladu rozporoval, že by poskytoval též přepravu a dodání zásilek, neboť tyto služby jsou účastníkem řízení pouze zajišťovány na základě přepravních smluv uzavíraných s jednotlivými přepravci. Účastník řízení sám sebe považuje pouze za obstaravatele přepravy zásilek. Dle správního orgánu II. stupně skutečnost, že účastník řízení si na přepravu zásilek sjednává jednotlivé přepravce, nic nemění na tom, že svým zákazníkům zaručuje, že zásilka bude dodána konkrétnímu příjemci na konkrétním místě. Jeho služby tak zahrnují komplexní servis zákazníkovi, a to sice od podání zásilky, třídění, přepravy až po její dodání. Záštitou celého procesu činností tak pracovní náplň účastníka řízení naplňuje legální definici pojmu poštovní služba. Ani s další rozkladovou námitkou účastníka řízení, a totiž, že účastník neposkytuje služby prostřednictvím poštovní sítě, správní orgán II. stupně nesouhlasí. Účastník řízení třídí zásilky ve svých depech (provozovnách) podle místa určení dle poštovních směrovacích čísel a následně zásilky rozesílá. Tím je splněn další ze znaků poštovní služby, a to poskytování služby prostřednictvím poštovní sítě, kdy poštovní sítí se podle 2 písm. n) zákona o poštovních službách rozumí systém organizace činnosti a technologické prvky, technologická zařízení, síť provozoven nebo specifické služby provozovatele, které využívá pro zajištění poskytování poštovních služeb. Účastník řízení se v rozkladu brání tomu, aby paušální ceny byly zahrnuty do znaků charakterizujících poštovní službu. K tomu správní orgán II. stupně poznamenává, že jednotné poštovné bez ohledu na vzdálenost je historicky spojováno právě s poskytováním poštovních služeb. Ani této námitce účastníka řízení proto nelze přisvědčit, neboť ve spojení s výše uvedenými prvky činností a způsobem, jakým jsou poskytovány, dotváří paušální ceny zásilek celkový koncept poštovní služby, jak je zakotven zákonodárcem v 1 odst. 2 zákona o poštovních službách. K další námitce účastníka řízení, že správní orgán I. stupně nijak nerozlišoval, zda-li posuzoval poskytování služeb i v mezinárodním měřítku či nikoliv, správní orgán II. stupně dodává, že správní orgán I. stupně ve výroku I. rozhodnutí výslovně odkázal na Všeobecné obchodní podmínky účastníka řízení účinné od 1. 3. 2013, které upravují i mezinárodní přepravu zásilek. Účastník řízení ve své žádosti o posouzení poskytovaných služeb uvedl, že pro své zákazníky obstarává vnitrostátní přepravu zásilek a stejně postupuje i u přepravy zásilek do zahraničí. Vzhledem k tomu, že se tyto 2 způsoby poskytování služeb od sebe 9
věcně neliší, neboť i při zajištění mezinárodní přepravy zásilek účastník řízení vykonává stejné úkony jako při zajištění vnitrostátní přepravy a i zajištění mezinárodní přepravy zásilek je proto poštovní službou ve smyslu 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, správní orgán I. stupně neměl důvod v odůvodnění rozhodnutí mezi nimi výslovně rozlišovat. Možnost uzavírání rámcových smluv o přepravě věci (viz bod III. rozkladu) obchodní zákoník nevylučuje. Tuto skutečnost správní orgán I. a II. stupně nijak nepopírá. Ve věci posouzení charakteru předmětných činností tento fakt nehraje relevantní roli, neboť správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že účastník řízení nesjednává přepravu pro každou zásilku jednotlivě, ale že využívá síť předem smluvně zajištěných dopravců. Správní orgán I. stupně tak pouze zkoumal charakter uzavíraných smluv o přepravě věci a popsal postup účastníka řízení při poskytování svých služeb, přičemž v jeho postupu neshledal správní orgán II. stupně pochybení. Je faktem, že služby poskytované účastníkem řízení vykazují charakter zasilatelských smluv a smluv o přepravě věci dle obchodního zákoníku, což i sám účastník tvrdí. Dílčí znaky takových smluv jsou však obsaženy i ve smlouvě poštovní, která je upravena v zákoně o poštovních službách jako speciální smluvní typ k jiným přepravním smlouvám. Typ smlouvy je třeba posuzovat nikoli dle formální stránky, tj. dle označení v záhlaví smlouvy a zákonné úpravy této smlouvy, nýbrž dle obsahu smlouvy, tj. jednotlivých práv a povinností smluvních stran. Obsahem smlouvy, kterou uzavírá účastník řízení se svými zákazníky, je závazek dodat (poštovní) zásilku z místa podání sjednaným způsobem příjemci na určené místo. Nelze proto souhlasit s účastníkem řízení v tom, že účastník řízení neuzavírá se zákazníky poštovní smlouvu, ale pouze smlouvu zasilatelskou. Není přitom rozhodující, že tyto služby nevykonává výhradně sám účastník řízení, neboť svým zákazníkům poskytuje komplexní poštovní služby od podání zásilky až po její dodání příjemci. Poštovní smlouva je ve své podstatě specifickou zasílatelskou smlouvou. Činnost účastníka řízení při spojení smlouvy zasílatelské a smlouvě o přepravě věci představuje v konečném důsledku smlouvu poštovní, jak ji definuje zákon o poštovních službách. Správní orgán II. stupně v rámci rozkladového řízení přezkoumával charakter služeb DPD CLASSIC a DPD Private poskytovaných účastníkem řízení. Zabýval se jednotlivými znaky definujícími poštovní službu ve smyslu 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, zkoumal i zda posuzované služby nenaplňují negativní definici poštovní služby podle 1 odst. 3 zákona o poštovních službách a dospěl ke shodnému závěru jako správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí, a to, že služby DPD CLASSIC a DPD Private jsou službami poštovními a je zde povinnost poskytovat je v režimu zákona o poštovních službách. Správní orgán II. stupně proto napadené rozhodnutí (ve výroku I.) správního 10
orgánu I. stupně jako správné potvrdil a rozklad podle 90 odst. 5 správního řádu jako nedůvodný zamítl. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsem dospěl k závěru, že neexistuje důvod změnit nebo zrušit prvoinstanční rozhodnutí, a proto jsem na základě svého oprávnění podle 123 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se podle 91 odst. 1 ve spojení s 152 odst. 4 správního řádu nelze odvolat. Ing. Mgr. Jaromír Novák v. r. předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu Otisk úředního razítka Za správnost: Martina Klikarová, 9. 9. 2013 Vypraveno dne: 9. 9. 2013 11