MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Německá Levice a její analýza v rámci konceptu stranických rodin Radka Štorková Diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 364828 Obor: Politologie (magisterské studium) Imatrikulační ročník: 2009 Brno, 23. 5. 2011
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci na téma Německá Levice a její analýza v rámci konceptu stranických rodin vypracovala samostatně, a pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 23. 5. 2011... 2
Děkuji tímto vedoucímu mé diplomové práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za cenné připomínky a ochotu při jejím vedení. 3
OBSAH ÚVOD... 6 1. STRANICKÉ RODINY - TEORETICKÉ VYMEZENÍ KONCEPTU... 9 2. RODINA KRAJNĚ LEVICOVÝCH STRAN... 13 2.1. Genetický původ a evoluce komunistických stran... 14 2.2. Ideově-programová identita krajní levice... 16 2.3. Transnacionální vazby krajní levice... 23 3. NĚMECKÁ STRANA LEVICE... 26 3.1. Vývoj stranického systému Německa od roku 1919 do současnosti... 26 3.1.1. Období Výmarské republiky (1919-1933)... 26 3.1.2. Období rozděleného státu: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika (1949-1990)... 27 3.1.3. Období po znovusjednocení státu (od 1990)... 29 3.2. Genetický původ a evoluce strany Levice... 29 3.2.1. Počátky politizace německého dělnického hnutí a vznik SPD... 29 3.2.2. Zaloţení KPD a její působení v politickém systému Výmarské republiky... 31 3.2.3. Po 2. světové válce: SED jako vládnoucí strana NDR... 35 3.2.4. Pád komunistického reţimu: PDS jako nástupnická strana SED... 40 3.2.5. Vývoj PDS od znovusjednocení státu do roku 1998... 43 3.2.6. PDS v letech 1998-2004... 46 3.2.7. Sloučení Levicové strany.pds a WASG: vznik strany Levice... 48 3.2.7.1. Zhodnocení fúze Levicové strany.pds a WASG... 50 3.2.7.2. Současná pozice Levice ve stranickém systému Německa... 52 3.2.7.3. Příčiny volebního vzestupu PDS/Levice... 53 3.2.7.4. Voličstvo PDS/Levice... 54 4. IDEOVĚ-PROGRAMOVÁ IDENTITA STRANY LEVICE... 57 4
4.1. Socioekonomická dimenze... 60 4.2. Dimenze podpory reţimu... 62 4.3. Dimenze zahraniční politiky... 63 4.4. Postmateriální dimenze... 65 5. TRANSNACIONÁLNÍ VAZBY STRANY LEVICE... 67 ZÁVĚR... 70 PŘÍLOHY... 75 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ A LITERATURY... 80 Anotace... 87 Počet znaků (včetně mezer): 172 965 5
ÚVOD Německá strana Levice (Die Linke) představuje v rámci tamního stranického systému zajímavý fenomén. Formálně vznikla v roce 2007 vesměs účelovým sloučením dvou poměrně nesourodých subjektů: Levicové strany.pds (respektive Strany demokratického socialismu, PDS), nástupkyně někdejší vládnoucí strany komunistického východního Německa, a strany Práce a sociální spravedlnost Volební alternativa (WASG), tvořené západoněmeckými odboráři a levicovými aktivisty, jeţ se v roce 2005 odštěpila od Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) kvůli nespokojenosti s její vládní politikou. Pro PDS, která v tomto svazku jednoznačně dominovala, znamenalo toto spojenectví příleţitost, jak se definitivně zbavit image regionální strany, zastupující východoněmecké zájmy, a odpoutat se od diskreditující minulosti své předchůdkyně. PDS nepatřila k nástupnickým komunistickým stranám, které by po pádu reţimu prošly zásadní ideovou transformací. Také v důsledku této skutečnosti došlo v jejím rámci k názorové diferenciaci. Identita strany je proto značně rozmanitá a tato rozmanitost se spojením s WASG ještě posílila. Byť se ve straně dostalo do popředí umírněné reformní křídlo, byla u ní patrná neochota se od východoněmeckého reţimu zcela distancovat a strana tak neučinila v podstatě dodnes. Účelem předkládané studie tedy bude alespoň částečné vyjasnění identity této strany, a to za pouţití konceptu stranických rodin. Předkládaná práce je psána jako případová studie strany Levice a jejím hlavním cílem je analytický popis historické evoluce, nadnárodních vazeb a současného ideově-programového profilu této strany za pouţití zmíněného konceptu. Vedlejším cílem potom bude i přiblíţení současné pozice Levice ve stranickém systému Německa, příčin jejího volebního vzestupu v posledních letech a profilu voličstva. Výzkumné otázky, jejichţ zodpovězení bude práce sledovat, jsou následující: Jaká je současná identita strany Levice za použití konceptu stranických rodin? K jakému ideovému proudu lze tuto stranu zařadit v rámci současné rodiny krajní levice? Jaká je současná pozice strany ve stranickém systému Německa? Jaké byly příčiny jejího volebního vzestupu a kdo jsou její voliči? Hlavním teoretickým východiskem této práce bude tedy koncept stranických rodin, který spočívá na třech námi zvolených kritériích: v první řadě na kritériu současného ideově- 6
programového profilu strany, jejím genetickém původu a mezinárodních vazbách. Důvody jejich volby jsou vysvětleny v teoretické části práce. Programová analýza strany bude reflektovat výlučně její aktuální ideovou identitu. Rozebrány tak budou pouze dokumenty přijaté a zveřejněné za dobu existence jednotné strany Levice či během spolupráce mezi oběma sloučivšími se subjekty. Z hlediska genetického původu a evoluce bude zkoumána především historická linie PDS, která v rámci spojenectví jednoznačně dominuje, a na rozdíl od WASG disponuje poměrně bohatým a dlouhým dějinným vývojem. K diferenciaci zařazení strany v rámci krajní levice jsme přistoupili s ohledem na skutečnost, ţe současná krajně levicová stranická rodina je souborem stran značně ideologicky různorodých. Veškerá pouţitá data budou zpracována s vyuţitím metod kvalitativního výzkumu. Z hlediska struktury je práce pomyslně rozdělena do dvou hlavních částí, teoretické (odpovídající kapitolám 1-2) a aplikační (kapitoly 3-5). Teoretická část prezentuje hlavní teoretické koncepty pouţité v druhé části práce, která je věnována jejich aplikaci na zkoumanou politickou stranu. Text je tedy rozčleněn do pěti hlavních kapitol. První kapitola se soustředí na obecné přiblíţení konceptu stranických rodin a blíţe nastiňuje hlavní kritéria pro přiřazení strany k příslušné stranické rodině. Druhá kapitola pak představuje základní charakteristické rysy stranické rodiny krajní levice podle vybraných tří kritérií. Třetí kapitola se nejprve zabývá popisem podoby německého stranického systému v různých historických obdobích. Jeho cílem by mělo být poskytnutí kontextu k výkladu, který následuje v další části této kapitoly. V ní se zaměříme na genetický původ a evoluci stranických subjektů, které jsou povaţovány za předchůdce dnešní strany Levice. Pozornost bude dále věnována i jejímu aktuálnímu vývoji a popisu současné pozice ve stranickém systému, příčinám jejího nedávného volebního vzestupu a profilu voličské základny. V pořadí čtvrtá kapitola se věnuje analýze nejdůleţitějšího kritéria, tedy současného ideově-programového profilu Levice. V poslední, páté kapitole, budou identifikovány nadnárodní vazby strany. Na konec tohoto úvodu by také bylo vhodné objasnit pouţití některých pojmů. Pojem krajní levice, který se pro označení této stranické rodiny můţe jevit jako sporný, byl nakonec zvolen jako nejvhodnější z toho důvodu, ţe v sobě zahrnuje jak radikální, tak extrémistické levicové tendence (Mareš 2006: 566). Dále je třeba upozornit na to, ţe pokud se bude v práci (a to i v souvislosti s nejnovějším vývojem strany po znovusjednocení státu) hovořit o východním Německu, respektive východní části Německa, nových spolkových zemích apod., budeme tím mít na mysli spolkové země, které byly původně součástí Německé demokratické 7
republiky, jmenovitě tedy někdejší východní část Berlína, Durynsko, Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. 8
1. STRANICKÉ RODINY - TEORETICKÉ VYMEZENÍ KONCEPTU Koncept stranických rodin patří v současné době k nejpouţívanějším způsobům typologizace politických stran. Pojmem,,stranická rodina přeneseně označujeme skupiny stran, které sdílí některé ústřední charakteristiky své identity (Mudde 2000: 79). Zahrnuje spřízněné strany z různých států a umoţňuje identifikovat základní prvky jejich vzájemné shody v širší komparativní perspektivě. Samotný pojem,,stranické rodiny je ale poněkud vágní, neboť není striktně definován. Různí autoři proto pro vytvoření typologie a přiřazení strany k jednotlivým rodinám pouţívají různá kritéria. Obecně však lze říci, ţe u většiny z nich je rozhodujícím kritériem ideově-programová orientace strany. Dělení stran do stranických rodin podle ideologického a programového hlediska se přitom dostalo do centra pozornosti politologů relativně pozdě. Většina klasiků teorie politických stran druhé poloviny 20. století včetně například Maurice Duvergera či Giovanniho Sartoriho se totiţ ideologické klasifikaci stran z různých důvodů vyhýbala. Oba tito autoři nicméně se stranickými rodinami implicitně pracovali v rámci svých širších analytických a klasifikačních konstrukcí (Hloušek a Kopeček 2010: 14-15). První významnou studií, která se zabývala konceptem stranických rodin, je dílo původem belgického politologa Daniela Louise Seilera Parties et familles politiques z roku 1980. Vycházel z modelu konfliktních linií (cleavages), definovaných koncem šedesátých let Steinem Rokkanem a Seymourem M. Lipsetem. Ohlas díla byl však omezen pouze na frankofonní prostředí (Tamtéţ: 16). O dva roky později pak bylo zcela zastíněno knihou, která je i v současnosti nejautoritativnější a nejuznávanější prací týkající se stranických rodin: dílo Parteien in westlichen Demokratien německého autora Klause von Beymeho, poprvé vydané v roce 1982. Jeho koncept stranických (nebo také duchovních) rodin vychází z analýzy historického vývoje a ideové orientace stran v západní Evropě. Protoţe Beyme při vytváření klasifikace zohledňoval mimo jiné i historický vývoj jednotlivých stran, je moţné ji označit i za vývojovou typologii. Procesy částečného odideologizování a instrumentalizace stranických programů totiţ podle něj vylučovaly moţnost aplikace programového kritéria jako jediného měřítka pro rozdělení stran (Fiala a Strmiska 1998: 89). Klíčové pro přiřazení stran k jednotlivým stranickým rodinám však bylo zejména jejich ideologické vymezení a duchovní spřízněnost, která dává jednotlivým rodinám určitý společný étos (Hloušek a Kopeček 2010: 17). 9
Von Beyme vymezil celkem devět hlavních ideově spřízněných stranických rodin (Beyme 1985: 23-24): Liberální a radikální Konzervativní Socialistické a sociálně demokratické Křesťansko-demokratické Komunistické Agrární Regionální a etnické Extrémně pravicové Ekologické V devadesátých letech vznikla v návaznosti na Beymeho typologii koncepce vytvořená Michaelem Gallagherem, Michaelem Laverem a Peterem Mairem. Tito autoři identifikovali ve své knize Representative Government in Modern Europe z roku 2001 tři kritéria pro rozdělení stran do stranických rodin. Všechna kritéria jsou stejně významná (Gallagher et al. 2001: 202-203): 1. Genetický původ stran Toto kritérium je zaloţeno na předpokladu, ţe politické strany vznikly na základě podobných historických okolností nebo se záměrem reprezentace stejných zájmů. 2. Transnacionální vazby Tj. jaké mezinárodní vazby strana vytváří. Tyto vazby obvykle mívají podobu členství v nadnárodních stranických organizacích (například evropských politických stranách nebo celosvětových stranických organizacích). Spadá sem i členství ve stranických frakcích působících v Evropském parlamentu. 3. Programové politiky (policies) Strany mohou být seskupeny na základě podobných programových politik (hospodářské, zahraniční, vzdělávací, kulturní atd.). Jak ale sami autoři přiznávají, toto kritérium je poněkud problematické, neboť stejná politika můţe nabýt v politické praxi jiné země zcela jiné podoby. 10
Výsledná typologie pak zahrnuje devět hlavních stranických rodin, rozdělených do dvou širších skupin: 1. Levicové stranické rodiny (sociální demokraté, komunisté, nová levice a zelení) 2. Rodiny středových a pravicových stran (křesťanští demokraté, konzervativci, liberálové, agrární a středové strany a krajní pravice) V této diplomové práci bude v souladu s Beymeho přístupem při posuzování příslušnosti zkoumané politické strany přihlíţeno zejména k její základní ideově-programové orientaci. Jak jiţ bylo naznačeno výše, kritérium programových politik (policies) je pro tento účel příliš úzké a obtíţně zhodnotitelné. Termín ideově-programová orientace se v tomto případě vztahuje na hlavní ideové jádro stranické identity, vyjádřené zejména v základních a akčních programech strany, částečně i v programech volebních (srov. Hloušek a Kopeček 2010: 21). Základní a volební programy budou hlavními zdroji pro programovou analýzu zkoumané strany v další části této práce. Získaná data budou zpracována s vyuţitím metod kvalitativního přístupu, který je podle Case Muddeho pro analýzu ideologie politických stran nejvhodnější. Zkoumané materiály proto budou podrobeny důkladné obsahové analýze a následně budou prezentovány nejdůleţitější rysy stranické programatiky spolu s ilustrativními citáty a citacemi (srov. Mudde 2000: 85). Termín stranická ideologie bude ve spojitosti s konceptem stranických rodin definován jako,,stranická soustava normativních či k normě vztahovaných myšlenek o podstatě člověka a společnosti, stejně jako o organizaci a cílech společnosti. Je v ní tedy obsaţeno to, jakými by společnost a člověk měli být i to, jací skutečně jsou (Tamtéţ: 83). Ideologické kritérium bylo zvoleno jako určující i přesto, ţe se zejména v poslední době stala definice ideověpolitických směrů v důsledku rozpadu tradičních sociálně-politických milieu a transformace politické orientace mnoha politických stran daleko obtíţnější neţ v minulosti (Hloušek a Kopeček 2010: 15-16). Přetrvávající důleţitost Beymeho kritéria ale zdůrazňují například i Fiala se Strmiskou, kdyţ tvrdí, ţe i přes určité odideologizování moderních politických stran zůstávají ideově-politické postoje vyjádřené v programatice a jednání stran nejvýznamnějším kritériem pro jejich typologizaci (Fiala a Strmiska 1998: 96-97). Ve své novější práci z roku 2002 ale zároveň upozorňují na to, ţe programovou orientaci strany je třeba chápat a posuzovat jako produkt interakcí nejrůznějších činitelů, ať uţ vnějších nebo vnitřních (Fiala a 11
Strmiska 2002: 24). Z tohoto důvodu budou pro účel výzkumu stanovena vedle ideověprogramového hlediska další doplňková kritéria pro zařazení strany ke stranické rodině, a to kritérium genetického původu (tj. historické okolnosti a příčiny vzniku strany) a pomocně také kritérium mezinárodních vazeb strany (tj. jakých nadnárodních stranických federací či organizací je strana členem). Koncept stranických rodin byl původně vytvořen na základě charakteristik a vývoje politických stran v západní Evropě. Z této skutečnosti vyplývá i existence určitých obtíţí při pokusech o jeho aplikaci v jiných geografických oblastech. Nicméně celá řada autorů tvrzení o lokálně omezené pouţitelnosti konceptu vyvrací byly vypracovány studie dokazující jeho uplatnitelnost například v Jiţní Americe a v menší míře také v Asii (Mair a Mudde 1998: 213). Při pouţití konceptu v podmínkách postkomunistické střední a východní Evropy naráţíme mj. na problém historické diskontinuity v době komunistického reţimu, která komplikuje hodnocení kritéria genetického původu. Stranické systémy mnohých postkomunistických zemí se rovněţ vyznačovaly a vyznačují celkovou nestabilitou a nepřehledností, projevující se neustálým vznikáním, zanikáním či fúzemi stranických subjektů. U některých z nich je rovněţ obtíţné postihnout jejich hlavní ideově-programové vymezení a ne vţdy také participují v mezinárodních stranických strukturách. Politická strana Levice, jejíţ programová analýza je hlavní náplní této práce, tedy spadá do skupiny potenciálně problematických stran, neboť její předchůdkyně SED bývala vládnoucí politickou silou komunistické NDR. Domníváme se však, ţe v tomto případě můţe být analýza příslušnosti zkoumané strany ke stranické rodině na základě stanovených kritérií provedena bez váţnějších obtíţí. Podle Kopečka je v podmínkách postkomunistické střední a východní Evropy moţné zohlednit kritérium původu tehdy, pokud se strana dlouhodobě hlásí k organizační či ideové návaznosti na některou dávnou politickou formaci. Toto ztotoţnění zároveň musí být pevnou součástí její identity (Kopeček 2005: 42). Strana Levice podle našeho názoru tento poţadavek splňuje, neboť je nástupkyní východoněmecké SED. Jak ukáţe následná programová analýza, i ideové vymezení strany je poměrně zřetelné. Také kritérium nadnárodních stranických vazeb lze v jejím případě povaţovat za relevantní, protoţe je členem Strany evropské levice, a působí i rámce frakce EUL/NGL na půdě Evropského parlamentu. 12
2. RODINA KRAJNĚ LEVICOVÝCH STRAN Označení komunistická stranická rodina, které ve své práci původně pouţil von Beyme, se v současné době jeví jako příliš úzké. Přestoţe i nadále existují relevantní,,autentické komunistické strany, je vhodnější hovořit spíše o rodině krajní levice (Fiala et al. 2007: 146). Mnoho západoevropských a východoevropských komunistických stran totiţ prošlo po pádu berlínské zdi výraznou změnou identity. Ideologická i organizační transformace přitom nabyla u jednotlivých stran různé podoby. Některé strany se rozhodly distancovat od své komunistické minulosti a profilovat se jako nekomunistické radikálně levicové síly. Jiné (především strany ve střední a východní Evropě) prošly tzv. procesem sociáldemokratizace a staly se z nich klasické sociálně demokratické strany. Obecně lze říci, ţe u většiny došlo k určitému posunu doprava a obvykle i k oslabení jejich antidemokratického zaměření (Hloušek a Kopeček 2010: 60). Krajně levicová rodina dnes zahrnuje široké spektrum stran, které jsou z ideologického hlediska velmi různorodé. Mezi politology navíc neexistuje všeobecná shoda na tom, které strany do této skupiny začlenit. Základním vodítkem je obvykle sebeidentifikace subjektů, které samy sebe označují za levicové, přičemţ si na toto označení činí dominantní nárok (Fiala et al. 2007: 146). Mnohdy se k nim (zejména v zemích západní Evropy) řadí i strany, jeţ původně marxisticko-leninskou orientaci ani nevyznávaly (Kopeček 2007: 39). Pod termín krajní levice lze zahrnout strany radikálně levicové i extrémně levicové. Radikálně levicové strany jsou obvykle umírněnější. Poţadují sice provedení radikálních systémových změn, ale zároveň respektují demokratické uspořádání státu. Často prosazují zavedení či posílení prvků přímé demokracie. Extrémně levicové strany se naopak k demokracii staví nepřátelsky a usilují o její odstranění. Proti kapitalismu se vymezují ostřeji neţ radikální levice (March 2009: 126). Rozdělení na radikály a extrémisty je však v případě krajní levice samo o sobě nedostačující, protoţe nepostihuje její ideologickou pestrost. Proto ji můţeme dále dělit i dle ideového vymezení (blíţe viz podkapitola 2.2.). V rámci aplikace konceptu stranických rodin na podmínky střední a východní Evropy se rovněţ objevil pokus o vymezení samostatné rodiny postkomunistických stran. Autorem schématu je Paul G. Lewis, který kromě postkomunistické rodiny identifikoval ještě dalších šest stranických rodin specifických pro středo a východoevropské země (viz Lewis 2000). Fiala a Strmiska ovšem upozorňují na to, ţe v případě postkomunistických stran (a to jak 13
reformovaných, tak nereformovaných) rozhodně nelze hovořit o jednotné stranické rodině, i kdyţ její vytvoření do budoucna nevylučují. Jednotlivé strany se totiţ od sebe v mnoha aspektech výrazně odlišují (Fiala a Strmiska 2002: 18-19). Krajně levicová stranická rodina je v současné době navzdory své vnitřní heterogenitě poměrně dobře konsolidovaným a koordinovaným uskupením stran, které co do vlivu patrně předčí i stranické rodiny zelených nebo krajní pravice. Mezi nejúspěšnější krajně levicové strany patří zejména ty, které prošly procesem ideové a strategické transformace, a překonaly původní dogmatický přístup (March 2009: 142). 2.1. Genetický původ a evoluce komunistických stran Seymour M. Lipset a Stein Rokkan vysvětlují vznik západoevropských politických stran na základě konceptu tzv. štěpných linií konfliktů (cleavages). Tyto štěpné linie představují hluboké společenské a historické konflikty, které daly podnět k politické mobilizaci občanů, a následně vyústily ve vytvoření politických subjektů reprezentujících specifické zájmy. Autoři identifikovali celkem čtyři konfliktní linie, podmíněné dvěma dlouhodobými historickými procesy národní a průmyslové revoluce: 1) konflikt mezi centrem a periferií 2) mezi státem a církví 3) městem a venkovem 4) vlastníky a pracujícími. Zásadní význam při formování konfliktních linií přitom přisoudili i tzv. kritickým zlomům (critical junctures) v historii jednotlivých států. V případě rozporu mezi centrem a periferií byla podle nich tímto kritickým zlomem reformace a protireformace, u rozporu stát-církev to byla národní revoluce. Rozpor město-venkov byl podnícen průmyslovou revolucí a rozpor vlastníci-pracující revolucí mezinárodní (zahájenou bolševickou revolucí v roce 1917) (Lipset a Rokkan, eds. 1967: 13-14, 47). Vznik komunistických stran lze tedy z tohoto pohledu interpretovat jako výsledek třídního konfliktu mezi vlastníky výrobních prostředků a pracujícími. Lipset s Rokkanem k tomu poznamenávají, ţe vytvoření této konfliktní linie nebylo přímým důsledkem bolševické revoluce. Zárodky třídního rozporu se totiţ objevily mnohem dříve a revoluce v Rusku je jen posílila (Tamtéţ: 48). V následujících letech proto docházelo ke štěpení sociálně demokratických a socialistických stran, od nichţ se oddělila revolučně orientovaná křídla. Z těch posléze vnikly samostatné komunistické strany. Stoupenci revoluční cesty k socialismu odmítali reformní evoluční postup sociálních demokratů. Domnívali se, ţe socialismu lze 14
docílit jen revolučním svrţením stávajícího politického zřízení, v případě nutnosti i za pouţití násilí (Heywood 1994: 104). Komunistická strana Sovětského svazu se aţ do 50. let 20. století těšila v komunistickém hnutí téměř nezpochybnitelné autoritě. Ostatní komunistické strany z celého světa akceptovaly její ideologické vedení. Sovětský svaz se tak stal základním modelem komunistické vlády a ideje marxismu-leninismu vládnoucí ideologií komunistického světa (Tamtéţ: 114). Komunistické strany se ostře vymezovaly zejména proti sociálním demokratům, které označovali za,,sociálfašisty, zrádce zájmů dělnického hnutí, jeţ brání nastolení socialismu. Právě tento postoj komunistů byl podle von Beymeho hlavní příčinou toho, ţe jejich postavení ve stranických systémech většiny evropských zemí bylo v době mezi světovými válkami vesměs marginální (Beyme 1985: 101). Často zastávali pozici antisystémových subjektů, kterým chyběla výraznější voličská podpora. Druhá světová válka s sebou přinesla celosvětový vzestup levice a nastolení komunistických reţimů ve střední a východní Evropě. V západní Evropě si ale většina komunistických stran nedokázala udrţet přízeň voličů a jiţ na sklonku 40. let se ocitla v pozici politicky a ideologicky izolovaných subjektů. Důvodem jejich neúspěchu bylo zejména napojení na Sovětský svaz a přílišné zaměření na průmyslovou dělnickou třídu jako zdroj jejich voličské banky (Maškarinec 2008: 19-20). Po smrti Stalina a slavném Chruščovově kritickém projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 se řada západoevropských komunistických stran začala odklánět od promoskevského kurzu. Tímto byl zahájen proces ideologické diferenciace a přehodnocení dosavadní programové strategie, který byl dále podnícen událostmi v Maďarsku a především pak invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V 70. letech na něj navázala éra tzv. eurokomunismu, který uspěl zejména v Itálii, Francii a Španělsku. Jeho základním principem bylo odmítnutí politiky sovětské komunistické strany a důraz na evoluční, nikoli revoluční cestu k socialismu, která měla reflektovat specifika dané země. Eurokomunisté vyjadřovali respekt k politickému pluralismu a byli ochotni vytvářet společné platformy i s nemarxistickými socialistickými stranami. Čelili však silné konkurenci sociálně demokratických stran a jejich podpora během 80. let pozvolna klesala (Femia 1999: 120-121). U řady těchto stran se však propad volebních preferencí dostavil daleko dříve, mnohdy jiţ v 50. letech. Středo a východoevropské komunistické strany eurokomunismus odmítaly a většina z nich zůstala během své vlády věrna promoskevskému kurzu. I v rámci východního bloku ale došlo u některých komunistických stran k určitým ideologickým a názorovým roztrţkám 15
s Moskvou. Příkladem můţe být Komunistická strana Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, která se odmítala podřídit hegemonním nárokům Sovětského svazu, a snaţila se o nezávislé postavení. V jejím případě se ovšem nejednalo o odklon od marxismu jako takového, ale spíše o odlišný postup budování socialismu v tehdejší Jugoslávii. Veškeré pokusy o liberalizaci reţimu a prosazení myšlenek reformního komunismu v satelitních státech byly Sovětským svazem potlačeny. Diskreditace komunistické ideologie po pádu komunistických reţimů ve střední a východní Evropě vedla mnohé strany k provedení zásadních revizí dosavadní programatiky. Část z nich se zcela zbavila své někdejší komunistické identity a profilovala se jako sociálně demokratické strany, některé naopak začaly obhajovat postmateriální hodnoty. Existovala však i skupina stran, případně části někdejších komunistických stran, které se své původní identity vzdát nechtěly, a pozměnily ji jen minimálně. Tyto strany v současné době patří mezi hlavní reprezentanty krajní levice zejména v zemích střední Evropy (ČR, Polsku a Maďarsku) (Kopeček 2007: 40). 2.2. Ideově-programová identita krajní levice Jak jiţ bylo zmíněno výše, krajně levicové strany prošly od konce studené války procesem zásadní deradikalizace a programových změn. Jejich cílem jiţ obvykle není revoluce, nýbrţ obrana tradičních socialistických hodnot, někdy s důrazem na environmentální a feministická témata či euroskepticismus (March 2009: 142). Největší změnou v jejich strategii je nepochybně postoj k účasti na vládě, který je dnes veskrze kladný, přestoţe často vede ke ztrátě voličské podpory (Tamtéţ: 138). V této práci budeme při definici ideologie krajně levicové stranické rodiny vycházet především ze studie Luka Marche a Case Muddeho What s Left Of The Radical Left? The European Radical Left After 1989: Decline And Mutation z roku 2005. Autoři identifikovali celkem tři základní ideová kritéria současné krajní 1 levice (March a Mudde 2005: 25): 1. Odmítání základní socioekonomické struktury současného kapitalismu, jeho hodnot a praxe (sahající od opozice vůči konzumnímu stylu ţivota a neoliberalismu aţ po výslovné odmítání soukromého vlastnictví a motivací kapitalistického zisku). 1 Autoři pouţívají termín radikální levice. 16
2. Obhajoba alternativních ekonomických a mocenských struktur, zahrnující zásadní redistribuci zdrojů od existujících politických elit. Tyto skupiny jsou podle autorů zároveň levicové, jelikoţ tvrdí, ţe ekonomická nerovnost je základem současného ekonomického a společenského uspořádání. Hlavní agendou těchto uskupení je obhajoba kolektivních ekonomických a sociálních práv. Antikapitalismus je přitom vyjádřen konzistentněji neţ antidemokratismus, přestoţe záměr radikálního svrţení liberální demokracie můţe být implicitně nebo explicitně obsaţen v redistributivních cílech mnoha těchto skupin. 3. Internacionalismus (snaha o nadnárodní spolupráci a solidaritu, přesvědčení o tom, ţe národní a regionální sociálně-politické problémy mají globální strukturální příčiny jako je imperialismus nebo globalizace). Jejich poţadavky dále zahrnují například kontrolu mezinárodního obchodu (sem spadá i návrh na zavedení daně z mezinárodních finančních transakcí), jaderné odzbrojení a demilitarizaci jako hlavní princip mezinárodních vztahů. Dále lze zmínit i odmítání NATO jako Američany ovládanou nepotřebnou instituci z dob studené války, větší zapojení OSN a OBSE s důrazem na peacekeepingové mise či reformu (nebo přímo zrušení) současných mezinárodních finančních institucí jako Světová banka a MMF. Postoje k EU se v rámci krajní levice různí: obecně se však k působení její půdě stavějí kladně, pokud jim umoţňuje prosazení a formulaci jimi podporovaných politik. Obvykle jsou ale proti další federalizaci Unie (zejména prohlubování spolupráce v oblasti společné zahraniční a obranné politiky nebo dalšímu omezování kompetencí národních států v oblasti ekonomické politiky) (March 2009: 137-138). Na základě organizační struktury pak autoři dále dělí krajní levici na politické strany, nestranické organizace (odbory a přidruţené organizace stran) a subkultury (tzv. new fringe neboli,,nové okraje, které zahrnují například aktivisty v oblasti zvířecích práv, antifašisty, antiglobalisty apod.) (March a Mudde 2005: 37-41). March s Muddem zároveň v rámci krajně levicových politických stran rozlišili čtyři hlavní ideologické podskupiny (Tamtéţ: 26-36): 17
1. Komunistické strany Promoskevské komunistické strany byly v průběhu 20. století nejúspěšnějšími radikálně levicovými stranami, a to jak v západní, tak ve východní Evropě. Tato dominance ovšem vzala za své po rozpadu východního bloku. Řada stran poté přikročila k zásadní proměně své identity a zcela nebo alespoň částečně opustila prosazování principů marxismu. Stále ovšem existuje skupina konzervativních (ortodoxních) stran, které sice odmítají sovětský společensko-politický model a kritizují zločiny stalinismu, ale odmítají se vzdát marxismu (Kopeček 2007: 37). Ortodoxní komunisté se stále drţí klasických tezí o proletářské revoluci a jsou navzdory rozpadu Sovětského svazu přesvědčeni, ţe světová politická revoluce je moţná. Podle nich bude vyvolána vyčerpáním kapitalistických elit, jejichţ politika postupně ztratí legitimitu. Prosazují antikapitalismus a jejich cílem je vytvořit zcela nový politický a společenský model. Vybudování nové porevoluční společnosti je z jejich pohledu závislé na dvou předpokladech: mobilizaci lidových mas, které si musí být vědomy svého poslání. Charakterizuje je rovněţ silný antifašismus, jeţ povaţují za inherentní součást kapitalismu a dále i pacifismus. Spojuje je i odpor k jaderným zbraním a vojenským aliancím. Vystupují proti imperialismu, který ztotoţňují i s neoliberální a kulturní globalizací. K ortodoxním komunistům patří například Německá komunistická strana (DKP) (Backes a Moreau 2008: 566-570). Druhou skupinou komunistických stran jsou reformně komunistické formace, jeţ stojí někde na půl cesty mezi tradicí a změnou. Jsou u nich sice patrné pozůstatky marxismu, ale jejich současná identita je natolik odlišná, ţe je nelze přiřadit ke skupině ortodoxních stran (Hloušek a Kopeček 2010: 62). Jejich cílem je vytvoření spravedlivého světa bez války, útisku a nerovností. Hlavními hodnotami jsou především rovnost, svoboda a solidarita, přičemţ nejdůleţitější z nich je právě rovnost, neboť ovlivňuje kaţdý aspekt společenského a ekonomického ţivota. Svoboda musí být spjata se sociální odpovědností a solidaritou. Poslední dvě zmíněné se mohou rozvinout jen tehdy, je-li ekonomika pod přísnou kontrolou. Odmítají kapitalismus, coţ je odlišuje od sociálně demokratických stran. Reformní komunisté jsou přesvědčeni o současné relevantnosti Marxových tezí, avšak na rozdíl od ortodoxních komunistů poţadují jejich reinterpretaci a přizpůsobení aktuálním podmínkám. Na marxismus nahlíţejí značně kriticky a většinou proto zcela opustili jeho revoluční koncept. Současná krize kapitalismu je podle nich novou šancí na realizaci jejich vizí. S ortodoxními komunisty sdílí odpor k fašismu, militarismu, kapitalistické globalizaci i poţadavek na vytvoření nového globálního ekonomického uspořádání, které by dokázalo eliminovat rozdíly mezi bohatými a 18
chudými státy. Zároveň podporují multikulturalismus, rovnost pohlaví a ochranu ţivotního prostředí (Backes a Moreau 2008: 581-585). Jako příklad reformně komunistické strany je moţné uvést Komunistickou stranu Rakouska (KPÖ) (Tamtéţ: 578). Vedle promoskevských komunistických stran vţdy existovaly i marxisticko-leninské strany, které diktát Moskvy odmítaly: například trockisté a maoisté. Jejich vliv a význam byl ale zanedbatelný. Trockismus původně vznikl jako kritika stalinského socialismu. Jeho ideový zakladatel Lev Trockij v rozporu s hlavní linií bolševické strany prosazoval teorii permanentní revoluce, která měla být jakýmsi mezidobím mezi demokratickou revolucí a socialistickou transformací společnosti, a proletářský internacionalismus (Alexander 1991: 13). Mao Ce-tung jakoţto inspirátor maoistů odmítal univerzální aplikaci marxismu a poţadoval jeho přizpůsobení specifickým čínským podmínkám. Maoismus se od marxismu liší ve třech směrech: 1) důrazem na důleţitost venkovského proletariátu, který má být vůdcem revoluce na rozdíl od proletariátu městského, 2) nadřazením politické vůle materiálním a objektivním podmínkám, 3) rozšířením konceptu třídy, který tak splynul s konceptem národa. Třídní boj by neměl probíhat jen uvnitř států, ale i na mezinárodní úrovni, přičemţ jeho hlavními protagonisty by měly být jednotlivé národy (Femia 1999: 119). Obliba maoistických a trockistických stran v Evropě nevzrostla ani po pádu Sovětského svazu, ač byly v rámci komunistických stran zásluhou svého postoje zdiskreditovány relativně nejméně. 2. Zelené strany a strany nové politiky Ekologické politické strany a hnutí se v západní Evropě začaly formovat koncem šedesátých let 20. století. Byly součástí postmaterialistického fenoménu spojeného s nástupem tzv. nových sociálních hnutí. Podle Marche a Muddeho existují jasné indicie, které svědčí ve prospěch zařazení zelených strany do levé části stranického spektra: rovnostářská ideologie, sebeindentifikace jejich přívrţenců či jejich spojenectví s dalšími stranami na levici. Tyto strany jsou dle autorů radikální kvůli své: a) ideologii, b) stranické organizaci c) strategii a chování. Ekologismus, který stojí v jádru jejich programové identity, je prý jiţ ze své podstaty velmi radikální ideologií, protoţe odmítá kapitalismus a zpochybňuje demokratické uspořádání společnosti nebo jeho podobu. Velká část ekologického hnutí se také stavěla odmítavě ke stranické politice a organizovanému stranictví obecně: tento rozpor v 80. letech vyústil v rozštěpení řady zelených stran, které pak obvykle ovládla umírněná křídla. Jako 19
příklad lze uvést německé Zelené (Die Grünen, kteří dnes působí pod názvem Spojenectví 90/Zelení Bündnis 90/Die Grünen) (March a Mudde 2005: 32-33). 3. Demokratické socialistické strany Pojem demokratický socialismus někdy bývá chybně pouţíván jako synonymum pro klasickou doktrínu sociální demokracie. Demokratičtí socialisté se však vymezují nalevo od sociálně demokratických stran, s nimiţ ale zároveň sdílí respekt k parlamentní demokracii. Na rozdíl od nich poţadují radikální systémovou transformaci zaloţenou na uplatňování principu subsidiarity a odmítání kapitalismu. Zmíněný radikalismus je ale v současné době spíše sporný, neboť většina těchto stran dnes zcela běţně působí v rámci parlamentního reţimu a podporuje trţně ekonomické reformy (například Bulharská socialistická strana, BSP) (Tamtéţ: 34). Demokratický socialismus tvoří (společně s komunismem, utopickým socialismem, sociálním anarchismem a dalšími) jádro tradičního socialistického myšlení. Jako takový je velmi obtíţně definovatelný, protoţe neexistuje všeobecná shoda na jeho hlavních rysech. Obecně lze říci, ţe demokratický socialismus usiluje o kombinaci liberálně demokratické vlády se společným vlastnictvím výrobních prostředků a kontrolou ekonomiky. Právě důrazem na demokracii se vymezuje proti totalitním tendencím komunismu. Nejen ekonomika musí být řízena demokraticky, důleţitá je i politická demokracie: konání svobodných voleb, stranický pluralismus a dodrţování základních lidských práv a svobod. Spíše neţ revoluční je tedy evoluční a odmítá marxisticko-leninské pojetí socialismu (Busky 2000: 1-9). V tomto smyslu tak dnešní demokratičtí socialisté navazují i na myšlenky neomarxismu a nové levice, které vznikly v 60. letech jako negativní reakce na socialistickou praxi sovětského Ruska (Fiala et al. 2007: 148). Za klíčové kritérium pro označení strany za demokraticko-socialistickou lze povaţovat především rozsah, v němţ odmítá kapitalismus jako základní socio-ekonomickou strukturu současné společnosti a obhajuje jiný, alternativní model tohoto uspořádání. Ten můţe být zároveň doplněn postmateriálními hodnotami. Marxismus, případně neomarxismus přitom nemusí nutně tvořit nejdůleţitější ideový základ těchto stran, coţ je odlišuje od reformně orientovaných komunistických stran (Maškarinec 2008: 35). V současné době demokratičtí socialisté působí především jako samostatná křídla v rámci sociálně demokratických či socialistických stran. Příkladem můţe být řecké Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) (March a Mudde 2005: 34). 20
4. Sociálně-populistické strany Tyto strany jsou podle Marche a Muddeho v současnosti nejdynamičtější skupinou v rámci krajní levice. Společně s demokratickými socialisty sdílí respekt k parlamentní demokracii a odmítají kapitalismus. Nekladou ale takový důraz na doktrinální principy socialismu či marxismu. Jejich prezentace proto většinou postrádá zmínky o třídním boji a jiných tradičních konceptech, přičemţ hlavním cílem je v tomto případě především rozšíření voličské základny. Základním charakteristickým rysem těchto stran je populismus a snaha prezentovat se jako,,hlas lidu. Profilují se jako protestní strany a vymezují se proti zkorumpovaným elitám. Ideálním příkladem této strany je podle autorů právě německá strana PDS (dnešní Levice) (Tamtéţ: 34-35). Populismus, jakoţto výrazný rys těchto stran, je pojem velmi široký a obtíţně definovatelný. Podle Muddeho se jedná o ideologii, která rozděluje společnost na dvě homogenní antagonistické skupiny:,,obyčejný lid a zkorumpované elity a která tvrdí, ţe politika by měla být vyjádřením,,obecné vůle lidu (volonté générale) (Mudde 2004: 543). Jeho protikladem je elitismus a pluralismus. Populismus se dá povaţovat za ideologii, i kdyţ nepříliš konzistentní. Určitá vágnost také usnadňuje její kombinovatelnost s ostatními ideologiemi, kromě komunismu a socialismu i například s ekologismem či nacionalismem (Tamtéţ: 544). Populistická krajní levice tedy propojuje demokraticko-socialistickou ideologii se silným populismem. Současní populističtí politici uţ ale nekladou takový důraz na participativní demokracii, jako to činila v 60. a 70. letech například nová levice, která vybízela občany k aktivismu. Dnes je totiţ podle Muddeho populismus chápán především jako,,vzpoura mlčící většiny, jeţ nemá příliš velký zájem se na politice aktivně podílet (s výjimkou skutečně zásadních rozhodnutí). Namísto toho hledá silného a schopného lídra, který bude znát a plnit jeho přání. Lidé jiţ dnes nechtějí být neustále obtěţováni politikou a populistické strany se tomuto poţadavku logicky přizpůsobily (Tamtéţ: 557-558). Přijetí této ideové koncepce mnohým stranám také umoţnilo zaplnit vakuum v levé části politického spektra, jeţ vzniklo v důsledku posunu některých sociálně demokratických stran doprava (March a Mudde 2005: 36). Za poněkud problematické lze podle Fialy et al. povaţovat paušální zahrnutí zelených stran do rodiny krajní levice. Zelené strany totiţ tvoří samostatnou stranickou rodinu. Přestoţe je propojení části zelených s krajní levicí neoddiskutovatelné (viz například společná stranická frakce v Evropském parlamentu), je moţné k ní zařadit pouze ty, v jejichţ programu 21
a činnosti dominuje levicový prvek nad zeleným. Rovněţ by podle nich neměla být v rámci výzkumu politických stran oddělována organizační a ideová dimenze. V případě krajní levice takový přístup totiţ vede k opomenutí sice malé, ale významné skupiny anarchistických, autonomistických, militantně ekologistických a dalších hnutí, které většinou nejsou stranickopoliticky reprezentovány. I dnes v některých zemích působí marginální anarchistické strany. Na základě těchto výtek pak Fiala et al. provedli určitou modifikaci původní typologie Marche a Muddeho, přičemţ původní typ zelených stran nahradili širším typem levicověpopulistických zelených stran a zároveň vytvořili nový, pátý typ anarchistických a autonomních stran (Fiala et al. 2007: 147-149). Jeden z autorů původní typologie, Luke March, provedl v roce 2009 částečnou revizi původního rozdělení (srov. March 2009). Odstranil kategorii zelených stran, které nyní zařadil k demokratickým socialistickým stranám, a zcela nově vymezil definici skupiny sociálněpopulistických stran. Ty nyní charakterizuje jako strany, které se podobají klasickým populistickým hnutím (např. těm v Jiţní Americe) s dominantním vedením, slabou organizací a neucelenou ideologií. Typické je pro ně směšování levicových a pravicových témat a protestní apel. Jako příklad uvádí March slovenskou stranu Smer nebo srbskou Socialistickou stranu pod vedením Slobodana Miloševiče. Strany, které byly v původní typologii vymezeny jako sociálně-populistické, jsou nyní označovány za populistické socialistické strany. Jednotlivé typy jsou následující: 1) komunistické strany 2) demokratické socialistické strany 3) populistické socialistické strany 4) sociálně-populistické strany. Poslední zmíněnou kategorii však definoval March pouze velmi stručně a sám v citovaném článku uvádí, ţe se těmto stranám nebude kvůli jejich nejasné identitě a vesměs marginálnímu významu blíţe věnovat (Tamtéţ: 126-128). Hlavní rozdíl mezi sociálně-populistickými a populistickými socialistickými stranami by měl spočívat v tom, ţe první zmíněné mají značně nekoherentní ideologii, a nedají se jednoznačně označit za levicové. Obě však spojuje populismus a antiestablishmentový apel. Vymezení ostatních kategorií se v podstatě shoduje s charakteristikami detailněji popsanými v původní studii z roku 2005. Z tohoto důvodu jsme se pro účely této diplomové práce rozhodli vycházet z právě této původní studie. Luke March navíc zmíněné kategorie nijak podrobněji necharakterizoval a také nezdůvodnil, proč se rozhodl vytvořit novou klasifikaci, respektive v čem byla ta původní nevyhovující. Podle našeho názoru je toto nové rozdělení poněkud matoucí, neboť zmíněné kategorie sociálně-populistických a populistických socialistických stran by byly na základě uvedených znaků velmi těţko odlišitelné. 22
2.3. Transnacionální vazby krajní levice Internacionální myšlenka byla od samých počátků dělnického hnutí jádrem jeho ideové výbavy. Nadnárodní spolupráce se proto v rámci krajní levice rozvíjela jiţ od druhé poloviny 19. století. První dělnická internacionála (Mezinárodní dělnická asociace) vznikla z podnětu Karla Marxe v roce 1864 a plnila funkci jakési koordinační sítě tehdejšího dělnického hnutí. Na její působení posléze navázaly Druhá internacionála (*1889) a Třetí (komunistická) internacionála (tzv. Kominterna, *1919). Tu po druhé světové válce nahradilo Informbyro (Informační byro komunistických a dělnických stran) (Fiala et al. 2007: 150). K procesu evropské integrace, který v západní Evropě započal v 50. letech 20. století, se zprvu komunisté stavěli vesměs negativně. Vnímali ji jako neţádoucí kapitalistický projekt a projev burţoazní společnosti (Bell 1996: 224; cit. podle Fiala et al. 2007: 150). V 70. letech pak některé komunistické strany svůj vztah k evropské integraci přehodnotily v souvislosti s příklonem k eurokomunismu, který se k projektu evropské spolupráce stavěl o poznání vstřícněji. Právě z řad eurokomunistů tehdy vzešly první podněty vyzývající k vytvoření jednotné evropské komunistické strany. Nakonec se ale této snahy zřekli, protoţe nechtěli podporovat vznik separátních stranických bloků, které by ještě více rozdělovaly společnost (Fiala et al. 2007: 152). Absence vlastní nadnárodní stranické federace tak vedla k tomu, ţe se těţiště spolupráce komunistických stran přesunulo na půdu Evropského parlamentu. V roce 1973 zde byla vytvořena frakce Skupina komunistů a blízkých, která zpočátku zahrnovala francouzskou PCF, italskou PCI a dánské a nizozemské komunisty. Jiţ tehdy ale byly charakteristickým rysem spolupráce v rámci frakce vzájemné neshody mezi stranami zejména v otázce podoby integračního procesu. Koncem 80. let se kvůli rozdílným názorům na změny ve střední a východní Evropě krajní levice rozštěpila na dvě frakce: Sjednocenou evropskou levici (které dominovala PCI) a Koalici levice (jejíţ nejvýznamnější stranou byla PCF). Po evropských volbách v roce 1994 došlo k vytvoření politické skupiny Sjednocená evropská levice, která sdruţovala nesocialistické strany z obou předchozích skupin. O rok později se k frakci připojila skupina Severská zelená levice (NGL), reprezentující severské krajně levicové strany s ekologickým zaměřením, které se kvůli rozdílné ideologii odmítly zapojit do činnosti frakce zelených stran. Nově vytvořená frakce nesla název Konfederální skupina Sjednocená evropská levice/severská zelená levice (EUL/NGL) (Tamtéţ: 153-154). Doposud byla ustavena po kaţdých volbách do EP a v současné době (po zatím posledních volbách v roce 23
2009) je jejím členem 17 politických stran z 12 členských zemí (GUE/NGL 2011). Z celkem 736 křesel získala 35 mandátů a je šestou nejsilnější skupinou v EP. Nejpočetnější zastoupení má nyní v rámci frakce německá strana Levice (8 mandátů) a česká strana KSČM (4 mandáty). Značným problémem spojeným s působením frakce je však její nejednotnost daná rozdílnými ideovými postoji jednotlivých stran, která se často projevuje jejich odlišným hlasováním. V roce 2004 vznikla první krajně levicová politická strana na evropské úrovni: Strana evropské levice (Party of the European Left, PEL). Ta se ale navzdory očekávání nestala všeobecnou platformou pro spolupráci evropské krajní levice, neboť některé významné strany se do její činnosti kvůli ideovým rozporům odmítly zapojit 2. PEL si sice doposud vytvořila určitou stranickou základnu, ale rozhodně nepokrývá celou evropskou krajní levici (Fiala et al. 2007: 156). V současné době sdruţuje 27 stran z 20 zemí (mezi nimi i strany z nečlenských zemí EU, např. z Turecka či Moldávie). 11 stran, které se nestaly plnými členy, má ve straně statut pozorovatele (European Left 2011). Z programového hlediska strana kombinuje prvky tradičního komunismu s novolevicovými a postmoderními tématy (Fiala et al. 2007: 160). Ostře se vymezuje proti současnému kapitalistickému globálnímu systému a vyzývá k zásadní transformaci evropské společnosti. Odmítá kapitalistické vykořisťování a prosazuje emancipaci člověka a jeho osvobození od všech forem útlaku. Hlásá návrat k hodnotám a tradicím socialismu, komunismu, feminismu či environmentalismu. Výraznou sloţkou její programové identity je také pacifismus; odmítá válku jako prostředek řešení sporů a staví se proti americké hegemonii ve světě. V návaznosti na to se pak negativně vymezuje i vůči NATO. Postoj k EU je v jejím případě poněkud ambivalentní. Přestoţe na jednu stranu PEL chápe EU jako alternativní prostor pro prosazení svých poţadavků, kritizuje její současnou podobu a nedemokratičnost (European Left 2004). I přes vznik evropské politické strany ale zřejmě zůstává nejvýznamnější platformou pro spolupráci krajní levice v Evropě politická skupina EUL/NGL. Důvodem je jiţ zmíněná neúčast některých významných stran v PEL a také to, ţe podstatnou část jejích členů tvoří na 2 Jednou z těchto stran byla například česká KSČM, která svůj krok odůvodnila nesouhlasem s regionálně omezeným působením PEL (poţadovala, aby se členy staly i strany z nečlenských států EU) a dále odmítla institut individuálního členství (jednotlivců), který má údajně být v rozporu s českým právem. Rovněţ se zasazovala za vypuštění kritiky stalinismu ze stanov PEL, přičemţ argumentovala významovou nejasností tohoto pojmu. KSČM má nicméně v současné době v rámci PEL statut pozorovatele (Fiala et al. 2007: 156). 24
úrovni národních států naprosto marginální politické subjekty (Fiala et al. 2007: 154, 155). Spolupráce mezi PEL a europarlamentní frakcí EUL/NGL ale příliš nefunguje. Svědčí o tom i skutečnost, ţe EUL/NGL si i po vytvoření PEL ponechala svůj původní název (March 2009: 141). Mimo tyto dvě struktury existují i další organizace, které však nemají příliš velký vliv. V roce 1991 vzniklo Fórum nové evropské levice (NELF), coţ je volná síť krajně levicových organizací, které pořádají pravidelná setkání. Z dalších uskupení lze zmínit například Evropskou antikapitalistickou levici (*2000, EAL), sdruţující několik trockistických stran a organizací nebo Severský zelený levicový svaz (*2004, NGLA), jehoţ členy jsou severské levicové strany zdůrazňující ekologická témata (Fiala et al. 2007: 155, 160-161). Charakter nadnárodní spolupráce v rámci krajní levice tedy do značné míry odráţí programovou nejednotnost stranické rodiny. Ţádné z organizačních platforem se zatím nepodařilo podchytit většinu relevantních krajně levicových stran, nicméně samotná jejich existence dokazuje přítomnost jakési,,radikálně levicové euroidentity (Tamtéţ: 163). 25
3. NĚMECKÁ STRANA LEVICE 3.1. Vývoj stranického systému Německa od roku 1919 do současnosti 3.1.1. Období Výmarské republiky (1919-1933) Po první světové válce během období tzv. Výmarské republiky se stranický systém Německa vyznačoval velkou mírou fragmentace a nestability. Politická situace byla velmi vypjatá, coţ bylo dále posíleno i značnou ideologickou polarizací stranického spektra. Většina hlavních stran (nebo jejich přímých předchůdkyň), které tvořily pilíře celého systému, vznikla jiţ v druhé polovině 19. století. Můţeme zde rozlišit čtyři nejvýznamnější stranické tábory: liberální, konzervativní, katolický a socialistický (Roberts 1997: 5). Mezi hlavní reprezentanty liberálního tábora patřily Německá demokratická strana (Deutsche Demokratische Partei, DDP) a Německá lidová strana (Deutsche Volkspartei, DVP). Do konzervativního tábora náleţela Německá národní lidová strana (Deutschnationale Volkspartei Deutschlands, DNVP), reprezentantkou tábora katolíků byla strana Centrum (Zentrum). Socialistický tábor zastupovala Sociálnědemokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD), od níţ během války odštěpily dva subjekty: Nezávislá SPD (Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands, USPD) a Svaz spartakovců (Spartakusbund). Z něj byla následně vytvořena Komunistická strana Německa (Kommunistische Partei Deutschlands, KPD). Vzhledem k pozdějšímu vývoji nelze opomenout zmínit krajně pravicovou Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nazionalsozialistische Deutsche Arbeitspartei, NSDAP), která však zprvu byla pouze marginálním stranickým subjektem (Strmiska et al. 2005: 292-293). Od roku 1919 do roku 1933, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, se v Německu vystřídalo celkem 20 vlád. Aţ do července 1932 volby s náskokem vyhrávala SPD, v počátečních několika letech byla v těsném závěsu za ní USPD. Během dvacátých let zastávala postavení druhé nejsilnější strany DNVP, aby ji pak na jejím místě v roce 1930 vystřídala posilující NSDAP. Podoba vládních koalic byla rozmanitá, jejich hlavními oporami byly vedle SPD především strany Centrum, DVP nebo DDP. KPD a NSDAP představovaly typ antisystémových stran, které získaly výraznější voličskou podporu aţ v důsledku všeobecné radikalizace v době hospodářské krize. Jedním z prvních kroků NSDAP po převzetí vlády 26